Květen 2010

Cesta na severozápad

28. května 2010 v 17:54 | Prevzato z http://www.vladimirhucin.cz/?q=node/415 |  Clanky osvetove

Cesta na severozápad

Na konci padesátých let bratři Mašínové a Milan Paumer popsali svou dramatickou cestu do Západního Berlína, kterou na podzim 1953 podnikli společně se svými dvěma přáteli (Zbyněk Janata a Václav Švéda však byli po přestřelkách zatčeni a později popraveni). Teprve po padesáti letech se čeští čtenáři mohou sami seznámit s autentickými vzpomínkami osob, jejichž jména se stala symbolem ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu. Vydaný rukopis je nejen jejich cenným svědectvím, ale rovněž strhujícím literárním dílem i pozoruhodným dobovým dokumentem. Je doplněn historickou studií o postavení skupiny bratří Mašínů v rámci protikomunistického odboje v Československu a stručným doslovem, v němž je popsán právní kontext její činnosti. Součástí publikace je rozsáhlá obrazová příloha, v níž jsou většinou poprvé publikovány dobové fotografie a kopie archivních dokumentů.

"Dříve knihu nechtělo vydat exilové nakladatelství Josefa Škvoreckého, protože příběh je prý nepravděpodobný. Při porovnání s historickými dokumenty jsou však ty vzpomínky velice přesné."
Petr Blažek, který je spolueditorem knihy Cesta na severozápad.

Titul: Cesta na severozápad
Autoři: Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer a Petr Blažek, Olga Bezděková (eds.)
Vydalo: Nakladatelství Academia, edice Paměť, 392 stran, doporučená prodejní cena 495 Kč, ISBN: 978-80-200-1830-4, EAN: 9788020018304.

Irgendwie, Irgendwo, Irgendwann

26. května 2010 v 19:02 Clanky osvetove














  - Kim Wilde in Denmark 2007

and then..





Milo Kominek - 20.6.1926-25.5.2010

26. května 2010 v 15:06 Clanky osvetove
Kominek
Ilustrační foto: Milo Komínek (uprostred) při setkání s Vladimírem Hučínem a Zbyškem Dřevojanem.

25.5. zemřel v nemocnici ve Frýdku-Místku pan Milo Komínek, vzácný člověk, vydavatel a šéfredaktor časopisu Svědomí/Conscience, pilot, parašutista, akrobat, běženec, odbojář a po 17 let politický vězeň komunistického režimu.
Čest jeho památce!


---
Nasledujici zivotopisna data mi prisla emailem - nevim kdo je autorem).

MILO KOMÍNEK
1926
 -       narodil se 20. června 1926 v rodině hutního mistra ve Frýdku-Místku. Po absolvování základní školy, se vyučil řemeslu strojní zámečník a kinooperatér (promítač filmů). Prostřednictvím "Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby" stu- doval dálkově filmovou kameru a filmovou režii. Od dětství ho přitahovalo letectví. Začal jako žák Masarykovy letecké ligy (MLL) od modelů, přes větroně až po pilotáž motorových letadel. Také se věnoval hudbě, gymnastice a varietnímu umění. Pro velký nadbytek energie byl nepřetržitě činný;
1944-5          
účastník ozbrojeného odboje proti nacismu;
1945
 -       od 1. října 1945 po intenzivním výcviku působil až do konce roku 1947 jako parašutista, pilot, akrobat a representoval ČSR na 121 mezinárodních leteckých dnech v Evropě, Asii, Austrálii a Africe. Bilance: 1280 hodin za pilotním řízením, 382 seskoků padákem, přes pět milionů očitých diváků na leteckých dnech a různých exhibicích;
1946
 -       ve svých 20-ti letech založil v ul. Melantrichova 7/I. v Praze, koncesovanou firmu: "Československá letecká reklamní kancelář". Po únoru 1948 byla komunistickým režimem zlikvidována;
1947
 -       Komínkův manažer podepsal smlouvu z americkou filmovou společností Metro Goldwyn-Mayer pro natáčení dvou leteckých filmů v roce 1948, ve kterých měl Komínek vytvořit hlavní postavy jako herec, pilot a akrobat. Podle další smlouvy měl také vystoupit jako akrobat na 25 leteckých dnech v USA. Z turné po čtyřech světadílech se vrátil do Prahy 18. prosince 1947, netuše, že v ČSR se připravuje komunistický puč a nástup k diktatuře. Kdyby to věděl, nevrátil by se!
1948
 -       Byl očitým svědkem únorových událostí v Praze, které vyvrcholily komunistickým pučem, převzetí politické moci a vyhlášením tzv. "diktatury proletariátu".
Z Min. letectví a Min. vnitra obdržel oznámení o zabavení pilotního diplomu, zabavení letadel Piper-Cub a Bücker-Jungmann 131, zákaz přístupu na veškerá letiště v ČSR a příkaz se denně hlásit na policejní stanice (SNB).
Aby splnil dohody a podepsané smlouvy pro filmování a vystoupení na 25 leteckých dnech v USA, rozhodnul se pro útěk. Protože všechna letiště v ČSR byla obsazena příslušníky SNB a Lidových milic, pokusil se v neděli 21. března uprchnout za hranice v prostoru Mariánských Lázní. Tam, v blízkosti hranic byl zraněn průstřelem přes krajinu břišní, dva týdny ukrýván a léčen v blízké selské usedlosti.
V neděli 4. dubna s nevyléčeným průstřelem břicha opustil úkryt a vydal se na útěk. Fyzicky úplně vyčerpán, byl v další selské chalupě, vzdálené asi 300 metrů od státní hranice vyzrazen a zatčen. S několika zadrženými neznámými utečenci ("kopečkáři") byl eskortován do Okr. věznice StB v Mariánských Lázních. Po násilném výslechu ho eskortovali do věznice Ústředny Státní bezpečnosti v Bartolomějské ul. č. 4. v Praze. Odtamtud byl několikrát odvážen k násilným výslechům na velitelství "Zemského odboru bezpečnosti" (ZOB) ve Washingtonově ulici (známé "Pečkárně", kterou používalo za války nacistické Gestapo).
24. dubna byl eskortován do Krajské věznice "Pankrác", odkud byl 21. června 1948 propuštěn na amnestii nově zvoleného prezidenta republiky. Večer byl opět stíhán zatykačem. To už byl pověřen založit v horách Moravskoslezské Beskydy v prostoru Jablunkovského průsmyku odbojovou jednotku "Portáš", kam maskován okamžitě odjel pod krycím jménem "Miko" a příkaz provedl.
6. srpna 1948 byl zrazen, v horách obklíčen, zraněn, zatčen a převezen do Kraj. věznice v Ostravě. Tam byl 6. října odsouzen "Státním soudem" na 20 let těžkého žaláře a eskortován do věznice "Bory" v Plzni. Jako politický vězeň komunistického režimu byl vězněn nepřetržitě plných 17 let. Na "svobodu" byl propuštěn teprve 16 dnů po vyhlášení amnestie, t.j. 26. května 1965.
1965
 -       Po propuštění jako invalida nastoupil do nemocnice ve Frýdku-Místku na vyšetření a léčbu. Tam se hned při vstupu na oddělení seznámil s ošetřující zdravotní sestrou a osud se naplnil;
1966
 -       18. června 1966 se s ní oženil. Do nemocnice dostal dopis s pozváním na letecký den. Poprvé po 19-ti letech nucené přestávce předváděl akrobacii na mezinárodním leteckém dni v Szegzardu v Maďarsku, kam ho doprovázela jako ošetřovatelka jeho manželka;
1967
 -       25. června se manželům Komínkovým narodil syn Jiří;
1968
 -       4. dubna založil ve Frýdku-Místku organizací bývalých politických vězňů (K-231.) Byl zvolen předsedou pro okres Frýdek-Místek a krajským místopředsedou.
V dubnu také založil "Společnost pro lidská práva" okresu Frýdek-Místek a byl také zvolen její předsedou.
V noci 6. srpna (14 dnů před okupací) musel opustit rodinu a ČSR. Odjel tajně do Vídně. Večer 22. srpna přednesl na velké demonstraci rakouských studentů (asi 30 tisíc osob) před velvyslanectvím SSSR ve Vídni televizní projev, proti zločinné vojenské okupaci Československa. Promluvil jménem čs. politických vězňů z "K-231" a "Společnosti pro lidská práva".
22. srpna, t.j. druhý den po okupaci Československa napsal ve Vídni otevřený protestní dopis jménem "Společnosti pro lidská práva" a "K-231", proti násilné vojenské okupaci, s veřejnou podpisovou akcí. Tento dopis byl adresován generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů (OSN) panu U'Thantovi do New York. Text byl otištěn všemi hlavními deníky ve Vídni a v Zürichu.
Z bezpečnostních důvodů přicestoval začátkem srpna do Švýcarska, kde ho na letišti v Grenchen očekával policejní prezident Švýcarska a sdělil mu, že švýcarská vláda mu nabídla politický asyl, který okamžitě přijal. Vystupoval jako akrobat na leteckých dnech ve Švýcarsku a Rakousku. Protože mu i ve Švýcarsku hrozilo nebezpečí a byl vázán podmínkami neutrality, odletěl do Kanady;
1968
 -       jako exulant a "Landed immigrant" přistal 17. listopadu v Torontu, kde se usadil;
1969
 -       v lednu obdržel živnostenský list pro leteckou propagační firmu "Canadian Air Artistic Agency", (podobně jakou vlastnil před únorem 1948 v ČSR).
Po dlouhých úředních tahanicích dostala jeho manželka vystěhovalecký pas do Kanady a 25. června přiletěla za ním do Toronta už s dvouletým synem Jiřím;
1970
 -       v lednu 1970 byl zvolen za tajemníka (ve funkci úřadujícího předsedy) "Sdružení bývalých čs. pol. vězňů v exilu", roztroušených po celém světě. Ústředí zřídil Komínek v Torontu. Tam také založil a tisknul exilový časopis "MUKL";
10. března zakoupil firmu "Our Voices, Publishing and Printing Co." a vydava- telství exilového týdeníku "Naše hlasy" (založeného v květnu 1955) s tiskárnou a stal se vydavatelem a šéfredaktorem. Týdeník vydával plných 20 let.
První vydání "Našich hlasů" redigované Komínkem vyšlo v sobotu 21. března 1970, pod číslem 12 (658) Vol. XVI. s titulním článkem: "Manifest k českému a slovenskému národu odsouzenému k atomové smrti". Autorem článku byl dlouholetý politický vězeň Prof. RNDr. Jiří Krupička, který žil od r. 1968 v exilu v Kanadě. Vystřižený článek čtenáři podepisovali a odesílali do Toronta předsedovi "Sdružení býv. čs. politických vězňů v exilu". Balík (asi 3 000 kusů) tohoto článku byl osobně předán generálnímu tajemníku OSN U'Thantovi v budově OSN v New Yorku. Delegaci tvořili: poslanec ČSNS mjr. Antonín Bartoš z New Yorku (bývalý velitel paraskupiny "Clay Eva" vysazené do okupovaného Prokterorátu, Prof. PhDr. Rudolf Krempl z Hardfordu, Connectitut, USA, Josef Hrubý a vydavatel Milo Komínek z Toronta. Výše uvedený článek poukazoval na rozmístění sovětských taktických atomových raket na území ČSR, což by v případě vojenského konfliktu mohlo přivést odvetu a tím zničení naší Vlasti;
1970
 -       založil produkci "čs. rozhlasového programu" na radiostanici "CHIN" FM a AM v Torontu;
1. prosince 1970 se manželům Komínkovým narodil druhý syn, Petr.
Začal vydávat české, slovenské a cizojazyčné knihy, brožury, a časopisy (tištěné ve vlastní tiskárně);
21. června předvedl nad jezerem Ontario u pobřeží Central Island v Torontu akrobacii pod vrtulníkem Bell-Ranger. Produkce byla provedena pro TV a film. Bylo to poslední akrobatické vystoupení Milo Komínka. Za krátký čas se musel podrobit velmi těžké operaci, po které se stal trvalým invalidou.
Začal organizovat kulturní a národopisné programy v Kanadě a USA. Organizoval demonstrace na obranu Kanady a USA proti mezinárodnímu komunismu a komunistickému režimu v Československu. Vždy za účasti poslanců, ministrů, televize, rádia, novinářů a široké veřejnosti exulantů porobených národů;
1971
 -       založil produkci pravidelného "čs.TV programu" na televizní stanici "Chanel 10" v Torontu. Napsal a vydal dokumentární knihu "I pod oblohou je peklo", která vyšla ve vydavatelství "Our Voices Publishing Co." v Torontu, pod registračním číslem ISBN 0-921863-14-4.
Založil filmovou produkci a působil jako scénárista, kameraman a režisér. Vytvořil celovečerní barevný dokumentární film "DVA SVĚTY" (polyekránový, promítaný současně na tři projekční plátna).
Okresní soud ve Frýdku-Místku odsoudil Komínka dne 3.5.1971 podle § 109/2 tr. zák. nepodmínečně na 2 a půl roku vězení a propadnutí majetku za nedovolený pobyt v zahraničí. Spis č.j. 1T 49/71;
1972
 -       v Naardenu (v Holandsku) byl zvolen do funkce generálního tajemníka čs. exilové organizace "Naardenský výbor". Za tuto a další činnost ho 22.6.1978 Ministerstvo vnitra v Praze zbavilo občanství ČSR. Spis: VS/3-572757/78;
1973
 -       1. února obdržel živnostenské oprávnění pro firmu "Film Production Our Voices Co." (filmovou produkci);
1974
 -       byl zvolen do funkce Vicepresidenta "Canadian Journalist Club", sdružujícího přes 160 časopisů, novin, rozhlasových a televizních vysílání různých národností v Kanadě;
1975
 -       přijal státní občanství Kanady a od toho času je stále státním občanem Kanady.
V Torontu založil firmu "Moravia Press Ltd." a o několik let později "Moravia Publishing Inc." (všechny jako vydavatelství s tiskárnou) a byl jejich prezidentem. Je stále prezidentem firmy "Moravia Publishing Inc." v Torontu;
1976
 -       vyznamenán ministerským předsedou provincie Ontario, Hon. Larry Grossman- nem "Diplomem" za žurnalistickou činnost a politicko-kulturní spolupráci mezi jinými národnostmi v Kanadě (Multikulturalism);
1980
 -       producent a dirigent LP gramodesky protikomunistických protestsongů "Šumaři pod pendrekem" (autorem textů byl satirik Jára Meců). LP gramodeska byla nahrána 28. října 1980 ve studiu v Ohio, USA. Kromě jiných účinkovala při nahrávce jeho manželka Marie jako zpěvačka, syn Jiří (13) elektrofonický akordeon a Petr (10) bubny;
1980
 -       zakladatel a předseda »Křesťanské unie« (Federální strana křesťanské solidarity, sdružující exulanty roztroušené ve svobodném světě) s ústředím v Torontu;
1987
 -       vydavatel a šéfredaktor magazínu »Vězeň«, vycházejícího v Torontu;
1988
 -       organizátor tzv. balónové akce s vypouštěním letáků do ČSSR (z pohraničí Západ. Německa a Rakouska), proti komunistickému režimu;
1989
 -       scénárista, kameraman a režisér dokumentárního videofilmu »Svatá Anežka Česká«, natočeného při svatořečení Blahoslavené Anežky České v chrámu sv. Petra v Římě;
1990
 -       v únoru přiletěl poprvé za 22 let do ČSR a založil v Olomouci filiální redakci časopisu »Svědomí/Conscience«. Po návratu z ČSR zpět do Kanady, sloučil časopisy »Naše hlasy« (z r. 1955) a »Vězeň« (z r. 1987) pod nový společný název »Svědomí/Conscience« (svědomí národa), které vychází nepřetržitě jako nezávislý Kanadsko-český magazín, jehož je stále vydavatelem a šéfredaktorem;
1991
 -       v Kanadě přepracoval dokumentární knihu »I pod oblohou je peklo«, která vyšla v nakladatelství »Moravia Publishing Inc.« v Torontu, v červnu 1991; později pak následovaly další vydání. Z Olomouce do Frýdku-Místku přeložil filiální  vydavatelství Svědomí/Conscience a založil tam vydavatelství časopisů a knih "MIKO PRESS". Ve Frýdku-Místku také založil ofsetovou tiskárnu;
1993
 -       v květnu byl jmenován »čestným občanem« obce Pržna, okres Frýdek-Místek;
1996
 -       v listopadu kandidoval do Senátu České republiky za Vlasteneckou republikánskou stranu (VRS), ve volebním obvodě č. 69, okr. Frýdek-Místek;
2002
 -       Komínek je v Kanadě vydavatelem už 31 let. V ČR vydává magazín »Svědomí/ Conscience« nepřetržitě 11 let. Potýká se u soudů s nepravostmi a trestními činy komunistů, které byly podle zákona 198/93 Sb. prohlášeny za zločinné a zavrženíhodné. Zákon se nedodržuje a stal se pouhou fraškou!

Nemam co bych dodal...

25. května 2010 v 17:46 Clanky osvetove








Oznameni o odchodu do spisovatelskeho duchodu...

19. května 2010 v 17:03 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Dosel jsem k nazoru, ze cas se navrsil a je treba toho nechat. Po nescetnych elaboratech, ctyrech knihach, pres 1500 clancich, fejetonech a basnich publikovanych po celem svete krome Sovetskeho svazu a Mongolska jsem nezavisle dospel k nazoru, ze uz mi to nejde a ze jsem jednoduse prestal umet psat. Kdyz ke stejnemu nazoru pred padesati lety dospel muj idol Ernest Hemingway, tak si jednoduse jednou rano ustrelil hlavu brokovnici. I kdyz mne to taky napadlo a zmacknout kohoutek umim, prece jen jsem se rozhodl z toho zbyvajiciho casu vyzdimat maximum a proste se bavit necim jinym.

Krome neumeni uz psat bylo dalsim faktorem v mem rozhodovani i desive zjisteni, ze prestavam chapat oblibeny namet sveho psani - Cesko a Cechy samotne. Me ctenarske publikum bylo vzdy maximalne polarizovane - bud se mnou souhlasili (starsi Cesi a nebo emigranti) a nebo mne udesne nenavideli (mladi Cesi). A tak jsem se stal tercem neokomunistickeho ceskeho revansismu a dostalo se mi zarazeni do marxistickych encyklopedii jako Wikipedie a jinych svinstev. Mezi tyto svinstva patri stranky mych falesnych citatu (cesky "vtipne" promixovane s citaty skutecnymi), falesne stranky  patrici udajne me, psane ultra-primitivni anglictinou, vcetne fotky meho kamarada, coz mam byt udajne ja a nebo stranky vyzyvajici k osobnim utokum na mne, pripade vyzyvajici k napsani udani na mne na FBI a obvineni mne z terorismu (to se skutecne stalo a agent FBI mne navstivil a divil se jak radio, co jsou to ti Cesi za kokoty). To vse patri k soucasnemu ceskem bontonu...

Pomerne nedavnou udalosti bylo, ze jsem byl zarazen jako exponat se svym vlastnim rozsahlym heslem do ceske internetove encyklopedie Exotopedia, ktera ma za ukol pod znakem trojklanneho penisu (uz to by mohlo neco napovedet) zesmesnovat, pomlouvat a urazet (= definice noveho ceskeho humoru) znamejsi osobnosti ceskeho internetu, ktere se nejak vymykaji pozadavkum ceske neokomunisticke priposranosti a prikrcenosti. Cimz jsem se zrejme asi kvalifikoval i ja a dostal jsem se mezi techto jen asi 20 lidi. A zcela v duchu ceske kultury (Jsme mistri! Hasek na Hrad! Kdo neskace neni Cech!) bylo heslo o mne zaplneno urazkami, nesmysly a naprosto nehoraznymi picovinami.

Na spineni, penu z rozsklebenych komunistickych tlam a nadavky z Ceska jsem jiste zvykly - takze mne to nijak nevykolejilo. Co mne ale dostalo, bylo nasledujici: Dva mi cesti priznivci, lide, kterych si vazim a mam rad, to zacali opravovat se zduvodnenim, "aby to byla pravda". Marne bylo moje vysvetlovani, ze jeden radek pravdy a deset radku pomluv v hesle nic nevylepsuje a ze vylepsovat heslo v pomlouvaci encyklopedii s logem trojklanneho penisu nedava zadny smysl uz z principu a melo by byt ignorovano. Porad se snazili o jakousi imaginarni ceskou "pravdu" - asi jako doufat ve spravedlnost v bezpravnim ceskem state! Napred jsem jim musel poslat potvrzeni z ceskeho UOOU - Uradu pro ochranu osobnich udaju o tom, ze me emaily nikdy nebyly povazovany za spam (ano, vyslo to o me i v ceskych novinach, byt bezny cesky hlupak naopak dodnes veri, ze jsem "spammer") a uz pri tom mi sla para z usi jako masince na trati Kojetin - Valasske Mezirici - Ostrava. Finalnim knock-outem byla ovsem zadost od jednoho z tech dvou, zda nemam i nejake pochvalne doporuceni od zamestnavatele z Floridy, ze by to tam rad pridal, ze to zmeni cele vyzneni a cesky ctenar na takove veci hodne drzi. Vytrestil jsem na ten email oci, zacala mi tect krev z nosu a mrtvet leva ruka...

A bylo jasno. Prostredi je rozhodujicim cinitelem ve vyvoji zivocisnych druhu - tak nejak to ten Kaja Darwinu psal, ne? A ja uz nerozumim ani lidem z Ceska, kteri mne maji radi - natoz tomu zbytku. Je cas vytahnout plachtu jmenem spinnaker a zamirit na jihozapad...

Takze tak, mi byvali ctenarove - mel jsem vas rad - bdete! Kvetinove dary mi neposilejte, obdarujte svou manzelku nebo pritelkyni, penize mi urcite taky neposlete, jste prece jen skoupi Cesi, ale kdyby nahodou, tak radsi prispejte na mistni charitu a nebo podporujte casopis CS-magazin (adresa je v zahlavi, nekde v Holandsku) http://www.cs-magazin.com , ale nekdy mi napiste na email prilisdlouhonamori@gmail.com. Diskuse pod timhle clankem povolovat nebudu, bylo by to zase jen plne spilani a nadavek - takovi uz Cesi jsou. Ano, ano, negeneralizovat, ja vim ze ne vsichni, jsou tam i slusni Cesi (okolo 5% obyvatelstva), ale ti slusni se boji a radsi se moc neozyvaji. 

P.S.: Vyseuvedene neni zadny zakaz, sam si povolim kdykoliv cokoliv napsat i jako duchodce a stejne planuji uverejnovat clanky svych pratel, ktere mi cas od casu zasilaji.




Daniel Dočekal

16. května 2010 v 15:55 | Exotopedia |  Clanky jinych autoru
Problémy s Danielem Dočekalem začaly již za minulého režimu ve slavné 602. základní organizaci Svazarmu, kdy za podivných okolností nahradil Ladislava Zajíčka na pozici šéfredaktora počítačového časopisu Mikrobáze [1] (Zajíček rozhodně nebyl bezvýznamnou figurkou, další info zde)
docekal
Dočekal udělal kdysi ve Svazarmu průšvih s objednávkami počítačových monitorů, tento průšvih shodil na svého podřízeného Davida Baierleho a nechal Baierleho vyhodit. (Baierle má nyní vlastni firmu [2])
Ve Svazarmu zaujal i další významnou osobnost českého Internetu. František Fuka vzpomíná: "Když mu bylo asi 17, tak ke mně domů najednou přišla Dočekalova matka, kterou jsem neznal a netušil jsem, že ví, kde bydlím, a že prý Dan utekl z domova a jestli není u mne. Já jsem řekl, že není, ale ona mi stejně vtrhla do bytu a prohledávala mi byt, jestli tam nemám schovaného Dočekala. Pak se ukázalo, že s nějakou svojí přítelkyní utekl do Holandska, kde si ji vzal, nebo něco takového."[3]
Telekomunikačního odborníka Zbyňka Pospíchala připravil Daniel Dočekal o honorář za testování modemů pro IDG. Pak jej chtěl pro jistotu nechat vyhodit z počítačové sítě Fido... Zbyněk Pospíchal naštěstí nezemřel hlady a situaci ve Fidu ustál, dnes je z něj "ISP and data services manager" v Dial Telecomu [4]
Později se Daniel Dočekal vetřel do agentury MIA a v jejím rámci provozoval internetový deník Svět namodro. Agenturu MIA i se Světem namodro zakoupil Český Telecom, Dočekal zřídil ve Světě namodro sekci Reklama & média a přijal do ní kvalitního novináře Jana Potůčka (dříve v Lidových novinách, nyní v Reflexu). Posléze si však Daniel Dočekal našel přítelkyni Zdeňku Ticháčkovou a instaloval ji na Potůčkovo místo.
V Telecomu proslul Dočekal svérázným zacházením s čipovou kartou pro vstup na režimové pracoviště (budova Nagano), půjčoval ji svému jedenáctiletému synovi. Když se nad tím pozastavovala ochranka a manažer Jaromír Zachata (nyní provozuje firmu Intellectronics -- http://www.intell.cz/ ), choval se Docekal arogantně, naštěstí z toho problémy nevznikly.
Když byl Dočekal vyhozen z Telecomu (jednoho dne jej ochranka ráno nepustila do práce) a poprvé se uchytil v nakladatelství Economia, po čase do divize Economia OnLine vpašoval přítelkyni Ticháčkovou a nechal prý pro ni zřídit speciální pozici "zadavatele bannerů do reklamního systému".
Zdeňka Ticháčková nakonec okouzlila Daniela Dočekala natolik, že se za tragikomických okolností rozvedl se svojí první ženou Markétou Dočekalovou -- článek o rozvodu se později objevil v časopisu Marianne, jeho scan visí zde: http://rotundus.desmondus.googlepages.com/. Posléze se Dočekal s Ticháčkovou oženil, ale nakonec mu utekla. Dnes je Dočekal ženatý již potřetí, jeho manželství se všakn ocitá v krizi.
Z Economie Dočekal odešel do firmy Autocont On Line (dodavatel projektu Internet do škol -- "Indoš"). Dočekal působil v pozici manažera odborné komunikace, odmítal však komunikovat, zejména o odborných záležitostech [5]
Ještě horší však bylo, když Dočekal nepochopil či nechtěl pochopit vyjádření odborníka na počítačovou bezpečnost Jiřího Nápravníka (www.salamandr.cz) o tom, že přístupová hesla do internetového bankovnictví i digitální certifikáty lze získat útokem na počítač uživatele. Stačí, aby tzv. trojský kůň vpašovaný útočníkem odchytil stisky kláves při zadávání hesla a okopíroval certifikát... [6]
Tisková zpráva vydavatelství Economia o Dočekalově jmenování šéfredaktorem vzbudila mezi odbornou veřejností údiv a veselí, jak je patrné z reakcí na odborném serveru Lupa: [7] [8]
Zajímavé je, že Dočekalův oficiální životopis, který obsahovala tisková zpráva o jmenování šéfredaktorem iHned.cz, se o některých jeho působištích vůbec nezmiňuje. Nejsem si proto jist, zda se vedení Economie rozhodovalo při jmenování Dočekala šéfredaktorem serveru iHned.cz na základě úplných infomací.
V Economii Dočekal skončil, stejně jako posléze v časopise Inside. Dnes pracuje externě pro vydavatelství Ringier a pro reklamní agenturu Proximity Prague.


Dodatek R.H.: S vyseuvedenym clankem nemam nic spolecneho, jen mne dnes rano rozesmal. Daniela Docekala ale znam zhruba dvacet let (a on mne), a celou tu dobu mne zcela bezduvodne nenavidi a napada, i kdyz mne pratele uklidnovali, ze on pry nenavidi a napada kazdeho, ze nejsem unikatni.  Nikdy jsem o nem nic nepsal (on o mne ano), s vyjimkou ze jsem ho uz pred lety zaradil do sve Dvorany slavy hlupaku ceskeho internetu. http://dvoranaslavy.blogspot.com/2007/01/daniel-docekal.html

Volební pluralita – možnosti volby ve společnosti poznamenané komunismem

14. května 2010 v 16:47 | Čestmír Hofhanzl |  Clanky jinych autoru


Motto: "Bez odpovědnosti není svobody - pluralita ve společnosti, jejíž normy po půl století diktovali zločinci, nemusí znamenat vůbec nic."

Jsme úpadková, hodnotově se rozkládající společnost, komunismus byl technologickým nástrojem zničení strukturované kulturní společnosti. Tisíciletí trval vývoj, v jehož průběhu se lidský duch v Evropě pomalu a obtížně propracovával k pluralitě a svobodě. V posledních dvou stoletích tento vývoj odbočil na fatální scestí. Odehrálo se to v okamžiku, kdy materiální hodnoty začaly získávat zřetelnou převahu nad duchem a abstrakcí. Proces tisíciletého hledání míry rovnováhy mezi idejemi ducha a materiálními požitky se naklonil zcela ve prospěch materiálna a "užitečnosti".

Generace našeho "vědou" organizovaného světa postrádají cílenou výchovu v duchovních základech komplikované existence člověka i lidského společenství. Výchovu k vědomí, jak je civilizovaná společenská existence nad bezednou hlubinou chaosu ukotvena. Že visí na jemné, křehké pavučině abstraktních idejí a hodnot - idejí, které se vytvářely po stovky a tisíce let. Pomalu splétaly síť obecných hodnot. Tabu, díky kterým lidé byli schopni nezabíjet se na potkání a tedy žít ve společenství, přispěla významně ke schopnosti důvěřovat a spolupracovat za účelem dposažení vyšších cílů. Již po několik generací pracují "velikáni" našeho světa (systematicky?) na tom, aby pojmy jako je morálka, pravda, svoboda i kultura a umění ztratily svůj obsah. Kdo si je dnes schopen uvědomit, že vyprázdnění pojmu "morálka" v důsledku znamená ztrátu schopnosti společenské spolupráce a tedy i např. konec a smrt vědy?

Před téměř čtyřmi desítkami let jsem jako pacienta vyšetřoval jednoho starého pána, porevolučního ruského emigranta. Četl jsem v té době knihu jednoho ze zakladatelů sociologie jako vědy Pitirima Sorokina "Krize našeho věku". Navázal jsem se starým pánem na téma této knihy řeč. Co mi tehdy ten vzdělaný člověk řekl, jsem nezapomněl. Řekl mi "naše doba je dobou úpadku tvořivosti, ducha a víry". Sorokin například popsal, jak se stav lidského ducha obráží v architektuře té které doby. Jděte do muzeí, do katedrál, hradů, zámků. Podívejte se, co lidé dokázali rukama udělat. Myšlení je vždy v těsné spojitosti s prací rukou - ruce dávají korekci myšlení. Ve středověku, který je dnes masově považován za dobu úpadku a "temna", byli lidé v základních věcech a pojetí života mnohem vzdělanější a na vyšší úrovni, než jsme my a naše doba - a to už vůbec nehovořím o tom, jak vysoké mínění dnes o sobě máme. Tehdy většina znala jen jednu knihu, zato ji znali velmi dobře. Tou byla Bible - souhrn základních zkušeností a moudrostí. Bibli znali i na nejmenší vsi. Žili podle ní a byli schopni o ní diskutovat a často ji i vykládat.

Nikdy jsem za komunistů nebyl "volit". Jako děcko jsem mohl v našem městečku vidět, jací hlupáci a špatní lidé se stali elitou a jen oni mohli být "voleni". Řekl jsem si, že mne nemohou přinutit, abych svou účastí ty hlupáky v jejich postavení potvrdil. Obyčejně jsem v čase "voleb" nabalil batoh a šel na hory. Po "změně" režimu v devadesátém roce mi nikdo nemohl předhazovat, že jsem jim odevzdal svůj hlas. Z celého období, kterému se dnes říká komunismus, mám zkušenost: nikoho z těch, které jsem viděl dělat kariéru, jsem si nemohl vážit. Stejné platí pro šéfy, pod kterými jsem pracoval. Systém vyzdvihoval lidi slabé, použitelné - stále větší měrou šlo o vypočítavé lumpy. Systematicky naopak hubili lidi třeba i jen náznakem zásadové a morální, ze kterých nemohli udělat své nástroje.

Komunismus jsem chápal jako narušení a vytržení z přirozeného běhu života. Věděl jsem, že se tak dlouhodobě nedá a nesmí žít. Ten způsob zacházení s člověkem rozkládal a ničil civilizované normy lidského chování a jednání. Do politiky jsem v konci osmdesátých let šel přirozeně. Věděl jsem, že se to musí změnit. Dvacetiletí 1990 - 2010 je pro mne těžce sdělitelná zkušenost. Považuji ten čas za otevřenou ránu, nad kterou jsem si uvědomoval hloubku poškození celého společenského organizmu. Po chvilkové naději jsem místo uzdravování viděl, že toto fatální poškození je léčeno zaříkáváním: planými výzvami k lásce a pokoře, přičemž pro posluchače, ale hlavně pro zaříkávače neměly tyto pojmy vůbec žádný určitý obsah. Kolem sebe jsem pozoroval, jak se nákaza šíří.

"Sametoví lékaři" "nebyli jako oni", nepoužili skalpel, a tak se metastázy nádoru šířily do celého organismu. Patogenní původce, tedy morální rozklad podporovaný příkladem starých a nových "velikánů", se s narůstajícím pocitem oklamání všeobecně šířil. Uvnitř scény v tom člověk vězel jako v bahně.

Za "legálního" komunismu jsme se mohli utěšovat, že společnost je možno dělit na "my" a "oni". Za špatné věci mohli "oni". "My" jsme se mohli tvářit jako nevinní. Sametová technologie "revoluce" vyjevila tragickou zkušenost: postižen byl celý organismus. Bylo minimum lidí, kteří trvali na tom, že bez vyvození důsledků - potrestání konkrétních ĺidí odpovědných za to, co se stalo - naděje na skutečnou změnu a postupné uzdravování není. Roky jsem o těchto věcech ve sněmovně mluvil a argumentoval, že bez jasného signálu, že zločin a zneužití se budou v novém státě nekompromisně postihovat a trestat, nemá naše země budoucnost. Byl to pláč na špatném místě.

Během následujících let jsem pochopil, že postižení společenského ducha "duchovní kulturou" východního ruského komunismu je tak hluboké, že jednotliví lidé i společnost jako celek přestali rozlišovat a chápat, co který pojem skutečně znamená, jaký je jeho vnitřní obsah. Po čtyřech desítkách let jsem pochopil, co mi tehdy vzdělaný ruský emigrant řekl o středověku a jeho kultuře. O nezbytnosti korekce plodů ducha - pojmů - na základě skutečné reality. Hitler a nacismus měli i s jejich nebetyčnými zvěrstvy ještě "evropský" formát. Válka byla válkou, likvidace likvidací, životní prostor pro "vyšší rasu" se vytvářel pobitím "méněcenných". Obsah těchto pojmů zřetelně obrážel to, co se skutečně dělo. Také proto byli ti, kteří měli být pobiti a odstraněni, schopni se semknout, nacismus porazit a zakázat. Stalinismus navenek hlásal právo, svobodu a sociální spravedlnost pro proletariát. Miliony proletářů však zahynuly při otrocké práci v gulagu. Průvodním jevem kolektivizace zemědělství a likvidace kulaků jako třídy byl hladomor. Válka byla válkou Vlasteneckou a osvobozovací. Fakticky však šlo o podmanění mnoha národů střední a východní Evropy na více než čtyři desetiletí. Deportace "nepřátel lidu" a stěhování národů do střední Asie a na Sibiř bylo vydáváno za vítězství socialismu.

V naší zemi byla likvidace celých společenských vrstev - elit "spravedlivým trestem" pro nepřátele socialismu a pracujícího lidu. Půl století trvající zdokonalená záměrná eliminace lidí schopných racionálně myslet a trvat na poznané pravdě, lidí schopných rozlišovat co je morální a podle toho jednat, byla výchovou socialistického člověka. Sametová revoluce byla ve své nejhlubší podstatě "vítězstvím" socialistického člověka nad realitou. Vítězstvím "socialistického východního ducha" nad vnitřní pravdou věcí a skutečným společenským stavem. Sametová technologie "revoluce" byla dalším stupněm degradace pojmového systému, v němž se obráží, jak "souzní" realita světa s umělou fikcí.

Líbivé heslo sametové revoluce "svoboda a lidská práva" bylo pouhou fikcí. Ani slova o souvislosti svobody a odpovědnosti. Ani slova o souvislosti práv s povinnostmi. Zvláště, když té fiktivní revoluci předcházelo půl století nesvobody a diktatury zločinecké spodiny. Bylo přirozené, že se "svoboda" v této souvislosti, "svoboda" takto chápaná stala "svobodnou libovůlí" k jakémukoli zneužití a zločinu pro ty, kdo ten způsob "revoluce" organizovali. Listina "práv a svobod" byla pak ve stejné souvislosti přijímána proto, aby se žádnému z těch, kdo zločinný způsob sametové inovace komunismu realizovali a na něm parazitovali, nemohlo nic stát. Byl jsem na přelomu roku 1990 - 1991 u projednávání "Listiny" v České národní radě a řekl to. Marně.

Způsob "politické plurality" nezpochybnitelně obráží i technologie utvoření "politických stran" v samém začátku sametu. U vzniku všech "stran", které se na počátku dostaly do parlamentu, byli lidé zaúkolovaní mocenskou skupinou, která sametovou modernizaci komunismu organizovala. Tento způsob trvá dodnes. Najděte si, kdo z vedení stran byl zaregistrovaným spolupracovníkem Státní bezpečnosti. První ministr vnitra Sacher stáhl záznamy, které si vedla Státní bezpečnost na lidi, kteří se dostali do vysoké politiky, do fondu "Z". Doposud tyto záznamy nebyly zveřejněny. Jistě by mnohé doplnily a vysvětlily. Můj svazek je také mezi nimi, byl bych na něj i zvědav.

Jedinečnou ukázkou "východního" způsobu technologie politiky byla privatizace. Slogan nejvyššího privatizátora Václava Klause zněl "nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník, vše musí být zprivatizováno". Záměrně se nenastavila jasná, kontrolovatelná pravidla, nevpustili se zpět domů emigranti, neupřednostnila se restituce. Stejné platí pro vymahatelnost přestupků a zneužití. Slogan o odpovědnosti soukromého vlastníka byl postaven na hlavu zejména samotným průběhem a výsledkem privatizačního procesu. Většina "privatizovaného" majetku byla směrována do rukou subjektů, kde skutečný vlastník nebyl a není znám dodnes. Stejnou "východní" pravdu hlásal ministr zemědělství Josef Lux sloganem "co bylo ukradeno, musí být vráceno". Ve skutečnosti ve svém resortu nastavil pravidla a technologii procesu restitucí tak, aby všechny výhody měli zloději, zlatokopové a bývalá nomenklatura kolchozů. Ve skutečnosti nastavil proces definitivního okradení původních vlastníků.

Není lepšího jasnějšího důkazu o dialektice "východního odpovědného dobrého hospodaření" se svěřeným majetkem, než již dvacet let trvající způsob "podnikání" se státními lesy. Státní podnik - tedy ti zloději, kteří tu fiktivní státní instituci ovládají - "hospodaří" s lesem pro sebe a dělají to ideálním způsobem. Firma, které ten les nepatří, kupuje dřevo tak, že si sama stromy poráží, měří množství a udává kvalitu dřeva. Státní podnik, jehož lesy pokrývají více než šestinu území státu, již dvacet let udává průměrný roční zisk kolem tří set milionů korun. Za dobu "ideálního hospodaření" se ze státního lesa vykradlo až na sto miliard korun. Všem, kdo se na tomto ideálním byznysu podílejí, se to ohromně líbí. Pokud jsem měl možnost vidět, tak žádnému z humanistů, co nám "vybojovali svobodu", nevadilo, že jenom tato z lesů vykradená částka tvoří téměř desetinu dnešního více než bilionového státního dluhu. Skutečnost, že dnešním ředitelem Státních lesů je člověk, který se podílel na budování "Babišova impéria", ja příznačná.

Uvedl jsem příklad jednoho odvětví. V ostatních odvětvích se odehrálo prakticky totéž, fungují na obdobných principech. Tak bylo nastaveno "podnikatelské" prostředí a principy jeho fungování v celé zemi. Kdo se nepřizpůsobil, z kola vypadl, nebo jej to brzy čeká. Elitou země - nejen podnikatelskou, ale i mediální či úřednickou - se stali lidé, kteří nastavená pravidla postkomunistického pojmosloví i praxe akceptovali.

Formálně se po roce 1989 v naší zemi povolila existence politických stran. Současně jsme podle "východního pojmosloví" nebyli jako oni, zločinecká strana, která po čtyřicet let rozhodovala o všem, nebyla zakázána. Pevně ukotvená mafiánská struktura, která za těch čtyřicet let prorostla celou společností, zůstala intaktní. Měli své lidi, vzájemně provázané zločiny, službami a protislužbami, prostě všude. Nehrozilo jim nic a alternativa - tedy změnit své hodnoty a jednání, přejít "na druhou stranu" - byla směšná, protože tím se nedalo nic získat. Vždyť rámec hry i nevěrohodnost "revolucionářů" dobře znali. Peníze a zdroje na politiku a na ovládnutí médií měli jenom oni. Privatizace proběhla podle jejich scénáře, restituce ovlivnili tak, aby nemohly ohrozit jejich cíle. V průběhu devadesátých let svůj pluralitní postkomunistický systém stabilizovali. Po veřejné scéně se pohybují virtuální loutkové soubory, které v parlamentu i na veřejnosti předvádějí fiktivní taneční kreace. Subjekty prezentující se coby politické strany nejsou autentickými stranami, nejsou subjektem politiky. Rozhoduje se jinde, jejich principály vybírá a instaluje někdo jiný, ne členstvo strany. Komunističtí aparátčíci a jejich následovníci - postkomunističtí mocenští mafiáni - vytvořili "ideální" mocenský systém. Na veřejné "pluralitní" scéně se pohybují loutky, které o ničem nerozhodují, avšak leží na nich, a to ne již fiktivně ale opravdově, odpovědnost. Skuteční aktéři a tvůrci politické hry jsou v pozadí, nikdo kromě zasvěcenců je nezná.

Považuji to, co se v devadesátých letech v naší zemi odehrálo a stalo, za nejméně takový zločin a vlastizradu, jako byl Únor 1948, kterým to všechno začalo. V devadesátých letech jsme měli šanci začít obnovovat zdravé základy společnosti a státu. Měli jsme mít zkušenost, co komunismus je a co tedy můžeme čekat. Morální spodina, kterou komunismus zplodil, použila demokratickou terminologii a pojmosloví a zneužila téměř vše. Většina, které se to týká, již dvacet let mlčí a "nerozumí". I na ni tedy budou muset dopadnout následky - dříve k nutnému porozumění, žel Bohu, patrně nemá šanci dojít.

"Elita" postkomunistického státu je si velmi dobře vědoma, čemu za své postavení a majetky vděčí. Dobře vědí, jaké hanebnosti se dopustili. Budou hrát fiktivní hru na právo, spravedlnost, pořádek a morálku. Vše půjde do vytracena a společnost se bude dále rozkládat. Byl jsem v politice téměř celá devadesátá léta. Vděčím tomu za příležitost nahlédnout dovnitř scény, která se u nás nazývá politikou. Viděl jsem bídu toho, co a jak se dělo. Naše země nemá odpovědnou elitu. Na počátku vyplavil fenomén změny a naděje na scénu pár osobností. Čas ukázal, že i těmto pár lidem chyběla pevnost, kterou mohou mít, když vyrostou a jejich život je utvářen ve společnosti nezpochybnitelných hodnot. Viděl jsem, jak se v druhé polovině devadesátých let i těch pár osobností rozpadalo a nechalo se zpochybnit.

Pokouším se ještě s několika lidmi udržet značku "Konzervativní strana". I u nás jsou až příliš často k vidění bouře ve sklenici vody či žabomyší spory, které se mnohdy vedou prakticky o nic, neboť diskutovanou věc nemáme šanci ovlivnit. Za deset roků se nám však zatím nepodařilo získat dostatek věrohodných lidí. Problém spočívá i v tom, že vyberete-li deset lidí, bude mezi nimi spolehlivě někdo, kdo vás záměrně přichází pacifikovat. Tak postkomunistická pluralitní politika funguje. Na to, že je v nějaké dohledné době možný pozitivní vývoj postupným zlepšováním, už nevěřím. Zašli jsme příliš daleko.

V Třeštici 6. května 2010
Čestmír Hofhanzl
kandidát Konzervativní strany č.1. v kraji Vysočina
www.konzervativnistrana.cz

prom
Tomu rikam promeskana prilezitost...  zdravime vas z (dole) od nas doma...

doma

Jan Šinágl: V O L E B N Í M Í T I N K Y 2 0 1 0

14. května 2010 v 4:42 | Jan Šinágl |  Clanky jinych autoru
Nezávislý kandidát za Středočeský kraj a Podbrdsko - www.sinagl.cz !

Kroužkujte ČINY, nevolte SLIBY č.1 - www.obcanecz.cz

17.5 - Žebrák, Nám."U kašny"  17-19
18.5 - Slaný, Masarykovo náměstí  17-19
21.5 - Hořovice, Palackého náměstí  17-19
24.5 - Příbram, Václavské náměstí  15-18
25.5 - Beroun, Horní číst náměstí  17-19
26.5 - Dobříš, Mírové náměstí  17-19
27.5 - Sedlčany, Nám. TGM  17-19
28.5 - Kladno, Náměstí starosty Pavla  12-14

sin1
sin2
sin3
sin4

Kawasakiho ruze a hovno s blatem...

13. května 2010 v 23:05 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Clanek jsem odstranil ja sam po nekolikatem precteni. Dospel jsem k nazoru, ze posledni dobou uz nejsem nejak v psaci forme. Omlouvam se vsem, ktere jsem urazil.

nachod