Leden 2010

Kawasakiho růže.

16. ledna 2010 v 21:48 | Ota Gembala |  Clanky jinych autoru
Kawasakiho růže je film autorské dvojice režiséra Hřebejka a scénáristy Jarchovského. K názvu Jarchovského prý inspirovalo nejsložitější japonské origami Kawasakiho růže, jehož složitost, spousta ploch a plošek, možnosti různých úhlů pohledu mu nejlépe vystihovalo jeho zpracovávané téma. Je to takřka ojedinělý počin v českém hraném filmu, který se touto kolaborantsko-estébacko-emigrantskou tématikou zabývá, nepočítaje v to porevoluční televizní dokumenty, debaty či zpravodajství.


Film je tvořen propojením osudů několika postav, jimž do života zasáhla StB, nucená emigrace,snaha některých postav cítící provinění na všechno zapomenout i potřeba jiných tu dobu znovu otevřít a pojmenovat. Renomovaný psychiatr, někdejší disident a chartista Pavel Joska (Martin Huba) je je obviněn svým záletným zetěm, pocházejícím z komunistické rodiny ze spolupráce s tajnou policií, díky níž byl donucen k emigraci i někdejší přítel současné Pavlovy ženy sochař Bořek (neherec , emigrant a úspěšný fotograf Čechoameričan Antonín Kratochvíl).


Pavlova dcera Lucie (Lenka Vlasáková) se snaží dopátrat pravdy, zatímco její loajální matka (Dana Kolářová) svou vědomě zkreslenou pravdu má a dokonce na ni trvá i přes traumatizující zkušenosti s režimem. Lucie se dozvídá ze svazků, že jejím otcem je sochař Bořek, žijící ve Švédsku. (Švédsko bylo zvoleno na základě skutečného pobytu představitele Bořka se snahou o autentičnost.) Navštěvuje jej spolu se svou dcerou a věnuje mu knihu českých slov a synonym, kterou on vítá a využívá ji ve dvou dalších scénách filmu. Současně s rozkrýváním věcí nedávno minulých vzniká o Pavlovi televizní dokument, v němž se dostává ke slovu nejen Bořek žijící v Göteborgu, ale i zchátralý vyšetřovatel StB devětaosmdesátiletý Kafka (Ladislav Chudík).

Výkon Chudíka ve filmu je velmi věrohodný a praktiky STB tak díky jeho ztvárnění postavy znechucují ještě po letech a vyvolávají chuť proti nemu fyzicky zasáhnout. Ukazuje zrůdnost, propracovanost, a až sebe uspokojující úchylnost s drzostí přirovnávat ničení člověka z politických důvodů k umění. Vše umocňují záběry kamery na přihmouřené oči a jízlivý úsměv. Pátrání v minulosti pochopitelně rozjitří vztahy zdánlivě harmonické rodiny. Scéna rozmluvy dcery a matky v lese je velmi emotivně zahraná. Joska cenu k výročí založení republiky Paměť národa vytvořenou sochařem Bořkem přijímá s veřejným přiznáním viny coby trest. Psychiatr Joska situaci té doby vyjádřil v jedné scéně slovy: "jít s děvkou na kafe je vpořádku, jít s ní na pokoj je nemorální. Člověk hledal, kde přesně je ta hranice. Problém lidí v rukou STB byl, že netušili, že už jsou dávno na pokoji" Závěr filmu má dva pohledy. Zdecimovanou rodinu, oběti režimu, mající svědomí, čest a slušnost naproti tomu decimující partu, stbáka Kafku, slavícího 89-té narozeniny v kruhu dětí a upocených obtloustlých přátel zpívající mnoga ljeta, žijící si nepotrestaně dál, aniž by je někdo soudil.


Film rozhodně stojí za shlédnutí, i když první polovina je rozvláčná a některé scény i zbytečné. Cílem autorů prý bylo, aby diváci vydrželi v tichu i po skončení titulků a hudby. To můžu osobním zážitkem potvrdit.

Navrat Idiota...

15. ledna 2010 v 19:38 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Ujistuji ctenare, ze Bernarda Malamuda jsem neznal a ani se ho nesnazim parafrazovat. Jde mi o ty, co se s usmevem idiota vraci z emigrace zpatky do Ceska. Sleduji to uz roky a muj nazor se stale nemeni. Uz asi rok po sametofce jsem stal na letisti v Toronte a loucil se s Ottou Jelinkem (ano, pred tim nez jsem se stal Republikanem jsem byl aktivni Progressive Conservative, oni ted uz asi zanikli), ktery se vracel do Ceska. Vyrazu "idiot" jsem tehdy nepouzil, ale muselo mu to byt stejne i tak jasne. Bylo to tehdy pamatne louceni, protoze jsem se zaroven ne vlastni vinou zapletl do hlasiteho prekrikovani s posadkou onoho odletajiciho letadla CSA (piloti a letusky), ktera prisla v jasne cervenych uniformach (po celem svete maji posadky letadel uniformy tmavomodre), coz mne ponouklo k hlasite otazce mym basso profundo, kampak asi leti komandir Semjon Budonnyj, vzapeti doplnene dotazem, zda jeste porad musi byt vsichni clenove posadky CSA zaroven i cleny KSC jako driv. No kricelo se tam tehdy velice a bavil jsem se nesmirne.

Od te doby mi jeste nikdo nevyvratil muj nazor, ze vratit se z emigrace zpatky do Ceska muze jen uplny idiot. Behem tech dvaceti let jsem to vylepsil tak, ze do Ceska se vraci v 99% idioti a jen v 1% pomerne normalni lide, kteri ovsem po kratke dobe sebekriticky priznaji, ze vratit se byl pekne idiotsky napad. Muzu jmenovat i jmena - ale nac jitrit vasne, ze? Vsak vy vsichni vite. V nedavne dobe se vyskytlo o mnoho dukazu v tomto smeru na ceskem internetu - vetsinou byvali emigranti, co se vratili do Ceska a ted pisou na blogy na Lidovkach nebo na idnes.cz. Pomerne nedavny pripad (a dukaz) je i na na http://bosak.bigbloger.lidovky.cz/c/119179/Cesta-do-Prahy.html , i kdyz je mozne ze Bosak neni klasicky idiot, ale "idiot savant", protoze fotit umi docela dobre. A pan Bosak (ja mu zertovne prezdivam BISak, kvuli jeho vyberu spolupracovniku) se vratil z USA, kde sice studoval na univerzite (jak se opakovane chlubi - ti, co se nemohou pochlubit necim podstatnym se obvykle chlubi univerzitou - to jasne vidite v Cesku na zvoncich u dveri), ale jinak se mu moc nedarilo, protoze se zivil uklizecstvim (nic proti tomu, kdyz mate 90 zamestnancu, ale sam uklizet by se mi moc nelibilo), napsal nasleduji moudrost: "Ze pan Hedvicek nekomentuje americkou zadluzenost. Ten prirozeny vyvoj otroctvi, indentured servants, immigrants, porusenych smluv, vybitych bizonu, zadratovany prerie...taviciho tychliku bezcharakternosti. Nemaj svedomi. Zem bez humoru je kruta. No, nic. Dluzej Cinanum. To Hedvicek nevokeca se svoji bolsevickou antikomunistickou retrorikou. Jo. Patriotismus je posledni utulek kazdyho ksindla. Kdyz uz nic jinyho, tak politika. Ale nic."

No to mne tedy BISak popudil - nemam nic proti obvinovani z anti-komunisticke retoriky, zde jeste potrouble cesky znasobene na "bolsevickou anti-komunistickou retoriku" (jasny ale v Cesku tak bezny oxymoron - asi jako "vzdelany Cech"), ale jeho proti-americke vypady zaslouzi par aspon cyber-virtualnich pohlavku.

Amerika je uzasna a moc mila entita a zachazi s kazdym tak, jak on zachazi s ni. Pokud nekdo ma pro Ameriku respekt, nemam pochyb, ze se mu samemu tez respektu dostane. Pokud je nekdo hajzlik a podvodnik, asi se mu ani v Americe moc dobre nepovede. Hlavnim pracovnim nastrojem kazdeho analytika, takovou analytikovou lopatou, je sledovani "patterns" neboli spolecnych znaku ci spolecnych jmenovatelu. Jinymi slovy "generalizace" - kdo je schopen dobre generalizovat, je vetsinou schopen dobre analyzovat.

Ja jsem treba vysledoval, ze v dnesnim Cesku se pasuji za nejvetsi odborniky na Ameriku ti, kteri byli v Americe i nejaky cas, ale vzdy aspon castecne ilegalne (Pallotto), cimz se stalo, ze vetsinou je osud dohonil a nakopal jim prostrednictvim DHS do zadku. Takze se vratili do Ceska a ted machruji jak byli v Americe a jsou z nich redachtori a jaci jsou odbornici a temer bez vyjimku Ameriku a jeji system (tak odlisny od ceskeho) v podstate nenavidi. Viz vyse pripad toho idiota BISaka. Kdyby se k Americe sam choval slusne, darilo by se mu lip a nenapadlo by ho se vracet. A nemusel by ted v Cesku psat takove nehorazne proti-americke bludy, ktere jinak zverejnuji jen klasicti nenavidici Ameriky jako je Darius Nosreti nebo Britske listy.

Americka zadluzenost je jen prirozeny by-product kapitalismu, pokud BISak myslel nejakou osobni zadluzenost, pak mam podezreni, ze si udelal prilis mnoho dluhu na kreditnich kartach a pak musel uprchnout do Ceska (takovych je spousta - opravdu). A mluvit o indentured servants a otrocich, pripadne jak v Americe bijou cernochy, to uz taky muze jen opravdovy komunisticky hlupak (kdo jiny vlastne tehdy podepisoval Chartu 77?). A vybiti bizoni? BISak srsi asi takovou informovanosti jako CTK za Gromyka. Po cele Americe ziji statisice bizonu v ruznych rezervacich, od Stredozapadu az po Rockies navic uplne volne - bez jakychkoliv "dratu". Amerika je ponekud vetsi nez Praha-Vrsovice. A co bizoni - vi se vubec v Cesku ze v Americe ziji volne stada mustangu - udajne vyvrazdenymi pred stoletim? Ne? Vy tam vseobecne vite uplne hovno - a BISak tomu jen prispiva... Zadratovane prerie - jestli je to "zadratovane" tak je to soukromy pozemek a pravdepodobne tam pestuji prave ty bizony, aby je prodavali do lepsich restauraci, kde bezne dostanete "bizoni steak" - zcela legalne. Bizoni nejsou ohrozeni vymerenim, naprosto ne. A Amerika bez humoru? Nedejte se vysmat!

Kdyz budete zase cist v ceskem tisku nejake ty obvykle kydy, plivajici po Americe, zjistete si neco o autorovi, treba studoval v Rusku, nebo byl v USA ilegalne, nebo se mu tu nedarilo a nakonec ho i deportovali. Musi mit nejaky duvod nadavat. Normalni clovek Ameriku miluje. Zcela dobrovolne a bez zakonneho narizeni (jako u vas). Amerika je vetsine Cechu naprosto cizi a neprijatelny koncept - proto se ti skalni "Cesi" taky vraceji do Ceska. A pak mluvi hloupe - jako uvedeny priklad. A jak uz si pred lety povsiml jeden cesky kolaborujici herec, "kdyz nekdo mluvi blbe, tak mluvi blbe bud z vlastni blbosti a nebo za cizi penize". V tomto pripade za ruske, nebo BISacke penize. To vyjde tak na stejno. Stejne cile.


So I said to him ...

15. ledna 2010 v 3:47 Clanky jinych autoru
So I said to him, "Barack, I know Abe Lincoln, and you ain't Abe Lincoln."

You cannot help the poor by destroying the rich.
You cannot strengthen the weak by weakening the strong.
You cannot bring about prosperity by discouraging thrift.
You cannot lift the wage earner up by pulling the wage payer down.
You cannot further the brotherhood of man by inciting class hatred.
You cannot build character and courage by taking away people's initiative and independence.
You cannot help people permanently by doing for them, what they could and should do for themselves.

......Abraham Lincoln

Gagarin

14. ledna 2010 v 3:12 | Miroslav Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Gagarin

Zastavil se věčný Rýmařovský vítr a byl slyšet čas, že plyne. Z hodin vycházel zvuk, jakoby u sousedů za tenkou zdí kapalo z kohoutku do nádoby s vodou, nebo jako když vhazuješ mince do kostelní pokladničky v chrámové lodi. Ručičky hodin pleskavě ukrajovaly vteřinu za vteřinou a bylo před bouří. Listy stromů zplihle visely jako popravené, když jsem vyšel ven. Olověná oblaka jež předtím zlověstně visela nad krajinou, najednou spadla do města a já jsem se ukryl do chodby domu. Blízký blesk ozářil moji tvář, ucítil jsem teplo elektrického výboje a z náhlého šera, se na setinu vteřiny vyloupla postava visící na zdi, jako na kříži. Těžké kapky dopadaly a zněly jako poli bky na rozloučenou a voněly vodou. Pak najednou s ohlušujícím rachotem spadly kusy ledu a tříštily se na asfaltu jako kosti. Jícny okapů křečovitě vyvrhovaly déšť svedený až k patě domu, jako dávící se muž, který toho příliš vypil.

Když bylo po všem, tak záhon růží vysazený u nohou Jurije Alexejeviče Gagarina, vypadal jako krajina po bitvě. Stonky těl rudých růží, ležely mrtvy jako vojáci, vzájemně zaklesnuty svými trny a voněly jako omytá těla. Malé kousíčky slídy v břízolitové omítce jiskřivě zářily omyty bouří až přecházel zrak. A tam pod svatozáří přilby s nápisem CCCP a v rouchu skafandru, kynul z nebes kam vstoupil, okolojdoucím jako freska z Pompejí, Svatý Gagarin.

