Prosinec 2011

Komunisti chvali Havla - neni divu...

19. prosince 2011 v 2:49 | Ross Hedvicek

Komunistka Semelova chvali Havla - a ze se ani nedivim :-)

Alespoň nepodepsal vyznamenání pro bratry Mašíny

Z Havlova politického života si vzpomene jen na dvě možná pozitiva. "Vnímal realitu kolem pokusů zakázat komunistickou stranu a neztotožnil se s pokusy těch, co o to usilovali. A za druhé pozitivum považuji to, že nikdy nepodepsal vyznamenání pro bratry Mašíny, proti tomu se postavil," dodává pro ParlamentníListy.cz Semelová.

Nenekrolog…

18. prosince 2011 v 14:35 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Vsimnete si prosim, ze nikoho nejmenuji. Jsem uz stary a odmitam byt pokrytec a blabotat neco o tom, ze "o mrtvych jen dobre" a nebo omlouvat jeho zlociny se slovy, ze "byl to jen clovek". I Hitler a Stalin byli jen lide. Ale pokud nekdo zkurvi zivot milionum lidi, pak je to i z historickeho hlediska hajzl a ne hrdina - nez ohledu na to, kolik lidi mu prijde na pohreb. Kdyby Nemecko nebylo rozbite na sracku, tak by i Hitlerovi prislo na pohreb milion Nemcu - z ciste zblblosti. Stalinovi na pohreb ten milion Rusu prisel - take nejspis z uplne zblblosti a mozna trochu ze strachu. Otazkou ale je, proc prislo Nemci Reinhardu Heydrichovi na pohreb million Cechu. Mozna znova zblblost a trochu i zbabelost. Na tomhle pohrbu budou nejvic plakat komuniste. Prijdou vsichni, jako vzdy.

Cesky narod je znamy svou zbabelosti (proto na par statecnych vyjimek ze sveho stredu vzdy rozhnevane plival) a vzdy miluje sve tyrany a ty nejhorsi ze svych rad. V rimskych legiich se zbabelost trestala "decimaci" - nechali je nastoupit do rady, rozpocitat a kazdemu desatemu usekli hlavu. I kdyby tohle nejaky tyran provedl ceskemu narodu (komunistum se to malem povedlo), cesky narod by ho porad vroucne miloval a na jeho pohrbu by plakali jako stare kurvy.

Dle meho odhadu je v ceskem narode pul milionu (5%) slusnych lidi, ktere mam rad a kterym dnes zemrely znicil moznost mit civilizovanou budoucnost po mnoho generaci. Obzvlast je mi lito budoucich generaci, protoze nebudou mit moznost zit jako lidi. Zbyvajicich 9 a pul milionu (95%) Cechu nemam rad a jejich budoucnost, kterou jim tenhle pazneht pripravil jim v podstate preji. Zaslouzi si to. Aktivne kolaborovali s jakymkoliv opresivnim rezimem. Znicili zivot mym prarodicum. znicili zivot mym rodicum, pokusili se znicit zivot i mne. U mych deti jim uz sanci nedam.

Stastnou cestu do pekla, hajzle. Tvi kolegove, take velci humaniste, Hitler se Stalinem uz tam na tebe cekaji…

Zemrely pry mel rad muziku. Takze pisnicku na cestu…



A kde ted ty basnicky jsou?

15. prosince 2011 v 15:44 | Vladimir Bozdech
Hudba Vladimir Bozdech, fotografie Ross Hedvicek.


Kruhovy objezd v London, Ontario...

15. prosince 2011 v 4:04 Clanky osvetove





A sculpture featuring three fighter jets has been installed in the centre of the new
roundabout at Hale and Trafalgar streets.

Charley Fox would be humbled, but he'd also be proud.
A sculpture in memory of the decorated Second World War fighter ace, credited with strafing
and injuring German Field Marshall Erwin Rommel in his staff car in 1944, now stands at the
London traffic roundabout named in his honour.
The sculpture, 35 feet (10.7m) high and made of stainless steel and crushed glass fused
with acrylic, depicts three stylized Spitfire fighter planes soaring upward, trailed by flames.
It's attached to an aluminum pole that allows it to turn in the wind.
"I think he'd be humbled, but also think he'd be pleased," said Fox's daughter, Sue Fox, who
praised the piece.
"The three-plane formation is symbolic of a missing man and I think it stands for all the men
who died in war, our veterans and the members of our military and he'd be very proud of that. That was what was so important to him - the history of our veterans and remembering how lucky we are to live in a country like Canada."
The sculpture at Hale and Trafalgar streets was created by London artists Jaroslav (Jerry) Vrabec and Daniel Castillo.
"I like to think of it as my Statue of Liberty," said Vrabec. "It's something I've dreamed of creating my entire life. As a boy I
always wanted to fly. It's a tribute to Charley Fox, but it's also a tribute to all our veterans and the armed forces."
The sculpture and installation cost $100,000, the cost split between the federal, provincial and civic governments.
Artists were asked to submit their ideas and a jury chose the winning piece.
Coun. Judy Bryant, who's pushed hard for the city to invest in public art, called it "exciting."
"It really relfects the rich and diverse culture of our city," she said.
Fox, whose family lived on Clarke Rd., served in the Royal Canadian Air Force and flew a Spitfire during the war. He was a
double recipient of the Distinguished Flying Cross. He died three years ago at 88 in a car crash in Oxford County.
Fox tirelessly worked to teach young people about wars and the importance of remembering veterans who fought and those who died. He founded a non-profit group, Torch Bearers, to educate youth and battled to ensure schools held Remembrance Day ceremonies.
Ross Seip, Zone A-6 commander of the Royal Canadian Legion, said Fox would be proud of the sculpture.
"I think it looks really good," said Seip, who will be on hand when the sculpture is officially unveiled at a ceremony Nov. 4. It's
quite different, very nice."
E-mail joe.belanger@sunmedia.ca,
--


Dva emaily od Vladimira Bozdecha..

13. prosince 2011 v 16:44 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Napred muj uvod. Pokazde, kdyz se dostanu do nejakeho prehadovani s Cechama o Cesku, vzdy jsem napaden pro sve "zbabele emigrantstvi, zatimco oni tam trpeli" a vzdy jsou mi vycteny dve veci (vcera vecer znova uz po 256te): Co my zasrani emigranti jsme udelali proto, aby komunismus padl a za druhe, co jsme my zasrani emigranti vlastne na tom Zapade dokazali? Predpoklada se , ze nic, jen blbe kecame a urazime vsechny Cechy. Vcera na mne bylo vrzeno, ze jen ziju v chatrci na brehu more a nikdy jsem Cesku nepomohl a ani sam nic nedokazal. Vlastenecti Cechove zijici v obecnim byte vzdy pouzivaji pravidlo "podle sebe soudim tebe".

Je mi vzdy blbe vysvetlovat, ze jsem podepsal hafol papiru, ze prave o tom nebudu nikdy mluvit a tak se obvykle omezim na strucne, ze jsem zil tak, abych se za to nikdy nemusel stydet. A co jsme dokazali? Opet o tom odmitam mluvit, ale uz jsem stary a snad muzu rekapitulovat, a tak jsem si jist, ze ve srovnani s nasimi vrstevniky z Ceska jsme dokazali strasne moc (a to jsme nic neukradli, nezprivatizovali, ani nevytunelovali). A zili jsme jako svobodni lide. Je to malo?

A to, ze jsem hlupakem z Ceska pohrdave povazovan za jemu rovneho, protoze sam nic nevi a nedohledne ani za kruhovy objezd pred jeho panelakem? To vidim jako svym zpusobem poctu. Bombardovaci piloti z WWII rikavali: If you're catching flak, you must be over the target. (Pokud po tobe strili, tak musis byt presne nad cilem).

Takze dva emaily Vladimira Bozdecha z Australie - vztahujici se k predchozim clankum:

Rostislave, jen to napis, mas ode mne plnou moc. Ackoliv jsem nechtel, presto mne to nedalo a napsal jsem ty svini par radku. Vladimir.

Mila pani Jacurakova, moc se mylite, ja nejsem vubec zapsklej, akorat mam aversi na lidi jako jste Vy a na komunistickou chamrad. Pro vasi informaci bydlim co by kamenem dohodil u more, mam 450m2 luxusni dvopatrovy dum, denne se koupam (dnes bylo 30C teplo a voda v poolu 32) a diky tomu, ze jsem cely zivot delal se mam dobre. Byl jsem 16x vUSA, v Evrope a Asii, po devadesatem nekolikrat v Praze a pokud se tyce hudby, tady jsem vydal 6 CD me hudby. V Cechach jsem natacel s Karlem Vlachem, pianistou Rudolfem Roklem a ucil jsem zpivat anglicky byvaleho pritele Karla Gotta, kdyz zacinal. Tez mam v Praze natocenych mnoho skladeb s Jirkou Krampolem a s klukama Rangers-Plavci, s Karlem Halou, Ladislavem Bezubkou a dokonce s Lubomirem Lipskym nemluve o orchestralkach s Karlem Dubou. Jsem clenem jak i OSA tak APRA, cili mam za sebou pestry zivot. Duvod, proc jsem odesel byl, ze me jako vas nezlomili. Ponevadz jsem jak tady tak v Cesku nasel spoustu svini, kteri spolupracovali s StB, kteri me zacli udavat, zacal jsem se zabyvat temito lidmi. A jak je videt delam dobre protoze to mnohym nevoni, vcetne vas. Zivy nebo mrtvy estebak a komunista je pro me hajzl. A jestli vam vadi, ze jsem se dotkl vaseho clanku, tak z toho mam jedine radost, alespon si date priste pozor, budu vas pozorny ctenar. Jsem velice slusny clovek, coz se neda rici o vas, nehezky me titulujete a to, ze mi prejete abych brzo chcipnul se muze jeste drive stat vam, nikdo nevi, co nam sudicky pri narozeni vyprorokovaly.

