Leden 2010

Obamuv projev - State of the Union 2010

28. ledna 2010 v 20:25 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove

Vlna za vlnou

28. ledna 2010 v 14:23 | Miroslav Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Vzbudili mne uprostřed noci. Protřel jsem si oči a byl jsem hned vzhůru. Vyšli jsme ven. Pár větví na zemi a vzduch v němž to ještě jiskřilo a on chutnal ozónem, hlínou a sněhem, dávaly důkaz o letní bouřce co před chvílí ještě byla. Tak jsme čekali před domem. Táta se občas nervózně podíval na světélkující ciferník náramkových hodinek a pak nás jako Jonáše, spolkl veliký dálkový autobus co vypadal jako stříbrná velryba. Skrze oválná okna na střeše autobusu byl vidět cíp měsíce, jež měl přes tvář přehozený závoj potrhaných mračen a hvězdy. Stovky světelných let daleko v temnotě, byl k tušení Betelgeuze i cíl. Odcházející bouře měkce prosvětlovala obzor. Jakoby právě vycházela ven ze svého domu nějaká Hollywoodská hvězda a senzacechtiví fotoreportéři ji měkce koupali v blescích, vycházejících z jejich fotoaparátů. Byla půlnoc a tykadla světlometů ohmatávala okraje cesty i stromy, odrazky patníků zářily a světla se odrážela v oknech domů stojících u cesty i na hladinách kalužin, aby za sebou ponechávala oslepenou krajinu ponořenou v temnotě. Na palubové desce autobusu byl půlkruh rychloměru zářící magickou zelení jako display rozhlasového přijímače. Ale namísto tajuplných měst jako Hilversum, Oslo, Ankara nebo Tirana, se tam mezi číslicemi chvěla bílá rafika.
Za svítání nás vyložili na Hlavním nádraží v Brně. Ušmudlaný vestibul v sobě ukrýval pach velkoměsta a polosvěta a na lavicích spali opilí vandráci i posedávaly tam zbožné venkovanky svírající černé tašky vyspravené provázky mezi svými koleny, s bílými šátky na hlavách. Z příměstských vlaků, otevírané dveře vyplivovaly šedé lidi s tvářemi vymačkanými jako citrony, kteří se poté ztráceli v davech proudících čím dál rychleji, aby stihli být v práci na šest. Bílá písmena na tabuli příjezdů a odjezdů začala mrkat a ta slova co v nich plynula, byla řečí andělskou. BRPRAOLONOVZÁBŘOSTR, ke mně promlouvala tabule a bylo slyšet pleskot padajících písmen, jako když mezi holuby vběhne malé dítě a oni se rozletí a já jsem rozuměl. Jsme jen návštěvníky tohoto světa. Cestujícími. Spícími a probouzenými. Jen projíždíme. Zažívajíce singularitu spermie i veliký třesk embrya, jemuž počíná plynout čas.
Probouzející se město se protahovalo a v tramvajích jež na zastávce němě hýbaly dveřmi jako skřelemi se zhasínalo a v sedadlech, byla otištěna ta včerejší i budoucí těla.
Na nástupiště přisvištěl vlak, jehož lokomotiva měla na svém čele vypálen pentagram rudé hvězdy jako cejch. Jako se dříve lilií značily kurvy a vražednice. Zastavil a celý se ještě chvěl. Byl horký jakoby měl horečku a nadechoval se a vydechoval jako člověk. V otevřených oknech vlály šedé záclonky a na cedulce vagonu do kterého jsme nastoupili, bylo červenými písmeny napsáno, Konečná stanice - Mangalia. Přes - Budapešť.
Pan výpravčí v rudé čepici, který doposud bezcílně chodil mezi oprýskanými litinovými pilíři držícími střechu na svém místě, se pojednou zastavil. Poté se rozhlédl vpravo a vlevo, vodorovně pozvedl zelenou plácačku na níž byl nakreslen terč, vložil si do úst chromovanou píšťalku, pronikavě hvízdl a plácačku napřímil. Když se vlak dal do pohybu, založil si plácačku pod levou paži a pravou rukou salutoval. Krajina kolem začala mizet čím dál rychleji a potom jsme přejeli hnědý bachratý Dunaj, který měl namířeno tam co my a usnul jsem. Probudil jsem se a kolem mne plynula maďarská pusta. Poušť trávy z níž trčely k nebi vahadla studní, obklopené stády podivně vypadajícího dobytka, se slévala s oblohou v krásnou barvu. A na nebi koule slunce pronikající až do morku kostí. Potom maďarští celníci s antracitově černými kníry a rumunští vojáci mající na hlavách skořápky přileb s nasazenými bodáky na Kalašnikovech. Kovový zvuk razítek, úřední zelení znečišťující bílé stránky pasů. Slídivé pohledy do zavazadel. Hic sunt leones. Chatrče ubíhající za okny vlaku, spolu s nekonečnými lány kukuřice, milosrdně ukrývající všudypřítomnou bídu. Až do nebe sahající Karpaty a na hrotu jedné z hor Drákulův hrad. Krajina se pozvolně mírnila až se z ní stala natažená dlaň a vůně lodí složená ze rzi a přílipek, naplnila prostor.
Moře ke mně promlouvalo už z dálky. Bylo cítit slaně a racci se na nebi prali o ukradené kusy ryb. Pak jsem poprvé uviděl obzor. A moře. Vlna za vlnou mi běžely vstříc. Na jejich hřbetech se lámalo světlo a roztříštěno mizelo v kapkách unášených větrem kolem mě. Moře mě ochutnalo. Vystoupalo po mých nohách až ke kolenům a zase se svezlo až k patám. A pak mne přijalo. Proud mi podrazil nohy a já jsem ulehl do jeho náruče. Byl jsem jako v břiše mé matky. Kolébán vodami jež dospěly k moři, stal jsem se navždy jednou z lidských ryb. Plaval jsem daleko. Dotýkal jsem se dna. Šel jsem pískem až tam kde nebyli lidé.
A v zátoce tam stál bílý dům. Na tyčích jež trčely z prázdnoty písku, byly piktogramy s přeškrtnutými fotoaparáty. Dům obehnaný ostnatým drátem až k moři, obcházeli vojáci a na terase se zaleskla skla dalekohledu. "Halt, Nicolaeu Ceacescu hause, verboten, zurück, zurück!" Mával na mne rukou a volal ozbrojený voják a přitáhl si popruh samopalu. Otočil jsem se šel zpět. Moře mělo šedou barvu a jeho pěna se vpíjela do pobřeží. Proud odkudsi přihnal medúzy. Otíraly se o mé nohy a bylo to jako se koupat v aspiku. Bylo to bez chuti a studené a průsvitné. V jejich průzračných tělech jsem marně hledal srdce a vítr hrál na prázdné lastury písně času.
Když se jednoho dne poté, rozptýlil prach a dým nad tělem Nicolaea Ceaucesca, z něhož vytékal pramen krve z níž stoupala pára, tak v jeho doširoka rozevřených očích, byl na setinu vteřiny vidět plující cíp měsíce, jež měl přes tvář přehozený závoj potrhaných mračen a hvězdy. Jeden z kruhů se uzavřel.
Jen vlny se v tu chvíli dál otíraly o břeh jako kočka toužící po společnosti a obzor byl stále tentýž. Vítr mne držel za ruku a moře čeká až spolu navždy splyneme. Vlna za vlnou.

Hlas

"This is the Voice of America, this is international broadcasting for Czechoslovakia", zazněl pevný hlas jinglu, zurčící melodickou angličtinou jako průzračný pramen, každý den v devět večer. Pak kapela odehrála řízný Yankee Doodle a kolem rádia se začala tvořit světelná aura. V reproduktorech praskalo jakoby v rádiu hořel oheň a hlasy se chvílemi ztrácely v atmosférických poruchách a v hluku komunistických rušiček. S ušima nalepenýma téměř na membráně reproduktoru jsem se snažil zachytit každé slovo, které přicházelo z tam odsud. Zhasl jsem modře čadící zářivku a okolo mne byla temnota rušená jen světly zvenku. Za dveřmi dílny pomalu tichly stavy a z hluku se vylupovaly jednotlivé zvuky. Smích. Věty. Bezstarostné pohvizdování. Bzučení sodíkových výbojek za plotem fabriky. Ale já jsem naslouchal poselství. Doplňoval jsem ztracená slova jako ve křížovce, napínal jsem smysly k prasknutí a prsty od šmíru, které se ztrácely ve tmách, jsem jemně pootáčel s bílým knoflíkem na boku přístroje abych neztratil signál. Já na jiné planetě. V jiném čase a prostoru. V jiné galaxii, oddělené ostnatým drátem.
Když nám občas přišel nějaký pohled z tam odtud, vzal jsem ho do rukou a on zářil. Na nich byly ze tmy svítící mrakodrapy vypadající jako kosmická loď neznámé civilizace. Neskutečné krajiny s palmami a průzračně modrou vodou, jakou jsem nevídal ani ve snech. Města jako upečená z veselého cukrkandlu a když na něj člověk přiložil ucho, tak šuměl dálkami jako moře v mušli.
Na stole se vedle rádia leskl celofánový list, na němž němě osychaly zbytky Pařížského salátu co se dal koupit na svačinu a vypouklé bříško lžičky vyleštěné ústy, směšně karikovalo rozpraskaný strop dílny do křivých úsměvů, co zaschly lidem na tváři. Kteréhosi Silvestra u televizní obrazovky. Podsvícený štítek rádia zářil jako Betlémské světlo. Jako malá Socha svobody. Schoulil jsem hlavu mezi ramena a oknem jsem viděl, že počaly padat hvězdy. Byly neslyšné a zanikaly jako dny. Byl konec srpna a čekaly mne celé roky tmy. A já jsem to věděl. A nikdo mi je už nevrátí zpět. Jediné co z toho ve mně zůstalo je Hlas Ameriky, co zněl jako ze staré poškrábané gramofonové desky a nenechal mě v tom samotného.
Když sem do Sudet, pak přijela na začátku devadesátých let s rodiči dcera tátova kamaráda, který uprchl s ní, když byla úplně malá a se ženou do Austrálie a ona to všechno uviděla, tak se rozplakala a se slzami v očích svému tátovi děkovala, že u toho nemusela a nemusí být. Potom odletěla zpět do svého světa žít svůj dlouhý a šťastný život.
Zkusím dnes večer zapnout to staré rádio. Třeba tam čeká někdo něco dopovědět.


I heard you on the radio. Some other time. From some forgotten studio. Way down the line.
So long, so long i've waited now. To hear you again. That song, that song will still remain.
Become an old friend. And now, the tears are in my eyes. The sound you can't disguise.
The truth comes back from lies. And all i want to hear.

Voice of america, ooh, america
Voice of america, ooh, america

Zázrak

Stáli jsme zády u zdi a shůry padaly do tváří vločky, velké jako pěsti. Bylo nás tolik, že bychom se vešli na prsty obou dlaní a podupávali jsme zimou a nervozitou na chodníku posypaném kamennou drtí. Naproti nám, z okna Šumperského divadla někdo vystrčil reprobednu z níž vedly do matně osvětlené místnosti stříbrné dráty. K mikrofonu. Za okny domů s jednotnou tváří šedivých omítek byla tma a lidé stáli u záclon, nebo předstírali spánek. Ve výkladu řeznictví byl vystaven Gottwald s tváří barvy zkaženého masa a flaksy visící na hácích, vypadaly jako z jeho vůle oběšenci z Pankráckého podzemí. Ve sněhu se skvěly podkůvky bagančat sovětských okupačních vojáků, jakoby tam tudy prošli malí mongolští koníci a stopy malých cikáňat co běhávaly v létě v zimě bosy. Na jinak liduprázdné ulici na níž tu a tam mrkalo veřejné osvětlení, stáli esenbáci s pendreky a Škorpiony za pasem, nápadně slušně oblečení civilisté v pozadí se nenápadně rozhlíželi se založenýma rukama za zády a psovodi strhávali štěkající psy, stoupající si na zadní. Jinak bylo hrobové ticho, které by se dalo krájet a prodávat dnes v konzervách.
Za námi zela jizva rozkopané ulice a mě napadlo, že bude stačit nás jenom zahrnout. Až z vysílaček, které měly drát antény zkroucený jako prasečí ocásek a jež jim visely přes ramena, dostanou chraptivý rozkaz. A oni rozepnou pouzdra z hovězí kůže zářící erární novotou, pozdvihnou své kapesní samopaly, natáhnou závěry, zamíří a pak se zableskne u ústí.
Zhluboka jsem se nadechl a narovnal jsem se. Tak rovně už nikdy stát nebudu, blesklo mi hlavou. Vytáhl jsem ruce z kapes, promnul jsem si víčka slepené mrazem k sobě a skrze padající sníh jsem se jim podíval do očí.
Uhýbali pohledy. K zemi. Nahoru. Kamsi za mě. I k nohám. Byla jim zima a měli strach. Že přijde rozkaz. Potom všichni upřeli své zraky k onomu oknu v němž levitovala reprobedna. "Po letech strachu a nesvobody jsme se zde dnes sešli, abychom podpořili všechny požadavky stávkujících studentů, brutálně zbitých 17. listopadu v Praze," zaznělo najednou. Tajemný hlas neviditelného člověka uvnitř temné místnosti pokračoval ve výčtu ohavných skutků zločineckého režimu. Žaloba k bohu, větru a nemnohým lidským duším. Když skončil, nastalo na chvíli ještě hlubší ticho než na počátku. Esenbáčtí vlčáci kroutili hloupě hlavami a tváře moci z nichž odtekla všechna krev byly bílé, jako nabílené vápnem a jejich zlaté hvězdy na náramenících z rudého plátna zasypal sníh. Nás téměř sedm statečných, co se bez anonymity davu postavilo tváří v tvář ztělesnění zla normalizační moci s její veškerou hnilobou i násilím, počalo spontánně tleskat. Když v tom, někdo z nás, které osud postavil ke zdi, vykřikl "Svobodu!" Otočili jsme se na něj, potom navzájem na sebe, ve tvářích se nám rozlily úsměvy a pak to bylo najednou opojné. Ano. Svobodu. A pak jsem viděl jak k nohám z našich duší, spadly neviditelné řetězy strachu. Jak se otevírají dveře neviditelných vězeňských cel. Jak se otevírají ústa zamčená na neviditelné zámky. "Svobodu, Svobodu, Svobodu, Svobodu, Svobodu, Svobodu, Svobodu, Svobodu!" Rozléhalo se ulicemi toho sudetského města a jesenický vzduch řezal v plicích skalpelem mrazu.
Vysílačky oněměly a rozkaz nepřišel. Esenbáci si nervózně pohrávali s obušky a tesilem uniformovaní tajní se začali pozpátku stahovat do temnot. "Zítra zase tady!" Zaznělo z okna a odpovědí byly zaťaté pěsti a volání. "Zítra zase tady!"
Pak se večer co večer začalo rozsvěcet v oknech. Lidé vycházeli ven a volání "Svoboda!" bylo slyšet čím dál hlasitěji. Když tam už byli všichni, přišli i ti, kteří dnes vládnou.
Pak bylo po všem a mě za to vyhodili z práce. Ale jak to bylo krásné. Ta chvíle. Narovnat se. Podívat se jim do očí. Smát se jim do jejich hloupých obličejů. A slyšet padat neviditelné řetězy k nohám a poprvé být opravdu svobodný. Tu chvíli mi už nikdo nikdy nevezme. Nikdo mi ji ani nedal. Je jen moje. Vděčím za ni jen sobě. A zázraku. Bůh je.
Když jsme si loni na podzim udělali s dcerou výlet do Vídně, na hranicích nebylo třeba ani přibrzďovat. Jestli tohle není zázrak. Jen jestli si ho ale kromě mě, všiml ještě někdo.

Pod hladinou

Po nebi se proháněly nebeské lodě. Bílé bárky, Pražské parníčky, brigantiny i zaoceánské plachetnice mraků pluly modrou hladinou. Celá loďstva prováděla manévry tam nahoře. Jako u Trafalgaru. Pak jsem zavřel oči, rozeběhl se a skočil.
Když jsem je otevřel, viděl jsem pád a cítil jeho závrať. Měl jsem ruce doširoka rozpažené jako Kristus co stojí nad Rio de Janeirem a pod nohama mi vířila zelená hlubina. O setinu vteřiny později jsem dopadl do vývařiště splavu. Do milionu bublinek. Do proudu sektu otevřeného o půlnoci.
U dna jsem nahmatal starodávné kameny oblé jako ženská ňadra a smutně tam ležela těla cihel domů, které zmizely beze stopy. Zůstaly po nich jen cesty vedoucí kolem jizev základů a čtverců zpustlých zahrad v nichž v létě opuštěně kvetly ovocné stromy a marně zrály višně sladké jako spánek a hořké jeho sny. Přitáhl jsem se za ně až úplně na dno a do zad mi jako do kovadliny bušil perlík splavu.
Pak jsem vystrčil hlavu z hladiny a byl jsem za splavem. Před tváří mi padala nekonečná opona zpěněné vody a bylo to jako být za zrcadlem, nebo se dívat přes dveře s tabulí z mačkaného skla. Na stěně splavu visely kořeny rostlin co se kývaly na břehu a visely na nich kapky vody, jako sladké slzy. Když jsem do stěny z vody ponořil prst, zůstávala po něm v proudu bílá brázda jako za lodí a obraz světa tam venku zmatněl.
Chlad horské řeky mě začal svírat na prsou. Nadechl jsem se a ponořil, abych o několik vteřin později vyplul daleko v proudu. A to všechno okolo se najednou tvářilo být jiné, jako bych prošel červí dírou. Slunce potemnělo a na obloze se zdála být vidět psí lebka měsíce. Vlasy jsem měl vybledlé jako každé léto, ale moje tričko mi začínalo být malé, když jsem se do něj oblékal. I rány na kolenou nějak více bolely. Cesty začínaly být kratší. Jakoby mi proud té řeky strhl brýle mého dětství. A nasadil je o kus níž někomu jinému. Třeba tobě.
Bůh ví, kolik let jsem kdy plul a stále pluji pod hladinou. Vynořuji se pokaždé někam jinam. Ve fabrikách, nebo blízko tvého klína a přináším ti hrsti divokých višní. A ty mě za to objímáš.

Smrt mouchy

Před nuceným výsekem stála fronta lidí až do křižovatky. Prodávali tam maso ze zvířat v posledním tažení lidem, kteří nevypadali, že jsou na tom o mnoho lépe. Na vozíku, na němž se na prvního máje vozíval velký buben pionýrské dechovky do něhož tloukl kluk se šátkem na krku a za nímž kráčíval jako Tibetský mnich další s ohromnými činely, byla taška s nákupem, kolem níž kroužily mouchy.
Paní co už nakoupila si bzučivě povídala s jinou. Mouchy cítily pach krve masa a vnitřností prosakující novinami do nichž byly zabaleny. Lezly po velkých písmenech titulní strany jakoby si je četly. Přistávaly na velkém pecnu chleba a několika bramborách od hlíny co trčely z tmavě hnědého sáčku.
Některé vlétly dovnitř výseku a kroužily u stropu jako malí ptáci. Než je přilákala bledá plocha nemytého skla oken, jsoucí za špínou zažloutlými záclonami. Tam visel muší hrob.
Pokaždé to bylo stejné. Na žlutý papír mucholapky usedla moucha. Složila křídla a párem předních nohou si čistila své oči složené ze stovek šestihranů.
Řeznice s rukama až po lokty od krve se otočila a plácla uřezaným kusem masa až ručička váhy poskočila k okraji číselné stupnice. Na druhou stranu váhy přihodila železné závaží s kroužkem na špičce, jako v nose býka. Ještě než se ručička ustálila, tak hbitě zabalila zvířecí tkáň do úvodníku Rudého práva a vyštěkla cenu. Když vracela drobné, tak se moucha chtěla vydat na další let. K váze. Ale její hmyzí nohy beznadějně vězely v lepkavé pasti z níž nebylo úniku. Muší křídla se zoufale chvěla a žilky uvnitř se nalévaly průsvitnou krví. Nejdříve se přilepilo její levé křídlo. A potom to pravé. Muší tělo se bez pohnutí pomalu potápělo do povrchu mucholapky až zbyly pouze barvami hrající oči. Pak počaly pohasínat. Kousek po kousku. Šestihran za šestihranem tmavly a sleply. Až byly černé jako krev mrtvého.
Z fasády výseku upadl kus omítky a roztříštil se na chodníku. Rudé prapory trčící ze zdi byly zplihlé bezvětřím. Z porcelánových izolátorů zapomenutých na stěně trčely do prázdna rezavějící zbytky drátů a fronta se posunula. Paní si šátkem otřela zpocený obličej a nasadila si jej zpět. Utápěla se pomalu i s ostatními na povrchu té velké mucholapky na níž žila a její náramkové hodinky jí přestaly jít. To čas právě odlétl někam pryč. Přesýpat písek v hodinách.
Listy se sněhem

Pár dní před zimou se padající listí mísilo s prvním sněhem. Sníh pohřbíval listy a zase naopak v barevných vrstvách. V hlubinách stromů se chystaly letokruhy ke spánku a tráva jež prorazila vrstvu asfaltu v chodníku a podávala tak zjara svědectví o síle života, byla rezavá až běda. Na řapících šťovíku se srážela mlha a voda tekla čím dál pomaleji. Nebylo nebe nebyla zem. Bylo jen listí a sníh. Z komínů se čadilo a nízký tlak vzduchu srážel dým z hnědého uhlí do ulic. Tam ze stěn visely černé prapory. I z toho držáku na žerdě, za nějž zůstala viset za bradu nahá Pipová, když tenkrát skočila opilá z okna.
V nabobtnalých omítkách u paty domů byly psí zprávy psané s nohou nahoru a čapí hnízdo na špičce Janovického pivovaru vypadalo jako panenský věneček. Lidé umounění dobou i popelem, který jim inverze sypala na hlavu se zimomřivě ošívali a mnuli si ruce jako by prožívali nějakou radost. To ale jen první mrazík zalézal pod nehty. Jako třísky u výslechu na StB. Když jsem stiskl knoflík televize, tak v ní nahlas luplo a vzápětí bylo slyšet ozvěnu kovových per odrážející se uvnitř. Pak na mne televize nejdříve upřela malé oko právě se probouzejícího člověka, které se postupně rozevíralo až na mě zírala načisto probuzená. Po chvíli ticha se probudil i zvuk.
Kvílivý funébr marš donekonečna chvějivě vytrubovaný polnicí doprovázenou sborem jiných trub, drásal nervy monotónní melodií tvrzenou neustávajícím virblem na buben, vyvolávajícím napětí jako před číslem v cirkuse. Každým okamžikem se zdálo, že virbl ustane, nad Rudým náměstím prolétne artista na hrazdě, všichni zatleskají a půjdou domů. Ale bylo tomu jinak. V rudé rakvi vedle temné díry vypadající jako prázdné místo po zubu v řadě bílých zubů, jejíhož konce nebylo lze dohlédnout ležel krásný Moldavan. Jak přezdívali kdysi Leonida Iljiče Brežněva. Právě jej sňali z ramen vojáci v dvouřadých kabátech s naleštěnými knoflíky a s ohyzdnými beranicemi na hlavách, které si bůhví proč dnes kupují turisté propíjející se Prahou. Vdova měla tvář z bílého kapesníku a obličeje zúčastněných byly nehnuté. Komentátor krákal z televize jako vrána a krkavci s metály na prsou, ronili své krokodýlí slzy z mauzolea vystavujícího vycpanou Leninovou kůži.
Otevřel jsem dvířka u kamen, nabral jsem lopatku uhlí a vhodil ji dovnitř. Zahýbal jsem roštěm a do popelníku propadly žhavé čpící uhlíky a plameny uvnitř změnily barvu. Asi to bylo uhlí z dovozu. Hořelo jinak. Stejně tomu je i s lidmi. Židé z Maďarska prý hořeli zeleně když je nacisté v Osvětimi měnili v prach a popel. Ti odjinud zase jinou barvou. Proto ze světa spolu s lidmi zmizely všechny jeho barvy až se stal šedý. A nejvíc dnes. Litinový plát na kamnech se rozpálil do třešňové barvy a tak jsem přivřel vzduch.
Vrátil jsem se k televizi a rudá rakev spolu s generálním tajemníkem začala mizet v útrobách země. Postavy s obrovskými nárameníky na ramenou pomalu popouštěly schránu s polobohem na pohřebních popruzích, když se sám Satan již nemohl dočkat a krásný Moldavan se vysmekl ze světa nahoře a dopadl na dno až to zadunělo. Tkalouny co čněly z hlubin byly shozeny dolů a kapela přidala ve svém kvílení na intenzitě. Pochod padlých revolucionářů se nesl tím divným světem a přízraky lidí tam venku se dívaly skrze sebe. Vypnul jsem televizi a v pokoji se rozhostil klid. Stíny plamenů vycházející ze dvířek kamen tančily na zdi a spatřil jsem poslední list toho roku proplout kolem oken. Černé prapory pak splynuly s tmou a když jsem druhý den ráno vynášel popelník, našel jsem v něm ještě jeden stále žhavý uhlík. Naděje a plamen umírá poslední. Venku je zima a listy loňského roku právě spí hluboko pod sněhem.

Avion

Obloha má právě barvu tvých rtů. Svítá. Blížím se k nim těmi svými a cítím přeskakovat mezi nimi modré jiskřičky lidské elektřiny. Žaluzie dostávají pastelový nádech a věci tušené ve tmě se projasňují. Tajím dech i slova. Vracím se zpět. Rukou rozhrnuji hladinu na níž pluje smetí i svět nad ní a zavírám oči. Potápím se v čase.
Na louce jsou poslední zbytky sněhu. V noci ještě vládne mráz, ale přes den vítr přináší zprávy z jihu a tu a tam pod špinavými oblaky vykoukne hvězda Slunce. Na trámu visí se zlomenou páteří Petr Pytlíček, který chtěl včera večer jít načerno do noční kavárny Avion a v patře nad ní, když tam vyšplhal po hromosvodu, se s ním probořil strop. Přelomený v pase tam visel jakoby ho nabodl pták Tyran na trn, jak tomu činí se svojí kořistí a slyšel v místnosti za stěnou tanec, otevírání lahví, tlumené hovory i hlasité bezvýznamnosti. Visel tam noc a ráno a celý den jako loutka pohozená dítětem. Takovou samotu bych nikdy nechtěl zažít. Až k večeru druhého dne ho uslyšeli. To co z něj vycházelo ven. Vybourali zeď a odvezli ho aby se vrátil na vozíčku. Avion dávno oslepl a rámy jeho oken zpuchřely. Když prší tak déšť pobubnovává kapkami svých prstů po tabulích jako nervózní člověk a uvnitř se rozžíná a zháší podle ročního období. Které ve mně právě je.

Rez

Ještě než Pepovi kdosi vytloukl rozum z hlavy víkem od popelnice před hospodou v Moravici, opravovali jsme spolu tkalcovské stavy. S rukama od oleje a vazelíny jsme jako chirurgové nořili prsty a paže do útrob strojů a nahmatávali jejich nádory, výdutě, zlomeniny a záněty. Asistoval jsem a podával nástroje. Klíče, kladiva, francouzáky a šroubováky. A potom jsem složil svoji první atestaci. Otevřel jsem břicho stavu, odkrytoval jej a naslouchal mu. Když v tom něco vevnitř přeskočilo. Otevřel jsem brašnu s nářadím. Jako pan doktor co ke mně jednou přijel když jsem měl horečku a jeho stetoskop studil na prsou jako tvoje tvář, když přijdeš z venku a chceš se milovat. Stav se nechtěl vzdát jednoho ze svých ozubených kol a nechtěl jej vyměnit za jiné a tak jsem dlouho bušil kladivem v jeho ocelových kostech. Když tkadlena poté stiskla knoflík, tak stav opět ožil. Protáhl se jako kočka. Naprázdno máchl rameny a začal opět žít a tkát. Pepa umřel v ústavu. Ve slezské Opavě. Stranou od lidí. Prý se ví kdo mu zabil hlavu, ale nikdo ho nezná. Jak to už v Sudetech chodí. Jeho duše pak byla roky uvězněna mezi nebem a zemí v lebce v níž byly díry, že bys tam strčil pěst. A těla stavů rezavěla na továrenském dvoře kam je vyvezli, když pak nebylo pro koho už tkát. Pro koho to bylo předtím nevím. Nikoho takového jsem nikdy nepotkal.