Dívali se s Josifem Stalinem, který stál s rukou v Napoleonském gestu naproti v parku, vzájemně na sebe. Na Stalinovu hlavu usedali ptáci a tiše na ni srali. Bílé ptačí exkrementy stékaly po jeho kamenné hlavě kolem nosu a barvily jeho knír na interesantní šeď. A jeho oči se tvářily čím dál více šíleněji.

Čas stále plynul okolo jako řeka a býval slyšet. Když měla přijít bouře. Mnohokrát spadlo listí k patám stromů. Tiše jako když se svlékáš. A pak začala doba mizení.

Nejdříve zmizely všechny úsměvy. Ten Gagarinův taky. Pak mu upadly prsty a nos a Gagarin začal vypadat jako nemocný leprou. To všechno pozoroval Stalin už pouze skrze škvíry v dřevěném šalunku, jímž byl obehnán. Lidé si toho nevšimli. Chodili ztraceni okolo, podobni Gagarinovi v jehož tváři neštovice času ďobaly až na cihly, ve věčném kruhu. A pak nebylo už nic.

Mám rád ticho. V němž bývá slyšet čas, nebo plamen kostelních svící. Vyhlížím potom bouři a hledám znamení na zdech. Bůhví čí tvář se vyloupne ozářená bleskem. Třeba ta má. Čas je šarlatán.

Neděle

"Kůžky, kožéééééééé, koupíííím", chraplavě zvěstovaly plechové reproduktory pojízdné výkupny králičích kožek, která svolávala králičí vrahy na místo výkupu. Tenkrát pěstovali králíky všichni. Zadní trakty činžovních domů byly zohyzděny králíkárnami jako indické slumy, o těch rodinných nemluvě a páchlo to tam hlodavčí močí. Když byla neděle tak z pekáčů trčely k nebi králičí nohy vypadající jako krysí a na dřevěných rámech zasychaly jejich kůže s modrými žilkami vlásečnic. Z kastrolů cenily na spokojené hospodyně s trvalou na hlavě, zuby králičích lebek i s očima, z nichž se vařila polévka a z kotců hleděly na svět, téměř lidské oči těch, jejichž čas měl přijít až příští neděli. Pokaždé to bylo stejné. Úder hřbetem dlaně do šíje, jakoby někdo pohlavkoval dítě a rudá krev řinoucí se ven z růžového čumáku a v křeči pulsující tělo sevřené pevně rukou, jako při první onanii. A když město objel dryáčnický výkupčí svolávající jako muezzin, posbírat uschlé kůže vypadající jako listy nějakého nestvůrného stromu a jít je prodat. Jeden kus za 3,- Kčs. Tři ženy s rýčem a snítkou lípy za jednu králičí smrt. Za kůži vypelichanou, nebo ojedenou moly, padesát aluminiových haléřů s pěticípou hvězdou na zadní straně mince. Získané částky bývaly předmětem závisti, šuškaných hovorů i udavačských dopisů. Narušovaly stav věcí, kdy všechno patřilo všem, nikdo neměl nic a proto byli všichni spokojeni. V montérkách svázaných šňůrkou v pase. Ve starém saku s lesklými lokty a ve starých škrpálech z fabriky. Pak si večer co večer umývali ruce jako Piláti, vyfasovanou Solvinou sami nad sebou a nechali se strhnout všudypřítomnou prázdnotou do neustlané postele a své já nechali navždycky odejít kamsi daleko.

Ty dávné neděle. Dny bez břehů času a roztodivná nic. Snění o sousedce křičívající za tenkou zdí když je noc. Pálení žáhy a šarlat soumraku. Divný spánek, než ráno zazvoní budík na dně talíře, že je pondělí. Pak za sebou zavřít svůj kotec pro jednoho a vyjít do většího kotce pro všechny ven. Ty dráty jsou pořád cítit na duši. Proto tolik lidí nemá rádo neděli. Ale já si v neděli ráno zpívám. I'm easy like Sunday morning. That's why I'm easy. I'm easy like Sunday morning. I wanna be high, so high. I wanna be free to know. The things I do are right. I wanna be free.





Technickymi poruchami proti rozvratnikum!

13. ledna 2010 v 23:51 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Nebylo mozne si nepovsimnout, ze Jan Sinagl uz nepostuje sve texty na blog Lidovek, ale objevila se mu tam ted nekolikrat jen fotografie a pak uz nic. Je to pry nejaka technicka porucha - Jan Sinagl mi prave emailem potvrdil, ze neni schopen vkladat zadny text do blogu Lidovek a ze i jeho ctennost je nahle temer nulova.

Podivejte se na jeho blog na teto adrese http://sinagl.bigbloger.lidovky.cz/ - napred to slo a ted to nejde. Nikdo netvrdi, ze Jan Sinagl je nejaky pocitacovy genius, ale slo mu to predtim, tak proc mu to nejde ted?

Uz to mam - zcenzurovat rovnou by vypadalo blbe - tak radsi zorganizujeme nejakou technickou poruchu a bude to vypadat pravdepodobneji! Technickymi poruchami proti rozvratnikum!


Oznameni o zacatku druheho tunelovani...

13. ledna 2010 v 21:33 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Muj, jiz drive zmineny pritel, kteremu rikam Deep Throat, mi prave poslal zajimavou informaci. O prvnim tunelovani a rozkradeni vseho ceskymi komunisty a neo-komunisty jste jiste slyseli a je to dnes veci historicke skutecnosti - i kdyz tehdy v te dobe by nad tim bylo pohrdave mavano rukou, ze je to jen zavistlivy vypotek paranoidni mysli. A dnes je to fakt. I told you so!

Informace byla v tom smyslu, ze v dnesni Ceske republice uz v podstate neni co vytunelovat - vsechno je uz radne rozkradeno a pevne v rukou neo-komunistu a novyje russkije. To musi byt strasny moment pro ten ten geneticky kleptomaniacky narod si uvedomit, ze dosahli zlodejskeho orgasmu a ukradli uz uplne vsechno!

Takze prisli na to ze urcity majetek, ktery by bylo mozno ukrast a vytunelovat, je jeste v zahranici, obvykle v rukou duverivych prestarlych emigrantu, kteri jsou tak neuveritelne gullible (oblbnutelni), ze to bude akce jako "take a candy from little baby". A ono opravdu jo! Prvni utok neokomunistu z Ceske republiky na emigrantsky majetek se odehral v New Yorku na Manhattanu a Cesi slavne vyhrali. Neo-renesancni budova, ktera byla postavena v roce 1896 ze sbirek mezi ceskymi pristehovalci na Upper East Side na 73rd ulici byla vytunelovana pracovniky konzulatu a velvyslanectvi Ceske republiky a budova majici cenu mnoha milionu dolaru (je to prece jen v Manhattanu) byla prodana vlade Ceske republiky za JEDEN dollar. Ano prosim.

Je az uchvacujici, co vsechno nedokaze par dobrych StB vycvicenych diplomatu a par agentu-sleepers s gerontnimi, Alzheimrem prospikovanym "krajany" zaridit. 30. rijna 2008 se odehralo oficialni znovu-otevreni budovy uz ve vlastnictvi Ceske republiky za ucasti oficialnich predstavitelu. Kdo tam vsechno byl mi uz neni znamo - puvodni akteri teto zlodejny uz jsou davno vselijakymi euro-komisari. Komunisti o vynosne funkce nikdy nemaji nouzi.

Takze to byl prvni uspesny tah na branku. A dalsi jsou v prubehu. Takze si vy ruzni australsti Sokolove, Sokolove z Mnichova a odkudkoliv, kde davni predkove vybudovali COKOLIV, drzte si klobouky a nedavejte se do reci s prijemnymi krajany. Hned jak se priznaji, ze jsou z Prahy nebo z konzulatu, mate nekolik moznosti - muzete jim klasicky nakopat do riti a vyhodit je oknem a nebo zavolejte mistni policii a nechejte je vyvest ze salu. A rychle si zkontrolujte, jestli mate porad penezenku v kapse, kde puvodne byla. A nezapomente ze cesti zlodeji nejsou vybiravi a nezameruji se jen na Sokoly - totez plati na vsechny ty Bohemky v Queensu a Bronxu a vsechny ty ruzne "Masaryk-towny" a Ceske kluby vsude po svete.

Konec hlaseni. A pak si nestezujte. I told you so!


Podivejte se na ty tvare... tvare kolaborantu s opresivnim rezimem. Asi jsou to vsechno Demokrati.

Jesus Christ Superstar

12. ledna 2010 v 14:46 | Miroslav Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Jesus Christ Superstar

Za zvuků gongu, někdo otáčel reostatem a světla v sále kina ubývalo, až zmizelo docela. Byla tma jako v noci. Bledým přísvitem filmového plátna ozářené tváře učitelek, jež slídivými zraky sledovaly jako dozorkyně v lágru děti, které tam nahnaly a jež seděly v rovnoběžných řadách. Jako při nástupu na apelplacu. Srovnané v pruzích jako na vězeňském mundúru. Řvavá hudba týdeníku a dokola se točící stříbrná zeměkoule na plátně před námi. A pak, barevně vyvedené lži jakéhosi sovětského filmu, jež vstupovaly dětskýma očima dovnitř, aby tam již navždy zůstaly.
Díval jsem se nad sebe a vzduchem se vznášely i padaly dolů, malé částečky prachu, prosvětlené hrčící promítačkou. Svítila jakoby střílela kónický paprsek světla z úzké střílny tam nahoře. Bylo to krásné. Částečky prachu vytvářely měnivé obrazce. Anděly, sny, světy i celé galaxie a stará sklapovací sedadla praskala i třískala, když někdo vstal a byl cítit vybledlý plyš. Občas se světlem mihl do vzduchu vyhozený papír a hořel jako meteor. Pak světla baterek odhalujících dětské nepřístojnosti jako svého času světlomety nad ostnatým drátem, pátrající po uprchlících. Políčky za dveřmi. Červené tváře navrátilců v nichž byly otištěny učitelčiny bílé prsty jako na malbách pravěkých lovců a poté dětské ticho.
Na konci náhle rozsvícené řezavé světlo a skřípot opony zahalující plátno, jako na konci pohřbu v krematoriu při zavírání dvířek. Když jsme potom vycházeli z kina ven, byl Mirek nějaký zamlklý. Bylo zřejmé, že v jeho mysli se usídlila jakási myšlenka, která ho ovládala. Otočil se ke mně a s očima jakoby pokrytýma roztaveným sklem mi řekl, "Chtěl bych žít v Sovětském svazu."
Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl jsem nemrtvé. Učitelky se šílenstvím v očích. Děti, jejichž duše si právě vzala bestie. A oni si toho nikdy nevšimli. Jen maso, kosti a prázdnota. Neřekl jsem nic. Otočil jsem se a oni odešli. Ulicemi s rudými hvězdami ve výlohách a nepřipadalo jim to podivné.
Začínalo jemně pršet. Právě rozbourávané staré krásné německé domy, byly cítit obnaženými cihlami i intimnostmi uvnitř pokojů, jimž chyběly stěny. Na té jedné ze zbylých, byl malířským válečkem obtisknut vzor. Listy s barvami podzimu na světlém podkladu. Temná linka, jako podle pravítka u stropu. Snad hladina času. Nebo nit Ariadnina. Jež vede z toho všeho ven. A na stěně, přes celou stěnu, byl nápis.
Jesus Christ Superstar
Městští holubi s křídly nasáklými deštěm, posedávali na okrajích všeho. Těžká mračna se začala tisknout až k zemi. Ustal vítr a voda stékala mřížemi kamsi pod zem.
Byl zrovna konec mého dětství. "Jesus Christ. Superstar. Do you think you're what they say you are?" A kdo jsem potom já?

Narozeniny

Na Rýmařovském náměstí vedle holičské oficíny kde sedávaly ženy jako astronauti mezihvězdného korábu s podivnými helmami na hlavách a naproti morovému sloupu, stávala hračkárna. Měl jsem mít tři roky a směl jsem si vybrat co chci. Toho dne mě vzal táta za ruku a šli jsme přes celé město až na náměstí. Tam ve výloze byl můj dárek. Stáli jsme u skla a za odrazy našich tváří byl plyšový opičák. S hnědou srstí a očima jako živýma. Měl světlé dlaně jako černoch a smál se. Když mi ho paní prodavačka podávala přes pult obejmuli jsme se a pak byl slyšet šustot bankovek a paní prodavačka zatočila klikou na boku obrovské stříbrné americké pokladny a ona zazvonila jako při pozdvihování. Táta měl na sobě rolák až ke krku, voněl koženou bundou a ranním holením a pak jsme na odchodu hezky pozdravili a šli domů. Od té doby jsme s opičáčkem spolu spali i byli vzhůru. Měl jsem ho moc rád a on měl rád mě. Byl skutečný. Jako já.
Pak za dva dny před naším domem stála kolona tanků s červenobílými čtverci na věžích. Bylo 21.8.1968 a já jsem stál na špičkách na židli u okna tak, abych viděl zachmuřené tváře polských tankistů trůnit v otevřených poklopech když přicházel den a pak mě vzala máma do náručí a odnesla mě od okna pryč. Pak dlouhé roky všichni doma tiše seděli kolem stolu a mluvili šeptem abychom je my děti neslyšeli. A potom všichni začali mlčet a ohlížet se i při svých myšlenkách. Živé bytosti se staly stíny aby se nakonec rozplynuly. Stmívalo se dřív a lidi pohltil jejich strach.
Když každoročně přicházelo tání tak voda přinášela modré kamínky strusky. To Sudety mi posílaly samy sebe. Modré připomínky zaniklého času a lidí. Jediná krásná věc toho šedého světa. Byly ohlazené vodou a vypadaly jako modré lidské oči. Měl jsem jich spoustu a taky jsem měl obal od německé plynové masky naplněný říšskými markami. Prohlíželi jsme si hrůznou krásu svastik na zadní straně mincí na nichž seděla zamračená orlice a ony byly těžké osudy lidí. Takových věcí byly plné Sudetské půdy. Voněly prádlem a tajemnem a praskaly tam trámy za letního horka a ta tichá bolest byla všude okolo.
Můj dárek byl stále se mnou. Než zestárl jako člověk. Oslepl na jedno oko, které se někam ztratilo a jednoho dne se roztrhla jeho kůže. A z něj vytekla jeho krev dřevěných pilin. Už dávno jsem byl mnohokrát větší než on a pak jsme se spolu rozloučili. Měl pohřeb v popelnici a pak ho odvezli na skládku za město. Jako mrtvé lidi, které odvážejí na skládku za město a říkají tomu hřbitov.
Kde je ten dům holubí. Kdopak z vás cestu ví. Vždyť život je jen sen.

Motýl

Nad ostříhanými hlavami se třepetal motýl. Jako skřivan. Babočka admirál. Jaksi se tam i se svou hodností, nad prostor Topolčanských kasáren, kam mě osobním motorákem přivezl farář Fiala, patřil. Mával křídly a něco se na druhém konci světa pohnulo. To je motýlí efekt. Farář Fiala byl svobodník a sloužil v Levicích kam jsem narukoval. Byl klidný a tichý podzim na začátku října. Posledních pár teplých dní, než přijdou plískanice a zima. Špičky vyleštěných bot nastoupivších nováčků odrážely oblaka tam nahoře, jako na barokním obraze a čas se smrskl do krátkých úseků, v nichž nezbývalo místo na vlastní myšlenky.
Řeknou ti kdy máš co dělat. Kdy máš jít spát. Kdy vstávat. Kdy máš jíst. Kdy pít. Kdy myslet. Kdy zabíjet. "Na místě poklusem v klus." "Smím promluvit?" "Vlevo v bok." "Čelem vzad." "Pal." Jakoby někdo vzal lidskou řeč, hodil ji do lisu a vytvořil z ní jakési koncentráty či ingoty. Stejně ji nepotřebuješ. Hovoříš v neviditelné Morseově abecedě zkratujíc rádiový klíč. Devadesátkrát za vteřinu. Tytytytátátátytyty. Jen ti nikdo nepluje na pomoc. Žlutě a červeně kachličkované chodby končící obdélníky oken jsou celý svět. Potom pach nově vyfasovaných vycházkových uniforem s Véčkem Wehrmachtu na paži. Bílé košile škrtící u krku jako něčí ruka. Dlouhé plandající pláště končící u vojenských kanad. "Tak přísaháme". Že vytvoříme našimi těly průchody přes Rýn.
Dva roky lidského života. Sedm set třicet filmových políček. Co jedno políčko, to jeden den. Dlouhý a nekonečný a hnusný. Samota nočních hodin s plnými zásobníky s nafasovanou smrtí, na stráži. Týdny beznaděje. Měsíce strachu. Roky čekání. Šedesát tři milionů sedmdesát dva tisíc vteřin. Potom jednoho dne otevřeli zadní bránu v Lounských kasárnách. Opadávalo zrovna listí z bíle natřených kmenů stromů. Na cimře po mě zbyl nepovlečený kavalec a dokořán otevřený stolek. Z kohoutku na umývárně ukapávalo do žlabu stejně jako roky předtím a mapa rzi dosáhla až k jeho okrajům.
Malý poručík Pánis, na něhož, když vedl čestnou rotu při přísaze volaly Lounské cikánky, "Ivane, kdy zase přijdeš?" a on salutujíc v bílých rukavičkách rudě potemněl, už tam nebyl. Poděkoval nám, že jsme mu při cvičení zlomili nohu tak krásně, že mohl jít do civilu chvíli před námi a zmizel. Pak jsme zmizeli i my. Každý jinam. Dozorčí s červenými šňůrami za námi třískl bránou a pak jsme stáli na nádraží. Když jsme odjížděli z Lounského nádraží, na peróně stál náš plukovní trubač. Malý, rezavý, odněkud ze Slovenska a troubil nám na rozloučenou, It´s the final countdown a tekly mu přitom po jeho tvářích, kropenatých jako stračí vejce, slzy jako hrachy. Vlak se začal rozjíždět. Nejdříve sebou téměř neznatelně trhnul jako probuzený člověk a pomalu se začal sunout vpřed, aby se zhoupl na první výhybce a nechal to nakonec všechno za sebou.
Bůhví kde je mu konec. Tomu malému plukovnímu trubači. Třeba tam stojí dodnes. A odpočítává všem kdož vstoupí nebo odchází. A kde je vlastně konec mě. Právě napadl sníh. Vešel jsem do svých stop z loňské zimy. A nedaří se mi zapomenout na motýlí křídla. Motýlí efekt.

Strach

Běželi jsme po hřbitovní zdi. Začínala a končila u vstupní brány, kde bylo neumělým písmem vyvedeno, co se na hřbitově smí a co ne a kdy je provozní doba. Na zármutek, na pláč, na příchody a odchody. Těch za nimiž tam chodili se to netýkalo. Ti zůstávali. Dalo by se říci, že jsem vlastně na hřbitově vyrostl. Chodívali jsme si tam hrát i luštit tajemná jména z nichž opadalo zlato, doprovázená letopočty ohraničující čísi život, které začínaly číslicemi 18. Byla to paměť města i Sudetských kataklyzmat. Pan ředitel. Paní lékárníková. Okresní školní inspektor. Vdova po strojvůdci i mladý esesák. Vyhnali živé, ať dobré nebo zlé, ale mrtví směli zůstat. Ať dobří nebo zlí.
Z dlouhé chvíle jsme tam někdy pálili použité smuteční věnce a ony hoříce vydávaly podivně omamnou vůni lesních silic, smutečních stuh a umělých květin, z nichž v popelu zůstaly pozinkované ocelové drátky. Zkroucené jako trnové koruny lidského žití.
Bylo léto a běželi jsme korunou zdi, po levé straně pole a po pravé hroby. Pak jsme se na chvíli zastavili. Obilí se zlatě vlnilo jako dětské vlasy a na vrcholu kopce bylo ticho. Kdyby se povyskočilo dalo by se dotknout nebe. Kdyby se seskočilo tak zase země. Vítr se probíral vlasy a dole ve městě bylo vidět řeku po jejíž hladině opile tančilo slunce. Tam kde byl stín, spal právě čas a toulaví psi značili okraje cest a bylo zvláštní to vědět.
Když jsme pak běželi dolů, bylo to všechno naopak. Obilí se vlnilo stříbřitě jako vlasy starce, bylo po pravé ruce a po levé hroby. Na to všechno stačila ta chvíle zastavení. A uprostřed toho všeho, stál pořád nehnutě kříž. Kříž z masivní žuly, který na sobě nesl tíhu věků i našich skutků.
Doběhli jsme tam odkud jsme vyběhli a seskočili na zem a potom přišel čas zahalený v soumrak. Rozdělil nás na stíny a pouhá tušení sebe sama. Když jsme poté leželi ve stanu v němž jsme trávívali celé prázdniny, tak čadící olejová lampička protahovala obličeje v karikatury v nichž nebyly oči a ústa se změnila v temné tůně v nichž plavala slova bílá jako utopenci.
Z pootevřené krabičky vyčnívala stébla sirek. S hlavičkami vypadajícími jako ztuhlé kapky smůly nebo oči lasičky. Losovali jsme kdo vykoná cestu. Půlnoční cestu ke kříži co stojí uprostřed hřbitova a zanechá tam na důkaz své znamení. Moje zápalka byla ta krátká.
Odbila půlnoc a zip jímž bylo sepnuto plátno stanu, zabzučel jako žíznivý ovád. Daleko na obzoru stála hradba hřbitovní zdi s černým jícnem vstupní brány. Vyšel jsem ven a pohltila mne temnota a spící tráva.
Ten zvláštní klid náhrobků leštěných měsícem do ebenové černi a ta vůně snících cypřišů a tůjí, těžká jako parfém vybraný ženou bez vkusu, si dodnes pamatuji. Jakoby to bylo včera. Byl jsem sám mezi mrtvými a přesto jsem se nebál. Strach zůstal před branou. Jen bílý anděl s křídly na velkém kříži vrhal stín, černý tak jakým si ženy malují své oči, tvořený mihotavým svitem letních hvězd na moji ruku, když jsem dělal znamení odvahy bílou křídou na pískovcovou desku. Podpis na smlouvě mezi mnou a strachem. Že strach toho dne, zůstane navždy za tou zdí.
Nejsme spojeni v životě, stavíme mezi sebe ostnaté dráty koncentračních táborů, slova vražedných ideologií, ztroskotáváme na korálových útesech z barev pleti, přenecháváme své životy arogantním pitomcům v oblecích, nevěříce v nic a v nikoho. Na konci se rozplývajíce ve tmu a vlnění energií částic kdysi pevné hmoty, která stala se tím čím je, prachem.
V co věříš, tím jsi tady a budeš tam. Smrt nerozděluje jako život. Když věříš.
Tak se neboj. A strach, nechej s tím mým navždy za zdí. Podej mi ruku.
Poběžíme po ní až nahoru.

Rudý koutek

Právě sněží. Zkouším počítat vločky, jednu po druhé a ony jsou jako dny. Překrývají se jedna s druhou, vynořují se z bílého nebe a na zemi se stávají závějí. V rádiu říkají něco o kalamitě a začínají cosi hrát. Nahmatávám knoflík a tisknu ho. Na sněžení je nejkrásnější ticho. Celý svět je jeden bílý nemocniční pokoj a veškerá šerednost země je tatam. Jako tenkrát.
Na zátylku jsem cítil gumičku, která držela na mé tváři škrabošku. Na bradě se mi další zařezávala do kůže, když držela kouzelnickou čepici na svém místě. Měl jsem žlutý plášť, kouzelnickou hůlku, špičatou čepici z tuhého papíru pošitou látkou a lupičskou škrabošku na tváři a byl jsem kouzelník.
Díval jsem se týdny předtím na to, jak máma pokaždé otevřela zdánlivý kus nábytku, on se rozevřel a nahoru se vyklopil šicí stroj. Poté jako kormidelník na Mississippi otočila velkým kolem jako kormidlem, sešlápla velký pedál na podlaze a rozsvítila malé světýlko na špičce stroje. Tam jako hadí jazyk mnohokrát za vteřinu vylézala a zalézala ocelová jehla. Jako žihadlo ze zadečku rozzuřeného sršně. Poté vzala kdesi vyšetřený kus látky, a on prolézal spojen hrotem a nití švem stehu v kouzelnický háv. Když kus ušila, vzala ho, přiložila ho na mě a zkoušela zda mi je. Jak říkala.
Rudý koutek blikal do tmy žlutými bójemi oken v nichž byl vidět rej stínů. Na dřevěných parketech tančili indiáni, kovbojové, cirkusoví klauni, noční můry, zvířata i strašidla. Kdosi z kola jež vířilo jako galaxie, mě chytil za ruce a vtáhl mě dovnitř. Čekající rodiče posedávající a postávající na okraji sálu, se stali barevnou šmouhou. Möbiovou smyčkou času a prostoru.
Byl prosinec sedmdesátých let a v Rudém koutku, jak se říkalo Rýmařovskému agitačnímu středisku, hrála vesele kapela a maškarní bál mizel v černé díře potemnělého středu tanečního sálu. Byl cítit zvířený prach a mrtvé mouchy uvězněné mezi skly vetchých oken, měly sepjaté nohy jakoby se modlily za pavoučí duše.
Když jsme šli nazpět bylo ticho. Padal sníh a milionkrát mlčel. Rudý koutek už dávno nestojí. Ani kamenný Stalin v zimním kabátě, kterému pan Raška urazil sekerou nos tam už není. Pořád mu upadával i když mu ho znovu a znovu nalepovali zpět a protože měli strach ho odvézt na smetiště, tak ho zatloukli do bednění. A on ve své rakvi zdobil park. Tak končí sláva světa.
Zůstává jen ticho když sněží. Vzpomněl jsem si na to když jsi mi řekla, že jsem magický.
Jak kdo jednou tančil, tančí napořád.

Konec světa

Škola byla v těch dobách velmi ponuré místo. Ze stěny třídy na nás zírala rybí tvář Gustáva Husáka a tvářila se zlověstně. Miliony Husákových uší a očí ve všech školních třídách toho státu naslouchalo a šmírovalo dvacet čtyři hodin denně. Miliony jeho zlých očí vidělo. Miliony jeho uší slyšelo. Miliony tváří se začalo tvářit stejně jako on. Pak je naučili zpívat Kaťušu a smát se u televize.
Když bylo prvního května, tak na Rýmařovském náměstí vždycky stála tribuna z rezavých lešeňových trubek, pokrytá rudým suknem s přišpendlenými srpy a kladivy. Pod tvářemi apoštolů komunismu, kteří vypadali jako pochytaní členové lupičské roty, vedené vyžilým Uljanovem na němž se podepsal jeho syfilis, který si nechal říkat Lenin, stáli místní darebáci v pionýrských šátcích, doprovázení okupačními oficíry. Učitelky vedly své třídy kolem tribuny a ty ukradené děti na povel chřestily třepetalkami a volaly, "Ať žije první máj - hurá." A všichni se přitom tvářili jako by byli týden po smrti. Smrděl tam koňský kabanos a strojní olej, kterým den předtím vyleštili Lidoví milicionáři své samopaly a z front na mandarinky zněl opilý smích. Když potom projely alegorické vozy s ozubenými koly a s rudými zeměkoulemi z polystyrenu, nastalo zase ticho, rušené jen všetečným větrem povlávajícím s pohozenými mávátky. Takhle vypadá konec světa.
Posílali na mě Veřejnou Bezpečnost. Protože jsem po škole nechodil do školní družiny, kde se do právě vypláchnutých hlav nalévala špína a hnis. Volali mě do ředitelny, protože jsem nechodil po škole do zájmových kroužků, kde se hnětlo lidské těsto v poddajnou hmotu. Vyptávali se mě proč nechodím do Pionýru jako všichni - nejdříve Pionýr, potom občan udavač, co chodí k volbám. Vyhrožovali mi jestli nepřijdu cvičit na Spartakiádu a já jsem nepřišel. Ani jsem si nedopisoval s dětmi ze Sovětského svazu, kterým se, jak instruovala třídní učitelka, nesměly posílat žvýkačky, protože ty jsou v SSSR zakázány. Raději jsem si četl Dobrodružství Huckleberryho Finna a věděl jsem, že řeka Ohio je stará špindíra a jen tak si ležel v trávě, jako bych se toulal s černochem Jimem, cestou do svobodných států tam na severu. Zatímco se ostatní učili pochodovat a rozumět Marxovým myšlenkám, já jsem rozuměl Frankovi Zappovi. Ten nám přišel od tátova kamaráda z Austrálie na magnetofonovém pásku a velká žlutá obálka v níž byl, voněla jako nic předtím, ani potom. Zpráva z ráje. Tak mi jednoho dne na konci osmé třídy řekli, že na jejich školu už příští rok nebudu chodit. Přeřadili mě, dítě pétépáka, jinam. Do jiné, stejně ponuré školy, se stejnými Husáky na stěnách. Ale už nade mnou zlomili hůl. A nechali mne být mimo systém. Jiných uvnitř bylo dost. Je jich dost. Když jsme měli po třiceti letech sraz třídy, byli všichni stejní, jakoby před chvílí zazvonilo. Připadal jsem si nepatřičně. A bylo mi jich líto.



Vladimír

12. ledna 2010 v 14:46 | Miroslav Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Vladimír

Pod kamenem ležícím v řece snad po staletí, jsem nahmatal studené rybí tělo. V malé dlani jsem svíral ještě menší tělíčko v němž strachy rychle bilo srdce s očima na vrchu hlavy. Starší bratr nastavil plechovou nádobku a vranka vklouzla dovnitř aby se ještě stačila seznámit, se svým malým vězením.
Než byla zaživa napíchnuta na háček jako návnada pro horské pstruhy. Pstruhy s bíle narůžovělým masem, ostrými zuby, s vnitřnostmi plnými lučních koníků a do vody spadnuvšími červy, s kůží, která vypadala jako letní nebe. Dnes vím, že na hřbetě nosili obrazy z Hubbleova teleskopu. Obrazy z dob stvoření.
Ale tehdy to bylo jen krásné. Modré, žluté, rudé, rezavé i zelené tečky rozeseté z rozmaru stvořitelova. Jak na kůži tak na nebi.
Tam kde se řeka točila byly tajemné tůně. Voda v nich byla černá jako noc, točila se zpět a ubíhala pomalu jako můj vojenský čas. Tam kde spěchal k moři říční proud, byla voda zpěněná jako uštvaný kůň. Stačilo stát proti slunci aby lidský stín nepadal do vody, po proudu na háčku poslat ulovenou vranku doširoka rozevírající svá ústa jako Emil Zátopek v cíli a rozpínající žábry jako malý drak a jako střela se jí vydal vstříc některý z lovců. Poté jemně zaseknout a z vody se vynořila sveřepá pstruží hlava a tělo s ocasem marně bušícím do vody cestou ven. Ještě chvíle na břehu. Sinusoidy svalů prohýbající se v trávě. A potom vyjmout háček. Opatrně. Vstrčit palec do pstružího krku a zlomit vaz. Jako když šlápneš na větev. Hvězdy na kůži pohasly. Oči se zakalily.
Pak u řitního otvoru naříznout už bezbarvou kůži a zajet s ostřím, v němž se odráží rybářův obličej, až ke krku. Pozor na žluč. A jedním hmatem pak vyrvat vnitřnosti a vhodit je do vody. Někomu už tam přijdou k duhu. Utřít prsty do trávy a utrhnout list lopuchu a rybí tělo do něj zabalit jako do rubáše.
Nesl jsem pomalu těžknoucí mošnu s úlovkem a záviděl Vladimírovi jeho prut i to, že měl na boku pověšenou malou brašnu v khaki barvě v níž harašily háčky a peány v plechové krabičce. Byly v ní metry vlasců i nůž na otevírání rybích břich a zaschlé skvrny rybí krve.
Šli jsme spolu kilometry řekou, jejími mělčinami, písky, kameny i hloubkou a i když téměř všechno z toho zůstalo, už nikdy potom jsme si nebyli tak blízcí jako tenkrát, když jsme zabíjeli pstruhy.
Divokého pstruha stačí posolit, pokmínovat a vhodit na rozpálené máslo v těžké litinové pánvi po němcích. Jeho tělo se rozevře, zbaví se páteře a pak se rozpustí v ústech. Pro tu chuť bych znovu zabil. Pro tu blízkost bych znovu šel řekou.

Uhlobaroni a blázni

Uhlobarona našli jak visí polovinou těla ven ze svého sklepního paláce do krutého mrazu. Našli ho zmrzlého na kost jednu zimu a on se nestihl upít, jako tolik jiných. Uhlobaron, jak mu říkali, obýval sklep poblíž vlakového nádraží kde koleje ústící do Rýmařova, měly svoji konečnou. Kde občas za flašku Rumu vykládal vagóny s uhlím. Byl to pobuda a opilec jakými mezi jinými lidmi, doba osídlila Sudety. Pak jednu zimu měl svoji schůzku s osudem.
Co mu napsali na visačku na palec nevím. Snad Ten jehož jméno zná jen bůh. Snad tři křížky. Snad Uhlobaron. Nebo nic. Pak ho spálili i s tím tajemstvím a on hořel jako uhlí, jímž se stal. Oděn do roztrhaného vaťáku a ve směšné hučce z níž vylézaly ven vlasy spečené uhelným mourem, ho pozřely plameny.
Když na nebi krákávali havrani a podzimní vítr porážel popelnice jako kuželky, pajdával po náměstí kde somroval nedokouřené cigarety a stával před bufetem, který otevíral v šest ráno, ve frontě na ranní pivo a žitnou kořalku. Páchlo to tam stopami lidí setřenými do hadrů na zem, myšlenkami, zahnívající mastnotou a shromažďovanými zbytky jídel. Chromované madlo oddělovalo prostory čekání a již uběhlého. Na stolech se skvěly zaschlé stopy dávných půllitrů překrývajíce se v Mandelbrotovu množinu chaosu či v oběžné dráhy krásných planet. Fraktály času. Danost bez příčiny. Ten čas tady pořád někde je.
Milan Šaroch byl pro změnu zase místní blázen. Nemusel ani do prvomájových průvodů projevovat povinnou radost. Měl ji i tak. Proto mu dali invalidní důchod a řekli, že je blázen a on vyložen na polštáři v okně volával, že je mu to Pink Floyd a procházejícím ženám dělal sprosté návrhy, masturbujíc přitom. To všechno mu ještě odpustili.
Co už mu ale neodpustili byla bláznova pravda. Té se dopustil když jednou byly jedny z voleb a 99,99% ze stáda přišlo, zabečelo své dobrý den a poslušně vhodilo svůj hlas i duše komunistickému ďáblovi. Tenkrát ležel před volební místností ve svých vetchých teplácích, v čínských teniskách a s ohromným břichem na rozkvetlých pampeliškách jako řecký filosof a pokřikoval na vcházející občany hanlivé poznámky o jejich charakteru. Tedy pravdu. Tedy spáchal nejhorší zločin.
Přijeli si pro něj rychle. Naložili ho jako kacíře či bacilonosiče do sanitky a odvezli ho do blázince. Tam mu jeho bláznovu pravdu i duši vyřezali z mozku, dali ji do pytlíku a upálili ji jako Husa. Zabili ho a on žil. Jako miliony jiných. Tou lobotomií z něj udělali jednoho z nich. A na nebi byly hvězdy jakoby je namaloval Van Gogh a obilí vonělo a naklánělo se do dlaní jako ženské klíny.
Do kříže na vrcholu kopce sjel blesk a rozpoltil Kristovu tvář. Z jeho očí skanuly slzy roztaveného kovu. V kraj bez přítomnosti. V noc samoty.

Milan

Milana našli jeho rodiče na půdě rodinného domku dva týdny po jeho smrti. Tedy to co z něj zbylo. Protože to bylo v létě. Milan byl můj nejlepší kamarád a když jsem odjížděl na vojnu, jel se mnou až do Olomouce a tam běžel za rozjíždějícím se vlakem, dokud se z něj nestala malá tečka na obzoru. A ta dálka mezi námi tam zůstala už navždy, aniž bych to věděl když jsem tehdy zavíral stahovací okno. Tak mizí lidé. Do neviditelna. Osudy je unášejí od sebe tak daleko, dokud se nerozplynou v nehmotné vzpomínky uložené v neuronech lidského mozku jako v nebi.
Milan byl mánička a já jsem jí chtěl taky být a tak jsme spolu založili kapelu. Hlavou dolů. Chodívali jsme zkoušet do obrovského prázdného starého bývalého statku, který jeho majitel, věčně vykulený Cholasta, nakonec po roce 1989 jakémsi šíbrovi prodal za pět tisíc. Pokaždé ještě než jsme se s dalším členem kapely Domovcem, stačili úplně opít, provozovali jsme chvíli nefalšovaný underground. Kytara na níž hrál Milan byla připojena k podomácku vyrobenému kombu, já jsem tloukl do bicích, které mi zbývá dodnes zaplatit a na Domovce zbyla odněkud vypůjčená skuhrající basa.
Jednou když jeden z večírků měl spád, rozevřely se zprudka dveře a v nich se zjevila oslnivě svítící svítilna. Dvé služebních očí cvičeného vlčáka zářících z temnoty na chodbě, dávaly tušit, že se nejedná o jen tak obyčejnou návštěvu. To se hlídka VB konečně odhodlala rozkrýt tajemství Cholastova statku. Tajemství jeho zvuků. Tázavý kužel světla se zastavoval na obličejích známých firem ve spoře osvětlené místnosti, jejichž přítomnost se dala očekávat a pokračoval dál. Když se z temnot ale vyloupl opilý obličej jejich nadřízeného, bylo to velmi nečekané. Příslušníkův prst vzápětí zhasl služební svítilnu, bylo slyšet, že úd toho smutného státu neviditelně zasalutoval, že hlídka kvapně odchází pryč a že vlčák zklamaně cvakl čelistmi. Ve věži kostela Svatého Michala kde mne křtili, odbilo jakousi noční hodinu a ptáci polekaně zašelestili svými křídly.
Pak jsem se oženil a odstěhoval. Opilého esenbáka jeho kolegové vyhodili za pár let potom a pár měsíců předtím než by dostal nárok na výslužné. Trvalo mu poté i tak jen velmi krátce, než si démon alkohol přišel pro jeho duši. S výslužným by to bylo jen o něco dříve.
S Milanem to vlastně nebylo jiné. Jednoho dne jak jsem slyšel, si zalezl doma na půdu. Rozevřel si papírovou krabici od pračky, vlezl do ní, zavřel za sebou víko krabice a otevřel si láhev s toluenem. Asi už tam nechtěl být. Nadechl se a už se neprobudil. Důvod není. Prostě se to všechno stalo. To musí stačit. Dnes je z něj obličej vyleptaný na náhrobní desce z vyleštěné černé žuly. Kousek od místa kde leží Ríša. Ten se utopil v Kanadě. Občas když navštívím své rodné město, tak se za nimi stavím, když se mi už nepovedlo umřít mladý a už se mi to ani nepovede. A když nepřijdu příliš dlouho, přijdou za mnou oni a pak jdeme spolu na pivo. Jako kdysi. Není to tam tak zlé.

Přání

Jednou jsem stál, kdesi v čase a kdesi na této zemi, s hlavou zakloněnou a naslouchal hvězdám. Uprostřed letní noci, úplně sám, s očima i srdcem dokořán. Obloha zářila, jako by sám bůh dal do výkladní skříně všechny své šperky najednou jenom pro mě. Říkal mi, to bohatství je nekonečné, vyber si tu, která se ti nejvíc líbí a pojmenuj ji jak chceš.
Nos ji ve svém srdci jako touhu a ona zbarví tvoji duši barvami věčného nepokoje i klidem nalézání. Věděl jsem, že po dlouhý čas jsem chodil s hlavou skloněnou k zemi a neviděl. Nebo ještě spíše, jsem se bál vidět. Bál jsem se setřít z očí nános prachu, pod nímž jsou pohřbeny všechny mé dny. Bál jsem se pohlédnout hvězdám do tváře, nechtěl jsem slyšet bít svoje vlastní srdce jako na poplach. Že každým úderem, který přeslechneme se vzdalujeme hvězdám. Že každým snem, za nímž nejdeme se vzdalujeme jeden od druhého a když nenasloucháme těm krásným večernicím, nemůžeme rozumět ani sami sobě.
Stál jsem s hlavou zakloněnou k černým nebesům pod rozsvícenou pouliční lampou, která přilákala svým mdlým světlem stovky můr, jež víříce křídly, bušily hlavou do plastového krytu. Těm, kterým se malým otvorem podařilo proniknout dovnitř byla dána vteřina poznání než shořely na prach. Bože, byly jako my.
Jako my, jež se dereme za každou cenu, jeden přes druhého k prvnímu světlu, které se zdá být na dosah a přitom nás spálí na popel v jednom oslnivém záblesku. Kéž by lampa zhasla, pomyslel jsem si a všichni bloudící i právě hořící svojí vteřinou, naleznou cestu ke hvězdám. Ke všem Buddhům rozsypaným po černé obloze, ke všem těm vševidoucím moudrým očím a přestanou se bít do čela o ony průhledné zdi mezi námi, jež parcelují ten nikde nekončící prostor, na malá vězení strachu pro jednoho. Přál jsem si to až jsem zatajil dech.
A lampa praskla a zhasla. Její skleněné srdce bylo na střepy, které tiše chladly. Stovky malých tvorečků jež byly v zajetí světla, které oslepuje a pálí, se bzučíce rozletěly do nekonečně veliké noci, vonící medem a zrajícím ovocem. Svobodni uvnitř sebe a navždy vysvobozeni.
Pak jsem se rozhlédl kolem sebe. Na vesnické cestě jako na temné niti zůstávaly navlečeny stovky korálků svítících lamp na vysokých stožárech. Ale jedna brána zůstala otevřena. Odcházím tudy každou noc a každý můj sen ke hvězdám. Až jednou se nevrátím, víte kde mne hledat. Vždyť svítí tolik lamp za letních nocí.

Len

Přivezli nás na pole a před námi se do nekonečna táhly pruhy pokoseného lnu. Stonky jež na svých koncích v létě nesly lucerničky modrého světla když kvetly, ležely nyní úhledně na boku jako čekající žena. Seskákali jsme z vlečky pobité plechovými pláty, zapřažené za dýchavičně škytající traktor, jež cestou vydával indiánská kouřová znamení a seřadili nás do trojstupu. Naše třídní učitelka nasadila svůj nejpřísnější výraz a jala se slovy, které jí naučili, vysvětlovat a objasňovat příčinu toho, že se její šestá třída nalézá na kolektivním lánu. Stroje len zasadily, na strojích ho obhlíželi, stroje ho pokosily, ale na jeho obracení aby neshnil, stroje chybí. Na obracení jsou dětské ruce. Každá dvojice dostala svůj řádek. Dokud ho neobrátí nepůjde domů. Zvlněná liduprázdná krajina olemovaná lesy, dotýkající se kdesi daleko nebe. A pokosený len ležící ještě dál. Jako Orionův pás. Dvojice mlčky šly a rukama zdvíhaly len, aby jej obraceli a za nimi zůstával vlhký pás půdy jako stín. Spěchali aby byli se svým údělem co nejdříve hotovi a mohli jít dál a jinam. Na koncích listů trávy prorůstající už mrtvý len, se třpytily krůpěje rosy jako krev času. Křídla káňat řezala papír oblohy na čtverečky neodeslaných i nedoručených dopisů a topila se v bezvětří. A já jsem se propadl mezi hlínu, prostor a čas. Dodnes jdu tím polem a len nemá konce. Všichni už dávno z toho pole odešli, dospěli a někteří i zemřeli. Já ale pořád jdu a obracím stonek za stonkem. Nespěchám To pole máš ve svém srdci. Až ucítíš jeho tep, já právě obracím len. Stonek za stonkem.

Tkalcovna
Když mi bývala dlouhá chvíle, chodíval jsem za mámou do práce. Pracovala úplně nahoře, kde bylo celé jedno patro zaplněno regály a vozíky se všemožnými látkami na export. Kněžské ornáty protkané pravým zlatem a stříbrem. Těžké brokáty. Ještě nesestříhaná látka, z níž se šily kravaty, i role Afrických šátků, lehkých a barevných jako sen po milování. Výtah jehož klikou jsi řídil jeho cestu nahoru nebo dolů, v pravidelných intervalech zastavoval až tam nahoře a s plechovým zahřměním dovážel další a další látky. Všechno co se kolem toho dělo bylo tajemné a neproniknutelné. Výhled do daleka z řady oken probíhajících kolem celého patra. Hlasy z neustále zapnutého rádia. Vůně látek i papírů a žen. Stoly se zásuvkami kde si ukrývaly své sny. Elektrické stroje s numerickou klávesnicí, kde se hbitě jako pavoučí nohy, pohybovala ramena s číslicemi na koncích, bušily do úzkého bílého papírového svitku. Někdo jako na bohoslužbě, provolával litanii nekonečné řady čísel a další ji zapisoval a na zemi se vlnil zdánlivě nekonečný papírový pás vylézající z hrdla přístroje. 2765, 9678, 8076, 4376, 8364, 6012, 7630, 8817, 5012, 8941, 3891, 8632, 4723. A červeně součet, znamenající snad letopočet konce světa. Stačilo mi být zticha a dívat se a naslouchat a hledat smysl. Když mě potom máma prováděla přes celou fabriku zase ven, šli jsme přes tkalcovnu. Lítací dveře jako z americké grotesky vyplivovaly lidi a hluk. Když se kolébavě zavíraly, hluk se tišil jako vlny, než někdo spěchaje, zase rozrazil jejich poloviny a on byl ohlušující a hmatatelný. To stovky tkalcovských stavů, tkaly jako obrovští pavouci sítě svých látek. Tisíce člunků se proháněly mezi osnovami, jako v boží fabrice na osudy a barevné nitě protkávaly látku, jako dny naše životy. Vlákna se třpytila, prosvětlená stovkami zářivek a v nich, jako mouchy polapené v pavoučí síti, lidé. Tkadleny, seřizovači, mistři, marně se večer snažící ze sebe smýt ta neviditelná vlákna, jež jim dovolovala jen poodejít a jimiž byli připoutáni k hluku a strojům, nevědomky tak tvoříce odraz samotného nebe. A papírové karty na vrátnici se jmény, označující cinknutím v píchacích hodinách odchody a příchody, říkaly kdo je, a kdo již odešel. Někde ji tam pořád ještě mám. Taky jsem jenom poodešel. Dokud nedotká se moje látka. Dokud nedojdou nitě a člunek se nezastaví v půli své cesty a dne. Pak bude se tkát něčí jiná. Ta moje pojede výtahem nahoru a bude změřena.

Vánoce

Byla doba dávných Vánoc. Televizor v rohu místnosti pomrkával jakoby usínal a všichni v pokoji klimbali. Venku bylo slyšet jak mrzne a sníh byl bílý jako kosti těl mých minulých životů. Ti kdo šli nebyli slyšet, jejich kroky tichly ve sněhu, který padal a padal. Na oknech byly neproniknutelné obrazy mrazu a vypadaly jako krajiny z cukru, který se dává na okraj sklenic se svařeným vínem aby pak poté roztál na rtech.
Na tropické ovoce z plastu pomalu usedal prach, když se okenní tabule najednou komicky prohnuly jakoby nebyly ze skla. Poté se s ohlušujícím rámusem roztříštily a střepiny ostré jako břitvy, spolu s kusy ledu narazily do stěny stojící proti oknům. Celý dům se roztřásl ohlušujícím rachotem a dovnitř obýváku přilétal z temnot černý led. Nikdo nevěděl co se stalo a všichni zkameněli.
Jen babička vykřikla, že je nálet, ve zlomku vteřiny mne vzala do náruče a chystala se mnou seběhnout do sklepa, kde byly vzduchotěsné plechové dveře protileteckého krytu s klikami na uzavření, kdysi vystavěného Němci. Babička zažila válku když fronta dlouho a krvavě přecházela Veselí a všichni museli týdny žít v lesním bunkru, který tam vykopal děda. Když ztratila své mateřské mléko a její malý syn plakal hlady a žízní, tak vyšla z lesa k řece Moravě, kde na jednom břehu byli Němci a na druhém Rusové. Aby mu zachránila život a on se mohl stát inženýrem.
Tam zvedla plačící dítě do vzduchu, poté ukázala na prázdnou láhev s mlékem a na Veselí, kam pro něj musela jít. Poté prošla před stovkami hlavní a chvějících se prstů na spoušti tam a zpět, aby na ty okamžiky nastalo ticho a klid zbraní a lidská jatka na chvíli ustala. Válka pro ni nikdy neskončila i když poté kolem nich jednoho dne proběhli Rumunští vojáci ve svých olivových uniformách a potom už bylo jenom ticho a pohřbívání.
Proto když z okenních tabulek vypadávalo rozbíjené sklo a třásl se dům, byl to nálet. I když se vlastně stalo jen to, že fréza na sníh a led, poháněná motorem ze Sovětského tanku spustila před domem kde jsme bydleli a bombardovala fasádu nikoliv žhavým olovem, ale ledem a sněhem. Na druhý den přišli sklenáři a vyměnili okna i okenní tabule a Vánoce zase mohly pokračovat dál a všechno v bytě vonělo kytem a televize zase blikala v koutě jako černobílá svíčka. Hvězdy byly tam co včera a chvěly se jako řasy ženy a ráno bylo vidět stopy zvířat, které se přišly z lesa podívat na dům co svítil ve tmě. Když jsem poté vedle jejich stop vkládal do sněhu své dlaně byly tak stejné.
Včera jsem jí zapaloval svíci na hrobě. A na rozptylové loučce tály tiše stopy nočních zvířat a lidé ponořeni do sebe, chodili jako v mlhách. Byly Vánoce. A pak jsem ještě směl odejít.

Oheň

Na poli před činžovním domem v němž jsme bydleli, stojí Kaple v Lipkách. Vedla k ní cesta z kočičích hlav, která končila u zamčených vrat kaple, kde si žena vytesaná v soše probodávala své srdce. Socha byla z bílého mramoru a když jsme jako děti chtěli dostat strach, chodívali jsme se na ni dívat. Tolik v ní bylo lásky.
V kapli byly malby na stěnách vyvedené malířem Handkem a když se tam ženil poprvé můj bratr, měl jsem dost času, abych skrze ně pohlédl až do nebe. Střecha kaple byla z měděného plechu, který časem zestárl a zezelenal a stal se součástí obzoru a soumraku. Několik desítek metrů od kaple stála v poli stodola. Nebylo na ní vlastně nic hezkého ani zajímavého. Celé roky, si jí předtím nikdo ani nevšiml. Ale teď z ní vzhůru k nebi, pršely tisíce jisker, jako kapky deště z bouřkového mraku a byl slyšet hluk. Kvílející sirény temně červeně namalovaných hasičských aut, z nichž jedna přes druhou se řinuly ven hadice jako střeva z roztrženého lidského břicha. Jako z břicha toho strojního zámečníka, co jednoho dne v Rýmařovské Hedvě nacpal železnou trubku Travexem a pak se v ní snažil vyvrtat otvor. Ona vybuchla a on neměl ruce, ani oči a zakopával o svoje střeva, protože mu visely ven až na zem.
Modré záblesky majáků šlehaly temnotu jako důtkami a lidské stíny malované na zdivo kaple se zvětšovaly a zmenšovaly podle toho, jak voda tryskající z ústí hadic, zasahovala oheň. Byla zima a povrch sněhu přes den prošlý náhlou oblevou, večerní mráz sevřel zase do ledu. Každý krok znamenal šlápnout na zamrzlou hladinu a probořit se. Bylo to jako jít krajinou zrcadel a zanechávat za sebou jejich prázdné rámy. Byl jsem malý a cítil jsem ostří ledu řezat mne do lýtek. Krok za krokem. Krystaly sněhu spadlé do bot, mne pálily na chodidlech jak tály a voda se mísila s mojí krví v růžové víno. A pak jsem se zastavil a už nikdy jsem neudělal jediný krok. Všichni kolem mne proběhli a nyní stáli přilákáni ohněm jako můry na okraji pole. S očima v nichž se jejich zorničky stáhly v malé tečky za větami všeho, co kdy v životě řeknou, a před tím představením plamenů. Aby pak zase běželi kolem mne domů zvěstovat oheň.
Stodola plná slámy z vymláceného obilí řvala ohněm jako nemocné zvíře a sníh kolem ní, se roztahoval v temný kruh. V ní hořely tři děti, které si tam chodívaly hrát a jedno stálo zajaté ledem. A ani jedno nebylo slyšet.
Mlčím dodnes když slyším oheň. Sednu si k němu, on kreslí stíny mého pomíjivého těla někam za mne a já čekám, že se někdo zastaví, dá mi ruku a odvede mne domů. Určitě tam už o mě mají strach.


Člunky

12. ledna 2010 v 14:43 | Miroslav Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Člunky

Člunek není malá loď. Je to dřevěná kolébka, z níž namotaná nit, kterou dřevěné páky tkalcovského stavu přehazují tam a zpět, tká látku jako osud, když kdosi nahoře tahá za osnovu.
Jestli něco nemá kontinuitu, je to můj život. Stále začínám, stále končím a přitom jsem. Jak jinak když člověk přijde na svět v Sudetech. V kraji vyvráceném z kořenů, který je i není. V prostoru vykloubeném ze staletého řádu a v tichu, které je v Černobylu a tady. Když zapomeneš, že je noc, je slyšet spousta hlasů, které před půlnocí šeptají švabachem. Mluví jakoby zbaveny slov. Hovoří rez i rané jeřabiny a ani opuštěná ptačí hnízda nejsou taková, jaká by měla být. Jsou stejná jako místní města. Studená a prázdná. Sudety symbolizuje nejvíce ze všeho nuda a polovičatost.
Takhle by to asi vypadalo na celém světě, kdyby ho dobyli a kolonizovali Hanáci. Stejně jako Moravské Sudety, kam vyrazili s povozy a peřinami v poválečném stěhování národů. Na Madagaskaru by mohli se všemi pepřovníky zatopit, protože Hanák zná jen sůl, kmín a majoránku. Když přišli, lehli si do ještě teplých postelí a na plotně bublal nedělní oběd těch náhle zmizelých a čas se zastavil. Dodnes.
Celé Sudety jsou jako ohromná loď nalezená v Bermudském trojúhelníku, jejíž lidská posádka se záhadně rozplynula jako ranní opar.
Alfa

Slova tohoto vyprávění jsem načal v jednom bluesovém klubu, těsně po půlnoci, kdy mi spousta nevyřčených a přitom slyšených vět najednou ležela na jazyku jako lavina. Cítil jsem, že potřebuji, abych se vymluvil a mohl zase mlčet. Jako když má člověk kocovinu a zároveň pátrá po tom, co bylo. Paměť je zrádná. Pamatuje si někdy jen co chce. A tak nezbývá, než se zadívat do stop jimiž jsem k vám, den po dni, přišel.

Slovo

Moje první cizí slovo, které jsem se naučil, bylo ruské slovo tráktar. Skřípající křída, z níž bezhlesně upadávaly bílé vločky, na černé tabuli vykouzlila jakýsi nesrozumitelný hieroglyf. Jakoby meluzína psala sněhem své mene tekel do černých Sudetských střech. Bylo to slovo boží.
Svítilo zářijové slunce a stíny mraků jako papíroví draci běžely po okenních tabulích. Třídou kysele páchl špatný chléb, staniolová víčka se zaschlým mlékem a cvičky z umělé gumy. Kdo tráktar nebude umět příští hodinu napsat azbukou, bude označen. Jako v bibli. Nazývali to známkování. První hřeb do dětských dlaní byl zatlučen. Zrno strachu bylo zaseto. Byla doba zla.
Kdybych se narodil za sto let, bylo by ono slovo čínské. Ale tehdy to byla azbuka. Byla k vidění na vojenských cisternách, kde stálo Ogně opasno a na obálce dětského časopisu Murzilka, tištěného na příšerně nekvalitním papíře i na prvomájových tribunách, kde rudě svítila ta reklama na věčnost a znamení moci - С Советским Союзом на вечные времена. A nikdy jinak.

Růžek

Byly sedmdesáté roky a odpoledne jednoho z těch dnů. Přišel jsem vyzvednout dědu od jeho červeného vína v hostinci Na Růžku. Kolem projížděly odnikud nikam kolony sovětských okupačních náklaďáků, okopírovaných podle amerických Studebakerů, a všechno pokryl zvířený všudypřítomný prach.
Prohlížel jsem si proti světlu za umouněnými záclonami darovanou dvacetikorunu a mezitím na voskovaném ubrusu v kalužině piva směšně zápasila o život moucha. Všechno bylo najednou jedno a my se chystali, že půjdeme. Ještě jsem nevěděl, že ti umounění chlápci, kterým skončila šichta a vcházejí dovnitř, budou jednou mými kolegy. Byl jsem ještě nevinný.
Možná, že kdybych více napnul uši, slyšel bych tisíce člunků poletovat a tkát osudy. Jednou je osnova nahoře a potom zase dole. Venku stálo u zdi moje první kolo. Jako věrný kůň. Bylo oslnivě červené a jmenovalo se Pionýr. To bylo vyvedeno na nálepce na rámu. Mělo chromované blatníky a vrhalo prasátka do kaluží, když bylo po dešti. Vzadu mělo brašnu na ventilky z pravé kůže na měděné zámky a na zvonku byl vyražený obrázek rozhledny na Pradědu.
Poprvé jsem na něm udržel rovnováhu. Poprvé jsem na něm objevil to co je dál, než tam kam se dá dojít. Někdy si vzpomenu na to jaké to bylo. Držet lesklá řídítka a vidět ubíhat první cestu. A pak jsem mu odrostl. Jeho pláště dávno zpuchřely a ono vypustilo své dvě duše. Jako člověk. Bylo to dávno předtím než jsem napsal svoji první báseň.

Petr

A bylo to potom co jsem málem zabil mladšího bratra, když sotva začal chodit. Seděl jsem u stolu v obývacím pokoji s prohýbanými křesly a lesklou dýhou na nábytku, když za mnou přišel. I když jsem ho nejdříve nechtěl, jak říkala máma když se mě ptala co já na to, že budu mít bratříčka, tak jsem ho stejně hned přijal do svého sedmiletého srdce když se narodil a dal jsem mu jeho jméno. Podle rybáře Petra z Veselí, který umřel na infarkt ve dvaačtyřiceti a děda říkal, že ho zabili kvůli jeho domu.
Říkají jim dnes Husákovy děti. Bráchovi a jiným. Asi proto, že se lidi v té době uzavřeli jako měkkýši do svých ulit před tím šíleným nenormálním normalizačním světem co byl k vidění v televizi a k přečtení v novinách a dělali po večerech děti. Aby se nezbláznili. Jako za Protektorátu.
Na obalu byl černoch s vařícím šálkem čokolády, jakoby ten stát co ji vyráběl, vlastnil polovinu Afriky. Kofila. Čokoládová tyčinka, která mi ho málem vzala. Přišel za mnou, ještě neuměl mluvit a já, protože odjakživa vím co chce, nemusí nic říkat ani dnes, jsem z ní sňal papírový obal. Rozbalil jsem lesklý a šustivý staniol. Stáhl jsem jej jako kůži na králičím těle až ke svým prstům a on si ukousl namísto jednoho čtverečku čokolády hned několik, jimiž se vzápětí začal dusit. Tehdy jsem se poprvé opravdu modlil a ztratil sám sebe.
Zatímco máma držela bráchu pod paží a běžela k jedinému telefonu v domě o několik pater výše, u lidí, kteří na prvního máje vyvěšovali rudé vlajky a tím telefonem někam hlásili kdo nemá papírovou vlaječku v okně, aby přivolala sanitku. Ten čas než se vrátila zpět, mám dodnes hluboko vyrytý v duši. Dal by se přehrát jako gramofonová deska a někdy si ji taky pouštím. Nikdo neví jak se to mohlo stát, ale když máma běžela vzhůru schodištěm, otočil se jí pod paží hlavou dolů a všechna čokoláda z něj vypadla. Od té doby o něm v nebi ví.

Melíšek

Když jsem chodil ještě do mateřské školy, oblékali nás tam do jednotného úboru z punčocháčů a ústavní košile. Někdy nás i bili. Zvláště ta malá zrzavá pihovatá učitelka, která bývala cítit potem a závodní jídelnou.
Malé uniformované děti, jejichž neméně uniformovaní rodiče je tam přes den odkládali odcházejíc do fabrik, které za dlouhých zim žhnuly okny do jinak pustého prostoru, jako jakési mnohooké dýmající zvíře.
Byl podzim. Lhostejně civící ptáci co letos neodlétli, posedávající na okrajích větví jako penzisté. Mlha z níž vyčuhují jen tu a tam konečky prstů a kontury náhrobků. Ze stromů visely cáry kůry a listí padalo do otevřeného hrobu. Do něj právě spouštěli malou bílou rakvičku v níž ležel Melíšek. Chodil s námi do školky a jednoho rána tam nepřišel. Nikdy jsme si tam, ani nevím proč, spolu nehráli a už nikdy ani nebudeme.
Bydlel naproti našemu domu a když přebíhal bývalou císařskou, nyní státní silnici, vběhl přímo pod projíždějící auto. Ležel s rozdrcenými plícemi v té malé rakvi, která klesala jakoby ke dnu a jeho mámu drželo několik mužů protože jí právě pukalo srdce. Chtěla tam skočit, strašně křičela tou největší bolestí a šla jí pára od úst, až nakonec klesla na předprseň hrobu jakoby ztroskotala na pustém ostrově, nebo ji střelili jako laň.
Když jsme házeli dolů rudé karafiáty tak padaly pomalu. Jako malá zapadající slunce a dopadaly měkce a neslyšně jako slzy a pokrývaly bílou rakev jako malá srdce. Potom hrst hlíny, která probouzela ozvěnu v rakvi. A potom odejít. Nejdříve čerstvá hlína a holé prázdné místo na povrchu země. Potom tráva. Potom bodláčí. Potom nic. Čas bere vše. I hroby.

Smrt

Na stěně prádelny z níž opadaly celé mapy omítky, jakoby visely žábry jedné z ryb a chrastivě se pohybujíce vyvrhovaly páchnoucí oblaka páry. Za neprůhlednými skly plného bublinek jako z říčního ledu, protkaného ocelovými dráty jež propouští pouze znamení svitu či tmy se pralo. Dělnické hábity, stokrát obnošené košile, kalhoty s výplatami v kapse, i kapesníky z pohřbů. Pod ledem říčky do níž vytékaly prádelenské splašky byly vidět nehnuté stíny sivenů jako černé duše. Stojaté a visící v proudu jako oběšenci. S očima bez víček. Věčně bdící.
Byla třeskutá zima. Taková jaká umí být uprostřed jesenických hor. S dvoumetrovými závějemi do kterých se dá skákat ze střechy a při dopadu se zaboříš jako do hromady toho nejjemnějšího peří, natrhaného z malých housat. Splavy co v létě ukazují svoji sílu na dálku svým hlukem, byly tiché a spoutané. Zakleté do jednoho němého kusu ledu. Střechy domů úpěly pod tíhou sněhu a okapy co si jindy prozpěvují s deštěm tančícím zlehýnka v jejich kovovém žlabu, nesly tíhu ohromujících rampouchů na okrajích domů, jako plechoví Atlasové. Ptáci oněmělí mrazem padali za letu do sněhu jako tmavé vločky, když neměli už sílu doletět až ke slunci, které se zdálo být tak blízko na modrém nebi vyleštěném severním větrem do omračující modři.To je moje poslední myšlenka než jsem zemřel.
Já malý chlapec v zimní bundě se šálou kolem krku, jejíž konce utáhly ruce hloupých kluků jako oprátku. Bylo to jako když otočíš vypínačem a zhasneš. Z místnosti plné světla zvuků a vůní je bezbolestné, nekonečné černé ticho. A nebyla v tom bolest. Nebyl v tom strach. Bylo to prosté. Olízneš své prsty bože, chytíš do nich plamen svíce a stiskneš. Snad jsem se poté probudil do hluku a bolesti z dlaní pleskajících mě po tvářích. Ve sněhové posteli pod vyděšenými obličeji plných strachu z následků.
Možná, že ano a dál jsem tak směl zůstat z části dítětem i s jeho srdcem. Dítětem, které může vidět spoustu věcí, které jiným lidem unikají, jako dar na cestu zpět. A vůbec, jejich čas kdy je směli vidět už dávno uplynul. Možná jsem ale zemřel a celý můj život se všemi roky, i s vámi, je jenom jedna vteřina pozemského času a iluze, před tím než odejdu. Kdo ví? Snad jen vítr, co hladil mi vlasy když jsem ležel na sněhu, tenkrát, nebo dnes.

Aleš

Na opuštěné hrázi rybníka zůstalo pár chomáčů trávy. Jako na hlavě muže, který si ne a ne přiznat, že mu ubývá vlasů a tvrdošíjně maskuje nadcházející plešatost přehazováním vlasových stébel namísto toho aby se jich zbavil. Vlnky vody čeřené předpolední brízou přicházely z hřebenů hor a hladina na níž v létě tančily vodoměrky a dopadaly těla jepic byla chladná jako kůže mrtvého. Aleš byl stejně jako jeho rodiče cigán. U nich doma byl nepořádek, bylo to tam cítit kyselým zelím a hnilobou odpadového dřeva, kterým topili v kamnech. Jeho otec, kterému říkali Šaplin, byl věčně v kriminále a když si v jednom krátkém období kdy neseděl pořídili nový televizor, tak jsem ho jednoho rána viděl stát vyhozený před šopou. Byla v něm zaseknutá sekyra, protože tehdy to ještě nebyl bakelitový svět jako dnes a všechna jeho černobílá elektronika a tajemně žhnoucí elektronky, byly zaklety do dřevěné bedýnky. Asi večer předtím na jediném dostupném programu nevysílali nic, na co by se dalo dívat. Stejně všechny televize tenkrát byly jen o trochu lepší rozhlas po drátě. Přeladit nebylo kam.
Šopa je moravský název kůlny pro všemožné harampádí. Děda měl dvě. Zůstaly v nich po něm rezavé ohnuté hřebíky, rumpál, modře natřená ocelová pila na dřevo a nápis na dveřích. Dílna národní podnik. Zdánlivě samé zbytečné věci.
Bylo to už ve vrcholném a studeném jesenickém podzimu kdy jsme s Alešem u rybníka objevili vor. Přihnal ho ten větřík a on se pohupoval na vlnkách jako utopencovo tělo, protože jej řasy jimiž byl pokryt a voda, která jej nasákla stahovaly pod hladinu. V mezerách mezi dřevěnou palubou bylo vidět černou hlubinu a slunce hledalo pomalu cestu za obzor. Aleš udělal krok na vor a odrazil se od břehu.
Vrtošivý vítr v ten okamžik změnil svůj směr a začal vát zpět k horám. Dnes tomu říkají termické proudění. Dnes vůbec téměř všichni vědí všechno. Ale tenkrát se jen změnil vítr. Dřevěný Titanik malého Aleše odnášel jako tající kra doprostřed černých vod. Uprostřed rybníka náhle přestalo vát. Vor se zastavil a začal se nořit ke dnu. Nejprve to byly podrážky bot a poté boty samy co se ponořilo pod hladinu. Malá postavička, které jakoby někdo amputoval chodidla, začala bezmocně šermovat rukama a volat o pomoc. "Aleš se topí!"
Ta zpráva se roznesla rychlostí blesku. Každé neštěstí a zvláště to, které ještě probíhá, přitahuje lidi. Jako jedna z prvních, na hráz rybníka přiběhla Alešova matka. Po nějaké době se, se Šaplinem rozvedla, vzala si bílého a Šaplin se upil k smrti. Ale teď stála na břehu a její mateřský instinkt, který je stejný u lidí všech barev pleti, ji vedl k tomu, že skočila do vody aby své dítě zachránila. I v zimní bundě a v botách. Bylo to stejné jakoby skočila do sklenice, s po amerikánsku vychlazenou Coca Colou, v níž plavou střípky ledu. Po několika tempech pod hladinou se vynořila její zsinalá tvář. Nahmatala břeh k němuž se podvědomě obrátila a pomalu vylezla ven. Její oblečení na ní směšně viselo jako na hastrošovi a ona plakala strachem a bolestí ze zimy.
Dlouho jsem poté neviděl nikoho se tak upřímně smát, jako všechny ty dobré sousedy. Tolik legrace se nevidí ani v televizní estrádě v sobotu večer. Vor se potápěl čím dál víc a lidé se začali těšit, že uvidí jak se utopí cikánské dítě. V tom někdo rozhrnul dav, počal nad hlavou čímsi točit a mocným hlasem zvolal. "Tož sa chytni, přitáhnu ťa!"
To můj děda v poslední okamžik z jedné ze svých šop přinesl lano, na němž byl přivázán kus dřeva. Roztočil ho nad hlavou jako posvátný papuánský rituální předmět jímž tamní domorodci plaší smrt a vrhl jej doprostřed rybníka. Lano dopadlo těsně vedle Aleše, který ho opatrně zvedl z vody a děda začal přitahovat. Lano projíždělo mezi prsty až se o dlaně jako háček, zaseklo navázané dřevo. Děda táhl Aleše i s vorem ven z vody jako velkého sumce, kterých se na řece Moravě něco nalovil.
Zklamaní sousedé se zamračeně začali rozcházet do svých domovů. Začínaly televizní noviny a slunce definitivně ten den spadlo kamsi daleko. Go west beautiful sun. Go west. Oni zůstávají.