Prijemne Vanoce Vladimir
----

A druhy email byla vzpominka taktez od Vladimira Bozdecha:

Rostislave, vidim, ze se hodne pise o tom, jak nas emigranty v Cechach nenavidi. Mnozi se zminuji, ze to tak uplne neni pravda, ze po devadesatem na nas cekali a objimali na letisti a krmili nas svickovou, knedlikama a dortama. Pisatele se ovsem nezminuji o tom, ze vsichni ti pribuzni v Cesku cekali, ze jim strycek z USA neco priveze a kdyz ho dobre pohosti, tak strycek jim mozna zaplati letenku za more. Ovsem to bylo v dobe kdy jeste lide nemeli nic a zilo se ve falesne sametove euforii. Za par let se situace zmenila, lide kteri jakymkoliv zpusobem se dostali k penezum zacali cestovat, ze zacatku hlavne ti, kteri meli tady bud rodinu nebo pratele a vedeli, ze je to nebude nic stat. Kdysi jsem o tech navstevach napsal, snad se pamatujes, kdy k nam prijelo dost nasich "znamych", kteri tady meli ubytovani se vsim vsudy jako v prvotridnom hotelu, aby za celou dobu nevytahli penezenku a odvazeli si kufr veci ze St Vincent de Paul. To byla doba vychcanku. Tenkrat jsem se zarekl, ze zadny clovek z Ceska u nas uz neprekroci prah.

Vydrzel jsem to necele dva roky, kdyz jednou nam zavolala nase velmi dobra znama ze Sydney, ze by nas rada videla a ze ma u sebe dve Cesky z Jiznich Cech, moc fajn zensky. Ponevadz jsme ji nemohli odmitnout, za par dni pred domem zastavil velky 4WD a z neho vystoupili 4 zeny. Mimo tech trech si sebou vzali jeste jednu bohatou Turkyni. Pobyli u nas nekolik dni a mohu rici, ze jsme s nimi meli hezky cas. Kdyz odjely ta jedna pani nam zacla psat, to byly same diky, jak se jim libilo a jak jsme se o ne dobre starali. Protoze rad brouzdam na Internetu a mimo jine mam vsechny mozne svazky spolupracovniku StB, jeden den jsem si vytukal jmeno te pani. Sok je slabe slovo, kdyz jsem jeji jmeno nasel jako Tajnou spolupracovnici StB plus PB, propujceny byt, coz je jedna z nejhorsich kategorii udavacu a to, ze ta pani spala v nasem dome jsme nekolik dni nemohli prekousnout. Prestal jsem ji psat, nacez ona se zacla ptat, proc ji neodpovidam. Poslal jsem ji nekolik kopii z knih MV, v kterych byla vedena a pozadal jsem ji o vysvetleni. Ta pani samozrejme zapirala, ze o nicem nevi, ze to musi byt omyl. Napsal ji znova v ktere knize je vedena, pod jakym cislem, jeji kryci jmeno a ktery dustojnik ji mel na starosti s tim, at si zajde v Budejovicich na SNB. Okamzite odepsala, ze druhy den si tam zajde. Od te doby se neozvala.

Toto, co pisi neni hlavni podstata meho dopisu. Ta nase znama ze Sydney jezdi kazdy rok do Strakonic, kde ma svuj byt po mamince. Letos byla 3 mesice v Cechach a kdyz se vratila, tak nam vykladala jaky uzasny cas mela s tou pani, kterou k nam privezla. Kdyz jsme ji rekli, ze ta jeji nejvetsi kamaradka v Cechach je vedena jako spolupracovnice StB, nase mila pritelkyne po celych triceti letech nam rekla, ze ta pani je slusny clovek, zatim co my jsme Political Poison a prestala s nami mluvit. Estebacka ji byla milejsi nez jeji dobri pratele. Abych k tomu dodal korunu, zjistil jsem, aniz bychom o tom vedeli ze ta nase znama byla za Totality v Cecham a ma zaznam na StB. Proc to nevim. Takze Rosto, jestli mas vidle na prehazovani hnoje tak je tezke si vybrat hromadu.
---
Preberte si to jak chcete.

----
Posilam pro potreby ceskych vlastencu fotografii domu, kde jsem bydlel do nedavna - je to u more, pochopitelne:


Ale pak prisel hurikan a tak ted bydlim v tomhle, i kdyz doufam, ze mi nekdo z Ceska posle penize a koupim si neco lepsiho. Ale palmy mam okolo porad...

----

Jak moc Cesi nenavidi emigranty?

12. prosince 2011 v 16:55 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Pokazde, kdyz nekde napisu, ze 95 % Cechu nenavidi emigranty, tak se mi vzdy dostane vselijakych "ale ale, to neni pravda, to jsem neslysel, nikoho takoveho neznam". Bohuzel (i kdyz jste o tom neslyseli) je to tak. Cesi mozna snesou (s jistym opovrzenim) emigranty, kteri se upravili jeste za Husaka, emigranty s ponizenym vztahem k Havlovi nebo emigranty, co se vratili bydlet do Prahy.

Ovsem emigranty s rovnou pateri a charakterem, kteri nelezou do zadku soucasnemu neokomunistickemu rezimu v Cesku, ty Cesi nenavidi z hloubi duse a jednoduse jim preji ABY CHCIPLI A TO CO NEJDRIV!!! Chcete dukaz? Tady je.

Vladimir Bozdech z Australie se smrtelne provinil jen mirnou kritikou prorezimniho "krajanskeho" casopisu CzechFolks z Prahy. Autorka, Hana Juracakova (zcela zrejme byvala komunistka) z ostravske televize tam chvalila jineho komunistu z televize Jiriho Vrozinu, ktery pozdeji emigroval do Australie. Jiny "programovy tvurce" (jako Juracakova a Vrozina) Milan Svihalek, tam k tomu i rekl: "Samozrejme jsme byli vsichni v KSC, jako vsichni programovi tvurci". Bozdechovi se nelibilo, ze Vrozina byl i spolupracovnikem StB. Nevim proc se Bozdech divi, pro komunistu to prece bylo SAMOZREJME!!! :-) Detaily jsou popsany zde:

A zde je cerstvy email Hany Juracakove, byvale programove tvurkyne ostravske televize, clenky KSC, vyznamne autorky krajanskeho casopisu CzechFolks a ocividne i TYPICKE CESKY) Vladimiru Bozdechovi.

From: juracakova.hana@seznam.cz
To: Vladimir Bozdech
Subject: Fw: Maraton
Date: Sat, 10 Dec 2011 11:23:31 +0100

Víte,co jste, zapšklí emigranti. Co jste udělal, že jste musel odejít? Natočila jsem o emigrantech osm filmů a poznala jsem, že ne všichni jsou kvalitní lidé, tak jako všude na světě. Pro mne jste nekvalitní a hrůzný člověk, který nenechá mrtvé spát. Takových je na světě skutečně málo.
Přesto Vám přeji hezké Vánoce a ještě pěknější umírání. V ten moment si člověk vzpomene na všechno, co v životě provedl.
H. J.
-------------
Dodatek R.H.: Hana Juráčaková za svobodná Strnadlová, se narodila v roce 1932 v Trojanovicích. Od roku 1952 pracovala v Československém rozhlase v Ostravě, potom třicet roků působila jako produkční v Československé televizi Ostrava. Podílela se na výrobě publicistických pořadů, mezi ně patřily i Lovy beze zbrani, inscenací a seriálů, jako Kamenný řád, Postel s nebesy, Stavy rachotí a další.
V důchodu mimo jiné aktivity napsala řadu fejetonů, reportáží, portrétů a v roce 2004 vydala vzpomínkovou knížku Odrobinky, v níž se pokusila zachytit dětským pohledem život pod Radhoštěm v první polovině minulého století.
Pro Český rozhlas natáčela povídání o lidech se zajímavými osudy ,,A léta běží…", mnoho času věnovala potomkům vystěhovalců do Texasu a do Kanady. Natočila o nich filmy i rozhlasové pořady.
---
Takze jak moc nas Cesi nenavidi? Asi docela dost. Nejsme "lide zvlastni razeni" jako Juracakova, Vrozina nebo Svihalek. I me osobne na ceske Wikipedii nekolikrat prali "abych uz konecne umrel" (Wikipedista Pastorius). A jak rekla Yvonna Prenosilova - "nikdy nam to neodpustili." A chceme-li nejak rodne macese vlasti prospet, tak mame co nejrychleji chcipnout a prestat svou existenci lidem v Cesku pripominat, jaka prasata vzdy Cesi vuci emigrantum byli.

Noc kouzel...

11. prosince 2011 v 21:47 | Jiri Wolf |  Clanky jinych autoru
(pretisteno s vyslovnym povolenim Jiriho Wolfa)
NOC KOUZEL
=====================
(doprovod na foukací harmoniku)
Dnes napadl první sníh a já mám krásný pocit vycházející ze vzpomínek na Vánoce prožité v rodinném kruhu. Těžké je zde vzpomínat a ještě krutější je snaha o zapomnění. Ať člověk v tomto prostředí dělá cokoliv, nikdy nemůže zapomenout na své blízké a na všechny ty krásné okamžiky prožité s nimi. Při vzpomínce na maminku mám slzy v očích. Tak rád bych zase byl doma. Na štědrý den lítost přepadá všechny vězně. I ti nejotrlejší raubíři změknou a pod dekou, aby nikdo neviděl a neslyšel, si potichu popláčou. Při vzpomínce na zesnulou maminku si opakuji dětskou modlitbičku, kterou mne naučila, když jsem ještě byl hodně malý.
Můj Ježíšku zlatý, tam v nebeské říši,
kéž andílci Tvoji, modlitbu mou slyší.
Ať matičku chrání a tatíčka sílí,
a vlast naší chrání.
Tvý andílci býlí, ať hodné má děti,
a pokoj zde svatý, tu modlitbu splň mi,
můj Ježíšku zlatý.
Po vyhlášení večerky jsem se vyšplhal až k oknu a malou dírou v plechu před oknem se dívám ven na tu krásnou zimní krajinu pod horou Ještěd. Stromy se v silném větru k sobě naklánějí a šeptají si o mé lásce k synovi a vůbec se nestydí za svou přirozenou nahotu. Starý smrk, co stojí nedaleko tábora, ten zvědavec, se snaží nahlédnout do mého zamřížovaného okna a málem se tou svou chorobnou zvědavostí přelomil. Dívám se na tu nádheru přírody, vzpomínám na své nejbližší doma a je mi smutno. Ke všemu mne ještě sužuje příšerný hlad.
Sníh se pomalu snáší na krajinu a vítr venku sílí. Mám rád Vánoce se sněhem a atmosféru štěstí. Tu euforii radosti, kterou nosíme v sobě už od dětství a jenž se připomíná i v tomhle depresivním prostředí plným prožitkem. Čím silnější je vzpomínka štěstí, tím bolestivěji trpím. Vánoční čas je v životě člověka takové malé zastavení. Těšíme se na štědrovečerní večeři, k níž usedá celá rodina, a potom se rozdávají dárky a zpívají koledy. A když je celý ten vánoční kolotoč štěstí za námi, přichází chvilka rozjímání. Zamýšlíme se nad sebou, nad svou minulostí. A z toho všeho zamýšlení pak vycházejí nová předsevzetí. Je to taková malá rekapitulace života v uplynulém roce. Vánoce, to je především poezie sama o sobě, s kulisou sněhových peřin, třpytících se stromů a ledových květů na oknech a též rampouchů na okapech, svátek lásky a smíru. Jak je krásný kouzelný svátek vánoční, kdy právě tací mrňousi, jako je můj syn Daniel, hltají tajemnou atmosféru těchto dní a vyhlížejí Ježíška, který jim má splnit všechna dětská přání. A dřevo v krbech a kamnech praská tak nějak jinak než v jiné dny. To vše patří k Vánocům a k jejich poezii. Lidé by si právě v této chvíli měli uvědomit, že poezii je třeba nejenom dobře recitovat a přednášet i číst, ale především ji žít. A k tomu jsou vánoční svátky jako stvořené. Ano, ve vězení jsou Vánoce věru velmi smutné. Zbývají jen ty vzpomínky, vztek a lítost, že nejsme u svých nejdražších. Už dávno jsem ale mohl být doma. A stačilo tak málo. Jen podepsat spolupráci, stát se práskačem a zradit! Z baráku u východního koridoru je slyšet smutný zpěv muklovské vánoční písně. Tahle minkovická písnička je prý tak stará, jako je tenhle nápravný pracovní tábor:
Je krásný den vánoční a lidé jdou na půlnoční.
A nám na celách pod dekou jen hořké slzy potečou.
Je krásný den vánoční a z nebe padá sníh,
můj kamarád vydechl naposled,
už nespatřím ho nikdy víc.
/refrén/
Tátu nám zabil kriminál, obušek, hlad i korekce,
a to je úděl posledních vězňů z minkovické věznice.
Až já se domů vrátím, s kyticí najdu jeho hrob,
splním mu poslední přání, splním mu touhu jeho slov.
Dvě malé děti bez táty, strejdo mi po čase říkaly,
co jsme komu udělaly, že zůstaly jsme bez táty.
/refrén/
Tátu nám zabil kriminál, obušek, hlad i korekce,
a to je úděl posledních vězňů z minkovické věznice.
"Proboha jen nefňukat, jen nefňukat," říkám si, ale nejsem dost silný, abych odolal přesile citů. Popadá mne stesk, do očí se mi dál derou slzy, stahuje se bolestivě hrdlo a já se snažim a bráním se tomu, abych nepropadl žalostnému pláči, leč marně. Tam dole někde v hrudi to hodně bolí, jako kdyby srdce krvácelo, a jen slzy jsou lékem, který bolest zmírňuje a mou duši očišťuje. Nepláču proto, že bych pozdě litoval odmítnutí všech těch lákavých nabídek ze strany tajné policie ke spolupráci. Má bolest a všechno to zoufalství pramení ze studánky, které lidé říkají láska. Máme ji totiž každý ve svém srdci. Je to láska ke všem, kteří jsou daleko od nás.
Nechci už své utrpení prodlužovat. Slzy by mi nestačily. Unaven a hladový slézám z okna a ještě naposledy si klekám na pryčnu a modlím se k Bohu. V duchu přeji všem lidem dobré vůle o dnešní svaté noci splnění všech jejich přání. Já už své dárky pod stromeček dostal v podobě řádného výprasku. Ráno nás bachaři neopomenuli všechny na samotkách profackovat a zkopat. Zalykám se slzami a je mi bídně. Už je tu zas onen strašák, ten známý pocit naprosté beznaděje, ale lidé bez víry v Boha jsou na tom v táboře mnohem hůře nežli já. Nedokážou čelit svému utrpení, na které jsou zcela sami. Se mnou je tu On, ve kterého oni nevěří. Zoufalí hříšníci, jak je lituji. Věší se, otevírají si žíly, vrhají se na barácích na katry a pokoušejí se utéci zdejšímu světu hrůzy. Každou chvilku přivede dozorčí služba na samotky nové zmlácené přírůstky. Po modlitbě rychle uléhám na tvrdou pryčnu, jen abych všechno zaspal, potom se pečlivě balím do jedné páchnoucí deky, co mi milostivě dozorci ponechali, a v pláči se snažím usnout. V cele je zima, opět netopí, ale co se dá dělat. Skrčím nohy k sobě pod deku, snad se více zahřeji.
A potom, později, když mocný čaroděj roztáhl svůj kouzelný plášť posetý hvězdami, jsem usnul. A v tom nočním spánku vkročila potichu do mého snění malá princezna. Nejdříve jako by se chtěla přesvědčit, zda je skutečně u mne, osahala svou drobnou ručkou silnou mříž v okně, hrubě ohozenou zeď, silné dveře se špehýrkou a nakonec si ke mně přisedla na dřevěnou palandu.
"Strýčku, spíš?" oslovila mne ta moje malá neteř. Dělal jsem schválně, že hluboce spím a neslyším ji. Jemně do mě strčila ukazováčkem: "No tak, bručoune, už nechrápej, přišla návštěva."
Otevřel jsem jedno oko, potom druhé a na přivítanou zabručel: "Promiň, neslyšel jsem tě vůbec přijít."
Zasmála se zvonivě a ten její veselý smích se rozezněl studenou kobkou jako zvonek štěstí.
"Princezny chodí, strýčku, po zemi jen ve zlatých střevíčkách. Jinak bosé, abys věděl, země se nedotýkají, to ty nevíš?"
Dívám se na ni překvapen. Vždyť ona je doopravdy bosá a na sobě má jen dlouhou noční košilku. Hrozím jí prstem: "Jen počkej, nezbednice jedna, řeknu mámě, že takhle chodíš po návštěvách."
Znovu se hlasitě zasmála.
"Nesmíš se tak chichotat, má zlatovlásko. Tady je smích přísně zakázán, kdyby nás slyšeli, dostali bychom oba dva řádný výprask pendrekem."
Nedůvěřivě se na mě podívala: "Skutečně by nám dali výprask?"
"Ano, a to si piš, že pořádný!"
"Tak já už budu, strýčku, tišší."
"A kdes, Janičko, nechala svou mladší sestřičku Evičku, že ji tady nevidím?" ptám se jí.
"Leží doma v postýlce, bručoune, a stůně."
"Jo tak proto jsi tady sama. A kdepak máš malého prince? Přece kolem každé krásné princezničky se točí alespoň jeden urozený námluvníček."
"Ty to nevíš kde je? To přece ví každý. Šel pro svou růži hledat vodu a mně tu nechal samotnou, zrádce jeden."
Potom mne zlatovláska objala kolem krku a zašeptala: "A pusu na přivítanou, bručoune, nedostanu? Tu naši štípanou, víš. Copak už jsi zapomněl?"
Dostala ode mne velkou štípanou pusu a potom jsem jí pomohl vyškrábat se mi do klína, kde se uvelebila a hned spustila: "A bručoune?"
"Ano, zlatovlásko, co bys chtěla?"
"Proč nejsi u nás doma?"
"Nejde to, domů nemohu. Na nohy mi dali okovy, a s nimi se ještě nikdo daleko nedostal."
"A proč nemůžeš?"
"Víš, zlobil jsem."
"Tak nám alespoň napiš."
"To také nemohu."
"A proč nemůžeš?"
"Proč? Protože na ruce mi dali řetězy a psát mi stejně nedovolí."
"Víš, strýčku, já jsem tě doma všude hledala. Na našich společných procházkách v parku, ve městě, na cestě do školky, kam jsi mě často místo mamky vodíval, i v cukrárně, kde jsme spolu slízali spoustu kornoutů zmrzliny, ale nikde jsem tě nemohla najít. Proč nejsi s námi doma? Řekni mi proč?"
"Rád bych ti všechno vysvětlil, ale jsi ještě moc malá, abys to všechno pochopila."
"Jen mi to řekni," zaprosila.
"Víš, postavil jsem se proti násilí a nespravedlnosti. Proto mě sem do toho studeného sklepení strčili. To víš, že bych šel nejraději s tebou domů, ale to nejde."
"A proč jsi tady v téhle černé díře?"
"To je můj trest za to, že nechci odvolat svou pravdu, víš."
Najednou si uvědomuji, že ani pořádně nevím, jak sem ta malá nezbednice ke mně přišla. Musím ji pořádně vyzpovídat. "Řekni mi, jak ses do cely vůbec dostala?"
"Náš kocourek Mourek, co hlídá mé sny, se dnes někam zaběhl, asi za tou svojí číčou, víš, a tak jsem tady u tebe. Ty nejsi, bručoune ubručenej, rád, že mě tu máš?"
"Ale to víš, že jsem, a jak."
Pohladil jsem malou neteř po zlatých vláskách a vtom se mi zdá, že se třese zimou.
"Jestli je ti zima, Janičko, půjčíme si od pavoučka kabátek, co upředl z té nejjemnější příze jen pro pohádkové princezny."
"Mně není zima, strýčánku, Já jen tak trošku pláču, že jsem u tebe, štěstím, víš."
A vskutku. V té černé tmě jsem ani nepostřehl, že pláče. A tak jsme chvíli mlčeli a bylo nám spolu moc fajn. Potom, abych přetrhl mlčení, jsem se jí zeptal, co zítra dostane pod stromeček. Vždyť jsou Vánoce.
"Víš, bručoune, já ještě nevím. Maminka se mě ptala, co bych chtěla od Ježíška, a já jí řekla, že bych si strašně moc přála takovou velkou mrkací panenku a ještě nějaké to nádobíčko do kuchyně pro miminka. To víš, mám s nimi jen samou práci. Jednou se musí přebalit panenka Liduška, potom musím nakrmit její sestřičku Mrkačku, nebo je obě vezmu v kočárku na procházku - a někdy, představ si, Mrkačka nechce jíst, ať ji prosím sebevíc. A co dostaneš pod stromeček ty, bručoune?"
"Já... já asi nic. Zlobil jsem, víš."
"A co bys chtěl dostat, strýčánku, od Ježíška?"
"Já bych chtěl, aby všechny děti měly stále plné kapsy cukroví, aby neměly hlad a aby jejich sny nemusely ukrývat výkladní skříně luxusních obchodů. Také aby se všem dětem dařilo stavět na pískovišti hrady, tunely i bábovičky a ještě aby se ty o něco starší děti nemusely učit pod dozorem starých válečníků nasazovat plynové masky a zabíjet jiné děti. No a nakonec bych si z celého srdce přál, aby stále svítilo sluníčko a byl všude na modré planetě mír." Malá zlatovláska mi ležela v náručí a pozorně naslouchala.
"Strýčku, já bych chtěla to samé co ty."
Hladím ji po vláskách a je nám spolu moc dobře.
"Víš co, pojď si hrát. Třeba na schovávanou nebo na slepou bábu, chceš?"
Smutně mávla rukou: "Tady není kam se schovat a na bábu tu máš málo místa."
"Hm, máš pravdu, tohle sklepení není právě nejvhodnější k dětským hrám."
"Mně by se tu, bručoune, nechtělo hrát."
"Nu tak dobrá, budeme si jen tak povídat."
A tak jsme si povídali. Princezna mi vyprávěla o svých kamarádech a kamarádkách ze školky a také o zatoulaném pejskovi, kterého si s maminkou vzaly domů, a co legrace se Štěkálkem užijí. A já jsem jí pro změnu vyprávěl pohádku o hloupém Honzovi, jak napálil sedláka i pana krále. No jen řekněte sami, co jsem jí měl v té ošklivé kobce také vyprávět. Potom jsme spolu potichu zpívali vánoční koledy. Tichou noc, Půjdem spolu do Betléma, Narodil se Kristus pán, Nesem vám noviny a nakonec Bílé vánoce. Ale nastal čas, kterého jsme se oba dva tolik báli.
"A strýčku?"
"Ano, moje malá, copak?"
"Já už budu muset jít."
"Tak brzo? Vždyť je to chvilka, cos přišla, jen okamžik, krátký jako sen."
"Musím, bručoune. Plyšový medvídek čeká a panenky také. Musím je dát všechny do postýlek a potom i já musím jít spát. Ještě štěstí, že o mém nočním toulání neví nic maminka s taťkou, to bych to schytala."
"A jak se vrátíš domů?"
Znovu se zasmála. "Ty nevíš, bručoune? Dnes je přece noc plná kouzel."
No, moudrý jsem z toho zrovna moc nebyl, ale něco na tom pravdy přece jen bude. Jak jinak než pomocí kouzel se Janička dostala za mnou až na kobku?
"A-a-ano, a-ano," koktám. "Máš pravdu, ale dávej na sebe cestou pozor. Hlavně v tom místě, kde jsou dvojité ostnaté dráty. Tam běhají pejskové a vůbec nejsou hodní jako tvůj Štěkálek, víš," říkám jí. "A potom tu jsou zlí pánové na strážních věžích. Mají pušky a střílejí po všem, co se hne."
Ta malá plavovláska viděla, že o ni mám strach, a snažila se mě utěšit: "Neboj se, bručoune. Nemusíš mít o mě strach. V pohádkách přece všechno nakonec dobře dopadne."
"No tak dobrá, tak už jdi, jen dávej na sebe větší pozor. A skutečně už musíš jít, zlatovlásko?"
"Hm, musím. A pusu na rozloučenou nedostanu?"
Dostala svou pusu a potom stejně tak tiše, jak přišla, tak také odešla. Jen já a myšky, co mají svůj pelíšek v rohu podlahy, jsme byli svědky té noční návštěvy.
Osaměl jsem a bylo mi smutno. Má studená cela byla opět prázdná a na srdci mne tuze bolelo. Ale dlouho jsem nezůstal sám, protože po chvíli vstoupila do mé cely ona. Tichounce a po špičkách. Přišla lehce jako vánek ve stejné podobě, jak jsem ji potkal jednou jedenkrát létem vonící. Na sobě měla děravý plášť a režnou sukni. Tušil jsem ji ve tmě blízko sebe. Byla to láska. Vešla do mého snění jako pohádková víla a já nemohl překvapením ani promluvit. Sedla si ke mně na palandu tak, jako před chvílí zlatovláska. Oba jsme si mlčky i přes to šero hleděli do očí. Ne, nebylo nám třeba slov. K čemu také! Oči se ptaly a rty, žhnoucí a žíznící touhou po lásce, odpovídaly místo nás. Ne, nebylo nám třeba slov a lží. K čemu také! A potom jsem ji objal. Já vím, jinak to čekala, po chvíli několikrát v mém náručí se zachvěla, přec nelhala. Na chvíli se pro nás zastavil čas. A potom, když bylo po všem krásném, co přináší jen láska, jsem uslyšel její rozechvělý hlas: "Já přišla, Jiří, za tebou, když ty jsi nemohl přijít za mnou. Cestu sem jsem našla rychle. Přivedla mě sem touha a láska."
Políbil jsem ji do vlasů a zašeptal: "Ne, vůbec se nezlobím. Tolik mi chybíš."
"Včera, víš, stála jsem u okna, v náruči jsem držela našeho syna a ukazovala mu sametové nebe plné krásných hvězd. A tu kolem naší zahrádky letěla noční oblohou kometa štěstí. Kam letíš? ptám se jí. A ona zvolala: Letím na svatbu s měsícem. A já té kometě řekla: Až poletíš nad Ještědem, zastav se na chvilku a pozdravuj toho, koho máme nejraději. Dostal jsi můj pozdrav?"
"Ano, má drahá. Včera, dali mi větší kus chleba k večeři."
Leželi jsme vedle sebe a naše prsty se dotýkaly.
"A jak tady, Jiří, žiješ?"
"Nerad o tom hovořím."
"Jen pověz, jak?"
"Tak dobře, chceš-li, řeknu ti něco, co se tady nazývá všedním táborovým životem."
"Jen vyprávěj."
"V sobotu odpoledne nás dozorci zahnali jako obvykle na koupání. To je vždy jednou za deset dní a není pravidlem, aby tekla teplá voda. V zostřeném trestu se musíš sprchovat studenou. To proto, abys dostala třeba těžký zápal plic nebo jiné nemoci z nastuzení. Ze samovazeb nás bylo na koupelce asi deset. Otevřeli nám tu vzorně vykachličkovanou koupelnu, nahnali nás dovnitř pod jednu sprchu a zabouchli za námi dveře. Nikdo se však nevrhl pod studenou vodu, ale všichni běželi do rohu umývárky, kde je odpadková nádoba na zbytky, do které bachaři házejí tvrdý chléb z cel, na kterých jsou hladovkáři, a zbytky svých nesnědených svačin. U toho kýblu se každý snažil urvat, co mohl, a potom, když byla nádoba prázdná, rozesadili se vězni po zemi se svými bohatými úlovky a hltali plnými ústy. A najednou byl pryč všechen ten bontón, společenské konvence, hrdost, přetvářka a morální zábrany. To vše zůstalo jen na dně toho prázdného kýble a nebylo nikoho, kdo by se o ty hodnoty mínil porvat stejně jako o kus tvrdého chleba."
"Už dost, prosím tě, nesmíš pokračovat. Řekni mi raději něco hezkého."
"Ale co ti mám, Zuzanko, říci, když tady nic pěkného není, věř mi, tady nesídlí radost, štěstí ani láska."
Na cele zavládlo ticho. Neměl jsem jí to otřesné svědectví vyprávět. Měl jsem jí raději lhát. Svým vyprávěním jsem ji rozplakal. Cítil jsem její slané slzy na rtech, když mě po chvíli políbila. Její rty chutnaly náhle tak hořce, jak někdy sám život dokáže být. Pálily jako oheň, i když slzy je smáčely.
"Neplač, prosím tě, neplač, všechno se dá vydržet, raději mi něco pověz ty."
A tak jsme vzpomínali.
"Pamatuješ, Jiří, na naše zásnuby? Tam za městem, na té velké, krásně rozkvetlé louce. Prstýnek z trávy uvila jsem ti a místo kamene měl žlutou hlavu pampelišky. A sobě jsem uvila věneček z modrých květů. Ale tys všechnu tu romantiku musel pokazit. Prstýnek jsi dal sežrat našim králíkům a mne jsi potom zvečera, za koncertu cikád, ve vysoké trávě o ten věneček připravil."
Byla to krásná, tichá a kouzelná vánoční noc a já byl nesmírně ve svém nočním snění šťasten. Venku už začalo pomaloučku svítat a já moc dobře věděl, že se návštěva mé milé musí chýlit ke konci.
"Jiří?"
"Hm, copak?"
"Už budu muset jít."
"Opravdu musíš?"
"Ano, musím. Sny a pohádky nesnášejí slunce. Pro ně je čas u praskajících krbů a dětských postýlek před spaním."
Naposledy ji líbám na rty a oči. Mlčky prosím, neodcházej, ještě zůstaň, vím, že prosím zbytečně. Čas se nedá zastavit a nelze ho vrátit. A potom, stejně tak tiše, jak přišla, tak má láska také odešla. Je konec snů, lásky a kouzel. Pryč je i Velká svatá noc splněných přání. Mocný čaroděj zabalil svůj kouzelný plášť a nadvládu převzalo slunce. Byl tu den, bílý jako čerstvě napadaný sníh.
Dnes ráno jsem se probudil šťasten. Vánoční kometa štěstí podruhé přelétla nad Ještědem. Byl to pozdrav od vás, od všech, kdo nezapomněli.
Pracovní tábor Minkovice u Liberce,
samovazba - cela č. 9,
24. - 25. prosince l979
Poznámka:
Tento moták byl propašován na jaře roku l98O z minkovické věznice a "Noc kouzel" byla později přetištěna karlovarským samizdatovým časopisem "Doba" v jeho osmém čísle na podzim téhož roku.

Vystava v atriu u Narodniho divadla

11. prosince 2011 v 20:35 | Blanka Havlickova |  Clanky jinych autoru



Dnes, 11. prosince 2011...