Přisírkové...

24. července 2010 v 15:08 | Vera Tydlitatova |  Clanky jinych autoru
Jedna moje mila pritelkyne mne upozornila na clanecek jine mile pritelkyne a hned mi u ni vyjednala svoleni to zde uverejnit. Takze vsechno legalne. R.H. 
 ---
Omlouvám se outlocitným duším, které v tomto slově nacházejí jistý neslušný kořen. Nicméně jde o odborný termín, zachovejme tedy vážnost a ujasněme si, kdože je přisírka.

Tento typ lidí se vyskytuje ve všech kulturách. Poprvé byl známým antropologem Johannem Smidtem popsán v roce 1852 u kmene Wakapati v Severní Americe. Tam poblíž Velkých jezer žil náčelník Bizoní Hlava, který byl pověstný svými mimořádnými schopnostmi v oblasti lovu, války a léčení příušnic. V jeho kmeni žil také jistý nekňuba (indiáni takovým exemplářům říkají Muž S Oběma Rukama Levýma), ten človíček nebyl schopný ulovit cokoliv rychlejšího než želvu, ve svých třiceti letech ještě neuměl rozdělat oheň, rituál dospělosti absolvovat tak, že jeho maminka Zpívající Borovice klekla před šamanem a po dlouhém prošení mu vnutila úplatek v po době osmi bizoních kůží a hrsti jabloneckých korálků, postupně od něj utekly dvě manželky, protože je neuměl sexuálně uspokojit, opatřit šatem, ani nakrmit, každé týpí, které postavil, mu spadlo na hlavu a když jednou stopoval stádo jelenů, omylem došel do bělošské základny, kde se nad ním vojáci smilovali a věnovali mu leštidlo na holínky, deku a láhev mazání na puchýře.

Tenhle nekňuba měl legitimní jméno získané při dosažení dospělosti Máma Zaplatila Kůžemi Abych Byl Muž, ale jeho funkcí bylo zůstat takzvaným příserkem. To znamená, že všude chodil za náčelníkem Bizoním Hlavou, sedal poblíž něj, kdykoliv náčelník usedl, ba i když odešel za svou intimní potřebou do hájku za tábor. Sbíral odpadky z náčelníkova stanu, zdobil se jimi a vykládal, že to jsou náčelníkovy dary. Když hovořil, říkal "Já a náčelník jsme…" a jednou ročně organizoval skromný, ale vkusný potlach k oslavě narozenin náčelníkova nejmladšího syna Letícího Sokola. Lidi samozřejmě věděli, že Máma Zaplatila je jenom taková nicka, která nema cenu ani dikobrazího bobku, ale jak šly roky a jak viděli, že Bizoní Hlava a Máma Zaplatila jsou stále spolu, když slyšeli stále to "Já a náčelník…," začali vnímat Máma Zaplatila jako součást náčelníkova wigwamu a přece jenom po něm už tolik neplivali a občas mu dovolili sednout si k ohni mezi muže. A o to jde, to je životním cílem všech přisírků.

U nás nemáme tak pěkná jména, ale přisírky poznáte podle toho, že sami nikdy nic nevytvoří, nevymyslí a nezařídí, ale vždy se přiserou k někomu schopnějšímu či úspěšnějšímu (což nemusí být totéž) a ukazují se s ním. Tak například nosí aktovky politikům, zveřejňují fotky, na nichž stojí vedle nějakého Velikého Zvířete (čistě náhodou a dalo to práce, ale kamarád to zmáčkl v pravou chvíli a perspektiva taky udělá své), vzpomínají, jak Mistr Gott jim podepsal knížku a pochválil jejich hlas, popisují, jak jim Hrdina stiskl mužným stiskem ruku a poplácal je po zádech (Hrdina nejlépe mrtvý, aby se náhodou neohradil. Jednoho internetoveho blba takhle plácal pravidelně po zádech Karel Kryl, kdykoliv ho v Mnichově viděl.), píší nekrology na své Vzory a doufají, že při googlování vyleze jméno Bizoní Hlava hnedky spolu s Máma Zaplatila Kůžemi Abych Byl Muž. Mnoho přisírků se živí jako kritici nebo působí u různých novin a portálů. Přisírkování je také to, když se hloupý muž ukazuje s chytrou a hezkou ženou, aby byl zván na večírky alespoň jako její domácí mazlík. Ti chytřejší přisírkové se k takové ženě dokonce dokáží nastěhovat a nechají se od ní pravidelně krmit, neboť dovedně vzbuzují soucit. Přisírka se nakvelbuje do nějakého podniku a pak jej nevymetete ani železným koštětem, drži se jako něco něčeho (odtud asi ten český termín) a namísto práce intrikuje.

Na blozích to dělají přisírkové tak, že ač jsou sami bez jakýchkoliv nápadů a schopnosti napsat vlastní článek, který by měl byť jedinou myšlenku, čtou horlivě cizí texty a přičiňují k nim své hloupé interpretace pod různě opsaným a překrouceným nadpisem, aby to vypadalo jako článek. Já mám dokonce jednoho ctitele, který dobrou půlku svého blogu věnuje rozborům mých článků. Jeho analýzy jsou tak hlubokomyslné, že ani já nevím, co jsem vlastně napsala, dokud si tu jeho zasvěcenou textovou kritiku nepřečtu. A kolikrát to nevím ani potom, protože on neumí česky a jiným jazykem své rozbory nepíše. Ale přisírkování kvete i u jednotlivých článků na různých blozích a s tránkách, různí Máma Zaplatilové komentují cizí texty svými narcistními moudry. Stačí, aby do nadpisu napsali jméno Bizoní Hlava a hned mají dojem, že se jim podařilo sebrat nějaký zvlášť pěkný náčelníkův artefakt, kterým si ozdobí svoji čelenku. Tak jim milosrdně házejme hračky, dokud se nenaučí vymyslet něco sami a neusednou mezi dospělé muže.

ven
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama