Listopad 2009

Jak jsem si užíval cizí slávy.

9. listopadu 2009 v 0:20 | Karel Jemelka |  Clanky jinych autoru
Při mém minulém pobytu v USA mě kamarád pozval na něco, čemu se říká "Cruise". Jde o několikadenní výlet lodí, takovou tou obrovskou lodí, několikrát větší než byl Titanic. Ta naše se jmenovala "Majesty of the Seas". Má li někdo zájem, je zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Majesty_of_the_Seas

Ona ta Cruise spočívala v tom, že se člověk ve čtvrtek dopoledne nalodil, ubytoval a řádně napapal. Pak vyjel výtahem do třináctého patra lodi a natočil si západ slunce nad miamským Down Town, pak si shora natočil, jak černoušci odvazují loď od mola, přivázanou mnoha lany silnými jako mužská pěst, pak natáčel a žasnul, jak se může tak obrovský koráb otočit na místě přídí tam kam směřovala záď. Natočil si výjezd z přístavu okolo Fisher Island a pak vypnul kameru, protože na širém moři nebylo nic než černočerná tma.

Kamarád s paní ulehli v kabině a já, neznalý, jsem tohoto okamžiku využil k průzkumu. Toulal jsem se po lodi a poznával svět, který mi byl do té doby odepřen. Jezdil jsem výtahy nahoru a dolů, jako bych výtah do té doby neznal, kde jsem mohl, tam jsem vlezl, (a mohlo se kupodivu všude) prolezl divadlo, bary, kasino, restaurace s obsluhou i bez obsluhy, kino, hrál jsem basket a lezl na umělou stěnu. Zahrál si minigolf a co já vím ještě. Unaven zalezl do kabiny.

Celou dobu jsem cítil, že jsem nějak středem pozornosti. Tamta madam mě prstem ukazuje svému doprovodu. Slečny daly hlavy k sobě a něco si šuškaly, upírajíce na mě pohled, tamta paní mě ukazuje prstem svým dětem. Tamta dáma mě zase fotografuje. Zaujat lodí a jejím vybavením jsem ani nějak nepátral po tom, proč se stávám středem pozornosti. Poznal jsem to další den. Přistáli jsme v Nassau, hlavním městě Bahamského souostroví.

Přistáli jsme. Ráno z lodi na prohlídku. Volili jsme Atlantis center, hotelový komplex se spoustou všeho, co člověk potřebuje k zábavě. Nás zaujalo akvárium, obhlídka a použití všeho, co zavánělo vodními radostmi. No a ony, převážně dámy si mě opět fotografovaly, jen tak, třeba i docela z daleka, jiné žádaly manžely, aby je se mnou vyfotili, jiné mě chtěly fotit s dětmi atd. Má znalost angličtiny je chabavá, tak jsem se ptal kamaráda proč jsem tak středem pozornosti. "No, asi jim připadáš nějak exotickej. Nejsi ty z Česka"? Dál o tom nechtěl mluvit a nechal mě v tom. "Nauč se vole pořádně anglicky". Dodal, hrdý na svoji angličtinu. Mě samému připadalo, že je to právě on, kdo se náramně baví. No prozradil mi to až večer.

Loď vyplula z přístavu, byl opět večer a já se opět toulal po lodi. Už jsem nebyl tak mnoho fotografován, ale ženské mi projevovaly náklonnost jinak. Mnoho řečí ve výtahu, chytání za ruku, úsměvy a upozorňování na sebe, atd. Zdálo se mi, jako bych byl dobýván. Jedna mi vysvětlila, že mám jít do koupelny. Do koupelny asi s ní. Začal jsem toho mít dost, sjel jsem dolů a zaklepal na kamarádovu kabinu. "Co je člověče, my už chcem jít spat"! Přivítal mě. Nedal jsem se a vecpal se do kabiny s tím, že nepůjdu ven, dokud mi nevysvětlí co se to kolem děje. Zeptal se co se mi stalo. Vysvětlil jsem mu, že mě ženské pronásledují a že mě dokonce jedna pozvala do koupelny, že se asi mohu umývat celou noc, protože dala manželovi dost peněz do kasína, tak, že se do rána určitě nevrátí. A prosím tě, čuchni si ke mně, nebo mě prohlídni, potřebuju snad ještě víc hygieny? Nebo snad smrdím? Očuchal mě. No nesmrdíš. A špinavej taky nejsi. A vůbec, řekni mi jak to ta ženská říkala? "Come in my bed..."! Vyvalil se na postel a řval smíchy. "Ty vole, tys zaměnil slovíčka. Ona tě neposílala do koupelny (bath), ona tě zvala do postele (bed). A hulákal "bath, bed, bath, bed, bath, bed,...". Slyšíš ten rozdíl? Víš, ty vole, ony si tě pletou s jedním dost slavným americkým hercem. Proto to fotografování a zvaní do postele". A furt řval smíchy. Jméno onoho slavného mi sice řekl, ale mě neznalému celebrit nějak nic neříkalo.

Další ráno stála loď na kotvě u malinkatého ostrůvku. Jmenoval se "Coco-Cay" a dal se za dvacet minut obejít. Pobyt zde byl věnován vodním radovánkám a sportům. Byl jsem opět fotografován a žádán o autogram. Ženské měly moje fotky, které si nechaly udělat přes noc v lodním fotolabu a s vlastní fixkou žádaly o podpis. Podepisoval jsem se. Vlastním českým jménem. Většina z nich pěkně poděkovala a s úsměvem fotku schovala. Popřál jsem jim hezkého dne. Těm jsem takto připravil překvapení až na doma. Pár z nich si ale podpis prohlédlo, pak s vykulenýma očima civělo na mě, na fotku a na mě a pak s výkřikem "Oh my God...", nebo "Oh Shit....", došly poznání, fotku roztrhaly a hodily mi ji pod nohy. Usmíval jsem se jak Thymolínová reklama. Nebyla to moje chyba, že ženské nevěděly kdo jsem a jak se jmenuju. Že dokonce neví, že jsem již zemřel. Nosit na zádech ceduli se svým jménem jsem nehodlal, tričko s nápisem "This is not me" jsem nesehnal. Navíc jsem se v tyto chvíle náramně bavil i já, mluvíce na ně česky. "Já přece nemohu za to, že vy neumíte česky"! Ty, které o podpis nežádaly zřejmě dodnes ukazují moji fotografii příbuzným, známým, dětem a vnukům, s tím, že ten a ten slavný herec slétl ze svého hereckého Olympu a vydal se s nimi na Cruise.

Onen herec byl již několik let na pravdě Boží. Zemřel při natáčení filmu v roce 1999. Zemřel na zástavu srdce na Maltě, když závodil s námořníky kdo zmůže více alkoholu. Závod prý vyhrál, ale budiž mu země lehká. Zřejmě to byl také dobrý člověk.

Letos jsem opět navštívil USA a kamárád, zřejmě chce, aby se Cruise staly tradicí. Dost mě tím vyděsil. Měl jsem s sebou tentokrát i paní, která mohla eventuální moje příznivkyně svou přítomností odradit. Pozvání se neodmítá, tak jsem se podřídil. Pilně jsem cvičil výslovnost a snažil se komunikovat. Velkou pomocnicí mi byla kamarádova dcera. Cvičili jsme výslovnost. Ona se jen šklebila a říkala "Futr je to Rusky". Jednoho dne mě i potěšila: " Lezeš k západu, už je to skoro Polsky". Cruise proběhla v klidu. Fanynky na Olivera asi dávno zapoměly. Mnoho lidí projevilo zájem se s námi seznámit. Říká se, že Moravan je srdečný člověk, ale američana v srdečnosti asi nepřekoná. Vždy chápali, že "Czech Republic" leží kousek od Itálie či Švédska. Jen jeden svou paní od nás odtáhnul se slovy: "Poď do pryču, só to asi zbohatlí Ruští komóši", čímž mě sice naštval, ale jedna rybička prý vodu nezkalí.

Došlo i na pochopení slov mého otce, který říkával: " Rači nigde moc nemluv, ať nepoznajó moc brzo, že si blbé"! V případě mé angličtiny jeho tvrzení platí zcela jistě a myslím, že i dvojnásob.

PS. Víš, Olivere, vůbec se na Tebe nezlobím, že jsi se na mě podobal. Věřím, že až se jednou potkáme, budeš řvát smíchy, až Ti budu vyprávět, co jsi mi svou podobou natropil. Budeme řvát smíchy oba. Nad talířem many nebeské nebo ambrózie a se štamprličkou lahodného nektaru, jímž Bůh jistě častuje k němu příchozí. Chvilku ale ještě vydrž, neumím totiž ještě pořádně anglicky.



Zlo neni partnerem k dialogu II...

8. listopadu 2009 v 22:41 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Zaujal mne clanek profesorky Tydlitatove - vrele doporucuji k precteni a hlavne ono poznani, ze "zlo neni partnerem k dialogu". Nevim, zda autorem poznatku je Fedor Gal nebo ona, ale verim, ze mi jeho vypujceni si oba odpusti. Povazuji za naprosto prevratne, ze na neco takoveho prisel nekdo v Cesku - obzvlaste v Cesku - a to pres zasadni neduslednost vysvitajici z clanku. Za zlo totiz povazuji pouze nacismus a neonacismus (20 milionu mrtvych), ale uz ne tak komunismus (100 milionu mrtvych), byt ve srovnani s komunisty byli nacisti uplni amateri. To je to ceske spatne svedomi.

Dle meho nazoru se cesky narod z toho vecneho kolotoce zla (hlavne komunistickeho) nemuze vymanit jeste po nekolik generaci, uz jen proto, ze i ty nejbystrejsi mysli, jako je treba prave Tydlitatova nebo Gal, odmitaji k problemu pristoupit primo a celne - Tydlitatova navrhuje dokonce znova po letech jakousi "vnitrni emigraci". To uz tu jednou bylo, mlada pani, a VUML (vulkanizovany ucitel marxismu-leninismu) nas rychle presvedcil, ze je to nesmysl.

Jsem presvedcen, ze dokud Cesi tuhle formulizaci, ze "zlo neni partnerem k dialogu" nebudou chapat ultimatne a absolutne, ze Cesku neni pomoci. Proto mozna i ten nahly priklon autora techto radku k poetickym tematum. Ze "zlo neni partnerem k dialogu" je nutno chapat a aplikovat nejen v pripade v Cesku tak oblibenych neonacistu, ale i v pripade vylozene milovanych komunistu a ruznych variant tehoz - az do desateho kolena a az do posledniho komunistickeho diskutera v komentarich pod blogy. Kdyz uz je nemuzu rovnou strilet do hlavy - doprejte mi aspon toho poteseni se s nimi nebavit, ignorovat je a ze svych diskusi ty prasata mazat. A pokud je nesmim mazat - protoze je to proti ceske utlocitnosti - tak nebudu diskuse vubec povolovat. Ale strilel bych je radsi - nasili proti zlu je ospravedlnitelne. Pokud nesouhlasite - zustante v tom zlu zit. Beze mne.

Pri nedavnem pobytu na ostrovech jsem kdesi usnul na lehatku a po probuzeni jsem byl tazan, o cem se mi zdalo, ze pry jsem ve spanku hybal nohama a trhal rukama. Vymyslel jsem si nejakou blbost o tom, ze se mi zdalo o tom, jak jsem cvicil na III. celostatni spartakiade. Ve skutecnosti se mi zdaly me obvykle sny. V mych snech se strili. V mych snech valka jeste neskoncila. Valka se zlem. Zlo totiz opravdu neni partnerem k dialogu, ale plati na nej jen jedine... Sedel jsem v AC-130A coby gunner a krouzili jsme v noci okolo Prazskeho hradu. Tam taky sidli zlo. Vsechno jsem videl v night vision goggles. Bylo to stejne jako pred mnoha a mnoha lety, kdyz jsem tam jednou byl. Jednou mi to stacilo, neni to nijak pozoruhodne...

Podivejte se na nasledujici videa - jasne ukazuji, jak se ma zachazet se zlem. A ne volit je do parlamentu jak to delate vy...







Tady někde prošel Maďar...

7. listopadu 2009 v 20:50 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Dneska ráno jdu od auta z parkoviště, pěkně napřímenej, protože mne bolí záda, a v tom jsem si všiml pick-up trucku od firmy, co dělá postřiky proti termitům, komárům a červeným mravencům a tak podobně... a v momentě jsem měl flashback - takovou několikavteřinovou vzpomínku - a vrátil jsem se nazpět 41 let a ještě něco a octl jsem v Maďarsku.

