Květen 2008

Bratr Jiří Paroubek včera a dnes.

5. května 2008 v 15:45 | James V. Jakoubek
Dne 25. února t.r. obšťastnil předseda ČSSD, údajně prý "bratr", ve skutečnosti ale zakuklený to soudruh, Jiří Paroubek, čtenářstvo české opravdu zasvěceným povídáním o komunistickém puči v únoru 1948. Moc dojemně to sepsal (Únor 1948 a dnešní politika):
"...Je to již 19 let, co na nás naposledy téměř z každé výlohy vykukovaly plakáty připomínající "Vítězný únor". A dlouhých 60 let ode dne, kdy komunisté završili své převzetí moci…" je v úvodu sděleno. Po té, i když skromně sděluje že nechce "nahrazovat učitele dějepisu", klade Paroubek bratr řečnickou otázku zdali si naše "mladá generace" uvědomuje co se onoho 25. února 1948 "tenkrát odehrálo?". A zdali si je tato "mladá generace" vůbec vědoma toho, že "počátek komunistické zvůle" sahá o mnoho let dříve a na důkaz tento dále klade patřičné otázky:
...Nebylo to už v roce 1947, kdy byla zákonem vytvořena StB? Nebylo příznakem období nastupující totality už prosazení zákona o amnestii v roce 1946? Na vysvětlenou - širokým výkladem tohoto zákona se komunisté snažili ochránit protizákonné činy, kterých se jak Rudá armáda, tak i NKVD, ale i revoluční gardy na našem území krátce po válce dopouštěly ... Nezapomínejme ani na neúspěšný pokus o atentát na tři nekomunistické ministry vlády - Petra Zenkla, Jana Masaryka a Prokopa Drtinu z roku 1947, na kterém se podílel komunistický poslanec Jaroslav Jura Sosnar ... Cílem komunistů bylo postupně omezovat demokratické svobody a mezi jejich cíle patřilo také tzv. sjednocení dělnické třídy, což znamenalo záměr likvidace sociální demokracie...! popisuje dnes Paroubek bratr zákeřné jednáni lumpa Gottwalda a jeho komunistických stratégů.
Takhle to tedy na důvěřivou veřejnost českou ti zákeřní komunisté narafičili. Tak nějak ale Paroubek bratr opoměl poznamenat, že než k této jeho údajné "likvidaci soc.dem" došlo, stejní socdemáci nad kterými nyní hojné slzy roní horlivě souhlasili se skutečnou likvidací Republikánské strany českého venkova, strany Agrární. Socdemáci se stejně tak jako komunisté potřebovali zbavit zdatného soupeře v nastávajících volbách a proto komunisty v případě likvidace Agrárníků velice vřele podpořili. Komunistům se s tah odstraněním Agrárníků vyplatil, kterak jest poznamenáno: "... Komunistům se hned po válce podařilo natolik úspěšně manipulovat veřejností, že KSČ v roce 1946 vyhrála volby ... Svůj podstatný, ne-li nejvýznamnější, vliv na dění u nás měl bezesporu také v té době velmi silný Sovětský svaz a jeho snaha o získání vlivu v osvobozených částech Evropy..."

A jak to s tou "likvidací" sociální demokracie opravdu bylo? Podívejme se do soudobého tisku - sláva veliká se totiž hnedle po puči v únoru 1948 odehrávala: "Sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou je skutkem" ohlašuje palcovým titulkem Rudé Právo v úterý dne 29. června 1948 a dodává: "Veteráni obou dělnických stran s dojetím pozdravili sloučení obou stran. Jednotná strana - triumf učení Marxe, Engelse, Lenina a Stalina! Obrovské ovace Klementu Gottwaldovi. Tento den bude v dějinách československého dělnického hnutí zapsán jako nanejvýše radostná událost znamenající šťastnou socialostickou budoucnost..." Jinými slovy, dojatí sociální demokraté s nadšením a jásotem velikým hlavu do chomoutu komunistického strčili a kdo z nich proti tomu námitky měl, tomu titíž oslavovaní komunisté, nyní již ve spojení s dojatými veterány a ostatními "bratry" socdemáky, oprátku nasadili, či v lepším případěpouhým kriminálem obdařili. Stačí se na to zeptat kupř. dr. Milady Horákové či Bohumila Laušmana. A kdo mohl, tak se na tento "triumf učení" jmenovaných komunistických velikánů raději zčerstva vykašlal, jako kupř. poslanec Ota Hora na něhož měl smlsnuto sám veliký Gottwald - viz jeho velice humánní slib, že "...z Oty Hory řemeny budeme řezat...!" kteréžto komunistické dobrotivosti se ale Ota k veliké žalosti soudruha Gottwalda vyhnul rychlým odchodem na Západ, do "nepřátelské ciziny".
Přenesme se nyní z roku 1948 do doby o třicet let pozdější, do jara roku 1978 a podívejme se, kterak politický harcovník a šplhoun tak nějak záhadně znovuobnovené socdem strany, bratr Paroubek Jiří, hodnotí únorové události ve svém projevu na jakési komunisty milostivě povolené socdemácké slezině: "... Nyní, třicet let po únoru 1948 jsou pro nás mladé ideje Února živou výzvou. Ano, pro nás mladé kteří jsme Únor neprožili jako osobní zkušenost je toto datum především historická událost kdy byla s konečnou platností rozhodnuta otázka politické moci, kdy došlo k likvidaci pozic exponentů buržoasie u nás. Nutí nás proto především k zamyšlení, kolik toho pro stranu a společnost jsme schopni udělat...". Jaksi o nějaké té jeho shora citované "komunistické zvůli" ani slechu. Ani nářku nad onou "likvidací" socdem strany. Rovněž jest záhodno zde poznamenat, proč se vlastně Paroubek Jiří názvem "bratr" a nikoliv sociálně demokratickým oslovením "soudruh" (pokud tohoto si on je vůbec vědom) tituluje. Byli to totiž původně právě sociální demokraté kdož vzájemné oslovování "soudruh" vymysleli a zavedli a od kterých tuto jejich titulaturu komunisté uzurpovali a pro všechny časy budoucí pošpinili a doslova zostudili. Tehdy, v začátcích dělnického a sociálně demokratického hnutí, oslovení "soudruh" hrdý význam neslo. Dnes ale, díky právě komunistům, ke zprofanování oslovení tohoto došlo a to až tak daleko, že si dnes kde-kdo nad oslovením tímto jen znechuceně odplivne a mnohý normální občan to ba i za bohapustou urážku na cti považuje.
Přenesme se nyní znovu z tohoto jara 1978 o dalších třicet let do naší přítomnosti, do jara roku 2008 a podívejme se, kterak tentýž "bratr" Paroubek Jiří znovu hodnotí odkaz Vítězného Února, toho Února který byl pro něho v onom jaru roku 1978 jakousi "živou výzvou" bůhví k čemu: "...Považuji únor 1948 za daň neschopnosti rozpoznat reálné nebezpečí stalinismu světovým společenstvím, za datum kdy se 25. únor stal dnem kdy se soustavná mnoholetá příprava komunistů k převzetí moci začala uskutečňovat. Cílem komunistů bylo postupné omezování demokratické svobody..." konstauje téměř s údivem Paroubek bratr, který ale tak nějak pozapoměl dodat syrovou skutečnost, že tento komunistický cíl dovedl soudruhy komunisty k uzurpaci veškeré moci ve státě, rozpoutání teroru a znevolničení obyvatelstva včetně obehnání země ostnatým drátem a minovými poli, jen aby ani jedna jediná poddaná dušička jejich spárům neunikla. Komunisté si tuto uzurpaci moci dokonce do Ústavy vtělili. Režim komunisty pučem nastolený čtyřicet let vládl terorem, strachem a násilím. Po jeho pádu byl pak tento komunisty vedený režim zákonem označen za " ...režim založený na komunistické ideologii (jakožto) zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný..." (zákon 198/93, § 2, odst. 1). A tak zvaný "bratr" Paroubek Jiří se dnes i přes zákon tento a s jeho údajnou zkušeností s "komunistickou zvůlí" se stejnými komunisty srdečnš bratříčkuje, zločineckou komunistickou organizaci obhajuje, spojuje se s ní a na její stálé existenci nic špatného nevidí. Ani na veřejném nošení komunistických symbolů. Když ale nějaký fotbalista na pozdrav fanouškům ruku zvedne, tak to je hnedle zle a povykuje se o "nacistickém pozdravu" a kdejaký komunistický pohrobek a násilník hned ječí a hlavu provinilce za údajnou "propagaci" násilnické ideologie požaduje. Přímo klasická to ukázka rčení - Zloděj křičí chyťte zloděje!! Při tom kterak nedávná historie zcela jasně dokazuje, nikdo nemá takovou schopnost a ochotu své soupeře vraždit a likvidovat jako právě za lidomilce se vydávající komunisté.
Je zde záhodno citovat bratra-soudruha Paroubka Jiřího který své povídání o Únoru 1948 uzavírá: "...seznamujme veřejnost s tím co formovalo naši společnost. Nezapomínejme na klíčové okamžiky moderních českých dějin!" Ano, seznamujme a nezapomínejme! Tuto výzvu by si ale především měl ke svému rudému srdíčku vzít autor výroku tohoto, neb ten zřejmě na toto "formování naší společnosti" ihned pozapoměl, což jest nadmíru patrno jeho podlézavostí k mocnému "příteli" na Východ od Čech, viz jeho nářky a bědování co se pověstného "radaru" týče - Představte si, lidičky, on ten Topolánek se svojí koalicí s Ruskem o radaru vůbec, ale vůbec nejedná, na nic se cara Putina a jeho generálů neptá a proti životním zájmům Ruské velkoříše zcela otevřeně s americkými imperialisty se bratříčkuje. Může se pak někdo divit, že nám náš mírumilovný soused z Východu který nás již tolikrát bratrzskou pomocí obdařil (na mysl zde zejména obětavá pomoc ze srpna 1968 přichází) slibuje, že Česko i s tímto americkým radarem svými raketami ze světa zprovodí, bude-li ten zde postaven?
Kdo by se tedy "seznamovat" měl s tím co "formovalo naší společnost"? Kdo zde s komunisty za jeden provaz táhne? Populistický odkaz na "drtivou většinu obyvatelstva českého" která radar údajně odmítá a nechce svědčí spíše o tom, že se "drtivé většině" čecháčků čackým všeho druhu po bolševickém klacku a kriminálech stýskat nepřestalo. Ano, komunisté, toť ta pravá spása všech čecháčků, na komunisty prostě v Česku moc sahat není vhodné. Proto "drtivá většina" čecháčků komunistům přizvukuje když si tito dodnes velice stěžují a slzy krokodýlí roní nad neblahou skutečností jež skví v tom, že se ty darebáky a vrahy, "bratry Mašíny", na šibenici kamž zákonitě patří, dostat nepodařilo. Zločinci tito nám dnes naše sametové budování již jen svojí existencí zbytečně narušují a nám, zdatným čecháčkům, přicmrdování zločinecké organizaci KSČ - KSČM dnes a denně připomínají.

Špagát na ně, žejo, soudruzi.
Pročež, Míru zdar !!!

James V. Jakoubek
May 4th 2008

Minulost a budoucnost, aneb Koňská autoškola.

2. května 2008 v 22:08 | Karel Jemelka
Sledujíce debaty o ropné krizi, globálnímu oteplování a také debaty o budoucnosti automobilismu docházím k jakýms, takýms závěrům ohledně příštího vývoje přepravy osob i nákladu.
Takže vozidlo budoucnosti? No jo, Tak já vám, pánové sdělím, co ještě nevíte a vzhledem ke globálně oteplovacímu náboženství někteří snad jen tušíte. Eurokomunismus a již zmíněné nové náboženství nebude mít pravděpodobně za následek nikoli jízdu v kdovíjakých třeba samonabíjecích hybridech, do kopce energii potřebujících a z kopce se dobíjejících autíček na setrvačník. Budoucnost se totiž ponese ve smyslu návratu k přírodě. Budoucností je to, s čím ani současný silniční zákon nepočítá. Budoucnost je v koni. Sedlo do terénu, bryčka pro osobní a povoz pro nákladní dopravu. Tak a basta.
Takže, již tak trochu s předstihem, to aby jste byli v obraze, až to přijde, malá lekce z toho, jak to s koněm chodí.
A. Kůň. Docela hezké a milé čtyřnohé zvíře. Hlava je předek, ocas je zadek. Hlava na delším, hřívou zarostlém krku. Sestává se z tlamy, citlivých nozder, páru moudrých očí a nahoře ční pár citlivých uší. Jejich zvláštností je pohyb. Kůň stojí na čtyřech nohou, je lichokopytník s okovanými kopyty. Zadní konec koně se vyznačuje ocasem s dlouhými žíněmi, z nichž se vyrábí houslové smyčce, což byl a je nemalý přínos koní v kultuře, zvláště hudební.
B. Použití:
1. Čtyřstopé vozidlo. (každý dotek kopyta stopa) Povinné vybavení je sedlo, uzda, třmeny. Pánové sedí na koňském hřbetu v sedle obkročmo, nohy v třmenech. Dámám je povolen posaz boční. Výhodou je vysoká průchodnost terénem. Více o tomto způsobu dopravy mohou poskytnout záběry z Koňské F 1, tedy Pardubice, Chuchle.
2. Šestistopé vozidlo. (čtyři kopyta, dvě kola, F1 klusáků, taktéž Chuchle)
3. Desetistopé vozidlo. (osm kopyt, čtyři kola, povoz, bryčka, kočár, v zimě sáně)
4. Čtrnáctistopé vozidlo (Ruská trojka)
5. Dvacetišestistopé vozidlo ( šestispřeží Kladrubáků, pouze pro luxusu chtivé snoby)

C. Příprava k jízdě. Koni (koním) před jízdou pohodíme do žlabu a řádně je napojíme.
(Nenapojíme je k zásuvce 380 V střídavých, ale dáme jim napít vody, kolik hrdlo
ráčí). Koně vyčistíme věchtem slámy, kartáčem a hřbílkem. Vyčištěný kůň je
spokojenější a je naší vizitkou, stejně jako v minulosti naleštěný Bavorák
fmetle. Spokojené koně nyní sedláme nebo zapřaháme.
1. Sedlání. Tento způsob se provádí, chceme li na koňském hřbetu do terénu.
Spočívá v nasazení uzdečky na koňskou hlavu, vsazení udidla koni do huby.
Následně nasadíme sedlo koni na hřbet a zapneme a zkontrolujeme řemení.
Upravíme délku třmenů dle délky vlastních nohou a připravíme uzdu. Koně
vyvedeme na volné prostranství, nasedáme, uchopíme uzdu k řízení a
můžeme vyrazit.
Pozor: Nikdy nenasedat na koně ve stáji nebo jiné uzavřené místnosti.
Může se totiž stát, že kůň radostněji vyrazí a shrne jezdce ze svého hřbetu
o horní část dveřního otvoru.
2. Zapřahání. Koni nasadíme na krk podkladec. Je to měkká část chomoutu,
aby tento na krku netlačil. Po podkladci nasazujeme na krk chomout. Přes hřbet
přehodíme postraňky. Nasadíme ohlávku a do huby udidlo. Postraňky připojíme
k chomoutu a druhý konec k brdečkům povozu. Postraňky slouží k přenosu síly
od koně a chomoutu k vozu. Nezapomeneme připojit řetězové držáky od
chomoutu k přednímu konci oje vozu. Tyto zase slouží k přenosu sil k řízení
vozu. Zkontrolujeme řemení a opratě a můžeme vyrazit.
Pozor. Koně vždy zapřaháme tak jak stáli ve stáji. Levý kůň jest "pocovní",
Pravý kůň je "náruční". Jsou takto zvyklí. Jejich přehozením je možno uvést koně
ve zmatek a nadrobit si možné nepříjemnosti při řízení povozu. Směrodatné je oje
vozu. Pocovní nalevo, náruční napravo oje.
D. Jízda. Vylézt na kozlík. Kozlík se neseřizuje a zrcátka nemá. Nikde nehledáme klíček ani pedály. Uchopíme opratě. (Nahrazují volant) Na omak velmi příjemné pásy kůže, vedoucí vašim miláčkům k hlavám a přes udidlo do huby. Důkladně zkontrolujeme jestli nejsou opratě překřížené a levou oprať uchopíme do levé ruky a pravou do ruky pravé. V případě překřížení opratí budete dávat svým miláčkům matoucí povely a mohlo by se stát, že jim dojde trpělivost a našvihají vám ocasy po hubách. Řadící páku také nehledáme. Máme li uchopené opratě, voláme "Vijééé". Koně pochopí a uvedou povoz do pohybu přímým směrem. Jedeme přímým směrem a chceme do leva. Koně to neví. Najevo jim to dáme taháním za levou oprať a voláním "Čehýýý". Doprava je to stejné, pouze taháme za pravou oprať a voláme "Hot". Rozjezd, doprava a doleva už umíme, tak zbývá zastavení. Povoz zastavíme taháním za obě opratě současně a voláním "Prrrrr". Taková jízda mezi kužely pak vypadá takto: Vijééé čehýýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot Prrrr. Vysvětlovat laikům couvání by bylo příliš složité a zdlouhavé, tak jen v krátkosti. Zatáhneme za obě opratě jako při brždění a voláme "Curííík", Koně pochopí, a začnou couvat. Je již jen na šikovnost vozky jak a kam koně navede. Pro začátečníky doporučuji vždy jezdit tak, abychom se z nepříjemných situací dostali jízdou dopředu. (Jízda hlavou). Couvání věnovat pozornost hlavně nácvikem třeba mezi tyče. Takže postupným nácvikem k dokonalosti. Couvací čidlo ani kameru povoz nemá.
E. Spotřeba. . Správní vozkové se nikdy nebaví o spotřebě svých miláčků, ani o tom, u které pumpy je laciná kvalita. Palivem je letní a zimní směs. Léto: Jetel a voda. Zima: Seno a voda. Ke zvýšení výkonu používáme oves dle možností a potřeby výkonu. Aditivem do paliva bývá občasná kostka cukru, jablko či jiný pamlsek podaný koni z dlaně. Za tato aditiva bývá kůň velmi vděčný.
F. Poruchy. V případě poruchy povoz či bryčku neodtahujeme do značkových servisů, ale:
Závady na sedle, chomoutech a uzdách nám řeší šikovný sedlář, závady na bryčce či povozu
řeší kolář a závady na koni veterinář v naší stáji či veterinární nemocnici.
G. Obutí. Vozkové nevyhledávají pneuservisy a kecy zda Barumky či Mišelíny jsou jim cizí. Dokáží si vzájemně sdělit pověsti o kvalitách různých kovářů a podkovářů. Rozhodujícím v kvalitě obutí našeho koně je totiž šikovnost a řemeslný fortel našeho podkováře. Podkovář přitlouká koni na kopyta podkovy. Podkovy dle způsobu použití koně. Lehké jezdecké a těžké pro koně tažné. Těžké podkovy jsou dále vybaveny přešroubovacími štulemi. Letní tupé, zimní ostré s hroty.
H. Bič a bičík. Je velmi potřebné vysvětlit způsob použití této pomůcky. Jezdci stačí krátký bičík,
který se používá ke zvýšení výkonu a akcelerace. Stačí jím zašmátrat koni po zadku a on už
ví, že zrychlení je přáním pána. Bryčkaři a vozkové používají bič dlouhý, který je uložen ve
svislé poloze v držáku u kozlíku. Tímto bičem stačí pouze koním pohrozit a mnohdy stačí po
biči pouze sáhnout a koňové již vědí, že je třeba zapnout turbo. Dále se bič používá k avizu
změny směru jízdy povozu. Tam, kde nestačí ukázat směr jízdy rukou a vozka je zakryt
boudou či nákladem použije bič jako prodloužení ruky. V žádném případě nedoporučuji
používat bič nebo bičík k přílišnému či razantnímu použití podle jeho názvu. Koňská paměť
je totiž příliš dlouhá a nelze ji vymazat. A kůň dokáže oplatit bití a špatné zacházení člověku
i po dlouhé době. Zepředu kousnutím, zezadu nakopnutím.
I. Další příslušenství. Jen zhruba a v kostce. Lapač kobližků se zavěšuje koni pod zadek a slouží
k zachycení produktu spalování koně. Používá se v městském provozu a tam kde tento
ekologický produkt vadí. Kýbl. Důležitý k uhašení koňské žízně. Vozí se na háčku pod
povozem. Vodu do kýble seženeme kdekoli. Pytlík s ovsem. Při přestávce v jízdě věšíme koni
na ohlávku tak, že kůň má hubu v pytlíku. Doplníme tak koni jeho energetické potřeby.
Petrolejka. Rozsvícená se věší pod povoz v případě nočního provozu. Viditelné bílé světlo za
všech stran. A další.
J. Tuning. Zapomeňme na světla, clony, HiFi soupravy, stavitelné volanty, airbagy ze všech
stran, výfukové roury atd. Vozkovi stačí, když mu kůň foukne občas svým výfukem do tváře.
Vozka právě toto foukání vítá, protože právě správná funkce koňského výfuku je indikátorem
zdravotního stavu koně. Nefouká li, hrozí například kolika. ( Střevní příhoda). Nicméně i
koně lze vytunit. Vyčesáním hřívy a zapletení pentlí. Nebo do dredů, uděláním motoristům
tak známé šachovnice v srsti na krku či zadních partiích těla. Zástřih hřívy na ježka, zástřih
ocasních žíní, nátěr kopyt, (pozor, ne kdečím). Nedoporučuji však vázat koni ocasní žíně do
uzlu. Uzel je velmi tvrdý. Kůň jak známo neustále mele a švihá ocasem. Švihnutí žíněmi je
sice štiplavě bolestivé, ale švihnutí svázaným tvrdým uzlem po hlavě vozky může být něco
jako KO v ringu. Je to rána jako když kůň kopne. Tuningu bryček a povozů se meze
nekladou. Možné jsou jakákoli přítlačná křídla a spojlery. A klidně i melodický klakson na
balónek, co se mačká. (Pokud vám zrovna tento koně nesplaší). Barevné úpravě se taktéž
meze nekladou. Mezí je pouze fantazie.
K. Řazení rychlostí. Málem bych tento aspekt opomenul. U koní se řadí tři rychlosti. Jezdec řadí
v podstatě všechny tři. Vozkové a bryčkáři řadí pouze první dvě. Jednička = krok je
nejpomalejší. Kůň jde co noha nohu mine a kývá hlavou nahoru a dolů. Dvojka = klus. Kůň
již nekývá hlavou, ale má ji nataženou dopředu. Pohyb jeho nohou připomíná velmi rychlý
krok. (Dvojku řadí na závodech klusáků). Trojka = cval či trysk. Hlava koně natažená
dopředu. V některých okamžicích se nedotýká země ani jedním kopytem. Cval či trysk
s bryčkou čí povozem končívá špatně. Viděli jste někdo převrácený cikánský vůz?

