Březen 2008

Útěk z Leopoldova

17. března 2008 v 18:44 | Jiří Černý
Nasledujici vzpominky mi poslal Jiri Cerny se zadosti o zverejneni. Rad vyhovuji. Podle reakci dnesniho prumerneho ceskeho hlupaka je zrejme, ze pripominani teto vasi vlastni minulosti nikdy neni dost. Pan Cerny text sestavil ze vzpominek Josefa Cerneho a Pravomila Raichla a pod text se podepisuje s plnou adresou, rodnym cislem a telefonem. Asi ma ty komunisticke Revolucni gardy, co sem pisou do diskusi uplne na haku. Tak je treba. Nebat se tech komunistickych svini! A mlatit je aspon takhle bezbolestne - kdyz uz to - bohuzel - nejde mlatit je mokrym hadrem pres ty jejich blbe bolsevicke drzky...
Útěk z Leopoldova
(ze vzpomínek Josefa Černého a Pravomila Raichla připravil Jiří Černý)
Před několika lety vzrušil veřejnost útěk Jiřího Kajínka z věznice na Mírově. Před více než padesáti lety, v roce 1952, se však podařil útěk skupině vězňů z věznice Leopoldov, kde byl v padesátých létech koncentrační tábor pro politické vězně a odkud utéct byla věc nemožná. Tehdy se o tom nemluvilo a teprve po roce 1989 se veřejnost mohla seznámit s podrobnosti útěku.
Můj otec, který byl více než 14 let vězněm na Mírově, ve Valdicích, na Borech, na Pankráci a v Leopoldově, kde si odpykával doživotní trest za tzv.protistátní činnost, (byl odsouzen měsíc po procesu s dr, Miladou Horákovou), po návratu v roce 1964 nechtěl sice o poměrech ve věznicích mluvit, ale později sepsal své vzpomínky na tuto dobu (kniha vyšla v nakl. Paseka pod názvem "Za dráty komunismu"). Zmiňuje se ve svých vzpomínkách i o útěku vězňů z Leopoldova.
Podle mého soudu to tehdy, v padesátých letech, muselo to být něco zcela neuvěřitelného.Proto jsem začal pátrat, zda skutečně se útěk podařil a zda se vězni zachránili Nakonec jsem se prostřednictvím Edy Jarošové-Ottové, předsedkyně bývalých politických vězňů K 231, dověděl podrobnosti. Je to příběh téměř detektivní, dokonce je to detektivka pravdy. Jedním z těch, kterým se útěk z Leopoldova podařil, byl i Pravomil Rajchl. (Plukovník v.v., nositel Řádu Bílého lva zemřel 25.2. 2002 ve věku 91 let).
Věznici Leopoldov na jižním Slovensku nedaleko Hlohovce dal postavit roku 1669 císař Leopold jako pevnost na obranu proti Turkům. Údajně při její stavbě zahynulo asi 60.000 tureckých zajatců. Pevnost je šestiboká stavba ze žulových kvádrů s věžemi v každém rohu. Hradby jsou v průměru deset metrů silné a až 14 metrů vysoké. Proto byl útěk z této věznice prakticky nemožný. Věznice byla rozdělena na čtyři samostatné dvory, navzájem od sebe oddělené a nikdo se nesměl v prostoru věznice pohybovat bez strážního doprovodu. Na vnější straně hradeb zabraňovaly útěku dráty pod vysokým napětím. Dvojitý plot z ostnatého drátu byl i na hradbách. Na šancích za hradbami pobíhali po setmění cvičení vlčáci. Koridor byl v noci osvětlen a před ním bylo tzv. ostřelovací pásmo. Kdo do něj vstoupil, byl bez výstrahy zastřelen.
"Bylo nás šest, kterým se to podařilo", píše ve svých vzpomínkách Pravomil Raichl. "Vedle amerického občana Johna Hvasty byli ve skupině Josef Chalupa, Štefan Gavenda, Jaroslav Bureš, Josef Heřmanský a já. Mimo Hvasty jsme vlastně všichni byli tzv. smrťáci. Byli jsme totiž odsouzeni k trestu smrti, ale změnili nám to na doživotí.
"Když mě dali na práci v kasematech, prohledával jsem všechny chodby, většinou pod záminkou, že jdu na záchod, jinak by to bylo bachařům nápadné. Jednou jsem v jedné tmavé chodbě narazil na mukla (vězně), který právě vydloubával kámen z hradeb. Tak jsem poznal Štefana Gavendu a jeho kamaráda Jaroslava Bureše. Hned jsem se s oběma domluvil. Díra v hradbách, kterou chystali, byla obrácena směrem k řece Váhu. Mezi řekou a pevností procházela železniční trať, kudy pět minut před pátou odpoledne projížděl každý den rychlík. V pět nám také bachaři oznámili, že ´padla´ a že musíme odevzdat nářadí, lopaty, krumpáče. Pak bylo sčítání vězňů, což trvalo asi deset minut a pak už útvar odcházel do cel.
Vymyslel jsem plán útěku: nejdříve dokončíme díru v hradbách a až to bude hotové, těsně před pátou se shromáždíme u díry, kterou zakryjeme zevnitř dekou, aby zvenčí nepronikalo denní světlo. Poté, v okamžiku, kdy bude projíždět rychlík, vyskáčeme všichni ven."
Několik dní pozoroval Raichl chování bachařů na strážních věžích. Zřejmě byli přesvědčeni, že útěk z pevnosti je nemožný. Prchající by měli mít nejméně deset až patnáct minut náskok, než bude útěk objeven. Za tu dobu by měli být schopni přeběhnout rovné pole mezi pevností a Váhem přes železniční násep, kde nebyla žádná ochrana proti střelbě z věží. Samozřejmě, že bez rizika to nebylo. Co když se náhodou některý z bachařů obrátí a podívá se ven?
