Listopad 2009

O me vlastni hrubosti...

30. listopadu 2009 v 22:22 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Pred casem jsem napsal kritiku jedne ceske publikace vztahujici se k emigrantum a ted jsem zase kritizovan za sve kritizovani. Puvodne jsem napsal tohle http://hedvicek.blog.cz/0907/smutny-osud-tretiho-odboje.

Newsletter Sokola Sydney nyni uverejnil clanek "Recenze Stanislava Bertona", ktery se zabyva stejnou publikaci a nekolikrat si jako bonus kopne do mne. Je to ke zhlednuti na adrese http://www.sokolsydney.com/newsletters/Newsletter_24.11.09.pdf a clanek zacina na strane 42.

Uvadim priklady: "Po znacnem zdrzeni se dostal k pozornosti Rosse Hedvicka, zijiciho v USA, ktery obvyklym kritickym obhroublym stylem na ni upozornil ctenare sydneyskych Novin 6.7. 2009, pod titulem Smutny osud tretiho odboje". "Hedvickovi je neprijatelny udaj o 170 938 osobach, ktere uprchly od unora 1948" a mlzi tam cosi o tom, ze je to pocet lidi bezprostredne po Unoru 1948.

Dale: "Hedvícek vyuzil jedné nepresnosti v brozurce Kratochvílových k zaútocení na autory a polistopadový vývoj v Ceské republice" Mimo to autory brozury "absurdne osocuji", "hazim klacky pod nohy a strilim od boku naslepo", "bez servitku a diplomatickych nuanci".

Dale ten zly Hedvicek "vycita odpurcum a obetem komunistickeho rezimu smireni s politopadovym vyvojem, nebot prijimaji vyznamenani od neokomunistickeho a nedemokratickeho statu s pravni kontinuitou s komunismem" ( A NENI TO PRAVDA?) a "Hedvicek vidi historicky vyvoj zjednodusene cernobile".

Se Stanislavem Bertonem jsem byl v minulosti v opakovanem pisemnem styku. Pisemnem proto, protoze on uz je starsi pan a jako takovy odmita pouzivat internet a pocitac. Vzhledem k jeho veku k nemu chovam respekt a vaznost. Se starsimi lidmi by se melo zachazet slusne a s uctou - copak jsme nejaci Cesi, nebo co? Uctu, respekt a slusnost - zajiste. Ale jak daleko ma ta tolerance sahat, kdyz takovy starsi clovek mluvi uplne blbe?

Zkusim najit - pres svou tak vycitanou hrubost - nejaky zdvorily kompromis.

Tedy: je znacny nazorovy rozdil mezi ruznymi generacemi emigrantu. Zda se byt pochopitelne, ze nekdo kdo emigroval po te, co si uzil svoje s komunismem, jeho rodine zabavili veskery majetek, nemel dovoleno studovat, nemel narok na poradne zamestnani a nakonec se i ocitl tercem zajmu StB bude mit na dnesni Ceskou republiku uplne jiny nahled nez nekdo kdo z Ceskoslovenska odjel hned v roce 1947 nocnim rychlikem do Parize ve vypolstrovanem kupe 1. tridy. To jsou pak uuuuuuplne jine zivotni zkusenosti a pokud by ten prvni mel pak tendenci byt semtam obhroubly (ja to nazyvam "nazyvani veci pravymi jmeny"), ja bych navrhoval to tolerovat. Byt pokrytecky slusny vuci komunistum vyhovovalo vzdy jen snobum, co prd zazili a pak prave tem komunistum.

Na cs-clubu (take casto kritizovanym od ceskych snobu pro obcasnou vulgaritu) jsem se musel minuly tyden zastat Vladimira Hucina, ktery byl kritizovan pro jeho neprilis sofistikovane a "poklesle" ovladani ceskeho jazyka. Vyjadril jsem se, ze "po takovem pobytu v base jako mel Hucin by byla poklesla i moje cestina - ja bych mu to nemel za zle."

A dneska rano jsem dostal emailovy obcasnik Jana Sinagla, ktery mne v minulosti take s pozdvizenym ukazovakem karal pro mou nedostatecnou ohleduplnost k mistnim ceskym pablbum a vida! Smal jsem se, az jsem se za bricho popadal. Reze tam do nomenklaturniho novinare Karla Steigerwalda az z nej chlupy litaji! Ano, neprehledli jste se - napsal jsem "nomenklaturniho" a jsem stary dost na to, abych vedel, co to vsechno obnaselo. Asi se taky uz poucil.

Domnivam se totiz, ze clovek ma povinnost byt zdvorily jen k rodicum a vlastni rodine, zenam vseobecne a starsim lidem vseobecne. Na zbytek populace je "open season" - tedy "honebni sezona zahajena". A tentyz clovek ma povinnost NEBYT prehnane zdvorily k lidem, kteri bud primo nebo neprimo prispeli k fungovani nejzlocinnejsiho systemu lidske historie - tedy komunismu (ktery v poctu mrtvych daleko predcil nacismus, fasismus, jine -ismy vcetne islamismu).

Dnesni OFICIALNI novinari v Ceske republice jsou sakumprask vsechno jedna velmi homogenni skupina - ve vedeni novin a casopisu jsou vzdy byvali nomenklaturnici a dav jejich podrizenych a ti mladi jsou zase potomci techto nomenklaturniku - komunismus je dedicna choroba. A nezaslouzi zadnou zdvorilost, ani respekt. Zaslouzi tak maximalne mokrym hadrem pres ty jejich blbe drzky. A nebyt kriticky k polistopadovemu vyvoji v Ceske republice muze byt jen osoba znacne pokrytecka a nebo uplne blba.

Jiri Wolf mi pred chvili napsal: Vcera jsem jel z domova do mesta sockou -basem MHD 168 - a nejaky strasne dulezity hnup hovoril do mobilu, ze ten debil Sinagl jim toho dne zahltil jejich stranky a ze v redakci maji nyni problem. Kdyz skoncil s volanim, zeptal jsem se ho, proc je pan Sinagl debil. "Protoze ty jeho clanky jsou tak pravdive a objektivni, ze se proste nedaji v M.FDNES zverejnovat." Vida, pravda v teto zemi vadi...

No a ted si predstavte starsiho muze, sice mnohem starsiho nez ja, ale s mnohem mene zkusenostmi s realiemi komunismu nez ja, jak pozveda prst a citi opravneni mne karat, ze "kritizuji polistopadový vývoj v Ceské republice", autory brozury "absurdne osocuji", "hazim klacky pod nohy a strilim od boku naslepo", "bez servitku a diplomatickych nuanci", "vycitam odpurcum a obetem komunistickeho rezimu smireni s polistopadovym vyvojem, nebot prijimaji vyznamenani od neokomunistickeho a nedemokratickeho statu s pravni kontinuitou s komunismem" a "vidim historicky vyvoj zjednodusene cernobile". Hmmmm. Je to od nej vedoma kolaborace s nepritelem? Starecky chamberlainismus? Historicka pitomost? Tahle metoda byt diplomaticky k otevrenemu nepriteli nefungovala od Chamberlaina az po Obamu. Zijete v jeskyni jako Usama nebo co? Budicek!!!

Nemyslim. Verim tomu, ze je pouze "pomylen" (to je takove srandovni slovo, casto sklonovane pri stranickych proverkach clenu KSC v roce 1969) a nemysli to nijak zle. Zdvorile se uklanim a rikam: "Ano, zajiste, pane Bertone!".


BIS zoufale bojuje všemi prostředky o svou existenci.

30. listopadu 2009 v 18:58 | Vladimir Hucin |  Clanky jinych autoru
Bezpečnostní informační služba (BIS) se v poslední době v souvislosti s
ekonomicky úsporným opatřením dostává do stále prekérnější pozice a tak v rámci
svých doposud vyjímečných možností i ona bojuje o přežití.

Vytváření poplašných zpráv o tom, že Saddám Husajn v r. 1999 připravoval v
Praze útok na budovu radia Svobodná Evropa je pro současné vedení BIS existenčně
důležité, neboť tato nechvalně známá instituce se stává předmětem pozornosti a
to především z důvodů její nesmírné nákladnosti a neefektivnosti.

V r. 1999 jsem u BIS působil a mohu tak např. podrobně popsat, jak zmateně a
zbaběle se vedení BIS chovalo po teroristických útocích v Přerově a to hlavně po
bombovém útoku na sídlo přerovské Konfederace politických vězňů, Klubu
angažovaných nestraníků a jak současný vyznamenaný ředitel BIS Jiří Lang
dosazený vládou ČSSD se svými nohsledy strachy nevěděli kudy kam. Zato intriky a
další nekalé praktiky s cílem přežít a zbavit se nepohodlných lidí, měly a mají
v BIS od nástupu ČSSD vždy prioritu. BIS je v současnosti naprosto nedostatečně
kontrolovaná instituce, která ke svých nekalým aktivitám využívá i neschopnosti
infantilního seskupení poslanců s názvem Stálá parlamentní komise pro kontrolu
BIS. Bohužel BIS má neomezené možnosti k tomu, aby svým naprogramovaným mluvčím
Janem Šubertem vstupovala do medií, promlouvala k veřejnosti a iniciovala
dojem, jaká že to je veledůležitá instituce, která chrání bezpečnost občanů a
obecné blaho.

Pokud můžu občanům doporučit, nevěřte BIS ani pozdrav a při případném
kontaktu s pracovníkem BIS vyražte s ním dveře dřív, než-li se dostanete do
vážných problémů. Občané by si v prvé řadě měli uvědomit, že tato
nekontrolovatelná a neefektivní bezpečnostní instituce je tučně placená a živená
z daní daňových poplatníků a její nekalé praktiky jsou umožňovány i v důsledku
netečnosti veřejnosti.
Morální marasmus, který zachvacuje současné politické dění bohužel zvyšuje
šance BIS parazitovat na tomto tristním stavu a zaroveň omezuje možnost a zájem
o její kontrolovatelnost. Pomocí takových poplašných zpráv jako je výše zmíněná
informace o teroristickém útoku na budovu radia Svobodná Evropa si BIS buduje
pozici důležitosti. Fabulace, polopravdy a vzájemné kombinace obojího, jsou
nevyčerpatelným arzenálem této nedostatečně kontrolované bezpečnostní složky
zvané BIS.

V Přerově dne 30.listopadu 2009
Vladimír Hučín tajemník NFAN, místopředseda KPV Přerov a člen Ústřední rady KAN.



Jak se Sinagl poucil...

30. listopadu 2009 v 17:25 | Ross Hedvicek |  Clanky jinych autoru
Dostal jsem nasledujici vymenu emailu od Jana Sinagla a naramne jsem se zasmal. Takze tentyz Jan Sinagl, ktery mi pred casem vycital, ze jsem obhroubly k ceskym novinarum, se takhle utrhl ze retezu. Asi se poucil...

Mate mou podporu, Jane Sinagle - jako vzdy!

------


Výměna názorů s novinářem MFD Karlem Steigerwaldem

----- Original Message -----
Sent: Thursday, November 26, 2009 12:33 PM
Subject: RE: VOJTECH CEPL-TYC: GESTA NE BOJ-SKANDAL NA MO-PRASECI VAKCINA-USTR=USTRK-KUBISOVA VERSUS VONDRACKOVA-PRAVDA O 1989-EWA KOPACZOVA-TK BARTOCI-STIZNOST VS PRAHA-VEDOUCI NEVEDI?-DOPIS MINISTRYNI KOVAROVE-NOVA VALKA-TO GAVLASOVA-WEBVIZE DS-ZPRAVA CTK

Pane Šinágle,

trpělivě jsem po nějaký čas strpěl vaše maily. Ten dnešní je poslední kapka. Už mi žádné další neposílejte. Lžete jako kdekdo. Vaše zvědavost, jestli manželka dr. Háchy byla příbuzná s prezidentem Klausem je odporná. Kdyby ano, to byste pak jásal, že jste dávno už na Klausovi viděl, jaké má předky? Znal jsem nějakého Šinágla ze severní Moravy, byl u SS. Nebyl to váš příbuzný? Zjistěte si také, za co byl trestán exsenátor Pavlata. A mně už dejte pokoj.

steigerwald

----- Original Message -----
Sent: Saturday, November 28, 2009 10:36 AM
Subject: Re: VOJTECH CEPL-TYC: GESTA NE BOJ-SKANDAL NA MO-PRASECI VAKCINA-USTR=USTRK-KUBISOVA VERSUS VONDRACKOVA-PRAVDA O 1989-EWA KOPACZOVA-TK BARTOCI-STIZNOST VS PRAHA-VEDOUCI NEVEDI?-DOPIS MINISTRYNI KOVAROVE-NOVA VALKA-TO GAVLASOVA-WEBVIZE DS-ZPRAVA CTK

Už ne vážený pane Steigerwalde,


rozčilení často zatemňuje mysl. Je s podivem jak snadno se necháte unést emocemi ke tvrzením nedůstojným Vašeho jména a Vaší pověsti? Touto pokleslou reakcí své pověsti moc neposloužíte. Překvapuje mne, jak nepodstatnou část mého zpravodajství jste si vybral ke své kritice? Mohu Vás uklidnit, žádné nacistické předky nemám. Exsenátor za ODS a nynější radní ČT Josef Pavlata byl, dle médií, v roce 1986 odsouzen za rozkrádání socialistického majetku na 13 měsíců a jako jeden z prvních vyzyval Václava Havla k odchodu z politiky? Máte-li jiné informace či důkazy, že je čestný člověk, tak je prosím zveřejněte. Znám pana Pavlatu ze setkání v Senátu a na Radě ČT - za charakterního a čestného člověka jej nepovažuji. O prezentaci lži mám poněkud jiné představy než Vy. Je pro mne svým způsobem vyznamenáním, když mne označujete za někoho, kdo "lže jako kdekdo" - zatím jste kupodivu první, kdo to tvrdí? To je podle Vás seriosní tvrzení? Dokažte mi kde lžu či kde se mýlím, rád se omluvím! Vy zřejmě mezi podloženým tvrzením a vznesenou možností nerozlišujete, že?

Presidenta dr. Emila Háchu snad nepovažujete za nacistu? Byl to čestný, skvělý člověk a vynikající právník. Překvapilo by mne, kdyby měl Václav Klaus patřil k jeho příbuzenstvu. Jistě je Vám známo, že president dr. Emil Hácha měl velmi dobrou pověst, když na sebe vzal roli protektorátního presidenta s požehnáním Beneše, který před odpovědností zbaběle utekl a který po návratu nechal dr. Háchu nedůstojně zemřít ve vězení. To by pro pana Klause a jeho rodinu nebylo jistě nic dehonestujícího, kdyby měli v sobě trochu ušlechtilé krve dr. Háchy, nemyslíte? Příště prosím více přemýšlejte nad mým textem než se jej rozhodnete tak nedůstojně, hloupě a trapně komentovat.

Žil jsem v mylné představě, že i přes Vaše dřívější NE, snad jako známý novinář oceníte i mé stále závažnější informace, které celostátní média ignorují, resp. zamlčela - i "neklaunovského" typu (viz např. obě TK z 2.11 v Praze-oběti justiční mafie a 5.11 v Plzni-don Kindl). Nezávislí novináři by o nich museli referovat na prvních stránkách novin - ovšem v demokratické zemi, kde novináři plní svoji úlohu "hlídacího psa demokracie" a ne "hlídacích psů" pověsti těch, kdo demokracii a svobodu ohrožují. Uznávám, že i nezávislost může mít své hranice a že ne každý novinář musí o všem závažném vědět, byť bych to u novináře MFD a Vašeho formátu předpokládal. Mými informacemi už Vaše nezávislost a klid nebudou rušeny či ohrožovány.

Jinak oceňuji, že jste mé zpravodajství tak dlouho sledoval, četl a "strpěl". Musím se ovšem ptát, kde na to při mé bezvýznamnosti a Vaší předpokládané vytíženosti, berete čas? Že by tam nebyly jen samé lži? Předpokládám, že různé teorie, které kolují o zprivatizování Mladé fronty a nemravném obohacení se určitých osob se nezakládají na pravdě? Také nepředpokládám, že jste jako scenárista a dramaturg na Barrandově nezneužíval svého postavení. Máme-li věřit Wikipedii, tak jste jím byl od roku 1973?! Všechna čest, pokud jste to dokázal v době tuhé normalizace, aniž jste byl členem KSČ.

Na druhé straně jste zetěm pana Richarda Salzmanna, bývalého ředitele Komerční banky za časů Klausova bankovního socialismu, který se "proslavil" zbavením se odpovědnosti za ztrátu miliard údajným odchodem na toaletu během rozhodujícího jednání?! Podivný šéf, který připustí závažná rozhodnutí svými podřízenými během pár minut, bez své účasti jako nejvýše odpovědného, pokud ovšem nestrávil na toaletě hodiny? Za odpovědnost si nechal královsky platit, ale přijmout ji odmítl. Příbuzenský svazek s takovýmto "charakterem" nikoho nectí. Za své rodiče nemůžeme, ale snad se Vaše paní nepotatila, alespoň co se týče charakteru?

Jste vyhraněným obhájcem ODS a zejména Václava Klause. Proto se nedivím Vaší reakci, která se Vás viditelně dotkla na citlivém místě. Pokud bude pan Klaus ještě prezidentem, snad si na Vás 28.října někdy vzpomene až bude opět udělovat státní vyznamenání "bojovníkům s perem" za svobodu a demokracii. Samozřejmě se Vám omlouvám za netušenou, v dobré víře způsobenou újmu, díky mému nezávislému zpravodajství. Jsem rád, že mezi statisíci příjemci mého zpravodajství jste čestnou vyjimkou. Vaši omluvu neočekávám už z titulu, že o její upřímnosti lze velmi pochybovat, o schopnosti ji vyslovit nemluvě. Nicméně každou omluvu přijímám. Těch upřímných si vážím.


S pozdravem
Jan Šinágl

Svoboda člověka ...

29. listopadu 2009 v 19:29 | Jiri Wolf |  Clanky jinych autoru
Letošní oslavy (20 výročí 17. listopadu), pádu totalitního režimu, byly pojaty opravdu velkolepě. Veřejnoprávní Česká televize se (a to na obou svých programech), snažila (několik týdnů) přesvědčit diváky o tom, že nově nabytou svobodu si občané vybojovali sami a bez cizí pomoci, že se v žádném případě nejednalo o podvod a tudíž neexistoval ani scénář StB. I když se jednalo o zneužitý kompars dějin, musel divák u své obrazovky nakonec pochopit, že velký listopad byl v dějinách národa hrdinným eposem, který budou oslavovat všechny příští generace. Každý svou účastí v ulicích se přece podílel na pádu režimu! Ten sám nepadl! Národní hrdost tak byla posílena i sebevědomí malého českého člověka, který uvěří kdejaké pitomosti. Byla to fraška, která se ostatně opakuje každý rok. "Máme svobodu", bylo při letošních oslavách stále slyšet z rozhlasu a televize. Svobodu lidské bytosti nelze měřit velikostí mříží, to víme všichni - nejvíce však ti, kteří zažili fašismus a socialismus , však opravdovou svobodu lze prokázat mimo jiné počtem žebráků. Pokud v ulicích měst nepotkáte jediného žebrajícího člověka, a mošničkáři, dnes mají dokonce vyhláškou Magistrátu zakázáno prosit kolemjdoucí o almužnu - potom v takové zemi nevládne svoboda, protože práva žebrající bytosti na milodar jsou pošlapávána.

Při své návštěvě v USA jsem viděl spoustu žebrajících občanů. Snad nejvíce pak v ulicích Washingtonu D.S. Při pohledu na ty chudáky jsem byl pohoršen a se svým názorem na bezdomovce a ty mošničkáře jsem se poděli se studenty práv ("Já bych je hnal, policisty na ně poslal! Že to tu vůbec trpíte!"), jenž mne hlavním městem provázeli. Nečekal jsem, že mým úsudkem budou pro změnu pohoršeni oni. "Nezlobte se, pane Wolf, ale to jste bojovník za lidská práva? Vždyť upírat člověku právo na vyprošení si milodaru, je především upírání jeho svobody a vůle. Vemte si, že Vám někdo ukradne všechny peníze a nemáte možnost se vlakem dostat domů. Stačí Vám kelímek, stoupnout si do metra nebo před obchodní dům, nesmíte překážet chodcům, a můžete využít svého práva a na tu dopravu domů si od kolemjdoucích vyprosit spousta lidí svého práva využívají, to můžete vidět na každém kroku. Kdo Vám chce finančně přispět, to je svobodná vůle každého, kdo projde kolem Vás. Podobně přece žádá o milodar v kostele farář, kdy jeho pomocníci na konci bohoslužby obcházejí s košíčky věřící. Tenkrát jsem se zastyděl a s hrůzou seznal, že ono semínko socialistické výchovy - pořádku a státní kázně- bylo komunisty zaseto a vzklíčeno velmi úspěšně. Za totalitního režimu nebylo v Československých ulicích měst žebráků. Samotné žebrání trestním zákonem postihováno nebylo, ale hojně se zneužívalo znění tr. zákona příživnictví a to až do půl roku odnětí svobody.

Sociálně nejslabší skupina národa byla průběžně posílána do pracovních táborů. . U přestárlých a práce již nemohoucích chudáků existovalo už jen oddělení F., kterému se říkalo čekárna na smrt. Bylo zřízeno ve Valdicích a ostatních III. NVS. V mnoha případech bylo těmto chudákům do hrobu pomoženo, jako nadbytečným strávníkům. Tento paragraf byl po roce l989 z trestního kodexu vyřazen, protože skončila otrocká pracovní povinnost již svobodných občanů. Válka proti žebrákům začala krátce po sametovém podvodu prostřednictvím tisku. Posloužila k tomu česká závist a šíření nepravd o pohádkových sumách, které si v Praze měli žebráci vydělávat. Až 30-40 tisíc za den, psalo se v tisku, si bezpracně vydělá žebrák. Já jsem si to vyzkoušel v Karlově ulici a mohu říci, že jsem si vyžebral za den 120 korun. Vše v drobných! Podobně skončil hon na obchodníčky, kteří si svůj krámek nosili na prsou. Že překážejí chodcům! , psalo se, nedá se kvůli nim projít ulicemi. Vyhláškou Magistrátu došlo k zákazu prodeje na ulicích. Místo nich, začali na náměstích a v ulicích Prahy a i jiných měst, překážet hoteliéři, jenž si za tučné úplatky Magistrátu zabrali"volné prostory". Ale vrátím se k žebrajícím. Vyhláškou Magistrátu je zakázáno žebrat nejenom v ulicích, ale i v metru. (V USA můžete žebrat i v metru a bez povolení provozovat hudební činnost). Zákaz žebrání se v podstatě týká všech měst v České republice.

Tam mají podobné vyhlášky, které upírají právo svobodnému občanovi na milodar. Žebrat může chudák jen v případě, že zaplatí městu požadovanou částku a poté s tímto potvrzením, které přísně zkontroluje městská a státní policie, může na vykázaném místě provozovat jen uměleckou činnost! (Hra na kytaru, saxofon...) V povolení není udáno, že kolemjdoucí prosí o milodar! Povolení se nevystavuje na den, ale na určité hodiny. Vyzkoušel jsem si takto žebrat na Karlově mostě. Za tři hodiny žebrání, tedy předstírání, že hraji na kytaru - místo hráče sebe, jsem použil CD. s uměleckým koncertem - jsem prodělal. Povolení od obecního úřadu Prahy 1. mne stálo více, než jsem mohl vydělal! Jak je vidět i na žebrácích se dá vydělat a žebráček může dopadnou ještě hůře, nežli ten almužničkář Vojtíšek z Nerudových povídek Malostranských. . A to jsem v podstatě žebral na starobylém místě, kulturní památky, které samo pro sebe zabralo sdružení umělců! To snad není nikde na světě! Žebrat se dá jen z povolením města, ale žebrák prodělá! Bez povolení je žebrání zakázáno a je posuzováno jako přečin! Nesmí se žebrat ani na schodech kostelů, které nepatří městu, ale církvi. I když schody ke kostelům nejsou majetkem města a žebrákům by podle duchovního práva měly zajistit azyl, přesto jsou žebráci policií brutálně pendreky a kopanci z tohoto místa vyháněni. To ve středověku nedělala ani městská stráž!

Podobně se žebráci začali vyhánět ze všem míst, kudy procházejí turisté. To proto, aby svým zjevem a žebráním nebudili pohoršení. Kvůli turistům se porušují práva a svobody. Když už nemá ten poslední z posledních, tedy žebráček právo na prosbu milodaru, potom v této zemi není svoboda, a tudíž nemáme právo svobodu oslavovat, protože ve své podstatě byla potlačena. Všechny ty vyhlášky magistrátů o zákazu žebrání, jsou z lidského a především právního hlediska hrubým porušováním práv našim občanům, jsou militantní zbraní k ubití občanské svobody a proto by všechny tyto "vyhlášky" měl zkoumat ústavní sud této země jako nezákonný právní akt ze strany mocenských úřadů a porušování ústavních práv.

Před měsícem jsem tu měl kamaráda z Californie. Při procházce městem byl udiven, že tu nemáme žádné žebrající občany. Vysvětlil jsem mu, že úřední vyhláškou města Prahy a i v jiných měst, je žebrání přísně zakázáno, je posuzováno jako přečin a pokud je někdo při almužničkářstv dopaden, musí dokonce zaplatit pokutu! On byl tímto faktem zděšen a nemohl pochopit, jaké totalitní praktiky v této zemi vládnou a prohlásil: "V této zemi není svoboda kterou tu oslavujete, když tu nesmí nikdo prosit o almužnu, protože právem podle počtem žebráků se měří svoboda lidí a tím i jejich demokracie".

Domnívám se, že nebudu sám, kdo má tento názor, jako můj kamarád z USA, kde jsem si před studenty uřízl parádní ostudu. J.W.


Kostelni...

29. listopadu 2009 v 18:16 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Dneska rano mi jeden pritel pripominal pres internet, zda slavim advent a tyhle tradice a za chvili potom mi o tomtez povidal pritel Bob, co lital pro Air America v Thajsku pred lety. O adventu nemam nic, ale o kostele treba tohle - i kdyz uz je to starsi...

--
Pamatuju, když jsem byl ještě malej v Česku, a náboženství se učilo i ve škole Svatopluka Čecha (to byl spisovatel!) jako nepovinný předmět, že všechny kostely měly velice bombastická jména. Jako třeba kojetínský kostel Nanebevzetí panny Marie. Vždycky jsem si zkoušel představovat tu akci nanebebraní... asi něco jako Blízká setkání třetího druhu. Richard Dreyfuss s vyvalenýma očima... ta ta tada ta tuuu! Nebo v Pavlovicích kostel svatého Jiljí! Slyšeli jste někdy o někom, kdo by se jmenoval Jiljí? Všechno je to tam takové jaksi odtržené od reality.

U nás doma máme kostel, který se jmenuje Church of Saint Maximillian Kolbe. Tomu aspoň říkám realismus, žádné éterické veličiny, ale něco co si můžete živé představit! Pokud tedy chcete. Maximillian Kolbe byl františkánský kněz, který se narodil 7. ledna 1894 - byl tedy ještě o čtyři roky mladší než můj vlastní dědeček! - ve Zdunské Wóle v Polsku. Byl nějakou dobu misionářem v Japonsku, ale kvůli nevalnému zdraví se vrátil do Polska. Radši měl zůstat v Japonsku. V roce 1941 byl zatčen a poslán do Auschwitzu. Koncem července 1941 velitel tábora vybíral vězně k trestu smrti hladem, coby trest za předchozí pokus o útěk, a Kolbe se nabídl na místo jiného vězně, který údajně měl děti. Není známo, zda onen dočasně zachráněný to pak eventuálně přežil. Byl to žid, šance nulová. Maximillian Kolbe to taky nepřežil, 14 dnů trpěl hlady a byl zavražděn injekcí 14. srpna 1941. Dodatecne jsem byl opraven: "Onen spoluväzeň za ktorého sa páter Maximilián obetoval sa volal František Gajownicsek - koncentrák prežil a bol prítomný i na Kolbeho kanonizácii. Zomrel v roku 1995."

Papež prohlásil Kolbeho za svatého 10. října 1982. Po celých Spojených státech je nejméně dvacet kostelů, které dnes nesou jeho jméno - od Westlake Village, California až po Murdock, Florida; v Evropě, pokud je mi známo, ani jediný, a potkat tam někoho, kdo by to jméno znal, je taky výjimečné. Proč, to tak je, nevím. Asi se tam boji realistických svatých a tak to radši hrají do pradávna a neurčita... aby se nezkompromitovali... to víte, režim se může otočit a co potom budeme dělat, he?

V našem kostele svatého Maximilliana Kolbeho jsem seděl nedávno a díval jsem se skrze obrovitou skleněnou stěnu v čele kostela, na které byl vypodoben - "malowane na skle" - jak zpívala Maryla Rodowicz. Drobný člověk s brýlemi s černými rámečky, plešatý, vizáží něco mezi Vojciechem Jaruzelskim a Woody Allenem. Hubený, vychrtlý klavírista - tedy varhaník - s maďarsky národopisným knírem hrál Amazing Grace. Hrál zpaměti a díval se se mnou. Cez okno. V ústech jako by držel cigaretku, jen tak na dva tahy, ale ne tady v kostele - držel tam tužku mezi zuby, tužka to byla... jako bych ho odněkud znal...

Za tou skleněnou stěnou, v jejímž levém spodním rohu je vymalován náš svatý, už je jen kus mangrove-džungle (ano, tak se to píše, Jeníku, mangrove-džungle, žádná "mangrovovová", jak Valentina Těreškovovová, protože ty stromy se jmenují mangrove!) a pak moře a modrá obloha. Kolbe sotva mohl tušit, že kdesi na konci světa existuje El Jobean a že tam po něm bude pojmenovaný kostel. Uprostřed zeleně, kolem dokola nikde nic. Jestli si pamatujete ten film o Kryštofovi Kolumbovi, jak ho hrál ten tlustej Depardieu, tak tam taky stavěli kostel uprostřed zelené džungle - tak nějak to vypadá.

A před kostelem velikánské parkoviště. Všimli jste si, že u kostelů v Evropě nikdy nejsou žádná parkoviště? Aspoň tedy u toho "nanebevzetí" žádné nebylo. U Jiljího taky ne. Ale zase je tam vždycky kousek od kostela hospoda, kde se dá ožrat se do němoty a do poblití. Tomu se eufemisticky říká "jiná kultura"... A mají tam v těch kostelech zimu. A divnej vzduch. V Kolbeho kostele je klimatizace, vzduch příjemný, žádný smrad. Lidí se tu taky koupou každý den. Žádná Evropa... Strop je dřevěný a klenutý - s obrovitými žebry, jako když převrátíte loďku vzhůru nohama a schováte se pod ní na pláži, abyste měli stín a pak z toho stínu koukáte na moře a zvuk surfu se pod tou klenbou loďky tak pěkně ozývá a háže to světélka a moře vám vypráví ty svoje vyšeptalé příběhy dokud neusnete. Možná mají ty kamenné evropské kostely lepší akustiku, ale tady zase máme reproduktory Bose kolem dokola a každou chvíli nám tu živé hraje Dianě Bish z televizní show Joy of Music - nevím, kdo hraje v těch kamenných kostelech s neskutečnými jmény, ale Mozart už umřel, to je známo...

A pan farář mluví. Pronáší modlitby za všechny, kdo zahynuli při útoku 11. září 2001, za prezidenta Bushe, viceprezidenta Cheney, za FBI, za CIA, za naše ozbrojené síly kdekoliv na světě. Nikdo se tomu nediví. Polovina z aspoň tisíce lidí v kostele má členy rodiny, děti, příbuzné v armádě či státních službách. V Česku - tedy v té údajně demokratické České republice - teď budou soudit Vojtěcha V. Protivínského, faráře z Rakvic na Břeclavsku. Může být odsouzen ke dvěma letům vězení. Důvod? Při posledních senátních volbách vyzýval lidi, aby nevolili komunisty. Břeclavská policie ho obvinila z trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení. Co by mu asi v Česku udělali, kdyby se modlil za CIA?

Součástí našeho kostela je i hala pro společenské události, jako pořádání svatebních hostin, školka a moderně vybavena kuchyně, odkud dobrovolnice rozdávaly kávu, pomerančový džus - jsme na Floridě, ne? - a koblihy neboli doughnuts. Zadarmo, jistěže. Nikdo se netlačil, nikdo nebral dvakrát nebo do kapsy...

A když skončila oficiální mše a projevy, tak pan farář spěchal napřed, aby si mohl první stoupnout u dveří a každého pozdravit a potřást mu rukou a pronést pár slov. Neutíká se okamžitě schovat někam do sakristie nebo kam, jak je zvykem u vás. Zná všechny, když ne z kostela tak odjinud. I na mne si vzpomněl: "Hi, Ross, I did not know you were a Christian!" Podíval jsem se na šmolkově modrou oblohu, přechytl doughnut do levačky, abych mu mohl potřást pravici a pravil: "Well, sir, I am today!"



Jiří Gans: největší oběť normalizace...

28. listopadu 2009 v 19:52 | Petr Kubat |  Clanky jinych autoru
Jiří Gans: největší oběť normalizace. Soud mu navrhoval trest smrti

16. listopadu 2009 by se dožil jednaosmdesáti let Jiří Gans z Českých Budějovic. Svérázná postava byla možná největší obětí komunismu v 70. letech.

Miloval americkou jazzovou a rockovou hudbu. Pro nic jiného v podstatě nežil. Kvůli své největší lásce však Jiří Gans i předčasně zemřel.

Gramofonové desky se západní hudbou, která u nás nebyla k sehnání, si Gans půjčoval v Praze od amerického atašé. Nahrávky pak poslouchal se svými kamarády v Českých Budějovicích.

V listopadu 1976 mu vojenský prokurátor za údajnou špionáž navrhl nejprve trest smrti. Nakonec Gans dostal patnáct let těžkého žaláře. Většinu strávil ve věznici Valdice. V roce 1985 z ní vyšla zmučená lidská troska, která už ani nezaregistrovala změny režimu v listopadu 1989. Zemřel v lednu 1990.

Jiří Gans se narodil 16. listopadu 1928 v Praze. Otec byl Žid. Oba rodiče skončili za války v koncentračním táboře. Malý Jirka navštěvoval gymnázium, v roce 1942 však byl kvůli svému židovskému původu vyloučen. Během války studoval soukromě jazykovou školu, kde se naučil dobře anglicky i německy.

Po válce pracoval jako úředník soukromé firmy v Praze. V roce 1948 však podnik komunisti znárodnili. Osud zavedl Ganse na jih, kde začal pracovat jako dělník v budějovickém Sfinxu, v papírnách ve Větřní, jako poštovní doručovatel v Budějovicích, figurant u zeměměřičů i hlídač.
Díky vztahu k západní hudbě se Gans v roce 1965 seznámil v Praze na jazzovém festivalu s americkým atašé. "V šedesátých letech se vzájemně navštěvovali. Americký diplomat Gansovi dodával nahrávky," říká historik Petr Cajthaml.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl Gans už známou budějovickou postavou, u které se scházela řada místní mládeže. V té době ho ale začala sledovat také StB. "Šli jsme spolu například na oběd a vedle nás byl plný stůl tajných policajtů, kteří se tvářili nenápadně a pozorovali nás. My jsme je samozřejmě už znali," vzpomíná šestapadesátiletý Miloslav Kubát z Budějovic.

Gans byl režimu trnem v oku zejména svými vztahy s americkým diplomatem a vlivem na jihočeskou mládež. V dubnu 1976 byl obviněn z takzvaného narušování mravní výchovy mladých lidí. Režim však potřeboval zástěrku, aby mohl Ganse zcela zlikvidovat, a postrašit tím většinu veřejnosti. Proto z něj udělal špiona, který spolupracuje se Západem, pozoruje budějovické letiště a vydává informace za hranice. Co na tom, že Gans byl na jedno oko skoro slepý a na druhém měl 15 dioptrií. Známé poznával jen na dva metry. Na letiště ani nedohlédl. "Po zatčení prodělal tvrdé a dlouhé výslechy bez obhájce. I z hlediska tehdejšího práva to bylo nepřípustné," míní Cajthaml.

Až po šesti týdnech mučení estébáky Miroslavem Havlem a Mikulášem Titem dostal obhájce. Vojenský prokurátor mu nejprve navrhl trest smrti. Nakonec mu soud trest "zmírnil" na patnáct let.

Komunistům však nestačilo jen zavřít dalšího nevinného člověka. Rozhodli se ho totálně zlikvidovat. Národ se měl z televize dozvědět, jak strana umí zatočit se všemi nepřáteli socialismu a odvysílala propagandistický snímek Past v éteru.

Jihočeská pravda otiskla celostránkový pamflet Případ zrádce Jiřího Ganze, ve kterém ani neuvedla jeho správné jméno. Arnošt Beneš s Karlem Daňkem o Gansovi sepsali špionážní detektivku Nejdelší noc.
Ve vězení strávil nakonec Gans necelých devět let. Prodělal několik mozkových mrtvic, lékařskou péči neměl. Propustili ho 1985 ve zbědovaném stavu. Neměl kam jít. V jeho bytě ve Smetanově ulici bydlel už někdo jiný. Přišel za svými známými do sousední drogerie. Ti ho nejprve nepoznali, v tak tragickém byl stavu. Vypadal jako stařec.

Ganse převezla sanitka do domova důchodců ve Chvalkově na Českobudějovicku. Poslední roky strávil v LDN v Hrudkově, taktéž na Budějovicku. "Kamarád, co jezdil se sanitkou, mi přivezl Jirku ukázat. Dal jsem mu v sanitce ovoce. Nepoznal mě, začal mi líbat ruce a děkovat. Když jsem vyšel ven, tak jsem se rozbrečel. Bylo to strašné," vypráví čtyřiapadesátiletý František Koplík z Budějovic.

Jiří Gans předčasně zemřel 16. ledna 1990. Společenské změny už vůbec nevnímal. Dnes působí tehdejší odsouzení nevinného a téměř slepého člověka jako ten nejčernější sen. Svým tragickým osudem Jiří Gans zastiňuje i většinu známých případů kolem procesu s kapelou Plastic People of the Universe a Chartou 77.

Článek jsem publikoval 15. 11. 2008 v jihočeské příloze MF DNES.
----
Autor vyslovne souhlasil s publikovanim tohoto clanku, povodne napsaneho pro blog.idnes.cz i na tomto blogu.

Muj komentar: Jiri Ganse jsem znal pouze z doslechu. Sam jsem byl vysetrovan za uplne stejne hrichy jako on, jenze jsem emigroval driv nez mne stacili zavrit. Tim se uplne zmenila moje perspektiva. U Ganse jsem nikdy nepochopil, proc z te kurevske zeme neodesel a nechal se zabit. Stejne tak jsem to nepochopil i u dalsich, kterych si vazim (Wolf, Cibulka, Hucin...). A tomu americkemu atase, co daval Gansovi desky, bych asi dnes sproste vynadal. Mel vedet, co tim zpusobi. Dat nebo pujcit gramofonove desky v tak ultra-zlocinnem systemu bylo ekvivalentem podstrceni kila kokainu do kufru nekomu na letisti v Thajsku.


Nechtel bych zit v zemi, kde opadavaji stromy...

27. listopadu 2009 v 18:02 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Muj pritel z Prahy mi poslal DVD s filmem Jean Paul Belmonda v ceske verzi Muz a jeho pes (Un homme et son chien). Je to o starem chlapovi, ktery je opusten celym svetem, nikdo ho nema rad a stava se bezdomovcem - asi mel muj pritel dojem, ze se to nejak vztahuje na mne, to vite emigrant, tam kdesi v daleke cizine, styska se mu po Praze - no jak si asi Cesi predstavuji emigranty. Prestoze ten cesky dabing je priserny, proti takovemu przneni by mel byt nejaky zakon, i tak je film porad o nekolik pater a stupnu lepsi nez soucasne ceske filmove vytvory - vcetne stareho Sveraka, prespavajiciho na gauci v jakesi obytne chodbe ve Vratnych lahvich.

Strucny dej film je prosty. Byvaly namornik, dnes sedmdesatilety Belmondo, s jasnymi priznaky, ze je po mrtvici zije v byte se vdovou po zesnulem priteli. Ta ho ted z bytu vyhazuje, protoze se chce znovu vdavat. Takze namornik Belmondo jde a postupne se stava vice a vice zanedbanym a opustenym az je z neho normalni bezdomovec se psem jako jedinym pritelem.

Ve filmu je nekolik logickych zaskytnuti ve scenari - jako zda by bylo mozne, aby se to stalo takhle - ale to neni az zas tak podstatne. Ale stejne: Namornik se v okamziku vystvani z bytu zda byt zcela bez financich prostedku - stezi pravdepodobne. Siroko daleko se tam nevyskytuje zadna charita, nebo ubytovna Armady spasy nebo neco podobneho - jen jakasi pojizdna kuchyne v autobusu. Ani zminka o ubytovacich zarizenich pro valecne veterany, ani zminka o Veterans Hospital jako tady u nas, ani zminka o tom, ze jako vojensky namornik by mel dostavat nejakou vojenskou penzi. Proste nema ani frank nebo Euro, nebo co vam to tam ti euro-komunisti zavedli, je kompletne svorc.

Takze hlavni motiv film je sam o sobe depresivni. A Pariz se ve filmu zda byt docela strasne mesto - vsude plno Arabu, to bylo nemozne si nepovsimnout. Sice pekne nove tramvaje a semtam pekny zaber na panorama, ale jinak ultradepresivni zabery na nove parizske panelaky (jako by z oka vypadly tem prazskym) a potom stromy. Stromy bez listi. Vizualne tezko k prekonani kdyz prijde k depresivnosti. Nechtel bych zit v zemi, kde opadavaji stromy. Ta konnotace je tam prilis zrejma.

Jinymi depresivnimi zabery jsou zabery z francouzke nemocnice (fuj fuj fuj) a zabery z bytu, z ktereho byl Belmondo vystvan. Byt byl zretelne v jednom ze starych historickych domu v centru Parize, neco jako Stare mesto v Praze, a musel byt nutne nekolik set let stary - to muselo pamatovat i d'Artagnana a pana Bonacieuxe (pripadne mistra Jana Husa v Praze).

Takze Belmondo s provesenyma ocima bloudi Parizi a potkava stare zname, vcetne byvaleho vojenskeho velitele (Max von Sydow), ktery uz ma tak pokrocileho Alzheimera, ze ho v podstate nepozna. Jedina osoba, ktera se k nemu chova trochu slusne je taktez arabska sluzebna te zenske, co ho vyhodila po letech z bytu. Ovsem i ona ma svuj problem, ceka dite, v podstate nevi s kym, tak uhani dva pravdepodobne otce, Belmondo v roli otcovske figury one sluzebne ji pomaha ty dva velmi typicke blbce trochu usmernit. Zda uspesne se nedovidame.

V zaveru filmu je Belmondo uz tak zdeptany, ze se pokousi o sebevrazdu prejetim vlakem, ale na posledni chvili uskoci - a prezije to i jeho pes, ktery nema jmeno, ale jmenuje se "muj pes". A tak tam pak oba sedi v parku na lavicce a cekaji co jim budoucnost prinese. Takze pokud je vam prilis veselo, podivejte se na film Muz a jeho pes. K dostani v kazde ceske trafice. (za tuhle reklamu nejsem placen). Pro hure chapave podotykam, ze se mi film libil a ze ho chvalim.

http://www.ct24.cz/kultura/56001-recenze-muz-a-jeho-pes/



A tady je co si o tom mysli Alain Delon, dalsi idol naseho mladi (doprdele, to uz jsme vsichni tak stari?)


Zdanlive nesouvisle...

26. listopadu 2009 v 1:45 Clanky osvetove
2009/11/25 Gurnikova Darina <Darina.Gurnikova@olomouc.eu>

Pane Hedvíčku,
po dlouhé době jsem si přečetla Váš příspěvek "Jak jsem se stal (jazykovým) schizofrenikem" v domnění, že se dozvím něco o knihách a vidím, že Vy umíte psát jenom o sobě. To opravdu zajímá málokoho.
Sbohem, už Váš blog nenavštívím.
Gurníková


Pani Gurnikova,


velmi se vam omlouvam za tento svuj prestupek. O knihach tam skutecne bylo, ale az na konci. Asi to bylo uz prilis mnoho pismenek.
Ja uz Olomouc taky nenavstivim. Sbohem.


Rosta
-----

Volam za svedka kalamar a pero i to, co se perem pise;
Volam za svedka nejistou tmu soumraku i noc a vse, co ona ozivi;
Volam za svedka mesic, kdyz vypluje, a zoru, kdyz se zabela;
Volam za svedka soudny den i dusi, jez sebe samu kara;
Volam za svedka cas, pocatek i konec vseho - ze kazdy clovek speje v zahubu.

Svou rukou napsal Hasan,
syn Alijuv:
Nevedel jsem, ze byl tolik nestastny.
Pokoj jeho usouzene dusi!

---



P.S. Uz jen dve doporuceni: Chtel bych maximalne doporucit knihu Vlastimila Podrackeho Zlute nebezpeci - http://podracky.bigbloger.lidovky.cz/c/12669/Zlute-nebezpeci.html a nebo zde http://knihy.abz.cz/prodej/zlute-nebezpeci

A prectete si tuhle diplomovou praci: http://is.muni.cz/th/163110/ff_m/Diplomka.doc - nejen ze se dozvite, za co v Cesku muzete dostat na filosoficke fakulte titul Magistra, ale nakonec se dozvite radu zajimavych informaci z one diplomky.

Moravský národní poklad.

25. listopadu 2009 v 9:50 | Karel Jemelka |  Clanky jinych autoru
Tak co, moraváci, co myslíte, že jste světu dali? (Nemusíme jen od světa chtít. Důležité je i světu dát). Tak co jsme my Moravané dali světu? Víno? Ale kdež, vína je na světě dost. Lepšího i horšího. Slivovici? Tam je situace obdobná. Je spousta dobrého pití, i když o slivovici se říká, že "kudy teče, tudy léčí". No vidíte, zatím mě napadl pouze "chlast". Proč asi? Je obecně známo, že celý svět svůj boj s alkoholem prohrává. Jediní Moraváci s ním zatím dokázali remizovat.

No schválně, Štramberské uši? Znojemskou pečeni, Valašské frgále, Hanácké převalované svatební koláčky? Někteří řeknou, že našim darem světu byl Komenský. Ale to už taky neplatí. Byl to v podstatě pravičák a utekl na západ. Právem byl nahražen jiným, sovětským vzorem. No schválně pedagogové? Koho byste volili? Komenského či Makarenka?

Tak co, ještě se nechytáte? Dobrá, napovím. Moravským národním pokladem jsou bezesporu Pravé Olomoucké (Loštické) tvarůžky. Prý ukrutánsky chutný smrad. Smrad, se kterým jsem si sám, při své dobrodružné povaze užil své.

Tak se mi zachtělo cestovat. Mám spoustu kamarádů v Rusku. Jmenovitě v okolí Čeljabinsku. Píšeme si, mailujeme, telefonujeme. Někteří známí pouze z korespondence, jiní i osobně známí, protože patřili k mým známým i v době, kdy nesnesitelné kapitalistické zřízení a nesvobody je donutily z této země prchnout do země zaslíbené, země neomezených možností, země, kde zítra znamená včera. Měli odvahu a odešli, ač jim kapitalista hrozil zastřelením, vězením či likvidací a perzekucí celé rodiny. Měli odvahu a naprosto využili všeho, co jim tamní spravedlivé zřízení dovolilo. Užívali toho, co dům dal. Co spadlo z vagónů Transsibiřské magistrály a z toho, co tamní privilegovaní hodili do popelnice. Dostali jednopokoják v bytovce s tureckým hajzlíkem na patře, v kolchozu ukradli dva soby, aby byli mobilní a dostali se do práce a v podstatě jim nic nechybělo. Chleba a vodku dostali na příděl a co víc potřebovali. No jo, to byl život.

Vízum a letenky byly v kapse, tak jsem mudroval, co jim přivést. České sklo odmítli, protože tam se prý pije po vzoru Carských důstojníků a štamprle se třískají o zem po prvním přípitku a pak se pije z flašky. Alkohol, jako Becherovku, Slivovici, Rum či Borovičku by snad přijali, nicméně, od Ruských celníků prý hrozí, že jak na toto přijdou, dají cestujícího do vazby a vypijí to. Cestující prý čeká, až vystřízliví a pak, po kontrole, že už není co vypít cestujícího blahosklonně propouští, neuvědomujíce si, že jeho další spoj je dva dny pryč. Důležité je prý mít v zavazadle holení a nabídnout jim k zahnání kocoviny Kolínskou či Pitralon. To jsou prý o mnoho vstřícnější. Textil byl odmítnut, chodí se prý v medvědích a sobích kožešinách. Tak na co třeba silonky, trička, vypasované rifle, pod které se nic nevejde a člověk v nich může zmrznout. Tanga ani slipy nechtěli. Tanga prý nezahřejí. V módě jsou dámské i pánské "tlumiče vášně", tedy kalhotky s nohavičkami pod kolena z materíálu podobnému českému "filcu", s rozparkem od pupku po bod, kde "prdel" nabývá slušného pojmu "záda". Tak dilema. Čím se trochu zavděčit?

Při jednom telefonátu s kamarádovou manželkou jsem na to kápnul. Kamarád nebyl doma, tak jsme trochu splkli. Říkala mi, "víš, je to měsíc, co Franta našel u magistrály pár kousků uhlí, tak jsme doma zatopili tak, že bylo v bytě nad nulou. Vzali jsme se za ruce a říkali si, jak je dobře, že jsme opustili starou vlast. Jak je dobré žít si po svém z dosahu kapitalistů. Pak začal mít Franta "chlupaté řeči", jenže, víš, jak to je, když je chlapovi zima. Moc řečí, ale fyzicky skutek utek. Čím víc keců a zimy, tím menší tentononc. A tak jsme skončili u jídla. Nechybí nám nic, ale vzpoměla jsem tvarůžky. Frantovi zjihly oči a vyrazily sliny. Tak jsme tam seděli, uhlí dohasínalo a my oba měli v koutcích sliny jak ti dva sobi, kteří nám loni chcípli na slintavku. Víš, ty tvargle to je snad jediné, nač nemůžeme zapomenout. Kdybys aspoň papír od nich dovezl očuchat.

To je ale blbost, co jsem to nasmolil v rozpoložení být politicky korektním antiamerikanistou. Zdá se, že být politicky korektním antiamerikanistou nelze být už z důvodu logiky. Antiamerikanisté musí být lidé, postrádající logiku.

Takže znovu. Samozřejmě, že američanům toho mnoho nechybí a z česka prakticky vůbec nic. Až na ty tvarůžky. Koupil jsem toho tenkrát tuším pět kilo. Zabalil to po krabičkách potravinářskou folií, tak, že každá krabička vypadala jak míč na americký fotbal. Každou tuto hroudu jsem zatavil do folie a všechny jsem zatavil do jednoho pytle. Napasoval do kufru a hajdy na letiště.

Přistáli jsme. S cizineckou kontrolou nebyl v podstatě problém. První zádrhel nastal se záměnou slovíček "many" a "money". Byl to inteligentní člověk a pochopil, že mám komunikační problém. Vytáhl průpisku a papír a začal si se mnou faxovat. Tak jsme si asi sedmkrát vyměnili fax a bylo vše v pořádku. Fláknul mi do pasu barana, usmál se a popřál mi hezký pobyt.

Průšvih nastal u zavazadel. Vešel jsem do celní zóny, kde se odbavovaly zavazadla a ucítil jsem ve vzduchu jemnou vůni tvarůžků. Moje zavazadla byly postaveny v koutě, zcela osamoceny. Jen jsem se k nim přihrnul, byl jsem ulapen celníkem, který chtěl zavazadla kontrolovat. Přikázal položit zavazadla na pult a otevřít. Stalo se. Bože to byl smrad. Celník se chytil za nos a odběhl. Začaly hučet ventilátory a celník zase přiběhl. Vybaven bílými rukavičkami. A nastala prohlídka. Vytahat vše na pult a rozbalit. Držel se za nos a ukazoval na balík tvarůžků. Rozbalil jsem balík s tvarůžkama a nevydržel jsem a musel se taky chytit za nos. "What is.....stink......"? Celník na mne. "Old chesse..that.. himself...eat". Já na něj. A zase odběhl. Za chvíli se objevil na protější straně a táhnul za sebou psa. Statného, nevrlého vlčáka se zarputilým pohledem. Zřejmě protidrogový pes, v silném absťáku. Nedotáhl ho ke mně. Pes se všemi čtyřmi šprajcoval a nechal se táhnout za vodítko přes halu. Hala plná smradu ale pes očividně nereagoval. A ten smrad evidentně nesnášel. Celník ho táhnul do poloviny haly a pak ho nechal a odvedl ho zpátky. Pravděpodobně si uvědomil, že jeho počínání hraničí s týráním zvířat a někomu by se nemuselo líbit. Vrátil se bez psa a stáli jsme naproti sobě, oba si držíce nosy nad rozbaleným zavazadlem. Patová situace. Myslím, že jsme oba nevěděli, jak z toho ven. Oba jsme si drželi nosy a civěli si do očí.

Pomohla náhoda. Najednou se za mnou ozvalo: "Qargel? Das schmeckt gut. Delikatesse die....Olmutzer quargel......". Starší prošedivělý pán si začal prohlížet a čichat ke krabičce tvarůžků. Nadšením se rozplýval a začal celníkovi vysvětlovat přednosti a lahodnou chuť onoho smradu. A celník byl najednou jak vyměněný. Držíce se za nos vyzval onoho pána, ať tedy ochutná. Dostal ode mne souhlas. Zalovil v krabičce a najednou dvě tyčinky strčil do pusy. Byl očividně v sedmém nebi a tak jsem mu tu načatou krabici věnoval s přáním dobré chuti. A celník otočil. Najednou byl jak vyměněný. Skončil s kontrolou.

Onen německy mluvící pán si na mě počkal. Moc mi děkoval za onu krabičku tvarůžků. Vysvětlil mi, že jako dítě bydlel někde v okolí Šumperka a je tedy také moravák. Když končila válka, tak prý mu hrozilo že narukuje k wermachtu. Nezlobí se na mě, že jsme ho i s rodinou odsunuli. Odsun přežil a případné narukování by prý mohlo mít horší následky. Tvarůžky prý od války nejedl ale jejich vůni nezapomene. Škoda, že jsme si nevyměnili adresy. Rád bych mu tvargle posílal třeba dvakrát do měsíce. Němci jednomu, moravskému. Hm, také mu bylo odepřeno. A nebyl proto nenávistný. Tak mě teď napadá, kolik Čechů by pomohlo Němci v nesnázích?

Tak jsem propašoval do Ameriky Moravský národní poklad, tedy tvarůžky poprvé.








Jak jsem se stal (jazykovym) schizofrenikem...

25. listopadu 2009 v 2:09 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Chtel jsem vam napsat, co jsem cetl minuly tyden, abych tedy porad nepsal o politice a tak. Obe knizky vysly minuly tyden, takze urcite nejsou k dostani v cestine. To je ale vas problem - mne ho pomohla vyresit uz pred mnoha lety pani Mala z kojetinske knihovny, sice mne to dozivotne ponekud poznamenalo, ale byt poznamenany bylo asi muj kismet - if you get my drift...

O tom, ze jsem se jako dite ponekud vymykal beznym stardartum jsem uz psal. I kdyz jsem ve skole nebyl zadny jednickar, byl jsem absolutni knihomol. Do Mestske lidove knihovny v Kojetine jsem zacal chodit ve veku 5 let - zhruba rok pred tim, ze jsem zacal chodit do skoly. Ono takzvane "detske oddeleni" (od Rikali mu Frkos a Dva divosi od E.T. Setona az po kompletni Verneovky. Foglara ne, ten byl tehdy zakazan) jsem jim precetl zhruba za dva roky a v pokrocilem veku sedmi let jsem zacal chodit do "dospele knihovny", s pouzitim triku, ze jsem tam chodil na legitimaci meho dedecka Bohumila, ktery spatne chodil a proto jsem ja mu "chodil pro knizky". Hlavni knihovnici byla pani Milada Mala, ktera byla opravdu velmi mala, podle mne mene nez metr padesat, coz se snazila dohnat vysokym drdolem blond barvy. Pani Mala byla v knihovne cele ty roky od meho detstvi az do dospelosti, dokud jsem neemigroval. Mela se mnou za ta vice nez dve desetileti uz zkusenost a udajne, kdyz ji rekli, ze jsem emigroval, tak pry pravila: "To jsem tusila. Ja jsem jen nevedela kdy. Ten chlapec sem nejak... nepatril." Ano, ten chlapec - tedy ja, byl poradny divnousek.

Pocitam, ze predtucha pani Male nemela nic s Marii Pujmanovou, ale spis s mym zajmem o neceske knihy a kde ona sama byla urcitym spoluvinikem. Kdysi (to uz jsem byl mladistvy provinilec) se totiz zminila, ze pokud neni kniha k dostani v kojetinske knihovne, pak ji lze objednat/vypujcit z jakesi velke knihovny v daleke Praze, snad Statni vedecka knihovna nebo neco podobneho. Po nekolika neuspesnych pokusech si vypujcit cesky psane "libri prohibiti", coz mi zarazila bud hned pani Mala a nebo neznamy urad kdesi nad Vltavou, jsem prisel s jinou fintou. Zacal jsem polehoucku pomaloucku - prisel jsem se zadosti o vypujceni knizky Dervis i smrt od Mesa Selimovic s poznamkou, ze je mi jedno, zda to bude v cirilici a nebo latinici. Knizka po par dnech prisla - zaba uchem nehla. Zacal jsem pritvrzovat a po case jsem uz z daleke knihovny pres pani Malou vypujcoval knizky jako spisy Milovana Djilase a podobne pochoutky. Soudruzi v Praze zcela jasne nemeli poneti, kdo je kdo na jih od madarskych hranic.

Znalost srbstiny jsem na uzemi CSSR uspesne utajil (vedela to vlastne jen pani Mala) a o mnoho let pozdeji jsem znalosti prekvapil i soudruhy ze srbske policie v Beogradu, ktera az po delsi dobe u vyslechu odhalila, ze vlastne nejsem jejich (tehdy meli jeste velitestvi na knjaza Milosa) a ze me tvrzeni, ze jsem ze Zemunu asi nebude pravda. Pak uz jsem byl zticha jako Tituv partyzan - Admit nothing! Deny everything! Demand proof! - a nakonec jsem jim stejne utekl. Co jsem jim mel vypravet - o pani Male z knihovny v Kojetine a nebo me pritelkyni Gordane ze Slavonskeho Brodu?

Stare prislovi pravi, ze zenskou lze naucit vsechno - nektere se dokonce nauci i jezdit na kole. A jak vime, trening je vsechno - i ten kvetak je jen vycepovane zeli. A tak jsem pomalu i pani Malou naucil, ze se prestala divit memu vyberu ctiva (napred se divila poradne). Takze jsem presel (opet pomalu, zadne nahle pohyby) na knizky v anglictine. S Hemigwayem nebo Mark Twainem v anglictine jsem se nezdrzoval, toho bylo dost v prodejne sovetske knihy v Olomouci, kousek od Divadla Oldricha Stibora, kam jsme povinne museli jezdit do divadla ze skoly - mimochodem ceske divadlo mne nikdy neuchvatilo, bud je to "a chalupu a chalupu dostane od taty" a nebo tam nejaka podesena baba lita s hrnkem otravenyho kafe a hleda, kdo by se ji z toho napil. Zacal jsem s Alexis de Tocqueville - Democracy in America a pro kamuflaz dalsi dve knizky v srbstine. Fungovalo to jako stinking dream! Ceska malost fungovala v muj prospech - a s rustinou jsem se nezdrzoval (byt to byval ve skole jediny predmet spolu s cestinou, ze ktereho jsem mel jednicku) protoze i ten nejblbejsi komunisticky funkcionar v te prazske knihovne vedel, ze Faust a Marketka a nebo Dr. Zivago jsou na indexu i v azbuce - a pochybuji, ze by v te casti sveta kdy napsali cokoliv jineho, co by stalo za precteni.

A tak se mi podarilo se odcizit rodne hroude v Mestske lidove knihovne v Kojetine, za pomoci knihovnice pani Milady Male a doslo k rozpolceni me osobnosti. Jsem ji za to vdecny.

Ale zpatky k tem knizkam, co chci doporucit: Dan Brown - Lost Symbol a Vince Flynn - Pursuit of Honor. Obe knizky jsou vylozene oddechove, zadna vysoka filozofie (ctenari hlubokomyslnych del Vaclava Havla a Vaclav Klause, prestante prosim okamzite cist me clanky a doporuceni). Brownova knizka je vlastne treti dil dobrodruzstvi profesora symbologie Roberta Langdona (Tom Hanks ostrihany i dlouhovlasaty). Me osobne se daleko nejvic libili Angels and Demons (z nemale casti uz jen proto ze se to odehrava v jednom ze tri mych nejoblibenejsich mest, v Rime), film na to tema natoceny byl taky docela dobry, druhy v poradi byl uz nudnejsi DaVinci Code (film byl tez nudny a ponury) a tenhle, tedy Lost Symbol je podle mne z cele trilogie nejslabsi a to navzdory tomu, ze se odehrava v jinem z mych trech neoblibenejsich mest - Washingtonu, D.C.. Ale porad to chvalim, byt ty predchozi dily byly lepsi.

A Vince Flynn - Pursuit of Honor je posledni z dlouhe serie (mam je vsechny a doporucuji je vsechny) thrilleru o eskapadach Mitch Rappa, politicky nekorektniho zamestnance organizace v nasem meste zname coby Christians In Action. Rapp je neco jako americky James Bond tretiho tisicileti bez toho vseho bullshitu okolo a s tak dobre a cerstve zaclenenymi realitami dnesniho Washingtonu, ze az casto zamrkate. Kniha s urcitou sentimentalitou pripomina zasluhy techto vetsinou anonymnich muzu a to, ze se jim nikdy nedostane uznani a respektu, ktery by po pravu zaslouzili. Opak je pravdou a je obzvlast citelny za soucasne vlady tohoto nejhloupejsiho americkeho prezidenta, ktereho jsme v Bilem dome kdy meli. Neni to vesele cteni, ale je to napinave a ctive a neni to tak zdlouhave jako neco od Toma Clancyho. Doporucuji.