Prosinec 2009

Co vam mam vsechno prat...

31. prosince 2009 v 22:50 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Co Vam mam vsechno prat:
at se mate cemu smat
a mate dovoleno znat
(co mohli by jste znat)
at vpred muzete se hnat
a kazdemu co jeho je dat
a jeste na chude prispivat
a na Havla moct nadavat
a jit si zaplavat
cimz kila shazovat
at vseho do chuti muzete si nabrat
at ve Vidni nemusi nikdo zebrat
at nemusite se bat
a porad hrbet ohybat
coz u Vas ma asi kazdy rad
a odlisne nazory respektovat
coz u Vas nikdo nema rad)
a nejen do Benatek cestovat
at s kreditkartou muzete jit nakupovat
at bez starosti muzete spat
(ne jestli Vas hlida pohranicnik kamarad)
ale kolik bude zitra rano stat
maslo, prasky na prani, benzin nebo salat
at lidi u Vas uz konecne zacnou delat
a Vase mladez neni banda telat
(ty stare uz asi nejde predelat)
at dovolate se kam chcete volat
at prekazky je vam dovoleno zdolat
at golf muzete jit hrat
a gumovku si kiwim cpat
a na prazdne plazi stat
(a uz na sebe nikoho nenechat rvat)
vzpominky na dobre lidi zapadem slunce tat
teply vitr do tvare si nechat vat
a byt na svete spokojen a rad




PF 2010







Silvestr 2009 v Praze...

31. prosince 2009 v 20:10 | Ota Gembala |  Clanky jinych autoru
Par hodin stare fotky - specialne pro tento blog:

Wikipedia Meets Its Own Climategate

31. prosince 2009 v 16:22 | Tom Bethell |  Clanky jinych autoru
Co si myslim obzvlast o ceske Wikipedii, neni zadnym tajemstvim - je to organ ceske marxisticke propagandy a nastroj k vymyvani mozku te nove, tupe a nezkusene generace. Nemyslim si, ze by anglicka verze byla az tak spatna, ovsem nutno priznat je marxistickych hlupaku je i v anglicky mluvicim svete dost a dost. Ctete a placte.
---
Wikipedia Meets Its Own Climategate

Jimmy Wales, the founder of Wikipedia, had an article in yesterday's Wall Street Journal drawing attention to the rise of "online hostility" and the "degeneration of online civility." He (and coauthor Andrea Weckerle) suggested ways in which we can "prevent the worst among us from silencing the best among us."
I agree with just about everything that they say. But there is one problem that Mr. Wales does not go near. That is the use of Wikipedia itself to inflame the political debate by permitting activists to rewrite the contributions of others. All by itself, that surely is a contributor to online incivility.
The issue that I am particularly thinking about is "climate change" -- or global warming as it was once called (until the globe stopped warming, about a decade ago). Recently the Financial Post in Canada published an article by Lawrence Solomon, with this remarkable headline:
How Wikipedia's green doctor rewrote 5,428 climate articles.
Solomon draws attention to the online labors of one William M. Connolley, a Green Party activist and software engineer in Britain. Starting in February 2003, Connolley set to work on the Wikipedia site.
I continue with a two-paragraph direct quote from Mr. Solomon's article:
[Connolley] rewrote Wikipedia's articles on global warming, on the greenhouse effect, on the instrumental temperature record, on the urban heat island, on climate models, on global cooling. On Feb. 14, he began to erase the Little Ice Age; on Aug. 11, the Medieval Warm Period. In October, he turned his attention to the hockey stick graph. He rewrote articles on the politics of global warming and on the scientists who were skeptical of the band [of climatologist activists]. Richard Lindzen and Fred Singer, two of the world's most distinguished climate scientists, were among his early targets, followed by others that the band [of activists] especially hated, such as Willie Soon and Sallie Baliunas of the Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, authorities on the Medieval Warm Period.
All told, Connolley created or rewrote 5,428 unique Wikipedia articles. His control over Wikipedia was greater still, however, through the role he obtained at Wikipedia as a website administrator, which allowed him to act with virtual impunity. When Connolley didn't like the subject of a certain article, he removed it -- more than 500 articles of various descriptions disappeared at his hand. When he disapproved of the arguments that others were making, he often had them barred -- over 2,000 Wikipedia contributors who ran afoul of him found themselves blocked from making further contributions. Acolytes whose writing conformed to Connolley's global warming views, in contrast, were rewarded with Wikipedia's blessings. In these ways, Connolley turned Wikipedia into the missionary wing of the global warming movement.
Online replies to this article included the following, appearing about 24 hours after Solomon's article went on line:
Recently, the Wikipedia Arbitration Committee determined that "William M. Connolley has, on a number of occasions misused his administrator tools by acting while involved" and, as a consequence, "William M. Connolley's administrative privileges are revoked."
But three days later, on December 23, a follow-up article by Solomon said this:
How do Connolley and his co-conspirators exercise control? Take Wikipedia's page for Medieval Warm Period, as an example. In the three days following my column's appearance, this page alone was changed some 50 times in battles between Connolley's crew and those who want a fair presentation of history.
So he is still at it, apparently. Connolley has for years been involved with a website called RealClimate.org. It broadcasts the views of a group of warmist ideologues, otherwise known as "working climate scientists."
(Among them is Penn State's Michael Mann, the inventor of the "hockey stick.") My guess is that even if Connolley's Wiki privileges have been revoked, his RealClimate allies continue to labor on his behalf.
The interesting paragraph below comes from Connolley's own Wiki entry, and I suppose was written by him:
His work was also the subject of hearings by Wikipedia's arbitration committee after a complaint was filed claiming that Connolley was pushing his own point of view in an article by removing material with opposing viewpoints. A "humiliating one-revert-a-day" editing restriction was imposed on Connolley, and he told The New Yorker that Wikipedia "gives no privilege to those who know what they're talking about." The restriction was later revoked, and Connolley served as a Wikipedia administrator from January 2006. [The New Yorker article was by Stacy Schiff, July 31, 2006]
It is not surprising that Connolley should think that he knows what he is talking about and that he should be "privileged." The question is: How does Wikipedia decide between him and his allies and those who say that Connolley et al. do not know what they are talking about?
One is tempted to reply: By looking at the science. But here is an important and little-noted point. The scientific problem posed by measuring manmade global warming, if such warming really exists, is huge. There is no more complex field of science. That is because so many areas of expertise are involved -- everything from the temperature effects of oceans and of cloud cover, to the study of ice cores, to the spacing of tree rings, to the proper placement of thermometers. (How many should there be in Siberia, how close should they be to New York City? and so on.)
Faced with the complexity of the way these variables interact -- and I could have mentioned half a dozen more -- the true scientist, at least initially, finds it difficult to be certain about the outcome. Politicians, or politicized scientists, then seized their opportunity.
Ideologues like Connolley and politicians like Al Gore filled the vacuum. Armed with world-saving missionary zeal, they milked the prestige of science to suit their own political advantage.
In so complex a field, the skeptics needed time to recover their more detached sense of what is really going on with the weather. So the warmists enjoyed a head start thanks to their political zeal and their lack of scrupulosity. Now they have come close to persuading politicians all over the Western world that we must change the way we live or sink beneath the waves.
But with the leaked emails known as Climategate more people are beginning to see that deception, not science, has been their principal weapon. And we see also that Wikipedia has lent itself to that deception.
The political exploitation of science has gone on for some time -- discrediting nuclear power in addition to the use of oil and coal has been just one of its several goals. One unintended consequence, as Fred Singer said recently, is that the public may begin to disbelieve everything that begins "science says." In the present climate, that might be healthy, but in the long run it would not work to America's or the world's advantage.
A footnote: Mr. Wales may be interested to know that the responses to Solomon's article were quite civil, surprisingly so given the shocking nature of his charges. Here are two. I particularly commend the second:
[From an academic] "I will not accept any references from Wikipedia in any paper I review from here on out until this is resolved."
"I see that a banner ad is appearing on most Wikipedia pages asking for 'donations'…. I think I'll contribute to more worthwhile charities."
For myself, I shall continue to investigate this issue over the next few days, and I hope to post a follow-up next week.

