Říjen 2008

Ale to je vynikajici!

29. října 2008 v 20:00
Європа | 28. 10. 2008


90-річчя Чехословаччини: Чехи святкують, словаки - ні

Дев'яносто років тому на руїнах Габсбурзької імперії постала нова держава - Чехословаччина. Чехи бучно вшанували ювілей колишньої спільної держави, а словаки його майже не помітили.

У Празі відбувся великий військовий парад на честь дев'яностоліття проголошення незалежної Чехословаччини. Уперше по двадцятьох трьох роках і вперше не на Летенському полі, як за влади комуністів, а на Європейському проспекті, що виглядало вельми символічно. Попри те, що погода не сприяла урочистостям, за маршем підрозділів чеського війська і походом бойової техніки спостерігали десятки тисяч пражан і сотні гостей на урядових трибунах. На відміну від Чехії, у Словаччині 28-е жовтня не є святковим днем, а відтак і жодних заходів державного рівня у Братиславі не передбачалося. Не слід гадати, що словаки поводяться таким чином, щоб допекти чехам.


Комплекс «молодшого брата»

Річ у тім, що вони ніколи не вважали Чехословаччину суто своєю державою, завжди почувалися в ній «молодшими братами». Тим паче не вважали своєю комуністичну Чехословаччину. Варто пригадати, що під час повоєнних виборів - виборів ще цілком вільних - більшість чехів голосувала за комуністів, а більшість словаків - проти. У щойно виданій книжці «Замовчана історія» (Zamlčené dějiny) чеський історик Томаш Кристлік пише, що чехословацька держава була державою насамперед чехів, а національні меншини - словаки, німці, угорці, українці, поляки - в ній упосліджувалися. Чехословаччина, хоч і постала на уламках Габсбурзької імперії, де-факто залишалася мініімперією, а відтак одна з її колишніх меншин - словацька! - не має ані моральних, ані історичних підстав для того, щоб день проголошення Чехословаччини став і її державним святом.


Микола Шатилов


Dopis ctenarky CS-Magazinu...

28. října 2008 v 18:17 | Ross Hedvicek
----- Original Message -----
Sent: Tuesday, October 28, 2008 9:26 AM
Subject: chtělo by to trochu rozšířit zorné pole zájmu

Zdá, se že, že u většiny z autorů příspěvků magazínu jejich český původ jim umožňuje ten fundovaný pohled na Česko a hlavně na Čechy. Mohli by nám ale také napsat, vzhledem k jejich znalolsti německého prostředí také o problémech, kterými jsou sexuální turistika z Německa do příhraničních oblastí ČR, nájezdy německých zákazníků na vietnamská tržiště tamtéž apod., o německých problémech s Němci tureckého původu, také by nás to zajímalo.
Škoda, že u šéfredaktora vzhledem k jeho věku nenastalo ještě období v lidském životě obvyklé - přemýšlení, pokora, sebereflexe. V tomhle věku si už můžeme dopřát ten přepych a nelhat jiným ani sobě. Ddoporučuji to vyzkoušet.

-------


Vážená paní Březinová,

první dvě věci jsou problémy výhradně ČR - pohled za hranice to potvrzuje. Když český stát dovolí prostituci, protože se zřejmě na zisku s pasáky podílí i Policie ČR, tak platí zákon nabídky a poptávky. Pro vietnamská tržiště platí totéž. Že si český stát nevynutí, aby se neprodávaly plagiáty, je jeho neschopnost.

Turci v Německu. Jejich integraci brání neochota integrovat, ženy neprošlé německým školstvím neznají více německy než pár slov. Na svědomí to mají jejich zvyky. A Německu je pro získání občanství nutno prokazovat alespoň minimální úroveň znalosti němčiny. Každé dítě narozené dnes v BRD dostává německé občanství do 18 let, kdy se musí rozhodnout, zda si je ponechá nebo si vezme občanství rodičů (rodiče). Obě dohromady po 18. roku věku mít v tomto případě nelze. Turecký stát má zákonem zavedeno něco, co brání Turkům se vzdát občanství - nemají-li turecké občanství, nemohou v Turecku dědit a nabývat nemovitosti. A to je při velké soudržnosti tureckých (velko)rodin na závadu. Druhou skupinou neschopnou asimilace jsou Srbi a též všichni muslimové, kvůli náboženským obyčejům.

O vlastní sebereflexi by měli dbát především Češi v ČR. Již dnes platí za nevypočitatelné exoty v Evropě společně se Srby. Národní diskurs o vinách Čechů v novodobé historii se dosud nekonal. Pokora u Čechů v ČR? Směšné, cizincům i emigrantům se jeví jako vlastní důležitostí nabubřelí blbi. Výsledkem úvah o vlastní cz- a sk-minulosti a současnosti je CS-MAG. Kdy vejde v Česku ve známost, že Masaryk s Benešem mají spoluodpovědnost za statisíce a až miliony vojáků v 1. světové válce jen kvůli tomu, že zmařili každý pokus o mír do doby, než si vynutí u Spojenců vlastní cz-stát? Že Masaryk byl lhář a defraudant ve velkém? Že legionáři na Rusi kradli jako straky a ve velkém? Že za první republiky Češi nakládali s menšinami (včetně Slováků) jako kolonizátoři? Že za protektorátu vedli Češi v počtech udání gestapu na milion obyvatel ze všech okupovaných států Evropy? Pokud byste chtěla se něco o tom dovědět, je v prodeji knížka autora známého z CS-MAG, Tomáše Krystlíka Zamlčené dějiny, kde to najdete.

S pozdravem



Šéfredaktor CS-magazinu

------

Poznamka R.H: Takovymhle intelygentnim plezmerum se rikavalo "Anna Proletarka" - viditelne jich tam porad mate jeste dost...



Jak jsme zmagořili četaře!

27. října 2008 v 16:06 | Ladislav Frank Nykl
PTP (Pomocný technický prapor) - zvláštní vojenské jednotky zřízené v 50. letech ministerstvem obrany, do kterých zařazovala komunistická strana mladé muže nepohodlné režimu. Příslušníci PTP sloužili beze zbraně, byli ubytovaní v lágrech; pracovali na stavbách , v kamenolomech, dolech a lesích. Stálá persekuce byla vykonávána formou vojenských rozkazů nebo prodlužováním služby až na 4 roky. Výrazy "pétépáci" a "černí baroni" (byli označeni černými výložkami) byly i po roce 1953 běžně používány pro vojáky technických praporů (TP) a vojenských pracovních jednotek (VPJ), později dokonce i pro ženisty.

Jak jsme zmagořili četaře!

Odloučená část Komárenského praporu PTP v Bratislavě (1950), byla asi jedinečnou raritou mezi vojáky s černými výložkami. Začalo to tak, že po dlouhých lékařských procedurách nás asi 160 nemocných, neschopných důlních prací poslali do Komárna za trest, že jsme si dovolili marodit. Odtud nás rozeslali na stavby po celém Slovensku. Nakonec nás tak 20 mužů nemohlo dělat ani na stavbách a tak se tahle parta marodérů ocitla v kanonýrských kasárnách na kraji Bratislavy, kde jsem dělali ve skladech a dílnách. Tam se opravovaly vozy z celé republiky. Hlavní bylo, jak nám na velení posměšně řekli, že v baráku je marodka a tak budeme mít doktora při ruce.

Byli jsme opravdu extra parta, revmatici, astmatici, jeden měl kratší nohu, další chromou ruku, jeden byl hluchý a další koktavý a ten když vyprávěl jak se dostal k PTP, bylo veselo: " Ttto měmě tty vvoli, ssstarrrosta aa tttajemmmník, chchtělli přepřessvěčičit do JJZZDé a jjá jjim chchtěl řříct žeže ssou blbý, aale ppři ttom - bbb - ssem se zzasssek a nnemoh ddál, ttak ssemm jjim ddal potřes dddržku a vloni zz ttohho ppak mmarroddovalli."

