Říjen 2008

Pronajmu zarizeny byt v Praze...

15. října 2008 v 16:40
Pronajmu zarizeny byt v Praze, vybaven pocitacem a komfortnim nabytkem, nejradeji emigrantum, ostatne to byl drive emigrantsky byt, nez zradne utekli. A je to v Praze, Praze, Praze, tam je blaze... PRIJEDTE SE POTESIT DO STARE VLASTI !!!


Ano, vazeni divaci - nemovitosti v Ceske republice jsou vysoce ceneny. Tak ziji Evroppani... ehm.. Cesi.

Milan Kundera denounced Western spy to Communists

14. října 2008 v 18:57 | Expatica
Milan Kundera denounced Western spy to Communists
14/10/2008 00:00

Police records show that Kundera, who later gained fame as an anti-communist and author, denounced a young Czech exile who was spying in his native country in 1950.

Prague -- Acclaimed Czech-born writer Milan Kundera turned in a Western agent while a student during the Stalinist era, leading to the man's 14-year imprisonment at a labor camp, a magazine reported Monday.

Police records show that Kundera, who later gained fame as an anti-communist and the author of The Unbearable Lightness of Being, denounced a young Czech exile who was spying in his native country in 1950, the Respekt weekly said.

Kundera, then a 20-year-old Prague film student, told Czechoslovak police that a former military pilot who worked for Western intelligence after escaping to Germany was staying with a female friend at a dormitory, the report said.

Miroslav Dvoracek was arrested and sentenced to 22 years in prison. He spent nearly 14 years in jail, mostly in an infamous uranium-mining labor camp, Respekt said.

The weekly said it could not establish Kundera's motives. The novelist, who has avoided the media for decades, declined to comment on the case.

Kundera, 79, is a characteristic member of his generation. A dedicated Communist during his university years following the end of World War II, he shifted his beliefs in mid-1950s.

He joined a drive to reform the Communist regime in 1960s and became known worldwide as a persecuted dissident writer after the Soviet-led invasion of then Czechoslovakia in 1968.

Kundera left the country in 1975 and has since lived in France. He has meticulously protected his privacy and insisted on separating his work from his life.

Most Kundera novels were banned in his native country after 1968 and several are still not available in Czech, a source of bitterness among Czech readers.

A year ago, Kundera was awarded the Czech Republic's State Prize for Literature after his most famous novel, The Unbearable Lightness of Being, was published in Czech.

DPA/Expatica


A tady to mate i s muzikou:

Co ceske noviny napisou a co nenapisou...

12. října 2008 v 20:28 | Ross Hedvicek

ČT: Milan Kundera udal za komunismu známého

Česká televize uvedla s odkazem na týdeník Respekt, že slavný český spisovatel žijící ve Francii Milan Kundera udal za komunismu kamaráda kolegyně z vysokoškolské koleje, letce Miroslava Dvořáčka. Ten skončil v uranových dolech.

Podle historika osloveného Českou televizí Dvořáček velmi pravděpodobně na základě tohoto udání strávil 14 let v komunistických vězeních.

Spisovatel Ivan Klíma pro ČT uvedl, že ho to hromilo. "To je naprosto nečekané," řekl. Sám Kundera se s novináři vůbec nebaví a nekomentoval tak ani toto obvinění.

Loni obdržel státní cenu
V roce 2007 dostal českou státní cenu za literaturu. Ceremoniálu v Českém muzeu hudby se však nezúčastnil, cenu za něj převzal jeho přítel a ředitel agentury Dilia Jiří Srstka.

Kundera je dnes jednoznačně nejslavnějším žijícím autorem českého původu. Narodil se v roce 1929 v Brně. Studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kterou nedokončil, a filmovou fakultu na AMU. Od sedmdesátých let žije ve Francii a nepíše česky.

Kundera začínal v 50. letech básněmi a napsal také divadelní hry Majitelé klíčů a Ptákovina, ale jádrem jeho tvorby jsou hlavně povídky a romány. Ke špičce české prózy 20. století se řadí zejména povídky ze 60. let Směšné lásky a slavný román Žert.

V tomto svém nejproslulejším díle Kundera rozpracoval tezi, že naše činy nabývají opačného smyslu, než jaký jim připisujeme. Když student Ludvík v Žertu odešle kolegyni pohled s poznámkou zesměšňující marxismus, netuší, jakou bizarní smršť pohrom na sebe přivolá. Celé dějiny pak autorovi připadají jako jeden velký krutý žert. Kundera sám napsal také scénář k filmu Žert. Ve snímku si zahráli Josef Somr, Luďek Munzar a Jana Dítětová.

Z pozdějších autorových prací vyniká Život je jinde, Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost či Pomalost. Ve Francii Kundera vydal např. sbírku esejů Zrazené testamenty a Umění románu.


A co nenapisou se muzete docist pouze na tomto blogu:

Milan Kundera byl absolutni bezcharakterni prase, kdyz prislo ke clenstvi v KSC. Byl tak zazrany komunista, ze byl clenem KSC celkem trikrat, dvakrat ho vyhodili, poprve v padesatych letech, podruhe pri "proverkach" v sedesatem devatem, ale uprosil soudruhy a dovolili mu tam vstoupit i po treti. A pak emigroval do Francie.

Nechapu, proc by to melo byt neco tak neobvykleho, ze komunista Milan Kundera nekoho udal? To je proce pro komunistu normalni a standartni chovani, ne?


Predvolebni plakat

11. října 2008 v 15:11 | Ross Hedvicek
V Prerove - jinak strasne komunisticke hnizdo - si dovolili strasnou vec (tedy strasnou na Ceskou republiku) - dali na predvolebni plakat pravdu.


A at to nejsou sami komunisti - poslechnete si pisnicku:


nebo dve :-)


Ceska kulturni nedostatecnost ... a menecennost?

10. října 2008 v 16:10 | Ross Hedvicek
Nejsem znam tim, ze bych psal politicky korektne, ale uz v titulku jsem se samo-cenzuroval. Spravne slovo by totiz bylo primitivnost nebo necivilizovanost. Kdyz mi pred nekolika lety vysla v Praze knizka "Jak Paroubek kradl salamy", sdelil mi vydavatel, ze byl opakovane predvolavan kvuli me knize na policii "podavat vysvetleni", protoze "obcane" posilali udani, ze byl porusen zakon a kniha je proti-ceska. Presto kniha trhla vsechny rekordy a po dvou vydanich a dotisku je zcela vyprodana - v ceskem nekulturnim kniznim svete vykon nevidany.

Rok nato vydavatel pripravoval vydani me dalsi knihy "Sametovy tunel". Kniha sice neni proti-ceska, ale za to obsahuje velmi detailni informace o pozadi sametoveho podvodu ziskane trpelivym listovanim v knihovne americkeho Congresu - tedy zadne ceske zdroje. To byl asi ten problem a ukazalo se to hned od zacatku. Tiskarna, ktere vydavatel zadal tisteni druhe knihy vydavateli poslala velmi rozcileny email, odmitajici zakazku z duvodu, ze kniha je (ano, uhadli jste) "proti-ceska". Knihu nakonec vytiskla tiskarna na moravske Hane, zrejme netrpici tak silnym ceskym sovinismem jako ta prazska.

Nad vydanim me treti knihy se v soucasne dobe vznasi otazniky. Kolik knih poezie unese mongolsky trh?

Po vydani obou knih se mi dostalo (nemam pochyb, ze totez se prihodilo i vydavateli) nebyvale pozornosti ceskeho ctenarstva. Bydlim na Floride, z Ceska je to daleko, telefony jsou drahe. Presto cesti ctenarove nevahali na mne utratit par korun - telefony zvonily tak casto, ze jsme je museli na noc vypinat a nakonec jsme si zmenili cislo. Nekolikrat jsem pochvalen, vzdy s prosbou abych nikde nezverejnoval jejich jmeno - to vite, nechci mit problemy, ale to byly jen vyjimky, pravidlem byly nadavky, vyhruzky, hrozby zmlacenim i smrti - proste takovi normalni kulturni Cesi. Ponekud vice sofistikovani hlupaci ceske produkce sli az tak daleko, ze na mne posilani stiznosti a falesna obvineni ruznym americkym uradum (v nadeji, ze me "zpusobi problemy"). Tak se stalo, ze mne prislo vysetrovat i FBI - ale odesli pouze s opravenym nazorem o ceskych primitivech a udavacich.

A ted vysla kniha Tomase Krystlika "Zamlcene dejiny", vynikajici dilo, ktere doporucuji. V diskusi pod clankem se autor zminuje, ze nektera ceska knihkupectvi odmitaji knihu prodavat, protoze je udajne proti-ceska - a je jmenovano knihkupectvi (i internetove) - Kosmas. Presto jsem si vsiml, ze i v internetovych nabidkach, ktere knihu nabizeji, se dole v komentarich objevuji nenavistne komentare. Zpusob, jakym si v Cesku predstavuji svobodu a svobodu projevu, je proste nic nez fascinujici. Jsem si jist, ze cesky vydavatel Leninovych spisu nemel zadne problemy s utoky a vyhruznymi telefonaty.

Ej, uchnem - tezko se kraci do Evropy v laptich, co? Uz jenom kousek, ze?


Washington Beltway

9. října 2008 v 23:22

Cim nas tak zklamali?

5. října 2008 v 23:30 | Ross Hedvicek
Nasledujici text a fotku jsem dostal od kamarada emigranta, ktereho znam jeste co cerstveho fluchtlinga z Rakouska:
Rosto, takhle mi je (spodni pumpkin) po precteni odpovedi tech cechacku. Opravdu to nestoji se s nimi a s celym ceskem zabyvat.
Petr
Netreba snad dodavat, ze s nim souhlasim. Ale stejne mi vrta hlavou, proc soucasni Cesi byvale ceske emigranty tolik zklamavaji?
Proc? "Can't we just all get along?" (to je citat)

Postkomunismus, nebo postdemokracie?

3. října 2008 v 16:26
Ten blaznivej Nosreti mi poslal tenhle clanek - autorem je kdosi jmenem Petr Schnur - nevim kdo to je, akorat jsem si vsiml ze ode mne opisoval. Proc ne - plagiarismus je nejvyssi formou pochvaly. Rosta

Postkomunismus, nebo postdemokracie?

Výměna dějinně filozofických paradigmat a absolutních politických perspektiv opět zasáhla naši zemi. Vizi beztřídní, a tedy bezproblémové, společnosti klasického marxismu-leninismu vystřídala neoliberální předpověď 'konce dějin'. Na pozadí této nové změny se nabízí zamyšlení nad významem, resp. smyslem výrazu 'sametová revoluce': jednalo se o autentickou celonárodní politickou emancipaci s cílem radikální demokratické transformace společnosti, anebo o další import hotového společenského modelu a nahrazení jedné tečky za dějinami druhou? A dále: jsou nešvary české polistopadové reality - vyrabování národního majetku, devastace práva a nárůst kriminality spojený s celkovou vulgarizací společnosti - především dědictvím předchozího režimu, anebo představují jakousi specifickou variantu celkového krizového procesu, který svět od konce 80. let prodělává?

Mýtus "svobodná společnost" a paradigma "Evropa"

Listopadové události roku 1989 stále ještě nebyly podrobeny komplexnímu kritickému zkoumání. Pokud k němu jednou dojde, potom se nevyhne zásadní otázce o tom, jaké bylo pozadí pádu komunistického režimu a které reálné intence a zájmy, vnitro- i zahraničněpolitické, se při něm střetly a určovaly směr.
Dodnes se de facto neví, o čem se v roce 1989 George Bush senior a Michail Gorbačov na Maltě bavili a na čem se dohodli - to se lze na základě jednotlivých indicií a následného geopolitického vývoje pouze domýšlet. Mnohé nasvědčuje tomu, že Sovětský svaz byl ochoten, zřejmě po obdržení určitých garancí, vyklidit východní Evropu a nezasahovat do tamních liberalizačních a demokratizačních procesů. Vývoj událostí prokázal, že americká strana své závazky považovala za taktický manévr, který nikdy nehodlala dodržet.
S určitostí můžeme říci, že koncept naprosté americké dominance, tedy podřízení světu americkým politickým a ekonomickým zájmům, začal dostávat konkrétní ideovou podobu již v průběhu 80. let. Léta devadesátá znamenala přechod z Reaganovy do Bushovy éry, k němuž - z hlediska zahraniční politiky - patří i nyní tolik idealizovaný Bill Clinton. Tím, že schválil novou strategii NATO (duben 1999) a dal volnou ruku signatářce Projektu za nové americké stoleti (PNAC) Madeleine Albrightové při bombardování zbytku Jugoslávie, zahájil otevřený proces "výměny" OSN za Severoatlantickou alianci a mezinárodního společenství ve smyslu mezinárodního práva za politickou "koalici ochotných".
Pozornost by se při analýze období let 1989-1993 měla věnovat i specifické roli Spolkové republiky, resp. "sjednoceného" Německa ve střední a jihovýchodní Evropě, zejména v bývalé Jugoslávii při slovinsko-chorvatské secesi.
Faktem zůstává (ponecháme-li stranou německý ekonomický "Drang nach Osten" i zmíněné počáteční politické ambice SRN), že pozice ve východní Evropě vyklizené Sověty začaly politicky a vojensky postupně zabírat Spojené státy. Zřetelné milníky tohoto vývoje představují postupné rozšiřování NATO o středoevropské a baltické země (přes původní ujišťování o opaku), organizování 'barevných revolucí' v "nekooperativních" zemích, budování či plánování nových vojenských základen v Makedonii, Kosovu, Bulharsku, Rumunsku, Polsku, Česku a zřejmě i na Ukrajině.
Ruku v ruce s tímto vývojem ve vojenskopolitické oblasti došlo v bývalých komunistických zemích k něčemu, co dostalo honosný - a v podstatě zcela zavádějící - název 'ekonomická transformace'. Zavádějící přinejmenším proto, že nešlo o racionální a individuální proces v předem připraveném a promyšleném politicko-právním rámci s cílem mobilizovat vlastní ekonomické síly, který by respektoval konkrétní specifické podmínky jednotlivých zemí, nýbrž z velké části o výprodej, likvidaci konkurence a spekulaci.
Jednou větou: více se rozbíjelo, prodávalo a kradlo než transformovalo. Divoký rozprodej státního majetku, unáhlené privatizace i tam, kde postrádaly smyslu, nezájem státu o domácí inovační procesy a tzv. vstup zahraničního kapitálu "zacementovaly" českou polistopadovou ekonomiku do stavu montážních závodů a poboček nadnárodních korporací.
Tento vývoj se přitom odehrával ve společenské atmosféře pozitivního očekávání "gulášového kapitalismu s lidskou tváří", jak jej český a slovenský turista poznal z narativních emigrantských historek a návštěv západoněmeckých či rakouských obchodních domů, a jak jej navíc pečlivě živily budovatelské řeči politiků.
Realistický pohled na svět, který by postřehl, jak vypadá kapitalismus bez lidské tváře i bez guláše, kupříkladu v thatcherovské Anglii či v Latinské Americe, prostě nestál u našich proroků "svobodné společnosti" na pořadu dne. V důsledku toho nebyl problém rozporu mezi tvrdou skutečností nastupujícího "reálně existujícího kapitalismu", který v tu dobu navíc zahájil novou fázi globální materiální a ideologické expanze, a lidovou představou jeho sametové odnože podroben kritické analýze a nestal se předmětem celospolečenské diskuse. Naopak byl odsunut z oblasti empirie do říše ideologií: "neviditelná ruka trhu" neničí, nýbrž napravuje a nikdy nemůže selhat. Touto pozitivistickou představou samoregulujícího trhu, jehož absolutní hodnota mu vtiskla jakýsi kvazisakrální charakter, se zároveň snížila obranyschopnost společnosti před loupeživými jedinci či skupinami a vagabundujícím kapitálem. "Vstup do Evropy" aneb druhá "normalizace".
Tak, jako se po listopadu 89 neproblematizoval pojem trhu, resp. tržního hospodářství, tak ani nebyla položena otázka, do jaké Evropy to vlastně "vstupujeme". Tzv. sociálně tržní hospodářství s důležitou regulační funkcí státu dbajícího na sociální rovnováhu společnosti, vycházející z tragické zkušenosti II. světové války (výjimku představovala zmíněná Velká Británie Margaret Thatcherové) a ve východní Evropě považované za vzor a cíl proklamované ekonomické transformace, se začalo ze západní Evropy po rozpadu východního bloku pozvolna vytrácet. S pádem komunismu zanikla konkurence, a tím pádem i důvod sociální stát nadále udržovat. Tento obrat byl již počátkem 90. let evidentní.
Náš "vstup do Evropy", do světa "vyspělého Západu", který nám byl mýtickým vzorem, znamenal vklouznutí do prostředí, které začalo stále silněji ztrácet svoji politickou a ekonomickou pluralitu a s ní i sociální rovnováhu; které se samo nacházelo v přechodu a které začalo vykazovat stále více krizových jevů: sociální propad, vulgarizaci a trivializaci kultury a s nimi spojené násilí a kriminalitu. Pokud se poválečná Evropa definovala jako prostor sociální solidarity, nikoliv sociálního darwinismu, potom jsme "vstoupili" do Evropy, která pozbývá svoji identitu. Důležitou součástí tohoto procesu byla ztráta ideové substance u těch politických proudů, které utvářely podobu moderní Evropy založené na právu, svobodě a solidaritě. Výrazem toho je "transformace" pojmu 'politický střed'.
Západní společenský model kombinace reprezentativní demokracie a sociálně tržního hospodářství byl relativně efektivní, pokud byla politická stabilita demokracie podmíněna stabilitou ekonomickou a sociální a pokud se politické subjekty nacházely ve faktické konkurenci rozličných ideových konceptů a pod kontrolou nezávislých, pluralitních médií i aktivních občanů. Pokud ekonomika udržovala - či přesněji řečeno byla společenskou smlouvou všech hlavních politických proudů nucena udržovat - své sociální vazby.
Nicméně na přelomu 80. a 90. předefinovala politika svoji roli. Ta již nespočívala v aktivní správě věcí veřejných, jejímž úkolem je pečovat o právní stát a dbát na společenskou rovnováhu mezi ekonomickou a sociální sférou. Za svůj úkol si naopak vzala vytvářet optimální podmínky pro maximalizaci zisků nadnárodních koncernů včetně "státní" podpory jejich imperiálních ambicí v podobě vojenských misí.
Tento vývoj není nahodilý. Nadnárodní instituce, které stále silněji určují celkový vývoj jednotlivých zemí jako Mezinárodní měnový fond (IMF), Světová banka (WB), Světová organizace pro obchod (WTO) a v jejich vleku Evropská unie (EU), chápou stát jako převodovou páku neoliberální politiky na národní úrovni. Konzervativní německý publicista Peter Scholl-Latour vyjádřil tento globální vývoj následující větou: "Občana Francouzské revoluce nahradil globální akcionář." Nic tuto proměnu Evropy necharakterizuje tak jasně jako nový, "moderní" význam tzv. politického středu.
V 50. až 80. letech znamenal tento pojem demokratický konsenzus o vzájemné podmíněnosti demokracie, práva a sociální spravedlnosti mezi socialistickými a sociálně demokratickými silami, politickým liberalismem a konzervativními křesťansko-sociálními proudy. V dnešní době se stal výrazem abdikace na prapůvodní funkci politiky jakožto aktivní správy věcí veřejných v zájmu společnosti jako celku. Jinými slovy: 'politický střed' poválečné západní Evropy, který znamenal společnou zodpovědnost demokratických politických sil za právní a sociální stát jako nezbytnou součást stability demokracie, byl nahrazen "středovou koalicí ochotných" demontující obojí.
Kritické hlasy, vyzývající počátkem 90. let československou společnost k hlubší reflexi okolního světa a důsledné sebereflexi, byly buď 'volajícím na poušti', anebo neprošly cenzurou nových budovatelů šťastných zítřků. Nešlo přitom tehdy pouze o reálný stav západní společnosti, nýbrž i o to, že pojmy jako 'transformace' či 'přechod k tržnímu hospodářství' vytvářely iluzi spořádanosti a autenticity ozdravného procesu v rámci národní ekonomiky, zatímco se ve skutečnosti jednalo o akci "urvi, co můžeš" domácích osob i zahraničních firem. Zejména jejich "tah na východ" zastihl českou a slovenskou společnost naprosto nepřipravenou. Výsledkem bylo jak jeho rozkradení, tak svévolné zničení československého státu proti vůli naprosté většiny jeho obyvatel.

Mýtus dvou Václavů: kvazi a pseudo

Krystalizace české a slovenské politické struktury a jejich jednotlivých relevantních subjektů v polistopadovém Československu proběhl na třech kolejích: parlament (strany tzv. Národní fronty), disent (OF, VPN) a exil (sociální demokracie). Zatímco se nekomunistické strany Národní fronty snažily zbavit stínu minulosti hlavně tím, že se co nejrychleji - na úkor vlastní autenticity a za pomoci vnějších i vnitřních intrik (kupříkladu tzv. aféra Bartončík, načasovaná přesně do předvolebního období) - zařadí do nově se formujícího postsametového politického mainstreamu, musela sociální demokracie nejprve hledat společnou řeč s domácím prostředím.
Problémem hledání vlastní aktuální duchovně-politické identity nově vznikajících či se obnovujících stran, a tedy i jejich místa ve společnosti, přitom nebylo hledání jako takové, nýbrž to, že se hledalo s pohledem magicky upřeným do zahraničí v naději na rychlou konstituci a snadný přechod do evropské politické "normality". Jejich inspirací nebyla národní tradice, vzorem a zároveň cílem byl evropský standard, který v konečném stádiu "vstupu do Evropy" nemohl znamenat nic jiného než pád do duchovní nirvány nového politického středu.
V rámci tohoto procesu "normalizace" se odehrával i zdánlivý střet polistopadových paradigmat sugerujících existenci dvou rozdílných, vzájemně si konkurujících filozofickopolitických proudů: 'svobodná společnost' jakožto primárně a) duchovní; b) ekonomický prostor. Obojí v idealizované podobě jako něco, co reálně existuje, co je ale potřeba si nejprve zasloužit. Nové i staronové strany neodvozovaly legitimaci vlastní politické existence primárně z potřeb a zájmů československé resp. české společnosti, nýbrž z jejich co možná nejvyšší kompatibility s evropskými partnery, jejiž autenticita ovšem postupně brala za své.
Ze zdánlivého střetu těchto dvou paradigmat, "trhu" a "občanské společnosti", se vytvořil mýtus dvou koncepcí. V "budovatelském" stadiu postsametové společnosti působila harmonicky jako vzájemně se doplňující a vyvažující hybné síly společnosti, jejiž koexistence je nejen možná, nýbrž dokonce i žádaná. Ba co víc - ona je její přirozenou vlastností. Vznikla politická atmosféra, vytvářená symbolismem dvou Václavů, Havla a Klause, ve které nebyl prostor pro takovou ekonomickou a politickou transformaci společnosti, která by byla schopna zachovat a upevnit československou federaci.
I polistopadové Slovensko mělo své mýty, nicméně ty se daly předem kalkulovat a postupně pacifikovat. Ještě v roce 1992 nebyla česká politická reprezentace schopná na Mečiarovu otázku, proč bychom měli zůstávat pohromadě, odpovědět. Heslo pražských privatizačních fundamentalistů "kdo nejde s námi, ať si jde" a postavení občanství do kategorického protikladu k národu, obojí s nesmyslným odvoláním na 'vyspělé západní státy', paralyzovaly jakýkoliv pokus o česko-slovenské vyrovnání stranou těchto dvou schémat.
Předvídatelný problém státoprávního uspořádání polistopadového Československa se stal obětí bezkoncepčnosti, ignorance a lhostejnosti, nastupující české i slovenské politické a hospodářské elity ovládla vidina snadnější kořisti v jednom či druhém torzu společného státu. Předpoklad, že hrabání na vlastním písečku bude lukrativnější a přinese více politických prebend, byl silnější než vůle zachránit stát, který byl výsledkem emacipačního úsilí dřívějších generací a za jehož existenci byly položeny lidské životy.
Federace byla rozdělena a z počáteční harmonie vzájemně se doplňujících paradigmat idealismu (Havel) a pragmatismu (Klaus) vznikl nový český mýtus o jejich rivalitě, který českou myšlenkovou stavbu strukturoval de facto po celá 90. léta. Nejtragičtější vrchol toho, že mu česká společnost uvěřila, představuje nynější Topolánkova "koalice ochotných" z klausovců a havlovců, jejíž "reformy" v oblasti bezpečnostní (radar) a sociální (zdravotnictví, vzdělávání, bydlení) hrozí přivést českou společnost na pokraj bankrotu.
Co tedy znamenal tzv. vstup do Evropy? V prvé řadě vklouznutí do prostředí, které se v rámci boje o světové trhy v sociální a kulturní oblasti stále více amerikanizuje. Do podivného hybridu bruselského byrokratismu předepisujícímu kvóty na mléko, víno či obilí a neoliberální politiky zprošťující národní stát sociální zodpovědnosti. Česko se v něm opět stalo součástí jednodimenzionální, reálně existující normality.
Co však vůbec rozumíme pod pojmy 'demokracie' a 'svobodná' či 'občanská společnost'? Co pod slovy 'národ' (ten v českém prostředí reálné politiky hraje minimální roli, nicméně právě tabuizace určitých témat resp. nezájem o ně signalizuje nejistotu, trauma), či 'trh'? Jsou něco víc než klišé, kterými nás až do omrzení častují političtí eskamotéři? Znamenají tyto výrazy univerzální faktum, anebo specifický proces? Polistopadoví vůdcové (Klaus) a vizionáři (Havel) sugerovali občanům, že všechno tady již je, ve více či méně ideální formě, a sice na západ od Šumavy; máme to před nosem, jen je potřeba se zbavit tíže minulosti, otevřít dveře a vstoupit. Klausův "trh" a Havlův "občan" se staly synonymy "svobodné společnosti" - začněme s prvním v pořadí.
