Leden 2010


Mirna zpoved a par informaci...

25. ledna 2010 v 3:17 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Rozhodl jsem se ucinit mirne zmeny ve fungovani tohoto blogu - a to, ze nebudu povolovat diskuse. Vsiml jsem si, ze travim prilis mnoho casu vykopavanim vlasteneckych ceskych hlupaku, zamestnancu BISky a pocitacoveho strediska Armady Ceske republiky ve Valasskem Mezirici, kteri pouzivaji stale nove a nove nicky a nove cisla proxy-serveru, ze to zacina byt unavne.

Pravdou totiz je (to je ta zpoved), ze mne nazory hlupaku z Ceska naprosto nezajimaji a to o to vic, pokud se jedna o anonymy. A otravuje mne neustale mazat jejich nenavistne dristy, protoze nehodlam poskytovat forum pod mymi clanky takovymto nenavistnym prasatum. Ti kteri maji me clanky v oblibe, mne muzou kdykoliv kontaktovat na me email adrese prilisdlouhonamori@gmail.com - a jako vzdy - odpovidam vsem, nic nejde do kose. A to jsou prave nazory lidi, ktere respektuji a kterym odpovidam. A ti mi vetsinou pisou uz davno a ti novi jsou vitani.

Pro ty, co v hruze prave vzkrikavaji "A co diskuse?" vysvetluji, ze jsem osoba pokrocilejsiho veku a s podstatnymi zivotnimi zkusenostmi a o svych clancich nepotrebuji diskutovat nebo dokonce "polemizovat" , protoze jsem si naprosto jist svym nazorem. Na tom "diskuse" s nejakym nezletilym oslem z Prahy nemuze nic zmenit. Jak uz jsem napsal, kdokoliv mi napise, tomu odpovim a diskutovat anonymne - s tim jdete laskave do prdele. Diskutujte si jinde a prestante cist me clanky. Ted budu mit vic casu na jejich psani.

Preji hodne zabavy pri cteni clanku na mem blogu.


Zavri oci a pocitej do sta....

23. ledna 2010 v 20:32 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Mam takovou zvlastni vlastnost, ze si pamatuji misto, kde jsem co slysel poprve, informaci nebo pisnicku - asi to neni tak neobvykle, protoze vsichni Americani urcite generace "remember where they were when JFK got killed". A tak jsem dneska rano jel po dalnici do Ellentonu a a CD changer mi tam vhodil pisnicku Zazmiri i broj do sto od Bijelo dugme. A ono se to vsechno znovu vynorilo z hlubin a stinu... Kdy jsem to jen slysel poprve?

Byl jsem tehdy utaboren se skupinou pratel v kopcich nad udolim jmenem Sutjeska. I kdyz jsem nikdy nebyl Skaut-Junak, stejne mne taboreni vzdy bavilo. Bylo tam nekolik Americanu, Kanadan, nekolik domorodcu a pak umounenci jako ja, u nichz si ani oni ani my sami nebyli prilis jisti nejakou narodnosti. Byli jsme stredomorsky snedi, mluvili domorodou srbstinou, ale byli schopni hned prepnout do anglictiny, no banda divnousku. A tak nam s nadechem jihoslovanskeho sarkasmu rikali Skipetari, i kdyz bylo jasne, ze Kosovo to taky neni.

Dole udolim sla valka, dunivymi kroky, uz podruhe behem par let. Stal tam i obrovsky betonovy pamatnik pripominajici boje z druhe svetove valky. Tu jsme nepamatovali, vsichni jsme se narodili az po valce, krome Radmila, nejstarsiho z nas. Ten se pry narodil behem bitvy na kopci jmenem Kozara. Kdyz nam rekl, ze pri te bitve zahynuli i vsichni starsi bratri a otec, tak uz jsme se ani neptali na zbytek jeho rodiny. A zdalky bylo cas od casu slyset vystrely, za tu dobu jsme podle zvuku uz poznali, zda to byl srbsky AK-47 - znam pod jmenem Zastava, nebo cinsky AK-47 - ten byl znam jako typ 56. Strach jsme nemeli, uz jsme vedeli, ze kdyz jsme nekde v lese potme my a je tam jeste nekdo jinej, tak se boji ten druhej. A obcasnych kulek hvizdajicich nad hlavou jsme se taky nebali. Ty byly neskodne. Z principu te zabije vzdy jen ta kulka, kterou neuslysis. A ve skutecnosti jsem se daleko vic bal, kdyz jsem prespaval v horach ve West Virginia. To bylo opravdu strasidelne. Videli jste nekdy film Deliverance? Scary!

A tak jsem zalezl do spacaku - a do usi jsem si nacpal malinka sluchatka nejnovejsi vymozenosti tehdejsi techniky - Walkmana a zaznela tahle pisen.

A vzhledem k tomu, ze Cesi neovladaji cizi reci, jako slovenstinu a tak, prikladam i svuj vlastni preklad:

Zavri oci a pocitej do sta!!!

Uz jen par minut, rekni stastnou cestu
bylo to krasne, k cemu slzy, byl to prelud,
protoze dobrodruzstvi je dobrodruzstvi
pravidlo techto her
ani eso z rukavu, ani sen
ani zadny dulezity plan

Netelefonuj, neklep v noci, netrap se,
vypadej nonsalantne
hezky se nalic a pochop
ze dobrodruzstvi je dobrodruzstvi
a tak se veci maji

Pochop a nech to tak, na den ci dva
nic duleziteho - ty a ja
zavri oci a pocitej do sta
pocitej do sta
zavri oci a pocitej do sta
az je otevres, budu uz daleko ...

Neměl Jan Palach raději emigrovat?

22. ledna 2010 v 3:41 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
19. ledna 2010 jsme meli zase jedno nehezké výročí. 19. ledna 1969 zemřel Jan Palach. Protože tato událost je až na pár výjimek oficiálními českými médií už 20 let zcela ignorována a současná zdegenerovaná česká mládež, kterou zajímá jen (tak mi to bylo vysvětleno, tedy cituji) "papat, mrdat a kakat", o tom nic neví, přečtete si alespoň wikipedistickými marxisty zcenzurovanou verzi na http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Palach.

Český národ nikdy neoplýval hrdiny a nebo skutečně charakterními osobnostmi, právě naopak - dle českého spisovatele žijícího dlouhodobě v cizině (není divu!), Lubomíra Martínka: "Nesetkal jsem se s žádným národem, v němž by pod zcela nepatrným tlakem povstaly zástupy fízlů, donašečů, kolaborantů, patolízalů, bachařů, kariéristů a jiných opor společnosti." Těch pár hrdinů posledních sto let, ať už jsou to legionáři, britští letci, Balabán, Mašín a Morávek, bratři Mašínové a jejich druzi v padesátých letech a nebo Vladimír Hučín dnes byli pravidelně a předpokladatelně svým vlastním národem haněni, zesměšňováni, zpochybňováni, tupeni a vězněni.

Kdyby Balabán, Mašín a Morávek nezahynuli rukou nacistů a přežili do doby po roce 1945, nemám nejmenších pochyb, že by všichni skončili ve vězení - v českém vězení! Jako legionáři, jako britští letci, jako Hučín! WHAT IS WRONG WITH THIS COUNTRY?

Nemám nic proti idealismu - kdybych nebyl idealista, tak už dávno bych nepsal česky, jazykem země, kde jsem cenzurován, pod falešnými záminkami vyhazován z blogu Respektu, už znova (na popud administrátora Respektu - nevěřte na náhody!) blokován v české komunistické Wikipedii a prohlašován za vše možné, včetně spammera.


Kdyby se německým pivem zblblá česká luza domnívala, že kulhání na levou nohu je něco velmi špatného a odpudivého, jsem si jist, že by o mně troubové rozhlašovali, že kulhám na levou nohu - a zbytek by tomu věřil. Jsem ochoten být nepravdivé obviněn že spammerství, jsem ochoten být v podezření, že kulhám na levou nohu - ale dál už můj idealismus nejde. Zde to končí.

Jan Palach byl extrémní idealista - bylo mu ostatně pouhých 21 let. Věřil, že stojí za to dát život za něco, co my starší už dávno víme, že za to nestojí. Nestojí za to dát život za zemi, která to nikdy neocení, za národ, který se neprobudí, za stát, který za to jednoduše nestojí. Na Jana Palacha si napřed dvacet let nikdo nevzpomněl, protože "to bylo zakázané" a potom si už na něj nikdo nevzpomněl, "protože máme jiné starosti".

Jan Palach měl udělat to stejně, co udělalo v té době 250 tisíc (dle údajů UNHCR) Čechů a Slováků. Sednout na skútr ČeZeta 175, nebo do autobusu Škoda RTO v Brně na autobusovém nádraží a nezastavit se až v Traiskirchenu. Ano, tak snadné to bylo. Dnešní vygumovaná česká mládež o tom už nic neví a málokdy chce vědět. Můj přítel František (jeden z výše uvedených) mi v sobotu vyprávěl, jak se ho jeho v Praze žijící dvacetiletá neteř teď na vánoce ptala: "A strejdo, - proč jste vlastně utekli?". Řekl, že na to neměl odpověď. Měl se snad upálit?


Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 - bylo by mu teď 62 let. Mohl z něj být úspěšný Američan středního věku, se slušným životem, rodinou, dětmi a vnoučaty - kdyby bláhově nevěřil, že Československo stojí i za oběť nejvyšší. Ano, jistě, jsou ideály a země, za které stojí i položit život. Ale za takovouhle?



Kam zmizel Gene Hackman?

20. ledna 2010 v 17:03 | James Hirsen |  Clanky jinych autoru
Gene Hackman has vanished.

The Academy Award winner for "The French Connection" and "Unforgiven" and one of the greatest actors of the last few decades suddenly decided to quit acting and flee the left coast.

Hackman's strange disappearing act has been virtually ignored by the press.

At a time when legendary actors glide right into directing and producing, why would Hackman leave a field in which he achieved such success?

In 2004 Hackman gave a rare interview to Larry King in which he said that he had no new film projects lined up and that he thought his acting career would soon come to an end.

A couple of years ago, when Hackman was promoting a novel he had co-written titled "Escape from Andersonville," he suggested that there was a reason he had left the biz but didn't want to reveal it.

He admitted to interviewers that he had quit the movie business but told a reporter from the Raleigh News & Observer that he didn't want to "keep pressing" and risk "going out on a real sour note."

"I feel comfortable with what I've done," Hackman shared.


Pekny film, docela realisticky, pokud jste to nevideli, pujcte si to, dle skutecnych udalosti. A kdyz uz jsme u toho - kam zmizel Scott O'Grady - jiste si ho pamatujete.


Americka revoluce...

20. ledna 2010 v 4:01 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
I kdyz mam podezreni ze mi ctenarove z Ceska asi nebudou mit sajna o cem mluvim, chtel bych vyjadrit sve poteseni nad tim, ze pred pul hodinou konecne zacala Druha americka revoluce. Republikan Scott Brown vyhral v Massachusetts senatno volby nad Martha Coakley. Brown obsadil senatni kreslo, ktere ten zlocinec Ted Kennedy drzel 47 let a tim padem zrusil senatni super-majority Demokratu. 59 hlasu uz neni dost. A tim padem uz ani ta komunisticka Health Care a Cap and Trade nejsou takova Tutovka jako predtim.


Proč tolerujeme komunistické zločince?

18. ledna 2010 v 22:25 | Ladislav Matuska |  Clanky jinych autoru
Nikdy není pozdě na trest ani na odpuštění. Ale musí to proběhnout v této posloupnosti. Zločinci z období vlády mrzké lůzy potrestáni do dnešního dne nebyli a proto si odpuštění zatím nezaslouží.

Přes 8 tisíc mrtvých a více než 100 tisíc nespravedlivě vězněných a týraných osob mají na svědomí zrůdy, které vládly v období 1948-1989 v našich zemích. Téměř milión osob na vlastní kůži a duši poznalo nějakou formu příkoří tohoto zavrženíhodného režimu. A jaký je výsledek a způsob vyrovnání se s těmito zločiny a zločinci? Žádný. Nikdo nebyl potrestán a lidé s krví na rukou se nám všem smějí do ksichtu.

Mnozí z Vás si třeba řeknou, že je na všechno pozdě, a že se to všechno mělo udělat hned po roce 1989. To je sice pravda, ale na druhé straně nikdy není pozdě. A možná že právě dnes, když už dorostla další generace lidí, kteří mnohdy neví a vědět by měli, že lidé v jejich okolí a blízkosti jsou nepotrestaní zločinci, je ten správný okamžik.

Je potřebné vytvořit celospolečenský soud a očistec, před který by měli předstoupit všichni žijící členové KSČ z období 1948-1989, dále všichni členové ostatních politických stran a funkcionáři ROH, SČSP, ČSŽ, Svazarmu, ČSPB z let 1948-1989 a měli by být potrestáni, pokud se za svůj podíl na zločinech veřejně neomluví a veřejně se od něho nedistancují. Pokud tak učiní, teprve potom jim může být odpuštěno. Žádná jiná posloupnost kroků není přípustná.

Některým zločincům bych přesto některé věci neodpustil vůbec a trest bych uložil. A to podle následujícího klíče:
  1. Všichni bývalí členové ÚV KSČ budou na svých důchodech kráceni tak, že se jim do odpracovaných let nebude započítávat období, kdy byli členem vrcholného orgánu zločineckého režimu
  2. Všichni bývalí členové předsednictev KV KSČ budou na svých důchodech kráceni tak, že se jim do odpracovaných let nebude započítávat období, kdy byli členem krajského vrcholného orgánu zločineckého režimu
  3. Všichni bývalí předsedové OV KSČ a jejich tajemníci a zástupci budou na svých důchodech kráceni tak, že se jim do odpracovaných let nebude započítávat období, kdy byli členem okresního vrcholného orgánu zločineckého režimu
  4. Všichni bývalí předsedové závodních výborů KSČ budou na svých důchodech kráceni tak, že se jim do odpracovaných let nebude započítávat období, kdy byli placeni pouze jako delegáti zločineckého režimu na pracovišti
  5. Všichni ostatní placení funkcionáři jednotlivých vazalských organizací zločinné KSČ budou na svých důchodech kráceni tak, že se jim do odpracovaných let nebude započítávat půlka období, kdy bylo jejich funkcionaření jejich jediným zdrojem přijmu
  6. Konfiskován bude nemovitý majetek všech výše uvedených osob v případě, že ho tyto osoby nabyli za prostředky, které získali za svou politickou angažovanost ve prospěch zločinného režimu
Na takové zločince, kteří se za své skutky neomluví a nedistancují se od nich, bude nahlíženo jako na zločince se všemi důsledky, včetně odebrání některých občanských práv, jako je například právo volit a být volen a jmenován do orgánů veřejné správy.

Na trestání a odpouštění nemůže být nikdy pozdě. Ale přesto si myslím, že je nejvyšší čas.


Narozeniny

18. ledna 2010 v 22:08 | Miroslava Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Narozeniny

Na Rýmařovském náměstí vedle holičské oficíny kde sedávaly ženy jako astronauti mezihvězdného korábu s podivnými helmami na hlavách a naproti morovému sloupu, stávala hračkárna. Měl jsem mít tři roky a směl jsem si vybrat co chci. Toho dne mě vzal táta za ruku a šli jsme přes celé město až na náměstí. Tam ve výloze byl můj dárek. Stáli jsme u skla a za odrazy našich tváří byl plyšový opičák. S hnědou srstí a očima jako živýma. Měl světlé dlaně jako černoch a smál se. Když mi ho paní prodavačka podávala přes pult obejmuli jsme se a pak byl slyšet šustot bankovek a paní prodavačka zatočila klikou na boku obrovské stříbrné americké pokladny a ona zazvonila jako při pozdvihování. Táta měl na sobě rolák až ke krku, voněl koženou bundou a ranním holením a pak jsme na odchodu hezky pozdravili a šli domů. Od té doby jsme s opičáčkem spolu spali i byli vzhůru. Měl jsem ho moc rád a on měl rád mě. Byl skutečný. Jako já.
Pak za dva dny před naším domem stála kolona tanků s červenobílými čtverci na věžích. Bylo 21.8.1968 a já jsem stál na špičkách na židli u okna tak, abych viděl zachmuřené tváře polských tankistů trůnit v otevřených poklopech když přicházel den a pak mě vzala máma do náručí a odnesla mě od okna pryč. Pak dlouhé roky všichni doma tiše seděli kolem stolu a mluvili šeptem abychom je my děti neslyšeli. A potom všichni začali mlčet a ohlížet se i při svých myšlenkách. Živé bytosti se staly stíny aby se nakonec rozplynuly. Stmívalo se dřív a lidi pohltil jejich strach.
Když každoročně přicházelo tání tak voda přinášela modré kamínky strusky. To Sudety mi posílaly samy sebe. Modré připomínky zaniklého času a lidí. Jediná krásná věc toho šedého světa. Byly ohlazené vodou a vypadaly jako modré lidské oči. Měl jsem jich spoustu a taky jsem měl obal od německé plynové masky naplněný říšskými markami. Prohlíželi jsme si hrůznou krásu svastik na zadní straně mincí na nichž seděla zamračená orlice a ony byly těžké osudy lidí. Takových věcí byly plné Sudetské půdy. Voněly prádlem a tajemnem a praskaly tam trámy za letního horka a ta tichá bolest byla všude okolo.
Můj dárek byl stále se mnou. Než zestárl jako člověk. Oslepl na jedno oko, které se někam ztratilo a jednoho dne se roztrhla jeho kůže. A z něj vytekla jeho krev dřevěných pilin. Už dávno jsem byl mnohokrát větší než on a pak jsme se spolu rozloučili. Měl pohřeb v popelnici a pak ho odvezli na skládku za město. Jako mrtvé lidi, které odvážejí na skládku za město a říkají tomu hřbitov.
Kde je ten dům holubí. Kdopak z vás cestu ví. Vždyť život je jen sen.

Motýl

Nad ostříhanými hlavami se třepetal motýl. Jako skřivan. Babočka admirál. Jaksi se tam i se svou hodností, nad prostor Topolčanských kasáren, kam mě osobním motorákem přivezl farář Fiala, patřil. Mával křídly a něco se na druhém konci světa pohnulo. To je motýlí efekt. Farář Fiala byl svobodník a sloužil v Levicích kam jsem narukoval. Byl klidný a tichý podzim na začátku října. Posledních pár teplých dní, než přijdou plískanice a zima. Špičky vyleštěných bot nastoupivších nováčků odrážely oblaka tam nahoře, jako na barokním obraze a čas se smrskl do krátkých úseků, v nichž nezbývalo místo na vlastní myšlenky.
Řeknou ti kdy máš co dělat. Kdy máš jít spát. Kdy vstávat. Kdy máš jíst. Kdy pít. Kdy myslet. Kdy zabíjet. "Na místě poklusem v klus." "Smím promluvit?" "Vlevo v bok." "Čelem vzad." "Pal." Jakoby někdo vzal lidskou řeč, hodil ji do lisu a vytvořil z ní jakési koncentráty či ingoty. Stejně ji nepotřebuješ. Hovoříš v neviditelné Morseově abecedě zkratujíc rádiový klíč. Devadesátkrát za vteřinu. Tytytytátátátytyty. Jen ti nikdo nepluje na pomoc. Žlutě a červeně kachličkované chodby končící obdélníky oken jsou celý svět. Potom pach nově vyfasovaných vycházkových uniforem s Véčkem Wehrmachtu na paži. Bílé košile škrtící u krku jako něčí ruka. Dlouhé plandající pláště končící u vojenských kanad. "Tak přísaháme". Že vytvoříme našimi těly průchody přes Rýn.
Dva roky lidského života. Sedm set třicet filmových políček. Co jedno políčko, to jeden den. Dlouhý a nekonečný a hnusný. Samota nočních hodin s plnými zásobníky s nafasovanou smrtí, na stráži. Týdny beznaděje. Měsíce strachu. Roky čekání. Šedesát tři milionů sedmdesát dva tisíc vteřin. Potom jednoho dne otevřeli zadní bránu v Lounských kasárnách. Opadávalo zrovna listí z bíle natřených kmenů stromů. Na cimře po mě zbyl nepovlečený kavalec a dokořán otevřený stolek. Z kohoutku na umývárně ukapávalo do žlabu stejně jako roky předtím a mapa rzi dosáhla až k jeho okrajům.
Malý poručík Pánis, na něhož, když vedl čestnou rotu při přísaze volaly Lounské cikánky, "Ivane, kdy zase přijdeš?" a on salutujíc v bílých rukavičkách rudě potemněl, už tam nebyl. Poděkoval nám, že jsme mu při cvičení zlomili nohu tak krásně, že mohl jít do civilu chvíli před námi a zmizel. Pak jsme zmizeli i my. Každý jinam. Dozorčí s červenými šňůrami za námi třískl bránou a pak jsme stáli na nádraží. Když jsme odjížděli z Lounského nádraží, na peróně stál náš plukovní trubač. Malý, rezavý, odněkud ze Slovenska a troubil nám na rozloučenou, It´s the final countdown a tekly mu přitom po jeho tvářích, kropenatých jako stračí vejce, slzy jako hrachy. Vlak se začal rozjíždět. Nejdříve sebou téměř neznatelně trhnul jako probuzený člověk a pomalu se začal sunout vpřed, aby se zhoupl na první výhybce a nechal to nakonec všechno za sebou.
Bůhví kde je mu konec. Tomu malému plukovnímu trubači. Třeba tam stojí dodnes. A odpočítává všem kdož vstoupí nebo odchází. A kde je vlastně konec mě. Právě napadl sníh. Vešel jsem do svých stop z loňské zimy. A nedaří se mi zapomenout na motýlí křídla. Motýlí efekt.

Strach

Běželi jsme po hřbitovní zdi. Začínala a končila u vstupní brány, kde bylo neumělým písmem vyvedeno, co se na hřbitově smí a co ne a kdy je provozní doba. Na zármutek, na pláč, na příchody a odchody. Těch za nimiž tam chodili se to netýkalo. Ti zůstávali. Dalo by se říci, že jsem vlastně na hřbitově vyrostl. Chodívali jsme si tam hrát i luštit tajemná jména z nichž opadalo zlato, doprovázená letopočty ohraničující čísi život, které začínaly číslicemi 18. Byla to paměť města i Sudetských kataklyzmat. Pan ředitel. Paní lékárníková. Okresní školní inspektor. Vdova po strojvůdci i mladý esesák. Vyhnali živé, ať dobré nebo zlé, ale mrtví směli zůstat. Ať dobří nebo zlí.
Z dlouhé chvíle jsme tam někdy pálili použité smuteční věnce a ony hoříce vydávaly podivně omamnou vůni lesních silic, smutečních stuh a umělých květin, z nichž v popelu zůstaly pozinkované ocelové drátky. Zkroucené jako trnové koruny lidského žití.
Bylo léto a běželi jsme korunou zdi, po levé straně pole a po pravé hroby. Pak jsme se na chvíli zastavili. Obilí se zlatě vlnilo jako dětské vlasy a na vrcholu kopce bylo ticho. Kdyby se povyskočilo dalo by se dotknout nebe. Kdyby se seskočilo tak zase země. Vítr se probíral vlasy a dole ve městě bylo vidět řeku po jejíž hladině opile tančilo slunce. Tam kde byl stín, spal právě čas a toulaví psi značili okraje cest a bylo zvláštní to vědět.
Když jsme pak běželi dolů, bylo to všechno naopak. Obilí se vlnilo stříbřitě jako vlasy starce, bylo po pravé ruce a po levé hroby. Na to všechno stačila ta chvíle zastavení. A uprostřed toho všeho, stál pořád nehnutě kříž. Kříž z masivní žuly, který na sobě nesl tíhu věků i našich skutků.
Doběhli jsme tam odkud jsme vyběhli a seskočili na zem a potom přišel čas zahalený v soumrak. Rozdělil nás na stíny a pouhá tušení sebe sama. Když jsme poté leželi ve stanu v němž jsme trávívali celé prázdniny, tak čadící olejová lampička protahovala obličeje v karikatury v nichž nebyly oči a ústa se změnila v temné tůně v nichž plavala slova bílá jako utopenci.
Z pootevřené krabičky vyčnívala stébla sirek. S hlavičkami vypadajícími jako ztuhlé kapky smůly nebo oči lasičky. Losovali jsme kdo vykoná cestu. Půlnoční cestu ke kříži co stojí uprostřed hřbitova a zanechá tam na důkaz své znamení. Moje zápalka byla ta krátká.
Odbila půlnoc a zip jímž bylo sepnuto plátno stanu, zabzučel jako žíznivý ovád. Daleko na obzoru stála hradba hřbitovní zdi s černým jícnem vstupní brány. Vyšel jsem ven a pohltila mne temnota a spící tráva.
Ten zvláštní klid náhrobků leštěných měsícem do ebenové černi a ta vůně snících cypřišů a tůjí, těžká jako parfém vybraný ženou bez vkusu, si dodnes pamatuji. Jakoby to bylo včera. Byl jsem sám mezi mrtvými a přesto jsem se nebál. Strach zůstal před branou. Jen bílý anděl s křídly na velkém kříži vrhal stín, černý tak jakým si ženy malují své oči, tvořený mihotavým svitem letních hvězd na moji ruku, když jsem dělal znamení odvahy bílou křídou na pískovcovou desku. Podpis na smlouvě mezi mnou a strachem. Že strach toho dne, zůstane navždy za tou zdí.
Nejsme spojeni v životě, stavíme mezi sebe ostnaté dráty koncentračních táborů, slova vražedných ideologií, ztroskotáváme na korálových útesech z barev pleti, přenecháváme své životy arogantním pitomcům v oblecích, nevěříce v nic a v nikoho. Na konci se rozplývajíce ve tmu a vlnění energií částic kdysi pevné hmoty, která stala se tím čím je, prachem.
V co věříš, tím jsi tady a budeš tam. Smrt nerozděluje jako život. Když věříš.
Tak se neboj. A strach, nechej s tím mým navždy za zdí. Podej mi ruku.
Poběžíme po ní až nahoru.

Rudý koutek

Právě sněží. Zkouším počítat vločky, jednu po druhé a ony jsou jako dny. Překrývají se jedna s druhou, vynořují se z bílého nebe a na zemi se stávají závějí. V rádiu říkají něco o kalamitě a začínají cosi hrát. Nahmatávám knoflík a tisknu ho. Na sněžení je nejkrásnější ticho. Celý svět je jeden bílý nemocniční pokoj a veškerá šerednost země je tatam. Jako tenkrát.
Na zátylku jsem cítil gumičku, která držela na mé tváři škrabošku. Na bradě se mi další zařezávala do kůže, když držela kouzelnickou čepici na svém místě. Měl jsem žlutý plášť, kouzelnickou hůlku, špičatou čepici z tuhého papíru pošitou látkou a lupičskou škrabošku na tváři a byl jsem kouzelník.
Díval jsem se týdny předtím na to, jak máma pokaždé otevřela zdánlivý kus nábytku, on se rozevřel a nahoru se vyklopil šicí stroj. Poté jako kormidelník na Mississippi otočila velkým kolem jako kormidlem, sešlápla velký pedál na podlaze a rozsvítila malé světýlko na špičce stroje. Tam jako hadí jazyk mnohokrát za vteřinu vylézala a zalézala ocelová jehla. Jako žihadlo ze zadečku rozzuřeného sršně. Poté vzala kdesi vyšetřený kus látky, a on prolézal spojen hrotem a nití švem stehu v kouzelnický háv. Když kus ušila, vzala ho, přiložila ho na mě a zkoušela zda mi je. Jak říkala.
Rudý koutek blikal do tmy žlutými bójemi oken v nichž byl vidět rej stínů. Na dřevěných parketech tančili indiáni, kovbojové, cirkusoví klauni, noční můry, zvířata i strašidla. Kdosi z kola jež vířilo jako galaxie, mě chytil za ruce a vtáhl mě dovnitř. Čekající rodiče posedávající a postávající na okraji sálu, se stali barevnou šmouhou. Möbiovou smyčkou času a prostoru.


Novorocni jizda...

18. ledna 2010 v 18:49 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Peci obcasniku Jana Sinagla se ke mne dostaly uz po nekolikate tyhle fotografie, tohohle podivneho klubu. Snad nikdo mne nebude podezirat z nedostatky sympatii k americke armade, ale tomuhle proste neverim. Uznavam, ze tam muze byt i par mladsich lidi, ale je tam viditelne i hodne starsich. Kolik asi z tech starsich bylo pred dvaceti lety v KSC a ROH a SCSP - a ted se nastroji jak na maskarni ples a jdou si hrat na generala Pattona? A voli CSSD nebo KSCM?

Pred par lety jsem videl tady v americke televizi, myslim ze to bylo PBS, strasny strasny strasny dokumentarni film o tom, jak si DOSPELI LIDE v Cesku hraji v lete na Indiany a dokonce si tam pozvali dva skutecne Indiany nekde a Arizony, aby jim to tam "metodicky vedli". Bylo to priserne a trapne a tak bolestne ceske - ale svym zpusobem se tomu dalo verit, jak nejakemu romantickemu hledani idealu minulosti a destvi. Tomuhle - tem potrhlym ceskym strejcum Pattonum v dzipech - tomu se verit prilis neda.

Az vas tam zaberou Cinani - verim, ze se zacnou dobrovolne rojit kluby Maoistu a predsedou ustredniho vedeni bude ten vuhl Uhl, ma v tom maoismu praxi...


Zla a nenavistna Vlast macecha...

17. ledna 2010 v 16:40 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Kopie teto pametni desky z Peru bude predana 12. unora 2010 pani Nine Ingris velvyslancem Peru v CR. Stane se tak ve Zline, v jihomoravskem muzeu v Archivu Hanzelky a Zikmunda, jehoz soucasti je tez Archiv Eduarda Ingrise. Datum byl vybran, protoze v unoru maji M.Zikmund a E. Ingris narozeniny a je take vyroci umrti J. Hanzelky. Je smutne, ze tuto poctu E. Ingrisovi udelila vlada Peru, jeho "adoptivni" zeme a ne jeho "vlast", kde se narodil.

---
Komentar R.H.: Je to sice smutne, ale naprosto typicke. Cesky narod ma historii v nenavideni nejlepsich jedincu, kteri kdy vzesli z jejiho stredu a dosahli vyznamu v zahranici (vetsinou proto, ze jim v tom bylo braneno jejich ceskymi spoluobcany). A nejvic nenavidi ty, kteri se na stari neprisli "podivat do vlasti" a lisat se tem soucasnym vladnoucim neo-komunistum. Zavist je mocna carodejka. A uplne hlupaky Evropy ze sebe Cesi udelali svym oficialnim odmitnutim nejvetsich hrdinu, ktere kdy ceska zeme vyprodukovala - bratri Masinu. Misto nich dostavaji rok co rok na Prazskem hrade od potroubleho rezidenta nejvyssi vyznamenani byvali komuniste a kolaboranti s opresivnim rezimem.

Domnivam se, ze tak jim treba - cesky narod nic lepsiho nezaslouzi. Narod bez charakteru a patere prece nemuze mit sve vlastni hrdiny.