Září 2011

Jak jsem se stal stavebnim inzenyrem.

3. září 2011 v 3:54 | Milan Rezabek |  Clanky jinych autoru
Jako Plzenak, osvobozeny americkou armadou, muj okamzity a zivotni hrdina se stal gen. George S. Patton, vedle ktereho jsem stal na tribune s tatou, ktery byl dustojnikem ceske armady. Nejak se mu podarilo zachranit (pod trestem smrti nebo koncentrakem) svoji starou uniformu a byl pozvan na prehlidku. O Pattonovi se mi pozdeji zdalo a jiz od te chvile mi nejak doslo, co bych chtel od meho budouciho zivota.

Bydleli jsme v Cervenem Hradku asi 12 km od Plzne a tatinek mne vezl na prehlidku na stangli naseho stareho kola. Pamatuji si, ze mel sponky na kalhotach, aby se mu nezapletly do retezu. Americti a anglicti vojaci s jejich tanky a jinymi vozidly, se utaborili asi 6 km na zapad od Rokycan, kde byla demarkacni cara. Utaborili se v lese, 5 minut od naseho bytu a ja jsem tam ztravil celou dobu do jejich odjezdu. 90 km od Prahy, ktera byla na barikadach a volala o pomoc a gen. Bradley vyhrozoval Pattonovi court marshalem, kdyz by chtel jet dal na pomoc. Patton volal telefonni budky na Smichove a Amerikani mohli byt v Praze za 2 hodiny max. POLITICE JSEM OD TE DOBY NEROZUMNEL A DODNES NEROZUMIM.

Nasledovala zmatena povalecna leta, kdy jsem zacal dojizdet na gymnasium v Plzni na Mikulasskem nam. (tehdy nam. Odboraru) a tak nejak se pomalu vse zacalo blizit k unoru 1948, na ktery urcite NIKDO z me generace nezapomene.

Moje cela rodina byla vzdy velmi hudebne zamerena a tak jsem s moji sestrou zacal studovat - ja housle, ona piano, od utleho veku. V mem pripade to bylo od 4 let, hudebni skola, cviceni doma, ktere jsem nenavidel, ale uz v sedmi letech jsem mel prvni recital, kdy se mi podarilo uspesne zahrat Czardasz od Montiho a od te doby mne zacala hudba moc bavit. Jasne jsem potreboval obecenstvo.

Ve 12 letech jsem zacal hrat s malou plzenskou "filharmonii" a to ne housle, ale violu. Cili jiz od malicka, moje hudebni vychova byla velmi extensivni, kdyz na dalsi konicku moc casu nezbylo. V mych 13ti letech doslo k vetsim zmatku, kdy se k moci dostala luza a ja byl od te doby stale v nejakem pruseru. "Milan nosi americkou dustojnickou bundu a cepici do skoly", byl muj prvni ze zapisu do meho tlusteho kadroveho posudku a horsi problemy zacaly, kdyz jsem objevil s kamaradem AFN Munich (Armed Forces Network), Mnichov komousi to nerusili a ja zacal poslouchat jazz. Mym snem bylo ale stale: dodelat gympl a jit studovat hudbu na AMU, stat se dirigentem a skladatelem, protoze moje hudebni zazemi potrebovalo dalsi challenge. Hrani "Prodanou nevestu" uz prestalo mit narok. Jazz mne velmi ovlivnil a ja zacal posloucha denni porady "Rise & shine", "Luncheon in Muncheon", "Bouncing in Bavaria" atd.

Soudruzi mne nechali na pokoji, i kdyz jsem uz tehda v utlem veku byl "person of interest", soude z navstev a vysetrovani StB ve skole i doma. Korunu jsme tomu dali tim, ze jsme napsali pohled z Plzne do AFN, aby nam zahrali nasi oblibenou skladbu. Skladbu zahrali, ale problem byl ze DJ, sgt. Larry Butcher, ktereho jsem za 30 let pozdeji osobne poznal pri letu z Frankfurtu do New Yorku - sedel jsem vedle a seznameni nepovazuji za nahodu. Mel class A uniformu a nametag BUTCHER, s hodnosti kapitana. Kdyz jsme se po odletu seznamili a on mi rekl ze dela pro AFN, myslel jsem ze spadnu. BYL TO ON. Sgt. Larry Butcher, ktery mne dostal prvne do pruseru s StB, protoze rekl moje jmeno v radiu a dekoval mi za pozdrav. To ovsem zpusobilo velke vysetrovani, kdy system byl tak paranoidni, ze hledali zpravy mezi notami a pozdeji ryhami na deskach.

