Prosinec 2009

Pozdrav z Alp ...

22. prosince 2009 v 17:45 | Jenda |  Clanky jinych autoru
Text: Tak uz je to jasne: smrdime!



p.s.
Prestoze clip muze pusobit jako legrace, italska divka to, co v nem rika myslela naprosto vazne. Den predtim se se mnou na toto tema bavila. Mela smysl pro humor a svolila k filmovani clipu. Litovala, ze pan Hedvicek nema italskou verzi blogu. V horskem stredisku v te dobe bylo asi 80% turistu z vychodni Evropy a vetsinu tvorili Cesi.

No Mas!

21. prosince 2009 v 5:06 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Vcera jsem byl na vanocni party u kamarada. Prisel tam za mnou jeden z dalsich kamaradu, rikejme mu pilot Frank, ktery se kamaradi s jednou ceskou spisovatelskou velicinou zijici v USA a casto se bavi telefonem a ze dostal za ukol se mne neco zeptat. Prave jsem pojedl talir plnenych paprik s knedlikem a rajskou a ted jsem byl v prubehu uz druheho talire vynikajiciho gulase, takze jsem byl jasne v dobre nalade a prikyvl jsem. Otazka znela: Co pry sleduji svymi clanky na blogu? Je mym umyslem urazit vsechny Cechy a naprosto je nasrat?

Jsem overeny mistr zkratky, tak jsem prikyvl podruhe a povidam: "Jo. Nez umru - abych se pomstil. Pak je uklizeno." To mu vyrid, Franku! Frank to nechtel vzdat a pustil se se mnou do diskuse, kolik asi lidi takhle nasiram. Asi hodne, ale hodne lidi se mnou souhlasi, branil jsem se. Mam schovane tisice dekovnych emailu (dekovne emaily si schovavam, ty z Ceska co mi sproste nadavaji zase mazu). Ale to s tebou souhlasi temer vyhradne jen emigranti, argumentoval Frank. No a? Aspon 70-80% meho pravidelneho ctenarstva jsou emigranti, jen ten zbytek je z Ceske republiky - takove procento uspechu nema ani Obama! A kdyz pripocitas ty tisice ctenaru ze vsech ceskych blogu, odkud mne vyhodili, statisice z blogu Respektu (odkud mne taky vyhodili) a dalsi statisice z blogu Lidovek (odkud mne taky vyhodili po tom, kdyz jsem v tabulkach vedl prvnich 50 nejctenejsich clanku, vsech 50 byly moje) a pridate temer pul milionu ctenaru z tohoto blogu, tak v celkovem souctu to mate pres milion ctenaru jen za posledni dva roky! Za tu dobu jsem jim uz doufam musel zpusobit nejakou psychologickou skodu na lidech a materialu, ne?

A co jsem to zase napsal za clanek, ze Praha je ruske mesto? Ja rikam, ze jsem to nenapsal ja, ale ceske noviny Mlada fronta nebo kdo a ja jsem na to jen upozornil! A je to tak lepsi! Kdybych to napsal ja, tak budou vriskat jak tu jejich zemi pomlouvam a kdo vi co jeste a takhle kdyz to maji potvrzene jejich komunistickymi novinami, tak nemuzou mektat a muzou jen soupat nohama.
Proste kdyz prijde na Prahu, tak svoboda projevu neni moc po chuti ani emigrantum, kteri tu ziji 42 let.... A cestou domu jsem si vzpomel na tuhle basnicku.

Dnes vecer

Sestup az dolu k mori
sedni si tise do pisku
obejmi lytka rukama
a bradu poloz na kolena
a poslouchej more, jak si povida
nesouvisle
bez hlavy a paty o vsem moznem
starecky tlacha a placa
vlnami do oblazku
je uz hodne stare
a ma pravo byt senilni


Sestup az dolu k mori
a nechej ho vypravet
tisice let stare pribehy
o nepoucitelnych
Sestup az dolu k mori
a nechej ho at se vykeca
jak potrhly poeta ze svych traumat
mas cas a teplo tu je, proc ne
a pak pockej az te z pisku zvedne
posledni zablesk majaku
z ostrova Faru


Blues pro mou byvalou lasku...

20. prosince 2009 v 4:38 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Jen nabizim k poslechu pisnicku. Autorem hudby je temer urcite Goran Bregovic a autorem textu Zeljko Bebek, ten co zpiva, hraji Bijelo dugme. Cesky preklad je muj, anzto nemuzu predpokladat, ze byste ve svem svetopupkovsti a ceske sebestrednosti rozumeli jinak nez cesky :-) - preji prijemny poslech.


Blues pro mou byvalou lasku

Nikdy se nechci vratit do sveho rodneho mesta
nikdo mne tam neceka
uz davno vybledli vsichni lide
a uz davno neznam jejich jmena
jen kdyz se ochladi
a kdyz vetry oplakavaji den
vzpominam na Tebe ma byvala lasko
na ty neznosti davne
neco mi zazni do srdce
a vim
ze jsem na svete sam.
A kdyz Te ted znovu vidim
co bych o sobe mohl rict
snad ze jsem potkal spousty lidi
a pritele jsem nemel ani jednoho
a ze jsem byl hladny i syt
vesely i smutny, prohraval i vyhraval
ze mne milovalo par zen
a ani jednu sem nemiloval ja
a neco mi zazni do srdce
a vim
ze jsem na svete sam.
Moje lasko, moje lasko
byvala lasko
uz unaveny deda jsem
i kdyz vypadam mlad.


Krásný výhled na Prahu aneb Vrazi z Cha-songu...

20. prosince 2009 v 4:04 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Devadesátá léta začínala a starší bělovlasý muž seděl v předpokoji u okna s krásným výhledem na Prahu a čekal "až bude připuštěn". Nepřišel sám od sebe, byl předvolán. Před téměř čtyřiceti lety byl vojákem z povolání a přes Mongolsko a Peking se dostal až do Koreje. O tom to bude. Mluvilo se o vstupu do NATO. Kdo by si to kdy pomyslel!

Válka v Koreji byla pro Rusy nejen příležitost studovat americkou armádu a její vybavení, ale i příležitost věnovat se pokusům, o kterých se doktoru Mengele mohlo jen zdát. Ale Rusové by se tím nešpinili, na špinavou práci měli přece československé "lékaře". Jako součást "zpravodajské mise" zřídilo Československo v Severní Koreji takzvanou "nemocnici". Oficiálně byla tato nemocnice určena k léčení válečných zranění, takový český MASH, ve skutečnosti ale sloužila jako středisko, ve kterém českoslovenští lékaři experimentovali na amerických a jihokorejských zajatcích. Pravá sezóna začala, když po bitvě u Cha-songu (Kaesongu) bylo zajato větší množství černošských amerických vojáků. Rusové měli na běžné pokusy dost materiálu ze svých vlastních gulagů, ale černochů tam tedy moc neměli.

Velitelem československých operaci v Koreji byl plukovník (později generál) Rudolf Babka ze zpravodajské služby vojenské rozvědky Generálního štábu, který byl v Koreji jako diplomat ministerstva zahraničí ČSR. Skutečným šéfem této "nemocnice hrůzy" byl plukovník profesor MUDr. Dufek, srdeční specialista, původně sovětský občan, který emigroval do Československa a byl vedoucím "výzkumu" v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. (viz ref 2 a fotografie na http://www.humintel.com/článek56.htm ) V počáteční fázi této operace v Koreji bylo zapojeno osmnáct českých a slovenských "lékařů" (ano prosím, doktor Ludvík Souček taky) a větší množství pomocného personálu (Bureš, Tauš, Dědík, Placák). V době přípravy na tento úkol bylo několik československých lékařů školeno v oblasti atomového záření a jeho účincích na lidské tělo v Institutu atomové medicíny v Dubně u Moskvy.

Tito odborníci (všichni dobrovolníci) pak prováděli pokusy s ozařováním amerických zajatců v severní Koreji. Rádioizotopy byly pro tyto pokusy na zajatcích dopraveny do severní Koreje že Sovětského svazu. Další pokusy byly prováděny s drogami. Zajatci dostávali injekce se vším možným a sledovalo se, kolik toho asi voják vydrží. Hlavními "vědeckými výzkumnými úkoly" byla teorie miniinfarktu a Chruščovova teorie o morálním rozkladu západní společnosti drogami. Ti zajatci, kteří měli tu drzost tuhle československou lékařskou péči přežít, byli usmrceni a spáleni. Za tímto účelem sestrojili českoslovenští odborníci - to víte "zlaté české ručičky" - i přenosné krematorium. Obsluhoval ho další dobrovolník, František Kravácček.

Dalším žádaným výsledkem bylo donutit zajatce pomocí drog zříci se USA a pak ho využít k propagaci výhod komunistickém systému. Celkem 23 amerických vojáků se takto "rozhodlo" rozejít se s Amerikou a odejít do Číny nebo do jiné komunistické země (viz link 7). John Roedel Dunn, původně z Baltimore, odešel do Pekingu, tam se oženil s pracovníci československého vyslanectví a odstěhoval se s ní do Československa. Reportérovi AP, který po něm v březnu 2002 pátral, se ho nepodařilo najít.

Nebyl sám. Dle zpravodajského pobočníka presidenta Eisenhowera, plukovníka Phillipa Corsa, který dohlížel na závěrečnou poválečnou výměnu zajatců v Panmunjonu, chybělo při závěrečném sčítání 610 příslušníků americké armády a přes 300 příslušníků letectva. Pokud se nevypařili, tak se vykouřili z československého krematoria a nebo skončili v Československu nebo Rusku.

Československý lékařský mengelismus nebyl v té době už nic nového. Průkopníkem byl MUDr. Otto Roubíček, spolupracovník doktora Mengele z Osvětimi, bývalý ředitel OÚNZ v Jičíně, který, když byl ještě vězeňským "lékařem" ve Valdicích v padesátých letech, zorganizoval komunistickým režimem schválenou akci "Krev pro rudou Koreu" a masově odebíral krev vězňům až do úplného vyčerpání. "Vyčerpaní vězni" byli odesíláni do věznice v Opavě, kde všichni zemřeli. (viz link 14). Píše o tom ve své knize Dvanáct zastavení arciopat Anastáz Opasek, který sám prodělal jeho metody "léčení", v kapitole Valdické zastavení: "Znal jsem velmi dobře tohoto lékaře-sadistu, co se zúčastnil jako pravá ruka Mengeleho selekcí svých soukmenovců." Při podobné akci (kolik jich po celém Československu asi bylo?) byli v malém městečku v Podkrkonoší, v Semilech, zdravotním řadou MUDr. Pluhařem a jeho zdravotní sestrou Remzovou k pokusným účelům usmrcováni věznění kněží injekcemi a jiným způsobem. Tito takzvaní pacienti ztráceli postupně schopnost myšlení, stabilitu, přestávali chodit a umírali. (viz link 13)

V roce 1954, když bylo v Koreji uzavřeno příměří bylo rozhodnuto "nemocnici" zrušit a celý provoz převézt do Prahy - i s pacienty. Celkem byly do Prahy dopraveny čtyři "zásilky" amerických zajatců, každá z nich 25 lidí. Celé operaci veleli generálporučík Evžen Chlad a generálmajor M. Černý. Prahou projížděli v autobusech Škoda 706 RTO se začerněnými skly. Za začerněným sklem je černocha hůř vidět. Muž vzpomínal na jednoho z nich, který i přes značně množství drog v těle byl pořád ještě částečně při smyslech a který se zeptal, kde právě je. Dostalo se mu odpovědi, že v Praze, v Československu. Voják ani nemrkl a zamumlal "Right in the middle. A sphincter of Europe." Nic mu to nepomohlo. Kraváček ho taky spálil ve svém přenosném krematoriu.

Československý lékařský mengelismus slavil úspěchy i v době vietnamské války. V té době už "sovětští vědci" spotřebovali všechny své pokusné objekty z korejské války a potřebovali nové. Koncem roku 1961 náčelník generálního štábu severního Vietnamu generál Quong navštívil Prahu. Během schůze, na které byl přítomen vietnamský náčelník generálního štábu, generál Otakar Rytíř, ministr obrany Bohumír Lomský a tehdy plukovník Jan Šejna, vysvětlil sovětský generál Aleksander Kuščev přítomným, jak byli američtí zajatci z korejské války používáni k lékařským pokusům a jak došly zásoby a jak je třeba je doplnit. Jak strašlivě vždy Češi lezli Rusům do zadku, není žádným tajemstvím. Odpovědné osoby byly okamžitě jmenovány. Z české strany to byl generál Otakar Rytíř, ministr vnitra Josef Kudrna, náčelník vojenské kontrarozvědky generálmajor Josef Stavinoha, náčelník vojenské rozvědky generálmajor Oldřich Burda a jeho zástupce generálmajor Vasil Lálo.

První zásilka amerických zajatců (sedm lidí) z Vietnamu přišla do Prahy v srpnu 1961 a byli držení v budovách v ulici Slunná a Rooseveltova 1 a o dva dny později byli z letiště v Žatci odesláni do Moskvy. Rusové si pak stěžovali, že vzorky byly příliš staré (věkové byli zajatci okolo 40 let, protože to nebyli regulérní vojáci, ale američtí civilisté zajatí v jižním Vietnamu, první oficiální americký vojenský zajatec byl až že srpna 1964), Rusové měli na pokusy radši mladší lidi. Stěžoval si kdekdo. I ředitel Československé akademie věd si stěžoval Antonínu Novotnému, že by českoslovenští vědci a lékaři mohli také VĚDECKY pracovat, kdyby jim Rusové přidělili více zajatců. (viz link 1, strana 18) Chudáci českoslovenští vědci! Neměli si co dát do zkumavky, neměli si do čeho říznout!

Člen UV KSČ Vladimír Koucký, který měl na starosti zahraniční záležitosti, pak začátkem roku 1964 zařídil, aby čeští Mengelové měli dostatek amerických pokusných králíků. Další dohoda o "lékařském výzkumu" byla uzavřena v roce 1965 předsedou vlády Jozefem Lenártem a náčelníkem Hlavní politické správy generálem Václavem Prchlíkem v Hanoi a od té doby byli čeští Mengelové posíláni přímo do severního Vietnamu. Obvyklá "stáž" byla šest měsíců, a jezdili tam jen důkladně "prověření" ve skupinách 8-10 lidí. Dvě "nemocnice" tohoto typu, kde se dělaly pokusy na zajatých Američanech byly i v Laosu. Zkoušela se i účinnost "výslechových drog" (tedy asi něco jako sodium pentothal) a tyto "výslechy" byly řízený generálem Josefem Stavinohou. Podobné "nemocnice" měli ve Vietnamu a Laosu i východní Němci a i oni, stejně jako Češi, podléhali "sovětskému velení".

Ovšem zásilky zajatců k pokusům do Prahy pokračovaly dál. Obvykle to byly dvě nebo tři dodávky ročně, vždy letadlem, které přistávalo na letišti v Žatci. I když letadlo bylo vždy ruské a s ruskou posádkou, označení na křídlech patřilo maďarské, bulharské nebo rumunské armádě. Když taková dodávka přišla, všechen "obyčejný" personál byl vyhnán z letiště, zajatci byli naloženi do autobusu se začerněnými skly a odvezeni do budov na Pohořelci v Praze. Obvyklá zásilka byla vždy dvacet až dvacet pět lidí, pouze jednou, na podzim 1966, přišlo najednou asi šedesát amerických zajatců.

Oficiální verze vždy byla, že to jsou buď zahraniční studenti a nebo zahraniční vojáci, kteří přijeli do Československá na specializovaný výcvik. Objekty v Pohořelci byly stále hlídané a tudíž bezpečné. Často se stávalo, že malá část zajatců, tři nebo čtyři lidé, byla od ostatních oddělena a umístěna v objektech v Rooseveltově ulici a nebo v Korejské, případně Slunní ulici. Týkalo se to většinou zajatců, kteří se rozhodli "spolupracovat". Generál Šejna uvedl, že mezi zajatými Američany byli jednou i dva Australané, kteří byli taktéž nakonec odeslání do Sovětského svazu.

A stejně jako v době korejské války, i tentokrát se českoslovenští "lékaři" mohli přerazit nadšením, když se hlásili k spolupráci na experimentech na zajatcích. Zkoušel se účinek drog v závislosti na věku, rase (černoši byli populární) a inteligenci. Zkoušely se drogy měnící chování jednotlivce, zkoušely se drogy způsobující zvláštní nemoci, drogy způsobující rychle se objevující nemoci, byly zkoušený drogy a biologické organismy pro použití jako vražedné zbraně a také drogy, které by způsobily smrt vypadající jako smrt z přirozených příčin. Zvláštní důležitost měly pokusy s účinkem záření mikrovln s nízkou frekvenci (což později Rusové použili na ozařování amerického vyslanectví v Moskvě). V letech 1966-68 se na pokusech podílelo nejméně patnáct českých "lékařů" a nejméně osm "vědců" z ČSAV.

Další čeští a slovenští "odborníci" se podíleli na pokusech na zajatcích na nejméně dvaceti místech v Sovětském svazu. Kolik stovek českých a slovenských "lékařů" to asi celkem bylo? Kolik z nich dodnes dělá ředitele poliklinik, nemocnic, pracuje na ministerstvu nebo je dokonce "poslanci"?

Dveře se tiše otevřely a sekretářka všustila do místnosti. "Pojďte pane profesore, pan prezident vás očekává."


Zdroje:
1) http://www.aiipowmia.com/koreacw/czechpw.html

2) http://www.aiipowmia.com/ssc/dglss.html
3) http://www.aiipowmia.com/testimony/douglass17.html
4) http://www.ipsystems.com/powmia/news96/sept96.htm
5) http://www.autentico.org/guara/oagmb002.html
6) http://members.aol.com/lilsispam/benge.htm
7) http://ap.tbo.com/ap/breaking/MGAIS6EQFZC.html
8) http://www.cnn.com/US/9609/17/korea.pows/
9) http://www.taskforceomegainc.org/USSR.htm
10) http://www.nationalalliance.org/cuba/benge3.htm
11) vzpomínky plk. v. v. L. C.
12) Michael Caine - What's It All About
13) Robert Ludlum - The Chancellor Manuscript
14) Zbyněk Ludvík, Václav Bureš - Černá kniha minulosti - http://www.zludvik.de
---
A co na to rikaji mistni odbornici jako David Werner, Johanes, Krebs, Pedro a soudruzi z pocitacoveho strediska ACR? Like if I would give a flying fuck! A prohlednete si fotky, kdo najde Soucka, Burese, Placaka (ano otec toho vaseho dnesniho "demokrata") - dostane korunu!


Jak si vojáček prosťáček povídal s Ludvíkem

19. prosince 2009 v 20:06 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
(Revidovano a opraveno dle pripominek Davida Wernera)

Následující vzpomínka bude sebekritická, o tom, jaký jsem byl trouba, a o tom, že každý může být trouba, když neví, s kým se zrovna baví - což je obzvláště platné při dnešní propojenosti světa internetem. V době své základní vojenské služby v komunistickém Československu jsem pobyl tři měsíce ve vojenské útvaru Babice, kam jsem byl odsunut pro nepoužitelnost ve vojenském útvaru Grabštejn, předtím, než jsem byl i odtud vykopnut do vojenského útvaru Prachatice. Co se dělo ve vojenském útvaru Babice (což je malá vesnička u Říčan u Prahy) bylo záhadou i místním obyvatelům, jak mi bylo nedávno sděleno některými z nich. Vědělo se pouze, že je tam vojenský muniční sklad. Ano, muniční sklad tam byl, ale neskladoval pouze náboje ráže 7,62 a dělostřelecké granáty 122 mm, ale i úžasné množství zbraní zahraniční výroby, včetně izraelských Uzi a jiných výrobců mimo země Tábora míru a socialismu, jako třeba M3A1 - neboli "pumpička" - Grease Gun", používající běžné 9 mm střelivo.

Tyto zbraně tam byly dováženy z nám neznámých zdrojů, čeští vojáčci hlupáčci, jako já, je čistili, "zprovozňovali", olejovali, skládali do beden bez označení jen s papírovými visačkami, hlídali ve skladu, pak je nakládali na vétřiesky, které si procvičovaly "kolonu" do Komárna, odkud se po Dunaji ty bedny dostaly na moře a pak k Ben Bellovi, Arafatovi, Che Guevarovi, Carlosi Sanchézovi, či jinému teroristickému praseti, kterého Československá socialistická republika podporovala ve vraždách a masakrech.

Teď si uvědomuji - nikdy jsem tam neviděl semtex (ten jsem poprvé uviděl až mnohem později), asi si to představitelé bratrských lidů fasovali přímo v Pardubicích. Byly tam ovšem i mnohem zajímavější věci, jako všelijaké atomové zbraně, od atomových granátů, atomových min a atomových kufříku (na podrobnosti nebylo radno se příliš ptát, každý měl hrůzu ze Sabinova), až po ruské rakety SS nevímkolik (SS 5 nebo 6) s atomovými hlavicemi připravené odstartovat směrem na západní Evropu.

Z pozdější doby si pamatuji, jaké byly strašlivé demonstrace v západním Německu proti rozmístění amerických raket s plochou dráhou letu. Autobusy placené sovětskou ambasádou rozvážely členy strany Zelených po demonstracích po celém Německu. Předpokládám, že ze stejných zdrojů je strana Zelených placena dodnes. Proč nebyly žádné demonstrace proti atomovým raketám v okolí Prahy, to dodnes nechápu. Nevíte?

My vojáčci, troubové jsme tehdy v Babicích fasovali "atombordel" (pamětníci si jistě rádi zavzpomínají), každý týden úplně nový (proč asi?) a chodili jsme v tom i na jídlo a škrábat brambory. Já sám jsem v tom atombordelu několikrát v noci šplhal po zledovatělém žebříku na komín místní kotelny, kde byla nahoře malá platforma a odkud jsem měl střelbou z těžkého kulometu bránit náš muničák před nalétávajícími americkými Sabres. Kulomet jsem při tom šplhání měl uvázaný na zádech i s náhradní hlavní, kterou jsem musel nahoře na komíně vyměnit, až by se ta původní přehrála (výměna za tepla se nikdy nekonala, protože jsem nikdy nevystřelil). Kulomet byl šíleně těžký a dostal jsem to určené, protože jsem byl největší a nikdo jiný ho neunesl. Takže si to představte - oblečený v atombordelu, masku na obličeji, na hlavě helmu, na zádech plnou polní a přinejmenším padesátikilový kulomet - a teď šplhejte po zledovatělém žebříku na komín, když je venku minus 10. Rozpoložení mé mysli bylo asi zřejmé celému velitelskému sboru, protože ač jsem na ten komín šplhal mnohokrát, střelivo mi nikdy nevydali, protože zřejmě nikdo nevěřil, že bych byl ochoten střílet směrem nahoru po nějakých letadlech.

Velitele byli lampasáci poměrně nízkých šarží - poručíci a nadporučíci. Ovšem pravidelně a velmi často se tam objevovali lampasáci vyšších hodností i civilisté, ano mnozí trochu opálenější a cikáni to nebyli. Jednou se tam u nástupu objevil major s velkým břichem, vysoké postavy, jen o trochu menší než já. Moje fotografická paměť ho okamžitě identifikovala, protože jsem ho předtím viděl v televizi, v dětském pořadu Vlaštovka s Olgou Čuříkovou - nebylo na co se dívat, lidi čuměli i na Vlaštovku. Po rozchodu jsem ho oslovil otázkou: "Nejste náhodou spisovatel Ludvík Souček?" "Ano jsem." A tak začala naše známost. Představil jsem se mu coby jeho nadšený čtenář, skutečně jsem vlastnil a přečetl všechny jeho knihy, nejnovější tehdy byla trilogie Cesty slepých ptáků.

A teď přijde řada disclaimerů a dementi. Přestože jsem se se Součkem v následujících dvou měsících setkal alespoň třicetkrát v délce jedné hodiny až půl dne (on jednoduše nařídil mým velitelům, ať mne přivedou, několikrát mne to zachránilo od škrábání brambor a šplhání na komín), nebyl jsem jeho kamarád, slušně jsem mu vykal, byl to velmi opatrný vztah tehdejší doby mezi vojákem základní služby a lampasákem komunistické armády.

Neměl jsem tehdy ani ponětí o Součkové osobní historii, o tom, že byl v korejské válce, kde se s největší pravděpodobností podílel na lékařských experimentech na zajatých amerických vojácích. Nikdy jsem se nedověděl, co tehdy Souček v Babicích dělal, očividně měl každý den pár hodin volno, že bych se na to zeptal, bylo nemyslitelné.

Mně imponovalo, že jsem v době nejhoršího vojenského trápení objevil svého oblíbeného spisovatele - on se zřejmě nudil a asi ho potěšilo, že potkal nadšeného čtenáře vlastních knížek. Oboustranně jsme zabíjeli čas co nejpříjemnějším způsobem. A tak si vojáček, prosťáček povídal s Ludvíkem.

Téma bylo vždy UFO a co kde Souček napsal. Prostě nadšený fanoušek diskutuje se svým oblíbeným spisovatelem. Diskutovali jsme Josefa Allena Hynka, dál mi číst průklepy svých nových povídek a něco, na co jsem tehdy čuměl a z čehož se později vyklubal překlad knížky Ericha von Dännikena (rovněž na tenkém papíře ve strojopise). Byl jsem asi jeden z prvních, co četli Dännikena v češtině, tedy kromě překladatele samého.

A nyni nasleduje dodatek k revidovanemu vydani: Muj revizor a volunteer researcher David Werner nezvratne dokazal, ze se musim mylit a nemohl jsem cist preklad Danikena, protoze ten vysel 6 let predtim. V kazdem pripade mi neco takoveho cist dal, psal ostatne na podobna temata porad. Cetl jsem asi manuskript neceho jineho. Vydavam tedy opravu.

A pak se Souček v Babicích přestal objevoval, nevím proč, nejspíš to, co tam dělal, nebo proč tam byl, skončilo. Potkal jsem ho pak ještě jednou, naposledy, asi za 14 dnů, když mě rozbolely zuby a byl jsem poslal k zubaři. Do budovy posádkové správy v Praze, ošklivá budova s průjezdem na malém náměstíčku naproti úplně novému obchodnímu domů Kotva. Sedím v křesle u vojenského zubaře a do místnosti vstoupil Ludvík Souček. "Co máš?" zněla otázka. "Pětka a šestka vlevo dole", odpověděl jsem jako vždy přímo k věci. "Vstávej! Toho si beru na starost!" zavelel Souček mně i přítomným lampasákům-doktorům, u kterých se těšil zcela jasné autoritě. A tak jsem najednou byl protekční případ.

Po pár dnech řada (okolo deseti) vojáků v Babicích spáchala hromadnou sebevraždu podřezáním se žiletkami a zastřelením (já ne) a ti, co zůstali, byli posláni buď do Prachatic, nebo do Handlové do jakýchsi dolů. A tak jsem skončil s Babicemi.

Po pár letech jsem seděl zase u zubaře v Kanadě, už jako certifikovaný zrádce vlasti a kanadský zubař se mi díval na tutéž pětku a šestku vlevo dole. "Vy jste byl v jihovýchodní Asii?" byl jsem tázán. "Letos určitě ne!" popřel jsem to. "Vždyť máte zuby plně amalgámu! Vždyť je to jedovaté!" Pak už jsem věděl: "To mi dělali v Československu během vojenské služby." "Strašné, strašné", zubař nepřestával kroutit hlavou. Ovšem, pak se milostivě uvolil, jako správný lidumil, mi za necelých deset tisíc dolarů všechny ty amalgamové zuby odvrtat a udělat z jakéhosi moderního materiálu. Pojišťovna zaplatila zhruba půlku, já druhou půlku a zuby mám dodnes nedotčené ty z toho nového materiálu.

A až v zahraničí jsem se dozvěděl spoustu podrobností z životopisu mého oblíbeného spisovatele z mládí, o tom, jak byl v Koreji, jak byli američtí zajatci z Koreje převáženi do vojenské nemocnice ve Střešovicích a jak ještě i v době, kdy si se mnou Ludvík Souček vyprávěl v Babicích o UFO, byli ve Slunné ulici v Praze drženi američtí zajatci z války ve Vietnamu - kluci zřejmě stejně staří, jako jsem tehdy byl já. Domů do Ameriky se ze Slunné ulice už nikdy nevrátili. Ke konci sedmdesátých let, v době před Součkovou smrti, vyvinuly americké úřady a příbuzní zmizelých amerických vojáků velký tlak na Československo s žádostmi o vyšetření těchto případů. Je známo i to, že několik agilních příbuzných se dostalo až přímo k Součkovi. Zda u toho ve Slunné ulici byl i tentokrát Ludvík Souček, se dnes už dá jen spekulovat (že byl u toho v padesátých letech, se nedá odkecat).

V Česku se celá záležitost dodnes popírá, zamlžuje a lže se o tom, kde může, zřejmě v souladu s výrokem Arthura Schopenhauera: Die Zeitgeschichte ist mit der Lüge infiziert wie eine Hure mit der Syphilis - současné dějiny jsou infikovány lží jako děvka syfilidou). Ani současný, údajně demokratický český režim nemá zájem vnést více světla do této oblasti. Je ironické, že poslední Součkovo dílo se jmenovalo "Tušení světla". "Tušení" bylo asi pořádně zajímavé, protože už dokončený manuskript se beze stopy ztratil poté, co Souček sám byl zavražděn sovětským KGB 26. prosince 1978 v Praze ve věku 52 let. Byly obavy, že by mohl promluvit. Ale to už jsem popsal v jiném článku.

Mí starší čtenáři asi přesně chápou, o čem píši - a mí mladší čtenáři, tedy vy v Česku (kde je lidí s černým svědomím a temnou minulostí víc než dost), vy si dávejte pozor, abyste trošku znali historii těch dobráckých starších pánů, co vás učí ve školách a dělají vám někde vedoucí - může se stát, že se bavíte s doktorem Mengele, aniž to tušíte. Mě se něco takového kdysi dávno stalo.
Zaverecny dodatek: Fascinuje mne nezajem ceskych medii zjistit COKOLIV o neslavne ceske minulosti (a ten cesky dobytecek-ctenarstvo jen spokojene pomlaskava) - jako treba ti lampasaci z prilozeneho videa. Jsou videt naprosto jasne, jsou identifikovatelni, oni i ten tzv. doktor, v civilizovane zemi by to pro prumerne kvalifikovaneho reportera byla zalezitost nekolika hodin zjistit jejich identity, kdo jsou kde ziji a udelat s nimi interview. V Cesku neco takoveho naprosto neni mozne - hlavne neni zajem. Zkuste tohle: Zaklonte hlavu dozadu a vyplivnete. S nejvetsi pravdepodobnosti si plivnete sami sobe do ksichtu. Aspon to za vas nebude muset delat nekdo druhy.



Dochtoři a ynžynýři za hrnec sádla ...

18. prosince 2009 v 23:51 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Před několika dny jsem se zamotal do zajímavé diskuse na slovenském internetovém fóru ds-l. Pronesl jsem pouze svůj názor - podotýkám, že to se tady u nás v Americe může - a následovala záplava verbálního bombardování na mou adresu. Ty úplně idiotské emaily vynechám, ty zajímavé následují. Napsal jsem toto: "Roman se údajně dostal na vysokou školu bez protekce, protože údajně byl dobrý na matematicko-fyzikálních olympiádách... Jinak se tam dostávaly jen děti komunistů. To je fakt, to není údajně." Nemyslel jsem to nijak zle, ovšem potrefená husa zakejhala a ozval se A. H. (který si přeje zůstat anonymní) z Košic: "To nie je fakt, to je klamstvo. Rosťa vie veľmi dobre z rozhovoru v cs-klube, že na VŠ sa dostávali aj deti, čo nemali rodičov v KSČ. Okrem toho je takýto útok na Romana neuveriteľný hnus." Hnus či nehnus - i ostatní se začali vyjadřovat. Například Tibor Takáč:

"Ja, ako 17ročný som otcovi (hutníkovi v ZSNP) vyčítal, že keď nie je v strane, nemám šancu dostať sa na vysokú. Chudák otec preto, aby mi neskazil celý život, na staré kolená podpísal prihlášku do KSČ. Na vysokú ma vzali, ale až na odvolanie a na obor, v tom čase málo zaujímavý. Chcel som na architektúru a až po mojom odvolaní ma vzali na geodéziu, kam som vôbec nechcel. Nakoniec o tom, že som tam šiel, rozhodla hrozba vojenčiny a frajerky. Otec zbytočne vstupoval a platil pár rokov stranícku známku (čo bola len a len moja robota a dodnes si to vyčítám), no srandy, čo si na straníckych schôdzach užil, možno stáli za tých pár korún. Ja som len zíral, čo sa na takých robotnicko-stranických schôdzách preberalo (napríklad, že si v sprchách púšťajú náročky jeden druhému studenú vodu, alebo sa oblievajú na hajzloch). Po pár rokoch odišiel do dôchodku a dodnes neviem, či zomrel ako člen strany, lebo členské príspevky určite neplatil a komunista tiež nikdy nebol. Myslím, že v tom čase (r. 1973) pri prijímání na vysokú viac zabrali úplatky, ako členstvo v strane. Nemám to overené, ale rozprávalo sa napríklad aj o klúčikoch od auta, najmä pri lukratívnych školách, ako právo, architektúra, či lekárstvo. Nevylučujem, ale ani "stranícke" prijímačky. Viem o pár chlapcoch, ktorí nemali najlepší kádrový profil a vyriešili to tak, že po strednej šli za robotníkov, potom vstúpili do strany a po roku ich bez väčších problémov prijali. Na našom odbore (geodézia) študovala odhadom tak jedna štvrtina decák komunistov a z nich možno dvaja-traja mali rodičov či strýkov nejakých menších komunistických funkcionárov, aj to možno náhodou. Dokonca fyzikára (učiteľa) sme mali človeka vylúčeného zo strany. Takých menej zaujímavých fakúlt a odborov bolo viac. To len tak pár konkrétnych spomienok, nie len trápne trepanie a vymýšlanie, pretože ja fakt neviem, ako to vtedy naozaj bolo a chodilo. V robote som mal kolegyňu, ktorá sa každý rok hlásila do strany, no nechceli ju za boha prijať. Po 89. z nej zrazu bola najvätšia antikomunistická gerojka, niečo ako Flašík.

Další, Miro Borík, napsal následující:
"Nerád zverejňujem súkromné veci, lebo čo je na internete, je večné. Ale urobím výnimku pre môj príklad. Po strednej škole ma nevzali na vysokú školu. Dalšie príjímačky som robil cez vojenskú službu a riadnu dovolenku, aj nejaký posudok a aj odporúčanie mi dali k prihláške. Po dvoch rokoch vojny som študoval v riadnom dennom štúdiu aj keď nie na tej fakulte, kde som sa pôvodne hlásil. Tam určite brali len deti komunistov. Nemohol som tomu uveriť, keď som dostal z domu telegram, že ma prijali. Na vojakov museli mať nejaké kvóty, koľko ích museli prijať. Asi som bol len jediný vojak, tak ma museli nakoniec prijať, inak by tu kvótu nesplnili. Jednotky som nemal, mal som vôbec problém urobiť prijímačky z matiky a ani som sa zvlášť na tie prijímačky nepripravoval, lebo som neveril, že by ma zobrali. "

Juraj Tóth napsal toto: "Rodičia v strane boli - plus, lebo bolo za to kopec bodov, ale samo o sebe to nestačilo, rovnako ako nečlenstvo rodičov v strane nikoho priamo nediskvalifikovalo. Horšie to bolo s luďmi, ktorých rodičia mali nejaký vážny kádrový problém. Ale nad tým všetkým stáli osobné kontakty, úplatky, ako aj vynikajúci študijný prospech - taká vyhratá olympiáda určite zaručovala bezprijímačkový postup na vysokú školu technického smeru a tiež prírodných vied. Napríklad my sme mali v triede na gymnáziu, okrem víťazov olympiád, aj majstra ČSSR v rybolove a ten tiež išiel na architektúru bez prijímačiek. Humorné, ale je to tak. Dalo sa dostať. Tých ludí nebolo veľa, pretože každý radšej podporil prijatie svojho dieťata aj nejakou protekciou, či už relevantnou, alebo nerelevantnou, než ako sa spoliehať na čokoľvek iné, napríklad členstvo v strane. Ale víťazi olympiád, majstri ČSSR v športových disciplínach to mali isté bez čohokoľvek, teda aj bez akejkoľvek protekcie. Ďalej dostať sa na školu v Prahe, Brně, Hradci, bolo v podstate jednoduchšie, ako sa dostať v Bratislave, lebo mali kvóty na Slovákov, čo bolo treba plniť a zas až tak veľa ľudí sa tam nehlásilo. Veľa ľudí, čo by sa nikam na Slovensku nedostali, napríklad pre kádrové problémy, vyštudovali české školy. A mať tetušku na študijnom, ktorá vhodne vymenila prijímacie písomky, alebo keď foter chodil chlastať s patričným prodekanom, bolo pre prijatie na vysokú školu určite dôležitejšie, než členstvo rodičov v KSČ. Opakujem, neplatilo to pre ľudí, čo mali rodičov s nejakým fakt vážnym kádrovým vrúbkom, takže si ich prijatie nikto radšej neriskol. To sa potom riešilo na vyšších úrovniach a na školu prišiel len prípis, alebo sa niekto z akademických a príslušných straníckych funkcionárov vážne sám angažoval a prijatie vydupal, riskujúc sčasti svoju ďalšiu kariéru, alebo svoj vrúbok. To všetko platí pre technické a prírodné vedy. Iná bola situácia v humanitných smeroch a rôznych vychytávkach, čo sa otvárali povedzme raz za 3 roky pre 2 študentov, tam platilo: silnejší pes jebe. Väčšia tlačenka prebíjala menšiu, ako pri kartách a nič iného nehralo v podstate rolu."

Vyjádřil jsem údiv nad množstvím protekce, potřebné k přijetí na vysoké školy, a jak často je to zmiňováno - Juraj Toth odpovídá: "Prakticky KAŽDÝ, kto dával vtedy decko na vysokú školu, zháňal nejakú protekciu, rovnako ako zháňal protekciu, keď si chcel kúpiť auto, alebo dobrú sedačku do obývačky. Tak táto spoločnosť fungovala. Čiže formulácia v dnešnom kontexte, ako píšeš, je nezmysel. Protekcia nebolo žiadne privilégium, ale normálna súčasť fungovania spoločnosti - každého bratranca strýko zo šiestého kolena bol alebo prodekan na vysokej škole, alebo vedúci autoservisu, prípadne jeho manželka predávala v novinovom stánku a odložila ten komunistický rakúsky plátok Volkstimme s programom ORF. Kto nemal protekciu, nemal mandarínky na Mikuláša, alebo si ich vystál v x-hodinovom rade v zelovoci a možno sa mu neušli. V mojich časoch bežala prakticky už len jedna vec: bodový systém. Za všetko boli body. Rodičia v strane? X bodov. Samé jednotky? X bodov. Tretie miesto na olympiáde? X bodov. Prijímačky z matiky? Body. Fyziky? Body. Marxizmus? Body. Spočítané, podškrtnuté - prijatí/neprijatí. A ďalej sa to už točilo len ako to odrbať, teda podhodiť iné písomky, zle sčítať body, niekoho pretlačiť (tu mi mechanizmus nie je úplne jasný, ale predpokládám, že každý vážnejší funkcionár školy mal akúsi neoficiálnu kvótu, ktorú mohol naplniť svôjmi ľuďmi a výsledky sa dajako dodatočne sfalšovali), čiže je úplne jasné, že museli tadiaľ preplávať aj ľudia bez protekcie, s dostatočným počtom bodov, ale spoliehať sa na to, bolo riskantné, veľmi riskantné. Ďalej úplne nezávislý proces bolo následné odvolanie proti neprijatiu, tam už šlo len o tlačenky, minimálne na 90% a úplne krikľavé prípady evidentného neprijatia. A odvolávalo sa v 2 kolách - raz tuším k rektorovi a potom pri neúspechu k ministrovi školstva, na všetko boli výhradne dodatočné kvóty, čiže priestoru na manipuláciu bolo viac než dosť. Ale ber to tak, že víťazstvo v olympiáde, tuším podporené tým, že študent nesmel mať žiadnú trojku na vysvedčení a stále musel byť vyznamenaný, stačilo, aby sa tomuto celému vyhol a išiel bez prijímačiek, alebo komplet samé jednotky počas celej strednej školy aj bez olympiády, ale to som si už nie tak istý. Rovnako, ako potom pri skončení vysokej školy, ak skončil s cenou ministra školstva, t. j. celý čas mal samé jednotky, tak sa pre neho vytvorilo úplne nové asistentské miesto na katedre, ktorú si vybral (väčšinou teda na tej, na ktorej končil), bez ohľadu na to, či bol straník, alebo nebol. A to ešte, aspoň u nás na stavebnej, platilo, že na konci štúdia si študent mohol ísť 2 známky za celé štúdium "opraviť". A zopár vecí je mi dodnes nejasných, napríklad na čo boli konkrétne vyhradené kvóty - napr. pre deti s robotníckym pôvodom, či boli za to len opäť jednoducho body, alebo boli hodnotení akosi mimo v rámci tej kvóty, ako to bolo s menšinami, proste ten systém bol veľmi sofistikovaný a dokonca kvazitransparentný, aj keď asi nie verejne dostupný a hlavne sa často menil, prakticky každý rok, váhové kategorie a tak. Napríklad vedieť dopredu, aké budú presne otázky na prijímačkách tiež výrazne zvyšovalo šance. Neovládam presne zákulisie odvolacieho konania, aká bola hierarchia tlačeniek, tam sa proste prelínali kompetencie funkcionárov školstva so stranickými funkcionármi. Ale mať kámoša, alebo uplateného príslušného prodekana, bolo celkom určite to najdôležitejšie a najjistejšie. Ani vysoko, ani nízko a hlavne bolo to celé v jeho kompetencii a pod patronátom, čiže ani nebol potom nikomu on zaviazaný."

J.M., zřetelně mladší generace, co toho už nejen mnoho nepamatuje, ale také předstírá, že hodně zapomněl, napsal: "V čase, keď som ja išiel na VŠ, čo bolo r. 1987, sa na školy ako SVŠT (strojári, stavbári, chemici) dostal každý. Kádrový profil nehral žiadnu úlohu. Ak boli nejaké podmazy, ak išlo o extra blbého zaújemcu."

