Ženy

30. ledna 2010 v 17:58 | Miroslav Vaclavek |  Clanky jinych autoru
Když jsem se narodil tak zrovna hráli v rádiu Perný den od Beatles. To mi řekl můj táta. Bylo ráno devatenáctého srpna, roku tisíc devět set šedesát pět po Kristu a asi jsme oba s mámou spali po té fušce a táta si zadělával na zítřejší bolení hlavy. Byl jsem největší dítě v porodnici a chodili se na mě dívat. Téměř pětikilové dítě, které se nevešlo do peřinky. A to je tenkrát nešili v Asii jako dnes. Nikdo z nás nevěděl co ho v životě všechno čeká, tak jak to má být. Dny šly jeden za druhým, zatímco se vesmír v němž žijeme své pošetilé životy rozpínal jako nafukovaný balónek. Rozpíná se i teď kdy píši tyto řádky. Dokud se nevzdálí sobě navzájem natolik, že atomy jež tvoří naše masa a kosti přestanou držet pohromadě a všechna ta sláva se rozplyne. Sic transit gloria mundi. I věky mají své početí, narození, život a smrt. Jako my.
Každý člověk je středem svého jepičího kosmu. Zatímco v blízkosti ženy neustále kolotá roj vesmírných trubců a dělníků, neohrabaných asteroidů co vypadají jako brambor, tak kolem muže obíhají krásné oběžnice a planety žen. Jsou ženy vlasatice, jež jen proletí a pokračují dále do temnot a jsou ženy stálice, jež s muži tvoří nebeské páry, jakým je Země s Měsícem.
Moje první žena měla vlasy plavé jako luna a malá ňadra. Zavřela oči když jsem se stal mužem a sevřela mne Scyllou a Charybdou svých stehen, zatímco mé srdce plulo tělem Odysseu. Její klín měl barvu zralého obilí z horských polí v Sudetách a na těle mramor žilek prosvítající její jemnou kůží. Jako když někdo usne a do tváří mu kreslí barevné stíny listy vlající polednem. Pak pokračovala dál do hlubin času poté co se oblékla.
Některé komety nikdy nemají jméno. Jen tvář a horké tělo. Proletí tak rychle jak přijdou. A v duši po nich zbude jen hvězdný prach a trocha soli. Nikdy nebudu rozumět ženám. Stejně jako letnímu nebi. Jen vím, že jsou na mém počátku i konci.

Ze spaní

Do ulice co končila v kamenné stěně lomu, tekly bílé potůčky vápna a písku. V rezavých barelech v nichž se vápno hasilo, byly hladiny vody sevřené krustami krystalů tenkými jako víčka a trčely z nich ven dřeva, jimiž se vápno sednuté na dno, zase rozmíchalo. Některé domy z rudých cihel zívaly ještě prázdnými okny a jiné, ty z bleděmodrých tvárnic vyráběných z elektrárenského popela, byly pórovaté jako tvář dospívajícího. Když byl konec pracovního týdne tak ulice hlučela míchačkami, sykotem otevíraných piv a hrajících tranzistoráků. Vyrůstaly tam betonové základy i podezdívky z kamenných kvádrů. Vnitřkem hrubých staveb trčely k nebi komíny a trámy krovů vypadaly jako žebra nějakého velkého zvířete ohlodaného supy. Tam tudy vedla jedna z cest.
Jít na jejím konci doleva znamenalo přijít na hráz rybníka, která když jednou po bouřce praskla, tak obnažila jeho dno i se vším bahnem. Bylo to jako nahlédnout do něčí duše. Rýhy v nichž se plazily v posledním zbytku vody ryby, které teď leží s tlustými bílými břichy nahoru jako turistky na břehu moře. Dětské kočárky pro rybí potěr i rezavé rámy kol. Kameny a znamení proudu. Ze stébel trav a orobince rostoucího u břehu visely do prázdna girlandy žabích vajíček v nichž již počal pulsovat život. Teď je ale pomalu slunce sušilo, jedno po druhém a malé černé pohybující se tečky zpomalovaly své pohyby v houstnoucí tekutině uvnitř až ustaly docela.
Když se šlo doprava tak úzká stezka vedla podél potoka vytékajícího z rybníka. Ubíhal pod kapradinami a stvoly kvetoucích rostlin přes malé splavy a přetékal hráze malých jezírek v nichž se ráchaly děti. Tam se míhaly jako šipky malé rybky. Plůdek, který nikdy nestačil pořádně dorůst a skončil v klepetech raků co se pozpátku poděšeně míhali v písku na dně, nebo v kusadlech dravých larev. Pak potok zmizel v černém ústí mostu. Stačilo se přikrčit, rukama se dotýkat vlhkých kamenů na zdech a se zatajeným dechem vidět jak odraz těla dosud patrný na ubíhající hladině potoka černá a mizí, aby se o chvíli později chvěl na druhé straně. Uprostřed zahrady v níž rostly ocúny a kvetly ovocné stromy se svatozáří včel.
Když se ale šlo rovně, tak cesta vedla ke kamennému čelu lomu. Ve svahu tam byla vylámána kolmá stěna v níž byly žíly křemene a slídy. Dávno se v něm netěžilo a už jen roční období ulamovala z jeho stěn pláty kamene, jež se s chrastivým třeskotem jako díly domina, kamsi řinuly u paty lomu. Po obvodu lomu vedl chodník z nějž do prázdna rostly keře a útlé břízy. Úplně nahoře byla hloubka. Dole běhali mravenci po svých stezkách kolem novostaveb. Byl slyšet šum drolících se kamenů a letící oblaka se dotýkala vlasů.
Tam jsem vypustil papírového draka. Stoupal nahoru až se téměř ztratil. Provázek, který jsem držel v rukou se napínal a zase prověšoval, podle síly větru. Kolem nezvaného hosta tam vysoko v oblacích zvědavě kroužili ptáci a já jsem dopsal dopis. Navlékl jsem jej na provázek, naposledy jsem se na něj podíval a pustil ho z prstů. Vylétl nahoru jako pírko a mizel až se z něj stala malá vločka a potom nic. V dopise bylo to jedno slovo, ke kterému když dospěješ, tak podělíš se o něj s bohem, anděly a papírovým drakem. Až budeš spát, napíšu ti ho prstem na záda. A ty jej řekneš ze spaní.

 


6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.