Leden 2010

Oxford Analytica o Ceske Republice...

28. ledna 2010 v 22:34 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Napred jsem zrusil diskuse, ted to udelam mistnim vlastencum s penou u ust jeste tezsi. Pritomni Anglofilove jiste vi, co to je Oxford Analytica. Poctete si co prave napsali o Vlaste:

CZECH REPUBLIC: Political inflexibility stops reform
Thursday, January 28 2010

Relevant Country Data: Czech Republic |

SUBJECT: Prospects for restarting stalled economic reform.
SIGNIFICANCE: Political parties are still failing to recognise the need for further fiscal, labour market and competition reform. The interim government in place from May 2009-June 2010 looks set now to prove a lost opportunity for change.Go to conclusionANALYSIS: The Chamber of Deputies (lower house of parliament) approved the 2010 budget on December 9 by a single vote, after deputies of the Civic Democratic Party (ODS), which opposed the draft, withdrew from the chamber. The ODS thus signalled to the electorate that, while it did not approve the budget's more populist and contentious provisions, it was not prepared to see the end of the interim government and early elections to the Chamber.

Political background. In May 2009, the ODS-led coalition government of Mirek Topolanek narrowly lost a vote of confidence. In the middle of the worst recession in the Czech Republic since the early 1990s, there was little enthusiasm for early elections, and so an interim technocratic, non-partisan government headed by Prime Minister Jan Fischer was formed from the ODS, the main opposition Czech Social Democratic Party (CSSD) and the smaller Green Party. They agreed to serve until the next scheduled elections to the Chamber of Deputies in June 2010.

The Topolanek government had been controversial, sometimes unwittingly, and the Czech EU presidency in the first half of 2009 was marked by some confusion. The damage to the Czech Republic's reputation as an EU member was compounded by President Vaclav Klaus, whose apparent extreme reluctance to sign the Lisbon Treaty was widely interpreted as owing as much to internal political score settling as to a principled protest by the dignified leader of an EU member in good standing (see CZECH/EU: Klaus opt-out 'victory' will be short lived - November 17, 2009).

The final concessions wrung from other EU leaders were in part aimed at excluding any claims for compensation by descendants of German Czechoslovak citizens killed in or driven out of Czechoslovakia after the Second World War. This simply served to call attention to one of the darker passages of Czechoslovak history, and damaged the reputation of the Czech successor state. Thus, an uncontroversial period of government by a non-partisan administration was attractive to many politicians and voters.

Budget dispute. The interim government has passed two significant economic measures: an austerity programme in September 2009 and the 2010 budget three months later. They are linked economically and politically, although not always in ways the government approved:
Austerity programme. This was needed because the recession was unexpectedly severe, cutting government revenue in 2009 by around 8% and increasing central government expenditure by around 9%, most of it recession-related mandatory payments. The 2009 budget deficit is likely to come out at about 7% of GDP, which will raise public debt as a proportion of GDP to 34% -- still easily manageable and well inside the Maastricht criterion for euro-area entry. The programme as proposed sought to raise taxes, especially on commodities and property, and reduce expenditure, especially by repealing earlier increases in unemployment pay, cutting certain public sector wages and freezing pensions.

2010 budget. In the discussions preceding the budget, the public sector wage cuts were dropped in the face of strong opposition from workers and some politicians. In addition, and especially at the instigation of CSSD representatives, additional social welfare spending was included for 2010, along with higher farm subsidies. Much extra expenditure was not funded by additional revenue or savings, and the planned deficit is between 5% and 7% of GDP, depending on how optimistic a forecast is made for growth.
The ODS opposed these expenditures and hence the budget, as did the technocratic elements in the administration -- but not to the point of bringing the government down.
Economic position. Recession came to the Czech Republic in the final quarter of 2008, and lasted one year. GDP will probably turn out to have fallen in 2009 by about 4%, but 2010 should see 1-2% growth.

Recovery is crucially dependent on the pace of growth in Western Europe, especially Germany. So integrated is the Czech Republic with Western Europe that one of the key elements in its relative performance in 2010 will be the extent to which it is vulnerable to the end of the various schemes in the region for boosting demand by financing old car replacement schemes. As such, it is especially critical that recovery is not accompanied by a rise in unit labour costs, which would damage competitiveness (see CEE: Fixed exchange rate regimes lose competitiveness - June 10, 2009).
Labour market. Unit cost control can sometimes require sacking workers, and the Czech Republic, along with Slovakia, requires especially precise reasons to be given for dismissals: both have the most complex dismissal procedures in Central-Eastern Europe (CEE), and the labour regulations of both are still largely based on the Czechoslovak Labour Code of 1965 (see CZECH REPUBLIC: Labour Code is a half-hearted reform - October 12, 2005).

The Topolanek government failed to take its chance to make the labour market more flexible, despite technical advice to do so from its own National Economic Council -- and its own proclivities. Without improved flexibility, employers are discouraged from hiring, and young workers find it hard to get started. There is too much temporary work and too strong an incentive to expand the informal sector. However, there is little chance of labour market reform before the June elections and, since the CSSD is widely expected to lead the next government, little chance after them.
Wider reform issues. Before the CEE accession wave of 2004, there was speculation that entering the EU would drastically reduce the incentives to further market-oriented reform. New transition-oriented institutional changes would be rare. This speculation has generally proved correct.

In the Czech Republic's case, so confident were its leaders that reforms had been sufficient that from 2007, the country ceased to contract new debt with the European Bank for Reconstruction and Development (EBRD), and dropped out of the EBRD's annual analysis of transition states. In recent years, there is no good evidence that even admitted competitive weaknesses have triggered significant institutional reforms. Nor in the medium run does such change seem likely.

This is because of:
the fractured nature of Czech politics, where consensus on change is minimal;
the even division of support between left- and right-oriented parties;
the nationalism of all parties;
the scepticism, especially in the ODS, about the need for deeper EU integration -- euro entry is not and has rarely been a priority;
positive assessments of aspects of the pre-transition era, especially but not only by the Communist Party;
the blocking power of pressure groups, particularly but not exclusively of public sector workers; and
the conservatism of Czech society.

CONCLUSION: The problems the Czech Chamber of Deputies had passing the 2010 budget are a microcosm of why the country finds it so difficult to institute widely supported institutional reform. So far, geographical position and luck, sometimes perhaps allied to political skill and judgement, have prevented these obstacles to change from seriously delaying Czech convergence on West European living standards. Recovery from recession will once more test the flexibility of the Czech economy, and may again expose the inflexibility of its voters and politicians.

---
Vzhledem k tomu, ze zadny vlastenecky yntelegtual neumi jinak nez rusky, predpokladam, ze mi nikdo nebude sproste nadavat...



Obamuv projev - State of the Union 2010

28. ledna 2010 v 20:25 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
flush

Vlna za vlnou

28. ledna 2010 v 14:23 | Miroslav Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Vzbudili mne uprostřed noci. Protřel jsem si oči a byl jsem hned vzhůru. Vyšli jsme ven. Pár větví na zemi a vzduch v němž to ještě jiskřilo a on chutnal ozónem, hlínou a sněhem, dávaly důkaz o letní bouřce co před chvílí ještě byla. Tak jsme čekali před domem. Táta se občas nervózně podíval na světélkující ciferník náramkových hodinek a pak nás jako Jonáše, spolkl veliký dálkový autobus co vypadal jako stříbrná velryba. Skrze oválná okna na střeše autobusu byl vidět cíp měsíce, jež měl přes tvář přehozený závoj potrhaných mračen a hvězdy. Stovky světelných let daleko v temnotě, byl k tušení Betelgeuze i cíl. Odcházející bouře měkce prosvětlovala obzor. Jakoby právě vycházela ven ze svého domu nějaká Hollywoodská hvězda a senzacechtiví fotoreportéři ji měkce koupali v blescích, vycházejících z jejich fotoaparátů. Byla půlnoc a tykadla světlometů ohmatávala okraje cesty i stromy, odrazky patníků zářily a světla se odrážela v oknech domů stojících u cesty i na hladinách kalužin, aby za sebou ponechávala oslepenou krajinu ponořenou v temnotě. Na palubové desce autobusu byl půlkruh rychloměru zářící magickou zelení jako display rozhlasového přijímače. Ale namísto tajuplných měst jako Hilversum, Oslo, Ankara nebo Tirana, se tam mezi číslicemi chvěla bílá rafika.
Za svítání nás vyložili na Hlavním nádraží v Brně. Ušmudlaný vestibul v sobě ukrýval pach velkoměsta a polosvěta a na lavicích spali opilí vandráci i posedávaly tam zbožné venkovanky svírající černé tašky vyspravené provázky mezi svými koleny, s bílými šátky na hlavách. Z příměstských vlaků, otevírané dveře vyplivovaly šedé lidi s tvářemi vymačkanými jako citrony, kteří se poté ztráceli v davech proudících čím dál rychleji, aby stihli být v práci na šest. Bílá písmena na tabuli příjezdů a odjezdů začala mrkat a ta slova co v nich plynula, byla řečí andělskou. BRPRAOLONOVZÁBŘOSTR, ke mně promlouvala tabule a bylo slyšet pleskot padajících písmen, jako když mezi holuby vběhne malé dítě a oni se rozletí a já jsem rozuměl. Jsme jen návštěvníky tohoto světa. Cestujícími. Spícími a probouzenými. Jen projíždíme. Zažívajíce singularitu spermie i veliký třesk embrya, jemuž počíná plynout čas.
Probouzející se město se protahovalo a v tramvajích jež na zastávce němě hýbaly dveřmi jako skřelemi se zhasínalo a v sedadlech, byla otištěna ta včerejší i budoucí těla.
Na nástupiště přisvištěl vlak, jehož lokomotiva měla na svém čele vypálen pentagram rudé hvězdy jako cejch. Jako se dříve lilií značily kurvy a vražednice. Zastavil a celý se ještě chvěl. Byl horký jakoby měl horečku a nadechoval se a vydechoval jako člověk. V otevřených oknech vlály šedé záclonky a na cedulce vagonu do kterého jsme nastoupili, bylo červenými písmeny napsáno, Konečná stanice - Mangalia. Přes - Budapešť.
Pan výpravčí v rudé čepici, který doposud bezcílně chodil mezi oprýskanými litinovými pilíři držícími střechu na svém místě, se pojednou zastavil. Poté se rozhlédl vpravo a vlevo, vodorovně pozvedl zelenou plácačku na níž byl nakreslen terč, vložil si do úst chromovanou píšťalku, pronikavě hvízdl a plácačku napřímil. Když se vlak dal do pohybu, založil si plácačku pod levou paži a pravou rukou salutoval. Krajina kolem začala mizet čím dál rychleji a potom jsme přejeli hnědý bachratý Dunaj, který měl namířeno tam co my a usnul jsem. Probudil jsem se a kolem mne plynula maďarská pusta. Poušť trávy z níž trčely k nebi vahadla studní, obklopené stády podivně vypadajícího dobytka, se slévala s oblohou v krásnou barvu. A na nebi koule slunce pronikající až do morku kostí. Potom maďarští celníci s antracitově černými kníry a rumunští vojáci mající na hlavách skořápky přileb s nasazenými bodáky na Kalašnikovech. Kovový zvuk razítek, úřední zelení znečišťující bílé stránky pasů. Slídivé pohledy do zavazadel. Hic sunt leones. Chatrče ubíhající za okny vlaku, spolu s nekonečnými lány kukuřice, milosrdně ukrývající všudypřítomnou bídu. Až do nebe sahající Karpaty a na hrotu jedné z hor Drákulův hrad. Krajina se pozvolně mírnila až se z ní stala natažená dlaň a vůně lodí složená ze rzi a přílipek, naplnila prostor.
Moře ke mně promlouvalo už z dálky. Bylo cítit slaně a racci se na nebi prali o ukradené kusy ryb. Pak jsem poprvé uviděl obzor. A moře. Vlna za vlnou mi běžely vstříc. Na jejich hřbetech se lámalo světlo a roztříštěno mizelo v kapkách unášených větrem kolem mě. Moře mě ochutnalo. Vystoupalo po mých nohách až ke kolenům a zase se svezlo až k patám. A pak mne přijalo. Proud mi podrazil nohy a já jsem ulehl do jeho náruče. Byl jsem jako v břiše mé matky. Kolébán vodami jež dospěly k moři, stal jsem se navždy jednou z lidských ryb. Plaval jsem daleko. Dotýkal jsem se dna. Šel jsem pískem až tam kde nebyli lidé.
A v zátoce tam stál bílý dům. Na tyčích jež trčely z prázdnoty písku, byly piktogramy s přeškrtnutými fotoaparáty. Dům obehnaný ostnatým drátem až k moři, obcházeli vojáci a na terase se zaleskla skla dalekohledu. "Halt, Nicolaeu Ceacescu hause, verboten, zurück, zurück!" Mával na mne rukou a volal ozbrojený voják a přitáhl si popruh samopalu. Otočil jsem se šel zpět. Moře mělo šedou barvu a jeho pěna se vpíjela do pobřeží. Proud odkudsi přihnal medúzy. Otíraly se o mé nohy a bylo to jako se koupat v aspiku. Bylo to bez chuti a studené a průsvitné. V jejich průzračných tělech jsem marně hledal srdce a vítr hrál na prázdné lastury písně času.
Když se jednoho dne poté, rozptýlil prach a dým nad tělem Nicolaea Ceaucesca, z něhož vytékal pramen krve z níž stoupala pára, tak v jeho doširoka rozevřených očích, byl na setinu vteřiny vidět plující cíp měsíce, jež měl přes tvář přehozený závoj potrhaných mračen a hvězdy. Jeden z kruhů se uzavřel.
Jen vlny se v tu chvíli dál otíraly o břeh jako kočka toužící po společnosti a obzor byl stále tentýž. Vítr mne držel za ruku a moře čeká až spolu navždy splyneme. Vlna za vlnou.

Hlas

"This is the Voice of America, this is international broadcasting for Czechoslovakia", zazněl pevný hlas jinglu, zurčící melodickou angličtinou jako průzračný pramen, každý den v devět večer. Pak kapela odehrála řízný Yankee Doodle a kolem rádia se začala tvořit světelná aura. V reproduktorech praskalo jakoby v rádiu hořel oheň a hlasy se chvílemi ztrácely v atmosférických poruchách a v hluku komunistických rušiček. S ušima nalepenýma téměř na membráně reproduktoru jsem se snažil zachytit každé slovo, které přicházelo z tam odsud. Zhasl jsem modře čadící zářivku a okolo mne byla temnota rušená jen světly zvenku. Za dveřmi dílny pomalu tichly stavy a z hluku se vylupovaly jednotlivé zvuky. Smích. Věty. Bezstarostné pohvizdování. Bzučení sodíkových výbojek za plotem fabriky. Ale já jsem naslouchal poselství. Doplňoval jsem ztracená slova jako ve křížovce, napínal jsem smysly k prasknutí a prsty od šmíru, které se ztrácely ve tmách, jsem jemně pootáčel s bílým knoflíkem na boku přístroje abych neztratil signál. Já na jiné planetě. V jiném čase a prostoru. V jiné galaxii, oddělené ostnatým drátem.
Když nám občas přišel nějaký pohled z tam odtud, vzal jsem ho do rukou a on zářil. Na nich byly ze tmy svítící mrakodrapy vypadající jako kosmická loď neznámé civilizace. Neskutečné krajiny s palmami a průzračně modrou vodou, jakou jsem nevídal ani ve snech. Města jako upečená z veselého cukrkandlu a když na něj člověk přiložil ucho, tak šuměl dálkami jako moře v mušli.
Na stole se vedle rádia leskl celofánový list, na němž němě osychaly zbytky Pařížského salátu co se dal koupit na svačinu a vypouklé bříško lžičky vyleštěné ústy, směšně karikovalo rozpraskaný strop dílny do křivých úsměvů, co zaschly lidem na tváři. Kteréhosi Silvestra u televizní obrazovky. Podsvícený štítek rádia zářil jako Betlémské světlo. Jako malá Socha svobody. Schoulil jsem hlavu mezi ramena a oknem jsem viděl, že počaly padat hvězdy. Byly neslyšné a zanikaly jako dny. Byl konec srpna a čekaly mne celé roky tmy. A já jsem to věděl. A nikdo mi je už nevrátí zpět. Jediné co z toho ve mně zůstalo je Hlas Ameriky, co zněl jako ze staré poškrábané gramofonové desky a nenechal mě v tom samotného.
Když sem do Sudet, pak přijela na začátku devadesátých let s rodiči dcera tátova kamaráda, který uprchl s ní, když byla úplně malá a se ženou do Austrálie a ona to všechno uviděla, tak se rozplakala a se slzami v očích svému tátovi děkovala, že u toho nemusela a nemusí být. Potom odletěla zpět do svého světa žít svůj dlouhý a šťastný život.
Zkusím dnes večer zapnout to staré rádio. Třeba tam čeká někdo něco dopovědět.


I heard you on the radio. Some other time. From some forgotten studio. Way down the line.
So long, so long i've waited now. To hear you again. That song, that song will still remain.
Become an old friend. And now, the tears are in my eyes. The sound you can't disguise.
The truth comes back from lies. And all i want to hear.

Voice of america, ooh, america
Voice of america, ooh, america

Zázrak

Stáli jsme zády u zdi a shůry padaly do tváří vločky, velké jako pěsti. Bylo nás tolik, že bychom se vešli na prsty obou dlaní a podupávali jsme zimou a nervozitou na chodníku posypaném kamennou drtí. Naproti nám, z okna Šumperského divadla někdo vystrčil reprobednu z níž vedly do matně osvětlené místnosti stříbrné dráty. K mikrofonu. Za okny domů s jednotnou tváří šedivých omítek byla tma a lidé stáli u záclon, nebo předstírali spánek. Ve výkladu řeznictví byl vystaven Gottwald s tváří barvy zkaženého masa a flaksy visící na hácích, vypadaly jako z jeho vůle oběšenci z Pankráckého podzemí. Ve sněhu se skvěly podkůvky bagančat sovětských okupačních vojáků, jakoby tam tudy prošli malí mongolští koníci a stopy malých cikáňat co běhávaly v létě v zimě bosy. Na jinak liduprázdné ulici na níž tu a tam mrkalo veřejné osvětlení, stáli esenbáci s pendreky a Škorpiony za pasem, nápadně slušně oblečení civilisté v pozadí se nenápadně rozhlíželi se založenýma rukama za zády a psovodi strhávali štěkající psy, stoupající si na zadní. Jinak bylo hrobové ticho, které by se dalo krájet a prodávat dnes v konzervách.
Za námi zela jizva rozkopané ulice a mě napadlo, že bude stačit nás jenom zahrnout. Až z vysílaček, které měly drát antény zkroucený jako prasečí ocásek a jež jim visely přes ramena, dostanou chraptivý rozkaz. A oni rozepnou pouzdra z hovězí kůže zářící erární novotou, pozdvihnou své kapesní samopaly, natáhnou závěry, zamíří a pak se zableskne u ústí.
Zhluboka jsem se nadechl a narovnal jsem se. Tak rovně už nikdy stát nebudu, blesklo mi hlavou. Vytáhl jsem ruce z kapes, promnul jsem si víčka slepené mrazem k sobě a skrze padající sníh jsem se jim podíval do očí.
Uhýbali pohledy. K zemi. Nahoru. Kamsi za mě. I k nohám. Byla jim zima a měli strach. Že přijde rozkaz. Potom všichni upřeli své zraky k onomu oknu v němž levitovala reprobedna. "Po letech strachu a nesvobody jsme se zde dnes sešli, abychom podpořili všechny požadavky stávkujících studentů, brutálně zbitých 17. listopadu v Praze," zaznělo najednou. Tajemný hlas neviditelného člověka uvnitř temné místnosti pokračoval ve výčtu ohavných skutků zločineckého režimu. Žaloba k bohu, větru a nemnohým lidským duším. Když skončil, nastalo na chvíli ještě hlubší ticho než na počátku. Esenbáčtí vlčáci kroutili hloupě hlavami a tváře moci z nichž odtekla všechna krev byly bílé, jako nabílené vápnem a jejich zlaté hvězdy na náramenících z rudého plátna zasypal sníh. Nás téměř sedm statečných, co se bez anonymity davu postavilo tváří v tvář ztělesnění zla normalizační moci s její veškerou hnilobou i násilím, počalo spontánně tleskat. Když v tom, někdo z nás, které osud postavil ke zdi, vykřikl "Svobodu!" Otočili jsme se na něj, potom navzájem na sebe, ve tvářích se nám rozlily úsměvy a pak to bylo najednou opojné. Ano. Svobodu. A pak jsem viděl jak k nohám z našich duší, spadly neviditelné řetězy strachu. Jak se otevírají dveře neviditelných vězeňských cel. Jak se otevírají ústa zamčená na neviditelné zámky. "Svobodu, Svobodu, Svobodu, Svobodu, Svobodu, Svobodu, Svobodu, Svobodu!" Rozléhalo se ulicemi toho sudetského města a jesenický vzduch řezal v plicích skalpelem mrazu.
Vysílačky oněměly a rozkaz nepřišel. Esenbáci si nervózně pohrávali s obušky a tesilem uniformovaní tajní se začali pozpátku stahovat do temnot. "Zítra zase tady!" Zaznělo z okna a odpovědí byly zaťaté pěsti a volání. "Zítra zase tady!"
Pak se večer co večer začalo rozsvěcet v oknech. Lidé vycházeli ven a volání "Svoboda!" bylo slyšet čím dál hlasitěji. Když tam už byli všichni, přišli i ti, kteří dnes vládnou.
Pak bylo po všem a mě za to vyhodili z práce. Ale jak to bylo krásné. Ta chvíle. Narovnat se. Podívat se jim do očí. Smát se jim do jejich hloupých obličejů. A slyšet padat neviditelné řetězy k nohám a poprvé být opravdu svobodný. Tu chvíli mi už nikdo nikdy nevezme. Nikdo mi ji ani nedal. Je jen moje. Vděčím za ni jen sobě. A zázraku. Bůh je.
Když jsme si loni na podzim udělali s dcerou výlet do Vídně, na hranicích nebylo třeba ani přibrzďovat. Jestli tohle není zázrak. Jen jestli si ho ale kromě mě, všiml ještě někdo.

Pod hladinou

Po nebi se proháněly nebeské lodě. Bílé bárky, Pražské parníčky, brigantiny i zaoceánské plachetnice mraků pluly modrou hladinou. Celá loďstva prováděla manévry tam nahoře. Jako u Trafalgaru. Pak jsem zavřel oči, rozeběhl se a skočil.
Když jsem je otevřel, viděl jsem pád a cítil jeho závrať. Měl jsem ruce doširoka rozpažené jako Kristus co stojí nad Rio de Janeirem a pod nohama mi vířila zelená hlubina. O setinu vteřiny později jsem dopadl do vývařiště splavu. Do milionu bublinek. Do proudu sektu otevřeného o půlnoci.
U dna jsem nahmatal starodávné kameny oblé jako ženská ňadra a smutně tam ležela těla cihel domů, které zmizely beze stopy. Zůstaly po nich jen cesty vedoucí kolem jizev základů a čtverců zpustlých zahrad v nichž v létě opuštěně kvetly ovocné stromy a marně zrály višně sladké jako spánek a hořké jeho sny. Přitáhl jsem se za ně až úplně na dno a do zad mi jako do kovadliny bušil perlík splavu.
Pak jsem vystrčil hlavu z hladiny a byl jsem za splavem. Před tváří mi padala nekonečná opona zpěněné vody a bylo to jako být za zrcadlem, nebo se dívat přes dveře s tabulí z mačkaného skla. Na stěně splavu visely kořeny rostlin co se kývaly na břehu a visely na nich kapky vody, jako sladké slzy. Když jsem do stěny z vody ponořil prst, zůstávala po něm v proudu bílá brázda jako za lodí a obraz světa tam venku zmatněl.
Chlad horské řeky mě začal svírat na prsou. Nadechl jsem se a ponořil, abych o několik vteřin později vyplul daleko v proudu. A to všechno okolo se najednou tvářilo být jiné, jako bych prošel červí dírou. Slunce potemnělo a na obloze se zdála být vidět psí lebka měsíce. Vlasy jsem měl vybledlé jako každé léto, ale moje tričko mi začínalo být malé, když jsem se do něj oblékal. I rány na kolenou nějak více bolely. Cesty začínaly být kratší. Jakoby mi proud té řeky strhl brýle mého dětství. A nasadil je o kus níž někomu jinému. Třeba tobě.
Bůh ví, kolik let jsem kdy plul a stále pluji pod hladinou. Vynořuji se pokaždé někam jinam. Ve fabrikách, nebo blízko tvého klína a přináším ti hrsti divokých višní. A ty mě za to objímáš.

Smrt mouchy

Před nuceným výsekem stála fronta lidí až do křižovatky. Prodávali tam maso ze zvířat v posledním tažení lidem, kteří nevypadali, že jsou na tom o mnoho lépe. Na vozíku, na němž se na prvního máje vozíval velký buben pionýrské dechovky do něhož tloukl kluk se šátkem na krku a za nímž kráčíval jako Tibetský mnich další s ohromnými činely, byla taška s nákupem, kolem níž kroužily mouchy.
Paní co už nakoupila si bzučivě povídala s jinou. Mouchy cítily pach krve masa a vnitřností prosakující novinami do nichž byly zabaleny. Lezly po velkých písmenech titulní strany jakoby si je četly. Přistávaly na velkém pecnu chleba a několika bramborách od hlíny co trčely z tmavě hnědého sáčku.
Některé vlétly dovnitř výseku a kroužily u stropu jako malí ptáci. Než je přilákala bledá plocha nemytého skla oken, jsoucí za špínou zažloutlými záclonami. Tam visel muší hrob.
Pokaždé to bylo stejné. Na žlutý papír mucholapky usedla moucha. Složila křídla a párem předních nohou si čistila své oči složené ze stovek šestihranů.
Řeznice s rukama až po lokty od krve se otočila a plácla uřezaným kusem masa až ručička váhy poskočila k okraji číselné stupnice. Na druhou stranu váhy přihodila železné závaží s kroužkem na špičce, jako v nose býka. Ještě než se ručička ustálila, tak hbitě zabalila zvířecí tkáň do úvodníku Rudého práva a vyštěkla cenu. Když vracela drobné, tak se moucha chtěla vydat na další let. K váze. Ale její hmyzí nohy beznadějně vězely v lepkavé pasti z níž nebylo úniku. Muší křídla se zoufale chvěla a žilky uvnitř se nalévaly průsvitnou krví. Nejdříve se přilepilo její levé křídlo. A potom to pravé. Muší tělo se bez pohnutí pomalu potápělo do povrchu mucholapky až zbyly pouze barvami hrající oči. Pak počaly pohasínat. Kousek po kousku. Šestihran za šestihranem tmavly a sleply. Až byly černé jako krev mrtvého.
Z fasády výseku upadl kus omítky a roztříštil se na chodníku. Rudé prapory trčící ze zdi byly zplihlé bezvětřím. Z porcelánových izolátorů zapomenutých na stěně trčely do prázdna rezavějící zbytky drátů a fronta se posunula. Paní si šátkem otřela zpocený obličej a nasadila si jej zpět. Utápěla se pomalu i s ostatními na povrchu té velké mucholapky na níž žila a její náramkové hodinky jí přestaly jít. To čas právě odlétl někam pryč. Přesýpat písek v hodinách.
Listy se sněhem

Pár dní před zimou se padající listí mísilo s prvním sněhem. Sníh pohřbíval listy a zase naopak v barevných vrstvách. V hlubinách stromů se chystaly letokruhy ke spánku a tráva jež prorazila vrstvu asfaltu v chodníku a podávala tak zjara svědectví o síle života, byla rezavá až běda. Na řapících šťovíku se srážela mlha a voda tekla čím dál pomaleji. Nebylo nebe nebyla zem. Bylo jen listí a sníh. Z komínů se čadilo a nízký tlak vzduchu srážel dým z hnědého uhlí do ulic. Tam ze stěn visely černé prapory. I z toho držáku na žerdě, za nějž zůstala viset za bradu nahá Pipová, když tenkrát skočila opilá z okna.
V nabobtnalých omítkách u paty domů byly psí zprávy psané s nohou nahoru a čapí hnízdo na špičce Janovického pivovaru vypadalo jako panenský věneček. Lidé umounění dobou i popelem, který jim inverze sypala na hlavu se zimomřivě ošívali a mnuli si ruce jako by prožívali nějakou radost. To ale jen první mrazík zalézal pod nehty. Jako třísky u výslechu na StB. Když jsem stiskl knoflík televize, tak v ní nahlas luplo a vzápětí bylo slyšet ozvěnu kovových per odrážející se uvnitř. Pak na mne televize nejdříve upřela malé oko právě se probouzejícího člověka, které se postupně rozevíralo až na mě zírala načisto probuzená. Po chvíli ticha se probudil i zvuk.
Kvílivý funébr marš donekonečna chvějivě vytrubovaný polnicí doprovázenou sborem jiných trub, drásal nervy monotónní melodií tvrzenou neustávajícím virblem na buben, vyvolávajícím napětí jako před číslem v cirkuse. Každým okamžikem se zdálo, že virbl ustane, nad Rudým náměstím prolétne artista na hrazdě, všichni zatleskají a půjdou domů. Ale bylo tomu jinak. V rudé rakvi vedle temné díry vypadající jako prázdné místo po zubu v řadě bílých zubů, jejíhož konce nebylo lze dohlédnout ležel krásný Moldavan. Jak přezdívali kdysi Leonida Iljiče Brežněva. Právě jej sňali z ramen vojáci v dvouřadých kabátech s naleštěnými knoflíky a s ohyzdnými beranicemi na hlavách, které si bůhví proč dnes kupují turisté propíjející se Prahou. Vdova měla tvář z bílého kapesníku a obličeje zúčastněných byly nehnuté. Komentátor krákal z televize jako vrána a krkavci s metály na prsou, ronili své krokodýlí slzy z mauzolea vystavujícího vycpanou Leninovou kůži.
Otevřel jsem dvířka u kamen, nabral jsem lopatku uhlí a vhodil ji dovnitř. Zahýbal jsem roštěm a do popelníku propadly žhavé čpící uhlíky a plameny uvnitř změnily barvu. Asi to bylo uhlí z dovozu. Hořelo jinak. Stejně tomu je i s lidmi. Židé z Maďarska prý hořeli zeleně když je nacisté v Osvětimi měnili v prach a popel. Ti odjinud zase jinou barvou. Proto ze světa spolu s lidmi zmizely všechny jeho barvy až se stal šedý. A nejvíc dnes. Litinový plát na kamnech se rozpálil do třešňové barvy a tak jsem přivřel vzduch.
Vrátil jsem se k televizi a rudá rakev spolu s generálním tajemníkem začala mizet v útrobách země. Postavy s obrovskými nárameníky na ramenou pomalu popouštěly schránu s polobohem na pohřebních popruzích, když se sám Satan již nemohl dočkat a krásný Moldavan se vysmekl ze světa nahoře a dopadl na dno až to zadunělo. Tkalouny co čněly z hlubin byly shozeny dolů a kapela přidala ve svém kvílení na intenzitě. Pochod padlých revolucionářů se nesl tím divným světem a přízraky lidí tam venku se dívaly skrze sebe. Vypnul jsem televizi a v pokoji se rozhostil klid. Stíny plamenů vycházející ze dvířek kamen tančily na zdi a spatřil jsem poslední list toho roku proplout kolem oken. Černé prapory pak splynuly s tmou a když jsem druhý den ráno vynášel popelník, našel jsem v něm ještě jeden stále žhavý uhlík. Naděje a plamen umírá poslední. Venku je zima a listy loňského roku právě spí hluboko pod sněhem.

Avion

Obloha má právě barvu tvých rtů. Svítá. Blížím se k nim těmi svými a cítím přeskakovat mezi nimi modré jiskřičky lidské elektřiny. Žaluzie dostávají pastelový nádech a věci tušené ve tmě se projasňují. Tajím dech i slova. Vracím se zpět. Rukou rozhrnuji hladinu na níž pluje smetí i svět nad ní a zavírám oči. Potápím se v čase.
Na louce jsou poslední zbytky sněhu. V noci ještě vládne mráz, ale přes den vítr přináší zprávy z jihu a tu a tam pod špinavými oblaky vykoukne hvězda Slunce. Na trámu visí se zlomenou páteří Petr Pytlíček, který chtěl včera večer jít načerno do noční kavárny Avion a v patře nad ní, když tam vyšplhal po hromosvodu, se s ním probořil strop. Přelomený v pase tam visel jakoby ho nabodl pták Tyran na trn, jak tomu činí se svojí kořistí a slyšel v místnosti za stěnou tanec, otevírání lahví, tlumené hovory i hlasité bezvýznamnosti. Visel tam noc a ráno a celý den jako loutka pohozená dítětem. Takovou samotu bych nikdy nechtěl zažít. Až k večeru druhého dne ho uslyšeli. To co z něj vycházelo ven. Vybourali zeď a odvezli ho aby se vrátil na vozíčku. Avion dávno oslepl a rámy jeho oken zpuchřely. Když prší tak déšť pobubnovává kapkami svých prstů po tabulích jako nervózní člověk a uvnitř se rozžíná a zháší podle ročního období. Které ve mně právě je.

Rez

Ještě než Pepovi kdosi vytloukl rozum z hlavy víkem od popelnice před hospodou v Moravici, opravovali jsme spolu tkalcovské stavy. S rukama od oleje a vazelíny jsme jako chirurgové nořili prsty a paže do útrob strojů a nahmatávali jejich nádory, výdutě, zlomeniny a záněty. Asistoval jsem a podával nástroje. Klíče, kladiva, francouzáky a šroubováky. A potom jsem složil svoji první atestaci. Otevřel jsem břicho stavu, odkrytoval jej a naslouchal mu. Když v tom něco vevnitř přeskočilo. Otevřel jsem brašnu s nářadím. Jako pan doktor co ke mně jednou přijel když jsem měl horečku a jeho stetoskop studil na prsou jako tvoje tvář, když přijdeš z venku a chceš se milovat. Stav se nechtěl vzdát jednoho ze svých ozubených kol a nechtěl jej vyměnit za jiné a tak jsem dlouho bušil kladivem v jeho ocelových kostech. Když tkadlena poté stiskla knoflík, tak stav opět ožil. Protáhl se jako kočka. Naprázdno máchl rameny a začal opět žít a tkát. Pepa umřel v ústavu. Ve slezské Opavě. Stranou od lidí. Prý se ví kdo mu zabil hlavu, ale nikdo ho nezná. Jak to už v Sudetech chodí. Jeho duše pak byla roky uvězněna mezi nebem a zemí v lebce v níž byly díry, že bys tam strčil pěst. A těla stavů rezavěla na továrenském dvoře kam je vyvezli, když pak nebylo pro koho už tkát. Pro koho to bylo předtím nevím. Nikoho takového jsem nikdy nepotkal.

Slunce

Slunce mi svítí do očí. Dere se dovnitř skrze škvíry žaluzií a rozlévá se po podlaze. Jako pivo. Co teklo z otevřené pípy když opilý Mirek Šuba postavil celou hospodu s nataženým samopalem ke zdi, protože mu tam předtím nechtěli nalít. Stačilo vytvořit ten zvuk kdy naolejovaný náboj ráže 7,62mm vklouzl do nábojové komory a pak pustit s třísknutím závěr zpět. A lupnout s pojistkou dopředu. Na dávky. Aby jednomu prohořela cigareta až k prstům a druhému se zjevila mapa v rozkroku. Pak si vzít některý z půllitrů obrácených břichem vzhůru jako leklé ryby na nerezovém odkapávači, otočit kohoutkem a do proudu tekoucího středem prostoru vstrčit skleněný krígl s vymačkanými kruhy. Vidět stoupat pěnu z níž se tvoří zlatá tekutina v níž tančí malé světy bublinek, co chutná hořce jako život. Asi mu to stálo za ty dva roky ve vojenském kriminálu v Sabinově. Otevřít dokořán pípu a nechat ji téci jako přeřezanou tepnu do půllitru i na zem. Dokud nevykrvácela úplně a na konci mosazného kohoutku se nechvěla poslední kapka, jako jantar vyplavený na pobřeží. Kdo je v ní uvězněný? Slunce, čas nebo smůla dávných stromů? Třeba nic a třeba všechno. Už se to ale nedozvím. Dávno ukápla. A slunce mlčí.


Sudety krásné, Sudety mé

28. ledna 2010 v 14:13 | Miroslav Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Vycházeli jsme z nočního podniku Avion, kde v nad tanečním parketem ještě poletovala ozvěna závěrečné písně Slovní ping pong, když do právě přicházejícího rozbřesku, ke mně pronesl Baťa, "Je hezky ty vole, pojedeme na čundr." "Víťa skočí pro stan, počkáme ho na nádraží. Koupat se budeme v trenýrkách" Tak jsme jeli. Řečeno dnešní high tech mluvou - online. Baťa, Víťa, Penál, Žvakus, Ivan, Pepa, Pavel, Lasoň, Pekař a já.
Jelikož momentální finanční situace přítomných a nejen pouze ta momentální, byla poměrně nepříznivá, dalo by se říci, že o šlo chronickou potíž, bylo rozhodnuto, že ti nejméně majetní pojedou na černo, uzamčeni na záchodku. Pro případ násilného odemknutí zamčených dveří průvodčím, byla pro obměkčení úředního srdce vytvořena legenda o nebohém cestujícím, jemuž právě teď, co já budu dělat, nešťastnou náhodou spadl lístek z tuhé lepenky do otvoru, jímž jsou vidět ubíhající koleje. Po několika přesednutích a úprcích před průvodčími, nás dýchavičný motoráček pamatující Protektorát, vysadil v Napajedlech.
Po určitém vyjednávání, při němž Baťa výmluvně zatínal své bicepsy aby prokázal své oprávněné rozčilení nad tím, že nejsou volná místa, jsme byli vpuštěni do kempu, na jehož recepci byla vyvěšena ohromná tabule, která zakazovala téměř vše. Noční hluk, volné pobíhání psů i dětí a mnoho dalšího.
Spořádaní pracující, splnivší a překročivší plán, vůkol rozbili své stany a po vzoru východoněmeckého turismu, sestavili své skládací židličky z plátna a hliníkových nožiček chatrné konstrukce, zvící prvních aeroplánů, na verandičky svých plátěných přístřešků. Z temnot stanů vykukovaly zavilé tváře dětiček a obézních manželek s natáčkami na hlavách a znělo z tam odsud Rádio Hvězda s optimistickými songy, jimiž si sladili život a kávu. Na modrém plameni propanbutanových vařičů se klohnila jídla z konzerv míchaných hliníkovými lžícemi a u skládacích umakartových stolů seděli manželé s otevřenou desítkou pivem.
Jali jsme se sestavit stan. Po zjištění, že stan máme, na rozdíl od nosných tyčí a kolíků, vytáhl Ivan svůj vystřelovací nůž a upižlal z nejbližšího okrasného stromu potřebné větve a větvičky. Stan byl tedy postaven a vypadal jako velmi zchátralý velbloud dvouhrbý se zavíracím špendlíkem na uzavření vchodu, neboť zuby zipu si odnesl čas a podlážkou z pogumované textilie, prolézaly do obytné plochy chumáčky trávy. Posvačili jsme několik piv a protože bylo hezky a byla tam půjčovna loděk, jednu jsme si vypůjčili.
Zajeli jsme doprostřed přírodní nádrže a Baťa jež celou dobu vesloval v džínách, protože měl na noze v kriminále vytetovanou pavučinu, si zálibně při tahání vesel prohlížel svoji muskulaturu budící respekt. Jakožto každá správná výprava, tak rovněž i my, jsme měli s sebou řádné zásoby. Pro případ nenadálé žízně. Maryša, ovocné víno, M.C. 8 Kčs, bylo napsáno na štítku kde byla i selka, na níž reklamní malíř nešetřil svojí fantazií a která by svými přednostmi bezesporu porazila i Samanthu Fox v době její největší formy.
Člun se pohyboval na vlnách a z důvodu slunce, nastal případ nenadálé žízně. Po nějaké době strávené v příjemných mrákotách jež měla na svědomí Maryša, se Žvakus labužnicky protáhl a pronesl, že se vykoupe a bez hlesu se převalil přes bok loďky do vlnek. Zmizel pod hladinou tak jak byl ve svém oblečení jako kámen a na hladině po něm zbyly pouze plovoucí Vietnamky. Gumové sandály jež se zaklesly mezi prsty na nohou. Tedy rozhodně se koupal v trenkách, jak to prorocky viděl Baťa, ráno před vinárnou Avion. Když jsme ho za pár vteřin později tahali na palubu zjistil, že z jeho digitálek kamsi zmizel display. Znamenalo to, že nebyly vodotěsné. Ale jako ozdoba nakonec nebyly až tak špatné.
Když jsme poté zakotvili člun u dřevěného přístavu jenž plaval na nafouklých pneumatikách od kombajnu, nastával pomalu večer. Pracující ve stanech okolo, se pozapínali do spacích pytlů až po bradu a naslouchali škrabotu milionů komárů snažících se skrze plátno dostat na jejich krev, skládající se z větší části z mizerného piva. Mír a socialismus, se rozlil spolu s temnotou po celém kempu.
Bohužel pracující netušili, že z kytary, kterou jsme měli s sebou, se dají vyluzovat poměrně hlasité zvuky. Měli jsme pocit, že právě teď, je ten správný čas na naprosto neškodný večírek. Zapálili jsme oheň, jehož zakládání bylo zakázáno úplně nejpřísněji a v recepci kempu se zhaslo. Nejlepší obrana je dělat mrtvého. "Z rooozmlácenýýýho kostela, v kraaaabiciii s kusem mýdla, přiiiineeeesl jsem si anděla, uuuulámaali mu kříídla," zaznělo chórem z kruhu kolem ohně a ve stanech okolo to zacukalo. Po chvíli zazněly nějaké hlasy volající přidušeně po klidu. Penál přestal hrát a Baťa se postavil a otázal se "Kdo to byl?" Protože tato otázka nebyla nikdy a nikým zodpovězena a dodnes leží v prostoru Napajedelského kempu jako hrozné tajemství, sesedli jsme se opět k ohni a pokračovali Krylem, a Led Zeppelin a Deep Purple a Jirkou Schelingrem a Petrem Novákem, až do rána.
Za našeho kuropění jež nastalo časně po poledni, byla vidět rozlehlá DMZ (demilitarizovaná zóna) rozprostírající se kolem našeho stanu. Kruh posetý fleky vybledlé trávy na níž ještě noc předtím stály stany, se rozprostíral do uctivé vzdálenosti. Tomu se říká pořádný životní prostor. Poprobouzeli jsme se na místech jak kdo usnul. Dílem ve stanu a dílem v bujné vegetaci a šlo se na snídani jež se skládala z Vyškovského piva.
Ve vzduchu vyvstala náhlá potřeba vykonat vlastivědnou vycházku. Procházeli jsme uličkami Napajedel a vzduch byl těžký jako olověné závaží. Když v tom kdosi křikl, "Koupíme si barety!" Ve výkladu boční uličky se skvěly desítky baretů s malou anténkou nahoře, v těch nejšílenějších pastelových barvách. Od růžové, přes cihlově červenou po lila i nebesky modrou a ani slunečnicově žlutá z níž oči přecházely, nechyběla. Osadili jsme své hlavy barety a celé Napajedla se zíraje zastavily, když jsme se vraceli zpět na dovolenou.
img001
Cestou do kempu se začalo stmívat a burčák pozřený z podezřelého zdroje, započal dílo zkázy. Atomizovali jsme se na různě skučící jedince ukryté po křovích v podřepu, jako rodící indiánky, abychom se poté poněkud pobledlí a ubylí na váze, shledali u své plátěné rezidence. Když jsme se Žvakuse ptali kde má ponožky tak odpověděl, že v dosahu jeho ruky již nenalézal vhodného rostlinstva k finálnímu úkonu po té hrůze a tak si svlékl ponožky, přičichl k nim, promnul jejich tkanivo a jelikož nebyly natolik tuhé aby se jimi poškrábal, upotřebil je a pohodil na místě. Tak se stal výrobek z pokrokového dederonu náhrobním kamenem velké chvíle. Člověk by totiž nikdy neřekl, že právě tak vznikne módní trend nenosit ponožky do sandálů.
I jednoho dne ale nastal čas odejít. Peníze byly propity. Noci proveseleny. Kemp vyprázdněn a my jsme vyslyšeli na kolenou klečícího správce a reflektovali na jeho úpěnlivé prosby o blížícím se krachu. Sbalit stan bylo jednoduché. Kdosi kopl do větve držící střechu nad zemí a stan se sesunul k zemi a zahučel jako harmonika. Poté jej Víťa briskně sroloval v úhledný vak a Penál otevřel víko popelnice kam byl uklizen i se se vším co obsahoval. A nebylo toho málo. Viněty od Maryšy, lesklá plechová víčka od piva s korkem na zadní straně, i prasklé struny G a E. Není nad pořádek.
Na zpáteční cestě byly ve vlaku obsazeny záchodky nikoliv z části, ale všechny, přičemž na přední straně dveří byl pro jistotu vyvěšen nápis - Mimo provoz.
Jestli na začátku čundru byly finanční potíže, na jejím konci to totiž byla přímo hospodářská katastrofa. Se štěstím jsme nakonec všichni bez úhony dorazili a vystoupili na Rýmařovském nádraží plni dojmů z dovolené. Není nad krásné léto. Sudety krásné, Sudety mé.



A jeste par Kodachrome...

28. ledna 2010 v 13:54 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Ja uz odpozoroval Svejk "Budovy se foti dobre, protoze se nehejbaji".
1937
1938
Tahle fotka se jmenuje "Ilica"
1953
A tahle se jmenuje "A horely i hroby".
1960
A stejne si myslim, ze mimo to, ze Kartago musi byt zniceno, tak i Bosak je jen amater, ktery by mohl fotil jen pri Fotografickem krouzku ZV ROH na nejake univerzite. Ve skutecnem zivote by naprosto nemohl obstat (jak ostatne i verejne dokazal).


Je třeba skoncovat s pohádkami o českých dějinách

28. ledna 2010 v 13:29 | Tomáš Krystlík |  Clanky jinych autoru
(K poznámce Š. Kotrby Utrpení vyhnaných a vítězové dějin)

Tvrzení, že "bychom skončili, nejspíš naše matky, v pecích krematoria koncentračního tábora", je nehorázná lež. Tak to vypadá, když Češi dodnes, včetně svých historiků, dezinterpretují své dějiny. Johann W. Brügel ve svém stěžejním díle Tschechen und Deutsche dokázal, že Hitler chtěl Čechy poněmčit v časovém rozmezí alespoň jednoho sta let. To německý Nationalsozialismus nezamýšlel s žádným jiným okupovaným národem, ani s germánskými národy jako jsou Holanďané, Dánové, Norové. Dost se uvádí tajná Heydrichova řeč z 02. 10. 1941, ale všechny překlady do češtiny vynechávají podstatnou poznámku ke konci jeho projevu: "Es ist dies ja alles nur theoretisch gesehen." K tomu všemu je poučné vědět, co již od roku 1939 zamýšlel český nacionální socialismus učinit s čs. Němci a židy po skončení války.

Benešovy dekrety, zákon č. 115/1946 Sb. tzv. amnestijní a lex Beneš jsou nebetyčnou ostudou ČR. Sudetoněmci chtějí vrátit jen ten majetek, který je dosud v rukou českého státu nebo komun, protože si nepřejí, aby dnešním majitelům-fyzickým osobám bylo činěno příkoří. Je to spíše požadavek teoretického rázu, protože by pak museli vrátit tzv. Ausgleichleistung za majetek zanechaný v ČSR, vyplacený jim ve SRN zástupně za čs. stát, a to i s úroky za více než půl století. Jasně se to ukázalo v případě Maďarska v roce 1993. To vrátilo vyhnaným Podunajským Švábům občanství zpět až po vnuky včetně a nabídlo paušální finanční restituci. Maďarské cestovní pasy si vzala většina, restituci nikdo.

Snaha "rozbít sjednocující se Evropu nacionalistickými vášněmi" existuje, ale vychází z Ruska. Co by to přineslo USA? Jedině starosti navíc. EU supluje K. u. K. Monarchii.


Utrpení vyhnaných a vítězové dějin
Štěpán Kotrba

Jan Čulík sice píše, že "Nacionální zaujatost nemůže vést k nepodloženým insinuacím", ale ovšem zapomněl na starou pravdu o tom, že "dějiny píší vítězové", vysvětlenou už Hitlerem. "A jen Bůh slyší i nářek obětí a poražených" , dodávám já. Kdyby druhou světovou válku vyhrál Hitler a sudetskými Němci adorovaný Henlein, skončili bychom nejspíš naše matky v pecích krematoria koncentračního tábora. Všechny vítězné války byly vždy spravedlivé z pohledu těch, kteří je vyhráli a pokořením těch, kteří je prohráli. Poslední světová válka s nacismem neuspokojila poražené ani jejich přátele. Hrát v historickém sporu dvou kultur, dvou přístupů k nacionalitě a národu an sich roli rozhodčího může jen archeologie po stovkách let. Dějiny pro mne končí roku 1900. Od té chvíle začíná politika. Za (mis)interpretacemi "utrpení" "vyhnaných" sudetských Němců stojí totiž ještě dnes, po více než půlstoletí od léta 1945, výrazné a mnohovrstevné ekonomické zájmy, kterým dodnes vadí porážka nacismu a Benešovy dekrety.
Na jedné straně je to zájem přeživších sudetských Němců a jejich potomků o majetek, na druhé straně zájmy bývalé šlechty Rakouska Uherska, jdoucí až k revizi Trianonu. Ta byla mladými republikami v symbiotickém souhlasu levičáckých intelektuálů, mladé národní buržoazie a "underclass" dělníků připravena o společenskou úctu, moc a majetky. Třetí zájmovou stranou tohoto spor o interpretaci historie je snaha rozbít sjednocující se Evropu nacionalistickými vášněmi stejně, jako o dvě desetiletí dříve Balkán. A to je snaha USA a jejich "lidskoprávních" apologetů. Tento výrazně politický zápas se na veřejnosti kryje jak vědou, tak publicistikou. Cílem je moc. Znovu. A znovu. Za souhlasu a později za frenetického potlesku mas.




Ulice bez důchodců.

27. ledna 2010 v 19:01 | Frank Nykl |  Clanky jinych autoru
Přestože nerad směšuji politiku s celkovým pohledem na život, není to možné. Politika dnes zasahuje i našeho soukromí, hlavně po stránce finanční. Jak už jsem několikrát zdůraznil, my důchodci jsme jen něco jako obtížný hmyz a nikdo nás nebere vážně. Proč taky? Nemůžeme zaplnit ulice a náš pokřik není nikde slyšet. Jsme unavení, nemocní a protože nemáváme transparenty a vlajkami, není nás vidět. Je nás sice kolem 3.milionů , kteří mají nárok na důchod.

Většina z nich žije na pokraji bídy a jsou tudíž na úrovni lidí ze zemí třetího světa. Kdyby se těm, co mají nejméně, přidalo alespoň tak 2 .000 Kč, mohli by si i něco přikoupit (hlavně jídlo) a koupěschopnost obyvatel by se rázem zvýšila. Ale proč by to papaláši v Praze dělali, oni jsou spokojeni a že o pár kilometrů dál žijí lidé, co musí přemýšlet, zdali si mohou koupit celý nebo jen poloviční chleba, je nezajímá. Velké důchody mají pouze ti, co byli funkcionáři KSČ a nebo agenti. Ti všichni dostali také velké odstupné a my co jsme neměli nic tenkrát, nemáme zase. Když nějakému kamarádovi z Prahy řeknu, že musím vystačit s 6.300 Kč důchodu, nedokáže to pochopit. Na otázku jak z tím dokáži žít, odpovídám, že prostě musím! Protože jsem se svou žádostí o pomoc dostal do sporu ze Sokolovským Úřadem Sociální péče, ohledně mé finanční situace, chtěl bych se o tom dnes zmínit. Vím, že se opět nic nezmění, ale mluvit o tom, co se stává většině z nás, je nutností. Je to takový malý transparent, nebo píšťalka na ulici před domem Sokolovských Sociálních služeb.

Každý z vás, kdo kdy seděl v čekárně u lékaře určitě ví, že tam najde brožury o lécích a různé popisy diet, jen ne nic o tom, na co máte nárok, o co můžete žádat a nebo brožuru o tom, jak pomoci své tíživé finanční situaci. Takže jsem se úplnou náhodou od jednoho pacienta dozvěděl, že můj zdravotní stav odpovídá tomu, že mám nárok na příspěvek na péči. O kolik peněz se jedná a kde i jak si to mám podat, jsem si musel zjistit. Protože jsem prodělal revmatickou horečku s postižením srdce, anginu pectoris, přežil jsem klinickou smrt, má za sebou 4 operace srdce v Brně a v Praze a žiji už jen díky novému umělému srdci a práškům, mylně jsem se domníval, že mám na nějaký příspěvek k mému životu také nárok. Vše jsem odeslal, poslal i lékařskou zprávu a čekal. Samozřejmě, že po těžce prožitých létech úřadům nevěřím, ale za zkoušku to stálo. Každému musí být jasné, že mi přišla záporná odpověď!

Nemám na nic nárok a asi tak, jako že mi srdce pracuje jen na 20 - 25 %, zrovna tak zde v Sokolově pracují úřady. Když jsem se dotazoval telefonicky co se stalo, vždyť si mohli přečíst mou bohatou lékařskou dokumentaci, bylo mi řečeno, že tento odbor Sociálních věcí, který takto rozhodl, žádnou mou lékařskou zprávu nečetl, ta prý skončila na dalším úřadě.

Takže - ti co rozhodovali o mé věci ji ani nečetli a jen zřejmě dostali příkaz nepřiznat žádný příspěvek. Je správné začít šetřit (i když v tomhle rozkradeném státě už to bude asi pozdě), ale šetřit by se mělo začít u milionářů a ne u nemajetných lidí na pokraji bídy. Mám právo se odvolat, což také učiním, abych dokázal, že i když nic nedostanu (jak je zde zvykem), nepřestanu bojovat. Já vím, že vám to dneska zní jako otřepaná fráze, ale opravdu jsem celý život bojoval za svobodu, důstojnost a práva člověka a jak to vidím, nemá smysl přestat.



Oko vidi - oko neni ....

27. ledna 2010 v 1:07 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tahle fotka se jmenuje "Prijeli turisti z Ceska"
zzz1902
A tahle "Mesa Selimovic"
zzz1965
Tahle zase "On the road again"
zzzkoliksi
Tahle je "Jeretova 22"
zzz1977
A tahle "Tam v horach"
zzz1978

Tak jsem tam vstoupil, nic zleho netuse...

27. ledna 2010 v 0:51 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tahle fotka se jmenuje "Konecne doma!"
zzzz1
A tahle "Mala nocni vila"...
zzz2
Tahle zase "Mha".
zzz3
Tahle dostala nazev "Big river".
zzz4
A tahle "Tohle mi v Cesku poplivaj, esteti!"
zzz5

Umelcem proti sve vuli...

27. ledna 2010 v 0:35 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tuhle fotku jsem nazval "Robko".
1544robko
Tahle se jmenuje "Jak pak je dnes u nas doma?"
1678
A tahle se jmenuje "Predprodej vstupenek".
1759
A tahle se jmenuje "Felix Novotny"1760