Je toho ještě mnoho, co by se dalo o tomto způsobu dopravy minulosti a snad i budoucnosti, napsat. Pro začátek snad tato malá "Koňská autoškola" stačí. Zatím si svou jízdu v rychlých bourácích v klidu užívejme. Chovejme se však tak, aby naše jízda v rychlém voze nevyústila v naši jízdu poslední a definitivní. Velmi pomalou, ve furgonu, taženém párem vraníků.
Závěrem snad jen jedno, skalní příznivci tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je pohled z koňského hřbetu. A já, ač miluji rychlou jízdu v silném autě, jim věřím.

Karel Jemelka
---
Dodatek R.H: Kdyz si kliknete sem, tak je tam ta znama YouTube reklama, jak kone jmenem Clydesdale (to je americky kun, z ktereho vznikl kladrubak) tahnou pivo jmenem Budweiser (to je taky americke pivo). Takze kliknout sem!!!
A uplne vespod davam obrazek dokazujici, ze i ten kun je happy, kdyz je na Floride!

"jsem vzdelana a moje prace je prinosna"

2. května 2008 v 20:22 | Ross Hedvicek
Dostal jsem tenhle email:
Vazeny pane ross-hedvicek,
dostavam vas druhy e-mail se silnou vyzvou. Tezko se vsak s vami komunikuje, je to jen staly monolog z vasi strany, a vim, ze se me maily k vam stejne nedostanou. Nicmene vam vzdycky odpovim, coz je z me strany slusnost. Presto, ze pracuji, jsem vzdelana a moje prace je pro spolecnost prinosna, hlasim se podle vasi kategorizace spis k luze (jak nas nazyvate) a nikoliv ke kategorii elity senatoru a politiku, na nez se obracite. Opet vam musim sdelit, ze mate ve svem posuzovani totalni zmatek, pokud se chci vyjadrit slusne. Obracite se stale s vyzvou na cast spolecnosti, ktera to, co kritizujete cilene a bez sance na zmenu vytvari. Vas zasadni rozpor je v tom, ze si s nimi rozumite v masinech, zatimco vetsina obcanu cr, i pres odpor ke ksc je budou navzdy povazovat za vrahy, kteri nepracovali pro spravedlivejsi spolecnost bez komunistu. Pokud to nevite, pak uz v soucasnosti nejen vetsina lidiv cr (a nejsou to priznivci ksc), ale evropa jako celek je dal nez vase obdivovana legislativa v usa. Vase rady jsou pro nas cestou kilometry zpet. Nebudeme se ridit dalsim velmocenskym bratrem, po sssr, jsme uz fakt dospeli a svepravni. Pokud nechapete co se ve vasi byvale vlasti deje, zabyvejte se uplne jinym hobby nez politikou, usetrite si nervy.
megan <meganl@seznam.cz>
Dal jsem to do cs-clubu a dostalo se tomu nasledujiciho:
---
Lepsi priklad svetopupkismu by clovek ani spendlickem nevykopal.
Cheers
Frank
---
Kdyz jsem cetl "jsem vzdelana a moje prace je pro spolecnost prinosna" - uplne jsem se rozplakal...
Rosta
---
Prikladam fotografii Radka Masina, jak na PC sleduje porad Ceske televize o nem samem. Ten usmev hovori za vse...

Zpráva Helsinki Watch, červenec 1988 - 1

2. května 2008 v 19:02 | James V. Jakoubek
Případ Pavel Wonka.
ÚVOD.
Nebezpečí z prodlení v případu Pavla Wonky se stalo naprosto evidentní v říjnu roku 1987 když jsem ve funkci emisara Helsniki Watch odjela po druhé do Prahy, Československo. V té době jsem již byla o připadu Pavla Wonky dosti podrobně obeznámena z předchozí návštěvy - 34ti letý mladý muž, uvězněn za tak zvaný "zločin" nezávislé kandidatury na veřejnou funkci ve státě kde vládne jen jedna politická strana. Bylo o něm v zahraničí známo, že se v té době již netěší nijak valnému zdraví, stejně tak jako mnozí jiní političtí vězňové jejichž osudy a zdraví byly sledovány naší organizací Helsinki Watch.
Toho podzimu jsem se blíže seznámila s okolnostmi věznění a zdravotním stavem Pavla Wonky a z toho pak vyplynul nad slunce jasnější fakt, že jde o vskutku urgentní případ. Na schůzce s místními aktivisty v obývacím pokoji jednoho pražského bytu jsem se pak dozvěděla znepokojující podrobnosti. Dle sdělení matky vězněného Pavla Wonky, když ta jej měla možnost naposledy spatřit, byly na Pavlovi patrny známky duševního týrání - byl roztěkaný, zmatený, nekontrolovatelně se třásl a jevil známky sebevražednosti. Matka se proto zjevně obávala o jeho život.
Stejné obavy tehdy vyslovovali i moji tehdejší informátoři, zástupci Charty 77, kteří v té době byli jak pod dlouholetou policejní kontrolou, tak trvale obtěžováni a pronásledováni úřady Československého komunistického režimu. Co na mě ale učinilo opravdový dojem byla skutečnost, že ani jeden z těchto lidí kteří mě tak důsledně žádali o okamžittý zásah ve prospěch Pavla Wonky se s ním nikdy osobně nesetkal. Wonka sám nebyl ani signatářem Charty 77, dokonce ani nebyl z Prahy; pocházel z malého města Vrchlabí v severovýchodních Čechách. Přesto však obavy které všichni přítomní o Pavla Wonku projevovali byly zjevně zcela upřímné, jako kdyby se jednalo o jejich osobní známého a přítele.
Tehdy jsme dohodli následující postup: Charta 77 vydá veřejný apel jak k americkým tak i k sovětským lékařům, aby tito dostali možnost Pavla Wonku ve vězení navštívit a vyšetřit. Krátce před tím totiž dostali lékaři Sovětského svazu povolení navštívit v US vězení jistého Leonarda Peltiera a mezi vládami SSSR a USA platila gentlemantská dohoda o vzájemnosti v těchto případech na kterou se bude možno odvolat. Proč by tedy, dle této logiky, nemohla Charta 77 podobně jako organizace sovětská požádal obě supervelmoci o pomoc ke zjištění stavu Pavla Wonky? A nejednalo se pochopitelně jenom o něho.
Nemám žádné informace o tom, jak dalece či zdali vůbec, Charta 77 dospěla ve své žádosti o pomoc u sovětské strany. Já osobně, po mém návratu do Spojených států, jsem ihned kontaktovala organizaci Physicians for Human Right (Lékaři pro Lidská Práva), PHR, s žádostí o zainteresování se v případu Pavla Wonky. Po mém podrobném podání zprávy o činnosti Charty 77pak naše organizace PHR ihned podnikla potřebné kroky.
Dr. Robert Lawrence, tehdy šéf Primární péče na Harvardské zdravotní škole a zároveň ředitel a primář Cambridge nemocnice, vznesl okamžitě požadavek vládě Československa o povolení návštěvy šesti politických vězňů, včetně Pavla Wonky, o kterých bylo tehdy známo, že trpí vážnými zdravotními potížemi. Ku podivu, jakési povení se mu obratem dostalo. V lednu 1988 proto odletěl do Prahy kde byl zdvořile přijat pracovníky Ministerstva zahraničí a bylo mu umožněno setkání s rodinými příslušníky vězněných disidentů. Návštěva samotných vězňů mu ale povolena již nebyla, jen mu bylo jaksi neurčitě naznačeno, že by se v budoucnu snad i mohla uskutečnit.
Krátce po této lednové návštěvě dr. Lawrence byl Pavel Wonka z vězení podmínečně propuštěn. Během dvou měsíců byl ale znovu zatčen, údajně za jakési blíže nespecifikované porušení jeho podmíněného propuštění. Začátkem dubna pak PHR došla zpráva, že podá-li dr. Lawrence oficielní žádost o návštěvu politických vězňů, Československá vláda bude ochotna této žádosti vyhovět, ovšem ale jen za podmínek, že půjde o návštěvu vězně jednoho. Při tom bude dr. Lawrencovi umožněno setkat se zase s pracovníky vězeňské zdravotní služby. Během procesu vyřizování potřebných formalit zastihla dr. Lawrence zpráva, že Pavel Wonka ve vězení náhle zemřel. Matka Wonky a představitelé Charty 77 proto dr. Lawrence požádali, zdali by se mohl zúčastnit pitvy zemřelého.
Za vítaného a v minulosti nevídaného projevu vzájemné spolupráce urychlily československé úřady vydání potřebných vstupních víz a to jak pro dr. Lawrence, tak i pro forensic pathologistu dr. Roberta H. Kirschnera z chicagské University a zároveň byly uskutečněny potřebné kroky k provedení druhé pitvy zemřelého Pavla Wonky. Československé vládní úřady rovněž vydaly povolení oběma americkým lékařům k 90ti minutové návštěvě Jiřího Wolfa, dalšího z politických vězňů o kterém bylo na Západě známo, že má vážné zdravotní problémy. Oba američtí lékaři dostali od vysokých představitelů Ministerstva spravedlnosti ujištění, že Jiřímu Wolfovi bude poskytnuta veškerá lékařská péče kterou jeho zdravotní stav bude požadovat a také, že jim budou poskytnuty informace o zdravotním stavu dalších čtyř vězněných disidentů vyjmenovaných v americké žádosti. Mluvčí organizace PHR vyslovili proto naději, že by mohli proto v brzské době dostat povolení i k návštěvě zbylých čtyř jmenovaných politických vězňů.
Je záhodno zde vyslovit jisté uznání vládě Československa nad dříve nevídanou spoluprací a ochotou vyhovět požadavkům PHR co se v žádosti zemřelého Pavla Wonky, stále vězněného jak Jiřího Wolfa a snad i ostatních jmenovaných politických vězňů týče. Ale ani přes toto uznání však nelze přehlédnout základní a zásadní fakt - a to zcela jasné bezpráví které se všem těmto zde jmenovaným děje - lidé jako Pavel Wonka, Jiří Wolf a všichni ostatní kteří jsou stíháni pouze a jenom za projev svého svobodného názoru jež jest údajně garantován i platnými československými zákony kterak sám Pavel Wonka neustále zdůrazňoval, do vězení vůbec nepatří. Navíc kromě toho, stále se zhoršující zdravotní stav vězněných ukazuje na hanebné podmínky věznění kterému jsou jak tito zde jmenovaní, tak i ostatní političtí vězni, vystaveni.
Závěrem - trvalou persekuci a neustávající sekýrování a obtěžování členů Charty 77 nelze jinak než ostře odsoudit. Jest to jenom díky této nesobecké a obětavé činnosti členů Charty 77 že se případy politických vězňů jako jsou Pavel Wonka a Jiří Wolf a ostatních disidentů dostávají ven do svědomí světa. Charta 77 a další organizace, Výbor na Obranu Nespravedlivě Stíhaných (VONS) a jejich pobočky již od ledna 1977 provozují svoji činnost ve velmi nepříznivých podmínkách, a to déle než jiné podobné organizace a skupiny tohoto typu v ostatních zemích východní Evropy. Proto je více než na čase vyslovit těmto československým organizacím všeobecné uznání za jejich činnost a vyslovit naději, že všichni vězňové svědomí které Charta 77 a VONS obhajují budou co nejdříve propuštěni na svobodu.
Jeri Laber
Executive Director
Helsinki Watch
Překlad z angličtiniy
James V. Jakoubek
April 26th 2008

Zpráva Helsinki Watch, červenec 1988 - 2

2. května 2008 v 19:01 | James V. Jakoubek
Pozadí případu Wonka.
Začátkem dubna roku 1988 byla organizace "Physicians for Human Rights" (PHR) informovaná o tom, že dr. Robert S. Lawrence dostal (od čs. úřadů) povolení navštívit jen jednoho z šesti v původní žádosti jmenovaných politických vězňů o jejichž zdravotním vztahu byly PHR projeveny obavy. K tomuto mu bylo přislíbeno setkat se se zdravotními pracovníky "Sboru nápravné výchovy" (kterak režim oficielně nazývá vězeňský systém). Dne 12. dubna 1988 proto dr. Lawrence odeslal dopis čs. velvyslanci v USA, Miroslavu Housteckému, ve kterém vyslovil uznání za pohotové vyřízení naší žádosti a znovu opakoval přání organizace PHR k povolení návštěvy všech šesti jmenovaných vězňů. V dopise na velvyslanectví se dr. Lawrence specificky zmínil o případu Pavla Wonky:
Já osobně jsem velmi znepokojen zprávou, že Pavel Wonka byl, po předchozím propuštění dne 26. února, znovu dne 5. dubna zatčen. Je mě osobně známo, že jeho zdravotní stav byl již při jeho propuštění do péče jeho rodiny v únoru velice nejistý a proto zde projevuji vážné obavy, že jeho opětovné uvěznění povede k vážným následkům a trvalému poškození jeho zdraví. Proto bych Vás a Váš úřad tímto požádal o dodatečné informace o Pavlu Wonkovi, kde se v současnosti nachází, obvinění je-li jaké či z čeho je nyní znovu vinen a jeho zdravotní stav. Znovu zde vyslovuji žádost o povolení pana Wonku navštívit v případě, že bude stále během mé návštěvy Československa vězněn.
Dne 27. dubna odepsal úředník čs. ambasády dr. Gabriel Brenka dr. Lawrencovi dopis ze kterého je zřejmé, že ambasáda nebyla toho dne ještě o smrti Pavla Wonky předchozího dne 26. dubna informovaná:
Jak můžete z textu Československých pravidel o výkonu trestu jejichž neoficielní překlad jsem Vám zaslal zjistit, tato pravidla neobsahují a ani nepočítají s možností kontroly zahraničními osobami jak zdravotního stavu, tak podmínek uvězněných osob. Pouze jako projev dobré vůle Vám v tomto případě čs. ministerstvo zahraničních věcí dává možnost setkat se s representanty zdravotního oddělení Sboru nápravné výchovy. Tito pracovníci Vám pak poskytnou informace jak o organizaci a materiálním vybavení, tak o osobním systému lékařské péče vězňů.
Pokud, jak jste se vyjádřil, máte zájem o osobní setkání s vězněnými osobami, tak jako jednorázová výjimka z daných předpisů Vám bude povolena návštěva pouze jednoho z Vámi jmenovaných vězňů. Žádám Vás zde proto znovu o sdělení, kterého Vámi jmenovaných vězňů si přejete navštívit.
Ve stejný den kdy psal dr. Brenka dopis dr. Lawrencovi informovala organizace Helsinki Watch organizaci PHR o smrti Pavla Wonky ke které došlo předchozího dne ve vězení v Hradci Králové. Zároveň byl dr. Lawrence jménem jak Charty 77, tak Wonkvy matky požádán, aby urychleně odjel do Československa a tam se jako pozorovatel zúčastnil pitvy zemřelého. Vzhledem k tomu, že Wonka byl stár pouhých 35 let, byly vysloveny vážné otázky o okolnostech a podmínkách věznění které vedly k jeho smrti. Z toho důvodu pak vedení PHR kontaktovalo dr. Roberta H. Kirschnera s dotazem zdali by byl v případě, že čs. vláda vydá povolení, ochoten odletět s dr. Lawrencem do Československa a tam buď řádně vyšetřit tělo pana Wonky či případně provést pitvu druhou. Dr. Kirschners touto misí souhlasil a čs. ambasáda byla následně požádána o urychlené vyřízení víz pro dr. Lawrence a dr. Kirschnera s požadavkem umožnit vyšetření a pitvy těla Pavla Wonky, včetně žádosti aby tělo do té doby nebylo nijak balzamováno.
Jako zcela mimořádné gesto vzájemné spolupráce a ochoty požádal dr. Bremka obratem dr. Lawrence a dr. Kirschnera o zaslání pasů a fotografií na čs. ambasádu, kde konsulární úředník již dostal instrukce tuto jejich žádost okamžitě vyřídit.
V pondělí 2. května byl dr. Lawrence čs. ambasádou informován, že na jeho žádost o povedení pitvy Praha nijak nereagovala. Dr. Lawrence proto požádal o zaslání telegramu do Prahy ve kterém požadoval o okamžité potvrzení žádosti o povolení provést pitvu, neb oba lékaři měli odletět do Prahy následující den, 3. května. Šlo zde o prodlení, neb tělo Pavla Wonky mělo být vydáno rodině k pohřbení již 5. května. Ve stejném telegramu oznamoval, že ze zbývajících jmenovaných pěti politických vězňů si organizace PHR, v případě, že bude povoleno navštívit jen jednoho z nich, přeje setkat s Jiřím Wolfem. Druhý den ráno, dne 3. května, čs. ambasáda obdržela telegram kterým se oznamovalo potvrzení provést druhou pitvu a dr. Lawrence a dr. Kirschner odletěli večer toho dne do Prahy.
Po příjezdu do Prahy dne 4. května byli dr. Lawrence a dr. Kirschner na ministerstvu zahraničí uvítáni pracovníky ministerstava dr. Houžvičkou a dr. Kantem. Urychleně byl zařízen jejich odjezd do Hradce Králové, kam je doprovázel pan Jan Valko z ministerského konzulátu pro USA. V 19 hodin (7 PM) přijeli do hradeckého Institutu forensní patologie (Institute of Forensic Pathology) kde je přijal šéf Institutu dr. Milan Srch, dále dr. Petr Hottman (Hoffman?), zástupce šéfa, dr. Petr Lacena, patolog Institutu který provedl první pitvu Petra Wonky, a dr. Jindřich Obrsal (Obršal?), toxikologista, který provedl toxikologické zkoumání těla Pavla Wonky.
Andrea Carlos
Arministrative Assistant
Překlad z angličtiny
James V. Jakoubek
April 27th 2008