Každý den pracovali na díře jako krtci. Nejpilnějším byl Štefan Gavenda. Vždy si dovolili bachaře, že jdou na záchod a po pravdě řečeno v díře to opravdu silně páchlo. Mělo to však i svou výhodu: žádný z bachařů do toho velkého smradu nevkročil.
Vydlabané kvádry roznášeli po chodbě a před skončením směny jich několik museli zase nanosit zpátky, zarovnat díru a zamazat škvíry blátem. Šlo to velmi pomalu, ale poprvé, když spatřili světlo zvenčí, dostali novou sílu a povzbuzení.
Útěk plánovali na Štědrý den roku 1951, ale Gavendu dali na vánoce do korekce a tak plán odložili na 2.ledna roku 1952. Ten den se v Leopoldově měnil režim. Věznici přebíralo nově zřízené ministerstvo Státní bezpečnosti v čele s ministrem Kopřivou a bachaři dostali červené nárameníky. Velitele pevnosti Mihálika vystřídal nový elitní kádr, který v nástupní řeči prohlásil: obrástete mechom a pak zdochnete. Z Leopoldova sa odchádza len nohama napred!
" Tyhle řeči nám zase tak moc nevadily, protože jsme měli naději, že utečeme", vzpomíná Raichl. Problém ovšem nastal, když mě oslovil můj francouzský přítel Gervais Garcette. Ten pracoval po válce v Praze ve francouzské repatriační misi. Komouši ho však zavřeli jako špiona a dostal, tuším, 25 let. Poznali jsme se na Borech v tzv.Kremlu. Jeho tatínek byl starostou v Bordeaux. Gervais tehdy mě zatahal za rukáv a svou špatnou češtinou povídá: Prrravoš, já vím, ty chceš utíkat. Ptal jsem se, jak na to přišel. Domluvili jsme se totiž, že nikomu o chystaném útoku neřekneme. Gervais si ťukal na čelo a jen říkal. Ty utíkat a já chci taky. Problém byl ovšem v tom, že Gervais byl těžce nemocný, měl žaludeční vředy a útěk nemohl v žádném případě vydržet. Nakonec jsem mu slíbil, že až se dostanu na svobodu, že o jeho osudu budu informovat příslušná francouzská místa, protože komunisti ho v lágru drželi tajně. Taky jsem svůj slib splnil později v Západním Berlíně a Francouzi ho později vyměnili za jednoho komunistického špiona, který si odpykával trest ve Francii.
A pak přišel očekávaný 2.leden 1952. Všichni uprchlíci byli na pracovišti, Štefan Gavenda s dekou omotanou kolem těla, ostatní s trochou natřeného ušetřeného chleba. Johny Hvasta s vitamíny z amerického balíčku a s pepřem proti psům.Všichni jsme byli nervózní. Podaří se to, nebo nás zastřelí?" Štefan vyndával poslední kameny z díry. Už viděl na řeku. Vlak musel projet každou chvíli.
Pokoušel jsem se rozeznat, zda most přes Váh je hlídaný, ale pořádně jsme neviděl. Náhle se s rachotem blížil vlak. Gavenda už měl hlavu z díry venku, skočil a já hned za ním. Díra ve zdi však byla výš, než jsme původně předpokládali a pod hradbami byl ještě vyhloubený příkop Postupně vyskákali ostatní, Hvasta skočil jako poslední, dopadl však na bok a zvedal se sténaje. Kulhal, ale běžet mohl. Na nějaké ošetření nebyl čas. Rozběhli jsme se a stále čekali, kdy uslyšíme kulomety.
Uběhli jsme těch pár set metrů k trati a stále bylo ticho. Rychle se stmívalo. Doběhli jsme k mostu a viděli tam nějakou postavu. Neměl však v ruce zbraň a jak se později ukázalo, byl to nějaký stařík. Možná, že se šel projít, snad na někoho čekal, kdo ví. Ukázal nám cestu na rozcestí pod mostem a dodal: Len chlapci chytro choďte od tých kurev anciášských a nech vám pánbožko pomáhá!
Pod mostem se uprchlíci rozešli. Gavenda s Burešem a Heřmanským se pustili proti proudu řeky na sever. Raichl s Chalupou a Hvaztou do Inoveckých hor na severovýchod. To už viděli nad pevností světlice a slyšeli poplašnou střelbu. Za okamžik vyjel z pevnosti autobus plný bachařů. Minul místa, kde byli uprchlíci prozatím ukryti. Nastala tma. Hvasta chvílemi rozsypával pepř proti psům.
" V trestaneckých šatech nám byla zima", vzpomíná Raichl, ale vidina svobody po létech hladu , bití, ponižování nás hnala kupředu. Znal jsem ten kraj nejlépe a proto jsem se ujal vedení. Hvastova zraněná noha asi hodně bolela a museli jsme ho s Chalupou podpírat. Můj plán byl: držet se první dny mimo silnice, jít terénem, pokud možno lesem. Předpokládal jsem, že silnice budou obsazeny a že na nás pořádají bachaři velký hon.
Ty první tři dny byly pro nás skutečně strašlivé. Celý den jsme nevyšli z lesů, měli jsme hlad a byla nám hrozná zima. Hvastovi otekla noha, takže nebyl schopen chůze. Rozhodl se, že se vzdá úřadům a věřil, že ho americké občanství uchrání před smrtí. To jsme ovšem nemohli připustit. Jednalo se totiž nejen o něho, ale také o nás. Věděli jsme, a dovedli jsme si to představit, že estébáci z něj všechny potřebné informace vymlátí. Měli v tom zkušenosti a byli v tom skutečnými mistry. Byly to hrozné dny."
