Srpen 2012

Pullitrik na posilnenou...

25. srpna 2012 v 17:23 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove

Ranni snidane...

25. srpna 2012 v 17:16 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove


---


Fuck them!

24. srpna 2012 v 15:47 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Vcera jsem v aute jen par minut poslouchal Rush Limbaugh Show. Rush je clovek, ktery ma v podstate skoro vzdycky pravdu a souhlasim s nim tak casto, ze uz mne to ani nebavi denne poslouchat, protoze bych tam mohl rovnou mluvit sam. Predmetem diskuse bylo, ze americti novinari jsou z velke casti vylozeni komunisti - stejne jako Demokrati a co s tim maji Republikani delat, ze to neni spravne si porad nechat takhle nadavat a nechat se pomlouvat a spinit. Rushova rada byla eventualne: jsme nejcivilizovanejsi zeme na svete, ty komunisticka prasata neni mozno triskat pres drzky, vy sami delejte co je spravne a charakterni a tu komunistickou luzu ignorujte.

Pochopitelne jsem si vzpomel na sve spory s Krysikovci a hlupaky onanujici na jeho webstrance. Neni mozne si nepovsimnout, ze kdyz tam nepisu ja, nebo nepisou o mne, tak nemaji o cem psat a je tam ticho. Neustale protestovat proti jejich nesmyslnym obvinenim se neosvedcilo. Ovsem ignorovat je, to funguje. Jsou to stejne jen tri komunisti a jeden buzerant (homosexualove mi nevadi, ale buzeranty nemam rad). Takze deodorant na Krysiky je jednoduchy - Fuck them!

Ve stejnem duchu jsem si dnes vsiml i jine zpravy - tentokrat ze sportu. Americka proti-dopingova cyklisticka asociace (USADA) soudi Lance Armstronga kvuli dopingu a on se s nimi soudit odmitl, presto ze oni vyhrozuji ze ho oficialne vymazou z knihy rekordu a daji mu dozivotni zakaz (jako mam ja na ceske Wikipedii) zavodni cyklistiky (je mu 41 let a je mu to fuk). Zajimave je, ze svetova cyklisticka asociace UCI Armstronga podporuje a z niceho ho neobvinuje. Lance Armstrong rekl, ze vsemi protidopingovymi testy prosel uz pred lety a ze odmita se nechat znovu obvinovat z blbosti. Zase to jednoduche Fuck them! Ve vedeni USADA snad musi sedet Tomas Krystlik, David Werner a podobni hlupaci. USADA si muze strcit sve knihy rekordu do riti, stejne jako Krysikovci sve vyfabulovane konspirace. Lance Armstronga z historie nevymazou. Historii nevymazali ani komunisti a ze se velice snazili! (Vymazali ji jen z hlav poslusneho dobytecka v Cesku).

Ale zpatky k tomu, jak to velmi slusnymi slovy vysvetlil Rush. S hlupaky nemuzete argumentovat nebo diskutovat. Je nutno je ignorovat. Fuck them!


CALLER: In that instance, yeah, because it didn't do us any good anyway. And we threw another one of our own under the bus. Where does it get us? It gets us nowhere. It doesn't get us liked in Washington, and you know as well as I do we're never going to be liked or accepted in the Beltway because it is a liberal town, and that's that. We're hated there, and we're really not of it. And for those of us on our side, part of the establishment, well, we're trying to get rid of them, too. They're the first ones that did run for the microphones.

RUSH: Let me answer this personally. I'm gonna answer the question I asked you. I'll use my own personal examples in trying to explain this. When this program started in 1988, everybody who knew me thought that I was okay. Nobody hated me (that I knew of) and the people who knew me certainly did not think that I "hated" people. The ways that I was being described starting in 1988 simply because I was a conservative -- racist, sexist, bigot, homophobe -- all of those things, nobody who knew me knew any of that to be true. It wasn't true. But yet here it came.
Now, I can sit here and tell you some things after 24 years of this. I started radio in 1967. I was 16. I've always wanted to be a guy on the radio. Now look. With 30% of the people in this country, my reputation is mud, it's dirt forever, simply because of what you just said: the media. Simply because of lies, distortions, untruths that have been said about me. My reputation's destroyed, and not through anything that I did. It's just the reality. So in the ensuing four years, in '88, when this character assassination started, I was totally unprepared for it.

