Spor kolem pana Krystlíka (a pana Hedvíčka) pokračuje a jsou do něj zatahováni další a další lidé. Pravda a lež se stala jakýmsi lámacím stolem, na kterém se teď momentálně popravují vzpomínky pana Řežábka a já žasnu. Proč? Proč? Jaký to má smysl? Vždyť to jsou jen vzpomínky. To přeci není historické pojednání. Není to literatura faktu. Měla to být legrace a teď je z toho drama. Drama o tom, co si kdo pamatuje, co si nepamatuje a jak to tenkrát viděl, co si myslel, jak jej to poznamenalo a co v něm zůstalo do dneška. A někde stranou přitom zůstalo, že pan Řežábek byl a je vynikající muzikant. Nebo tady jde snad právě o to? O obyčejnou lidskou závist?
Pan Řežábek nemá v úmyslu vstoupit do učebnic dějepisu! Vzpomínky jsou velice subjektivní záležitost stejně jako verše. Stále ještě jsem v šoku z článku, který měl údajně napsat pan Václavek, protože pan Václavek je básník. A poezie je něco velice osobního, právě tak jako vzpomínky. Rýpat se v poezii a hledat tam chyby, chybičky, omyly a zakopnutí, na kterých pak autora můžu oběsit, to je přesně to, co dělali komunisté. A teď se tedy lustrují vzpomínky pana Řežábka. Proč? Chce ho někdo odstřelit? Proč? Přeci pokud má vůbec smysl diskutovat na blogu o vzpomínkách někoho, tak jen a jenom prostřednictvím svých vlastních vzpomínek, pak to může být i sranda, ale to, co se děje teď, to je velice, velice nefér. Je to jako kdyby k Hedvíčkům vtrhla STB a udělala tam šťáru!
Hle, objevili jsme vzpomínky pana Řežábka. Lupu sem a jedem. Uniforma! Trest smrti! Zažil jste někdo druhou světovou? Honem, co ti o tom říkal táta? Čeho se tenkrát báli vaši sousedé, čeho se tenkrát bál ten holič, co je udal? A měl vůbec důvod, proč se bát? Kdo? Ten holič, který udal souseda? Já nevím, já ho neznal. A proč to vlastně udělal? Nevím, proč to udělal! Ale zato vím, co o tom píše historie ... Historie s velkým H! Historická pravda. Právě teď se pánové ta historie předělává, jak to jenom jde a úplně všude. Tak proč by nemohl tenhle Řežábek předělat i své vzpomínky? Jo, ať si dělá, co chce, hlavně aby štymovaly s reáliemi! Žádný trest smrti nikomu nehrozil a existovaly v té době telefonní budky? Meziměstské hovory? Patton v Praze, bingooo ... Blbost. Blbost. Blbost. Hledej dál! Hledej Haryku, hledej! No vida, samopal a máte na něj zbrojní pas (promiňte, chtěla jsem říci reálie)? On chtěl unést letadlooooo ...!? A se samopalem. Cože! Se samopalem ... ! Až potud jsem se smála! Mně samotné to ledacos připomnělo, ale Bože! Cožpak na tom hurikánu, který se nám prohání hlavou, stojí historie?
Jenže brzy mne smích přešel. To, když se někdo přející začal ptát, jak to, že on vystudoval!? Měli bychom to napravit, soudruzi, je nějaká cesta, jak ho ještě dodatečně z těch studií vykopnout? Koukni, co má titulů, honem piš si, to je ale nabob, STBák jeden (hele, neurážej jooo!) ... Všechny ty tituly si vymyslel i toho inženýra! (Že by zrovna v USA mohl být někdo inženýrem bez vysoké školy ...)
Pánové, já si žádných titulů nevšimla, ani jsem je nehledala, něco takového je mi úplně volné, je mi fuk, kolik má titulů nějaký strejda v Americe, jeho tituly nemůžou v ničem ovlivnit to, v čem já žiju tady doma. Jeho tituly nikoliv! Ale pro vás je to prostě skandál! A kdybyste mohli, zničili byste mu život ještě i dodatečně, právě tak jako ti komunisté. A to už mi vůbec k smíchu nepřipadá! K tomu, jak odešel pan Řežábek do USA, už se ve svém vyprávění u Hedvíčků naštěstí nedostal, ale u Krystlíků už se řeší i toto. . A opakuji. Někde stranou přitom zůstalo, že pan Řežábek byl a je vynikající muzikant.
Trochu velkorysosti, pánové! Ve skutečnosti jste právě vy hned na počátku zařízli jakoukoliv diskuzi, protože jste osočili pana Řežábka, že lže! To je absurdní a směšné. Pomalu s tou metodou ORÁLNÍ HISTORIE, je to velmi nebezpečné. Ano, to je. Ale když si člověk ve svých vzpomínkách vybavuje minulost, není to jako když čtete učebnici dějepisu. Bojím se po tom všem byť i jen zmínit, jaký bordel mám ve svých vzpomínkách já! A nedovedu si vůbec představit, že by historik a vědec zařízl svůj pramen na samém počátku slovy: ty jsi blbeček a lhář a každý, kdo tě bude hájit, je blbeček a lhář také!
Víte, že moje vzpomínky se například mění? Jsou vzpomínky, které jsem úplně vytěsnila a některé se mění ve světle dalších vzpomínek, které se najednou vynořily a zažili jste už někdy nervové zhroucení, jak se patří? Stojíte zády ke zdi a připadáte si, jako když bojujete s větrnými mlýny. Jedna vzpomínka za druhou se vynořuje, aby pak zase zapadly zpátky do tmy a vrátily se v úplně jiné podobě a všechny, úplně všechny jsou ZKRESLENÉ! Moje vlastní sestra mne bude klidně¨poučovat o tom, jak se staly věci, u kterých ona ani nebyla přítomna, ani o nich nevěděla, ale vzpomínky na tu dobu přesto má, protože je prostě chce mít a samozřejmě, že jsou naprosto zkreslené a z mého hlediska falešné! A navíc ještě časově zcela pomíchané a někde úplně jinde než ty moje. A u mne to klidně může být také tak. Člověk ale potřebuje své vzpomínky, víte, já myslím, že bez nich by umřel!
Přijde mi to jako sen, který si ráno, když se probudíte, pamatujete úplně jinak nebo si jej vůbec nevybavíte. Jenom si pamatujete, že se vám zdál! A strašně si chcete vzpomenout. Nebo světlo z neznámého zdroje. Na chvíli vás oslní a zase zmizí. Sakra, odkud to bylo, kam to zmizelo, a co to vlastně bylo! Vzpomínky mají cenu pouze jako vzpomínky a na nic jiného si nehrají. Jejich kouzlo nebo naopak peklo spočívá v tom, že vyvolají jinou vzpomínku, celý řetěz vzpomínek, nemůžete je zavařit do konzervy jako datum narození Klementa Gotwalda! To je totiž podle mne přesně to, co se teď děje se vzpomínkami pana Řežábka. Teď už nemá na své vzpomínky právo. Každou mu prolustrujete, ještě než opustí bezpečné útočiště blaženého nevědomí. Nebo podvědomí? Podzemí? Sakra, je mi jedno, co to je.
Vzpomínky zkrátka můžete zazdít. Vytěsnit. A ony se k vám stejně vrátí, i když třeba v ještě zkreslenější formě. A zase bude sranda. No jak pro koho. Až dosud jsem si nedovedla představit člověka, který hned po ránu konzumuje učebnice dějepisu a k večeři dokáže spořádat celý encyklopedický slovník. Teď mám tedy pocit, že takový člověk kolem mne skutečně prošel. Vlastně jsou jich celé zástupy, poslední dobou. Ale mně taková činnost nepřijde zdravá a nepřijde mi ani smysluplná. To bude asi tím, že já jsem prostě úplně jiná.
Pokud vám tedy někdy něco, co vypustím ze svého pera, přijde neuvěřitelné (možná i blbé, no to už se halt nedá nic dělat, mé naučené instinkty asi mého génia zařízly hned jak mne poprvé oslovil), nemohu vám zabránit v tom, abyste mne nazývali lhářkou, ale věřte mi, že vůbec nemám v úmyslu lhát! Vždyť já to snad ani neumím! Mně se lež příčí stejně jako vám (příčí se vám?). Mám tu nejlepší vůli být upřímná, věřte mi.
Ale vaše potřeba přistihnout člověka za každou cenu při lži, podrazí nohy každému. Komunisté tuto hru na pravdu ještě vylepšili, když nám svoji vlastní lež vložili do úst. Měli na to prostředky, a také učence, vědce, učitele, lékaře, soudce, kteří jim v tomto ohledu rádi posloužili. Anebo i neradi. Vsadila bych se, že na to existují metody, příručky a vědecká pojednání. Je to jako infekce. Nosíte to v sobě, i když nechcete. A pokaždé, když se rozhodnete, že něco napíšete, něco řeknete nebo něco uděláte, bojujete se strachem, že se virus vrátí zpět ... A vím já vůbec, o čem to mluvím? Co dělám, co píšu, co čtu?
Myslela jsem si, že vy jste dokonalí, že se vám něco takového jistě nemůže stát. Odpusťte, že se do toho pletu. Já jenom ... na okamžik jsem měla dojem, že jsem Alenka za zrcadlem a probudila jsem se někde v zaprášeném registru STB, který vznikl vlastně jenom proto, aby na sebe lidé mohli házet špínu a ničit si navzájem své životy.
PS. Po r.89 se roztrhl pytel s knihami vzpomínek a všelijakých pamětí. Kdejaká veřejně činná osoba cítila potřebu obhájit své svědomí sama před sebou i před druhými. Jiní se zase potřebovali pochlubit, o co jsou lepší než ten obyčejný český sráč. Teď opakuji pouze jejich výrazy. Tak jsem si to přečetla v nejednom tzv. prestižním tiskovém médiu po r.89. Musíme prý se smířit s tím, že naši rodiče byli sráči a měli bychom jim to prý říci. Inu, nebudu pitvat minulost autora tohoto výroku. Jistě nebyl jediný, kdo takto mluvil. Minulost těchto lidí už mne dávno nebaví. Jde mi o to, že množství všelijakých pamětí a vzpomínkových publikací, které oni vytvořili, je nepřeberné! A tyto lidi byste podle těch vašich měřítek při lži nepřistihli. O čem nechtěli, o tom vůbec nepsali. Já si tyhle zbytečnosti nekupuji, proč také. My ostatní nemáme šanci jakýmkoliv způsobem se obhájit. A před kým také, že! A potřeba dokázat těm, kteří leží na zemi a nemohou se bránit, o co jsem lepší než oni ... No comment.
arijana | 
Zde hledá
Takovy lide byli, jsou a budou vzdy. Nevsimejme si jich. Budou se vztekat. Delejme jako by tu nebyli. Nejlepsi je jim jeste pohladit ramena a rikaj ze jsou dobri. A oni se s toho pose........