Chteli vedet kdo je v mych 16ti letech muj kontakt v CIC. Zadny smysl pro humor nemeli, maminka zestarla o 5 let, protoze prichazeli na pr. ve 4 rano, vzbudili nas velmi surove a mne si odvezli na den nebo i vic, kdy rodice nemeli potuchy co se mnou bylo. Maminka mela sok pri kazdem rannim zvoneni a pozdeji z toho mela v prechodu psychologicke problemy - snazila se spachat sebevrazdu asi 5x a nakonec s diagnosou MANIC DEPRESSIVE zila do 93 let na prascich ale ja jsem je dostal sem na navstevu v sedmdesatych 3x a to hodne pomohlo. Rovnez moje caste navstevy po 1990. Larry Butcher byl se mnou ve spojeni (zil v Mnichove) do roku 1995.

Tak jsem pokracoval ve svem protikomunistickem rustu a jelikoz jsem mel jeste jedno hobby (nejen muziku) a byly to vetrone, travil jsem moje weekendy na Borskem letisti nebo v Letkove, kde jsem se ucil velmi primitivne letat s "prakem" (gumovy kabel) a pozdeji s navijakem.

Zivot byl pro nas tezky, ale jazz pomohl hodne, zvlast kdyz jsem slysel na AFN koncert Oscara Petersona s triem a slysel basistu Ray Browna. Housle sly ven oknem a ja zacal hrat na basu, kterou tata mel a rovnez hral. Byl to holt "music teacher" a hral na vsecko. Skoro.Ray Brown zmenil muj zivot, basa mne zacala strasne bavit, zacal jsem opisovat jeho sola a ucil se je hrat a pak z niceho nic prislo rozhodnuti utect "za kopecky" a my, 3 piloti (jeden starsi - 27 let a zkuseny) ja a nase kamaradka rovnez pilot, jsme dali dohromady plan, ze vypujcime na Borech Aero 45, uletime, letadlo se vrati ale my budeme uzivat vysnenou svobodu zap. Nemecka.

Vse bylo vypracovano do detailu, ja jsem i mel modifkovany Schmeiser, ktery se nabity vesel do pouzdra na housle a tak jsme dosli tak daleko, ze jsme ve 2 hod. rano (1952) vyjeli z hangaru, bylo pod mrakem, ale asi 100 m od hangaru se najednou rozsvitily 3 svetlomety na trech nakladnich autech s vojaky. Nejak se to hajzlove dozvedeli, nekdo neco preslechl, kazdy se ohlizel pres rameno jako dnes v USA a tak jsme se museli vzdat.

Nasledovalo 14 velmi bolestnych dnu na Borech, kde soudruzi na nas "detech" zkouseli vse, ale ani serum "pravdy" jim nepomohlo, protoze my jsme proste nevedeli NIC, nez to kterym smerem poletime. Na zapad, kam slunicko denne zaslo a byla komunisticka DOBA TEMNA.

Znechucene nas pustili, ja jsem se vratil do skoly, kde mne cekal dalsi prusvih pri 10:1 "proslavne komunisticke loupezi", menove reforme, kdyz se I nase Skodovka plna komousu vzbourila. Na demonstraci desitek tisic lidi privezli TANKY!

Tohle si ale chci nechat na dalsi episodu a musim se konecne dostat k tomu, proc jsem inzenyr. Moje prihlaska na AMU (I kdyz jsem byl vic nez kvalifikovan), byla ihned zamitnuta a druha prihlaska na chemii (mam rad vybusniny) byla zamitnuta rovnez. Tatinek, ktery byl undergraduate profesor mel jedno prani a to bylo, ze BUDU MIT TITUL. I kdyz jsem nemel zajem.

Nasel universitu v Brne (tenkrat Purkynova), kde potrebovali stavebni inzenyry a moje disidentni skraloupy nikoho vubec nezajimaly. Tak nejak si myslim, ze Brnobylo vic dopredu nez Praha, ktera byla vzdy posrana. Interview jsem proletl bez problemu a tak se ze mne skoro stal ING s MD ve Flood Control (Meliorace atd.) Skoro, pisi proto, ze tyden pred koncem diplomovky, jsem byl s ceremonii vyloucen z VUT (proc? To je opet jina historka rovnez napisi) a poslan na 1 rok do Lucence, kde jsem stavel svuj design prehrady. Byl to TREST a rovnez abych panu dekanovi Cablikovi s jeho komisi rudych krkavcu, dokazal, ze si vubec zaslouzim byt inzenyrem, I kdyz moje znamky byly vyborne, skolou jsem proletel bez problemu, stacil jsem se I ozenit (1956), zplodit (mit) 2 dcery, starat se o ne a ve stejnou dobu cvicil na basu - nekdy az 6 hodin denne - to vse v jednom pokoji bytu ve Slatine, kde jsme bydleli s manzelcinymi rodici. Byt mel jeste jeden pokoj, kuchyni a byl bez koupelny. Pamatuji si jak jsem umyval zadecek jedne z mych dcer ve skopku s vodou (nebo umyvadle) na stole v kuchyni.

V Lucenci se mi docela libilo, naucil se madarsky a mel cikany jako nejlepsi pratele, protoze jsem jednu sobotu privezl na motorce (stridali jsme se) do jejich vesnice DEPOLTICE, vyplatu v tvrde mene. (Nekolik set tisic korun rozdelenych v obalkach.) Cikani byli tak sokovani, ze mne pozvali k jejich starostovi a od te doby jsem byl jejich Pan Buh. Nechapa jsem proc, az mi rekl kolega, ze se k nim boji jet ozbrojene SNB a ja tam jel (nevedel jsem lip) lezerne s penezi. Nejak to po svem ocenili a mel jsem pratele na smrt. Madari a Slovaci se nenavideli (na smrt), stale se hadali a rvali, hodne se pilo, ale prehradu jsme postavili.

Po bouracce v Lucenci, kdyz mne srazilo auto, ktere mi melo dat prednost, zacala dalsi episoda nebo kapitola meho zivota a to si necham na dalsi kapitolu.

Jak jsem šířil poplašnou zprávu o extrémismu.

2. září 2011 v 23:40 | Vladimir Hucin |  Clanky jinych autoru
V r. 2000 a 2001 jsem ještě jako důstojník BIS v průběhu rozhovoru s medii v rámci soudního rehabilitačního řízení vyjádřil přesvědčení, že extrémismus je na vzestupu a jako takový, že je a bude významným bezpečnostním rizikem. Toto moje vyjádření opřené o důkazy se stalo pro někdejší a současné vedoucí představitele BIS a PČR (ÚOOZ) natolik iritující, že bylo jako "šíření poplašné zprávy" jednou z příčin mého zatčení, vazebního věznění a letitého a utajovaného soudního procesu. Ti, kteří tento zločinný mechanismus mající charakter zločinného spolčení proti mé osobě z iniciativy ČSSD rozjeli, se dnes za obrovské peníze daňových poplatníků peleší na vedoucích místech Ministerstva vnitra ČR a Bezpečnostní informační služby ČR.

Ano, mám na mysli gaunery v podobě ministra vnitra Jana Kubiceho, ředitele BIS Jiřího Langa a spol. Jak vidět, tak současná vládní garnitura na těchto exponovaných místech nadále trpí tato individua přestože vidí, že nespokojenost a napětí má výrazně vzestupnou tendenci. Tyto řádky se mi nepíšou lehko, neboť za své zkušenosti jsem musel zaplatit i po revoluci ztrátou svobody a mnoha dalšími příkořími.

Nestěžuji si, ale vadí mi, že v době finanční krize jsou na exponovaných místech bezpečnostních složek lidé, kteří mají podíl na zločinech, jsou tučně honorováni a své nekalé praktiky provádějí díky nezpůsobilosti tučně placených kontrolních institucí, které ve skutečnosti ani nevědí co mají kontrolovat.

Vladimír Hučín tajemník NFAN, člen Ústřední rady KAN a místopředseda KPV Přerov.