On ten zapad ma svoje kouzlo...

29. července 2012 v 21:46 |  Clanky osvetove


4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Barunka Barunka | 30. července 2012 v 8:23

Tma? Já mám na monitoru pouze černý čtverec a reklamu?

2 Jiřina Korčáková Jiřina Korčáková | Web | 30. července 2012 v 12:14

Tak, Rossi, asi si řeknou všichni, že jsem se zbláznila, ale vem to nešť!

Když jim to umožníte, tak budou mít příležitost pěkně si počíst a ještě si při tom klidně můžou ťukat na čelo. Tři, dva jedna, start:

PROČ TADY NENÍ TMA … TMA … MOJE PŘÍTELKYNĚ …

(Vždyť je tma!)

MŮJ STRÁŽCE VZTÁHL RUKU KE HVĚZDÁM
V ČERNÉM ČTVERCI OKNA

Zavři oči, ať nás nerušíš!
(To říkáš mně? Hej! Shlédni na mě dolů! Já nespím, copak nevidíš! Tady jsem!)
Psst! To říkám těm, co nás sledují vysoko nahoře!

PO OBLOZE PŘEBĚHL KLIKATÝ HAD.
Abrakadabra!
ZADUNĚL HROM.

Záclona se pohnula. Pokoj se rozzářil záplavou světla. Moře sestoupilo k nám. Mezi nás vstoupil Bůh. Abrakadabra. Dívám se za ním. Odplouvá. Mizí. Zářící loď.

Uťatá hlava zrcadlí se na hladině nekonečna.

Obrovské skleněné oko nad námi.
Točí se.
Mrká.

Oko obra.

Ohnivá spirála v samém jeho středu
PLIVLA NA SKLO
Vykřikla.
A umřela.

ABRAKADABRA!

Kam letíš můro!

Tvoje tvář!
Zmizela!

Převržená sklenice dusí svůj pláč v peřinách.
Rozlitý čaj.
Prosakuje mříží prostěradla.

Rezavá mapa světa.

Liščí ocas.

OKNO JE OBROVSKÝ PTÁK

ROZBITÝ OLTÁŘ
S VYLOMENÝMI KŘÍDLY

Rozzuřená ústa bouře
Otevřená do noci.

Střepy jako slzy
Padají k zemi.

3 Jiřina Korčáková Jiřina Korčáková | Web | 30. července 2012 v 12:21

STROP NAD MOU POSTELÍ  je hluboký a šedivý a propadá se do tmy. Propadám se do peřin spolu s ním, ztrácíme se v temnotách, nade mnou tvář, tvoje tvář, oči, dvě blikající hvězdy skryté v hlubinách ... Na hladině jezera se tvoří kola.  Tvůj úsměv je hedvábný šátek, sklouzl po tvé tváři, utopil se ve tvých očích, ve vteřině mizí, pohladil mne po řasách ...  ABRAKADABRA!

PLÁŠŤ PLNÝ HVĚZD.
KLOBOUK.
DEŠTNÍK ... NEKONEČNĚ DLOUHÝ ŠRÁM NA VĚŠÁKU.
TVOJE HLAVA.
SMEKÁ.

"Dobrý den, sem se dívejte ... za oknem není nic než noc ... vidíš dobře? To je moje ..."

RUKA  A ... TMA.
TVOJE PŘÍTELKYNĚ, VÍM!

"A ještě jednou! Koukni se z okna ..."

PLÁŠŤ PLNÝ HVĚZD. Jedna z nich je tvoje ... KTERÁ ...?  Vyber si!

"ABRAKA ..."

MĚSÍC  SHLÍŽÍ  DO  KORUNY  STROMU ... Naše lípa zlehoulinka kolébá se. Měsíc se usmívá. Klobouk lehce nadzdvižen.  

Tvoje dlaň, v mých vlasech zapletena, přistižena při činu, na okamžik znehybněla.
Měsíc zvedá hlavu ...  NOC SE BRÁNÍ ...  NEÚSTUPNÁ.
V ZAHRADĚ LÍPA HEBCE ŠUMÍ. Abraka ... Oblaka šla už dávno spát. Pod nesmírnou klenbou ticha jediná žárovka ... Promluvila ...

"PROČ JSI ROZSVÍTILA!"

VSTAL … JDE ZHASNOUT. MEZI DVEŘMI STÍN - EVA.

"Mám žízeň!"

ODCHÁZÍ. ON ODCHÁZÍ ...! Hebký vánek jako závoj klouže dolů po mých víčkách. KDE  JSOU  HVĚZDY?   Kroky za zavřeným křídlem dveří ... Umírající světla ...

"Je ti zima?"

Vyčkávají ... V temném čtverci okna syčí had. Ledový prst na zátylku. Někdo tam je! Někdo stojí za dveřmi! Nechce odejít?

"Co jsi slyšela?"

JE MI ZIMA?

"To nic není ..."

Zima!  OTEVŘI OČI ...  Za dveřmi noc. Černočerná. Tma. Tvoje přítelkyně. Čaruje.

"ABRAKADABRA!"

BLESK! ÚSMĚV KOUZELNÍKA ... KŘÍŠŤÁLOVÝ HAD ... HLAVA NA VĚŠÁKU. SMEKÁ.

"Máš ráda myši?"    

KLOBOUK PROMLUVIL.

"Ano."
"Bojíš se?"
"Proč?"
"Ano nebo ne?"

Každý se bojí myší!

"Proč?"

Jsou to prostě myši.

"Ne."
"A máš ráda kočky?"
"Ano."
"Bojíš se mě?  NESMĚJ SE!"    

JSI PŘECI MYŠ?

"Hmm ...  NE!"
"Ještě bys chtěla domů?"
"Jak to? Nikdy jsem nechtěla ..."
"Nelži ..."

TAK JO!    
Padající  hvězdu pohltila koruna obrovského stromu.  Tam venku ... zaduněl hrom. LÍPA. NAŠE LÍPA!  KLOBOUK VE TVÉ RUCE. Černé kolo. Tma.  SVĚT  SE  SE  MNOU  ZATOČIL ...

"BOJÍŠ SE?"
"Ano ..."

Ne ... Ne! Tma je mi úkrytem,
tma ...  MOJE PŘÍTELKYNĚ!

4 Jiřina Korčáková Jiřina Korčáková | Web | 30. července 2012 v 12:23

TMA UMÍ ČLOVĚKA ZAPLAVIT JAKO MOŘE.

(Tma umí člověka zaplavit jako moře  Tma je černá liška V hebkém kožichu tmy  se člověk ztrácí jako blecha  Jako malinkatá bleška Vlk Slunce Penízek slova A štvané zvíře Zlatá pampeliška z nebe se kutálí dolů do trávy Do nebe trčí nalomený stvol Strach Temný A bezhlavý Jako útěk A luna obličej Mlčenlivý A váhavý Konejší krok noci Když obchází kolem tebe Hrom A blesk A k smrti vyděšený Ježek bodlináč A bouře burácí jako tank v tvých dětských pohádkách Když vojáci dupou okovanou botou Když tlučou na dveře Když nechápeš Když na papíře tvého srdce Déšť slz je obětován nevíře A ty nevíš Je to jenom jako A všechno je lež Když všechno otráví v tvém maličkém těle I vlastní minulost Která nikdy nebyla  A náhle je A vrčí A vrčí Jak zoufalý kolovrátek Vzteklý pes Červotoč času Tikání krve Kořen moci Zakletý do stroje S tělem hada Když houká Když syčí Když neslyšně šeptá Skrz drolící se Malovaná Těla Zdí Pohlédni na tu krásu drahého pokoje Přitul se blíž Tohle všechno bude tvoje)

„Chtěla bys koťátko?“

(Mokrá koule je slepá A čísi ruka ti ji podává jen tak Schoulenou v dlani Dýchá Cítí Žije Na vlnách těla Jako loď se pohupuje MALIČKÉ SRDCE)

„Co to je?“

(Ty nevíš Zvíře Zvířátko Domov přeci Pevná střecha nad tvojí hlavou Před zimou chrání tě teplé objetí A červotoč tiká ve stěnách ticha Ve světnici září slunce Kořen světla Je dřevěné Jako všechno kolem tebe Až na ten budík na stole A co ta můra Smrtihlav Hledá oheň ve sklenici Za zavřeným oknem Zahrada o půlnoci Železná lopata Opírá se o vrata Auto jede Po dálnici Pořád rovně Nevybočí Slunce v krbu Nikdy nespí Je to velké mlýnské kolo Melou se v něm tvoje oči Vyděšený hlas V kole se točí Zavěšený na stropě V perleťové mušli Kovová struna Škrtí Skřípavý zvuk stroje Tvým tělem se prořezává Zuby Zuby Tvoje hlava Na zdi visí HOUSLE Překáží ti Copak Nejsou dřevěné Drápy Drápy Poslepu hmatáš kolem sebe  Je tady on  Objímá tě  On  a jeho pohádky Zaprášené učebnice Pod postelí křičí  Zavřená s nimi  V jednom kole Připadáš si jako v kleci Buď musíš hrát nebo … NAUČÍM TĚ DVOJHMATY CHCEŠ? Ukaž Povedu ti ruku Žlutočerná vosa Bzučí)

„Chtěla bys …“

(Kovová struna Drží tě pod krkem Housle se točí V perleťové mušli Mravenci se suší Jako ve škole Tvá hlava visí Zavěšena na dálnici Slunce nikdy nevybočí Vprostřed cesty Kopec Paže stromu Někam ukazuje Kotě mňouká Tak jako ty Je na stráži A v mraveništi Syčí zmije Skřípe dveřmi Tvého těla Srdce Bezdomovec)

„TAK COPAK BYS CHTĚLA …“

(Klec! Klec se otevírá! Obloha jede po rudé dráze. Železný jezdec. Vrata u východu rozšklebená. Černá jáma dračí sluje. LOKOMOTIVA ZATAHUJE. Na přejezdu obrys stromu proti nám se vzpíná. Jako závora. Zářivá, nepřirozeně velká, kulatá a čistá je luna, když proti ní běží …)

RUDÁ OPONA

Zatahujem! Zatahujem! Všichni zpátky do stroje!

5 Jiřina Korčáková Jiřina Korčáková | Web | 30. července 2012 v 12:30

ZA SKLEM
(se neschováš)

ZA SKLEM
(stále stejný obraz)

Leží na louce, nad hlavou slunce, stejně starý jako já, možná starší,
co já vím …

Kam zmizel stín?

Válí se na břiše, hlava vztyčená, v ústech stéblo trávy,
levá i pravá noha pokrčená, chodidla i zalomený vaz směřují k obloze,
v nenasytné touze zahleděný dlouze do sebe,
holá brada oběma rukama podepřená,

PUTUJE DO NEBE
Pevně se mě drž!

HELE, PLŽ!

ČERNÁ … RUDÁ … ČERNÁ

OPONA

Au! Štípl mě mravenec!

PSST!

TO JSEM BYL JÁ!

Pode mnou polštář a na něm pampeliška … první, druhá černá liška po polštáři běží,  strom má oči,  říká …  já jsem myš,  která z vás je kočka …

A sekera se směje.
Víš, co je to les?

RUDÁ OPONA

Bojíš se bouřky?

PSST!
Jestli nechceš
Nemusíš nic dělat

ŽÁROVKA ZABLIKALA
Za oknem se mihl klikatý had …

NENÍ BOUŘKA!
Ne
Ještě ne
Ale bude
TISKNU SE K NĚMU

ČERNÁ OPONA

Nemusíš dělat vůbec nic

ZADUNĚL HROM

Jenom ležet
Mít oči zavřené
A spát

Nic necítit
Ani to měkké
Klepy Klep
KLEPÁNÍ NA ČELO

Nemusíš nic

Stačí jen spát
A SPÁT

Jsem tu já

Ozvěna jeho hlasu tiše pluje po mém těle
Jako list po řece
Točí se ve víru
Probouzející se krve

KLIKATÝ HAD
KLOUŽE PO SKLE
Nutí mne
Otevřít oči

Chlácholena jeho ústy
Propadám se do noci
Chci spát
Jen spát
A spát
A
Spát

„Už spíš? Spíš?“

HOUSLE … JEDNODUCHÝ HMAT.
Nemám je ráda. Nemám ráda housle.
Ty tvoje už jsou dávno zničené. Sám jsi to říkal.
Cizí ruka …

RUDÁ OPONA.

„SPÍŠ?“

6 Jiřina Korčáková Jiřina Korčáková | Web | 30. července 2012 v 13:02

JAKO CHVOST KOMETY

Jako chvost komety svítí cesta zahalená v závojích rozptýleného proudu elektřiny. Ostrý nůž světla ukrajuje vzdálenost, tma je pronikavá a průsvitná a ačkoliv je strašlivě silná, počítá se na vteřiny. V jediném okamžiku mizí, obnažena paprsky, s výkřikem zvířete prchá do ztracena, ukrývá se mezi stromy v lese, vzedmutá vlna, světélkující a rozechvělá … takhle nasvícená je tma nádherná. Přihrbená, číhající, neviditelná šelma. Mrká na mne jedním okem, vyzbrojena střílnou měsíce a tiše se usmívá, okouzlena vlastním strachem.

JE JAKO ROZZÁŘENÁ SVÍCE!  Upíná se kamsi vzhůru její výsost, jasná princezna noc, zpívá mezi světluškami a odnáší si s sebou jako kořist dvě usínající těla. Tři těla. Jedno z nich jsem JÁ! Jsem tady navíc … MY jsme rovnováha a JÁ jsem to, co zbývá, jsem ten, kdo překáží, jsem nadváha, jsem přesmoc, MOC … TA, CO PŘESAHUJE!

Stojím na věži a čekám na svůj pád. Evo. Já chci být jako ty. Evo. Přesně na hranici světla a stínu, krásná jako šero, které v sobě všechno obsahuje, já chci být naděje, minulost, budoucnost, celý svět, který přetrvává v živém těle, zatímco to moje JÁ, zatímco to tvoje JÁ,   Evo, KTERÉ JE UŽ PŘÍLIŠ, stranou uhasíná, už teď … chci, aby se ke mně vrátil, Evo, já mám také svoje práva,  já  –  její výsost jasná hvězda beze jména ve smyčce času …  Přetvořené, znetvořené,  ke slávě rostoucí kolo těla …  JÁ JSEM TAKÉ EVA,  Evo,  jsem Eva,  jsem Eva,  jsem Eva …  Hele!  Páv!   Zabloudil sem ze ZOO …!    Strom a výkřik zápasu …    JAKÝ JE TOHLE HMAT!   Tomu se říká dřevo na táborák … Ano. A zábava. Okamžik štěstí. Rodinný krb. Ano. A tělo jako potrava. A zaťaté pěsti. Ano. Kruh. Stále dokola, zas a znova,  STROM KLESÁ JAKO PODŤATÝ, STARÉ DOBRÉ TVRDÉ DŘEVO … moje OKO, to je jeho hlava, koruna krásy, pokladnice světla, které v sobě uchovává, krajkový vzor jeho paží, PAVÍ CHVOST, KTERÉMU VLÁDNE SEKERA … ANO. TNI! TAK TNI! Neboj se! Jazyky plamene kloužou hladce po slupce kmene a někde tam dole, hluboko dole, žravě se zakusují do prachu země … Ano, zvířecí tlamo. Báječně hoří dřevo strachu! Škoda! Byly by z něj skvostné housle. Sladké housle. Vyvrácená křídla dveří, zrezivělá cedule a ohýbající se kosti vržou téměř vesele. On se ke mně vrátí! Vrátí se ke mně! Vrátí se ke mně! TAM MEZI PROVAZY STROMŮ. ZAVÍRÁM OČI DO TMY. RUDÁ KOLA.  Studené kroky chladu pochodují po mém ještě dětském těle …

KDE JSI! TMA JE NÁHLE ZLÁ A JÁ JSEM SAMA. Řízla jsem se a rána se otvírá dál a dál. Do prostoru. Dovnitř a ven. ČEKÁNÍ NA DOTEK JE NEKONEČNÉ! NEKONEČNÉ ČEKÁNÍ NA JEHO HLAS. Zvuk jeho kroků. Nekonečně hloupá naivita. Tvář, kterou nikdo z vás nezná … Jako já. OKAMŽIK, O NĚMŽ ASI NIKDO NEVÍ TO, CO JÁ. PEČLIVĚ NACHYSTANÝ OSTRÝ STŘEP.

Uchopil mne za zápěstí stesk, hladový a zpupný. V divokých nárazech doléhá na mne drsný povrch jeho těla … DRTÍ MNE CELOU. JEN TAK. ZNENADÁNÍ. ŽE SE MU CHCE. Vrásčitá kůra jeho srdce je plná puklin jako rozpraskané rty. Obraz je rozbitý. Rozbitý je obraz. Rozbitý. ANO, ZVÍŘECÍ TLAMO! JSI TADY TY! POZOR NA TY STŘEPY! POZOR NA TY STŘEPY!

7 Jiřina Korčáková Jiřina Korčáková | Web | 30. července 2012 v 13:13

TMA.

TMA NA PLÁTNĚ.
Na plátně
Tma.

Tma do morku kostí
Tma bledá
Tma unavená

Tma
Pohled

Sevřená pěst chladu
Prostupující krajinu
Bloudící
Křičící nocí
Překypující mocí

Tma
Která světlo hledá
Na konci stínu

Cesta
K tvým očím

TVÁ PŘÍTELKYNĚ
TMA

Nekonečná
JAKO
Ona sama

Černá
JAKO
Kolo vzhůru nohama

Všední
JAKO
Opona

Stoupající k svému konci
Zavěšena v nicotě

Tečka za holou prázdnotou svých vlastních obnažených vět

Jezero oka
Bez hloubky
Bez řas
Pustá hráz

Střed světa
Sám o sobě

Panenka
Studená
JAKO
Díra v ledu

Kulatá
JAKO
Fotbalový míč

Mrtvá
JAKO
Zápas bez konce

JAKO
Naděje
Beznaděje

Ale ...

VŠECHNO JE JENOM JAKO
A ...
TVÁ PŘÍTELKYNĚ SE SMĚJE

Předvádí se na molu
Celý svět je její galerie
Kráčí
Padá
Vznáší se
A tančí
Na povrchu reality
Která znamená svět
Skok tygra
Tanec
Pokleslých víček

Tik krve
Únik slova
Pach moči
Smrt

Dětství

Všichni skončí na prkně
I já ...

Ležím, spím, nedýchám, nevidím
Jak nebe se otvírá
V hlavní roli
Život

Vystupuje
Z tramvaje

A

Ona
Jede
Dál

Slepá jako divadelní kukátko.

Sladká jako slza pomsty.

Vypadla z obrazu
Ptá se
Kde jsem

A
Někde mimo
Nápověda
Neodpovídá
V jeskyni rámu
Hraje si na scénář
A myšlenka k tomu mlčí

Divná hra
Na pána

Na prknech
Která znamenají touhu
Vlak už třikrát zahoukal
A já padám dál
Ve výtahu
Svíjím se v křečích

Kam letíš ...
Psychiatr ve sborovně
Promlouvá k davu

Ten výtah nikdy nefungoval
Říká pravá židle
Levá židle mlčí
Stůl má ulomenou nohu
A výtah sviští
Krajinou
Po kolejích z poražených stromů

A já spím dál
Sním svůj den
Hledám svoji noc
A v cestě mi stojí ona

Tvoje přítelkyně

Otvírám oči
Chci dýchat
Znít
V rádiu zpívá budík
A v mé posteli

Ona

Jdu svojí cestou
Do práce
Na druhou stranu
Daleko od vás

Pryč od toho mrtvého plátna

A svět se točí dál a lidé jsou si blízcí

Beze mne

TMA NA JEVIŠTI
Na jevišti ... Tma
Černý terč
Bolesti

8 Jiřina Korčáková Jiřina Korčáková | Web | 30. července 2012 v 13:16

Kniha v lese, v kleci z klestí, těla větví spojena jsou modlitbou, ostré trny myšlenek, zraňující čelo úst, hledají si cestu tmou, černým lesem písmenek, zdvižený prst světla pátrá mezi slovy,  útočí ... a hledá ... plazí se ... a kroutí ... číhá ... svinutý v křečích oslepujícího ticha luny ... vybuchuje ... pulsuje ... ve výkřiku mlčí ... nehybný, jasný, zářivý a ostrý obraz cesty, světlonoš vyválený v hvězdném prachu, sníh strachu, mrazivý příkrov konce snu nalehl na most, na hrdlo láhve, na zdraví!  Směje se smrtihlav v ledu a krystalky reality drtí křídla papíru a srdce pumpuje, na prázdno klapou zuby řádků, rozpadlý vějiř zkamenělých vět, a svět je nekonečný,  bez konce věčnost, bez konce strach, bez konce bolest, kříž mých předků, bez konce nebe a mravenci v ústech bez konce pochodují, neptají se, oči šelem za obzorem křičí ...

NE. JEŠTĚ NE.

Bez konce cesta ... klikatá čára na hřbetě zmije.

KNIHA.

Koukni na ten obrázek.
A dobře si pamatuj! Tenhle je jedovatý.

POZOR, NŮŽ.

9 Jiřina Korčáková Jiřina Korčáková | Web | 30. července 2012 v 13:31

Omlouvám se vám všem za ten pochodující zástup slov. Jestli si teď všichni budou myslet, že mi jeblo, pochopím to.

Na druhou stranu, srovnejte si to prosím s nějakými čtyřmi až pěti stovkami komentářů pod každým článkem o Rosťovi na blogu pana Krystlíka (a ony už tam prakticky jiné články ani nejsou, zdá se, že jak blog začal, tak také skončí), komentářů plných, promiňte mi to slovo, sraček a banalit, pod články, které nemají ambice o nic vyšší než ty komentáře a které k těm banalitám a urážkám vlastně přímo i nepřímo vybízejí. Jeden článek jako druhý končí v komentářích jako lynč.

A těch komentářů tam má pan Krystlík opravdu hodně. V tomto směru může být na sebe opravdu hrdý.

A hrdý buď,
žes vytrval,
žes neposkvrnil ústa ani hruď
falešnou řečí.
Takový byl můj lid
s kosou a kladivem.
Na jitřní čekal svit,
čekal a věřil.
Úrodu novou sklidí sám,
sám se svými.
Jděte mu z cesty. Staví chrám
bratrské doby.

(S.K.Neumann)

10 d d | E-mail | 30. července 2012 v 14:17

[1]:Chtělo by to asi lepší monitor ...

11 Barunka Barunka | 30. července 2012 v 16:00

[10]: Je to tak, milý D. Hezké. Velmi hezké. A romantické.

P.S.Nedavno jsem ten monitor koupila, protože ten starý mi odešel. Takže je úplně nový. Jenomže ho neumím nastavit.

12 Psychoanalysa Psychoanalysa | E-mail | 31. července 2012 v 2:24

Pani Korcakova - jsa psychoanalytickou vidim ovsem to co jste napsala pod jinym zornym uhlem. Nemluvim o kvalite, basnicke reci, atd, o kterem vim - nic. Zato jasne se promita ve vasich psanych slovech sen a touha po uskutecneni a naplneni snu vaseho zivota. Nesmim bohuzel  popsat ty hluboke projevy ktere jsou jasne ve vasem symbolizmu ktery jste zvolila. Z tohoto vaseho podvedomi je touha, to rozporuplne rozhodovani mam/nemam tak jasne, i zname Freudovy pseudoasociace jste jasne a vyrazne popsala - kazdy to vidi cerne na bilem ve vasem symbolizmu.

Pozdravuji Vas - prosim piste dale z duse - AA.

Komentáře jsou uzavřeny.