---

Clanek byl puvodne uverejnen zde:

Je Milada Horákova falešnou modlou?

30. prosince 2009 v 3:41 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Jako obvykle zamířím do oblasti, o níž se žádné české noviny neodváží napsat. Už delší dobu s úžasem sledují pokusy o beatifikaci Milady Horákové, české političky (1901-1950) popravené komunistickým režimem 27. června 1950. Tyto snahy podporuje i KSČM (jestli vám tady nezablikalo varovné světýlko, tak si nechte zkontrolovat dráty) a mladí čeští marxisté z Wikipedie.
Není sporu, že Milada Horákova byla popravena komunisty v inscenovaném procesu, tedy při absenci jakékoliv spravedlnosti. Ta ostatně chybí v té potroublé zemí dodnes. Nutno si ovšem povšimnout, že komunisté popravovali nejen své nepřátele (byla Milada Horákova nepřítel komunistů, když její vlastní manžel byl komunista?), ale i své vlastní, jako Rudolf Slánský, komunistická svině a zločinec, který byl taky jako Horáková rehabilitován a je na nejlepší cestě být prohlášen - in memoriam - za českého svatého. Za co byla tedy Milada Horáková popravena? Nepřítel komunistů asi zrovna nebyla, i když v ÚV KSČ jako Slánský neseděla. Za co, soudruzi, za co? Sedněte si, vezměte si aspirin a, čtěte dál.

Mladá Milada Horáková nebyla žádná demokratka, ale potrhlá anarchistka, asi jako ti magoři, co protestují proti IMF nebo Bushove návštěvě v Praze. Jen o devadesát let dřív. Po pádu Rakouska-Uherska v listopadu 1918 zorganizoval žižkovský anarchista/komunista a kamarád Jaroslava Haška Franta Sauer stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Údajně, že prý je to symbol Rakouska-Uherska. Sloup tam stál někdy od roku 1648 na památku bitvy v roce 1620 a nikomu nevadil, dokud si bolševická luza nepotřebovala na něčem vybít zlost. Tehdy, 3. listopadu 1918, hasiči přistavili ke sloupu žebřík, po něm vylezla sotva osmnáctiletá Milada a uvázala soše Panny Marie na vrcholu sloupu kolem krku oprátku. Český vlastenecký dav potáhl za provaz a sloup se zřítil. A hlava Panny Marie se skoulela k nohám mladého básníka (komunisty) Jaroslava Seiferta (popsal to sám později). Pak se vydali na Karlův most shazovat sochy do Vltavy, čemuž zabránilo vojsko.

Horákova sama později vysvětlovala, že to od ní byla chyba a tak podobně - asi jako když Hillary Clinton lže, jak se jí hodí. Ovšem, přiznala, že to tak bylo. A ještě jeden citát: "Horákova sama byla odporná nacionalistka, kterou šlechtí jen to, že ji komunisté popravili." Výrok Milady Horákové: "Zatočili jsme se šlechtou a zatočíme i s církvemi", taky dává tušit, že všechno nebylo úplně košer.

Po návratu z koncentračního tábora se Milada Horáková stala poslankyni parlamentu - kde souhlasila s Benešovými dekrety, retribučními dekrety, vyvlastňováním a znárodňováním po roce 1945 a se zákazem agrární strany. Přisluhovala tedy (přímo či nepřímo) bolševikům. Jak už bylo řečeno, její manžel byl člen KSČ. Svou politickou nevyzrálost dokázala Horákova tím, že po komunistickém puči v únoru 1948 z funkce poslankyně odstoupila - nebyla vykopnutá, sama odstoupila.

A teď přijde trochu odbočka. O tom, že bývalý prezident ČSR, "dobrotivý" Antonín Zápotocký byl v koncentráku kápo a popravoval vězně a po válce byl Holandskem hledán coby válečný zločinec, víte, ne? Nevíte? Vy snad čtete jen české noviny!

Bis Ende 1948 hatten in nahezu allen osteuropäischen Ländern die Kommunisten die Macht erobert, meistens dadurch, daß sie die bis dahin mit ihnen verbündeten Parteien mehr oder weniger gewaltsam aus der Regierung ausbooteten. So kam in der Tschechoslowakei im März 1948 der nicht-kommunistische Außenminister Masaryk durch einen mysteriösen Fenstersturz ums Leben. Mit dem kommunistischen Ministerpräsidenten Zápotocký hatte die ČSR einen ausgewiesenen Fachmann für politische Verfolgung. Zápotocký wurde von der holländischen Regierung als Kriegsverbrecher gesucht. Als KZ-Kapo soll er in den Niederlanden Gefangene mißhandelt haben. Während seiner Regierungszeit gab es allein in der Slowakei mindestens fünf Haftlager, die der "Spiegel" ganz ungeniert als KZ's bezeichnete. Das Ausmaß der politischen Verfolgung ließ sich in der ČSR ziemlich präzise benennen, denn durch eine Indiskretion des Innenministeriums wurden 1949 Zahlen bekannt: Danach wurden seit 1945 mehr als 3.200 katholische Priester und Ordensleute sowie 5.100 Studenten verhaftet. Die Gesamtzahl der politischen Häftlinge wurde auf 50.000 geschätzt.

Jo, vy nerozumíte ani německy, ani anglicky? Šmankote! Tak to vám nezbývá nic jiného, než věřit českým novinám! (nebo číst můj blog!)

Český rozhlas 1 - Radiožurnál vysílal 21. 09. 2003 v 17:10 tento rozhovor - zde je přepis:

Moderátor (Jana Klusáková): Vraťme se ještě jednou do minulosti. Po válce se vám, pane Čáslavský, dostal do rukou spis o pobytu Antonína Zápotockého v koncentračním táboře. Pro ty později narozené připomínám, že předválečný komunistický funkcionář, Antonín Zápotocký, se stal po Gottwaldově smrti v roce 1953 v Československu druhým, takzvaně dělnickým prezidentem. Předtím už byla zdůrazňovaná jeho lidovost a bodrost. Nedávno média připomněla, že ještě v předvečer ožebračující měnové reformy v roce 53 tento lidový prezident nabádal občany, aby neutráceli, že žádná měna nebude. Ale zpět k velmi zajímavému spisu, který jste měl po válce krátce v rukou. Vyprávějte prosím, jak k tomu došlo.

Host (Jaroslav Čáslavský): Přivezli K. H. Franka do Čech, já nevím, který generál ho provázel, ale to není podstatné. A ten přivezl sebou spis, jak se choval Zápotocký v koncentračních táborech.

Moderátor (Jana Klusáková): A jak vy jste k němu přišel?

Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem byl samozřejmě sokol přesvědčením a vzdělavatel, profesor Gog, mne jednou v noci volá a říká, já mám určité věci, které bych potřeboval ofotografovat. A já vím, že ty máš přístup do komory ve škole. Já říkám, mám. Tak jdi tam, já za tebou přijdu. A přinesl spis, který byl psán bohužel qventem to se muselo luštit a čas nebyl. Tak jsem prostě, bylo to asi 36 stránek nebo 40, tak jsem prostě dělal co nejrychleji, abych to mohl ofotografovat. Tak jsem to ofotografoval, pořídil jsem tři mikrofilmy, jeden mikrofilm a ten svazek, mi řekl přesně, kam mám odnést, že tam bude černá limuzína. Byly tam i fotografie, asi 17, to byl vůbec horor se na to dívat. A já si pamatuji naprosto přesně a mohl bych to zreprodukovat, na fotografie tři. Oni tam měli takové jako, mně to připadalo jako nádoba na svěcenou vodu, v kostele. A tam je vyfotografovaný Zápotocký, jak topí lidi v tomhle tom, jak bych řekl, v tom korýtku.

Moderátor (Jana Klusáková): Chcete říci, že topí vězně?

Host (Jaroslav Čáslavský): Vězně, ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Antonín Zápotocký?

Host (Jaroslav Čáslavský): Další snímek, který si pamatuji, poněvadž to byl stejný horor jako tohle, tam bylo jako bidlo na prádlo, na čemž byly myslím tři nebo čtyři šibenice, tedy ty provazy. A tak ty stály na takový lavici, víte, jak to bývalo na pouti, to musím doplnit do pohybu, poněvadž tam byla jenom konečná fáze. Tam už ty tři nebo čtyři lidi už viseli. A je vidět, jak musel Zápotockej podkopnout tu lavičku pod těma lidmi, to je dost otřesné.

Moderátor (Jana Klusáková): A jak si to vysvětlujete nebo jak jste si to vysvětloval? Třeba ho přinutili.

Host (Jaroslav Čáslavský): Jako později, když jsem měl možnost zapátrat, tak informace o něm byly, že byl kápo v koncentráku.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže vy jste o pravosti těch snímků vůbec nezapochyboval?

Host (Jaroslav Čáslavský): Ne, to nešlo. To prostě byly pravé snímky.

Moderátor (Jana Klusáková): A kde skončily?

Host (Jaroslav Čáslavský): No, tak já jsem ty mikrofilmy, teda jeden a ten spis odnes do toho auta, bylo to na takzvaném Škandál place, tam stála ta černá limuzína, okénko se srolovalo, tam seděla doktorka Horáková. Já jsem jí ten mikrofilm a ty spisy předal. A tím to pro mě končilo v této fázi.

Moderátor (Jana Klusáková): A o které době mluvíme, kdy to bylo?

Host (Jaroslav Čáslavský): To bylo v létě 48. A těch snímků tam bylo několik.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste o tom tehdy s nikým nemluvil?

Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem mluvil s profesorem Vlkem, kterého hned brzy na to zavřeli. A stalo se mu neštěstí v dolech.

Moderátor (Jana Klusáková): Měl jste sám o sebe strach?

Host (Jaroslav Čáslavský): No, do jisté míry měl.

Takže tak, milé děti. Potřebujete ještě pomoci s tím si dát dvě a dvě dohromady? Vince Foster byl levák a jeho tělo bylo nalezeno v parku, po té co se očividně střelil do pravého spánku pravou rukou. Pistoli pořád ještě držel v té prave ruce a obě paže měl připaženy. Tak se asi stala Milada Horákova politickou svatou matkou Terezou. Ve skutečnosti toho moc v hlavě neměla a dělala pitomosti a přešlapy celý život - od studentského lezení na Mariánský sloup, přes manželství s komunistou, spoluvinu na poválečných a předúnorových svinstvech omlouvaných bestiálním vlastenectvím, odstoupení z funkce poslankyně (tím pomohla komunistům) až po amatérský pokus o vydírání jedné velké komunistické svině a válečného zločince Antonína Zápotockého. Ten ji stál život.

Takže milé děti, pokud máte zájem o to, být za padesát let prohlašován za svatého, vyštrachejte někde tu fotografii malého Václava Havla, jak sedí na kolenou Heydrichovi, nebo dokumenty o spolupráci mladého Václava Klause s KGB (čeští prezidenti vždy byli neuvěřitelné lidské svině). Vaše sláva za padesát let je zaručena. Bude to ale posmrtně - nevadí?






Jsou Češi hlupáky Evropy?

29. prosince 2009 v 4:15 | Otto Drexler |  Clanky jinych autoru
Předkládám váženému čtenářstvu článek Otto Drexlera, který výslovně souhlasil s jeho zveřejněním na tomto blogu. Mimo jiné se mi zmínil, že má problémy se zveřejňováním takovýchto textu. Že by Češi UZ ZASE odmítali čelit realitě?

Český národ včera a dnes
Otto Drexler

Motto: "Poznej sám sebe. Poznej zákony své bytosti. Přijmi je, i když se ti zdají paradoxní a neslučitelné s věděním, ve kterém jsi vyrostl. Prožívej je a ne životy svých rodičů a prarodičů..." (C. G. Jung parle, rencontres et interviews, Buchet/Chaastel, Paris 1981)

V Češích stále převažují myšlenky o báječném českém národě, o oné holubičí povaze, o pevné tradici demokratičnosti a lidskosti. Na svůj stát pohlížejí jako na srdce Evropy, které vinou barbarských států kolem nemohlo dostatečně projevit své - samozřejmě veskrze kladné - vlastnosti a dovednosti.

Kde je však pravda? Jakým jsou ve skutečnosti Češi národem? Jaký je typický český člověk? Už nápadným rysem je sám fakt, že Češi o tom neradi mluví, neradi píší. Daleko raději rozebírají - a kriticky hodnotí - jiné. Není problém se z českého pera dozvědět leccos o Polácích, Němcích nebo Angličanech. Jde-li však o národ český, to je sakramentsky těžké.

Je ovšem smutná pravda, neboť románské či germánské národy s pohledem na sebe opravdu problém nemají. Češi nevědí, kým jsou, odkud přišli, jaké je jejich místo na Zemi, a nevědí, kam směřují, co chtějí. Důsledek těchto absencí je strašlivý: vytvářejí si neustále mýty, iluze, lži a a obklopují se jimi - a to vše pod záminkou obranného nacionalismu (český to terminus technicus). Pro Čechy je typické, že stále hledají ospravedlnění svých činů a myšlenek. Nevěří si a mají zafixováno, že jim chce stále někdo ublížit, a proto se stále musí před něčím (někým) bránit.

Jak se Dobrovský rozpomínal

Podíváme se nyní trochu do minulosti. Je politováníhodné, že Češi nemají napsány ucelené dějiny svého národa. Jediný, kdo se o to pokusil, byl František Palacký, ale ten jaksi končí s výkladem dějin v r. 1526. Pak je paradoxní, a také to asi o lecčem svědčí, že v Češích je hluboce zakořeněná představa o kněžně Libuši i přesto, že tento dodnes platný obraz vladařky z Vyšehradu byl beze zbytku převzat z Rukopisu zelenohorského, z padělku, jak se později ukázalo. Tím, kdo proti pravosti Rukopisů bojoval, nebyl nikdo jiný než T. G. Masaryk. Český národ, nechtěje přijmout pravdu, ho onehdy málem ukamenoval. Ale přesto se nakonec uznalo, že Rukopis zelenohorský a královédvorský jsou falzifikáty. Blud o vladařce Libuši však přetrval.

Zcela se zapomnělo, že Kosmas Libuši popisoval jako čarodějku, Herder jako vědmu.
Ponechme stranou starší dějiny. Nevíme, jakým směrem by kolo dějin směřovalo, kdyby se české země nedostaly pod nadvládu Habsburků. Ovšem, stalo se. Na konci 18. století se začal Josef Dobrovský rozpomínat, že kdysi existoval plnohodnotný český jazyk, národní tradice, kultura. Devatenácté století pak přineslo po celé Evropě lavinu nacionalismu a ani Češi nezůstali stranou. Začalo velké národní uvědomování: ale hle, on se takový národ nestane národem sám od sebe, je k tomu potřeba celá řada činitelů. Jazyk, byť v degradované podobě, byl, ostatní chybělo.
Co to jsou vlastně Češi, jaká je jejich minulost, jaké je jejich místo v Evropě? Inu, jako odpověď napsal Palacký Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Z napsaného díla bylo patrné, že český národ má svoji historii, a to historii velikou a slavnou. Dnes je nápadná také skutečnost, že Palacký chtěl navázat na něco, co již neexistovalo, co již zemřelo. V Češích již byla zakořeněna jiná mentalita, než ona před Bílou horou. Můžeme dokonce vyslovit hypotézu, že šlo de facto již o jiný národ, než předtím. Český člověk byl už úplně jiný.

Čeští obrozenci byli posedlí pátráním v dávné české minulosti. Budoval se nový národ se starými kořeny, tzv. doba temna měla být vymazána (a odčiněna). Obrozenci v čele s Jungmannem (mimochodem německého původu), se rozhodli vybudovat českou kulturou jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami. Předbíhalo to však okamžitou potřebu. Byla vytvářena rozličná kultura, ač na takovéto věci neměl takřka žádný Čech ani pomyšlení. Obdělával si své políčko a staral se o své skromné hospodářství, s čímž se jakžtakž uživil. Nebo byl zaměstnán jako sloužící u německého nebo rakouského pána. Pokud byl vzdělanější, byla pro něj zcela samozřejmou obcovací řečí němčina.

Češi za doby obrozenecké

Výtečnou myšlenku vyjádřil Ferdinand Peroutka ve své úvaze o českém národě Jací jsme: "Celá Goethova Dichtung und Wahrheit je svědectvím, jak německá literatura stávala se velkou a vymaňovala se z epigonství teprve tehdy, když německý život nabyl náležitého obsahu. Není-li obsahu, i velké talenty stávají se planými, neboť se nemohou o nic opřít. Ukázali jsme, že naše národní skutečnost v devatenáctém století byla malá a nedávala dostatečné potravy našemu umění."

Peroutka zde přesně vyjádřil podstatu věci. Čeští obrozenci se v 19. století rozhodli pro samostatný národ se vším všudy. Ale neměli se o co opřít. České tradice neexistovaly. Inu, když se nemohli opřít o skutečnost, opřeli se o fikci; utvořil se obraz jakýchsi nehmatatelných tradic: demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, což se diametrálně rozcházelo se skutečností. Vytváření odborné terminologie, odborných textů, básnických nebo dramatických děl vypadalo, jako když čeští obrozenci tvoří pro velmi vyspělý národ, tím však Češi nebyli. Předběhli několik etap budování národa, chtěli mít hned komplexní národ.

Důvod byl více než jasný: národní komplex méněcennosti. Rozhodnutí být samostatným národem znamenalo odpoutání se od německé kultury, postavení se proti ní, oddělit se od Čechů jazyka německého. Bylo to, myslím si, rozhodnutí zcela osudové, které zásadně ovlivnilo smýšlení českého člověka dodnes. V důsledku vedlo právě k přímé konfrontace s německým národem. Čeští obrozenci si dobře uvědomovali národní malost, zaostalost, onen obrovský rozdíl v kulturní vyspělosti Čechů a Němců a byli tím frustrováni. Čeští obrozenci měli prostě zafixováno, že Češi jsou velice zaostalým národem, který není schopen soutěžit s německým. Proto byli posedlí touhou vymanit Čechy z provinční malosti a stát se národem světovým. Národní komplex méněcennosti vedl nejen k jeho kompenzaci, nýbrž i k překompenzaci.

S největší pozorností sledovali kroky západoevropských literátů nebo umělců a snažili se jim nanejvýš přizpůsobit. Ve své podstatě to byla rezignace na vlastní prostředí a nepřímé přiznání, že český národ je opravdu tak zaostalý, že jeho umělci raději kopírují jiné - stačí srovnat s Dostojevským, který také prohlásil: "Mně je Rusko potřebné, bez Ruska ztrácím poslední kousek talentu".

Čeští obrozenci se za obyčejného, málo vzdělaného, českého člověka přímo styděli, namlouvali si sobě i druhým, že Češi jsou inteligentním a vzdělaným národem. Místo toho, aby se snažili z Čechů vzdělaný národ opravdu vytvořit, raději zamlouvali skutečnost falešnými odkazy z dávné minulosti. Z nouze udělali čeští obrozenci ctnost. Národní pasivita (ostatně jev vyskytující se dodnes) a malost se staly předností, samozřejmě pod rouškou velebících slov. Národní pasivita byla nazvána humanitou, a byl vytvořen obraz skvěle humanitního národa českého uprostřed nehumanitního okolí. Národní malost, a to je možná ještě komičtější, se údajně proměnila v národní skromnost, neokázalost, národní niternost, srdečnost a lidovost národa. Ve skutečnosti vede k závisti a k vyššímu podílu nečestného chování ve společnosti.

Báječný český národ

A jak je tomu dnes? Ony pasáže o době obrozenecké neuvádím náhodou. Chtějí-li Češi dnes hledat příčiny svých vlastností a povah, a já dodávám i lží a mýtů, je to právě doba obrozenecká. Byla to právě ona, která zformovala Čechy do dnešní podoby - dnešní čeští monarchisté hlásají, že český stát nevznikl v r. 1993 nebo v r. 1918, ale že má historii daleko starší. Že české země byly po mnoha staletí královstvím, nad kterým český král vládl. Český stát ji má, ale český národ opravdu nemá starší historii než někdy od konce 18. století. Podobnost s předbělohorským národem je vskutku mizivá. Osud tehdy - na začátku 19. století - dal zanikajícímu národu jedinečnou příležitost rozhodnout si takřka svobodně o své budoucnosti.

Češi měli řadu možností. Vezmeme-li v úvahu, že vše živé na Zemi má vrozený pud sebezáchovy, byla tu například možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát obdobně, jak to učinili Irové po boku Angličanů. Dobře víme, že i Irové mají dnes samostatný stát a zároveň angličtinu za naprosto převládající jazyk.

Nebo vzít český jazyk na milost, ale začít od píky, nevytvářet si mýty, neidealizovat si národ, neztrácet se v iluzorních vzpomínkách na slavnou minulost, nýbrž žít přítomností a skutečností. Přijmout stav národa, snažit se jej vylepšit a tak, jako to dělali Holanďané, z malých národních poměrů udělat velké umění, být prostě osobití, nikoliv přebírat zahraniční vzory - tvořit trpělivě ze svého.

Čeští obrozenci se ovšem rozhodli pro variantu nejhorší. Vnuknout českému národu myšlenku, že jsou báječným a vzdělaným národem s prastarou slavnou minulostí, který zlí Němci (Germáni) vždy chtěli zlikvidovat. Vytvořili si dokonalou fikci. Obklopili národ mýty a lžemi, a ten jim uvěřil a věří dodnes... Trpěl malostí a zaostalostí, ale nenašel se nikdo, kdo by onen stav národa chtěl zlepšit. Když se ke konci devatenáctého století pustil T. G. Masaryk v souvislosti s rukopisnými podvrhy nebo s Hilsnerovou aférou do kritiky českého národa, když chtěl zjevit národu pravdu a pokusit se o nápravu, byl českým národem tvrdě odsouzen a popliván, a to nejen obyčejným lidem, nýbrž i univerzitními studenty a profesory. Po Masarykovi se mimo Pekaře už o národní osvětu v kýženém směru nikdo nestaral, a tak pohádka o báječném českém národě mohla růst dál a dál. Masaryk sice vystoupil proti těmto křiklavostem, ale nebyl důsledný. Ponechal Čechům řadu dalších mýtů.

Situace je taková, že mýtům a lžím věří Češi dodnes. Nejhorší je však to, že v Češích přetrval národní komplex méněcennosti. Projevuje se velkou nedůvěrou samých vůči sobě, svým schopnostem, avšak na druhou stranu, je-li tzv. překompenzován, představou o báječných národních hodnotách a vlastnostech. Češi si tak nevědomě přímo protiřečí. Na tom je možné ukázat, jakým jsou Češi opravdu národem. Jsou sice denně konfrontováni českou závistí, udavačstvím, sobectvím, leností nebo podvody, ale nakonec v nich stejně převáží mýtus, který se učili ve škole, který do nich vštěpovali jejich rodiče a prarodiče a který mohou zaslechnout nebo si přečíst denně v masmédiích, totiž o báječném českém národě, o holubičí povaze, o zlatých českých ručičkách, o nejrůznějších českých NEJ- (holky, pivo), o tradici české demokratičnosti a lidskosti.

Těžko uvidíme, jak běžný Čech vypráví nějakému zvídavému turistovi o (dnešním) českém národě, o jeho rysech, o typickém Čechovi, o běžném dni v centru Prahy. Raději se chlubí Sigmundem Freudem nebo Franzem Kafkou. Tyto dvě osobnosti jsou totiž novodobými maskoty českého národa pro okolní svět, i když v době, kdy žili, již nebyli kvůli jazyku nebo rase považováni za Čechy. Mají ale reprezentovat, jací velcí synové a jaké velké dcery z českého národa vzešli, nebo jaké to osobnosti světového významu v Čechách pobývaly. Pro cizince je to hezká pohádka o inteligentním a vzdělaném českém národě. Což o to, nejde popřít, že by se podobně nereprezentovaly i jiné státy, zatímco takovému turistovi přijíždějícímu do Čech ona pohádka rychle skončí, když za svůj, byť krátký pobyt bude ulehčen o doklady a peníze kapesním zlodějem, okraden taxikářem, odnese si vzpomínku o neochotném a jazyky nevybaveném (nejenom) policistovi, o drahých, leč páchnoucích záchodkách pražských a o prazvláštním cenovém bonusu, ale ne pro něho, na účtence v restauraci.

Český stát se může snažit v zahraničí prezentovat sebelépe a lákat turisty k návštěvě Česka, avšak nezmění-li se praxe, není šance si turisty udržet, příznivý pohled na Českou republiku také ne. Je poučné si přečíst, co o České republice píší v zahraničí - negativa jasně převyšují, vše jen zachraňuje minulost: památky a slavní jedinci žijící kdysi v Praze. O českém člověkovi nebo o životě v centru Prahy se píše vždy záporně. Češi si musejí uvědomit, že prvním předpokladem zlepšení je sebereflexe, uznání skutečného stavu věcí a snaha zlepšit je, básnit o krásné Praze a holubičí povaze se má až nakonec. Čili, skutky, nikoliv prázdná slova.

Český národ mezi iluzí a skutečností

Od doby obrozenecké se to v českém prostředí jen hemží různými provoláváními o udatném a hrdinském národě. Známé je jistě prvorepublikové provolání: "Národ sv. Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nemůže být národem otroků." Ach, jak úsměvné. Typický projev komplexu méněcennosti. Nedůvěra ve vlastní sílu, opření se o modly.

Mluví-li se o vzdělanosti, takřka každý Čech vytasí se jménem Jana Ámose Komenského. Ale vypovídá to snad něco o (dnešní) vzdělanosti českého národa? Chtějí-li se Češi chlubit vzdělaností, měli by ji podložit jinak. I přesto bychom mohli nazvat Čechy národem Komenského, ale jde to snad? Rozhodně mají v českém národě drtivou převahu ti, kdo čtou denní komentáře v Blesku, než ti, kteří si přečetli spisy Komenského. Češi také rádi hovoří o své lidskosti a humanitě... Pravda, Petr Chelčický se proslavil svými humanistickými příručkami, ale kdo z Čechů je četl? Zvěrstva při odsunu Němců příliš onu lidskost nepotvrzují. Dodnes Češi rádi vzpomínají na udatné husity, jak v 15. století vzdorovali celé Evropě, ale přitom zapomínají, že to byli i lupiči a vrazi. Žižka, podle dnešních měřítek, vrah masový.

Že Češi mají za vzor T. G. Masaryka, neznamená, že sami jsou demokraty. Trpí závažným nedostatkem demokratičnosti. Bylo by však chybou hledat hlavní příčiny oné absence demokratičnosti v komunistickém režimu - ostatně svádět vinu na jiné také patří k českému bontonu - není náhodou, že v žádné jiné zemi nastupujícího sovětského bloku než v Česku (ani ne na Slovensku) nevyhrála po válce v relativně svobodných volbách komunistická strana.
Ještě jeden důsledek mělo obrození. Evropské školství a vzdělanost se pojily s latinou, poté s živými jazyky, např. němčinou, nikoli však s češtinou. Čeština požadavkům doby nestačila - teprve s odstupem mnoha let, koncem 19. století, si vytvořila klopotně a zcela uměle potřebné moderní a odborné názvosloví. Kdo z Čechů měl vzdělání, měl ho v němčině a nebýval vždy zaníceným českým národovcem. Těmi byli většinou "potomci služek a kočích", jak se o Češích po 1. světové válce vyjádřil velký přítel Čechů, britský diplomat Bruce Lockhart. Pojmy jako "svobodné rozhodnutí", nebo "diskuse" byly pro ně něčím neznámým, byli zvyklí na poslušnost, neodmlouvat a držet své názory "za zuby". To ovšem mnohdy vede ke kompenzaci ve formě pomluv a zvyšuje nebezpečí příležitostného zákeřného útoku při oslabení pána. Když se rozpadla c. a k. monarchie, bylo potřeba doplnit místa ve státní správě a ty právě zaplnili takoví málo vzdělaní "potomci služek a kočích". Se všemi důsledky. Obdobně se to opakovalo po zvratech v roce 1948 a 1989. Také v tomto mechanismu hledejme příčinu setrvávajících nedostatků českého národa.

Po sametové revoluci se pojem demokracie a svobody smrsknul do toho, že mohu dělat, co chci (pokud na to mám). Kradení státního majetku, rozsáhlé finanční podvody a pro to vžitý výraz tunelování, který byl poprvé použit v Česku a pak se rozšířil do celého světa (anglicky asset-stripping), je důsledkem absence demokratických a morálních hodnot v hodnotovém žebříčku českého člověka. Pomíjí se totiž skutečnost, že pravou demokracií může být jen země, která nejenom má v ústavě zakotveny demokratické principy, nýbrž i její občané jsou prodchnuti demokratickými hodnotami.

Češi také postrádají jednu z nejdůležitějších součástí demokracie: schopnost diskutovat. Mají svůj vyhraněný názor, ale nejsou ochotni o něm diskutovat. Považují jej za jediný správný a nechtějí připustit, aby jim někdo - podle nich - "nutil" názor jiný, natož aby přiznali, že je o svém názoru i přesvědčil. Jsou hluší k racionálním argumentům, nezapadá-li názor diskutujícího do jejich vidění světa, je jeho názor odmítnut. Basta.

Pro Čechy je též typická neúcta k autoritám, zásadní nerespektování zákonů, postrádání smyslu pro pořádek. Neustálé odvolávání se Čechů na demokracii a svobodu je jen omíláním prázdných floskulí, která v českém prostředí žádný obsah nemají. Úporně se udržující mýtus o vrozené demokratičnosti české či slovanské společnosti, byl založen na rovnosti v chudobě, avšak ani to dnes již neplatí.

Bez vize budoucnosti

Zeptáte-li se běžného Němce na éru německého nacionálního socialismu, odsoudí ho a omluví se za něj; zeptáte-li se běžného Čecha na éru komunismu, můžete dostat lecjakou odpověď. Češi se doposud neuměli vyrovnat s komunistickou minulostí. Bohužel, diskuse na toto téma je takřka nemožná. Podstata věci je stále zahalována podružnými věcmi. Není důležité, že se za komunistickému režimu někomu žilo dobře; ostatně i v tom nejhroznějším režimu se někomu žít dobře musí, jinak by snad jeho existence byla nepředstavitelná. Podstatné je, že realizace komunismu se ukázala jako nemožná a všechny pokusy o něj byly jen omylem, podle čehož také skončily: destrukcí z vnitřku. Že morálně selhala v souvislosti s komunismem většina Čechů (stejně jako Němců v éře nacionálního socialismu), že by měli nastoupit cestu pokání jako Němci, si připustit nehodlají.

Když se Češi nedokáží vypořádat se svou minulostí, těžko očekávat, že vědí, jak naložit s budoucností. Jak již bylo řečeno, Češi nevědí, kým jsou, co chtějí a kam směřují. Dnešní česká politika to jen potvrzuje: nejdalekosáhlejšími programovanými cíly hlavních politických stran jsou ekonomické nebo sociální reformy, které navíc ani jedna ze stran už léta nedokáže (nebo s ohledem na elektorát nechce) prosadit. Reformy možná dokáží uspokojit materiální potřeby občanů, duchovní obsah však schází. Kam má směřovat Česká republika? Kam má směřovat Evropa? Na takovéto otázky žádná česká politická strana odpověď nedává. Jakákoliv vize budoucnosti akutně chybí.

Čechům velmi chybí kritické posuzování sebe samých. Na svoji historii nahlížející nekriticky a mají o ní samé růžové představy. Vyvyšují se nad jiné národy, ale ke svému nacionalismu nejsou se ochotni za nic doznat. Vyjádří-li někdo z okolní země svůj názor na historii, který zrovna neodpovídá českým růžovým představám, je hned označen za nacionalistu, ba šovinistu. Učiní-li tak Čech, tak je buď zaprodanec, nebo kálí do vlastního hnízda.

Zbytnělé národní sebevědomí a na druhé straně jeho absence logicky vedou k nedůvěře vůči ostatním zemím (národům), přímo ke strachu z nich, uzavíráním se do sebe a k vyvyšování se nad ně. Důsledky se poté projevují i ve vztahu k Evropské unii. Mnozí Češi jsou nezvratně přesvědčeni, že jim chce Unie ubližovat, možná by se hodilo slovo vykořisťovat, že s nimi nejedná jako s rovnými... Nadávají na ni pak ve svých oblíbených hospůdkách nebo ventilují své utkvělé představy v novinách či časopisech. Často přirovnávají české členství v EU k sovětskému vazalství před r. 1989. Národní pasivita společně s nedostatkem sebevědomí se opět i zde projevuje. Místo, aby Češi za své požadavky bojovali, místo, aby se snažili křivdy odčinit, raději rezignují na vzájemnou evropskou spolupráci a uchylují se k primitivnímu nadávání na Evropskou unii. Rádi se považují ale za vlajkovou loď postkomunistických zemí, protože mají být i první postkomunistickou zemí, která bude předsedat Evropské unii. Národní komplex méněcennosti společně s jeho překompenzací nechávají pozdravovat...

Složitosti českého nazírání na svět, jeho míjení se s realitou, nechápou Češi sami, natožpak cizí národy. Nelze se pak divit, když jsou Češi, ve vzácných okamžicích, kdy se o Česko v zahraničí vůbec někdo zajímá, za hlupáky Evropy.


O právu se ptát a pochybovat

28. prosince 2009 v 15:57 | Ota Ulc |  Clanky jinych autoru
Byl jsem ponouknut napsat zase něco o Obamovi a šmahem jsem odmítl, po zkušenosti s reakcemi nejednoho čtenáře na "zlostné lži zapšklého senilního staříka", že jsem obamafob, zaslepený maniak.

Kritikům přitom vůbec nevadí někomu přisoudit něčí citát. Když někoho cituji, jsou to jeho a ne má slova. V textu Trestání politicky nekorektní neposlušnosti (NP, 8.12.09) to byla slova amerického publicisty Lou Dobbse, jeho kritiky nehorázností návrhu imigračního zákona, v Kongresu právě projednávaného. Nejeden čtenář mě ale zatratil jako lháře za slova, která jsem neřekl, za nesmysly v zákoně, který dosud neexistuje. "Ultrakonzervativní názory, jež budí neblahého ducha McCarthysmu a rasismu" - takový jsem padouch, napsal a notně rozkošatil čtenář v dopise, zaslaném do jiného časopisu, v němž, jakož i v jiných zdrojích se domáhá jeho publikace.

Po seznámení s textem, e-mailem obdrženým "The Mystery of Barack Obama Continues" autora Steve Baldwina z instituce Western Center for Journalism, jsem přece jen změnil názor a rozhodl se zabývat zásadní, nezodpověděnou otázkou: automatickou povinností dosavadních prezidentů a uchazečů o takový úřad dát k dispozici údaje, dokumenty, důkazy o jejich předchozím životě - předložit všemožné certifikáty, list rodný, manželský (v případě Reagana i rozvodový), lékařské vyhodnocení zdravotního stavu, důkazy o dosaženém vzdělání, pozdějším počínání a - v Americe tuze důležitém - plnění daňových povinností, situace finanční, angažovanost investiční, v době vrcholné funkce jejich povinnost takové vztahy zmraznit, od nich se distancovat. Zbavit se vlastněných akcií, jejichž prodej ve zrovna nevhodné době může znamenat, že do Bílého domu s velkou slávou vstupuje finančně dost ochuzený vítěz.

Operacemi kandidáta John McCaina, postiženého rakovinou kůže, se média podrobně zajímala, jakož i bohatstvím jeho manželky Cindy, a není známo, že dotyční by nebyli vyhověli. Taková povinnost transparency ("průhlednost, upřímnost")ale značně kontrastuje s výjimkou, jíž je právě Barack Hussein Obama, vzdor jeho zdůrazňovaným předvolebním slibům (o "open government" a "full disclosure"). Z jeho autobiografie Dreams From My Father se zájemci o specifická fakta příliš nedozvědí. Již zmíněný autor Baldwin tvrdí, že Obama odmítl odtajnit podrobnosti o svém zdravotním stavu (to unseal medical records), nedal k dispozici doklady týkající se jeho vzdělání - z Harvardovy univerzity, Kolumbijské univerzity, z Occidental College v Los Angeles, ba ani z tzv. prep school Punahou na Hawaii. Tam žádost o přijetí, obsahující údaje o jeho narození, záhadně zmizela. Nedosažitelná je též dokumentace z Occidental College, na níž Obama byl veden jako indonéský student s jménem Barry Soetoro. Advokáti, kteří už Obamu stáli hodně přes milion dolarů, jednak úspěšně zabraňují zveřejnění, jednak se materiály pozmění, zapečetí, jsou neověřitelné, ztratí se k nenalezení. Proč takové tajnosti?

Nejdůležitějším dokumentem je Obamův rodný list a zjištění místa jeho narození. Ústava by ho diskvalifikovala od oprávnění stát se prezidentem v případě jeho narození mimo USA, což tvrdí rostoucí počet hlasů vzdor úsilí Bílého domu je bagatelizovat, za směšné pošuky je vydávat. A v případě potřeby vytáhnout tu nejmocnější zbraň - obvinění z rasismu. Perfektní to manévr, jehož univerzální platnost potvrzují i názory bývalého prezidenta Cartera.

O předložení rodného listu u soudu usiloval právník Gary Kreep, čemuž Obamovi právníci úspěšně zabránili. Během prezidentské kampaně 2008 Obamův tým zveřejnil tzv. Certificate of Live Birth. Ten ale tři odborníci (authentification experts) odmítli jako vyložený podvod (obvious phony). Nicméně Obama nadále odmítá předložit autentický Long Form Birth Certificate, obsahující informace o příslušné porodnici a totožnosti přítomného lékaře.

Opakovaná otázka: proč rodný list tolik tajit, proč nepředložit, tím se zbavit otravných šťouralů, iniciátorů stále početnějších soudních iniciativ, a rovněž si ušetřit další milion zbytečně vyhozených peněz pro drahé advokáty?

Šťoural Baldwin vznáší další otázku, kdo že financoval jeho studia, zejména hodně nákladnou Harvard Law School? Nikdy totiž nebyl předložen důkaz, že by byl zažádal a obdržel studentskou půjčku. Obama odmítá v této věci dát k dispozici jakékoliv materiály, vzdor opakovaným žádostem od Chicago Tribune, významných novin ve městě, jež se stalo Obamovou politikou bází.
Oprávněný je předpoklad (It appears - "Vypadá to..."), že peníze získal ze zahraničních zdrojů. Khalid Al-Mansour, poradce saúdského prince Al-Walid bin Talaha, se svěřil Percy Suttonovi, významnému politikovi v New York City (Manhattan Borough President), že sháněl peníze k uhrazení Obamových školních poplatků. Prince Talah byl největším dárcem islámské organizaci CAIR, kterou americká vláda v roce 2007 v soudním procesu o financování terorismu označila jako unindicted co-conspirator ("nezažalovaní spoluspiklenci"). Tři představitelé CAIR pro svou teroristickou činnost zažalováni byli.

Jiná záležitost, s otazníkem: federální zákon vyžaduje povinnost od všech mladých Američanů mužského pohlaví se zaregistrovat u Selective Service, být k dispozici vojenské službě v případě války.(Což jsem kdysi, po emigraci do USA, také jako neobčan učinil.) Pátrající šťouralka Debbie Schlussel ale objevila, že Obama ve vyžadovaném mladistvém věku tuto povinnost pominul a udělal ji se zpožděním teprve až jako politik, a to v roce 2008 způsobem hodnoceným jako podvod, federální zločin (fraud, a felony). Padělatel si však počínal ledabyle: zapomněl pozměnit tzv. Document Location Number, aformulář, vydaný v roce 2008, vyplnil s datem 4. září 1980, údajně podaným na Hawaii, tedy v době, kdy studoval na Occidental College ve víc než tisíc mil vzdálené metropoli Los Angeles. Oprávněnost takových tvrzení podpořil Stephen Goffman, bývalý pracovník FBI ve vyšší funkci.

O motivech Obamovy tuze pozdní registrace u Selective Service si lze ledacos myslet, ale daleko víc matoucí je záhada, věru mysterie, v případě jeho Social Security Number. Jedním z prvních kroků kohokoliv v této zemi legálně sídlícího je zajít a registrovat se na úřadu sociálního zabezpečení, kde obdrží devítimístné číslo, které ho bude doprovázet celý život. Pod ním jsme vedeni u berního úřadu, ve finančních transakcích (banka, mutual funds, akcie atd.), číslo je klíčem k identitě dotyčného, jím se lze nezřídka dostat k jeho majetku (prý snazší než vyloupit trezor). Takže toto SSN (Social Security Number) nutno tajit, s ním se nesvěřovat.

Velmi čilá advokátka Orly Taitz v Los Angeles má mezi svými klienty několik armádních důstojníků odmítajících sloužit pod Obamou, jehož nepovažují za legitimního prezidenta a tím i svého hlavního velitele. Pro ni pracuje soukromý vyšetřovatel (private investigator) Neil Sankey, který ve svém pátrání po Obamových předchozích adresách objevil i jeho SSN - nikoliv jedno číslo, ale jejich dva tucty! V době studií na Harvardu (stát Massachusetts) měl dvě SSN, obě začínající trojčíslím 042, o němž se podařilo zjistit, že se vydávalo pouze v období 1976-1977 ve státě Connecticutu, kde Obama nikdy nežil. V té době jako patnácti až šestnáctiletý žil na Hawaii. Později ve Washingtonu, jako senátor, měl SSN začínající trojčíslím 282. Mysterie jedna za druhou. Kriminalisté se s nimi setkávají v případech všelijakého druhu podvodů - daňových, nemovitostních, financování politických kampaní, volebních machinací.

Proč tomu tak je v případě nynějšího nájemníka Bílého domu,. laureáta Nobelovy ceny míru, v mnoha -. zejména evropských - očích mesiáše, spasitele lidstva?

O odpověď se nepokouším, pouze bych si rád udržel své právo vznést takové otázky, vědom si ovšem rizika osočení z rasismu, maccarthismu a dalších hanebností.

Rovněž bych se rád mýlil ve svém předpokladu, že nejvýznamější media kalibru The New York Times, však tolik liberální a postuláty o svobodě slova a projevu tolik zdůrazňující, žádné takové otázky týkající se Obamy si netroufnou. prezentovat..
- - -
Prozatím došlo ke čtyřiceti devíti iniciativám soudní cestou se domáhat zjištění, zda Obama je oprávněn zastávat úřad prezidenta. Prozatím všechny soudy, včetně Nejvyššího soudu ve Washingtonu, odmítly se tak ošemetnou záležitostí zabývat ("to be denied a full hearing"). Toť v zemi světově proslulé soudním projednáváním i těch nejbizárnějších pitomostí. O příčínách takové univerzální neochoty si lze ovšem ledacos myslet.

Jenže, jak už jsem jednou psal (NP, 8.12.09), pravidlo neochoty justičních stolic všech stupňů snad už konečně nachází svou výjimku, a to v Kalifornii, v kuráži federálního soudce (U.S. District Judge) Davida Cartera (nepochybně bez příbuzeneckého vztahu s jmenovcem Jimmy Carterem), bývalého přříslušníka námořní pěchoty, nyní juristy prozatím nezastrašitelného.

Hodně zájemců, včetně válečných veteránů, přišlo k zasedání u federálního soudu v Santa Anna, kde se Obamovi advokáti tuze domáhali odmítnutí žalobního požadavku, aby jejich klient musel předložit originál svého rodného listu k inspekci, verifikaci, a tím by jednou provždy všechny pochyby zmizely. Advokáti se domáhali odmítnutí požadavku - inciativy prý frivolní (frivolous) - a rovněž tvrdili, že toto je nesprávný soud, aby rozhodoval - aniž však specifikovali, jak by správný soud mohl vypadat. Snaha takových obhájců se nedařila a po hodinu a půl trvajícím úsilí, viditelně zfrustrováni, od soudu odešli.

Soudce Carter několikrát zdůraznil závažnost této kauzy, která musí být co nejdřív rozhodnuta, aby za nynější situace, když se válčí ("this time of war"), ti, kteří nasazují svůj život, věděli, zda tento prezident je věru oprávněn být jejich hlavním velitelem (commander-in-chief). Carter nařídil stání na den 26. ledna 2010. Ovšem, jak už jsem byl napsal minule, dosavadní zkušenost nabádá ke skeptické opatrnosti - třeba se zas něco zvrtne, soudce rezignuje, onemocní, třeba umřen bude.

---
Poznamka R.H.: Ota Ulc se neodvazil - ja se odvazim. Tak uz vite, proc maji v Cesku takove uznani a respekt pro Obamu? Dokazou ho pochopit! Je to prece taky lhar a podvodnik a komunista! Obama by mohl byt Cech!




Zasypou mne vapnem, abych nesmrdel...

28. prosince 2009 v 14:34 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Jak mne muzete soudit - spravedlivi
myslete si ze lzu - asi bude mi lip
kdyz reknu pravdu - kazdy jen civi
jsem delegovan k tomu, abych chcip

Kdyby mne snad nechali u ohradky promluvit
urcite bych nehrdinsky rekl, co bych mel
je mi lito - naucil jsem se uz jinak zit
a zasypte mne vapnem, abych nesmrdel !

Je mi jasne, ze ma hlava blba nesmysly blekota
kdyz jsem vul, tak jsem vul ze vsech stran
a za hrubou skorapkou se skryva mekota
a za opadanou fasadou treba nejaky elegan

Me hory jsou jine a na vrcholech je dym
nepotrebuji lezt az nahoru, nejsem Demjan
a udolim stinu smrti se uz jit nebojim
protoze nejvetsi parchant v udoli jsem ja

Nehrajte to na city - to mne uz neboli
neverim uz na nikoho, neverim na viru
tu mas nuz do zad a tady chleb se soli
zabte mne, cnostni a spalte jak Indiru

Tres v rukou - ten nemusis mi zavidet
ani krev co tekla mi z nosu a ze zil
a to vsechno za min nez za tricet let
chcete mi snad tvrdit, ze jsem nezil?


I am just going outside and may be some time...

28. prosince 2009 v 4:01 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Tak jako kdyz vecer slunce do vody se nori,
norim se a sve diapozitivni sny koupu taky ja,
s naturou nestalou okusil jsem vuni mori,
tu a tam se ptal a odpoved mi stale unika,
snad jen to uz ted mohu rict - prozatim -
jednoho rana se uz z more nevratim.

Zivi a mrtvi a ti, co jsou na mori lodi,
ti treti lide po ostri britvy chodi,
pro slany dech more neni kdo by se zalek
mesicu, roku, bouri a vetru, hloubek a dalek,
snad ted vidis na dunach s piskem navatym,
ze jednoho rana se uz z more nevratim.

Dost dlouho jsem plul mezi pristavy a mesty,
dost dlouho jsem krizoval silnice a cesty,
videl jsem barvu, svetlo, co jen vim,
dotknout se slunce se ted uz nebojim,
kdyz visi nad hlavou jak z lodi dym
jen jedno vim, rano uz se z more nevratim.

Arlington

25. prosince 2009 v 23:56 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Pred mnoha lety, kdyz jsem poprve prijel do Washington D.C., tak prvni misto, ktere jsem navstivil (hned po Tyson's Corner, kde jsem bydlel a pochopitelne the Congress) byl Arlington National Cemetery. Je to na zapadnim konci Mall, hned za mostem za Lincoln Memorial. Lincoln ma Memorial, nikoliv Monument -monumentem je zvan Washington Monument. A ted pred vanocemi mi prislo jedno patrioticke predvanocni prani, ktere vam tady rad predkladam a prekladam - fotky pochazi taktez z toho mailingu. Je to o Hrobu Neznameho Vojaka, ktery se nachazi na arlingtonskem hrbitove a jsou to pry nejcastejsi otazky se vztahem k tomuto objektu.

1. Kolik kroku strazny udela pred Hrobem Neznameho Vojina a proc?

Odpoved: 21 kroku. Ma to souvislost s poctou 21 vystrely z dela, ktera je nejvyssi poctou, ktere se muze dostat nejakemu vojenskemu ci zahranicnimu predstaviteli.

2. Jak dlouho stoji strazny nehybne na konci tech 21 kroku, predtim nez se otoci a kraci zpet - zase tech 21 kroku?

Odpoved: Stoji nehybne 21 sekund - presne ze stejneho duvodu jako v predchozi otazce.


3. Proc jsou rukavice vojaku mokre nebo vlhke?

Odpoved: Rukavice vojaky jsou umyslne navlhceny, aby se zabranilo tomu, aby vojakum nevypadla puska z rukou.
4. Ma vojak tu pusku porad na jednom rameni? A kdyz ne, tak proc?

Odpoved: Vojak nosi pusku na rameni, ktere je odvraceno od Hrobu Neznameho Vojaka. Kdyz dokonci svych 21 kroku, udela celem vzad a premisti pusku na opacne rameno - odvracene.


5. Jak casto se straz strida?

Odpoved: Straz u Hrobu Neznameho Vojaka se strida kazdych tricet minut. Dvacet ctyri hodin denne, 365 dnu v roce.



6. Jake jsou fyzicke pozadavky na strazneho u Hrobu Neznameho Vojaka?

Odpoved: Vojak, ktery chce byt straznym u Hrobu Neznameho Vojaka musi byt mezi 5'10" az 6'2" vysoky a obvod pasu nesmi presahnout 30" - nesmi byt tedy pupkaty. Musi se zavazat ze budou straznymi dva roky, budou zit v blizkych kasarnach a nebudou pit zadny alkohol ve sluzbe ani mimo sluzbu a to prosim dozivotne. Musi se zavazat, ze nebudou sproste mluvit na verejnosti a nezneucti unformu ci Hrob jakymkoliv zpusobem. Po dvou letech ziskavaji odznak ve tvaru vence, ktery se nosi na klope a dava najevo, ze drzitel slouzil jako strazny u Hrobu Neznameho Vojaka. V soucasne dobe je jen okolo 400 drzitelu tohoto odznaku. Strazni se musi drzet techto zasad po zbytek zivota a a nebo se vzdat odznaku.

Jejich boty jsou vyrobeny ze zvlaste silnymi podrazkami aby udrzely teplo a udrzely chlad od nohou. Podpatky jsou olemovany kovovym rameckem, jdoucim az ke spici boty aby udelaly ten hlasity zvuk pri zastaveni. Na uniforme nejsou zadne vrasky, puky ani lint a strazni se oblekaji do sluzby pred velkym zrcadlem od zeme ke stropu.

Prvnich sest mesicu sluzby vojak nesmi s nikym mluvit ani sledovat televizi. Veskery cas mimo sluzbu je venovan studiu 175 vyznamnych lidi odpocivajicich na Arlington National Cemetery. Strazny musi vedet, kdo jsou a kde jsou ulozeni k vecenemu odpocinku. Mezi temito vyznamnymi lidmi jsou prezident Taft, boxer Joe Louis a nositel Medal of Honor Audie Murphy - nejvice dekorovany vojak druhe svetove valky.

Kazdy strazny stravi pet hodin denne pripravou uniformy pro strazni sluzbu.


Kdyz v roce 2003 hurikan Isabelle se blizil k Washingtonu D.C. cely Congress (Senate a House) naridil dva dny volna behem hurikanu. ABC Evening News reportovalo, ze kvuli nebezpeci hurikanu vojensti strazni Hrobu Neznameho Vojaka dostali povoleno se vzdalit ze sveho stanoviste. Vsichni predpisove odmitli nabidku "No way, sir!" - a i kdyz byli promokli az na kuzi tropickou bouri, jejich nazor byl ze straz u Hrobu Neznameho Vojaka neni jen vojensky ukol, ale i nejvyssi pocta, ktere se osobe v ozbrojenych silaxg Spejenych statu muze dostat. Hrob Neznameho Vojaka je nepretrzite hlidan (24/7) od roku 1930.