Zpráva Helsinki Watch, červenec 1988 - 3

2. května 2008 v 18:59 | James V. Jakoubek
Popis případu Pavla Wonky.
Pavel Wonka, 35ti letý technik z Vrchlabí, města v severních Čechách, byl v květnu 1987 odsouzen na 21 měsíců vězení, plus tři roky t.zv. ochranného dohledu. K odsouzení došlo jeden rok po zatčení jak jeho tak i jeho bratra Jiřího, za údajné "pobuřování" (článek 100 trestního řádu) a útoku na státní orgán (článek 153/2). Jiří Wonka byl odsouzen na jeden rok vězení. Tato obvinění měly původ v pokusu Pavla Wonky kandidovat jako nezávislý kandidát ve volbách do Federálního Parlamentu které se konaly na jaře 1986. Pavel byl uvězněn ve věznici Minkovice která má pověst hrubého zacházení s vězni. Wonka byl zde dle svědectví spoluvězňů podroben týrání, bití a zavíráním na samotce. Když byl v září 1987 přiveden k soudu k odvolacímu řízení, jeho rodina a přátelé byli jeho fysickým stavem doslova zděšeni. Pavel Wonka později prohlásil, že krátce před jeho předvedení k soudu mu vězeňský lékař vpichl injekci nějaké drogy po které se cítil disorientován a jeho schopnost sledovat dění kolem něho byla působením této drogy snížena. V prosinci 1987 byl Wonka převezen do psychiatrické nemocnice v Bohnicích u Prahy, kde zůstal až do jeho propuštění dne 26. února 1988. Odtamtud byl odvezen až domů a protože nemohl chodit, byl zřízenci odnesen na nosítkách až do bytu; podaná zpráva zaznamenává, že byl velice zesláblý a měl silně oteklé nohy.
Na schůzce dne 6. května předal dr. Lubomír Ondráček, ředitel zdravotní služby pro čs. vězení (jehož úřad je lokalizován v Ministerstvu spravedlnosti) dr. Lawrencovi a dr. Kirschnerovi písemnou zprávu o zdravotní historii Pavla Wonky. Podle sdělení dr. Ondráčka, během tří dnů po zatčení v roce 1986 byl Pavel Wonka řádně lékařsky vyšetřen. Údajně byla provedena kompletní tělesná prohlídka, včetně laboratorních zloušek a byla zaznamenána jeho kompletní zdravotní historie (včetně rodiny a jeho minulých zdravotních potíží). V srpnu 1987 byl Pavel Wonka diagnozován na hranici hyperstension s krevním tlakem 140/90 mm hg. Bylo vyžádáno psychiatrické vyšetření, údajně proto, že odmítal jakoukoliv spolupráci s vyšetřujícím lékařem.
Dr. Ondráček dále vysvětloval, že během následné lékařské prohlídky v září 1987 Wonka již částečně při neurologickém šetření s vyšetřujícím lékařem komunikoval, při čemž si stěžoval na bolesti v zádech. Lékař udal diagnozu "psychopatie s náznakem hysterie". Srpnové a zářiové prohlídky byly provedeny na Liberecké klinice v severních Čechách která je specializovaná na tento druh šetření a kam jsou dováženi vězňové z celé oblasti. Byly mu předepsány specielní léky určené pro bolesti zad a hypertension ale Wonka údajně léčení odmítl. Během následujících několika měsíců pak odmítal jak podávané léky, tak silně omezil i příjem potravy, což mělo za následek znatelnou ztrátu váhy. Dr. Ondráček podotkl, že všechny tyto informace dostal od vězeňských lékařů, kteří mají ve svém držení všechny originální nálezy.
Podle této lékařské zprávy podané dr. Ondráčkem byl to právě tento zhoršující se fysický stav Pavla Wonky který vězeňské správě způsobil vážné obavy o jeho zdraví a který ale byl považován za sekundární k jeho stavu mentálnímu. Proto byl Pavel Wonka dne 18. prosince 1987 převezen do Bohnického psychiatrického ústavu v Praze. Tento ústav podléhá ministerstvu zdravotnictví a dle hlášení Wonkových přátel a známých, zde bylo o něho poměrně dobře postaráno. V konečném posudku z Bohnic m.j. stojí: "Pavel Wonka netrpí žádnou duševní nemocí (která by vysvětlovala) jeho odmítání potravy a proto lze očekávat, že toto jeho jednání bude pokračovat až do konce jeho věznění." (Wonka nedržel úplnou hladovku, jen odmítal část jídel). V zápise rovněž stojí, že Wonka odmítl nechat se před svým propuštěním vyšetřit, což odůvodnil tím, že se necítí nijak nemocen a nic proto od vězeňské správy nechce.
Další informace o zdravotním stavu Pavla Wonky, jak z vězení, tak mimo, získali dr. Lawrence a dr. Kirschner od jeho přátel a rodiny. Po jeho propuštění dne 26. února si Pavel stěžoval na silné bolesti v nohou, které dle jeho názoru byly způsobeny dlouhodobou nepohyblivostí. Celou dobu až do jeho zatčení v dubnu si stěžoval na bolesti nohou a krátkodechost kterou trpěl pri cvičení. Smrt se dostavila pouhé tři týdny na to.
Podle zpráv ze jmenovaných zdrojů byl ubohý zdravotní stav Pavla Wonky způsoben trýzněním vězeňským personálem. V září 1987 byl Wonka během návratu z liberecké kliniky zpět do věznice Minkovice těžce zmlácen vězeňskou eskortou. Byl zkopán do hrudi a genitálií a utrpěl zranění hlavy, ale jeho žádost o ošetření lékařem byla pracovníky věznice ignorována. Během věznění v Minkovicích Wonka občas odmítal potravu. Byl týrán střídavým vystavováním teplotě přes 30 stupňů Celsia uvnitř věznice a pak byl nucen stát venku za mrazivého větru. Tehdy v krátké době ztratil kolem 20 kg (44 lbs.) váhy. Jak již bylo podotknuto dříve, před jeho předvedením k soudu v Praze v září 1987 mu vězeňský lékař vpichl několik injekcí neznámé drogy která, jak Wonka později prohlásil, snížila jeho schopnost pozorování dění kolem něho. Když byl později, v listopadu 1987, v Liberci souzen za údajné "maření úředního výkonu", bylo členům jeho rodiny povoleno se tohoto soudu zúčastnit. Rodina byla jeho stavem doslova zděšena; Pavel se očividně třásl a veřejně si stěžoval na zdrogování injekcemi před předvedením k soudu.
Po svém propuštění podal Pavel Wonka trestní oznámení na soudce a prokurátora kteří ho soudili a odsoudili a to za trestný čin úmyslného porušování platných československých zákonů. Oblastní soud v Praze stanovil proces na 5. duben 1988, ke kterému se ale Wonka již neměl možnost dostavit - důvodem bylo jeho nové zatčení. Toto nedostavení se k soudu bylo ale tímto soudem kvalifikováno jako "neomluvené", načež celý případ byl zamítnut jako bezpředmětný.
Pavel Wonka byl naposledy zatčen dne 5. dubna 1988, krátce po té, co si podal žádost o vystěhování do Západního Německa. Rozkaz k zatčení byl vydán Okresním soudem v Trutnově (soudkyně Marcela Horváthová). Zatčení samo bylo provedeno v budově vojenské správy kam byl Wonka předvolán v souvislosti s jeho žádostí o vystěhování do Německa. Rodina Pavla Wonky nebyla o tomto novém zatčení vůbec informovaná a nikdo z rodiny neměl tušení, kam se Pavel ztratil. Až dne 22. dubna dostala rodina zprávu, že Pavel Wonka byl dne 20. dubna odsouzen na pět měsíců vězení za zločin "maření úředního výkonu" a je vězněn ve věznici v Hradci Králové. Pět dní po té, dne 27. dubna, obdržela matka Pavla telegram který ji informoval, že Pavel Wonka "náhle ve vězení dne 26. dubna zemřel".
Není zcela přesně známo jaký byl udán konkretní důvod ospravedlňující toto další věznění, třebaže se uvádí jakési odmítnutí uposlechnout podmínky onoho t. zv. tříletého "ochraného dohledu" jak zní původní rozsudek. Dalším důvodem by mohly být jakési zmínky o jeho ignorování dostavit se na předvolání k okresnímu soudu v Liberci v souvislosti s "mařením úředního výkonu" (článek 171/1 čs. trestního řádu), t.j. odmítnutím pracovat v Minkovicích, což Wonka zdůvodnil tělesnou nemohoucností. Mimo to, Wonka odmítal pracovat protože, jak zdůvodnil, dle platných čs. zákonů byl odsouzen protiprávně.
Wonkovo konečné vězněni bylo v Hradci Králové kamž patří trutnovský soud. Podle lékařského záznamu dr. Ondráčka z vězeňské lékařské služby který údajně Wonku před uvězněním prohlédl, Wonka si na nic nestěžoval a proto mu žádné léky předepsány nebyly. Wonkův krevní tlak byl údajně 160/95, ale o něco později byl již naměřen jen 110/90; jeho tep byl 72 a stav srdce, dýchacího systému a abdomenu byl naprosto normální. Váha byla 66 kg (145 lbs) a Wonka byl proto uznán "zdravotně schopným k výkonu trestu".
Dne 12. dubna napsal dr. Robert Lawrence čs. velvyslanci v USA Miroslavu Hosteckýmu dopis ve kterém konstatuje, že vzhledem k nejistému zdravotnímu stavu Pavla Wonky při jeho přechodném propuštění 26. února pro Wonku "... toto nové věznění může mít za následek vážné a trvalé ohrožení jeho zdraví". Proto i přes kladný výsledek původní lékařské prohlídky provedené dne 9. dubna byl Wonka znovu lékařsky vyšetřen a to dne 18. dubna. Oficielním důvodem byla obava lékařského personálu o jeho zdraví. Jeho váha byla uvedena 64 kg (141 lbs). V zápise není žádná jiná zmínka o specifických problémech (kupř. žaludeční potíže, zvracení, průjem) jen zmínka o odmítání potravy. Dne 20. dubna se Wonka odmítl podrobit další lékařské prohlídce nařízené před jeho soudním řízením v Hradci Králové. Jeho přátelé se domnívají, že toto odmítnutí má souvislost s jeho dřívější zkušeností kdy mu při takové lékařské prohlídce byla vpichnuta injekce drog která mu otupila smysly. V dopise ze dne 22. dubna sděluje Wonkův obhájce matce že Pavel byl natolik zesláblý, že musel být přivezen k soudu na kolečkové židli, u soudu jen šeptal a měl potíže soustředit se na průběh jednání, což ale soud považoval za simulantství.
Dne 26. dubna večer, přibližně v 18.45 (6.45 PM) Wonkův spoluvězeň zavolal strážné a hlásil, že Wonka nejeví známky života. Záchranka údajně přijela jen o několik minut později, ale přítomný lékař mohl již jen konstatovat smrt a proto CPR (Cardiopulmonary Resuscitation, umělé oživování) nebylo podniknuto.
Dne 27. dubna pak byla v Institutu Forensic Pathology provedena pitva, č. 224-88, kterou provedl dr. Petr Lacena (Lacina?). Příčinu smrti určil jako pulmonary tromboembolismus způsobený trombosou ucpáním cév (thromboses of the prostatic vein plexus). Toxikologické vyšetření bylo později hlášeno jakožto negativní, bez stop drog či alkoholu.
Andrea Carlos
Administrative Assistant
Překlad z angličtiny
James V. Jakoubek
April 27th 2008

Pise mi bavic Kaiser...

2. května 2008 v 15:40 | Ross Hedvicek
Dobrý den.
Mne se ty Vase srdceryvne clanky strasne libi, ovsem obavam se, ze kdyz je budete rozesilat, jak pisete "na nase nejvyssi mista", nic se nestane, a stanete se maximalne dalsim panem Sinaglem. Abyste mohl byt taky jednicka, udelal bych neco jako Kata Jakves, nebo jak se to pise, vzal bych haranty do nejaky pravicovy demonstrace, strhnul tam nejakymu policajtovi odznak, hodil mu ho do kanálu, a kopnul toho policajta do zadku, az by si prekous umely zuby. Ale abyste byl zase jednicka treba i pred Sinaglem, tak bych si treba nechal od tech polisu trochu roztrhnout voboci. Jeden malej dobre viditelnej "stych" na ksichte muzete pak pouzivat v politické kariere do konce zivota.
Pana Sinagla jsem tuhle videl na nejake magistratni trenici tykajici se zrusení stavby objezdu Praha Chabry, a abych Vám rekl pravdu, pripadal mi svoji aktivitou spise jako spatne placeny komunisticky agent, kterej má budit rozruch, a vsichni si pak reknou, jaky jsou tam na zapade blbci... Ja teda nejsem bolsevickej agent, a nikdy jsem nezjistoval, zdali jste treba i Vy, ale zase se obavam, ze tohle " vlastenecké vykrikovani " pomaha zas nejvic prave komunistum, kterí to mozna i tise podporuji, a soukrome se tomu musi mezi sebou strasne i smat, kdyz pocitaji ve sklepe ty zlaty padaky, co dostali kdyz "odstoupili" na vyssí funkce.
Prominte mi muj neuctivý názor, jinak Vas mam strasne rad. Kdysi jsem treba cetl, jak Vas v CSLA honili s nejakym kulometem na zadech na vez, kdyz prselo, zatimco Vas kolega Paroubek kradl v kantyne salamy.......Mohl byste mi napsat, jakou jste dosahl vojenskou hodnost ? Ja osobne jsem ve svych sedesati letech vojinem. A vojinu ceskoslovenské lidove armady v sedesati letech je v Cechach mozna min, nez brigadnich generalu.
S pozdravem Vas bavic Kaiser, /stále jeste ne s.Kaiser./
------------------------------------------------
Vazeny pane bavic,
rad doplnim vase chybejici informace. Moje srdceryvne clanky z vasich "nejvyssich mist" cte pouze Jirka Paroubek, protoze je to stary kamos a zveda mu to tlak a neprimo i soudruh rezident Klaus, kteremu to zase dava cist jeho tajemnik Jakl (a ten mne straslive nema rad!). Zbytek vasi elity mne necte, protoze cist proste neumi a jsou to bezprizorni negramotove donedavna zamestani jako dozorci veznu v komunistickych kriminalech.
Na zadnou pravicovou demonstraci u vas nemuzu - protoze je to odsud daleko, u vas stejne zadna pravice neexistuje a na rozdil od Katky Jaujaujakves mym detem uz je skoro tricet a nabadaji mne neustale, abych se na to Cesko uz konecne vysral, ze to tam lepsi nebude a ze uz mam taky svoje roky.
Sinaglem bych byt nechtel. Nejsem masochista a byt skrcen nejakym komunistickym zmrdem mi nezpusobuje zadny rush. Roztrhnuteho oboci mi taky netreba, za tech tehdejsich temer tricet let pod komunismem mam dodnes dostatek jizev na tele i na dusi. Za fyzickymi konfrontacemi se mi jednoduse uz davno necni. Doufam, ze Sinagl neni bolsevickej agent - myslim si, ze je jen zazrany cesky vlastenec. Otazkou je, co je horsi a pro vasi zemi destruktivnejsi. Mozna by bylo lepsi, kdyby Sinagl byl bolsevickej agent. Vlastenectvi - nebo vlastne nacionalismus - obzvlast toho odporneho ceskeho stylu urcite udela vice skod nez jeden agent. A ze vlastenectvi hraje do rukou komunistum, to jste vystihl dobre. Kdyz komuniste nemuzou skodit pod svym vlastnim jmenem, budou skodit pod jmenem vlastencu, zelenych, grinpisaku, CSSD, ODS a miroveho hnuti.
S tim kulometem jste to popletl. Prselo, jen se lilo (a tele doma nebylo), ale hlavne navic jeste mrzlo a ty sprusle na tu vez byly pokryte ledem. A bylo to v Babicich u Prahy, kde Rusaci meli schovane atomove zbrane a nikdo ani nepipl a ted se muzou posrat kvuli radaru. To s tema salamama se delo v Prachaticich, to je jinde. Paroubek salamy v kantyne nekradl, ON TAM BYL VEDOUCI! Kdyz vedouci neco vyda neopravnene, tak to prece neni kradez - jen se podivejte na to vase ceske statni hospodareni. A na konci vojny jsem to dotahl az na desatnika - ale jsem si jist, ze mne pak po zrade vlasti zase zdegradovali. To se u vas dela. Nikdo neni desatnikem nafurt - jen do nejblizsi zmeny rezimu. Akorat tituly RSDr. pretrvavaji zmeny rezimu. Proto je v Cesku tolik doktoru a inzenyru.
S pozdravem
Rosta

Narozen na nespravnem miste v nespravnou dobu...

1. května 2008 v 15:27 | Ludvik Dedik
Mala predmluva: Prikladam vzpominky "lampasaka a komunisty" Ludvika Dedika. Vrele doporucuji k precteni. Mrzi mne reakce Ali Halenara a Romana Matuly, kteri mne znaji desitky let a ted tvrdi, ze "nechapou". Moje osobni historie a nazory jsou snad dostatecne znamy na to, abych nebyl hystericky podezrivan ze sympatii ke komunistum. Byla to zkurvena doba a zkurvena zeme. Nekteri z toho vysli s takovou osobni historii, nekteri zas s jinou. Uznavam, ze Luisova historie je kuriozni a moc smutna - ovsem zvazte tohle: neni jeste kurioznejsi a smutnejsi historie byvalych politickych veznu, kteri trpeli jako zver (v te zkurvene dobe a zkurvene zemi) a ted je jejich vlastni historie a utrpeni zesmesnovano vladou jejich byvalych tyranu a clenstvim v pro-komunisticke Konfederaci polepsenych veznu? Stalo to vubec za to? Melo to utrpeni nejaky smysl? Rosta
---------
Autoem nasledujiciho textu je Ludvik Dedik.

Narozen na nespravnem miste v nespravnou dobu...
Bylo podzimni odpoledne a ja zabijel cas na nasi kmenove ucebne, Spal jsem za stolem na zidli. Studoval jsem tehdy spojarinu na VVTS Liptovsky Mikulas a odpoledne jsme meli povinne samostudium. Probudil jsem se znenadani visic za limec ve vzduchu a jakasi tehdy me neznama hromada masa v uniforme podplukovnika mi jeho druhou rukou mackala k obliceji papir a rvala na me:
"Co ma toto znamenat ?" Podplukovnik mel dobre 140 kilo a byl neco ke 190 cm vysoky, byl to politruk spojovaci fakulty. Jeho vojenska kariera zacala tim, ze ho pri svem tazeni za druhe svetove valky nabral do stavu jako nezletileho kluka Prvni ceskoslovensky polni prapor kdesi v ruske Volyni.
Vyjeven z takoveho probuzeni jsem odpovedel, ze to vypada na moji prihlasku do KSC a nato me on pustil na zem a prastil mi pesti do prsou tak, ze jsem skoncil v satniku pro ulozeni kabatu. " Ty svina jedna nevdacna !! My ti , synovi kriminalnika, davame bezplatne moznost vystudovat , starame sa tu o teba a takto sa nam odvdacujes ? Co si to tam napsal !?!" "Pravdu , jak se to vsechno stalo a proc jsem nucen do KSC vstoupit !" zacal jsem se branit. " Nasrat ti na taku pravdu" odpovedel, pricemz me chytil za krk a rizl se mnou na zidli u mojeho stolu, pak tu moji prihlasku roztrhal , zbytky pustil na moji hlavu a z aktovky, kterou mel na mem stole vytahl novy formular. "Tu to napises este raz a slusne, uctivo, lebo ak nie, boh vie, ze ta vlastnorucne zabijem, taku svinu !" "Ale jak to tam mam napsat , to tam mam jako lhat ...?" nestacil jsem dopovedet protoze jsem slizl pohlavek az se mi zatemnilo v ocich se slovy : " Toto ti doda inspiraciu !" Pak vytahl z tasky jeste jednu,uz kymsi vyplnenou prihlasku dic :"toto opises, trochu pozmenis, aby to nebylo stejne a zajtra po obede s tim prijdes ku mne na denne hlasenie. A ak nie, tak uz som pro teba vybral funkciu vykonneho praporcika na tankovom pluku v Podboranech, tam ta nauci slusnym a uctivym zposobom !"
Ted se musim vratit par let pred tuto udalost , abych vysvetlil, jak k tomu doslo.
Na vojenske stredni skole, kam jsem se dostal diky rodinnym pomerum jsem byl prvni dva roky takovy maly potizista. Ucil jsem se sice do prumeru 2,00 aby me ruzne vybory neresily ale jinak jsem mel neustale drobne problemy s kazni, dodrzovanim denniho radu a hlavne jsem byl znam jako totalni nemehlo pri poradove priprave. Pricemz jsem vedl jeste blbe politicke reci a vtipy a to vse me skoro celou dobu studia uchranilo pred vstupem do SSM. Nebyl jsem ani "Vzorny zak" ten odznak jsem dostal az jako posledni z cety pred koncem studia. Situace se trochu zmenila ve tretim a ctvrtem rocniku, to jsme byli jako sedmnactileti ve vojenske zakladni sluzbe a do poddustojnickych hodnosti se povysovalo jen podle studijnich vysledku.
Kazde povyseni znamenalo o tricet korun vice k zoldu. Ten byl prvni dva rocniky 30 korun mesicne a pak ve tretim rocniku zacinal od 90 korun. Z toho jsme si museli kupovat hygienicke potreby, jako zubni pastu , holeni a obcas si dovolili koupit v Arme kofolu,neco k jidlu a jit do kina pri vychazce. Penize mi nikdo neposilal , nebyl kdo a tak se ze me stal pres noc vytecny student a ja zacal dostavat ty pecky v prvnich terminech. To me take ochranovalo od sikanu od spoluzaku, kteri meli svazacke, nebo velitelske funkce ale hodnostne byli pozadu.
Kdyz jsem dovrsil osmnact let veku , pozadal jsem obvodni soud v Bratislave o svereni bratra do me pece. Mama umrela v roce 1967 a otec sedel ve vezeni. Soud tomu vyhovel na prvni stani , nacez jsem v dobe opustaku zajel za svym bratrem, ktery byl v prvnim rocniku na vojenske stredni skole v Nitre a vybavil jsem jeho propusteni ze skoly. Zavazal jsem se tehdy, ze tech 5000,- co za jeho pritomnost na skole pozadovali, zaplatim. Tim nad nami definitivne ztratili moc pribuzni. Nasel jsem otce po jeho propusteni z vezeni a dohodl jsem s nim alimenty a bratr se sel vyucit automechanikem v Bratislave. To jsem vlastne videl otce naposledy.
Toto vse zohlednili kadrovaci, kdyz jsem ukoncil skolu a dostal jsem misto ve Valasskem Mezirici u zeleznicniho vojska , abych to pry nemel za bratrem do Bratislavy daleko.
Na provoznim praporu ve Valasskem Mezirici jsem delal nacelnika spojovaci dilny. Hned po nastupu si me zavolal predseda ZO KSC nadpraporcik Vrabel a navrhnul mi vstoupit do KSC, abych si to pry promyslel. Absolventi - vysokoskolaci ,se kterymi jsem byl kamarad hned od pocatku na utvaru mi poradili, at mu pri dalsim pohovoru reknu, ze se citim byt ideologicky nevyspely k takovemu odpovednemu rozhodnuti a ze i v SSM jsem pouze par mesicu, tak ze radeji budu pracovat tam. Fungovalo to pak tak cele tri roky meho pusobeni na utvaru, dusledky to prineslo jen v podobe mojeho hodnoceni, kde bylo napsano, ze jsem nevyspela osobnost s nevybudovanym vztahem k socialistickemu zrizeni a co bylo horsi , dostal jsem za ukol vest utvarovy krouzek revolucnich a bojovych tradic ( mohl jsem si vybrat mezi leninskym krouzkem a timto), ze ktereho jsem za pomoci absolventu a hlavne Karla Pihrta, strujce toho napadu udelal trampskou druzinu. Presvedcili jsme velitele utvaru a ten nas poustel na soboty a nedele navstevovat pametni mista, kde se za druhe svetove valky bojovalo.Velitel mel za to body do souteze o vzorny utvar, tak byl rad, ze mu neco funguje. Ty akce nebyly pro kluky sice pravy opustak ale alespon se dostali na vikend pryc z kasaren . Vzdy jsme se nekde vyfotili "pro politruka" a absolventi k tomu vedli kroniku. Nejpovedenejsi akce byly navsteva Janosikovych der s celonocni zabavou v Terchove, kde si nas mistni devy rozebraly do svych pribytku a novorocni vystupy na Radhost, z cehoz se stala tradice. Proste to chtelo premyslet a i to zle se dalo prevratit na neco pozitivniho. Ja za to navic jako nejlepsi vedouci krouzku v ramci zeleznicniho vojska dostal dva zajezdy do NDR a jeden do SSSR a ten rozlozil moje tehdejsi politicke videni uplne. Take politruk po me po navratu chtel, abych udelal besedu o tom, co jsem v SSSR videl, ale kdyz jsem mu to barvite vylicil a jako perlicku jsem pridal nadrazi v Charkove a ty zachody na nem tak otresen pravil : No tak to opravdu besedu delat nebudeme.
Protoze penez nebylo dost, bral jsem jako rotmistr 1800 korun cisteho mesicne , zacal jsem po Valasskem Mezirici opravovat televize, montovat spolecne televizni anteny a stavet k nim sdruzene zesilovace. To se doneslo k nacelniku stabu zeleznicni brigady , zavolal si me a pri tom , jak jsem mu delal na jeho dome rozvody, jsme povidali o vsem moznem .Ptal se me na muj osud i na to, co si o socialistickem zrizeni myslim a ja mu pravdive odpovidal. On byl vyhlaseny ras, kdyz sel nekam na rotu na kontrolu, tak pred nim lidi skakali z oken a kdo nevyskocil, mel to za sedum. . Seznamili jsme se kratce po mojem prichodu k utvaru tim, ze si me pozval na denni hlaseni a tam na me rval, ze nejsem ostrihany. Pak vidic moje reakce znejistel, a zeptal se : " Vy se me nebojite ?"
Odpovedel jsem :" Ceho ? Zabit me nemuzete a jestli mi date kasarnika , tak to na moji situaci vubec nic nezmeni, protoze ja jsem v kasarnach vice jak dvanact hodin denne a spim na ubytovne nalepene na plot kasaren. Do mesta nechodim, protoze na to nemam, splacim za bratra vojenskou skolu a navic ho podporuji i financne , takze na hospody nemam." Zarval na me " Vypadnete"!! a kupodivu jsem byl snad jediny, kdo to jeho denni hlaseni neodnesl trestem. Buh vi, proc on svoje prave jadro schovaval za povest rasa, ale byl to on , ktery mi vybavil a dostal me na studium na VAAZ Brno. Vojenske svazky dostavaly smerna cisla na posilani lidi do skol a on vyhlasil, ze nez tam poslat nejakeho blba, tak to radej at ja studuji.
Na vojenske akademii jsem se uvedl hned prvni den velice spatne. Jednak jsem tam nastoupil o deset dni pozdeji, zase neostrihan, v moji usmudlane pracovni uniforme, nevyspan z celonocniho cestovani vlakem a na vytky nacelnika oboru jsem odsekl ,ze bych si pral mit takove starosti a nacelnik oboru si pak na me opravdu zgustnul. Mel jsem cely pulrok po chlebu , az do doby semestralnich zkousek, kdy poznal, ze mam vytecne studijni vysledky. Se vstupem do KSC me cely rok nikdo neotravoval, odneslo to tehdy jen nekolik spoluzaku, ale ti vstupovali dobrovolne.
Nedostatek penez me donutil o letnich prazdninach jit na brigadu do JZD. Makal jsem tam jako mezek, oddelal za mesic neco okolo 280 hodin a oni me na zaver pres to , co mi naslibovali, okradli na vyplate. Treba mi pocitali nocni prescas jako normalni smenu a normalni denni jako prescas , obracene by to totiz bylo o sto korun denne vice. Delal jsem sestnactky a mezi nimi mel osm hodin volna. Za tu brigadu jsem dostal 2300 korun a kdyz mi na zaver nechali vycistit sachtu pod dopravnikem susicky krmiva, kam to krmivo padalo a hnilo tam a ja z toho dostal bronchytydu a mesic s tim tezce marodil, spadly ze me vsechny ohledy.
Hned prvni den na skole, kam jsem nastoupil po dovolene s mesicnim zpozdenim diky nemoci ,pri prestavce mezi vyucovanim se me spoluzaci ptali, co se mnou je. Mluvil jsem o tom celou dlouhou dvacetiminutovou prestavku, jak se v civilu okradaji lidi, co si vsechno musi nechat libit, jak se tam spiclovalo a pak jsem pronesl vetu, ktera mi to vsechno zavarila. Vstal jsem ze zidle a pronesl : " To vse me opravnuje k nazoru, ze prace je za socializmu oproti verejnym proklamacim strany jen poslednim a nejzoufalejsim pokusem obycejneho cloveka, kterak prijit k penezum" ze je pohodlnejsi se zivit jako politruk, ktery zavre hubu a suplik a muze jit domu a ma za to trikrat tolik, nez nekdo , kdo doopravdy pracuje.
Odpoledne prisel za mnou dozorci oboru, ze mam jit za politrukem fakulty. Tam sedel vybor ZO KSC a pekne se do me pustili. Rvali na me, ze jsem osoba zrizeni nepratelska, ze nemam pravo slouzit v armade , natoz studovat vysokou skolu a ze budu okamzite propusten ze studia, pujdu si odslouzit svuj zavazek do Stribra jako vykonny praporcik se zakladnim platem a zmrazenou hodnosti a pak budu propusten se strasnym posudkem do zalohy a ze se dohledne, abych v civilu nedostal zadnou dobrou praci. A ze se postaraji aby me to tam ve Stribre znicilo. Zrovna v te dobe se stala ve Stribre mimoradna udalost, zastrelili se tam dva rotmistri najednou. Pak me vyhodili z kancelare, abych pockal za dvermi , vybor odesel a politruk si me zase pozval. Tentokrat se mnou mluvil normalne, ptal se na vsechno mozne , na muj zivot a asi po dvou hodinach rozhovoru mi rekl, ze z teto situace vidi jedine vychodisko : musim vstoupit do KSC. Ze se to jinak potahne i s mym bratrem a ze kdyz se ozenim tak mi to bude nicit rodinu a deti budou mit stejny skraloup, jako mam ja po svem otci. Mam si to promyslet .
Druhy den si me zavolali na vybor ZO KSC a tam mi rekli, ze akceptuji moje rozhodnuti vstoupit do strany, ze kazdemu mohou ujet nervy , ale za trest bude se mnou prijimani zahajeno az pristi rok. Ja jsem se pritom vubec tak nerozhodl, ale to nikoho nezajimalo. Koncem druheho rocniku nas studijni obor prevelili do Liptovskeho Mikulase a tim nam zlikvidovali tehdejsi kvalitu vysokoskolskeho diplomu (dneska je to uz jedno, ten diplom mi nikdy k zadne praci nepomohl) .
V Liptovskem Mikulasi jsem jeste jednou dostal po bourlive diskusi, kde jsem trval na svem,za trest odlozeni prijeti za kandidata KSC o dalsi rok. Pak mi proste prinesli prihlasku, ze ji musim vyplnit a ja ji vyplnil.To uz jsem byl zenaty. Napsal jsem tam vse, proc jsem se dostal do armady a proc musim vstoupit do KSC, nic jsem nevynechal, nebylo to napsano podle meho mineni zase tak konfrontacne , ale toho politruka jsem s tim velmi dojal.
Az pote jsem se dostal ke Svitakovym statim a vzpomel jsem si, ze jsem je uz jednou cetl, jako jedenactilety kluk , doma ,na otcove stole.
Byla tam jedna odrazka , ktera muj zazitek vysvetlovala :
- "Osoby se vzdelanim a kvalifikaci, potrebne pro chod socialistickeho hospodarstvi, ktere se jevi jako potencialni odpurci rezimu, je nutne kompromitovat spolupraci s STB, prijimat za cleny KSC a udelovanim odmen a vyznamenani ...."(tak nejak)
Prijetim za kandidata moje problemy neskoncily. V podstate zacaly.
VVTS jsem ukoncil jako absolutni vytecnik z cervenym diplomem a se svoji diplomovou praci jsem vyhral celoskolske kolo studentske vedecke odborne cinnosti a v celostatnim skoncil druhy. Bylo mi nabidnuto zustat ucit v Liptovskem Mikulasi, ale ja chtel jit do Cech. Na utvaru ve Vimperku , kam jsem byl tahanicemi a kadrovym podvodem po ukonceni skoly prelozen ( dostal jsem umistenku do Pisku a tam mi rekli, ze misto neni uvolneno, ale ve Vimperku vedeli, ze tam prijdu, jeste kdyz jsem byl na skole.) Na utvaru jsem se hned dostal diky rozkradenemu skladu NZ, co jsem mel prevzit do materialni odpovednosti , do otevreneho konfliktu s utvarovymi komunisty. Na zacatku ctvrteho roku vzajemnych konfliktu vybor poshanel falesne svedky na to, ze rozkradam benzin a nahradni dily ze skladu NZ. Tomu predchazely dve neuspesna hlasovani o vysloveni neduvery ve vybor KSC, které jsem vyvolal a další skoda na spojovaci technice charakteru mimoradne udalosti, kterou jsem odmitl ututlat. To uz jsem mel skoro rok zakazano chodit na MLP dustojniku a když byla schuze KSC, posilali me do sluzby, nebo na sluzebni cesty.
Risknul jsem to a podal jsem cleny vyboru a na velitele utvaru trestni oznameni pro porusovani pravomoci verejneho cinitele a pro rozkradani utvaroveho majetku .Obratil jsem se pro pomoc na nacelnika vyzbrojovani spojovaci spravy velitelstvi ZVO plukovnika Vodu, ktereho jsem znal ze zlepsovatelskeho hnuti a vedel jsem o nem, ze je cestny clovek. On me seznamil se zastupcem nacelnika vyssi vojenske prokuratury v Tabore , ktery si nasledne vysetrovani vzal na starost. Vysetreni prokazalo, ze mam naprostou pravdu a ze nekradu.
Plukovnik Voda pak bez meho vedomi zaridil (nestal jsem o to misto), aby me prevelili do Tabora na Spravu spojovaciho vojska , kam jsem nastoupil v rijnu 1989.
Celou dobu pusobeni ve Vimperku me verboval ke spolupraci s STB sam nacelnik VKR vojenskeho zapadniho okruhu plukovnik Smehlik. V cervnu 1989 mi rekl, ze to byl posledni pokus a ze od teto doby se musim o sebe postarat sam.
Znal jsem Svitakovy spisy a vedel jsem, ze dojde k prevratu. Jen jsem predpokladal, ze k tomu dojde v unoru 1990. Tyden pred sedmnactym listopadem jsem se rozhodl odejit z armady za kazdou cenu a proto napsal prohlaseni o sve politicke nespolehlivosti. Uvedl jsem v nem, ze mam v zahranici nekolik pribuznych, se kterymi hodlam navazat styky a ze otec pochazi z Francie, ke ktere mam osobni vztah. Bylo znamo, ze se francouzsky dobre domluvim a ze se zdokonaluji. Sesadili me z funkce a pripravovali kadrove opatreni a do toho prisel 17.listopad. Na velitelskem shromazdeni jsem tehdy kolegum vysvetlil, ze se jedna o politicky prevrat, podle vseho predem pripraveny samotnymi komunisty a rekl bych, ze to na spojovaci sprave uklidnilo situaci a choutky po vojenskem zasahu.
18.listopadu 1989 pri neohlasene navsteve manzelky, ktera bydlela u rodicu, jsem pristihl svoji zenu v posteli s padesatiletym muzem. Pote pri rozvodu jsem zjistil ze muj syn je vlastne synem meho souseda. Platil jsem alimenty jeste dalsich trinact let a pak uz v Kanade, prisel o svuj cesky domek.
25.listopadu 1989 mi v nocnich hodinach nekdo zavolal do meho bytu a sdelil mi ze mam byt krajne opatrny na to, co se okolo me deje , ze jsem zarazen na seznam akce Norbert a ze mohu skoncit zastreleny v jame v pribramskych lesich. Do te doby jsem o Norbertovi ani neslysel.
Z armady jsem odesel na vlastni zadost 30.dubna 1990 , kdyz ministr obrany zrusil povinnost slouzit do vekove hranice. Jako duvod jsem uvedl : Neztotoznuji se se sluzbou v CSLA. Pred tim mi zastupce nacelnika spojovaciho vojska nabidl, at si najdu jakoukoliv volnou funkci v ramci spojovaci sluzby CSLA, on me tam prelozi.