Březen 2012

Vsichni kolaborovali?

31. března 2012 v 20:19 | Jiri Wolf |  Clanky jinych autoru
Asi tak před měsícem jsem sledoval dopolední program na ČT.2. Jeden starší občan v tom pořadu o pochybné lidské morálce vyprávěl: jak po roce 89 přijel na návštěvu své rodné země jeho kamarád z mládí, tedy emigrant z USA. U pívečka doma v jeho bytě sledovali pořad, co se v televizi vysílalo před 40 lety. To zrovna mladý svazák Ruml nesl se svým kamarádem spolusvazákem syfilitika Klému Kotvalda na ramenou až ku předsednickému stolu. Ten emigrant se smál, až se za břicho popadal a kuckaje ze sebe prý vydával: "Jak jste tady mohli žít v takové strašlivé hanbě, kolaborovat! A zvláště mladí lidé v tom ČSM. Nepochopím, jak jste tam vůbec mohli vlézt!" A já jsem mu na to, paní redaktorko řekl: "Co tady kecáš, ty vole? To máš tak krátkou paměť?! Vždyť i Ty jsi byl později v SSM! Největší svazák, a jestli si to nepamatuješ, tak jsi nám dokonce dělal předsedu celoškolní organizace SSM!"

Takhle nějak naše veřejnoprávní televize doslova a do písmene vymývá mozky celému národu. Vše na objednávku! Na Kavkách se toho moc nezměnilo. Pracují tam stejný bolševici, jako před rokem 89! A všichni generální ředitelé byli členy zločinecké organizace KSČ i když své členství stále popírají. Vedle vysokých platů o kterých se nám může jen zdát si ještě navrhují a nechávají od býv. soudruhů odsouhlasit vysoké prémie (vánoční 850 tisíc) v podstatě za nic. A tak po takovém povedeném pořadu na objednávku si mládež u obrazovek musí myslet, že v podstatě za totáče kolaborovali všichni. A to I emigranti, či exulanti, kteří nás doma v Česku odsuzují, a přitom nebyli o nic lepší.

Starší generace u televizních obrazovek je také nanejvýš spokojena, protože ona morální vina z oné kolaborace je rozložena úměrně na všechny. Hnusný Alibismus, kterým nás krmí televize. Na tenhle problém jsem diskutoval s kamarády při letošním setkání býv. vězňů na Žofíně. Michal Drabík u stolu nadnesl: "Ono na té kolaboraci, tedy kolektivní vině národa něco přece jenom pravdy bude. I když jsme nebyli v SSM ve Svazarmu a dalších organizacích Národní Fronty, přesto jsme se kolaboraci nevyhnuli. Vemte si například naší prezenční vojenskou službu. Jako Václav Havel po zvolení za prezidenta s ostudou přísahal na komunistickou ústavu, v podstatě přísahal věrnost bolševikům, kteří poté dál vládli a vládnou nám dále, my jsme také přísahali věrnost lidu a bolševikům! Vojenskou přísahu museli složit všichni!!

"Tak to je omyl!", oponoval jsem. Když jsem přišel na vojnu v Plzni na Slovanech (r. 1970) do vojenského útvaru 8008 rozhodl jsem se, že nebudu komunistům skládat potupnou přísahu před rozvinutou zástavou. Již po 14 dnech otřesné buzerace jsem jako simulant skončil ve fakultní vojenské nemocnici na Borech s problémy žaludečních potížích. A zatímco se kamarádi učili na tvrdé Plzeňské dlažbě pochodovat v těžkých bagančatech (kanadách), a po ukončení přijímače ve tvaru poté skládali přísahu, to já se válel v nemocnici. Nechal jsem si cpát do krku hadičky, nechyl si dělat všelijaká speciální vyšetření, krev, rentgeny žaludku atd, dokonce jsem absolvoval i klystýr a to vše jen proto, abych u té ostudy příšerné ostudy při složení přísahy probůh nebyl! Ovšem, většina kluků to za ostudu nepovažovala. Po tom masovém trapasu dostali za poslušnost volnou vycházku do města, a rodiče za tuhle ostudu byli na své synáčky ještě pyšní.

Takže jsem se téhle ostudě vyhnul. Všemu se dalo za totáče vyhnout! A protože jsem nesložil přísahu, dělal jsem problémy! Chodil jsem si na vycházky kdy jsem chtěl a skončil v posádkové věznici. Dělal tam velitele nějaký praporčík Ťoupal. Z Ťoupalíka měl celý útvar až panickou hrůzu, a tak jsem jim dokázal, že je to v podstatě neškodný šašek. Když jsem po 14 dnech skončil ostré, to zrovna byla neděle a vojáci měli vycházky, došlo k onomu zesměšnění velitele věznice. Posádková věznice stála u hlavní brány a když jsem byl propuštěn, otočil jsem se zpět do vězení, zapřel jsem se mezi dveře, nechtěl odejít a ječel jsem: "Já nechci pryč, nechte mě tu být, mě se tu líbí, pomóc." Stráž mne tahala ven ze dveří, ale moc se jim to nedařilo. Měli z toho švandu! Půl hodiny trvala ta komedie, než se jim to podařilo.

Nešel jsem na oddíl, ale setrval celé odpoledne na zápraží a odmítal odejít na oddíl. Z domova museli zavolat Ťoupala, aby si zjednal pořádek, leč , tomu se také nedařilo. A když vydal rozkaz, řekl jsem: "Prdlajs, já tady chci být v posádkové věznici. " (Aby ne, když tam bylo dobře. Pracovat jsme chodili do lampasácké kuchyně, kde jsme se dosyta najedli i pivíčko popili a v posádkové věznici jsem se krásně vyspal na cele, kterou jsem měl jen pro sebe. Opravdu mi tam bylo lépe než na oddíle) Na druhého dne mne politruk s Ťoupalem odvezli k vojenskému prokurátorovi, aby zahájil na vojína Wolfa trestní postih! Tam jsem jim řekl, že nepodléhám vojenskému prokurátorovi, ale jen civilnímu soudiu, protože jsem nesložil vojenskou přísahu. Až poté se přišlo na to, že jsem nesložil, ani nepodepsal vojenskou přísahu a tak v budově prokuratury bylo po mne vyžadováno, abych tento nedostatek rychle napravil. Nepodepsal jsem. "Je to Vaše občanská povinnost složit přísahu", ječel politruk. "Není!" oponoval jsem. "Tak budete sedět do civilní basy, že jste porušil zákon!" Vojenský prokurátor politruka opravil, že se nejedná o porušení zákona když voják odmítne složit vojenskou přísahu. Něco jiného je, kdyby vojín Wolf odmítl nastoupit vojenskou základní službu na útvar, kam byl zařazen, a to on splnil.

Prokurátor prohlásil, že se nedá nic dělat, že si Wolfa musí vzít nazpět na útvar, že nesmí sloužit u žádné zbraně a dál, že se uvidí. Po návratu na posádku jsem nebyl zavřen do posádkové věznice k Ťoupalovi, ale do výstrojního skladu, kde mi bylo dobře. Vydával jsem vojenské mundůry a kšeftováním s výstrojními součástky si tam vydělal spoustu krabiček cigaret. Po 21 dní jsem putoval zpět do fakultní nemocnice na Bory, kde jsem byl 3 týdny na pozorování, kde jinde, než na oddělení psychiatrickém! Ani tam si se mnou nikdo nevěděl rady. Přísahu jsem nepodepsal a doktoři nevěděli, co mi mají do anamnézy napsat. Skončil jsem nakonec jako skladník hadrů, košťat, matrací a mazlavého mýdla. A když celý pluk vyjížděl na cvičení, byl jsem přidělen k houfnicím 152 mm, kde jsem pomáhal kuchařům při vydávání jídla. Mám čisté svědomí, že jsem celou vojnu nekolaboroval, nebyl vyfocen před rozvinutou bojovou zástavou, což mnozí vojáci považovali za obrovskou zásluhu. Na vojně jsem si dál chodil na vycházku přes plot kdy jsem chtěl, a dělal jsem si z vojny holubník. Vojenský prokurátor na mne prostě neměl! Když jsem byl po mnoha letech pozván na cvičení záložáků, vyprávěli si tatíci, kterak nějaký vojín Wolfík mistrně vyjebával s vojnou, že tam vedlejší směšné role hráli: velitel posádkové věznice nějaký Ťoupal, velitel pluku, vojenský prokurátor atd. Abych se z té zelené pakárny dostal o půl roku dříve do civilu, využil jsem nabídku a podepsal nábor do Prahy k výstavbě Metra. Při odchodu do civilu mne ovšem čekal šok. Politruk mi předával papíry do civilu a k nim přidal i průkazku SSM a k tomu mi pravil: "Tak vojíne, nyní už civile že? Tady máte, svazáku, ještě průkazku, a až přijedete domů, přihlaste se u své domovské organizace SSM." Řekl jsem mu, že jsem v SSM nikdy nebyl, a to ani na vojně! "Ale byl jste, byl. Všichni v útvaru jste byli v této mládežnické organizaci evidováni! Náš pluk měl stoprocentní účast angažovaných vojáků.

Podstata této masovosti černých duší spočívala v tom, že podle počtu svazáků u rot, oddílech a útvarů, byl poté kádrově hodnocen velitel oddílu, pluku, divize... a docházelo k jejich povyšování, finančních odměn. Takže i když jsem se sebevíce snažil, abych nebyl svazákem, komunistickým vojákem, který přísahal totalitnímu režimu větrnost a poslušnost, nic mi to nebylo platné! Protože papírově jsem byl po celou dobu vojny oficiálně členem SSM, tedy komunistický kolaborant! Co k tomu dodat. Volal mi kamarád, že se někde našel na seznamu přátel Česko - Sovětského přátelství. V jeho práci, šéf komunista, aby byl dobře kádrově hodnocen, založil v podniku tuhle kolaborantskou organizaci a protože v ní měl málo členů, dopal si klidně černé duše. Členské příspěvky platil soudruh ředitel z podnikových peněz. Chudák, čestný člověk ten můj kamarád byl. Nikomu již nevymluví, že byl jen černu duší, a že dobrovolně do zmíněné organizace nikdy nevstoupil. Bude nyní za kolaboranta a zrádce. A určitě nebude sám, kdo byl zneužit. Takže, čtenáři, neodsuzuj dokud neznáš pravdu. Možná, že na seznamu černých duší budeš také!


První řada, a první zleva. Tak to jsem já na vojně. Jiří Wolf. Vojenský útvar Slovany houfnice 152 mm. houfnice.
Tak náš pluk na Slovanech 8008, měl tyto houfnice 152 mm, které Hitler po obsazení země sebral naší armádě. Houfnice měla dostřel až do 20 km. Na uzávěrech byla vyražena Německá orlice s hákovým křížem. Já jsem u těchto houfnic nesloužil, jen byl u kuchyně. J.W

Jsou cesti vlastenci sociopati a psychopati?

30. března 2012 v 17:34 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Kazdy, kdo jen prilezitostne zabrousi na muj blog si musi povsimnout jak casto a hrube jsem napadan anonymnimi "diskutery", kteri jsou v 99% zarytymi ceskymi vlastenci. Jsem nazoru, ze byt ceskym vlastencem je dusevni porucha, ale kdo jsem ja, abych vam to tvrdil, ze? Nemam zadny komunisticky titul, ani nebydlim v Praze kousek od kruhoveho objezdu, co ja muzu vedet?

Takze vam tady okopiruji kousek z anglicke Wikipedie, kde jsou definice psychopatu a sociopatu, dle meritek WHO - Svetove zdravotnicke organizace. Je to anglicky, ale to nevadi, protoze dnes uz v Cesku VSICHNI umi anglicky (kdyz jsem o tom pochyboval, byl jsem za vola a nenavistneho emigranta) a taky protoze ceska verze Wikipedie ma totez heslo zredukovano a v podstate zcenzurovano, aby text nereflektoval negativne na ceske videni sveta. Nemusite se stydet, v Cine delaji to stejne. Nejste jedini.

Cituji tedy ODBORNY nazor:

Antisocial personality disorder (ASPD) is described by the American Psychiatric Association's Diagnostic and Statistical Manual, fourth edition (DSM-IV-TR), as an Axis IIpersonality disorder characterized by "...a pervasive pattern of disregard for, and violation of, the rights of others that begins in childhood or early adolescence and continues into adulthood."[1]
The World Health Organization's International Statistical Classification of Diseases and Related Health Problems', tenth edition (ICD-10), defines a conceptually similar disorder to antisocial personality disorder called (F60.2) Dissocial personality disorder.[2]
The American Psychiatric Association's Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disordersincorporated various concepts of psychopathy/sociopathy/antisocial personality in early versions but, starting with the DSM-III in 1980, used instead the term Antisocial Personality Disorder and focused on earlier behavior instead of using personality judgements. The World Health Organization's ICD incorporates a similar diagnosis of Dissocial Personality Disorder. Both the DSM and the ICD state that psychopathy (or sociopathy) are synonyms of their diagnosis.
Psychopathy and sociopathy are terms related to ASPD. ASPD replaced psychopathy as a diagnosis in the DSM but the terms are not identical. Psychopathy is now (like sociopathy) usually seen as a subset of ASPD.[3][4]

ICD-10
The World Health Organization's International Statistical Classification of Diseases and Related Health Problems, tenth edition (ICD-10), defines a conceptually similar disorder to antisocial personality disorder called (F60.2) Dissocial personality disorder.[5]
It is characterized by at least 3 of the following:
  1. Callous unconcern for the feelings of others
  2. Gross and persistent attitude of irresponsibility and disregard for social norms, rules, and obligations.
  3. Incapacity to maintain enduring relationships, though having no difficulty in establishing them
  4. Very low tolerance to frustration and a low threshold for discharge of aggression, including violence.
  5. Incapacity to experience guilt or to profit from experience, particularly punishment.
  6. Markedly prone to blame others or to offer plausible rationalizations for the behavior that has brought the person into conflict with society
There may be persistent irritability as an associated feature.
The diagnosis includes what may be referred to as amoral, antisocial, asocial, psychopathic, and sociopathic personality (disorder).
The criteria specifically rule out conduct disorders.[6] Dissocial personality disorder criteria differ from those for antisocial and sociopathic personality disorders.[7]
It is a requirement of ICD-10 that a diagnosis of any specific personality disorder also satisfies a set of general personality disorder criteria.

DSM-IV
The Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, fourth edition (DSM IV-TR), defines antisocial personality disorder (in Axis IICluster B) as:[1]
A) There is a pervasive pattern of disregard for and violation of the rights of others occurring since age 15 years, as indicated by three or more of the following:
  1. failure to conform to social norms with respect to lawful behaviors as indicated by repeatedly performing acts that are grounds for arrest;
  2. deception, as indicated by repeatedly lying, use of aliases, or conning others for personal profit or pleasure;
  3. impulsiveness or failure to plan ahead;
  4. irritability and aggressiveness, as indicated by repeated physical fights or assaults;
  5. reckless disregard for safety of self or others;
  6. consistent irresponsibility, as indicated by repeated failure to sustain consistent work behavior or honor financial obligations;
  7. lack of remorse, as indicated by being indifferent to or rationalizing having hurt, mistreated, or stolen from another;
B) The individual is at least age 18 years.
C) There is evidence of conduct disorder with onset before age 15 years.
D) The occurrence of antisocial behavior is not exclusively during the course of schizophrenia or a manic episode.
New evidence points to the possibility that children often develop antisocial personality disorder as a result of environmental as well as genetic influence. The individual must be at least 18 years of age to be diagnosed with this disorder (Criterion B), but those commonly diagnosed with ASPD as adults were diagnosed with conduct disorder as children. The prevalence of this disorder is 3% in males and 1% from females, as stated in the DSM IV-TR.
---

Zajiste neuniklo vasi ctene pozornosti, ze cesti vlastenci (zde i kdekoliv jinde) splnuji vice nez pozadovane tri ze sedmi kvalifikaci na sociopaty a psychopaty. Muzeme tedy zcela bez pochyb prohlasit, ze cesti vlastenci nejsou jen nejak prumerni, ale naopak velmi kvalitni a koncentrovani psychopati.

Ja myslim, ze v tom Cesku je neco ve vode. Vseobecne, nejen z Zelivske prehrady. Jako nedostatek jodu a potom jim roste vole, nebo neco podobneho.

A nebo jsou to ty kruhove objezdy...

Rolling like a Republican...

30. března 2012 v 16:43
Rolling Like a Republican and Driving Like a Democrat
According to Forbes, Strategic Vision came up with lists of new-car purchases divided by Republicans and Democrats. Over the past two years Strategic Vision has collected political party choice on more than 38,700 (76,103 two-year total) new vehicle buyers with some fascinating discoveries. A slight majority of new vehicle buyers state they are Republican (37 percent vs. 31 percent Democrat). Republicans disproportionately buy convertibles. The top five cars (and trucks) for Republicans include three red-white-and-blue Fords. However, the Audi A8 and Mercedes-Benz GL Class are also possibilities for GOP diehards. Democrats, on the other hand, tend to buy station wagons and hatchbacks True to form, the top five cars for Democrats include more internationals and more small, fuel-efficient cars, including one hybrid, the Honda Civic Hybrid, and also the Nissan Leaf, the first mass-produced battery powered car. Others Democrat favorites include the Volvo C30 and Acura TXS Sport Wagon. To read more about which cars Republicans prefer - along with an accompanying slide show - click here. For a separate article on Democrat favorites, and its slide show, click here. To read Strategic Vision's full report on how political leanings impact vehicle preferences, click here.

Je Milada Horákova falešnou modlou?

28. března 2012 v 18:46 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
(Puvodne zverejneno 30. prosince 2009)
Jako obvykle zamířím do oblasti, o níž se žádné české noviny neodváží napsat. Už delší dobu s úžasem sledují pokusy o beatifikaci Milady Horákové, české političky (1901-1950) popravené komunistickým režimem 27. června 1950. Tyto snahy podporuje i KSČM (jestli vám tady nezablikalo varovné světýlko, tak si nechte zkontrolovat dráty) a mladí čeští marxisté z Wikipedie. Není sporu, že Milada Horákova byla popravena komunisty v inscenovaném procesu, tedy při absenci jakékoliv spravedlnosti. Ta ostatně chybí v té potroublé zemí dodnes. Nutno si ovšem povšimnout, že komunisté popravovali nejen své nepřátele (byla Milada Horákova nepřítel komunistů, když její vlastní manžel byl komunista?), ale i své vlastní, jako Rudolf Slánský, komunistická svině a zločinec, který byl taky jako Horáková rehabilitován a je na nejlepší cestě být prohlášen - in memoriam - za českého svatého. Za co byla tedy Milada Horáková popravena? Nepřítel komunistů asi zrovna nebyla, i když v ÚV KSČ jako Slánský neseděla. Za co, soudruzi, za co? Sedněte si, vezměte si aspirin a, čtěte dál.

Mladá Milada Horáková nebyla žádná demokratka, ale potrhlá anarchistka, asi jako ti magoři, co protestují proti IMF nebo Bushove návštěvě v Praze. Jen o devadesát let dřív. Po pádu Rakouska-Uherska v listopadu 1918 zorganizoval žižkovský anarchista/komunista a kamarád Jaroslava Haška Franta Sauer stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Údajně, že prý je to symbol Rakouska-Uherska. Sloup tam stál někdy od roku 1648 na památku bitvy v roce 1620 a nikomu nevadil, dokud si bolševická luza nepotřebovala na něčem vybít zlost. Tehdy, 3. listopadu 1918, hasiči přistavili ke sloupu žebřík, po něm vylezla sotva osmnáctiletá Milada a uvázala soše Panny Marie na vrcholu sloupu kolem krku oprátku. Český vlastenecký dav potáhl za provaz a sloup se zřítil. A hlava Panny Marie se skoulela k nohám mladého básníka (komunisty) Jaroslava Seiferta (popsal to sám později). Pak se vydali na Karlův most shazovat sochy do Vltavy, čemuž zabránilo vojsko.

Horákova sama později vysvětlovala, že to od ní byla chyba a tak podobně - asi jako když Hillary Clinton lže, jak se jí hodí. Ovšem, přiznala, že to tak bylo. A ještě jeden citát: "Horákova sama byla odporná nacionalistka, kterou šlechtí jen to, že ji komunisté popravili." Výrok Milady Horákové: "Zatočili jsme se šlechtou a zatočíme i s církvemi", taky dává tušit, že všechno nebylo úplně košer.

Po návratu z koncentračního tábora se Milada Horáková stala poslankyni parlamentu - kde souhlasila s Benešovými dekrety, retribučními dekrety, vyvlastňováním a znárodňováním po roce 1945 a se zákazem agrární strany. Přisluhovala tedy (přímo či nepřímo) bolševikům. Jak už bylo řečeno, její manžel byl člen KSČ. Svou politickou nevyzrálost dokázala Horákova tím, že po komunistickém puči v únoru 1948 z funkce poslankyně odstoupila - nebyla vykopnutá, sama odstoupila.

A teď přijde trochu odbočka. O tom, že bývalý prezident ČSR, "dobrotivý" Antonín Zápotocký byl v koncentráku kápo a popravoval vězně a po válce byl Holandskem hledán coby válečný zločinec, víte, ne? Nevíte? Vy snad čtete jen české noviny!

Bis Ende 1948 hatten in nahezu allen osteuropäischen Ländern die Kommunisten die Macht erobert, meistens dadurch, daß sie die bis dahin mit ihnen verbündeten Parteien mehr oder weniger gewaltsam aus der Regierung ausbooteten. So kam in der Tschechoslowakei im März 1948 der nicht-kommunistische Außenminister Masaryk durch einen mysteriösen Fenstersturz ums Leben. Mit dem kommunistischen Ministerpräsidenten Zápotocký hatte die ČSR einen ausgewiesenen Fachmann für politische Verfolgung. Zápotocký wurde von der holländischen Regierung als Kriegsverbrecher gesucht. Als KZ-Kapo soll er in den Niederlanden Gefangene mißhandelt haben. Während seiner Regierungszeit gab es allein in der Slowakei mindestens fünf Haftlager, die der "Spiegel" ganz ungeniert als KZ's bezeichnete. Das Ausmaß der politischen Verfolgung ließ sich in der ČSR ziemlich präzise benennen, denn durch eine Indiskretion des Innenministeriums wurden 1949 Zahlen bekannt: Danach wurden seit 1945 mehr als 3.200 katholische Priester und Ordensleute sowie 5.100 Studenten verhaftet. Die Gesamtzahl der politischen Häftlinge wurde auf 50.000 geschätzt.

Jo, vy nerozumíte ani německy, ani anglicky? Šmankote! Tak to vám nezbývá nic jiného, než věřit českým novinám! (nebo číst můj blog!)

Český rozhlas 1 - Radiožurnál vysílal 21. 09. 2003 v 17:10 tento rozhovor - zde je přepis:

Moderátor (Jana Klusáková): Vraťme se ještě jednou do minulosti. Po válce se vám, pane Čáslavský, dostal do rukou spis o pobytu Antonína Zápotockého v koncentračním táboře. Pro ty později narozené připomínám, že předválečný komunistický funkcionář, Antonín Zápotocký, se stal po Gottwaldově smrti v roce 1953 v Československu druhým, takzvaně dělnickým prezidentem. Předtím už byla zdůrazňovaná jeho lidovost a bodrost. Nedávno média připomněla, že ještě v předvečer ožebračující měnové reformy v roce 53 tento lidový prezident nabádal občany, aby neutráceli, že žádná měna nebude. Ale zpět k velmi zajímavému spisu, který jste měl po válce krátce v rukou. Vyprávějte prosím, jak k tomu došlo.

Host (Jaroslav Čáslavský): Přivezli K. H. Franka do Čech, já nevím, který generál ho provázel, ale to není podstatné. A ten přivezl sebou spis, jak se choval Zápotocký v koncentračních táborech.

Moderátor (Jana Klusáková): A jak vy jste k němu přišel?

Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem byl samozřejmě sokol přesvědčením a vzdělavatel, profesor Gog, mne jednou v noci volá a říká, já mám určité věci, které bych potřeboval ofotografovat. A já vím, že ty máš přístup do komory ve škole. Já říkám, mám. Tak jdi tam, já za tebou přijdu. A přinesl spis, který byl psán bohužel qventem to se muselo luštit a čas nebyl. Tak jsem prostě, bylo to asi 36 stránek nebo 40, tak jsem prostě dělal co nejrychleji, abych to mohl ofotografovat. Tak jsem to ofotografoval, pořídil jsem tři mikrofilmy, jeden mikrofilm a ten svazek, mi řekl přesně, kam mám odnést, že tam bude černá limuzína. Byly tam i fotografie, asi 17, to byl vůbec horor se na to dívat. A já si pamatuji naprosto přesně a mohl bych to zreprodukovat, na fotografie tři. Oni tam měli takové jako, mně to připadalo jako nádoba na svěcenou vodu, v kostele. A tam je vyfotografovaný Zápotocký, jak topí lidi v tomhle tom, jak bych řekl, v tom korýtku.

Moderátor (Jana Klusáková): Chcete říci, že topí vězně?

Host (Jaroslav Čáslavský): Vězně, ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Antonín Zápotocký?

Host (Jaroslav Čáslavský): Další snímek, který si pamatuji, poněvadž to byl stejný horor jako tohle, tam bylo jako bidlo na prádlo, na čemž byly myslím tři nebo čtyři šibenice, tedy ty provazy. A tak ty stály na takový lavici, víte, jak to bývalo na pouti, to musím doplnit do pohybu, poněvadž tam byla jenom konečná fáze. Tam už ty tři nebo čtyři lidi už viseli. A je vidět, jak musel Zápotockej podkopnout tu lavičku pod těma lidmi, to je dost otřesné.

Moderátor (Jana Klusáková): A jak si to vysvětlujete nebo jak jste si to vysvětloval? Třeba ho přinutili.

Host (Jaroslav Čáslavský): Jako později, když jsem měl možnost zapátrat, tak informace o něm byly, že byl kápo v koncentráku.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže vy jste o pravosti těch snímků vůbec nezapochyboval?

Host (Jaroslav Čáslavský): Ne, to nešlo. To prostě byly pravé snímky.

Moderátor (Jana Klusáková): A kde skončily?

Host (Jaroslav Čáslavský): No, tak já jsem ty mikrofilmy, teda jeden a ten spis odnes do toho auta, bylo to na takzvaném Škandál place, tam stála ta černá limuzína, okénko se srolovalo, tam seděla doktorka Horáková. Já jsem jí ten mikrofilm a ty spisy předal. A tím to pro mě končilo v této fázi.

Moderátor (Jana Klusáková): A o které době mluvíme, kdy to bylo?

Host (Jaroslav Čáslavský): To bylo v létě 48. A těch snímků tam bylo několik.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste o tom tehdy s nikým nemluvil?

Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem mluvil s profesorem Vlkem, kterého hned brzy na to zavřeli. A stalo se mu neštěstí v dolech.

Moderátor (Jana Klusáková): Měl jste sám o sebe strach?

Host (Jaroslav Čáslavský): No, do jisté míry měl.

Takže tak, milé děti. Potřebujete ještě pomoci s tím si dát dvě a dvě dohromady? Vince Foster byl levák a jeho tělo bylo nalezeno v parku, po té co se očividně střelil do pravého spánku pravou rukou. Pistoli pořád ještě držel v té prave ruce a obě paže měl připaženy. Tak se asi stala Milada Horákova politickou svatou matkou Terezou. Ve skutečnosti toho moc v hlavě neměla a dělala pitomosti a přešlapy celý život - od studentského lezení na Mariánský sloup, přes manželství s komunistou, spoluvinu na poválečných a předúnorových svinstvech omlouvaných bestiálním vlastenectvím, odstoupení z funkce poslankyně (tím pomohla komunistům) až po amatérský pokus o vydírání jedné velké komunistické svině a válečného zločince Antonína Zápotockého. Ten ji stál život.

Takže milé děti, pokud máte zájem o to, být za padesát let prohlašován za svatého, vyštrachejte někde tu fotografii malého Václava Havla, jak sedí na kolenou Heydrichovi, nebo dokumenty o spolupráci mladého Václava Klause s KGB (čeští prezidenti vždy byli neuvěřitelné lidské svině). Vaše sláva za padesát let je zaručena. Bude to ale posmrtně - nevadí?
---

Na obrázku je president České republiky Václav Klaus ve společnosti svého řídícího důstojníka KGB Alexandra Rebjonka - tu bundu dostal od Rebjonka darem... Fotka je z roku 2003. Rebjonok senior - druhý zleva .


Vrazdil Antonin Zapotocky vezne?

28. března 2012 v 18:16 Clanky vzpominkove a recyklovane

Jaroslav Čáslavský - Čech žijící už 40 let na Floridě

Jana Klusáková
21.09.2003 17:10
Moderátor (Jana Klusáková): Český rozhlas 1 - Radiožurnál uvádí víkendový pořad, ve kterém vám představujeme zajímavé hosty. Ten dnešní přijel zdaleka, ale vezměme to od začátku. Jaroslav Čáslavský se narodil v Týništi, ve mlýně, v roce 1928. Studoval chemii na průmyslovce v Liberci, absolvoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze a žije na Floridě ve Spojených státech. Je vědec, jeho oborem je chemie, konkrétně chemie pevných látek. Jak známo, pane Čáslavský, pro život člověka je důležité, velmi často dokonce určující jeho dětství. Bylo to vaše šťastné?
Host (Jaroslav Čáslavský): Já bych řek, že ano. S takovým odstupem času je to těžké definovat, v čem ano a v čem ne. To je odraz toho prostředí, v kterým žijete. Třeba jeden den jste šťastná, druhej den vám něco přijde líto, no, tak jak malý děti jsou. Ale s tím člověk roste a vyvíjí se.
Moderátor (Jana Klusáková): Záleží na rodinném prostředí, jestli je láskyplné, to bylo?
Host (Jaroslav Čáslavský): Ano.
Moderátor (Jana Klusáková): Měl jste sourozence?
Host (Jaroslav Čáslavský): Sestru.
Moderátor (Jana Klusáková): V roce 1948, to už vám bylo 20 let. Přivítal jste únor jako vítězství pracujícího lidu?
Host (Jaroslav Čáslavský): Ne, nikdy a nikdy mě to nenapadlo, že by to mohlo bejt tak definovaný, poněvadž to bylo vyloženě pučový převzetí moci menšinou a ještě se špatným úmyslem. To znamená v normách Pepika Stalina vraždit ty, co jsou nám nepohodlní.
Moderátor (Jana Klusáková): Ovšem takhle to tenkrát viděl málokdo. Vy jste byl takhle veden od dětství, v rodině?
Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem se nějak tak ved sám. Já jsem žil více méně v dělnickým prostředí, i když jaksi naše rodina nebyla dělnická. A měl jsem soucit s lidma, který třeba museli dělat v dešti, v zimě, v chumelenici a tak. Ovšem postupem času jsem viděl, že to jsou lidi vyloženě naivní, ovládaný jakejmasi pouťovejma vykládačema snů, který nikdy nešly realizovat. To mně inspirovalo k tomu, že jsem postupně času viděl, že je to prostě ne revoluce, ale že je to uchvácení moci za každou cenu. A vyloženě jim bylo jedno, kdo je v cestě, ten půjde pryč.
Moderátor (Jana Klusáková): Na jak dlouho jste si tehdy myslel, že to je? Jak dlouho to potrvá.
Host (Jaroslav Čáslavský): Určitě jsem si jistej nebyl, ale věděl jsem, že to nebude jednoduchý. Takže není důvod pro nikoho, kdo by nám z toho pomohl. Dostali jsme se svou vlastní blbostí do toho, tak si z toho pomozte sami.
Moderátor (Jana Klusáková): Vlastní blbostí, říkáte, to by se mělo našim posluchačům vysvětlit.
Host (Jaroslav Čáslavský): No tím, že lidi prostě skočili na lep, všechno budete mít, budete svobodný. To je jedna lež nakupená na druhou.
Moderátor (Jana Klusáková): 50. léta minulého století jsou pro většinu našich mladých posluchačů stejně vzdálená, jako dejme tomu třicetiletá válka. Ráda využívám vaší přítomnosti před mikrofonem, abych se vás zeptala, pane Čáslavský, jaké to tehdy na vysoké škole bylo? A ve vašem případě je řeč o Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity.
Host (Jaroslav Čáslavský): Já bych to trošku rozšířil, poněvadž já jsem byl přijat na Přírodovědeckou fakultu a vyhozen z politického důvodu.
Moderátor (Jana Klusáková): Za jak dlouho, kým a proč konkrétně?
Host (Jaroslav Čáslavský): Konkrétně, to vám nikdo neřek. Oni mně dali kus papíru, abych se šel sblížit s dělnickou třídou. A na tom byl podepsanej Pavel Kohout a Rita Klímová, jako členové akčního výboru pro vysoké školy. Já jsem se vrátil za rok.
Moderátor (Jana Klusáková): Byl jste sblížen už?
Host (Jaroslav Čáslavský): Předpokládal jsem, že jsem se sblížil s dělnickou třídou.
Moderátor (Jana Klusáková): A co jste ten rok dělal?
Host (Jaroslav Čáslavský): Částečně v Tesle, prostě tam, co mně dovolili.
Moderátor (Jana Klusáková): Byl jste dělníkem ten rok?
Host (Jaroslav Čáslavský): Ne, já jsem nedělal, protože jsem měl průmyslovku, takže jsem měl odborný vzdělání. A oni neměli důvod prostě se mnou takzvaně zametat. Přežil jsem v oboru, ale jaksi ztrácel jsem roky, to je málo platný.
Moderátor (Jana Klusáková): Vrátil jste se?
Host (Jaroslav Čáslavský): Vrátil jsem se a zas mě vyhodili. A naštěstí jsme našli nějakýho dobrýho přítele, kterej byl sice komunista, ale ten mně pomoh prostě zpátky na tu fakultu. Sice ne chemii, ale na geologii. Potom už jaksi vnitřníma manipulacema jsem se dostal konečně na tu chemii, kterou jsem s odřenejma zádama, politickejma, jak bych tak řek, z politickejch důvodů přece jenom ukončil.
Moderátor (Jana Klusáková): A když odhlédneme tady od téhle politické šikany, odborně tehdy to vysoké školství bylo na úrovni?
Host (Jaroslav Čáslavský): Ne, nebylo. Bylo to ovládaný politicky, takže tam byli dosazovaní lidi, který tam nikdy neměli být. A skutečně tam nepatřili.
Moderátor (Jana Klusáková): Kdy a proč jste odešel do zahraničí?
Host (Jaroslav Čáslavský): My jsme se pokusili z Jugoslávie, ale tam, já už jsem byl v Itálii, ale ta hranice tam byla tak klikatá, že s tříletou dcerkou to byl velikej risk, že se tam udělá nějaká chyba nebo něco takového.
Moderátor (Jana Klusáková): A promiňte, kdy to bylo?
Host (Jaroslav Čáslavský): To bylo v roce 64.
Moderátor (Jana Klusáková): A proč zrovna tehdy?
Host (Jaroslav Čáslavský): Poněvadž to už tak nějak vyvrcholovalo. A už se to nedalo dobře snášet. Moje politický smýšlení mě nějak vylučovalo z možnýho života v tyto zemi, tehdejší.
Moderátor (Jana Klusáková): A možnost odejít byla jenom ilegální.
Host (Jaroslav Čáslavský): Samozřejmě.
Moderátor (Jana Klusáková): Takže vy jste odcházel s vaší ženou, s vaší paní Věrou, a s vaší dcerkou. Jak se jmenuje?
Host (Jaroslav Čáslavský): Veronika.
Moderátor (Jana Klusáková): Nakonec se to podařilo?
Host (Jaroslav Čáslavský): Nakonec se to podařilo, ona zůstala tady jako rukojmí.
Moderátor (Jana Klusáková): To dítě.
Host (Jaroslav Čáslavský): Veronika, protože jinak to asi by vůbec nešlo. Ale po zjištění v Rakousku, jestli už takový případy se staly, jsme byli ujištěný, že ano. A že to trvá delší dobu, než za náma dítě pošlou. To bylo dost zajímavý, my jsme přijeli do toho Rakouska o Vánocích, já Vánoce v Rakousku, to je hrozně dlouhá doba, takže ne dřív, než 7. ledna se vůbec tam něco děje, od 24. prosince. No a tak jsem se tam takhle a dostal jsem hned zaměstnání v tom takzvaným, což je vlastně Siemens.
Moderátor (Jana Klusáková): A holčička zatím tady byla u babičky.
Host (Jaroslav Čáslavský): Ta byla u babičky. A celkem to bylo štěstí, poněvadž jí se tu líbilo, nic se tu ve skutečnosti nedělo, peníze jsme posílat mohli. Že to bylo pro ní možná snazší, než kdyby byly s náma.
Moderátor (Jana Klusáková): A za jak dlouho jste byli pohromadě celá rodina?
Host (Jaroslav Čáslavský): Až v roce 68.
Moderátor (Jana Klusáková): Čili vy jste to dítě viděli až po 4 letech! Když jste odcházeli, vy jste byl tedy doktorem přírodních věd.
Host (Jaroslav Čáslavský): Ano.
Moderátor (Jana Klusáková): Uměl jste jazyky?
Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem uměl školsky anglicky a školsky německy.
Moderátor (Jana Klusáková): Měli jste nějaký majetek?
Host (Jaroslav Čáslavský): Ne.
Moderátor (Jana Klusáková): Byli jste nějaký čas v Rakousku a potom?
Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem viděl, že prostě pomocí rakouskejch úřadů není možný naší dceru dostat. Taky jsme mluvili s různejma vlivnejma Rakušanama a jinejma cizincema. Oni říkali, jedinou možnost máte, když se dostanete do Spojených států. No tak jsem řek, no, pudu na velvyslanectví. Tak jsem tam šel a říkám takovou tou mou školní angličtinou, jsem se tam bavil s tím mariňákem. A on tak chvilku na mě kouká, vy jste z Čech? Říkám, jo. Říká, tak jděte do přízemí, to jméno já nevím, ale já vím, že je to váš člověk a že mluví vaším jazykem. No tak jsem tam šel a kouknu na vizitku a tam bylo František Moravec. To byl generál Moravec. On byl velice přísnej pán, on říkal, sepíšeme žádost o emigraci nebo imigraci do Spojenejch států. Přines papíry a říká, víte, já umím trochu lepší anglicky než vy, tak vy mně to budete říkat, ale já vás upozorním. Když budete lhát, tak to odepište rovnou, nikdy do států se už pak nedostanete. A to měl pravdu, protože já znám takový případy, že lidi lhali a nikdy se do států nedostali. No a ani ne za šest neděl jsme dostali takovou čumkartičku, jak se česky říkalo, abych se dostavil na konzulát. Tak jsem šel na konzulát s tím a on říkal, no, podívejte se, vy tady máte nejenom vízum, ale máte už pernament rezident, můžete odjet kdykoliv do Spojených států. My už jsme dostali přímo tu zelenou kartu, to je absolutně neběžný, poněvadž nás letělo sto a jenom tři lidi měli tu zelenou kartu.
Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 - Radiožurnále vám představujeme našeho amerického krajana, Jaroslava Čáslavského. Poprvé po převratu jste sem přijel v roce 91, po jak dlouhé pauze?
Host (Jaroslav Čáslavský): To bylo kolik? Přes třicet let, já bych to musel počítat.
Moderátor (Jana Klusáková): Čili vy jste tady od toho roku 64 nebyli.
Host (Jaroslav Čáslavský): Nebyli, mě by zavřeli.
Moderátor (Jana Klusáková): A do jaké míry se shodovalo to, co jste uviděl po těch letech, s vašimi představami?
Host (Jaroslav Čáslavský): Byl jsem překvapenej, že skutečně demokracie může existovat a fungovat.
Moderátor (Jana Klusáková): To se moc hezky poslouchá. A přeci jenom vás poprosím, pane Čáslavský, jací jsou z vašeho pohledu Češi na začátku 21. století? A nešetřete nás, prosím.
Host (Jaroslav Čáslavský): Já nešetřím. Já si myslím, že hlavní problém je, že Češi úplně ztratili pojem se stydět, že jim jejedno, co řeknou, že jim je jedno, jak se chovaj. Ale samozřejmě nedá se to říci všeobecně, jsou výjimky. Ale převážná většina, já nevím, jak bych to přesně definoval, ale když žijete v takovou dobu v zemi, kde lidi se vám snažej pomoct, a to můžu doložit příkladem, kterej na nás zanechal velkej vliv. Já jsem studoval na Penstate University v Pensylvánii. V tý době už tam byla Veronika. A ukončil jsem studium a dostal jsem takzvanej flow ship na Akademii věd americký. A Americká akademie věd na rozdíl od České akademie věd nemá vlastní laboratoře. Ta vás někam přidělí. Mě poslali do Bostonu, byl to vojenskej výzkum. Boston je velice kosmopolitní město, až skoro bolševicky naladěný, by se dalo říct. Jako Harvard University, tam je spousta bolševiků. Ale takovejch z přesvědčení. To nevyužívaj, ty z toho nic nemaj, jen jsou o tom přesvědčený. Jsou ochotný s váma diskutovat. Nemaj vám váš názor za zlý, nestyděj se za svůj názor. A je to takový nějaký rovný.
Moderátor (Jana Klusáková): Ano, my jim odtud říkáme salónní bolševici.
Host (Jaroslav Čáslavský): To by se tak dalo říct. Jsme zjistili, že prostě tam nemůžeme vzít dceru a psa, na dům jsme neměli a do nájmu vás nikde se psem a s dítětem nevemou. To je takový trošku nedemokraticky zařízený, ale je to fakt. A tak jsme mluvili s jedním našim profesorem o tom a on říká, kolik potřebujete zaplatit, nevím přesnou částku, kolik to bylo, ale bylo to několik tisíc. On šáh do kapsy, vytáh šekovou knížku a napsal mi na to šek.
Moderátor (Jana Klusáková): Abyste si mohli pořídit vlastní byt.
Host (Jaroslav Čáslavský): Vlastní dům. Já jsem říkal, to přece takhle nejde. No, až budeš mít ty peníze, tak mi to vrátíš.
Moderátor (Jana Klusáková): Vraťme se ještě jednou do minulosti. Po válce se vám, pane Čáslavský, dostal do rukou spis o pobytu Antonína Zápotockého v koncentračním táboře. Pro ty později narozené připomínám, že předválečný komunistický funkcionář, Antonín Zápotocký, se stal po Gottwaldově smrti v roce 1953 v Československu druhým, takzvaně dělnickým prezidentem. Předtím už byla zdůrazňovaná jeho lidovost a bodrost. Nedávno média připomněla, že ještě v předvečer ožebračující měnové reformy v roce 53 tento lidový prezident nabádal občany, aby neutráceli, že žádná měna nebude. Ale zpět k velmi zajímavému spisu, který jste měl po válce krátce v rukou. Vyprávějte prosím, jak k tomu došlo.
Host (Jaroslav Čáslavský): Když jsem se dozvěděl, přivezli K. H. Franka do Čech, já nevím, kterej generál to byl, ale to není podstatný. A ten přivezl sebou spis, jak se chová Zápotockej v koncentračních táborech.
Moderátor (Jana Klusáková): A jak vy jste k němu přišel?
Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem byl samozřejmě sokol přesvědčením a vzdělavatel, profesor Gog, mně jednou v noci volá a říká, já mám určitý věci, který bych potřeboval ofotografovat. A já vím, že ty máš přístup do komory ve škole. Já říkám, mám. Tak jdi tam, já za tebou přijdu. A přines spis, kterej byl psanej bohužel qventem to se muselo luštit a čas nebyl. Tak jsem prostě, bylo to asi 36 stránek nebo 40, tak jsem prostě dělal co nejrychleji, abych to moh ofotografovat. Tak jsem to ofotografoval, pořídil jsem tři mikrofilmy, jeden mikrofilm a ten svazek mi řek přesně, kam mám odnést, že tam bude černá limuzína. Byly tam i fotografie, asi 17, to byl vůbec horor se na to dívat. A já si pamatuju naprosto přesně a moh bych to zreprodukovat, na fotografie tři. Oni tam měli takové jako, mně to připadalo jako nádoba na svěcenou vodu, v kostele. A tam je vyfotografovanej Zápotockej, jak topí lidi v tomhle tom, jak bych řek, v tom korejtku.
Moderátor (Jana Klusáková): Chcete říct, že topí vězně?
Host (Jaroslav Čáslavský): Vězně, ano.
Moderátor (Jana Klusáková): Antonín Zápotocký?
Host (Jaroslav Čáslavský): Další snímek, který si pamatuju, poněvadž to byl stejnej horor jako tohle, tam bylo jako bidlo na prádlo, na čemž byly myslím tři nebo čtyři šibenice, tedy ty provazy. A tak ty stály na takový lavici, víte jak to bejvalo na pouti, to musím doplnit do pohybu, poněvadž tam byla jenom konečná fáze. Tam už ty tři nebo čtyři lidi už visej. A je vidět, jak musel Zápotockej podkopnout tu lavičku pod těma lidma, to je dost votřesný.
Moderátor (Jana Klusáková): A jak si to vysvětlujete nebo jak jste si to vysvětloval? Třeba ho přinutili.
Host (Jaroslav Čáslavský): Jako pozdějc, když jsem se více do tohohle jaksi měl možnost zapátrat, tak ty informace vo něm byly, že von byl kápo v tom koncentráku.
Moderátor (Jana Klusáková): Takže vy jste o pravosti těch snímků vůbec nezapochyboval?
Host (Jaroslav Čáslavský): Ne, to nešlo. To prostě byly pravé snímky.
Moderátor (Jana Klusáková): A kde skončily?
Host (Jaroslav Čáslavský): No, tak já jsem ty mikrofilmy, teda jeden a ten spis odnes do toho auta, bylo to na takzvaným Škandál place, tam stála ta černá limuzína, okénko se srolovalo, tam seděla doktorka Horáková. Já jsem jí ten mikrofilm a ty spisy předal. A tím to pro mě končilo v této fázi.
Moderátor (Jana Klusáková): A o které době mluvíme, kdy to bylo?
Host (Jaroslav Čáslavský): To bylo v létě 48. A těch snímků tam bylo několik.
Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste o tom tehdy s nikým nemluvil?
Host (Jaroslav Čáslavský): Já jsem mluvil s tím profesorem Vlkem, kterýho hned brzy na to zavřeli. A stalo se mu neštěstí v dolech.
Moderátor (Jana Klusáková): Měl jste sám o sebe strach?
Host (Jaroslav Čáslavský): No, do jistý míry měl.
Moderátor (Jana Klusáková): Možná jste se, pane Čáslavský, doslechl, že teď, 14 let po převratu, u nás 20 procent voličů dává hlas Komunistické straně. Chcete to komentovat?
Host (Jaroslav Čáslavský): Víte, já už tu dlouho nežiju. A já bych nerad uškodil lidem, který prostě můžou takhle smýšlet, poněvadž se nezajímali skutečně, co to ten komunismus je.
Moderátor (Jana Klusáková): Dáváte vy sám komunismu ještě nějakou naději?
Host (Jaroslav Čáslavský): Ne.
Moderátor (Jana Klusáková): Proč ne?
Host (Jaroslav Čáslavský): Poněvadž to není skutečně režim demokratickej. Podle historie se ukazuje, že všechny ty diktatury nemůžou přežít. Nikdo nevěřil do rozkvětu bolševismu, že Sovětský se rozsype. Tam je něco, co prostě není postavené skutečně na demokracii. A jenom ta demokracie může přežít.
Moderátor (Jana Klusáková):
Naším hostem byl Čechoameričan Jaroslav Čáslavský. Buďte hodně zdráv, šťastnou cestu domů. Za rozhovor vám děkuje Jana Klusáková.
---
Poznamka R.H.: Vyseuvedeny obraz je v majetku Narodni galerie Praha, jde o dilo Bedricha Hosera (nepochybne AKADEMICKY malir) s nazvem "Antonin Zapotocky - Koupani v mori" (asi v Soci) ze zacatku 50 let. Obraz reflektuje na skutecnost, ze Antonin Zapotocky byl nejen vrah a komunista (to jde ruku v ruce), ale i oblibeny cesky prezident a homosexual (ne ze by na tom bylo neco spatneho, vzdyt i Kikina je homosexual).

Jan Amos Komensky byl Madar!

28. března 2012 v 16:44 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
(Puvodne uverejneno 26. listopadu 2008)
Nebudu vas napinat dlouhym povidanim. Posledni ceska modla na hlinenych nohou padla. Masaryk byl nemanzelskym synem rakouskeho mecenase, Milada Horakova, nebyla to co predstirala, Klaus neni Klaus, ale Pruzinsky, Sovak nebyl Sovak, ale Schmitzer a Karel Ctvrty neumel cesky. A ted tohle!

Ucitel narodu, Jan Amos Komensky (1592-1670) nebyl "Komensky", coz byla pouha prezdivka podle vesnicky, kde jeho rodice bydleli, ale byl madarske narodnosti a jmenoval se SZEGES. Jeho rodice byli certifikovani Madari jako polena a jak vam kazdy emigranty nenavidici cesky Honza rad potvrdi - narodnost se v Cesku urcuje podle rodicu. Kdyz byli rodice Cesi, dite prece nemuze byt American, to je jasne, ne? Kdyz jsou rodice Vietnamci, dite nemuze byt Cech, ze? Kdyz jsou rodice cigani, tak dite nemuze byt Cech - tak je to spravne! A tak ani Jan Amos Komensky, jehoz rodice byli Madari, nemuze byt Cech, byt se narodil v Komni, Nivnici nebo Uherskem Brodu (to se pani Szeges-ova pekne nabehala, nez vsechny ty tri mista stihla - kezet csokolom!) - ale zase jen Madar!

Jan Amos Komensky byl Madar! Co ted budeme delat - smankote? Co reknou lidi?
Chapu, ze je to strasna rana. Na co ti chudaci Cesi budou ted hrdi? Komenskeho rodice odesli z Madarska/Uher v 16. stoleti a rodinne prijmeni Szeges je prominentne uvedeno v pred casem objevene Komenskeho posledni vuli (Milada Blekastad, monography of Comenius). http://no.wikipedia.org/wiki/Milada_Blekastad

Informace je to natolik citliva, ze se prumernemu ceskemu Honzovi ceskymi medii taji. Napriklad v anglicke Wikipedii tato informace je, ale v ceske uz neni (neni to typicke?) - to by prece urazelo ceske narodni citeni! To nesmime! Lhari zasrani... Nastesti v cizich jazycich se tato informace vyskytuje docela bezne, a tak moznost, ze cesti wikipedisticti hnupove ji budou vymazavat je docela mala a odsouzena k neuspechu.

Takze jeste jednou - pokud jste vyseuvedene nepochopili napoprve. Jan Amos Komensky nebyl Cech, ale Madar a jmenoval se Janos Szeges. http://hu.wikipedia.org/wiki/Comenius

Tak a muzete se jit zase busit v prsa, moroni z mongolskych stepi...


Provokativní drzost předčasně se ozvat - 1

27. března 2012 v 17:46 | Ota Ulc |  Clanky jinych autoru
Znovu se vracím k tématu, jímž jsem si vysloužil pověst zavilého staříka, posedlého pošuka, neváhajícího se takto ztrapňovat. Poprvé jsem o Baracku Husseinu Obamovi psal před víc než pěti lety, nové hvězdě se značně neanglosaským jménem. Ve státu Illinois se mu podařilo zvolení do Senátu a vzdor kratičké kariéře ve Washingtonu začal usilovat o nastěhování do Bílého domu.

Fenomén s neobvyklým rodokmenem: otec černoch z africké Keni, matka běloška z Kansasu, on údajně rodištěm na Havaji, kde většinu svého dětství strávil v péči bělošských prarodiců, poté několik let žil v Indonésii se svým nevlastním indonéským otcem. O zvolení do Bílého domu sice usiloval jakožto non-racial kandidát, aniž by se byl unášel snem o společnosti barvoslepé, color blind society, tak jak bylo celoživotním usilováním Martina Luthera Kinga. Obama se stoprocentně ztotožňuje se svým údajným černošstvím, pokládá se za Afro-Američana a zdaleka ne za Euro-Američana, na což by přece měl perfektní padesátiprocentní nárok. Svou rasovou identitu nezdůrazňuje, pokročili jsme značně dál, však. on je vlastně příkladem možnosti dosažení toho nejvyššího cíle. V některých očích zcela znicotňuje původní dominantní motiv černošského establishmentu, totiž snahu zdůrazňovat, neustále opakovat, jak hrozně rasistická je tato země.

Jak známo a všeobecně uznáváno, pocit moci je značně působivé afrodisiakum. Barack získal pověst toho nejradikálnějšího ze všech sto senátorů ve Washingtonu. Že nenávidí bohaté lidi, a a přitom to je elitistický snob, jeho ambice je nebetyčná, zejména při uvážení dosavadních, značně nepozoruhodných zásluh. Pouhé tři roky v Senátě, v němž ani jeden významný zákon nenese jeho jméno. Před svým povýšením do Washingtonu jako senátor ve státě Illinois téměř stotřicetkrát hlasoval slovem "přítomen", čili nehlasoval tak či onak.

Oslňuje abstraktními apely o změně, naději, míru, potření bídy a nemocí, idealistickým globalismem, který má pramálo společného s realitou skutečného světa. Zlatoústý orátor, velmistr vágních slibů o změnách a naději v národě, je v mnohých kruzích, včetně těch nejvlivnějších, pokládán za téměř spasitele Ameriky, všeho lidstva.

- - -
Leckde totiž kolovaly zprávy o tvrzení Obamovy africké babičky Sarah Hussein Obama, že její nynější slavný vnuk se narodil v Keni, kam se tehdy vrátil její syn spolu se svou značně již těhotnou bělošskou manželkou. Ta se údajně necítila nejlíp v tamějším prostředí, zejména jí vadilo zacházení muslimských mužů se svými manželskými protějšky. Rozhodla se do USA vrátit, ale vzhledem k příliš pokročilému těhotenství letecká společnost ji odmítla vzít na palubu.. K porodu tedy došlo v Keni - tak tvrdí babička Obamová.

Žurnalista Wayne Madsen (Online Journal) uveřejnil 9. června 2008 článek, v němž tvrdil, že jeho slídilům (research team) se podařilo v keňském přístavě Mombasa nalézt dokument o narození Baracka Husseina Obamy Jr., z otce, občana Keni, a matky, americké občanky. Ta krátce po porodu s potomkem do USA odlétla a v Honolulu na Havaji ho registrovala jako tam narozeného.

E-mailem nám začaly přicházet seznamy padesáti údajných, Obamou vyřčených lží. Například: Jeho otec Barack Hussein Obama Sr. (1936-1982) nebyl chudobným pasákem koz, ale příslušníkem místní politické smetánky se solidním vzděláním, se zaměstnáním u vlády. Obamova africká babička nebyla křesťanka, ale věrná muslimka. Však nežila v monogamním manželství, byla jednou ze čtrnácti manželek téhož muže. Obamovo jméno není africké, z jazyka swahili, jak tvrdí, "Barack" pochází z arabského "baraka" , překládané jako "požehnaný", a neméně arabský je ovšem onen Hussein.

Předložení rodného listu si vyžádal R. Barclay Surrick, soudce u federálního soudu pro východní oblast Pennsylvánie, z iniciativy Philipa J. Berga, právníka, podporovatele Hillary Clintonové, tehdejší neúspěšné kandidátky o znovunastěhování do Bílého domu. Původní popud ale vzešel u žurnalisty Jima Geraghtyho, National Review, který u Obamova štábu marně žádal o kopii rodného listu jako důkazu, že prezidentský kandidát se v USA skutečně narodil.

Nejspornějším a nejvíc pozornosti vyvolávajícím dokumentem byl Obamův rodný list a zjištění místa jeho narození.. Tisk, televize, publicisté, politici, ba i sám Obama, bagatelizovali, zesměšňovali tázající se opovážlivce, že se nenarodil v v Keni , ale na planetě Krypton. Ve svém televizním interview s Brian Williamsem (NBC-TV) Obama vysvětloval: "Já přece nemůžu strávit všechen svůj čas pobíhat s rodným listem přilepeným na čelo." A všemu přikyvující Williams si netroufl poznamenat, že stále chodit nemusel, jednou by postačilo s možností přezkoumání onen tolik tajený důkaz ukázat.

O to u soudu například usiloval právník Gary Kreep, čemuž Obamovi advokáti úspěšně zabránili. Během prezidentské kampaně 2008 Obamův tým zveřejnil tzv. Certificate of Live Birth. Ten ale tři odborníci (authentification experts) odmítli jako vyložený podvod (obvious phony). Nicméně Obama nadále odmítal předložit autentický Long Form Birth Certificate, obsahující informace o příslušné porodnici a totožnosti přítomného lékaře.
Dokument si začali prohlížet odborníci, nikterak přesvědčení o jeho pravdivosti. (Podrobnosti s řadou technických detailů včetně miliontin takové pravděpodobnosti, v mých textech O slibu průhlednosti ke stavu neviditelnosti, NP, 14.7.2011, a Obamův rodný list konečně odtajněn - 3, NP, 18.10.2011).

Tuze se nabízela otázka: proč neukázat rodný list a tím se zbavit otravných iniciátorů stále početnějších soudních iniciativ a rovněž si ušetřit miliony dolarů, zbytečně vyhozených peněz pro drahé advokáty.

Nezodpovězena též otázka, kdo financoval jeho studia, zejména hodně nákladnouHarvard Law School. Nikdy totiž nebyl předložen důkaz, že by byl zažádal a obdržel studentskou půjčku. Obama odmítá v této věci dát k dispozici jakékoliv materiály, vzdor opakovaným žádostem od Chicago Tribune, významných novin ve městě, jež se stalo Obamovou politickou bází.

V roce 1981 Obama odletěl k pobytu do Pákistánu, kam v té době nikdo s americkým cestovním pasem nesměl vstoupit. S jakým tedy cestovním dokumentem se tam dostal?
Jak mohl dostat druh Fulbrightova stipendia , pro něž se výlučně kvalifikovali cizí, nikoliv američtí občané? Přece musel ztratit americké občanství, pokud je kdy měl, poté, co ho adoptoval jeho nevlastní otec Soetoro, indonéský státní občan.

- - -
Je užitečné hodnotit osobu nejen podle toho co říká a co dělá, ale také podle druhu lidí, s jakými se přátelí. Nepřehlédnutelný je například jeho vztah k Williamu Ayersovi, bývalému revolucionáři domácí teroristické organizace Weather Underground. Spolu se svou manželkou Bernardine Dohrn se podílel na kladení bomb a vyhazování federálních budov do povětří. Ayers s chotí uspořádali večírek k zahájení Obamovy politické kariéry, Obama a Ayers vypomáhali nadaci Wood Foundation distribuovat peníze k prapodivným účelům. Obama vydal prohlášení, v němž tyto dva spoluobčany pokládá za "mainstream", čili průměrné, normální, nepozoruhodné Američany.

I když třeba nepatřili k jeho nejbližším přátelům, patřil mezi ně zcela určitě velebný pán Reverend Jeremiah Wright, Obamův mentor, rádce, náhradní otec, jenž ho oddával, dvacet let byl Obama členem jeho farnosti. Bělochy kromě mnohého jiného obviňuje ze systematické genocidy černošského obyvatelstva vynálezem AIDS. Ameriku obviňuje jednak z nedostatečné materiální podpory Africe a rovněž i z genocidy Afriky. Amerika je zločinný národ, jeho kriminalita a rasismus jsöu stejné jako v době otrokářství. A Ameriku beztoho objevili Afričané. Wright, prosazovatel oné black liberation theology,rovněž k věření předkládá zajímavost, že "černý Ježíš byl zavražděn evropskými utlačovateli". Též resolutně odmítá nařčení, že by byl černošský rasista, a vysvětluje, že černošský rasismus neexistuje, poněvadž nemůže existovat.

Ještě bližší novému prezidentovi je ovšem jeho manželka Michelle, s jejímiž názory je důkladně obeznámen. Dostalo se jí privilegovaného, záviděníhodného vzdělání (univerzity Princeton a Harvard). Předložila disertační práci, v níž zdůrazňovala, že americký národ je založen na zločinu a nenávisti, že běloši jsou nevykořenitelní rasisté (ineradicably racist), že konflikt bělochů a černochů je nesmiřitelný , permanentní, potrvá věčně.


Osvobozeni Prahy...

27. března 2012 v 4:44 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tohle je muj nejnovejsi obraz z dnesniho vecera. Anglicky bych ho nazval asi "Woman humping a chair from IKEA store" :-) - a cesky nevim. Mozna "Osvobozeni Prahy", nebo tak neco.


No jo...

26. března 2012 v 20:26 | Vladimir Jiranek |  Clanky jinych autoru

Powers Boothe and Red Dawn...

26. března 2012 v 5:26 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tenhle obraz se jmenuje Powers Boothe and Red Dawn...


---