Václav Klaus neproblematizoval 'trh' otázkou, zda globální a rapidně stoupající vlastnická koncentrace v průmyslu, bankovnictví a médiích, mající za následek enormní nárůst ekonomické (a tím pádem i politické) moci transnacionálních koncernů a společností, má ještě s trhem jako takovým vůbec něco společného. Jeho "neviditelná ruka", nejpitoresknější ideologická formulka vedle komunistického "demokratického centralismu", uchopila Česko pevně za pačesy a udělala z něj nejprve 'středoevropského tygra' a poté Eldorádo pro všechny ty "vyspělé" Nomury a jiné zahraniční "investory" , kteří již dávno vědí, že trh neexistuje, nýbrž že se "dělá" a že jeho zákony nevytváří jakási metafyzická síla, ale džungle.
Dlužno dodat, že Václav Klaus kritiku jeho osoby svou sebestřednou přímostí ulehčil a nadále ulehčuje. To racionální a analytický pohled na jeho zdánlivého kontrahenta Havla se svojí disidentskou minulostí byl dlouhou dobu tabu. Navíc v těch kruzích české společnosti, které dávají přednost divadlu před politikou, bodoval "hezkými" řečmi bez substance a ostnů o stavu civilizace, o mravních imperativech a univerzálních hodnotách, které opředl aurou pražského bohéma z kavárny Slavia.
Václav Havel jako český mýtus s kořeny v biedermeierovském proudu národního obrození (k pojmu 'biedermeierovský' a charakteru české národní emancipace srovnej Jan Tesař: Mnichovský komplex, s.113n) dokázal proměnit polistopadovou politiku v absurdní divadlo. Na jeho prknech si podávají ruce americký neocon, magnát spekulativního kapitálu financující nadace pro 'otevřené společnosti' a barevné revoluce, věčně mladý tibetský dalajláma i stárnoucí "rebelové" z Rolling Stones, mající dříve "sympatii pro ďábla", nyní pro zkrachovalé argentinské presidenty a anglickou královnu.
V čem spočívá tato dlouhá shovívavost české společnosti vůči jeho politickým faux pas, její neschopnost či neochota poměřit nynější činy dřívějšími slovy? Pokud by tak učinila, musela by zjistit, že Havlův polistopadový boj za lidská práva ve světě zdaleka nemá univerzální, nýbrž navýsost selektivní charakter, navíc nápadně kompatibilní s americkými zájmy. Pokud by tak učinila, musela by si povšimnout, že jeho kritika (západní) civilizace je navýsost farizejská, neboť nereflektuje skutečné příčiny její krize, nýbrž pouze několik - rovněž účelově a selektivně - důsledků, jejiž "kritiku" zabalí do obecné anonymní moralizující rétoriky.
Za prvé spočívá ona česká shovívavost ve skutečnosti, že jsme se ještě stále neodnaučili legitimovat vlastní postoj cizí autoritou. Bezpříkladná mediální stylizace Havla jakožto intelektuála světového formátu vzala národu na čas schopnost kriticky uvažovat a pochopit, že nad reálnou politikou nikdy nestál, ale že byl od počátku její plně integrovanou součástí.
Za druhé je tu latentní touha Čechů po správě věcí veřejných pod imperativem mravnosti, po oné masarykovské politice 'sub specie aeternitatis', která je stále přítomná v českém podvědomí. Tento fenomén má náboženské kořeny, není však vázán na žádnou víru či konfesi, a nemá tedy formalistický charakter; stal se prostě součástí národního psychogramu. Snad žádný jiný národ v Evropě se v době svého obrození nezabýval tak intenzivně filozoficko-metafyzickou otázkou smyslu vlastní existence jako Češi - nejproduktivněji v rámci myšlenky česko-slovenské vzájemnosti. Politická nepolitika Václava Havla fungovala, protože byla schopna sugerovat národu iluzi o kontinuitě s Masarykovou nepolitickou politikou. Ta ovšem znamenala všecho jiné jen ne amatérství, diletantismus, myšlenkovou plytkost a eklekticismus.
Spojení osoby Václava Havla jakožto "reinkarnace" masarykovské politické mravnosti s nereflektovaným pojmem "občanská společnost", který se tvářil jako politicko-mravní memento, jako protiváha k odeesáckému kapitalismu bez přídavků, integrovalo mýtus 'svobodné (otevřené) občanské společnosti' do neoliberální praxe. Iluze české společnosti spočívala ve víře, že s ní vystačí.
Zatímco Václavu Klausovi jeho boj proti "ideologii enviromentalismu" zřejmě ani neuškodí, ani nepomůže - současný president je na českém politickém nebi konstantní stálicí -, dokázal mýtus Havel díky irácké a radarové kauze demontovat sám sebe. Zároveň se ale na obzoru rýsuje nebezpečí nové pasti, pokud se česká politika nezačne hledáním vlastních autentických kořenů kultivovat: nahrazení mýtu Havel versus Klaus kvazialternativou "Evropa" nebo "Amerika".
Kvazi proto, že se o jednotlivých aspektech fenoménu nazvaného evropská integrace stejně jako v minulosti nevede žádná kvalifikovaná diskuse. Její problematika se nereflektuje, nýbrž účelově zužuje. Jednou na představu EU jakožto spásné protiváhy USA, jindy na antiklausovské téma, což v praxi vypadá takto: "Kdo je proti Klausovi (a ODS), musí být pro "Evropu"; a nebo: "Evropa" musí být o.k., když je Klaus (a ODS) proti ní." A nejpozději od muzikální zpovědi Vlasty Parkanové, ze které se národ dozvěděl, kde vláda 'šije' a komu říká 'wolkam' :), splývá obojí v jedno. Kromě toho je patrná potřeba legitimovat kritickou pozici vůči Spojeným státům "Evropou" také z toho důvodu, aby se kritik vyvaroval nařčení z extremismu.
Naivní jsou obě pozice. Právě 90. léta ukázala, že nereflektované paradigma, sloužící za štít proti paradigmatu jinému, společnost neposiluje nýbrž umrtvuje. Již devadesátá léta a počátek třetího milénia ukázaly, že koncept Evropy institucializovaný v Maastrichtu a Amsterodamu, se nehodí do role morálně-politického protihráče Spojených států, ale nanejvýš ekonomického rivala. Navíc je to právě nynější radarová koalice mezi Hradem a Hrádečkem, která jednou pro vždy skoncovala s představou, že by měl občan ve Václavu Havlovi a jeho věrných zastánce.

Demokracie, kapitál a (poslední?) revoluce

Je nutné poznamenat, že primárním cílem politiky USA a v jejím proudu i Evropské unie vůči bývalému východnímu bloku nebylo posílení demokracie jako takové, nýbrž "rozšíření trhů".
Poskomunistický vývoj prokázal, že Západ toleroval, ba dokonce podporoval autoritativní struktury, pokud se tyto nepříčily neoliberálnímu trendu a nabízely strategicko-vojenskou spolupráci: kavkazské republiky (aktuální případ Sakašviliho Gruzie), Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Kosovo a podobně. Zvláštní charakter měla podpora Borise Jelcina v Rusku.
Ty politické síly v Česku, které 'svobodnou společnost' chápaly v prvé řadě jako ekonomický prostor (klausovci), neměly důvod tento vývoj zpochybňovat. Naopak osobnosti, které z velké části vyšly z bývalého disentu a měly reálný podíl na politické moci (havlovci), sice verbálně občana s jeho právy postavily do popředí, v praktickém chování jej ale buď negovaly (rozdělení ČSFR, kauza radar), nebo podporovaly výhradně selektivně (důraz na dodržování lidských práv v zahraničí). Výsledek je stejný, neboť obojí přisuzují občanské společnosti především charitativní, nikoliv politický smysl.
Fatalistická akceptance neoliberálního trendu jako něčeho přirozeného, samozřejmého, univerzálně platného, a tedy nevyhnutelného odsoudila občana do pasivní role diváka. Čím více se "politika" začala pod heslem 'méně státu' zbavovat své sociální zodpovědnosti, tím silněji začala uzurpovat oblast práva, právního státu. Ten se vyznačuje dvěma hlavními, spolu souvisejícími zásadami: právní jistotou a vazbou politiky resp. státní moci na zákon. To či ono právo se může v rámci politického konsensu měnit, pokud se tak nestane a je platné, musí být respektováno. Totéž platí o právu mezinárodním.
Demokracie bez právního státu je nemyslitelná, neoliberální vlna ženoucí se Evropou ovšem znovu nastolila otázku, která se zdála být v Evropě po II. světové válce zodpovězená: souvislost mezi právním a sociálním státem. Masarykova koncepce demokratického československého státu byla úzce spjata s programem humanistické společnosti, jejíž nedílnou a neodmyslitelnou součást tvořila sociální otázka. Její modernost spočívala v programu co nejširší participace občana na rozhodování o věcech obecných (demokracie) a v postupném rozvoji sociální spravedlnosti.
Na závěr se pokusme o stručnou bilance z pozice roku 2007, pokud postsametový vývoj poměříme těmi ideály, ze kterých náš moderní stát vznikl.
Československo neexistuje, občan 'je zdrojem veškeré státní moci' (srovnej preambuli Ústavy ČR, čl.2) pouze na papíře, úcta k právu se ztrácí, více než třetina národního majetku je v rukách nadnárodního kapitálu. Střední vrstva mizí, úroveň vzdělání, na kterou se u nás vždy kladl zvláštní důraz a na kterou mohli být Češi a Slováci v zahraničí hrdi, se stala obětí partajnického diletantismu a nezadržitelně klesá.
Neoliberální kapitalismus si nárokuje absolutní platnost v prostoru (universálně, a tedy všude) i čase (do konce lidských dějin), a skrývá tedy v sobě prvky totalitarismu (připomeňme četné příklady z Latinské Ameriky, ve kterých totalitarismus ekonomický následovala či doprovázela politická diktatura). Definujeme-li politickou racionalitu jako úsilí o dlouhodobá řešení, která by prospěla společnosti jako celku a zabezpečila její sociální, a tím pádem i politickou stabilitu, potom je tento systém - podobně jako byrokratický komunismus - hluboce iracionální. Je-li navíc ekonomická sféra vyňata ze společenského organismu a je-li jediným měřítkem její efektivnosti maximalizace zisku, dominuje kapitál nad občanem. Pokud jsou nejen celá průmyslová odvětví, ale i doprava, zdravotnictví či vzdělání vydány na pospas vagabundujícímu nadnárodnímu kapitálu, převládá-li spekulace nad tvořivou lidskou prací, potom je demokracie v nebezpečí.
Jak tedy hodnotit 'sametovou revoluci'? Platí-li politicko-filozofická teorie neoliberalismu o 'konci dějin', znamenal rok 1989 pro naši zemi počátek nikdy nekončícího zlatého věku. Pokud nynější "na věčné časy" patří do říše ideologické mytologie, zůstane pouze jednou z etap na naší cestě dějinami, která teprve čeká na svoji kritickou analýzu. Snad by se ale v této souvislosti neškodilo zmínit o té revoluci, která se odehrála na sklonku 18. století v Paříži. Její republikánský odkaz připomíná, že o tom, která z těchto perspektiv bude realitou, nerozhodují neviditelné ruky trhu, nýbrž suverénní občané.
Petr Schnur
přidáno 9. 1. 2008 na:

Dementi!