Pochodovali tři dny severozápadním směrem od Piešťan k Novému Mestu nad Váhom. Asi po třech dnech ztratili Johna Hvastu. "John se zvolna belhal lesní cestou, zatímco já s Pepíkem jsme si balili cigaretu.Ruce jsme měli zkřehlé zimou, tabák a papírky vlhké. Mně navíc krvácelo trochu oko, do kterého mně v noci šlehla větev. Když jsme došli k místu, kde měl John být, nenašli jsme ho. Křičet jsme se báli a nesměli jsme si sednout, protože jsme věděli, že bychom se už nezvedli, jak jsme byli unavení a hrozilo, že bychom zmrzli. Čtvrtý den jsme došli do malé kopaničářské dědinky. Zarazili jsme u první chaloupky.Museli jsme riskovat. Dál už jsme nemohli.
- Tak vy ste tie Češi, čo ušli z Leopoldova? -
Přikývli jsme. Byli to chudí lidé, ale měli zlaté srdce. Dali nám zelňačku a domácí chleba. Schovali nás ve stodole v hromadě bukového listí Říkali, že je vypsaná odměna pro toho, kdo nás udá a že esenbáci hlídkují na všech křižovatkách, přívozech přes Váh a že každý, kdo nás uvidí nás má zadržet nebo zastřelit. To jsme předpokládali a dokonce i čekali. Pomáhali nám mnozí, ale nejvíce asi hajný z pod trosek hradu Tematína. Tomuto zlatému člověku, s křížkem na klopě kabátu. Ten nás vzal domů, dal nám civilní oblečení, ošetřil nejen naše rány, ale i omrzliny na nohou. Ještě víc nám však pomáhala křesťanská láska, nezištná a také důvěra v nás. Věděli, že je to nebezpečné a přesto pomáhali, jak mohli. Za to jim nezůstanu nikdy být vděčný."
Ze Slovenska na Moravu přešli u Strážnice. U Uherského Hradiště se s Josefem Chalupou dohodli, že dál půjde každý sám. Měli už civilní oblečení a nějaké peníze. Raichl dokonce i zbraň, kterou dostal od jednoho bývalého slovenského partyzána..
" Nasedl jsem do vlaku na jedné malé zastávce, sedl si do tmavého kouta , vyhrnul límec od hubertusu a předstíral, že spím. Od útěku uběhly již dva týdny a ze šesti uprchlých vězňů jsem byl odkázán jen sám na sebe. Stále jsem byl myšlenkami s nimi a doufal, že i ostatním se podařil útěk.Myslel jsem i na Johna Hvastu, jeho osud mně ležel zvlášť na srdci. Nejel jsem pochopitelně domů, k ženě, k rodičům a blízkým kamarádům. Tam všude na mě, jak jsem se později dověděl, čekali estébáci. O pomoc jsem se chtěl obrátit ke kamarádům z fronty, především k těm, se kterými jsem prožil svůj stalinský křest v sibiřských koncen-trácích. Byli to většinou volyňští Češi nebo podkarpatští Rusíni. "
Všechno však nešlo hladce.Raichl dostal vysoké horečky, k tomu zápal plic a byl velice zesláblý. To už se skrýval u dobrých lidí u Kadaně. Sehnali mu i lékaře, který pro něj dokonce v nemocnici zcizil penicilinové injekce. Bez nich by asi Raichl nepřežil. Na svátek svatého Jiří, 24.dubna se dostal do sovětské okupační zóny a o den později dorazil přes Chemnitz a Berlin do amerického zpravodajského střediska.
"Přijal mně zpravodajský důstojník, bývalý Polák. Sundal jsem ruksak, vyndal z něj dvě pistole , 180 nábojů a několik granátů. Chudák Američan vystrašený vyběhl ven a za chvíli se vrátil z ozbrojenou posilou.. Asi si myslel, že jsem přijel vyhodil jejich stanici do povětří. Nakonec se vše sice vysvětlilo, ale důvěru jsem u nich nezískal. Pozvali na mě specialisty z bývalé československé zpravodajské služby pplk. Šedu (alias Mr.Murphy), snad Američana českého původu. Tvrdil mně, že podle jejich zpráv mám být již dávno mrtvý. Dokonce mě posadili na detektor lži, až jsem ztropil skandál. Pak se zase omlouvali, že dělali jen svou povinnost. Nakonec jsem se dostal ke "skutečným" Američanům. Ti se začali zajímat především o Johna Hvastu. Já jsem tehdy o Johnovi nic nevěděl, řekl jsem jim, že jsme ho při útěku ztratili v lesích v horách. Teprve později jsem se dověděl, že se schovával delší dobu ve slovenských horách u dobrých lidí, dostal se do Prahy, kde ho Američané schovávali na americké ambasádě. Odtamtud se dostal po nějaké době přes západní Německo do USA. Stal se brzy slavným, pořádal přednášky, zapomněl na svou slovenskou ženu Gábinku a tím skončilo naše přátelství."
Štefan Gavenda skončil tragicky. I jemu Američané po přechodu do západního Berlína nevěřili. Rozhodl se, že přivede s sebou Johna Hvastu. Na hranicích ho prý chytili a na Hod Boží velikonoční prý popravili.
Josef Heřmanský se schovával u své snoubenky v Praze a při náhodné prohlídce ho tam policie našla. Někdy na podzim roku 1953 ho prý přivezli zpět do Leopoldova, při výsleších mu poranili páteř, nechodil, nemluvil a občas ho kamarádi vynesli na sluníčko.Propuštěn byl prý na amnestii v roce 1964. Zachránili se i Jaroslav Bureš a Josef Chalupa.
Stručné vzpomínky Pravomila Raichla na útěk z pevnosti Leopoldov jsou nesrovnatelně dramatičtější než útěk Jiřího Kajínka, kterému sdělovací prostředky věnovaly tolik pozornosti.
Jiří Černý
Autor: Jiří Černý
(Sem pan Cerny napsal svou plnou adresu, telefon i rodne cislo. Po chvilce premysleni a na doporuceni kamarada jsem to zase vymazal. Je zbytecne davat tomu komunistickemu dobytku munici.)
--

Jan Masaryk - komunistické lhaní a výmysly včera a dnes

17. března 2008 v 18:36 | James V. Jakoubek
Komunisté prostě lepší nebudou - bez lhaní a výmyslů se obejít nemohou. Den po 60. výročí vraždy Jana Masaryka sděluje jistý Václav Jumr v komunistickém plátku již několikrát vyvrácenou pověst, že "dne 10, března 1948 v časných hodinách ranních skončil dobrovolně svůj život ... ministr zahraničních věcí Dr. h. c. Jan Masaryk. V důsledku své nemoci spojené s nespavostí rozhodl se pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy k zakončení života skokem ze svého úředního bytu do nádvoří Černínského paláce."
Soudruh Jumr buď moc dobře neumí číst a jen s rudými brýlemi na očích sleduje dění kolem sebe a nebo jednoduše a prostě lže až se mu od jeho bolševického pera práší. Vzhledem ale k tomu, že on dnes a denně na stránkách Haló novin kritizuje kde co, jde zde bez pochyb o případ druhý - vědomou komunistickou lež. Nic na tom nemění, že se zde kryje poukazem na "dobovou zprávu" předsednictva Gottwaldovy komunistické vlády. Jediné, co v jeho sepsání je pravdivé jest věta první. Tvrzení o údajném "dobrovolném rozhodnutí skončit život", o sebevraždě, je naprostý nesmysl vyvrácený několikerým oficielním vyšetřováním. Toto jest zajisté soudruhovi známo také.
Smrt Jana Masaryka byla "oficielně" šetřena celkem čtyřikrát. Po prvé v den nálezu jeho těla na nádvoří Černína 10. března 1948, podruhé v období tzv. pražského jara v roce 1968, potřetí v letech 1993 - 1996 a naposledy v letech 2001 - 2003. Šetření první bylo zahájeno krátce po nálezu těla Jana Masaryka stráží přivolanou pražskou kriminálkou pod vedením jejího tehdejšího šéfa dr. Zdenka Borkovce a pplk. Jiřího Počepického a zpočátku mělo zcela standardní ráz. Kriminální lékař MUDr. Josef Teplý začal ohledávat mrtvé tělo, daktyloskop Gustav Panenka prohlížel ministrův byt a ložnici a fotograf Jaroslav Holoubek zajišťoval fotodokumentaci. Než se ale vyšetřování mohlo plně rozvinout, dostavilo se na místo činu několik komunistických pohlavárů. Specificky jsou uvedeni ministr vnitra Václav Nosek, zástupce ministra zahraničí Vlado Clementis a představitelé StB MUDr. Josef Sommer, Jindřich Veselý, Ivo Milén, Vladimír Říha, mjr. Bedřich Pokorný, Štěpán Plaček, Ladislav Zelenka, Josef Čech a kpt. Miroslav Pich-Tůma. Nosek ihned kriminální vyšetřování zarazil a k šetření povolal komunistickou StB vedenou Vilibaldem Hofmanem a Janem Horou, přednostou ústředny StB při ministerstvu vnitra. Při tom došlo k hádce mezi Noskem a dr. Teplým, který proti zásahu komunistických funkcionářů ostře protestoval. Platné to nebylo vůbec nic. Kupříkladu fotografovi Holoubkovi byl jeho fotoaparát zabaven, doslova vyrván z ruky (dle jeho pozdější výpovědi v r. 1968) a z tehdy jím pořízených 38 fotografií se zachovalo jen 18. Krátce po osmé hodině byla pražská kriminálka na příkaz ministra Noska odvolána a případ převzala komunistická StB pod vedením dr. Josefa Břešťanského, která případ během několika hodin tzv. uzavřela prohlášením, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Co si kriminalisté o případu mysleli, svědčí výrok dr. Borkovce, který tehdy na otázku novinářů, co říká bleskovému uzavření případu, pronesl, že "za čtyři hodiny nelze řádně uzavřít ani krádež slepic." Rovněž konstatování dr. Teplého, že dle jeho "názoru se jedná o bestiální vraždu" silně zpochybnilo "závěry" StB, což mělo za následek naprostou nedůvěru k "oficielnímu" nálezu.
Krátce poté se objevila fáma, že Masaryka za pomocí StB zavraždili členové sovětské NKVD. Podle této zprávy zabijáky vedl mjr. NKVD Augustin Schramm a akci měla zajišťovat skupina "nadporučíka Tůmy" který byl později identifikován jako kpt. Miroslav Pich-Tůma. Krátce po rozšíření této fámy u bytu mjr. Schramma zazvonil zvonek, a když Schramm otevřel, byl zastřelen několika ranami z pistole. Za tuto vraždu byli popraveni dva mladíci, Miloslav Choc a Slavoj Šádek, kteří ale jakoukoliv účast na vraždě Schramma až do konce, a to i knězi před popravou, popírali. Další účastník tehdejšího "šetření", dr. Josef Teplý za několik měsíců po té zemřel údajnou sebevraždou, prý pro "rozhárané rodinné poměry" a Jindřich Veselý se zabil skokem z okna. A Vlado Clementis, kterak známo, byl soudruhy komunisty oběšen v procesu se Slánským a spol.
Dvacet let byl případ tabu a to i přes skutečnost, že údajné sebevraždě věřil málokdo. Proto při první příležitosti, jež nastala za pražského jara v roce 1968 byl případ dne 5. dubna oficielně otevřen znovu. Než se ale mohl plně rozběhnout, došlo k podivným událostem. Major Bedřich Pokorný, jeden z vyšetřovatelů vraždy jak Jana Masaryka, tak Augustina Schramma byl 9. dubna nalezen v lese u Brna visící v oprátce, zároveň s proříznutým hrdlem. Dr. Josef Sommer, který případ od dr. Teplého v r. 1948 převzal (dotáhl to posléze na šéflékaře ruzyňské věznice) byl nalezen 26. dubna s prostřelenou hlavou. Dr. Josef Břešťanský, který přebral vyšetřování od dr. Borkovce, byl tentýž den nalezen oběšený v lese za Prahou. Pplk, Jiří Počepický, tehdy již šéf pražské kriminálky, byl den na to, 27. dubna, objeven oběšený v lese u Mariánských Lázní. Všichni tito StBáci, dle oficielní zprávy, spáchali sebevraždu. Do hry pak vstoupili všudypřítomní "sovětští přátelé" a nepokrytě vyhrožovali neblahými následky, bude-li se v šetření Masarykovy smrti pokračovat. Pak přišel 21. srpen a v okupačních poměrech se stalo další "vyšetřování" zcela bezpředmětné. V listopadu bylo oficielně uzavřeno. Výsledek tohoto "šetření" b

České souostroví GULAG

17. března 2008 v 14:47 | Ladislav Frank Nykl
Poznamka R.H.: Citil jsem povinnost vyuzit ctenosti meho blogu a zverejnit nasledujici text, jehoz autorem je Ladislav Frank Nykl.
----
Ač je to k nevíře, přesto u nás v západních a severních Čechách existovala od konce padesátých let obrovská síť zemědělských pracovních táborů, kde za otrockých podmínek pracovaly tisíce vězňů, ponejvíce politických. K tomu stačilo si zanadávat v hospodě na režim, nebo jako v našem případě, se hlásit k zakázanému skautingu a trampingu. Většina dozorců byli bývalí kočí a sedláci, jejich pomocníci pak byli nevědomí usedlíci z okolních vesnic. Stačilo, že vstoupili do KSČ, a už měli otevřené dveře k tomu, aby se z nich stali páni na lidmi. Bylo hrozné, když na profesory nebo doktory, kteří měli jen jiné politické názory, řval bachař, který sotva vychodil pátou třídu, a nazýval je blbci.

Zemědělský koncentrační tábor - Sýrovice u Podbořan
Ke konci roku 1962 jsem byl zatčen, jako člen "organizovaní skupiny s úmyslem rozvracet socialistické soužití". Ani jsem to pořádně nechápal, bylo mi 18 let. Dostal jsem 3 roky. Po 4 měsících vazby ve Vykmanově, jsem byl převezen do zemědělského lágru Sýrovice. Zemědělské lágry byly stavěny podle sovětských koncentračních táborů a nic si s nimi nezadaly. Sýrovický lágr byl z těch, které měly tak hroznou pověst, že jej museli zrušit už v r. 1965. Zima kolem Vánoc byla velmi krutá. Pracovali jsme na poli u vesnice Libořice, kde jsme museli ve sněhové vánici kopat meliorační brázdy. Do jednoho metru hloubky zmrzlou půdu, jsme rozmrazovali ohněm, vždy po několika metrech. Pak jsme dali ohniště na stranu a začali kopat. Když počaly krumpáče odskakovat, přisunuli jsme oheň zpátky.
Velitel eskorty si mě, jako nováčka, zavolal a povídá: " Jak se tak na vás koukám, tak vám to moc nejde. Čím jste v civilu?" "Dělník", odpovídám. "Já myslel. že zloděj", odpověděl velitel za velkého smíchu svých poskoků.
Za 14 dní mi omrzly prsty na rukou a na nohou. Těžko se člověku pracuje v mrazu, když je málo oblečený a napůl hladový. Měl jsem opuchlá a bílá bříška na konečcích prstů na rukou a černé palce u nohou. To tady nic neznamenalo a na marodění to nebylo. Jenom mě přeřadili zpátky na lágr, kde jsem s jinými marody ve studené místnosti sbíjel bedničky na ovoce pro podnik Fruta. Vedle mne pracoval člověk, který byl ochrnutý na obě nohy. Od ostatních jsem se dozvěděl, že je to bývalý západní letec, major Štiglic. Prý byl za války sestřelen, vyskočil padákem a zlomil si obě nohy. V německém zajetí mu to pak špatně srostlo. Mohl chodit, ale jen pomalu. Bachaři nám zakázali, abychom mu říkali majore, protože tady byl jen mukl.
Zimu jsme přežili a přišlo jaro. Jako na každém zemědělském lágru, příchod jara, znamenal začátek jarních prací. Náčelník tábora kapitán Václav Laur (snad to bylo jeho pravé jméno), byl, dá se říci, poněkud divný. Chodil dovnitř tábora se samopalem v ruce, což se vlastně nesmělo, protože všichni bachaři museli odevzdávat zbraně na bráně. Jenom na něho to neplatilo, buď se nás bál, anebo námi pohrdal. Všichni se ho obávali, i sami bachaři. Šuškalo se o něm, že měl před pár lety na Jáchymovsku na svědomí smrt několika vězňů. Asi proto to nemuselo být jeho pravé jméno - Venca Laur. Když měl čepici se štítkem nahoru, bylo to v pořádku, ale když ji měl naraženou do čela, někteří před ním skákali do otevřených oken našich dřevěných baráků. To prý byl snad schopen i střílet.
Začala veliká řepná kampaň. Všichni museli na pole, sám náčelník chodil po táboře a vyháněl na nástup holiče, kuchaře i tu hrstku marodů. Na poli při jednocení řepy motyčkou jsem se moc nevyznamenal, protože jsem nerozeznal řepu od plevele a tak jsem vykopával všechno. Šel jsem za to po práci do izolace a měl jsem štěstí, že mi to nakonec nepřišili jako sabotáž. Zachránilo mě, že jsem byl z Karlových Varů a proto "městský blbec". Přes týden jsem strávil v izolaci s vyváděním (korekce, kde jste dostal jen jednou za dva dny trochu jídla a nemohl jste ven, už byla před pár měsíci zrušena, ale bunkr byl ten samý). To nebylo zrušeno z nějakých humánních důvodů, ale proto, abyste mohli na pole. K jídlu po celodenní dřině, byla v díře jen černá melta a kousek tvrdého chleba. Každé ráno nás náklaďákem rozváželi do polí, dali motyčku a začalo se znova. Na druhý konec pole nešlo ani dohlédnout. Celý houf muklů s bachaři a místními pomocníky na stranách s puškami (těm se zde říkalo černoprdelníci), vykročil. Nešlo se ani narovnat a museli jsme dohánět úderníky před námi. Kdo zůstával pozadu, šel večer do izolace (do díry). Večer ho vyvedli do kuchyně a tam mu ze sklepa vedlejšího statku přinesli shnilé brambory a do rána je musel se zmrzlýma rukama škrábat. Kuchaři museli také na pole a na tuhle práci tu nebyl nikdo jiný. Takže místo spánku jsme museli celou noc pracovat a ráno jsme unavení a nevyspalí jeli zas na pole. Ti, kteří nevydrželi tohle tempo, dostali výprask.
Když už jsem byl na pokraji sil, dostal mě z izolace kulturní referent nadporučík Krajnický. Já jsem hrával docela dobře na trubku a on mě potřeboval na různé zábavné sobotní, nebo nedělní akce, kvůli hraní v táborové kapele. Když viděl, jak jsem zničený, dostal mě ven. Tím, že mi vymohl zrušení díry, mě bez nadsázky vlastně zachránil život.
Jednoho večera jsme se vrátili z práce a museli nezvykle dlouho stát na čtyřhranném prostranství mezi baráky nazvaném sčíták, nebo také (apelplac). Už to trvalo dlouho a my nechápali, co se děje. Stáli jsme v pozoru a hlídali nás kolem dokola se psy a samopaly. Nedostali jsme najíst ani napít a už byla skoro tma. Věděli jsme, že někdo utekl, protože byl na nohou snad celý kraj. Všude kolem bylo slyšet houkání vozů SNB. Když se pojednou na nás ze všech stran rozsvítily reflektory, rozlétla se brána a někoho táhli dovnitř po zemi v krvi. Pak ho hodili před nás a obrátili na něho reflektor. Byl to major Štiglic, byl hodně zbitý a sotva dýchal. Náčelník si neodpustil nad jeho zmučeným tělem pronést známý proslov, který se vždy při těchto příležitostech opakoval. Vylezl na připravenou bedýnku od ovoce a začal křičet: "Podívejte se na něj, takhle dopadnou všichni, kdo se pokusí o útěk. Daleko mi nikdo neuteče, to mi můžete věřit!"
Věřili jsme. Pak jsme se dozvěděli jak to bylo. Major byl napůl mrzák a nedokázal už plnit normy. Byl věčně v díře a už to nemohl dál snášet. Ten jeho pokus o útěk, byl vlastně jakýsi pokus o sebevraždu. Bylo nám ho líto, ale byli jsme naprosto bezmocní. Ráno při nástupu do práce, stál ještě zkrvavený připoutaný k plotu vedle brány, abychom na něho všichni dobře viděli. Večer tam stál také a už na něm bylo vidět, že to dlouho nevydrží. Nesměli jsme mu dát ani napít vody a tak tam stál asi 4 dny. Pátý den ráno už tam nebyl. Jak a kde skončil, to už jsme se nedozvěděli, já to nevím dodnes, a proto o něm píši. Jestli ho zabili (a nic jiného mi nenapadá), chtěl bych mu tímto věnovat tichou vzpomínku.

Dovětek
Když jsem nedávno zjišťoval něco o vesnici Sýrovice, nenašel jsem nikde ani zmínku o tomto lágru. Jen mi padl do oka článek o sýrovických manévrech Klubu vojenské historie na téma bitvy o Berlín. Ta se konala asi v místech, kde kdysi stával tento krvavý komunistický tábor. Nic proti klubu, dělá určitě dobrou práci, ale na tomhle je nejvíc vidět, že známe kruté dějiny nacismu, ale poznat kruté dějiny komunismu, se nám jaksi nechce.
Už jen kvůli tomu jsem musel napsat tyto řádky.

České souostroví GULAG:
Věznice Poláky (Kadaň) - od r. 1961, likvidace r. 1965
Věznice Sýrovice (Podbořany) - od r. 1958, likvidace v r. 1965
Věznice Libkovice (Litoměřice) - v provozu od r. 1956
Věznice Bělušice (okres Most) - v provozu od r. 1958
Věznice Drahonice - část obce Lubenec (okres Louny) v provozu od r. 1961
Věznice Nové Sedlo (okres Louny) - v provozu od r. 1958
Věznice Oráčov (okres Rakovník) v provozu od roku 1959
Věznice Všehrdy (okres Chomutov) - v provozu od r. 1958

Jak mne zrusili na Lidovkach ...

16. března 2008 v 17:59 | Ross Hedvicek
Administrator Lidovek Stepan Horn mi prave oznamil, ze "Textem Cesko je nepritel jste prekrocil posledni hranici, stahnul jsem vas blog z Lidovek. Vysvetleni: Nejste sto pochopit kodex a nereagujete ani na opakovane napomenuti. Pisete clanky o jinych blogerech. Misto toho, aby jste psal obecne o urcitem jevu a polemizoval s nazorem, musite na blogery utocit osobne (neverim, ze jste myslel, ze vam vtip s prezdivkami projde, tim spis, ze prezdivku doplnujete titulkem urciteho autora). " Znamena to tedy, ze az do doby, kdy se polepsim, se muj blog nebude vyskytovat na tzv. titulce Lidovek. Rovnez to taky znamena, ze uz nemusim "polemizovat" s nenavistnymi diskutery, proti kterym administrace blogu odmitla zasahnout a mohu v klidu a legalne diskuse zrusit. Pokud se mnou chcete "polemizovat", moje adresa je znama - jsem k dosazeni na mailto:prilisdlouhonamori@gmail.com . A posilam vam "basen na nedeli" :-)
Přestal jsem být všechno, co jsem chtěl...
Přestal jsem být všechno, co jsem chtěl
a s přehledem jsem prodal duši čertu
a zůstanu už jenom černá tečka
po těch hrách, co mne zničí,
tak krásně mne zničí
Myslel jsem, že zvířata se bojí
požárů, co mou cestu doprovází,
ale teď to nosím, jak mi padne
po mne už asi nic nepojmenují
po mne už asi nic nepojmenují
Zabloudil jsem a přestal hledat cestu
nemám kam se vrátit domů
dokud mužu stát, dotud mužu psát,
přátelé bývalí, přátelé budoucí
pamatujte si mne podle mých básní
pamatujte si mne podle mých básní

Jak je to s tou vychodoevropskou svobodou?

14. března 2008 v 13:44 | Ross Hedvíček
Ali Halenar nasel v Reflexu zajimavy clanek a postoval uryvek na CS-CLUB coby namet k zamysleni nad radenim luzy v ceske blogosfere.
Uryvek z clanku:
"Vy v te vychodni Evrope jste s tou svobodou
projevu zase tak o dvacet let pozadu, co?" rekl
mi s ironickym usmevem jeden z bloggeru The New
York Times, kdyz jsem se ho zeptala, jestli
moderace jejich internetovych diskuzi neni
cenzurovana az prilis. "Problemem soucasnych
medii uz davno neni nedostatek informaci kvuli
cenzure, ale prilis zbytecnych informaci kvuli nedostatecne cenzure."

Kdyz jsem se pred par tydny v New Yorku ocitla na
diskusnim panelu bloggeru poradanych The New York
Times, byla jsem prekvapena, jak peclive se
vybiraji komentare, ktere "maji tu cest" objevit
se na jejich webu. Ve zkratce, ctenarsky komentar
se na nytimes.com neobjevi, jestlize tym online
editoru zachyti: nadavky, osobni utoky na autora
ci ostatni komentatory, neucelenost logiky,
prilis gramatickych chyb, nedostatek konkretnich
argumentu k tematu, obecne stiznosti na NY Times,
opakovani stejnych argumentu, falesne jmeno nebo
emailovou adresu pro potvrzeni komentare, VYKRIK
prostrednictvim velkych pismen, nepodlozene
argumenty a nepravdy, prilis dlouhe prispevky, a
obecne i prispevky, ktere k diskuzi nepridaji nic noveho.

Ano, chapete to spravne. V nytimes.com pracuje
mnohem vice editoru nez autoru. Online editori
maji za ukol poskytnout lidem moznost vyjadrit se
k blogu, ale nesnizit kvalitu novin tim, ze vyjde
najevo, ze zdaleka ne vsichni ctenari NY Times
jsou geniove. "Nejde o to, jake komentare
nechceme. Jde o to, jake komentare chceme," rekl
online editor Paul. "Stejne jako nase tistene
noviny i my stojime o kvalitni ctenare. Takove,
co uroven nasich clanku zvednou svymi prispevky.
Proc bychom meli za nase penize poskytovat platformu nesmyslum?"
-
Cele na: http://www.reflex.cz/scripts/detail.php?id=31281

Ali

Jak komunisti manipuluji s karmou...

12. března 2008 v 18:05 | Ross Hedvíček
Zajimavost: Vsiml jsem si, ze na zde na blogu mne Hermanek predstihl v zebricku reputace jednoduse tim, ze si dal vsechny svoje clanky do "soukrome" nebo "kratke". Jak je to technicky mozne nevim, ale zajimalo by mne, kde jsou ti spravedlivi Cesi, co tak strasne kriceli, ze podvadim s karmou? A uz jsem dostal vysvetleni (autor je mi znam) : Ten estebacek to dela uz davno. Je to velmi jednoduche, sledoval jsem to, kdyz jsem tam psal a on se mi priblizoval v hodnoceni, aniz by mel nejakou bombu. Clanky o hovnu, kterych ma 97 % a nedostanou karmu, hodi zacerstva do osobnich, kde se nepocita prumer. Karma se pocita za tri mesice zpet a tak staci udrzet na spici pouhe tri dobre ohodnocene clanky ctvrt roku a ostatni s malym ohodnocenim "vyndat" z hodnoceni. Tim, ze to nikomu nevadi, se z toho u nej stalo pravidlo. Pokud obetujes nejmene ohodnocene clanky, vyleti Ti hodnoceni vzhuru. A pokud by jsi nechal na vypocet prumerne karmy jen tri sva nejlepsi ESA, cumel by Ti do prdele ten druhy asi z odstupem Praha-Brno.
Takze takhle soudruzi? Pravidla, zakony, narizeni a ty kokotske kodexy plati pro vsechny, ty uplne nejprisnejsi pravidla plati pro ty zle emigranty, ale pro vas komunisty (=Cechy) zadna pravidla neplati? Co mi to jen pripomina?
---
Behem par minut po zverejneni jsem dostal tento vzkaz od administratora blogu Lidovek Stepana Horna:
i12. 3. 2008 17:55:10
Jeste jednou porusite kodex tak hrube, ze budete psat o jinem blogerovi, stahnu vas blog z homepage.
-
Proto jsem vyseuvedeny text smazal z blogu Lidovek a davam jej sem.

Teroriste z Frydku

10. března 2008 v 18:27 | Ross Hedvíček
Ctu noviny a co nevidim:
Těžkou betonovou dlaždicí se ve Frýdku-Místku pokusili vykolejit osobní vlak dva třináctiletí školáci. Dlaždici položili na kolej a čekali, co se stane. Přípravy si dokonce natáčeli mobilním telefonem. Chlapce zatkla hlídka strážníků, které na místo zavolal strojvedoucí, když přes dlaždici přejel.
Jsou ti cesti mladi nejak lepsi nez palestinsti teroriste? Jiste vite o praktikach IDF (= to je izraelska armada), ze kdyz se jim tam odpali nejaky sebevrazedny terorista, tak najdou odkud byl a jeho rodicum a rodine buldozery zbouraji dum.
Mozna by to meli zavest i v Cesku.