Září 2009

Vždy podal pomocnou ruku...

9. září 2009 v 15:48 | Jiří Iliev |  Clanky jinych autoru
Uverejnuji zde vzpominku Jiriho Ilieva, na jeho otce. Patrim k zastancum respektu vuci starsim lidem (nejen proto, ze sami uz davno patrime taky do teto kategorie). V Bulharsku jsem byl jako turista jen jednou, pak uz jen mnohokrat ilegalne pri prechodech hranic z Makedonie, jako ti slepi Bulhari vracejici se do vlasti (ale vy stejne historii neznate, tak vam o tom ani nebudu vypravet). Zde je vzpominka Jiriho Ilieva:

Vždy podal pomocnou ruku
(vzpomínka k 90. nedožitým narozeninám)

Na Vysokém učení technickém se od jeho vzniku vzdělávalo mnoho zahraničních studentů. I současnost je dokladem toho, že české vysoké školy byly a jsou přitažlivé pro cizince z řady zemí různých kontinentů. Početnou skupinu v meziválečném i poválečném období tvořili bulharští studenti.

Připomenu osud jednoho z těchto studentů, který vystudoval fakultu strojního inženýrství brzy po skončení 2. světové války.

Tsoniu Georgiev Iliev se narodil 27. 10. 1916 v malé bulharské vesnici Stefan Stambolovo nedaleko známého romantického a krásně položeného města Veliko Tarnovo. Pocházel z prosté zemědělské rodiny . Měl ještě dva bratry , kteří celý život pracovali jako dělníci.

Jeho život byl od samého začátku těžký, poznamenala ho v samém počátku doba I. světové války. I jeho tatínek odešel do války, a ačkoli ji přežil a dokonce byl vyznamenán železným křížem za statečnost, dlouho se z míru netěšil. V roce 1923 mu tatínek zemřel na následky válečného zranění.

Tsoniu vystudoval ve Veliko Tarnovu gymnázium. Po maturite našel zaměstnání jako strojní zámečník a opravář zemědělských strojů v malé továrničce Tichov-Vitek v nedalekém Polskem Trambeši. Tam pracoval také při odlévání součástek a zde se odehrál rozhodující moment pro další životní směřování.

Bylo třeba odlévat součástku motoru a protože dělníci neměli dostatek zkušeností, práce se nezdařila. Bývalý student a zámečník se rozhodl - musí přijít na to, jak se má tato práce dělat. A k tomu je zapotřební studovat. Byl velký čtenář - miloval Puškina, Gogola a další ruské klasiky, E. Hemingwaye pro jeho protiválečné zaměření. Jedním z jeho oblíbených autorů pro mládež byl Jules Verne, který měl svými díly význam pro jeho životní filozofii a potvrdil mi později, když jsem se více literaturou a jejím vlivem na mládež zabýval, jak je četba pro mladého člověka důležitá.

Učarovali mu jeho hrdinové, pro které nebylo nic nemožné - přátelépomohli dětem kapitána Granta v románu Děti kapitána Granta najít otce. Stejně tak mu byl sympatický carský důstojník Michal Strogov z románu Carův kurýr, který doručil poselství přes celou Sibiř ovládanou Tatary. Další a další nezlomní literární hrdinové ho přitahovali vůlí překonat zdánlivě nepřekonatelné překážky. A tak se vydal na dlouhou cestu za poznáním.

Nejvhodnější bylo Slovinsko a jeho hlavní město Lublaň. Tam byla také Technická univerzita. Ze školy uměl rusky a francouzsky, ale ke studiu se ještě naučil i slovinštinu.
Zase se nebe zatáhlo válečnými mraky, začala druhá světová válka. Studium skončilo a touha po vzdělání byla přerušena. Nicméně po letech války nastal mír a Tsoniu G. Iliev mohl dokončit svoji studijní cestu v Brně na fakultě strojního inženýrství dnešního Vysokého učení technického.
V roce 1945 byl v Brně, které mu svým panoramatem se Špilberkem připomínalo Lublaň, jedním z prvních bulharských studentů na Vysokém učení technickém. Dobře se aklimatizoval, jazykově se obohatil a u bulharských kamarádů pracoval v zahradnictví. Tak si vydělával na studium, protože nepatřil k vládou vyslaným studentům.

Již v Bulharsku v době, kdy nestudoval, pracoval s lidmi - jako starosta rodné obce se na něho obraceli jako na člověka , který byl podle vzpomínek kamaráda z FAST VUT Ing. Christa Penčeva vzdělaný, ale současně přístupný. Také v Brně se staral o mladší kamarády jako zásobovač menzy a jako člen výboru spolku Christo Botev.

Po dlouhé době studoval fakultu strojního inženýrství a tak plnil svůj životní sen. Bulharští studenti se také zapojili do likvidace válečných škod. Pracovali na bourání rozbombardovaných domů a společně s českými kolegy káceli střelbou poničené stromy v lesích brněnského okolí. Na tuto práci jako cizinci nemuseli nastoupit, ale jak připomněl Ing. Ch. Penčev, chtěli být solidární s českými kamarády. Ing. Penčev vyprávěl o kolegovi, který neměl boty a musel si vyrobit provizorní obuv ze starých pneumatik. Cesta za vzděláním byla vykoupena letitým odříkáním a tvrdou prací řady tehdejších studentů.
Podle vzpomínek nejbližších kamarádů MUDr. A. Ivanova, Ing. Christo Penčeva a dalších byl vzdělaný odborně i jazykově , manuálně zručný a citlivě jednající s prostými lidmi . Nikdy neodepřel podat pomocnou ruku. Nezapomněl, že jako chlapec ve vesnickém domáckém oblečení a v cervulích (boty s řemínky ovazovanými kolem lýtek) přišel do velkého města a sám takovou pomoc potřeboval.
Neměl ovšem jen dobrou hlavu na studium a jazyky. Věděl, že člověk se nesmí posuzovat pouze podle znalostí, ale podle duše. Ač byl pravoslavné víry, nikdy nezapomněl smeknout, když procházel kolem katolického chrámu v Brně. To, co v něm bylo dobrého, zůstalo v jeho nejbližších a starých přátelích. Při dotazu na jméno inženýra Ilieva ať už u trhovců, zahradníků nebo v Bulharském klubu ("Znali jste inženýra Ilieva?") se řada Bulharů zamyslela, ale při připomínce "baj Tsoniu" si ho s úsměvy vybavila - zůstal jim navždy v paměti ne jako inženýr Iliev, ale právě "baj Tsoniu"… strejda Tsoňu…Tsoni… Tsoníček. V zaprášené košili, montérkách a ve společnosti svých nejbližších zahradníků…

Jeho život se uzavřel v necelých padesáti třech letech, kdy poprvé prohrál v boji s rakovinou.
Na tatínka zůstává jen krásná rodinná vzpomínka v srdcích našich a jeho kamarádů.


Jeden z nebeských jezdců

9. září 2009 v 14:59 | Jiří Iliev |  Clanky jinych autoru
(Vzpomínka na pana Rudolfa Procházku)
RUDOLF PROCHÁZKA,
major čs. letectva In memoriam
nar. 1. 9. 1918 v Písku,
zemřel 27. 3. 1989 v Brně,
palubní střelec 311. čs. bombardovací perutě RAF
účastník bojů u Tobruku a na západní frontě.

Níže uváděný text vzpomínky vznikl na základě našich osobních setkávání, z besed pro veřejnost (např. v Malém divadle hudby na Smetanově ulici nebo Husově sboru na Botanické a z údajů, které se objevily v povídkách R. Procházky v periodiku Jihomoravských lesů).

Bylo to asi v roce 1976 nebo 1977, kdy se na mě ještě jako na vysokoškoláka obrátil náš soused lesník pan Procházka, zda bych recitoval báseň na pohřbu jeho kamaráda z bojů u afrického Tobruku a z RAF. Na recitaci před množstvím lidí jsem se necítil, nebyl jsem žádný školený recitátor, ale pan Procházka mi tehdy řekl: "To nevadí, nejste žádný Dadák (pozn. autora - tehdy známý brněnský herec, vynikající recitátor), ale jste voják a vezmete to jako vojenské hlášení." Také moje maminka dodala:"Takovou věc nesmíš odmítnout." A tak jsem vystoupil v 70. letech před nabitou obřadní síní s básní O. Mikuláška na památku hrdinovi RAF.