Byla polovina srpna 1968, tak okolo sedmnáctého nebo osmnáctého. Stál jsem na kopci jménem Gellért a díval jsem se dolů na město a na Dunaj. Dole byl pěkný bílý most Erszebet hid, Alžbětin most. A teď už si nejsem jist, jestli z tohohle mostu nebo nějakého jiného vedla přesně uprostřed odbočka (takže to mělo tvář písmene T s krátkou nožičkou - jako na mostě v Hirošimě) na ostrov uprostřed Dunaje, kde bylo termální koupaliště a takové lázně (no, asi jak si v socialismu představovali lázně). A další lázně byly přímo pod kopcem Gellértem, takové starší a jmenovaly se taky Gellért.


Ještě jeden most tam byl, takový starý řetězový, jak se jmenoval nevím, ale prý ho stavěl pan Eiffel, ten co postavil Eiffelovku a zároveň tam postavil i staré pešťské nádraží, co vypadalo jako jedno staré nádraží v Praze - které to nevím, já jsem byl víckrát v Budapešti než v Praze. A výjezd z toho starého řetězového mostu končil pode mnou, pod hradbami do kruhového objezdu a uprostřed toho kruhového objezdu byla z květin vysazena obrovská rudá hvězda se srpem a kladivem. Jestli ta hvězda tam pořád ještě je? Asi ano. A celé mi to seshora připadalo jako ten kruhový objezd ve Washingtonu, D. C. za Lincoln Monumentem za mostem, co vede do Arlington Cemetery - za mostem, co má na zábradlí zlaté sochy tlustých koní, určitě to znáte. Mně to tak připadalo, ale tehdy jsem ještě nevěděl, že mně to tak připadalo, protože tehdy jsem ještě ve Washingtonu nebyl a nevěděl jsem, že mně to město bude jednou moc sympatické.

A na druhé straně řeky byla ošklivá budova parlamentu, co vypadala jako budova britského parlamentu bez Big Bena - což jsem ovšem tehdy taky nevěděl. Lidi, co nikde nebyli, toho obvykle hodně nevědí - byl to i můj případ. Kdo nic neví - nic mu nevadí. I já jsem byl tehdy spokojen.

A vedle nás, na takovém druhém vrcholku téhož kopce, stál velký kostel, ba přímo chrám, svatého Štefana, nebo Istvána. Svatý Štefan je v mých vzpomínkách spíš spojen s malým ostrůvkem Sveti Štefan na jadranském pobřeží - možná těch svatých Štefanu bylo víc, co já vím? Vedle byly hradby s věžičkami se střechami ve tvaru legračních homolek, asi jako Smurfs - modří trpaslíci Šmoulové - jenže tyhle byly bílé - a to se jmenovalo Rybářská bašta. Důvod jsem taky už zapomněl. A ještě tam byla taková velká budova, prý to byl nějaký arcibiskupský palác, snad tam sídlil kardinál Mindszenti, nevím - i když Mindszenti tou dobou žil v Mariazellu. A zase jsem tehdy ani nevěděl, kdo to je Mindszenti a co je to Mariazell a že to jednou budu vědět a budu tam...

V dálce byla z toho kopce vidět nějaká výrazně socialistická stavba a tam jsme se vypravili taky a on to byl Nep Stadión - taková maďarská varianta stadiónu na americký fotbal a pak jsme jeli do Vidám Parku, což byl zase maďarský Disneyland - což jsem tehdy taky nevěděl. Ale jízdy na dřevěné housenkové dráze se mi líbily a jízda na malých vozíčcích strašidelným domem taky.

A na druhý den jsme jeli zpátky domů a v dědinách jménem Tata a Tatabánya byly za ploty udělanými z rákosu ruské tanky a ruští vojáci, co v těch jejich rajtkách vypadali naším očím moc divně, téměř srandovně. Divili jsme se, proč je jich v tom Maďarsku tolik - a zase jsme tehdy nevěděli, že za 3 dny tihle vojáci přesunou své tábory a kasárny do Československa. Tehdy jsme nic nevěděli a ničemu nechtěli uvěřit. A měli jsme radost, když jsme byli na Gellértu a bavili se česky, tak k nám přišel Maďař a chvíli si s náma povídal lámanou němčinou a vyjadřoval veliké uznání pro Dubčeka - no jo, byl rok šedesát osm a všichni si mysleli, že to Dubček opravdu myslí dobře - i my. A tak nám jeho "Dubček-gut" udělalo radost.

A pak jsme jeli zpátky přes Bratislavu - bylo to jednou jedinkrát, kdy jsem byl v Bratislavě, bylo ráno 20. srpna 1968, už jsem tam potom nikdy nebyl, proto je mi Bratislava cizí, neznámé a exotické město, asi jako Ulán Bator nebo Pchjöng-jang.

Ale abych se vrátil k tomu parkovišti dneska ráno. Ten náklaďáček na postřikování termitů a mravenců měl na zaprášeném zadním celé korby nápis PEST CONTROL, jak jsou tyhle firmy tady označovány. A někdo mu prstem před to PEST napsal "buda". Bylo mi to úplně jasné. Tady někde prošel před chvíli Maďar...

A i s tím Dubčekem je mi to dnes jasné - i maďarsky: Lofasz a seggedbe, Sanyikam! Kurvak vere folyjon patakokbán!

---
A z jineho soudku - zacina mi byt podezrele, jak jsem hlavne v emailech chvalen za to, ze se davam tu krasnou yellow mellow muziku a tak... to posloucham ted, coby stary dedousek, ale kdyz jsem byl jeste mladik, tak jsme meli radi tohle (co uz dneska nikdo nezna). Svedkove mi to jiste radi potvrdi :-)


To je sila, co? Tak na uklidnenou zkuste tohle...



Jak jsem branil rodice...

6. listopadu 2009 v 22:05 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Na nasledujici historku jsem si vzpomel, kdyz me nedavno jeden nomenklaturni novinar vyhrozoval fyzickym nasilim, protoze jsem ho nazval (uhadli jste spravne) "nomenklaturnim novinarem". Ze pry bych to dvakrat nerekl a takovy ty kecy. Rikam "PCHE!" - uz hned v prvni vete jsem to rekl dvakrat.

Ti, kteri sleduji me zivotopisne clanecky delsi dobu, vedi, ze jsem vzdy byl ponekud vetsi postavy. Presto jsem ale nikdy nebyl nejaky rvac a fyzickym stretnutim jsem se vzdy vyhybal. Byl jsem vzdy takovy umirneny a mirovy. Jen na par vyjimek.

Nasleduji disclaimery: Priznavam se sebekriticky, ze jsem ve dvanacti letech ve dverich posty naproti Hotelu Pivovar v Kojetine podstatne ztloukl mladyho Kozarka, starsiho bratra toho pozdejsiho cyklistickeho reprezentanta v Zavodu miru, az mel krev rozmazanou po ksichtu a po kosili. Zavinil si to sam: me bylo 12 a mu 13, byl starsi nez ja a ja jsem zrovna tehdy zacal nosit bryle a on si myslel, ze kdyz je starsi, ze mu to projde a nadaval mi "cvigronu", jako ze je to strasna hanba nosit bryle! Deti jsou krute, jak jiste vite. Tak jsem sundal ty bryle a dal mu pres drzku! Nemel si zacinat!

To jsem byl tehdy jeste malej, okolo patnacteho roku jsem vyrost do svych dvou metru a byt jsem byl tehdy jeste pomerne hubeny, zajem se se mnou prat se ztratil, i kdyz to v te dobe a te generaci byla oblibena kratochvile. Chodili jsme na "caje" do Technoplastu do Chropyne a ani tam se zadne rvani nekonalo. Mel jsem svych 198 cm a 115 kilo, svaly na rukou jako Herkules (Rambo tehdy jeste neexistoval) a bylo mi devatenact, v tom veku ma mladez ve zvyku se tvarit sverepe, tak jsem vypadal taky sverepe - dokonce tak moc, ze pouhy muj zjev zastavoval rvacky - o cemz muze svedcit muj svagr Pavel (tehdy nebyl svagr, tim se stal az casem), ktereho na zabavach porad chtel nekdo mlatit, on mel a ma takovy zahnuty nos jako orel, snad proto. To pak vzdy pribehla moje sestra, "Rosto, pod ven, Pavla tam chcou zbit!" a tak jsem vysel ven a beze slova se postavil za radoby utocnika. Pavel se podival vzhuru a bitkar se otocil taky, kam se to Pavel diva, a s hruzou zmercil mne (to uz bylo po tom, co jsem zkousel oblicejem prerazit tu trnku na uhricickem kopci). "A co ty chces?" "Abys ho nechal a uz si ho nevsiml!" "No, sak ja, sak se nic nedeje, ne???" A bylo to. Timhle zpusobem jsem se zucastnil mnoha rvacek.

Pak jsem jeste par kilo pribral a po case mne poslali na vojnu do mirovych vojsk Varsavske smlouvy, kde jsem byl taky velice mirotvorny. Opet vyjimkou byl pripad na delooddile v Prachaticich, kde jsem jako novy bazant na PTRS (Protitankove rizene strely - takova blbost co jsem par mesicu musel nosit na zadech), a tam jsem zcela vyjimecne zmlatil ctyri vojaky druheho rocniku zakladni sluzby (vsechny najednou prosim) a nacpal jsem je kazdeho do jedne te plechove skrinky, co staly na chodbach (ve skutecnosti jsem tam nacpal jen tri, ten ctvrty tam uz vlezl v podstate dobrovolne, kdyz videl, ze se na nej zenu). Jako zduvodneni dodavam, ze mne chteli sikanovat, oni mne chteli nacpat do jedne te skrinky a ze pry mam uvnitr stekat. Mne takova zadost velmi rozcilila a tak to dopadlo. Moje reputace mne pak predchazela a zadne dalsi incidenty se nekonaly. Ti ctyri si nikdy nestezovali a velitel podporucik Krejcirik se to podle mne ani nikdy oficialne nedozvedel, ale mne hned potom prelozili k delostrelcum ke Krupalovi. To byl zase opilec a ten si mne kazdy den posilal do mesta pro Tuzemsky rum za 33.50, protoze vedel, ze ja nepiju a tak mu to nevypiju.

Uznavam, ze i pres sve mladistve nadseni a celkovou prerostlost bych asi nebyl tak zrucny ve cpani ctyr salenych Sarisanu do plechovych skrinek nebyt toho, ze par tydnu predtim jsem nedobrovolne (ja jsem se nikdy nehlasil na nic dobrovolne) absolvoval na Grabstejne (oficialne psovodi, ale delalo se tam vsechno mozne) dvoumesicni vycvik v cemsi, co se tehdy nazyvalo QS-1. Nebylo to judo, nebylo to karate nebo kung-fu, ale napadne se to podobalo tomu ruskemu Sambo (coz jsme tehdy jisteze nevedeli). Dnes si myslim, ze to byla ceska verze sambo, kdyz SSSR neco takoveho naridil ceske armade, tak si z nas udelali pokusne kraliky. Prirucka se jmenovala QS-1 a mam ji dodnes tady v USA, protoze jsem ji jim tehdy ukradl. Kdyz se mela na konci vycviku vracet, vytrhl jsem ji z desek a misto toho tam nacpal Zakl-1-1, ktery byl podobne velky a vratil Zakl-1-1 s deskami od QS-1. V prirucce jsou ruzne hruzostrasne formulace psany "vojenskym stylem" te doby jako: "Pri pouziti tohoto chvatu nelze predpokladat, ze by nepritel zasah prezil." Buehehe!

Dneska uz si nejsem jist temi jmeny, ale myslim, ze nasimi instruktory byli bratri Jaklove a jakysi Spicka, tehdy velmi mladi lampasaci, kteri napsali i tu prirucku. Vycvik byl v mem pripade stejne na nic, protoze se mezitim prislo na to, ze jsem politicky nespolehlivy a byl jsem v podstate za trest prelozen napred do municaku v Babicich u Prahy a pozdeji do Prachatic, vicemene k tem, se kterymi se moc nepocitalo, udajne bojovemu utvaru hned za Boubinem.

A pak jsem se rozloucil s Paroubkem a prisel z vojny a za nejakou dobu potom se vdavala moje sestrenice Hanicka - pribuzni z matciny strany. Svatba se konala v Bezmerove, to je mala vesnice kousek od Kromerize, na kultunim dome. Z matciny strany jsem mel pouze 4 bratrance a sestrenice, takze nas zvali na kazdou svatbu - z Hedvickovy strany jsem mel 36 bratrancu a sestrenic, tam uz to bylo pocetnejsi. Ale tohle bylo z matciny strany a tak nas tam nebylo tak moc a ja jsem byl na zaver svatby urcen jako znamy abstinent a hlavne majitel fungl noveho embecka zlute barvy k tomu, abych pozde vecer rozvazel vetsinou podnapile hosty ze svatby domu - vetsinou to bylo jen do Kromerize, tak to nebylo daleko. A tam se prihodil ten dalsi incident, kdy jsem pouze branil sve rodice (byl jsem vychovan k respektu k rodicum, starsim a zenam, zadny jiny respekt nebyl zminen), jmenovite sveho otce.

Mezi hosty z zenichovy strany - tedy ne mi pokrevni pribuzni - byli dva mladi kluci, dvojcata, asi 19 let, naramne vysoci, temer me velikosti, takzvane "pred vojnou", kteri se na te svatbe nezrizene opili - byli ozrali jak ty pumy. Odolnost proti alkoholu veskera zadna. Dostalo se mi zadost od otce nevesty, at jednoho z nich zavezu domu. Prijel sem autem pred vchod a muj vlastni otec privadel toho ozraleho mladika, ktery v obou rukou drzel lahve nejakeho alkoholu a maval s nimi a vykrikoval nejakou pisen. Prede dvermi meho embecka, kdyz se ho muj otec snazil nejak natlacit do zadnich dveri, mu navic jeste sebral ty dve flasky, aby mne nahodou s tim zezadu za jizdy neprastil do hlavy. To opileho mladika natolik popudilo, ze popadl meho otce za klopy saka a zacal ho zvedat do vzduchu - vzhledem k tomu, ze muj otec byl pouze okolo 170 cm a kluk o hlavu vetsi, tak se mu to darilo.

A tehdy doslo k reakci, na ktere dodnes popiram umyslnou vinu, bylo to neco podvedomeho z QS-1. Jednou rukou jsem stlacil mladikovy ruce dolu, aby muj otec dostal nohama na zem a druhou jsem ho mirnounce plesknul nekde mezi dolni celist a krk. Kluk vyvalil oci a udelal neco, co bylo tehdy znamo jako uplna novinka z olympiady v Mexiku - Fosbury Flop. Prohnul se v zadech a zady napred se pozadu snazil preskocit strechu meho noveho zluteho embecka. Jenze skok nedokoncil a padl zady na strechu auta. Zdesen a strachujice se o strechu jsem se hnal ze ho odtamtud stahnu, ale on pomalu sklouzl a zustal lezet na zemi. V bezvedomi a nedychal. V ten moment selhala moje matka a zacala kvilet: "Ty vrahu! To tady nemuzes delat, co te nekde naucili!". Namitl jsem kratce, ze fakt, ze mam dva metry, 130 kilo a silu uderu v prave ruce 600 kg je predevsim jeji zasluha (byt hedvickovskych genu) a pristoupil jsem ke sve verzi Heimlichova manevru, tedy ze jsem trikrat klekl spratkovi na hrudnik. Je mozne, ze to vsechna zebra nevydrzela, ale v kazdem pripade zacal dychat a velice spokojene se vyblil vedle auta. Situace byla zachranena.

Nakonec jsem jeste parchanta zavezl az domu k nemu do Kromerize, predal ho jeste mirne groggy jeho matce a odjel. Tak jsem branil sve rodice, byt ti nade mnou pak jeste dlouho kroutili hlavou, otec jako vzdy zlehcoval celou situaci ("Dyt prece o nic neslo! Jen mne trochu zvedl do vzduchu!") a stryc (otec nevesty) na mne pak dlouho delal takove ty ksichty, ze se na mne ani nemuze podivat, jak jsem jim zruinoval takovou peknou svatbu, tak byli vsichni stastne ozrali, ze jo. Ja jsem pro jistotu brzo potom emigroval a uz se na mne nikdo divat nemusel. Hanicka se pry potom asi za dva roky rozvedla, ale to uz jsem byl pryc, takze doufam, ze mi eventualne bylo odpusteno.

Vsechno, co tady popisuji jsou vzpominky z davneho mladi a prestoze dnes uz jsem jen seschly dedousek s sedivym vlasem a sedivym vousem, tak na pripadne vyhruzky nomenklaturnich novinaru (potreti) fyzickym nasilim rikam jen: "Ha, tak hovno..."
----
Mam kamarada, taky dedousek prdola, v zapadni Evrope, ktery byl v mladi jakymsi prebornikem judo kdesi v Praze ci ktere dire, a toho by to QS-1 strasne zajimalo. Pokud jste taky byvali absolventi te silenosti nebo mate vice informaci, napiste mi - predam mu to. Dekuji.


----
Dodatek: Ozval se mi emailem jeden priznivce QS-1 z Ceske republiky a poslal mi i obrazek jak vypadala ta prirucka - prikladam:




Umeni understatementu...

6. listopadu 2009 v 15:20 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Pro anglofily vseho druhu...

Amerikou vcera odpoledne zase otrasl dalsi teroristicky utok. Na vojenske zakladne Fort Hood (212 tisic lidi, docela velka zakladna, to by vam meli postavit v Brdech), pobliz mesta Killeen v Texasu jeblo jednomu arabskemu psychiatrovi (recnicka otazka: Muze byt Arab psychiatrem?) a jeste navic ve vojenske uniforme a postrilel 13 lidi a zranil pres 30. Vsechny americke vojaky. Jmenuje se Nidal Malik Hasan (uz to by melo byt diskvalifikaci na prihlasce do armady) a cele odpoledne a vecer (byly toho plne vsechny televizni kanaly) se predpokladalo, ze byl zastrelen behem sveho utoku. Teprve az pozdeji vecer vystoupil nejaky general ze zakladny a s typicky britskym flairem oznamil, ze vrazdici magor, ktery byl pochopitelne Muslim, nejen ze neni mrtev, ale jen zranen a navic: "His death is not imminent!"

Pres vaznost situace mne to primelo k usmevu. Jeho prohlaseni bylo tak formulovano zcela umyslne a bylo krasnym prikladem understatementu. Co tim myslel, bylo jasne. Hajzl momentalne mrtev neni, ale my uz se postarame, aby eventualne mrtev byl. Tento pripad bude asi spadat pod vojenskou jurisdikci, ale nez dojde k soudu, Obama uz bude pryc z Bileho domu, takze ze by ten osel mu dal milost uz nehrozi. Ale i v civilni sfere je Texas co se tyka trestu smrti mezi staty Unie uplne unikatni. Vsechny ostatni staty maji legalni proces, ktery se muze v pripade odsouzeni k smrti tahnout i dvacet let. Ovsem v Texasu to maji tak, ze se to da vsechno preskocit a popravit hajzla uplnym fofrem. V Texasu maji i na popravu express lane jako v drive-in na hamburgery!

Muslimska nenavist vuci Americe mne neprestava udivovat. Je to neco tak nepochopitelneho jako ceska nenavist vuci emigrantum. Oboje je zalozeno na zavisti, neprizpusobivosti a vlastni primitivnosti. Minuly tyden zase po Americe honili nejakeho arabskeho otce, ktery podrezal vlastni dceru, protoze se podle nej "prilis zamerikanizovala" a podle jejich muslimske ideologie to pak bylo "honor killing" (cestne zabiti). Ano, vazeni jelimani, islam neni nabozenstvi, ale ideologie (nabozenstvi = nenasilne, ideologie = nasilna, i krestanstvi bylo v dobe krizackych vyprav ideologii a ne nabozenstvim, pak ale dostali rozum). Nakonec toho vrazdiciho "cestneho" arabskeho otce chytli. A i ta hloupa televizni komentatorka se tazala (tvrdim, ze televizni komentatori u nas jsou jeste vetsi hlupaci nez u vas): "A proc se tedy Muslimove stehuji do Ameriky a na Zapad, kdyz nechteji, aby jejich deti byly westernized?" Odpoved na to nemela. (Ja se ptam: Proc se Cesi porad cpou do EU a NATO, kdyz jejich vlastni kultura neni kompatibilni se zapadni civilizaci?)

Stejne to bylo i s timhle magorem. Proc jako Arab vstupuje do americke armady, kdyz mu muselo byt jasne, ze ke stretu zapadni civilizace, reprezentovane americkou armadou (ceskou asi sotva), uz dochazi v male mire ted a ve vetsim meritku musi casem dojit?

Umeni understatementu se zda byt geneticky dano jen Britum nebo tem s britskymi geny - a to se vzhledem k opalenosti me pokozky nekvalifikuji. Vystacim si s tim, ze jsem American a prestoze anglictinu zvladam docela dobre, jen s obcasnym prizvukem (a anglicky clanky pisu uplne bez prizvuku, hec!), pak ten understatement je casto mimo muj dosah. A tak kdyz reknu... treba ... ze "Na ceskem internetu maji radi svobodu projevu a emigranty", pak jsem to asi zase netrefil a understatement to zase neni. To je uplne jina slovesna kategorie. Rika se ji bullshit.


O krabech, co zmizí jako duch

5. listopadu 2009 v 22:37 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Já nevím jak vy, ale já trávím spoustu času na pláži. Jen tak sedím a dívám se okolo sebe. Posledně jsem se díval na kraby. Tenhleten krab se jmenuje Ocypode quadrata a žije všude na floridských plážích, přes West Indies až do Brazílie. Říká se mu krab-duch (ghost crab), protože dokáže mizet jako duch. Je to způsobeno jeho bílou barvou a faktem, že písek je tady taky bílý a jak už si Jan Werich všiml "černý bidlo proti černýmu pozadí není vidět".

Navíc je to úžasné rychlý krab, úplný šílenec rychlosti, ono to latinské jméno Ocypode taky znamená něco jako "rychlonohý" - takže vlastně Rychlonožka jako z Rychlých šípů. V angličtině je taky znám jako "racing crab" (krab závodník). Jdete po pláži, nevidíte nic, tedy nevidíte kraba, jak sedí na písku a barvou splývá s povrchem, ten krab tam je, dokonce i krev má bílou, trochu do modra, protože jeho dýchací pigment je založený na mědi místo na železu jako u teplokrevných tvorů. Najednou to do něj vjede a jako bílá šmouha se rozeběhne po písku a vy abyste si někde sedli, jak jste se strašně lekli.

Navíc ta potvora utíká stejně rychle bokem jako vpřed nebo vzad - prý je to kvůli tomu, aby snadněji unikli přirozeným nepřátelům. Mořští rackové a volavky loví tyhlety kraby na souši na pláži a chobotnice, hvězdice a některé ryby, co mají ostré zuby, aby byly schopny rozdrtit krabovu skořápku, je loví v moři. Oči má tenhle rychlonožka na stopkách - na takových malých vysunovacích teleskopech - a když je vystrčí (jsou černé) tak vidí ve všech směrech. A vidí velice dobře i v noci. Dokonce chytí v noci i mouchu, pokud přistane v rozumné vzdálenosti. Jinak tenhle krab - je jen asi tak 5-6 centimetrů velký - žere všechno, cokoliv organického co najde v písku, hmyz a obzvláště plážové blechy (beach fleas). A nebyl by to krab-duch, kdyby neměl jednu zvláštnost speciálně pro noc, když je úplněk. To se pak krabí-duši prochází po pláži, dopředu dozadu do stran - ale vždy tváří k tomu úplňku. Fakt, nekecám...

A tak tam sedím a najednou přes písek přeběhla bílá šmouha. Aha, krab, půjdu se podívat. A tak jdu směrem ke Castaways a tam, kde jsou křesílka, seděl - ne, žádný krab - ale Jaro Filip.

"Vítej Rossi!" - "Ahoj Jaro! No povídej - jaké to tam je?"

"Asi jako v golfovém klubu v Sarasotě. Tráva zelená, nad hlavou modro, postřikovače dělají tsk, tsk, tsk ..."

"Chtěl jsem se zeptat, jestli víš o tom Markovičově článku o Floridě?"

"Co vím... to je, co mne dodělalo, strašně jsem se rozčílil a pak už to šlo samo."

"Takže Markovič je vinen vraždou... já mu ještě nakopu prdel..."

"... nech to tak, já jsem mu to už odpustil, byli jsme kamarádi..."

"Odpustil? Něco takového?"

"Jo, odpustil. To my teď musíme - odpouštět paušálně a ve velkým. Představ si koho jsem tady potkal - Husáka, Koldera a Šalgovičě - jsou tady, všechno odpuštěno! A já jsem jim ještě musel hrát na vystoupení... i křesílko s cedulkou Schuster tady měli nachystané, ale pak to dali zpátky do skladiště..."

"Takže oni jsou tam taky? Existuje vůbec spravedlnost?"

"Co nestihnete rovnou, potom tady už to nedohoníte..."

Jaro vytáhl cigarety, zapálil si a přesedl si na křesílko po větru, aby na mne nešel kouř. Stihl tak dva tahy, když zazvonil blankytně modrý cellphone Nokia. "To my fasujeme", vysvětlil Jaro. "Volají mne. Nástup na večeři!"

"Co máte?"

"Kolínka."

"Kdy přijdeš znova?"

"Až tady budeš!"

"Mám ti někam zavolat?"

"Já budu vědět..."

"Ahoj, Jaro..."

"Čau, Rossi..."

A zase ta bílá šmouha jako blesk. A slunce zapadalo a moře dělalo huuuuuuuuu a huuuuuuuuu a huuuuuuuuu... a já jsem si nebyl jist vůbec ničím.


Bosý pošťák na pláži

5. listopadu 2009 v 19:33 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Je možná těžké se přenést přes horizont současnosti, ale když se díváte na míle a míle krásných floridských pláži, je snadné si představit postavu z minulosti, jak bosá běží po pláži. Ne, to není žádná šílená nudistka nesoucí v tašce přes rameno své šatstvo - to je někdo jiný. To je legendární postava floridské historie - Barefoot Mailman, neboli Bosý pošťák.

Roky předtím, než tady okolo nás vyrostly kondominia, resorty, mosty a cesty, už tady byly míle a míle nezkaženého a úplně původního ráje. Ovšem tehdejší osadníci to asi neviděli jako nějakou úžasnou krásu, ale jako docela drsnou a někdy i nebezpečnou zemi, kde se na pláž odvažovali jen někteří. Jediným pravidelným návštěvníkem pláží by pošťák.

V polovině osmdesátých let předminulého století (tedy mezi lety 1880 až 1890), to to letí, to to letí, byla civilizace na Gold Coast representována na severním konci vesnicí Palm Beach a na jižním konci vesnici jménem Miami. Oblast mezi těmi dvěmi vesničkami byla tak zoufale opuštěná, že úkryty, zvané House of Refuge, byly vybudovány podél pláží - nikoliv pro pošťáky, ale pro případně ztroskotance z lodí a ty, co se museli na břeh uchýlit před bouří.

V tehdejších dobách se pošta jednoduše hromadila ve Fort Pierce, dokud se nenašel někdo dostatečně důvěryhodný, kdo by se nabídl jako dobrovolník a vzal poštu s sebou na jih, do Miami. A jak se civilizace posunovala zároveň s budováním železnice dále a dále na jih, tak stejně se posunovala vždy ta hromada pošty, až dokud se nezastavila v Lake Worthu. Ale to nebylo Lake Worth, jak to známé dnes. Tehdejší Lake Worth bylo přímo u moře, nad Palm Beachem. A tak v roce 1886 United States Post Office nabídla kontrakt na přepravu pošty - rychle a hlavně pravidelně. Účelem nebylo vytvořit historickou postavu - účelem bylo začít komunikační revoluci! Do té doby totiž, než se vytvořila instituce bosého pošťáka, každý dopis z Miami jel na škuneru do největšího floridského města té doby, což byl Key West , odtamtud do Havany a pak z Havany lodi do New Yorku a teprve tam se dostal do normálního poštovního systému. Celá anabáze měřila tři tisíce mil a trvala dva měsíce.

Vylepšení tkvělo v tom, že bosý pošťák mohl zařídit, aby se dopis z Miami dostal do normálního poštovního systému v čase kratším než sedm dní. Pošťák vzal poštu v plátěném pytli a navíc ji ještě nesl v nepromokavé tašce přes rameno. A podle toho jaké bylo počasí, mohl buď veslovat dolů přes Lake Worth a nebo prostě kráčet po pláži napříč Palm Beach Islandem. Když vyšel v pondělí ráno, tak cílem bylo do večera dosáhnout prvního úkrytu v oblasti dnešní Delray Beach, což je pořád ještě Palm Beach Island.

Po pláži šel bosky z toho stejného důvodů, proč se po pláži chodí bosky dnes. V jemném bílém písku poskytuje bosá noha daleko lepší oporu než podrážka boty a po pláži šel proto, že pláž byla jediná logická linka spojující oba body a vnitrozemí bylo i tehdy považováno za neproniknutelné.

Nebyla to snadná cesta pro samotného člověka. Komáři nebyli jediným záporným bodem takového výletu. Bouře, aligátoři, hadi, divoká prasata i jiní "návštěvníci pláže" se stávali často se vyskytujícím nebezpečím. Zatímco dnes se pod pojmem "návštěvník pláže" myslí nikoho neotravující důchodce sbírající mušličky a zkamenělé žraločí zuby - před 110 lety byl "návštěvník pláže" jen jiný výraz pro partyzána a místního teroristu.

Z druhé strany byla příroda okolo, a to i na pobřežních ostrovech zvaných "keys", natolik bohatá a oplývající plody všeho druhu, že pošťák (a nejen on) z toho mohl vyžít docela dlouhou dobu bez toho že by nějak ztrácel čas. To bosému pošťákovi dovolovalo se vydat na cestu na lehko, jen s minimální zásobou vody a trochou sušených ryb jako zákusků. Čerstvá dešťová voda byla nachytána do bambusových sudů podél cesty, které tam dopředu myslící cestovatelé promyšlené v určitých vzdálenostech rozestavěli.

Celá trasa měla sedmdesát mil vzdušnou čarou - jak rackové letí - ale různé ty zákruty a překážky to udělaly mnohem delší. Tak jako tak - bosý pošťák to obvykle zvládl za tři dny.

Cílem druhého dne byl úkryt na pláži v místě, kde dnes stojí Fort Lauderdale. Ve středu došel až na South Beach a překročil Biscayne Bay do Miami. Zpáteční cesta začala za úsvitu ve čtvrtek. V neděli pošťák odpočíval, zatímco dopisy, které přinesl z Miami byly nakládány na vlak na konečně stanici železnice v Jupiteru.

Bosí pošťáci se svými službami skončili v roce 1893, když byla železniční trať postavena až do Miami. Historici od té doby identifikovali řadu lidí, kteří dopravovali postu chůzi po pláži - ale nejslavnějším bosým pošťákem se stal ten, který svou poštu nikdy nedoručil. James E. Hamilton "The Barefoot Mailman" byl jeden z mnoha bosých pošťáků a když jednoho dne došel k Hillsboro Inlet na dnešní Pompano Beach, tak zjistil, že jeho loďka byla použita někým jiným a zanechaná na druhé straně úžiny. Tak se svlékl a začal plavat na druhou stranu, aby s loďkou přijel pro pytel s poštou. Nikdy k loďce na druhé straně nedorazil. V lepším případě ho proud odnesl na širé moře, v horším případě ho sežral žralok.

Pytel s jeho poštou byl nalezen neporušen na břehu, kde jej zanechal. V dnešních dobách je v místě stezky, kterou bosí pošťáci používali, Highway 1A1.


Mel pincek brzdove svetlo nebo nemel?

4. listopadu 2009 v 16:47 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Predstavte si tuhle surrealistickou scenu jako ze Salvadora Dali: Dva sedivi dedousci sedi na palube lodi nekde uprostred Bermudskeho trojuhelniku, na obzoru nikde nic, je to daleko na mori, ty zplihle hodiny visi pres zabradli, cas na mori plyne docela jinak, a sleduji kycovite cerveny zapad slunce nad morem. A nevedou diskusi o necem esoterickem ci o kvalite lonske sklizne zinfandelu na vinicich Ernesta and Julio Gallo, ale o tom, zda mel pincek brzdove svetlo ci ne. Ja (jsa jeden z tech dedousu) jsem tvrdil, ze ano - muj host tvrdil, ze ne, ze si to tam musel pozdeji pridelat sam a dat takovou pruzinku na brzdovy pedal, ze to melo jen prazdny socket na zarovku. Teoreticky by to mohl vedet, jezdil na pincku dele nez ja (ja jen dva roky) - ale stejne porad jeste nejsem presvedcen.

Zmineny "pincek" byla Jawa 20 Pionyr nebo taky Jawa 21 Pionyr - lisilo se to jen tim, ze Jawa 20 mela takove kryty na kolena, kdezto Jawa 21 ne a bylo to pohybovadlo naseho raneho mladi hned od patnacti let, kdy jsme dostali prvni ridicak. To byla takova ta ruzovoucka knizecka, vy zabicky zelene... Do te jsme dostali prvni razitko v patnacti letech a to bylo jen na toho pincka, v sedmnacti letech jsme dostali dalsi razitko na tzv. velke motocykly - pincek byl jen do obsahu 50 kubickych centimetru, tzv. velka motorka byla vsechno nad tu kubaturu. Zaroven jsme v tech sedmnacti letech dostali i razitko, ze muzeme jezdit traktorem (byli jsme vsichni zemedelci, to vy Prazaci neznate), coz nam umoznilo jit behem prazdnin na brigadu do STS (cimz nemyslim Caddilac STS - moc pekne auto, ale Strojni Traktorovou Stanici) a odvazenim obili pri znich od kombajnu traktorem Zetor Super 50 nebo Zetor 5511 si vydelat nejake penize na zakoupeni magnetaku Sonet Duo nebo Tesla B400 pripadne tranzistoraku Doris a poslouchat Svobodnou Evropu (to bylo jeste predtim, nez tam zacali uradovat komunisti) a poslouchat Beatles a Elvise.

V osmnacti letech vetsina z nas chodila hned do dvou kursu - jeden povinne ve skole na osobni auto a jeden jsme si museli zaplatit sami na nakladni auto. Razitko do ruzovoucke knizecky jsme obdrzeli taktez k osmnactym narozeninam. Ja sam jsem to temer nestihl, protoze v tech sedmnacti letech jsem prestal jezdit na tom vysezminenem pincku (mel jsem verzi 20, s kryty na nohy, oranzove barvy) a poridil jsem si Jawu 250 panel, jednovalec, dva vyfuky, tmavocervene barvy, jina se tehdy nedelala, mohli jste mit jakoukoliv barvy jste chteli, pokud jste chteli tmavocervenou. Melo to takova srandovni riditka dozadu s kapotazi, na tom byl neobvykly ovalny tachometr jako ze Spartaka - tu kapotaz jsem promptne urezal a riditka jsem vymenil za siroka riditka s hrazdickou, pokoutne sehnane z jakesi motokrosove motorky. Na sedadle jsem mel potah usity z cervene kozenky s chromovanyma cvokama a trasnickama, jako mel na rukavech jelenicoveho kabatu sam Old Shatterhand, za sedadlem nosic na zavazadla a zboku na nosici jsem mel tzv. sedlove brasny, sedive, ktere pochazely z ultraluxusni verze kola Favorit a prodavaly se u pani Mikulkove v Sici stroje, kola, strelivo. No parada - libi se mi to jeste dnes! Pokazdy, kdyz jedu okolo mistniho obchodu Harley-Davidson, tak si na to vzpomenu.

A na te Jawe 250 jsem uhanel jednou pozde vecer do uhricickeho kopce, mezi Uhricicemi a Kojetinem, smerem od Tovacova, a do cesty mi tam vlezl kompletne ozraly stary Valouch, ktery se potacel uprostred cesty. Ve snaze se mu na posledni okamzik vyhnout jsem si i s tou panelkou v podstate lehl na cestu, jak jsem to osobne vidival na Velke cene Brna u Phil Reada a nebo Giacomo Agostiniho na MV Augusta. Nebyl to dobry napad. Prelitl jsem tu silnici na druhou stranu, hlavou jsem se trefil do kmene tam stojici trnky (mel jsem helmu), coz mi samo o sobe stacilo, pak ve zlomku vteriny priletela moje Jawa 250 panel a priklepla mne jeste jednou k tomu stromu. A pak jsem usnul.

Pritomni svedkove mi pozdeji rekli, ze jsem spal tak spokojene, ze privolana sanitka Skoda 1202 (tedy doktor v ni) z polikliniky OUNZ v Kojetine mne prohlasila za mrtveho a odjeli jen s potlucenym Valouchem, ktery v te opilosti prekvapenim, co to okolo nej prolitlo, upadl. Probral jsem se az tak za hodinu, pred prijezdem pohrebniho vozu, sam vylezl od toho stromu z prikopu a prekvapeny prislusnik VB zavolal jinou sanitku. Pak jsem travil dlouhe mesice na oddeleni plasticke a oblicejove chirurgie Fakultni nemocnice v Olomouci (dodnes nerad ukazuji sve fotky, mili ctenarove) na rohu ulice I.P. Pavlova. Vzadu je nebo byl byvaly Hotelovy dum, pro ty, co to tam znate. Ta budova oblicejove chirurgie uz pry davno nestoji, bylo mi receno. Ale byl jsem mlad a za pul roku uz jsem byl zase jako novej clovek, sice s jinym oblicejem, ale jako novej a tak jsem si jeste stihl udelat i ridicak na nakladak.

V teto souvislosti podotykam, ze kdyz se mne lidi dneska (pomerne casto) ptaji, kde jsem vzal takove nazory na svet, ktere dneska mam, tak si vzdycky vzpomenu na ten okamzik, kdy jsem majznul tou hlavou (byt v helme) do te trnky na uhricickem kopci, tak se mi v hlave naramne rozsvitilo!!! A mel jsem jasno! A mam jasno dodnes! (Takze pokud mi zavidite a chcete mit taky jasno ve vasich zamlzenych vztazich a zivotech - doporucuji uhricicky kopec!)

Ale ja jsem se zase zamotal a odbocil od puvodniho tematu. Mel ten pincek brzdove svetlo a nebo ne? Napiste mi. Dekuji.



London Town ...

1. listopadu 2009 v 18:51 | Ota Gembala |  Clanky jinych autoru