Dál tu byl nervák Eman, postrach důstojníků od bojových jednotek. Když ho zastavili, že je nepozdravil, chytil jednoho z nich za klopy, vyzvedl ho do vzduchu a začal s ním třást : " Neser mě, já mám papíry na hlavu, že jsem blázen a když tě tady ztřískám, nic se mi nestane!" Možná mezi námi bylo i pár šikovných simulantů, ale to bylo vojenské tajemství. Horší bylo, že se dělalo za malý žold a cigarety, tehdejší nejlacinější Detvy. Říkali jsme jim hřebíky do rakve. Byl hrozná bída, byli jsme nejchudší PTPáci v republice. Odpovídalo tomu i oblečení. Měli jsme jen jedny vycházkové šaty pro dva lidi a pracovní hadry z různých kusů sešité. Košile byla šedá, tričko, kabát a lodička byla modrá, plátěná po německém wehrmachtu. Kalhoty byly rajtky, nebo šortky po německém Afrikakorpsu, šněrovací boty a spinky přes kalhoty.

Ale mělo to jednu výhodu. Když jsme vykládali rozbité vozy z vagónů na nádraží, kolemjdoucí si mysleli, že jsme trestanci a házeli nám potajmu cigarety a svačiny. Byl tam také s námi důstojník, co přebíral papíry od nákladů a lidi si mysleli, že nás hlídá. Taky jsme svého času obdělávali posádkovou zahradu, vytvořenou z fotbalového hřiště, ale měli jsme malé výnosy. Zelenina se totiž prodávala přes plot paničkám, co si pro ni jezdily s kočárky. Hlavní zahradník to zažaloval a bylo po kšeftu.

Také se tam přerovnávaly a skladovaly postroje na koně, sedla, opratě a podkovy. Jeden selský synek z Hané, když se dostal na dovolenou domů, táhnul sebou vždy do vlaku balík, div mu to ruku neutrhlo. Stejně to nebylo na nic, protože je i s rodiči za čas vystěhovali jako kulaky. Ty vagóny jsme vykládali hlavně v neděli a tak jsme šli za doktorem, aby nám vymohl, že když děláme v neděli, máme mít volno v pondělí. Před okny naší světnice bylo komandýrské cvičiště, kde ještě učili nováčky jezdit na koních. Vypozorovali jsme, jak jeden četař - instruktor zařizoval, že ti mlíčňáci padali do vodního příkopu. Měl na to vycvičenou kobylu tak, že na tiché hvízdnutí prudce zastavila a bažant ji přeletěl přes hlavu do vody a ještě dostal vynadáno. Četař se pak předváděl v sedle a ukazoval jak se správně jezdí. Tak jsme pootevřeli okno a když se zase předváděl na kraji příkopu, hvízdlo se a byl ve vodě. Vylezl ven s vytřeštěnýma očima, nakopl koně, ale hrdinně nasedl a po dalším hvízdnutí byl ve vodě zase. To už mu došlo, že to není jen tak, přiběhl k vyjeveným vojákům a strašně se na ně rozeřval, až z toho začal chraptět. Oni neměli ani tušení co se děje. Byli z toho ježdění stejně úplně nešťastní, protože byli v civilu buď krejčí, ševci, nebo úředníci. Když jsme se pak ptali důstojníka, proč nedají ke koním raději sedláky, řekl nám, že kdyby tihle za války padli nic se nestane a sedláky pak můžou dát ke kobylám od pěšáků vždycky.

Druhý den měl už četař od jezdectva jinou partu a my jsme čekali u přivřeného okna. Když zase na naše písknutí dvakrát spadl, ztratil hlas úplně. Nechal si přivést jiného koně a nováčci už do vody nepadali. Takže my, nespolehliví PTPáci, jsme pomohli vojákům ve zbrani k lepší vojně!

(Podle barvitého vyprávění starého pána, kamaráda Honzy Placka (Ledňáčka) - sepsal L.F. Nykl)


Vzdycky jsem mival rad Prerov...

27. října 2008 v 15:35 | Ross Hedvicek
Ted ovsem lide, kteri nejsou dobri ani do staje (to je pravda, nejsou!) o mne spisuji takovehle pamflety:


Poteste se...


Košile je bližší než kabát

27. října 2008 v 13:52 | Jan Krondl
K otevření Národní Budovy z pohledu dlouhodobého zastánce občanského řešení
Významná data:

1981 - exilový fotograf Bohumil "Bob" Krčil dává Sdružení spolků návrh na zřízení kulturního a informačního střediska v Budově, jehož součástí je i "místo k shromažďování spolků" [Assembly Hall], nedostává nájem


1986 - stavební úřad shledává, že Budova není v souladu se stavebními předpisy, architekt Jan Pokorný odhaduje cenu "rehabilitace" na 3,1 milionu dolarů, s opravou chce začít v létě 86, plánovaný závěr je konec roku 87

1989 - Jan Pokorný (od roku 87 předseda Sdružení) navrhuje založit externí Nadaci, která by si Budovu od Sdružení pronajala, opravila a uvedla do provozu
1991 - nadace vzniká pod názvem "Přátelé čs. střediska", mezi prvními sponzory je Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný a Jarmila Novotná; v reakci vzniká akce "Národní Budova veřejnosti", doplněná anketou o využití Budovy pro čtenáře krajanských novin, mezi signatáři jsou Bob Krčil, fotograf Jiří Erml a výtvarník Petr Sís

1996 - zatímco ještě docházejí ohlasy na sbírkové dopisy vyslané na podzim 95, Jan Pokorný v lednu odhaluje restaurovanou fasádu Budovy, v březnu navštěvuje prvního ředitele Českého centra, Petra Poledňáka
1999 - březen: Jan Kavan oznamuje krajanům zájem vlády o Budovu, říká, že bude těžké přesvědčit ostatní ministry o potřebě investice

1999 - duben: vypuká válka v Kosovu, která obrací pozornost vlády úplně jiným směrem
1999 - červenec: americký fundraiser [shromažďovatel fondů] John Rocarek nabízí Sdružení uspořádání profesionální sbírky, jejíž délku odhaduje na 1 a 1/2 roku, v čele sbírky vidí manžele Havlovy

1999 - srpen: zájem vlády se oživuje, Jan Pokorný její nabídku staví na první místo, spolky jeho návrh schvalují
1999 - listopad: Miloš Zeman na besedě s krajany říká, že oprava začne počátkem roku 2000, cena je odhadována na 8-10 milionů dolarů

2000 - 7. září je v Národní Budově Václav Havel, týž den newyorská státní zástupkyně odmítá smlouvu podpořit; 25. září delegáti 3 spolků podávají stížnost proti převodu
2001 - poté, co 14. června státní zástupkyně vydává neutrální stanovisko, 18. června podává Sdružení žádost o povolení převodu; soudce posuzuje obě věci (žádost a opozici proti ní) zároveň, 29. listopadu s převodem souhlasí, 7. prosince vláda přejímá Budovu

2003 - v květnu začíná renovace, v listopadu zamítnuto poslední odvolání
2008 - 1. listopadu je otevřena Národní Budova

Národ je jako košile, kterou máme na sobě všichni. Stát je jako svetr na té košili, Vláda jako kabát. Krajané nejsou něco přišitého k tomu svetru nebo kabátu -- ale prostě podolek té košile, který kouká ven. Patří ke stejnému kusu látky jako lidé doma -- ale ti to dobře nevnímají, protože mají tu košili přikrytou svetrem a kabátem.

Jenže, jak se říká, košile je bližší než kabát -- a proto máme fungovat v první řadě na národním základě. Jestliže potřebujeme, aby nás držel dohromady Stát, nebo dokonce Vláda, je to asi jako kdybychom chodili bez košile, jenom ve svetru, případně přikrytí pouze kabátem. To je neslušné, to dělají leda tak exhibicionisté...

Tím chci říci, že Národní Budova má být pochopitelně národní, ne státní; tj. občanská, nikoliv vládní, protože jinak jsme pěkní hambáři a mravnostní policie (Indové by ji nazvali "karma") nám zase jednou může dát co proto.
Vláda nemůže nahradit nefunkční Národ - jestliže si hrajeme na to, že může, znova si zaděláváme na novou státní katastrofu, protože vytváříme stav, který vedl k Mnichovu a Únoru.

Jan Krondl,
vydavatel Československých novin v Brooklynu v letech 1991-2001



V Americe mame svobodu projevu ...

21. října 2008 v 15:41 | Ross Hedvicek
i kdyz pravda je semtam drsnejsi a politicky nekorektni. A co u vas?


Strach se plizi Prerovskem ...

17. října 2008 v 18:23 | Ross Hedvicek
Dne 17. rijna 2008 v zhruba v 11.00 Eastern Standard Time jsem postoval na server Prerovske noviny - Informacni server prerovskeho okresu na adrese http://www.prerovskenoviny.eu/prerov/ svou procitenou vzpominku na nedavno zemreleho Frantiska Zelu z Prerova, se kterym jsem se v minulosti setkal. Clanek rovnez visi na adrese http://hedvicek.blog.cz/0810/v-cesku-jsou-spatna-i-prislovi.

Clanek byl radne potvrzen a dokonce uz tam byl jeden rozhorceny komentar od nejake zrejme starsi pani, ktere bych rad vyridil, ze misto psani do Prerovska by mela spechat na Zerotinak, ze tam davaji zadarmo polivku a burty.

Pak jsem odesel na obed do restaurace (napred mozarella caprese, po te lasagna bolognese, zapito pepsi bez ledu) a kdyz jsem se v 12.05 EST vratil, tak clanek byl fuc. VYZMIZIKOVAN, ZCENZUROVAN!!!!

Takhle tedy ne, soudruzi! Tak si predstavujete svobodu projevu?


V Cesku jsou spatna i prislovi...

17. října 2008 v 15:39 | Ross Hedvicek
Moje obcasna nelibost nad ceskymi zvyky a narodnimi tanci je veci dokumentovatelnou. Rad bych ted tuto nelibost rozsiril i na ceska prislovi. I ty stoji za prd! Napriklad prislovi "O mrtvych jen dobre!" To je velmi blbe prislovi, nesouhlasim s nim a verim, ze prispiva k mensi civilizovanosti ceskeho naroda.

V mailingu Jana Sinagla (diky za ne, dobry muzi!) se mi dostalo informace a nekolika fotek, ze zemrel komunisticky zlocinec Frantisek Zela z Prerova, byvaly nacelnik StB v Prerove po vetsinu Husakovych let az do sametove podvodu, kdy to vsechno prevzali jeho pobocnici, vselijaci ti podporucici Zlamalove... Pak si nechal za statni penize renovovat byt na konci Male kostelni, dole kdysi byvala drogerie a od svych 50 let si spokojene uzival zaslouzeneho estebackeho duchodu, urcite ne maleho. To, ze se dozil pouhych 71 let bych vinil na selhani jater a vnitrnich organu, protoze kdyz byl Frantisek Zela jeste v cinne sluzbe, tak chlastal jak rusky politruk (coz on v podstate byl).

Zde je Sinagluv text:
V Přerově zemřel 3.října plk. v. v. JUDr. František Zela, bývalý náčelník StB Přerov, tedy komunistický zločinec. Jak vidíte z fotografií jeho hrobu, jeden věnec je i od OŘ PČR Přerov, kde je přesluhujícím ředitelem JUDR. Jiří Zlámal, za komunistů vyznamenaný za zásluhy v přítomnosti KGB. Tato dokumentující fotografie byla umístěna na nástěnce KAN v Přerově. V den vyvěšení byla nástěnka poškozena a fotografie zcizena - PČR Přerov samozřejmě nic nevyšetřila. Je naprosto skandální, že za peníze daňových poplatníků demokratická policie pokládá na hrob věnec komunistickému zločinci?! Co na to ministr vnitra pan Ivan Langer?!


----

Co dodat: I kdyz jsem Frantiska Zelu neznal, setkal jsem se s nim osobne mnohokrat (neucte mne cesky, vy negramotni ynzynyri - vyraz znat ma temer pozitivni konotaci), vzdy v nejake neprijemne situaci. Jeho typicka vyhruzka, kdyz byl jen prumerne ozraly byla "Zavru te - az zcernas, parchante!". Teto nabidky se mi od nej osobne dostalo nekolikrat, naposledy asi 3 dny pred tim, nez jsem nezakonne opustil uzemi CSSR a unesl sve dve male deti do kapitalisticke ciziny a porusil nekolik dalsich zakonu, ktere byly trestne jen v CSSR a severni Koreji.

Kdyz byl Frantisek Zela ozraly (coz je mistni vyraz pro opilost, ale nevim proc bych to mel psat prazstinou) opravdu poradne, tak nicil nabytek, zvracel a strilel do stropu ze sluzebni pistole. Byl jsem opet pritomen, kdyz toto komunisticke zvire vyhrozovalo memu kamaradovi, ktery byl vedoucim lokomotivni vlecky, prevazejici zeleznicni vagony/cisterny s melasou do lihovaru, ze ho zavre ("az zcerna" pochopitelne), ze z basy uz nevyleze, protoze "krade melasu". Nebyla to pravda, nikdo nic nekradl, uz jen proto, ze melasa byla k nicemu. Kdyz jsme se mu to snazili vysvetlit, zarval jako lev, ze ho pravda nezajima, ze on si muze zavrit, koho chce. V cemz mel pravdu - tyhle moresy panuji v Ceske republice dodnes.

Frantisek Zela byl rovnez hlavni uredni cinitel, ktery schvaloval a narizoval veskere utoky na Vladimira Hucina, i kdyz pak prakticke provedeni a vychovna prace s pendrekem byla provadena ruznymi temi "strazmistry".

Co tim chci rict. Frantisek Zela byl velmi, velmi zly clovek, ktery oddane slouzil vylozene kurevskemu rezimu. A pokud mi nekdo z vas pravdolaskovych havlomilu a ceskych pseudo-vlastencu chce tvrdit, ze "o mrtvych jen dobre", dovolte mi opacit, ze Hitler je taky mrtvy a vy jste banda nepolepsitelnych hlupaku. Frantisek Zela zemrel a byl to zly clovek.


Tschechen, klauen Sie bitte nicht!

16. října 2008 v 18:28 | Ross Hedvíček
Na následující jsem si vzpomněl, když jsem nedávno četl jakýsi EU-průzkum, který došel k závěru, že z evropských a východoevropských národnosti nejvíce kradou Češi. Když jsme byli flüchtlingové v Rakousku, tak se nás Rakušani (óóó, lásku a poděkování vám) snažili nedržet v Traiskirchenu příliš dlouho, ale postupně nás rozesílali po celém Rakousku do takzvaných "penziónu", které v některých případech byly skutečně penzióny, v některých ne tak úplně. Já sám (se spoustou dalších) jsem obdržel ubytování v blázinci.

Oficiálně se to jmenovalo Betreuungsstelle Thalham, ve vesničce Thalham, blízko městečka St. Georgen u jezera Attersee, do Salzburku (kam jsme potom často jezdili) bylo odtamtud asi 60 km nebo tak nějak. Léčebna pro starší a mentálně postižené pacienty měla volných několik pavilónu a tak je zřejmě nabídla rakouské vládě k ubytování flüchtlingů. Pohyb tam byl všeobecně volný, žádné omezování a tak jsme tam žili promícháni s pacienty pod vedením šéfa, který se jmenoval Nagler a starého šéfdoktora, kterému jsme říkali Mengele - ten ohyzdný český humor z nás tehdy ještě nevyprchal. Dnes by mi to k smíchu už nebylo. Tehdy ano. Omlouvám se.

Že zajímavých případů mezi pacienty bylo několik, tehdy už postarších bývalých vojáků německé Kriegsmarine, kteří sloužili na ponorkách a nějak jim z toho jeblo. A nebo starší Maďar s rakouským občanstvím, který ovšem žil většinu života v Rhodesii, kde vlastnil jatka. Při převzetí moci pracujícím lidem Rhodesie a přeměně prosperující a bohaté Rhodesie v hladové a AIDS prosáklé Zimbabwe byla jatka tohoto Maďara použita k fyzické likvidaci velkého množství bělošského obyvatelstva města, ve kterém byla. Nebylo divu, že mu z toho dlouhodobě nebylo dobře.

A že jsme nebyli normální Češi, tak nás rekreace v blázinci přestala bavit hned druhý den a začali jsme se shánět po práci. Práce se tak nějak dědila z flüchtlinga na flüchtlinga. Já jsem tu svoji zdědil od Františka Brunackeho z Košic, který emigroval s manželkou, dvěma dospělými dětmi a bratrem (taky s manželkou a dvěma velkými dětmi) a mluvili maďarsky, takže vůči mně neměli předsudky jako by měl běžný Slovák. Jejich třetí bratr byl tou dobou už pár roku v Jižní Africe a protože tam viděl ten děs a hrůzu, tak všichni dohromady pak odešli do Austrálie.

Můj zaměstnavatel byl majitel reklamní agentury a bydlel v Altmünsteru, ve svahu nad Traunsee, s výhledem na Gmünden. Dělal jsem mu zahradníka, šoféra, poslíčka a všechno, co potřeboval dělat a nechtělo se mu to dělat samému. Jeho dům byla třípatrová budova stylu "Swiss-Chalet", která měla ve sklepě saunu a bazén dvakrát tak velký, než býval v Přerově na Černé. No, zíral jsem na to, ale snažil jsem se tvářit se unyle. Vedle byla zahrada a na konci zahrady do ulice byla trojgaráž, která byla podsklepená a v tom sklepě bylo něco na způsob atomového krytu - kompletně s nábytkem, palandami a vzduchotechnikou s filtry. Moje poslední práce pro něj byla stavba fontány a vodopádu s malým bazénkem uprostřed obýváku v druhém patře. Trpajzlík tam nebyl. Myslím, že se mnou byl spokojen a platil mne dobře. Když po pár měsících přišel dopis, že odlétáme do Kanady, oznámil jsem mu to a navrhl, že za sebe přivedu náhradníka, někoho, kdo po mne ten job zdědí, tak jako já jsem ho zdědil po Brunackem z Košic.

Zatvářil se smutně, jako že je mu to líto, ale okamžitě mi popřál hodně štěstí za mořem. "Ale přived někoho, kdo je Čech!" řekl k mému návrhu, že dovedu náhradu. "Proč Čech?" divil jsem se. "V Thalhamu jsou Maďaři, Rumuni, Poláci, proč to musí být Čech?" "Tschechen klauen nicht!" (Češi nekradou!) dostalo se mi překvapivě odpovědi. Pravda to byla, kradení se v naší generaci nevyskytovalo, byli jsme rádi, že jsme konečně pryč, že máme práci, všichni jsme stejně chtěli někam za moře a neměli jsme v úmyslu si to tady pokazit. A tak jsem potom jako svého nástupce dovedl Jarka Řebíka, který dnes žije v Huntington Beach, California. Ten měl manželku a dvě dcery a peníze byly potřeba.

A tak jsem si na to vzpomněl, jak se časy mění a jak ten Rakušan ani nevěděl, jak se mýlil. Přišla sametová revoluce a roky potom a slovo Čech se v Rakousku stalo synonymem zloděje. Vídeň byla polepená nápisy "Tschechen, klauen Sie bitte nicht!", "Češi, prosím, nekraďte!", "Záchody jsou pro Čechy zdarma, když ukážete cestovní pas", s nevysloveným podtextem: hlavně nám tady neserte a nechčijte po ulicích, "Zaparkujte před městem a jeďte tramvají". Nápisy nepomohly.

A podle shora zmíněného článku a průzkumu, lepší to není a nebude.



nebo vy radsi tuhle:


nebo tuhle?


Horrory Jindry Streita ...

16. října 2008 v 15:51 | Ross Hedvicek
I kdyz jmeno Jindricha Streita mi zname bylo, videl jsem jen par jeho fotek. Dokud Miroslav Vaclavek nepostoval link na jeho webstranku s timto textem:

Miroslav Václavek, E-mail, Web, 16.10.2008 15:06
Životní styl (česká vesnice) a výjimka (ghetto) jsou dvě naprosto diferentní věci. S tím ovšem souvisí slovanství a degenerace způsobená chlastem, která tento způsob života domorodých čechů produkuje. Ghettu se dá vyhnout. Sovětskému způsobu života praktikovanému na vesnici v české kotlině už ne. Nebo téměř ne. Doba zachycená na fotkách J.Štreita se téměř nezměnila. Za to, že ji zachytil ho komunisti zavřeli. Nepochybuji, že čechoholandští profesoři a čechojánevímco pod nickem Ivo by s ním naložili stejně.


Podivejte se PROSIM VAS na jeho webstranku a zamyslete se.

Bylo to tak nebo nebylo? Neni to tak mnohde porad stejne?


Prikladam basen neznameho basnika:
---

Strasny mraz v unoru
xxxxxxxxxxxx


Alkohol nepiju

cigareta mne nezahreje

na bundu TOPER si nevydelam

a tak v tyto historicke dny

ma brada pripomina vibrator

Ja vam himl preju zimni radovanky

ale doprejte mne a Venclovskemu

tu trochu tepla

Psi hlas do nebe nedovola

a v kresle u radiatoru se snazim

rozehrat svou prokrehlou dusi

a nedari se mi to