Srpen 2009

I love the way you talk...

3. srpna 2009 v 15:29 | John Lee Hooker |  Clanky osvetove

Slovo vydavatele Novin vycházejících v Austrálii...

3. srpna 2009 v 14:54 | Vratislav Ricardo E.M.J.-Kř Bejšák-Colloredo-Mansfeld |  Clanky jinych autoru
Emigrant je vystěhovalec a naopak imigrant je přistěhovalec, kdežto exulant je vyhnanec, a pak je to ještě kategorie, do které spadáme i my pod pojmem "uprchlík" čili refugee. Všechna tato slova mají svojí vlastní příchuť, takže se ještě používá další slovo a to "krajan", slovo nemastné a neslané, znamenající něco jako "Čech, který není v Čechách" , může to být i pan Horák z Butovic, kterého jsme zrovna my, také Češi, potkali tady v Austrálii nebo třeba na výletě na Sahaře. Slovo "emigrant" je v Čechách slovo hanlivé (zatímco my jsme tady, myslí se tím Československá socialistická republika, trpěli pod jhem KSČ, on se válel v penězích a teď tu dělá machra). To raději jeden v Čechách řekne, že je zloděj, prostitutka nebo bývalý komunista či agent StB, než aby si dovolil prozradit, že je emigrant. No a pak by tu byla ještě jedna kategorie, kterou nevím jak nazvat, to jsou většinou dámy, které se do ciziny přivdaly v době před vnitrostranickým pučem pojmenovaná mezinárodně "sametová revoluce" (což zní podobně jako poluce, že?), ale to si myslím, že můžeme hodit do stejného pytle jako emigrant-imigrant.

I paní spisovatelka Bláhová ve svém článku o Sydney, který jsme před časem vydali, nikde nenapsala, že v Austrálii žila coby emigrant a píše jen, že Sydney navštívila, to vypadá dobře, znamená to, že je elita, která může jezdit tak daleko neb na to má.

My česká a slovenská "exulace-emigrace" se dále dělíme na ty, kteří utekli mimo dvě hlavní vlny. To jsou ti, kteří utekli buď před válkou ( a nacismem) a těsně po válce (komunismem) a kteří ještě se naučili být hrdí na to, že jsou Češi či Slováci, pomáhají si navzájem, založili ČS kluby a ČS školy, odebírají noviny ,ale bohužel už vymírají stářím.

Pak jsou tu dále ti, kteří jsou uprchlíci z roku 1968, (což byl opět nepovedený vnitrostranický puč, komunisté se handrkovali mezi sebou) a velká část uprchlíků byla vystrašených komunistů, tzv. dubčekovců, kteří se stejně jako pan Pelikán, Goldstücker, Starý a ostatní straníci pak báječně uchytili v zahraničí, neb s pomocí místních komunistických stran či "labour party" se jim dostalo báječných a dobře placených míst na levicových universitách, v knihovnách a tak podobně. Uprchlíci nekomunisté, stejně jako vlna "před a poválečná" musela na rozdíl od nich tvrdě pracovat a začínat znovu od píky.

Znám dokonce i případy lidí, kteří zde nedostali práci v orchestrech, na univerzitách neb neobezřetně prohlásili, že jsou antikomunisté, ba i pan Ř. tady v Austrálii nedostal práci dobře placeného grafika neb ho levicová unie nepřijala do svých řad coby antikomunistu a nemohl tak pracovat ve svém oboru a musel jít pracovat jako dělník do masokombinátu.

Část těchto lidí se nestydí za to, že jsou Čech - Slovák a dokonce, když mohou tak pomohou a malá část jich dokonce odebírá tyto noviny. A druhá část lidí se snaží zapomenout na to odkud jsou, s Čechy-Slováky se nestýkají (maximálně s jedním či dvěma), na "krajanské" akce nechodí.
A nakonec jsou to ti, kteří přijeli po roce 1989, třeba jako studenti, a zůstali zde neb se dobře uchytili, nebo poznali, že v Čechách, kde stále vládne strana, převlečení soudruzi, bývalí veksláci a jim podobní, je to neradostně a nejistě. Většina z nich nemá vlasteneckých citů, a být Čechem či Slovákem pro ně znamená tolik jako být chlapeček nebo holčička. Na české či slovenské kluby a noviny kašlou, neb jim to nic nedá a nic z toho nemají.

Ale co je pro všechny společné je to, že nikde ve světě nevytváříme gheta jako Číňané, Indové, Italové, Řekové atd., ale naopak bydlíme roztroušeně, moc se navzájem nepodporujeme a až na pár výjimek, nejsme hrdí na to, že jsme Češi, Slováci, Moraváci, Chodové či Hanáci.
Nemluvě o další skupině o kterých málokdo ví. Jsou to soudruzi, často důstojníci StB, co vládá vyslala do zahraničí aby si hráli na uprchlíky a provozovali špionáž či desinformaci v řadách krajanů. Mnozé z nich se často dostali na čelná místa v krajanských organizacích.

Proč jsem to vlastně napsal?

Protože jsem dostal dopis - email s nářkem nad tím, že pak K. se snaží vydávat české internetovské noviny - magazín a nikdo ho finančně nepodpoří.

Zatímco Italové nejen kupují, ale i podporují své noviny třeba tím, že majitel autofirmy platí svým novinám benzín, majitel restaurace mobilní telefon a dovozce aut zapůjčí novinám auto a nemajetný důchodce alespoň pomáhá noviny kolportovat, my jsme na tom prostě jinak. Když já se snažím získat nové předplatitele, tak z 99% dostanu buď odpověď, že si radši za to koupí basu piva, nebo lehce vyhýbavou, že nečte. A co se mi zdá zvlášť smutné je,když i veleúspěšný pan P.,mnohanásobný milionář, který by nepoznal na kontě i kdyby platil celý náklad každý týden z vlastní kapsy, má pro noviny hluboko do kapsy a je mu líto i těch šedesáti dolarů jednou za rok. Stalo se mi i to, že když já jsem před časem přišel s prosíkem, za panem V., majitelem prosperující velkofirmy, zda by byl tak moc hodný a novinám nějak nepomohl, řekl,rozepínaje si poklopec: "Nastavte ruce já se vám do nich vychč...u!".

Dělat noviny v emigraci holt není žádný med.
Měli bychom si pomáhat.

Vratislav Ricardo E.M.J.-Kř Bejšák-Colloredo-Mansfeld