Únor 2009

Jak jsem dostal opušťák

20. února 2009 v 14:51 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Velkou část své vojenské základní služby jsem strávil u vojenského útvaru VÚ 4425 v Prachaticích. Jednoho dne jsem zrovna trávil siestu, když tu pro mne přiběhl strážný z hlavní brány, že mám jít na dévéťárnu, že mne volá major Křupala. Major Křupala byl můj nadřízený, malý tlustý opilec s křivýma nohama, se kterým jsme měli komplikovaný vztah - sice jsem ho nebetyčně sral, ale zase jsem mu byl tolikrát užitečný, že neměl to srdce mne nechat zavřít. A dnes byl den mé užitečnosti.

Křupala měl službu dévéťáka, což byl "dozorčí vojenského tělesa" a náš dělostřelecký oddíl měl zrovna strážní službu - to se střídalo, jednou bigoši, jednou tankisti, jednou dělostřelci a tak. A vojín Zemčík se ztratil ze strážní služby i se samopalem vzor 58 V a čtyřmi zásobníky ostrých nábojů ráže 7,62 mm. Vojín Zemčík byl mrňous tak metr šedesát odněkud od Znojma a v mizení odkudkoliv měl už slušnou praxi. Velmi se totiž zamiloval asi do patnáctileté dívenky, která bydlela v nových panelácích postavených naproti kasárnám pod kopcem, kterému jsme říkali Skleňák (jak se jmenoval oficiálně, nevím), za kopcem byl rybník Husinec, a tak mizel skutečně velice často. Jenže obvykle bez samopalu. Chybějící voják se samopalem a ostrými náboji, tomu se tehdy říkalo "mimořádná událost", a když se oficiálně stala, tak lampasáci nedostali prémie. A to potom byla opravdu mimořádná událost.

Než jsem došel do dévéťárny, což byla malá boudička u brány, dodnes tam stojí, i když kasárna jsou zrušena, tak už měl Křupala zprávu od udavače, vrchního z restaurace z náměstí, že tam sedí opilý voják v maskáčích se samopalem a vyhrožuje, že všechny postřílí. Když vejdete na prachatické náměstí zespodu dolní branou, tak to byla druhá hospoda na levé straně, ta první měla takové podloubí a tahle byla hned za ní. Dnes se to asi jmenuje hotel Zlatá stezka, ale mám dojem, že tehdy se to jmenovalo Černý medvěd.

Normální vojenskou "lítačku" tvořili podporučík Czyz a rotmistr Knapp, ti ale prohlásili, že se nenechají zastřelit. Tudíž major Křupala povolal mne a pravil: "Tobě Zemčík nic neudělá, zajisti ho a přived ho sem, dostaneš opušťák!". Moje kouzlo osobnosti, kterého jsem požíval mezi vojáky a moje schopnost vytřít podlahu několika vojáky najednou, nezůstala lampasákům utajena. To se přihodilo už dřív, než jsem přišel poprvé do Prachatic z muničáku Babice, a několik mazáků dostalo neblahý nápad mne šikanovat. Byl jsem příjemný mladý muž, měřil jsem 198 cm a vážil 110 kilo. "No jdi, jdi, jdi," postrkoval mne Křupala, nervózní jako pes, "rychle to zařiď!" A dokonce mi dal železná chromovaná pouta, kterými jsem měl Zemčíka spoutat.

Zemčíka nebyl problém najít, seděl v prázdné hospodě na náměstí a pil pivo. Ani nebyl moc ožralý. Sedl jsem si k němu, bez cavyků chňapl po sklopce a sebral mu ji. "Naval zásobníky!" poručil jsem mu. Zemčík odepnul opasek a podal mi koženou brašnu se čtyřmi zásobníky. Viditelně neměl strach ze Sabinova, ale z toho, že ode mne v příštích pár vteřinách dostane přes hubu. Neměl jsem v úmyslu malého prcka tlouci. "Zaplať pivo a jdeme!" zněl další můj rozkaz. Učinil tak a šel se mnou jako ovce. Chromovaná pouta jsem nechal v kapse a zamířili jsme dolní branou ven z náměstí a ke kasárnám.

Cestou jsem mu vysvětlil s použitím velkého množství vulgarismů celou situaci a co má teď dělat. Došli jsme k díře v plotě, která byla na spodní straně kasáren pod budovou štábu - pod svícnem tma. Tou jsem Zemčíka prostrčil a poručil mu, že má jít na oddíl, okamžitě si jít lehnout a spát a až ho za chvíli někdo objeví a probudí, tak že má tvrdit, že byl po stráži tak strašně unavený, že šel hned spát. A že se toho má držet. Jak zmizel, schoval jsem jeho samopal a zásobníky do křoví a obešel plechový plot a vešel hlavní branou přes dévéťárnu. Křupalovi jsem vrátil pouta a nahlásil, že v té hospodě už Zemčík nebyl a nikdo neví, kde je. Křupala si rval vlasy a jeho kruhy pod očima, byť normálně běžné, začínaly nabývat typu, co má pták Bubo bubo.

Šel jsem zpátky na dělostřelecký oddíl spodní cestou okolo štábu, už začala být tma, prolezl jsem dírou ven, sebral Zemčíkův samopal a zásobníky, došel k naší zbrojnici, od které jsem měl klíče, protože jsem byl staršina, samopal vrátil do regálu, vypáskoval náboje a naskládal je do takových dřevěných destiček, což se tehdy dělalo. Pak jsem šel vrátit koženou brašnu na zásobníky Zemčíkovi, který opravdu statečně předstíral, že spí. Objevil jsem ho a vzkřikl "Zemčíku, co tu děláš? Dyť já tě hledám!" "Spím, mám po službě!" odpověděl správně Zemčík. Tak jsem od dozorčího oddílu zavolal na dévéťarnu Křupalovi, že jsem Zemčíka objevil, že spí na rotě a že to celé byl asi nějaký omyl, že Zemčík podle mne nikde nebyl.

"Kurva!" zařval Křupala a praštil telefonem. Během pár minut se objevil na oddíle, což byl slušný výkon, protože od brány to bylo tak aspoň kilometr, zavolal písaře a nařídil mi otevřít zbrojnici a udělat okamžitou inventuru. Spočítali jsme samopaly, spočítali jsme všechny náboje a všechno sedělo. Následovalo řvaní na vojína Zemčíka, který opakovaně potvrdil, že na nástupu po službě sice nebyl, ale to jen proto, že mu bylo tak zle, že odevzdal samopal a hned šel spát. "Vy mne dlouho srát nebudete!" zněl závěrečný křik majora Křupaly. Mýlil se. Srali jsme ho až do konce vojny.

Druhý den v rozkaze dostal vojín Zemčík šest dnů vězení za nedostavení se k nástupu po výkonu strážní služby. Já jsem dostal 24hodinový opušťák do Velkého Krtíša. Nikdy jsem tam nebyl, ale nejel tam vlak a bylo to z Prachatic strašně daleko a tak voják dostal k jednodennímu opušťáku ještě dva dny na cestu tam a dva dny na cestu zpátky.
-----
Tohle byla ta hospoda, ale nechodilo se tam tema velkyma vratama. ale mensima dverma napravo (nejsou videt). Vevnitr meli stoly a drevene lavice ze svetleho dreva v tehdy popularnim stylu "selska jizba".

Dukaz zhorsujici se americke ekonomiky...

19. února 2009 v 22:23 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Prilozen je dalsi dukaz zhorsujici se americke ekonomiky... Za chvili o tom budou psat i Britske Blisty a Darius Nosreti, ze to cetli v Morning Star a Guardianu....


Vlna násilí v hotelu Pošta...

19. února 2009 v 20:31 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Mým nejlepším kamarádem v době vojenské služby u VÚ 4425 v Prachaticích byl Jozef Bandri. Byl cikánské národnosti, původem z Galanty, ale dětství strávil v Chebu, takže uměl krásně česky, rozhodně lépe než já. A když jsme nedostali vycházku, kdy jsme chtěli, tak jsme prostě odešli na nepovolenou vycházku buď dírou v plotě anebo nějakým fíglem rovnou přes bránu, když tam byl nějaký vhodný důstojník mající dozorčí funkci. Jednou, když byl na bráně podporučík Maňásek, tak jsme propochodovali přes bránu, Bandri a já, přičemž on šel přede mnou a já jsem držel ruku na jeho rameni. "Kam jdete? Zahlaste se!" zavřískal z okýnka vrátnice Maňásek, známý jako "Ztracené dělo". "Soudruhu podporučíku! Eskortuji vojína Bandriho k odbornému lékaři na polokliniku do Prachatic! Má prudké bolesti břicha a jde na gynekologickou prohlídku!" (tu polokliniku jsem řekl schválně, Maňásek to spolkl). "Pokračujte!" zavelel Maňásek a pokračoval dál ve studiu příručky Zákl 1-1, kterou měl před sebou postavenou tak, aby zvenku bylo vidět, co čte.

A tak jsme šli. Když nebyla obvyklá doba vycházek, tedy odpoledne, tak nebylo radno se zdržovat na prachatickém náměstí, protože Malý Bigo, jinak zástupce velitele pluku pro výcvik major Král, rád chodíval do Národního domu na pivo během dne, někdy i na oběd. Chodívali jsme tedy o ulici níž, jeden blok domů pod náměstím, kde na rohu stála budova s nápisem Hotel Pošta. Jestli byl nahoře hotel, jsem se nikdy nedověděl, ale dole byla hospoda čtvrté cenové skupiny a vpravo za výčepem byla velká místnost, která už měla okna do ulice za rohem. Místnost měla staré ohýbané židle ještě po Němcích, igelitové ubrusy na stole a podlaha byla taková nečitelně černá, jako bývaly podlahy ve starých nádražních čekárnách. A opravdu to tam smrdělo jako v nádražní čekárně v Postoupkách.

Seděli jsme tam s Jozefem Bandrim a za chvíli se k nám připojil Jirka Paroubek, který byl na legální vycházce, u absíků se to tak nebralo, ti měli stále nějaké výhody a chodili na vycházku třeba v poledne. Přišel tou ulici za rohem, protože měl přítelkyni na pedagogické škole. A protože se Jirkova přítelkyně zrovna musela učit štrikovat, nebo neměla čas, nebo náladu, tak přišel čas na pivo. Jirka seděl zády k pootevřenému oknu, já proti němu zády ke středu místnosti. Seděli jsme tam jako tři cikáni, protože Bandri byl jasný a já i Paroubek jsme velmi tmavé pleti. Za mnou seděli u stolu čtyři chuligáni nebo hašišáci, tak se jim tehdy říkalo, měli doma ušité hranaté batohy, na které propiskou napsali US a hráli na kytary. A krásně. Ten, co zpíval, vypadal jako mladý Luboš Pospíšil (nevím, zda to byl on) nebo Jáchym Topol, takový ten světlý typ, co by si rád nechal narůst blond plnovous, jenže mu neroste a vypadá to blbě. Hráli stylem první housle a druhé housle, nebo první kytara a doprovodná kytara, nerozumím tomu, ale měli to krásně vymyšlené a ladilo to, zpívali Be-bop-a-lula a House of the Rising Sun, což mělo obzvláštní kouzlo a přitažlivost pro mne, protože tehdy už jsem začínal vidět americké pobřeží nad Boubínem. Bylo poznat, že to nejsou žádní vlastenci a Sušilova sbírka moravských písní je nevzrušuje.

Poslouchali jsme aspoň půl hodiny, nikomu nevadili, běžní prachatičtí vagabundi a ožralkové seděli v přední místnosti u výčepu, ale přesto ta angličtina musela asi někomu velice vadit. Objevil se příslušník Veřejné bezpečnosti, poměrně mladý, tak metr sedmdesát pět a začal ty chuligány za mnou "legitimovat" a kontrolovat, jestli mají v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. Paroubek s Bandrim sedící proti mne to asi pozorovali pěknou chvíli, já jsem o tom vůbec nevěděl, až když úplně přestali hrát a začaly se ozývat protestující hlasy, tak jsem se taky otočil. Je dosti možné, že se příslušníkovi dostalo od hašišáků nějakého nelichotivého přízviska, v každém případě chytil zpívajícího "Pospíšila" za košili pod krkem a začal ho mlátit pendrekem po hlavě, krku a ramenou. Zpěvák nemelodicky řval bolestí. To už jsem stál za příslušníkem a zvednul mu tu jeho brigadýrku s červeným pruhem z hlavy. Pootočil se, co se jako děje. Přitom tak prudce pohnul hlavou, že se nešťastnou náhodou čelem praštil do prázdného kríglu, který držel Jozef Bandri v ruce. Krígl je sklenice na pivo z poměrně tlustého skla s držátkem. Byla to stará dobrá rána a příslušník šel do kolen a chvíli to vypadalo, že chce na do teď bitém hašišákovi provádět nějaký orální sex. Ale je taky možné, že se mu zdálo, že je ve Škole SNB v Holešově a že dělá rajóny. V každém případě byl mimo provoz.

Chuligáni zřejmě nebyli v této situaci poprvé a zcela jasně věděli, co mají dělat. Otevřeli boční okno do ulice, všichni čtyři vyskákali ven a utíkali jako zajíci. Vojín Jozef Bandri vytáhl omdlelé pěsti dělnické třídy pistoli CZ-52 z pouzdra, pár pohyby udělal "rozborku", což nás nutili dělat i se zavázanýma očima, jednotlivé části taky vyházel oknem a pružinu strčil do kapsy s poznámkou, že ji potřebuje. Poté sám vyskočil oknem a odebral se neznámo kam. Podotýkám, že pozdější verze tohoto příběhu, tradující v prachatických kasárnách, že jsem tím oknem vyhodil i ne zcela omdlelého příslušníka, nejsou pravdivé. Ležel na zemi a měl dost. Já jsem se ho ani nedotkl. Možná tím oknem sám vyskočil při snaze pronásledovat prchající chuligány a znovu pod oknem omdlel. Co já vím?

Já s Paroubkem jsme odešli dveřmi, kolem výčepu. Paroubek se naklonil k výčepnímu, aby byly viděl ty dvě pecky mezi zlatými kolejničkami na jeho rameni a pravil: "Soudruhu! Oni se tam vzadu perou! Ale my s tím nemáme nic společného!" A vrátili jsme se zpátky do kasáren, já dírou v plotě, Paroubek přes bránu, protože on byl venku oficiálně. Pokud vím, celý případ nikdy nebyl vyšetřován, aspoň mne se nikdy na to nikdo neptal. I když je možné, že zavřeli někoho jiného.

----
Tento článek je určen hlavně pro mé zahraniční čtenářstvo. Těm pár českým vrtákům a hnidopichům, co to budou číst, bych chtěl sdělit, že Paroubek se žádného trestného činu nedopustil a ostatně si ani na nic takového vůbec nepamatuje a já vám na vaše zákony, které mají kontinuitu s komunistickým režimem, zcela seru.
---
Jozef Bandri se mi nedavno ozval emailem a poprel, ze by nekdy byl ciganske narodnosti. Nic jineho nepopiral. Na fotce je Hotel Posta v Prachaticich, jak vypada dnes - v te hospode je ocividne BAR - zadna 4. cenova skupina.




Jak slobodník Balog nedostal opušťák ...

19. února 2009 v 19:43 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Po mých nedávných vzpomínkách na mé nedobrovolně působení u VÚ 4425 v Prachaticích se mi ozvalo větší množství pamětníků, mnozí poslali i staré a nové fotografie a většinou vzpomínali na neobvyklost tohoto vojenského útvaru. Jeden čtenář, který taktéž prošel tímto vojenským útvarem, jej dokonce nazval likvidačním útvarem - určeným k likvidaci nepřátel režimu. Já sám bych tak daleko nešel, i když nikde jinde nebyly tak běžné násilností, sebevraždy, nehody a i neobvyklé složení vojáků (nakonec i důstojníků) určitě nějaký důvod někde mělo.

Dle mé teorie to byl útvar, který vojenští plánovací té doby odepsali jako okamžitou ztrátu v případě vojenského konfliktu a proto byl zalidněn lidským a vojenským odpadem a vybaven nikde jinde nepoužitelným materiálem. Na kolopásovych vozidlech Hakl a na dělech H-122 ještě byly pod nátěrem vidět původně namalované hákové kříže. Lidský materiál na tom nebyl o mnoho lépe. Podle mne se do Prachatic dostávali jen několikrát odmítnutí žadatele o modrou knížku, psychotici, dříve trestaní potetovaní kriminálníci, cikáni, Maďaři odmítající slovakizaci, lidé politicky nespolehliví, lidé se špatným kádrovým původem a vůbec lidé, kterých z hlediska tehdejší moci "nebylo škoda". Byli jsme na odpis, byli jsme "expendables". Já sám jsem tam přišel po vyřazení z VÚ Grabštejn pro "nepoužitelnost a špatný vztah k socialistickému zřízení" (za flašku rumu mne absíci u evidenčáka nechali prolistovat můj spis, rum jsem nepotřeboval, byl jsem vždycky abstinent) po příliš mnoha sebevraždách v muničním skladu VÚ Babice u Prahy. Ovšem uměl jsem číst a psát, prokazatelně jsem nebyl psychotik, měl své kouzlo osobnosti mezi cikány i Maďary a tak jsem v Prachaticích málem udělal kariéru a stal se staršinou.

Nepravdivá fáma, že jsem z hotelu Pošta vyhodil příslušníka VB oknem na ulici, vznikla kvůli slobodníku Balogovi - oni nebyli svobodníci, oni byli zásadně slobodníci. Seděl jsem na rotě, v cimře (které se říkalo "světnice") na posteli v rohu u okna (mít postel v rohu u okna byla výsada) a četl jsem si Hemingwaye v angličtině, knížka byla vydaná v Moskvě a měl jsem ji půjčenou z Městské lidové knihovny Prachatice, která byla umístěna v domě Mistra Jana Husa v uličce za hotelem Pošta. Neskrývaným čtením knížek v angličtině jsem neuvěřitelně popuzoval veškeré důstojnictvo, moje obrana vždy byla, že je to z veřejné knihovny a knížka byla vydaná v Moskvě. Podporučík František Maňásek, ačkoliv byl sám z Humpolce, mi říkával československy: "Hedvíček, až tebe jednou kontráši načapajú, tak sa z toho osereš!". "Až po tobě, Františku, ty jsi můj velitel!", byla moje obvyklá odpověď.

Slobodník Juraj Balog musel mít podle mne celou sbírku těžkých psychóz a neuróz. Jednou dostal opušťák na svatbu své sestry. Byl vojín a když přijel zpátky, ukazoval fotky ze svatby, na kterých byl v uniformě (který normální člověk by na opušťáku na svatbě nosil uniformu? Jen magor) a měl jednu pecku na rameni, i když byl stále ještě vojín. Prostě se doma na opušťáku povýšil, aby se mu nesmáli, že je jen vojín. Ovšem, teď už regulérní slobodník byl a byl velitelem děla H-122. Šajba jako hrom. A teď vyběhl z Křupalovy kanceláře na opačném konci budovy a bylo jasné, že mu Křupala odmítl dát další opušťák, protože se dlouhou kamennou chodbou rozléhal jeho řev, z něhož bylo lze rozeznat jen slovo: "zabijem!".

Rozkopl plechem pobité dveře do naší cimry, prudce došel ke své skříňce na opačném konci a vytáhl bajonet, který se připínal na hlaveň samopalů SA-58, což byl solidně dlouhý nůž. "Zabijem!" zařval nepříčetně znova, jako by jsme to už neslyšeli předtím. "Křupalova kancelář je na druhém konci chodby. Maňásek je doma. A nezapomeň tím nožem potom trochu pootočit!" pravil jsem k němu dobročinné, jsa dobrák od kosti. A to jsem neměl dělat, slobodník Balog naprosto nebyl při smyslech a najednou jsem byl cílem já. Otočil se jak na obrtlíku a skočil po mne. Z jeho strany zásadní chyba. Nebyl pro mne problém ho za tu ruku s bajonetem chytit a druhou ho proplesknout.

Ovšem zase jsem to chybně naplánoval. Počítal jsem s tím, že jak jsem ho plesknul, že se odrazí ode zdi zpátky na mně, já ho plácnu ještě jednou a půjde spát. Chyba byla, že za slobodníkem Balogem nebyla zeď, ale otevřené okno. A on tím oknem prolétl takovým krásným plavným skokem, jako když olympijská vítězka Milena Duchková skákala do bazénu. Jenže se neozvalo žblunknutí, ale vzteklý řev, protože pod oknem seděl můj kamarád Zdeněk Pražák z Brna a Balog na něj spadl. Zdeněk Pražák byl velmi rozložitý, asi dvacetiletý kluk s tváří čtyřicetiletého muže se smutnýma očima. Teprve nedávno mi sdělil náš další kamarád Lexa, že se Zdeněk Pražák utopil pár let po vojně, když cvičil psa, který skočil do vody a nemohl vylézt. Tak tam skočil do vody pro něj, pes vylezl, ale Zdeněk už ne.

Teď ovšem Pražák úspěšně tlumil Balogův let oknem. Balog se posbíral se země a se stejným monotónním křikem "Zabijem!" oběhl budovu a hlavním vchodem dovnitř a chodbou zpátky na mne. Jenže už neměl bajonet a navíc jsem ho už čekal. Rychle jsem ho přesvědčil, že ač bylo odpoledne, že by měl jít spát a osobně jsem ho uložil na "regál", jak jsme říkali postelím. Tou dobou už stál ve dveřích i Zdeněk Pražák se železnou vodovodní trubkou v ruce, aby zasáhl, kdybych náhodou prohrával. Když se Balog druhý den ráno probral, tak si nic nepamatoval a chtěl se se mnou kamarádit.

Já jsem se ale spíš kamarádil s Pražákem i přes jeho divný vzhled. Začalo to zcela obyčejnou příhodou, když nás poslali jako celý útvar na jakési tříměsíční cvičení Štít do Polska. Už to bylo v listopadu, zima jako hrom, jeli jsme nákladním vlakem v dobytčích vagónech, co pamatovaly ještě transporty do Auschwitzu, většině té vojenské lůzy to bylo jedno, ale vnímavějšímu člověkovi z téhle asociace mohlo jebnout. Kdesi v Jelenie Góře se ztratil vagón, kde jsem měl spacák, byla noc a já na sobě měl jen maskáče. A Zdeněk Pražák to viděl a nabídl mi, že se dohromady přikryjeme jeho spacákem. Bylo to gesto znamenající dost, obzvlášť v tak nepřátelském a pološíleném prostředí, ve kterém jsme tehdy byli. Zdeněk byl později dost dlouho zavřený, protože byl jako eskorta, když vezli vlakem z Prachatic někam na Slovensko děla a tanky do opravy, a když přijeli v Brně na nádraží, tak se všichni, kdo byli z Brna sebrali a šli domů s tím, že ten vlak potom někde dohoní. Jenže jim ten vlak ujel. Vlak ostatně ujel nám všem, my jsme si to tehdy ale neuvědomovali. Byl tam právě Zdeněk Pražák, Zdeněk Mrázek a Robin Šebesta. Když se vrátili z basy, udělal jsem vše v mé moci, aby měli klidný zbytek vojny.

Jiná historka dokumentující definitivní nenormálnost celého útvaru a vojáků v něm. (Teď si uvědomuji, že jsem vlastně za celou dobu v Prachaticích neznal nikoho z obyčejných vojáků, kdo by byl z Prahy, jen cikáni, Slováci, Maďaři a pár z Moravy. Zvláštní.) je o tom, jak jsme zkoušeli razanci (tak jsme tomu říkali) náboje 7,62 a samopalů SA-58. Sázka byla o dvě flašky tuzemského rumu za Kčs 33,50, ale všichni jsme u toho byli střízliví. Což neznamená, že jsme byli úplně při smyslech. Šlo o to, že když se naskládá na výšku za sebe matrace ze standardních vojenských postelí (na každé posteli byly tři a trojúhelník pod hlavu, vevnitř bylo seno, žádná pěnová hmota) a vystřelíš jediný výstřel ze samopalu, kolik matrací to prostřelí, než se kulka zastaví. Jedním ze sázejících jsem byl já, druhým vojín Minařík, písař oddílu odkudsi z Kladna-Buštěhradu, jeho otec byl nějaký nomenklaturní kádr. Syn byl opilec po něm a už se těšil na dvě vyhrané flašky rumu.

Já jsem tvrdil, že jeden výstřel z SA-58, ráže 7,62 mm neprostřelí 25 matraci, Minařík tvrdil, že prostřelí. Já jsem sázku ještě zvýšil tím, že když půjde o DVĚ flašky rumu (místo o původní jednu), že si za tu dvacátou pátou matraci ještě i osobně sednu. A tak jsme to udělali. Naskládali jsme dvacet pět matraci, přirazili je z obou stran postelemi, a Pražák byl na mou žádost určen jako střelec. Vydal jsem mu jediný náboj, měl jsem jako staršina svůj "stash" z ostrých střeleb, kde jsem vydával náboje a nikdo to nekontroloval a sedl jsem si za poslední matraci. Zavřeli jsme okna od světnice a to bylo jediné zvukotěsnící opatření, které jsme udělali. Brána s dévéťákem byla kilometr daleko a všichni lampasáci byli permanentně ožralí. Hromada svědků stála za Pražákem. "BUM!" Rána to byla velká, ale úplně jiný zvuk než na střelnici nebo venku. Začali jsme rozhazovat matrace, má díru, má díru, má díru a v sedmnácté byla kulka. Dvě flašky rumu byly moje. Minařík je musel pronést přes bránu. Jednu z těch flašek jsem potom dal absíkům na evidenci, aby se ztratil můj záznam o trestech, které mi udělil velitel pluku a abych nemusel nic nadsluhovat.

Nenadsluhoval jsem nic. Záznamy nebyly nalezeny.
---

Na obrazku je budova delostreleckeho oddilu VU4425 - jak vypada dnes. Tady se to vsechno odehravalo. V prizemi. Nahore byl nejaky silnicarsky prapor.

Jak jsem byl ideologickym diverzantem...

19. února 2009 v 14:58 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Pokud byste věřili českému kolaborantskému herci Miloši Kopeckému, tak Flüchtlingslager Traiskirchen musel být něco jako peklo na zemi, kde agenti CIA vyslýchali a mlátili československé emigranty od osmi do dvanácti a od jedné do pěti odpoledne. Mezitím ne, to měli přestávku na oběd. Aspoň tak to bylo vylíčeno národem milovaným hercem, někdejším členem KSČ a moderátorem protiemigrantského a prorežimního seriálu Československé televize Krok do neznáma. Pokud jste příliš mladí, najděte si to na Wikipedii, vy starší, přestaňte předstírat, že si to už nepamatujete.

My jsme vnímali Flüchtlingslager Traiskirchen úplně jinak. Bylo to nádherné místo, kde jsme potkali spoustu nových celoživotních přátel, takový "Club Med" kousek od Badenu na jih od Vídně. Potkal jsem tam Dušana Apfela, Mílu a Zuzku Vargovy, Petra a Ivu Smejkalovy, bratry Masařovy, Rosťu Rusa, Roberta Boďu, Karla Resla, Hanku Fryčovou a desítky dalších - mám je všechny rád dodnes a s většinou se stýkáme.

A ty úžasné příběhy... Karel Resl se chtěl rozvést a manželka nechtěla. Tak jednoho dne odešel z bytu jen ve svetru, že si jde koupit cigarety. Ten svetr měl pořád na sobě (víc toho neměl), když jsme se potkali na karanténě v Traiskirchenu, nahoře v pátém patře. Robert Boďo byl devatenáctiletý kluk z Bratislavy, jeho otec byl komunista, vypadal jako komentátor Karol Pollák za mlada. Poslali ho do Vídně, aby Roberta přesvědčil, aby se "vrátil do vlasti". Starý Boďo ale ve Vídni politicky selhal a vyjádřil se takhle: "Robko, nevracaj sa, zatvorili by ťa!". A bylo jasno.

Anebo Jirka Pfeffer. Pořád chtěl zradit vlast a stále se mu to nedařilo. Pokoušel se emigrovat a ne a ne se mu to povést. Napřed zkoušel normálně přeběhnout hranice do Rakouska, ale chytili ho a odseděl si asi tři roky (dle jeho výrazu "oblékli ho do tepláků"), čímž získal trestní rejstřík jako hrom a tím pádem mu nikdy nemohla být vydána cestovní doložka na cestu do zahraničí, ani cestovní pas. Úplné utrum, hotovo, finito. Takže potom pracoval v Terezíně ve Sběrných surovinách, nakládali tam starý papír, který komunisti posílali vagony do západního Německa. A Jiřík se tam do toho vagonu nechal zaházet papíry, že vyleze až v západním Německu. Bezva plán. Jenže když po dvou dnech drcání a kodrcání dojel do Českých Budějovic, tak na seřazovacím nádraží poškodili ajzboňáci spřáhlo a vagon s Jiříkem odstavili. Zase nic.

Tuhle vagonovou akci si zopakoval ještě jednou, zase se nechal zaskládat do vagonu mezi starý papír, všechno poprášit pepřem na zmatení čuchacích psů... jenže byly Vánoce, popojíždělo to pomalu, byl strašný mráz, až Jiřík sám dobrovolně vylezl z vagonu už někde u Prahy, protože to zimou už nemohl vydržet.

Třikrát neúspěšný Jiřík se přestěhoval do Žatce a oženil se s dcerou nějakého místního náčelníka SNB, jmenovala se Cvetkovská, při svatbě si vzal její jméno a nechal si vystavit novou občanku na jméno Cvetkovský. Druhý den po obdržení nové občanky požádal o výpis z trestního rejstříku. Žádný Jiří Cvetkovský záznam neměl a výpis z rejstříku přišel čistý. Takže Jiřík utíkal do Čedoku a s novým pasem si koupil zájezd do Jugoslávie (bez manželky). Potkal jsem ho velice šťastného až v Traiskirchenu v AFCR - což byl American Fund for Czechoslovak Refugees. Dnes bydlí ve Filadelfii, v Pennsylvanii.

Z Traiskirchenu jsme jezdili do Vídně k pohovorům na různé ambasády podle toho, kam kdo chtěl emigrovat. "Kam jdeš?" byla nejčastější otázka mezi námi Flüchtlingy a neznamenalo to, kam člověk zrovna šel, ale kam chtěl eventuálně emigrovat. Kanada, USA., Austrálie, Jižní Afrika. Byli i takoví, co chtěli "radši zůstat tady v Rakousku, protože je to blíž domů", ale s těmi jsme se moc nebavili, protože takoví očividně neměli všech pět pohromadě. Kde bylo pro nás "doma"? Tam, kde by nás zavřeli a naše děti dali do dětských domovů - což bylo tehdy pravidlem a dnes všichni předstírají, že na to zapomněli? České slovo "domov" páchne nejen asociací s vězením pro děti, "dětským domovem", nýbrž i všeobecně. Co považují Češi za "domov"? Už 150 let od premiéry Tylovy Fidlovačky hledají svůj domov (Kde domov můj) a stále jej nemohou nalézt. Národ slepců - jako ten slepý houslista Mareš z oné Fidlovačky...

Jezdili jsme i na Mexiko Platz. Tam jsem byl velmi často. Bylo to takové malé náměstí, stromy, cestičky, lavičky, trochu z kopce, jedna strana byla níž, uprostřed kostel a kolem dokola byly krámky se vším možným, majitele krámků byli Turci, Jugoslávci, všechny možné národnosti. Bylo to, asi jako když v Česku po sametovém podvodu začaly vietnamské trhy, kde prodávali laciné džínsy a kdeco všechno. No, a tak jako dřív pořádalo místní ROH nebo místní JZD zájezdy pro zaměstnance na nákupy do Györu, Pešti nebo Drážďan, tak ve velmi podobném stylu pořádaly některé okresní výbory KSČ (a JZD Slušovice) zájezdy na nákupy do Vídně na Mexiko Platz. Jenže to už nebyli obyčejní zaměstnanci, ale pouze kovaní a dobře prověření komunisti - sice trochu přitroublí, ale zato spolehliví v tom, že nezdrhnou. A zachtělo se jim laciných digitálních hodinek z Tchaj-wanu, stereověží Grundig (pro syna či vnuka) a džínsů - tehdy se říkalo rifle - stylu mrkváče. A tak různá místní OV KSČ vypravovala vždy pár autobusů do Vídně na nákupy pro dobře prověřené pasažéry - v době, kdy slušní lidé byli moc rádi, že se dostali na dovolenou aspoň do kampu Szantód a Zamardi k Balatonu.

Přijeli, nakoupili (zda jim OV KSČ vydávalo i šilinky, mi není známo) a odpoledne zase odjeli modrými autobusy Karosa z ČSAD Uherské Hradiště, ČSAD Gottwaldov a podobně. Když jsem je tam uviděl poprvé, tak jsem seděl na své oblíbené lavičce a po chvíli si tam přisedly dvě ženské a chlap z těch autobusů a začali přebírat, co nakoupili. Hodinky, cizokrajné vypadající trička, rifle, elpíčka Udo Jürgense a tak podobně. Začal jsem se nimi bavit a protože jsem mluvil česky, babky měly dojem, že jsem z některého jiného autobusu. Za chvíli jsem byl ale odhalen, když mne na lavičce uviděl jeden z mých srbských kamarádů a přišel si za mnou sednout a spustil na mne srbsky.

Odpověděl jsem plynně v tomtéž jazyce a mí spolusedící z Uherského Hradiště měli v ten moment oči navrch hlavy. Ženská vedle mne si okamžitě o půl zadku odsedla a pravila mi velmi přísně, asi jako paní učitelka ve třetí třídě základní školy, když chytla někoho kouřit na záchodě (já jsem nikdy nekouřil, ale viděl jsem to).
"Ale podívejme se na ptáčka! Vy nejste náš, že ne?"
Ujistil jsem ji s úsměvem, že nejsem jejich, nikdy jsem nebyl a nepočítám s tím, že někdy budu.
"No, to tak ještě!" nafoukla se uražená vlastenka ze Slovácka, vyskočila z lavičky, přitáhla si krimplenové sako a nadurděně odcupala pryč a ti další dva manželé taky.

Večer jsem to vyprávěl v Traiskirchenu k náramnému pobavení posluchačů a padaly různé návrhy, jak bychom ty komunisty mohli příště tady v Rakousku přivítat. Padlo několik dobře míněných návrhu, že bychom jim mohli dát ke čtení všechny ty Svědectví, Pelikánovy Listy, Česká slova z Mnichova a další emigrantské tiskoviny, které jsme mohli mít z AFCR, ale všichni jsme nakonec dospěli k názoru, že by to byla promrhaná snaha, protože by to ti cestující komunisti stejně všechno vyházeli do odpadu ještě před hranicemi.

Bez mé přítomnosti pak proběhlo uvítání autobusu našimi albánskými kamarády z řad Flüchtlingů, kteří počkali, až se ti obtloustlí komunisté vykolébali z autobusu (autobusy jim byly česky mluvícími spolupachateli řádně identifikovány) a pak jim autobusy sprejem řádně omalovali hvězdami, srpy a kladivy a řadou vulgárních nápisů v němčině.

Tahle vynikající akce na Mexiko Platzu se dokonale povedla jen jednou, protože příští týden už řidiči ČSAD zůstali u autobusu hlídat a měli nachystané láhve s ředidlem a hadry a několik pokusů o umělecké graffiti na jejich vozidlech zlikvidovali zahnáním přičinlivých umělců a očištěním čerstvého spreje hadry namočenými v ředidle. Přesto jeden umělec dosáhl pak často vzpomínaného úspěchu - začal svou diverzi sprejováním zadního čela autobusu, řidič to uviděl, vyběhl ven a začal to pucovat tím v ředidle namočeným hadrem. Náš spřátelený diverzant zatím oběhl autobus, doširoka otevřenými dveřmi vběhl dovnitř a tu hvězdu a srp a kladivo nastříkal na přední sklo autobusu zevnitř (ano, prosím!), před řidičem. Dílo zkázy dovršil vyprázdněním plechovky černého spreje na tachometr a ostatní budíky pod volantem a na sedadlo řidiče, které bylo z tehdy velmi módní černé perforované koženky. Předem určení spotters a "pozorovatelé" hlásili, že čeští řidiči autobusu i přes zjevnou nepřízeň osudu nikdy nevolali rakouskou policii a škody místní policii nehlásili.

Jednou jsme tam přijeli zároveň se čtyřmi autobusy z ČSSR z Uherského Hradiště. Bylo devět ráno, právě přijely do Vídně rovnou z hranic. Obvyklý ansámbl prověřených komunistů jak z místních JZD, tak z jiných podniků v okolí, puštěných na jednodenní výlet do Vídně. Neuniklo mi, že se navzájem příliš neznali. Během minuty jsem proškolil své dva spolubydlící z Traiskirchenu, jedním z nich byl Tonda Masař z Malenovic u Zlína, dnes v Perthu v Austrálii, a začali jsme chodit mezi těmi burany a tetkami s tím, že hledáme vhodné spolupracovníky z ČSSR pro spolupráci se západními ideologicko-diverzními centrálami a někoho, kdo by pravidelně psal do Svobodné Evropy a podával zprávy Pavlu Tigridovi (Tigrida jsem neznal, ale bylo to v ČSSR známé jméno). To vše s naprosto vážným ksichtem. Těm pablbům z toho padaly brady až na zem.

Okamžitě jsme byli udáni dvěma politrukům z autobusu, kteří se původně rozběhli směrem ke mne, že mne jako ideologického nepřítele zpacifikují, ale zrovna v ten moment jsem vstal z lavičky, kde jsem vedl řeč k zájemcům. Když ti dva komunističtí paskřivci viděli, že mám dva metry a přes sto kilo, tak se otočili jako na obrtlíku, vytáhli píšťalky, začali pískat - ano, opravdu! - na typické policajtské kovové píšťalky a všechny ty ošátkované tlusté tetky a strejcové v bundách z koženky vylezli z obchodů, nastoupili s brbláním zpátky do autobusu a okamžitě odjeli. Nebyli na tom Mexiko Platzu déle než čtvrt hodiny.

A tak jsme se tehdy bavili... ale to už je dávno.


Dodatek

Pár útlocitných vlastenců se ohradilo, že "Kopeckého jsem si mohl odpustit" a že byl chudák nemocný a že měl jakýsi úžasný projev na nějakém sjezdu umělců v roce 1987. V kategorii "emigrantských spisovatelů" patřím do kategorie "C" (dále vysvětlím) a tak oceán neoceán trvalo jen několik hodin, než mne mí příznivci a čtenáři vybavili videozáznamy původního pořadu Československé televize Krok do neznáma, a dalším dokumentárním filmem České TV (už po smrti Kopeckého), kde na něj vzpomínají přátelé, rodina, dcera, různé milenky a známí. Dostal jsem i text onoho jeho údajně skvělého projevu, ze kterého prý všichni sedali na zadek, ze IV. sjezdu Svazu dramatických umělců v Praze ve dnech 4. - 5. května 1987. Rudé Právo ten projev otisklo zcenzurován, i když ani nemuseli nic cenzurovat - celý projev byl něco tak podlézavého a kolaborantského, že by se za to nemusela stydět ani Jiřina Švorcová. Kopecký citoval Marxe, Engelse, Gorbačova, odvolával se na "velkou zemi Sovětů" a zakončil slovy: "Před 169 lety se narodil Karel Marx, muž, který mne inspiroval jak říci to, co jsem chtěl říci. Nechť mi odpustí, že jsem to neřekl lépe. děkuji vám za pozornost." Celé je to najdete pod http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2005122101

Krok do neznáma je superprasárna, ultrakomunistická propaganda, ke které by se normální slušný člověk nepropůjčil. Kopecký se propůjčil. Z dokumentárního pořadu jsem se dověděl, že po natočení pořadu se prý Kopecký sám bál, že už se s ním nikdo nebude bavit (ale bavil), na jeho rekreačním sídle na starém mlýně se objevily nápisy na zdech, nikoliv "Mene tekel ufarsin", ale "ty lumpe, co ti emigranti udělali?", to že byl po válce militantní komunista se tam neobjevilo, byla diskutována blíže neurčená "nemoc" (maniodepresivní psychóza) a to, že jako malý chlapec viděl svou židovskou maminku odcházet do transportu do koncentráku. To měla být omluva pro všechno.

Domnívám se, že Kopeckého případ je jen další variantou téhož - komunismus vytvořil v české kotlině umělecké vakuum, které se i dnes, 16 let po údajně demokratizaci společnosti nepodařilo odstranit. Vinou Václava Havla nedošlo k dekomunizaci a k politické, sociální a umělecké očistě společnosti. Důsledkem je dnešní oblíbenost komunistických herců ("nesahejte na Kopeckého!"), ale i komunistických seriálů jako 30 případů majora Zemana, Nemocnice na kraji města, Žena za pultem a nebo Okres na severu, navzdory tomu, že primitivnost děje těchto seriálů je přímo sovětská! Nikdy nezapomenu, když jsem kdysi v Rakousku sledoval v rakouské televizi český seriál Nemocnice na kraji města, kde si doktor Blažej (Josef Abrhám) nemohl vzít Andreu Čunderlíkovou, ale radši si vzal Hanu Maciuchovou, protože její rodiče byli "bohatí" a dali mu peníze na zakoupení ojeté Hondy Civic 600cc (takový menší plechový trabant). Já i moji rakouští přátelé jsme na tu mongoloidní primitivnost a hrůznost hleděli jako blázni.

To byla česká kultura? Ano, byla - ČESKÁ KOMUNISTICKÁ KULTURA - tedy aspoň jak si kulturu a umění představoval přisluhovač komunistů Dietl. A tak jako česká politická scéna je v rukou bývalých komunistů a nově vylíhnutých pseudodemokratů, tak i česká kultura je pořád v zajetí Husákových pohrobků (jako třeba normalizační herec Jandák v křesle ministra kultury). Česká kultura spustila železnou oponu a zdvihat ji nehodlá. A to nezmění ani influx české kultury ze zahraničí - to je příliš málo.

Což mne přivádí k vysvětlení kategorii emigrantských spisovatelů. Dříve byli emigrantští spisovatelé celkem všeobecně zadobře, ale sametový podfuk je úspěšně rozdělil do několika kategorií.

Kategorie A jsou spisovatelé, kteří celou dobu emigrace udržovali styky s komunistickými disidenty, za což byli po sametovce odměněni ministerskými křesly, velvyslaneckými funkcemi a Řády rudého lva se srpem a kladivem. Jejich stará tvorba (nic nového nenapsali) je dodnes vydávána státem subvencovanými nakladatelstvími, jsou po nich pojmenovávány školy a ulice. Za celou dobu psaní v emigraci nenapsali (až na výjimky) nic výrazněji kritického vůči ČSSR a už vůbec ne vůči postkomunistické ČSFR a ČR. Řemeslně to byli vynikající spisovatelé (ovšem řemeslně vynikající byli i Nezval s Hrubínem, což jinak byli dva komunističtí blbci), ale i tak literárně vynikajícně dokázali psát akorát tak o souloži.

Kategorie B jsou méně významní spisovatelé, kteří po sametovce začali chrlit coby literární sopky kvanta magmatických článku o Americe a čemkoliv jiném a tyto články začaly být široce publikovány pro české čtenáře jak papírově, tak i v českém internetu s oficiálním požehnáním nových vládců. Publikační privilegia si tato kategorie pravidelně žehlila u současné české elity kamaráděním se s opilými, ale zato oblíbenými herci, baviči či různými senátory (co za komunismu mohli jezdit do Himálaji a jinde po světě). Literární úroveň spisovatelů této kategorie byla rovněž nad český průměr, ale i tihle si dávají velmi pozor, aby nenapsali něco byť jen trošinku kritického vůči současné České republice. Pak by jim ODS či ČSSD neodsouhlasila každoroční vydání nové knížky.

Kategorie C jsou oficiálně nevýznamní spisovatelé, kteří v dnešní ČR péčí autocenzury vydavatelů a šéfredaktorů nepublikují. Ovšem "neviditelná ruka trhu" a chutě čtenářů se nedají jen tak ovlivnit. To pochopili už i vydavatele Leninových spisů, které nikdo nečetl. A protože autoři kategorie C jsou o deset či více let mladší než autoři kategorie A a B a na rozdíl od autorů kategorie A si nemyslí, že "internet je ztráta času", tak nastoupila distribuce neoficiální - internetová.

Díla autorů kategorie C jsou si vzájemně posílají lidé v České republice mezi sebou a to v množství nevídaném, počet čtenářů je mnohonásobně vyšší, než u autorů A a B, ohlasy jsou okamžitě a feedback úžasný. Navíc jsou tito autoři téměř okamžitě zásobeni dalším materiálem (články, výstřižky, knihy, videa) a jejich čtenáři je žádají, aby o faktech v oněch materiálech obsažených literárně pojednali. O tom se starcům kategorie A a B a jejich vydavatelům nikdy ani nesnilo.

Takže tolik na vysvětlení.


Rozhodci hlasi vysledky...

18. února 2009 v 21:09 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
V souboji mezi nenavidici Hedvicka, Wernery a jinou zveri a nejlepsim cesky pisicim blogerem je jasnym vitezem Ross Hedvicek!

Dle rozhodcich: PRO NAPROSTOU TECHNICKOU PREVAHU!


Jak jsem vstoupil do JZD

18. února 2009 v 19:46 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Za Rakouska-Uherska byli Hedvickove zemedelci-zelinari, takzvani snobolinari. Aspon tedy kojetinska vetev Hedvicku, videnska vetev Hedvicku byla ponekud urednicka, co taky ve Vidni, sazet mrkev na Mariahilferstrasse? No a pak prisla prvni republika, to jeste slo, pak druha valka, vsem strycum (bylo jich sest) se povedlo vratit se zivi z nucenych praci na kopani protitankovych prikopu v Prusku, pak chvili po valce to vypadalo optimisticky a pak prisli komunisti - a kojetinsti Hedvickove, nejak prilis zahledeni do zeme, byli najednou uvrtani a ztraceni v tom Kojetine jako ztraceny zidovsky kmen v Etiopii.

A nejen ze se na obloze neobjevil zadny neoznaceny C-130, ktery by je odnesl nekam jinam, naopak - objevily se JZD, mistne po hanacky (Hanaci maji celkove tendenci nazyvat veci pravymi jmeny) zvane "kolchozy". Do kolchozu vstupoval typicky sedlak nasledovne: Prisla "komise" z narodnoho vyboru a sdelila sedlakovi, ze od zitra je clenem JZD.

Byly pripady, jako strec Polda Jez, ktery vzal vidle z hnojska a milou komisi hnal Vyskovskou ulici az na radnici na namesti (utikali bystre, zadny nebyl ani pichnut, jen postraseni), jenze ty zase mely zapornou stranku, ze strec Polda, ktery mel dve deti (meho bratrance Ladu a sestrenici Fanynku) byl tentyz vecer ubytovan U dvou lvu v Olomouci (budova soudu) a od pristiho dne na Mirove, kde zustal dalsich sest let. To presvedcilo ostatni, ze nabidku dobrovolneho vstupu do JZD je treba seriozne zvazit.

Dalsi uz byli umirnenejsi, jako muj italsky stryc Brix (taky sedlak v Kojetine), kteri nabidku vstupu do JZD odmitli bez vidli, jen poslanim komise do prdele. Takovi pak dostali moznost pokracoval v soukromem hospodareni. Dostali ale vymereny "dodavky". Museli "dodavat" statu maso, mleko, vejce, obili, atd. Pak byly dve moznosti - bud jim dodavky byly vymereny tak vysoke, ze nikdy nebyli schopni je splnit a nebo i kdyz je splnili, tak je stat, representovany Zemedelskym vykupem odmitl prevzit - vysledek byl v obou pripadech stejny - neplneni statem urcenych dodavek zemedelskych vyrobku.

Coz byl velice zavazny zlocin - trestal se vezenim, jen par let, nic moc, v pripade ze slo o nedodavku jen treba kosiku vajec nebo neco mensiho, pak byli sedlaci potrestani jen mirne - jen tak 3-4 mesice v tabore nucenych praci, s nastupem pred zacatkem zni... Taktez kdyz byl sedlak jeste ve vojenskem veku, bylo zvykem je pred zacatkem zni volat na "neodkladne vojenske cviceni" - v nadeji, ze se sedlakova manzelka z toho sama zblazni a donuti manzela ke vstupu do JZD. Casto to fungovalo - nekdy ne. Nekdy proste sedlak jednoho dne rozdal dobytek i polnosti pribuznym a odesel pracovat do huti do Ostravy nebo do VZKG. Tohle fungovalo jen par let - pak zacali komunisti vydavat i pro deti vychazejici ze skol tzv. "umistenky" - ze jste dostali urceno kde mate nastoupil a hotovo. Zadne odstehovani se do Ostravy, tady jste jednou kulacke deti, vy bando burzoazni, vsichni pujdete do JZD a tam vam ukazeme. My vas zlomime!

Tak se drive nebo pozdeji hodne Hedvicku ocitlo v JZD. V JZD vladl agronom zrzavy Kotek, protoze predseda mel kancelar na namesti. Kotek, liska zrzava, si s Hedvickama uzil spoustu legrace. I kdyz byl agronom, tak prisel jednou na kravin (kravin patril pod zootechniky, aby bylo jasno) a nikde nikdo. Byl to ten stejny kravin, kde stary Jakub Soldan hral kravam na varhanky, aby je aspon nejak zabavil, kdyz jim nemel dat co zrat. A jak tak Kotek prochazel okolo vlecky se zelenym (= krmenim) tak cosi zasvistelo vzduchem a Kotek, ten dacan zrzava, se podvedome shybnul. A do bocnice vlecky, kde mel pred vterinou hlavu se zapichly vidle. Trojky vidle. Ha! Kdo to udelal? Ci jsou to vidle? Vojty Kousala co jezdi se zelenym! Ale Kousal uz lezi tyden doma se zadama, ma housera a navic je to kostelni okno, ten by to neudelal. To musel byt nekdo z Hedvicku... ti chodi do kostela jen na Vanoce... Nikdo nebyl pristizen - ale bratranec Franta Hedvicek, znamy vtipalek pozdeji na Kotka casto pokrikoval "Jaryne, zohni se!"

Bratranec Franta byl "detikar" - coz znamena ridic pasoveho traktoru sovetske vyroby znacky DT-54, zveneho "detik". Detik byl slozity stroj, mel obrovsky, tedy OBROVSKY naftovy motor, ktery nemel elektricky starter, ale maly benzinovy motorek na prave strane, co se startoval skubnutim za snuru. Takze se nalil benzin do maleho motorku, parkrat se skublo provazem, motorek zacal vrestet a pak se pres spojku startoval dyzlak... ruky od toho bolely, hruza. Bylo to neco tak obtizneho, ze kdyz se podarilo detika nastartovat rano, tak zustal nastartovany az do vecera... detikem se oralo, selo, mackala se tim silaz v silaznim dole - melo to takove siroke pasy...

No abych zase neodbocil... Jaryn Kotek byl sice ostrazity, ale jednou taky prisel prilis blizko na dosah strecovi Bohusovi (jinak rozvazny a rozlozity chlap, nejstarsi z mych strycu a otec vtipalka Franty), ktery po Kotkovi chmatl, chytl ho pod krk, podrazil mu nohy a jeste si mu klekl na bricho. A zvolal hlasem mocnym na sveho syna Frantu - prihlizely davy lidi.... "Fanosu!!! Skoc do detika a prejed mu pasem pres hlavu! Ja tu kurvu drzim!" ... no nakonec ho teda pustil, ale je z toho videt ze Hedvickove oplyvali smyslem pro humor i v kolchozu...

No a pak prisla rada i na mne.. dostal jsem "umistenku" - kde jinde nez do kojetinskeho kolchozu. Mel jsem svych 198 cm a 115 kilo, svaly na rukou jako Herkules (Rambo tehdy jeste neexistoval) a bylo mi devatenact, v tom veku ma mladez ve zvyku se tvarit sverepe, tak jsem vypadal taky sverepe - dokonce tak moc, ze pouhy muj zjev zastavoval rvacky na vesnickych zabavach - o cemz muze svedcit muj svagr Pavel (tehdy nebyl svagr, tim se stal az casem), ktereho na zabavach porad chtel nekdo mlatit. To pak vzdy pribehla moje sestra, "Rosto pod ven, Pavla tam chcou zbit!" a tak jsem vysel ven a beze slova se postavil za utocnika. Pavel se podival vzhuru a bitkar se otocil taky kam se to Pavel diva a s hruzou zmercil mne. "A co ty chces?" "Abys ho nechal a uz si ho nevsiml!" "No sak ja, sak se nic nedeje, ne???" A bylo to... timhle zpusobem jsem se zucastnil mnoha rvacek..

No tak takovy jsem byl zjev. V kancelari JZD na namesti mne poslali "na kravin", ze se mam hlasit u Kotka - u zrzaveho Kotka, aby bylo jasno. Tak jsem tam prisel, zohnul se ve dverich, abych prosel a pravim Kotkovi, hlasite, jak je mym zvykem: "Menuju se Hedvicek a dostal sem sem umistenku!". Kotek sedel za stolem, stoupl tak rychle, ze i zidli za sebou prevratil a s ocima navrch hlavy zoufale vydechl: "Hedvicek! Este jeden! A takoveeeeee!!!!"

Tak jsem vstoupil do JZD.

zubri2

Uz na to prisli...

18. února 2009 v 17:09 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Uz na to prisli, co pry znamena jmeno noveho americkeho prezidenta:

Xmichu a qyti...

17. února 2009 v 18:30 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Uz jsem dlouho chtel napsat neco o pomerne starem filmu, ktery ale stejne temer nikdo u vas nevidel. "Local Hero" z roku 1983. V hlavni roli Peter Riegert, ktereho si urcite pamatujete (kdyz byl jeste mlady) z Animal House a nebo (kdyz uz byl stary) ze Sopranos a v hlavni vedlejsi roli je Burt Lancaster. Strucny dej je asi takovyto: Texasky naftovy magnat Lancaster z Houston, Texas posila sveho zamestnance Riegerta do Skotska, aby tam odkoupil celou vesnici spolecne se zatokou u more, aby tam jeho texaska firma mohla postavit rafinerii. Riegert prileti a zacne vyjednavat - a o tom to cele je.

V mem filmovem zebricku patri tento film mezi deset nejlepsich filmu vsech dob. Film plny nenapadneho humoru, ktery pochytite az po nekolikatem zhlednuti, protoze absorbovat vsechno najednou je temer nemozne - vinu na tom nese i filmova muzika Marka Knopflera, opet snad to nejlepsi, co kdy Knopfler slozil. Byl jsem na vystoupeni Dire Straits pred mnoha lety v pristavu Split, na stadionu za byvalym Dioklecianovym palacem a hlavni tema z toho filmu hrali jako posledni skladbu celeho show. Deset tisic lidi zapomelo tleskat a jasat dobrych 10-15 sekund po skonceni skladby.

Film je plny drobnych zajimavosti a zertiku: Magnat Happer (Lancaster) posila zamestnance MacIntoshe (Riegert), do Skotska, protoze si podle jmena mysli, ze MacIntosh je skotskeho puvodu. MacIntosh mu ovsem sdeli, ze jeho rodice se jmenovali Meszaros a kdyz prisli v padesatem sestem z Madarska do Ameriky, tak si zmenili jmeno a zrovna to MacIntosh jim znelo znelo velmi americky. Texaska firma se jmenuje Knox a majitel skotske zatoky, ktery tam zije v chatrci, se taky jmenuje Knox.

I jeden z mych spolupracovniku se jmenuje Knox - Russell Knox, on ovsem prisel z Birminghamu, UK, ne ze Skotska. Je velmi male postavy, tak metr padesat. Pred casem povysen do funkce managera a dostal novou velkou kancelar. V prvnich chvilich stal v nove kancelari, prijimal gratulace, kolem nej plno lidi. Vesel jsem i ja, v rukou tri tluste telefonni seznamy Lee County, polozil jsem to pred nej na stul jako darek a povidam: "Ty telefonni seznamy si muzes dat na kreslo pod prdel, aby te za tim stolem bylo videt!". Vzhledem k me seniorite mi tento druh skotskeho humoru prosel.

Ve filmu je ovsem k smichu i spousta scen pro cloveka s vychodo-evropskymi zkusenostmi. V polovine filmu se tam vyskytne kapitan ruske/sovetske rybarske lodi Viktor, velmi zovialni a sebevedoma postava. MacIntosh s nim sedi na zidce u vody a povidaji si:
Viktor: Jake auto tam mas u tebe v Americe?
MacIntosh: Porsche.
Viktor: Hmmm... i ja mam doma vynikajici auto - Volga Gaz 24!!!
(to uz jsem se zacinal smat)
Ti dva pokracuji celou serii takovuchle frku a dorazi to timhle:
MacIntosh: Vis co? Tady mas moji vizitku, tohle je adresa a kdyz budes v Houstonu, tak mne nezapomen navstivit!
Viktor: Tak to ja ti taky musim dat vizitku a kdyz budes v Murmansku, taky mne nezapomen navstivit!
To uz jsem se nesmal, to uz jsem vyl jako vlk Lobo z Noveho Mexika...

Ke konci filmu, kdy uz je jasne, ze z prodeje nic nebude se MacIntosh a mistni advokat/hospodsky/hotelier Gordon Urquhart (Denis Lawson) spolu opiji a MacIntosh navrhuje Urquhartovi, at si spolu vymeni mista - ze on chce zustat ve Skotsku. "Jed do Ameriky, vezmi si muj job, moje Porsche, muj byt a ja zustanu tady a povedu hotel a hospodu." Urquhart opilecky souhlasi. "Ale s hotelem a hospodou mi tady nechas i svoji manzelku!" Urquhart: "Jiste ze ano!" MacIntosh: "Jsi dobry clovek, Gordone!".

Ne vzdy je ovsem humor ve scenach takhle "Benny Hill bawdy" - nekdy je to docela jemne - jako v tehle situaci:
Danny: How's the water? Cold?
Marina: Not as cold as it should be. The North Atlantic drift comes in here. That's warmish water from the Caribbean. That's why it's special here. There's stuff fetching up here all the way from the Bahamas.
Danny: Oh, that's a long way.
Marina: You swim?
Danny: Not that far.

Cely film je jedna filmova basen - bez toho, ze by si to na neco takoveho hralo. Nedavno jsem videl zfilmovanou Erbenovu Kytici - myslim, ze to reziroval Juraj Jakubisko. Nikdy jsem nevidel horsi filmovy skvar - to predcilo i ty propagandisticke sovetske kravoviny, kterymi nas krmili v kinech cele nase detstvi. Zkuste radsi tohle - pokud vam to vase vlastenecke vychodoevropske svedomi dovoli - nakonec i v tomhle filmu je sovetsky rybar, treba jen kvuli tomu.
A pokud vas ten film nerozesmeje - urcite vas potesi na dusi...









Nostalgie...

16. února 2009 v 19:43 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Davny pritel Bobo mne upozornil na revival Sietovky - http://www.sietovka.sk a nabidl ze tam muzu semtam neco napsat. Jsou offers you simply can't refuse. Byt jen z nostalgickych duvodu. I kdyz strach z meho psani Bobo jasne mel: Cituji "ale kedze viem coho si schopny, tak radsej clanky pohodove, ako nasrate clanky na Cechov". Tak to si moc nepoctete, pratele :-)

SIEŤOVKA - Nultý slovenský internetový magazín vznikol 15.1.1997. Dušou projektu bol Jaro Filip, ktorý do poslednej chvíle prispieval článkami a obľúbenými stránkami. Po 11.7.2000 stránka ostala hibernovaná a muzete si ji prohlednout z linku na hlavni strane.

Takze mohu-li poprosit - dejte si Sietovku do oblibenych linku a cas od casu navstivte. At uz jsou vase duvody jakekoliv.

A podivejte se na par pisnicek.

Spominam na Pariz