



Brouček! Taková škoda. Ty pantery vám závidím. Já si můžu dovolit ít doma jednu kočku. Ta ale je príma! Ale Rossi, řekněte mi, můžete vy tam mít domácí zvířata? Jsou před těmi šelmami v bezpečí? Třeba kočky, když si vyjdou na čerstvé povětří. Nesežere je ten panter?
[2]: Domaci zvirat (kocky a psy) muzete mit, ale musi byt vevnitr, venku je pro ne prilis horko, ale pokud s nimi nejste cely den, tak je to podle mne trapeni zvirat. Ja nemam nic a to mam radsi psy. Kocky skoro az nesnasim, protoze nereaguji na prikazy. A pantheri je jiste zerou. Aligatory maji zase spadeno na psy. Pantheri se psu boji.
Když jsem kdysi pobýval na Floridě, byl jsem tak v deset večer kouřit před barákem. Tam, u garážovejch vrat jsem měl skleničku od okurků s vodou. Tzv. Vajglovník. Zapálil jsem si, zvedl vajglovník, (nebo taky klepač) a do něj jsem klepal. Já teda kouřím moc. Sparty za osmdesát. Sem tam udělám hubě svátek doutníkem. Asi třicet metrů ode mne silnice, pak pět metrů posekané trávy a pak buš. Buš, do které jsem si nikdy netroufal vlézt. A v tom posečeném, půl metru od buše, (dál od silnice, to proto, aby do něj řidič nevrazil) stál kandelábr a svítil. Přímo naproti mě. Ticho. Kandelábr mi dosvítil jak do pasu. Báňám a klepu. Klepnu, ono to sykne. Sykne v té vodě. Potáhnu, syknu. Čumím a na pokraji buše, zhruba ve stejné vzdálenosti od kandelábru jako jsem byl já, dva zelené body. Od kandelábru tak těch 35-45 metrů. Vlevo, v buši. Svítily tam čemusi oči. Syklo to víc. To jsem utopil vajgla. Body svítily a zhasínaly. Stál jsem a čekal. Je li to velká kočka, snad se s ní domluvím. Je li to Čupakabra, pak bude asi rozumné se pomodlit. Na aligátora byly ony světelné body příliš vysoko. Čekal jsem. Skoro bez pohybu. Jen klepač jsem odložil. Zelené body svítily a zhasínaly. Tak možná deset minut a intervaly svícení a zhasínání se prodlužovaly. Ve prospěch svícení. Ono se to rozhlíželo a věnovalo mi to stále více pozornosti. Honem jsem vzpomínal, co mě to předkové učili za modlitby. Stál jsem a tušil Čupakabru. Čupakabru řádně hladového. Pokřižoval jsem se. To pro začátek. Pak jsem nezmrzl, jak to dělají někteří panikáři. Hlavou mi blesklo. Počkej, vole, nejanči, možná uvidíš něco, co se dá v životě uvidět jen jednou. No, ale předtím si ještě jednu zapal. Vyklepnul jsem Spartu a zapálil. Ohnul se pro Vajglovník. Možná budu mít Čupakabru čím praštit. Odklepnul jsem a dva světelné body se pohnuly. Vyšel z buše. Čekal až si zapálím. Chybělo mu asi moje třetí, červeně blikající světýlko. K mému štěstí to Čupakabra nebyl. Byl to stejný kocourek jako ten na fotce. Snad ne takhle veliký ale stejně úžasný, majestátní, nebojácný. Šel pomalým kočičím krokem. Ocasem sekal z leva doprava a šel kolem buše. Sice se na mě celou dobu díval, ale evidentně na mě neměl chuť. Předmětem jeho zájmu byl onen kandelábr. Očichávaje ho, několikrát obešel. Pak ho počůral. Počůral ho tak, jak to dělají pejsčí pumrové. Fenky a kočičky čůrají jinak. Já klepal a sykal. Po aktu označkování teritoria se na mě podíval. Podíval způsobem, který jednoznačně říkal: "Tady je vole Krakonošovo". Stejně majestátním krokem došel na hranu dosvitu kandelábru a zalezl do buše. Syklo to víc. Zas jsem utopil vajgla. Stál jsem, dosud roztřesený, užaslý a čekal. Zapálil jsem si znovu. Klepal a sykal. Syklo to víc a on se zas objevil. Zhruba 150 metrů v pravo byla křižovatka. Křižovatka s dvěma kandelábry, v protějších rozích. A stejný rituál s obechcáním kanelábru. Pak se se stejnou výzvou otočil ke mě. Stáhnul ocas mezi půlky a křižovatku přeběhl zcela nemajestátně. Věděl své. Kandelábr stojící v protějším rohu minul bez povšimnutí. Buď už se mu nechtělo chcát, nebo za křižovatkou se stal záškodníkem, přeběhlíkem či loupícím Husitou. Hm, asi emigroval nebo přeběhnul. Vysral se na své teritorium.
Proč tohle říkám. Brzy ráno jsem vstal a zkontroloval onen kandelábr naproti. Opravdu ho počůral a označkoval. Důkladně jsem si spodek kandelábru prohlédl. A zjistil, že nemá žádná dvířka kryjící pojistky. Proč tohle? No proto, abych nedopadl jak onen český opilec, co chtěl chcát na kandelábr. Nevšimnul si, že někdo ukradnul ona dvířka od pojistek a nachcal přímo do nich. Přežil. Zuhelnatěl mu jen onen značkovač.
Tak jsem onomu kocourkovi přepochcal jeho značku. O pár hodin později i tu na křižovatce, pečlivě se rozhlížejíce, zda nic nejede.
A chodil kouřit. Chodil s kamerou, doufaje, že kocourek přijde, podepíše mi autorská práva na snímky. Kouřil jsem a čekal. Nepřišel. Možná na dálku cítil, že chlastám Samuela Adamse. Možná emigroval nebo se upravil pro jiné, zcela nepřátelské teritorium. Prostě již nepřišel.
Inu, kočičí kamaráde. Snad jednou.... Jen doufám, že ten na fotce nejsi právě Ty. ![]()
Komentáře jsou uzavřeny.
To mi pripomina sebe sama.
Jako by to bylo dnes, tak se slysim, jak si v duchu rikam v roce 1968:
Jen si me zmetci zabijte, ale do nesvobody me zadny z vas nedostane!