Kočičí zlato

30. ledna 2010 v 17:59 | Miroslav Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Byla hluboká noc a okna jakési budovy na Valtickém nádraží, zářila zlatě do tmy jako plochy vyleštěných drahokamů. Neměli jsme kde spát a tak nás přilákala jako noční hmyz. Když jsem vzal do ruky kliku ode dveří, tak z klíčové dírky vycházel tenký paprsek, který na chvíli osvětlil moji ruku. Stiskl jsem kliku, zatlačil, dveře se otevřely a zezadu se na mě natlačili Milan s Domcem a vpadli jsme dovnitř. Místnost dosud hlučící hovorem ztichla. V polovině vět. Bezprizorná slova vydávala svůj hloupý zvuk ještě vteřinu v koutě. Pak bylo slyšet špendlík upadlý na zem z nástěnky a obrázek se škaredým komunistou vystřižený z novin se vychýlil do cimry. Všechny hlavy se dívaly na nás. Jako by na nás pohlédla stohlavá saň. Esenbáci a Osožáci zabíjející čas služby tlacháním přeplňovali místnost a jejich kruh byl právě dotknut. Ohlédl jsem se za sebe a uviděl kamarády jak kulí oči a vypadlo ze mě něco jako "Pardon." Abych v příštím okamžiku stál zase venku přede dveřmi a vzniklou situaci pojmenoval, "Ty vole."
Ve Valticích byly vinné trhy. Sál tamního zámku lemovaly desítky stánků s víny všeho druhu. Všechny ty Frankovky, Rulandské, Miller Thurgauy, Sauvignony, Tramíny a Veltlíny byly nalévány do titěrných skleniček, které se ztrácely v ohromných dlaních vinařů tvořených mozoly, zdvíhány k nebi, prohlíženy proti světlu, převalovány do nekonečna v ústech jako příboj a poté polknuty aby dospěly k svému cíli v šedé kůře mozkové. Jelikož jsme se tam setkali s delegací z Bruntálu v níž byly všechny známé bruntálské firmy jako Žid s jizvami na zápěstích, nebo Laďa Lón jenž měl neustálou zásobu blonďatých bratrů z kterých pěstoval máničky, bylo veselo. Prošli jsme několikátý okruh kolem stánků když nastal večer a zároveň vyvstala otázka noclehu. Bruntáláci se někam vypařili a my jsme obešli střepy z láhve vína, kterou jsme si koupili na cestu a ona vyklouzla Milanovi z prstů, točila se kolem své osy jako startující Apollo 11, dopadla na kameny před Valtickým zámkem a tam se ne moc hlasitě rozbila. Pukla jako něčí srdce. Smutně jsme se dívali na to boží nadělení a šli na nádraží.
Když jsme vyčerpali možnost noclehu ve světlem prozářené místnosti, uložili jsme se ve spacácích na lavičky, které lemovaly perón.
Probudil mne kopanec do žeber a sprosté nadávky. Milan se držel za zlomenou ruku a Domec nebyl. Uniformovaní si před chvílí upravili služební stejnokroj, u zrcadla nasadili služební výraz, přitáhli si opasek se zbraní a vyšli ven. Voněly fialky visící v květináčích a z lužních lesů přicházelo ticho rušené jen praskotem kostí a kopanci do žeber. "Ty hajzľe" donutil se ke komentáři jeden uniformovaný s nezaměnitelným akcentem a napřáhl se. Milan totiž prohlásil, že si budeme stěžovat na Svobodné Evropě.
"Už majó dost. Nechéte jich," vydal rozkaz jejich náčelník doposud kouřící za rohem a tlupa blbů v ohavných uniformách se stáhla zpět do svého pelechu tlouct špačky a zapáchat nemytýma nohama.
Přisupěl vláček. Nasoukali jsme se dovnitř a usedli na dřevěné plaňky z nichž byl předválečný interiér. U stropu se ironicky komíhala červená rukojeť záchranné brzdy a krajina za oknem zářila ránem.
S Domcem jsme se setkali na nádraží v Olomouci. Přijel odkudsi bosý a v roztrhaném tričku s podlitinou na oku. Potom jsme ještě jednou spolu jeli stejnou tratí. Domů. Do Sudet. Abychom vystoupili do odpoledne a šli alejí z topolů směrem k ulicím města, jehož střechy právě zlátly kočičím zlatem slunečních paprsků. Hledat poklady času.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eywa Eywa | Web | 30. ledna 2010 v 18:05

Píšeš moc krásně, čte se to jedním dechem..
Zajímalo by mě, kdo byl na tom obrázku, co to bylo za škaredého komunistu? :D

2 Eywa Eywa | Web | 30. ledna 2010 v 18:06

Jo aha, já si teď teprve přečetla, že je to článek jiného autora, tak se omlouvám.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama