Prosinec 2008

Jak jsem podporoval slovenske operni pevce ...

31. prosince 2008 v 20:32 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Nasledujici prihoda se stala uz asi pred 3 lety, ale vzpomel jsem si na to, kdyz mi bylo pred par dny telefonovano, ze na Slovensku svetoznamy operni pevec a komunista Peter Dvorsky zpival vanocni a nabozne pisne v jakemsi kostele v St. Catharines, Ontario, Canada. Aha, dalsi byvaly komunisticky prominent prijel obrazet emigrantske kluby a kostely, pravil jsem a budou to tam u vas vydavat za "americke turne" - jako to delavaji po mistnich barech vystupujici Olympic nebo Elan. Co by obstarozni komunisticky vychcanek neudelal pro par dolaru, ze jo? Vystupovat v kostelech a nebo v barech pro 25 lidi, proc ne? Takze tohohle paskrivce jsem nepodporoval a na jeho vystoupeni jsem nebyl.


Videl jsem ale zpivat jinou operni slovenskou hvezdu - a prikladam fotografie, protoze vasi naciste (nebo nacionaliste, to je jedno) by mi jinak neverili.

To bylo tak. Kazdou navstevu tam od vas bereme na ruzne vylety po okoli a vetsinou na projizdku do Key Westu. Key West neni krasny, je primo beautiful. A zrovna jsme prijeli k tomu obrovskymu betonovymu cervenymu obracenymu kyblu, co oznacuje nejjiznejsi bod USA a ze je to je 90 mil do Havany. I kdyz Mallory Square je v Key Westu nejoblibenejsi misto pro "poulicni umelce" (taky hezky vyraz pro bezdomovce, co se velice dobre zivi zebranim), tak tady u toho kyblu se jich taky par schazi a zebraji. Uz z dalky jsem videl, ze ted je tam jen jeden a je to nejaky dervis v bilem pyzamu a rozepina ruce. On zpival! Tedy delal takove karaoke, hral k tomu sve vlastni CDcko z maleho CD prehravace u jeho batuzku. Na sobe mel neco, co vypadalo jako kysucky narodni kroj a nebo pyzamo. No bylo jasne uz dalky, ze je tam od vas.

Misto na parkovani bylo az temer v rohu, tak jsem zaparkoval blizko zpivajiciho umelce. Umelec si zmeril muj nalesteny Lincoln Navigator (custom rims and tires) a moji almarozni postavu (to bylo jeste pred tim, nez jsem zhubnul) sunouci se ze dveri a s naramnou vervou zanotil "Con Te Partiro" proslavene ve zdejsich koncinach zpevakem Andreou Bocelli. Rozhodl jsem se ho ignorovat a mlcky a pokyny rukou jsem nadirigoval pribuzne, aby se postavili k cervenemu kbeliku a udelal jsem patr fotek. Vsechno se zdalo byt v poradku, dokud jedna pribuzna nezvolala "Jeste jednu fotku!".

V tom okamziku cvak, muzika prestala hrat a nateseny umelec se prihovoril " Aaaa, vy hovorite cesky?". "Ano, je-li to nezbytne!" - potvrdil jsem. Nastalo velike cesko-slovenske povidani, kde nam pritomny umelec sdelil, ze je na prave probihajicim tri-mesicnim umeleckem turne pro Spojenych statech, ze ma pracovni viza (haha), a ze normalne zpiva v opere v Bratislave, ve Vidni a dalsich evropskych velkomestech. Ucuravali jsme vsichni blahem samym stestim, jako kdyz potkate Gotta na Prikopech.

Celou dobu nam umelec nerekl jeho jmeno, ale me uz tou dobou svitalo. Znamy z Miami mi tyden pred tim vypravel, jak ve svem dome uz nekolik mesicu hostil jednoho mladeho operniho zpevaka ze Slovenska. Ryba a host smrdi za tri tydny, operni zpevak zrejme vydrzi dele. Kdyz uz mel hosta dost, tak ho posilal zpatky domu, na Slovensko. Mladik odvetil, ze nema penize na letenku. Nacez ho jeho hostitel, spravny krutas, zavezl na autobusove nadrazi v Miami, koupil mu listek do Key Westu, posadil ho do autobusu a rekl, at si na tu letenku jede vydelat zpivanim v Key Westu. Vyseuvedene jsem si jisteze nechal pro sebe a nechal operniho barda prehanet a bullshitovat. Slo mu to.

Tou dobou si uz umelec zacal stezovat, ze jak se ma spatne, ze spi na plazi pod tim betonovym plazovym pristreskem a ze mu naprselo na jeho CD prehravac. No a ze by bylo hezke, kdyz nam tu tak zadarmo zpiva, ze bysme si meli koupit jeho CDcko.

"Proc ne?," povidam. "Dvacet dolarov!" - chtel pevec. Tehdy se do toho vlozila moje sporiva manzelka, ktere se zdalo dvacet dolaru moc a zacalo handrkovani jak na perskem trhu. Cedecko bylo stejne podomacku vyrobene na vypalovacke a oznacene fixkou a praskly CD-case byl opravdu promokly a fotografie vlhkosti zkroucena. Ale co bysme neudelali pro slovenskou kulturu, ze?

Nakonec jsme odesli s CDckem za 12 dolaru. Tak jsem podporoval slovenske operni umelce na umeleckem turne po Spojenych statech.

---

Obrazek pry ma cenu tisice slov. Prikladam tri tisice slov :-)

Ponocny Slunicko podava zpravu...

31. prosince 2008 v 16:36 | Jiri Wolf |  Clanky jinych autoru
Letošní polévku vydával na Štědrý den jako charitativní počinek pod vánočním stromem starosta Prahy l pan Hejma spolu s manželkou primátora královského města paní Bémovou. Na rybí polévce si pochutnali jen tři hladoví bezdomovci - zvláště pro ně a další chudé byla také polévka určena. Ostatní hladové odháněl ze Staroměstského náměstí obuškem pošuk s papíry na hlavu, v matičce Praze slavný to samozvaný policajt, který se toho dne dopouštěl mnoha závažných trestných činů.

Své počínání provozuje onen, prý slavný pošuk, jenž by si zasloužil umístění do |Kateřinek v jakési slátané uniformě moci a pořádku. Kopání do žebráků, vyhánění a mlácení všech podezřelých lidí z asociálního jednání, je snad na denním pořádku, a to vše za naprosto mlčenlivého souhlasu městské ale i státní policie, za kterou toto individuum už přehršel let "vzorně čistí" ulice, aby turisté v centru stověžaté Prahy měli svou pohodu. Polévku letos na namísto chudého lidu s velkou chutí spořádali movití turisté a tak charitativní záměr zcela ztratil svůj původní význam.

Arciž, navrhoval bych našemu Magistrátu, aby se polévka s chlebem vydávala příští rok 2009 spíše v místě, kde se skutečná charita po celý rok provádí a kde by se mnozí chudáci alespoň na štědrý den dosyta najedli. Jsem toho názoru, že by při výdeji polévky vůbec nemusely asistovat televizní štáby. Charita se přece nedělá proto, aby se politici zviditelňovali v televizních zprávách. Taková "charita" je pouze forma obyčejného pokrytectví.



Poznamka RH: Chvili me trvalo, nez jsem si uvedomil, co to ma ponocny Slunicko na hlave = domaci backoru zvanou papuc.


Weeweechu..

30. prosince 2008 v 23:03 Clanky osvetove
It's a romantic full moon, when Pedro said, "Hey, mamacita, let's do Weeweechu."
Oh no, not now, let's look at the moon!" said Rosita.
Oh, c'mon baby, let's you and I do Weeweechu. I love you and it's the perfect time," Pedro begged.
"But I wanna just hold your hand and watch the moon." replied Rosita.
Please, corazoncito, just once, do Weeweechu with me."
Rosita looked at Pedro and said, "OK, one time, we'll do Weeweechu."

Pedro grabbed his guitar and they both sang.....
"Weeweechu a Merry Christmas, Weeweechu a Merry Christmas, Weeweechu a
Merry Christmas, and a Happy New Year."



Oteplovani Vaclava Klause

22. prosince 2008 v 17:09 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Cesky bulvarni tisk (tedy poklesle cteni pro zeny a divky) AHA se konecne odvazil napsat neco o dlouho zname homosexualite (nebo spise bisexualite) ceskeho prezidenta Vaclava Narcise Klause.

Je to v nejakem rozhovoru s hereckou Holubovou - poctete si sami. http://www.ahaonline.cz/cz/z-domova/32804/

Klausova homosexualita neni zadnou novinkou - v informovanych zapadnich kruzich se o tom vi jiz radu let. Ze zapadu to nikdo nezduraznoval, protoze homosexualita uz nenese nekdejsi stigma. V drivejsich letech to byvalo zajimave tema - dneska uz buzeranti nikoho nevzrusuji. Driv se tim zabyvaly i zpravodajske sluzby, napriklad homosexualni hratky Yassera Arafata v Rumunsku byly popsany v knize "Red Horizons" z roku 1987, kterou napsal general Ion Pacepa, zastupce sefa rumunske rozvedky pod Ceaucescem. http://web.israelinsider.com/Articles/Diplomacy/4348.htm

Cituji:

"In his memoirs "Red Horizons," Pacepa relates a conversation in 1978 with Constantin Munteaunu, a general assigned to teach Arafat and the PLO techniques to deceive the West into granting the organization recognition.

"I just called the microphone monitoring center to ask about the 'Fedayee,'" Arafat's code name, explained Munteaunu. "After the meeting with the Comrade, he went directly to the guest house and had dinner. At this very moment, the 'Fedayee' is in his bedroom making love to his bodyguard. The one I knew was his latest lover. He's playing tiger again. The officer monitoring his microphones connected me live with the bedroom, and the squawling almost broke my eardrums. Arafat was roaring like a tiger, and his lover yelping like a hyena."

Po tom, co byl Vaclav Narcis Klaus odhalen (spolu s Vladimirem Dlouhym) jako agent KGB, uz nemohlo byt Klausovo teploustvi nijak zajimave.

U.S. House of Representatives, Permanent Select Committee on Intelligence projednával v roce 1993 rozsáhlou zprávu připravenou pracovníky CIA Station v Mnichově, která se zabývala osobami Václava Klause a Vladimíra Dlouhého. Klaus byl jasná česká špička, Vladimír Dlouhý byl v té době "neoblíbenější politik" v ČSFR/ČR a všeobecně se počítalo s tím, že z něj něco velkého jednou bude (pokud ho tedy předtím něco malého nesežere). Před Sametovým podfukem byl Vladimír Dlouhý předsedou místní organizace KSČ v Prognostickém ústavu ČSAV a byl všeobecně číslo 2 po příteli Che Guevary Valtru Komárkovi. Dlouhý zmizel z politiky (jistě že ne s prázdnými kapsami). Zpráva údajně obsahovala velké množství dokumentů o obou osobách, velmi pravděpodobně získaná klasickým způsobem, tedy za dolary přímo od KGB. KGB v těch letech byl značně zchudlý a demoralizovaný a za pár dolarů by vám prodal i vlastní babičku.

Zpráva byla natolik zajímavá, že byl uvědoměn tehdejší president Clinton, který nařídil, aby zpráva byla označena za přísně tajnou (classified Top secret). Zpráva dosud nebyla odtajněna. Stávající hypotéza praví, že prezident Clinton, který sám měl hromady problémů se svou vlastní minulostí udělal obchod s Klausem. Výměnou za "ztracení dokumentů" o Clintonově "studentské" návštěvě v Prahy cestou z Moskvy (což zařídil Klaus), Clinton zase nařídil utajení dokumentů o Klausově a Dlouhého minulosti.

A nepripadlo vam nikdy zajimave, ze Klaus ma vzdy nejakou "verejnou" aferu s letuskami, hosteskami ci opernimi zpevackami VZDY pred volbami? To je proto, ze primitivni cesky volic dokaze hlasovat pro komunistu, udavace, cloveka volnych mravu, alkoholika, soustace parlamentnich sekretarek ci jine zvire, se kterym se cesky volic dokaze ztotoznit, ale nemuze volit pro buzeranta. To Cesi nemuzou :-) Takze vsechny tu Klausovy afery s letuskami jsou jen obycejnym zastiracim manevrem. A funguje to!

A muj nahled? Me osobne Klausovo buzerantstvi sexualni nevadi. Co mi vadi, je jeho buzeranstvi charakterove. Na to asi vymyslet nejaky zastiraci manevr nebude tak snadne.


Všichni emigranti jsou magoři! A já jsem jeden z nich!

22. prosince 2008 v 15:53 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
V tech potrhlych diskusich pod mymi clanky (cesti komunisticti kolaboranti po tom jdou jako slipka po mrmlu) se objevily zminky o alobalove cepicce a kdo to vlastne vsechno vynalezl. Verim v priznani zasluh, tam kde patri. Vynalezcem tehle teorie o aluminiove cepicce je Stanislav Reinis. Prikladam jeho nekolik let stary clanek (myslim, ze vysel v Americkych listech) a mou nekolik let starou odpoved (ta v Americkych listech nevysla, tam jsem bojkotovan, stejne jako v Novem domove a ceskem komunistickem tisku, o to vice jsem zase publikovan jinde, ja si to chvalim). Tykalo se to tehdejsi diskuse o exilu, prolezlem fizly. (A znova podotykam, ja nejsem exulant, ja jsem emigrant - uplne jine zvire!)

Stanislav Reinis tedy napsal:

Emigrace není vždy legrace.

Emigrace vskutku zvenčí vypadá jako legrace. Pečení holubi nejenže jsou prý kdykoliv k dosažení, ale člověk nemusí ani natáhnout ruku a oni sami přilétnou. Někteří mají v zádech napíchnutý nůž a vidličku, jiní přistanou přímo v ústech. Ve skutečnosti však pečeného holuba neuvidíš.
Již před mnoha lety mě upozornil jeden můj známý, povoláním psychiatr, že v psychiatrických ústavech a léčebnách v Kanadě se nachází značný počet emigrantů. To je opomíjena stránka emigrace. Mnozí, a řekl bych většina, se v cizině dobře adaptují, pochopí, co od nich taková velká životní změna žádá, a vyrovnají se s ní. Pro některé lidí je však emigrace tvrdým oříškem. Je pro ně obtížné se naučit dobře řeč, najít a udržet si zaměstnání, využít své kvalifikace nebo si udělat novou, najít si přijatelný být, najít si přátele, porozumět lidem a jejich psychologii, vytvořit si rodinné zázemí. Výsledkem je pak u mnoha lidí pocit opuštěnosti a bezmoci. Emigrace je proto, podle velkých zdravotnických statistik, vysoce stresovou situaci, kterou postižený často řeší útěkem do psychiatrického onemocnění.

Mezi pacienty tohoto druhu jsou i Češi. Typický člověk, ale ne vždy, je ten, kdo emigroval poměrně mladý, zůstal svobodný, cítil se osamocený v zaměstnání i doma po práci, televizi nerozuměl a stejně stála za starou bačkoru, potácel se od zaměstnání k zaměstnání, po večerech vysedával v restauracích s lidmi, jímž také příliš nerozuměl, alkoholu potřeboval každý den víc a víc a po určitě době začal mít představy, že je pronásledován, a začal se bát. Někteří mají emigrantské sny, které se jim opakují každou noc. I ty jsou ukázkou frustrace. Zda se jim sen, že zítra mají být v práci, ale nebudou tam, protože jsou na hranicích v Rozvadově a nemohou se dostat přes hranice. Probudí se zpocení a v děsu, jsou jen rádi, že svítá, že jsou ve známém pokoji, za oknem je známá ulice a v té ulici mohou volně chodit, jít do práce a pak domů. Češi většinou své emigrantské sny přežijí. Naopak je známo, že Vietnamci, lidé z lodi, se z takových snů také někdy neprobudili, protože v hrůze dostali infarkt nebo mozkové krvácení.

Někdy je to strach, který v emigrantovi s postupem doby roste a mohutní, jindy to jsou jiné pocity, například hněv a nenávist. Před lety si tohoto jevu všiml T. G. Masaryk. V knize Otázka sociální, díl 2, str. 262, hledal příčiny zvláštního přístupu Karla Marxe k dějinám a filozofii. Říká: "S počátku mně velmi vadil Marxův zvláštní sektářský duch. Souvisí to s tou abstraktností a úzkostí. Časem jsem ten dojem ztrácel, alespoň jsem si věc dovedl vyložit. Nemýlím-li se, je to vlastnost, kterou si osvojují mnozí emigranti. Hercen ve svých vzpomínkách na toto působení vyhnanství pěkně ukazuje. Člověk v cizině a v cizím okolí je ponechán své zlobě - vzniká zvláštní kyselost a negace, revolučnost se udržuje. Sílí se sektářský absolutism, sektářský doktrinarism. Marx je heretik - arcikacíř."

Takový ovšem není jen Marx. Mám přítele, teď už vlastně snad pouze známého, protože se s ním nedá moc mluvit. Odstěhoval se kamsi do lesů a žije tam se svou trpělivou manželkou celý rok. V zimě pozoruje oknem sněhové závěje a nemůže často ani vyjet autem. Musí čekat, až mu protáhnou cestu. Ve městě, kam občas zajede, také zná málo lidí. Anglicky moc neumí a tak sedí doma, přemýšlí, vracejí se mu vzpomínky na příkoří jeho života, na všechny lidi, kteří se mu kdy nelíbili, myslí na politiku a na všechno možné. Je na to sám. Hněv v něm roste a sílí. Když na jaře vyrazí konečně mezi lidi, mezi své známé, je v něm hněv tak nahromaděn, že vynadá každému, kdo si vynadat dá. Lidé vesměs mlčí, nechají ho povídat, poslouchají a myslí si své. Já jsem si jednou neuvědomil, oč jde a seřval jsem ho. Od té doby nejsme přátelé, zcela zbytečně.

V cizině se mnozí lidé cítí sami a opuštění. Někteří si pak svoje problémy opravdu řeší nereálným radikalismem, o kterém mluvil Masaryk. Začnou nenávidět svůj národ, z kterého vyšli. Na internetu v různých diskusních skupinách je takových naseto. Vyčítal mi nedávno jeden, že jezdím pravidelně do ČR a že tam dokonce učím. To považuje za zločin. Pak mi vyčítal, že si myslím, že v Česku žijí i slušní a spravedliví lidé. "Byl tam jeden, ale ten už umřel," zavtipkoval si. Bral bych to za vtip, kdybych neznal jeho nenávistně a nereálné postoje.

Toto je však pouze mírný stupeň postižení. Po něm mohou následovat další stupně, například i perzekuční bludy. Znám člověka, který měl být vyložený aluminiovou fólií, aby jej neovlivňovali estébáci vlnami. Znám člověka, který ze stejných důvodů nosil pod kloboukem alobalovou čepičku. Znám jiného, který se schovával pod stůl, kdykoliv jelo okolo po ulici auto. A znám plno lidí, kteří se před krajany skrývali a s nikým se nestýkali. Objevili se až teď, ale jen dočasně. Nejnověji se už znovu bojí.

Není pochyb o tom, že na tom, že mezi námi byli fízlové a za totality nás hlídali, je něco pravdy. Pokud jsem však poznal na vlastní kůži a podle zkušenosti známých, nedokázali mít v pořádku ani adresář emigrantů. Taky na to neměli peníze, aby hlídali každého. Nezištných a pro socialismus zanícených Catonů moc nebylo. Problém měl ten, kdo se s tím nevyrovnal a neřekl si, ať mi vlezou na záda a zapíšou si mě, když holt jsou za to placeni. Hlavní důvod pro existenci informátorů mezi námi byl vyvolat psychózu, že exil a jeho instituce jsou plné donašečů, a že tedy je lepší se izolovat, s nikým se nestýkat a nikde se neukazovat. Tomu někteří uvěřili. Stranovlada nad nimi zvítězila.

Stanislav Reiniš
***

No a moje vyjadreni: Nebude to dlouhé, žádný strach. Stanislava Reiniše znám dlouhé roky, a považuji ho přinejmenším za dobrého známého, ne-li za přítele (abych tedy parafrázoval jeho výše uvedenou piruetu) a jen normální úcta před jeho minulými zásluhami mi zabraňuje zásadněji kritizovat jeho výroky. Tedy jen tak opatrně - mírňounce - abych Stanislava nepopudil:

Stanislav Reiniš správné dedukuje, že "hlavní důvod pro existenci informátorů mezi námi byl vyvolat psychózu, že exil a jeho instituce jsou plné donašečů, a že tedy je lepší se izolovat, s nikým se nestýkat a nikde se neukazovat." Nešťastným vedlejším produktem jeho článku je ale dojem (do psychózy to jde vybičovat později), že všichni emigranti jsou úplní magoři a případi pro psychiatra. Nehledě na případ z roku 2000, kdy český emigrant (skutečný schizofrenik) zavraždil manželku a děti v kanadském Kitcheneru, Stanislav Reiniš dělá tímhle článkem emigraci a exilu medvědí službu - tedy více škody než užitku.

Žil jsem řadu let ve stejném městě jako Stanislav Reiniš, stýkal jsem se s ostatními emigranty, chodil jsem do československého klubu v St. Jacobs, v žádném výboru, sdružení ani institucí jsem nikdy nebyl, ale byl jsem na velké řadě emigrantských akci, ať už šlo o stavení plotu v St. Jacobs (jak mi nedávno připomínal pan Stangl) až po pravidelné nedělní "brunches" a nebo vystoupení tehdy taky emigrantů Kryla a nebo Třešňáka. A ať jsem chodil, kde jsem chodil, tak takové idioty-emigranty, kteří by se schovávali pod stůl, když jede auto, nosili na hlavě pod kloboukem alobalovou čepičku nebo si tapecírovali byt aluminiem jsem prostě nepotkal, a slyším o něčem takovém poprvé. Jednoho, co si postavil barák na severu, na Hope Bay, blízko Tobermorry, žije tam mezi závějemi celou zimu se svou trpělivou manželkou taky znám (možná je to tentýž), a je
to fajn člověk, který nikomu nenadává a žádný růst hněvu jsem na něm nepozoroval.

No a aby tomu nasadil korunu, tak mezi tyhle nepravděpodobné emigranty-psychotiky zařadil Stanislav Reiniš i mne (a není to moje první nekreditované vystoupení v jeho článcích :-) ). Ano, trefená husa nejen zakejhala, ale téměř se i nasrala! Ano, já jsem ten výše uvedený "nenávistný a nereálný radikál", který kritizoval Reinišovo ježdění do komunisty řízené České republiky a jeho tamější vyučování na komunisty řízené Karlově univerzitě - označil jsem to za "novou variantu kolaborace s nepřítelem", ano já jsem ten nevkusný, nereálný a nenávistný vtipálek, který na Reinišovu větu, že v Česku žijí i slušní a spravedliví lidé, zavtipkoval "byl tam jeden, ale ten už umřel."

Oficiálně tedy vyhlašuji, že nejsem nenávistný. Nereálný jsem, protože bych si velmi přál, aby v České republice a na Slovensku byla svoboda, spravedlnost a demokracie - a to, uznejte sami, to je nereálnost par excellence, hraničící s psychózou. Rovněž prohlašují, že jsem nikdy nepotkal žádné emigrantské magory s alobalem pod čepicí a schovavající se pod stolem. Naprostá většina emigrantů, co jsem potkal já, byla naprosto duševně v pořádku a v zahraničí se uplatnili úplně bez problémů i tu řeč se naučili. Ano, mohlo tam být pár "divňousků", ale ti se všichni do jednoho po listopadu vrátili "domů" (pojmem "doma" označovali Česko, aby bylo jasno, podle toho poznate "divnouska"), obvykle pod záminkou "dělat tam byznis" a už jsme o nich nikdy neslyšeli.

A nebo tohle Reinišovo tvrzení: "V cizině se mnozí lidé cítí sami a opuštění. Někteří si pak svoje problémy opravdu řeší nereálným radikalismem, o kterém mluvil Masaryk. Začnou nenávidět svůj národ, z kterého vyšli. Na Internetu v různých diskusních skupinách je takových naseto." To je úplně uchvancancující prohlášení! Kde to Stanislav Reiniš sebral? Pokud se chcete sami přesvědčit a uvidět ty "osamocené, opuštěné, psychotické, nereálné radikální emigranty, nenávidící svůj národ, že kterého vyšli" (to je Reinišova verze, ne moje) a pokud nejste "velmi zaměstnáni" (třeba děláním byznisu s Českou republikou), tak se přihlaste do internetové diskusní skupiny s názvem CS-CLUB. K přihlášení stačí poslat jakýkoliv email s pár slovy v textu na adresu cs-club@humintel.com a automat vás sám přihlásí a pošle vám úvodní informace o čem to celé je. A přesvědčte se sami - nespoléhejte na co, co vám říká Reiniš. Ten by vám nakukal, že většina emigrantů nosí na hlavě alobalovou čepičku.


Nesouvisle povidani...

22. prosince 2008 v 1:32 | Ross Hedvicek
Odpovedi na dotazy: Pan Skopal by chtel, abych clanky radil podle tematickych okruhu. Obavam se, ze to na zdejsim blogu nejde, bylo to mozne na software SME (ktere pouzival i Respekt a Lidovky). Mam ale doporuceni - pokud se vam zda, ze nektery clanek je natolik dobry, ze byste se k nemu mohl chtit pozdeji vratit - okopirujte si ho do sveho pocitace. Budte realista, tehle blog je provozovan z Ceskozlodejska a nemusi tady byt vecne.

Pan Masa si stezuje na delku nekterych mych clanku - hlavne asi Syntezy analyz. Moje odpoved: Stahnete si to do sveho pocitace a ctete to jako serial. Nektere veci nejde vyjadrit malo slovy. Kdybych umel vyjadrit hodne veci malo slovy - byl bych basnikem a psal poezii :-) Cestina neni strucny a vystizny jazyk, s tim se asi musime smirit. Lze nam jen doufat, ze az jednou budou psany dejiny kulturniho prinosu ruznych narodu svetove civilizaci, ze v pripade ceskeho prinosu tam bude spousta a spousta slov a bude to dlouhe. Mrzelo by mne, kdyby tam bylo kratke a strucne: Hovno.

Vyslo zase nove cislo CS-magazinu - na adrese http://www.cs-magazin.com , ktere co do poctu ctenaru trpi NECESKOU adresou - nema na konci CZ a prumerny cesky clovicek se na takovou adresu BOJI jit - fakt neprehanim. Cesi maji v oblibe jen webstranky, ktere konci na CZ. Kdyz pred mnoha lety po utoku rudeho Cyrila Svobody byl Petr Cibulka nucen premistit svou databasi udavacu a fizlu do USA (takova vladne v Cesku svoboda, jojo) tak byla database opatrena adresou http://www.cibulka.com a v podstate nikdo na to website nechodil. Vsechno se zmenilo az spratelene zivly zajistily, aby zacala fungovat i "ceska" domaina http://www.cibulka.cz a byla presmerovana na tu CIZI a AMERICKY znejici domainu COM. Jo takovy jsou ti Cesi paka...

Potvrzuje to i muj vlastni pripad. Mam cesky psanou website na adrese http://ross-hedvicek.blogspot.com/ a navstevnost je tam POUZE ve stovkach, kdezto tuhle stranku, s koncovkou CZ cte (jak kazdy vidi) statisice lidi. Cesi jsou zahadni lide. Jeste ze nejsem jednim z nich...

Prikladam link (nedavno jsem dostal email z Ceska "rad ctu vase clanky, ale kdyz ja nevim, co je to ten LINK, co mi posilate, tak snad priste" - prisaham, ze je to pravda!) na znacne dlouhy, ale o tom zajimavejsi clanek v CS-magazinu - Slovo a Svet (Vzpominky redaktora RFE). Jsou tam povedoma jmena a vzpominky na dobu, kterou jsme aspon nekteri a aspon castecne zazili.

Poctete si.
A nerikejte mi, ze nevite, co je link. Prosimvas.



Do te budovy na leve strane jsem chodil do kina. Jeste za mlada...


Komunisté byli připraveni v listopadu 1989 střílet do lidí

20. prosince 2008 v 21:56 | Michal Malý |  Clanky jinych autoru


Od listopadu 1989 uběhlo více jak 18 let. Mnozí z vás tuto dobu nezažili. Ostatní, kteří si ji pamatují možná o tomto období nevědí všechno. Po téměř dvaceti letech tedy snad mohu napsat to co vím a vy ne. Pod záštitou tehdejšího prezidenta Václava Havla vznikla po listopadu vyšetřovací komise FS ČSFR, která měla zjistit, zda byla v listopadu 1989 armáda připravena zasáhnout proti demostrantům na Letné a Václavském náměstí. Viděl jsem zprávu den před jejím zveřejněním. Končila konstatováním, že armáda byla připravena zasáhnout. V den zveřejnění bylo však slovo byla změněno na "nebyla". Proč?


V listopadu 1989 požadoval tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Karel Urbánek "dozbrojení" Lidových milicí tanky, obrněnými transportéry a granáty. Proč? Proti komu? Proti imperialistům ze Západu? Ve věci jsem tehdy interpeloval ministra obrany Dobrovského. Interpelace vyvolala velký poprask v armádě a způsobila "odchod" mnoha klíčových generálů a plukovníků do důchodu. Odpověď ministra byla tajná, měla více jak 200 stran a byla mi ministrem osobně přečtena. Nikdo jiný odpověď neslyšel. Dovolím si část mé interpelace odcitovat:

KSČ podle teze o její vedoucí úloze ovládala všechny oblasti společenského života. Čs. armáda tvořila spolu s VB, StB a LM, civilní obranu nevyjímaje, přímý mocenský nástroj ovládání společnosti, k bezprostřednímu zvládání vnitropolitických potíží. Systematicky budovala, stabilizovala a kontrolovala svůj absolutní vliv v armádě. Velení armády bylo složeno z ortodoxně normalizátorské skupiny, velkou část nižšího velení tvořili důstojníci, kteří z existenčních důvodů zachovávali svoji loajalitu ke KSČ. V případě nasazení se však i u nich oprávněně očekávala jejich použitelnost. Mužstvo, vojáci ZVS bylo v naprosté většině imunní vůči ideologické indoktrinaci KSČ, existovala značná propast v přístupu k voj. službě i v postojích k systému, ale díky tehdejšímu výběru vojáků při důsledné izolaci od vnějších vlivů, byla potřebná část mužstva použitelná. V listopadu 1989 byly vyčleněné síly a prostředky ČSLA připraveny od 16,00 hodin 24. 11. 1989 neprodleně plnit plánované úkoly. Gen.


Vacek byl odvolán jako odpovědná osoba ze své funkce min. obrany. Ostatní, podle mne těžší viníci zůstali na svých místech nebo odešli za velmi vysoké odstupné se všemi poctami a pobírají vysoké důchody. Je to paradox, protože pokud bychom fakticky žili v demokratické společnosti, v právním státě, musela by se o tyto soudruhy dávno zajímat prokuratura. Odhalujeme konfidenty StB, avšak jména lidí, připravených prolít krev odpůrců totality zůstávají utajena. Údajně chybí důkazy. Mnoho generálů, vychovaných v Moskvě a věrných KSČ si vzájemně vyměnilo křesla, nebo povýšilo. Armáda je apolitická de iure nikoliv de-facto. Zůstává nadále komunistická.


Komise neprokázala, že by bývalé politické vedení chtělo použít armádu k násilnému zvrácení vývoje. Je však zřejmé, že konkrétní osoby o použití armády usilovaly. Tehdejší ministr nár. obrany gen. Václavík vystoupil jako člen ÚV KSČ na jeho plénu 24. 11. 1989 a mimo jiné vyslovil tento požadavek: "...uvést do bojové pohotovosti armádu, bezpečnost, milici bez nějakých zásahů, aby tyto složky byly připraveny, jestliže k něčemu dojde věci řešit. Není možno soudruzi a soudružky čekat, až nám něco udělají. Je třeba mít tyto síly připraveny. Já nevolám tady o žádném krveprolití..."


Já sám si, pane ministře, jako člen branně bezpečnostního výboru na základě informací, které mám k dispozici, kladu otázku, k čemu jinému než ke krveprolití by došlo, pokud by ÚV KSČ schválil Václavíkův požadavek a armáda by byla uvedena do pohybu? Náš právní řád trestá i nabádání k trestným činům. Na pana gen. Václavíka jak vidno se však paragrafy nevztahují.


Plénum ÚV KSČ sice neschválilo Václavíkův požadavek a skončilo odstoupením Jakeše a předsednictva ÚV. ÚV KSČ byl politicky zcela rozložen a neschopen učinit jakékoliv vážné politické rozhodnutí. Zastánci násilného řešení situace nenalezli u komunistů dostatečnou podporu. Neschopnost a rozklad ÚV KSČ, nečinnost VB a StB, rozpad LM odradily tehdejší velení armády od uskutečnění použití síly.


Faktem však zůstává, že vyčleněné síly a prostředky byly připraveny zahájit svou činnost. Armáda proti všem předpisům, rozkazům a směrnicím vyvíjela naprosto samostatnou činnost bez souhlasu vlády, ÚV KSČ, Rady obrany státu. Měla připraveny veškeré prostředky k násilnému zvrácení situace.


Podle plánu MBO (mimořádné bezpečnostní opatření) bylo v tehdejší ČSSR plánováno nasazení 790 vojáků z povolání, 13 720 vojáků ZS, 756 nákladních vozidel, 130 transportérů a 155 tanků. Z toho 94 tanků tvořilo zálohu pro Prahu. V této souvislosti je zajímavé, že zmizel tzv. plán "Zámysl" - což bylo grafické znázornění napadení Prahy armádou. Tyto vyčleněné síly byly vybaveny spojovacími prostředky, prostředky protichemické ochrany a municí. Na určených místech měly být vyčleněné jednotky vybaveny ochrannými štíty, obušky, ručními granáty se slzným plynem a prostředky KASR. Tyto síly byly průběžně udržovány v bojové pohotovosti.


Postup různých ozbrojených složek v případě vyhlášení MBO byl zpracován v dokumentu "Centrální plán MBU", vypracovaném MV ČSSR v roce 1970. Vyhlášení MBO, jejich varianty a stupně prováděl ministr vnitra po předchozím schválení předsednictvem ÚV KSČ, v případě nebezpečí z prodlení po dohodě s předsedou Rady obrany státu (generální tajemník ÚV KSČ). Pro výkon MBO se počítalo s těmito složkami: StB, VB, ČSLA, LM, CO, PO, a sborem nápravné výchovy. MBO se vyhlašovala v těchto stupních: varianta I. stupeň 1-5, varianta II. stupeň 6-7. Použití sil ČSLA přicházelo v úvahu od stupně 4-7. Je nutno zdůraznit, že vyhlášení 7. stupně MBO se vztahovalo na všechny ozbrojené síly ČSSR. Dále je třeba zdůraznit, že presto, že nezasedala Rada obrany státu a ÚV KSČ neschválil Václavíkův požadavek pomocí armády bránit socialismus, tak někteří velitelé divizí z vlastní iniciativy prováděli prověrky vyčleněných sil a prostředků. Politický aparát HPS ČSLA zahájil intenzivní tlak k podpoře zákroku na Národní třídě a k difamaci protestujícího obyvatelstva. Armáda byla 24. 11. 1989 v takovém stupni pohotovosti, že stačilo vydat signál "Zásah" a po 6-ti hodinách od vydání tohoto signálu byla schopna plnit jakékoli úkoly. Tvrzení, že šlo o běžnou prověrku je směšné. Činnost těch velitelů, kteří se podíleli na uvedení armády do pohotovosti lze podle mého názoru hodnotit jako svévolnou, úmyslnou přípravu k nasazení armády, tedy Jako trestný čin zneužití pravomoci a obecného ohrožení. Prokuratura však mlčí.


U předurčených útvarů probíhá 23. 11. a 24. 11. 1989 zpřesňování počtů vyčleněných osob včetně vyřazování nespolehlivých vojáků a absolventů vojenských kateder vysokých škol ze zásahových jednotek, kontrola materiálu technického zabezpečení a munice včetně vyčleněných dopravních prostředků do pohotovosti. U všech útvarů ČSLA jsou omezovány a zakazovány vycházky vojáků ZVS, všechny návštěvy vojenských objektů konané s politickými cíli mají být zadrženy a předány VB. Tato činnost je zabezpečována orgány VKR. Vojáci jsou rozdělováni do skupin podle politické spolehlivosti.


Šlo o tyto skupiny:

- morálně narušení s aktivním vztahem ke kapitalistickým státům,

- vojáci rodičů vyloučených z KSČ,

- vojáci trestaní za pobuřování, propagaci fašismu a násilné trestné činy před výkonem ZVS,

- vojáci, kteří odmítli vstup do KSČ,

- žadatelé o propuštění z armády,

- neformální vůdci vojenských kolektivů. Je sledována činnost a působení bývalých vojáků vyloučených z KSČ či propuštěných z ČSLA.


23. 11. 1989 organizuje ministr Václavík v budově MNO - Valy shromáždění s veliteli vojenských okruhů, armád, divizí, vysokých vojenských škol a s jejich politickými zástupci. Na GŠ velitelskýc okruhů, armád, svazků a útvarů byly zřízeny zvláštní operační skupiny. Velení ČSLA na žádost R. Hegenbarta organizuje akci "Vlna" s cílem převzít do svých rukou vysílání Čs. rozhlasu a televize. Za řízení generálů Vacka, Ducháčka, Vintra, Šmakala a plk. Kůska je okamžitě soustředěno 94 specialistů připravených k akci. Gen. Vacek organizuje 24. 11. 1989 součinnostní poradu s pracovníky FMV. Porady se zúčastnili gen. Vacek, Ducháček, Vincenc, Lorenc, plukovníci Vykypěl a Šmíd. Písemné dokumenty z porady neexistují, nikdo z uvedených účastníků si nic nepamatuje. Iniciativa ke svolání schůzky vzešla ze strany armády. Velení armády svou činnost organizuje samostatně a iniciativně, aniž by k tomu bylo vyzváno FMV, jedinou řídící složkou ve státě vzhledem k organizaci MBO.


Vše však začalo vlastně v dubnu 1971. Na základě rozhodnutí Rady obrany státu je zpracován "Rozkaz MNO pro vyčlenění sil a prostředků ČSLA k zabezpečení klidu a pořádku na území ČSSR". 1. 8. 1989 svolal gen. Vacek poradu k aktualizaci uvedené dokumentace, v srpnu a říjnu vydal nařízení náčelníka GŠ k zajištění klidu a pořádku v souvislosti s vývojem bezpečnostní situace k 21. 8. a 28. 10. 1989. V srpnu 1989 provádí velitel 9. msp. praporu rekognoskaci přesunu a ubytování vyčleněné jednotky ze Znojma do Prahy.


20. 11. 1989 - velitel 4. td. plk. Holba odesílá večer hlavní funkcionáře pluků ke kontrole připravenosti vyčleněných sil a prostředků pro MBO. U 9. msp. je přistaveno 20 nákladních aut, jsou omezeny vycházky, v určených místnostech je připravena munice a ostatní MTZ. U divizí 1. A probíhá obdobná činnost od 22. 11. 1989. Je to první svévolný pokus o oživení armády na ochranu fašistického režimu KSČ. HPS ČSLA vydává stanovisko odsuzující tzv. protisocialistické akce v Praze. Toto stanovisko je předáváno až do útvarů a jednotlivcům. Je obhajována nezbytnost zásahů pořádkových sil 17. 11. 1989 na Národní třídě Stanovisko podepisují generálové Klícha a Tomalík.


21. 11. 1989 od 9,00 - 14,00 hodin na MNO - Valy probíhá zasedán kolegia FMNO. Za HV - SOS je přizván gen. plk. Kondakov a za OSA ÚV KSČ plk. Trnka. V úvodu gen. Václavík hodnotí situaci. Plně odsuzuje činnost demokratických sil a uvádí: "Máme zakalený třídně uvědomělý velitelský sbor, na který se můžeme spolehnout... jsme tu od toho, abychom maximálně přispěli k zachování našeho socialistického společenského řádu." Pan Hegenbart se sice nezúčastnil, ale po 10minutovém telefonátu s gen. Václavíkem, uložil ministr MO gen. Vackovi v součinnosti s gen. Matyášem ihned provést výběr a přípravu lidí na obsluhu televizní a rozhlasové techniky - akce "Vlna".


22. 11. 1989 HPS vydává informace a pokyny pro politickou práci, odsuzuje OF a demonstrace a plně se staví za stanovisko gen. tajemníka ÚV KSČ a prohlášení vlád z 19. 11. 1989. Vydává výzvu k politické bdělosti a nezastupitelnosti vedoucí úlohy KSČ. Uvedené informace jsou beze zbytku předány vojskům 4. A s podpisem gen. M. Petra. Min. vnitra informuje svého zástupce gen. Lorence, že obdrží pokyn od gen. Vacka (!) a bude vyzván ke schůzce. V ubytovně ČSLA Ruzyň je soustředěna skupina 96 odborníků pro obsluhu televize a rozhlasu zorganizovaná zástupcem NGŠt gen. Ducháčkem a gen. Matyášem. Kdo nepodepíše prohlášení o mlčenlivosti, je ze skupiny vyřazen. Obrana lidu v duchu Gottwalda: "republiku si rozvracet nedáme" otiskuje první ohlasy z vojsk - souhlas se zásahem na Národní třídě, podpora vlády. Podle předběžného nařízení ZVO byla u první armády připravena šifrovka - rozkaz s obsahem prověřit a zabezpečit jednotky vyčleněné k udržení klidu a pořádku, což znamená násilně udržet dosavadní systém moci.


23. 11. 1989 je klíčovým dnem. Již 20. 11. 1989 svolal gen. Václavík na tento den poradu FMNO s účastí hlavních funkcionářů armády do velitelů divizí a jejich náčelníků PO. HPS ČSLA pokračuje v ideologickém působení na vojska a veřejnost, připravuje se shromáždění velitelů a politických pracovníků od 14,00 hodin. V osobním plánu náčelníka štábu 1. td. 1. A. plk. Zbytka byl zjištěn záznam telefonického rozhovoru s gen. Vackem: prověřit připravenost 2. tp. (tj. 85 tanků), prověřit bojeschopnost jednotlivých útvarů k akci "Zásah"!


23. 11. 1989 14,00 hodin - probíhá shromáždění na FMNO - Valy. Zápis z jednání byl zničen, účastníci si údajně nic nepamatují. (Je zajímavé, jak mohou lidé, kteří trpí ztrátou paměti nadále být v klíčových funkcích). Na programu byl referát min. obrany hodnotící vnější a vnitřní situaci s uvažovaným záměrem - připravit ČSLA k akci. Byla předána stanoviska a doklady příslušných náčelníků a velitelů. Byla zhodnocena politická situace náčelníkem HPS. Na závěr shromáždění přijalo "Prohlášení vedoucích funkcionářů ČSLA", kde je na konci uvedeno: "... společně s dělníky, rolníky, příslušníky inteligence jsme připraveni bránit a ubránit vymoženosti socialismu" (bylo připraveno 155 tanků). Na shromáždění dochází k naprosté shodě názorů, plné podpoře KSČ a odmítnutí vystoupení demokratických sil. Je proklamována věrnost plnění závazků Varšavské smlouvy. Po skončení shromáždění vydává min. národní obrany gen. Václavík pokyny náčelníkovi gen. štábu gen. Vackovi, veliteli ZVO gen. Zachariášovi a veliteli VVO gen. Andrejčákovi: zabezpečit udržování pevného voj. režimu, zabezpečit přítomnost hlavních funkcionářů na štábech a připravit řídící skupiny pro MBO. Stanovit pohotovost těchto skupin na 8,00 hod. 24. 11. 1989 a prověrky vyčleněných sil a prostředků do 16,00 hod téhož dne. Činí je osobně odpovědnými za svěřené funkce, počítaje v to připravenost útvarů ČSLA plnit úkoly vůči státu, tj. MBO.


Konec interpelace.

Karel Urbánek ve svém posledním rozhovoru (http://www.cs-magazin.com/2006-04/view.php?article=articles/cs060487.htm) neodpovídá pravdivě. Je zřejmé, že armáda, respektive její část, část jejího velení byla připravena zbraněmi a technikou zasáhnout proti demonstrantům zejména na Letné. Tehdejší ÚVKSČ požadovalo ústy Karla Urbánka dozbrojení Lidových milicí tanky, samopaly, transportéry a granáty. Za přítomnosti Václava Havla 24 hodin před zveřejněním změnila vyšetřující komise své stanovisko. Na čí popud? Na Karla Urbánka jsem tehdy podal trestní oznámení stejně, jako na některé funkcionáře ÚV KSČ. Trestní oznámení se ztratila a byl na mne vyvinut silný tlak, abych na věci netrval. Proč? Protože v listopadu 1989 byl uzavřen obchod. Nekrvavé předání moci komunisty za podmínky, že nebudou stíháni a že jim bude ponechána ekonomická moc. I za to komunisté poprvé zvolili Václava Havla prezidentem. Takže se muselo zaplatit. Proto netekla v listopadu 1989 krev. Proto se v následujících letech do vedení bank, velkých firem a fondů dostali stranické koně, mnohdy z řad StB. Proto byly vytunelovány fondy, velké společnosti a banky. StB byla v roce 1989 zrušena, ale přesto několik let dál pracovala. Dnes již ne.

Proč 50 % voličů tak rychle zapomnělo? Jaký je dnes rozdíl mezi projevy a metodami Jiřího Paroubka a předlistopadových nomenklaturníků? Žádný, Jiří to má podle jejich vzoru lépe propracované a snadněji odstřeluje manželky a neposlušné poslance. Ostatně, předlistopadový RaJ byl dobrou školou pro lichvu, okrádání a korupci. Jen tehdy kolotočáři nevraždili podnikatele. A pokud by ano, neprošlo by jim to.... a dnes??

Víte, proč v listopadu 1989 netekla krev a nebyli mrtví? Protože Václav Havel chtěl být prezidentem a Marián Čalfa dohodl s komunisty obchod: tiché předání politické moci (studenti byli dobrým nástrojem) za cenu, že zůstane zachována moc EKONOMICKÁ. A pak se ptejte, kdo, co a proč vytuneloval. Kdo a proč dnes USA vyslovuje vděk, na jehož základech by měl v Brdech stát radar.

Apropos. Barrrandovské terasy jsou kulturní památka. Před lety je daroval V. Havel podřadné herečce Veškrnové. V době, kdy první (a jediná) polistopadová hradní dáma, paní Olga Havlová umírala na rakovinu, Václav Havel odjel za státní peníze do USA s milenkou Veškrnovou. "Pravda a láska vítezí nad lží a nenávistí". Dagmar Veškrnová si dle knihy , dva roky po tom, co neměla na úhradu elektřiny ve svém bytě nechala za státní peníze na silvestra posílat jahody. Dnes nemá na opravu 100 milionového daru. Terasy se rozpadají. Kdyby jste to dopustili vy, památkáři by vám udělili milionovou pokutu. Paní Dagmar ji nedostane, i když dnes hraje podřadné hry, ostatně, jako celou svoji nejen hereckou kariéru. I to sklánění první dámy nad nemluvňátky titulních stran medií mělo úroveň druhořadé herečky. Její manžel je hrál desítky let... kolik a co stály ty roky?

Ale o tom až zase příště a nebude to hezké čtení.

Jste přesvědčeni že je Václav Havel čestným taťkou revoluce 1989 a demokracie? Opravdu chcete volit Jiřího Paroubka pro jeho kvality, nebo proto, že slibuje žít na dluh? Že je stejný, ne-li horší než-li předlistopadoví nomenklaturníci? Armáda byla připravena střílet do našich otců i do nás. Je vám to jedno?




Zápis z ustavující schůze Strany prostého lidu

20. prosince 2008 v 21:41 | Luděk Frýbort |  Clanky jinych autoru


Vážení spoluobčané, dámy a pánové, sestry a bratři, soudružky a soudruzi, drazí voliči! My, jimž blaho prostého lidu vždy bylo nejvyšším zákonem, jsme se zadostiučiněním uvítali výsledek krajských voleb, v nichž jste tak nesmlouvavě zúčtovali s těmi, kdo by rádi z vašich krvavých mozolů vysáli po třicetikoruně a dali ji nějakým doktorům. Jako začátek to bylo dobré. Ale my, jimž blaho prostého lidu je ... kdepak jsem to ... jo, tím zákonem, pozvedáme hlas a voláme: to nestačí! To bychom se spokojili s málem, bratři a soudružky! Táži se: kdo chodí k doktorovi? Ten, kdo je nemocný, odpovíte mi jistě. Velmi správně. A já se opět táži: je to nějaké povyražení, být nemocný? Nezasloužil by si spíš prostý, churavějící občan, aby byl za své strádání odškodněn? My, co nám leží na srdci blaho lidu, navrhujeme, aby každý prostý občan, jakmile vezme u doktora za kliku, nejenže nebyl nucen vysolit třicet korun, nýbrž aby je dostal! Tak, sestřička otevře šuple, tady máte třicek kaček, pane paciente, kupte si za ně něco pěkného na sebe. A jakýchpak třicet kaček. Co si dnes pracující člověk koupí za tři pětky? My, jimž je prostý lid nejvyšším, ééé, tohleto, podáváme návrh, aby každý u doktora dostal stovku! Nebo hned dvě. Nechť prostý lid rozhodne v referendu, zda chce dostávat u doktorů po stovce, nebo po dvou! A ve špitále jakbysmet: přijde ráno sestřička, rozveze snídani, jen se hezky napapejte, pane, a tady máte k tomu rohlíku dvě stovky. Jen tomu se dá říkat lidová politika! A my vám ji, soudruzi a dámy, zaručujeme. Volte nás, a uvidíte!


Ale teď mě napadá, ještě jsem vám nepředstavil naši novou stranu, co jsme ji zrovna založili. Českou demokratickou stranu rovnosti, sociální spravedlnosti a blahobytu pro všechny, ČDSRSSBPV ... no, já vím, je to trochu dlouhé, tak tedy řekněme SPL, Stranu prostého lidu. Vše pro lid! Vždy s lidem, nikdy proti němu! Vy s námi, my s vámi! Doktorům třicet korun, lidem bídu? S námi ne! Dejte se do strany SPL! Nebo se do ní ani dávat nemusíte, stačí, když nás budete volit, znal bych pár šikovných mládenců, co v tom dovedou chodit a taky chtějí pro prostý lid to nejlepší, ti už to zastanou sami. Ale to pořád ještě není všechno. Samozřejmě se prostý lid nemůže spokojit jen s bezplatným, ba ani s finančně zvýhodněným zdravotnictvím, i jiné oblasti občanského života je třeba zvýhodnit, školství především. Jen upír, sající krev z žil pracujícího lidu, si může přát, aby se někdo ve státním zájmu vzdělával a ještě za to musel platit. Pryč s takovými móresy! Vaše doba minula, vydřiduchové! Málo bylo pastelkovného, my naší prosté pracující mládeži zajistíme písankovné, čítankovné, pravítkovné, na vyšším stupni skriptovné a počítačovné ... ale co bychom to takhle rozpatlávali: každý žák základní školy nechť obdrží měsíčně, řekněme, tisíc korun, na středním stupni dva tisíce, vysokoškolák deset tisíc. Prosím? Nějaký hukot v sále? Dobře, může to být i víc, já se nehádám. Vůle lidu nade vše, pročež i ve věci finanční náhrady prostému žákovskému lidu uspořádejme referendum, vážené spolusoudružky a bratři. Každý ať udá sumu, již pokládá za přiměřenou, a my vítězný návrh prosadíme v parlamentě jako zákon. Paragraf ten a ten, každý má právo na odměnu za to, že chodí do školy. Tak!

Dále je tu, ano, správně, dále je tu problém veřejné dopravy. Taky to není žádný med, cpát se ráno v tramvaji a ještě si k tomu kupovat jízdenku. Tak si páni představují sociální spravedlnost? My, co jsme vždycky s lidem a nikdy... Klid, prosím! Ten prostý pracující občan tam vzadu ... co jste to říkal? Kde že na to chceme vzít? Ale prosím vás. Zdroje jsou! Dokud máte v kapse poslední groš, zdroje jsou! To vám zaručuju! Co? Vstupenky na fotbal? Jistě, jistě, i fotbal je nezadatelnou potřebou prostého lidu, bude se o tom uvažovat, spolehněte se. Až zase budou volby, hlasujte pro nás, dámy, soudruzi a bratři, a budete se mít ... no, jako v ráji. Neboť co je ráj, ptáme se. Totéž, co pro drobný prostý lid chystáme my: ráj je, když se nikdo nemusí o nic starat a všichni se mají dobře, ba znamenitě. Co prosím? Že všichni taky mají holou ... no, dejme tomu. Tak mají. Ale jen když je hezky. V případě nepříznivého počasí naše strana každému zajistí teplé oblečení dle vlastního výběru, pochopitelně zdarma. To vám slibujeme.

A teď k dalšímu bodu našeho programu. Co jsem to ... jo. Jak víte, ta nesvědomitá banda, co je zrovna u vlády, chce stavět tamhle v Brdech nějaký radar. S námi nikdy, sestry soudružky! Uspořádáme referendum ... nebo ani nic pořádat nemusíme, každý ví, že tři čtvrtiny prostého českého lidu jsou proti tomu krámu, kolem kterého všichni v okruhu dvaceti kilometrů dostanou bezplatně ... ééé, všichni dostanou rakovinu. Víc se o tom bavit nemusíme, lid je proti, to stačí. Leda by si to lid rozmyslel a tři čtvrtiny, ale co, půl lidu a jeden volič by chtěli ten radar mít. V tom případě slibujeme, že postavíme hned tři radary, ať na to padne majlant. Sami nejsme nic, bratři a občanky, s lidem jsme vše! Přání lidu nejvyšším jest příkazem! Tak, slibuji vám, to od teďka bude se vším. Když naši stranu prostého lidu ovšem zvolíte. Ale to vy jistě zvolíte, protože kdo jiný by vám přislíbil tolik životních jistot? Takový blahobyt? Ani ten Paroubek ne, občané a soudružky, ani ten Paroubek ne, a že umí slibovat! Taky je tady ta věc s tou Lisabonskou smlouvou. Nevím, proč se kolem ní nadělá tolik řečí. Že prý jí nikdo nerozumí... A nač, ptám se, potřebuje prostý pracující občan něčemu rozumět? Stačí, když ví, že je ta smlouva k ničemu. Necháme o ní všelidově hlasovat, a ukáže se. Když podepsat, tak podepsat. A když ne, tak ne. Všechno zařídíme. Když jsme u toho, i o té Evropské unii říká spousta lidí, že k ničemu není, jen by nás ráda připravila o naši, jak se to ... jo, tuhletu identitu. Zůstat, nebo vystoupit? Lid rozhodne, vážení bratři a soudruzi, náš prostý, ale moudrý lid! Nějaká připomínka, prosím? Že nám z toho Bruselu kapou pěkné prachy? To víme, bratři a občanky, a také to řádně zohledníme. Vystoupíme z té zlotřilé Unie, když si to prostý lid bude přát, ale prachy nám páni z Bruselu můžou klidně posílat dál, toho jim, troubům, rádi dopřejeme. Lid jim udělal tu milost, když o to tak moc stáli, a vstoupil do té jejich Unie. Lid rozhodne, a zase vystoupíme. A z toho jejich NATO taky. Nemusí se to s tou milostí přehánět. Cože? Kdo nám teď zaručí naši bezpečnost, říkáte, vy tam vzadu? Jednoduchá věc. V krajském výboru naší strany v Karlových Varech je, rozumíte, nějaký Ignatij Solověvič Gulagov, má vynikající styky s nejvyššími místy jedné nejmenované mocnosti, ta už se nám o bezpečí postará. Je to přece v naší české tradici, nechávat obranu, osvobozování a takové věci jiným, nebudeme na tak osvědčené metodě nic měnit.

Ale klid, prosím, klid! Nechte toho křiku, soudružky, sestry a pánové, pěkně jeden po druhém! Je tady takový návrh ... no dobře. O všem se dá mluvit. Že prý by se už konečně jednou mělo místo toho rozhazování peněz začít šetřit. Omezit byrokracii. To víme sami, vážení občané. Naše strana pověřila jednu prestižní agenturu průzkumem veřejného mínění, a ukázalo se, že 98,9% našeho prostého, moudrého lidu žádá na svém státu, aby šetřil! Aby omezil byrokracii! Všelijací Topolánkové a Paroubkové to vědí taky, ale nedělají nic. Nic, soudruzi! My, kteří bychom pro vás, prostý lid, srdce rozdali ... ale to by se už ukázalo, čí ... slibujeme, že začneme šetřit. Okamžitě, nemilosrdně, padni komu padni! Ale prosím, prosím, uklidněte se, to se ví, že na vaše sociální dávky vám nesáhneme, nejsme takoví psi. Naopak, sociální dávky navýšíme, ať se mají dobře i ti, kteří se vinou bezcitného systému musí flákat. A nízké mzdy zvýšíme, vydáme takový zákon, a nízké mzdy se zvýší. Střední mzdy? Ty samozřejmě také. Ale ano, ano, k podpoře vaší myslivecké jednoty taky přihodíme nějaké procento, to by tak hrálo, na lidové myslivosti škudlit. A olympijský stadion postavíme, ovšem, ovšem, a ještě větší, než chce pan Bém. Co? Pořád nějaké námitky? Vidím, sestry a vážení občané, že jste nepochopili princip šetření, jak mu rozumí naše strana, co ve všem všudy hájí zájmy prostého lidu. Šetřit se musí, ale ne na vás, občane! Na vás taky ne, vy tam! Na vás taky ne! Nikomu, jak tady sedíte, na jeho těžce zasloužený příjem nesáhneme, to těm ostatním! Daně? Daně zvyšovat nebudeme, a když, nikdy ne vám, vždycky někomu jinému! Už chápete, jak v sociálním státě funguje šetření? To jsem sám rád.

Mimochodem, totéž platí pro veřejné stavby. Dálnice, obchvaty, přemostění, mně nemusí nikdo nic vyprávět, sám vím, jaké starosti trápí mnohého těžce pracujícího prostého občana. Přijde prostý občan ze šichty, chce spát, a ona mu kolem baráku rámusí nějaká dálnice. Uděláme přítrž té velkopanské bezohlednosti, naši prostí občané! Je tady někdo z Olešky? Vy dva? Výborně. A z Břežánky? Nikdo? Výborně. Navrhneme změnit územní plán v tom smyslu, aby dálniční obchvat nevedl kolem Olešky, ale kolem Břežánky. Všichni spokojeni? Tak vidíte, jak to jde, když se chce. Aha, ještě že jsem si vzpomněl ... a budou se dělat reformy, himlhergot. Agentury zjistily, že lid si žádá reforem, a když lid, tak my taky. Svět takovou reformní partaj neviděl. Ale ne ne ne, to se ví že ne jako ten nelida Julínek, reformy ano, ale aby nikomu neubylo a nikdo se na nás nenaštval. A je po problému.

A teď, drazí přátelé, vážení spoluobčané, dámy a soudruzi, soudružky a pánové, drazí voliči! Už víte, jak vás chce vést ku štěstí a životním jistotám naše Strana prostého lidu. Všechno jste pochopili a promysleli. Je to tak? Je, jak vidím. Výborně. Zvedněte nyní ruku všichni, kteří jste se po zralém uvážení rozhodli dát v příštích volbách svůj občanský hlas naší straně, Straně prostého českého lidu! Tak honem! Les rukou! Co ... co ... kde je asistent ... dolaď si ty zesilovače, Véno, lidé neslyší ... co? Že reproduktory řvou jako bejk? Ale to vás tedy nechápu, vážení spoluobčané, opravdu, ale opravdu nechápu. Toho Paroubka jste všichni volili jako blázni, a přitom vám taky jen sliboval, co vám na očích viděl, jenomže ne tak velkoryse. No dobře. Uznávám chybu. Slibuji vám, drazí spoluobčané, sestry a soudruzi, že vám slíbím všechno, co vám slíbil ten Paroubek, a ještě spoustu krásných věcí navíc! Zvedněte ruce ... zase nic? Pak u mě nejste vážení spoluobčané, sestry a pánové, dámy a soudruzi, ale banda pitomců, kteří naletí na špek každému tlučhubovi. Nic, konec, táhněte domů, skládám funkci, rozpouštím stranu, volte si koho chcete, třeba toho Paroubka. Však on vám ukáže, holoto!

Ach, ti ukrutní Američané...

19. prosince 2008 v 4:17 | James V. Jakoubek |  Clanky jinych autoru
Komunisté si neustále stěžují nad útlakem jímž dle jejich názoru procházejí neprávem držení "bojovníci za svobodu", ať již třeba v Guantanamo, Cuba, nebo údajných chudáků zvaných "Miamská Pětka" (Miami Five) a podobných výlupků. Jak jsou všichni tito ubožáci nelidsky mučeni a úžasně trpí "za tlustými zdmi žaláře". Opravdu, zle se v Americe zachází s různými těmi "vlastenci" vzdorujícími imperialistickému útlaku. Něco takového se za komunistů přece nikdy nestávalo, komunisté vždy a všude řádně a lidsky se svými protivníky jednali, lidská práva zásadně dodržovali. Dokonce se poslední dobou rozšířila jakási naprosto nepravdivá zpráva o tom, jak hanebně prý skončil jistý důstojník KGB Oleg Pentkovskij. Lež na lež, soudruzi, nevěřte tomu....!! Práva lidská vždy a jenom porušovali a stále denodenně porušují pouze američtí imperialisté. Podobné řeči na adresu komunistů byly vždy jen pomluvy a nactiutrhání, žejo, soudruzi. Občas se sice proslechlo cosi o údajných násilnostech či nelidském chování dokonce prý českými komunisty páchaném, ku příkladu kterak lživě publikováno v kontrarevolučním roce 1968:


... Lidé byli přiváženi k výslechům jako dobytek s pytlem na hlavě, byli poutáni na rukou a nohou, byli oslepováni žárovkami, honěni karabáčem a mláceni do umdlení. Byli jim vyráženy zuby, oči a kůže pálena rozžaveným železem ... lidé byli po dlouhé dny máčeni ve vaně napuštěné fekáliemi a močí tak, že jim vyčnívala jen hlava, byli šokováni elektřinou a byla jim dokonce drcena varlata, kterýžto úkon byl v tamních odborných kruzích nazýván "telecí bečení" a nebo "rajský protlak"... (část svědectví politického vězně Filipa Jánského, Literární Listy č. 5, 1968).


Již několikrát jsem měl možnost přečíst si v Česku občas publikovanoý výtah z knihy Viktora Suvorova (pseudonym), bývalého důstojníka GRU a KG, kterému se podařillo ze spárů KGB uprchnout. V úvodu do své knihy uvádí initiation noviců, jakési varování co tyto v budoucnu očekává, zpronevěří-li se této bohulibé organizaci. Šlo vždy jen o krátký výsek, zřejmě opisovaný z jednoho zdroje. Zde je tedy překlad textu celého úvodu:



(Inside Aquarium, Prologue)


"My u nás máme jedno velice jednoduché pravidlo. Lidově řečeno, stojí to jeden rubl se k nám dát, ale dva ruble od nás odejít. Jinými slovy, je obtížné k nám přistoupit, ale neskonale obtížnější nás opustit. Z naší organizace vede ven jen jediná cesta - skrze komín krematoria. Pro někoho je to velice čestný způsob, pro jiného naopak ostudná a ukrutná cesta ven. Přesto je ale jen jeden komín pro nás pro všechny, jen jeden jediný způsob, jak naši organizaci opustit. Támhle tím komínem, pojďte se podívat..." a šedovlasý důstojník mě zavedl k velkému oknu. "Dobře se podívejte, to je ten komín..."

Z okna osmého poschodí kde se nalézáme se naskýtá panoramatický pohled na rozsáhlé, nyní zdánlivě opuštěné letiště jehož konec slývá se vzdáleným horizontem. Když se zahledím přímo dolů, spatřím v hustém travním porostu labyrint pískem vysypaných pěšin. Sytá zeleň zahrady je od letištní plochy oddělená tlustou, vysokou betonovou zdí která má na vrchu silnou ochranou hradbu ze stočeného ostnatého drátu.

"To je támhle..." ukazuje prstem šedovlasý důstojník na objemný, čtverhraný komín, přibližně deset metrů vysoký, postavený na ploché, asfaltem kryté střeše. Černá, asfaltová plocha střechy vyhlíží uprostřed zeleně jako vor na hladině oceánu, či spíše jako jakási bitevní loď s nízkým ponorem a obludným, neforemným komínem. Tenký, světlý pramínek kouře právě začal vycházet z otvoru komína.

"To někdo opouští organizaci?" ptám se.

"Kdepak" zasmál se šedovlasý důstojník. "Komín mimo jiné též skouží jako zdroj energie a tepla a také jako ochránce našich tajemství. V tuto chvíli se právě pálí tajné dokumenty. Je daleko spolehlivější tyto spálit než uložit někde v ústraní. Když někdo opouští naši organizaci, kouř je zpravidla daleko hutší, s olejovým nádechem. Jestli i vy do naší organizace vstoupíte, tak pak jednoho dne tímto ortálem vystoupíte vzhůru k nebesům. Ale to není důvod, proč jsme vás dnes povolali. Organizace vám tímto dává poslední možnost odstoupit od vašeho úmyslu k nám vstoupit. Proto také, abyste si mohl utvořit konkretní obraz co vás eventuelně očekává, jsem pověřen vám promítnout krátký film. Posaďte se."


Začíná černobílý film. Bez titulků, ozvučení, či jakéhokoliv uvedení. Rovněž očividně jde zřejmě dle značného poškrábání o dosti obehraný film.

Nejprve se objeví velká a vysoká, ponurá místnost bez oken, cosi mezi tovární dílnou a kotelnou. V pozadí lze pozorovat železné dveře pece které vypadají jako vstup do malého hradu ke kterým na podstavci směřují jako do tunelu dvě kolejnice. Několik zřízenců v šedých ochranných kombinézách stojí poblíž pece. Zřejmě topiči. Pak se v obraze objeví rakev. Jde tedy o krematorium, pravděpodobně to samé, které mě před chvílí oknem ukazoval šedovlasý důstojník. Muži se sehnou a přistavenou rakev položí na kolejnice. Dveře pece se pomalu otevřou a rakev, kterou zřízenci jemně popostrčí, se i s neznámým svým obyvatelem zvolna vydá do ohnivého žáru. Ihned poté se na plátně objeví detail obličeje živého muže. Tvář je zbrocena potem, dle všeho následek to žáru vycházejícího z otevřené pece. Obličej muže je zabírán ze všech stran, zdá se, že záběry nemají konce. Pak se kamera od obličeje muže začne pomalu odtahovat až zabere celou jeho postavu. Neznámý muž není oblečen do ochranného obleku jako ostatní zřízenci. Má na sobě černý, i přes značnou roztrhanost zřejmě drahý oblek. Pod sakem je mu vidět uvázaná kravata. Muž je upoután tenkým ocelovým lankem k železným nosítkám které jsou opřeny o zeď tak, aby měl přehled po celé místnosti a mohl pozorovat dění kolem pece.

Pak zřízenci obrátí svoji pozornost k nosítkám připoutanému muži. Pozornost tato má ale děsivý následek. Muž ze sebe očividně vydá mohutný výkřik. Zvuk sice slyšet, mimo bzučení promítačky, žádný není, je ale zřejmé, že muž přímo strašlivě řve, až se snad i okna třesou. Čtyři zřízenci nejprve položí nosítka s upoutaným mužem na zem a pak je zase zvednou a položí na kolejnice vedoucí k peci. Muž vyvíjí přímo nadlidský odpor aby jim v tom zabránil, odpor, který je zřejmý z výrazu jeho obličeje. Na čele mu tepe žíla naběhlá k prasknutí. Ale ani jeho snaha kousnout do ruky nejbližšího zřízence nikam nevede, zuby se mu jen
zasekly do jeho vlastního rtu a tmavá krev mu začíná stékat po tváři dolů. Jeho tělo je zřejmě velice dobře k nosítkám upoutané, ale muž se i přes to svíjí jako chycený lizard. Zmítá celým tělem a hlavou začíná bít do postranic nosítek. Je zřejmé, že mu již nejde o samu záchranu života, ale o rychlou, snad i snadnou smrt. Pokouší se rozhoupat nosítka a spadnout z vyvýšených kolejí na betonovou podlahu a tak snad ztratit vědomí. Člověk v bezvědomí se zřejmě pak ani žáru plamenů již nebojí. Ale zřízenci zřejmě vědí co činí a nosítka pevně drží v rukou. Spoutamý muž je naprosto bezmocný.

Říká se, že člověk v poslední chvíli života může i zázraky provádět. Že v posledním záchvatu pudu sebezáchovy všechna síla svalů, zbývající mentální a psychologické zdroje, nezkrotná vůle k životu se v jeden okamžik soustředí k poslednímu i když zcela marnému úsilí přežít. Muž na plátně zřejmě právě tímto posledním úsilím prochází. Celé jeho tělo je vypjaté přímo k prasknutí. Připomíná divokou lišku chycenou v pasti která se snaží překousnout si chycenou nohu a tím se osvobodit. Jde o nadlidský, nemožný výkon. Ocelové lanko jímž je upoután snadno vzdoruje jeho marné snaze. Nosítka, zvolna a bez zádrhů, se lehce šinou po kolejích k peci. Dveře pece se pomalu otevírají a blesky plamenů začínají bílým žárem olizovat elegantní polobotky spoutaného muže. Muž se pokouší ohnout nohy v kolenou a tím alespoň na okamžik zvětšit svoji vzdálenost od žáru pece. Marně. Záběr kamery se zblízka zaměří na jeho ruce. Tenké ocelové lanko je do jeho rukou hluboce zaříznuto, jen konečky prstů jsou volné a jimi se snaží zpomalit pohyb nosítek směrem k ohni. Bezvýsledně.

Pak se náhle, těsně před otevřenou pecí, nosítka zase zastaví. Další osoba, oděná stejně jako ostatní zřízenci, dává rukou pokyn kterým se zastavuje celý proces. Čtyři zřízenci poslechnou, zvednou nosítka s upoutaným mužem a znovu je postaví tak jako dříve ke zdi. Co se to děje? Proč se tento hrůzný proces náhle zastavil? Důvod se hnedle objasnil. Další rakev je přivážena do místnosti krematoria. Ozdobná a velice elegantní. Jde zřejmě o jakousi vysoce postavenou osobu, proto odsouzenec musí na svůj konec znovu trochu posečkat. Zřízenci přenesou ozdobnou rakev na kolejnice a jedním postrkem ji vyšlou otevřenými dveřmi na její poslední cestu do žáru pece. Dveře pece se zavřou. Promítačka jemně vrčí a záběr zavřených dveří pece na plátně se nemění. Trvá to nekonečně dlouho. Konečně zase dojde na spoutaného muže. Zřízenci ho znovu položí na kolejnice směřující k peci. Znovu je možno vnímat neslyšitelný poslední řev vražděného. Znovu blízký záběr jeho obličeje. Studuji jeho tvář a snažím se v ní najít známku šílenství - je snadnější pro šílence nechápajícího plně okolní jev, takto příšerně opustit tento svět. V mužně pohledném obličeji nic takového patrno ale není. Ten jen vší mocí které je v posledním okamžiku schopen marně vzdoruje svému osudu. Nic jiného, než silný řev mu již totiž nezbývá. Bohužel, či snad i díky, zvuk jeho posledního projevu nebyl pro posteritu zachován. Pak nastal rychlý konec. Jeho drahé, kožené polobotky olíznou první plameny. Oheň se prudce rozhoří, zřejmě kyslík je pumpován do pece. Zřízenci nejblíže u otevřených dveří před náhlým žárem odskočí na obě strany. Zbývající dva pak prudce postrčí nosítka se svíjejícím se mužem kupředu a ta mizí v rozpáleném vnitru krematorní pece. Dveře se zavřou. Po chvíli pak zmlkne i bzučení promítačky...

"Kdo to byl?" ptám se, aniž bych skutečně čekal odpověď.

"Plukovník. Bývalý plukovník. Pracoval v naší organizaci na velmi důležitých místech. Ale zradil nás. Opustil nás. Proto jsme ho z naší organizace vyloučili. Taková jsou naše pravidla, náš vnitřní zákon. Nikoho nenutíme, aby se k nám, do naší organizace, dal. Kdo nechce, ten nemusí. Proto tedy, nechcete-li se k nám dát, stačí to jednoduše říci a odmítnout. Ale jakmile se k nám dáte, jestliže do naší organizace vstoupíte, jste náš. Patříte k nám celou svojí osobou, bytostí i duší. Beze zbytku. Včetně drahých bot, kravaty a elegantního západního obleku. Tak to prostě je....! Proto vám nyní dávám poslední možnost než učiníte konečné rozhodnutí. Poslední minutu která rozhodne o vašem budoucím životě."

"Já ani tu minutu nepotřebuji."

"Na tom nezáleží, patří to k pořádku, k našim pravidlům. I když tuto minutu nechcete, naše organizace vám ji i přes to dává. Zde ji tedy máte. Seďte, nemluvte a přemýšlejte. Šedovlasý důstojník postavil přede mě veliké stopky a zmáčkl knoflík. Dlouhá, tenká ručička se vydala na jeden jediný oběh ciferníku....

Znovu v mysli vidím tvář bývalého plukovníka v posledním okamžiku jeho života když mu plameny již zachvátily nohy a hlava, plná života, s tepnou tepoucí uprostřed čela a vytřeštěnýma očima očekávající okamžitou, ukrutnou smrt mučivým žárem, stále ještě ve volném, životodárném prostoru. Jeho nezkrotnou touhu přežít. Přesto jsem již ale v duchu přesvědčen, že jestliže mě do této organizace přijmou, budu této sloužit tak jak lze ode mne očekávat. Vím, že je to velice seriozní a mocná organizace a to, co je mě o ní známo, vyhovuje mému temperamentu. Zároveň si též v duchu uvědomuji, že jestliže je mě souzeno opustit svět tuto skrze tento čtverhraný komín, tak to rozhodně nebude v naparáděné rakvi s kdovíjakými poctami... Toto zajisté neodpovídá mé povaze.

"Minuta uplynula. Chcete ještě jednu?" zeptal se důstojník.

"Nikoliv".

"Ještě jednu minutu?"

"Ne..."

"Dobrá, tak tedy k věci. Soudruhu kapitáne, považuji si za čest být prvním, kdo vám blahopřeje k členství v našem tajném bratrství, ve veřejnosti známém pod jménem Hlavní Zpravodajské Ředitelství Generálního Štábu (Chief Directorate of Intelligence of the General Staff), krátce GRU. Nyní vás přijme k pohovoru generál-plukovník Mesčerjakov, zástupce šéfa GRU a poté generál-plukovník Lemzenko z Ústředního Výboru Strany. Jsem přesvědčen, že budou s vaším členstvím souhlasit. Doporučuji vám ale netvářit se příliš důležitě, či překypovat horlivostí, i když neškodí spíše položit několik otázek než být příliš zticha. Potom projdete serií psychologických testů a šetření. Nebojte se jich. Budete-li se chovat tak jako se chováte nyní zde, bez problému jimi projdete. Soudruhu kapitáne, do budoucna vám přeji jen to nejlepší."


****************************


Úvod knihy Viktora Suvorova (pseudonym) "Inside Aquarium". Podtitul: "The Making of a Top Soviet Spy".


James V. Jakoubek

Překlad z angličtiny

Lakewood, Dec. 18th 2008

Demokracie po česku.

17. prosince 2008 v 14:12 | James V. Jakoubek |  Clanky jinych autoru

Nazval nedávno komunistický harcovník, jistý Heller Josef (od Strany Rodné honosnými tituly PhDr. a Csc. obdařený - a jak by ne, jest on zasloužilým politrukem, za Husákovy normalizace vychovávající na Vysoké Škole Politické nové komunistické kádry a dnes údajně na jakémsi KSČM podniku, Teoreticko-Analytické Pracoviště zvaném, funkci tajemníka snad vykonává, ostatně není on dochtorem sám, vždyť i intelektuální gigant Bilak Vasil dochtorem komunistickým také jest i když kandidátem jakýchsi "věd", Csc, prozatím nikoliv) jistého komunistického pisálka Věrteláře Václava "renomovaným a u čtenářů Haló Novin oblíbeným publicistou". Z Helerovic hlediska platitudy tyto si Věrtelář zcela zasluhuje, neb ten jest tak jako on přímo klasickým bolševickým demagogem. Vrána k vráně sedá, mudrosloví české praví.




Oba dva jsou "demokraté" až za hrob. Heller je zkušený osvětář a teoretik, kterak lze soudit z jeho vize jak ta správná demokracie pod vedením komunistů má, a jednou zajisté také bude vypadat: "...K tomu (nastoleni komunismu) je třeba naplnit podmínku klasiků - odstranění buržoazní osobnosti, buržoazní samostatnosti a buržoazní svobody, nikoli ovšem omezováním svobody, ale jejím rozšířením za omezené buržoazní hranice...." poučuje on své soukmenovce. Jak k onomu "rozšiřování svobody za omezené buržoasní hranice" lze prakticky dospět zase na vědomost dává renomovaný publicista soudruh Věrtelář Václav v jednom svém povídání pro čtenáře HaNo, kde si trpce stěžuje na právní omezenost současného českého volebního zákona (článek "Vláda usiluje o likvidaci demokratických práv"), který omezuje diktát stranického politbyra: "... bude potřebné upravit zákon o volbách v otázkách, které by prohloubily demokratické zásady. ... Problémem je neodvolatelnost poslanců, zejména v souvislosti s přeběhlíky. ... Bylo by například vhodné, aby politická strana za kterou poslanec kandidoval měla právo takového poslance odvolat (pokud se ten protiví stranické linii, aby pak) ... do Poslanecké sněmovny postoupil další kandidát strany. Považuji to nejenom za nejjednodušší řešení problému přeběhlíků ale i za zcela demokratický postup. Volební zákon potřebuje změny které upevní a prohloubí demokratické principy v praxi...!" sděluje tento publicista- demokrat svému demokratickému čtenářstvu plátku HaNo.


Tak je to tedy. Hloupé zákony dnes komunistům v Česku "omezují demokracii"!! Představte si, soudruzi, že takovýto neuvědomělý poslanec si dovolí hlasovat jinak než velí stranický program či dokonce nejnovější stranická usnesení a Strana kvůli momentálně platným nedemokratickým zákonům s takovýmto poslancem ("přeběhlíkem" kterak zní soudobý výraz český), nemůže vůbec nic dělat. Tohle přece za protosocialismu (či mluveno jazykem zmíněného politruka Josefa Hellera "první formě socialismu") přece jenom nebylo možné. Od čeho jsou pak stranické orgány, žejo soudruzi, když s takovýmto neuvědomělým "poslancem" nemají možnost řádně jak se patří zatočit, vyrazit s ním při nejmenším dveře, když zavřít či pověsit to už bohužel dnes, vzhledem k nedemokratickým zákonům, již dost dobře nejde a na jeho místo posadit uvědomělého soudruha/soudružku, kteří budou poslušně vykonávat stranická usnesení? Uznejte, soudruzi, jak lze tedy stranicky vládnout, když kdejaký poslanec jedná pouze a jenom dle svého vědomí a svědomí a naprosto se neohlíží na názor či usnesení Výkonného Výboru Strany? Tak daleko jsme to už došli...



Proto tedy bude naprosto nutné toto, dle komunistických představ "rozšíření demokracie za omezené buržoasní hranice" co nejdříve uplatnit. Jak? No přece po bolševicku, soudruzi, žejo, tak jak vždy a všude jsme my, komunisté, praktikovali - zrušením stupidního buržoasního zákoníku a vytvoření zákoníku nového, pokrokového, za omezené buržoasní hranice rozšířeného, postaveném na principu třídním. Komunisté přece v minulosti, když k tomu možnost dostali, vždy a všude zákoníky takto třídně upravovali a rozšiřovali o své vlastní (dle názoru omezených buržoustů ovšem údajně prý "drakonické") zákony. Tak je to, soudruzi.





Všem těmto Věrtelářům, Hellerům a jiné, ne jenom komunistické násilnické sebrance, ale i sebrance jiné, kupř. v ČSSD (viz povyk bratra-soudruha Paroubka Jiřího a spol. na adresu "zrádců-přeběhlíků" z jeho strany) zřejmě momentálně nejvíce vadí "nedemokratické" zákony české které, i když značně omezeně, přece jenom brání uplatňovat stranickou disciplinu na parlamentární úrovni zbavit údajného přeběhlíka jeho parlamentního mandátu. Stranickým diktátorům prostě jasné není a zřejmě tak honem nebude, že takový poslanec je (či spíše býti má) především občanem republiky a teprve potom poslušným členem té či oné strany. Dojde-li takovýto poslanec k názoru, že stranická politika zemi neprospívá, zemi škodí, má nejen naprosté právo ale i povinnost s touto politikou, s takovýmto stranickým usnesením, nesouhlasit a na půdě parlamentu to najevo svým hlasem projevit. Jak patrno, v totalitě odchovaným stranickým politikům kteří mají na mysli především pouze a jenom zájem jejich Strany, vůbec nedochází, že zákony jsou v každé civilizované společnosti ustaveny zejména a především proto, aby byly ku prospěchu státu, zemi a nikoliv té či oné strany a mimo jiné také proto, aby bránily menšinu před diktátem údajné většiny. Proto soudruh Heller tolik povykuje nad tak zvaným "omezováním svobody" v údajně "omezených buržoazních hranicích". Ano, je to opravdu bída když, dle zaběhnutých komunistických představ, dnes v Česku již nelze dosti dobře třídně uplatňovat diktát ulice, tak jak to bylo za komunistů běžně a naprosto samozřejmě praktikováno - viz kupř. masově organizované petice za "přísné potrestání zrádců" (včetně třeba i takového Slánského a spol., těchto ostatně moc velká škoda stejně nebyla, neb tito "komunističtí demokraté" protiprávní a zavrženíhodný komunistický režim sami do praxe uvedli), volání "smrt buržoasním nepřátelům", např. dr. Milady Horákové, na jejíž "pomník" dnešní "demokratická KSČM" dokonce kus žvance darovala - organizátoři a stavitelé památníku tohoto by zajisté měli tento jidášský groš komunistům pod nohy hodit!!





Do zákonů vtělené ochrany jednotlivce (byť i ten byl třeba poslancem za určitou politickou stranu a odmítal poslušně papouškovat a plnit stranická usnesení) před mocí vlády a stranických sekretariátů omezeneci a hulváti typu Věrteláře, Hellera, či i takového Paroubka, pravých to de-facto komunistů ať jsou již tito organizováni v kterékoliv straně a pro které platí pouze jakýsi zákon "třídního" či jen "stranického" boje, zásadně neporozumí, natož aby takovýto civilizovaný princip vůbec přijali za svůj. A to si v článku jiném ("Kdo vlastně porušuje Ústavu a zákony ČR?") renomovaný publicista soudruh Věrtelář velice stěžuje nad závěrem jakési komise která prý uvádí, že "... existuje 76 takzvaných idicií o tom, že KSČM porušuje Ústavu a zákony..." republiky (pouze 76 jich ona Komise našla?? ptám se). V článku tomto soudruh Věrtelář dokonce cituje stanovy KSČM kde se údajně praví, že se "... členstvím v KSČM je neslučitelná podpora hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod občana nebo jiná činnost která je v rozporu s Listinou základních práv a svobod". Jak se tento ve stanovách jeho strany jím tolik na obdiv dávaný zákaz "potlačování práv a svobod občana" s jeho požadavkem zákona který by výslovně potlačil, zakázal, toto specifické "právo a svobodu občana" na jeho vlastní názor, když by ten byl v rozporu s posledním stranickým usnesením, slučuje, o tom on zřejmě moc nepřemýšlel. Rozpor v uvažování jeho mu zřejmě již tak nějak nedochází. Jde zde asi o obvyklou stranicko-komunistickou dialektiku, kteroužto takový soudruh politruk Heller zcela běžně vysvětluje své "dialektické" protismyslné kotrmelce. Dle této komunistické Hellerovic a Věrteláře teorie, co jest či není "porušování lidských práv a svobod", či jak uplatňovat "právo vyjadřovat názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem" (článek 17 Listiny), tak o tomto mohou rozhodovat pouze a jenom komunisté a nikdo jiný.





Ku příkladu, dle soudruha Hellera: "(v platnosti) i nadále zůstává základní určení komunistického hnutí jako hnutí jehož cílem je zrušení soukromého vlastnictví. K tomuto cíli se také komunistické hnutí musí ve svých strategických materiálech hlásit … Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii veškerý kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu …" Takovéto a podobné "myšlenky", jinak ovšem strategické plány KSČM, jsou dle názoru komunistů českých zřejmě zcela v souladu jak s Listinou základních práv a svobod, tak s mezinárodními dokumenty o lidských a občanských právech kterých je republika Česká signatářem. Proto, dle renomovaného publicisty Václava Věrteláře, nikoliv komunisté čeští, ale komise Senátu která na tyto a podobné "strategické plány" a jiné výrazy sepsané v dokumentech KSČM poukazuje, porušuje jak Ústavu ČR a Listinu, tak občanská práva komunistů českých, neb dle zmíněných dokumentů, "… každý má právo přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu…" Proto zmíněné (76) zdokumentované indicie nejsou tedy nic jiného, než "…věty vytržené z konextu různých dokumentů a vystoupení stranických funkcionářů na různých úrovních a schůzích a pod. …" a jde tady o pouhopouhou anti-komunistickou hysterii. Povolit ale vzpurnému poslanci aby se protivil diktátu, pardon, demokratickému usnesení sekretariátu Strany, to je samozřejmě jiné kafe. Tak to tedy zásadně ne, žejo soudruzi.







James V. Jakoubek


Lakewood, Ohio,


Dec. 16th 2008