Září 2012

Vzpomente, prosim...

11. září 2012 v 15:40 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove

Vzpomente, prosim, na obeti tohoto neblaze prosluleho dne.

Je nutno si uvedomit, ze vsechno je spojene se vsim. Tato neblaha udalost byla zpusobena netoleranci a nenavisti. Svou ulohu v tom hrala i politicka korektnost a odmitani nazyvat veci pravymi jmeny. Pokud by islam byl spravne identifikovan jak nenavistna ideologie a nikoliv jako nabozenstvi a jako s takovou s ni bylo zachazeno, pak k 9/11 nemuselo dojit.

Pisu to cesky a nelze mi si neuvedomit, ze mimo muslimu v nenavisti a nesnasenlivosti a netoleranci vynikaji prave Cesi. A je mi z toho smutno. Ja sam jsem se v nedavne dobe stal takovym tercem nenavisti, utoku, udani a krivych obvineni, ze mi z toho sla hlava kolem. Svet se meni a teroriste se muzou jmenovat i cesky a byt z Prahy. Zalezi jen na mnozstvi zla v tom kterem miste.

A co se tyka bezduvodneho zla, neustaleho pocitu ukrivdenosti a bezmezne nenavisti vuci okolnimu svetu - v tom ma Ceska republika naramny potencial.

Ocekavejme veci pristi...


Vec: Podani vysvetleni...

10. září 2012 v 22:42 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Na cetne dotazy z rad ctenarstva odpovidam - ac si myslim, ze zadnou povinnost nekomu neco vysvetlovat nemam.

1) Vsechno, co jsem popsal ve svych drivejsich clancich jako sve vzpominky je pravda a bylo to tak jak jsem to napsal.

2) Ano, pochazim ze zemedelske rodiny, jiz byl komunisty zabaven majetek a byla subjektem nasilne "kolektivizace vesnice", coz vyznamne poznamenalo zivot mych prarodicu, rodicu i muj.

3) Historky o zakazu obeda ve skolce ci trojnasobnemu zamezeni studiu prav v Brne (navzdory trojnasobnemu slozeni zkousek) - vsechno pravda.

4) Ano, byl jsem ve svych 17 letech soudne trestan za ublizeni na zdravi a odsouzen na 3 mesice s podminkou na jeden rok, ale bylo to za nehodu na motocyklu a ne za to, ze bych snad nekoho zmlatil (jak insinuoval Krystlik).

5) Nikdy jsem nedostal devizovy prislib ani do kapitalisticke ciziny a ani do Jugoslavie (byt jsem ponizene zadal). Vsech sest vyjezdu do Jugoslavie jsem podnikl na zajezd Autoturistu, kde devizovy prislib nebylo potreba. Na dalsi pobyty v Jugoslavii po me emigraci uz jsem zadne prisliby, ani Autoturisty nepotreboval.

6) Pri techto zajezdech jsem nikdy nic nepasoval - o nejakych integrovanych obvodech ani nemluve.

7) Nikdy jsem nespolupracoval s StB ani zadnymi jinymi organy komunisticke moci a nikdy jsem nikoho neudal. Naopak, byl jsem v jejich hledacku prinejmensim od roku 1982, kdy jsem byl (dle prilozeneho zapisu) soudruhy z StB podezrivan, ze jsem "zpravodajsky vytezovan" ambasadou USA v Praze, kterou jsem udajne mel navstevovat - a to navzdory faktu, ze jsem DODNES (uz i jako americky obcan) nikdy na americke ambasade v Praze nebyl.

8) Nikdy jsem nebyl ani v SSM ani v KSC. Byl jsem v ROH a mel jsem legitimaci clena Svazarmu, protoze jsem ucil rizeni nakladniho automobilu v Autoskole.

9) Nikdy jsem nebyl "soukrome hospodaricim rolnikem" v Kojetine, ani jsem jako takovy nebyl nikde registrovan a nevlastnim v Kojetine (ci cele CR) zadne nemovistosti.

10) Jsem obcanem USA, mam stale platne obcanstvi kanadske, ceske obcanstvi nemam. Me legalni jmeno je Ross, nikoliv Rostislav, a prijmeni se pise bez diakritiky.

11) Nikdy jsem nepasoval zadne zbrane, ani cokoliv jineho, do USA. Veskere zbrane, ktere vlastnim, vcetne ceskeho SA-58, vlastnim naprosto legalne. Nikdy jsem neporusil zadne zakony USA.

12) Ano, byl mi opakovane (3x) zabavovan cestovni pas (vzdy me i manzelce). Historka o vraceni pasu na zachode prerovskeho nadrazi je zajiste nadsazkou a detaily nemam v umyslu sdelovat, protoze by to ublizilo dodnes v Cesku zijicim lidem. A vy nejste normalni zeme. Vy nemate pravo vedet vsechno.

V primem rozporu k tomu, co o me tvrdi Krystlikovci jsem se nikdy nevydaval za "odbojare" (jako to o sobe tvrdil Krystlik) a dokonce ani za "anti-komunistu" (byt nazory by souhlasily), protoze muj problem byl vetsi nez jen nechut ke komunistum. Proto jsem se sam nikdy neoznacoval za "exulanta" (odesel, aby se po padu komunistu vratil), ale za "emigranta" (odesel, aby se uz nevracel). Priznavam se kajicne, ze mam precetne vyhrady vuci ceskemu videni sveta.

O mem zivote je toho znamo vice nez dost, at uz z mych clanku, vzpominek ci jinak. V tomto ohledu mne velmi irituji utoky vice mene anonymnich Cechu (at uz zijicich v CR nebo mimo) o kterych je znamo jejich prave jmeno jen zcela vyjimecne a jinak uz vubec nic.

Domnivam se, ze jsem zil tak, abych se za to nemusel nikdy stydet a rozhodne nemam v umyslu predstirat falesnou a pokrytecnou slusnost, kdyz mne nejake prase sproste napada. Prohlasuji, ze ja sam jsem nikdy nezacal ci neinicioval nejake utoky proti nizejmenovanym - vzdy to byla aktivita z jejich strany.

Z toho duvodu zde prohlasuji o Tomasi Pecinovi, ktery si mne nechal bez jakekoliv provokace z me strany prolustrovat a okopirovat me spisy z archivu StB (aby je pozdeji zverejnil), ze je tluste, arogantni a samolibe prase. To, ze je defraudant a homosexual jsem netvrdil ja, to uz o nem psali jeho byvali spolupracovnici z BL.

Z podobneho duvodu zde prohlasuji o MVDr. Veronice Valdove, ktera si na zadost Jiriho Vanka oskanovala v archivu ABS me po-emigracni spisy a posleze je zverejnila, ze je nehorazna pica a krava nebeska. Ve spisech nebylo nic, co by vrhalo jakekoliv negativni svetlo na mne, jen jmena a adresy dalsich zijicich lidi, kterym toto zcela zbytecne uverejneni zpusobilo prinejmensim psychickou ujmu.

V pripade byvaleho chartisty Jiriho Vanka bych se chtel vyjadrit, ze s jeho mnohonasobnymi falesnymi udanimi na mne a mou rodinu se kvalifikoval mezi absolutni spodinu lidske spolecnosti. Vankuv pripad je o to smutnejsi, protoze jsme drive byli v pratelskem vztahu a dokonce jsem mu pomahal s publikovanim a redigovanim jeho vzpominek. Moje chyba a prilisna dobrackost.

Podobnou spodinou je pro mne Dr. David Werner, s jeho extremne vulgarnimi utoky na mne, me pratele a rodinu, jeho stalkerstvim a neustalym obtezovanim. Ani jeho psychicka nemoc a jeho alkoholismus mu nemuze byt omluvou.

Naprosto odpudivou entitou je Karel Merta, puvodne z Prahy, dnes se skryva v Brazilii, jehoz specialitou jsou ruzne variace sexualnich uchylek. Naprosto nemam v umyslu se timto hanebnym charakterem zabyvat.

"Uzitecnym idiotem" teto sebranky je Tomas Krystlik, ktery navzdory nasim predchozim korektnim vztahum proti mne zacal stvat po te, co sam rezignoval z pozice sefredaktora CS-magazinu (nevyhodil jsem ho, on sam odmitl dale spolupracovat). Jeho fantasmagoricke konspiracni teorie o mne a neustale vymysleni dalsich a dalsich pomlouvacnych clanku dnes jiz nenavratne znicilo jeho karieru spisovatele historickych uvah. Jeho potroubly blog, venujici se exkluzivne utokum na mne, dava mimo jiz vyse jmenovanych platformu anonymum a potulnym silencum ceskeho internetu, kteri z toho ci jineho duvodu nenavidi skutecnost, ze se odmitam prikrcit a "byt taky Cech".

Takze mi dejte pokoj, se mnou nemuzete vyhrat, ja mam ciste svedomi. Vy totez rict nemuzete, vy kurvy vlastenecke.


Mam starost o stareho kamarada...

10. září 2012 v 15:33 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Mam starost o stareho kamarada. Vychazeli jsme drive spolu dobre a dokonce jsme spolu osm let vydavali internetovy casopis a vsechno bylo fajn. Jenze pak se dostal do spatne spolecnosti a spatni kumpani ho svedli na zcesti... takze se i vuci me zacal chovat malinko jako kurva. Ted nedavno jsem premyslel, co on to ma za ty nove kamarady, jestli tam se nestala chyba. Sami divnousci. ]

Jeden z nich, chorobny stezovatel, velmi psychoticka osoba, rad pise udani a rad se fotografuje s malymi detmi, na ktere se usmiva svymi bezzubymi usty, se ted nedavno verejne priznal, jak sukal 15-ti lete pionyrky a ze pry to tehdy bylo legalni. Urcite je memu staremu kamaradovi velkym intelektualnim prinosem.

Dalsi je obezni defraudant (to o nem netvrdim ja, ale jeho byvali kolegove, kteri ho kvuli tomu i soudili) a nedavno outovany homosexual, ktery travi zivot tim, ze s kazdym vede soudni pre a pripadne zaklada neobvykla "obcanska sdruzeni". Sam o sobe pise: " Koníčků mám spoustu, od běžných (literatura, vážná hudba, počítače, fotografování) přes mírně potrhlé (Geocaching, členství v Konservativní straně) ke zcela šíleným, k nimž se ovšem přiznám jedině pod hrozbou aplikace útrpného práva."

Jiny je zase buzerant (to je rozdil, homosexual je sexualni orientace, buzerant povaha) a sexualni deviant (zoofilie), ktery se pred spravedlnosti skryva v jedne jihoamericke zemi, zname jako utociste starych nacistu. Rad vystupuje pod nacistickymi pseudonymy a v "diskusich" vyhrozuje lidem (i mne) zmlacenim gumovou hadici, davanim klystyru a navijenim strev na rumpal (fakt - neco takoveho si neni mozne vymyslet).

Ctvrtym kumpanem je mlady doktor chemie, ktery se muze pochlubit uzasnou sbirkou psychickych a psychiatrickych diagnoz, od "obycejne" bipolarity, pres manio-depresivni psychozy az po pokrocilou paranoiu a schizofrenii. Pocet jeho multiple personalit neni znam, ale jde od mileho a vzdelaneho mladika az po zuriciho, jeden den vas miluje a druhy den nenavidi. Aby toho nebylo dost, tak to jeste vsechno vysperkoval pokrocilym alkoholismem.

Patym recidivistou je pokrocily alkoholik, kteremu kdosi nabulikoval, ze Arthur Rimbaud napsal nejlepsi basne ozraly do nemoty a tak se tento aspirujici basnik umele udrzuje temer v deliriu tremens a ceka az ho zasahne muza - pokud ho tedy driv nezasahne Pendolino.

Spatni kamaradi jsou nejen postrachem rodicu s detmi ve skole, ale i pricinou rozvratu rodin a statnich prevratu. Proto mam obavy. Muj stary kamarad je uz starsi clovek, jsou tam uz i prvni priznaky senility a Alzheimera a tak je urcite snadno ovlivnitelny a proto tem konoupkum dela uzitecneho idiota a necha sebou vlacet sem a tam. Navic zije v Praze, tam pijou vodu z Zelivky, ma to nedostatek jodu, dela se z toho vole (ten tlusty krk) a z cloveka to dela vola a ten uzasny nadbytek kruhovych objezdu v Praze, z toho by se zamotala siska silnejsim charakterum nez je muj stary kamarad, dnes uz temer vyseptaly dedecek... je mi ho lito. Lidi jsou zli... Dedecek senilni, nekrade a nesmilni...

No, jednoduse, mam o nej obavy.

Vaněk se nesmířil se skutečností, že je Nikdo

9. září 2012 v 22:12 | John Bok |  Clanky jinych autoru

Vážená pani Haslingerova, rád bych jen několik poznámek k Vaší korespondenci s Jiřím Vaňkem. Ten člověk již před svým odletem do Austrálie, ve Vídní urážel a pomlouval mnohé mé přátele, kteří museli odejít a nebo byli donuceni opustit svou vlast. Dělal to podlým způsobem a hlavně proto, že nebyl schopen v novém prostředí, kde se nešanoval socialistický šlendrián upadlé pracovní morálky, se uplatnit tak jako jiní, kteří dokázali ve svobodném světě vystudovat, úspěšně podnikat, uplatnit svojí dovednost a znalosti, případně poskytovat duchovní službu a útěchu a realizovat to, co ve své vlasti nemohli a nesměli. Dnes můj názor na Sváťu Karáska, Ivana Binara, Zdeňka Beniška, Eugena Brikcius a na mnohé jiné, veřejnosti méně známé, může být od tehdejšího v mnohém odlišný. Nemusím s nimi, nebo oni se mnou, v mnohém souhlasit, ale určitě se nebudeme navzájem pomlouvat, šířit nechutné lži a rozcupovávat vše, co nám nejde pod nos. Natož soudit jiné, když o tom, proč jsou na seznamech StB, nevíme u většiny z nich, de facto dones skoro nic. V přiloženém Vaňkově textu "Jak jsem přišel k Chartě a Jak jsem byl partyzánem..." na rozdíl od jeho vídeňských ataků proti některým z exulantům, je pojednou chválí. Pamatuji se, že útočil na Sváťu a v době, kdy byl poslancem a zmocněncem a jak ho sprostě a podle urážel. Tak stejně pomlouval i Eugena a jeho ženu Zuzanu. Když se dojímá, připomíná mi to sentiment typický pro alkoholiky-jakási uslintaná uplačtělost.

Je jedno, kde dnes každý z nás stojí. Svobodná společnost nabízí možnost svobodné volby a tak ti, kteří v diaspoře, nebo disidenti zde v tehdejším Československu, žili v jakémsi užším sepětí, dalo by se říci v ghettu, se po pádu komunismu v Evropě vydali každý svou cestou. Jedno je však jisté, že na rozdíl od Vaňka nehanobíme a nepomlouváme své oponenty, neurážím je zbaběle z bezpečí ze zámoří, kdy ubožákům jako je Vaněk nehrozí, že jim dá někdo, tak jak by si to zasloužil, pořádně po hubě.

Ten jeho text v příloze, je únavně dlouhý. Sice popisuje až naturalisticky věcně určité situace a události, zato však ignoruje skutečnost, že on sám nebyl nikdy trestně stíhán, vazebně vězněn, obžalován a nakonec odsouzen k mnohaletým letům vězení. Všimněte si, že se navíc ani slovem nezmiňuje o Ivanu Martinu Jirousovi -Magorovi, který v téže době žil velmi často u Němců, staral se o jejich děti, byl duchovním i ideovým vůdcem undergroundu, byl "členem" Křižovnické školy, ve které mj. byli lidé jako Jan Steklík, Nepraš, Brikcius a o které ten všeznal Vaněk dle všeho neměl ani potuchy. Ti všichni, které pomlouvá, že jenom chlastali, na rozdíl od něj tvořili a žili bohatým společenským a uměleckým životem, vedli osvětové bytové semináře z různých oborů, vzdělávali druhé, realizovali umělecké výstavy, divadelní hry a koncerty, psali básně a literaturu, jak uměleckou, tak i odbornou, která však nemohla vyjít oficiálně, ale pouze v samizdatu nebo v zahraničí. A tak jako on, vykonávali manuelní práci, mnohem hůře honorovanou, než jeho bagrování.

Je navíc podlé, bolševicky typické a hodno sociálního póvlu, když někdo události a zážitky společně prožité v dobách krušných zveřejní, jako by chtěl sdělit pravdu o tom, jak to bylo a na pozadí takto upadlého "zjevení" dokázat jak úžasný napravený je pisatel.

Neunavoval bych sebe ani Vás tolika slovy na vylíčení jednoho zoufalce a ubožáka, který se nikdy nesmířil se skutečností, že je nikdo, nebýt toho, že je zřejmé, že v podstatě nevíte, kdo ve skutečnosti Jiří Vaněk je.

K evidenci a vedení svazků StB. Svazek, vedený na tajného spolupracovníka (agenta), tak jako i ostatní dle kategorií a zaměření (včetně těch, vedených na nepřátelské osoby - k nimž také patřím) měl své evidenční číslo, ( viz. str.43, v knize " KATO-Příběh opravdového člověka"). Tentýž svazek mohl pak dostat jiné číslo, nebo jeho části za lomítkem (viz. příloha) k jednotlivým částem podčíslí: 020, 021, 100 atd.

Jak správně vysvětlil pan inženýr, v seznamech je více osob stejného jména, které lze však odlišit datem narození. Jinak svazek byl pouze veden jeden, a mohl mít různé části a to buď proto, že se objekt přestěhoval, opustil republiku, nebo se oficiálně vystěhoval, z jiného časového údobí (Kato napřed od roku 1969 -70 pod číslem 1177/307 a pak opět tentýž svazek pod novým číslem 12402/332, kdy to původní na deskách svazku bylo přeškrtnuto, který byl jakoby znovu zavedený dne 31.5.1975 až do léta 11.května 1989, kdy měl být údajně skartováno něco kolem 600 stran. Z těch, na rozdíl o těch, které se za údobí 1968-70 z velké části zachovaly, se nenašel ani jeden. To že někde existují, ať už v jakékoli podobě, vůbec nepochybuji, tak stejně, jako že jsou zaručeně ve "správných rukou".

Takže ač je to jeden svazek, v cibulkových seznamech na Kata byla z důvodů, které jsem uvedl, uvedena dvojí agentní evidence, ač se jednalo o jeden svazek na tutéž osobu.

S pozdravem John Bok

Pomalu šílím ...

9. září 2012 v 17:23 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove



---

Ano, mate pravdu...

9. září 2012 v 17:00 Clanky jinych autoru
... ale proc jste uz davno neemigrovali, kdyz tech blbych je 95% naroda? Bez svobody neni mozna spravedlnost, bez spravedlnosti neni mozna existence demokracie a bez demokracie je nemozna ekonomicka prosperita.

Chcete to prelozit do meho jazyka? Dokud neobesite nebo na dlouho nezavrete aspon par komunistu, tak te demokracie nedostahnete, protoze u vas nebude spravedlnost. Tim ze poukazujete na to, kolik ukradl Kalousek, tim uz jen kritizujete dusledky, nikoliv priciny. A pamatujte si co vas ucil soudruh Lenin: "Soudruzi, kritizujte priciny - nikoliv dusledky!"

A tam, kde 50% volicu podporuje komunisty, 45% je to "jedno" a jen 5% je normalnich, tam svoboda, demokracie ani prosperita neni ideove, matematicky ani technicky mozna. Emigrujte.


Masaryk jako zrádce národního Ruska

7. září 2012 v 22:00 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Vyprávění čsl. majora Václava Vitáčka, jenž znal Masaryka a celou jeho rodinu, pro kterého čest a daná slova znamenaly zákon, jsou poučné dodnes a otvírají lidem, jdoucím za PRAVDOU, oči, jakého jsme dostali OSVOBODITELE.

Prof. Masaryk vedl před 1. světovou válkou protirukopisný boj, na rakouskou objednávku, jak tvrdili někteří jeho kolegové z profesorského sboru pražské univerzity, zejména univ.prof. Velenovský a univ.prof. Bukovský. Za tuto úlohu byl odměněn profesorskou katedrou v Praze. Z té doby jsou známy Masarykovy návštěvy v kanceláři místodržitele hraběte Thuna, při kterých, jinak zdvořilý hrabě Thun, Masarykovi ani ruky nepodal. Hrabě Thun, později povýšený na knížete, jako český místodržitel znal z úřední povinnosti hrozné Masarykovo tajemství, že není Slovan. Ale znali je i jiní. Znal je otec Vitáčkův, ing. F. Vitáček, zemský poslanec, tajemník hraběte Thuna a člen klubu "České státoprávní šlechty", jehož předsedou byl hrabě Thun. Proto Masaryk tolik zanevřel na českou šlechtu po 1. sv. válce; pozemkovou reformou byly šlechtě odejímány polnosti, lesy jí zůstaly, byly zrušeny šlechtické tituly. Vlastencem nikdy nebyl, měl to zakódováno v krvi.

Od kolébky Masaryka napalovali, že jeho tátou je Slovák z moravskoslovenského pomezí, kočí Masaryk. Ale on to brzy prohlédl a naučil se také druhé napalovat. Velkým filosofem nikdy nebyl, k řečnění měl talent po předcích a s tím i přirozenou drzost. Za Rakouska se vysmíval českým vlastencům a jejich nadějím na samostatnost. Proto byl tolik neoblíben studenty v Praze, bránící své češství.

Masaryk dobře věděl o Vitáčkově knize "Neznámý vojín". Jeho odpor proti Masarykově osobě mu přišel draho. Ačkoliv se účastnil obou světových válek, zůstal stále trčet na hodnosti majora, ani na plukovníka nebyl povýšen, ačkoliv měl zákonný nárok na hodnost generála čsl. armády, dle roků ve službě českého národa.

Masaryk se nikdy nezajímal záchranou národního Ruska. Pokud byl car Mikuláš II. na trůně za 1. světové války, byli v popředí formování České družiny, ihned po vyhlášení války v r. 1914, ruští Češi na čele s JUDr. Vondrákem a Jindříškem, a to byli muži, včetně pověřeného zástupce národa Düricha, milující národní Rusko, tedy uvědomělí Slované, nehledě na různé politické uskupení. Byli rozhodnuti pro vystoupení českého vojska na pomoc národnímu Rusku v hodině dvanácté.

Po návratu Vitáčka do štábu 7. ruské armády byl mu odevzdán anglicky psaný telegram, adresovaný na jeho adresu do Kyjeva a odeslaný z Londýna s podpisem Doris Child. Šel se poradit ke svému kmotrovi, známému panu Červenému. Ten z toho nebyl moudrý a tak mu doporučil MUDr. Girsu. Girsa po přečtení telegramu řekl: "To je telegram pro Masaryka. Odneste mu ho do odbočky ČNR." Šel tedy. Přijal ho s povýšeností indického maharadži jakýsi středoškolský profesor před válkou, Prokop Maxa, o jehož existenci do této chvíle nevěděl a neslyšel. Maxa odnesl telegram a navrátil se, že skutečně patří Masarykovi. Poněvadž nebyl Vitáček v žádném poměru k České národní radě, byl nemile dotčen, jakým způsobem s ním bylo jednáno a styděl se za nevychovanost lidí, zastupující náš národ v Rusku. Navštívil proto opět pana Červeného a postěžoval si mu na jednání v OČNR. Červený ještě v týž den mluvil s Masarykem. Večer sdělil Vitáčkovi, že zítra ráno se s ním setká Masaryk, protože telegram byl důležitý, a proto takto ušel kontrole ruských úřadů a že na základě toho telegramu Masaryk odjede z Ruska.

Druhý den se Masaryk ve stanovenou dobu nedostavil, ani se neomluvil, nenavštívil ani JUDr. Vondráka, ani předsedu českých spolků Jindříška. Tím Masaryk ukázal těmto tvůrcům České družiny, jak jimi pohrdá, že je zpupný a nevychovaný politik. Prof. Masaryk přijel do Ruska po pádu cara Mikuláše II., dne 16.5.1917. Zborovská bitva se odehrála 2.7.1917. Mezitím generál Kornilov připravoval tažení na Petrohrad, aby vyhnal Kerenského prozatímní vládu s postupujícím rozvratem ruské armády, která vnesla chaos, neboť zrušila kázeň a autoritu vojenských náčelníků. Revoluční agitaci bolševiků již nikdo nebránil. Tak Kerenský-Adler připravil půdu pro Lenina a Trockého.

Kornilov, osvobozený z rakouského zajetí českým vojákem Mrňákem, by se byl po zásluze tomuto vojáku odměnil, ale nyní, po jeho smrti, zmrzačen v rakouském kriminálu, zůstal pouze jedním z neznámých českých hrdinů, kteří přinesli na Oltář Vlasti svůj život.

Masaryk napáchal za svého pobytu v Rusku povážlivé činy, zejména odřeknutí pomoci generálu Kornilovi v jeho snaze o zachování východní protiněmecké fronty. Zhroucení východní fronty a uvolnění německých armád mohlo způsobit armádám Dohody na západní frontě katastrofu.

S postupujícím rozkladem ruské armády vlivem Kerenského vlády se uvolnila i nadvláda nad českým vojskem a samočinně přešla do rukou politického vedení Odbočky ČNR v Rusku, která byla usměrňována vůlí jednoho člověka, Masaryka, sloužícího na prvním místě sionismu. V Nové Čartoryji došlo k ostré hádce mezi kapitánem Gajdou a prof. Masarykem, neboť Gajda žádal na Masarykovi svolení, že dosáhne během několika dnů Petrohrad a udělá rázný konec bolševickému trojčení našimi legiemi, což odporovalo Masarykově rozhodnutí o přísné neutralitě k VŘSR v Rusku. Masaryk raději zradil národní Rusko, jen aby odvrátil pohromu od Trockého-Bronsteina a celé nafouknuté bublině o bolševické revoluci, do které sionisté financovali nemalé bankovní úvěry z USA. Ještě na jaře 1918 Rudá armáda neexistovala a v květnu 1918 její celá vojenská hotovost čítala přes 4,5 tisíce vojáků. Ostatní, co se potulovalo se zbraní po Rusi, nemohlo být hodnoceno jako pravidelné vojsko, ale jako bandy.

K vítězství bolševismu proto navazoval kontakty, přestože viděl řádění prvních úderných oddílů v Kyjevě na Ukrajině nejenom proti bělogvardějským důstojníkům, ale i vůči pravoslavným kněžím. Masaryk tehdá bydlel na Keščatiku, kde za jednu noc byli vyvražděni všichni nežidovští obchodníci, navštěvoval bolševického vůdce Murajeva v carském parku, kde byla ve velkém střílena ruská inteligence, slyšel o hrůzách Dzeržinského črezvyčajek.

Prof. Masaryk odjel z Moskvy 9.3.1918 přes Sibiř a Japonsko do USA. Spěchal se svým memorandem k vládě USA, kde lhal a desorientoval, že monarchistické hnutí je po pádu cara slabé, aby nebylo podporováno Spojenci. Tak jsme Masarykovou zásluhou byli zařazeni jako podřadní spojenci a tudíž jsme museli zaplatit Spojencům výkupné za uznání ČSR a za porážku Rakouské monarchie, a to vše ve zlaté měně. Dle Rudolfa Berana se muselo zmincovat k 8 tunám zlata. Proto tolik chudoby za 1. republiky. Veškeré Masarykovo vystupování bylo formováno jeho osobním prospěchářstvím, k vítězství III. internacionály.

Atentátník Šoupal ve vzpomínkách Václava Bureše

7. září 2012 v 21:50 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Dne 5. ledna 1923 spáchal Josef Šoupal atentát na ministra financí JUDr. Aloise Rašína, kterému Rašín podlehl 18. února 1923. Své vědomosti dávám písemně, neboď jsem posledním, kdo mluvil s velitelem II. oddělení v Kartouzích, vrchním dozorcem Karlem Strnadem, bývalým francouzským legionářem od Perpignanu, jenž přijímal na samotku č. 12 atentátníka Šoupala, kterého přivezli v poutech do Kartouz.

Dle statutu politického delikventa se všemi výhodami plynoucími z toho, to znamená stravu z restaurace, pravidelné návštěvy, neomezené psaní dopisů a možnost výběru studia. Šoupal byl v době atentátu nezletilý, byl odsouzen podle zákona přesně na tolik, jak byl stár - 17 let, 4 měsíce a několik dní. Zvolil si studium cizích řečí, byl inteligentní, ale stal se obětí podrazu. Jak jsem k tomu přišel?

Bylo to v květnu 1947, kdy do dílen přišel vrchní strážmistr Strnad a vyžádal si mě u velitele dílen Frýby (bydlel v Libni, jeho syn pracoval jako komentátor TV novin v ČT), jenž byl původním povoláním kovář a řídil zámečnické dílny. Frýba mi řekl, ať seberu nářadí a jdu s dozorcem Strnadem, jenž na mě při práci dohlédne. Strážmistr Strnad byl dobrý bachař, měl na uniformě dvě stužky od metálů. Šli jsme dlouhou chodbou, minuli jsme tzv. Hawai, velkou místnost pro nemocné a přestárlé vězně, kde seděl poslední pobočník císaře Františka Josefa I., polní maršálek baron Waldstäten, 84 roků starý. Pokračovali jsme dál a odbočili na menší chodbu, kde byly samotky. Strnad se zastavil u cely č. 12, otevřel ji a řekl: "Zde je Šoupalka! Víš, kdo to byl Šoupal?" Odpověděl jsem, že nevím. Pokračoval: "Šoupal byl pitomý mladý kluk, kterého mi svěřili do opatrování. Zde jsem ho hlídal 17 let, 4 měsíce a pár dní, mladší dozorce mu nosil stravu z restaurace. Tím dozorcem byl strážmistr Hejna. Jistě ho znáš, mívá službu v dílně u Frýby." Hejna byl výborný člověk, taky legionář z Ruska od I. pluku. Strnad zazvonil na chodbaře a nařídil jim, aby donesli těžkou kovovou postel ze skladu. Můj úkol byl tuto postel čtyřmi šrouby pevně připevnit k podlaze, aby nešla zvednout. Pak se Strnad se mnou dal do řeči a vyprávěl mi, jaký fešácký kriminál měl Šoupal, docházeli za ním čtyři učitelé cizích jazyků, které si zvolil. Strnad ho musel vodit do ústavní školy, kde byl šéfem učitel Linhart. Chodila tam na hodiny ruštiny jistá Ruska, manželka důstojníka z Jičína. A tak to šlo až do konce trestu. Šoupal složil státní zkoušky ze čtyř jazyků a pak stále něco studoval.

Pan Strnad byl přesvědčen, že Šoupal byl obětí politické manipulace, on měl Rašína jen postřelit, aby ho zastrašil. Jenže Rašín zranění podlehl. Strnad říkal: "Kdoví, jak to s tou smrtí bylo! Za celou dobu jeho pobytu jsem nevypátral, kdo Šoupalovi měsíc co měsíc posílal exkluzivní balík s různými pamlsky a Šoupal z toho rozdával (bachařům) pro děti." I když byl Strnad v dobrém poměru s inspektorem Maťátkem (švagr Dlaboly, jenž tehdy vlastnil obchod s koloniálním zbožím na začátku Valdic), nikdy se nic nedozvěděl. Jen jednou mu inspektor Maťátko řekl, že jsou vázáni mlčením.

Když přibyli noví vězni z Jihlavy, říkali nám, že Šoupal byl v r. 1945 zvolen předsedou MNV v Jihlavě a že nepatřil k nejhorším. Když bylo po únoru 1948, Šoupal se chtěl přejmenovat na Ilja Dněprostroj a toto počínání odůvodnil tím, že Lenin se dříve jmenoval Uljanov a Stalin Džugašvili, tak proč by se on nyní nemohl jmenovat Ilja Dněprostroj, podle sovětského vzoru. Strnad říkal, že na každý pád na tom Šoupal vydělal. Zbytek života trávil jako lázeňský švihák v oděvu dvacátých let v Lázních Poděbradech, procházející se po kolonádě. Pak se vytratil.

Šoupal byl k atentátu zneužit jako anarchista, nezaměstnaný mladík, aby se to mohlo svést na komunisty, kteří s tím neměli nic společného. Rašín viděl, jak se republika rozkrádá, a proto pronesl projev, ve kterém zdůraznil, že práce pro vlast se neplatí, když stále noví a noví legionáři se za pět minut dvanáct hrnuli ke korytům. A tak se to odbylo Šoupalem. Když jeho publicita ochabla, Šoupal mohl klidně studovat a mít lehárnu ve vězení, i za protektorátu, takovou měl mocnou ochranu od zednářů. O tom se mlčí dodnes! Kdyby byl ministr Rašín zednářem, tak by po něm nikdo nestřelil, jako po Kramářovi. Jenže svou reformou způsobil záchranu naší měny, na rozdíl od Antirašína Klause.

Svatí od Zborova

7. září 2012 v 19:05 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Poznamka R.H.: Clanky Jaroslava Lhotky zde neuverejnuji proto, ze bych se s jejich stylem nejak ztotoznoval (ten latentni cesky anti-semitismus mi vzdy vadil a vadi), ale proto, ze prinasi informace o casti ceske historie, o ktere ceska media ZASADNE nikdy nepisou a jmena zde zminena jsou pak obzvlast mladsim lidem uplne neznama. A to je spatne. Je treba vedet vsechno o nasich predcich. Na to, abysme vedeli kam jdeme, musime napred vedet, odkud jsme prisli... Vite to?

----
Česká média včetně televize a rádia mlčely 2.7.2012 o hrdinské bitvě u Zborova, která proběhla 2.7.1917. Proto je zapotřebí navrátit se do minulosti a připomenout si onu dobu, kdy vlastenectví v českém národě ještě něco znamenalo a lidé byli za tento idelál ochotni položit i své životy.

Před vypuknutím 1. světové války žilo na Ukrajině a v carském Rusku přes 80 tisíc Čechů. Ti byli organizováni v krajanských spolcích. K nejvlivnějším a nejlépe hmotně situovaným českým krajanům a vlastencům patřil JUDr. Václav Vondrák. Patřil mezi ideové tvůrce České družiny, předchůdkyně ruských legií Čechoslováků.

Zajatecké tábory v Rusku za války byly rozdílné. Byla místa jako hladomorny a zajatecké hřbitovy (Darnice, Tockoje), kde se pracovalo o hladu, jedlo se jen jednou denně, hrst ovesné kaše a kus černého chleba, takže kurděje byly na postupu, v bažinatých krajích při výstavbě murmaňské železniční tratě tyfus, malárie a úplavice zkosily mnoho našich zajatců. Nějakých výhod Češi jako Slované v Rusku za 1. sv. války neměli. Kdo předtím prohlédl Rusy byl Karel Havlíček Borovský, ale na jeho varovná slova národ zapomněl.

S majetečkem, který si někteří zachránili na východní frontě, většinou to byl ešus, lžíce, chlebník, šťastnější měli vojenský mantl a nějaké prádlo a rakouské peníze, měli na vybranou, když byl dělán nábor před bitvou u Zborova, do tvořících se dvou pluků - buď zůstat v zajateckých táborech s disciplinou nadřazenosti rakouských a maďarských oficírů, nebo podpořit se zbraní v ruce náš národní odboj.

Počet našich zajatců v Rusku se odhadoval na 150 tisíc. Za poměrů, jaké panovaly v mnohých zajateckých táborech, nebyli Češi nakloněni angažovat se za cara. Přesto část našich Čechů pochopila, kde je jejich místo v boji za svobodu. Protože měli ideu, zač bojovat pod červenobílou zástavou, zasvětili zrodivší se dva pluky patronu země české knížeti sv. Václavovi a svatým věrozvěstům Cyrilovi a Metoději.

Zborov bylo městečko u Tarnopole. Zborovská bitva z pohledu světových dějin byla bezvýznamná, ale z pohledu Českých dějin měla význam, neboť zviditelnila snahu Čechů po svobodě a odtržení od Rakouska-Uherska, což ve světě, zejména u států Dohody, mělo svůj význam. V bitvě se zviditelnil štábní kapitán Radola Gajda, převzal po neschopném veliteli, carském podplukovníkovi Zembalevském velení a Češi bitvu vyhráli. Gajda byl zároveň z našich legionářů s nejvyšší vojenskou hodností. Prof. Masaryk měl za carismu zakázaný pobyt pro svůj názor na Rusko a carský režim, jenž zveřejnil tiskem. Teprve v počátku trojčení bolševiků v Petrohradě začátkem listopadu 1917 dlel Masaryk v Rusku. V Nové Čartoryji pak došlo k ostré hádce mezi povýšencem Masarykem a štábním kapitánem Gajdou, když žádal Masaryka, jako představitele z ČNR, aby dostal svolení zasáhnout v Petrohradě proti bolševikům našimi pluky, že do několika dnů tomu udělá rázný konec. Gajda byl od začátku bolševické revoluce ostře protibolševický, na rozdíl od prof. Masaryka věděl, že bolševická revoluce je dílem sionistů. Prof. Masaryk byl už tehdy jejich stoupencem.

Když došlo v Borispolu u Kyjeva k formování dalších dvou pluků, došlo k přejmenování prvních dvou pluků a zrušení přísahy na prapory sv. Václava a svatých Cyrila a Metoděje. Tak se zrodila I. divize - husitská s pluky M. Jana Husa, Jiřího z Poděbrad, Jana Žižky a Prokopa Velikého. Po smrti plukovníka Josefa Švece byl jejím velitelem husita na slovo vzatý i svým zjevem, Karel Voženílek. Od té doby šlo to s kopce dolů se slávou Husitské divize, byly velké ztráty na životech našich legionářů v bitvách s bolševiky, kdy už vzrůstala jejich organizovanost a síla.

Po 1. sv. válce škodil prezident T.G. Masaryk Polákům, kteří bránili své východní hranice před bolševickou Rudou armádou organizovanou Trockým-Bronsteinem, lidovým komisařem. Varoval delegaci, která vyjela z Paříže 22.7.1920 a zastavila se v Praze a její členy varoval před organizováním jakékoliv pomoci pro Poláky, aby se nemohli bránit proti bolševickému moru. Takže zbraně, které již měli předem zaplaceny ve Francii pro špatně vyzbrojenou a vystrojenou polskou armádu, šly nazpět z Bohumína drahou. Musely jít po moři a než dorazily bylo po bitvě na Visle pod Varšavou. V třídenní bitvě padlo na 100 tisíc Poláků, výkvět národa. A to zbytečně, díky Masarykově povaze. Vítězství nastalo 15. srpna 1920 a katoličtí věřící Poláci to přičítají vyslyšení proseb k Panně Marii, jež má v tento den svátek Nanebevzetí. Po pádu komunismu tento den je v Polsku státní svátek. Tak Poláci podruhé zachránili Evropu, tentokráte od rudého moru, byť jen na čtvrt století skončil Trockého plán na světovou revoluci.

Zatím se český národ pod Masarykem dal na cestu doleva, ke komunismu pak pod jeho nástupcem Benešem. Na 200 hrdinů spalo svůj sen od bitvy u Zborova v mohyle u vesnice Cecová. Mohylu dal srovnat buldozerem se zemí Stalin, když jsme po Mnichovu 1938 přestali existovat jako Československo.

Trockého plán jít na pomoc německému proletariátu za vlády Spartakovců, přes Polsko, skončil krachem a bolševický poradce Radek-Sobelsohn byl stažen zpět.

Přestože Masaryk nebyl komunistou, po Čechách se šířila hesla protikatolického zaměření: Ruce pryč od Říma, Řím musí být poražen, Kříže do škol nepatří. V době revolučního kvasu, po 28. říjnu 1918, káceli bezbožníci sochy sv. Jana Nepomuckého, zkáza barokního sloupu Panny Marie se sousoším přišla 3.11.1918 a dodnes nebyl obnoven, jak jsme na tom s vírou. Vznikla nová církev, československá husitská, s knězi v čele, odpadlými od katolické víry, protože nechtěli žít dále v celibátu jako žil Ježíš Kristus jako vzor křesťanům. Masaryk nenáviděl c.k. Rakousko jako katolickou církev, protože bylo hrází proti nemanželskému svazku muže se ženou a Masaryk dobře znal svůj původ, přestože se šířila po Čechách legenda o něm, jako o synu plebejce, jenž se učil dělnickému řemeslu. V Topolčankách měl knihkupectví Redlich, jakoby svým zjevem Masarykovi vypadl z oka. Generál Nikitin, bělogvardějec z Bakova u Mnichova Hradiště, vlastnil jeho fotografii. Proto po smrti svého matrikového otce se Masaryk nezúčastnil jeho pohřbu. Panský kočí Masaryk byl povýšen na šafáře právě Židem Redlichem, jenž měl panství pronajaté ve správě. Republika se stala rejdištěm zednářů, po zednářské maltě sklouzli všichni, kdo zavrhli svaté od Zborova a vynášeli husitské dílo spisovatele a zednáře A. Jiráska.

Střípky vzpomínek mukla Bureše na vězení

7. září 2012 v 18:51 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Mám doma kus koňské oprati, němého svědka z Nové Paky, ze které jsem si udělal opasek. Tuto oprať jsem našel v létě roku 1948, kdy komunisti v Pace zavírali do vězení sedláky jako kulaky, před sklizní obilí a my muklové, retribuční vězni za prezidenta Budovatele označováni, jsme se podíleli na sklizni úrody. Šlo o sklizeň velkého lánu olejné řepky o nedělích levnou pracovní silou nových otroků v novém otrokářském řádu. S námi byli dva bachaři, Čapek a Bažant. Bažant byl bývalý francouzský legionář, byl to dobrý chlap. Vedle mne žnul vlajkař Hubáček, bývalý poštmistr z Nového Města nad metují. Lán byl ohromný a tak jsme tam zůstali na noc. Druhý den přijeli vystřídat oba bachaře z Kartouz Klein a Drozen. Lán se dožnul a oprať jsem si omotal kolem těla. Už se stmívalo, když jsme nasedli na vlek traktoru. Při jízdě jsem zahlédl při odbočení vleku jedoucí motorku Jawa, jak v zatáčce i s jezdcem spadli do příkopu. Ihned jsem to hlásil Kleinovi. Dal příkaz zastavit a nadával mi, že jestli to nebude pravda, že mě dá do korekce. Dojeli jsme k místu nehody, motorka ležela na ženě, která naříkala bolestí ze zlomené nohy. U silnice stál stromek přivázaný k ploché lati. Se svolením Kleina jsem z lati uřízl dva kusy a ze seprané košile natrhal pásy a zlomenou kost jsem dal do dlahy. Klein pak obstaral odvoz do nemocnice. Druhý den ředitel věznice major Prüher zavolal mě a Kleina k raportu, kde Kleinovi udělil pochvalu a mně za odměnu mimořádný balík a dopis rodičům. Major Prüher byl lidovec a jeho bratr byl knězem. Dosluhoval. Od té doby se na mě Klein už nemračil ani mě nefilcoval, zdali u sebe nemám cigarety. Cigareta byla ve vězení pro mukla devizou, za ni se dostal chleba. Za jednu Partyzánku bylo 30 dkg chleba.

Pak mě odvezli na Tmavý důl u Svatoňovic jako zámečníka, po jednom útěku vězňů, neboť zámečník byl útěkář a po chycení byl v kartouzích zakován do želez z doby tereziánské, dali mu třmeny na nohy s 20 kg závažím a v nich chodil a spal po 6 týdnů. Parťákem byl Němec Teichmann ze Žacléře, dobrý chlap a mě dali k němu pracovat. Ten mi řekl o útěkáři, že seděl za udavačství v protektorátu a dal se dohromady s bývalým advokátním koncipientem Oldřichem Skřípkem z Olomouce, od JUDr. Alexeje Čepičky. Za udání dostal 20 let a Skřípek doživotí. Smlouva mezi Molotovem a Ribbentropem Skřípka tak zmátla, že se dal k nacistům a vstoupil do wehrmachtu a udával komunisty. Za ten nezdařený útěk bachaři Klein a Oumrt je tak zřídili, že byli samá krev a jelita po zádech. Skřípek křičel na Kleina: "Nechte mě, já jsem taky soudruh!" Klein na to: "Ty, že jsi soudruh? Tak ti přidám, utíkat na západ a tam pomlouvat naši vládu!" A tak ho zmlátili, až se bolestí posral.

Na Tmavém dole jsem poznal MUDr. Oldřicha Navaru, bývalého justičního lékaře na Pankráci. V první světové válce byl ruským legionářem a velitelem broněviku Orlík na samarské frontě. Když jsem utrpěl úraz elektrickým proudem, pracoval na ošetřovně jako lékař-vězeň. Vyprávěl jsem mu historii ruských legií i o broněviku Orlík a poručíku Navarovi. "Jen pokračuj," řekl mi. A když jsem skončil, tak řekl: "Ten velitel broněviku jsem já." Až jsme se dostali k atentátu na Heydricha a první pomoci MUDr. Navarové. Ale o tom někdy jindy. Taky tatíčkoval, až teprve manželka mu otevřela oči.

Ve věznici Kartouzy tvrdila naše zavřená generalita - Syrový, Číla (dožil se 100 let), Kryštof, Šípek, že od roku 1921 do roku 1937 se počet navrátilých legionářů rozrostl o 1.700 vojáků a tímto krokem začala blednout legionářská sláva a legenda o naší armádě. Po 2. sv. válce si začali podávat ruce ve vězení zklamaní bojovníci za svobodu. Ve vězení generál Antonín Mikuláš Číla vyprávěl, že si ho na Rusi za 1. sv. války pozvali na velení I. divize a tam všem váhavým legionářům řekli, že kdo z nich vystoupí z katolické církve, bude mít přednostní právo na velení v čsl. armádě. Váhavci dali veliteli I. divize plukovníku Švecovi odpověď, že už přísahali na prapory sv. Václava a sv. Cyrila a Metoděje. Už tehdá se bourala jednota v legiích. Proto plukovník Voženílek nechal zhotovit fotodokument, falsum, jak papež Benedikt XV. světí rakouské zbraně. Ti zbylí tvrdohlavci, těch se zbavili při formování III. divize a rozstrkali je po všech rotách. Kdejaký lump pak těžil z titulu legionáře, dělal si právo na vysokoškolské vzdělání a jejich synkové na vojenskou akademii v Hranicích.

Z desátníka Františka Udržala ze vzbouřeného 30. pluku za 1. sv. války se pak stal ministr národní obrany, jenž s nepohodlnými generály mlátil z místa na místo, aby se nedočkali definitivy, buď byli předčasně penzionováni nebo poházeni pomluvami. Miloš Maixner, člen odbočky ČNR na Rusi, se po válce stal ředitelem Legio banky, Patejdl, člen odbočky na Rusi, se dal do služeb zednářství a za 2. sv. války skončil v koncentráku, kde zahynul, stejně jako prof. Kozák, zednář ve službě Beneše, jenž společně s Fuchsem přednášeli po vlasti české volnomyšlenkářství.

U Mnichova Hradiště, v Bakově nad Jizerou, žil bývalý bělogvardějec generál Nikitin. Za 2. sv. války měl od Němců klid. Až teprve po 8. květnu 1945 ho zatklo NKVD a ihned popravilo, že byl odpůrcem bolševismu, před nímž uprchl do ČSR.

Bratr generála Lva Prchaly, Karel, byl odsouzen jako retribuční a přitom nevěděl za co, zdali za to, že měl manželku německé národnosti nebo že byl bratrem armádního generála Prchaly. Oba byli rodáci z Kateřinek u Opavy. Karel dostal 12 let a v Kartouzích byl přidělen do pejřárny, kde dral peří a kde veliteloval strážmistr Karel Bažant, bývalý francouzský legionář od Perpignanu, bojový druh s uvězněným MUDr. Maxou, zubním lékařem. K němu chodila na ošetření chrupu v Paříži za svobodna Hana Benešová. A protože za protektorátu povídal o milostných pletkách s Hanou, udavači vše po válce na Maxu řekli. Po roce 1945 skončil v Kartouzích.

Po válce byl zavřen dr. Zelenka za to, že v r. 1940 varoval před komunistickou partyzánštinou. Jako vůdce pravého křídla lidovců byl před válkou proti Šrámkově politice. Tak se ho zbavili na základě retribučních dekretů a JUDr. Helenu Koželuhovou po volbách v r. 1946 zbavil Šrámek poslaneckého mandátu a vyhodil ji z lidové strany, aby uspokojil lidovce Plojhara, ve službě KSČ.

Rudolf Choutka přisedal při soudu se mnou. Byl to bývalý nadporučík v záloze, v čsl. armádě jako intendant měl na starosti finančnictví. Zdefraudoval peníze eráru a byl z armády propuštěn. Vstoupil do NOF, kde na Chrudimsku zdefraudoval na pět tisíc korun prvorepublikové měny. Za protektorátu se živil podomním obchodem s látkami. Gestapák Siebert ho vedl jako agenta. Po válce se dal ke komunistům a přisedal u soudů, aby po sobě zametl stopy. Vše se na něj provalilo v roce 1950.