Všichni emigranti jsou magoři! A já jsem jeden z nich!

22. prosince 2008 v 15:53 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
V tech potrhlych diskusich pod mymi clanky (cesti komunisticti kolaboranti po tom jdou jako slipka po mrmlu) se objevily zminky o alobalove cepicce a kdo to vlastne vsechno vynalezl. Verim v priznani zasluh, tam kde patri. Vynalezcem tehle teorie o aluminiove cepicce je Stanislav Reinis. Prikladam jeho nekolik let stary clanek (myslim, ze vysel v Americkych listech) a mou nekolik let starou odpoved (ta v Americkych listech nevysla, tam jsem bojkotovan, stejne jako v Novem domove a ceskem komunistickem tisku, o to vice jsem zase publikovan jinde, ja si to chvalim). Tykalo se to tehdejsi diskuse o exilu, prolezlem fizly. (A znova podotykam, ja nejsem exulant, ja jsem emigrant - uplne jine zvire!)

Stanislav Reinis tedy napsal:

Emigrace není vždy legrace.

Emigrace vskutku zvenčí vypadá jako legrace. Pečení holubi nejenže jsou prý kdykoliv k dosažení, ale člověk nemusí ani natáhnout ruku a oni sami přilétnou. Někteří mají v zádech napíchnutý nůž a vidličku, jiní přistanou přímo v ústech. Ve skutečnosti však pečeného holuba neuvidíš.
Již před mnoha lety mě upozornil jeden můj známý, povoláním psychiatr, že v psychiatrických ústavech a léčebnách v Kanadě se nachází značný počet emigrantů. To je opomíjena stránka emigrace. Mnozí, a řekl bych většina, se v cizině dobře adaptují, pochopí, co od nich taková velká životní změna žádá, a vyrovnají se s ní. Pro některé lidí je však emigrace tvrdým oříškem. Je pro ně obtížné se naučit dobře řeč, najít a udržet si zaměstnání, využít své kvalifikace nebo si udělat novou, najít si přijatelný být, najít si přátele, porozumět lidem a jejich psychologii, vytvořit si rodinné zázemí. Výsledkem je pak u mnoha lidí pocit opuštěnosti a bezmoci. Emigrace je proto, podle velkých zdravotnických statistik, vysoce stresovou situaci, kterou postižený často řeší útěkem do psychiatrického onemocnění.

Mezi pacienty tohoto druhu jsou i Češi. Typický člověk, ale ne vždy, je ten, kdo emigroval poměrně mladý, zůstal svobodný, cítil se osamocený v zaměstnání i doma po práci, televizi nerozuměl a stejně stála za starou bačkoru, potácel se od zaměstnání k zaměstnání, po večerech vysedával v restauracích s lidmi, jímž také příliš nerozuměl, alkoholu potřeboval každý den víc a víc a po určitě době začal mít představy, že je pronásledován, a začal se bát. Někteří mají emigrantské sny, které se jim opakují každou noc. I ty jsou ukázkou frustrace. Zda se jim sen, že zítra mají být v práci, ale nebudou tam, protože jsou na hranicích v Rozvadově a nemohou se dostat přes hranice. Probudí se zpocení a v děsu, jsou jen rádi, že svítá, že jsou ve známém pokoji, za oknem je známá ulice a v té ulici mohou volně chodit, jít do práce a pak domů. Češi většinou své emigrantské sny přežijí. Naopak je známo, že Vietnamci, lidé z lodi, se z takových snů také někdy neprobudili, protože v hrůze dostali infarkt nebo mozkové krvácení.

Někdy je to strach, který v emigrantovi s postupem doby roste a mohutní, jindy to jsou jiné pocity, například hněv a nenávist. Před lety si tohoto jevu všiml T. G. Masaryk. V knize Otázka sociální, díl 2, str. 262, hledal příčiny zvláštního přístupu Karla Marxe k dějinám a filozofii. Říká: "S počátku mně velmi vadil Marxův zvláštní sektářský duch. Souvisí to s tou abstraktností a úzkostí. Časem jsem ten dojem ztrácel, alespoň jsem si věc dovedl vyložit. Nemýlím-li se, je to vlastnost, kterou si osvojují mnozí emigranti. Hercen ve svých vzpomínkách na toto působení vyhnanství pěkně ukazuje. Člověk v cizině a v cizím okolí je ponechán své zlobě - vzniká zvláštní kyselost a negace, revolučnost se udržuje. Sílí se sektářský absolutism, sektářský doktrinarism. Marx je heretik - arcikacíř."

Takový ovšem není jen Marx. Mám přítele, teď už vlastně snad pouze známého, protože se s ním nedá moc mluvit. Odstěhoval se kamsi do lesů a žije tam se svou trpělivou manželkou celý rok. V zimě pozoruje oknem sněhové závěje a nemůže často ani vyjet autem. Musí čekat, až mu protáhnou cestu. Ve městě, kam občas zajede, také zná málo lidí. Anglicky moc neumí a tak sedí doma, přemýšlí, vracejí se mu vzpomínky na příkoří jeho života, na všechny lidi, kteří se mu kdy nelíbili, myslí na politiku a na všechno možné. Je na to sám. Hněv v něm roste a sílí. Když na jaře vyrazí konečně mezi lidi, mezi své známé, je v něm hněv tak nahromaděn, že vynadá každému, kdo si vynadat dá. Lidé vesměs mlčí, nechají ho povídat, poslouchají a myslí si své. Já jsem si jednou neuvědomil, oč jde a seřval jsem ho. Od té doby nejsme přátelé, zcela zbytečně.

V cizině se mnozí lidé cítí sami a opuštění. Někteří si pak svoje problémy opravdu řeší nereálným radikalismem, o kterém mluvil Masaryk. Začnou nenávidět svůj národ, z kterého vyšli. Na internetu v různých diskusních skupinách je takových naseto. Vyčítal mi nedávno jeden, že jezdím pravidelně do ČR a že tam dokonce učím. To považuje za zločin. Pak mi vyčítal, že si myslím, že v Česku žijí i slušní a spravedliví lidé. "Byl tam jeden, ale ten už umřel," zavtipkoval si. Bral bych to za vtip, kdybych neznal jeho nenávistně a nereálné postoje.

Toto je však pouze mírný stupeň postižení. Po něm mohou následovat další stupně, například i perzekuční bludy. Znám člověka, který měl být vyložený aluminiovou fólií, aby jej neovlivňovali estébáci vlnami. Znám člověka, který ze stejných důvodů nosil pod kloboukem alobalovou čepičku. Znám jiného, který se schovával pod stůl, kdykoliv jelo okolo po ulici auto. A znám plno lidí, kteří se před krajany skrývali a s nikým se nestýkali. Objevili se až teď, ale jen dočasně. Nejnověji se už znovu bojí.

Není pochyb o tom, že na tom, že mezi námi byli fízlové a za totality nás hlídali, je něco pravdy. Pokud jsem však poznal na vlastní kůži a podle zkušenosti známých, nedokázali mít v pořádku ani adresář emigrantů. Taky na to neměli peníze, aby hlídali každého. Nezištných a pro socialismus zanícených Catonů moc nebylo. Problém měl ten, kdo se s tím nevyrovnal a neřekl si, ať mi vlezou na záda a zapíšou si mě, když holt jsou za to placeni. Hlavní důvod pro existenci informátorů mezi námi byl vyvolat psychózu, že exil a jeho instituce jsou plné donašečů, a že tedy je lepší se izolovat, s nikým se nestýkat a nikde se neukazovat. Tomu někteří uvěřili. Stranovlada nad nimi zvítězila.

Stanislav Reiniš
***

No a moje vyjadreni: Nebude to dlouhé, žádný strach. Stanislava Reiniše znám dlouhé roky, a považuji ho přinejmenším za dobrého známého, ne-li za přítele (abych tedy parafrázoval jeho výše uvedenou piruetu) a jen normální úcta před jeho minulými zásluhami mi zabraňuje zásadněji kritizovat jeho výroky. Tedy jen tak opatrně - mírňounce - abych Stanislava nepopudil:

Stanislav Reiniš správné dedukuje, že "hlavní důvod pro existenci informátorů mezi námi byl vyvolat psychózu, že exil a jeho instituce jsou plné donašečů, a že tedy je lepší se izolovat, s nikým se nestýkat a nikde se neukazovat." Nešťastným vedlejším produktem jeho článku je ale dojem (do psychózy to jde vybičovat později), že všichni emigranti jsou úplní magoři a případi pro psychiatra. Nehledě na případ z roku 2000, kdy český emigrant (skutečný schizofrenik) zavraždil manželku a děti v kanadském Kitcheneru, Stanislav Reiniš dělá tímhle článkem emigraci a exilu medvědí službu - tedy více škody než užitku.

Žil jsem řadu let ve stejném městě jako Stanislav Reiniš, stýkal jsem se s ostatními emigranty, chodil jsem do československého klubu v St. Jacobs, v žádném výboru, sdružení ani institucí jsem nikdy nebyl, ale byl jsem na velké řadě emigrantských akci, ať už šlo o stavení plotu v St. Jacobs (jak mi nedávno připomínal pan Stangl) až po pravidelné nedělní "brunches" a nebo vystoupení tehdy taky emigrantů Kryla a nebo Třešňáka. A ať jsem chodil, kde jsem chodil, tak takové idioty-emigranty, kteří by se schovávali pod stůl, když jede auto, nosili na hlavě pod kloboukem alobalovou čepičku nebo si tapecírovali byt aluminiem jsem prostě nepotkal, a slyším o něčem takovém poprvé. Jednoho, co si postavil barák na severu, na Hope Bay, blízko Tobermorry, žije tam mezi závějemi celou zimu se svou trpělivou manželkou taky znám (možná je to tentýž), a je
to fajn člověk, který nikomu nenadává a žádný růst hněvu jsem na něm nepozoroval.

No a aby tomu nasadil korunu, tak mezi tyhle nepravděpodobné emigranty-psychotiky zařadil Stanislav Reiniš i mne (a není to moje první nekreditované vystoupení v jeho článcích :-) ). Ano, trefená husa nejen zakejhala, ale téměř se i nasrala! Ano, já jsem ten výše uvedený "nenávistný a nereálný radikál", který kritizoval Reinišovo ježdění do komunisty řízené České republiky a jeho tamější vyučování na komunisty řízené Karlově univerzitě - označil jsem to za "novou variantu kolaborace s nepřítelem", ano já jsem ten nevkusný, nereálný a nenávistný vtipálek, který na Reinišovu větu, že v Česku žijí i slušní a spravedliví lidé, zavtipkoval "byl tam jeden, ale ten už umřel."

Oficiálně tedy vyhlašuji, že nejsem nenávistný. Nereálný jsem, protože bych si velmi přál, aby v České republice a na Slovensku byla svoboda, spravedlnost a demokracie - a to, uznejte sami, to je nereálnost par excellence, hraničící s psychózou. Rovněž prohlašují, že jsem nikdy nepotkal žádné emigrantské magory s alobalem pod čepicí a schovavající se pod stolem. Naprostá většina emigrantů, co jsem potkal já, byla naprosto duševně v pořádku a v zahraničí se uplatnili úplně bez problémů i tu řeč se naučili. Ano, mohlo tam být pár "divňousků", ale ti se všichni do jednoho po listopadu vrátili "domů" (pojmem "doma" označovali Česko, aby bylo jasno, podle toho poznate "divnouska"), obvykle pod záminkou "dělat tam byznis" a už jsme o nich nikdy neslyšeli.

A nebo tohle Reinišovo tvrzení: "V cizině se mnozí lidé cítí sami a opuštění. Někteří si pak svoje problémy opravdu řeší nereálným radikalismem, o kterém mluvil Masaryk. Začnou nenávidět svůj národ, z kterého vyšli. Na Internetu v různých diskusních skupinách je takových naseto." To je úplně uchvancancující prohlášení! Kde to Stanislav Reiniš sebral? Pokud se chcete sami přesvědčit a uvidět ty "osamocené, opuštěné, psychotické, nereálné radikální emigranty, nenávidící svůj národ, že kterého vyšli" (to je Reinišova verze, ne moje) a pokud nejste "velmi zaměstnáni" (třeba děláním byznisu s Českou republikou), tak se přihlaste do internetové diskusní skupiny s názvem CS-CLUB. K přihlášení stačí poslat jakýkoliv email s pár slovy v textu na adresu cs-club@humintel.com a automat vás sám přihlásí a pošle vám úvodní informace o čem to celé je. A přesvědčte se sami - nespoléhejte na co, co vám říká Reiniš. Ten by vám nakukal, že většina emigrantů nosí na hlavě alobalovou čepičku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Bartos Jan Bartos | E-mail | 23. prosince 2008 v 16:05 | Reagovat

Vazený pane Reinis, ziji v nemecku od roku 1968 mel jsem hodne kontaktu hlavne v holandsku a samozrejme zde v nemecku, mnoho známých, ruzných povolání a za celá ta léta jsem poznal jen jednu rodinu která byla skutecne mimo.U nich mám ale dojem ze by ani v cechách na tom nebyli lépe.Tedy nemáte pravdu ani v nejmensím, vetsina cechoslováku mluvi perfektne nemecky, musím dodat ze nikdo z mojich známých za doby kom. do cech nejezdil, dnes samozrejme jezdí, ale stejne rádi se vrací zpet domu a to je zde.Nejsou neprátelé cechu ani slováku, spíse naopak, ovsem ten velký odstup let nas vsechny zmenil a tak vidíme mnohé co nás odrazuje a co bohuzel nemuzeme ovlivnit.Zásadne to o cem písete neplati prinejmensím zde v evrope. S pozdravem Jan

2 James James | E-mail | 23. prosince 2008 v 21:20 | Reagovat

Zřejmě žiji na nějaké emigrantske výspě, kde se zdržují pouze a jenom tvorové s emigrací naprosto spokojeni. Nikde jsem se totiž s nějakým idiotem který by se do alobalu balil ani nesetkal, ba ani o takovémto podivínství neslyšel. Pan R. jich ale údajně zná celé kopy. Snad je i on jeden z nich.

Co se fízlů týče, tak o tom jsem zase slyšel. Ba, jednou na Silvestra když jsme se zde v Clevelandu, ve Swam Club Zdenka Štěpánka při konsumaci Jack Daniel veselili, přistoupil k nám jeden starousedlík a nenápadně prstem ukázal na jednoho strejdu stojícího nedaleko kterého jsem občas na různých get-togethers viděl, abychom si prý dali bacha, neb on že komunistům pražským donáší. Vstal jsem tedy a dědka k našemu stolu pozval. Tam jsme se ho pozeptali, zdali on opravdu špehuje a kolik mu Husák za to dává. A ať nám sdělí co chce slyšet, že mu to ba i písemně dodáme, aby se se psaním zdržovat nemusel. A poslintanýho Husáka ať k Novému roku srdečně pozdravuje. Dědek čuměl jako tele, že prý neví o čem je řeč a bleskově vypadnul. Od té doby se nám ale vyhýbal, alespoň jsem se s ním již nikdy nesetkal. Dle všeho je snad již i na pravdě Boží a s Husákem si vodkou nebezskou přiťukává.

3 Luis Luis | 24. prosince 2008 v 1:56 | Reagovat

"V cizině se mnozí lidé cítí sami a opuštění.' Bingo , trefa, konecne jsem to pochopil. Ja jsem petactyricet let zil v cizine !!!!!

4 Auiam Auiam | Web | 31. prosince 2008 v 18:52 | Reagovat

Ja myslim ze emigranti nejsou magori :)

5 fahrt fahrt | 12. ledna 2009 v 11:20 | Reagovat

nemam nic proti Reinisovi, snad jsme se i videli. Kitchener je mala dira, Standa ma leta, a treba z te dlouhe zimy je obcas bannana. Ja mu furt rikam at jde na jih.

6 Aneta Aneta | 24. ledna 2009 v 20:28 | Reagovat

Ahojky peknej blogiiiis tak se jukni na muj jo ? tynkaandanetka.blog.cz

7 Malik Malik | 17. února 2009 v 23:02 | Reagovat

Zločin je psát tečku nad velké písmeno I a taky zločin je terorizovat děti pokutami za návštěvu lékařské pohotovosti a za čerpání léků podle lékařem předepsaného receptu. A rozkrádat národní majetek a podporovat Bushovo mučení a vraždění. No ale nic z toho dneska nedělá komunistická strana. Takže zločinná organizace bude ODS?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama