Eduard Ingriš – tramp, hudebník a dobrodruh

15. ledna 2011 v 19:52 | Petr Náhlík |  Clanky jinych autoru
aneb "Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci…"
-------------------------------------------------------------------------------------
"Léta jsem si dopisoval i s Eduardem Ingrišem. To jméno dneska mladým lidem už mnoho neřekne, pokud jim nepřipomenete slavnou táborovou písničku Teskně hučí Niagara. Ingriš byl nádherný člověk. Potkali jsme ho v Peru, já ho znal jako herce a dirigenta, za protektorátu se v Alhambře hrálo jeho Rozmarné zrcadlo. Po setkání v Peru zase zmizel za horizontem... Pak jsme si začali dopisovat a trvalo to dlouhá léta. V archivu mám tři objemné fascikly vzájemné korespondence včetně jeho hudebních skladeb a nahrávek s autentickým hlasem. Žil v Kalifornii, zemřel v roce 1991: nesčetněkrát Jiřího Hanzelku a mne zval v době naší zakázanosti, kdy jsme vycestovat nemohli. K tomuto člověku jsem měl hluboký vztah, rozumový i citový."
…tak začíná vzpomínka cestovatele Miroslava Zikmunda v knize "Život snů a skutečnosti" .
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Letos, 12. ledna, uplynulo 20 let od úmrtí Eduarda Ingriše - trampa, hudebníka, dobrodruha, který byl zároveň dobrým filmařem a fotografem. Média (jako obvykle v posledních letech) taková výročí nezaznamenávají. Naštěstí žijí dobré duše, jakou je Eva Gutová, která pracuje v Klubu Průhon v Praze 6 - Řepích. A tak mohli vzdát poctu E. Ingrišovi, alespoň lidé v Praze. Sál klubu  praskal ve švech, tolik  návštěvníků za 20 let ještě neměl! Pro pamětníky - Eva Gutová byla v letech tuhé normalizace dobrou duší Jonáš klubu (klub spřátelených duší divadla Semafor) a pod jeho hlavičkou proběhlo mnoho oficiálně nepovolených folkových koncertů či jiných akcí.
Zpět k Eduardu Ingrišovi. Atmosféru v klubu nelze na internet přenést a tak čtenáře těchto řádek a  tak bych rád návštěvníky stránek hudebního časopisu Music Open upozornil na to,  že již v loňském (105 let od narození E. Ingriše) vyšlo CD Muž, který měl být zapomenut.                 Toto CD,  přináší životní příběh trampa, mořeplavce, fotografa, kameramana, ale především velkého hudebníka. Příběh E. Ingriše sepsal a namluvil Alfréd Strejček, který pro přípravu dokumentu využil jak deníku Eduarda Ingriše, tak seminární práci Vladislava Petráška a také vypravování Eduardovi manželky Niny Ingrišové, která se zpět do České republiky přestěhovala před 8 lety z USA a žije v moravské metropoli Brně, odkud utekla se svými rodiči před Sovětskou armádou. Otec, donský kozák, utekl před bolševiky již jednou - do Masarykova Československa.
Tahle nahrávka může do vašich uší i duší přinést alespoň  část  toho, co měli možnost vyslechnout návštěvníci pražského klubu Průhon ve středu 12. ledna 2010. Tedy stejnojmenný pořad Alfreda Strejčka a Štěpána Raka -  EDUARD INGRIŠ, muž, který měl být zapomenut. Osud světoznámého skladatele, dobrodruha a mořeplavce, autora slavné písně Niagara a hudby k mnoha hollywoodským filmům  jehož neuvěřitelné životni příběhy jsou základem pořadu, ve kterém zazněly některé jeho skladby a písně. Spoluúčinkovali Jan Matěj Rak - kytara, zpěv. Při koncertu je hrou na flétnu doplňoval A.Strejček, na CD František Vlček - zpěv, foukací harmonika.
Nové CD na koncertě představili hned tři členové rodu Ingrišů - manželka Nina, a dva Eduardové - syn a vnuk !!! Syn Eduard má výrazné hudební nadání po otci, a v mládí získal řadu ocenění v USA, což na něj prozradila maminka Nina. Když byl vyzván, tak po skončení promítání usedl za klavír na podiu a z paměti zahrál několik ukázek ze slavných  klavírních koncertů geniálního skladatele Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova, který, podobně jako Ingriš, zemřel v exilu v USA.
Čtenáři tohoto textu a posluchači CD jsou ochuzeni o to, co je možné zažít jen při koncertě "naživo". Hostem večera, uspořádaného ke 20. výročí úmrtí Eduarda Ingriše byla i jeho manželka Nina, která nadšeným divákům promítla téměř hodinu a půl dlouhý film o plavbách E. Ingriše na vorech Kantuta I a II z Peru do Polynésie a doplnila jej zasvěceným komentářem. Komponovaný pořad s promítáním Ingrišových filmů měli možnost vidět statisíce diváků a posluchačů v USA a Kanadě, kde s ním vystupovali Eduard a Nina společně. V Čechách byl pořad v klubu Průhon víceméně ojedinělý. Přitom Nina ingrišová má k dispozici i pořady o splouvání Amazonky či o plavbě plachetnicí z Tahiti do USA.
Třeba se, ale i jinde v Čechách najde osvícené vedení nějakého klubu… Nebo ne?
V pořadu  Alfréda Strejčka a Stěpána Raka zazněla řada Ingrišových skladeb - Když odejde děvče, Až přijde ta chvíle, V dálce čeká Tahiti,  a došlo i na legendární Niagaru. Diváci kromě filmu vyslechli v podání A. Strejčka s napětím celý Ingrišův životní příběh - od "trampského" mládí na chajdě ve Svatojánských proudech, přes první skladatelské úspěchy až po zrození Niagary. Ale také o strastiplné cestě do Jižní Ameriky, přátelství s T. Heyerdahlem,                      H. Haasem či E. Hemingwayem i vyprávění o dalším pestrém životě E. Ingriše v Jižní i Severní Americe, a také vzpomínky Niny Ingrišové.  Alfrédu Strejčkovi se podařilo přenést do našich časů silný příběh i poselství velkého muže naší novodobé historie.
Tento muž, Eduard Ingriš, by neměl být zapomenut.
Petr Náhlík - Vokoun, T.O. Suché studánky, T.S. Hledači, Plzeň

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdo vlastně byl Eduard Ingriš?
Eduard Ingriš se narodil 11.2.1905 se ve Zlonicích u Slaného, ale jeho trampským domovem byly vltavské Svatojanské proudy, kde měl svůj trampský srub a kde získal lásku k divoké vodě aniž tušil, že jednou uvidí nejen Niagaru, ale i Amazonku a Tichý oceán.
Ve Svatojánských proudech, dnes hluboko pod vodami nádrže Slapské přehrady, bylo jedno z nejstarších tábořišť na které jezdila i T. O. Jezdci z Margonu, která v roce 1930 postavila ve stráni nad řekou srub, který jí ale brzy zničil požár. Už za rok vybudovala na stejném místě nový srub Margon, po kterém následovaly sruby další. V roce 1935 už kolem něj stála velká trampská osada i s volejbalovým hřištěm, nazvaná podle prvního srubu Margon. Pod osadou ležel uprostřed řeky ostrov Olšovec zvaný Dynamit, na kterém pravidelně tábořili trampové a vodáci, kteří se zúčastňovali osadních potlachů a sportovních klání. V roce 1937 se T. O. Margon stala součástí nově založených Spojených klubů osad třebenických (SKOT). V té době sem jezdil nejznámější osadník Margonu, E.Ingriš, který svůj srub nazval Nemuzikantskou boudou. Tam jej často navštěvovali hudební a herecké celebrity a včetně španělského kytaristy Angelo Iglesia žáka Andrése Segovii. Protože již tehdy byl Ingriš skvělým fotografem a filmařem, zachytil je na svých fotografiích a krátkých filmech, které se dochovaly dodnes. Při budování Slapské přehrady (1949 - 1954) musela celá osada Margon ustoupit staveništi hráze.
Do roku 1912 byl Eduard Ingriš vychováván prarodiči v Lounech, při toulkách podél řeky Ohře (Ingriš ji nazýval Oharka). a pod svahy Českého středohoří se rozvinula jeho láska k přírodě. Lásku k hudbě u něj probudil otec, výtečný houslista a původně vojenský kapelník. Otec byl železničář a tak se rodina s dalšími dětmi Melanií a Zdeňkem často stěhovala než zakotvila v Praze. V letech 1916 - 1918 se jeho muzikální výchovy ujal benediktinský  klášter Svaté Markéty v pražském Břevnově, kde působil jako vokalista. Od roku 1924 točil vlastní amatérské filmy a angažoval se ve  spolku mládeže Komenský. Na popud rodičů začal po absolvování gymnázia a studiu na učitelském ústavu navštěvovat přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Brzy ale (bez jejich vědomí) přestoupil na pražskou konzervatoř, kterou vystudoval u profesorů Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Jaroslava Křičky a ukončil ji klavírním absolutoriem v roce 1928. Již při studiích přijal v roce 1927 místo tenora a později kapelníka v divadle Aréna na Slupi.
Třicátá léta minulého století se tvářila jako doba velmi zásadových mravů. Například, kdo byl tenkrát dopaden ve stanu bez oddacího listu, šel do basy. O tomto tzv. Kubátově zákoně se samozřejmě hodně psalo v novinách a ředitele a majitele divadla Aréna Fencla napadlo využít mediálního boomu kolem podivného zákonu a napsal libreto "Trampské milování". Pak oslovil skladatele Eduarda Ingriše, aby připsal hudbu. Vzniklá revuální opereta, která se skládala z celé řady výpravných obrazů ve dvou dějstvích. A jedno z nich představovalo večerní náladu s imitací ohně, chatou a zpívajícími trampy. Slavná píseň Teskně hučí Niagara poprvé zazněla v podání mladičké Ljuby Hermanové (!) v roce 1932 a již při premiéře bylo představení diváky přerušeno a píseň musela být opakována.
Eduard Ingriš je i autorem prvního aranžmá slavné polky Jaroslava. Vejvody "Škoda lásky", která pod názvem Beer Barell se spojeneckými vojsky za II. světové války obletěla celý svět. Napsal na 60 muzikálů a operet, (polovinu jako jediný autor) symfonii i operu; drobných skladeb a písní napsal okolo tisíce a řadu z nich nazpíval a nahrál na gramofonové desky R. A. Dvorský. Napsal i tři svazky kytarové školy "Veselé učení na kytaru". V letech 1928 - 1947 jako autor řady revue a operet i jako dirigent prošel většinou pražských scén - od Velké operety přes Varieté, Osvobozené divadlo, Divadlo Járy Kohouta, Alhambru až po Městské divadlo na Královských Vinohradech, Tylovo divadlo, Stavovské divadlo atd. Značného úspěchu dosáhly jeho operety U panského dvora (1938), Melodie srdcí (1941), ale nejúspěšnější jeho operetou se stalo "Rozmarné zrcadlo". Bylo uvedeno v 1600 (!) reprízách a hrálo se pět let! Ingriš  ve 30. letech  řídil i klasická díla jiných autorů - Polskou krev O.Nedbala ale i Giudittu F.Lehára, jejíž premiéry se skladatel s pochvalným uznáním zúčastnil. Ingriš si se svým sborem zahrál v roce 1934 i ve filmu "Život vojenský život veselý" zpívajícího vojáka - nezpíval svůj text, ale píseň s textem L.Broma a S.Razova. Mezi světovými válkami patřil Ingriš mezi nejúspěšnější a nejplodnější autory, jeho tvorbu nahrávaly všechny významné gramofonové firmy a i on sám hrál a zpíval svoje písně. Tehdy vzniklo i jeho přátelství s významnými kulturními osobnostmi umělecké avantgardy - s K. Hašlerem, F.Futuristou, E.Fialou, E.A.Longenem, J.Kohoutem, V.Burianem, J. Ježkem, J. Werichem, J. Voskovcem i R. A. Dvorským. Pražský rozhlas vysílal pravidelné Ingrišovy půlhodinky, ve kterých Ingrišovo kvarteto a Ingriš Babies zpívali jeho skladby, které vycházeli zároveň na gramodeskách a tiskem. Do roku 1947 napsal hudbu k 11 krátkým  filmům, včetně filmu "Práce je jako písnička" pro firmu Baťa.
V roce 1944 jej kniha H.Rittingera "Sjížděl jsem dravé řeky" inspirovala k novoročnímu předsevzetí: "Až tato válka skončí a my budeme moci opustit tento koncentrák (náš stát), odjedu do míst, kde se lidé nezabíjejí." Již koncem roku 1947 pochopil, kam směřuje vývoj v naší zemi a vyrazil s 50 dolary bankovního přídělu a dvěma zavazadly do Jižní Ameriky, kde měl dohodnuté místo v orchestru v Argentině. Cesta lodí byla dlouhá a "Vítězný únor" 1948 ho zastihl nedaleko slavné pláže Copacabana a udělal z něj nežádoucí osobu z komunistické země! Skončila mu  platnost brazilského víza a Argentina mu odmítla vízum vydat. Odjel tedy do Belému, kde získal falešné doklady a nasedl na loď plavící se proti proudu Amazonky. Teprve na cestě se začal učit španělsky. Po devíti měsících se po překročení Kordiller dostal do peruánské Limy. Z Limy se pak vydával na dobrodružné výpravy - vždy s fotoaparátem a kamerou  -  po Amazonce, na sjezd řeky Hualaggy na voru, výstup na sopku Místy, jezero Titicaca, Machu Picchu i do Kordiller, kde se v roce 1949 setkal s J. Hanzelkou a M. Zikmundem a doprovázel je na ostrovy Las Chinchas u pobřeží Peru, kde s nimi spolupracoval při natáčení filmu Ostrovy miliónů ptáků.
Poté co zakotvil v  Limě, seznámil se s kolonií Baťovců a vyučoval děti v jejich rodinách hudbu. Spolu s krajany založil České divadlo v Peru a při slavnostech krajanského spolku uváděl své nové hry a písně - vydal dvě alba Písně z  Peru. Svoji píseň "Peru mi amor" věnoval manželce prezidenta Peru a vynesla mu peruánské občanství! Ještě v Československu řídil Ingriš Symfonický orchestr města Prahy, v Limě pak Peruánský státní symfonický orchestr, s nímž natočil na gramodesku vlastní symfonii "Pod peruánským nebem". V roce 1951 se zúčastnil několika fotografických soutěží. Vyhrál sedm prvních cen a předstihl i profesionály. Výstavu oceněných snímků zhlédl i americký vicekonzul Loren McIntare, zastupující i zájmy Holywoodu, který Ingriše vyhledal s přáním naučit se od něj fotografovat.
Ať již jako kameraman, či v jiných profesích, pracoval Ingriš před odjezdem do Ameriky pro filmová studia v Československu i Německu. V letech 1951 - 1954 pracoval jako kameraman pro brazilské, argentinské i americké společnosti při natáčení řady filmů: 1951 - Cataratas de foz doo Iquacu (Vodopády na řece Iguazú), Las Esmeraldas perdidas de la Isla-Tika, La revina en la selva; 1952 - Sabotaje en la selva (Sabotáž v džungli) - o natáčení Ingriš napsal: "…hlavní roli ztvárnila jihoamerická krasavice Pilar Pallete. Během filmování přiletěl vlastním letadlem velký americký herec John Wayne a pobyl s námi několik dní. Vzešla z toho láska na první pohled - při mé kytaře. Po odletu John Wayne poslal Pilar letenku do Hollywoodu s nabídkou svatby. Pamatuji se, že Pilar se mě ptala, zda to má přijmout. Zanedlouho jsme četli v novinách, že jela na svatební cestu s Johnem W.  jeho vlastní yachtou na Havaj…"; 1953 - Cocoblo; 1954 - Johnson motors jungle film, Polonesa in a-major;1953 - 54 série 13 filmů Adventure is my bussines (dobrodružství je můj byznys - při natáčení těchto filmů byl Ingriš prohlášen za mrtvého, poté co na něj během natáčení v pralese u Rio Napo skočila puma. Zprávu pustil do světa jeho těžce raněný pomocník, když se probral po útoku pumy v nemocnici a Ingriše tam nenašel. Zprávu otiskl v roce 1953 i krajanský list Náš domov v Kanadě odkud ji zřejmě převzalo převzalo vysílání Svobodné Evropy. Z Mnichova byla zpráva o jeho úmrtí do Československa oznámena spolu se vzpomínkovým pořadem z jeho skladeb, brzy byla ale zpráva odvolána.
Díky McIntarovi fotil Ingriš pro časopisy Time i Life, ale jednou od něj dostal nečekanou nabídku - pracovat pro Thora Heyerdahla, který přeplul Pacifik na balzovém voru Kon-Tiki a nyní sháněl dobrého fotografa pro pořízení snímků do své knihy o incké kultuře. Toto setkání bylo pro Ingriše osudové - 4.12.1955 a 12.4.1959 - se  vydal dvakrát  (poprvé ztroskotal !) na voru s vlastní posádkou z  Peru do Polynésie. Potvrdil teorie Thora Heyerdahla a také to, že úspěšná plavba voru Kon-Tiki nebyla náhodou. Na Tahiti se spřátelil s účastníkem plavby voru Kon-Tiki, švédským spisovatelem Bengtem Danielsonem a setkal se i s potomkem malíře Paulu Gauguina.. Protože krátce před druhou cestou zahynul při plavbě opačným směrem Francouz Eric de Bisshop na voru Tahiti Nui, peruánské úřady Ingrišovu žádosti o povolení druhé plavby zamítnuly. Povolení plavby voru Kantuta II. pro Ingriše osobně zařídil prezident Peru - Manuel Prado, který jej jako ctitel klasické hudby znal velmi dobře jako dirigenta. Při zpáteční plavbě z Tahiti (3.10.59) nabídl své zkušenosti Henry W. Taftovi, vnukovi bývalého prezidenta USA a pak na jeho plachetnici Blue Sea navštívil Velikonoční ostrov, ostrov Pitcairn, kde žijí potomci vzbouřenců z lodi Bounty i Robinsonův ostrov (Juan Fernandez), kde žil Alexander Selkirk (Robinson Crusoe).
Když v roce 1957 v Peru, na pobřeží u Capo Blanco, natáčela společnosti Warner Brothers záběry pro film Stařec a moře, byl u toho i autor románu, Ernest Hemingway. V časopise Life se dočetl o Ingrišových plavbách a požádal producenta filmu, aby jej našel a získal jako poradce pro natáčení. Ingriš nabídku přijal a při filmování se s ním spřátelil.
Ingrišovi vlastní filmy z cest, k nimž složil a nahrál vlastní hudbu a v nichž dokumentoval svá dobrodružství, jej proslavily i v USA. V roce 1958 odjel poprvé do Los Angeles se svým filmem o Kantutě. Společnost Bill Burrud - zastupovaná českými krajany Pelcem a Krátkým - jej podvodně připravila o autorská práva k filmu o Kantutě, Ingrišův filmový materiál sestřihala na 30 minut a  vydělávala na  jeho promítání v televizi po celých USA. Ingriš se vrátil do Peru, ale kvůli soudům se  roce 1962 vrátil do USA znovu. Bylo to v době "kubánské jaderné krize" a jeho letadlo hurikán zahnal až ke Kubě. Pilot se bál Castrova režimu tolik, že po riskantním letu, přistál jen se zbytky paliva na Miami.
V roce 1963 se Ingriš  vrátil do Los Angeles znovu (originály svých filmů získal soudně zpět až po 10 letech) a žil tam do roku 1972. V červenci 1964 byl v Los Angeles ustanoven Výbor české katolické misijní osady - jeho členem, ve funkci ředitele kůru, byl i Eduard Ingriš. V Los Angeles se poznal s Ninou Karpuškinovou, zpěvačkou a herečkou, která hrála hlavní roli v jedné z jeho operet - svůj věk (59 let) - na který rozhodně nevypadal, jí ale prozradil těsně před svatbou. Nina byla o 26 (!) let mladší  -  narodila v Brně 14.6.1931 v rodině, která před bolševiky utekla poprvé ve 20. letech z Ruska a pak musela znovu utéct dál na západ - vlakem z Brna v květnu 1945. Oženil se s ní 5.6.1965 a vychovali spolu syna Eduarda, rovněž hudebníka a režiséra.  V Kalifornii se spřátelil s mnoha  osobnostmi jako byl Igor Stravinskij, herci Spencer Tracy, Marylin Monroe a další filmové hvězdy.
Ingriš si dlouhá léta dopisoval s T. Heyerdahlem, který jej v roce 1965 navštívil v Kalifornii a nabídl mu místo v posádce expedice Ra. E.Ingriš tehdy musel jeho nabídku s těžkým srdcem odmítnout, protože Nina byla těhotná a on měl uzavřenou smlouvu na tříletou šňůru s besedami o svých cestách po celých USA a Kanadě. Z kopií filmových materiálů z obou plaveb Kantuty sestavil film "Kantuta in the wake of the Kon-Tiki", který v roce 1967 zvítězil v soutěži cestopisných filmů v kalifornské Laguna Beach. V roce 1972 se Ingrišovi přestěhovali do pohoří Sierra Nevada, kde si postavili dům u jezera v nadmořské výšce cca 2000 metrů  nad mořem na South Lake Tahoe.  V letech 1968 - 1979 manželé Ingrišovi cestovali Severní Amerikou a Kanadou s přednášky a promítáním filmů z  Ingrišových cest. V letech 1954 - 1959 natočil Untamed Amazon (nezkrocená Amazonka), Kantuta I.; 1955 -  Three faces Peru (tři tváře Peru); v letech 1959 - 1960 natočil film Kantuta II., Sailing The South Seas (Plachtění po Jižních mořích); 1961 - The galant one (Hudbu složil a orchest řídil Ingriš) - hudba k tomuto filmu byla navržena na Oscara, ale nakonec jej nedostal; 1962 - 72 film Voyage of la Kantuta. Jeho filmy se promítali ve více než 600 městech.
V roce 1979 Ingrišovi zakotvili natrvalo opět v Lake Tahoe v Kalifornii kde si pořídili obchod se zdravou výživou, který vedla Eduardova manželka Nina. Ač polovinu života strávil v Americe, zůstal Eduard Ingriš navždy Čechem a s krajany se vždy rád stýkal - ať již s J. Hanzelkou a M. Zikmundem v Jižní Americe, tak i s R. Frimlem, J. Voskovcem, W. Matuškou či cestovatelem J. Havlasou a dalšími krajany a emigranty žijícími v USA. Ve svém domě na South Lake Tahoe i ve stáří učil nejen svého syna, ale i děti svých přátel na klavír a tam také ve společnosti českých přátel zněly často staré trampské písně. Mezi nimi i ty jeho - Slib mi že nebudeš plakat, Kytara a ty, Moje malá chata, Tuláku chudý, Až přijde ta chvíle, Když odejde děvče, …V USA jsou dodnes v oblibě Ingrišovi písně z 50.let - Let´s go to Polynesia a Blue Sea.
V roce 1983 poslal Ingriš materiály dokumentující jeho dobrodružný život J. Škvoreckému do kanadského Toronta, který jimi byl fascinován a obratem jej požádal o sepsání pamětí a měl veliký zájem o jejich vydání v nakladatelství "68 publishers". V roce 1985 Ingrišovi k 80. narozeninám poslal blahopřání prezident USA R. Regan. K napsání pamětí bohužel nedošlo, tento záměr zhatila krutá nemoc. V roce 1991, měsíc před svými narozeninami, 12. ledna zemřel v nevadském Renu. Jeho popel byl převezen zpět do vlasti, do rodných Zlonic, kde se v 21. 7.1991 v chrámu Nanebevzetí P. Marie konalo poslední rozloučení. V  roce 1994 byla ve Zlonicích otevřena jeho pamětní síň jako součást Památníku A.Dvořáka.
Pro komunistický režim Eduard Ingriš neexistoval a jeho úspěchy měly být občanům Československa utajeny. Mlčení v Československu prolomila po řadě let až jeho neteř Melanie Neřoldová, která v roce 1969 napsala a "propašovala" krátký článek o Ingrišovi do redakce časopisu Lidé a země, a kde i přes počínající komunistickou "normalizaci" vyšel pod názvem Čech na balzovém voru přes Pacifik v prvním čísle roku 1970. O to větší radost můžeme mít my trampové z toho, že velký článek o jeho cestě na voru do Polynésie napsal trampský písničkář Tony Hořínek a publikoval jej v pionýrské Stezce v roce 1975.
Díky Tonymu Hořínkovi bylo v té době vydáno i pár Ingrišových písní na LP deskách. Samostatné CD, věnované Ingrišově tvorbě vyšlo až v samostatné ČR. Vydal je Český rozhlas v roce 2003. Ve výběru G. Gösssela pod názvem "Chci věčně vzpomínat" vyšlo na CD  24 Inrišových skladeb v původních nahrávkách z let 1930 - 1944.
Eduard Ingriš si dlouhá léta dopisoval s  cestovatelem M. Zikmundem a v řadě dopisů se zmiňoval o cenných archiváliích a možnosti jejich převezení do ČR. M. Zikmund se proto také stal  iniciátorem záchrany obsáhlého Ingrišova archivu jeho dopravy do ČR. Oslovil mnohé instituce, ale zájem o archiv projevil až Dr. I. Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Po smrti E. Ingriše navázal M. Zikmund kontakt s jeho ženou Ninou, která řešila jak smysluplně naložit s pozůstalostí. V prosinci roku 2000 se pro něj do USA vydal M. Zikmund s P. Horkým a M. Náplavou. Pořídili podrobnou evidenci a připravili celkem 42 beden, tj. 1100 kg, respektive 40 000 fotografií a dokumentů, korespondence, knih, notového materiálu  a také negativů i filmů na přepravu do ČR. Převoz archivu uhradilo, díky vstřícnosti tehdejšího ministra Pavla Dostála, ministerstvo kultury. Od dubna 2001 jsou tyto cennosti uloženy ve Zlíně, jako součást Archivu Hanzelky a Zikmunda. Ingrišovo dílo se tak alespoň symbolicky vrátilo zpět do rodné vlasti, kterou  miloval a  chtěl ji po roce 1989 navštívit, což se mu, bohužel pro nemoc nesplnilo. M. Zikmund tak splatil Ingrišovi svůj "dluh" za pomoc, kterou jemu i J. Hanzelkovi poskytl při cestách Jižní Amerikou.
Výstava "Eduard Ingriš - fotografie" kterou bylo možné od dubna 2006 více než půl roku navštívit v plzeňské Velké synagoze byla špičkovou kolekcí fotografií pro kterou z Ingrišova archivu převezeného v roce 2001 z USA vybral plzeňský fotograf  Radek. Kodera  vybral více než 200 většinou dosud nepublikovaných snímků, které se objevily i v katalogu k výstavě.
Kolekce představila dílo E. Ingriše v několika tématických okruzích. Atraktivní byly snímky indiánů z amazonských pralesů či záběry z plaveb na balsovém voru Pacifikem. Zájem vyvolali i další snímky zachycující všední život lidí mnoha jihoamerických oblastí či momentky ze zákulisí práce profesionálních filmových štábů v jihoamerické divočině. Výraznou kapitolu pak tvořily portréty osob, s nimiž se Ingriš na svých cestách a při své práci setkal - lidí významných i docela "obyčejných". Výstavu fotografií E. Ingriše zahájila v neděli 23. 4.2006 osobně manželka Nina Ingrišová, která přijela z rodného Brna, kde žije po návratu z USA. Zahájení doprovodila trampská kapela Sebranka s písněmi Eduarda Ingriše v podání Bohouše Röhricha - Bédi Šedifky, který si s Eduardem  Ingrišem dopisoval od  80. let minulého století.
Výstavu fotografií Eduarda Ingriše měli zájemci možnost shlédnou nejen v Praze, Brně či Zlíně ale i t v Jindřichově Hradci či Uherském Hradišti
O Ingrišovi v Čechách vyšla v posledních letech řada novinových článků  a také jedna kniha - v roce 2004 vydalo nakladatelství JOTA knihu M. Náplavy "Plavby sebevrahů" věnovanou plavbám vorů Kon-Tiki, Tahiti Nui a Kantuta, tedy plavbám T. Heyerdahla, E. Bisschopa a E. Ingriše.
Vyšla i publikace s prostým názvem "Eduard Ingriš 1905-1991" s mnoha černobílými i barevnými fotografiemi a stručnou Ingrišovou biografií. Publikaci vydal v roce 2005 ke 100. výročí narození E. Ingriše zlínský Klub Hanzelky a Zikmunda.
Eduarda Ingriše, díky jeho ženě, připomnělo i brněnské hudební vydavatelství KONVOJ, které ve spolupráci s Ninou Ingrišovou a Kapitánem Kidem vydalo v roce 2009, po desítkách let zapomnění, Ingrišovu příručku Veselé učení kytaru, která se již před II. světovou válkou stala bestsellerem a dočkala se minimálně sedmi vydání.
Co napsat na závěr o slavném Čechovi, po němž zůstalo úctyhodné dílo a kterého ani publikace o českých fotografech ani "Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby" vydaná v roce 1990 (!) neznají? Snad pár slov  z jeho úmrtního oznámení: "Domove můj, já vrátím se ti zpátky, jak chlapec do pohádky, tak pokorně a sám …". Prožil podivuhodný život, který by v jeho rodné zemi neměl být zapomenut - zvláště ne trampským národem.
Můžeme doufat, že v nových encyklopediích již tramp Eduard Ingriš nebude chybět….

Petr Náhlík - Vokoun, T.O. Suché studánky, T.S. Hledači, Plzeň
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jaomir Masa Jaomir Masa | E-mail | Web | 16. ledna 2011 v 2:07 | Reagovat

Mily pane Rossi
moc vam dekuju,. Vedel jsem o Ingrisovi, nevim uz ani odkud, ale ja leccos vim, co se obecne nevi, i kdyz s tim nechodim na havelskej trh.
Ano, tady se narodilo nadrumerne mnoho nadanych ba genialnich lidi, jenze zatimco jinde si je vazi, tak tady je ubijeji klackama. To je zdejsi zakon. Moc vam dekuju za toho Indriše. :-P

2 Eliska D. Eliska D. | Web | 16. ledna 2011 v 12:20 | Reagovat

Dobrý den,
mám velmi talentovanou kamarádku co psaní článků se týče. Myslíte, že byste měl zájem po zaslání ukázky některé její práce zveřejnit?
pokud byste mi odpovědel na blog, byla bych Vám velmi vděčná:)
E.D.

3 Jaromir Masa Jaromir Masa | 16. ledna 2011 v 13:46 | Reagovat

[2]: Ano prosim zaslete vsechny jeji plody prace zde na tuto adresu kde je vyber mozny pro celou ceskou spolecnost ktera ma zajem o ni. Tesim se na vas  prispevek - Jarda Masek.

4 Mirek Mirek | E-mail | 17. ledna 2011 v 12:52 | Reagovat

[1]: Tak to jste napsal naprosto přesně. Místo lidí, kteří něco umí, nám jen z médií předhazujou různé náhražky, jejichž skutečný význam se blíží nule (Havel - jeden příklad za všechny). Funguje to skvěle. Když člověk o někom neslyší ani ve škole, ani z rádia, ani z televize, je zapomenut, protože těch pár lidí, co se o něm informací dopátrají, to moc velkému okruhu lidí nepředá. Tragičtější než případ Ingriše je určitě případ Zelenky. Protože psal církevní hudbu a ještě latinsky, nevoněl nikomu od obrozenců přes Hrad (Masaryk a jeho partička), komanče, až k neokomančům. Takže dneska ho v Čechách nezná nikdo, i když je asi lepší než Bach. Ještě že to zachraňují Švýcaři nebo Holanďani, ale je smutné vidět videa na youtube bez jediného českého komentáře, zato s komentářem "what a beautiful czech music".

5 Zápaďák Zápaďák | E-mail | 18. ledna 2011 v 4:14 | Reagovat

Pane Náhlík,

Tímto veledlouhým, ale uchvacujícím a poučným článkem jste mi udělal obrovšťánskou radost. Nevim jak jste na tom s jazykem Londona, Stevensona, ap., tak to specielně pro vás píšu s diakritiky na emerický klávesnici, aby se vám to líp četlo. Rostíku, díky za zveřejnění, pokud bys někdy měl cestu k nám do Skalistejch, třeba před rozvernym hurikánem, co by ti na pláži sfoukl pěnu z píva, dej vědět, pozvu tě na točený český, mnichovský, nebo vídeňský pivčo v místní český hospodě. Já si teda dám limču, abys věděl, já s chlastánim přestal už dávno.
    Musím se však přiznat k velké díře v mém jinak širokém i hlubokém vzdělání a zkušenostech z života i toulek mnoha zeměmi. Přestože jsem jako kluk vyrostl četbou dvou svazků Junáka, Rychlých šípů, Londona, atd., a Niagaru zpíval u Sázavy pod Medníkem už v rané pubertě, pan E. Ingriš mi tak nějak vypadl. Váš důkladný popis života slavného i skromného ‚pana Čecha‘, za kterého se krajan nikde nemusel stydět tuto díru ovšem zacpal. Velmi mne dojal příběh s J. Duke Waynem a budoucí chotí s českou muzikou. Vloni začátkem října jsem s dcerou stál v Údolí monumentů (patří kmeni Navajo, tkaji hezký koberce a ze stříbra a tyrkysu vyrábí krásný šperky) na jazykovém výčnělku útesu, kde stávali John Ford a J. Wayne a debatovali o natáčení klasických westernů. A přivalily se také dávno zasuté vzpomínky.
Jako študáci jsme v půli 60‘ pod záštitou T.O. Bílý kříž (šerif Boja †2005) založili T.O. Trilobit (šerif Béďa). Neměl jsem usárnu, ani battledress, ale pravý tele po prastrýci z Anabáze a důstojnický sako po jinym prastrýci, poručíku a válečnym pilotu pod Masarykem; kámoši a vůbec kdekdo mi to záviděl a Snb mi nikdy zakázaný zlatý knoflíky se lvem s !korunou! na hlavě neuřízla. Byli jsem skalní trampové i v muzice, byly písně hospodské, vlakovky a k ohni a nikdy jsme to nemíchali. V partě byly 2 kytary, mandolína a banjo, jezdili jsme i na vodu a hlavně pod širák, a to už mi zůstane až do smrti. Toulám se takto v zimě v létě Alpami, Skalistými, Sierrou Nevadou i Kolorádským plató, na lehko a pod hvězdami. Na opravdickej potlach (tedy potlač), či powwow zde jezdím k Indiánum; tančit s nima u plápoláku je fakt zážitek. Není to jen slezina jednoho kmene (dnes národa), ale mnoha, zde na americkém Z a JZ jde o Sioux, Blackfoot, Shoshone, Arapaho, Cheyenne, Crow, Cherokee, Nez Perce, Utes, Apache a Navajo (vyslov navaho). Proto mi vadí přezdívat rudé svoloči ‚komančové‘; to si národ Comanche nezaslouží, hodil bych do placu.
Díky tátovi a mámě mám taky rád klasiku i jazz, takže Amíkum hraju nejen trampské písně, ale i V+W+J a Waldu; moc se jim líbí „Houpy hou, Život je jen náhoda (uvádim jako „Bohemian Blues“), Svítá a Zuzana“. Před 35 lety jsme s partou na potlaších ve Švajcu pod Alpami, nebo v Juře vyhrávali 1. cenu za trojhlasné aranžmá ‚Dívenko slib mi‘. Až do této soboty jsem nevěděl, že je od E. Ingriše; o to ji budu mít radši. Koncem 70‘, než jsem odjel na vandr za Velkou louži a zapustil kořeny v podhůří vysněných Skalistých, jsme s jinou partou pořádali ve Švajcu krajanské a nabité koncerty s tímtéž repertoárem v trojhlasém podání za účasti spisovatele Jardy Vejvody (Plující andělé, letící ryby) a kromě muziky si utahovali ze souhů: Ále, vy slavíte výročí svatby, a depa ste se se starym scukli? Bylo to romantický, soužko důvěrnice, von prásknul mě, já jeho a brali jsme se v base...
Pevně doufám, že se s Eduardem, až i mně vyprší čas, na Věčných lovištích setkám na Potlachu se samotným Manitou. Hau (‚hello‘ pouze v řeči Lacota/Dacota Sioux).

6 Petr Náhlík Petr Náhlík | 18. ledna 2011 v 11:13 | Reagovat

Vážení čtenáři tohoto článku o Eduardu Ingrišovi,
jen díky kamarádovi Sandymu jsem se dozvěděl, že můj článek o Eduardu Ingrišovi byl zveřejněn na tomto blogu, ač byl určen pro zcela jiný web.
V zásadě proti zveřejnění svého textu nic nemám. Jsem rád, když se s příběhem Eduarda Ingriše, kterého prezident ČR, jistý V.K., jako nejvyšší představitel ČR dlouhodobě odmítá ocenit, seznámí co nejvíce Čechů, ať již v ČR nebo ve světě.
Nevůle k ocenění asi bude dána tím, že pro svoji vlast Eduard Ingriš udělal více než V.K.
Považoval bych ale za slušné, když ten, kdo článek jiného autora někde vyvěsí, požádal autora o souhlas s jeho zveřejněním. Aby někdo publikoval můj text na svém blogu, to se mi dosud, ani v post socialistických Čechách, nestalo.
Překvapuje mne, že mezi exulanty se taková věc stala. Od nich bych to opravdu nečekal.

Petr Náhlík - Vokoun

7 Ross Hedvicek Ross Hedvicek | 18. ledna 2011 v 15:07 | Reagovat

Pane Nahliku, clanek jsem tu postoval ja. Nejsem exulant, ale emigrant, slovo "exulant" mne urazi, protoze implikuje velkou davku ceskeho vlastenectvi. Clanek jsem dostal primo od pani Niny Ingris, se kterou se zname dlouha leta a povazoval jsem to tedy za schvalene ke zverejneni a nebo za "public domain". Vidim dve moznosti jak to vyresit:
1) Vy prijmete me vysvetleni, uz jen proto ze v clanku jste kreditovan jako autor, coz vy Cesi rozhodne nedelate emigrantovi jako ja a plagiarizujete kde to jde.
2) Budete nadale cesky pohorsen, ja se vam omluvim, clanek zrusim a vy prijdete o nekolik tisic ctenaru u vaseho docela hezkeho clanku.
Vyberte si.

8 Petr Náhlík Petr Náhlík | 18. ledna 2011 v 21:01 | Reagovat

[7]:Děkuji za vysvětlení, s paní Ninou Ingris se také řadu let znám a oba články jsem jí poslal s tím, že si je ode mne vyžádala redakce časopisu www.musicopen.cz, ale že nevím v jakém rozsahu je "otisknou". Nakonec v Čechách otiskli jen reportáž bez životopisu E.Ingriše, takže oba články klidně nechte přístupné čtenářům vašeho blogu.
Kdybyste Ninu Ingris požádal o můj e-mail určitě by vám jej dala. Ostatně dlouhá léta jste mi posílal e-mailem Vaše texty.
Co se týče vašeho názoru "vy Češi... plagiarizujete kde to jde" tak tento způsob zobecňování mi připomíná  výroky z Rudého práva "Ti Havlové, Vaculíkové" tj. je ze slovníku lidí, které vy ani já dost dobře nesnášíme. Takže to více nebudu komentovat.
Téma exulant versus emigrant je také na dlouhou debatu. V okruhu lidí, kde se já pohybuji je jako "exulant" vnímán člověk, který odešel z Čech kvůli svobodě "názorové" (filosofické, náboženské..) a "emigrant" je vnímán jako člověk, který odešel spíše z důvodu svobody "ekonomické či profesní".
Většina z těch, kteří přijeli do Čech po roce 1989 (a se kterými jsem měl možnost mluvit) se charakterizovala spíše jako exulanti. Slovo emigrant má "díky" bolševikům v Čechách spíše pejorativní nádech...

Přeji vše dobré Vám i čtenářům vašeho blogu.

Petr Náhlík - Vokoun

9 ghost ghost | 19. ledna 2011 v 7:07 | Reagovat

[8]: V rade veci s vami rad souhlasim, ale ohledne exulant/emigrant jste jeste pod vlivem VUMLu & Consorten.

Pisu o necem, co znam bohuzel na vlastni kuzi. Exulant si vybral, emigrant je obecnejsi kategorie a zahrnuje (zejmena i)ty z politickych duvodu (verim, ze si neco podobneho dovedete predstavit).
Treba ja jsem nemoh na pohreb sve mamy, protoze jsem byl mezitim lidovym rtezimem odsouzen k 30 mesicum natvrdo.

10 G F G F | 19. ledna 2011 v 8:04 | Reagovat

Zhledl jsem cesky film 3 roky v pekle (natoceny volne dle knihy E Bondyho - nekomformniho marxisty a spolupracovnika STB)
Technicky je to film velmi dobry (prace kamery)ovsem - ten kameraman pochazel ze zapadni Evropy.
Jinak je to dilko znacne depresivni , nejak jsem nemohl po tom usnouti.
Note: E Bondy vedl zivot velmi nekomforni - ovsem prekvapive spal v pizamu ,jako obycejny  malomestak a to se mu vymstilo....jo bozi mlyny melou pomalu. :-(

11 Jirina Korcakova Jirina Korcakova | E-mail | 19. ledna 2011 v 13:54 | Reagovat

Pane Náhlíku,

Strašně moc se omlouvám, že jsem sem na tento blog opět zabloudila, já bych se jenom trošku chtěla zastat pana Hedvíčka. Víte, pro mne je důležitá myšlenka vašeho článku, jeho obsah a osobnost pana Ingriše, a odpusťte, já jsem strašně ráda, že mne váš text neminul, že nám jej pan Hedvíček nabídnul, že jsem neprošla jen tak bez zájmu kolem a mohla jsem si váš text přečíst. Seznámila jsem se tak s panem Ingrišem a to je dobře. Já se obávám, že například moje generace ve velké většině pana Ingriše vůbec nezná a měli bychom ho znát! Musím se přiznat, že jsem o něm opravdu nic nevěděla, ale hned jsem si vzpomněla, že právě to "Veselé učení na kytaru" jsme měli doma! Já jsem si v tom strašně ráda četla, bylo to fakt zábavné, ale bohužel jsem neměla tu kytaru, víte, my jsme na tom tenkrát byli opravdu zle, no ale náš David, který se narodil v roce 1968, tak ten už v dobách svého dospívání  kytaru měl, já jsem na ní šetřila několik zájezdů a pak si ji šel se mnou koupit tady v Praze, tak tenhle David, co byl v roce 1968 pojmenován podle Davida a Goliáše,  se podle té příručky učil na tu kytaru hrát! A naučil se dobře, aspoň myslím! A bral si tu kytaru všude: na tramp a na vodu a mohl dělat spoustu věcí, které my jsme dělat nesměli a ani by nás to nenapadlo a pořád to ještě bylo málo. Jeho otec také emigroval, já se musím přiznat, že ty spory kolem exilu a emigrace nechápu, pro mne to byla politika všechno, ale to je v tomto případě nepodstatné. David už si dávno šel svojí cestou a já také. Důležité je, že jsme ani on ani já a to už máte nejméně dvě generace, spoustu věcí nevěděli, protože jsme nepotkávali vždycky ty správné lidi, například pana Hedvíčka, a nebo tedy z dovolením vás, pane Náhlíku.  Tak já vám tedy, pane Náhlíku, děkuji a dovolte mi, abych poděkovala také panu Hedvíčkovi. A přeji vám v životě hodně, hodně štěstí. Jo a ještě, sice to není důležité, ale David je můj synovec.

12 Ross Hedvicek Ross Hedvicek | 19. ledna 2011 v 14:50 | Reagovat

[8]:Pane Nahliku, dekuji za vase svoleni vas clanek zde ponechat. Je na vas, v jakem ohruhu lidi se pohybujete - tady u nas emigrant rozhodne pejorativni neni. Uplna zkratka je, ze exulant odesel, aby se po zmene rezimu vratil, emigrant odesel, aby se nevratil(s ekononikou to nemelo nic spolecneho). Ti, kteri se po roce 1989 vratili do CSSR, maji s lidmi jako ja (ve vetsine pripadu) pramalo spolecneho a vice versa.

13 ghost ghost | 19. ledna 2011 v 20:24 | Reagovat

[11]: Jen doufam, ze vas synovec David neni ten stalker. :-(

14 Moe Moe | E-mail | 20. ledna 2011 v 2:25 | Reagovat

Jak nekdo napsal drive:
Exulant odešel s tím, že se jednou vrátí.
S takovým úmyslem odcházel v roce 1628 z Růžového paloučku exulant Jan Amos Komenský. Jako biskup Jednoty bratrské se nemohl svým přesvědčením podřídit náboženství cizí rakouské vlády u nás po Bílé hoře. Emigroval tak nejprve do Polska, pak do Anglie a konečně do Holandska, kde zemřel v roce 1670 v Nardenu.
Exulanti jsou teda v dobre spolecnosti.

15 Jirina Korcakova Jirina Korcakova | E-mail | 20. ledna 2011 v 14:59 | Reagovat

[13]:Myslíte Davida Wernera, nebo jak se jmenuje? Pane Ghoste, tak ten pronásleduje také mne (rovněž pod jménem Ota Flick, či tak nějak) a já jsem ho už dávno dala do spamu. Psal mi na můj e-mail i na facebook, nevím, kde k němu přišel, a nedovedete si představit, jak sprosté věci mi psal a jak hrozně mi nadával! Já vůbec nechápu, jakou odezvu očekával! Snaží se proniknout do soukromí druhého člověka, nejslušnější oslovení je u něj ty krávo nedojená a myslí si, že se s ním budu snad i přátelit? Tady se mnou nikdo nejednal obzvláště slušně, ale to nebylo nic proti tomu, jaké sprosťárny mi psal on. Takže pane Ghoste, neurážejte prosím mého synovce. Můj synovec nikdy neemigroval (emigroval jeho otec), ale i kdyby emigroval, takhle sprostě by s nikým nejednal. A to že se jmenuje David - David se jmenovala také socha od Michelangela Buonarotti a hle! jaký rozdíl! Už sama socha nese vznešenou myšlenku, škoda, že můj synovec tak krásný není, o myšlenkách a jazyku stalkerů a Davida Wernera ani nemluvím! O_O

16 ghost ghost | 20. ledna 2011 v 15:58 | Reagovat

[15]: Dekuji za vysvetleni, a muj soucit. A nebudeme rozebirat, proc decka dostavaji ta ktera jmena.

17 Jirina Jirina | E-mail | 20. ledna 2011 v 16:54 | Reagovat

No fajn. Vždyť já nic neříkám. Zdá se, že do vás se pustil také! Můj soucit! A jméno David se mi náhodou moc líbí! :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama