Září 2010

Byla u mne navsteva z Ceska...

9. září 2010 v 19:25 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Byla u mne navsteva z Ceska a dovezli mi flasku slivovice. No a takhle to dopadlo.


Spatna americka ekonomika...

9. září 2010 v 18:33 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tato nemajetna americka divka si kvuli spatne americke ekonomice ani  nemuze dovolit poradne jeansy!  Mladi se zda vzdy trpi tou spatnou ekonomikou nejvic.

chudinka

A zda se, ze jste si ani nevsimli, ze ta chudinka uboha ani boty nema!

PRÝ

9. září 2010 v 15:46 | Pavel Zvěřina |  Clanky jinych autoru
Přiznám se, že je jedno slovo, které mi v novinách hrozně leze na nervy. PRÝ. Mám dojem, že zvláště České noviny/ČTK v tomto excelují. Jistě, že toto zvláště pro titulky šikovně krátké slovo má čas od času své opodstatnění, ale mnohem častěji vidím jeho použití jako vysloveně alibistické, bezpáteřní a je-li použito v titulku, jako znevažující hodnotu jakýchkoli uváděných zpráv.

Nejposledněji bylo tohleto PRÝ použito-zneužito ve zpravodajství ČTK v titulku "Mladí komunisté budou čelit trestnímu oznámení, lžou PRÝ o Katyni". A samozřejmě, že v ČT24 nemohli zůstat pozadu: "Mladí komunisté PRÝ lžou o Katyni, čeká je trestní oznámení". A nejspíš by se našly i další příklady. Tedy opravdu... Ve světle nedávných zpráv, informací a zveřejněných dokumentů mi slovo PRÝ v těchto titulcích dost vadí.

Svým způsobem pikantní, ale ještě horší je použití slova PRÝ v titulku, za nímž následuje text, který je naopak poměrně dost jednoznačný, jak jsme mohli vidět např. ve FN když titulek "Brusel PRÝ bude bránit podobu rozpočtu EU výhodnou pro Česko" pokračuje textem "Evropská komise bude bránit současnou podobu politiky soudržnosti, která vyrovnává rozdíly mezi bohatými a chudými regiony v Evropské unii. Po setkání s polským prezidentem Bronislawem Komorowskim to dnes řekl předseda EK José Barroso....", tedy naprosto jasné a jednoznačné prohlášení.
(Že se třeba po letech ukáže, že výsledek byl jiný než očekávání, to je jiná věc, neznámá v době aktuálního zveřejnění té zprávy a tudíž neopravňující použití toho zpochybňujícího slůvka.)

Pro méně vynalézavé novináře bych doporučil jednoduchou formulaci běžně používanou světovým tiskem - v titulku: "Zdroj ten-a-ten: Je to takto", v textu článku pak: "Zdroj ten-a-ten uvádí ve své zprávě z /datum/, že...". Podobně to občas vidíme zvláště u rozhovorů, které jsou uvedeny titulky stylu "Ten-a-ten: je to takhle".
Přesně takhle formulovali svůj titulek ve zpravodajství ČRo: "Senátor: Názor mladých komunistů na Katyň je trestný", ovšem pak následovalo docela jiné použití slova PRÝ, než u ČTK: "Senátor za ODS Jiří Oberfalzer podává trestní oznámení na Komunistický svaz mládeže kvůli prohlášení, které zpochybňuje zodpovědnost Sovětského svazu za masakr v Katyni. Je PRÝ třeba přinejmenším zakázat šíření takových názorů..."

P.S.1: Jak jsme mohli vidět z již zmíněného zpravodajství ČTK ("...KSČM se od názorů mladých komunistů mírně /další takové divné slůvko; pozn.aut./ distancovala. KSM je podle mluvčí strany občanským sdružením, které není začleněno do KSČM. "Ať už se jedná o jakékoli názory jeho členů, nesou za ně plnou odpovědnost, tak jak v právním státě bývá zvykem," uvedla mluvčí ve stanovisku zaslaném ČTK...), ale i jinde, KSČM se snaží v záležitosti Katyně distancovat od jakékoli příbuznosti s mladými komunisty. Trhlinu v tomto "mírném" distancování se komunistů od svého dorostu vidím v tom, že stránky KSM už 2.12.2008 zveřejnily článek Karla Kluze "Proč se ztratily důkazy o Katyni", kde mimo jiného jasně stojí: "...Německá popravčí komanda, jdoucí ve druhém sledu za frontovou linií, jejichž hlavním úkolem byla likvidace komunistů, politických pracovníků, Židů a Poláků, tyto polské zajatce povraždila...".
PRÝ se jedná se o přetisk; článek, zveřejněný i jinde, mimo jiné rovněž na stránkách KSČM,
měl být původně zveřejněn v Haló novinách 26. listopadu 2008. Pokud se toto potvrdí, nemůžu si pomoct, ale myslím si, že jsou-li vinni mladí komunisté, totéž musí platit i pro komunistické seniory. I se všemi následky. Je až dojemné sledovat jak veliký prostor se snaží mluvčí KSČM vyvtořit mezi mladými a starými komunisty. Jelikož ti naši "demokratičtí" komunisté z KSČM sdílejí s jimi odstrčenými mládežníky jak stejné společensko-politické geny, tak i adresu, a jelikož na téže adrese sídlí i početné komunistické hlásné trouby různých jmen a funkcí, půjde jí to asi jen velmi těžko. Anebo můžeme i nadále kolektivně švejkovat, jak to děláme už třetí desetiletí.

P.S.2: Pro ty, kdo opravdu chtějí vědět, jak to PRÝ v té Katyni bylo, doporučuji k návštěvě třeba stránky http://katyncrime.pl/ kde je ta historie dobře popsána a doložena.

Pavel Zvěřina, 9.9.2010

obama

Prilis dlouho na mori...

9. září 2010 v 14:41 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Taky jsem toho zazil dost, ale docela na mne udelal dojem ten vysokozdvizny vozik zhruba uprostred videa - jiste vite jak jsou ty bestie tezke. 



A takhle to vypada z kapitanskeho mustku - bridge.




Tonička aneb dopisy.

8. září 2010 v 2:33 | Karel Jemelka |  Clanky jinych autoru
Tak jsem tuhle dělal pořádek na půdě. V koutě skříň. Skříň plná papírů. Dokladů, dokumentů,  rozsudků a dalších dokladů, převážně o komunistickém svinstu. Doklady o lidech dnes již nežijících. Doklady útlaku, perzekuce, doklady nesvobody. Ukládal to tam táta, vždy když někdo z rodiny zemřel. Sednul jsem si do zaprášeného křesla, odrbaného,  uloženého pro případ, "co kdyby" a hleděl na hromady papíru. Hlavou mi běžely vzpomínky. Tak, čím začít, který provázkem svázaný balíček dokladů rozvázat a oživit paměť. Dokouřil jsem (já kouřím i na půdě) a zapadající slunce mi vikýřem posvítilo na balíček dopisů. Pátral jsem v paměti co to může být. Balíček dopisů červeno modře rámovaných. S nápisem "Par Avion". Došlo mi to. Jasně, Tonička. Sáhnul jsem po něm a odnesl si ho dolů. Četl jsem a vzpomínal. Táta byl pedant. Zavázáno a seřazeno podle data.

Kdo byla Tonička. Tonička bylo dle tátova vyprávění chudobné děvče, pocházející údajně z Hulína. Děvče, které u nás "sloužilo". Sloužilo jako děvečka. Tátova první platonická láska. K tátově smůle byla o pět let starší. Zakoukala se do pacholka sloužícího přes jedno, u hospodáře Zavadila. Jmenoval se Hodoň a pocházel odněkud z Valašska. (snad Horní Bečva) Onomu páru nádherných a pracovitých lidí můj děd a hospodář Zavadil vystrojili svatbu. S účastí okolo stotřiceti lidí. Po svatbě bydleli spolu. Na výměnku u nás. Byl prázdný a děd jej ještě nepotřeboval. Krátce po svatbě prý požádali hospodáře o výsluhu, s tím, že chtějí do Ameriky. Ona výsluha vždy spočívala v tom, že hospodář vybavil děvečku výbavou, jako vlastní dceru. Peřiny, ručníky, nádobí, nějaký nábytek. Pacholek dostával koně, nějaké hospodářské nářadí. Tohle odmítli a chtěli peníze na cestu do Ameriky a něco do začátků, než se uchytí. Hospodáři se složili a oba vyplatili penězi. Zakoupili jim kufry, (takové ty, co se s nimi kdysi rukovalo. Oba sbalili svůj skromný majetek, Zavadil zapřáhl a odvezl manžele Hodoňovy bryčkou na nádraží. Tohle vše se odehrálo zhruba v letech 1931 až 1933. Odjeli prý vlakem do Hamburku a lodí do New Yorku.

Léta plynula, válka horká se změnila na válku studenou. Táta se dlouho neženil a teta Vlasta, tátova mladší sestra zůstala starou pannou. (až později jsem se dověděl, že teta Vlasta byla zakoukaná do pacholka Hodoně a na truc osudu se již nikdy nevdala).

Přišel rok 1967. Dle data na prvním dopise. Přišel jsem ze školy a máma seděla v kuchyni za stolem a obracela v rukou onen první dopis. Adresovaný na jméno Vlasta Jemelková. Přemýšlela, patří li dopis jí osobně, nebo tetě Vlastě. Neotevřela ho. Otevřel ho táta, asi zvědavý. Vzpomínám si, že když ho četl nějak se mu chvěla ruka a oči se divně leskly. Přečetl si to a řekl, že to patří tetě Vlastě a strčil dopis do obálky. Teta Vlasta, přijela z práce. Musela do průmyslu, anžto naši museli zahodit majetek ve prospěch JZD. Přečetla dopis a jásala. Tonička se ozvala.

Tonička psala, že je v důchodu, manžel loni zemřel a děti se rozprchly po státech a žijí svými životy. Je jí smutno, protože žije sama v domku s pudlíkem Džekem. Tak si vzpoměla na lidi jež znala. Máme se jí ozvat, pokud žijeme.

A naši se jí asi za měsíc ozvali. Obsah dopisu mi není znám. Nějak mě to ještě  nezajímalo. Za dva měsíce mě máma poslala na poštu do sousední obce. "sedni na kolo a jeď na poštu pro dopis, poštová se prý bojí dopis přinést". Nechápal jsem, proč "poštová" nenosí dopis, který má adresu a je vyplacen.Na poště byl další dopis od Toničky.

A Tonička psala. Teď to mám před sebou. Povedlo se jim. Jan (Hodoň) sehnal práci jako majordomus u jednoho z milionářů ve Washingtonu. On, majordomus a zahradník, ona kuchařka a šéfová asi čtyř služek. Toto dělala celý život. Bydleli v domku za vilou. Děti studovaly, platil zaměstnavatel. Skoro celý život vydělané peníze ukládali, a za ně koupili domek na důchod. Jan sice zemřel ale jí k životu nic nechybí. Jen je jí smutno, Džek neodpovídá, když s ním mluví. Tak prý přijede. Její mladší sestra v Hulíně prý ještě žije, že bude u ní, a že by ráda viděla všechny, které měla ráda.  Nastal rok 68 a uplynul i rok 69. Korespondence trvala v obecné zdvořilostní rovině. Jen teď tu vidím, malou poznámku v prvním dopise z roku 69. Cituji: "...a dejte si pozor na Rusáky. Ti jsou horší než komunisté a Němci dohromady".  Tonička zřejmě netušila že Gus Hall, tehdejší americký vůdce komunistů bude velmi slabým odvárkem komunistů evropských a asijských.

Až v dopise z dubna 70 oznamuje, že má vše zařízeno, že pojede lodí do Hamburku, protože do letadla neusedne a že už má jízdenky na vlak z Hamburku do Hulína. A že jí máme napsat telefonní číslo, že nám zavolá, jak dojede.  A máma ihned odpověděla, že telefon nemáme, ať pošle telegram. Tak přišel telegram, že si máme v neděli pro ni přijet do Hulína na udanou adresu. Musel jsem na kolo a zajet na poštu potvrdit její odvoz. V neděli po ranní jsem s tátou pro Toničku jel. Bydlela u oné sestry, na náměstí nad železářstvím, přímo naproti oné pověstné Leninovy bysty, na které kdysi kdosi pověsil nápis: "Lenine, šuline, co děláš v Hulíně". Tonička přišla dolů a nastal problém. Nechtěla nasednout do našeho báječného vozu Škoda, s obsahem 1000. A ne a ne a ne, tímto chrastítkem ona nepojede. A proč táta přijel nebezpečným prdítkem a nepřijel pro ni slušným vozem. Tátovi to došlo, požádal Toničku o strpení, že to nebude problém a mazal k telefonní budce, která na náměstí byla. Mezitím jsem obdivoval Toničku. Ač věkem přes 60, postava modelky. Upravené vlasy, šedivé, délky pod límec kostýmku. Pěstěná tvář i ruce. Na hlavě klobouk v barvě kostýmu se závojíčkem obráceným nahoru. Perfektně ušitý kostýmek a černé lodičky na středním podpatku. V náručí měla pudlíka Džeka. Přiznávám, že do té doby jsem nikdy oblečeného psa neviděl.

Táta se vrátil a že sehnal ve Zlíně (Gottwaldov nikdy nevypustil z huby) Volhu a máme počkat tak půl hodiny. I pozvala nás Tonička na kafe. Kávu nachystala z plechové, exotické krabice. Dodnes v ní mám v garáži šroubky.  Taxík zatroubil pod okny, což opět Toničku vyděsilo. Řidič taxi má s čepicí v ruce zazvonit a oznámit, že taxi je přistaveno. Neslušný stát, neslušní lidé. Dvakrát obešla Volhu (byla to ta kulatá s třemi kvalty). "Toničko, to je to největší co tu je. Větší auto může mít akorát Husák a taky je Ruské". Nasedl jsem s Toničkou a táta jel sám před námi.

Dojeji jsme domů. Celou cestu se taxíkář ošíval, slyšíce Toniččin česko anglický mluvený projev. Doma obrovské vítání. Slezení všichni sourozenci. Všechny poznala kromě nejmladší tety Lídy. "Aha, ty jsi ta, která když jsme odjížděli srala do plínek". A teta Lída, učitelka, sice komunisty vyhozená do výroby, v šedesátém osmém rehabilitovaná, nicméně rehabilitace, nerehabilitace už zase  za aktivitu právě v šedesátém osmém znovu ve výrobě se dost nakrkla. Inu učitelka není povolání. To je diagnóza.

Byl oběd. Hovězí polévka (s knedlíčkama), pečená kuřata a husa z vlastního dvora. Telecí řízky.  Telecí sehnal táta přes kamaráda, zaměstnance na jatkách. Všichni hodovali, včetně taxikáře, to proto, že spočítali s tátou cestu do Zlína a zpátky a jednoznačně vyšlo, že je nutno aby zůstal. Hodovalo se. Já se pokoušel starat o Džeka. Nic mu čoklovi nevonělo až mě Tonička okřikla, že mu to nemám dávat, že on má doma lepší. A to se zase dotklo mámy. Uvařila to nejlepší a není to ani pro psa. Po kávě procházka po návsi. Přesně si pamatovala kde kdo bydlí. Zastávka u Zavadila. Tam moc neuspěla, už to bylo generačně vyměněno. Procházka po našem dvoře, údiv, že na zahradě není trávnik, ale potatoes. Nechápala, že chlévy jsou prázdné a i ty vidle stojí opřeny tam, kde je kdysi nechala. Pochopila pouze, že Rusáci všechno ukradli. To, že ukradli vlastní lidé pochopit nemohla. Pak ji teta Vlasta pozvala do výměnku. Seděly tam dvě hodiny. Vlezl jsem tam. Držely se za ruce a plakaly. Důvodem byl evidentně Honza Hodoň. Pak se Tonička dost rychle sebrala o taxíkem odjela. Džek už taky měl hlad.

Při kávě si Tonička stěžovala na obchody. "Máte tu dva druhy pečiva, Rohlík a chleba (na vánočku zapoměla), nějakou konfekci v oblékání a pár druhů bot. Ani se mi nechce něco nakupovat. Možná si koupí nějaké sklo. Tímto je prý naprosto zklamaná. Teta Lída jí jízlivě oznámila, že tu máme i americké zboží, ale že jde o obchod za zvláštních podmínek. No a Tonička se toho chytila a požadovala zprostředkování návštěvy v onom  marketu. Tak se táta dohodl s taxíkářem, že Toničku odvezeme do Brna do Tuzexu. Taxíkář souhlasil a dal tátovi číslo na dispečera. Má zavolat datum a čas a chtít uvedené jméno taxíkáře.

I stalo se. Termín byl s Toničkou dohodnut, táta z Jezeďácké kanceláře objednal taxíkáře do Hulína a jelo se. Do Hulína jsme odjeli škodovkou. Taxíkář také přijel v dohodnutém čase. Byla to šestsettrojka s úplně jiným řidičem. Já si sednul dopředu, Tonička s tetou Vlastou dozadu. Táta se dohodnul s taxíkářem, že pojede za ním, ať mu neujíždí. Máma a sestra Milena zůstala s tátou ve škodovce. Taxíkář vypnul rádio a chvíli se šťáral s taxametrem. Vyrazili jsme. Tonička s tetou si něco vzadu povídaly a já se pokoušel navázat hovor s taxíkářem. Odpovídal stručně a nerudně, až mě nakonec okřikl, ať si hledím svého.  Tak jsem si hleděl svého. Taxametr nejel, ač se ho snažil zapnout a vnitřní zrcátko měl v divném úhlu, tak nějak natočené na Toničku.

Dojeli jsme do Brna, k Tuzexu to bylo kousek pěšky. Ženské vystoupily a šly k obchodu. Táta se zdržel zamykáním auta, tak jsem na něj počkal a řekl mu o tom, že onen taxíkář je nějakej divnej. Nechal si to popovídat a usoudil, že je to asi "tajnej". Nic s ním nemluv, já řeknu ženským, ať dají bacha na hubu. "Ty kurvy nedají pokoj ani šedesátileté ženské". Taxíkář seděl v autě.  (Tedy dělal, že tam bude sedět. Zahlédl jsem ho v Tuzexu chvili po tom, co jsme vstoupili. Sledoval z povzdálí).

Tonička začala být hrozně nevrlá. "Tohle že je americké zboží? Vesměs bullshit z Hong Kongu". Tady není nic pravého. "Snad české sklo, pochybuji, že by ho dělali číňani". Byli jsme z toho docela vyjevení. Mě a sestře koupila Tonička žvýkačky. Prý vypadají jako americké ale ruku do ohně za to nedá. Táta dostal svetr. Máma trochu záclonoviny, zaručeně asijské. Teta Vlasta slušivý kostýmek. Sobě Tonička nakoupila českého skla. Taxíkář se motal pořád okolo.

Problém nastal s taxíkářem. Za boha nechtěl nic uložit do kufru. Buď nevěděl, jak kufr otevřít, nebo v kufru bylo něco, co nesmělo být viděno. Tonička s tetou Vlastou musely zboží dát mezi sebe a pod nohy. Panebože, nechce se mi věřit, že by STB mělo takovéto ťulpasy. (Co měl v kufru? Nahrávací zařízení? Když i  rádio po nastoupení vypínal?)

Po příjezdu do Hulína nás Tonička pozvala na kafe. Oznámila, že příští úterý odjíždí. Zase vlakem do Hamburku a lodí do New Yorku. Nastal shon. Čím Toničku obdarovat. Po známostech bylo nakoupeno sklo a porcelán. V neděli jsme jí to jeli předat. Radost měla ohromnou a nepředstíranou. Dlouho nás objímala a slibovala psát.

A mám před sebou dopis z listopadu 1970.  Tonička v něm píše, že se vrátila dobře, popisuje cestu. V závěru děkuje za dárky (nic se prý nerozbilo) a oznamuje že se mezi námi cítila dobře. V doušce píše. Posílám 200 dolarů, žijete chudě, rusáci vám všechno ukradli, něco si v tom marketu za dolary kupte.

Jenže v onom dopise nebylo půl centu. Dopis byl vykradený. (Nevím jak, zkoumal jsem ho tátovou lupou a obálka byla naprosto nepoškozená). Hm, nad parou jsem z dopisů odlepoval známky a taky jsem nic nepoškodil.

A nastal problém. Všichni tušili, že dopis byl vykraden, ale neodhodlali se napsat pravdu. Teta Lída, ona učitelka, naprosto zavrhla napsat, že se u nás dopisy čtou a vykrádají, "dopisy které jdou ven i dovnitř jsou čteny. Napíše ji někdo, že jsou dopisy u nás vykradeny, pak je to trestný čin poškozování zájmů republiky v cizině a pudete hačat". Pak se obrátila na mě a povzdechla si, "Chudáci děcka". Její manžel, vysokoškolský profesor, toho času zaměstnaný ve slévárně, kde formařům navážel na kolečkách písek navrhnul Toničce poděkovat a popsat, co si rodina pořídila. Byl tetou Lídou, mámou i tetou Vlastou za názor tvrdě opucován. Lhát je hřích a napsat lež je hřích dvojnásob. Tak se do toho zamontoval táta. "Tak napište pravdu, nic v dopise nebylo" Šalamounské, české rozhodnutí, spoléhajíci se na to, že Tonička si domyslí, pochopí, že něco není normální. Vždyť tu byla a musela pochopit, že tu normálního není nic.

A Tonička nepochopila. Mám před sebou její další, omluvný dopis, kde píše: Jsem si jístá, že jsem ony bankovky do dopisu uložila. Mám ale zdravotní problém. Je možné, že jsem se dopustila omylu a tímto ho napravuji. Posílám oněch 200 dolarů.

A v obálce opět nic. Ono se člověku, který je zvyklý pojmenovat čermou i bílou těžko chápe, že nějaký odstín šedi může být jedním prohlášen za "bílou" a jiným za "černou". A následovala v odpovědi ona "nejrozumnější" varianta odpovědi. "Víš, Toničko, v dopise zase nic nebylo".
A Tonička se neměla k tomu, aby pochopila. Člověku z normálního světa je těžké pochopit taje světa nenormálního. Znovu se omluvila, s tím, že už opravdu oněch 200 dolarů posílá. A že to zkontroloval i její syn, toho času na návštěvě, který i obálku s onou sumou zalepil.

Dostalo se jí odpovědi, že v obálce opět nic nebylo.  Poslední dopis z prosince 1971 je již příkře znějící. "Přece nejsem blázen. Chcete mě vysávat jak Rusáci vysávají vás? Jsem si jistá, že jsem do dopisů peníze uložila. Totéž, co vy mi píše sestra z Hulína. Máte mě všichni za blázna? Nebo vás všechny toto dělat nutí Rusáci? Měla jsem vás za přátele. Tohle je poslední můj dopis, a ni vy už prosím nepište.

V poslední obálce je úmrtní oznámení a dopis Toniččiny dcery Ann. Oznamuje, že paní Antonia Hodon zemřela po krátké nemoci a je pochována vedle svého  manžela na Oak Hill Cemetery Washington. Žádá o krátkou modlitbu pro spásu její duše.  Ten večer po otevření dopisu jsme všichni v kuchyni poklekli a nemodlili se krátce. Modlili jsme se velmi dlouze. Modlili jsme se i za dodatečné pochopení a odpuštění neschopnosti napsat pravdu. Pravdu v její nahé podobě.
I takhle se přicházelo o přátele. Neschopnost napsat pravdu pod hrozbou trestu a na druhé straně pochopitelná neschopnost vžít se do něčeho, co bylo v životě nenormální. Nedorozumění z nepochopení či přílišné obavy o existenci rozdělilo lidi jinak poctivé. Kdo stál v těchto chvílích v prostřed cesty mezi lidmi? No, kdo? Zkurvené ideologie.

I emand

Snad je jen arcibiskup Dominik Duka neinformován...

5. září 2010 v 16:31 | Vladimír Hučín |  Clanky jinych autoru
Dne 4.září 2010 se konala každoroční pouť bývalých politických vězňů na sv.Hostýně. Já nejprve na tuto akci velice rád jezdil, ale po tom, co se ústředí Konfederace politických vězňů hanebně zachovalo v kauze Hučín, tak na tuto pouť jedu jen s velkým sebezapřením a nebo vůbec. Letos dne 4.září jsem se nechal některými mými přáteli z řad KPV přesvědčit a na muklovskou pouť jsem jel. Při dopoledním kázání v chrámu vystoupil s hlavním projevem monsiňor arcibiskup Dominik Duka, který již na počátku opakovaně vyzdvihl morální kvality současné předsedkyně Konfederace politických vězňů (KPV) Naděždy Kavalírové a dokonce ji zařadil po bok popravené Miladě Horákové a dalším hrdinům.

Já měl za to, že arcibiskup Dominik Duka je informován o minulosti Naděždy Kavalírové, která po podezřele krátkém a mírném trestu byla propuštěna, pracovala 18 let (!!!) na komunistickém ministerstvu, byla činovnicí kolaborantského Svazu československo-sovětského přátelství, členka ústředí Československého svazu žen a dalších prokomunistických a normalizačních organizací. Já chtěl po tomto nechutném zážitku z chrámu okamžitě odejít, ale nakonec jsem se rozhodl sledovat nesouhlasné reakce těch,  kteří nad projevem arcibiskupa kroutili hlavami a i jinak vyjadřovali nesouhlas. Po řečech a skončení tohoto aktu se církevní hodnostáři odebrali k předávání hostií učastníkům poutě.

Tohoto aktu se účastnil i samotný arcibiskup Dominik Duka, který se ke mně s hostií přiblížil asi na dva metry. Já této situace využil k tomu, abych mu vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že zde veřejně vychvaluje předsedkyni KPV Naděždu Kavalírovou. Také jsem se ho zeptal, zda-li ví, kdo vlastně Naděžda Kavalírová je? Arcibiskup byl z mého postoje překvapen a zeptal se zda jsem Hučín. Já mu řekl, "já jsem Vladimír Hučín" a mám s Naděždou Kavalírovou velice špatné zkušenosti, stejně jako s vedením KPV. Dále jsem mu sdělil, "neberte to prosím ode mne ve zlém, ale je třeba se umět zlu postavit, nakonec to zaznělo i ve Vašich slovech". Po této naší krátké a nečekané konverzaci bylo zřejmé, že to u okolí vyvolalo pozornost. Já nechtěl toto napětí prodlužovat a odešel jsem před rozestupujícím se davem hlavním vchodem ven z chrámu.

Po chvíli jsem byl několika účastníky poutě dotazován, o čem jsem to vlastně s arcibiskupem hovořil. Já jim vysvětlil své postoje a nesetkal jsem se při tom s nějakým nesouhlasem. Faktem ale je, že jsem to v podstatě vysvětloval svým sympatizantům, kteří znají kauzu Hučín a nesouhlasí se zbabělým postojem vedení KPV. Po těchto aktivitách se účastníci poutě, včetně premiéra vlády Petra Nečase a dalších, přemístili k nedalekému hřbitůvku a památníku se jmény popravených komunistickým režimem. I zde jem byl poněkud překvapen a to přítomností nomenklaturního kádra KSČ a někdejšího tajemníka OV SSM - dnes senátora za ČSSD Jiřího Lajtocha a raději jsem před jeho projevem odešel.

V závěru, krátce po poledni se konala v místním společenské sále diskuze členů a představitelů KPV spolu s vládními představiteli. Před vchodem však již byla vytvořena stráž ze všeho schopných nohsledů vedení KPV a ta zajišťovala, aby se do sálu pokud možno nedostali mí sympatizanti a nebo já. To vše hlavně z těch důvodů, aby se tak zvaně nenarušil průběh tohoto "divadélka" a nebyla nahlas vyřčena pravda o hanebných postojích a krocích vedení KPV v souvislosti s kauzou Hučín.

Na celé této akci mi však nejvíce vadil postoj arcibiskupa Dominika Duky a já bych chtěl věřit, že on jen díky neznalosti věci ve svých projevech vynášel Naděždu Kavalírovou až do nebes. Po svém příjezdu domů jsem o svém tristním zážitku s arcibiskupem okamžitě informoval Zdeňku Mašínovou a ta mi sdělila, že není až tak moc překvapena, že to vše je jenom vytvořené divadlo s temnými figurami, a při tom vyjádřila přesvědčení, že arcibiskup Dominik Duka dobře ví, kdo je současná předsedkyně MUDr. Naděžda Kavalírová. Tyto řádky se mi nepíší lehko, neboť si vzpomínám, že asi před sedmi či šesti lety po mém posledním propuštění z vyšetřovací vazby, se mne tehdejší biskup Dominik Duka přece jen, byť opatrně, v mediích zastal.

Vladimír Hučín - místopředseda KPV Přerov a tajemník NFAN.

---
K clanku dodal i Vlastimil Podracky: "Ano, mohu to potvrdit, byl jsem tam také. Podracký"

---
Ja jsem tam sice nebyl, ale taky mam nazor: Ja totiz neverim, ze by v soucasnem Cesku mohl byt jmenovan arcibiskup nebo kardinal, ktery by neodprisahl (a nejspis i krvi nepodepsal) loajalitu vladnoucimu rezimu - at uz komunistickemu, nebo neo-komunistickemu. Pokud nesouhlasite, doporucuji prostudovat nejen zivotopisy, ale hlavne CINY techto cirkevnich funkcionaru za poslednich sedesat let.  Zda se uz ani neni treba byt v Pacem in Terris - staci byt zazrany a pokriveny Cech ve vysoke cirkevni funkci. R.H.   

hostyn