Listopad 2008

Richard Konkolski

3. listopadu 2008 v 19:31 | Ross Hedvicek
Na Floridě teď panuje strašná zima a tak jezdíme v autech se staženými okénky (chápu, že to někomu, který mívá sněhu až po zadek může znít nelogicky, ale tak to je). Jeli jsme s manželkou přes Myakka River Bridge, pěkně pomalu, krásný výhled a dole od moře se pod most zrovna sunula ketch. Ketch je plachetnice, která má dva stěžně, větší vepředu, menší vzadu, je to podobně jako yawl, jenže yawl má ten zadní stěžeň (mizzen mast) většinou menší a je až za kormidelním kolem. U ketch je mizzen mast větší a kormidelní kolo bývá až úplně na konci lodě. Chichestrova Gipsy Moth IV byla ketch, kdežto Slocumova Spray byla yawl, předělaná z původní sloop. Předpokládám, že jsem vás teď úplně zmátl.

Za kormidlem stal vousatý zrzavý chlap, který viděl, že po něm koukám, a když jsem mu zamával, tak mi zamával zpátky.
"Dole je Richard Konkolski," povídám manželce.
"Ten, co jsme ho potkali v Sutomore?"
"Konkolskiho jsme nikdy nepotkali, to byl někdo jinej." opravil jsem ji.
"Přece si to pamatuju," nedala se manželka. "Seděli jsme v restauraci v Sutomore a ty jsi se s ním bavil o Slocumovi."
"To byl nějaký jiný zrzavý fousatý chlap".
"Byl z Bohumína!"
"V Bohumíně muselo být před třiceti lety aspoň sto fousatých zrzavých chlapů." snažil jsem se vysvětlit. Marně.
"No, dobře. Jaká je pravděpodobnost, že někdo že stovky fousatých zrzavých chlapů, kteří jsou z Bohumína, bude sedět v restauraci v Sutomore a bude schopen se kvalifikované bavit o Slocumovi? A s tebou!"
"No, malá, ale možné to je!", připustil jsem.
"A tu knížku o Slocumovi jsi mu tenkrát dál, protože to v Česku nebylo!" - vytahovala další detaily manželka.
"Asi jsem byl v dobré náladě a byl jsem dobročinný na nějakého úplně jiného fousatého zrzavého chlapa z Bohumína. Protože Konkolski to nebyl." nevzdával jsem se. Never surrender.

Richard Konkolski (pro ty z vás, kteří vyrostli za ostnatým drátem) se narodil v roce 1943 a byl a stále je nejslavnějším československým mořeplavcem, i když už je dávno Američan a Československo a dnešní Česká republika se k němu chovalo a chová stále více než mizerně. Česká republika se od komunistického Československá příliš neliší. To je informace, kterou vám zdarma poskytne každý starší plnoprávný emigrant.

Seznam jeho námořních plaveb a rekordu, který jsem si vytiskl, je 12 stran dlouhý a nedá se předpokládat, že by byl někým z Čech někdy překonán. Jen pár ukázek:

1970 - PTTK Baltic Sea Race - skončil třetí
1972 - Observer Single-Handed Transatlantic Race - závod, kterým vešel v povědomost i v tehdejší CSSR, brzo po startu zlomil stěžeň, musel se vrátit do Anglie a po 14 dnech oprav odstartoval znovu a skončil čtyřicátý první (ze 60) a sedmý s handicapem.
1976 - Observer Single-Handed Transatlantic Race - stejný závod o čtyři roky později. Jeho loď Niké (24 feet) byla druhá nejmenší že 125 lodí v celém závodě (největší loď Club Mediterranee, měla 240 feet - desetkrát větší), přesto skončil DRUHÝ!
1977 - Baltic Solo Race - skončil čtvrtý.
1979 - Parmelia Race - z Anglie do Austrálie okolo Afriky, s českou posádkou.
1980 - Observer Single-Handed Transatlantic Race - skončil devátý celkové a čtvrtý ve třídě. Vytvořil rekord (21 dnů, 6 hodin) pro monohull.
1982/83 - BOC Singlehanded Race Around the World - závod osamělých námořníků kolem světa. Z Newportu, R.I. do Cape Townu, do Sydney, do Rio de Janerio a zpátky do Newportu. Skončil třetí v celkovém pořadí s časem 203 dnů, 2 hodiny a 1 minuta. Během závodu vytvořil 5 světových námořních rekordů a stal se druhým člověkem na světě (a prvním Evropanem), který sólo objel svět oběma směry.
1986/87 - BOC Singlehanded Race Around the World - stejný závod o tři roky později - skončil pátý celkově a zlepšil všech pět svých vlastních světových rekordů.
Ukázka dalších rekordů:
* World record - fastest 24 hour run by any single-handed small monohull. Covered 247 miles from midnight to midnight on February 26, 1983.
* Third man in history and first European (excluding UK) to make single-handed circumnavigation twice. (West to east and east to west.)
* First man to real circumnavigate globe three times.
* World record - fastest 7 day run by a small single-handed monohull during a circumnavigation. Covered 1,403 miles from noon on April 20 to noon on April 27, 1983 with average daily runs of 200.43 nautical miles and average speed of 8.35 knots. Improved in 1986 on the same boat to 1,536 miles from December 9 to December 15, 1986 with average daily run of 219.42 miles and average speed of 9.14 knots.
* World record - first small monohull to exceed 200 miles a day over a period of not less than one week.
* World record - fastest 14 day run by a small singlehanded monohull during a circumnavigation. Covered 2,690 miles from noon April 17, 1983 to noon May 1, 1983. Average daily runs 192.21 miles, Average speed: 8.01 knots. Improved in 1986 to 3,040 nautical miles with average daily run of 217.14 miles and average speed of 9.05 knots on December 6 to December 19, 1986.
* World record - fastest 2,000 miles by a small monohull during a circumnavigation. Achieved 10 days 06 hours 03 minutes 38 seconds with average speed 8.13 knots and average daily run 195.12 miles. Made from April 21, to May 1, 1983. Improved in 1986 to 9 days 4 hours 21 minutes with average daily run of 217.92 miles and average speed of 9.08 knots no December 6 to December 15, 1986.
* World record - fastest 4,000 miles by a small monohull during a circumnavigation from April 5 to April 26, 1983. Achieved 21 days 16 hours 58 minutes with average speed 7.68 knots and average daily run 184.26 miles. Improved in 1986 on the same boat to 19 days 13 hours with average daily run of 204.72 miles and average speed of 8.56 knots on 36 feet waterline boat. Made on December 1 to December 19, 1986.
* One of the fastest singlehanded circumnavigations by a small monohull (36ft on water line) in history, covering a distance 29,200 miles in 172 days 06 hours and 41 minutes with an average daily run 169.52 miles and average speed of 7.06 knots.
* First Czechoslovakian to circumnavigate the world.
* First Czechoslovakian to round Cape Horn.
* First Czechoslovakian to circumnavigate in roaring forties around all southern most capes (during my third solo circumnavigation).
* Second smallest vessel in history to circumnavigate (at that time).

Pro ty, kterým kapitalistické jazyky dělají problémy doporučuji ke čtení website http://www.sevenoceans.com/vzpomínky/Default.htm - je to česky. Jasně a bez cenzury českých "novinářů" zde vysvětluje, čím musí člověk projít, když se narodí svobodný za ostnatým drátem.

Tedy, jak pravil básník:

Mnozí se stali námořníky,
když slyšeli,
že kdesi na vzdáleném pobřeží
roste květ,
jehož vůně činí lidí šťastnými.
Ale ti, co se vrátili
o tom nic nevěděli.
Zeptej se těch,
co se nevrátili...

Richard Konkolski nebyl žádným komunistickým prominentem, pro Československo udělal několikanásobně víc než jeho nevděčná vlast udělala pro něj. Při své první plavbě okolo světa se živil příležitostnou práci v přístavech - za peníze z Česka rozhodně neplul. Jen kuriozita, kterou mi řekl Richard Konkolski dnes po telefonu. Po jeho emigraci v červnu 1982 z nějakého (mne osobně nepochopitelného) důvodu cítil jakousi příslušnost k Československu a už jako řádně odsouzený emigrant (tak jako my všichni) vytvořil pod vlajkou Československá dalších asi 11 námořních rekordů.

Popis peripetií v jeho vzpomínkách je úžasný. Zrůdnost komunistického systému by měla být neustále připomínána - hlavně těm mladým blbcům z Česka. Ty staré blbce už asi není možno předělat, ty je možné už jen mlátit mokrým hadrem přes ty jejich tupé držky. Před svou emigrací, aby mu povolili účast na závodech, protože prý nebylo možné, aby závodil na soukromé lodi, byl nucen převést vlastnictví své lodě na zaměstnavatele - Bohumínské železárny. Když pak emigroval, byl odsouzen za "krádež" své vlastní lodě - jak typický české! Navíc byl Konkolski odsouzen i za další "krádež" - tentokrát v Brně na zakázku vyrobeného lodního zvonu, který vezl na své lodi (když na ní emigroval) coby jednu z trofejí pro BOC Singlehanded Race Around the World, kde byl nejen účastníkem, ale i jedním z pořadatelů. Komunistické soudce, kteří tak rozhodli, pak Václav Havel jmenoval do doživotních soudcovských funkcí - máte přece kontinuitu práva a zákonů s komunistickým režimem.

Že se sametovým podfukem změnilo jen velice málo, je jasné a odrazilo se to i na situaci Richarda Konkolského po roce 1989. Jeho vzpomínky popisují legální veletoče, který současný bezprávní režim České republiky v jeho případě prováděl a které byl jen na velmi nízké úrovni napraveny 16. prosince 1999 "Prohlášením českého svazu jachtingu k případů světově známého českého námořního jachtaře Richarda Konkolského" - taktéž k vidění na jeho webstránce. Oficiálně posametový neokomunistický režim neudělal vůbec nic. Osobní majetek a nemovitosti zabavené Konkolskému komunistickým režimem po jeho emigraci mu dodnes nebyly vráceny. To i běžný český človíček dnes považuje za normální. Konkolski se zmínil i o nedostatku pochopení ze strany prezidentského poradce Ladislava Jakla. Je známo, co to je za ptáka. Jaký pán - taky kmán, tak zní přísloví, ne?

Snad bych i pochopil, že ta mizerná Česká republika tak špatně zachází s námi "obyčejnými emigranty", ano závist je strašná věc, ale že se i dnes takhle negativně staví vůči někomu, jako je Richard Konkolski, který tolik udělal pro celosvětovou propagaci té malé, zašklíbené a nevděčné zemičky, nad tím zůstává rozum stát.




České postkomunistické panoptikum

3. listopadu 2008 v 15:15 | Čestmír Hofhanzl

Motto:
"Morálka, abstraktní myšlení, schopnost jednat v etických pojmech, jsou plodem kultury. Člověk a jeho společnost bez pozitivních podnětů a příkladů upadá, pomalu se stáváme stádem sobě navzájem nebezpečných bestií."


Prožil jsem svůj život v prostředí, jehož hodnoty nastavoval komunismus. Počítám v to i posledních dvacet let. Na obsahu hodnot, které svým příkladem udávala nová "revoluční elita", se nic nezměnilo. Negativní podněty, kterými na mne prostředí působilo, mne nutilo o věcech hlouběji přemýšlet.

Fenoménem naší stádní doby byl jednotný mustr, který chtěli vnutit všem. "Vytvářeli" nové lidi - "zombie" bez paměti a věkovité lidské zkušenosti, která tvoří kulturu. Kulturním zločinem naší doby je vyprázdnění obsahu pojmů, které označují hodnoty, na nichž stojí a trvá lidská společenská existence. Dnes se většinová společnost domnívá, že obsah důležitých pojmů je opačný, než jaký ve skutečnosti je.

V dětství jsem viděl, jak v našem městečku začali rozhodovat hlupáci, zlí lidé a lenoši. Z nejlepších hospodářů udělali pronásledovanou spodinu. Nakonec společenskou vrstvu dobrých venkovských hospodářů doslova osobnostně vyhubili. Většinu donutili k mlčení, "vychovali" je ke lhostejnosti.

Člověk bez pozitivních podnětů duchovně chátrá, jeho život se stává uzavřeným cyklem opakování živočišných a fyziologických potřeb. I většina z mála těch, kdo komunistická schémata "normálu" nepřijali, byla postižena. Vzdor se odrazil v prioritách, které byly anomální nebo pohodlné. Nepřizpůsobit se, trvat na hodnotách, zůstat člověkem vyžadovalo kázeň, vytrvalost, odolnost. Naděje na změnu či kariéru nebyla žádná, člověku zbýval k tomu, o co je možné se opřít, jen pocit vlastní sebeúcty.

Žádného ze svých šéfů, kteří prošli mým životem, jsem si nemohl vážit a přirozeně je respektovat. Kriteria, která komunistický systém nastavil pro profesní, i společenskou cestu vzhůru vylučovala, aby jimi prošel eticky a morálně nepoškozený člověk. Krize systému v roce 1968 a následná "normalizace" znamenaly prohloubení společenského rozkladu. Lidé, kteří svoji spolupráci s režimem, díky které udělali své kariéry, si dosud mohli omlouvat "vírou" nebo hloupostí, přišli o berličku tišící svědomí. Kariéry v sedmdesátých a osmdesátých letech dělali lidé bez etických a morálních zábran. Padoušství se v těch letech stalo regulérním kvalifikačním předpokladem.

Můj šéf z těch let byl krystalickou ukázkou talentu, jakým ta doba otevřela cestu ke kariéře. Pochopil změnu priorit, iniciativně se stal "normalizátorem". V sedmdesátých letech jsem v baťovském komunistickém Gottwaldově měl jedinečnou příležitost prožít a do důsledků pochopit, co se stane, když se cíleně institucionálně potlačí a zničí morální systém a obsah morálních pojmů vůbec.

Nenechal jsem se ve své práci nikdy přinutit, abych napsal výsledek vyšetření ne podle pravdy, ale tak jak to na mně bylo žádáno - tak, jak se k tomu, a k daleko horším věcem, nechali přinutit moji lékařští kolegové. Všichni byli cíleně dotlačeni dělat ve své práci těžké přestupky proti lékařské etice. Podle potřeby jim to pak šéf ve vhodnou chvíli připomínal.

V normalizačním Gottwaldově jsem prošel průpravou, školením na to, co se odehraje po "sametové revoluci" v celé zemi a asi v celém postsovětském prostoru. V sedmdesátých a osmdesátých létech, v prostředí rozkládajícího se komunismu, jehož "normy" v Československu nastavil "geniální padouch" a mocenský kariérista Gustav Husák, vyrostla druhá-třetí generace nových komunistických lidí. "Mlčící" většina byla lhostejná ke všemu, co se netýkalo její fyzické existence. Již dědičně se ukotvující nomenklatura stranických aparátčíků a hospodářských a úřednických technokratů mezi sebe přijímala z mlčící většiny talenty akceptující jejich hodnoty. Malá skupinka, které se říkalo disent, žádala lidská práva - ne fair play poměru, právo rozhodovat o svém vlastním osudu a směrování společnosti. Následně tak mimo Polska neexistovala na území sovětského komunistického bloku společenská vrstva schopná se postavit ideově a mocensky technokratické vrstvě pohrobků komunismu.

Desetiletí slyším omílat fráze o totalitním komunismu. Obecné fráze, nic o tom, co znamenal - jak destruoval tradiční struktury společnosti, ničil hodnoty, na kterých stála. Nikdo veřejně neřekne, že i když formálně komunismus odešel ze scény, jsme všichni v různé míře jeho pohrobky. Jsme "noví" lidé, odchovaní jeho hodnotami. Anomální "elita", kterou komunismus vytvořil, zůstala "elitou" i dnes, ač si říká jinak. Jsme lidské panoptikum kreatur, většina to nevidí a ani vidět nechce.

Bytostné přesvědčení mne v konci osmdesátých let přivedlo do politiky. Bylo to jediné období, lépe řečeno okamžik, kdy se člověk mých názorů mohl v naší zemi dostat na veřejnou politickou scénu. Díky tomu jsem mohl vlastníma očima vidět a v hlavě si srovnat technologii "sametového komunistického přesmyku". Mohl jsem pozorovat jednání a chování "revolucionářů" a "státníků", kteří v té jedinečné době mohli změnit duchovní prostředí naší země a neudělali poctivě nic. V těch létech jsem si uvědomil hloubku devastace společnosti komunismem. Posléze i to, že uvolnění, účelová orientace společnosti na hmotné poměry, bude znamenat další úpadek a hodnotový rozklad.

Již v počátku devadesátých let jsem pochopil, že přirozeným nástupcem a pokračovatelem komunismu bude vláda regulérního zločinu. Formálně bude mít náš stát instituce demokratického státu - politické strany, Parlament, Ústavu, zákony - rozhodovat se ale bude jinde. "Hybatele", kteří budou rozhodovat o nás a našem státu, nebude mít kdo volat k odpovědnosti, veřejnost je ani nebude znát. To byl hlavní smysl a cíl sametové revoluce, k tomu "státníci" počátku devadesátých let nastavili cestu. Pozoroval jsem v této přechodové době, kdy se zdá, že jedna epocha končí, jak lidé očekávají změnu a jsou vnímaví. Viděl jsem na scéně jednání aktérů, na očích všech, jak nastavují příklad, mustr, pro chování a jednání společenské masy, která přihlíží. Viděl jsem, jak se schéma jednání "nové elity" pomalu stává zvykovým vlastnictvím "mlčící většiny" a "nový systém" se tak stabilizuje do doby příští katastrofy.

Václav Havel… celým svým životem ten člověk hrál divadlo, doposud neví, že život je doopravdy. Ústy etik a moralista, v roli prezidenta dal lidu příklad, že za těmi vznešenými pojmy není nic.

Václav Klaus… nový člověk z projekční dílny vyrábějící řídící kádry pro Orwellovu Euroasii. Nedotčený pojmy historické zkušenosti, citu, odpovědnosti. Ekonom, který neznal pojmu "špinavé peníze" a nevěděl - nebo věděl příliš dobře -, že trh, tržní hospodářství, není-li ohraničen pevně nepsanými zákony civilizované morálky, může být jen loupeží a základem zločinu. Člověk, pro kterého účel světí všechny prostředky.

Josef Lux… zemědělec s rukama pacholíčka, hlásající "vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno", zakonzervoval pod novými názvy staré kolchozy. Věřící, který svou víru ostentativně předváděl, se podílel na tom, že církev nedostala zpět majetek, ze kterého mohla vydělávat na udržování kostelů a památek. Spolupracoval na tom, aby se církev nestala nezávislou a svéprávnou morální institucí, tak potřebnou v našem čase.

Miloš Zeman… tlučhuba, tržně-moralizační, sociálně se tvářící varianta číslo dvě k Václavu Klausovi. Oba ze stejné líhně. Hubou vyřvávající fráze o zlodějích a rozkrádání státu, po roce 1998 dokončil práci na tomto poli, kterou nestačila stihnout garnitura varianty číslo jedna.

Vladimír Dlouhý… prototyp českého Pepíka úspěšného v jakémkoli režimu - proto se tak líbil mlčící většině.

Petr Pithart… liberální komunistický intelektuál nemohl překročit hranice prostředí, které jej odkojilo a v němž vyrostl.

Pavel Rychetský… jeden z otců kontinuity komunistického práva, dnes tu "kontinuitu" garantuje v roli předsedy Ústavního soudu. Jeho tvář je dokladem toho, jak do ní věk zapisuje povahu a duši člověka.

Takto bych mohl pár slovy či větami charakterizovat další velikány, kteří porazili komunismus, aby jej zachovali. Svým příkladem nastavili tyto "osobnosti", které povýšili mravní krizi naší společnosti o další řád, "normy" mlčící postkomunistické většině.

Výsledek nedávných krajských voleb je dokladem toho, jak lidová tvořivost nastavený příklad dále rozvíjí. Lidé nevěří v žádný pozitivní úmysl, "elita" jim dala dost příkladů, aby se takový superskeptický přístup nastavil a zakořenil (ono v mnoha případech stačilo efektivně podpořit a připomenou nedůvěru zasetou před rokem 89…). Pro jistotu se tak lidé přivinou k tomu, kdo vypadá více nebezpečný a bezohledný. Střílečka a vražda na Paroubkově oslavě zvýšila popularitu jeho party. Již dávno nejsme civilizovaná společnost se smyslem pro fair play - tohle je jedním z viditelných plodů tohoto stavu.

Veřejná scéna naší země se stala panoptikem kreatur a stalo se tak zákonitě. Je v lidské povaze, že bez pozitivního příkladu, když zlo má všechny preference a výhody, chátráme a vlčíme. Obávám se, že překročí-li se určitá hranice duchovní devastace, přestávají lidé rozumné argumenty nejen poslouchat, ale i slyšet. Pak se již jen padá…


21. října 2008 v Třeštici

Čestmír Hofhanzl
www.konzervativnistrana.cz