Tato poznámka rozčílila k velkému nesouhlasu Lubo Vopravila, z generace o dvacet let starší: "A viem úplne konkrétne, o čom hovorím. Napríklad mne odmietli podpísať na priemyslovke čo len samotnú prihlášku. Normálne, otvorene, ani sa tým netajili. Podobne aj dalšiemu kamarátovi. A bolo mi to povedané hneď v prvom ročníku, že sa nemusím ani pokúšať. A to bola piata stredná škola, na ktorú som sa vôbec dostal, teda na štyri predtým ma prijali a v rozmedzí jedného až troch dní má z nich aj vyrazili hneď po prijímačkách, keď som už mal v ruke papier o prijatí, len čo naštudovali kádrové materiály. A na túto piatu pojebanú som sa dostal tiež len PO PROTEKCII, teda tak, že zástupca riaditeľa, starý pán Šteffek, bol v Banskej Štiavnici šéfom skautingu, tak ako môj otec, a navyše to bol strýko rodinných priateľov. Doslova má tam prepašoval, z čoho mal neskôr, keď sa to prevalilo, obrovské problémy a možno aj štastie, že sa tam vôbec udržal. Ale to už bolo pár týždňov po otvorení, už nado mnou asi kývli rukou. Alebo je možné aj to, že v tom mal zas prsty a udržal to. Ibaže to bolo všetko, žiadny ďalší nárok, ani podpis na prihlášku, na to už bol aj on malý pán. A takto to išlo na všetky strany, napríklad prišli robiť do školy NÁBOR vojaci, na VŠ. Myslel som si, že s tým vyjebem, tak som sa upísal. S tým, že nastúpim na VAAZ Brno. Boli z toho celí unesení, asi by za mňa niekto dostal prémie, už som tam bol, aj na ich trovy na exkurzii a bavili sa so mnou, ako keby som bol už prijatý. Pravda len do chvíle, kým má komunisti nezačali kádrovať a mohol som ísť do riti, ani armáda kde robili nábor, ma nemohla prijať. To isté som ešte skúšal druhýkrát, policajti robili nábor. Pol roka pohotovostný v BA, akýsi prijímač, potom VŠ ZNB - kriminalistika, v Prahe. Náborčík takmer tancoval od radosti, že získal dušičku. Koňov kokot, potom som myslel, že sa rozplače, keď mi oznamoval, že hovno hovno, zlatá rybka. Potom mi ešte povedal, že toto by mi vlastne ani nemal ukazovať, ale ukázal. Mal na mňa plný fascikel od eštébákov, len som otváral oči. Ako akási otcova sestra zo Slavonic, z rakúského pohraničia, ktorú som v živote nevidel, písala list niektorému strýkovi - buď do Austrálie alebo do Rakúska, už sa nepamätám, že u nás zdražili cukor. List z pätďesiatych rokov... Všetky moje listy kamarátovi, čo emigroval s rodinou do Nemecka na začiatku deviatky, aj jeho odpovede. A podobné chujoviny, to bolo to ich ´preverovanie´.... Takže kádrový profil nehral vôbec žiadnú rolu? Asi preto som si ja kokot platil za CUB 22 tisíc za semester, až po prevrate, že...? Keď som si mohol, vlastne čo som chcel, urobiť úplne bez problémov za štátne kedykoľvek predtým, úplne zadarmo a ešte si snad aj vybrat... Chlapci o tom asi nic nevedia, inak by čosi podobné nemohol nikto napísať. Ále... škoda hovoriť, nechce sa mi na to ani myslieť, bolo by to na román. Pár luďom tu asi osobne chýbal červený fašistický teror, aby si ho prežili hlbšie a dnes im je za ním ľúto a majú ho potrebu ospravedlňovať a obhajovať. Sesternica ešte asi rok či dva pred prevratom chodila s chlapcom, ktorý si robil VŠ ZNB. Potom, pár týžďnov pred svadbou, jej nebol schopný do očí povedať, že končia, hodil jej len lístok do schránky, aj to asi aby ho pri tom nikto nevidel. Že dostal v škole na výber, či ju chce dokončiť, alebo sa zahadzovať s triednym nepriateľom. Aj to už tie kurvy červené esesácké vedeli, hľadali všade a stále. A tak ďalej dookola, to by skutočne nemálo konca, keby mi z toho nebolo na grcanie a začal by som to rozpitvávať ďalej...
A môžeš im to tam poslať, tej ružovej frakcii KSS, ktorá tu úplne verejne obhajuje červený fašistický systém, je mi z toho fakt na grcanie..., čosi som, zdá sa, nepochopil..."

Fascinující je hlavně to zcela jasné, i když přímo nikdy nevyslovené. Výše uvedení (s výjimkou Luba Vopravila) berou skutečnost, že většina nově přijatých na vysoké školy byly děti komunistů, za tak jasné, že o tom ani není potřeba diskutovat a místo toho se soustřeďují na těch zbývajících pár procent nekomunistických dětí, které ovšem, jak oni sami dosvědčují, byly přijaty za pomoci různých protekcí, korupce a dalších neregulérních špinavostí. Čtenář musí mít až dojem, že výše uvedení trpí jakýmsi stockholmským syndromem, kdy oběti tak přilnou ke svým tyranům, že je eventuálně začnou bránit.

Můj další zdroj z ministerstva školství v Praze, který si z jasných důvodů nepřeje být jmenován, mi potvrdil, že praxe přednostního přijímání dětí komunistických rodičů na vysoké školy začala už v roce 1949 a trvala s malou přestávkou v roce 1968 až do roku 1989. Procenta se jistě lišila, od let padesátých, kdy 95% přijatých byly děti členů KSČ, zbývajících 5% procent byly děti "dělnického původu" až po léta osmdesátá, kdy procento dětí komunistických rodičů pokleslo na 80%, zbytek byly "protekční děti, tlačenky, úplatky a děti, jejich rodiče se znali s nějakým komunistickým papalášem.

V oněch nejtvrdších padesátých letech byl na vysokou školu přijat i dnešní stařičký mocnář České republiky Václav Klaus, který měl oba rodiče v KSČ. Ano prosím, blbej jsi mohl být, ale když rodiče byli v KSČ - cesta k vědeckým titulům a zahraničním stážím otevřena!

Mnozí z vás jistě namítnou, že to je všechno minulost - že to už neplatí, že dnes se takové věci už nedělají. Ale počkejte. Kdo jsou ti profesoři na českých a slovenských vysokých školách, kteří "učí" dnešní studenty? Ti nepřišli odněkud ze zahraničí, to jsou právě ti, kteří získali své akademické tituly buď protože jejich rodiče byli komunisti a oni sami byli pěkně bezpáteřní živočichové, anebo nějakou korupcí za úplatky - třeba za hrnec sádla. A takoví pavzdělanci mají v rukou výchovu nové slovenské i české inteligence?

Šťastnou cestu na smetiště dějin, přátelé...




Novi prilozi za biografiju...

18. prosince 2009 v 20:33 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Puvodni clanek by stazen autorem. Svym ctenarum se omlouvam za svuj necekany zachvat pravdomluvnosti a uprimnosti. Slibuji, ze se to nebude opakovat.


Reklama firmy Nike...

17. prosince 2009 v 23:42 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Firmu Nike urcite u vas taky znate - i kdyz je znamo ze v rozvojovych zemich maji radsi Adidas. Tohle je jejich nova reklama.


Příběh od holiče aneb Jak zcivilizovat Českou republiku....

17. prosince 2009 v 23:22 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Vešel jsem včera v Tyson's Corner do holičství za účelem ostříhání, pozdravil, postěžoval si na počasí a tak. Můj obvyklý účes "high and tight, whitewalls short". Já nevím, jak u vás, ale tady se u holiče může mluvit, o čemkoliv. A holič už obvykle zná své pappenheimské.

"Hi, Ross!" pravil holič jménem John, "jak to teď vypadá v České republice poslední dobou?"

"Jde to s nimi s kopce. Odmítají se zcivilizovat. Exkomunisti jsou všude rozlezlí, od vlády až po obecní úřady. Nejspíš ani ta smlouva o přístupu k informacím o jaderných zbraních ATOMAL s nimi nebude ratifikována, protože se jim prostě nedá věřit. Jsou sice členové NATO, ale takoví členové druhé kategorie. V Bruselu prý čeští vojenští zástupci budou nosit cedulky 'Jsem český člen NATO - nic tajného přede mnou neříkejte - vykecal bych to do Ruska!' No hrůza!"

"To už je dvacet let, co?" pravil holič a naprázdno zastříhal nůžkami, "To už měli dost času na to, aby začali být normální."

"Jenže oni nejsou," pokrčil jsem rameny, "jsou stále stejně zakomplexovaní jako dřív. Já pořád nechápu, proč nemohou být třeba jako Němci. Ti byli taky pěkně vygumovaní a za 20 let po válce už byli skoro v pořádku. Nacismus a komunismus jsou stejné a Němci se dokázali za 20 let zcivilizovat a Češi ne."

"Třeba tam nebyly stejně výchozí podmínky, aby se dosáhlo žádaného výsledku," pravil můj lazebník.

"Jak to, že ne? Německo bylo po válce rozbité na padrť a Česká republika ne. A Němci dokázali přijmout demokracii za svou a Češi ne? V daleko lepších podmínkách?"

"Možná tam chyběl nějaký ten katalyzátor, tedy něco, ač se samo nemění, tak způsobuje změnu" - usmál se John. Šmik, šmik! "Něco chybělo. If you do the things the same way you've always done - you will get the results you've always gotten, jak říkal Yogi Berra."

"Jako co?" - procedil jsem přes rty, aby mi vlasy nevlítly do úst.

"Jako třeba přítomnost americké armády - jako zářný příklad!"

"To by mohlo fungovat!" - idea se mi líbila. "Když je teď Česká republika členem NATO, tak není důvod, proč by na území České republiky nemohlo být pár amerických vojenských základen? Americké vojenské základny jsou v každém členském státě NATO - a dokonce i na Islandu a ten snad ani nemá armádu! Pamatuješ na Keflavík?"

"Aby ne", zasnil se holič a vypjal hruď.

"V Česku je několik opuštěných vojenských prostorů, kde dříve byla 'dočasně umístěna' vojska Rudé armády jako třeba ve vojenském prostoru Libavá na sever od Olomouce a nebo v Milovicích. Proč by vláda České republiky nemohla tyto (nebo jiné) prostory nabídnout Američanům, ať si tam postaví vojenské základny? Víš kolik much jednou ranou se tím zabije?"

"Jakých much?" nechápal John.

"Jakože se vyřeší víc věcí najednou. Nejen by americká armáda v podstatě převzala roli obrany České republiky, ale až na Slovensku zvolí toho magora Mečiara, tak to bude mezi Českem a Slovenskem najednou horká hranice, by i při nečinnosti plnila roli deterrentu, tedy odstrašovacího prostředku. Pokaždé, když by marxistického ekonoma Klause napadl nějaký blbý nápad, stačilo by, aby černošský MP na vrátnici v Milovicích zaharašil emšestnáctkou a on by se rudoch Klaus zase probudil. Exkomunista Zeman by ze samého nervového vypětí přestal chlastat a nebo se naopak uchlastal úplně, trouba Havel už by byl mimo hru a pokašlával by někde v Portugalsku, agent KATO Kavan by vzal "poradenskou činnost" v Moskvě a táhl by za svými - no nebylo by to krásné? Všechno krásné sametové, nikoho by nebylo třeba věšet... A bezpečnost České republiky by byla zajištěna i bez nákupu gripenů, na kterých by čeští piloti stejně neuměli létat!

A navíc by to byla solidní injekce české ekonomice, protože americké základny všude na světě přinášejí okolním místním podnikatelům nové zakázky - a navíc by to bylo všechno legální, což by byl pokrok, když srovnáte, že když tam byli Rusi, tak se maximálně šmelilo tak s ukradeným ruským benzínem a ruskými foťáky Ljubitel! A do podvědomí těch ukřivděných českých dušiček by se pomalu dostávalo, že 'podnikat' není to stejně jako krást a že podvod není jedna z variant obchodování. Rodiny amerického vojenského personálu by jistě nechtěly bydlet v panelácích v Olomouci s okny polepenýma moskevskou Pravdou jak Rusové, ale v normálních barácích, které by stavěl - za americké peníze - zase nějaký český zedník a podnikatel! Další přínos! A aby to mohli domluvit, tak by se ti čeští burani museli naučit anglicky! Další plus!

Ale hlavně by přítomnost amerických vojáků v České republice sloužila jako příklad. Že je možno být normální bez kradení, lhaní, podvádění, fízlování, švejkování, závidění, nenávidění - prostě bez těch typických českých vlastností! Začal by mingling! Sice pár malých Američechů by bylo vedlejším produktem, ale hlavně lidi z Česka by viděli normální lidí - ne stylizované postavy v laciných filmech B-kategorie - a chtěli by být jako oni. A nakonec by byli! Já vidím existenci amerických vojenských základen na území České republiky jako řešení v otázce zcivilizování české populace! A teď, když Česko je v NATO, tak je pro existenci amerických základen v Česku logicky důvod! Radši dřív, než později!"

Zatímco tohle píši, pár kamarádů mi hledí přes rameno a čte.

"Ty si neuveritelný rojko" - usmál se tomu Peter.

"Co je to rojko?" nechápal jsem.

"Po česky asi snílek... po anglicky dreamer - na čo by Američanom boli základne v Čechách?", tázal se Peter. "Podla mňa by to boli zbytočne vyhodené peniaze - jedine, keby sa to rátalo ako 'development aid' pre Českú republiku..."

Načež se vyjádřil Josef: "(a) Coby 'development aid' by to byly dobře utracené peníze. Docílilo-li by to Rosťou popisovaných výsledků, bylo by to v americkém zájmu získat spolehlivého spojence. (b) Z vojenského hlediska základna v první linii, nebo v nárazníkovém státě, také není taková blbost."

"A jste právě svědky zrodu 'Hedvíčkovy doktríny' - tedy, jak zcivilizovat Čechy pomoci umístění amerických vojáků v Česku! Zatím nejlepší nápad od začátku tisíciletí! Ještě, že pár roku zbývá!", okomentoval Karel.

Ale zpátky k holičovi - "Buď chvíli ticho!" řekl můj holič a elektrickou mašinkou mi obzučel zátylek a okolo uší. "Tak, hotovo! Deset dolarů!"

"Tady máš a zbytek je tip za ten vynikající nápad! Hned o tom napíšu českým poslancům a senátorům, co je mám ve svém adresáři, ať to začnou zařizovat. See ya!"

Vyšel jsem z holičovy oficíny a cítil jsem se najednou nějak pozitivně a čerstvě naladěn. Ale možná to byl ten Pitralon.

---



P.S.: Nemohl jsem si nepovsimnout Pat Benatar - to ta vlevo. Kdyz byla Pat mlada, byl jsem mlady i ja. Uz je to hodne dlouho. A ona je mlada porad a ja uz ne... nevim cim to je.

P.P.S.: Prave mi bylo oznameno, ze vyseuvedena verze je v zemich vychodni Evropy cenzurovana a tudiz ji cast mych ctenaru nemuze videt. Uz je to tam u vas jako v Cine. Prikladam jinou verzi ktera doufejme projde:


Dopis z Le Havru...

17. prosince 2009 v 16:25 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Kurta Vonneguta jsem v podstate neznal, ale jeho knizky jsem mel rad cely zivot. Potkal jsem ho vlastne jen jednou, pred jeho prednaskou, kterou mel koncem osmdesatych let v jednom z mnoha divadel ve Stratfordu, Ontario. Setkali jsme se v kavarne kousek od divadla na strafordske hlavni ulici, ulice se urcite jmenovala King Street. V Kanade se hlavni ulice v kazdem meste jmenuje King Street. Vonnegutovi velice lichotilo, ze ho ctou i v Ceskoslovensku - byl jsem pro nej "ceskoslovensky ctenar" . Dokonce i tu Coca Colu, co jsem tam vypil, zaplatil on. A tak jsem delal "ceskoslovenskeho ctenare" - nechtel jsem ho ranit skutecnosti, ze uz radu let ziju dvacet mil od Stratfordu a s Ceskoslovenskem mam spolecnych uz jen par vzpominek. Pro ty, co zajima, kdy to presne bylo: Bylo to ten stejny tyden, co Skvorecky poradal v St. Jacobs promitani jeho filmu Zlocin v santanu, byl tam i Ota Ulc, Standa Reinis - proste "nabito, natriskano - samej spisovatel!"

Vonnegutovi jsem vypravel o tom zvlastnim ceskem vydani jeho knizky "Slaughterhouse Five" (v ceske verzi Jatka cislo 5), oficialne byl jako prekladatel uveden Jaroslav Koran (pozdejsi prazsky primator), ale nepotvrzena suskanda pravila, ze ten preklad udelal prave Skvorecky, ale vzal to na sebe Koran, protoze tam nemohlo byt Skvoreckeho jmeno. Jestli to byla pravda jsem se nikdy nedozvedel, ale to tehdy nebylo dulezite. Dulezite bylo "JAKY" to byl preklad - jazykove dobry, ale neuveritelne cenzurou proskrtany. Cokoliv mohlo byt v puvodnim textu brano jako "proti-sovetske" (treba sceny o kradeni hodinek a znasilnovani vojaky Rude armady) bylo jednoduse vyskrtano. Byt jsem cetl vsechny Vonnegutovy knihy, koupil jsem si je jako paperbacky v antikvariatu na St.Paul Street v St.Catharines, jen Jatka cislo pet a Snidani sampionu jsem cetl i v cestine a reknu vam, ty ceske preklady, to je uplne jina kniha nez original (to je taky citat).

Vonnegut se tim naramne bavil a velice se smal. Pravil jsem, ze preklady knih do cizich jazyku a dabingy filmu do cizich jazyku by se mely nejakou novou Zenevskou konvenci o intelektualnich zlocinech zakazat a ze, i kdyz jsem sam osoba multi-lingualni a proti cizim recem nic nemam, ze by melo byt povinnost kazdeho obyvatele planety mluvit anglicky. A pokud nebude anglicky rozumet, tak na nej budeme mluvit hlasite, v nadeji, ze anglictine lepe porozumi. A ten kudrnaty dedula se smal tak, ze rozlil jeho kafe na ubrus. Ja jsem svou Coca-colu drzel v ruce. Cist knihy v prekladu je jako soulozit pres igelitovy sacek od mleteho cukru! To s tim sackem jsem nezkousel, ale vypravel mi o tom muj spoluzak Jarek Jedlicka ze zemedelske skoly v Prerove. A tak jsem Vonnegutovi nakonec vypravel i o Jarkovi Jedlickovi.

Vetsina z nas na te skole jsme byli vice ci mene unikati - ovsem Jedlicka byl uplny exot. Hned v prvnim rocniku se ozenil a pak nosil do skoly omluvenky za nepritomnost, protoze "zakladal rodinu". Na skolou organizovanem lyzarskem zajezdu vrazil ve stylu Sonny Bono do smrku, zpusobil si zraneni praveho ramene a z duvodu trvaleho zraneni byl pak navzdy osvobozen od telesne vychovy a nebyl odveden na vojnu, dostal modrou knizku, protoze nemohl zvednout pravou ruku a nemohl by salutovat! Asi pet let potom jsme se potkali ve vlaku z Prerova do Kojetina, bavili jsem se o tom zraneni a ze nemuze zvednout pravou ruku. Napadlo mne se ho zeptat, jestli umi rukou udelat Sieg heil!? Umel, vysekl to naprosto predpisove - asi se mu to casem uzdravilo.

Meli jsme ucitele, jmenoval se Stanislav Knop, proti tomu byl porucik Dub ze Svejka uplny nyvy intelektual. Ten po Jarkovi jel tak moc, ze zaridil, aby ho reditel skoly Jaromir Opatril vyloucil ze studia a vyhodil ho ze skoly. Tyden se nedelo nic a pak sel najednou Knop na 14 dnu na marodku. Kdyz prisel zpatky, porad mel hlavu plnou krevnich podlitin, podbite oci a takove veci. Na nas dotaz nam rekl, ze doma maloval a spadl z zebriku oblicejem na kbelik. Suplujici ucitel nam ale rekl, ze Ing. Knop byl vecer v Olomouci (kde bydlel) prepaden neznamym pachatelem a dukladne zmlacen. Jestli u toho utocnik kricel "What's the frequency, Kenneth?" neni znamo. Jarek mel ale dukladne alibi. Takze tenhle Jedlicka byl autorem te historky s igelitovym sackem od mleteho cukru.

Kurt Vonnegut zemrel 11. dubna 2007 a pred par dny se mi dostal do rukou vzpominkova kniha "Armageddon in Retrospect", sbirka dopisu a drive neuverejnenych clanku.

Zaujal mne tam Vonnegutuv dopis jeho rodicum, kdyz se vracel z valky zpatky domu, do Ameriky. I kdyz porusim svou vlastni zasadu o pitomosti prekladu, prelozit to musim:
----
29. kvetna 1945
Vojin prvni tridy K. Vonnegut, jr. 12102964 U.S. Army
Komu: Kurt Vonnegut, Williams Creek, Indianapolis, Indiana

Mili lide:
Bylo mi receno, ze vam nic vic nez ze jsem "ztracen v boji"nerekli. Pravdepodobne jste nedostali ani zadny z dopisu, ktere jsem vam psal z Nemecka. Takze toho mam hodne co vysvetlovat - tudiz:
Byl jsem valecnym zajatcem od 19. prosince 1944, kdyz nase divize byla roztrhana na kousky Hitlerovym poslednim zoufalym utokem pres Lucembursko a Belgii. Sedm fanatickych obrnenych divizi na nas zautocilo a oddelilo nas od zbytku Hodgesovy Prvni armady. Ostatni americke divize se stahly. My jsme dostali rozkaz zustat a bojovat. S bajonety se proti tankum moc dobre nebojuje. Dosla nam munice, potrava a zdravotni zasoby a nase ztraty, raneni i padli prevysovali ty, co stale jeste mohli bojovat - a tak jsem se vzdali. 106ty batalion pry dostal Prezidentske uznani a nejake britske vyznamenani od Montgomeryho, ale ja pochybuju, ze to vubec melo cenu. Byl jsem jeden z mala, kteri nebyli zraneni. Aspon za to dekuji panu Bohu.
Potom nas nadlidi odpochodovali, bez jidla, vody nebo spanku, do Limbergu, asi sedesat mil vzdaleneho, kde nas nacpali, po sedesati kusech do malych dobytcaku. Nic hygienickeho - kravince lezely na podlaze. Misto, kde si lehnout nebylo. Takze polovina z nas stala a ta druha polovina spala. Na vedlejsi koleji toho nadrazi v Limbergu jsme ztravili nekolik dnu, vcetne Vanoc. Na Stedry den Royal Air Force zacalo strilet na nas neoznaceny vlak. Zabili asi stopadesat nasich vojaku. Na Vanoce jsme dostali trochu vody a pomalu se zacali presunovat pres cele Nemecko do velkeho zajateckeho tabora v Muhlburgu, jizne od Berlina. Z dobytcaku nas pustili na Novy rok. Pak nas prohnali varicimi sprchami, aby nas odvsivili. Mnozi z toho soku, po deseti dnech hladu, zizne a mrazu, ve sprchach zemreli. Ale ja ne.
Podle Zenevskych konvenci, dustojnici nemaji povinnost pracovat, kdyz jsou vzati do zajeti. Ja jsem, jak je vam znamo, vojin. Sto padesat takovych menecennych bytosti nas bylo odsunuto 10. ledna do pracovniho tabora v Drazdanech. Ja jsem byl jmenovan jejich velitelem, protoze jsem umel trochu nemecky. Bylo to uplne nestesti mit takove sadisticke a fanaticke dozorce, jako jsme meli my. Lekarske osetreni a obleceni nam bylo odepreno. Museli jsme vykonavat tezkou praci extremne dlouhe hodiny. Nas pridel potravy byl 250 gramu cerneho chleba a jedna naberacka nesolene bramborove polevky denne. Dva mesice jsem se zoufale snazil nejak vylepsit nasi situaci, ale oni se na mne jen blbe usmivali. Tak jsem dozorcum rekl, co s nimi udelam, az prijdou Rusove. Trochu mne ztloukli a byl jsme zbaven sve velitelske funkce mezi zajatci. Biti neznamenalo moc - jeden z nasich kluku zemrel hlady a dva dalsi byli zastreleni esesaky, ze kradli potravu.
Zhruba 14. unora prileteli Americane, nasledovani R.A.F.. Spolecne znicili cele Drazdany - mozna to nejkrasnejsi mesto na svete a zabili 250 tisic lidi ve dvaceti-ctyrech hodinach. Ale mne ne.
Po naletu nas zajatce zamestnali vynasenim mrtvych z proti-leteckych krytu; zeny, deti, starci; mrtvi od tlakove vlny, pozaru a nebo uduseni. Civiliste nam nadavali a hazeli po nas kameni, zatimco my jsme nosili mrtve na obrovske pohrebni hranice, kde byli spalovani.
Kdyz general Patton obsadil Lipsko, odehnali nas po vlastnich do Hellexisdorfu na sasko-ceske hranici. Tam jsme zustali, dokud valka neskoncila. Nasi dozorci utekli. A toho stastneho dne si ruske letectvo usmyslelo, ze z letadel vycisti posledni zbytky nemeckeho odporu tam kde jsme zrovna byli. A tak rusti piloti (v americkych P39) strileli po nas a bombardovali nas. Zabili ctrnact americkych zajatcu. Ale mne ne.
Osm z nas ukradlo konske sprezeni a vuz. A pak jsme cestovali a loupili celou cestu pres Sudety a Sasko celych osm dnu a zili jsme si jako kralove. Rusove maji radi Americany. Rusove nas zastavili az zase v Drazdanech. Odtamtud nas odvezli na americke linii v Land-Lease Fordech nakladacich. A pak uz jsme odleteli do Le Havru.
Momentalne vam pisu z klubu Cerveneho krize v Le Havre, repatriacniho tabora pro valecne zajatce. Krasne mne tady krmi a staraji se o mne. Lodi odjizdejici do Statu jsou nacpany k prasknuti, tak asi budu muset byt trpelivy, ale stejne doufam, ze do mesice budu doma. Az budu doma, dostanu 21 dnu lecebneho pobytu v Atterbury, asi 600 dolaru usle mzdy a - k neuvereni! - 60 dnu dovolene!
Mam toho jeste velice moc co vypravet, zbytek bude muset pockat. Nemuzu tady dostavat postu, tak mi nepiste. 29. kvetna 1945
Love, Kurt jr.
----

Tak to byl dopis Kurta Vonneguta rodicum. Dopsal jsem, zabublal a rozhledl se okolo sebe. Casto pisu ponoren do tepleho jacuzzi (Marat to delal taky tak, jmeno naseho okresu je Charlotte, musim si davat bacha), vedle chladnejsiho bazenu, okolo susti kralovske palmy. A vzpomel jsem si na sve vrstevniky a davne kamarady. Copak s nimi dnes asi je? Nebyli jsme taky kdysi zajatci? Rano vstanou, napijou se piva z hnede flasky, obliknou modre monterky s provazkem okolo pasu (s hygienou to v Cesku nikdy moc neprehaneli), vezmou kladivo a hrebiky a jdou opravovat kralikarnu. Jako by nebyli. Intelektualne nebo fyzicky - vsechny je zabili. Jenom mne ne.
---