Srpen 2009

Dvacet let a pořád nic...

31. srpna 2009 v 19:37 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Blíží se dvacáté výročí sametového podvodu v Československu a stále není z čeho mít radost. Ano, Češi dostali možnost jezdit do zahraničí a možnost se většinou neúspěšně pokoušet o nějaké podnikání. Ovšem svoboda všeobecně a obzvlášť svoboda projevu ta v české kotlině pořád dostává na zadek a k demokracii tam mají tak daleko jako do Moskvy.

Česká republika je známá hlavně svými hloupými prezidenty, české sklo už se neprodává, sklárny jsou zavírány. Dlouho se zdálo, že prvního hloupého Vaška není možno překonat, ten byl tak pitomý, až s ním člověk začal mít soucit a stal se mu až sympatický. Pak přišel ten druhý šašek, taky Vašek a nasadil látku ještě výš. Jak to má ten nadcházející třetí prezident, Jiří Paroubek překonat?

První Vašek jen spolupracoval s StB od mladí a na KGB si vyžebral své prezidentsví, druhý Vašek byl už přímo agentem KGB. Paroubek je úplný žabař! Jen občasné udával na StB a měl papouška jménem Roko - to je zcela nedostatečné! I když je nutno si povšimnout, že Paroubek nijak neskrývá své nacionálně socialistické ambice a možná hloupého Vaška i arogantního Vaška trumfne tím, že se vyhlásí za fýrera (předtím zruší těch třicet kaček za doktora) a český národ bude hajlovat jak zjednaný! Ale i kdyby Paroubek neuspěl, jsem si jist, že někde vyhrabou nějakou novou bezcharakterní komunistickou svini, kterou český národ bude bezmezně milovat jako svého prezidenta. Tradice je tradice!

Pamatuji si, jak zhruba (po úvodním šoku) před patnácti lety začala moje generace emigrantů kritizovat poměry v české kotlině a bylo nám řečeno, že jsme příliš prudcí, že zásadní změny si vyžadují delší čas a tak. Ted už je to doba jedné generace - dvacet let - a stále to není lepší! Česká odolnost vůči svobodě, demokracii a civilizovanosti je něco úžasného. Připomíná mi to Indii - často zmiňovanou v Jeopardy jako "největší demokracie světa". Indie možná je demokracie - byť jen nominálně. Indie získala nezávislost a zavedla "demokracii" v roce 1945. Takže je to už 64 let - přes tři generace - a pořád tam mají ten necivilizovaný kastovní systém, pořád tam upalují vdovy zaživa na pohřebním pyré jejich manželů - a pořád tam serou po ulicích. Češi jsou více "evropští" - ti srát po ulicích nechají jen své psy, sami serou při zdi (známí "čeští přizdisráči"), též svobodně a demokraticky močí i v centru Prahy. Ať turisti vidí! Je pravda, že Indie produkuje dobré lékaře a vědce - akorát, že všichni emigrovali do USA. Určitě i Česká republika vyprodukovala nějaký talent - ale vsadím se, že emigroval a neučí na Karlově univerzitě. (http://www.novinky.cz/clánek/143547-stale-roste-pocet-turistu-z-ruska-do-ceske-republiky.html)

Kouzlo České republiky jako exotické destinace taky rychle vyprchává. Počet západních turistů do Česka klesá volným pádem. Proč by jezdili někam, kde to smrdí a jen je chtějí okrást (od taxíku až po hotely)? Stoupá ovšem počet ruských turistů. Díval jsem se na čísla v tabulce pod jedním článkem, kolik turistů přijelo do Česka (1,5 miliónu Němců, 230 tisíc Francouzů, atd.) a úplně mne to rozesmálo. To víc turistů navštívilo zdejší jízdu airboat po bažině a zápasy s aligátory Billie Swamp Safari (www.seminoletribe.com/safari). I těch Francouzů tady bylo víc, o Němcích ani nemluvě! Ti sem mají přímou linku Air Berlin! Pravdou ale je, že floridští taxikáři nedávají pasažérům na zadním sedadle elektrošoky jako ti pražští. Jiný kraj - jiný mrav.

A jak na to všechno reaguje průměrný Čech? Teď nemyslím toho Čecha z Neviditelného psa, který reaguje nenávisti k emigrantům, myslím průměrného Čecha. Ten reaguje... nenávistí k emigrantům :-), cizincům všeobecně, Vietnamcům, Slovákům, cikánům a všem, kteří se "nezaslouženě" mají líp než oni sami. Nenávist vždy jde ruku v ruce se závisti. Primitivní a tribální pudy vždy vyplouvají v Česku na povrch. Možná to je důvod, proč se všichni v Česku pořád šklebí a jsou zamračení - podívejte se, až vylezete na českou ulici! To je úplná národní charakteristika.

Nedávno se tím českým šklebením zabýval i pořád na Travel Channel, kdy jakýsi blázen (Anthony Bourdain) jel do Prahy, kde mu naúčtovali 500 Euro za noc ve smradlavém pražském hotelu. Kluk tam pak meditoval, že 20 let po sametovce Češi jako národ pořád ještě nezískali pozitivní náhled na svět.

Jak dlouho to bude ještě trvat? Kdy se už začnou Češi chovat jako civilizovaný národ? Jak dlouho ještě bude muset být Česká republika zemí blazeovaným snobů, pokryteckých barbarů a primitivů? Dvacet let zcela jasné nestačilo. Bude to 64 let jako v Indii? Sto let?

---
Nezbyva nez vam vsem v Cesku blahoprat...




Vlak

26. srpna 2009 v 18:09 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Chtel jsem ctenare seznamit s uplne posledni basni, co jsem napsal jeste v Ceskoslovensku. Jak mnozi vedi, pracoval jsem v lihovaru - bylo to vedle nadrazi.

Vlak
xxxx


Kazde rano

kdyz jdu pres nadrazi

a slysim vlak

co prijel z jihu

jak dela titi ta titi ta ssssss

rikam si - nemam na to nervy



a potom kazde odpoledne

kdyz jdu pres nadrazi

a slysim vlak

co prijel z jihu

jak dela titi ta titi ta ssssss

rikam si - nemam na to nervy.



A dnes rano

sedam do vlaku

co jeste nevi kam jede

protoze

chodit jen tak pres nadrazi

a poslouchat titi ta titi ta ssssss

na to nemam nervy.


---
Prilozene fotografie nejsou z vlaku, ale z moskevskeho metra. Predpokladam, ze prazske metro nebude o moc lepsi.


Zustanu skromny ...

25. srpna 2009 v 16:52 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove

Zustanu skromny, vzdyt chci uz jen zit,

smat se cemu chci a kdy chci si piskat,

sbalim si par svych snu a muzu zas jit,

ja nemam co ztratit, ja muzu jen ziskat.



Bagram

24. srpna 2009 v 21:08 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
A takhle to vypada, kdyz si Cesi hraji na americke vojaky. Ten mluveny komentar je nejhorsi - ja kdyz slysim tu afektovanou protahovanou cestinu - tak bych blil jako pes.

Emigrace a reemigrace...

24. srpna 2009 v 16:34 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
V souvislosti s mymi clanky o emigraci mi ma pravidelna ctenarka B.H. zaslala zaslala udajne odborny clanek Jana Charvata o setkani "oralnich historiku" jmenem "Sovinec 2007". Tento clanek prikladam k vasem posouzeni. V clanku mne zaujala ZAUJATOST autora, napriklad papouskovani komunistickych bludu pro masy, jako ze emigranti "doufali, ze v USA snadno a rychle zbohatnou". Takovou hovadinu bych nenapsal, ani kdyby mi pres hubu dal. Janu Charvatovi to ovsem pripada normalni a dokazuje to radou dalsich "ceskych moudrosti". Napriklad opakuje cisla o emigraci tak nizka, ze je snad musel vycist z Rudeho prava. Do roku 1953 pry odeslo z republiky pouze 44 tisic osob, z toho 88% bez stranicke prislusnosti! A na to prisli jak? Najednou jim chybeli komunisti? A o stejnem obdobi tvrdi Pavel Tigrid, ze odeslo 60 tisic lidi, kdezto Libuse Paukertova pise o 260 tisicich. Tak kolik?

Dalsi uzasne objevy: V sedmdesatych letech skoro nikdo neemigroval, protoze vsichni "unikli na chaty", a vlna emigrantu z osmdesatych let je "vlnou benzinovou".

Teprve na konci teto inzenyrske prace se autor priznava, ze mluvil pouze se 6 emigranty (2 zeny a 4 muzi), prinejmensim 3 byli tehdy komuniste, z nich se vsichni vratili po sametovem podfuku do Ceska!!! Pevne verim, ze Jan Charvat dostal za tenhle dizertacni paskvil PhD. a dneska se necha titulovat "pane doktore"! Pokud neco takoveho muze byt povazovano za pravoplatne, pak jsem schopen dat dohromady vzorek 6 emigrantu, kteri nejen ze nemeli Charvatem zminovany problem s cizim jazykem, ale naopak se vyrazne prosadili v zemich, kde se usadili, PRESTOZE nemeli zadne v Cesku ziskane "vzdelani", slouzili v ozbrojenych slozkach ve valecnych konfliktech na te spravne strane, kazdy z nich ma vic vyznamenani nez general Ludvik Svoboda a NIKDO z nich se nevratil do Ceska ani na navstevu, natoz aby "reemigroval".

V clanku je casto citovan zretelne mlady a me neznamy Zdenek R. Nespor, ktery viditelne casto publikuje v soucasnem Cesku a rovnez je zrejme autorem terminu "reemigrant" - tedy emigrant, ktery se vratil zpatky do Ceska. Muj nazor je, ze emigrant, ktery je natolik pitomy, ze se vrati zpatky do Ceska, si plne zaslouzi jakekoliv kopance, facky, ustrky a pohanu, ktere jim ten holubici cesky narod muze ustedrit.

A pilna ctenarka B.H. poslala i jiny link - tentokrat na tabulku ceskeho Ministerstva zahranici o poctech Cechu v zahranici, kde se na tabulce http://old.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=29504 pravi, ze jen v USA je temer 2 miliony Cechu a Slovaku. Ze by to vsichni byli uz cesky nemluvici potomci "krajanu" z Texasu a Chicaga?

Mame snad verit, ze ceskoslovenska StB, ktera vzdy vedela i kdy si kdo prdne, najednou nevedela a neevidovala, kolik lidi emigrovalo mezi 1948 az 1989? Nebo se uverejneni teto informace nehodi soucasnemu neokomunistickemu rezimu v Cesku do kramu?

----

Jan Charvát

Setkání orálních historiků- "Sovinec 2007"

Emigranti, reemigranti a orální historie


Motto: "Otázka návratu je pro všechny emigrace otázka první a poslední" (Pavel Tigrid)


Úvod

Emigrace a reemigrace jsou historickými tématy, které procházejí českými dějinami jako červená nit. Klasicky pojatá česká historie a historiografie se těmito tematickými oblastmi samozřejmě zabývá[1], avšak orální historie emigrantů a reemigrantů je s výjimkou několika ojedinělých studií ještě v počátcích. Mnoho na tom nezměnil ani vznik sbírky Centra orální historie "Czech exulants and emigrées" nebo knih, které jdou za rámec dějin postavených na psaných pramenech a částečně čerpají ze životních příběhů či z vyprávění[2]. Větší projekty, zabývajících se otázkou emigrace a reemigrace, se na poli orální historie zatím nerozběhly.
Bakalářskou práci (obhájenou na FHS UK), ze které tento příspěvek čerpá, jsem nazval "Úskalí reemigrace". Zajímalo mne, jak čeští reemigranti vnímali nové prostředí po návratu, ale i po emigraci do cizí země, a jak na ně působily nové věci a souvislosti, se kterými se setkali při odchodu ven i po zpětném příchodu do republiky.
Zachytil jsem vzpomínky šesti reemigrantů, kteří opustili vlast v tzv. druhé emigrační vlně v období komunismu - zejména po roce 1968[3] a vrátili se v průběhu 90. let nebo po roce 2000 do Československa (resp.České republiky), kde pracují a v současné době žijí. Rozhovory měly formu interview, tj. kratšího vyprávění o událostech spojených s emigrací a reemigrací. Pracoval jsem se souborem deseti otázek, které se dotýkaly problémů, které jsem chtěl osvětlit výpověďmi narátorů. Soubor otázek přikládám na konci tohoto příspěvku.

Stručné shrnutí emigračních a reemigračních vln


První větší vlnu politické emigrace z Československa (do té doby nikdy k masovým, politicky motivovaným odchodům nedošlo, nepočítáme-li nábožensky motivované odchody 17. století) přinesl vznik druhé republiky (září 1938) a následně nacistická okupace. V období 1938-39 však masově k emigraci nedocházelo, emigrovali pouze někteří žurnalisté a politici, např. představitelé exilové vlády (Edvard Beneš). Až po obsazení země 15. března 1939 došlo k emigraci ve větším měřítku, která směřovala zejména (mezi 15.březnem a 1.zářím 1939) do Polska. Šlo hlavně o československé vojáky, kteří chtěli bojovat za svoji vlast v zahraničí.

Poválečná a poúnorová emigrace
Poúnorová emigrace se skládala z rozdílných skupin lidí, osob různých zájmů i zaměření. Za "poválečnou" emigraci lze považovat osoby, které opustily republiku do jara roku 1950.[4] Do roku 1953 odešlo z republiky 44 tisíc osob, z toho 88 % bez stranické příslušnosti. [5] Emigranti byli hospodářská a intelektuální elita a její věkový průměr byl poměrně nízký. [6] Panovala mezi nimi silná idealizace USA, kam se většina emigrantů toužila dostat. Doufali, že snadno a rychle zbohatnou. Celkový počet lidí, kteří emigrovali, není dodnes známý; hovoří se o 60 000 [7], někteří autoři však uvádějí i jiné odhady[8]. Bylo to méně než po roce 1968, což je částečně způsobeno tím, že tato vlna měla těžší podmínky vzhledem k otevřenosti hranic (posrpnová vlna měla ještě zhruba do roku 1970 možnost vycestovat, ale po únoru 1948 se hranice víceméně uzavřely). Vlnu po roce 1948 poznamenala rezonance výsledků druhé světové války v Evropě. Ta byla plná uprchlíků a nebylo snadné dostat se do některých západních zemí.
Většina lidí opustila zemi ilegálně v prvních dvou letech po převzetí moci komunisty. [9] V poúnorové vlně emigrantů se prosadily pouze některé významné osobnosti (novináři, politici - takzvaní prominenti[10]), a to především jako jednotlivci. Většina lidí opustila zemi ilegálně v prvních dvou letech po převzetí moci komunisty. [11] Počáteční fáze československé emigrace si musela odbýt neduhy, které vycházejí z charakteristických věcí i pro dřívější emigrace - emigrace nebyla například jednotná. Pro poúnorový exil a emigraci bylo také typické politické stranictví i snaha mít nové protirežimní centrum srovnatelné s protektorátní vládou.[12]
Emigranti netvořili samostatné hospodářské skupiny, ale rychle splývali s tamější ekonomikou a velmi rychle se v řadě oblastí "pozápadnili". Počet reemigrantů z druhé vlny byl ve srovnání s počty lidí, kteří emigrovali, zanedbatelný. Postoj veřejnosti k této skupině lidí byl od začátku většinou negativní; považovali je za zrádce vlasti a národní jednoty. Obě skupiny byly přirozeně založeny na jiných hodnotových principech.

"Posrpnová" emigrace
V období mezi lety 1964-1986 odešlo ilegálně do západních zemí čtvrt milionu lidí, jiný údaj hovoří o něco málo přes 100 000 osob. [13] "Odliv" lidí na Západ začal bezprostředně po srpnové invazi pěti armád varšavského paktu a trval zhruba do začátku 70. let.
Posrpnovou emigraci lze rozdělit zhruba do tří skupin: První skupinou byli lidé pronásledovaní nebo diskriminovaní režimem. Druhou skupinu tvořily "odborné kádry" - lékaři, politici, umělci, studenti, technici, architekti atp. Jejich hlavním důvodem byl útlak ze strany vládnoucí moci (nebo obava z něj) a i jejich děti byly podrobeny tomuto tlaku. Třetí skupina sestávala z aktivních reformních komunistů, především členů KSČ.[14] Byla nejméně početná, ale nejvýznamnější. Tito komunisté utekli před politickým pronásledováním, které (i když ne v takové míře jako v 50. letech) nastalo v podobě čistek na počátku normalizace. Straníci, kteří emigrovali (případně zůstali "na dovolené" v zemi, ve které zrovna v létě 1968 pobývali), vzkázali světu jediné: v Československu reformní a demokratický komunismus existovat nemůže. Jejich odchod byl odlivem těch, kteří měli snahu v čs. společnosti něco změnit. V 70. letech emigrovalo méně osob (důvodem bylo utužení normalizace i dodnes diskutovaný "únik" na chaty). 80. léta jsou specifická.

Poslední komunistická vlna uprchlíků: 80. léta
Tato vlna je někdy nazývána vlnou "benzinovou". Generalizovat a tvrdit, že všichni účastníci emigrovali pouze z ekonomických důvodů, není zcela na místě. Stejně tak ovšem nelze tvrdit, že ekonomické důvody nezlákaly aspoň některé příslušníky této vlny. Narátoři z mého výzkumu shodně tvrdí, že jejich důvody nebyly ekonomické, ale čistě politické.

Reemigrace
Základní typologie návratů[15] dělí příchody do vlasti zpravidla do dvou skupin: na reemigranty z východního bloku a západní reemigranty.
V případě první skupiny šlo o dokončení poválečných reemigrací. Byli to lidé především z oblasti ukrajinského Černobylu, Rumunska a bývalé Jugoslávie. Některé reemigrace byly organizované státem (např. černobylská vlna na repatriaci těch, kteří byli postiženi jadernou katastrofou), jiné probíhaly individuálně.
Nejpodstatnější vlna reemigrace ze západních zemí probíhala z Německa, USA, Kanady, Švýcarska a Rakouska.[16] Tyto země zahrnují 70 procent všech reemigrací v letech 1989-2000. V porovnání s tím, kolik lidí vycestovalo, reemigrovalo poměrně málo osob.

Kontaktování narátorů
Při kontaktu narátorů jsem se částečně odrazil od sbírky Centra orální historie Czech exulants and emigrées", která obsahuje rozhovory s českými exulanty a reemigranty, vedené v anglickém jazyce. Nechtěl jsem však pouze sbírku "vytěžit" (ačkoli bych pokládal jiné otázky a zjistil možná i jiná ohniska problémů), protože výzkum měl jinou povahu a formu (interview); navíc, jak jsem zjistil, řadě amerických studentů unikl kulturní kontext českého prostředí - nemají s ním žádnou zkušenost[17] . Proto jsem se obrátil i k vlastnímu vyhledávání narátorů, jak pomocí literatury, tak i elektronických médií (rozhlas, TV, internet) a samozřejmě osobních kontaktů, známostí, nebo různých organizací. Tím jsem kontaktoval 3 další ochotné narátory, kteří mi rádi poskytli informace.
Věkové a profesní složení narátorů bylo různorodé, ve vzorku byli dvě ženy a čtyři muži.

Závěry


Dva narátoři emigrovali v 60. letech, další v 80. letech, ale prohlašovali o sobě, že jsou političtí emigranti (ačkoli 80. léta jsou považována za období zejména ekonomické emigrace). O prožitcích v emigraci se nikomu nesvěřovali, často ani nejbližším příbuzným (zčásti to bylo způsobeno tím, že nechtěli mít komplikace s odchodem, zčásti taky podle vlastních slov tím, že by s tím příbuzní či přátelé nesouhlasili, či jim to přímo nedovolili). Celkově lze říci, že prožitky a zážitky narátorů jsou víceméně shodné, protože při návratu do České Republiky prožívali to samé, ačkoli pocházeli ze sociálně rozdílných skupin.
Emigrace sama byla pro mnoho narátorů velkým rozhodnutím. Dva narátoři neemigrovali z politických důvodů (lékař- anesteziolog byl poslán na studijní cestu v roce 1968 a už se z nevrátil, hudebník z undergroundové skupiny Plastic People of the Universe byl dle vlastních slov "vysídlen"). Co dělalo emigrantům velké potíže byl jazyk. Samotná znalost jazyka se stala problematickou, protože v tehdejším Československu bylo možné se hůře než dnes dostat se k výuce západních jazyků. Několika narátorům pomohla znalost slovanských jazyků (zejména polštiny).
V emigraci byla velká motivace k práci, ne vždy ve svém oboru. Z rozhovorů čiší snaha vyhnout se statutu nezaměstnaného, která je brána jako něco podřadného; případně se objevuje opovrhování těmi, kteří žijí "na podpoře". U většiny narátorů se objevuje kritika těch emigrantů, kteří se za nezaměstnané vydávali.
Reemigranti se vraceli především za rodinou a přáteli. Jeden z narátorů se vracel zpět do Prahy za stárnoucími příbuznými, další doslova uvedl, že "každý den jsme se modlili, abychom se mohli vrátit domů". Potřeba vrátit se a být v kontaktu byla silná. Narátoři se často se vraceli do míst, kde to již dříve viděli a znali. Prvotní přijetí v ČSR, zvláště v porevolučních letech, bylo vesměs pozitivní (tak to vnímali reemigranti). Promítaly se do toho i výrazně pozitivní prožitky samotných emigrantů po návratu, jejich vidění chování "domorodců" a setkávání s příbuznými a přáteli. Postupem času se chování místních lidí k bývalým emigrantům změnilo. Soudili je jako "zrádce" (známé klišé o těch, kteří "utekli"), chovali se k nim nepříjemně, a to na úřadech i v osobním kontaktu. Rozhovory o tom přinášejí četná svědectví.
Úskalí návratu je třeba rozdělit na dvě skupiny: pokud se narátoři vrátili za komunistického režimu, samozřejmě trpěli postihy. Druhou skupinou bylo však postoj většinové české společnosti k emigrantům jako takovým, postoj, který plynul z nepochopení emigrantské situace a podmínek, do jakých emigranti přicházeli. Narátoři prožívali pracovní problémy, nepochopení a problémy při přijímaní do pracovního procesu. Jejich projekty a záměry byly vesměs odsuzovány či zamítány. Sami narátoři soudí, že to bylo z nedůvěry ke změnám, postoj převládající především v období komunistické totality. Co vnímají narátoři jako další důležitá úskalí návratu, je nedostatek politické kultury (obecně, ale zejména se rozhořčení z politiky objevuje ve vztahu k současné politické situaci), špatné vztahy mezi lidmi (stále převládající nezájem o věci veřejné) a úroveň osobních vazeb. Reemigranti si vytvořili málo nových přátel, vazby udržují jen s těmi nejbližšími. Staří přátelé se sice od reemigrantů neodvrátili, ale reemigranti nezískali žádné další.

Vesměs pozitivně hodnoceno je období samotné emigrace (s negativním hodnocením pocitů při vzpomínce na domov). Negativně je hodnoceno období po návratu do vlasti, s výjimkou výše zmíněného období bezprostředně po návratu. Dá se říci, že ekonomicky jsou na tom reemigranti poměrně dobře. Jejich životní úroveň se sice po návratu snížila, ale tento fakt je v rozhodnutí k návratu nezviklal. Mnoho z nich působí dojmem dobré finanční zajištěnosti. To se promítá i v tom, že - pokud nejsou v důchodu - pracují, dá se říci "na volné noze" a nejsou vázáni momentálními příjmy.
Reemigrace znamenala návrat do vlasti, ale v osobních prožitcích zanechala i pachuť, které se lidé nezbavili dodnes.

Vztah mezi českou většinou a reemigrantskou menšinou v ukázce z rozhovoru:
"Co se týče starých vazeb, zjistila jsem, že tam je taky problém, a ten je pro reemigranty dost všeobecný: my si nerozumíme s lidmi tady. O tom právě taky píšu v tom svém článku. Máme jinou zkušenost. Jinak jsme žili. Vytvořili jsme si jiné hodnoty a postoje. To naráží. My tomu taky nerozumíme, je to z obou stran. Zdejší lidé totálně zkreslují naši zkušenost. Lidé tady si myslí, že v zahraničí každý přišel k bohatství a já nevím, jak úžasně se tam měl, a závidí. Nevidí ztráty, co jsme tam museli prožít. Emigrace je traumatická situace. Jste odříznutý od svých lidí, od kořenů a všeho. Jak jsme tam za všecko museli bojovat, snažit se a pracovat. Tam je konkurence. Musíte ze sebe vydat maximum, abyste to zvládl. Všechny ztráty, co jsme museli prožít, a kolik lidí se tam zhroutilo a zasebevraždilo, o tom jsou statistiky. Málokdo to tady chápe. Myslí si, že tam někdo šel zbohatnout a že mu to spadlo do klína.
Na druhé straně bych řekla, že reemigranti zase často nechápou lidi tady, co tady prožili a s čím museli zápasit. Je to těžké pochopit."




1) Odkud pocházíte a v jaké rodině jste vyrůstal/a?
2) Co jste vystudoval/a? Jak probíhalo vaše studium? Jaké zaměstnání jste získal/a?
3) Kdy a kam jste emigroval/a? Jak dlouhou dobu jste v emigraci strávil/a?
4) Proč jste emigroval/a? Jaké faktory/důvody/pohnutky hrály roli ve Vašem rozhodnutí?
5) Jak se k emigraci stavěli rodinní příslušníci a známí?
6) Co na Vás v emigraci zapůsobilo nejdříve? Jaké dojmy jste měl/a z prvních týdnů/měsíců v emigraci?
7) Čím jste se v emigraci živil/a? Odpovídalo to Vašemu zaměření? Jak jste se v zahraničí cítil/a?
8) Jaké byly okolnosti/důvody Vašeho návratu? Kdy a proč jste se vrátil/a do vlasti?
9) Jaké dojmy jste měl z prvních dnů po Vašem návratu? Co jste prožíval/a? Jak odlišné to byly pocity (při návratu) od pocitů při emigraci?
10)
Jaký vliv měla emigrace na Vaše osobní vazby?


Stand up and be counted aneb Ceske lzi zase dokola...

23. srpna 2009 v 20:39 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tentokrat jsem byl inspirovan uvodnikem Vratislava Bejsaka, vydavatele australskych Novin, kde pise jak lidi v Cesku nerozumi vyznamum slov exulant, imigrant a emigrant, radsi by se priznali, ze jsou agenti StB nez by priznali neco spolecneho s emigranty a o vseobecne nenavisti vuci lidem (emigrantum), kteri behem 1948-1989 opustili Ceskoslovensko.
http://www.cs-magazin.com/2009-09/view.php?article=articles/cs090907.htm

A pak jsem jeste dostal clanek Franka Nykla "Zprava o emigraci" zabyvajici se posrpnovou emigraci na Sokolovsku a jak o tom podavalo vedeni zpravy mistni StB.
http://hedvicek.blog.cz/0908/zprava-o-emigraci

Jeden z mych pravidelnych ctenaru se v komentarich podivuje, ze podle zpravy StB emigrovalo jen par lidi a ze je mu z toho smutno. Netreba byt smutny z ceskych lzi. Cesi pri sve historicke nenavisti k emigrantum umyslne lzou o skutecnych poctech svych emigrovavsich spoluobcanu, tak jako lhali a dodnes lzou o skutecnych poctech zavrazdenych pri odsunu Nemcu po valce.

V drivejsim clanku "Smutny osud tretiho odboje" http://hedvicek.blog.cz/0907/smutny-osud-tretiho-odboje jsem popsal publikaci "III. odboj v Ceskoslovensku", kde autor Jan Kratochvil uverejnil fotografii jakesi pametni desky pravici, ze "327 lidi zahynulo na hranicich a 170 938 emigrovalo". Jan Kratochvil proti me kritice protestoval http://hedvicek.blog.cz/0907/smutny-osud-tretiho-odboje-ii nicmene o te ocividne hovadine, ze z Ceskoslovenska mezi lety 1948 az 1989 emigrovalo pouze 170 938 lidi se nevyjadril. Z me vlastni rodiny emigrovalo 15 lidi, vcetne mne, zda jsme v tech ucaprtanych 170 tisicich zahrnuti mi neni znamo.

Jak to tedy je? Onen smesne nizky pocet emigrantu z Ceskosloslovenska mezi lety 1948 az 1989 je StB-pocata a neokomunistickym statem a ex-komunistickymi ceskymi historiky podporovana lez. Vypadali by jako osli, kdyby priznali, ze to bylo mnohonasobne vic. A estebacti hlupaci by nedostali premie. A tak temer milion lidi historicky zmizel a vyparil se. Brat vazne udaje estebaku je mezi ceskymi historiky ted velice modni - naposledy se vyznamenal pseudo-historik Solc, kdyz bral za bernou minci vypovedi vymlacene z byvalych anglickych letcu ve sve hagiografii o Frantisku Moravcovi. Coz mi pripomina dalsi "silene historickou" publikaci z Ceske republiky, ktera prave spocinula na mem stole: Autor Slava Katamidze, titul "Verni soudruzi, nelitostni kati - KGB a sovetske tajne sluzby 1917-1991" - kde je se zcela vaznym ksichtem tvrzeno, ze Lavrentij Berija byl strasne hodny clovek, ktery z Gulagu propustil statisice lidi. To uz jste v tom Cesku vsichni spadli na hlavu nebo na prdel?

Ceske lhani o emigrantech je srovnatelne pouze s ceskym lhanim o odsunu sudetskych Nemcu a kolik jich vlastne bylo v povalecnych letech zavrazdeno. Podle ceskych zdroju bylo po valce odsunuto nekolik desitek tisic etnickych Nemcu - ve skutecnosti jich byly temer tri miliony. A podle ceskych zdroju pri divokem odsunu "urcite mnozstvi" Nemcu zahynulo - ve skutecnosti Cesi tech Nemcu zavrazdili 225 600! A ani dnes - v dobe polistopadove - nema ta nenavistna ceska verbez chut pojmenovat veci pravymi jmeny - na moste v Usti nad Labem nedavno odhalili pametni desku venovanou "obetem nasili"! Ani slovo, ze ty obeti nasili byly nemecke maminky i kocarky! Nebo myslite, ze tam shodili i nejakou Cesku? http://hedvicek.blog.sme.sk/c/59561/Vzpominky-na-odsun.html Nemci byli ceskou luzou nenavideni uplne srovnatelne jako emigranti - ta souvislost je tam neprehlednutelna.

Pred casem se mi dostaly do rukou tabulky UNHCR - obsahujici i udaje z drivejsi organizace zvane UNRRA (coz znamenalo United Nations Relief and Rehabilitation Administration) - kde se bylo mozno dozvedet kdo kam emigroval - v podstate to byla starsi zprava, podobna tehle
http://www.unhcr.org/publ/PUBL/4579701b2.pdf

A tam bylo jasne napsano, ze z Ceskoslovenska emigrovalo ihned po roce 1948 dve ste tisic lidi, v letech 1950 a 1951 to bylo kazdy rok padesat tisic lidi. Pak tyto cisla prudce poklesly v souvislosti se zavedenim zelezne opony, ale uz koncem padesatych let se zase cisla vracely do normalu az v letech 1968-69 dosahly opet dve ste tisic lidi. Po zavedeni Husakovy normalizace 16. dubna 1969 se kazdorocni cisla pohybovaly mezi 40 az 50 tisici lidi az do roku 1989.

Tudiz 170 tisic emigrantu na pametni desce nejspis vyvesene tim zkorumpovanym KPV s Nadezdou Kavalirovou neni nic nez lez, lez a jeste jednou lez a zbozne prani.

Takze kolik nas vlastne je, moji spolupachatele v nepritomnosti odsouzeni emigranti (pokud jste si to mezitim uz sami nespocitali)? Pres milion, pres milion. A pokud bysme pocitali i deti a vnuky, tak to bude bliz jednomu a pul milionu. Jenze deti a vnuky pocitat nebudeme, protoze tem je nastesti ta davna ukradena republika uplne ukradena. A je to dobre.


Zprava o emigraci

22. srpna 2009 v 15:08 | Frank Nykl |  Clanky jinych autoru
Likvidace inteligence.
Po roce 1968 odešlo několik set tisíc lidí do emigrace, což jsou také svým dílem oběti okupace, protože museli odejít neboť si nedokázali představit život v nastupujícím reálném a nepřátelském socialismu. Ze země jich asi tak odešlo téměř 130 000; mezi nimi mnoho vynikajících vědců, umělců a sportovců. Proto máme dodnes v sobě pocit trpkosti a malosti, že jsme se nebránili jak Němcům, tak ani Rusům. Ty, kteří se nebáli a bránili se komunistickému teroru, dnes bývalá mlčící většina považuje za zrádce a vrahy. Jenom ti, kteří začali tancovat a zpívat podle sovětského vzoru, na tom začali vydělávat. Těm ale nikdo nic nevyčítá! A ti si také ze své kolaborace dodnes dobře žijí. Proto taky nahlas vykřikují, že se za socialismu měli lépe. Zbytek národa dále mlčel a nebo udával ty, co mlčet nechtěli.

Mnozí tenkrát utíkali přes tehdejší Jugoslávii do Rakouska a pak dál, do celého světa. Spolu s nimi jsme my, co jsme tu zůstali i ti co odešli, stali všichni obětí okupace, aniž bychom si to nějak uvědomovali. Ale je to tak. Já vím, že historie nemá ráda slovo "kdyby." Ale co by se stalo, kdyby nebylo 21.srpna 1968?
V dnešní době, už je možné se dozvědět některá přísně tajná data o emigraci v našem kraji a tak tady jsou.

Roční zpráva o činnosti O-STB Sokolov ke dni 21.12. 1968.
Přehled o počtu útěků do emigrace ze Sokolovska za rok 1968:
"Od 1.1. 1968 do 20.8. 1968 došlo k 63 emigracím. Od 21.srpna 1968 emigrovalo 228 osob, t. j. celkem 291 emigrací za rok 1968. Z celkového počtu 172 dospělých, z toho mužů 125, žen 76 a 21 dětí. Z řad inteligence emigrovalo 5 lékařů, 1 právník, 2 vysokoškoláci , 5 inženýrů, 2 učitelé a 12 techniků. Žádný nepracoval na státním tajemství zvláštní důležitosti. Po 20.8. 1968 odešlo 5 osob ilegálně do zahraničí. O-STB Sokolov se podařilo zabránit 12 osobám v ilegálním útěku do zahraničí. Podplukovník Bejvl Miroslav."

Zpráva o činnosti S-STB Plzeň za rok 1968 ke dni 27.12. 1968.
"K 1.1. 1969 je emigrace v rámci Západočeského kraje prokázána u 590 dospělých osob a 249 dětí. Ve srovnání s uplynulým rokem, kdy k témuž datu byl stav dospělých osob 227 a 47 dětí, které se bez povolení zdržovaly v zahraničí, je v letošním roce neúměrně vyšší.
Vezmeme-li v úvahu stav emigrace do 21.8.1968, kdy činil 72 dospělých osob a 13 dětí s porovnáním s uplynulým rokem, kde k témuž datu bylo vykázáno 78 dospělých osob a 15 dětí, je zřejmé, že emigrace narostla do současných rozměrů především tedy po 21.srpnu 1968.
Motivací emigrace spočívá u drtivé většiny osob v tom, že do zahraničí odcházejí v přesvědčení, že v zahraničí najdou lepší existenční podmínky a uplatnění než měli v ČSSR. Svědčí o tom i nárůst emigrace po 21.8.1968, kdy celá řada osob nabyla přesvědčení, že v důsledku srpnových událostí dojde u nás ke změně politických poměrů a že se v dohledné době nezlepší ani životní podmínky, včetně životní úrovně. V ojedinělých případech, zejména u osob které emigrovaly těsně po 21.8.1968 byla zde i obava z represálií za angažovanost v polednovém období. Větší počet osob, mimo hledání lepšího existenčního uplatnění v zahraničí, řešilo i své osobní problémy, jako neshody v manželství, na pracovištích apod. U další, ne zvlášť početné skupiny jde pak o rozhodnutí motivované povahou a charakterem osob, se sklonem k dobrodružství (tramping a skauting - os. pozn.). To jsou v podstatě mimo ojedinělých specifických důvodů, hlavní motivy emigrace.

Je naprosto zřejmé, že emigrace narostla a to jak kvantitativně, tak i kvalitativně po 21.8.1968. O kvalitativní změně emigrace svědčí následující srovnání:
Zatímco v roce 1967 emigrovalo celkem 11 osob s vysokoškolským vzděláním a to 7 lékařů, 3 technici a 1 lékárník, činí emigrace této kategorie v r. 1968: 84 osob - z toho je 39 lékařů, 25 inženýrů a 20 jiných. U kategorie - jiných, je číslo přibližně stanovené dle vykonávané funkce před útěkem. …. Náčelník 4.oddělení mjr. Weinfurter."

Z toho všeho lze vyčíst, že to odnesla celá jedna generace (ne-li víc),
inteligence národa. A to jen v našem kraji. V celorepublikovém měřítku to pak byla katastrofa a nahoru se dostávali jen ti, co měli k inteligentnímu myšlení daleko. Začal se projevovat a vystavovat na odiv fanatismus a hloupost, která byla vidět hlavně na funkcionářích KSČ.

Protože jsem v r. 1968 pracoval na operačním sále Chirurgie v Karlovarské Nemocnici, vedli jsme často v pauzách mezi prací politické diskuze. Snad jako všude. Já tam byl nejmladší, bylo mi tehdy 24 let a tak jsem tvrdil z mladické hlouposti, že Rusové přece jen ze cvičení na našem území odejdou a už se nevrátí. Přece k nám nemohou jen tak vtrhnout, co by na to řeklo světové veřejné mínění a OSN? Dnes už nejsou padesátá léta a máme právo na svobodu projevu a myšlení. Ke stalinismu už cesta zpátky přece nevede! Pan doktor Máj, jinak vynikající chirurg, se nad mými řečmi jen usmíval. On totiž znal své. V padesátých letech, byl zatčen spolu s dalším doktorem, že prý pomohli z vězeňského nemocničního oddělení (které tehdy bylo v areálu zdejší nemocnice) na svobodu jednomu politickému vězni. Ten se dostal až na Západ. Byl za to asi 8 let ve vězení a měl na celou věc jiný názor: " Pane Nykl" povídá "vsázím se s vámi o flašku šampaňského, že se Rusové zanedlouho vrátí a že to jen tak nenechají. Vždyť jsme stále jejich kolonie a budeme i nadále. Nikdo nám nepomůže, jako vždy!" Tak jsme se vsadili a zanedlouho pak jsem z nemocnice odešel a dozvěděl se po létech, že doktor Máj zemřel v pozdější emigraci v Německu. Měl bohužel velkou pravdu a dodnes mu dlužím tu láhev, kterou na jeho počest jednou snad vypiji.

Frank Nykl.


Zbrane v prikopu ...

21. srpna 2009 v 14:45 | Frank Nykl |  Clanky jinych autoru
V roce 1968, ještě před 21.srpnem, nastalo mezi budoucími okupačními vládami soupeření o to, kdo nejvíc poníží a zdiskredituje novou Dubčekovu vládu a potěší tak sovětské vedení. Ze všech stran, hlavně z NDR a Bulharska, se začaly na Československo valit urážky a výmysly, které měly jen jeden cíl, vyprovokovat důvod k zásahu a útoku na Československo. K tomu také měl posloužit nález kontrarevolučních zbraní u Sokolova. Jak to tehdy bylo?

12. července 1968 byly v příkopu vedle silnice u obce Mýtina (něm. Hau) na Sokolovsku nalezeny automatické zbraně a pistole. Kdo pak je tam nechal jen tak povalovat?

Celá záležitost se začala teprve vyšetřovat, ale už v tisku v sousedním Východním Německu, všechno věděli a hned znali i pachatele. To byli přece kontrarevolucionáři placení ze Západního Německa! Bulharské noviny to už také věděli a měli podrobnější informace o nálezu, než naši vyšetřovatelé. Bylo vidět, že toho asi ví o hodně víc, když jejich centrální list Rabotničesko Dělo napsal už 20.července, že na mnoha místech u nás, byly nalezeny ukryté zbraně a že nával tzv. turistů do Československa připomíná osudné dny před Mnichovem 1938. Z toho bylo vidět, že historie nebyla jejich silná stránka a protože nás chtěli lživě napadat za každou cenu, zesměšňovali sami sebe. Před konferencí v Mnichově před válkou, byly přece naše hranice hermeticky uzavřeny a v roce 1968 se zahraničním turistům naše země nezdála už být klidnou oázou a tak jich přijelo méně, než před tím!

Zpátky k nálezu zbraní. - Nikdo nechápal, jak se tam vůbec a proč dostaly. Vždyť tam nikde nebylo nic, jen pár zničených vesnic a zdejší obyvatelé z Tisové, nebo Březové neměli zájem dělat nějaké kontrarevoluční bojůvky. Ti měli starost jak se uživit.

Informační Zpravodaj pracovníků čs. Státní Bezpečnosti č. 6. o tom píše: "Případ začal dne 9.7. 1968, kdy mezi 15. - 16. hodinou oznámil telefonicky německy mluvící muž službě na OVB Karlovy Vary, že když jel směrem od Karlových Varů, potkal cestou neznámého muže německé národnosti. Ten mu sdělil, že mezi 5-10 km ve směru Sokolov - Cheb, nachází se v kanále u silnice ve velké zatáčce jedna pistole a jedna automatická pistole. Oznamovatel odmítl sdělit svoje příjmení a bližší okolnosti, včetně toho, odkud telefonuje. Upozornil, že tuto informaci poskytne také OV - KSČ.
Telefonát byl okamžitě předán do Sokolova, odkud 4 pracovníci SNB odjeli do označeného prostoru, kde provedli prověrku pod silničními kanály včetně toho, kde byly později zbraně nalezeny. 9.7.1968 zde však žádné zbraně nalezeny nebyly. Současně dne 9.7.1968 byl mezi 20 - 21 hodinou podán na poštu v Karlových Varech podán anonymní, německy psaný dopis. Neznámý pisatel v něm na adresu velitele Lidových Milicí OV KSČ oznamuje: Dozvěděl se, že určití lidé převážejí z NSR do Československa zbraně…..
Na základě dopisu bylo pak dne 12.7.1968 v označeném místě nalezeno 20 samopalů zn. Thompson americké výroby ráže 11.43 mm, 40 zásobníků k těmto samopalům, naplněných po 21 kusech nábojů, 30 pistolí zn. Walter ráže 7.65 mm, s prázdnými zásobníky a 11 zásobníků náhradních - bez nábojů, dále 20 ks popruhů k samopalům a jedna plechová krabice s originál balenými náboji k samopalu, obsahující celkem 755 ks nábojů. Vše bylo uloženo v pěti plátěných batozích khaki.
Bylo možno usuzovat, že neznámý anonym, který dne 9.7.1968 telefonoval na VB Karlovy Vary a pisatel anonymního dopisu veliteli Milice, byly jedna a táž osoba. …. Opatření operativního charakteru zaměřená hlavně na zjištění anonymního pisatele dopisu byla bezvýsledná…..až do 14.10.1968, kdy bylo vyšetřování v této věci podle (§ 173 podle odst.1. písm.e) trestního řádu přerušeno, byla provedena celá řada vyšetřovacích úkonů a bylo prověření daných verzí…..Z výsledků znaleckého zkoumání Kriminalistického ústavu v Praze vyplynulo, že nalezené zbraně byly konzervovány za tepla, natřeny rozehřátou konzervační vazelínou, jejíž složení dle srovnávacích dostupných materiálů nejvíce odpovídá sovětské konzervační vazelíně "smazka puščeněja" … Vyšetřovatel STB mjr. Rudolf Klíma - Praha 18.2. 1969."

Sovětští vojáci, co k nám pak 21.srpna přijeli, byli o tomto nálezu kontrarevolučních zbraní důkladně poučeni a bylo jim tak zdůrazněno, že se proti nim bude bojovat. O tom, že je to vylhaná provokace už jim nikdo neřekl. Tímto bylo sice odhaleno ale pak na 20 let zamlčováno, jak se připravovala okupace naší země. .



http://www.petitiononline.com/demokrat/petition.html



Hříchy a fígle českých hospod...

20. srpna 2009 v 19:18 | Scarlett Wilková |  Clanky jinych autoru
Hraje hlasitá hudba. Číšník se neusmívá a nedoporučuje, co si vybrat. Na jídlo čekáte déle než dvacet minut. Odejděte. Jste ve špatném podniku. Otázkou je, kde se pak v Česku budete moci najíst.

Já v té kole cítím rum, říká kolega. Čicháme. Je tam. Problém je v tom, že si objednal jen kolu, o rumu nebyla řeč. Číšník ji naléval z lahvičky do sklenice přímo před námi. Zvláštní. Už čichá i zkouší celé osazenstvo stolu. Že by bonus? Pozornost podniku? Číšník tvrdí, že to není možné a sklenici bleskově odnáší. Jak se rum mohl dostat do uzavřené lahve? No, ona asi tak úplně uzavřená nebyla. Jen jsme se setkali s takzvanou slívačkou. Jednoho z typických hospodských fíglů. Slabší povahy by možná dál neměly číst.

Slívačka spočívá v tom, že se do lahve slévají nedopité zbytky, které hosté nechali na stolech. Nová láhev koly se rozleje do dvou lahví a každá se doplní slitými zbytky. Tím, že se smísí s nápojem novým, ještě bublavým, není to poznat. Stejně se slévají zbytky vína či alkoholu. No a když si číšník nevšimne, že zbytek byl původně kola s rumem, vznikne zbrusu nový voňavý nápoj. Tato metoda se zrodila v socialistickém pohostinství. Majitelé a personál restaurací ji označují za zvěrstvo, které je už prý spíše výjimečné. Ale, no tak, je dobré ji znát. Když náhodou kola voní po rumu nebo džus po vodce, už aspoň budeme vědět, že se nám to nezdá.

HOTOVKY A MINUTKY

S hospodami je to těžké. V poslední době zvlášť. Z časopisů a televize má člověk pocit, že Česko právě prožívá gastroboom, a co Čech, to labužník. V Praze si podávají dveře inspektoři Michelinu, kteří hodnotí nejlepší restaurace světa. Vyvařují tam světová kuchařská esa a v časopisech čteme, jak připravit timbálek z čerstvých ančoviček, carpaccio z tuňáka a citronový konfit.

Jenže pak jdeme na oběd s kolegy nebo večer posedět s přáteli a je to tady: "Půjdeme tam, co minule?" "Neblázni, tam trvalo půl hodiny, než přinesli jídlo." Další návrhy? "Tam je protivná servírka." "Tam hrála šíleně hlasitá hudba, vždyť jsme se posledně vůbec neslyšeli." "Tam mají divné víno. Pamatuješ, jak nám ani neuměli říct, co rozlévají?"

Kdo nezažil debatu, kterou hospodu zvolit jako nejmenší zlo, je šťastný člověk. Když televize Prima vysílala show Ano, šéfe!, ve které protřelý šéfkuchař Pohlreich nevybíravými způsoby kritizoval úroveň českých restaurací, národ se rozdělil na dva tábory. Arogantní nafoukanec, odsuzovali ho jedni. Konečně někdo pojmenoval, co nám na hospodách vadí, fandili druzí. Ti druzí jsou pravdě blíž. České a moravské hospody skutečně skrývají řadu nástrah. Našinec si zvykl, cizinec bývá zděšen.

"V žádné jiné zemi se jídla nerozdělují na hotovky a minutky," upozorňuje Roman Vaněk, šéf Pražského kulinářského institutu, který pořádá kurzy vaření. "Je to pozůstatek ze socialismu, kdy lidé získali dojem, že hotovka rovná se laciná šlichta, kterou mají právo dostat za patnáct korun. Naopak takzvanou minutku, vysušený plátek masa s plátkem gothaje a eidamu uvedenou na jídelníčku s rádoby exotickým názvem, považují za něco víc. Paradoxně je tady minutka brána za kvalitnější jídlo než hotovka v podobě skvělého guláše, koprovky či svíčkové. Přitom právě na hotovkách poznáme, zda kuchař umí vařit a zda jsme v kvalitní restauraci," říká.

JINDE NÁM CHUTNÁ

Čím to, že nám obyčejná polévka v rakouském lyžařském středisku připadá úžasná a její chuť si pamatujeme, což se nám u polévky v běžné české restauraci nestává? Proč se celý rok těšíme na chuť řeckých jídel v obyčejné rodinné taverně? Je to jen bláhové okouzlení cizími kraji? "Ne, je to pravda. Obyčejné jídlo v autogrilu u italské dálnice chutná skvěle," říká Roman Vaněk. "Je to tím, že používají málo surovin. Jídlo upravují jednoduše a tím vynikne jeho chuť."

Jenže my jsme z hospod zvyklí, že čím je talíř přeplácanější, tím jsme spokojenější. Prostě máme pocit, že jsme za své peníze dostali co nejvíc. A tak jsou české a moravské restaurace typické zejména nekonečně dlouhými jídelníčky a nesrozumitelnými názvy pokrmů, často tak exotickými, že ani kuchař neví, co to vlastně uvařil. Jak poznáme, že na nás hospoda hraje habaďúru, hází exotickými názvy, ale ve skutečnosti nám na stůl dává lehce upravenou polévku z pytlíku?

Pozor na názvy jídel. Čím zajímavější, tím podezřelejší. "Kuřecí prsa plněná brusinkami jsou kuřecí prsa plněná brusinkami a ne ,ňadra paní nadlesní'. Debilní názvy jídel mi vadí stejně jako nekonečné jídelníčky," říká Jitka Rákosníková, která psala o jídle v časopise Apetit a nyní vede časopis F. O. O. D. "Opravdu nevím, co se mi někdo snaží sdělit tím, když napíše na jídelníček: Kapsa pana nadlesního. Co to je?" říká šéfkuchař Zdeněk Pohlreich. "Důležité je vědět, že budu jíst hovězí. Zda bude vařené, dušené či pečené. Zda u toho bude omáčka z toho či onoho. A ne, když je napsáno Kapsa pana nadlesního a u toho v závorce šunka, sýr," říká. "Já se dokonce na Šumavě setkal s tím, že u jeleního guláše bylo v závorce napsáno: Usušené malinkaté kousky masíčka v červenohnědé omáčce. Nedal jsem si to, když vidím závorky, jsem vyřízený," říká Roman Vaněk.

JÍDLA Z PRÁŠKU

Podezřelý je rovněž dlouhý jídelníček. Neznamená, že v restauraci jsou tak schopní, že dokáží připravit spoustu jídel od telecího přes humra po pět druhů ryb. Znamená pouze, že mají mrazák narvaný zašedlými, ledem obalenými prastarými flákotami, které mrsknou na pánev i s kusy ledu. "Dlouhý jídelníček mě spolehlivě odradí," říká Roman Vaněk. "Je to dvě stě různých způsobů, jak upravit kuřecí či vepřový plátek a všechny jsou na jedno brdo. Podle jídelníčku hned poznám, jestli kuchyní prolétá práškovací letadlo. Tedy, zda připravují jídlo z poctivých surovin, nebo z prášku. Opravdu nevím, proč bych měl jít na svíčkovou z prášku a knedlík z nedalekého obchodu." "Nabídka knedlíků je v českých hospodách absurdní. Všichni nabízejí jeden průmyslově vyráběný gumák," říká Jitka Rákosníková.

Dlouhý jídelníček znamená dlouhé čekání. Počítejme. Když si u stolu čtyři lidé objednají každý něco jiného a u dalšího stolu také, v jednom momentu musí kuchař připravit osm jídel a nedej bože, když si objedná další stůl. Než se flákoty rozmrazí v mikrovlnce, osm pánví k dispozici také není.

Jak dlouho je normální čekat a kdy už člověk dělá blbce? "Existují nepsaná pravidla," říká Eduard Kopl z Asociace číšníků. "Menu má host dostat do pěti minut. Je to navařené hotové jídlo, jde jen o to, dát je na talíř a odnést ke stolu. Objednávka z jídelního lístku má být na stole do dvaceti minut. Na jídelním lístku by rovněž měly být uvedeny časy, v jakých jídla budou připravena. Pokud je nápor hostů mimořádný a kuchaři nestíhají, číšník má přijít a požádat hosta o strpení. Pokud by to udělal s úsměvem a nabídl i drobnou kompenzaci, zpravidla to hosté pochopí."

Tomáš Karpíšek, majitel sítě restaurací Ambiente, který je ve svém oboru považován za špičkového odborníka, si dělal průzkum, co lidem nejčastěji na restauracích vadí. "Když jsme se ptali hostů, podle čeho se rozhodují při výběru restaurace, vyplynulo, že nejčastěji podle typu kuchyně, pak podle kvality obsluhy a prostředí. Když jsme se ptali, co je nejvíce odradí, vítězila arogantní a nepříjemná obsluha, hned za ní zakouřené a špinavé prostředí," říká. Pokud se zeptáte, co je největší průšvih českých restaurací, mluví podobně jako jeho kolegové z oboru: "Mně vadí, že většina jídel se připravuje a posuzuje primárně podle toho, jak jídlo vypadá, a teprve pak, jak chutná. Považuji za velkou neřest dnešních šéfkuchařů, že jim více záleží na vzhledu než na chuti."

COPAK TO PIJEME?

Chceme si dát jen dvě deci vína. Což je v obyčejné hospodě riskantní. Na jídelníčku stojí: Rozlévané víno: červené a bílé. Copak nás asi čeká? Dozvědět se to předem je zpravidla nemožné. "Obsluha by měla informovat, že se jedná například o müller, který berou z Valtic," říká Eduard Kopl z Asociace číšníků. "U rozlévaných vín se nepočítá, že si je dávají znalci, ale host má právo znát původ, a pokud si přeje, může i vidět, z čeho je mu víno naléváno. Samozřejmě je problém, předvést čepovací zařízení, ale pokud si vysloveně přeje vidět, jak je víno naléváno, proč ne? I když u rozlévaného vína musí počítat s tím, že je třeba přečepováno do plastové lahve a z ní pak za barem rozléváno."

Další podivuhodností našich hospod je, že se v nich nedá povídat. Personál si totiž pouští hlasitou hudbu, případně velkoplošnou televizi. "Hudba by měla být tichá, jen navozující atmosféru," říká Eduard Kopl. Jenže barmani a číšníci vědí svoje. Mají odzkoušeno, že hlasitá hudba "zařídí" chuť k pití. "Hluk vyvolává stres a podle některých odborníků může být poslech rapu, reggae a techno hudby spojen s vyšší spotřebou alkoholu," říká Karel Nešpor, primář oddělení léčby závislostí v Bohnicích. "Otázkou je, jestli se ohlušení zákazníci budou do restaurací vracet."

Další fintou, která má způsobit, že v restauraci necháme víc peněz, je dolévání sklenic do tří třetin. Všimněte si, číšník nenalévá do sklenice nápoj tak, aby byla plná, ale vždy ho trošku nechá v lahvi. Nikdo není schopen vysvětlit proč, ale je to jedna ze zásad, které se adepti na číšnické řemeslo učí už ve škole. Je odzkoušeno, že když si host sám dolije zbytek, objedná si další pití.

Skončíme optimisticky. Šéf Pražského kulinářského institutu totiž věští lepší časy: "Doba se láme, Češi si začínají uvědomovat, co je kvalita, a přestávají být ochotni platit za jídla z prášku." Jak poznáme, že je změna k lepšímu dokonána? Jídelníčky budou krátké. Tajemství paní majitelky převálcují prosté názvy jako vařené hovězí, koprovka či svíčková. Talíře nebudou zavalené hromadou takzvané oblohy. Tedy oschlým listem salátu pokydaným sterilizovaným červeným zelím, které se vpíjí do oleje z hranolků. Mimochodem, většina kuchařů si oblohy chystá na talíře hned ráno, aby ušetřili čas, až bude obědový frmol, proto bývají tak olezlé. Maso nebude plavat v UHO. Tak říkají kuchaři univerzální hnědé omáčce, takové té tekutině, která je u většiny jídel. Dělá se tak, že se do pánve do výpeku z masa přidá voda a nejlevnější kečup a pak se tím každá porce polévá. V hospodách bude ticho. Zase do nich začneme chodit si povídat.

NEJČASTĚJŠÍ PROBLÉM

Nový průzkum Sdružení obrany spotřebitelů ukázal, že pokud si objednáte pivo, v každé čtvrté hospodě narazíte na takzvaného podmíráka. Když pivo dostáváme, hladina má sahat na rysku na sklenici, bez ohledu na to, jak vysoká je pěna. Ujištění obsluhy "Však ono to dojde" je sice časté, leč nesmyslné.

NAŠINEC SI V ČESKÝCH HOSPODÁCH ZVYKL. CIZINEC BÝVÁ ČASTO ZDĚŠEN

Pokud někdo získal pocit, že to s českými hospodami jde z kopce, deprese není na místě. Stačí srovnání s tím, co se dělo v pohostinství před rokem 1989. Pamatujete, jak Jiří Kodet představuje ve filmu Vrchní, prchni úspěšného bohatého muže, který na třídním srazu popisuje své číšnické fígle? Například to, že když podchladí obyčejný tuzemský vermut a servíruje ho jako martini či cinzano, zákazník nic nepozná. Jít do hospody za socialismu se rovnalo téměř stoprocentní jistotě, že pijete a jíte něco zcela jiného, než si myslíte. Tady je několik typických fint té doby. Lógr z vypitých káv se sušil v troubě. Pak se smíchal s čerstvou mletou kávou a ze směsi se vařily kávy nové. Speciality s názvy katův šleh, čína či pleskavica znamenaly, že bylo použito maso, které mělo hodně za sebou. Úprava s ostrým kořením zajistila, že nebylo cítit, i když už trochu zasmrádlo. Značkové víno nebylo značkové. Personál měl za úkol shánět a schovávat lahve od kvalitních archivních vín. Šéfové pak přivezli pytle korkových zátek a do flašek se přelévalo obyčejné víno z litrovek. Gumovým kladívkem se zatloukl korek a hrdlo se obalilo alobalem. V této fázi se stávali důležitými hrdiny zruční číšníci, kteří uměli před hosty láhev otevřít rychle a tak, aby si nevšimli alobalu. Základem pohostinského byznysu byly takzvané dokupy. To znamená, že restaurace vyexpedovala zboží, které neprošlo účetnictvím. Třeba vedoucí sehnal prase, z něho se navařily obědy, ale v účetnictví se takový nákup neobjevil. Někdy byla hospoda plná hostů, ale tržby vykazovala, jako by v ní sedělo celý den pět lidí u jednoho piva. Tyto dokupy hostům nezpůsobovaly újmu, naopak někdy díky šikovnému vedoucímu dostali lepší maso, než bývalo zvykem.

NEVÍTE O NĚJAKÉ HOSPODĚ?

V ostravské Stodolní je hospoda na hospodě. Ale dá se v nich dobře najíst, napít a posedět?

Podnik Korzo, ostravská Stodolní ulice. Tady by se možná šéfkuchaři Pohlreichovi líbilo, říkám si. Na jídelníčku totiž mají každý den jen tři jídla, tak jak to podle něj má být. Servírka je mimořádně půvabná, mimořádně i na poměry Stodolní, která je hezkými servírkami proslulá. Ovšem poté, co si objednáme jídlo a slečna přinese víno, idyla končí. Dvacet minut v čudu, těstoviny nikde. V podniku jsou celkem obsazené tři stoly po dvou lidech. Po zoufalých pohledech směrem k baru slečna přichází: "Ono to trochu trvá, kuchař musí ty těstoviny uvařit, víte." Fajn, pořád lepší, než dávka nudlí uvařených včera. Konec dobrý, těstoviny dorazily. A pak, světe zboř se, kuchař se přichází zeptat, zda nám chutnalo. Ano, chutnalo moc, už proto, že se přišel zeptat, jak milé. Jenže, kouzlo je rázem pryč. Hospoda se začala otřásat zvukem vrtačky. Muž na štaflích se právě jal upevnit na zdi jakýsi plechový poutač. Je poledne, doba oběda. Poutač je zřejmě tak nezbytný, že jej nelze upevnit po zavírací době. Pevně věřím, že to nebyl majitel. Jenže, kdo asi?

Kavárna Černá hvězda je chloubou Stodolní. Na stolečcích jsou vyryté názvy jednotlivých částí Ostravy, můžete si vybrat zda sedět v Zábřehu, Hrabůvce či Porubě. Přes týden je tu rušno, o víkendech méně. Je sobota odpoledne, v rohu sedí zamilovaný pár, o kus dál dvě ženy u kávy. Jinak prázdno. Podnikem duní hudba. Prapodivná, že by techno? Dvě dámy na sebe chvíli křičí, pak to vzdávají a raději nemluví. "Můžete to ztlumit, přišli jsme si popovídat," zkouším u servírky. Neodpoví ani slovo, po pár minutách se hudba zdá být nepatrně tišší. Ženy opět zkoušejí něco si říct. Po jedné kávě platí a mizí.

Do francouzské restaurace Ostraváci rádi vodí návštěvy odjinud, aby viděly, že i v Ostravě jsou francouzské restaurace. Podnik s názvem Au pére Tranquille je vyhlášený palačinkami plněnými vším možným. Jsme tři, chceme jíst a pít. Což je problém. Talíře jsou obrovské, kulaté stolky malé. Když jsou na nich tři talíře, tři sklenice vína a tři sklenice vody je situace kritická. Kam položit košík s příbory, neví ani servírka. "Dám vám to tady na židli, ale rychle si to rozeberte, může se stát, že tu židli budu potřebovat, jestli si támhle ještě někdo přisedne," varuje.

Co takhle restaurace s názvem Levský? No, jde to, dokud není dvaadvacet hodin a servírka nezačne kasírovat. Hospoda je slušně obsazená, vypadá to, že lidé by ještě poseděli. Ne, ne, domů pěkně mazejte. Takže, až zase někdy uslyšíte o Stodolní, o tom úžasném místě s největší koncentrací hospod v Česku, berte to s rezervou.

(MFDNES)

Tento článek byl uveřejněn na http://www.cs-magazin.com


Leto na Slovensku, alebo „Vládnime si sami“...

20. srpna 2009 v 14:32 | Milos Kelemen |  Clanky jinych autoru
Polovicu leta máme za sebou. Komentár k počasiu nechám na kompetentných, ale skúsim sa s čitateľmi Zpravodaja podeliť s mojimi dojmami za posledných 10 týždňov pobytu na Slovensku.
Je to už 17-ty rok čo si " vládneme sami" a ľuďom pomaly dochádza ( mnohým žiaľ to nedôjde asi nikdy), ako to vlastne mysleli tí, čo prvý krát hodili na tribúny a do davu tento viac významový bonmot. "VLÁDNIME SI SAMI!" sa ozývalo v rokoch 1990-1992 po slovenských mestách z úst malých skupiniek nacionalistických separatistov, čo dav vtedy síce zaregistroval, možno že aj o tom trochu popremýšľal ( pokiaľ pripustíme, že dav môže i rozmýšľať), ale u drvivej väčšiny s tým vôbec nepochodili. Inak by sa autori tohto revolučného "hesla" neboli rozhodli pre variantu č.2, teda žiadne riskantné referendum, ideme hneď na ostro a to v duchu piesne - REŽ a RÚBAJ DO KRVE! - Veď sa to už raz veľmi dobre osvedčilo za vojnového Slovenského štátu pod patronátom Hitlerovej 1000 ročnej ríše.

No našťastie sa to tento krát obišlo bez krvi a rezalo sa len na mape medzi Slovenskom a Moravou. Ale aj tak to mnohých bolelo. A v podstate to bolí dodnes. A bude to bolieť ešte dlho, veľmi dlho, ak to vôbec niekedy celkom prebolí. Ale teraz vôbec nemyslím na romantickú nostalgiu údajných "čechoslovakistov", ale na mnohých bežných občanov oboch republík, ktorí začínajú pomaly, pomaličky "kapírovať", že kto to sú tí "SAMI" čo by radi (znovu) vládli. A nielen na Slovensku, ale i v Čechách.

ANO, SÚ TO ONI ! Naši starí, prešpekulovaní komunisti v plnej kráse. S pomocou Tisových pohrobkov a technokratických "demokratov", komunistickí politici vycítili šancu "veľkého tresku" a bez mihnutia oka zničili v zmanipulovanom parlamente nádej miliónov, že po 40 rokoch totality, konečne príde u nás ku vzkrieseniu demokracie v duchu predvojnovej Československej republiky. Sú to naozaj ONI! Tí, ktorí kradli za Klementa, Zápotondu, až po Rusáka. A ich dediči. Sú to tí, čo sa nabalili za "kupónky" tak za Klausa, ako aj za Mečiara, Luptáka a Slotu a nabaľujú sa aj za dnešného premiéra, socialistu JUDr.Róberta Fica.
Treba ale objektívne povedať, že komunistická mafia za Gotwalda , Zápotockého, Novotného a Husáka kradla podstatne ohľaduplnejšie, dalo by sa povedať "zákonnejšie". Veď aj tak to bolo všetko "naše", teda ICH. Ale naša nová postkomunistická mlaď posilnená neoľudákmi dnes kradne celkom bez zábran, otvorene, priam hrdo a vyzývavo. Veď aj sám pán premiér to otvorene priznáva ( len adresy má čiastočne popletené), keď v Slovenskom rozhlase hovorí o obohacovaní sa politikov: " Myslím si, že sa nabalil Mikuláš Dzurinda (premier v rokoch 1998-2006), Ivan Mikloš ( minister financií v Dzurindovej vláde), a určite aj Jano Slota (predseda Slovenskej národnej strany, ktorá je súčasťou vládnej koalície)". A celkom potmehútsky dodáva: " MYSLÍM SI TO, ALE DAJTE MI DOKAZY, LEBO JA TIE DOKAZY NEMÁM".

Tak to je teda "SILA" ako sa na Slovensku v módnom žargóne hovorí.
Doktor práv, ktorý ako predseda vlády má už 3 roky všetky mocenské i represívne páky pod palcom , sa verejne pýta nie ministra vnútra alebo spravodlivosti, ale novinárov a celej verejnosti: " máte dôkazy kto, ako a kedy sa "nabalil" ? Dajte mi ich, lebo -"JA ICH NEMÁM !!".
Pritom denná tlač (SME, Pravda), týždenníky ( Týždeň, Žurnál, Plus 7 dní a iné) prinášajú už nielen toto leto, ale celé dlhé roky rukolapné dôkazy o podozrivo novo nadobudnutých majetkoch ( honosné vily, rezidencie pri mori, lietadlá, lode, hektáre a hektáre pozemkov atď.) a luxusnom živote celých rodín, čo by si politici zo svojich legálnych príjmov v žiadnom prípade nemohli dovoliť. Investigatívni novinári podávajú správy o viacerých podvodných tendroch . Veľký ohlas v tlači mal napr. tzv. nástenkový tender, kedy bola informácia o vypísanej verejnej súťaži miliónovej štátnej zákazky "zverejnená" len pre "vážnych zákazníkov" na nástenke na chodbe ministerstva. Noviny sú doslova preplnené množstvom korupčných, či kriminálnych afér, kde sa sem tam chytia malé ryby , no veľké ryby si v mútnych vodách slovenského "právneho štátu" plávajú veselo ďalej. Veľké škandály sa totiž čo najrýchlejšie zametú pod koberec. Naopak, v zmysle najlepšia obrana je útok, najpodozrivejšie veľryby presadili dokonca zrušenie Špeciálneho súdu, ktorý bol vytvorený za Dzurindovej vlády práve na prípady veľkej hospodárskej kriminality a organizovaného zločinu. Eminentný záujem na zrušení Špeciálneho súdu mal práve pán Mečiar a jeho vládna strana HZDS, ktorá si to nakoniec aj presadila, za výdatnej podpory Mečiarovho nominanta , ministra spravodlivosti Štefana Harabína a ním manipulovaného Ústavného súdu.

Už v 90.rokoch zasiahol Mečiar rozhodujúcim spôsobom do marenia právneho procesu. Ako hlavný podozrivý (spolu s Lexom, riaditeľom SIS) v kauze únosu syna prezidenta Kováča, si vo funkcii zastupujúceho prezidenta, sám sebe udelil 2x amnestiu! Natrvalo tak zamedzil dokončenie úspešne prebiehajúceho vyšetrovania, lebo už mu išlo naozaj o krk. Dôkazy o spolupráci mafie s tajnou službou ( SIS) boli na spadnutie. Mečiarove amnestie tak výrazne posilnili sebavedomie " vyvolených" úradníkov ministerstiev, ktorí tým dostali jasný signál: "Nebojte sa kradnúť ( musíte však samozrejme myslieť i na mňa), lebo pokiaľ som tu ja, tak sa vám nič nemôže stať ". A tak sa len počas tohto leta objavili ďalšie miliardové kauzy rozkrádania štátneho majetku ( napr. rozkrádanie v lesnom hospodárstve, manipulácie s eurofondami ), z ktorých vyniká nevýhodný obchod s emisiami, čo v porovnaní s rovnakými podmienkami ktoré malo Maďarsko a Česko znamenalo pre Slovensko niekoľko miliardovú stratu. Premier Fico, právnik ale NEMÁ dôkazy, takže je vlastne všetko v poriadku. Karavána ide pomaly, ale iste ďalej. Rozdiel medzi Putinovou "riadenou demokraciou" a súčasnou situáciou na Slovensku je podľa mňa len v tom, že aj tu i tam "psi" štekajú, ale u nás ešte zatiaľ ani jedného nezastrelili. A ešte- Slovensko je v EU a patrí do eurozóny a aj to len vďaka ôsmim rokom vlády dnešnej opozície. Napriek tomu je veľmi pravdepodobné, že pri stabilne vyše 40 percentnej popularite premiéra Fica a jeho SMER-u, slovenský volič z vďačnosti za múdre vedenie štátu podporí aj v budúcich voľbách(2010) súčasnú koalíciu, pretože máloktorý z voličov SMER, HZDS a SNS si dokáže dať do súvislosti katastrofálny stav väčšiny zdravotníckych zariadení , chýbajúce prostriedky na školstvo, zanedbané regionálne cesty atď.,atď...., s rozkrádaním štátnych prostriedkov jednotlivcami i organizovanými skupinami.
Keď som v roku 2007 (Spravodaj č.6) hodnotil prvý rok vlády Róbert Fica, vyslovil som obavy, že sa pán premier koalícou so stranami HZDS a SNS "čoraz viacej zamotáva do osídiel svojej chybnej politickej kalkulácie". Myslím, že som sa mýlil. Nebola to vôbec mylná kalkulácia. Teraz vidím, že to bol dobre premyslený politický ťah, ktorý Ficovi umožnil napriek všetkým aféram a kauzám , aj v čase hospodárskej recesie udržať svoju popularitu na potrebnej výške tým, že za všetky neúspechy a rozkrádačky sú vlastne vždy zodpovední tí druhí. A tak ho ľud bude podporovať a zbožňovať aj v najbližších demokratických voľbách a to bez ohľadu na jeho pochybných koaličných partnerov . Takže je to jasné, aj naďalej si VLÁDNEME SI SAMI!.

M.Kelemen 27.7.2009