O mých recitačních schopnostech jsem si nečinil iluze, ale od té doby jsem se při setkáních s panem Procházkou a jeho spolubojovníky dovídal podrobnosti o hrdinech, o jejichž činech poutavě psal generál F. Fajtl a kteří byli známí mé generaci z vynikajícího románu a adekvátně vytvořeného filmu z roku 1968 Nebeští jezdci. R. Procházka mě seznámil s detaily zahraničního západního odboje a s knihami, které se nepropagovaly. Získal jsem pohled na historii z trochu jiného než z oficiálního dobového úhlu. Byla to historie hrdinů, o kterých se v letech totality nesmělo psát.

Rudolf Procházka, se kterým jsme se znali jako sousedé v domě na Smetanově ulici 47 v Brně od roku 1964, utekl jako mladý chlapec - student lesnické školy v Písku - v roce 1939 do Polska, aby bojoval proti nacistickému Německu. Z Polska s československými vojáky s pozdějším generálem Svobodou se účastnil ústupových bojů a překročil s československou armádou v exilu hranice Sovětského svazu.

V zahraniční armádě v SSSR poznal mj. pozdějšího hrdinu SSSR kapitána O. Jaroše (padl u Sokolova, jeho jméno nese v Brně Třída kapitána Jaroše), na kterého rád vzpomínal jako na výborného člověka, nekomunistu. Také připomínal, že českoslovenští vojáci v SSSR se řídili předpisy předválečné československé armády, vojákům s levicovým zaměřením říkali jejich spolubojovníci "hvězdáři".

Z SSSR byl dopraven s dalšími příslušníky československé armády před napadením SSSR na Střední východ (měli tam být postupně přepraveni všichni českoslovenští vojáci, ale k tomu již pro napadení SSSR nedošlo - část mužů včetně O. Jaroše již zůstala v SSSR), kde byl zařazen do 11. praporu Východního pod velením Karla Klapálka.

Ze Středního východu vedla cesta československé zahraniční armády do severní Afriky, kde společně s Australany a vojáky dalších národností hájili Tobruk (boje byly zpracovány australským veteránem v knize Erica Lamberta Dvacet tisíc zlodějů, vznikl např. film Taxík do Tobruku).
Po skončení bojů v Africe byl převelen do Velké Británie, stal se letcem RAF a byl školen v Kanadě. Účastnil se bojů v Británii jako palubní střelec 311. čs. bombardovací perutě. Setkával se s F. Fajtlem, pozdějším autorem řady memoárových knih s tematikou letců na západní i východní frontě.

Osudy spolubojovníků R. Procházky z 311. československé bombardovací perutě RAF se dočkaly literárního ztvárnění v knize Filipa Jánského Nebeští jezdci a ve stejnojmenném filmu. O nebezpečné situaci , v jaké se ocitli Němci zajatí českoslovenští vojáci zajímavě vypovídá britský film Srdce v zajetí. Nejnověji zpracovává tematiku československých letců za války i po ní román a film Františka Svěráka Tmavomodrý svět.

R. Procházka vzpomínal také na určitou část vojáků v Británii, kteří se odmítali účastnit války proti nacistickému Německu s tím, že se jedná o imperialistickou válku. Teprve se vstupem SSSR do války změnili názor a bojovali.

Na letce jako byl R. Procházka se mělo zapomenout. Mnozí českoslovenští příslušníci RAF za to, že riskovali životy, trpěli v komunistických koncentrácích, řada věznění nepřežila. I tuto kapitolu lze sledovat v uměleckém ztvárnění v již citovaném Tmavomodrém světě nebo v televizním seriálu Zdivočelá země podle knih Jiřího Stránského.

Na zdravotním stavu R. Procházky se odrazily útrapy bojů a do poslední doby trpěl následkem malárie. Zemřel v roce sametové revoluce, které se stejně jako svobody nedočkal.


Gone fishing ...

8. září 2009 v 20:57 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Tarpon je ryba. Takovy dobry, dospely tarpon ma i 8 feet na delku a vazi 350 pounds. Tarpon je dosti primitivni ryba, tedy ryba s jednim nejstarsich rodokmenu - je to zrejme z pozice hrbetni ploutve, velkych zaber a vnitrni anatomie. Zkameneliny ryb podobnych tarponum jsou znamy z doby pred 10 miliony lety a je take znamo ze pred temi davnymi lety byli tarponi daleko hojnejsi a beznejsi rybou nez jsou dnes.

Tarponum se take rika tarpum, sabalo real, cuffum, silverfish a silver king. Zoologicky patri mezi Elopidae a spravne latinske jmeno je Megalops atlanticus.

Tarpon je jedina ryba, ktera ma vzduchovy mechyr, ktery jim dovoluje brat kyslik ze vzduchu a zit ve vode bez kysliku. Kdyz vidite tarpony na hladine se prevalovat, neboli delat "rolling", tak to ve skutecnost cerpaji vzduch. A nikdy "necerpaji" vsichni najednou - kdyz vidite jednoho tarpona "rolling" - tak to je jich pravdepodobne cele stovky pod hladinou.

Tarpon je stehovava ryba a muze cestovat dlouhe vzdalenosti v pomerne kratkych casovych usecich. Jejich "range" jde od asi 125 mil od pobrezi az po sladkovodni jezera ve vnitrozemi.
A proc o tom pisu? No protoze tady u nas, na ostrovech uprostred Golfskeho proudu, je Boca Grande Pass, neboli "Tarpon Capital of the World" po vice nez stoleti. Lovil tu i Ernest Hemigway, fajnsmekr rybareni a dnes je tu kazdy rok 7. a 8. cervence poradan "World's Richest Tarpon Tourmanent" - tedy dvoudenni soutez o to, kdo chyti nejvetsi rybu. Zucastnit souteze se muze kazdy - vstupenka stoji 3500 dolaru (a dan) na osobu. Prvni cena za nejvetsi rybu je milion dolaru. Pak uz to jde prudce dolu, druha cena 250 tisic, treti cena jen sto tisic a tak.

Zajimave je, ze chycene ryby se nezabiji - akorat je rybar vytahne do lode, zavesi na vahu, se spoustou svedku prevazi a premeri a mnohokrat vyfotografuje - a pak tu blbou rybu zase pusti do more. Neni to hezke?

Pokud nekdo chyti ultra velkou rybu - kazdy uz dopredu vi jake jsou dosavadni rekordy a byla by to ryba kvalifikujici se na nejakou cenu - tak ma pravo si rybu nechat a zabit jit - protoze je "open season" - ale malokdo to udela. Vetsinou je i trofejni ryba dukladne premerena a vyfocena a pak pustena zpatky do more - a mistni taxidermist (to je vycpavac rub) ma bezvadny kseft, protoze vyrabi repliky tarponu podle fotografii v zivotni velikosti, a prisroubuje je na velkou desku a rybari si je vesi na zdi do kancelari a je z nich "conversation piece"...

Kdyz uz jsme u tech "conversation piece"... nejvetsich nepritelem tarponu jsou zraloci, nasi mistni zraloci jsou zvani "hammerhead sharks" - tedy zraloci kladivouni. Hammerheads jsou velice strasidelne vypadajici zraloci, maji sirokou placatou hlavy ve tvaru kladiva, vypadaji znacne exoticky i nasim privyklym ocim a jde z nich des a hruza i kdyz jsou maji, natoz velci.

Kamarad Jarda Masar tady pred par lety ulovil v Lemon Bay jednoho a tak se mu to libilo, ze si ho u nas doma zmrazil v mrazaku a pak to dal zmrazene do cooleru a jel s tim domu do Kanady. A zralok mu pry pak, jak byl zmrazeny, prasknul.

No a mistni legenda pravi, ze tady v mori okolo nas zije obrovity hammerhead shark a jmenuje se Old Hitler. Vzdycky jsem podezrival Karla Maye, ze v jeho knihach o Vinnetouovi byly ty prezdivky starych westmanu jako Old Shatterhand, Old Firehand, Old Death ponekud pritazene za vlasy... ale mozna ne. My tady mame Old Hitlera a je to monstrozne veliky zralok kladivoun - hammerhead shark.

Neni zadnym tajemstvim, ze se hammerheads couraji sem a tam skrze Boca Grande Pass a cekaji na zabloudileho tarpona. Vzdy kdyz zralok ulovi nejakeho tarpona, vzdy je tradicne vina na ramenou Old Hitlera - tedy v pripade ze by hammerhead nejaka ramena mel.

Existuje opravdu Old Hitler? A jak ta legenda vlastne zacala? Zraloci kladivouni rostou rychle - to je zname. Ovsem Old Hitler ma neobvyklou schopnost o kousek vyrust pokazde, kdyz je ten pribeh vypraven. Napriklad osmistopovy zralok se behem vypraveni u piva muze zmenit na velikost laundromatu. Kazde pivo se rovna pribliznemu vzrustu jedne stopy.

Napriklad loni jsem byl s Danem Godwinem a kapitanem Gene Whitem na jeho 14 stopove lodi, kdyz jsme meli ponekud blizke setkani prvniho druhu s zralokem kladivounem, ktery mel neco pres 15 stop. Opravdu. Fakt. A ten zralok rostl zhruba jednu stopu za hodinu po te, co jsme pristali. Dneska ten zralok ma pres 30 stop a roste furt pryc.

Clanek z novin nekdy ze sedmdesatych let tvrdi, ze Old Hitler byl stvoren rybarskym klubem ze Sarasoty, ktery pry chtel zvysit zajem o lov zraloku a prilakat par novych, clenske prispevky platicich clenu do rybarskeho klubu. To dava smysl. Zahada vyresena. Muzete prestat cist.
No vypada to, ze tomuhle vysvetleni taky neverite, ze? Pribehu Old Hitlera se dostalo velke publicity v cervnu 1993, po te co kapitan John "Tater" Spinks a ctyri dalsi rybari vedli 18-hodinovou bitvu proti zralokovi kladivounovi, ktery podle novinovych zprav vazil pres 1400 liber.

Zralok zatahl rybare 14 mil od pobrezi do mexickeho zalivu, kde se snura pretrhla. Ale jeste predtim zralok bez povsimnuti vydrzel dve strely z 12-gauge brokovnice do hlavy a ani nemrknul. Tater pozdeji poznamenal ze "mozna jsme meli stesti, ze se snura pretrhla. Protoze mozna ON bral NAS domu na veceri". Old Hitler? Jo, to byl on.

Kapitan John Knight zase tvrdi, ze celeho Old Hitlera si vymyslel jeho bratr. Podle nej se Old Hitler narodil vzadu ve skolnim autobuse nekdy v roce 1964 nebo 1965 cestou do Lemon Bay High School. Eugene Knight mel slohovy domaci ukol a musel neco vymyslet. A tak cestou rano do skoly se spoluzakem Harlanem Wilberem vymysleli pribeh o obrovitem zraloku, a rozhodli se ho pojmenovat Old Hitler. A navzdory skutecnosti, ze cely pribeh byl zplacan dohromady v poskakujicim skolnim autobusu, dostal Eugene jasne A za splneny ukol a pribeh byl otisten ve studentskych novinach. A John Knight rika, ze kratce na to byl pribeh znovu a znovu otisten v ruznych novinach po cele nasi oblasti.

A tak pry vznikla legenda o zraloku kladivounovi, lovicim v Boca Grande Pass. Legenda. To rikaji oni. Ja stojim na pieru a vim sve. Je tma. Zraloci lovi v noci. Jsem jen tri stopy nad vodou. Asi bych mel jit na breh.

A tak stojim na pieru a cekam na novy den. A na slunce. Na slunce nad Boca Grande.

"And when my time has come
I will look back and see
Peace on the shoreline
That could have been me
You can waste a whole lifetime
Trying to be
What you think is expected of you
But you'll never be free...
May as well go fishing"




Posledni vlak z Boca Grande ...

8. září 2009 v 20:33 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Jedna ze zajimavych stranek historie ostrova Gasparilla je sledovani, jak neco noveho zacalo a pak zase skoncilo. Nove vzdy prineslo neco zajimaveho a kazda ztrata vzdy s sebou vzala kousek te romanticke minulosti.

Zacalo to toho roku 1521, kdy soucasnik a kamos Krystofa Kolumba Ponce de Leon (zucastnil se druhe Kolumbovy vypravy, ale uz se s Kolumbem nevratil do Spanelska) pristal na ostrove Gasparilla s dvemi lodmi, 200 muzi, 50 koni a jinym domacim zvirectvem a hospodarskym zarizenim a byl okamzite napaden Indiany. Ponce de Leon hledal fontanu mladi, a hledal pomerne dobre, protoze pristal jen asi 10 mil vedle. Misto, kde tu fontanu mladi nasel, se dnes jmenuje Warm Mineral Spring, je soucasti mestecka North Port a je tam obrovsky krater s teplymi prameny, asi jako v madarskem Hevizu, kde se muzete namatlat smradlavym blatem a omladnout. Jsou tam lazne, vstupenka stoji sedm padesat a Ponce de Leon ma pred vchodem sochu. Jinak s Poncem de Leonem to dopadlo spatne. Kdyz byli kratce po pristani napadeni Indiany (byli to Indiani kmene Calusa, co se po nich dnes jmenuje Caloosahatchee River), byl zranen ostepem a museli z Floridy vycouvat a jet zase pryc. Jedna z lodi byla zahnana az na pobrezi Mexika a lod, na ktere byl Ponce de Leon, se dostala na Kubu, kde na nasledky zraneni zemrel.

Moderni historie ostrova Gasparilla zacala okolo roku 1877 vybudovanim "rybiho rance", ktery kapitan Peacon vystavel na severnim konci ostrova smerem na Charlotte Harbor. Jisteze to nebyl "ranc" v texaskem slova smyslu, kde se chovaji kone, ale byla to vlastne fabrika na soleni ryb, zvanych mullet a mullet roe, ktere tam privazeli mistni rybari. Mnozstvi bylo dle historickych zaznamu temer milion liber rocne.

Rybarsky tabor, kde zili rybari a jejich rodiny, na sever od rance pak vyrostl do vesnice jmenem Gasparilla, plne malych drevenych domecku. A to byla cela populace ostrova - snad jen s vyjimkou majaku a karantenni stanice na jiznim konci ostrova.

V roce 1880 byly objeveny velka loziska fosfatu, pouzivane vyhradne jako hnojivo, blizko Arcadie, podel Peace Riveru ve vnitrozemi. Aby bylo mozno dopravit fosfat nekam k hluboke vode a lodmi jej exportovat do sveta, nastoupila dalsi z NOVYCH veci - zeleznicni trat z Arcadie vedouci az na jizni konec ostrova do rovnez nove vybudovaneho pristavu.

Zhruba v tu dobu zacala i prumyslova vyroba ledu - ano, ledu tady na Floride napred ve vnitrozemi a pak primo tady na ostrove. A to znamenalo, ze NOVA moznost posilat cerstvou - tedy zmrazenou rybu - v zeleznicnich vagonech zaroven znamena KONEC soleni ryb a konec Peaconova rybiho rance. Uzavreni Peaconova rybiho rance byla prvni z velkych ztrat ostrova Gasparilla - postupnych ztrat, ktere eventualne zcela zmenily charakter ostrova.

Mezi lety 1914 az 1945 vesnice Gasparilla stale jeste zila cilym zivotem, ale po valce zacal rychle rust mesto Boca Grande na jiznim konci ostrova, ktere proste odcerpalo obyvatele ze zbytku ostrova. Vesnicka Gasparilla zacala chatrat a v polovine padesatych let byly zbyvajici budovy zbourany a odklizeny.

Predtim - v roce 1912 - byl oficialne otevren novy pristav Boca Grande na jiznim konci ostrova, kde se prekladala obrovska kvanta fosfatu z prijizdejicich vlaku na lode. Ale nic netrva vecne - o nekolik desitek let pozdeji se ukazalo, ze preprava fosfatu vlakem vnitrozemim az do pristavu v Tampe je ekonomictejsi a tak se provoz v pristavu Boca Grande zmensoval a zmensoval az zmizel docela. Posledni nakladni lod plna fosfatu odjela z pristavu v Boca Grande v roce 1979.

Mezitim, od toho roku 1912, kdy pristav a zeleznice jely na plne obratky, se mesto Boca Grande postupne rozrostlo. Podle jedne z puvodnich verzi Gasparilla Inn otevrela pro hosty, zacaly rust vystavne domy pro prachate "zimni obyvatele" , pro ty, co prijedou jen pres zimu, protoze se to na severu neda vydrzet a v lete jedou zase zpatky a obycejne domy pro celorocni obyvatele.
A jak mesto Boca Grande rostlo, tak se zaroven objevovaly nove, drive nevidane sluzby - jako treba tramvaj! Ano, Boca Grande mela tramvaj! Mesto ji postavilo v roce 1910 a vedla z centra mesta do pristavu na jiznim konci. Pocet pasazeru ale nikdy nebyl dostatecny na to, aby jizdne pokrylo naklady a tak tramvaj v Boca Grande vyjela naposledy v roce 1920. Zase jednou neco naposledy...

Zhruba od roku 1910 zacal jezdit osobni vlak z velkych mest na severu do noveho resortu Boca Grande po stejne trati, co se driv prepravovaly fosfaty. Ovsem, kdyz byl postaven silnicni most z pevniny na severni konec ostrova, byl ostrov najednou dosazitelny osobnimi auty a to byl uplny konec zeleznicni dopravy. Posledni osobni vlak z Boca Grande odejel v roce 1958 a posledni vlak jakehokoliv druhu projel trati z Boca Grande v roce 1981. Zbytky piliru zeleznicniho mostu porad jeste v mori stoji a sedavaji na nich pelikani, jsou od tech pelikanu posrane do bila...

Pak tu byl jeste i motorovy privoz - lod, ktera prevazi auta z jedne strany na druhou - tedy ferry. Privoz zacal jezdit z Placidy na ostrov v roce 1929, ale zase, kdyz byl dobudovan silnicni most, tak byl s privozem taky konec. Posledni privoz vyjel v roce 1958.

A jeste tu bylo kino! Jedine kino na ostrove otevrelo sve dvere rostouci ostrovni populaci poprve v roce 1928. Jenze pak prisla televize! A tak se posledni kino "a last picture show" konalo v roce 1977.

V roce 1929 otevrel Joseph Spadero novy a obrovsky Boca Grande Hotel na miste, kde je ted Boca Bay jizne od First Street. Byla to luxusni instituce, plna znamych osobnosti a mezinarodnich hostu. Nabizel atrakce, ktere Gasparilla Inn nenabizel - golfove hriste, staje s konmi, tenisove dvorce a soukrome letiste. Ale po Spaderove smrti hotel zacal upadat. Posledni navstevnik opustil hotel v roce 1961. Budova byla zbourana v roce 1975.

Jak jste si jiste vsimli, rok 1929 byl velice aktivnim rokem na ostrove. V tom roce byla take postavena nova velka skola na rohu First Street a Park Avenue v Boca Grande pro mladez z ostrova Gasparilla a okolnich ostrovu. Ale po triceti letech zacal pocet studentu klesat, az na pocet, kdy udrzovat skolu na ostrove nedavalo smysl. Posledni zaci odesli a posledni "graduation" byla v roce 1963. Od te doby deti z ostrova navstevuji skolu na pevnine a Lemon Bay High School na brehu Lemon Bay - Citronove zatoky, kam uz chodily i moje deti.

Tak nejak to bylo - vzdycky neco zacalo a pak to zase skoncilo. Snad to tak ma byt. Je to smutne? Nevyhnutelne? Asi oboje.



Zničené životy a zbabělé útěky...

8. září 2009 v 19:03 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Upozornění: Tento text obsahuje silné výrazy a stejně silné názory. Prosím všechny útlocitné a pokrytce, aby ve vlastním zájmu přestali číst! V České republice údajně žije téměř 5% slušných a charakterních lidí, předpokládám, že to právě jsou čtenáři mých řádku a jakékoliv kritiky a invektivy z mého článku se na ně tudíž nemohou vztahovat. A když se to na vás nevztahuje, tak se kvůli tomu nerozčilujte!

Dostal jsem e-mailem několik fotografií (děkuji, pane Šinágle!) z pietních slavností vzpomínajících generála Mašína z 26. 8. 2007 a 10. 9. 2007. Fotky mne velice zaujaly. Z těch mladších (tedy pod padesát) mi ty tváře nic neříkaly, s těmi staršími to bylo něco jiného. Poznával jsem je všechny a bylo to utrpení číst v jejich tvářích. Lidé, jejichž životy byly nenávratně zničeny jejich spoluobčany, společností, národem a zemí, o které si mysleli, že je jejich vlastí. Lidé, kteří byli mladí a plní ideálů a schopností, pak dalších padesát let jejich života, celý zbytek jejich života, byl zničen, pošpiněn, pošlapán, zneuctěn a nacpán do hajzlu - prostě život v prdeli. Čím se provinila Zděna Mašínová? Byl to život, který vedla? Byl to život, který mohla a který chtěla vést? Čím se provinili západní letci, kteří bojovali za idealizovanou vlast, aby se do ní vrátili, a vlast se jim pomstila vězením, popravami a zničením jejich životů? Čím se provinilo desetitisíce soukromých rolníků a malých sedláků, že jejich životy byly nenávratně zničeny? Čím se provinily statisíce politických vězňů, kteří po letech naprosto nezaslouženého kriminálu vedli život na periférii společnosti, v ponižujících a podřadných zaměstnáních? Kolik bylo politických vězňů, kteří po propuštění pracovali zbytek produktivního věku na ministerstvu jako dnešní prorežimní předsedkyně Konfederace polepšených vězňů Naděžda Kavalírová? Kromě této nepravděpodobné výjimky nevím o žádném.

Co je to za země, která dokáže takto zničit životy statisíců svých občanů a pak dělá jako že nic a naprosto nemá zájem o potrestání viníků? Je to právní stát? Je to civilizace? Nebo je to jen kurevská země, nezasloužící si místo mezi slušnými národy, země patřící do společenství Ruanda-Urundi, Afganistanu a Konga?

A v téže době jsem se dostal do diskuse pod blogem Petera Jungwirtha v souvislosti se soudkyni Horváthovou (to je ta komunistická soudkyně, která je plně zodpovědná za smrt Pavla Wonky a které ten kretén Havel dal definitivu, takže soudí dodnes). Jakýsi zbolševizovaný osel se mne tam povýšeně snažil hodnotit (jako by snad k tomu měl kvalifikaci!). Odpověděl jsem následovně: "Já už jsem v Československu kdysi dávno souzen byl a bylo to takové podobně komunistické prase jako soudkyně Horváthová. Takže nikdo z civilizace (což je mimo ČR) se mi nemůže divit, že nemám zájem o soudy, odsudky, rozsudky, předsudky a posuzování KÝMKOLIV Z ČESKA!"

Na moji reakci reagoval Roman Novák (roman.novak@seznam.cz), ani jsem nezkoušel, zda je to pravá nebo falešná adresa, a takto mne káral: "VY NEMÁTE ŽADNÉ PRÁVO kritizovat kohokoliv, nebo cokoliv v současné České republice. Zbaběle jste utekl a teď chcete radit! Jaká to drzost! My také nemáme zájem o VAŠE soudy, odsudky, rozsudky, předsudky a posuzování! A dokonce nestojíme ani o vaše věštění budoucnosti nebo rady do života. Nechte si je v té své hlavince a třeba se s nimi udavte. Ještě odpověď na vaši větu ,Co bude za padesát let v Česku...´ Upřímně věřím, že naše malá Severní Korea za ostnatým drátem bude lepším místem pro život, než teroristy ovládaná nukleární pustina tam někde za Atlantikem.
15. 9. 2007, 2:38:45, Roman Novák "

Takže, tak to je. Já jsem tedy "zbaběle utekl". A co jsem asi měl dělat? Měl jsem být "statečný", nechat se zavřít, nechat si rozbít rodinu, zničit si život, moje děti by vyrostly v dětském domově, dnes (pokud bych to přežil) by ze mne byl šedivý zničený stařeček, člen Konfederace polepšených vězňů, a seděl bych na schůzi KPV a díval bych se na předsednictvo složené z bývalých komunistů a prorežimní předsedkyně? Není smyslem života ho prožít a ne protrpět? Jak je možné, že takovýhle názor je v Česku běžný a je trpěn? Jak je možné, že za takový názor nedostane Roman Novák od svých českých spoluobčanů facku, a nebo aspoň mokrým hadrem přes tu svou blbou držku? Není to na stejné úrovni jako používat rasistická epiteta vůči černochům, židům nebo cikánům? Aha, to vy používáte taky? To je u vás normální?

Názor takovýchto komunistických dobytků jako je Roman Novák, skrývajících se za jakési nepochopitelné vlastenectví není žádnou výjimkou - ba naopak, v českém internetu je pravidlem. Český internet je beznadějně zaplaven těmito božími hovádky, kteří právě teď píší špínu na Wikipedii do hesla o Šináglovi a ovládají nejen anonymní diskuse, ale i blog-servery ve funkci administrátorů. Bloger Milan Řežábek z Las Vegas, muzikant s Vlachem, Bromem i Wayne Newtonem a skutečná žijící historická postava, byl odsunut z Výběru blogu. Tím se de facto technicky zamezí větší čtennosti blogu. Kdekterá sedmnáctiletá píča s naivními názory zůstává ve Výběru blogu a čtou to tisíce. Jednoduché opatření a přitom je to nic jiného než marxistická cenzura.

Co jste to za národ, který nemá zájem potrestat zločiny? Hajlovali jste Hitlerovi a Heydrichovi na Václaváku, mávali třepetalkami Chruščovovi, Brežněvovi i Gorbačovovi na cestě z Ruzyně, budete oslavovat i ajatolláha frenetickým vřeštěním "Alláh akbar"? Věřím, že ano. Jste národ bez páteře a bez charakteru, nemající úctu ani ke svým vlastním lidem. Politických vězňů a emigrantů bylo méně než 5% populace - a vy po nich plivete! Co jste to za národ, který s výmluvou demokracie volí své tyrany znova a znova jako své představitele? Morálně pokřivená populace ještě nedávno schvalující politické vraždy a teď předstírající demokratičnost a "evropskou sofistikovanost" nesouhlasí s vyznamenáním bratrů Mašínů. Jako by o to Mašínové stáli. Dostat vyznamenání ze současné České republiky je jako by žid dostal medaili od velitele Auschwitzu!

Jste schopni si sami před sebou odplivnout, a nebo se věčně budete vymlouvat na to, že taková tehdy byla doba a to všechno oni a ne my? Ono to odplivnutí před českým národem asi bude muset být uděláno někým jiným. Třeba emigranty - tedy aspoň těmi s čistým svědomím.


Ich bin ein American!

7. září 2009 v 19:16 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Construction of the Berlin Wall began on August 13, 1961. On June 26, 1963 , when President Kennedy famously proclaimed that he was a doughnut (yes, folks, a Berliner is a doughnut), I was not too far from there. Unfortunately, I was on the other side - the wrong side - of the Berlin wall and Iron Curtain. In my defence I would say that it was not my choice - I was born there.

I remember nazism, fascism, anti-semitism, Marxism, Stalinism, communism and even "socialism with a human face". Despite being old enough to remember Unter den Linden still in ruins, before it was rebuilt, I was born after World War Two ended and as such I did not experience nazism and fascism myself, but the first hand experiences of my parents and family left an impression on me. All the other -isms I experienced on my own and I have scars to prove it. In that sad part of the world you could not travel a hundred miles without seeing some depressing memento of those times. Auschwitz was less then a hundred miles from where I was born and the place where Oscar Schindler (Schindler's list) had his factory was less then fifty miles away.

So I was born in a far away place, but in my soul I was always an American. I always knew that when I grew up I had to go where I was sure I belonged - to America. I came to America completely legally, I did not sneak across any borders, did not break any laws, did not protest and act like America owed me something simply because I was here. I took care of the legalities and I became an American citizen.

I have seen another -ism: anti-Americanism. Anti-Americanism is based on the same principles as nazism, fascism, anti-semitism and communism. It is based on envy and hate. Nazis and anti-semites started with hating Jews (because they were more industrious and wealthy than Nazis), communists hated just about everybody else (especially "capitalists" because - again - they had more money and brains than the commies could ever hope for). The violence of Kristallnacht and the holocaust (complete with the stealing of property and ripping out of gold teeth) was soon to follow. Not to be outdone by the Nazis, the Communists created one huge concentration camp called the "Eastern Bloc." They stole absolutely everything, killed millions and created a police states that made the Nazi effort look like amateur hour.

Today's "anti-Americanism" is nothing less than the same old hateful ideology: the ideology of under-achievers against over-achievers. It always starts with simple envy, develops into dislike and hate and culminates in violence, regardless if it is propagated by local leftists and liberal no-goodniks or some middle-eastern hateful ideology, pretending to be a religion. Yes, folks, political correctness is just another name for communist censorship. Sticks and stones can break my bones - but words leave permanent damage. The ideology of anti-Americanism has already progressed from envy to hate and has now entered the stage of violence. Have you already forgotten 9/11?

President Kennedy said on that day that "All free men, wherever they may live, are citizens of Berlin. And, therefore, as a free man, I take pride in the words 'Ich bin ein Berliner.'" and all applauded and nobody cared that he said "ein" (that "ein" is the difference between somebody being from Berlin and a doughnut) because everybody knew what he meant and that he meant well.

My own paraphrase is that all free men, wherever they may live, are Americans. And, therefore, as a free man, I take pride in the words "Ich bin ein American!"

Imagine Hitler's children..

7. září 2009 v 18:44 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
I was recently able to sneak in and out of the Czech Republic and here is my report: It is worse than anybody could have ever predicted.

Imagine Hitler's children running post-war Germany. Sure, Hitler, Himmler, Goebbels and all other big-name Nazis would be dead and gone, but low-level Nazis would be promoted to top positions in government and society and running every aspect thereof. No escape. That is roughly the equivalent of today's Czech Republic. The old commie honchos are gone, having never been punished for their crimes, and are enjoying their retirements. Younger ex-communists, now pretending to be freedom-loving democrats are behind the wheel and firmly in control.

Rabid anti-Americanism oozes from every pore of that country. The Czech media, with their expected Judas-like bias are doing their fifth column job with the same fervent devotion as CNN (the Communist News Network) or PMSNBC here in America and spews hatred against America and anything which can be viewed as pro-American. Anti-American leftists like Michael Moore, Oliver Stone and similar nutcases are celebrated as big American heroes in the same way as Hugo Chavez. The older generation is trying to justify their idiotic positions by comparing the U.S. to the Russians: "First we were under forced Soviet dominance, now we are being forced everything American." Americans are generally considered fat, lazy, uneducated, burger-eating idiots with Bush, who is "like Hitler" holding a special place in their hatred. Prague is a favorite place of many American expatriates, especially those of left-of-Karl-Marx persuasion. Let's hope that Babs Streisand, Jane Fonda and Alec Baldwin will move there soon. The ex-pats recently had a big event there, something called "Americans against Bush". No kidding.

Communism sank such a deep roots in the Czech Republic that it is now firmly embedded in the fabric of society and is virtually not removable. Over 75% of current teachers were at some point in their careers members of Communist party - the rest, the younger ones who were too young to join the party, are still the products of communist schools and their communist teachers. A telling example of the state of Czech society is the Czech version of the "free Internet" encyclopedia Wikipedia. True to its form, it is officially headed by a former StaSi and StB (Czech secret police) informer, but the majority of its "contributors" are very young kids, sometimes as young as 15 years old. I intentionally wrote "contributors" because the Czech Wikipedia is not about contributing, it is about governing - who is in charge and who is to decide what is allowed to be written in this web-accessible encyclopedia. What you get is eerily similar to what happened to the children in William Golding's book "The Lord of the Flies" when they attempt to govern themselves and fail with disastrous results. These "children of the Czech Wikipedia", which are additionally heavily infected with the "Czech vision of the world" (almost identical with Marxism), are not contributing to Wikipedia, but are endlessly terrorizing each other and fighting for imaginary "power." When unsuspecting new contributors wanders in, their texts are immediately scanned and edited by overzealous, pre-pubescent cretins so they do not contain anything even remotely critical of past and current communist regimes in the Czech Republic, with no regard to historic facts whatsoever.

Czechs as a nation have an inferiority complex of humungous proportions. It is easily noticeable in situations where they apply the achievements of anybody even remotely of Czech origin as the achievement of the whole "Czech nation." Czechs were always sporting this weird trait, but in the last 17 years it has reached simply unbearable proportions. When Czech sport teams (i.e. hockey - a sport that Czechs are traditionally good at) win any competition, hundreds of thousands of people gather in town squares and while frenetically screaming "We are the champions!" (Jsme mistri!) drink themselves into oblivion with their low-quality Czech beer. Every civilized western nation has their achieving sport teams and their sport fans (The Bears!), but none of those happy fans ever tried to apply the achievement of their teams on themselves or their nation! The drunken Czech mob then usually unanimously nominates the leading sport figure to be President and leader of the whole country ("Hasek na Hrad!"). I am living near a golf course, but I do not recall, even after his many very famous victories, hearing an ear-piercing roar of "Tiger Woods for President!" I guess we are too far to the West and the Czechs are to far to the East.

According to recent newspaper reports the Czech military, which employs over fifty thousand "officers", most of them sitting in Prague's Department of Defense can currently offer ONLY THREE THOUSAND BATTLE-READY SOLDIERS. That is top heavy management brought to the extreme. And the "battle-readiness" of Czech soldiers is still a matter of opinion and rightfully questioned by many. When a very small contingent of Czech soldiers (numbering less than 100) was with great brouhaha of Czech Bush-hating press sent to Kuwait (Czech chest-beating patriots claimed that it was Iraq) they distinguished themselves by stealing sweaters in U.S. Army supply stores and stealing personal laptop computers from U.S. servicemen. They were sent packing back to the Czech Republic without coming anywhere close to military action. At home they were feted and toasted, received promotions and a chest-full of medals. The most incompetent of them were given posts at Brussels' NATO Headquarters - since the Czech Republic is a member of NATO (yep, Clinton did it) too. After all, they were "Iraq war veterans."

Last weekend, while we were watching sunset over the Gulf of Mexico, I vented my aforementioned observations to a friend, who used to "work for the U.S. government", as they like to say and was stationed for years in West Berlin and elsewhere in western Europe. "You got it right on, bro," said the man with a mild sneer. "With allies like the Czechs - who needs enemies?"


What will happen when Castro falls?

7. září 2009 v 18:41 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove


Let me start by establishing some basic facts. My fellow Floridian Randy Wayne White explains things as follows:

"It is discussion that all Cubans enjoy, but most of them know it will not go as smoothly as some would like to pretend. By air and boat and inner tube, more than two million Cubans have immigrated to the United States and, when Castro falls, the return migration will not be as peaceful, nor as massive, as some believe. The Cubans are one of the great American success stories. They are brilliant people: smart, industrious, family-oriented, goal-oriented. In the space of less than two generation, they have accumulated extraordinary wealth and power in the wealthiest and most powerful nation on earth. Were they really going to abandon that?

A few years ago, the Miami Herald ran the results of the poll which indicated that, even with Castro gone, only one in five Cuban-Americans would return to their native island. Although the poll did not supply demographics, it is not unreasonable to assume that, of that number, most would go expecting to recover their old properties and resume their old lives. It's a pipe dream. It will never happen. The life they knew, in homes and on the island they loved, is gone forever...

Another fallacy is that, after the fall, Cuban_Americans will receive a warm welcome from their long-suffering countrymen. Despite the lengthy political separation, weren't they still brothers? Nope. They are not brothers ... and never were.

It is a ticklish problem; one seldom discussed, but the fact is that ninety-five percent of the Cubans who fled the island were white. With their exodus, blacks became a racial majority in Cuba... and it was Cuba's black population - historically used as little more than a slave labor - who rushed to take over the homes and properties abandoned by the exiles. On the day that Castro came to power, Havana's Miramar and Vedado neighborhoods were made up of tasteful mansions and estates. Now most of those mansions are black tenements and slums.

On the day that Castro took control, Catholicism was the national religion. Today the most widely practiced religion is Santeria, and Afro-Cuban belief very similar to Haiti's voodoo. Santeria plays prominently in Castro's political decisions. The predictions of Santeria priests are even reported in state newspapers.

Is this new Cuban majority eager for the return of teh Miami exiles? Absolutely not. Indeed, they are terrified at the prospect. In Castro's essentially all-white puppet government, blacks have very little input. But they had absolutely no influence at all when the people who fled Cuba were in control. That's why they don't want change. And that's why they will probably fight it when change comes knocking on their door.

The what-will-happen-when-Castro-falls is an enjoyable conversational game, but the reality is much darker. It will be a difficult and painful transition... and it also may be very bloody indeed..."

The above seven paragraphs were quoted directly from Randy Wayne White's book "North of Havana." He is perfectly right on target. How do I know? There is a precedent for it. It has happened before. Let me introduce you to a sample of comparable geopolitical analytical analogy.

It has happened in Czechoslovakia - after the so-called Velvet Revolution. Czechoslovakia was under the communist boot for 42 years, Cuba for 48 years (and still counting). During that time over a million people left Czechoslovakia and settled all over the world. Their properties were distributed by the communists to the lowest scum imaginable in their nation - and this scum is supporting those communists to this very day. Just look at the May Day celebration in Prague this year and the photographs of who was celebrating!

There was no black population in Czechoslovakia, but ethnic cleansing happened there on a big scale. It started after WWII with the forceful removal of ethnic Germans from Czechoslovakia - to the tune of 3 million people (and 270 thousand murdered during the process). By that time several thousand ethnic Jews had been removed from Czechoslovakia (with about a hundred thousand murdered during the German occupation - Czechs happily blame it on the Germans, even if Czechs are anti-semites par excellence themselves) and now came a wave of one million (over the years, of course) ethnic Czechs fleeing the country to escape communism and their jails. Add the numbers and get a very decent number of houses, apartments and other properties available for re-distribution among lower rabble and communist-supporting cretins. I even have a very un-scientific (but tested) theory that as the malnutrition in North Korea caused a decrease in average male height by almost 2 inches (5 cm) (and that is scientifically proven!), that in the same way this massive 42 year long brain drain caused an average decrease of 10 points on the Raven IQ test of the average Czechoslovak citizen.

When the infamous Velvet Revolution in November 1989 happened, Czechoslovak exiles rushed back to their perceived "homeland" and were slapped hard in the face with a "Cuban surprise" - they were not about to get their properties back. The above-described cretins now living in their houses and properties were not about to return what they considered "theirs" and had the full support of local Czech laws and the Czech government, who was populated - thanks to celebrated fake-humanist Vaclav Havel - almost exclusively by communists! Communists and communism took extremely deep roots in Czechoslovakia and even if it may sound a bit harsh (as our well-meaning Dubya is finding out about Iraq) - some nations are not sufficiently civilized to accept freedom and democracy. They do not like freedom and democracy in Iraq, they do not like freedom and democracy in Czechoslovakia, they do not like freedom and democracy in Cuba. And you can not force freedom and democracy on anybody.

So the Czech exiles had to leave their properties in the hands of commies and commie-supportive rabble again and leave the country for the second time with a tails between the legs, all the while Vaclav Havel was collecting honorary degrees and awards worldwide. Liberal universites did not care that Havel's humanitarian credits were comparable to those of Idi Amin Dada. Why should they? Leftwing Vaclav Havel is historically responsible for not punishing communist crimes in Czechoslovakia and for keeping former communists in positions of power. The Czech Republic's army's officer's cadre was exclusively communist - yet they were accepted as regular members of NATO and have rendered that once great alliance virtually incompetent. Czech allegiances are split in the best case - and favor Russia's direction every time Putin starts threatening with new missiles (which was last week as of last count). The world would probably be better off if the Czechs were still behind the barbed wire of the Iron curtain.

Tomorrow, June 3, 2007, our well-meaning (and perhaps a bit naive) president George W. Bush will be in Prague, Czech Republic. Over ninety percent of the Czech dignitaries he will meet there, from current Czech president Klaus down, are either former communists or people extremely soiled by collaboration with the communist regime. By the way - historians generally agree that while the Nazis are responsible for at least 20 million deaths, the communists are responsible for at least 100 million deaths. I wonder if Dubya would be so gladhanding in Germany if he knew that 90 percent of the German dignitaries were former Nazis? Yes, freedom and democracy is still a very foreign concept to many nations - including the post-communist Czechs.

There is no reason to expect that the situation in Cuba after Castro's departure will be much different than it is today in the completely screwed up, allegedly "post-communist" Czech Republic.

Do we need another Czech Republic ninety miles south of Key West?

----------
http://en.wikipedia.org/wiki/Cuban_exile


Filozofové se špatnými zuby

7. září 2009 v 17:20 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Dostalo se mi dárku. Videokazeta s filmem Času málo a voda stoupá. Ten chytlavý titul si pamatuji - byla to knížka o budování přehrady někde v jižní Americe a o zachraňování zvěře před stoupající vodou, vyšla někdy okolo 1968... že to byla i písnička, to jsem nevěděl.

Lehl jsem si na gauč a pozorně celý film zhlédl. Bylo to pro mne něco z čistého stolu, protože ani jednoho z hovořících jsem neznal, akorát jméno Rudolfa Svobody mi bylo známé, protože jsem četl jeho Narcis (tak se to myslím jmenovalo), takže mne nezatěžovaly žádné asociace - jen snad to, co jste tady už dřív psali na sme-l.

Technický je to udělané pěkně, střih rozumný, švenkování kamerou mírné, téměř nepozorovatelné, osvětlovač semtam selhal, když hovořícím zasvítilo slunce do oči či naopak tvář byla nedostatečné nasvícená, intermezza docela pěkné, i když amatérské (asi to, co si na Slovensku představují pod slovem "profesionalismus", čekal jsem, kdy se tam objeví záběr na koťata hrající si s klubíčkem v košíku), Filipova muzika pod intermezzy pěkná, zase jen dokazující, že Jaro by se měl věnovat filmové muzice a být slovenský Moriccone a neznečisťovat svou dobrou muziku výpotky o cigaretce na dva tahy - prossssssiiimvaass!! Müllerovy texty vlité do Filipovy muziky, to je jako když někdo načurá do chutného segedinského guláše! Blaaaaaaaaaaaaa. A já mám guláš rád! Naštěstí v tomhle filmu Müllerovy texty nebyly.

Ty lidi tam... bylo to trochu dčja vu all over again... nikdy jsem ony tváře předtím neviděl, ale ten projev mi byl známý.... v polovině osmdesátých let jsem viděl hodiny a hodiny záznamu rozhovoru s Milanem Šimečkou a jeho ženou, Ivanem Klímou a dalšími tehdejšími veličinami.... a byli to téměř identičtí lidé, jiné tváře, ale lidé byli stejní... ten povědomý "československý" manýrismus v řeči, gestech, vyjadřování, ta známá pomalost ve vyjadřování zřejmostí, snad ve snaze tomu dodat hloubku, co já vím... v Česku a na Slovensku slova intelektuál a snob jsou synonymická... pamatuji se, že kterýsi sme-lec napsal o jedné ze slovenských premiér toho filmu, jaký to byl snobský happening místní smetánky... tak nějak začínám chápat, jak to myslel a že je to možné...
Snad měly být jmenovky kdo je kdo pod těmi tvářemi pokaždé až do konce filmu, protože s výjimkou Svobody jsem si nezapamatoval ani jedno jméno - možná popis postačí.

Byli tam lidé mně sympatičtí i lidé, z kterých se mi ježily chlupy na zádech... ten rabín mi byl sympatický, vypadal přesně jak můj švagr Karel, tlusťoučký, šedivý, fousatý se smutnýma prověšenýma očima jako pes basset. A cokoliv říkal - a všechno to byly věci přijatelné, i když ne objevné, říkal s tím úsměškem pod vážnou větou... jako Karel. Někdy koupím Karlovi jarmulku - uvidíme jak mu to bude slušet. Z tohohle rabína jsem měl nějaké vibrace, ale ne příliš vážné.

Vyloženě negativní vibrace jsem měl z dvou starých mužů, myslím, že jeden měl titul profesor a druhý doktor nebo tak něco, nevěřil jsem jim ani slovo, stejně tak doktorovi, co měl fousy jen na bradě, ne pod nosem, seděl stále otočený bokem. Ten tam vůbec nepatřil, snad jen jako záporný příklad.

Kdo bylo děvče s tlustými skly brýlí, co vypadalo jako by mělo v sobě nějakou indickou krev, to nevím... ale byla příliš prefabrikovaná i na to, aby vyslovila byť jen fráze.. ta první ženská - malířka - ta byla chvílemi sympatická s jejími přirovnáními, ale chvílemi potrhlá až do zabedněnosti... myslím, že to byla ona, kdo pronesl výrok, jak se "strašně těší na smrt", jak to bude krásné... well, káčo praštěná, tak smrt okolo tebe neprošla dostatečně často a anděl smrti z Kuksu na tebe nemával křídly, ale legitimaci KSČ.

Druhá dívčina v pořadí, s brýlemi, snad nějaká spisovatelka, byla sympatická, názory přímočaré, ale její neochartistický manýrismus mi vadil, stále jsem měl flash-ins jako Frank Black z Millenia a viděl jsem ji na schůzi v předsednictvu Svazu spisovatelů a slyšel jsem její hlas: "Soudružky a soudruzi! Dovolte mi zahájit..."

Starší duchovní... pár vteřin jsem přemýšlel. kde jsem tu tvář viděl... a on je vyfocený na Dobákově 7dní na Internetu... je to on???... zněl taky rozumně, ale zdálo se, že z něj cítím nacionalismus, takový nějaký balážovský... ale zněl dobře, viditelně něco zažil... asi byl pár let zavřený.. takový pocit jsem z něj měl. Zato mladý "duchovní", ten fousatý... to byl prosťáček.... vůbec tam neštymoval.

Pouhým okem byly viditelné rozdíly v době, kdy byly jednotlivé rozhovory natočeny, například rozhovor s Rudolfem Svobodou byl pravděpodobně nejstarší... už jen v textuře obrazů... a ještě větší rozdíl byl v tom, co filmem zamyslel autor říci a co chtěli říci oni hovořící... chvílemi se mi zdálo, že Ivo Brachtl si o tom celém myslel něco jiného než Ursíny a oba něco jiného než ti vystupující filozofové... vložky s podřezáváním ovcí a potratem se mi zdály jen laciným efektem a "yoko-ono-stylem" umění. Celkové bych chtěl říci tvůrcům, že jestli chtějí natočit film o vážných věcech, smrti, lásce a pravdě, že by osoby ve filmu vystupující měly mít morální kvalifikaci... lidi ve filmu byli asi tak čistí jako Kukan a SDK... není možno obsadit Clintona do filmu, kde má zpodobňovat někoho, kdo nikdy nelhal... tak asi.

Z druhé strany na mne udělaly dojem záběry z umývání nádobí po potratu. Úžasné, půjde-li to takhle dál, tak za chvíli budete v té hygieně lepší než Indové okolo Gangy, co pijí vodu z řeky, do které předtím vhodili pozůstatky svých nedostatečné spálených nebožtíků... všechno spláchnuto do výlevky a ještě jednou - zřejmě kvůli šetření vodou - opláchnuto ve vodě, ve které pořád ještě plavou zbytky potraceného plodu... předpokládám, že v téže výlevce a možná i v téže vodě se umývá nádobí pro nemocniční kuchyni, ne? Dejte si kafíčko, soudruzi doktoři... a naberte si vody z výlevky. Dycky jsem si myslel, že jste dobytek jen morální... ani dobytek přímo fyzicky se nedá zcela zamítnout... i šakal a hyena vědí, co je hygiena - ale ve vašich nemocnicích to nevědí.

Ale jedna věc mne na tom filmu vyloženě urazila. Naši rádobyfilozofové se zamýšleli nad životem a smrti a láskou... a mluvili a mluvili (pomalu jak na schůzi ROH, že se mi chtělo vstát z gauče a říci, už musím jít, aby mi neujel autobus) a mluvili zhusta falešně, pokřiveně, věci, co někde vyčetli, a mysleli si o nich, že jsou teď "v módě"... že se "sluší" je říkat... mnohé pobuřovala interrupce (někteří si na to slovo ani nemohli vzpomenout) a o smrti jako takové se tam toho napovídalo mnoho. ALE NIKDO - VŮBEC NIKDO - se tam ani slovem nezmínil o smrti statisíců způsobené lidem okolo nich - smrti, na kterou se nikdo "strašně netěšil" jako ona potrhlá malířka - smrti židů v koncentrácích, smrti lidí, co zahynuli rukama komunistů v letech docela nedávných... takže stařičkého profesora a stařičkého doktora dojímá interrupce, ale na mrtvé poslané do nacistických koncentráku ZAPOMNĚLI... kde jste byli, vy profesoři a doktoři, když se to dělo? Staří jste dost - museli jste u toho být! Dělo se to okolo vás? Dívali jste se na druhou stranu? Pracovali jste vědecky? Psali jste tezi o interrupci a o životě a smrti, zatímco železnici tratí za okny vašeho výzkumáku drncaly dobytčáky plné lidí do koncentráků... zavřeli jste si okno, aby vás ten hluk nerušil a mohli jste vědecký pracovat???

No bylo tam pár lidí, co jsem jim nevěřil ani slovo, lidé, jejichž negativní vibrace přehlušily zvuk a smysl jejich slov, byli tam i lidé, co se zdáli aspoň na první pohled sympatičtí.... ale co já vím? Charakter člověka je formován a doživotně ovlivňován jeho osobní historii... slova jsou jen slova... žádný z nich neřekl nic, co by už nebylo řečeno... a jejich osobní historie? Nabyl jsem dojmu, že na tom budu lépe, když je nebudu znát.

A záběry na tváře... dominantní složkou byly vždy špatný chrup, který vypadal nečištěný už z dálky 10 tisíc kilometrů ... těm lidem musí smrdět z huby jako koňům! Nakonec to bylo jedno, protože přestože někteří zúčastnění filozofové zuby měli - i tak byli bezzubí.


Kladivem na carodejnice a Bucharem na komunisty...

7. září 2009 v 0:21 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Vcera vecer jsem se s devitiletym zpozdenim konecne dostal k pozornemu zhlednuti filmu Roberta Buchara Velvet Hangover. Film je z roku 2000 a uz jsem pred lety videl jeho cast na navsteve u znamych, ale tehdy mne pohled na hovoriciho Jiriho Menzela natolik rozcilil, ze jsem zacal vrhat zbytky vecere ze stolu na televizni obrazovku a kulturni vlozka musela byt zrusena a nastalo cisteni kobercu.

Film je vlastne vyborne sestrihanou serii rozhovoru se ctrnacti ceskymi filmari a hlavnim tematem (od ktereho hovorici umelci casto odbocuji) je ceska filmova Nova vlna ze 60. let, co se delo v ceskem filmu behem normalizace a co se tam deje ted, v te jejich demokrature. Film stylem velice pripomina slovensky film Ivo Brachtla a Dezo Ursinyho (s hudbou Jaro Filipa) Casu malo a voda stoupa - o kterem jsem psal uz drive. I v tomto pripade plati, ze kdyz posadite komunismem poznamenaneho umelce (ceskeho nebo slovenskeho) pred kameru a nechate ho trochu filozofovat o svete, pak je jen otazkou nekolika malo minut, nez dotycny umelec zacne mluvit jako uplny blbec. Funguje to spolehlive. Robertovi Bucharovi patri dik za zmapovani ceskeho filmoveho ne-zazraku. Tvurce filmu v kazdem pripade moc dobre znal sve pappenheimske a mel je prectene jako slabikar. Film je nutno videt. Pokud mate porad jeste nejake iluze o Cesku, pak prednostne na lacny zaludek.

S velkym naskokem nejzajimavejsim hovoricim celeho filmu je kameraman Stanislav Milota, pritel Vaclava Havla, ktery, aniz by mu prestal vyznavat svou oddanost, na nej zcela bezelstne odhaluje, co je vlastne Vaclav Havel zac, jaky mizerny charakter a jaka nemoralni spina. Milotova blizkost Havlovi je veci historicke skutecnosti. Ostatne Stanislav Milota je stejna osoba, ktera svetu potvrdila (ne v tomto filmu) Havlovo predsametove vyjednavani s KGB v Manesove ulici (aby mohl byt presidentem, ano KGB mu to schvalilo). Pro pripadne zajemce - detaily jsou v me knize "Sametovy tunel" (ISBN 80--86851-61-3)na strane 38 v casti "Co nikdo nechce slyset."

Uroven dotazovanych jde z extremu do extremu a z rohu do rohu: Ivan Passer jako by se i dnes bal rict neco kritickeho a jasneho a "call a shovel a fucking spade", smankote proc? Jan Nemec je zaslouzene zklaman nejen ceskou kinematografii, ale i Ceskem vseobecne - a proc se tedy blbec propanajana vracel z USA? Jen proto, ze jsou s Havlem temer bratranci? Jiri Krejcik, v dobe rozhovoru jednaosmdesatilety (on taky patril do Nove vlny? to mi uniklo), uz ani moc nekritizuje, ale jen unavene vysvetluje principy ceskeho krivactvi, nemoralnosti a udavacstvi.

Ve filmu se v mensim rozsahu objevi i barrandovsky "biznismen" Jaroslav Boucek, z ktereho Klausuv kagebacky kapitalismus tahne jako z nemytych ust, Jan Sverak, ktery rozpacite vysvetluje svuj ateismus (to ostatni chape divak i bez nej) a produkt nove ceske pakultury Sasa Gedeon. Uplne telatko. Ten mluvi tak hloupe, ze je toho ditete komunisty Zavadila cloveku az trapne lito. Stejne nevyrazny a bez chuti a bez zapachu jsou i Jaroslav Brabec a Zuzana Zemanova.

Ovsem i tenhle film ma sve hvezdy. Kladnou hvezdou je Drahomira Vihanova, ktere se krome kolaborace s komunisty v minulosti neda nic vytknout. Dneska ma jasno a vidi veci s prijemnym sarkasmem - ovsem je nutno kvuli dopracovani se k bodu jasna ztravit zivot v zumpe? Tezko rict - byl to jejich zivot.

Muzskou kladnou hvezdou filmu je Antonin Masa, rovnez dnes vidici veci primo - se stejnou podotazkou: Bylo to vsechno nutne? Dopracovat se ke stari, sedive hrive skrze skrze brody sracek? Nevim uz ktery z vypravecu se zminuje i o Jirine Stepnickove, jejim pokusu o emigraci, o tom, ze ji komuniste zabavili vilu, kterou pry jeji syn Jiri Stepnicka dodnes nedostal zpet. A ze se nejak snazil! Jeste v roce 1986 hral onen syn Jiri Stepnicka Klementa Gottwalda. Toho Gottwalda, ktery nechal zavrit jeho matku. To vite, herec zahraje vsechno. Obzvlast cesky herec. A tak to jde porad dokola - v ruznych variacich.

Nekde uprostred je Karel Vachek, intelektualne sedici rozkrocmo na plote behem celeho filmu. Tak nejak mi pripominal ruske pseudointelektualy kakofonicky busici do kytary a zpivajici fatalisticke rymy umele chraplavym hlasem, aby zneli jako Vysockij nebo Okudzava. Tak tohle jako ma byt ta vase "kultura"?

Daleko nejnegativnejsi postavou a vedle Miloty nejcastejsi vypraveckou je Vera Chytilova. Je to baba sedmilharka, potrhla a blazniva, uplna Cruella de Ville. Snazi se posluchace presvedcit o tom, ze se ji komuniste bali a proto ji dovolili natacet filmy. Jo, komunisti se ji bali. Takovou kravovinu ji muze sezrat jen nejak mladez narozena po roce 1989 a nebo prumerni Cesi se svym vlastnim spatnym svedomim. Povazte: Ze pry se komunisti bali, ze vyskoci z okna a tak ji radsi davali penize na filmy a zachazeli s nim jako s nomenklaturnim prominentem. Jaka to bezvadna idea: Vyskocit z okna! Nekteri z okna nevyskocili, ale byli z toho okna rovnou vyhozeni. Jako treba Jan Masaryk. O nem ovsem Chytilova s protekci u UV KSC filmy netocila ani nemluvila.

Kralem krysou celeho filmu je ale bezesporu Jiri Menzel - celou dobu se tvarici tak prazacky moudre. Nezminuje se o jeho prorezimnich a hovadsky komunistickych filmech, ktere natocil za normalizace, jako treba Kdo hleda zlate dno? (s dnes rovnez progresivnim Janem Hrusinskym v roli ridice Tatry 813 na stavbe prehrady) - natocenou udajne dle knihy napsane Klementem Gottwaldem (ano, prosim!) a nebo dodnes oblibenem filmu "Vesnicko ma strediskova", coz je taky komunisticka nehoraznost. Ale to v Cesku prece nevadi, tam se dodnes se zajmem divaji na Mrazika nebo 30 pripadu majora Zemana - co od takoveho naroda muzete cekat? Kulturu?

Umeni? Ale prosimvas... budicek!!!!

Kralovskou korunu svemu krali krysovi Menzel (udajne podle opakovaneho tvrzeni ve filmu pouze Menzel a Chytilova "prolezli kominem" - cesky idiom jako krava, dejte si chutnat) nasadil tvrzenim, ze nema nic proti umelcum v KSC a dokonce si mysli, ze pokud je nekdo umelec a nema jinou moznost sve umeni predat svetu nez kdyz vstoupi do KSC, pak ten umelec (podle Menzla) mel povinnost do toho KSC vstoupit a nikdo nema pravo ho odsuzovat. Po vyslechnuti teto moudrosti jsem nezavisle dospel k nazoru, ze Jiri Menzel je nejen vul, ale i Cech jako poleno. Uplny prototyp. Tim proutkem meli serezat jeho a ne naopak. Mozna ho taky meli majznout mokrym hadrem pres tu jeho blbou drzku.

Film konci jizlivym zaberem ceskeho politickeho a filmoveho prostituta rezisera Otakara Vavry, jak odchazi z odrbane budovy prazske FAMU. Asi tam ten komunisticky paskrivec vyucuje Novou vlnu. Kdyby zila Svetla Amortova, urcite by tam dnes ucila taky.

Film skoncil, byla uz pulnoc. Vstal jsem z gauce pred televizi a bylo mi jasne, ze i kdyz s ceskym narodem mam spolecnou cast davne minulosti, tak uz s nim nemam nic spolecneho v pritomnosti a uz vubec ne v budoucnosti. Coz se vztahuje hlavne na kulturu. Cili jak pravil kdysi Gustav Husak: "Takhle tedy ne, soudruzi!".
-----------
Film Velvet Hangover (Sametova kocovina) je uveden na IMDB na adrese
http://www.imdb.com/title/tt0265688/
a je taktez k dostani coby kniha pod nazvem Czech New Wave Filmmakers in Interviews (by Robert Buchar) - ISBN 0-7864-1720-X