Nothing like it had happened in my success track in Sacramento, so I didn't know how to deal with it. And there was nobody I was with that knew how to deal with it. Nobody to give me advice. I had every bit of advice you can imagine, which I've mentioned before. Some said, "You can't let that go. You gotta respond to that. You gotta fight back. You gotta react to your critics." Others said, "Don't dare do it. If you react they're just gonna think they upset you, which is what they want to do and they're gonna keep going." Then a guy said, "You gotta understand, they're only doing this because you're a threat, you're effective." So then I had to learn -- and this is tough; I defy anybody to go out and do this. I had to learn to take being hated as a sign of success.

Now, who grows up wanting that? Who in the world is raised to be hated (other than maybe, you know, these despots that have lived). I don't think anybody is raised or wants to grow up to be hated, and certainly not to have that be defined as part of your success.

But let me tell you when my real awakening occurred, and this cuts to the nub of it. This is the question I was asking you. Take this out. When I said, "What do you hope to achieve with whatever you want Romney to do (or Ryan to do or anybody else to do) whenever this criticism comes? This unfair, lying, sack-of-you-know-what criticism -- all of this stuff that's told about us that's not true -- what do you want to happen?" The truthful answer is that you want it to stop.
The truthful answer is you want the media to stop! You want somebody to come along and make 'em stop it. You want a teacher, you want a principal, you want a referee. You want somebody to come along and make it stop. And then the awakening occurs when you realize you can't stop it. There is not a thing you can do to stop it. There's not a thing you can do to change it. Other than join them. Other than totally cave. Other than totally sell out. That's the only way you can stop it, is to join them.
Now, if you don't choose that option, then you're stuck with it. There's nothing you can do. It's the way it is. It's the lay of the land. You can't change it. You can't stop it. The media isn't going to change. There's not a one of us alive -- there's not a single person alive -- that can make them stop it and be fair. There's not a single person alive who can make them change. So then what becomes the objective? The only thing left to do is beat them, which we can do, by being who we are; and by being unafraid to be who we are.

But if we're gonna constantly be, at the end of everything, afraid of who we are? Or if we're gonna end up being afraid of what they say we are? If we're gonna be afraid and defensive as to how they talk about us and what they accuse us of being? Then they're forever going to win, because our objective is forever going to be flawed. It is going to be to try to change them. Here's one of the best pieces of advice I ever got.

I've been doing interviews starting in 1988. And I honestly thought that, when I was being asked on the Today Show or wherever, that a journalist was seriously interested in what I thought. And I thought, "Okay, I got a chance to really square them away. I got a chance to show them where they're wrong." That's not what they're interested in! You can't correct them. I could spend ten years with Chuck Todd and not change his worldview.
It isn't going to happen. So you learn that you do these interviews for an expressly different purpose. You get your message out no matter what they say. The fact of the matter is there are just certain realities that you have to accept, and being despondent over "unfairness" is something we're gonna have to get over here. It's been 25 years, and I still hear people upset about it. I'll continue with this.

BREAK TRANSCRIPT
RUSH: Now, all of that having been said, back to Akin for just a second. Akin, that situation's a huge problem. Now, you can be upset at members of the Republican Party or the conservative movement who joined in unison to denounce Akin and to suggest (or ask or demand, whatever they did) that he get out of the race. But by the same token, we have no obligation to support people who don't deserve it!


And you don't deserve support just 'cause you say you're conservative. You don't deserve support just because you got an (R) beside your name. And you people know that. We support people who are also fighting the good fight. You talk about, "What do you want to happen?" You sit around and you cite the unfairness or the lack of balance or what have you in the media. (That seems to be a lot of people's focal point.) What we really want to happen -- and, of course, by the way, it differs from person to person.

Some people are totally obsessed with being liked, and so they will say -- and I'm talking about on our side, in the media, wherever. They want to be liked, and so they'll say whatever they think they have to say to be liked. They'll criticize whoever they think they have to be critical of in order to be liked. Others of us want to win! Others of us want to try to persuade as many people as possible: "It doesn't matter whether you like me or not, but if you love this country the way we do, you have got to see it our way."
And that's our objective.

Our objective is to sway and mobilize public opinion in our favor.

We're in the arena of ideas. We're competing with an unfair, stacked deck. It's the way it is, and we can't change it. Not individually. All we can do is defeat it. And it can be done. We do it quite frequently, actually. Now, I learned long ago to give up on this notion of being loved. I've become accustomed to being hated. I had to! It's a sign of success. I've had to define it that way. But with Akin, we do not have to support people who are not fighting the good fight like we are and who put themselves above it.

You can't generalize.

This is a specific case.

What we're after is persuading as many people as possible in the arena of ideas to agree with us so that we advance our objectives -- which are honorable, forthright, and worth it.

Majak na Boca Grande...

24. srpna 2012 v 11:41 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane

Sestup az dolu k mori
sedni si tise do pisku
obejmi lytka rukama
a bradu poloz na kolena
a poslouchej more, jak si povida
nesouvisle
bez hlavy a paty o vsem moznem
starecky tlacha a placa
vlnami do oblazku
je uz hodne stare
a ma pravo byt senilni

Sestup az dolu k mori
a nechej ho vypravet
tisice let stare pribehy
o nepoucitelnych
Sestup az dolu k mori
a nechej ho at se vykeca
jak potrhly poeta ze svych traumat
mas cas a teplo tu je, proc ne
tak pockej az te z pisku zvedne
posledni zablesk majaku
z ostrova Boca Grande



---

Emigranti! Vratte se do Ceska na duchod!

24. srpna 2012 v 0:56 Clanky vulgarni a sproste

Zadlužení senioři
Zabavuje se! Téměř 65 tisíc lidí má v exekuci důchod

V Česku rapidně přibývá lidí, kteří mají exekuci na důchod (ilustrační foto).
23.08.2012 18:20
V Česku rapidně přibývá lidí, kteří mají exekuci na důchod. Už jich je téměř 65 tisíc, čtyřikrát víc než před 12 lety. Spotřebitelská sdružení proto seniory varují, aby se nenechávali přemluvit k neuváženému nákupu drahého zboží, nebrali si nechtěné úvěry a zbytečně se nezadlužovali.

Cesta do dluhové pasti totiž může začít i zdánlivě neškodnou pozvánkou v poštovní schránce se sdělením typu "Přijďte si zdarma nechat změřit krevní tlak". Když důvěřivý důchodce dorazí na určené místo, vrhnou se na něj místo zdravotníků neodbytní prodejci třeba s nabídkou superhřejivých - ale také superdrahých - dek. Několika triky seniora přesvědčí k jejich koupi, a když nemá dostatek peněz, rovnou mu poskytnou i půjčku. Jenže důchodce pak často závazek nedokáže plnit. A přijde exekuce na důchod.

Sdružení Spotřebitel.net už dřív uvedlo, že největší nebezpečí pro starší lidi představují právě prodejní akce, na nichž prodejci návštěvníky přesvědčí k neuváženému nákupu. Jan Lorman, ředitel občanského sdružení Život 90, však on-line deníku TÝDEN.CZ řekl, že do dluhové pasti se senioři často dostanou nejen vinou své důvěřivosti a malé finanční gramotnosti, ale také kvůli rostoucím životním nákladům, na něž důchod nestačí. "Řešili jsme třeba případ paní, které po zaplacení nezbytných výdajů na bydlení zbylo čtyřicet korun na jídlo na den," uvedl Lorman. Dalším důvodem k zadlužování je podle něho i to, že se senioři často snaží pomoci se splácením závazků vlastním dětem či vnoučatům.

Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) evidovala letos na konci června téměř 65 tisíc takových případů, tedy o skoro tři a půl tisíce víc než koncem loňského roku. "V červnu mělo zařízenou exekuční srážku 64 315 důchodců, což představuje růst o 5,6 procenta oproti stavu z konce loňského prosince; tehdy to bylo 60 874 důchodců. Nejčastěji se měsíční výše exekuční srážky pohybuje do tří tisíc korun, běžné jsou i případy se srážkou do pěti set korun nebo jen do stokoruny," informovala mluvčí ČSSZ Jana Buraňová.

Celkem tak ČSSZ v prvním pololetí letošního roku dlužníkům strhla víc než 741,6 milionu korun, zatímco předloni to bylo jen 514 milionů korun za celý rok. Ještě nápadnější je srovnání s rokem 2000, kdy správa evidovala jen asi 15 700 penzí s exekucí. Před pěti lety jich už ale bylo skoro 35 600 a předloni se počet vyhoupl přes 51 tisíc.

Exekuce se týkají starobních, invalidních i pozůstalostních důchodů.Z malého důchodu si exekutor nic nevezme

Exekuce se týkají starobních, invalidních i pozůstalostních důchodů. ČSSZ z nich sráží, pokud to nařídí soud či exekutor exekučním příkazem nebo pokud rozhodnutí padlo ve správním, konkurzním nebo insolvenčním řízení.

"Podmínkou pro zařízení srážky z důchodu je, aby důchod dosahoval takzvané zabavitelné výše, ze které správa vypočítá výši měsíční exekuční srážky a stanoví srážkový plán," upřesnila Buraňová. Dodala, že ČSSZ ale vyplácí i nízké penze, z nichž se srážet nedá. O exekuci správa důchodce informuje. Na rozhodnutí si mohou lidé stěžovat té instituci, která o srážkách rozhodla - tedy třeba soudu.

Cesta do dluhové pasti může začít i zdánlivě neškodnou pozvánkou v poštovní schránce.Průtahy s vyřizováním stížností
Pokud důchodce dluh splatí, soud o či exekutor o tom správu informují a úřad pak srážení ukončí. Pokud podle Buraňové ale člověk vše uhradí jinak, ČSSZ mu okamžité zastavení strhávání peněz kvůli systému vyplácení penzí nezaručí. Peníze stržené navíc ovšem úředníci co nejdříve pošlou zpátky.
Někteří lidé si na exekuce či pokračující strhávání stěžovali a správa nestačila záležitosti vyřizovat. "Od poloviny tohoto roku je zpracování exekuční agendy v ČSSZ stabilizované a naprostá většina případů je vyřizována v zákonných lhůtách," uvedl ústřední ředitel ČSSZ Vilém Kahoun, který z úřadu odchází.
Podle mluvčí ministerstva práce Viktorie Plívové byl ve funkci jen dočasně a měl zajistit právě dodržování lhůt. Ministerstvo vypsalo výběrové řízení. Přihlásilo se do něj deset uchazečů, podmínky splnilo devět z nich. Podle Plívové by nový šéf či šéfka měli být jmenováni "v řádu několika málo týdnů".

FOTO: PROFIMEDIA , ARCHIV





The Top Ten Reasons To Dislike Mitt Romney...

23. srpna 2012 v 14:16 Clanky jinych autoru
A lot is being said in the media about Mitt Romney not being "likable" or that he doesn't "relate well" to people. Frankly, we struggled to understand why. So after much research, we have come up with a Top Ten List to explain this "unlikablility."

The Top Ten Reasons To Dislike Mitt Romney:
1. Drop-dead, collar-ad handsome with gracious, statesmanlike aura. Looks like every central casting's #1 choice for Commander-in-Chief.

2. Been married to one woman his entire life, and has been faithful to her, including through her bouts with breast cancer and multiple sclerosis.

3. No scandals or skeletons in his closet. (How boring is that?)

4. Can't speak in a fake, southern, "black preacher voice" when necessary.

5. Highly intelligent. Graduated cum laude from both Harvard Law School and Harvard Business School...and by the way, his academic records are NOT sealed.

6. Doesn't smoke or drink alcohol, and has never done drugs, not even in the counter-culture age when he went to college. Too square for today's America?

7. Represents an America of "yesterday", where people believed in God, went to Church, didn't screw around and worked hard to become successful!

8. Has a family of five great sons....and none of them have police records or are in drug rehab. But of course, they were raised by a stay-at-home mom, and that "choice" deserves America's scorn.

9. Oh yes, he's a Mormon. We need to be very afraid of that very strange religion that teaches its members to be clean-living, patriotic, fiscally conservative, charitable, self-reliant, and honest.

10. And finally . . . pundits say because of his wealth, he can't relate to ordinary Americans. I guess that's because he made that money himself, as opposed to marrying it or inheriting it from Dad. Apparently, he didn't understand that actually working at a job and earning your own money made you unrelatable to Americans.
My goodness, it's a strange world, isn't it?

Personal Information:

His full Name is: Willard Mitt Romney
He was Born: March 12, 1947 and is 65 years old.
His Father: George W. Romney, former Governor of the State of Michigan
He was raised in Bloomfield Hills, Michigan
He is Married to Ann Romney since 1969; they five children.
Education:
B.A. from Brigham Young University,
J.D. and M.B.A. from Harvard University
Religion:
Mormon - The Church of Jesus Christ of the Latter-Day Saints
Working Background:
After high school, he spent 30 months in France as a Mormon missionary.
After going to both Harvard Business School and Harvard Law School simultaneously, he passed the Michigan bar exam, but never worked as an attorney.
In 1984, he co-founded Bain Capital a private equity investment firm, one of the largest such firms in the United States.
In 1994, he ran for Senator of Massachusetts and lost to Ted Kennedy.
He was President and CEO of the 2002 Winter Olympic Games.
In 2002, he was elected Governor of the State of Massachusetts where he eliminated a 1.5 billion deficit.

Some Interesting Facts about Romney:

Bain Capital, starting with one small office supply store in Massachusetts, turned it into Staples; now over 2,000 stores employing 90,000 people.
Bain Capital also worked to perform the same kinds of business miracles again and again, with companies like Domino's, Sealy, Brookstone, Weather Channel, Burger King, Warner Music Group, Dollarama, Home Depot Supply and many others.

He was an unpaid volunteer campaign worker for his dad's gubernatorial campaign 1 year.
He was an unpaid intern in his dad's governor's office for eight years.
He was an unpaid bishop and state president of his church for ten years.
He was an unpaid President of the Salt Lake Olympic Committee for three years.
He took no salary and was the unpaid Governor of Massachusetts for four years.
He gave his entire inheritance from his father to charity.

Mitt Romney is one of the wealthiest self-made men in our country but has given more back to its citizens in terms of money, service and time than most men.

And in 2011 Mitt Romney gave over $4 million to charity, almost 19% of his income.... Just for comparison purposes, Obama gave 1% and Joe Biden gave $300 or .0013%.

Mitt Romney is Trustworthy:
He will show us his birth certificate
He will show us his high school and college transcripts.
He will show us his social security card.
He will show us his law degree.
He will show us his draft notice.
He will show us his medical records.
He will show us he has nothing to hide.
Mitt Romney's background, experience and trustworthiness show him to be a great leader and an excellent citizen for President of the United States.
You may think that Romney may not be the best representative the Republicans could have selected. At least I know what religion he is, and that he won't desecrate the flag, bow down to foreign powers, or practice fiscal irresponsibility. I know he has the ability to turn this financial debacle that the current regime has gotten us into. We won't like all the things necessary to recover from this debt, but someone with Romney's background can do it.
But, on the minus side, he never was a "Community Organizer", never took drugs or smoked pot, never got drunk, did not associate with communists or terrorists, nor did he attend a church whose pastor called for God to damn the US.


Traiskirchen

22. srpna 2012 v 22:33 | Hana Kavanova |  Clanky jinych autoru
Misto, ktere ma pro mnohe z nas stejny vyznam a dulezitost jako rodne mesto - protoze vetsina z nas se tam jakoby znovu narodila a zacala novy zivot.







----

Proc nejsem komunistou?

22. srpna 2012 v 18:06 | Karel Čapek |  Clanky jinych autoru
Tato otázka se z čistě jasna vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše než tomu, aby se bavili politikou. Je jisto, že by nikdo z přítomných nepoložil otázku "Proč nejsem agrárníkem" nebo ?Proč nejsem národním demokratem". Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.

Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?

Protože mé srdce je na straně chudých.

Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, ze mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě žádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak..

Jakže, za dva roky, za dvacet let? Což můžete tak lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. "Tím je vinen společenský řád." Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou.

Chudí lidé nejsou třída, nýbrž právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní; ti nebudou nikdy na stupních trůnu, ať na něm sedí kdokoliv. Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst; vzhledem k bídě je lhostejno, kdo vládne; záleží jen na tom, jak my lidé cítíme. Bída není instituce nebo třída, nýbrž neštěstí; ohlížeje se po výzvě k bezprostřední lidské pomoci, nalézám studenou doktrínu třídní vlády. Nemohu býti komunistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože, chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde. Pohříchu ani tato podmínečná spása není textově zaručena.

Chudí lidé nejsou masa. Tisíc dělníků může pomoci jednomu dělníkovi v jeho existenčním boji; ale tisíc chudáků nemůže pomoci jednomu chudákovi ani ke kusu chleba. Chudý, hladový, bezradný člověk je naprosto osamělý. Jeho život je historie pro sebe, neslučitelná s jinými;je to individuální případ, neboť je to neštěstí, i když se podobá jiným případům jako ošlapek ošlapku. Převraťte společnost čímkoli navrch; chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.

Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad vážně netvrdí, že masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a bezohlednějším smyslu než straníci jiných barev. Je třeba stlačit člověka do jakési fazóny, aby se stal hromadným materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého sukna nebo z určitých idejí; po hříchu uniforma z idejí' se obyčejně nemůže po půldruhém roce svléknout. Začal bych si komunismu hluboce vážit, kdyby přišel k dělníkovi a řekl mu počestně: "Žádám od tebe něco, ale nic li neslibuji; žádám, abys byl u mne kusem, jednotkou, materiálem, tak, jako jsi kusem a materiálem v továrně; budeš poslouchat a mlčet, jako posloucháš a mlčíš v továrně. Zato jednou, až se vše změní, zůstaneš, čím jsi; povede se ti hůře nebo lépe, což nemohu zaručit; řád světa nebude k tobě štědřejší ani líbeznější, ale bude spravedlivější." - Myslím, že by se většina dělníků velmi rozmýšlela před touto nabídkou; a přece by byla svrchovaně poctivá, a kdož ví, zda by nebyla z vysoce mravních důvodů přijatelnější než všechny dosavadní oferty.

Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku, než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje. Žádná revoluce se neodehraje na zádech malého počtu lidí, nýbrž na zádech největšího počtu; ať je válka, nebo valutní krize, nebo cokoliv, je to chudák, který si to odnáší nejdřív a nejtíže; není prostě mezí a dna bídy. To nejzpuchřelejší na světě není krov bohatých, nýbrž krov chudých; zatřeste světem a pak se jděte podívat, koho to zasypalo.

Co tedy činit? Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem "vývoj"; myslím, že bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví, že nikoliv; nuže, je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že jest dost dokonale spravedlivých v této sociální sodomě; ale v každém z nás sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, že se dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o tělo věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce.

Věřiti, že problém chudých je úkolem dnešního a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřiti, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament.

Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.

V jedné baladě praví Jiří Wolker: "Nejhlouběji v tvém srdci, Chudý, vidím nenávist." Je to strašlivé slovo, ale zvláštní je, že je docela nesprávné. Na dně srdcí chudých lidí je spíše podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko chutěji zašprýmuje nežli fabrikant nebo ředitel továrny; zedníci na stavbě užijí víc legrace než stavitel nebo domácí pán, a zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně spíše služka drhnoucí podlahu nežli její paní. Takzvaný proletáře od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání života; komunistický pesimism a zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami. Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá "výchova mas k revolučnosti" nebo "posilování třídního vědomí". Chudému, který má tak málo, berou ještě primitivní radost ze života; to je první splátka na budoucí lepší svět.

Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka, chudého nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí. Buržoa vdechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch. Nevím, zda se žurnalisté a spisovatelé vemluvili v tento nesmyslný obraz světa nebo zda vědomě lhou; vím jenom, že naivní a nezkušený člověk, jímž je většinou proletář, žije ve strašlivě zkresleném světě, který mu skutečně nestojí za nic jiného, než aby byl z kořene vyvrácen. Avšak ježto takový svět je jenom fikce, bylo by velmi načase z kořene vyvrátit tuto ponurou fikci třeba nějakým revolučním činem; v tom případě jsem nadšeně při věci. Není pochyby, že v našem slzavém údolí je příliš mnoho nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně málo blahobytu a nejméně radosti; pokud mne se týče, nemyslím, že bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť růžově, ale kdykoli zakopnu o nelidskou zápornost a tragičnost komunismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, že to není pravda a že to přece vše takhle nevypadá. Poznal jsem velmi málo lidí, kteří by si nevysloužili cibulačkou drobet spásy; velmi málo těch, na které by jen trochu střízlivý a rozšafný Hospodin mohl dštít oheň a síru. Je daleko více omezenosti než skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí koneckonců v každém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Snad řeknete, že je slaboduchá filantropie; ano, patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je to člověk.

Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná; ale běžte hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka. Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád by mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.

Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s jim nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle žebráka na rohu ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z desíti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiž že proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille; takového ponížení si chudý člověk nezasluhuje.

Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůli ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky. Zastávám se dnešního světa, ne proto, že by to byl svět bohatých, ale protože to je zároveň svět chudých a pak těch prostředních těch drsných mezi žernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakž takž udržují a zachraňují největší část lidských hodnot. Neznám celkem oněch deset tisíc bohatých a nemohu je tedy soudit; avšak soudil jsem třídu, jež se nazývá buržoazie, tak, že mi byl vytýkán špinavý pesimism. Říkám to proto, abych měl tím větší právo zastati se do jisté míry těch, k jichž vadám a vinám jistě nejsem slepý. Proletariát nemůže tuto třídu-nahraditi, ale může do ní vejít. Není proletářské kultury pres všechny programové švindle; není dnes celkem ani národopisné kultury, ani aristokratické kultury, ani náboženské kultury; co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na houževnaté, konzervativní a přitom silně individualizované vrstvě buržoazní. Kdyby se proletariát hlásil o svůj podíl na této tradici, kdyby řekl: Dobrá, převezmu dnešní svět a budu na něm hospodařit se všemi hodnotami, které v něm jsou, snad bychom si mohli na zkoušku plácnout; ale hne-li se komunismus vpřed nejprv tím, že šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká buržoazní kultura, pak sbohem; pak trochu odpovědný člověk začíná bráti v počet, co by se takhle zmařilo.

Už jsem řekl, že skutečná chudoba není instituce, nýbrž neštěstí. Můžete převrátit všechny rády, ale nezabráníte tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol morální a nikoli sociální. Tvrdá je řeč komunismu; nemluví o hodnotách soucitu, ochoty, pomoci a lidské solidarity; praví sebevědomě, že není sentimentální. Ale právě to je mi to nejhorší, že není sentimentální, neboť já jsem sentimentální jako kterákoliv služka, jako každý hlupák, jako každý slušný člověk; jen rošťák a demagog není sentimentální. Bez sentimentálních důvodů nepodáš bližnímu sklenici vody; rozumové důvody té nepřivedou ani k tomu, abys pomohl na nohy člověku, který sklouzl.

Pak je tu otázka násilí. Nejsem stará panna, abych se křižoval při slově "násilí"; přiznám se, že bych někdy s chutí natloukl člověku, který říká špatné důvody nebo lže; pohříchu to nejde, protože buď jsem já slabý na něj, nebo on je příliš slabý, než aby se mohl bránit. Jak vidíte, nejsem zrovna statečný; ale kdyby měšťáci začali provolávat, že půjdou vyvraždit chudé lidi, sebral bych se jistě a běžel bych pomoci chudým lidem. Slušný člověk nemůže být s tím, kdo vyhrožuje; i boj je fair play, a agitátor, který křičí po ozbrojení proletariátu, aniž by. se stejně horlivě přimlouval za povinné ozbrojení měšťáků od hokynáře po bankovního ředitele, rozvrací lidskou společnost nikoli násilím, nýbrž porušováním přirozené a prosté čestnosti. Říká se mi "relativista" pro zvláštní a patrně dosti těžkou intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět; párám se ve všech naukách a ve všech literaturách až po černošské povídačky a objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se lze jakž takž srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry. Je tu patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá žíti. A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu. Někdy mi je, jako by mluvil cizí řečí a jako by jeho myšlení podléhalo jiným zákonům. Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet, a jiný, že se mají navzájem sníst, je to diference sice velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak věří-li komunismus, že zastřelit člověka odzadu není zločin, pak je tu něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to říká po česku; mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost, že takhle se nikdy nesmluvíme.

Věřím až podnes, že je jistých mravních a rozumových pět švestek, po nichž člověk poznává člověka. Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tedy i tam lidé fyziologicky a morálně titíž. Pošlete na mne nejortodoxnějšího komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, že se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním o funkci sleziny a on řekne, že je to měšťácká věda; podobně existuje měšťácká poezie, měšťácký romantism, měšťácká humanita a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v každé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, že by to přesvědčení bylo tak povznášející, nýbrž proto, že se jim posléze nepřejí. Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrž rituálnf předpis nebo koneckonců řemeslo.

Ale čeho je mi zvláště líto, jsou právě proletáři, kteří jsou takto přímo vyříznutí z ostatního vzdělaného světa, aniž by se jim to nahradilo něčím jiným než luznou vyhlídkou na rozkoše revoluce. Komunismus uzavírá kordon mezi nimi a světem; a jste to vy, komunisté intelektuálové, kdo stojí s pestře pomalovanými štíty mezi nimi a vším tím, co je připraveno pro ně jako podíl pro nově příchozí. Ale ještě je místo pro holubici míru, ne-li mezi vámi, tedy nad vašimi hlavami nebo přímo shůry.

Je mi lehčeji, když jsem řekl aspoň tolik, třebaže to není vše; je mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v žádném houfu a moje pře s komunismem není pře zásad, nýbrž osobního svědomí. A kdybych se mohl přít se svědomím a nikoli se zásadami, věřím, že by nebylo nemožno aspoň si rozumět, a už to by bylo mnoho.

Přítomnost 4. XII. 1924