Děda

Můj děda Václavek, míval různé nápady. Někdy nutil jíst mého tátu vařený květák se strouhankou a jindy ho zase napadlo, že si "mosí ít na Rožek kúpit sirky". To už babička věděla, že je zle a tak nabídla jedno ze svých dětí coby malého vykupitele, že pro sirky zajde někdo jiný. "Ále hovno, to mosím já sám," obyčejně odpověděl děda a vydal se na bohatýrskou výpravu za zápalkami z níž se vracel o něco později. V průměru za několik dnů. Jednoho dne ho napadlo posbírat všechny děti, které byly v dosahu na celé ulici a jako dětská křížová výprava jsme vyrazili do lesa. Chvíli jsme chodili mezi stromy až se děda zastavil u jednoho zvláště hezkého modřínu. Posunul si do týla svůj slaměný klobouk, jehož pozvednutím jindy ve městě zdravil kolemjdoucí. Vzal do ruky pilu, kterou neslo jedno z dětí a začal strom podřezávat. Poté několikrát do otevřené rány sekl a strom se poroučel k zemi. Když ho zbavil větví zapřáhl nás nebožátka jako malé burlaky, zapálil si cigaretu a my jsme táhli strom z lesa přes celou ulici až před dům. Tam ho zbavil kůry a pevně jej zasadil do země. Ještě předtím na vrcholek uvázal sáčky s bonbóny. Poté si sedl a se smíchem pozoroval jak se snažíme vyšplhat se nahoru a sjíždíme těsně před vrcholem zpět do trávy.
Ostatně můj děda Vrbický, který byl sálmistr na tkalcovně taky jednou vyšel z domu v domácích bačkorách aby v nich přišel zpět za tři dny s prošlapanými dírami a babička Vrbická poté všem kdo se namanul vykládala, že "dědek byl včera vožralej a koukal na mě jako myslivec." Byli z východních Čech a byli to ti nejhodnější lidi na světě. Když po válce dostal umístěnku jako textilní machr do vysídlených Sudet, nabízeli mu místní zlatokopové dům po němcích. Odmítl ho se slovy, že by se svým německým kolegům jež zbyli, nemohl podívat do očí a s babičkou spokojeně žili ve studeném dvoupokojovém bytě se záchodem na chodbě, kde bývaly k upotřebení nachystány úhledně nařezané obdélníky denního tisku se slovy a obličeji tehdejších potentátů. Někdy ta služba vyšla na Husáka. Jindy na Brežněva.
Kousek od dědy a babičky Vrbických byla nemocnice, kterou postavil císař pán a kterou novodobí bankrotáři už stačili zrušit. Za rezavým plotem s mnoha děrami byla nemocniční márnice. Malá šedá stavba s bíle zamalovanými okny. Jako malí jsme se vyšplhali k oknu a dírkami v neprůhledné malbě jsme se dívali na mrtvé. Na vyřazené nemocniční posteli leželo bezduché tělo. Jeho otevřené oči nehnutě zíraly na bílý strop. Jeho tvarohově bílé tělo s malým penisem se nenadechlo ani nevydechlo. A to márniční ticho. Na palci mu visel štítek se jménem a už mu bylo, na rozdíl od nás jedno, že se na něj díváme. Sjeli jsme po hromosvodu jako malé blesky a utíkali pryč. Tak jsem přišel o nevinnost a život věčný.
Umřeli chvíli po sobě. Nejdříve babička, která mi celé hodiny vykládala o jejím čase, i o tom, že nikdy nepoznala svého tatínka, protože jí ho za té velké války na frontě zastřelili ještě dříve než se narodila. Vykládala mi to proto, že jsem byl jediný kdo jí naslouchal a když je někdo jediný, tak to vyslechnout musí. A potom umřel děda, který to tady bez ní nemohl už déle vystát a snést. Dříve lidi rozváděla jenom smrt.
Děda Václavek mezi jiným, taky jednoho dne dostal nápad naučit mě a mého bratrance plavat. Jeli jsme do Veselí nad Moravou, kde jeho děda kdysi správcoval hraběti Chorinskému jeho statky. Jezdíval s hrabětem Chorinským po úzkokolejce postavené na jeho pozemcích na drezíně, poháněné svaly příslušného zřízence a obhlíželi spolu úrodu i majetky a byl hrabětem chválen nebo peskován. Říkali mu stařec a své syny klidně přetáhl i řetězem když zkazili zabíjačku. Václavci vždycky měli syny. Co paměť sahá, nikdy se žádnému Václavkovi nenarodila jediná dcera. Až mě a rovnou dvě. Vždycky jsem byl zvláštní.
Ve Veselí jsme bydleli v domě s velkou zahradou, před nímž rostly stromy rodící obrovské černé třešně, vypadající jako temná lidská srdce. Na zahradě byl malý bazének. Plavaly v něm nalovené ryby a stačilo jen vyjít z domu ven a udělat pár kroků. Vylovit některou z nich. Ona se nechala tiše zabít a byl oběd. Bylo krásné léto a moje tělo objímala řeka Morava. Zlatý písek na dně odrážel sluneční paprsky a ony se pohupovaly i na hladině a štípaly do očí. Teplá voda líně proudící kolem mého dětského těla, v níž bylo z výšky splavu vidět stáda pasoucích se ryb. Když nás potom děda spolu s bratrancem hodil z toho splavu do vody pod ním, tak jsme ani neměli čas dostat strach. Jen na nás křikl "nebuj sa a plav". Tak jsme plavali a najednou to bylo krásné. Stát se součástí řeky, zbavit se tíhy svého těla a vysmát se proudu. Když jsme toho dne šli poté od řeky propíchl si starší bratr Vladimír chodidlo dutým stonkem jakési rostliny, kterou někdo předtím ze šikma přesekl srpem nebo kosou, čímž z ní vytvořil hrot. Vidím to jako dnes. Jen krev. Nehnul ani brvou, vytáhl si z rány ten šíp země a doma dostal náplast. Já bych asi něco řekl. On ne. To co by jiný řekl, on odjakživa sdělí hudbou.
Děda Václavek umíral dlouho. Odcházel pomalu a téměř neznatelně. Vracel jsem mu všechno co mi dal a chodil jsem s ním babičce pomáhat každý den. Bylo mi šestnáct. A byl jsem na to sám. Všichni najednou nebyli. Tak jak to už chodí. Vyjít s ním nahoru o půl patra výš k záchodu. Když jsme to nestihli, umýt ho. Jako později mé malé děti. Když ho odvážela sanitka umřít do nemocnice, zapálil jsem mu poslední cigaretu a vložil ji do jeho voskově vypadajících prstů. Udělal pohyb, jakoby si ji chtěl přiložit k ústům a ona mu vypadla do popelníku, kde se rozpadla na prach a popel. Jako člověk. Jako on. Jako já.
Odnášeli ho na nosítkách dolů po schodech do čekající sanitky, která měla mléčně bílá skla jako nemocniční márnice a nám s babičkou se ulevilo. Věděli jsme, že je konec a bylo nám to líto, ale bylo v tom i vykoupení. Jeho i naše. Zemřel ještě té noci, chvíli před úsvitem. Odešel s ním do světla. Jeho synovi, který uprchl na západ to napsali do Švédska až týden po jeho pohřbu. Aby neudělal tu hloupost, nesedl na letadlo a nepřiletěl si odsedět ty tři roky kriminálu, které tady dostal jako výslužku za útěk na svobodu.


Úplně poslední případ poručíka Borůvky (literární detektivka)

11. ledna 2010 v 22:51 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Od malička jsem byl knihomol a prolézání knihkupectví patří k mé rutině, kamkoliv cestuji. Při své první návštěvě Česka v roce 1995 tomu nebylo jinak. Procházel jsem starou přerovskou pasáží a všechno bylo jinak, než jsem si pamatoval. Tady vlevo byl obchod s hudebními nástroji a je tam butik, tady v právo byl bufet, kam jsem každé ráno chodil na kakao a na dva rohlíky a teď je tam taky butik. Vedle byla obrazová galerie a je tam taky butik! Tady přece někde musí být knihkupectví!

Bylo vlevo za rohem, směrem k náměstí naproti bývalé budově KSČ. Vešel jsem a dál se do prohlížení regálů. Prodavačka se na mne nešklebila, jak je v Česku zvykem, protože jí bylo okamžitě jasné, že přišel někdo, kdo si odnese hromadu knih - což jí došlo, když jsem před ní začal skládat knížky se slovy "tohle si koupím, nechte mi to tu na pultu, jdu vybírat dál". Asi třetí knížka byla Jenom ne strach od Oty Rambouska - vyprávění Ctirada Mašina. Otevřu ji, a dívám se, kdo to vydal, že by v Česku prodávali už i Škvoreckého knížky? A ono ne, knížku vydalo jakési Nezávislé tiskové středisko v Praze, v roce 1990, vydavatelský kód 233, ISBN 80-85196-02-6.

Proč to nevydal Škvorecký, stále mi leželo v hlavě, vydal přece Rambouskovi jeho paměti pod názvem Krochnu s sebou v roce 1973, mám ji doma v knihovně.

Po návratu domů, za moře, jsem se na tuhle záhadu, proč Škvorecký nevydal Rambouskovu knížku o Mašínech, zeptal známého, téměř děda Vševěda, a dostalo se mi překvapivé odpovědi: "Protože to Škvorecký dostal zakázáno od Havla, který má vůči Mašínům jakési předsudky. Však si to vypátrej sám!" A tak jsem začal pátrat.

Takže vám teď mohu předložit velmi smutný příběh o tom, jak velikán a legenda české literatury udělal kompromis se svým svědomím a morálními a charakterovými vlastnostmi vydavatele, spisovatele i člověka - jen proto, aby si to nerozházel s posvátnou krávou tehdejší doby, Václavem Havlem. Pro jednodušší čtenáře, kteří nechápou vznosná slova předchozí věty: bylo to svinstvo!

Ota Rambousek začal pracovat na knížce Jenom ne strach v roce 1986, rukopis byl dokončen a předán Škvoreckému byl v létě 1987. Původně měl Josef Škvorecký zájem ji vydat, jenže ukázky z knihy byly otištěny v časopise Západ, který byl poslán Václavu Havlovi. Havel poslal Škvoreckému 16. prosince 1987 dopis, kde uvádí své výhrady vůči Mašínům (i když okolo toho dělá piruety a tanečky). Dopis končí takto: "Mám výhrady proti některým jeho polohám, které bych tu nerad teď nějak stručně charakterizoval, protože bych je tím asi simplifikoval. Snad jen to bych mohl, že mi přecházel mráz po zádech, když se na stránkách Západu můj dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil". Zabití lidé byli komunističtí zločinci a dnes již kromě pár úplně zabedněných jedinců z české kotliny každý ví, že nejlepším přítelem komunistů byl právě Václav Havel.

V tu chvíli Josef Škvorecký zařadil zpátečku. Po pár letech za svou poslušnost dostane od Havla Řád rudého lva se srpem a kladivem (tak nějak by se měl příhodně jmenovat). Je až fascinující sledovat, jaký vliv měl Václav Havel na své okolí i v době, kdy ani on sám nemohl čekat, že bude prezidentem.

V té době přijeli do Toronta Ctirad Mašín s Otou Rambouskem k "pohovoru" - o negativním Havlové stanovisku nic netušili, o tom věděl jen Škvorecký a jeho blízcí.

Začaly průtahy a zdržování. Knížka prý nemůže mít víc než 150 stran, jinak na tom nakladatelství prodělá, ale hlavní starosti Škvoreckého bylo (dle vzpomínky Ctirada Mašína): "Co tomu řekne Praha?!?!?!" Od kdy emigranty zajímalo, co k čemukoliv řekne Praha? Na což mu Ota Rambousek odvětil: "To víš, Josefe, to není kecání o dámských přirozeních" - a v jednom z následujících dopisů mu to zopakoval i písemně.

Jako první zdržovací taktika bylo předání rukopisu Věře Rollerové, která (podle Oty Rambouska) "vyloženými podrazy držela rukopis měsíce a drží snad dodnes".

Mimo téma tohoto článku by si autor rád přisadil poznámkou, že Věra Rollerová byla až do nedávná šéfredaktorkou torontských novin Nový domov. Novému domovu jsem během posledních let poslal několik stovek článků k možnému zveřejnění - nebyl zveřejněn ani jediný. Mohu si za to ale sám, protože se mé články nikdy nevyznačovaly devótní, psí oddaností k Václavu Havlovi a polistopadovému režimu v ČSFR (ČR), což byl základní předpoklad zveřejnitelnosti.

Naštěstí další emigrantské zahraniční noviny a časopisy tímto fundamentalistickým přesvědčením netrpěly, a tak si na nedostatek publikování nemohu stěžovat a Nový domov tak zůstává i po desítkách let jediným časopisem, kde jsem si nikdy ani neškrtl (a už asi ani neškrtnu). Právě naopak - výše uvedené nezabránilo Novému domovu, aby v minulosti neuveřejnil dva články, kde jsem byl různé haněn a zesměšňován, protože prý nechci chápat, jaká je teď v ČR bezvadná svoboda a demokracie.

Nebylo uvedeno moje jméno, ale byl jsem popsán tak dobře, že mne dost lidí poznalo a poslalo mi kopii článku se slovy: "Co to o Tobě Nový domov zase píše?".

Vzal jsem to úsměvem. Články napsal - nebudu ho jmenovat, aby to bylo fair :-) - malý obtloustlý chlap s původně zrzavými, teď už asi šedivými vousy, co učil na univerzitě ve Waterloo něco o nervových systémech.

Druhým úžasným počinem bylo vytvoření kádrovací komise. Komisi předsedal Josef Škvorecký - seděla komise v celé místnosti za dlouhým stolem potaženým červeným suknem a měli nad hlavami přišpendlený nápis z pěnového polystyrenu "Se Sovětským svazem na věčně časy!"? Pili u toho minerálku ze zelených lahví? Nevíme to jistě, ale na mysl mi to přišlo. Přísedícími soudci z lidu a kádrováky byli Vilém Hejl, Lumír Salivar a Ota Ulč. A teď si ti čtyři zasloužilí vejlupkové, jejichž pocit vlastní důležitosti očividně zcela zatemnil jejich lidskou soudnost a důstojnost, začali mezi sebou vyměňovat mnohostránkové psané posudky k Rambouskově knize a o Mašínech vůbec. Tyto kádrové posudky si pak vzájemně kopírovali a posílali a ty se tak zachovaly na věcnou památku jako důkazy o marnosti jejich snažení. Děs a hrůza! Posudky byly jasně psané s dopředu domluveným závěrem - zamítnout. I použité výrazy si byly podobné!

Lumír Salivar (bratr Škvoreckého manželky) vytvořil dvoustránkový kádrový posudek, který je zajímavý už jen tím, že se snaží (s cílem ospravedlnit zamítnutí vydání Rambouskova rukopisu) zpochybnit historické události v Mašínově rodině, ať už v případě Mašína-otce nebo Mašínů-synů. Podle Salivara je "hrdinství Mašína-otce diskutabilní". Auvajs! Připadá mu závažné, že matka bratu Mašinů byla krátce po válce v KSČ. Diví se, že se tam nepíše o jejich sestře Zdeně, která se mnoho let poté vdala za komunistu.

To jsme se rozběhli s tím kádrováním, co? V dalším odstavci Lumír Salivar pochybuje o činnosti Ctirada Mašína, v době jeho věznění v jáchymovských dolech tím, že vysvětluje principy fungování geiger-müllerova čítače. Není nad to být věcným českým odborníkem! V závěru Salivarovy sekyrářské slohové úlohy autor zpochybňuje i úmysl utéci za hranice a kroutí hlavou nad útěkem prostorem východního Německa - "jiná svědecká výpověď chybí" - jako by nebyl přesvědčen, že se to vůbec stalo! Celkově jeho posudek působí dojmem, jako když dnešní američtí Demokraté používají "talking point" s navrhnutými body a dokonce slovy, která mají v televizi použít. I Salivar si bere poučení z Havlova dopisu a na závěr běduje nad podřezaným estébákem a zbytečným zabitím řidiče auta. Dokonce navrhuje, že by Ctirad měl říci, kde udělali chybu. Že by se snad Mašinové měli omluvit? Je to prý "syrový materiál, který by dodal příliš mnoho munice Praze". Ó, ta Praha, ta naším kádrovákům tak velmi ležela na srdci! Jen si sednout a plakat!

Dalším soudcem je Ota Ulč, který vyprodukoval čtyři a půl strany invektiv a sarkasmů s ohrnutým horním rtem - a dokonce to sám nazývá "souhrnný soud". I on jako by pochyboval o tom, co všechno prožil otec Mašín i o tom co prožili jeho synové. Proč? Shodnost věcí, které kritizují Salivar a Ulč je úplně zarážející - asi seděli v jedné lavici a jeden od druhého opisovali - dovedete si představit jinou možnost? I Ulčovi se nelíbí historie otce Mašína, tak jak se Salivar zabýval geiger-müllerovým čítačem, tak se Ulč pro změnu rozvášní nad "tehdy ještě neexistujícím magnetofonem" a snaží se zesměšnit různé scény z vyprávění přirovnáním k inspektorovi Clouseau, případně obratem: "až k neuvěření." Ve vzácném duetu se Salivarem pokládá Ulč identické otázky, zda Mašínové byli ve Vietnamu, matka ve straně, atd. a téměř identickými slovy jako Salivar Ulč tvrdí, že vydáním knihy by si Škvorecký uškodil, "nahrál režimu na smeč", "poskytl režimu příležitost zdiskreditovat 68 Publishers, ale i exil jako takový".

Šmarjápano - snad proto se autor těchto řádku sám nikdy nepovažoval za exulanta, ale vždy jen za emigranta. (Exulant odešel, aby se vrátil - emigrant odešel, aby se nevrátil a měl Prahu navždy na háku.) Výrazu "co tomu řekne Praha?" Ulč ve svém pamfletu nepoužil.

Všeobecný Ulčův závěr je, že "rukopis pokládá za naprosto nevydatelný". I on doporučuje (na to museli dostat nějaký vzor - podobností je příliš mnoho) vyjádřit "pochybnosti" - o čem pořád chtějí pochybovat? Ulč se bojí, že nyvému českému čtenáři by v knize vadila "ne immoralita, ale spíš amoralita" - hmmmmm! I on se nezapomene zmínit o odsouzeníhodném podřezání estébáka ("třeba to byl slušný člověk, táta od dětí" - panenkomarijaskočická!) a o střelbě do účetního Rosického - vždyť i Havlovi se to nelíbilo, že ano?

Celé zasedání téhle komise je korunováno dopisem Josefa Škvoreckého Otovi Rambouskovi ze dne 3. února 1989, kde mu sděluje, že komise rozhodla knížku nevydat - "tenhle dopis jsem odkládal, protože se mi do něj nechtělo" a odvolává se na Hejlovo "naprosto odmítavé stanovisko". Vilém Hejl byl v té době už po smrti - proč to nesvést na něj, že?

Knížka nakonec vyšla v Praze v roce 1990, v nákladů 50 tisíc výtisků - v nákladu, o kterém si 68 Publishers mohli nechat jen zdát.

V témže roce 1990 dostává Josef Škvorecký od prezidenta ČSFR Václava Havla Řád bílého lva III. třídy (to je jen takový malý lev, lev třetí třídy), bez řetězu. Pouze Řád bílého lva I. třídy je s řetězem. To aby bylo jasno. Stejné vyznamenání III. třídy dostala i Zdena Salivarová-Škvorecká.

Angličtina má úsloví "give them enough rope" ve smyslu "dejte jim dostatek provazu, oni už se oběsí sami". Napadá mne to v téhle souvislosti proto, že nevím, zda to měl Josef Škvorecký, legenda české literatury, zapotřebí se tahle historicky znemožnit podlézáním Václavu Havlovi.

Ctirad Mašín se o tom vyjádřil takto: "Naskýtá se otázka, kdo měl větší prospěch ze Škvoreckého činnosti, padlá totalita a nebo dlouhodobé zájmy národa?"

Rozhodněte sami. Komisi k tomu svolávat nepotřebujete.


Zdroje:
Dopis Václava Havla Josefu Škvoreckému, datovaný 16/12/1987
Posudek Lumíra Salivara ke knize Jenom ne strach
Posudek Oty Ulče ke knize Oty Rambouska Jenom ne strach
Dopis Josefa Škvoreckého Otovi Rambouskovi, 03/02/1989
Odpověď Oty Rambouska Josefu Škvoreckému, 22/02/1989
Dopis Ctirada Mašína Václavu Havlovi, 25/08/1996
Rambousek, Ota: Krochnu s sebou, 68 Publishers, Toronto 1973
Rambousek, Ota: Jenom ne strach, Nezávislé tiskové středisko v Praze, Praha 1990
E-mailová korespondence mezi Lumírem Salivarem, Martinem Vadasem a MFDnes, 27/06/2005


***


Stanovisko pana Oty Ulče

At 09:36 AM 9/8/2005, Hana Catalanova wrote

Vyjadreni prof. pana Ulce...
Hanka

To je mile. Muzes na ta stejna mista poslat i mou reakci?
Rosta


Ulč: Pratele,z nekolika stran soucasne jsem obdrzel dlouhe sdeleni Rostislava Hedvicka s zadosti o vysvetleni. Rad vyhovim, ale udelam to takto kolektivne, neosobne: stal se mi totiz maler, malem jsem si zlomil zapesti prave ruky, je to bolave, spatne se mi pise. Tedy: s Rostislavem Hedvickem jsem se setkal jen jednou - pred par lety na Floride. Je to velky, mohutny muz, asi tak padesatnik, velmi energicky, povolanim jakysi inzenyr v tech novych technologiich, pilny publicista s literarnimi ambicemi, zaprisahly antikomunista, ktery z nacichnuti komunismem podezira snad kazdeho. Pri setkani, driv nez jsem vubec promluvil, mel jsem dojem, ze mi chce dat pres hubu.

Hedvíček: Potvrzuji v temer plnem rozsahu co pan Ulc pise. Setkali jsme se sice vickrat, i predtim, ale tohle posledni setkani bylo nejzajimavejsi. Pan Ota Ulc je prijemny spolecnik a rad na nej vzpominam. Netrpim vuci nemu zadnou zasti a omlouvam se znovu (zminil se o tom uz tehdy), pokud jsem pusobil dojmem, ze mu chci dat pres hubu. O nikoliv, jsem prilis civilizovan. Vyraz v mem obliceji, ktery se panu Ulcovi zdal hrozivy, byl zpusoben plastickou operaci na me tvari, coby nasledek motocyklove nehody pred vice nez triceti lety.

Ulč: Nacez za rok ci tak jsem dostal zpravu z Prahy od PEN klubu, ze Hedvicek chce stat jeho clenem a doporucil me, abych ho doporucil. Coz jsem neucinil a podrobne vysvetlil. Nacez PEN me vysvetleni Hedvickovi poslal.

Hedvíček: I zde mohu v plnem rozsahu potvrdit co pan Ulc pise. Puvodne mne sice negativni odsudek me osoby ze strany pana Ulce zarazil, ale pozdeji jsem ocenil jeho proziravost a dnes jsem mu za jeho odmitnuti primo vdecny. Priznavam sebekriticky, ze prihlasit se do ceskeho PEN klubu byl jeden z nejpitomejsich napadu, ktere jsem kdy mel. Nemel jsem v te dobe ani poneti (coz mi bylo objasneno pozdeji), ze je to spolecnost byvalych komunistu a prominentu Husakova rezimu, vedena nastrcenym polepsenym politickym veznem. Kdyz si uvedomim, ze jsem dnes mohl byt clenem, tak bych si asi musel sam sobe nafackovat. Nemohu tedy jinak, nez dnes znovu vyjadrit sve podekovani panu Ulcovi za jeho prozretelny zasah.

Ulč: Ted k rukopisu Rambouskovy knihy: Hedvicek pise, jak skupina (Salivarova, Salivar, Hejl a ja) spolu rokovali, rozhodovali o osudu textu, atd. Jenze ja se s Hejlem v zivote nesesel, nikdy jsem ho nevidel.

Hedvíček: Nic takoveho jsem nenapsal.

Rambouskuv rukopis jsem k vydani nedoporucil - nejen kvuli nekterym formalnim nedostatkum, ale zejmena proto, zde vydanim by 68 Publishers nahralo tehdy stale vladnoucim komunistum za smec, ze oni by na nas ukazali prstem, jak my, zradna emigrace, schvalujeme vrazdy mirumilovnych obcanu. A k nekolika zabitim se Masinove priznavaji a autor se s tim vyporadava ve smyslu, ze on ten odpraveny jiste byl zaryty komunista,tak co. (Kniha tedy v Torontu nevysla. Po sametu vysla v Praze, s poupravenym textem tykajicim se onech smrtelnych potycek. A v pozdejsi knize Jana Novaka tytez strety vypadaji jeste jinak.)

Hedvíček: Znovu dekuji panu Ulcovi za potvrzeni toho, co jsem napsal - ci snad za nenapsani niceho co by bylo v rozporu s tim, co jsem napsal ja.

Ulč: Dobre se mejte, kynu Vam chorou rukou.
Ota

Hedvíček: Preji brzke uzdraveni.
Rosta Hedvicek