3. října 2008 v 15:48 | Ross Hedvicek
Nazev clanku neni nadavkou nebo mym hodnocenim ceske vladnouci neokomunisticke elity - je to cizi slovo, pouzivane ve vyznamu, kdyz chce nekdo (obzvlast diplomati) neco poprit ( bez ohledu na to, ze je to nepopiratelne).

Pan Ladislav Jakl, tajemnik prezidenta Vaclava Klause, se kterym jsem v obcasnem emailovem styku, mi poslal email s "dementi". Prezident Klaus moje clanky jiste ze taky cte (bodejt by ne), ale odpovida mi vzdy pouze pres sveho tajemnika Ladislava Jakla. Nikdy primo. No to vite, vrchnost musi zachovavat dekorum, kdyz si nekdo hraje na cisarpana, nebude se prece bavit s kmanem :-) .

Email pana Jakla se tykal one katastrofy s prednaskou v USA, o ktere jsem psal posledne.

Z textu vyjimam: (Jsou to) Jen slova jednoho zaujatého novináre, který se zucastnil ranního setkání s novinári. S temi novinári, které pozval organizátor. Mezi snídaní a cestou na letiste by se zádná vetsi akce nevesla. Jeden z techto pozvaných novinárù, pan Pitkin, velmi pekne nabrífovaný ceskými klausobijci, odpapouskoval zadané výhrady a pak svým prátelùm do Ceska svuj pohled odreferoval. Ten se pak pro ceska média stal jediným dokola opisovaným a dále uz neoverovaným zdrojem. Naslo se i dost ochotných - vcetnì vás - aby spletli dohromady verejnou prednásku predchozí den a ranní setkání s pár pozvanými novinári. A vy máte tu odvahu nazývat pana prezidenta lhárem? O cem lhal? Byl jste tam? Normálne kecáte, protoze se vám tahle verze líbí, zapadá do vaseho zaujatýma ocima videného sveta.
L. Jakl
Konec citatu.

Muj komentar: Stojim si za vsim, co jsem napsal. Pan Jakl nam zde predvadi ceskou verzi MLZENI (asi jako kdyz ti blazni Demokrati v USA vriskaji, za vsechno muze Bush, Bush, Bush, i kdyz Demokrati byli 8 let v Congressu u moci a vydaje schvaluje Congress, stokrat opakovana lez se stava pravdou, jak vedel uz Dr. Goebbels) a byt se snazi nejak vyvratit to, co jsem napsal - v podstate to jen potvrzuje, ze to tak bylo. Dekuji.

A znovu jsem si precetl svuj clanek na http://hedvicek.blog.cz/0810/a-mozna-prijde-i-kouzelnik-nebo-klaus a nikde jsem tam nenasel, ze bych nazyval "pana prezidenta lharem". Krivdite mi, pane Jakle, omluva by byla na miste - ale vy jste na to asi prilis Cech, ze? Uznat, ze kecate, to prece nemuzete, ze? To, ze nazyvam lhari ceske novinare, na tom prosim pekne trvam, to je historicky fakt - to neodkecame. Lhari jsou tedy cesti novinari a Vaclav Klaus je jen pompezni nafuka, kteremu to novinarske lhani naramne vyhovuje a nenamaha se s uvadenim veci na pravou miru. Ke lhani se ale Vaclav Klaus dost nebezpecne priblizuje, kdyz na sve webstrance opakovane a pravidelne pise o "uspesnych prednaskach v USA" byt je smutnou skutecnosti, ze na jeho prednasky v USA chodi mene lidi, nez na Vysoke skole zemedelske v Brne chodi na prednasku o hnoji. Rovnez jeho (i vase) velikasske prohlasovani o "prestiznich" cenach (kdyz vubec nejsou "prestizni") uz ani neni k smichu, ale spis k politovani.

Vas pan prezident by si mel cas od casu zobnout pilulek realismu (jestli je u vas u Kaufmana maji) a prestat se chovat jako nepricetny osel a prestat delat Ceske republice ostudu. Byt nejsem obcanem Ceske republiky a mohlo by mi to byt fuk, neni mi to jedno, kdyz se kvuli nemu musim obcas za Ceskou republiku stydet. Pokud chcete dale neco vysvetlovat a dementovat, zeptejte se pana prezidenta a pak mi napiste, jak to bylo s tou jeho fotkou s Rebjonkem (taktez zde na blogu) a nebo jak to bylo s jeho neexistujici profesorskou praci (na mnoha mistech ceskeho internetu - googlovat umite, ne?)

A na zaver o mem "zaujatem videni sveta". Ano, priznavam se, mate pravdu. Svet opravdu vidim zaujatyma ocima. Je to muj zivot a je jediny, ktery mam.
Fotografie dokazujici spolupraci Vaclava Klause s KGB. Idiotum se vysvetlivky nepodavaji.

ehm

2. října 2008 v 19:51
I was depressed last night so I called Lifeline.
Got a freakin' call center in Pakistan.
I told them I was suicidal.
They got all excited and asked if I could drive a truck.