Září 2009

Cenzura v Cesku stale pokracuje...

29. září 2009 v 17:18 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Kdyz v nedavne dobe Stanislav Penc otevrel webstranky http://www.svazky.cz , ktere se snazily rozsirit pristup k informacim byvale StB, juchali mistni vlastenci nadsenim, jakou to svobodu dnes maji v tom Cesku. Vypada to ze hovno a ne svobodu. Cenzura v Cesku funguje jako driv a tak jako rudy Cyril Svoboda zlikvidoval v roce 2000 internetove Cibulkovy seznamy - dnes v USA na adrese http://www.cibulka.com (Fuck you very much!) - tak dnes stejni paskrivci a komunisticti pohrobci likviduji Pencovy stranky.

Ej, tezko se kraci do Evropy v laptich, co?

----

Tohle mi prave prislo:

Vážení,
vzhledem k tomu, že Vás zaujaly informace, co jsme zveřejnili před více než dvěma měsíci, informujeme Vás o následující věci.
Dnes (29.9.2009) poskytovatel webhostingu u stránky www.svazky.cz podlehl nátlaku inspektora Úřadu na ochranu osobních údajů Ing. Miloše Šnytra a zastavil provoz vyhledávání v databázi EZO (cca 770 tis. jmen osob,o které měla StB z jakýchkoliv důvodů zájem).
Připravujeme vše proto, aby databáze dále fungovala. V případě, že nám chcete jakkoliv v našem snažení pomoci, prosím udělejte to a kontaktujte nás buďto na emailu stanislavpenc@volny.cz případně na pencstanislav@seznam.cz nebo na tel: 605/701081

Srdečně zdraví




Oranzove Sydney 23.9.2009 ...

25. září 2009 v 14:46 | Sven F. Rehulka |  Clanky jinych autoru
ANZAC bridge

Bondi beach

City streets

Harbour Bridge


Harbour Bridge

Harbour Bridge

Predni sklo auta

Satellite image

Sydney harbour

Tak takhle vypadala Sydney po prachové bouři, kdy byl přivát prach, tisíce kilometrů až ze středu kontinentu. Zdraví Sven.

K životu P. Jana Buly

24. září 2009 v 19:06 | Jiri Iliev |  Clanky jinych autoru
Vzhledem k neznámým faktům ze života jedné z obětí totality využíváme možnosti seznámit zájemce prostřednictvím osobních vzpomínek přítele zavražděného na osobu P. Jana Buly a na dobu, v níž žil. Pro milovníky literatury je jistě zajímavá i zmínka o dalších osobnostech, literátech té doby, jejichž slovo bylo potlačováno a jejichž osudy poznamenalo zlo.
Osoba kněze je známa českému čtenáři i divákovi spíše v karikované podobě a tak není na škodu se podívat na skutečnost bez zkreslení.
Pokud má někdo rád literární nebo filmové ztvárnění postav kněží, jejich spojení se životem, mohu doporučit skvělé romány italského autora Guareschiho o Donu Camillovi a jeho věčném protihráči Pepponovi. Vynikající ztvárnění Guareschiho knih s hercem Fernandelem uvedla dokonce i Česká televize. Bohužel jen 2 díly z celého cyklu…. Ale co můžeme čekat v jedné z nejateističtějších zemí.
A níže nechme promluvit nyní devadesátiletého pamětníka na onu dobu…
Jiří Iliev

Vzpomínky na P. Jana Bulu /Ze vzpomínek, které byly použity v rámci sběru podkladů k benefikačnímu procesu/

Chtěl bych také podat svědectví o P. J. Bulovi.
Spolu jsme maturovali v červnu 1939 na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích. Pět z nás nastoupilo do alumnátu v Brně na Antonínské ulici 1.
Vzpomínám si, že po prvním ročníku jsme jeli na kole spolu s Jendou na pozvání novokněze Vincence Vlacha na jeho primiční mši svatou do Uhřínova u Velkého Meziříčí. Při této příležitosti jsme se seznámili místním p. farářem , básníkem Janem Dokulilem, básníkem Janem Zahradníčkem - oba byli příbuzní, pocházeli z Mastníku u Třebíče. Dále se spisovatelem Jakubem Demlem, farářem z Tasova.
S P. Demlem jsme s Jendou seděli na zahradě a on nám vyprávěl různé historky z pastorace.
Přišel za námi P. Dokulil a šibalsky povídal: "Moc ho neposlouchejte, ať vás nepokazí."
Vím, že Jenda v septimě na gymnáziu vydával časopis s názvem "Ekrazit", ve kterém si bral na mušku pány profesory a různé příhody spolužáků.
Když jsme byli ve třetím ročníku alumnátu, dohodli jsme se, že budeme spolupracovat na sepsání knihy "Katolickou Moravou". Měla pojednávat o poutních místech, významných kostelích a kaplích na Moravě .
Za tím účelem jsme začali studovat díla našich historiků a to Bedy Dudíka (Dějiny Moravy), Řehoře Volného (Církevní zeměpis Moravy) a Blažeje Ráčka ( Československé dějiny). O prázdninách jsme pak navštívili několik kostelů na jižní Moravě. K vydání však nedošlo.
Náš život v alumnátu byl narušen vládním nařízením z r. 1942 o totálním nasazení.
Na začátku čtvrtého ročníku nás začalo studovat 31 a pouze třinácti se podařilo totálnímu nasazení vyhnout.
Jenda byl totálně nasazen jako dělník do německé keramičky ve Vranovské Vsi u Znojma, ale v květnu 1944 se mu podařilo vrátit do alumnátu a v červnu 1945 byl vysvěcen na kněze. Já jsem byl totálně nasazený od 1. 12. 1942 do konce války.
Při společných studiích jsem ho poznal jako veselého, družného spolužáka, rád s námi hrával na alumnátní zahradě kopanou a kuželky. Při kopané nás často povzbuzoval tehdejší regens Dr. Karel Skoupý, pozdější brněnský biskup.
Vím, že Jenda měl malířské nadání. P. Josef Havránek, který působil později v Brně U jezuitů, mi sdělil, že v době, kdy byli spolu v jihlavské věznici, Jenda maloval různé obrazy pro tehdejší dozorce a dozorkyně, kteří mu slíbili, že jeho žádost o milost u prezidenta Gottwalda bude kladně vyřízena.
Bohužel se tak nestalo a Jenda byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. listopadu 1951 v rámci vykonstruovaného babického případu odsouzen k trestu smrti a 20. 5. 1952 v Jihlavě popraven.
Při odhalení pamětní desky v Lukově (rodišti P. J. Buly) 9. 7. 1995 měli projevy opat Vít Tajovský, Mons. Alois Pekárek, Mons. Josef Valerián a Mons. ThDr. Huvar. Všichni byli několik let ve vězení.

JUDr. Karel Šula

Trocha historie .. P.Jan Bula

23. září 2009 v 15:04 | Jiri Iliev |  Clanky jinych autoru
Jsem samozřejmě všemi deseti proti konzumu. Jako všichni normální lidé si přeji, abychom se měli všichni dobře, nezáviděli si a zmizela zloba proti těm, kteří něco poctivou prací získali. Touha po tom, abychom se všichni měli dobře se zřejmě nenaplní. V minulosti tento ráj na zemi sice slibovali, ale výsledek byl v nedohlednu a tak jsme se měli, jak se říkalo, "po pěti". Aspoň většina.

Dnes někdo vzpomíná na minulost a zapomíná, co se také dělo. Věřím, že Babice jako pojem jsou známy, jméno Malý možná…Proto raději cituji níže text z internetu. Souvisí s babickým procesem a vypovídá o době, kdy si "všichni byli rovni" a někteří si byli "rovnější".
J. Iliev

Výňatek z rubriky Někteří dobří rodáci z Vysočiny

P. Jan Bula
Kněz, mučedník a zřejmě i budoucí světec. Rodák z Lukova u Moravských Budějovic, u něhož byl v současnosti zahájen proces blahořečení, pater Jan Bula. Narodil se zde v červnu roku 1920 a ve třicátých letech vystudoval gymnasium v Moravských Budějovicích. Poté Jan Bula nastoupil do kněžského semináře v Brně, kde byl vysvěcen v roce 1945. Nastoupil jako kaplan do Rokytnice nad Rokytnou, aniž by tušil, že toto město bude posledním kněžským působištěm v jeho krátkém kněžském životě. Pater Jan Bula byl totiž v Rokytnici na jaře v roce 1951 bezdůvodně zatčen komunistickou státní bezpečností. Mladý kněz byl více jak třičtvrtě roku ve vazbě v Jihlavě krutě mučen a vyslýchán, až v listopadu roku 1951 proběhl zinscenovaný soudní proces. Na základě předem vydaného rozkazu byl kaplan Bula komunistickým soudem odsouzen k trestu smrti. Nebohý kněz byl po několika dalších měsících živoření v jihlavské věznici nakonec skutečně popraven. Teprve 32 letý pater Jan Bula byl na nádvoří jihlavského soudu v Tolstého ulici oběšen 20. května roku 1952

Rubriku zpracoval: Leo Švančara, Regionalist
Citováno z: http://www.regionalist.cz/komunismus/rodaci.php#name4


TESCO, Katyň, telata...

22. září 2009 v 14:32 | Jiří Iliev |  Clanky jinych autoru
Plné obchody zboží a šťastné rodinky, které tráví volný čas výletním nakupováním… Plné obchodní domy TESCO a parkoviště o víkendu před Globusem dokazují, že se mnoho lidí má dobře a zároveň , že neumí prožít volné dny. Jak vypadá takový víkend? Míjíme parkoviště Globusu nebo TESCA a není místo volné… Při nákupu v TESCU jsou obsazené stolky v restauracích na promenádě, znuděné tváře u stolečků nebo za pulty, sytí, dobře oblečení mladí lidé, s přeplněnými košíky. Naducané tváře a rozsezená pozadí od počítačů.

Položíme-li otázku stran naší historie - např. Vyprávěli vám rodiče něco o osmašedesátém roce? Víte, že jsme stávali fronty na pomeranče, nebyl toaletní papír, vložky, zubní pasty? Je vám známo, kolik lidí bylo za nic popraveno a kolik trpělo za nic v koncentrácích po roce 1948? Mnozí mladí se diví. A věřte - někteří o tom nechtějí ani slyšet! Rodiče jim nic nevyprávěli a tzv. je šetřili, aby náhodou neměli dojem, že něco není v pořádku. Dnes se tito mladí cpou, nic jim nechybí a nejraději by o stinných stránkách naší minulosti neslyšeli. Nemají problémy, obklopuje je dostatek všeho. Vše jim jde hladce. Ono je to záporné i obtěžuje. A nejen je. Setkáváme se i s dospělými, kteří nechtějí řešit sebemenší problém, nezajímá je nic, co by je trošičku mohlo nervově zainteresovat.

Co třeba historie našich geografických sousedů? Víte něco o Katyni, ptám se mladých. Není zájem. Vzpomenu-li na premiéru v největším brněnském kině v centru města, bylo nás v sále málo, snad do třiceti lidí. Možná to bylo tím, že jsem volil špatnou hodinu představení. Nicméně kino film uvádělo krátce, oproti jiným, jejichž lehké téma takzvaně "frčí". Snad aspoň mladí sledují televizi a v jejím programu třeba i Zdivočelou zemi…

V souvislosti s výše uvedeným si vzpomenu na Rosťův článek o telatech. Bohužel v tom se shodujeme. Dříve vedly ulice ke kostelu, kde bylo jakési duchovní centrum, dnes obrazně řečeno, vedou ulice k centru, v němž je supermarket. Stalo se, že při jedné diskusi namítla jedna dobrá duše: "Vždyť v totalitě bylo i něco dobrého."

Co na to říct? Jedině se prohřešit proti verbální etice a nasměrovat ji někam …
Vzpomínám si, jak jsme v 60. letech zbožňovali mayovky - barevné širokoúhlé podívané, v nichž vítězili i za cenu ztrát mezi kladnými hrdiny, ti správní chlapi. Bylo to romantické, ale byl v tom i život - se zlem je nutno bojovat přesto, že někteří dobří na to doplatí. Nadchlo nás to… Stejně i westerny Sedm statečných, V pravé poledne… Byly to protiklady totality , ukázka svobody a správného jednání.

K tomu se váže jedna příhoda z brněnských ulic. Jednou jsme šli po Pánské ulici a ulicí utíkal slušně oblečený pán a za ním se hnal další s pokřikem: "Zloděj, chyťte zloděje!"
Tehdy jsem chtěl jako malý pod vlivem těch "klaďasů" běžet a "banditu" chytat a táhl jsem tatínka.

Ale tatínek mě zastavil a řekl něco, co si pamatuji dodnes: "Ne, to by mohl být politický a ty bys pomohl špatné věci."

Není zájem o historii a máme šanci, abychom si jednou prožité či protrpěné zopakovali.




Olina je O.K. ...

21. září 2009 v 19:42 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
"Olina je O.K." pochvalil nedavno Olgu Blechovou jeji nevlastni syn. I autor techto radku si to mysli. O to vic jsem byl prekvapen nenavistnymi az zvireckymi reakcemi primitivnich ceskych "diskuteru" (tedy aspon jak si Mongoli v Cesku predstavuji "diskusi"), na clanek v casopise Aha o ucasti Olgy Blechove na nedavne demonstraci proti komunistovi Obamovi ve Washingtonu, D.C. minuly tyden.

Celkem chapu, ze mne osobne komunisticka spodina a luza z Ceska nema moc rada. Priznam se, ze ani ja je nemam moc rad a s chuti si do te verbeze kopnu. Co jim ale mohla udelat jedna zenska v Americe, ze tak dsti slinty a siru - to nechapu. Naopak svou ucasti na demonstraci minuly tyden Olga Blechova dokazala, ze ma porad v hlave vic, ze cela klaka okolo potroubleho Havla, ktery psal ponizenou petici Obamovi - a bylo to houby platne. A ted mne napada - nebyla by Olga Blechova dobrym kandidatem na prezidenta Ceske republiky misto toho dutohlaveho rvace Haska nebo nejakeho jineho byvaleho komunisty? Olga na Hrad! Olga na Hrad! Olga na Hrad! Olga na Hrad! Olga na Hrad! Olga na Hrad! - mne to zni melodicky!

Takze uz podruhe: Olga Blechova - we salute you!


Soudruha Obamu pohladili jen v Cesku ...

21. září 2009 v 17:08 Clanky osvetove
Po blogu s fotografiemi protestujicich proti Obamovi ve Washingtonu minulou sobotu vyslo najevo, ze i mezi mymi ctenari jsou takovi, co nemaji jasno. Nekteri "nemohli uverit" ze by nekdo mel vyhrady k Obamovi, nekteri velice poukazovali, ze mezi protestujicimi nejsou videt zadni cernosi. Prikladam vice fotografii...


Nakladatelské počínání manželů Škvoreckých...

20. září 2009 v 19:09 Clanky jinych autoru
Dostal se mi do rukou zretelne nedokonceny clanek Oty Ulce, ktery dole prikladam. Autor v nem popisuje zasluzne pocinani manzelu Skvoreckych a krivacke pocinani casti emigrantu. Kdyz ovsem v textu dospeje do mista, kde by bylo namiste vyrazne sprdnout i tu nepovedenou modlu ceskeho naroda, Vaclava Havla, tak clanek naprosto nelogicky ukonci. Musim priznat, ze mne to na autora velice mrzi. R.H.

----

Nakladatelské počínání manželů Škvoreckých
Otto Ulč

Seznámili jsme se někdy na jaře 1969 v Ithace, na Cornell univerzitě, někdejší adrese celebrit kalibru Vladimira Nabokova, Carla Sagana, nejednoho z Nobelových laureátů. Se Škvoreckými kamarádíme dodnes, Mistr Josef je kmotrem našeho potomka, já byl u zrodu jejich nakladatelství 68 Publishers. Tuze se tehdy dumalo, zda do počínání tak náročného, riskantního, se vůbec pustit.

Začínalo se na koleně, v malém činžovním bytě, na poštu nakladatelé vlekli pytle s produktem, připomínajíce bytové zloděje z humoristických malovánek. Pro Zdenu optimistku byla sklenice z poloviny spíš plná, kdežto skeptičtější manžel mívá sklony k opačnému hodnocení. A notné břemeno si na bedra přimontovala tato optimistická matka Kuráž. Tomuto doslova misionářskému poslání aby se věnovala sedm dní v týdnu a rozhodně víc, než osm hodin denně. Kde vzít čas k uplatnění jejího spisovatelského talentu, kolik asi Honzlových bylo tak obětováno - nezplozeno a nedonošeno?

Manžel Josef, živící se profesorováním, byl zapřažen jako ony pověstné přadleny z padesátých let, obskakující mnoho stavů najednou. Doma měli prostornou masivní truhlu, napěchovanou došlými rukopisy. Nejeden tvůrce nevyžádaného opusu se domáhal vydání do tří měsíců, aby se to stihlo do Vánoc. Knihu pořádně vázanou a ne nějaký obyčejný paperback. Nevyhovění se pokládalo za osobní urážku, nehoráznou potupu neuznaného talentu, a když oni takhle, už si od nich ani jednu knížku nekoupím, aby viděli, dobře jim tak.

Kdo měl rukopisy číst, hodnotit, posuzovat, doporučovat? No přece lektoři, od toho jsou placení - taková byla fáma. Představa paláce pokud možno z mramoru, se štábem luxusně honorovaného personálu, zatímco ve skutečnosti to byl podnik na koleně dělaný a na cezené nudli finančního přežití udržovaný, bez dotací, kdy teprve úspěšný prodej jedné knihy umožnil zrod té další.

Neplacenou lektorskou funkci zastával profesorující manžel, s občasnou asistencí nás pár dobráků, potýkat se s obsahem oné truhly, s rukopisy nezřídka mamutího, tisícistránkového rozsahu. A navíc Mistr Josef odpovídal v průměru na sto dopisů měsíčně.

"Ty bejt ženská, to bys měl tu nejhanebnější reputaci," jsem mu opakoval. Měl totiž velikánskou potíž říci "NE". Takže se pak ztrácel čas odpovídáním na požadavky všelijakých individuí, přesvědčených, že je přece povinností nakladatelství, aby opatřovalo zaměstnání, shánělo adresy ve světě roztroušených kamarádů. Požadavky typu "Maturoval jsem na gymplu v Kroměříži, sáhněte do kartotéky, najít v ní mé spolužáky, že bysme si udělali teď po letech sjezd." "Máte styky, zařiďte mi místo trenéra na univerzitě, ale jen na nějaké větší," domáhal se profesionální plavčík. "Akutně potřebujeme tisíc dolarů, věříme, že nám vyhovíte, ale musí to být do tří týdnů. S pozdravem Dobrý člověk ještě žije.." tak se mi z jednoho českého okresního města ozval mladý manželský pár, který jsem na pár hodin potkal v Jugoslávii. Též mě kdosi žádal, abych sehnal protézu, umělou nohu pro tchána v Brně.

Exilové nakladatelství udržovala nad vodou přízeň čtenářů neintelektuálních, doktoráty neověnčených. Nejeden z nových přistěhovalců vydal dolary za knihu z prvního platu. Naopak, vzdělanci včetně profesorů slovanských literatur, čili ti, jimž takové knihy aby byly obživou, projevovali pramalý zájem. A tytéž nekupující, nepodporující slovutnosti pak dodali rukopis, žánr neprodatelný s nevyhnutelným výsledkem a reakcí: dílo odmítnuto, autor odmítne pochopit, že jedna taková investice by mohla nakladatelství usmrtit. A hned pak nakladatelství mělo o jednoho nepřítele víc.

Doma mám kompletní produkci 68 Publishers, všeho všudy asi 226 titulů - beletrie, literatura faktu, dokumenty, i trocha poezie. Autoři nejen exiloví, ale i ti, co v kleci vytrvali. Karel Pecka, bývalý dlouholetý politický vězeň, byl první, kdo riskoval vydání knihy v exilu pod vlastním jménem.

V Rudém právu jsme se dočítali o ideodiverzních centrálách, disponujících žoky peněz, ale zde v kapitalistické realitě ne a ne je najít. Tak nás aspoň napadlo založit cosi s jménem American Friends of the Sixty-Eight Publishers, Inc. - organizaci, na jejíž konto by naši finančně úspěšní krajané mohli věnovat sumu, kterou si pak odečetli z daní - čili velmi zběžná zdejší praxe. Proč to dát berňáku, když to můžu dát na mně sympatický účel. Skepse doprovázela tento pokus uplatnit teorii v praxi. Měli jsme nepovzbudivou zkušenost s naší čtenářskou obcí. Spoléhat totiž na našince bohatce by bylo uspíšilo náš existenční zánik. Vím, o čem mluvím: v této organizaci Přátel nakladatelství jsem byl pokladníkem. Nicméně jsme se pokusili. Martina Navrátilová, jejíž memoáry Josef Škvorecký víc než redigoval. (a za něž si vyžádala honorář, na rozdíl od jiných nás autorů), oznámila, že podporuje jen tenisové účely. Jiří Gibián, profesor na Cornellu a předseda naší penízky shánějící organizace napsal Ivaně Trumpové, v obsáhlém dopise vysvětlil účel iniciativy. Po čase obdržel anglicky psanou odpověď od sekretářky této naší vlastenky, předstírající, že požadavek nepochopila a že privátní projekty nějakých profesorů nepodporuje.

Stojí za poznamenání, že přemnozí, údajně političtí uprchlíci si u normalizátorů "upravovali vztah", na konzulátech podepisovali závazky dobrého chování - čili nebýt členy nevhodných organizací, nepředplácet si tiskoviny, nekupovat exilovou literaturu, a pokud možno udat každého, kdo tak činí. "Já bych vám třeba i přispěl, jenže chápejte, mám tam příbuzné, mohli by z toho potíže," slyšeli jsme i takovou výmluvu, dost nejapnou, poněvadž totožnost dárce jsme nikde nezveřejňovali. Věděl by o tom jen on a berňák, který rovněž musí mlčet, tak mu to přikazují zákony.

Zdena Škvorecká mi vyprávěla o setkání s jednou našinkyní, která překotně začala zdůvodňovat, proč přestala knihy kupovat. O slibu věrnosti soudruhům na konzulátě se nezmínila, ale hořekovala, kolik že teď má výdajů s pořizováním nového chrupu, s nímž se už brzo brzičko pojede blyštět do Čech. Normalizační verze Akce Klín se z exilu rozšířila do rodné země. Tam se začalo houfně jezdit, čím méně úspěšný emigrant, tím náramnější mercedes (pronajatý), tím víc se chvástal, do nóbl restaurací zval s gestem grófa Esterházyho a docíleným dojmem se snažil hojit své frustrace. Domorodcům se tak poskytoval dost zkreslený obrázek o stavu exilové existence.

V březnu 1988 se v New Yorku uskutečnil happening s názvem CELEBRATION OF CZECH CULTURE k podpoře nakladatelství Škvoreckých. Sál byl nabitý, přišlo aspoň tisíc příznivců, vesměs Američanů, na podiu vystoupili Arthur Miller a Kurt Vonnegut s četbou ukázek z knih torontského Sixty-Eight Publishers. Z pozvaných celebrit českého původu se nedostavila ani jedna. Však to byl teprve březen 1988. Konat se takový happening po sametovém listopadu, když by se pak prezident Havel za ruku vedl s Kanaďanem Škvoreckým, podium by se jistěže hemžilo celebritami, mediálně zářivšími v převleku instantních českých patriotů.

V roce 1990 se Václav Havel v New Yorku ubytoval na dvanáctém poschodí hotelu Plaza, ve správě Ivany Trumpové a ve vlastnictví jejího tehdejšího manžela Donalda Trumpa. Paní Ivana se dostavila k prezidentovi Havlovi na snídani "dychtivá si s ním vyměnit názory, umožnit trénink manažerů českých hotelů, sbírat peníze pro mrzáčky v osvobozené vlasti, dozvědět se, jak všemožně by mohla pomoci." (The New York Times, 1. října 1990.) Druh její dychtivosti dřív nepostřehnutelný.

Syn nosi moju tvar ...

18. září 2009 v 20:08 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Jen naprosty hlupak (i kdyz uznavam, i tech je dost) mne muze obvinit z neucty ke svym predkum. Vzpominam na ne moc rad. Muj dedecek Bohumil se narodil v roce 1890 a byl hned od mladi plesaty. Protoze plesatost se dedi po otci z matciny strany, tak uz pak logicky muj otec plesaty nebyl a ani ja ne. U meho syna si uz tak jisty nejsem - zatim chodi na kratko ostrihany... Obrovitou postavu jsme taky zdedili po dedeckovi Bohumilovi, ja i muj syn. Meho otce to preskocilo a zustal pomerne maly, asi 175 cm. On tvrdil, ze to bylo nedostatkem jidla v mladi, za prvni republiky ze se nemohli moc prezirat jako ja nebo muj syn. Zda se mohl prezirat dedecek Bohumil, ktery se narodil a vyrostl za cisare pana, to uz se neresilo.

U hlasu to bylo zase po otcich - muj otec zdedil vyrazny hlas po svem otci, po nem zase ja a tak dal. Vzpominam si, ze kdyz jsem dostal umistenku do JZD (me prvni zamestnani) tak mne zrzavy Kotek poslal neco vyridit Celinovi Severovi, ktery oral na samem vrcholku kojetinskeho katastru u obce Pivina, odkud pochazel Vaclav Sveda - ten od Masinu. Celin Severa, spravne Celestyn, byl uz starsi pan a i kdyz uz spatne videl, tak porad jezdil tim traktorem a vetsinou oral a takove zasluzne prace. S mym otcem se znali za mlada, kdyz oba po valce byli traktoriste ve Strojni traktorove stanici, ktera byla umistena na Uhrovym statku.

Dojel jsem na ten kopec, pockal na Celina az doora ke mne a zamaval na nej. Zastavil a vylezl. Nikdy predtim jsem ho nepotkal, aspon ne zblizka. "Dobry den, pane Severa! - pozdravil jsem slusne jako mladsi. Mel jsem vzdy respekt ke stari, byt jsem necekal, ze se do toho bodu dostanu tak rychle...

Pantata Severa zastrihal usima, a primhouril smerem ke mne sve kratkozrake oci: "To jsi ty, Rosto?" "Ano, jsem!"
Severa nevidel jasne, prisel bliz a zjistil, ze jsem neobvykle velky: "Ty nejsi Rosta!"
Potom preslapl a povida: "Ty jsi Rostuv syn?" "Ano, jsem!" potvrdil jsem mu to podruhe.
Tak jsem se seznamil s Celestynem Severou a znali jsme se, dokud jsem neodesel z Ceska.

Na tu stejnost hlasu jsem si vzpomnel minuly tyden, kdyz mi na stole zazvonil telefon a Denise Vaughn mi pet minut neco vysvetlovala, ja jsem prizvukoval a az potom ona povida: "Ale ty jsi prece Ross senior! Ja chci mluvit s Ross junior! Vy mate stejny hlas!" Uznal jsem, ze to vim a ze to neni pro mne novy objev a prepojil jsem ji na syna.

A pak uz jsem jen chvili dumal o tom, jak se postupne menilo me jmeno - z Rostika na Rostu, potom na Rosse a ted uz jsem jen "senior". Kurvasvet.





Co nikde jinde neuvidite...

17. září 2009 v 21:55 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Prilozeny jsou fotografie z 12. zari 2009 z demonstrace ve Washington D.C. proti prezidentu Obamovi. Mistni zglajchsaltovana media jako CNN nebo MSNBC o tom vicemene odmitla reportovat, ovsem jina media, pripadne Homeland Security tvrdi, ze tam bylo mezi 1-2 milony lidi - vsichni protestujici proti nejhorsimu prezidentu USA vsech dob.

Takze vyseuvedene na to rekli ti lhari z Obamova tiskoveho utvaru. To byli jeste dobri - Paroubek by to nechal rozehnat slznym plynem jako tehdy to techno-party...