Slunce

Slunce mi svítí do očí. Dere se dovnitř skrze škvíry žaluzií a rozlévá se po podlaze. Jako pivo. Co teklo z otevřené pípy když opilý Mirek Šuba postavil celou hospodu s nataženým samopalem ke zdi, protože mu tam předtím nechtěli nalít. Stačilo vytvořit ten zvuk kdy naolejovaný náboj ráže 7,62mm vklouzl do nábojové komory a pak pustit s třísknutím závěr zpět. A lupnout s pojistkou dopředu. Na dávky. Aby jednomu prohořela cigareta až k prstům a druhému se zjevila mapa v rozkroku. Pak si vzít některý z půllitrů obrácených břichem vzhůru jako leklé ryby na nerezovém odkapávači, otočit kohoutkem a do proudu tekoucího středem prostoru vstrčit skleněný krígl s vymačkanými kruhy. Vidět stoupat pěnu z níž se tvoří zlatá tekutina v níž tančí malé světy bublinek, co chutná hořce jako život. Asi mu to stálo za ty dva roky ve vojenském kriminálu v Sabinově. Otevřít dokořán pípu a nechat ji téci jako přeřezanou tepnu do půllitru i na zem. Dokud nevykrvácela úplně a na konci mosazného kohoutku se nechvěla poslední kapka, jako jantar vyplavený na pobřeží. Kdo je v ní uvězněný? Slunce, čas nebo smůla dávných stromů? Třeba nic a třeba všechno. Už se to ale nedozvím. Dávno ukápla. A slunce mlčí.


Sudety krásné, Sudety mé

28. ledna 2010 v 14:13 | Miroslav Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Vycházeli jsme z nočního podniku Avion, kde v nad tanečním parketem ještě poletovala ozvěna závěrečné písně Slovní ping pong, když do právě přicházejícího rozbřesku, ke mně pronesl Baťa, "Je hezky ty vole, pojedeme na čundr." "Víťa skočí pro stan, počkáme ho na nádraží. Koupat se budeme v trenýrkách" Tak jsme jeli. Řečeno dnešní high tech mluvou - online. Baťa, Víťa, Penál, Žvakus, Ivan, Pepa, Pavel, Lasoň, Pekař a já.
Jelikož momentální finanční situace přítomných a nejen pouze ta momentální, byla poměrně nepříznivá, dalo by se říci, že o šlo chronickou potíž, bylo rozhodnuto, že ti nejméně majetní pojedou na černo, uzamčeni na záchodku. Pro případ násilného odemknutí zamčených dveří průvodčím, byla pro obměkčení úředního srdce vytvořena legenda o nebohém cestujícím, jemuž právě teď, co já budu dělat, nešťastnou náhodou spadl lístek z tuhé lepenky do otvoru, jímž jsou vidět ubíhající koleje. Po několika přesednutích a úprcích před průvodčími, nás dýchavičný motoráček pamatující Protektorát, vysadil v Napajedlech.
Po určitém vyjednávání, při němž Baťa výmluvně zatínal své bicepsy aby prokázal své oprávněné rozčilení nad tím, že nejsou volná místa, jsme byli vpuštěni do kempu, na jehož recepci byla vyvěšena ohromná tabule, která zakazovala téměř vše. Noční hluk, volné pobíhání psů i dětí a mnoho dalšího.
Spořádaní pracující, splnivší a překročivší plán, vůkol rozbili své stany a po vzoru východoněmeckého turismu, sestavili své skládací židličky z plátna a hliníkových nožiček chatrné konstrukce, zvící prvních aeroplánů, na verandičky svých plátěných přístřešků. Z temnot stanů vykukovaly zavilé tváře dětiček a obézních manželek s natáčkami na hlavách a znělo z tam odsud Rádio Hvězda s optimistickými songy, jimiž si sladili život a kávu. Na modrém plameni propanbutanových vařičů se klohnila jídla z konzerv míchaných hliníkovými lžícemi a u skládacích umakartových stolů seděli manželé s otevřenou desítkou pivem.
Jali jsme se sestavit stan. Po zjištění, že stan máme, na rozdíl od nosných tyčí a kolíků, vytáhl Ivan svůj vystřelovací nůž a upižlal z nejbližšího okrasného stromu potřebné větve a větvičky. Stan byl tedy postaven a vypadal jako velmi zchátralý velbloud dvouhrbý se zavíracím špendlíkem na uzavření vchodu, neboť zuby zipu si odnesl čas a podlážkou z pogumované textilie, prolézaly do obytné plochy chumáčky trávy. Posvačili jsme několik piv a protože bylo hezky a byla tam půjčovna loděk, jednu jsme si vypůjčili.
Zajeli jsme doprostřed přírodní nádrže a Baťa jež celou dobu vesloval v džínách, protože měl na noze v kriminále vytetovanou pavučinu, si zálibně při tahání vesel prohlížel svoji muskulaturu budící respekt. Jakožto každá správná výprava, tak rovněž i my, jsme měli s sebou řádné zásoby. Pro případ nenadálé žízně. Maryša, ovocné víno, M.C. 8 Kčs, bylo napsáno na štítku kde byla i selka, na níž reklamní malíř nešetřil svojí fantazií a která by svými přednostmi bezesporu porazila i Samanthu Fox v době její největší formy.
Člun se pohyboval na vlnách a z důvodu slunce, nastal případ nenadálé žízně. Po nějaké době strávené v příjemných mrákotách jež měla na svědomí Maryša, se Žvakus labužnicky protáhl a pronesl, že se vykoupe a bez hlesu se převalil přes bok loďky do vlnek. Zmizel pod hladinou tak jak byl ve svém oblečení jako kámen a na hladině po něm zbyly pouze plovoucí Vietnamky. Gumové sandály jež se zaklesly mezi prsty na nohou. Tedy rozhodně se koupal v trenkách, jak to prorocky viděl Baťa, ráno před vinárnou Avion. Když jsme ho za pár vteřin později tahali na palubu zjistil, že z jeho digitálek kamsi zmizel display. Znamenalo to, že nebyly vodotěsné. Ale jako ozdoba nakonec nebyly až tak špatné.
Když jsme poté zakotvili člun u dřevěného přístavu jenž plaval na nafouklých pneumatikách od kombajnu, nastával pomalu večer. Pracující ve stanech okolo, se pozapínali do spacích pytlů až po bradu a naslouchali škrabotu milionů komárů snažících se skrze plátno dostat na jejich krev, skládající se z větší části z mizerného piva. Mír a socialismus, se rozlil spolu s temnotou po celém kempu.
Bohužel pracující netušili, že z kytary, kterou jsme měli s sebou, se dají vyluzovat poměrně hlasité zvuky. Měli jsme pocit, že právě teď, je ten správný čas na naprosto neškodný večírek. Zapálili jsme oheň, jehož zakládání bylo zakázáno úplně nejpřísněji a v recepci kempu se zhaslo. Nejlepší obrana je dělat mrtvého. "Z rooozmlácenýýýho kostela, v kraaaabiciii s kusem mýdla, přiiiineeeesl jsem si anděla, uuuulámaali mu kříídla," zaznělo chórem z kruhu kolem ohně a ve stanech okolo to zacukalo. Po chvíli zazněly nějaké hlasy volající přidušeně po klidu. Penál přestal hrát a Baťa se postavil a otázal se "Kdo to byl?" Protože tato otázka nebyla nikdy a nikým zodpovězena a dodnes leží v prostoru Napajedelského kempu jako hrozné tajemství, sesedli jsme se opět k ohni a pokračovali Krylem, a Led Zeppelin a Deep Purple a Jirkou Schelingrem a Petrem Novákem, až do rána.
Za našeho kuropění jež nastalo časně po poledni, byla vidět rozlehlá DMZ (demilitarizovaná zóna) rozprostírající se kolem našeho stanu. Kruh posetý fleky vybledlé trávy na níž ještě noc předtím stály stany, se rozprostíral do uctivé vzdálenosti. Tomu se říká pořádný životní prostor. Poprobouzeli jsme se na místech jak kdo usnul. Dílem ve stanu a dílem v bujné vegetaci a šlo se na snídani jež se skládala z Vyškovského piva.
Ve vzduchu vyvstala náhlá potřeba vykonat vlastivědnou vycházku. Procházeli jsme uličkami Napajedel a vzduch byl těžký jako olověné závaží. Když v tom kdosi křikl, "Koupíme si barety!" Ve výkladu boční uličky se skvěly desítky baretů s malou anténkou nahoře, v těch nejšílenějších pastelových barvách. Od růžové, přes cihlově červenou po lila i nebesky modrou a ani slunečnicově žlutá z níž oči přecházely, nechyběla. Osadili jsme své hlavy barety a celé Napajedla se zíraje zastavily, když jsme se vraceli zpět na dovolenou.
Cestou do kempu se začalo stmívat a burčák pozřený z podezřelého zdroje, započal dílo zkázy. Atomizovali jsme se na různě skučící jedince ukryté po křovích v podřepu, jako rodící indiánky, abychom se poté poněkud pobledlí a ubylí na váze, shledali u své plátěné rezidence. Když jsme se Žvakuse ptali kde má ponožky tak odpověděl, že v dosahu jeho ruky již nenalézal vhodného rostlinstva k finálnímu úkonu po té hrůze a tak si svlékl ponožky, přičichl k nim, promnul jejich tkanivo a jelikož nebyly natolik tuhé aby se jimi poškrábal, upotřebil je a pohodil na místě. Tak se stal výrobek z pokrokového dederonu náhrobním kamenem velké chvíle. Člověk by totiž nikdy neřekl, že právě tak vznikne módní trend nenosit ponožky do sandálů.
I jednoho dne ale nastal čas odejít. Peníze byly propity. Noci proveseleny. Kemp vyprázdněn a my jsme vyslyšeli na kolenou klečícího správce a reflektovali na jeho úpěnlivé prosby o blížícím se krachu. Sbalit stan bylo jednoduché. Kdosi kopl do větve držící střechu nad zemí a stan se sesunul k zemi a zahučel jako harmonika. Poté jej Víťa briskně sroloval v úhledný vak a Penál otevřel víko popelnice kam byl uklizen i se se vším co obsahoval. A nebylo toho málo. Viněty od Maryšy, lesklá plechová víčka od piva s korkem na zadní straně, i prasklé struny G a E. Není nad pořádek.
Na zpáteční cestě byly ve vlaku obsazeny záchodky nikoliv z části, ale všechny, přičemž na přední straně dveří byl pro jistotu vyvěšen nápis - Mimo provoz.
Jestli na začátku čundru byly finanční potíže, na jejím konci to totiž byla přímo hospodářská katastrofa. Se štěstím jsme nakonec všichni bez úhony dorazili a vystoupili na Rýmařovském nádraží plni dojmů z dovolené. Není nad krásné léto. Sudety krásné, Sudety mé.



A jeste par Kodachrome...

28. ledna 2010 v 13:54 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Ja uz odpozoroval Svejk "Budovy se foti dobre, protoze se nehejbaji".
Tahle fotka se jmenuje "Ilica"
A tahle se jmenuje "A horely i hroby".
A stejne si myslim, ze mimo to, ze Kartago musi byt zniceno, tak i Bosak je jen amater, ktery by mohl fotil jen pri Fotografickem krouzku ZV ROH na nejake univerzite. Ve skutecnem zivote by naprosto nemohl obstat (jak ostatne i verejne dokazal).


Ulice bez důchodců.

27. ledna 2010 v 19:01 | Frank Nykl |  Clanky jinych autoru
Přestože nerad směšuji politiku s celkovým pohledem na život, není to možné. Politika dnes zasahuje i našeho soukromí, hlavně po stránce finanční. Jak už jsem několikrát zdůraznil, my důchodci jsme jen něco jako obtížný hmyz a nikdo nás nebere vážně. Proč taky? Nemůžeme zaplnit ulice a náš pokřik není nikde slyšet. Jsme unavení, nemocní a protože nemáváme transparenty a vlajkami, není nás vidět. Je nás sice kolem 3.milionů , kteří mají nárok na důchod.

Většina z nich žije na pokraji bídy a jsou tudíž na úrovni lidí ze zemí třetího světa. Kdyby se těm, co mají nejméně, přidalo alespoň tak 2 .000 Kč, mohli by si i něco přikoupit (hlavně jídlo) a koupěschopnost obyvatel by se rázem zvýšila. Ale proč by to papaláši v Praze dělali, oni jsou spokojeni a že o pár kilometrů dál žijí lidé, co musí přemýšlet, zdali si mohou koupit celý nebo jen poloviční chleba, je nezajímá. Velké důchody mají pouze ti, co byli funkcionáři KSČ a nebo agenti. Ti všichni dostali také velké odstupné a my co jsme neměli nic tenkrát, nemáme zase. Když nějakému kamarádovi z Prahy řeknu, že musím vystačit s 6.300 Kč důchodu, nedokáže to pochopit. Na otázku jak z tím dokáži žít, odpovídám, že prostě musím! Protože jsem se svou žádostí o pomoc dostal do sporu ze Sokolovským Úřadem Sociální péče, ohledně mé finanční situace, chtěl bych se o tom dnes zmínit. Vím, že se opět nic nezmění, ale mluvit o tom, co se stává většině z nás, je nutností. Je to takový malý transparent, nebo píšťalka na ulici před domem Sokolovských Sociálních služeb.

Každý z vás, kdo kdy seděl v čekárně u lékaře určitě ví, že tam najde brožury o lécích a různé popisy diet, jen ne nic o tom, na co máte nárok, o co můžete žádat a nebo brožuru o tom, jak pomoci své tíživé finanční situaci. Takže jsem se úplnou náhodou od jednoho pacienta dozvěděl, že můj zdravotní stav odpovídá tomu, že mám nárok na příspěvek na péči. O kolik peněz se jedná a kde i jak si to mám podat, jsem si musel zjistit. Protože jsem prodělal revmatickou horečku s postižením srdce, anginu pectoris, přežil jsem klinickou smrt, má za sebou 4 operace srdce v Brně a v Praze a žiji už jen díky novému umělému srdci a práškům, mylně jsem se domníval, že mám na nějaký příspěvek k mému životu také nárok. Vše jsem odeslal, poslal i lékařskou zprávu a čekal. Samozřejmě, že po těžce prožitých létech úřadům nevěřím, ale za zkoušku to stálo. Každému musí být jasné, že mi přišla záporná odpověď!

Nemám na nic nárok a asi tak, jako že mi srdce pracuje jen na 20 - 25 %, zrovna tak zde v Sokolově pracují úřady. Když jsem se dotazoval telefonicky co se stalo, vždyť si mohli přečíst mou bohatou lékařskou dokumentaci, bylo mi řečeno, že tento odbor Sociálních věcí, který takto rozhodl, žádnou mou lékařskou zprávu nečetl, ta prý skončila na dalším úřadě.

Takže - ti co rozhodovali o mé věci ji ani nečetli a jen zřejmě dostali příkaz nepřiznat žádný příspěvek. Je správné začít šetřit (i když v tomhle rozkradeném státě už to bude asi pozdě), ale šetřit by se mělo začít u milionářů a ne u nemajetných lidí na pokraji bídy. Mám právo se odvolat, což také učiním, abych dokázal, že i když nic nedostanu (jak je zde zvykem), nepřestanu bojovat. Já vím, že vám to dneska zní jako otřepaná fráze, ale opravdu jsem celý život bojoval za svobodu, důstojnost a práva člověka a jak to vidím, nemá smysl přestat.



Oko vidi - oko neni ....

27. ledna 2010 v 1:07 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tahle fotka se jmenuje "Prijeli turisti z Ceska"
A tahle "Mesa Selimovic"
Tahle zase "On the road again"
Tahle je "Jeretova 22"
A tahle "Tam v horach"

Tak jsem tam vstoupil, nic zleho netuse...

27. ledna 2010 v 0:51 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tahle fotka se jmenuje "Konecne doma!"
A tahle "Mala nocni vila"...
Tahle zase "Mha".
Tahle dostala nazev "Big river".
A tahle "Tohle mi v Cesku poplivaj, esteti!"

Umelcem proti sve vuli...

27. ledna 2010 v 0:35 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tuhle fotku jsem nazval "Robko".
Tahle se jmenuje "Jak pak je dnes u nas doma?"
A tahle se jmenuje "Predprodej vstupenek".
A tahle se jmenuje "Felix Novotny"

Peknejsi fotky nez od Bosaka...

27. ledna 2010 v 0:17 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Uznavam (v zajmu spravedlnosti), ze na to, ze Bosak je Cech, chodi do lesa a beha nahy po chodbach uradu, atd. atd. ma docela pekny fotky. Ale pak jsem si uvedomil, ze mam taky fotky ze stejne doby jako jeho, navic jsou barevne a samotnymu se mi nejvic libi. Takze se ted tady s nema budu parkrat vytahovat a chlubit.

Tuhle fotku jsem nazval "Sinagl" - ma podobny uces a i zepredu vypadal stejne :-)

Tohle jsem nazval "Rybnik Parezity".
Tahle fotka je "Rybnik Jordan".
A tohle jsem pojmenoval "Zemplinska Sirava".

Králíci s krátkýma ušima a aspekty domestikace českého zvířectva

26. ledna 2010 v 15:31 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
(Clanek z roku 2006)
Jak je vám jistě známo, už drahná léta se zabývám výzkumem v oblasti příčin politického posunu většiny obyvatelstva české kotliny doleva a co vlastně způsobilo současný duševní stav typického Čecha. Pokud nerozumíte této odborné formulaci - tady to máte po lopatě: zajímá mne, co způsobilo, že současní typičtí Češi jsou nemyslící pitomci, většinou voliči exkomunistů a kolaborantů do všech funkci od prezidentské až po posledního poslance a senátora, kteří téměř všichni v nějaké formě uznávající principy komunismu. Jistě uznáte, že to není v souladu se světovým průměrem.

Po přečtení dnešního českého tisku se nabídl i čerstvý příklad takové nemyslící pitomosti. Český ministr zahraničí Cyril Svoboda (taktéž znám coby Rudý Cyril od dob svého vlezdoprdelistickeho (německy: arschkriecherisch) přisluhování a posluhování exkomunistům a coby navrhovatel zákona na zlikvidování Cibulkových seznamů - Češi mají krátkou paměť) chce soudit u evropského soudu USA, Kanadu a Austrálii, protože vyžadují od občanů ČR vstupní víza do svých zemí. Další světový rekord pro Českou republiku! Češi jsou mistři! Takového blbce nemají ani v Americe, a to tu máme pěknou sbírku volů na výběr, alespoň podle názoru otevřené množiny Čechů (necítíte-li se doma v teorii množin, zeptejte se profesora RNDr. Vopěnky, CSc, rád vám ji prosvětlí, aniž by vás prolustroval).

Dlouhou dobu jsem se zabýval teoriemi, že je to něco z oblasti genetické degenerace, až tu nedávno mi bylo vysvětleno z české akademie věd - viz http://www.cas.cz, že to prý není otázka genetiky, ale otázka domestikace. Vzhledem k mé rozsáhlé publikační činnosti v oblasti všeobecné osvěty mám v dnešní Akademii věd České republiky (pro mnohé překvapivé) velkou řadu příznivců a přátel, kteří nikoliv nepochopitelně chtějí zůstat nejmenovaní. Ovšem, i tak mne vždy rádi informují o čemkoliv novém, co se děje a tak jsem celé ty roky věděl i to, kdy si ten starý idiot Zahradník, Helča Illnerová nebo teď Pačes i byť jen uprdli, zhruba do pěti minut po tomto jejich vědeckém počinu.

Tento přesun těžiště názorů českých akademiků neznamená nic menšího než neolamarckismus. Ano, čtete (už zase) správně - lamarckismus, nikoli lamarxismus. Lamarcka si najdete v internetu, věřil v teorii předávání zažitých vlivů okolí na příští a další generace. Po Darwinovi vyšel Lamarck z módy (to víte, vědci také podléhají módním vlivům), ale v poslední době se objevují vážně indikace, že vše nejede podle Darwina, že i Lamarck měl občas pravdu, i když nečetl Pravdu, jako Češi a Rusi. Největší český neolamarckista je profesor Zdeněk Neubauer z UK (ne z Anglie, ale z University Karlovy, natürlich), který psával Velkému Vaškovi projevy o motýlech, kteří zatřepají křídly v Česku a v Karibiku se strhne bouře, která mi pak nabourává domeček. Zdeněk byl kámoš Ivana Havla (= brácha Velkého Vaška), což je šéfredaktor časopisu Vesmír, kam Zdeněk psával coby Neubauer, ale když jeho teorie se zdály příliš divoké, tak jako Josef Babor (což stálo naše informativce dosti úsilí zjistit).

Nyní vám tedy mohu odpovědně předložit nejnovější vědecké vysvětlení krize ve vědě a společnosti v současné České republice, nástupnickém státě komunistické ČSSR s legální kontinuitou k témuž komunistickému státu, jak mi to bylo vysvětleno skutečnými odborníky z Prahy. A jak je známo - v Praze vědí všechno nejlíp.

Podle této teorie došlo k postupně dědičné degradaci myšlenkových postupu a morálních a charakterových hodnot následkem dlouhotrvajícího vlivu komunistické ideologie na denní život obyvatelstva. Pokud vám "postupná degradace" zní příliš cizojazyčné, máte plnou volnost si náhražkové myslet "postupná degenerace", dříve se tomu říkalo dege-rege, nebo zkrátka dege. Moje původní teorie byla genetická. I když mi také byla předložena vědci z Prahy, přijal jsem ji za svou, jsa patřičně vzdělán v historii a genetickém amatérismu Johanna Gregora Mendela (Gregor Mendel, Sigmund Freud, Edmund Husserl, Kurt Goedel a Josef Schumpeter to byli všichni špičkoví rodáci z naší Moravy, tudíž to nebyli Češi, jak si ti výjimečnější mezi vámi Čechy jistě povšimli, či snad ne?). Šlo o králíky. I když nezbytně nemuselo. Například Walter C. Willett (Harvard University) ve své publikaci Balancing life-style and Genomics Research for Disease Prevention; Science vol. 296, 26 April 2002, přináší argumenty, které lze interpretovat tak, že drtivá většina českých duši je nemocná, tedy i česká společnost jako celek je nemocná a je tudíž vědecko metodologicky přirozené, že po rychle se množících králících jsou Češi jen o něco méně vhodnými studijními objekty z hlediska interakce vlivů faktorů jak genetických, tak i prostředí. Bytí Čechem je multifactorial disease (= komplexní nemoc). Ale zpět ke králíkům.

Jistě znáte někoho, kdo doma chová králíky a nebo dokonce je chováte sami. Na příkladu králíků genetiku může zkoumat i běžný člověk bez komunistického vzdělání, protože králíci se, jak známo, množí ... jako králíci. Takže máte svůj chov králíků a budete z něj systematicky vyřazovat všechny králíky s dlouhýma ušima. Králíky s krátkýma ušima necháte být, ať si dupou, jak chtějí. Nebude trvat příliš dlouho a zjistíte, že máte pouze králíky s krátkýma ušima, noví králíci se rodí taky jen s krátkýma ušima a když se sem tam narodí králík s dlouhýma ušima, tak ten pomýlený králík a zrádce najde díru v králičáku a pod plotem uteče k sousedům. Když neuteče, tak ho jako stejně majznete topůrkem od sekyrky za uši, uděláte pečínku a v králičáku máte zase jen a jen králíky s krátkýma ušima.

To bylo prosím mé genetické zdůvodnění degenerace českého národa za doby komunistické vlády. Začalo to hned v osmačtyřicátém vylučováním nekomunistických studentů (= králíci s dlouhýma ušima) z vysokých škol, na kterém se podíleli i dodnes či donedávna žijící sametoví velikáni a ptáci Kohout a Pelikán nebo různí Mlynářově a Klímové a pokračovalo zavedením rychlokursu pro komunistické kádry (za půl roku maturita, za dva roky doktorát a po sametu rektorát) a končilo to tím, že si komunisté udělovali doktorské tituly sami mezi sebou - známý titul RSDr., který je dodnes používán mnoha poslanci ČR. Proběhly generace, doběhla degenerace a žádní králíci s dlouhýma ušima se už v československé inteligenci nevyskytovali, buď byli zrádci za plotem u imperialistické a revanšistické sousedky, s kterou se nebavíme, a nebo byli po smrti. Nová generace československé inteligence (=králíků) byla počata u plotu či za stodolou, ale hlavně jen s krátkýma ušima. Pokud se někde vyskytl králík s podezřele dlouhýma ušima, ke vzdělání nebyl přijat pro délku uší nebo nevhodný třídní původ - o to se většinoví králíci s krátkýma ušima, kteří byli u moci už postarali. Výsledkem 42 let byla zcela homogenní populace králíkárny, tedy ČSSR, s výhradně krátkouchými králíky. A to je současný stav a těžko se to okecavá, natož dokazuje pravý opak.

Je otázkou, jak situaci v přijatelné době změnit - čekat nečinně, že to změní matka příroda - to bude trvat bez nucené selekce alespoň trojnásobek časového úseku, při němž došlo k této degeneraci. Jak to změnit rychleji?

Návrh pověsit krátkouché králíky za uši v naději, že se jim ty uši prodlouží, zatím žádným hlasováním neprošel. Návrh na návrat dlouhouchých králíků z druhé strany plotu od sousedky, aby trochu zamíchali genetickým poolem taky neprošel. Že prý by vyžadovali své staré kotce, které už mezitím mají plné svých bobků krátkouší králíci, kteří se jich nechtějí vzdát! Zde dochází k jevu známém ve vědeckém světě jako "mutational meltdown" - neboli krátkouší králíci už jsou geneticky tak zdegenerovaní a zblblí, že už jim chybí i pud sebezáchovy a jsou sami proti sobě a serou nejraději do vlastního kotce, včetně sraní na ústavu, což rád činí i nejvyšší ústavní králíček s. Rychetský.

Takže výše uvedené je jedna vědecká teorie. Ovšem teď čeští vědci přišli s novou, úplně perestrojkovou teorií, že to není genetická degenerace, ale že je to domestikace! Jako srovnání bylo použito příkladu domestikace vlka a jeho postupná domestikace v psa - v zcela odlišný živočišný druh. Základní premisou je, že za první republiky byli obyvatelé Československá plus minus normální, s běžnými reflexy a hodnotami, co se týkalo demokracie. První "shock to the system" byla nacistická okupace, ze které se běžný obyvatel právě začal vzpamatovávat, když Edvard Beneš se znárodňováním předběhl i komunisty, a pak přišla dlouhodobá vláda komunistů, která neskončila v podstatě dodnes. Slavný pruský stratég von Clausewitz (žádná příbuznost s vaším rezidentem) by řekl, že současná situace v ČR je pokračování komunismu jinými prostředky. A z původně volných, svobodných bytosti, takříkajíc vlků, se prostřednictvím domestikace dvojnohého zvířectva v komunismu, stali zcela ochočení psi, kteří by své komunistické pány nekousli ani za nic, i když jsou biti a nedostávají nažrat - o volnosti ani nemluvě.

A opět docházelo, stejně jako u výše uvedeného příkladu s králíky k procesu známému jako "selective breeding" - kde určujícím faktorem byla komunistická strana. A opět zvířata nevhodná k domestikaci byla eliminována a nebo včas emigrovala. Tím je vysvětlen ten stále se zvětšující rozdíl mezi myšlením nedomestikovaných emigrantů a domestikovaných ratlíků žijících v ČR.

Závazným aspektem této domestikace je, že se z původních zvířat zvyklých svobodě, svobodnému pohybu a starání se sami o sebe se staly úplně jiné živočišné druhy sice vizuálně identické (ovšem mentálně zcela nekompatibilní) s vlky až po zcela odlišně vypadající a hlavně se odlišně chovající ratlíky s třesoucíma se nohama. Dosud jsem že od svých známých českých Lysenků a Mičurinů nedověděl, zda je možné tyto tendence zvrátit.

Tedy zjednodušeně: je možné předělat ratlíka zpátky na vlka?

Nevím. Ale mám stále naději. Češi jsou světoví, Češi to dokáží!!!



K dalšímu studiu:

Walter C. Willett (Harvard University) : Balancing Life-style and Genomics Research for Disease Prevention; Science vol 296, 26 April 2002.
http://www.primitivism.com/sedentism.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/Domestication
http://en.wikipedia.org/wiki/Selective_breeding



Domnivam se, ze nejen Bosak muze do svych blogu davat stare fotky. Ja jsem v osmdesatych letech v Praze nebyl, pobyval jsem treba v Beogradu - takze moje stare fotky jsou navic i barevne. A pseudo-umelecky rozmazane.