Leden 2011

Krylonoce

28. ledna 2011 v 16:36 | Pepa Nos |  Clanky jinych autoru
krylonoce

Odvracena tvar soubiznisu (ukazka z knihy)

25. ledna 2011 v 18:44 | Pepa Nos |  Clanky jinych autoru
Na mém druhém americkém turné jsem odletěl z Chicaga do New Yorku, dalším letadlem
do Dallasu a tam jsem přesedl do letadla na Las Vegas. Narolovali jsme a čekali hodinu, dvě, tři, čtyři. Pak pilot povídá:
Vidíte tamhle napravo z okýnek tu frontu letadel čekajících s námi na odlet?
Dopravní zácpa stejně jako někde u nás na silnici.
O tom Amerika je. Obrovský objem dopravy, obrovský objem lidské síly toužící pracovat a vydělávat peníze, obrovský objem peněz a zlatých rezerv, přesahujících téměř všechny ostatní.
Vysoké baráky po celé zemi jsou už jen důsledkem. Žádný div, že se titěrní mrňousové zaměřili na zbourání dvou z nich. Mrňousové bažící po zvětšení povykováním Alláh je veliký.

Při zpáteční cestě domů mi zavazadlový karusel letadla z Floridy do New Yorku nevyplivnul mou vzácnou a naprosto ojedinělou kytaru. Šel jsem do fronty dalších osmnácti takto postižených a když na mě přišla řada, zaměstnanec letiště mi povídá:"Don´t worry, you will get it" (nedělej si starosti, dostaneš ji) a dal mi referenční číslo na mé převzácné zavazadlo.
Nastoupil jsem do letadla do Evropy naprosto zdrcen. Z Evropy a hlavně ze své vlasti jsem byl
všemi svými zkušenostmi a životními zážitky naučený považovat všechno, co řeknou úředníci
za lež, fintu, podvod, klam a plané sliby. Let byl tím naprosto zkažený, klady turné totálně zapomenuty, kytara kýmsi ukradena a já našrot.
Přestoupil jsem, tuším v Amsterodamu, tupě do letadla na Prahu a letěl vstříc osudu bez nástroje, který znamená svět.
V Praze se šourám ke kukani, a náhle, už z dálky na ní vidím logo Delta Airlines, té americké aerolinky, která mi ztratila kytaru. Přestal jsem se ploužit, hbitě přiskočil ke kukani, dal paní mé referenční číslo z New Yorku a paní povídá: Kytara už z New Yorku letí a my vám ji zítra přivezeme domů!
A taky že jo! Jiný kraj, jiný mrav. Kdo to nezažije, neuvěří!

Na letišti
Dulles, 40 km od Washingtonu jsem čekal na přípoj do Miami. Chtěl jsem si zajet
do města, a tak se zeptal dvou policajtů před letištěm, zda mi mohou říct, odkud odjíždí autobusy. Že mám pět hodin volna. A oni, místo evropského pokrčení ramen a pohledu stranou do blba, úplně ožili a vysvětlili, že pro mě bude lepší odjet na stálou výstavu americké kosmonautiky a letectví (Air and Space Museum), pět minut pendlem od letiště.


No to bylo něco! Nejen, že jsem si vychutnal obrovský raketoplán Enterprise, který jsem do té doby znal jen maličký jako naše televizní obrazovka v obyváku, ale taky jsem za 7 dolarů vyletěl simultánně k vesmírné stanici ISS a zpět.



Eduard Ingriš – tramp, hudebník a dobrodruh

15. ledna 2011 v 19:52 | Petr Náhlík |  Clanky jinych autoru
aneb "Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci…"
-------------------------------------------------------------------------------------
"Léta jsem si dopisoval i s Eduardem Ingrišem. To jméno dneska mladým lidem už mnoho neřekne, pokud jim nepřipomenete slavnou táborovou písničku Teskně hučí Niagara. Ingriš byl nádherný člověk. Potkali jsme ho v Peru, já ho znal jako herce a dirigenta, za protektorátu se v Alhambře hrálo jeho Rozmarné zrcadlo. Po setkání v Peru zase zmizel za horizontem... Pak jsme si začali dopisovat a trvalo to dlouhá léta. V archivu mám tři objemné fascikly vzájemné korespondence včetně jeho hudebních skladeb a nahrávek s autentickým hlasem. Žil v Kalifornii, zemřel v roce 1991: nesčetněkrát Jiřího Hanzelku a mne zval v době naší zakázanosti, kdy jsme vycestovat nemohli. K tomuto člověku jsem měl hluboký vztah, rozumový i citový."
…tak začíná vzpomínka cestovatele Miroslava Zikmunda v knize "Život snů a skutečnosti" .
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Letos, 12. ledna, uplynulo 20 let od úmrtí Eduarda Ingriše - trampa, hudebníka, dobrodruha, který byl zároveň dobrým filmařem a fotografem. Média (jako obvykle v posledních letech) taková výročí nezaznamenávají. Naštěstí žijí dobré duše, jakou je Eva Gutová, která pracuje v Klubu Průhon v Praze 6 - Řepích. A tak mohli vzdát poctu E. Ingrišovi, alespoň lidé v Praze. Sál klubu  praskal ve švech, tolik  návštěvníků za 20 let ještě neměl! Pro pamětníky - Eva Gutová byla v letech tuhé normalizace dobrou duší Jonáš klubu (klub spřátelených duší divadla Semafor) a pod jeho hlavičkou proběhlo mnoho oficiálně nepovolených folkových koncertů či jiných akcí.
Zpět k Eduardu Ingrišovi. Atmosféru v klubu nelze na internet přenést a tak čtenáře těchto řádek a  tak bych rád návštěvníky stránek hudebního časopisu Music Open upozornil na to,  že již v loňském (105 let od narození E. Ingriše) vyšlo CD Muž, který měl být zapomenut.                 Toto CD,  přináší životní příběh trampa, mořeplavce, fotografa, kameramana, ale především velkého hudebníka. Příběh E. Ingriše sepsal a namluvil Alfréd Strejček, který pro přípravu dokumentu využil jak deníku Eduarda Ingriše, tak seminární práci Vladislava Petráška a také vypravování Eduardovi manželky Niny Ingrišové, která se zpět do České republiky přestěhovala před 8 lety z USA a žije v moravské metropoli Brně, odkud utekla se svými rodiči před Sovětskou armádou. Otec, donský kozák, utekl před bolševiky již jednou - do Masarykova Československa.
Tahle nahrávka může do vašich uší i duší přinést alespoň  část  toho, co měli možnost vyslechnout návštěvníci pražského klubu Průhon ve středu 12. ledna 2010. Tedy stejnojmenný pořad Alfreda Strejčka a Štěpána Raka -  EDUARD INGRIŠ, muž, který měl být zapomenut. Osud světoznámého skladatele, dobrodruha a mořeplavce, autora slavné písně Niagara a hudby k mnoha hollywoodským filmům  jehož neuvěřitelné životni příběhy jsou základem pořadu, ve kterém zazněly některé jeho skladby a písně. Spoluúčinkovali Jan Matěj Rak - kytara, zpěv. Při koncertu je hrou na flétnu doplňoval A.Strejček, na CD František Vlček - zpěv, foukací harmonika.
Nové CD na koncertě představili hned tři členové rodu Ingrišů - manželka Nina, a dva Eduardové - syn a vnuk !!! Syn Eduard má výrazné hudební nadání po otci, a v mládí získal řadu ocenění v USA, což na něj prozradila maminka Nina. Když byl vyzván, tak po skončení promítání usedl za klavír na podiu a z paměti zahrál několik ukázek ze slavných  klavírních koncertů geniálního skladatele Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova, který, podobně jako Ingriš, zemřel v exilu v USA.
Čtenáři tohoto textu a posluchači CD jsou ochuzeni o to, co je možné zažít jen při koncertě "naživo". Hostem večera, uspořádaného ke 20. výročí úmrtí Eduarda Ingriše byla i jeho manželka Nina, která nadšeným divákům promítla téměř hodinu a půl dlouhý film o plavbách E. Ingriše na vorech Kantuta I a II z Peru do Polynésie a doplnila jej zasvěceným komentářem. Komponovaný pořad s promítáním Ingrišových filmů měli možnost vidět statisíce diváků a posluchačů v USA a Kanadě, kde s ním vystupovali Eduard a Nina společně. V Čechách byl pořad v klubu Průhon víceméně ojedinělý. Přitom Nina ingrišová má k dispozici i pořady o splouvání Amazonky či o plavbě plachetnicí z Tahiti do USA.
Třeba se, ale i jinde v Čechách najde osvícené vedení nějakého klubu… Nebo ne?
V pořadu  Alfréda Strejčka a Stěpána Raka zazněla řada Ingrišových skladeb - Když odejde děvče, Až přijde ta chvíle, V dálce čeká Tahiti,  a došlo i na legendární Niagaru. Diváci kromě filmu vyslechli v podání A. Strejčka s napětím celý Ingrišův životní příběh - od "trampského" mládí na chajdě ve Svatojánských proudech, přes první skladatelské úspěchy až po zrození Niagary. Ale také o strastiplné cestě do Jižní Ameriky, přátelství s T. Heyerdahlem,                      H. Haasem či E. Hemingwayem i vyprávění o dalším pestrém životě E. Ingriše v Jižní i Severní Americe, a také vzpomínky Niny Ingrišové.  Alfrédu Strejčkovi se podařilo přenést do našich časů silný příběh i poselství velkého muže naší novodobé historie.
Tento muž, Eduard Ingriš, by neměl být zapomenut.
Petr Náhlík - Vokoun, T.O. Suché studánky, T.S. Hledači, Plzeň

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdo vlastně byl Eduard Ingriš?
Eduard Ingriš se narodil 11.2.1905 se ve Zlonicích u Slaného, ale jeho trampským domovem byly vltavské Svatojanské proudy, kde měl svůj trampský srub a kde získal lásku k divoké vodě aniž tušil, že jednou uvidí nejen Niagaru, ale i Amazonku a Tichý oceán.
Ve Svatojánských proudech, dnes hluboko pod vodami nádrže Slapské přehrady, bylo jedno z nejstarších tábořišť na které jezdila i T. O. Jezdci z Margonu, která v roce 1930 postavila ve stráni nad řekou srub, který jí ale brzy zničil požár. Už za rok vybudovala na stejném místě nový srub Margon, po kterém následovaly sruby další. V roce 1935 už kolem něj stála velká trampská osada i s volejbalovým hřištěm, nazvaná podle prvního srubu Margon. Pod osadou ležel uprostřed řeky ostrov Olšovec zvaný Dynamit, na kterém pravidelně tábořili trampové a vodáci, kteří se zúčastňovali osadních potlachů a sportovních klání. V roce 1937 se T. O. Margon stala součástí nově založených Spojených klubů osad třebenických (SKOT). V té době sem jezdil nejznámější osadník Margonu, E.Ingriš, který svůj srub nazval Nemuzikantskou boudou. Tam jej často navštěvovali hudební a herecké celebrity a včetně španělského kytaristy Angelo Iglesia žáka Andrése Segovii. Protože již tehdy byl Ingriš skvělým fotografem a filmařem, zachytil je na svých fotografiích a krátkých filmech, které se dochovaly dodnes. Při budování Slapské přehrady (1949 - 1954) musela celá osada Margon ustoupit staveništi hráze.
Do roku 1912 byl Eduard Ingriš vychováván prarodiči v Lounech, při toulkách podél řeky Ohře (Ingriš ji nazýval Oharka). a pod svahy Českého středohoří se rozvinula jeho láska k přírodě. Lásku k hudbě u něj probudil otec, výtečný houslista a původně vojenský kapelník. Otec byl železničář a tak se rodina s dalšími dětmi Melanií a Zdeňkem často stěhovala než zakotvila v Praze. V letech 1916 - 1918 se jeho muzikální výchovy ujal benediktinský  klášter Svaté Markéty v pražském Břevnově, kde působil jako vokalista. Od roku 1924 točil vlastní amatérské filmy a angažoval se ve  spolku mládeže Komenský. Na popud rodičů začal po absolvování gymnázia a studiu na učitelském ústavu navštěvovat přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Brzy ale (bez jejich vědomí) přestoupil na pražskou konzervatoř, kterou vystudoval u profesorů Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Jaroslava Křičky a ukončil ji klavírním absolutoriem v roce 1928. Již při studiích přijal v roce 1927 místo tenora a později kapelníka v divadle Aréna na Slupi.
Třicátá léta minulého století se tvářila jako doba velmi zásadových mravů. Například, kdo byl tenkrát dopaden ve stanu bez oddacího listu, šel do basy. O tomto tzv. Kubátově zákoně se samozřejmě hodně psalo v novinách a ředitele a majitele divadla Aréna Fencla napadlo využít mediálního boomu kolem podivného zákonu a napsal libreto "Trampské milování". Pak oslovil skladatele Eduarda Ingriše, aby připsal hudbu. Vzniklá revuální opereta, která se skládala z celé řady výpravných obrazů ve dvou dějstvích. A jedno z nich představovalo večerní náladu s imitací ohně, chatou a zpívajícími trampy. Slavná píseň Teskně hučí Niagara poprvé zazněla v podání mladičké Ljuby Hermanové (!) v roce 1932 a již při premiéře bylo představení diváky přerušeno a píseň musela být opakována.
Eduard Ingriš je i autorem prvního aranžmá slavné polky Jaroslava. Vejvody "Škoda lásky", která pod názvem Beer Barell se spojeneckými vojsky za II. světové války obletěla celý svět. Napsal na 60 muzikálů a operet, (polovinu jako jediný autor) symfonii i operu; drobných skladeb a písní napsal okolo tisíce a řadu z nich nazpíval a nahrál na gramofonové desky R. A. Dvorský. Napsal i tři svazky kytarové školy "Veselé učení na kytaru". V letech 1928 - 1947 jako autor řady revue a operet i jako dirigent prošel většinou pražských scén - od Velké operety přes Varieté, Osvobozené divadlo, Divadlo Járy Kohouta, Alhambru až po Městské divadlo na Královských Vinohradech, Tylovo divadlo, Stavovské divadlo atd. Značného úspěchu dosáhly jeho operety U panského dvora (1938), Melodie srdcí (1941), ale nejúspěšnější jeho operetou se stalo "Rozmarné zrcadlo". Bylo uvedeno v 1600 (!) reprízách a hrálo se pět let! Ingriš  ve 30. letech  řídil i klasická díla jiných autorů - Polskou krev O.Nedbala ale i Giudittu F.Lehára, jejíž premiéry se skladatel s pochvalným uznáním zúčastnil. Ingriš si se svým sborem zahrál v roce 1934 i ve filmu "Život vojenský život veselý" zpívajícího vojáka - nezpíval svůj text, ale píseň s textem L.Broma a S.Razova. Mezi světovými válkami patřil Ingriš mezi nejúspěšnější a nejplodnější autory, jeho tvorbu nahrávaly všechny významné gramofonové firmy a i on sám hrál a zpíval svoje písně. Tehdy vzniklo i jeho přátelství s významnými kulturními osobnostmi umělecké avantgardy - s K. Hašlerem, F.Futuristou, E.Fialou, E.A.Longenem, J.Kohoutem, V.Burianem, J. Ježkem, J. Werichem, J. Voskovcem i R. A. Dvorským. Pražský rozhlas vysílal pravidelné Ingrišovy půlhodinky, ve kterých Ingrišovo kvarteto a Ingriš Babies zpívali jeho skladby, které vycházeli zároveň na gramodeskách a tiskem. Do roku 1947 napsal hudbu k 11 krátkým  filmům, včetně filmu "Práce je jako písnička" pro firmu Baťa.
V roce 1944 jej kniha H.Rittingera "Sjížděl jsem dravé řeky" inspirovala k novoročnímu předsevzetí: "Až tato válka skončí a my budeme moci opustit tento koncentrák (náš stát), odjedu do míst, kde se lidé nezabíjejí." Již koncem roku 1947 pochopil, kam směřuje vývoj v naší zemi a vyrazil s 50 dolary bankovního přídělu a dvěma zavazadly do Jižní Ameriky, kde měl dohodnuté místo v orchestru v Argentině. Cesta lodí byla dlouhá a "Vítězný únor" 1948 ho zastihl nedaleko slavné pláže Copacabana a udělal z něj nežádoucí osobu z komunistické země! Skončila mu  platnost brazilského víza a Argentina mu odmítla vízum vydat. Odjel tedy do Belému, kde získal falešné doklady a nasedl na loď plavící se proti proudu Amazonky. Teprve na cestě se začal učit španělsky. Po devíti měsících se po překročení Kordiller dostal do peruánské Limy. Z Limy se pak vydával na dobrodružné výpravy - vždy s fotoaparátem a kamerou  -  po Amazonce, na sjezd řeky Hualaggy na voru, výstup na sopku Místy, jezero Titicaca, Machu Picchu i do Kordiller, kde se v roce 1949 setkal s J. Hanzelkou a M. Zikmundem a doprovázel je na ostrovy Las Chinchas u pobřeží Peru, kde s nimi spolupracoval při natáčení filmu Ostrovy miliónů ptáků.
Poté co zakotvil v  Limě, seznámil se s kolonií Baťovců a vyučoval děti v jejich rodinách hudbu. Spolu s krajany založil České divadlo v Peru a při slavnostech krajanského spolku uváděl své nové hry a písně - vydal dvě alba Písně z  Peru. Svoji píseň "Peru mi amor" věnoval manželce prezidenta Peru a vynesla mu peruánské občanství! Ještě v Československu řídil Ingriš Symfonický orchestr města Prahy, v Limě pak Peruánský státní symfonický orchestr, s nímž natočil na gramodesku vlastní symfonii "Pod peruánským nebem". V roce 1951 se zúčastnil několika fotografických soutěží. Vyhrál sedm prvních cen a předstihl i profesionály. Výstavu oceněných snímků zhlédl i americký vicekonzul Loren McIntare, zastupující i zájmy Holywoodu, který Ingriše vyhledal s přáním naučit se od něj fotografovat.
Ať již jako kameraman, či v jiných profesích, pracoval Ingriš před odjezdem do Ameriky pro filmová studia v Československu i Německu. V letech 1951 - 1954 pracoval jako kameraman pro brazilské, argentinské i americké společnosti při natáčení řady filmů: 1951 - Cataratas de foz doo Iquacu (Vodopády na řece Iguazú), Las Esmeraldas perdidas de la Isla-Tika, La revina en la selva; 1952 - Sabotaje en la selva (Sabotáž v džungli) - o natáčení Ingriš napsal: "…hlavní roli ztvárnila jihoamerická krasavice Pilar Pallete. Během filmování přiletěl vlastním letadlem velký americký herec John Wayne a pobyl s námi několik dní. Vzešla z toho láska na první pohled - při mé kytaře. Po odletu John Wayne poslal Pilar letenku do Hollywoodu s nabídkou svatby. Pamatuji se, že Pilar se mě ptala, zda to má přijmout. Zanedlouho jsme četli v novinách, že jela na svatební cestu s Johnem W.  jeho vlastní yachtou na Havaj…"; 1953 - Cocoblo; 1954 - Johnson motors jungle film, Polonesa in a-major;1953 - 54 série 13 filmů Adventure is my bussines (dobrodružství je můj byznys - při natáčení těchto filmů byl Ingriš prohlášen za mrtvého, poté co na něj během natáčení v pralese u Rio Napo skočila puma. Zprávu pustil do světa jeho těžce raněný pomocník, když se probral po útoku pumy v nemocnici a Ingriše tam nenašel. Zprávu otiskl v roce 1953 i krajanský list Náš domov v Kanadě odkud ji zřejmě převzalo převzalo vysílání Svobodné Evropy. Z Mnichova byla zpráva o jeho úmrtí do Československa oznámena spolu se vzpomínkovým pořadem z jeho skladeb, brzy byla ale zpráva odvolána.
Díky McIntarovi fotil Ingriš pro časopisy Time i Life, ale jednou od něj dostal nečekanou nabídku - pracovat pro Thora Heyerdahla, který přeplul Pacifik na balzovém voru Kon-Tiki a nyní sháněl dobrého fotografa pro pořízení snímků do své knihy o incké kultuře. Toto setkání bylo pro Ingriše osudové - 4.12.1955 a 12.4.1959 - se  vydal dvakrát  (poprvé ztroskotal !) na voru s vlastní posádkou z  Peru do Polynésie. Potvrdil teorie Thora Heyerdahla a také to, že úspěšná plavba voru Kon-Tiki nebyla náhodou. Na Tahiti se spřátelil s účastníkem plavby voru Kon-Tiki, švédským spisovatelem Bengtem Danielsonem a setkal se i s potomkem malíře Paulu Gauguina.. Protože krátce před druhou cestou zahynul při plavbě opačným směrem Francouz Eric de Bisshop na voru Tahiti Nui, peruánské úřady Ingrišovu žádosti o povolení druhé plavby zamítnuly. Povolení plavby voru Kantuta II. pro Ingriše osobně zařídil prezident Peru - Manuel Prado, který jej jako ctitel klasické hudby znal velmi dobře jako dirigenta. Při zpáteční plavbě z Tahiti (3.10.59) nabídl své zkušenosti Henry W. Taftovi, vnukovi bývalého prezidenta USA a pak na jeho plachetnici Blue Sea navštívil Velikonoční ostrov, ostrov Pitcairn, kde žijí potomci vzbouřenců z lodi Bounty i Robinsonův ostrov (Juan Fernandez), kde žil Alexander Selkirk (Robinson Crusoe).
Když v roce 1957 v Peru, na pobřeží u Capo Blanco, natáčela společnosti Warner Brothers záběry pro film Stařec a moře, byl u toho i autor románu, Ernest Hemingway. V časopise Life se dočetl o Ingrišových plavbách a požádal producenta filmu, aby jej našel a získal jako poradce pro natáčení. Ingriš nabídku přijal a při filmování se s ním spřátelil.
Ingrišovi vlastní filmy z cest, k nimž složil a nahrál vlastní hudbu a v nichž dokumentoval svá dobrodružství, jej proslavily i v USA. V roce 1958 odjel poprvé do Los Angeles se svým filmem o Kantutě. Společnost Bill Burrud - zastupovaná českými krajany Pelcem a Krátkým - jej podvodně připravila o autorská práva k filmu o Kantutě, Ingrišův filmový materiál sestřihala na 30 minut a  vydělávala na  jeho promítání v televizi po celých USA. Ingriš se vrátil do Peru, ale kvůli soudům se  roce 1962 vrátil do USA znovu. Bylo to v době "kubánské jaderné krize" a jeho letadlo hurikán zahnal až ke Kubě. Pilot se bál Castrova režimu tolik, že po riskantním letu, přistál jen se zbytky paliva na Miami.
V roce 1963 se Ingriš  vrátil do Los Angeles znovu (originály svých filmů získal soudně zpět až po 10 letech) a žil tam do roku 1972. V červenci 1964 byl v Los Angeles ustanoven Výbor české katolické misijní osady - jeho členem, ve funkci ředitele kůru, byl i Eduard Ingriš. V Los Angeles se poznal s Ninou Karpuškinovou, zpěvačkou a herečkou, která hrála hlavní roli v jedné z jeho operet - svůj věk (59 let) - na který rozhodně nevypadal, jí ale prozradil těsně před svatbou. Nina byla o 26 (!) let mladší  -  narodila v Brně 14.6.1931 v rodině, která před bolševiky utekla poprvé ve 20. letech z Ruska a pak musela znovu utéct dál na západ - vlakem z Brna v květnu 1945. Oženil se s ní 5.6.1965 a vychovali spolu syna Eduarda, rovněž hudebníka a režiséra.  V Kalifornii se spřátelil s mnoha  osobnostmi jako byl Igor Stravinskij, herci Spencer Tracy, Marylin Monroe a další filmové hvězdy.
Ingriš si dlouhá léta dopisoval s T. Heyerdahlem, který jej v roce 1965 navštívil v Kalifornii a nabídl mu místo v posádce expedice Ra. E.Ingriš tehdy musel jeho nabídku s těžkým srdcem odmítnout, protože Nina byla těhotná a on měl uzavřenou smlouvu na tříletou šňůru s besedami o svých cestách po celých USA a Kanadě. Z kopií filmových materiálů z obou plaveb Kantuty sestavil film "Kantuta in the wake of the Kon-Tiki", který v roce 1967 zvítězil v soutěži cestopisných filmů v kalifornské Laguna Beach. V roce 1972 se Ingrišovi přestěhovali do pohoří Sierra Nevada, kde si postavili dům u jezera v nadmořské výšce cca 2000 metrů  nad mořem na South Lake Tahoe.  V letech 1968 - 1979 manželé Ingrišovi cestovali Severní Amerikou a Kanadou s přednášky a promítáním filmů z  Ingrišových cest. V letech 1954 - 1959 natočil Untamed Amazon (nezkrocená Amazonka), Kantuta I.; 1955 -  Three faces Peru (tři tváře Peru); v letech 1959 - 1960 natočil film Kantuta II., Sailing The South Seas (Plachtění po Jižních mořích); 1961 - The galant one (Hudbu složil a orchest řídil Ingriš) - hudba k tomuto filmu byla navržena na Oscara, ale nakonec jej nedostal; 1962 - 72 film Voyage of la Kantuta. Jeho filmy se promítali ve více než 600 městech.
V roce 1979 Ingrišovi zakotvili natrvalo opět v Lake Tahoe v Kalifornii kde si pořídili obchod se zdravou výživou, který vedla Eduardova manželka Nina. Ač polovinu života strávil v Americe, zůstal Eduard Ingriš navždy Čechem a s krajany se vždy rád stýkal - ať již s J. Hanzelkou a M. Zikmundem v Jižní Americe, tak i s R. Frimlem, J. Voskovcem, W. Matuškou či cestovatelem J. Havlasou a dalšími krajany a emigranty žijícími v USA. Ve svém domě na South Lake Tahoe i ve stáří učil nejen svého syna, ale i děti svých přátel na klavír a tam také ve společnosti českých přátel zněly často staré trampské písně. Mezi nimi i ty jeho - Slib mi že nebudeš plakat, Kytara a ty, Moje malá chata, Tuláku chudý, Až přijde ta chvíle, Když odejde děvče, …V USA jsou dodnes v oblibě Ingrišovi písně z 50.let - Let´s go to Polynesia a Blue Sea.
V roce 1983 poslal Ingriš materiály dokumentující jeho dobrodružný život J. Škvoreckému do kanadského Toronta, který jimi byl fascinován a obratem jej požádal o sepsání pamětí a měl veliký zájem o jejich vydání v nakladatelství "68 publishers". V roce 1985 Ingrišovi k 80. narozeninám poslal blahopřání prezident USA R. Regan. K napsání pamětí bohužel nedošlo, tento záměr zhatila krutá nemoc. V roce 1991, měsíc před svými narozeninami, 12. ledna zemřel v nevadském Renu. Jeho popel byl převezen zpět do vlasti, do rodných Zlonic, kde se v 21. 7.1991 v chrámu Nanebevzetí P. Marie konalo poslední rozloučení. V  roce 1994 byla ve Zlonicích otevřena jeho pamětní síň jako součást Památníku A.Dvořáka.
Pro komunistický režim Eduard Ingriš neexistoval a jeho úspěchy měly být občanům Československa utajeny. Mlčení v Československu prolomila po řadě let až jeho neteř Melanie Neřoldová, která v roce 1969 napsala a "propašovala" krátký článek o Ingrišovi do redakce časopisu Lidé a země, a kde i přes počínající komunistickou "normalizaci" vyšel pod názvem Čech na balzovém voru přes Pacifik v prvním čísle roku 1970. O to větší radost můžeme mít my trampové z toho, že velký článek o jeho cestě na voru do Polynésie napsal trampský písničkář Tony Hořínek a publikoval jej v pionýrské Stezce v roce 1975.
Díky Tonymu Hořínkovi bylo v té době vydáno i pár Ingrišových písní na LP deskách. Samostatné CD, věnované Ingrišově tvorbě vyšlo až v samostatné ČR. Vydal je Český rozhlas v roce 2003. Ve výběru G. Gösssela pod názvem "Chci věčně vzpomínat" vyšlo na CD  24 Inrišových skladeb v původních nahrávkách z let 1930 - 1944.
Eduard Ingriš si dlouhá léta dopisoval s  cestovatelem M. Zikmundem a v řadě dopisů se zmiňoval o cenných archiváliích a možnosti jejich převezení do ČR. M. Zikmund se proto také stal  iniciátorem záchrany obsáhlého Ingrišova archivu jeho dopravy do ČR. Oslovil mnohé instituce, ale zájem o archiv projevil až Dr. I. Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Po smrti E. Ingriše navázal M. Zikmund kontakt s jeho ženou Ninou, která řešila jak smysluplně naložit s pozůstalostí. V prosinci roku 2000 se pro něj do USA vydal M. Zikmund s P. Horkým a M. Náplavou. Pořídili podrobnou evidenci a připravili celkem 42 beden, tj. 1100 kg, respektive 40 000 fotografií a dokumentů, korespondence, knih, notového materiálu  a také negativů i filmů na přepravu do ČR. Převoz archivu uhradilo, díky vstřícnosti tehdejšího ministra Pavla Dostála, ministerstvo kultury. Od dubna 2001 jsou tyto cennosti uloženy ve Zlíně, jako součást Archivu Hanzelky a Zikmunda. Ingrišovo dílo se tak alespoň symbolicky vrátilo zpět do rodné vlasti, kterou  miloval a  chtěl ji po roce 1989 navštívit, což se mu, bohužel pro nemoc nesplnilo. M. Zikmund tak splatil Ingrišovi svůj "dluh" za pomoc, kterou jemu i J. Hanzelkovi poskytl při cestách Jižní Amerikou.
Výstava "Eduard Ingriš - fotografie" kterou bylo možné od dubna 2006 více než půl roku navštívit v plzeňské Velké synagoze byla špičkovou kolekcí fotografií pro kterou z Ingrišova archivu převezeného v roce 2001 z USA vybral plzeňský fotograf  Radek. Kodera  vybral více než 200 většinou dosud nepublikovaných snímků, které se objevily i v katalogu k výstavě.
Kolekce představila dílo E. Ingriše v několika tématických okruzích. Atraktivní byly snímky indiánů z amazonských pralesů či záběry z plaveb na balsovém voru Pacifikem. Zájem vyvolali i další snímky zachycující všední život lidí mnoha jihoamerických oblastí či momentky ze zákulisí práce profesionálních filmových štábů v jihoamerické divočině. Výraznou kapitolu pak tvořily portréty osob, s nimiž se Ingriš na svých cestách a při své práci setkal - lidí významných i docela "obyčejných". Výstavu fotografií E. Ingriše zahájila v neděli 23. 4.2006 osobně manželka Nina Ingrišová, která přijela z rodného Brna, kde žije po návratu z USA. Zahájení doprovodila trampská kapela Sebranka s písněmi Eduarda Ingriše v podání Bohouše Röhricha - Bédi Šedifky, který si s Eduardem  Ingrišem dopisoval od  80. let minulého století.
Výstavu fotografií Eduarda Ingriše měli zájemci možnost shlédnou nejen v Praze, Brně či Zlíně ale i t v Jindřichově Hradci či Uherském Hradišti
O Ingrišovi v Čechách vyšla v posledních letech řada novinových článků  a také jedna kniha - v roce 2004 vydalo nakladatelství JOTA knihu M. Náplavy "Plavby sebevrahů" věnovanou plavbám vorů Kon-Tiki, Tahiti Nui a Kantuta, tedy plavbám T. Heyerdahla, E. Bisschopa a E. Ingriše.
Vyšla i publikace s prostým názvem "Eduard Ingriš 1905-1991" s mnoha černobílými i barevnými fotografiemi a stručnou Ingrišovou biografií. Publikaci vydal v roce 2005 ke 100. výročí narození E. Ingriše zlínský Klub Hanzelky a Zikmunda.
Eduarda Ingriše, díky jeho ženě, připomnělo i brněnské hudební vydavatelství KONVOJ, které ve spolupráci s Ninou Ingrišovou a Kapitánem Kidem vydalo v roce 2009, po desítkách let zapomnění, Ingrišovu příručku Veselé učení kytaru, která se již před II. světovou válkou stala bestsellerem a dočkala se minimálně sedmi vydání.
Co napsat na závěr o slavném Čechovi, po němž zůstalo úctyhodné dílo a kterého ani publikace o českých fotografech ani "Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby" vydaná v roce 1990 (!) neznají? Snad pár slov  z jeho úmrtního oznámení: "Domove můj, já vrátím se ti zpátky, jak chlapec do pohádky, tak pokorně a sám …". Prožil podivuhodný život, který by v jeho rodné zemi neměl být zapomenut - zvláště ne trampským národem.
Můžeme doufat, že v nových encyklopediích již tramp Eduard Ingriš nebude chybět….

Petr Náhlík - Vokoun, T.O. Suché studánky, T.S. Hledači, Plzeň

Česká národní budova v New Yorku je mrtvá, tvrdí Fejk

11. ledna 2011 v 17:18 Clanky jinych autoru
Jiste je vam znam pripad  Ceske narodni budovy v New Yorku, kterou par nepricetnych vlastencu pred casem darovalo soucasne Ceske republice za symbolickou jednu korunu. Pred rokem byl do budovy z Ceska najmenovan rissky protektor Petr Fejk - velka hvezda z Prahy a byvaly reditel prazske zoologicke zahrady (fakt, nekecam). Nyni se Petr Fejk vratil do Prahy s neuspechem a v ceskych novinach si stezuje, ze tam ani nevystupoval Karel Gott a jaky tam byl "nedostatek komunikace". Nedostatek komunikace. Hm. Dle mych informaci Petr Fejk, byt temer urcite je ynzenyr, neumi ani slovo anglicky. No pak se neni co divit, ze lepe komunikoval s divou zveri, pakoni, hrochy, cleny ceske vlady a jinym dobytkem. 

Poctete si:




Jejich sefinko a nas sefinko...

6. ledna 2011 v 22:16 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
A pak aby Amerika nebyla k smichu...

putin
A ted ten nas komedyjant...

ooooobama

Posametova proti-emigrantska propaganda...

6. ledna 2011 v 21:49 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Pani Korcakova (i zde diskutujici) se na Facebooku zminila o ceske nenavisti vuci emigrantum. Neni to ani zdaleka vec davne komunisticke minulosti, ale naopak spis zalezitost posametove proti-emigrantske propagandy - v tomto pripade prostrednictvim popularni hudby. Budu rad, kdyz se tady vyjadrite. Vasi pozornosti doporucuji hlavne cast, kde asi autor veri, ze emigrant ma skutecne pratele jen v Cesku a ze emigrant predstira, ze "zapomel". Emigranti nezapominaji... a moznost, ze bych ja zapomel na vsechny ty ceska svinstva - NA TO PROSTE ZAPOMENTE!!!


A uz se to siri...

5. ledna 2011 v 2:51 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
noviny