Říjen 2012

Levicovým intelektuálům se podařilo vyrobit bumerang na sebe samé

21. října 2012 v 21:57 | Ivana Haslingerova |  Clanky jinych autoru

Po vítězství komunistů v krajských volbách se politologové, komentátoři i politici zamýšlejí, proč se tak stalo. Dospívají vesměs k povrchnímu závěru, že je to díky lenosti a nezájmu pravicových voličů, kteří nešli k volbám. Nikde není ale slyšet skutečný důvod, kterým je obrovské zklamání a deziluze těchto občanů a především chybí rozbor toho, kde se tato deziuluze a zklamání vzalo, co je jeho opravdovou příčinou. I když jsem jen fyzik a nikoliv politolog, dovoluji si napsat, že důvodem této deziuluze je nepřetržité štvaní levicových intelektuálů v čele s Putnami, Macháčky, Vieweghy, Stránskými, Hnízdily, Chytilovými, Svěráky a dalšími, kteří tak dlouho a místy přímo nechutně a uboze štvali v jimi ovládaných médiích občany proti někdejší vlajkové lodi pravice, straně ODS. Ta totiž stála v cestě jejich nesplnitelnému snu jejich duchovní modly Václava Havla o třetí cestě k socialismu s lidskou tváří. Tak se jim podařilo ODS odstranit do propadliště dějin. Stranu načas odstranili, ale sen jejich duchovního vůdce se nenaplnil. Místo socialismu s lidskou tváří byl nastolen opět jistý druh totalitárního socialismu. On totiž socialistický systém je nenapravitelný a žádnou lidskou tvář nemá a nikdy mít nebude. Pohřbili tak proto nejen jimi tak nenáviděný kapitalismus, ale ironií osudu i svůj vlastní naivní sen o cestě k socialismu s lidskou tváří, čímž vydláždili komunistům cestu k moci.

Tak dlouho totiž tito fanatičtí snílkové přesvědčovali občany za skryté podpory socialistů a tichého smíchu komunistů o svém neuskutečnitelném snu - životě v socialismu s lidskou tváří, v němž nebudou zlé strany, ale pouze čestné NGO organizace, tak dlouho štvali proti všem a všemu, co po listopadu nastalo - kapitalismu, tržní ekonomice a především svobodě člověka, až se jim konečně podařilo opět vrátit kormidlo dějin před Listopad do socialismu totalitárního.

Ve své patologické nenávisti vůči strůjci tohoto všeho, strůjci kapitalistické ekonomické reformy Václavu Klausovi, rozeštvali pravicovou část národa řečmi, že situace pro život v kapitalismu, v němž díky Klausově ekonomické reformě od roku 1991 žijeme, je neudržitelná. Musím objektivně přiznat, že k tomuto jejich štvaní o tom, že jsou všichni politici jen zkorumpovaná banda zločinců, která hledí místo na blaho země jen na své zisky a ničemu nerozumí, přispěla jak klientelistická vláda Topolánka, tak i savonarolská vláda Nečasova. Že i díky jim lidé dospěli k přesvědčení, že je marné cokoliv dělat, protože i po výhře tzv. pravice (Topolánek vyhrál volby 6krát a Nečas získal dokonce 118člennou většinu v parlamentu, o níž se nikomu do té doby nesnilo), stejně fakticky vládly strany v podstatě levicové, jako zelení, KDU-ČSL, TOP09, VV, LIDEM či podobné straničky, takže vlastně voliči ODS ztratili smysl k volbám chodit.

Havlovským levicovým intelektuálům se tak za za pomoci neschopných poklausovských pohrobků ODS podařilo uvést do čela představitele zločinného a zavrženíhodného režimu, kteří jen z povzdálí s úsměvem sledovali činnost těchto levicových zaslepenců a pravicových ekonomicky naprosto nevzdělaných klientelistů a moralistů. Díky nim nakonec uvedou komunisté zase naší zemi do pořádku podle svého gusta. Do pořádku, který se bude zajídat nejen pravicově cítícím občanům, ale nakonec i jim samotným. Kdyby to nebyla taková tragédie pro nás všechny, tak by se tomu člověk musel zasmát, jak se jim jejich úsilí vrátilo jako děsivý, hrůzný a strašlivý bumerang. Jak pohřbili své vlastní dílo, Listopadovou revoluci.

© Kulturní komise ČR, 2012, Říjen 21, 2012


Z meho rodinneho fotoalba

21. října 2012 v 17:53 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Vztahuje se k clanku "Jak jsem dostal narizeno emigrovat" - Morenia v dnesnim Chorvatsku.

Vztahuje se k clanku "Jak jsem emigroval" - Igrane, dnesni Chorvatsko.

Kostel v Pavlovicich u Prerova, tady jsem ze zenil, jo mel jsem svatbu v kostele. Ten vetsi jsem ja, ten mensi je muj svagr.

V Kojetine je docela rozsahly zidovsky hrbitov, velikosti primereny populaci nekolika tisic lidi. Presto oficialni kojetinske zdroje tvrdi, ze do koncentraku bylo PODLE PLATNYCH CESKYCH ZAKONU (sarkasmus je umyslny) odeslano pouze 88 obyvatel Kojetina zidovskeho puvodu (nikdy se nevratili pochopitelne). Kam se podel ten zbytek nikdo nevi a nikdo zretelne nechce vedet. Fotka je z me prvni navstevy Ceska v roce 1996. Domahal jsem se moznosti hrbitov navstivit, byl zamceny a ja chtel zapujcit klic. Zadal jsem o klic i osobne starostu mesta. Nikdo "nevedel, kdo ten klic ma" a nikomu to ani nepripadalo dulezite. Co myslite, ze jsem udelal?

Ano. To jsem ja. Ja, ja, ja - jenom ja. Platne ceske zakony si strcte do prdele...

A tohle je Rock'n' roll Hall of Fame, v Cleveland, Ohio. Dvorana slavy rokenrolu. Ty visici Trabanty jsou z jevistni vyzdoby turne skupiny U2 Zooropa. Pak uz to byl jen rock'n'roll...
----

Jak jsem byl ideologickym diverzantem...

21. října 2012 v 17:03 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Pokud byste věřili českému kolaborantskému herci Miloši Kopeckému, tak Flüchtlingslager Traiskirchen musel být něco jako peklo na zemi, kde agenti CIA vyslýchali a mlátili československé emigranty od osmi do dvanácti a od jedné do pěti odpoledne. Mezitím ne, to měli přestávku na oběd. Aspoň tak to bylo vylíčeno národem milovaným hercem, někdejším členem KSČ a moderátorem protiemigrantského a prorežimního seriálu Československé televize Krok do neznáma. Pokud jste příliš mladí, najděte si to na Wikipedii, vy starší, přestaňte předstírat, že si to už nepamatujete.

My jsme vnímali Flüchtlingslager Traiskirchen úplně jinak. Bylo to nádherné místo, kde jsme potkali spoustu nových celoživotních přátel, takový "Club Med" kousek od Badenu na jih od Vídně. Potkal jsem tam Dušana Apfela, Mílu a Zuzku Vargovy, Petra a Ivu Smejkalovy, bratry Masařovy, Rosťu Rusa, Roberta Boďu, Karla Resla, Hanku Fryčovou a desítky dalších - mám je všechny rád dodnes a s většinou se stýkáme.

A ty úžasné příběhy... Karel Resl se chtěl rozvést a manželka nechtěla. Tak jednoho dne odešel z bytu jen ve svetru, že si jde koupit cigarety. Ten svetr měl pořád na sobě (víc toho neměl), když jsme se potkali na karanténě v Traiskirchenu, nahoře v pátém patře. Robert Boďo byl devatenáctiletý kluk z Bratislavy, jeho otec byl komunista, vypadal jako komentátor Karol Pollák za mlada. Poslali ho do Vídně, aby Roberta přesvědčil, aby se "vrátil do vlasti". Starý Boďo ale ve Vídni politicky selhal a vyjádřil se takhle: "Robko, nevracaj sa, zatvorili by ťa!". A bylo jasno.

Anebo Jirka Pfeffer. Pořád chtěl zradit vlast a stále se mu to nedařilo. Pokoušel se emigrovat a ne a ne se mu to povést. Napřed zkoušel normálně přeběhnout hranice do Rakouska, ale chytili ho a odseděl si asi tři roky (dle jeho výrazu "oblékli ho do tepláků"), čímž získal trestní rejstřík jako hrom a tím pádem mu nikdy nemohla být vydána cestovní doložka na cestu do zahraničí, ani cestovní pas. Úplné utrum, hotovo, finito. Takže potom pracoval v Terezíně ve Sběrných surovinách, nakládali tam starý papír, který komunisti posílali vagony do západního Německa. A Jiřík se tam do toho vagonu nechal zaházet papíry, že vyleze až v západním Německu. Bezva plán. Jenže když po dvou dnech drcání a kodrcání dojel do Českých Budějovic, tak na seřazovacím nádraží poškodili ajzboňáci spřáhlo a vagon s Jiříkem odstavili. Zase nic.

Tuhle vagonovou akci si zopakoval ještě jednou, zase se nechal zaskládat do vagonu mezi starý papír, všechno poprášit pepřem na zmatení čuchacích psů... jenže byly Vánoce, popojíždělo to pomalu, byl strašný mráz, až Jiřík sám dobrovolně vylezl z vagonu už někde u Prahy, protože to zimou už nemohl vydržet.

Třikrát neúspěšný Jiřík se přestěhoval do Žatce a oženil se s dcerou nějakého místního náčelníka SNB, jmenovala se Cvetkovská, při svatbě si vzal její jméno a nechal si vystavit novou občanku na jméno Cvetkovský. Druhý den po obdržení nové občanky požádal o výpis z trestního rejstříku. Žádný Jiří Cvetkovský záznam neměl a výpis z rejstříku přišel čistý. Takže Jiřík utíkal do Čedoku a s novým pasem si koupil zájezd do Jugoslávie (bez manželky). Potkal jsem ho velice šťastného až v Traiskirchenu v AFCR - což byl American Fund for Czechoslovak Refugees. Dnes bydlí ve Filadelfii, v Pennsylvanii.

Z Traiskirchenu jsme jezdili do Vídně k pohovorům na různé ambasády podle toho, kam kdo chtěl emigrovat. "Kam jdeš?" byla nejčastější otázka mezi námi Flüchtlingy a neznamenalo to, kam člověk zrovna šel, ale kam chtěl eventuálně emigrovat. Kanada, USA., Austrálie, Jižní Afrika. Byli i takoví, co chtěli "radši zůstat tady v Rakousku, protože je to blíž domů", ale s těmi jsme se moc nebavili, protože takoví očividně neměli všech pět pohromadě. Kde bylo pro nás "doma"? Tam, kde by nás zavřeli a naše děti dali do dětských domovů - což bylo tehdy pravidlem a dnes všichni předstírají, že na to zapomněli? České slovo "domov" páchne nejen asociací s vězením pro děti, "dětským domovem", nýbrž i všeobecně. Co považují Češi za "domov"? Už 150 let od premiéry Tylovy Fidlovačky hledají svůj domov (Kde domov můj) a stále jej nemohou nalézt. Národ slepců - jako ten slepý houslista Mareš z oné Fidlovačky...

Jezdili jsme i na Mexiko Platz. Tam jsem byl velmi často. Bylo to takové malé náměstí, stromy, cestičky, lavičky, trochu z kopce, jedna strana byla níž, uprostřed kostel a kolem dokola byly krámky se vším možným, majitele krámků byli Turci, Jugoslávci, všechny možné národnosti. Bylo to, asi jako když v Česku po sametovém podvodu začaly vietnamské trhy, kde prodávali laciné džínsy a kdeco všechno. No, a tak jako dřív pořádalo místní ROH nebo místní JZD zájezdy pro zaměstnance na nákupy do Györu, Pešti nebo Drážďan, tak ve velmi podobném stylu pořádaly některé okresní výbory KSČ (a JZD Slušovice) zájezdy na nákupy do Vídně na Mexiko Platz. Jenže to už nebyli obyčejní zaměstnanci, ale pouze kovaní a dobře prověření komunisti - sice trochu přitroublí, ale zato spolehliví v tom, že nezdrhnou. A zachtělo se jim laciných digitálních hodinek z Tchaj-wanu, stereověží Grundig (pro syna či vnuka) a džínsů - tehdy se říkalo rifle - stylu mrkváče. A tak různá místní OV KSČ vypravovala vždy pár autobusů do Vídně na nákupy pro dobře prověřené pasažéry - v době, kdy slušní lidé byli moc rádi, že se dostali na dovolenou aspoň do kampu Szantód a Zamardi k Balatonu.

Přijeli, nakoupili (zda jim OV KSČ vydávalo i šilinky, mi není známo) a odpoledne zase odjeli modrými autobusy Karosa z ČSAD Uherské Hradiště, ČSAD Gottwaldov a podobně. Když jsem je tam uviděl poprvé, tak jsem seděl na své oblíbené lavičce a po chvíli si tam přisedly dvě ženské a chlap z těch autobusů a začali přebírat, co nakoupili. Hodinky, cizokrajné vypadající trička, rifle, elpíčka Udo Jürgense a tak podobně. Začal jsem se nimi bavit a protože jsem mluvil česky, babky měly dojem, že jsem z některého jiného autobusu. Za chvíli jsem byl ale odhalen, když mne na lavičce uviděl jeden z mých srbských kamarádů a přišel si za mnou sednout a spustil na mne srbsky.

Odpověděl jsem plynně v tomtéž jazyce a mí spolusedící z Uherského Hradiště měli v ten moment oči navrch hlavy. Ženská vedle mne si okamžitě o půl zadku odsedla a pravila mi velmi přísně, asi jako paní učitelka ve třetí třídě základní školy, když chytla někoho kouřit na záchodě (já jsem nikdy nekouřil, ale viděl jsem to).
"Ale podívejme se na ptáčka! Vy nejste náš, že ne?"
Ujistil jsem ji s úsměvem, že nejsem jejich, nikdy jsem nebyl a nepočítám s tím, že někdy budu.
"No, to tak ještě!" nafoukla se uražená vlastenka ze Slovácka, vyskočila z lavičky, přitáhla si krimplenové sako a nadurděně odcupala pryč a ti další dva manželé taky.

Večer jsem to vyprávěl v Traiskirchenu k náramnému pobavení posluchačů a padaly různé návrhy, jak bychom ty komunisty mohli příště tady v Rakousku přivítat. Padlo několik dobře míněných návrhu, že bychom jim mohli dát ke čtení všechny ty Svědectví, Pelikánovy Listy, Česká slova z Mnichova a další emigrantské tiskoviny, které jsme mohli mít z AFCR, ale všichni jsme nakonec dospěli k názoru, že by to byla promrhaná snaha, protože by to ti cestující komunisti stejně všechno vyházeli do odpadu ještě před hranicemi.

Bez mé přítomnosti pak proběhlo uvítání autobusu našimi albánskými kamarády z řad Flüchtlingů, kteří počkali, až se ti obtloustlí komunisté vykolébali z autobusu (autobusy jim byly česky mluvícími spolupachateli řádně identifikovány) a pak jim autobusy sprejem řádně omalovali hvězdami, srpy a kladivy a řadou vulgárních nápisů v němčině.

Tahle vynikající akce na Mexiko Platzu se dokonale povedla jen jednou, protože příští týden už řidiči ČSAD zůstali u autobusu hlídat a měli nachystané láhve s ředidlem a hadry a několik pokusů o umělecké graffiti na jejich vozidlech zlikvidovali zahnáním přičinlivých umělců a očištěním čerstvého spreje hadry namočenými v ředidle. Přesto jeden umělec dosáhl pak často vzpomínaného úspěchu - začal svou diverzi sprejováním zadního čela autobusu, řidič to uviděl, vyběhl ven a začal to pucovat tím v ředidle namočeným hadrem. Náš spřátelený diverzant zatím oběhl autobus, doširoka otevřenými dveřmi vběhl dovnitř a tu hvězdu a srp a kladivo nastříkal na přední sklo autobusu zevnitř (ano, prosím!), před řidičem. Dílo zkázy dovršil vyprázdněním plechovky černého spreje na tachometr a ostatní budíky pod volantem a na sedadlo řidiče, které bylo z tehdy velmi módní černé perforované koženky. Předem určení spotters a "pozorovatelé" hlásili, že čeští řidiči autobusu i přes zjevnou nepřízeň osudu nikdy nevolali rakouskou policii a škody místní policii nehlásili.

Jednou jsme tam přijeli zároveň se čtyřmi autobusy z ČSSR z Uherského Hradiště. Bylo devět ráno, právě přijely do Vídně rovnou z hranic. Obvyklý ansámbl prověřených komunistů jak z místních JZD, tak z jiných podniků v okolí, puštěných na jednodenní výlet do Vídně. Neuniklo mi, že se navzájem příliš neznali. Během minuty jsem proškolil své dva spolubydlící z Traiskirchenu, jedním z nich byl Tonda Masař z Malenovic u Zlína, dnes v Perthu v Austrálii, a začali jsme chodit mezi těmi burany a tetkami s tím, že hledáme vhodné spolupracovníky z ČSSR pro spolupráci se západními ideologicko-diverzními centrálami a někoho, kdo by pravidelně psal do Svobodné Evropy a podával zprávy Pavlu Tigridovi (Tigrida jsem neznal, ale bylo to v ČSSR známé jméno). To vše s naprosto vážným ksichtem. Těm pablbům z toho padaly brady až na zem.

Okamžitě jsme byli udáni dvěma politrukům z autobusu, kteří se původně rozběhli směrem ke mne, že mne jako ideologického nepřítele zpacifikují, ale zrovna v ten moment jsem vstal z lavičky, kde jsem vedl řeč k zájemcům. Když ti dva komunističtí paskřivci viděli, že mám dva metry a přes sto kilo, tak se otočili jako na obrtlíku, vytáhli píšťalky, začali pískat - ano, opravdu! - na typické policajtské kovové píšťalky a všechny ty ošátkované tlusté tetky a strejcové v bundách z koženky vylezli z obchodů, nastoupili s brbláním zpátky do autobusu a okamžitě odjeli. Nebyli na tom Mexiko Platzu déle než čtvrt hodiny.

A tak jsme se tehdy bavili... ale to už je dávno.


Dodatek

Pár útlocitných vlastenců se ohradilo, že "Kopeckého jsem si mohl odpustit" a že byl chudák nemocný a že měl jakýsi úžasný projev na nějakém sjezdu umělců v roce 1987. V kategorii "emigrantských spisovatelů" patřím do kategorie "C" (dále vysvětlím) a tak oceán neoceán trvalo jen několik hodin, než mne mí příznivci a čtenáři vybavili videozáznamy původního pořadu Československé televize Krok do neznáma, a dalším dokumentárním filmem České TV (už po smrti Kopeckého), kde na něj vzpomínají přátelé, rodina, dcera, různé milenky a známí. Dostal jsem i text onoho jeho údajně skvělého projevu, ze kterého prý všichni sedali na zadek, ze IV. sjezdu Svazu dramatických umělců v Praze ve dnech 4. - 5. května 1987. Rudé Právo ten projev otisklo zcenzurován, i když ani nemuseli nic cenzurovat - celý projev byl něco tak podlézavého a kolaborantského, že by se za to nemusela stydět ani Jiřina Švorcová. Kopecký citoval Marxe, Engelse, Gorbačova, odvolával se na "velkou zemi Sovětů" a zakončil slovy: "Před 169 lety se narodil Karel Marx, muž, který mne inspiroval jak říci to, co jsem chtěl říci. Nechť mi odpustí, že jsem to neřekl lépe. děkuji vám za pozornost." Celé je to najdete pod http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2005122101

Krok do neznáma je superprasárna, ultrakomunistická propaganda, ke které by se normální slušný člověk nepropůjčil. Kopecký se propůjčil. Z dokumentárního pořadu jsem se dověděl, že po natočení pořadu se prý Kopecký sám bál, že už se s ním nikdo nebude bavit (ale bavil), na jeho rekreačním sídle na starém mlýně se objevily nápisy na zdech, nikoliv "Mene tekel ufarsin", ale "ty lumpe, co ti emigranti udělali?", to že byl po válce militantní komunista se tam neobjevilo, byla diskutována blíže neurčená "nemoc" (maniodepresivní psychóza) a to, že jako malý chlapec viděl svou židovskou maminku odcházet do transportu do koncentráku. To měla být omluva pro všechno.

Domnívám se, že Kopeckého případ je jen další variantou téhož - komunismus vytvořil v české kotlině umělecké vakuum, které se i dnes, 16 let po údajně demokratizaci společnosti nepodařilo odstranit. Vinou Václava Havla nedošlo k dekomunizaci a k politické, sociální a umělecké očistě společnosti. Důsledkem je dnešní oblíbenost komunistických herců ("nesahejte na Kopeckého!"), ale i komunistických seriálů jako 30 případů majora Zemana, Nemocnice na kraji města, Žena za pultem a nebo Okres na severu, navzdory tomu, že primitivnost děje těchto seriálů je přímo sovětská! Nikdy nezapomenu, když jsem kdysi v Rakousku sledoval v rakouské televizi český seriál Nemocnice na kraji města, kde si doktor Blažej (Josef Abrhám) nemohl vzít Andreu Čunderlíkovou, ale radši si vzal Hanu Maciuchovou, protože její rodiče byli "bohatí" a dali mu peníze na zakoupení ojeté Hondy Civic 600cc (takový menší plechový trabant). Já i moji rakouští přátelé jsme na tu mongoloidní primitivnost a hrůznost hleděli jako blázni.

To byla česká kultura? Ano, byla - ČESKÁ KOMUNISTICKÁ KULTURA - tedy aspoň jak si kulturu a umění představoval přisluhovač komunistů Dietl. A tak jako česká politická scéna je v rukou bývalých komunistů a nově vylíhnutých pseudodemokratů, tak i česká kultura je pořád v zajetí Husákových pohrobků (jako třeba normalizační herec Jandák v křesle ministra kultury). Česká kultura spustila železnou oponu a zdvihat ji nehodlá. A to nezmění ani influx české kultury ze zahraničí - to je příliš málo.

Což mne přivádí k vysvětlení kategorii emigrantských spisovatelů. Dříve byli emigrantští spisovatelé celkem všeobecně zadobře, ale sametový podfuk je úspěšně rozdělil do několika kategorií.

Kategorie A jsou spisovatelé, kteří celou dobu emigrace udržovali styky s komunistickými disidenty, za což byli po sametovce odměněni ministerskými křesly, velvyslaneckými funkcemi a Řády rudého lva se srpem a kladivem. Jejich stará tvorba (nic nového nenapsali) je dodnes vydávána státem subvencovanými nakladatelstvími, jsou po nich pojmenovávány školy a ulice. Za celou dobu psaní v emigraci nenapsali (až na výjimky) nic výrazněji kritického vůči ČSSR a už vůbec ne vůči postkomunistické ČSFR a ČR. Řemeslně to byli vynikající spisovatelé (ovšem řemeslně vynikající byli i Nezval s Hrubínem, což jinak byli dva komunističtí blbci), ale i tak literárně vynikajícně dokázali psát akorát tak o souloži.

Kategorie B jsou méně významní spisovatelé, kteří po sametovce začali chrlit coby literární sopky kvanta magmatických článku o Americe a čemkoliv jiném a tyto články začaly být široce publikovány pro české čtenáře jak papírově, tak i v českém internetu s oficiálním požehnáním nových vládců. Publikační privilegia si tato kategorie pravidelně žehlila u současné české elity kamaráděním se s opilými, ale zato oblíbenými herci, baviči či různými senátory (co za komunismu mohli jezdit do Himálaji a jinde po světě). Literární úroveň spisovatelů této kategorie byla rovněž nad český průměr, ale i tihle si dávají velmi pozor, aby nenapsali něco byť jen trošinku kritického vůči současné České republice. Pak by jim ODS či ČSSD neodsouhlasila každoroční vydání nové knížky.

Kategorie C jsou oficiálně nevýznamní spisovatelé, kteří v dnešní ČR péčí autocenzury vydavatelů a šéfredaktorů nepublikují. Ovšem "neviditelná ruka trhu" a chutě čtenářů se nedají jen tak ovlivnit. To pochopili už i vydavatele Leninových spisů, které nikdo nečetl. A protože autoři kategorie C jsou o deset či více let mladší než autoři kategorie A a B a na rozdíl od autorů kategorie A si nemyslí, že "internet je ztráta času", tak nastoupila distribuce neoficiální - internetová.

Díla autorů kategorie C jsou si vzájemně posílají lidé v České republice mezi sebou a to v množství nevídaném, počet čtenářů je mnohonásobně vyšší, než u autorů A a B, ohlasy jsou okamžitě a feedback úžasný. Navíc jsou tito autoři téměř okamžitě zásobeni dalším materiálem (články, výstřižky, knihy, videa) a jejich čtenáři je žádají, aby o faktech v oněch materiálech obsažených literárně pojednali. O tom se starcům kategorie A a B a jejich vydavatelům nikdy ani nesnilo.

Takže tolik na vysvětlení.

Kostel na Mexiko Plazu ve Vidni - vsechno vyse popsane se odehravalo v parku nalevo od tohoto kostela. Foto: R.H.


Jak jsem emigroval…

21. října 2012 v 5:17 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
(Nasledujici vzpominka byla auto-cenzurovana mnou, aby v ni nebyly jmena a udaje, pouzitelne k vydirani osob, dodnes zijicich v Cesku, kteri mi kdysi pomohli a ktere jsem mel rad tehdy i ted. Nepotrebuji nic vysvetlovat, nebo omlouvat. Sve vzpominky pisu sam pro sebe a pro sve deti, to, ze je ctete i vy, to uz je jen bonus navic.)

V predchozim clanku jsem sahodlouze popsal, jak, kde a proc jsem dostal prikaz emigrovat, ted se budu psat o tom, jak jsem to provedl.

Myslenkou na emigraci jsem se poprve zabyval pro mnohe z vas asi v sokujicim veku plus minus sedmi let. Bylo to po precteni knihy E.T. Setona "Dva divosi", pro mne osobne knihy primo kultovni , dodnes ji mam v knihovne, tady na Floride, v cestine. Kdyz jsem ji ale cetl poprve, mel jsem ji vypujcenou z Mestske lidove knihovny, svuj vytisk jsem si koupil az vyslo vydani v edici KOD o nejaky rok pozdeji. Prvni kniha, co jsem kdy precetl, byla napul fotky, napul text, jmenovala se Rikali mu Frkos (o kosovi, ktery uletel, tedy frrrr a kos, mozna to pro mne bylo urcita predzvest do budoucnosti) a vnutila mi ji knihovnice pani Mala, pod dojmem, ze jsem negramotny blbec, jako ti vsichni ostatni, kdyz jsem se ve veku 6 let prihlasil do knihovny. Frkose jsem precetl jeste nez jsem slezl ze schodu od knihovny dolu na namesti. Otocil jsem se a hajdy zpatky do knihovny a sam jsem cirou nahodou hmatl do regalu a tam Dva divosi a odesel jsem s ni. Pani Mala mela oci navrch hlavy.

Kniha popisuje prihody tri kluku, dva vetsi a jeden mensi, takovy Two and Half Men, jak si hrajou na Indiany v kanadskem Ontariu. Tehdy jsem pochopitelne nemohl vedet, ze tam budu jednou 10 let zit (z toho jeden rok primo u Niagarskych vodopadu), ale lakalo mne to naramne a porad jsem o tom snil. Bylo mi jasne, ze v tom Ceskoslovensku a na Hane obzvlast, ze ani na Indiany neda porad hrat. Ovsem v sedmi letech se opravdu blbe emigruje a tak jsem to odlozil na pozdeji, i kdyz jsem se te myslenky nikdy nevzdal.

Podruhe jsem se tim vazneji zabyval v dobe sve vojenske sluzby v Prachaticich, kdyz jsem se dostal az za Boubin a odtamtud to bylo jen coby kamenem dohodil "na druhou stranu". Potriceti letech jsem zjistil, ze tam na druhe strane byl v americke uniforme vojak, ktery je dnes mym kolegou v zamestnani. Stejna doba, stejne misto. Jenze jsem v noci casto slysel strileni a i kdyz jsem si vzdy naramne fandil, nemel jsem dojem, ze jsem neprustrelny. Drogy jsem nikdy nebral.

Az ted prisla doba, kdy jsem stal pred ukolem zorganizovat stroprocentne bezpecny, bez strileni (kvuli detem), idiot-proof zpusob, jak se vyzmizikovat z arealu nicoty. A tou dobou uz jsem mel nastudovano Umeni valky od Sun Tzu a vedel jsem, ze kdyz znas sam sebe a znas sveho nepritele, pak je vitezstvi zaruceno a navic bylo jasne, ze tahle valka bude hlavne psych-war. Takze jsem zacal s matenim nepritele a dezinformacni kampani ve velkem stylu.

Vratili jsme se z Jugoslavie, promptne byli predvolani na oddeleni pasu a viz, nacelnik Tonda Celadnik, ktery si mne z predchozich dvou afer se zabavovanim pasu musel pamatovat, on delal ksichty jako ze ne, byli jsme obvineni z prekroceni platnosti vyjezdni dolozky (totez jako loni) a pasy nam byly zabaveny. Ale za odmenu nam dali papir, ze neni v zajmu CSSR abysme nadale jezdili do ciziny. Manzelka se koukala prisne, ja jsem se tvaril jak milius, byl jsem si jist, ze tenhle problem vcas nejak vyresim.

Na vsechno jsem mel zhruba sedm mesicu. Mezi svymi pribuznymi jsem mel sestrenici, ktera emigrovala pres Jugoslavii pred peti lety, ale nebydleli v Kojetine, ale az u Ostravy a tak se o tom moc nevedelo. Dokonce i nas (te sestrenice a mne) spolecny bratranec, ktery byl "u kriminalky" a tou dobou dokoncoval studium na JUDr. nebyl nijak negativne tou emigrovanou sestrenici postizen. Porad byl nacelnikem. Jednou brzo po navratu z Jugoslavie jsem ho v ramci udrzovani rodinnych vztahu navstivil a u nej v obyvaku zavedl rec na nasi spolecnou sestrenici, tou dobou uz spokojene v Ontariu. Stary stryc se napil slivovice a hlubokym hlasem prohlasil: "Mela hovno co gde emigrovat! Nemela se tu spatne!" Nerekl jsem na to nic, ale v duchu jsem si pomyslel: "Strycu, ty chuju, pockej za pul roku! Budes cumet jak puk!"

Mlady kriminalista ale mezitim vecne odpovidal na me zvidave a nevtirave otazky o tom, co se deje s pribuznymi a majetkem, kdyz nekdo emigruje a jestli tedy nasi sestrenici bylo neco zabaveno a tak dal. Vyptaval jsem se vlastne zvedave na sesternici. Dozvedel jsem se, ze pribuzni jdou k vyslechu a vsechno co je "napsane na emigranta" (dum, byt, pole, auto, nabytek) propadne ve prospech statu - je zabaveno. Kdyz je nekdo v podnajmu, tak ne.

To mne velmi potesilo, protoze jsme bydleli v dome s mymi rodici, dum ani pozemky na mne napsany nebyly. Autem odjedem, obytny prives potahnem za autem, byt neni nas - tak musime jen uklidit nabytek a cokoliv drobnejsiho, co vlastnime. Napadlo mne predstirat, ze se stehujeme. Pro THP byla tehdy vypovedni lhuta snad 6 mesicu, ale kdyz se jednalo o "nabor", tak to bylo zkraceno myslim na 2 mesice, tak jsem v praci podal vypoved s tim, ze se budeme stehovat nekam, kde dostaneme byt (a hlavne aby stehovani vyslo pred nasim pristim odjezdem do Jugoslavie). Tvarili se chapave, predpokladajice, ze moje manzelka nevychazi s mymi rodici - nebyla to pravda, vychazela s nimi docela dobre.

Pocase jsem sel na ONV v Prerove do prislusneho oddeleni a prihlasil jsem se na nabor, ktery se zabyval dosidlovanim pohranici a aby to bylo s bytem. Coby absolventu SZTS me doporucili na Statni statek Osoblaha az na polske hranici a potesene si zacmrkali okynko v jakesi tabulce. Po nejakem telefonovani a korespondovani jsme se jeli i s detmi do te Osoblahy podivat, nikdy predtim ani potom jsem tam nebyl. Vypadalo to tam jako v Bosne ve valku. Akorat na jedne strane vesnice staly nove petipatrove panelaky. Tam nam byl bez velkych reci pridelen byt s vyhledem do Polska, hranice byla vedle domu a hned jsme dostali i klice, s tim, ze se muzem nastehovat kdykoliv behem pristiho mesice.

V kancelari Statniho statku jsem cirou nahodou potkal i znameho absika z Prachatic, ktery tam uz v Osoblaze byl velky sef. V Prachaticich se proslavil tim, ze v kancelari financniho nacelnika (uprostred nad buzerplatzem) zezadu osoulozil manzelku onoho nacelnika, zatimco ona se jakoze koukala z okna na buzerak, kde my jsme meli nastup (ktereho se zucastnil i soudruh major-manzel). Absik byl jakoze schovany za zaclonou v okne, ale prozradila to manzelka, protoze zacala delat takove ty spokojene zvuky. Ale nez tam financak dobehl, je to do kopce, tak byl absik uz pryc. Poznal mne, epizodu s pani od financniho nacelnika jsem mu nepripominal. Jsem taktnost sama.

Klice od bytu v Osoblaze jsem vzali, mateni nepritele v Kojetine bylo zajisteno. Klice jsem jim pak poslal postou zpatky v den naseho odjezdu pryc, ze jsme si to jako rozmysleli. Jsem slusny a zdvorily, nic jsem si nezakonne neponechal, vsechno jsem vratil. Aby bylo jasno.

Teprve pak jsem zacal rozprodavat svou milovanou sbirku Beatles, sbirka je sbirka, ale uznejte, ze zit jako lidi ma urcite prednost pred sbirkou. Tim jsem ziskal dost penez na to abych kompletne vyplatil tzv. novomanzelskou pujcku a jine financni dluhy, ktere jsem mel (nikomu jsem nezustal dluzen ani kacku - vedel jsem, ze by rikali "emigroval a nechal tady jen dluhy, dacan" a to jsem nemohl pripustit. Takhle rikali jen "emigroval, dacan".)

Pak jsem v patricnem terminu sel do Autoturistu a zakoupil prvni zajezd, ktery tam meli, hned v kvetnu. Nezduvodnoval jsem to tim, ze bych nekam spechal, ale tim, ze prvni termin byl nejlacinejsi a ja prece mam malo penez. To kazdy pochopil. Moje legitimace Svazarmu, ktera je mi nekterymi hlupaky vycitana, jako bych byl nejaky kolaborant s vojenskou organizaci (opakuji, ze jsem byl externi ucitel jizdy nakladakem), mi umoznila si jit zajezd koupit o mesic driv nez se zacalo oficialne prodavat. Na neco takoveho nebylo potreba zadneho "devizoveho prislibu" (ktery jsem NIKDY nedostal, ani do KS ani do YU, to bylo jen pro komunisty z Prahy) a tzv. "vyjezdni dolozka" se vydavala temer automaticky, na zaklade zajezdu zakoupeneho v cestovni kancelari. Ted si vzpominam, ze jsem v tom Svazarmu byl vlastne dvakrat. Jednou coby ucitel autoskoly a jednou jsem byl v hifi-clubu (Beatles, prece!). Jo, a byl jsem jeste i clenem Jazzove sekce a Klubu pratel mlade hudby (to byla takova odnoz Jazzove sekce).

Ale porad se mi to vsechno zdalo nejak malo. A tak jsem sam o sobe zacal roztrusovat, ze chci vstoupit do Lidovych milici, protoze rad strilim ze samopalu vzor SA-58 a ze od zari (tvrdil jsem to nekdy v dubnu) budu studovat vecerne pri zamestnani na VUMLu v Prerove, abych si zvysil kvalifikaci. Lidi si zacali tukat na hlavu, ze jsem se uplne zblaznil a zacali se mne stranit a prechazet na druhou stranu ulice, kdyz mne meli potkat, ale moc se nedivili, protoze vsichni vedeli, ze dobre vychazim s predsedou ZV KSC Oldou Koldou, tak to asi je pak vsechno mozne. Teprve az se to vsechno doneslo ke Koldovi, tak mi opet s pouzitim hrubych vyrazu vysvetlil, ze clenem Lidovych milici muze byt vyhradne jen clen KSC (coz jsem nebyl ani nahodou), protoze Lidove milice jsou "ozbrojenou slozkou KSC" a na VUMLu muze taky studovat jen komunista.. Nastesti to uz bylo jen tyden pred odjezdem a tak se to, ze jsem to trochu prepiskl mezi lidma nerozkecalo. Predstiral jsem zklamani a zacal meditovat nad tim, ze Lidove milice jsou ozbrojenou slozkou KSC a jak to, ze politicka strana muze mit ozbrojene slozky. A pak mne napadlo, ze to neni poprve, protoze uz pred valkou v Nemecku melo NSDAP ozbrojenou slozku jmenem SA (Sturmabteilung), ze ktere se vyvinulo znamejsi SS (Schutzstaffel). Olda nad mymi znalosti valil oci a rekl, ze mne me stourani v historii jednou privede do pruseru. Asi mel pravdu.

Nakonec zbyvalo jen nejak dostat zpatky ty nase zabavene pasy. Rad vypravim historku, ze jsem sve pasy dostal zpatky od neznameho muze na panskych zachodech na prvnim nastupisti prerovskeho nadrazi. Ja jsem cural na jednu stranu te cerne okachlikovane zdi (tehdy tam ty musle nebyly, curalo se na zed a teklo to dole rigolkem) a onen neznamy zase na protejsi zed, otoceny ke mne zady. Takhle se natahl rukou dozadu, drzel v ni ty nase pasy, ja je vzal, on odesel a nikdy jsem mu nevidel do tvare. Tahle historka vzdy privadela do vyvrtky me profesionalni nenavidice a "overovace na plny uvazek" a pochopitelne neni pravdiva. Skutecnost byla daleko, daleko, daleko divocejsi a dobrodruznejsi a odmitam sdelovat podrobnosti, protoze by to, jak vyse uvedeno, ublizilo lidem, kteri tam u vas dodnes ziji a ktere mam rad. Nejste svobodna a civilizovana zeme.

A pak jsme se vypravili oficialne na rodinnou dovolenou do Jugoslavie. Letos v kvetnu mi jedna znama v Kojetine rekla, ze jsme u ni pred odjezdem i s manzelkou byli a ze jsem ji rekli, ze uz se z dovolene nevratime. Ja si to tedy nepamatuji, ale nepokladam to za mozne. Uznavam, ze jsem byl extremista a cvok, crazy like a fox, ale takovy silenec jsem urcite nebyl.

Muj kamarad z detstvi a dnes velky podnikatel v Kojetine mi pak do Kanady napsal: "Rosto, bylo mi jasne, ze drive nebo pozdeji odejdete, ale ty manevry s tim stehovanim a vsechno okolo, co jsi tu delal pred odchodem, to zmatlo uplne vsechny - vcetne mne!"

Hranice do Madarska jsme coby typicti turiste prekrocili na prechodu Medvedovce. Pres prechod v Komarne jsme to neriskovali, protoze tam jsem s nimi mel pred 6 lety naramny vystup. Vraceli jsem se poprve z Jugoslavie a bylo uz po pulnoci a soudruzi celnici byli mirne podnapili. Je velmi pravdepodobne, ze jsem mel nejake riskantne sarkasticke poznamky, protoze jsem vzbudil jejich velkou nelibost. A na aute jsem mel znacku zacinajici pismeny PRB pro Prerov. Jenze oni si mysleli, ze PRB byl Pribram a byli jsme oznaceni za "Cehuny" a situace se vyhrotila az do me urazky Slovaku - zcela pro mne neobvykle, protoze Slovaky mam velice rad. Finale vypadalo asi takto:
"Vy Cehuni si myslite, ze my Slovaci sme dajaki hlupi!"
A ja: "To si nemyslim, ja znam i dva chytry Slovaky, Lasica a Satinsky!"
"Hej???"
A ja: "Ano, to jsou chytri Slovaci! Ale jsou taky jedini!!!"
A pak uz jsme, tehdy pred sesti lety, poprve odjizdeli z hranicniho prechodu bez cestovnich pasu, ktere nam byly zabaveny. Casem jsme v tom ziskali docela cvik.

Hranice do Jugoslavie jsme prekrocili taky v poklidu a odjeli na pobrezi si vychutnat 14 dnu predplacene dovolene v Igrane. Tam manzelka napsala (podle Krystlika naivne) domu rodine, ze uz se nevratime. Podle mne to nebylo naivni, ale naprosto realisticke. Pro nas uz nebylo cesty zpatky. Na prekroceni hranic z Jugoslavie do Rakouska jsem mel pripraveno nekolik variant, z nichz nam nakonec napoprve vysla ta uplne nejhladsi. Ale byl jsem pripraven i k extremnim agresivnim akcim.

Jak jsme se dorekreovali v Igrane, rozloucili se s prateli z Kojetina, kteri puvodne chteli emigrovat s nami, ale pak si to jeho manzelka rozmyslela a manzelovi to zakazala, odjeli jsme jsme do Beogradu, kde jsem byl predtim i potom mockrat, zaparkoval u Kalemegdanu a manzelka hlidala deti, ktere se houpaly na houpackach. Ja jsem sel na rakousky konzulat v ulicce primo pod Kalemegdanem a za nekrestanske penize (tehdy mi to tak pripadalo) jsem zakoupil TRANSIT VISA pres Rakousko. Ano, jsme turiste z Ceska, vracime se do vlasti a chceme to vzit zkratkou pres Rakousko, misto oklikou pres Madarsko. Urednik se chapave usmival, jiste tu lez uz slysel mnohokrat - ale razitka do pasu dal a popral stastnou cestu.

A pak uz jen po dalnici do Zagrebu a do Mariboru. Na hranici se podivali do pasu, viza tam mate, jedte, vsechno v poradku. Za chvili uz jsme se prochazeli po Grazu - meste Arnolda Schwarzeneggera. V ohradce u restaurace, ktera mela stoly az na chodniku, tedy venku, meli na zemi koberce. Delali jsme, ze nas to neprekvapuje.

Za dalsich par hodin jsem uz byl az ve ctvrtem patre nove budovyna Dr.Karl Lueger Ring, kde tehdy byla kanadska ambasada - dnes uz je jinde. Podal jsem urednikovi svuj ceskoslovensky pas a anglicky mu oznamil, ze chci emigrovat do Kanady i s celou rodinou. Vzal pas, pak chtel i manzelcin, a prstem jel po seznamu jmen, co tam mel na papiru. Pak mi pasy vratil a povida: "Ano, mam vas tady na seznamu. Vime o vas!"

Od te doby mam zdravy respect k CSIS.

Budova na Dr. Karl Lueger Ring ve Vidni, kde driv byla kanadska ambasada. Foto: R.H.

Count Basie Live in '62

21. října 2012 v 1:30 | Doporucil: Milan Rezabek |  Clanky osvetove

Tak to dopadne...

21. října 2012 v 0:48 | Las Vegas Bookies |  Clanky jinych autoru

Misto slepeckeho psa se fasuji deti!

20. října 2012 v 21:47 | Jiri Wolf |  Clanky jinych autoru
Ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí sebralo invalidům další příspěvek, a levněji než vodící slepecký pes přijdou ministerstvu hospodárněji vodící děti! Tak se ušetří pár miliónů. Aby bylo ještě co ukrást z rozpočtu!


Jak jsem dostal narizeno emigrovat…

20. října 2012 v 20:41 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
(Nasledujici vzpominka byla auto-cenzurovana mnou, aby v ni nebyly jmena a udaje, pouzitelne k vydirani osob, dodnes zijicich v Cesku, kteri mi kdysi pomohli a ktere jsem mel rad tehdy i ted. Nepotrebuji nic vysvetlovat, nebo omlouvat. Sve vzpominky pisu sam pro sebe a pro sve deti, to, ze je ctete i vy, to uz je jen bonus navic.)

Emigrovat jsem dostal narizeno od manzelky. Ona byla takovy klidny, premyslivy a az stoicky typ a mela modre oci, ktere jsem miloval 32 let a jeste i pred tim I never got over those blue eyes - I see them everywhere… Manzelka dost tezce nesla me pravidelne a v poslednich letech pred emigraci az prilis caste predvolavani k vyslechum, pravidelne zabavovani pasu (celkem 3x) a vyhruzky, kterych se dostavalo i ji ("Manzel pujde do basy, ty taky a deti dame do Detskeho domova na prevychovu!") nebo jen pouze mne ("Zavru te az zcernas, hajzle!" - autor: plk. Frantisek Zela, StB).

A pritom jsem nikdy nebyl zadny disident, anti-komunista nebo dokonce "odbojar", jak se ted zase vynoruji ti "kukuricni partyzani" se zajmem o statni priplatek. Byl jsem vzdy naprosto prumerny clovicek, sice nadprumerne telesne velikosti, ale to bylo vsechno. Nepil jsem, nekouril jsem, nikdy jsem nechodil do hospody (ale ani taky na fotbal, hokej a jine spolecenske udalosti).

Muj jediny konicek cili hobby, bylo sbirani gramofonovych desek, obzvlast zahranicnich. To jsem pouzival i jako vymluvy proc jsem chodil do jazykove skoly do anglictiny: "Ja tam chodim proto, abych rozumel tem textum a o cem ti Beatles zpivaji!" Mimochodem ani texty Beatles nevynikaji zvlastni intelektualni urovni, jako vymluva to bylo slabe, ale v CSSR to proslo. A postupne jsem nashromazdil daleko nejvetsi sbirku elpicek od Beatles, ktera snad v Cesku byla. Sbiral jsem je, nebyl jsem zadnym prekupnikem, ani jsem s nimi nekseftoval - jak jsem obvinen jeste letos v kvetnu v Kojetine. Docela mne takove obvineni mrzelo - nepochopeni a nespravedlivy odsudek mrzi daleko nejvic.

Gramofonove desky byly take v pozadi vetsiny mych predvolani k vyslechum. Vetsinou si nejaky vykuk stezoval, abych se tim nahodou "nezakonne neobohacoval" (neprodaval jsem je) a nebo abych snad "nerozsiroval zapadni kulturu" (to jsem byl vinen, protoze jsem ze svych desek cas od casu porizoval nahravky na magnetofonove pasku pro kamarady a zname). Jen asi dvakrat z celkoveho poctu nekolika desitek vyslechu jsem tam byl kvuli necemu, co jsem nekde rekl a "vyjadril nesouhlas se socialistickym zrizenim statu". Tak jsem se stal zamlklejsim a dalsi problemy tohoto typu pak uz nebyly.

Zajimave bylo, ze soudruzi nikdy nezjistili jine zajimave veci, kterym jsem se tehdy venoval, at uz to bylo (v te blaznive CSSR) ilegalni rozmnozovani tiskovin jako ruzna prohlaseni Charty77 (sam jsem Chartu nikdy nepodepsal, i kdyz mi to bylo nabidnuto, protoze kdyz jsem videl ty komunisty, co to podepsali pred mnou, tak jsem si rekl, ze s takovymi lidmi nechci byt ani na jednom papire), nebo Capkovo Proc nejsem komunistou nebo Solzenicynovo Nezit se lzi, pasaze ze Souostrovi Gulag, nebo Orwelluv 1984. V tomhle byla rozsahle zapojena i moje manzelka.

Dalsi zajimavost, kterou soudruzi na Smetanove ulici tusili, ale nikdy se jim to nepovedlo nejak cimkoliv dokazat byl muj opakovany pobyt v zahranici "bez povoleni ceskoslovenskych uradu". Byt slo vetsinou jen o sousedni "socialisticke staty", delalo mi perverzni radost byt schopen prekrocit hranice bez razitka v pase, obzvlast kdyz oni zase radi mi ten pas zabavovali. Vrcholem me drzosti v tomto smeru bylo, kdyz jsem (bez razitka v pase) prejel hranice z Makedonie do Recka, pul dne pobyl ve meste Thessaloniki (jo, pekne) a pak se zase vratil. S manzelkou a dvema detmi a Skodou 120. Tehdy mne velice kvuli tomu i vysetrovali, vsechno jsem poprel. Podle mne to udala nejaka kurva zavistiva, ktere jsem ukazoval diapozitivy. Hned potom barevne diapozitivy ORWO nestastnou nahodou sezehlo slunce. Zadne jine dukazy nebyly a proc bych prece soudruzi vubec jezdil do Recka, neee?

Bylo toho zajimaveho daleko vic, ale jak jsem uvedl nahore, cokoliv, co by mohlo nekomu v dnesnim potrhlem Cesku ublizit, hodlam zamlcet. Takze oni toho o mne soudruzi zas tak moc nevedeli, cemuz jsem byl naramne rad.

Teprve asi pred rokem jsem se dozvedel, ze na mne nejaka svine poslala udani, ze dojizdim na americkou ambasadu v Praze (oni to nazyvali ZU USA), kde jsem mozna i "zpravodajsky vytezovan" - tedy delam spiona pro Americany. Nebyl jsem na to ani tazan, asi to byla prilis velka hovadina i pro soudruhy z StB. Ovsem zapsano to bylo - dukaz je zde. Skutecnosti je, ze jsem nikdy nebyl na pude ambasady USA v Praze, ani tehdy ani ted, i uz jako americky obcan. Nemyslim, ze jsem ani nekdy sel okolo.


Misto toho mne naprosto nesmyslne obvinovali a vysetrovali z kradeni lihu (nikdy jsem neukradl ani stamprli), nebo melasy, z ktere se ten lih vyrabel. V mnozstvi celych cisternovych vagonu, nebyl jsem zadny troskar, aspon podle nich. Opet jsem nikdy zadnou melasu, ani litr, natoz vagony, neukradl, ale vysvetlujte to tem primitivum! Tehdy mne zachranilo, ze jsem byl obvinen spolecne s vedoucim zeleznicni vlecky Oldou Koldou (ani on nic neukradl), ktery byl ale zaroven predsedou ZV KSC. To pomohlo.

S Oldou jsme za ty roky meli nekolik spolecnych akci, nazvatelnych "vedlejsi vydelkova cinnost". On se mnou rad spolupracoval pro me rozsahle organizacni schopnosti a schopnost jezdit jakymikoliv vozidly (to uz jsem delal externiho ucitele v autoskole), ja jsem ho rad bral do spolku coby "psa obranare", kdyby nas zase nejaky kokot obvinil, ze jsme nekde ukradli neco jako tu melasu. Opakuji, ze jsme nikdy nic neukradli - ale doba byla zla a lidi byli strasne kurvy - a jsou asi dosud.

Olda (uz zemrel) byl presvedceny komunista a muj vztah k socialismu mu nebyl tajemstvim. Jednou, kdyz on uz mel nejakou stamprli v sobe a ja jsem utrousil jakousi pochvalu na vyhody imperialismu, uplne vzpenil a zacal na mne kricet: "Uz mne kurva seres s tou svou Amerikou! Sak se seber a tahni tam! Myslis, ze tam na tebe nekdo ceka? Nic neumis a si blbe jak svina! Zdechl bys tam hlady, blbce!" O tom, ze bych se tam nedomluvil (obvykly dodatek) uz nic nerikal, protoze vedel, ze tou dobou uz jsem mel i statnice z anglictiny (kvuli tomu, abych rozumel textum Beatles, prece).

"Ja ze bych se tam neuzivil? Ja jo, ale ty ne! Jeste jsem neslysel o zadnem kapitalistickem state, kde by meli predsedu KSC z povolani!", popichoval jsem ho dale. Olda na mne uprel sve alkoholem zpusobene krvi podlite oci a jen polohlasem a pohrdave pravil: "Vole!" V roce 2003 jsem Oldu navstivil a tohle jsem mu pripomenul, s tim, ze jsem hlady neumrel. Olda byl v te dobe soukromym majitelem lokomotiv a jen se tomu zasmal.

Jedna z nasich akci s Oldou byla likvidace zeleznych prepravnich beden - slo asi o milion kusu. Bedny bylo treba zbavit plasticke vlozky, aby tam zbylo jen zelezo, nalozit na nakladak (ridic jsem byl obvykle ja) a dovezt k zeleznicni vlecce a nalozit na vagony, ktere byly odeslany do huti (to uz mel zase Olda na starosti). Bedny byly na nekolika obrovskych plochach naskladany do vyse dospeleho cloveka. Vzdy kdyz jsem mel potrebne publikum, tak jsem si vzal jednu bedynku, stoupl si na ni a koukal se pres ty bedynky. A ti ostatni uz vedeli, co se mne maji zeptat: "Rosto, co tam vidis, za tema bedynkama?" A ja jsem odpovidal: "Dubrovnik!"

A tak jsme sedeli s manzelkou na zidce nad morem ve vesnici Morenia u Jaderskeho more, divali se na zapad slunce nad morem a vzadu byl videt ostrov Hvar a dalsi den jsme se meli vracet zpatky do Ceska. "Co tam asi zase na tebe ty svine vymysli?", rekla s obavami, protoze pred nedavnem probehlo druhe zabavovani nasich cestovnich pasu "protoze nebylo v zajmu CSSR abyste nadale cestovali do ciziny". "Asi bude lepsi emigrovat. Nerada bych, aby te zavreli."

"No ja uz se tou myslenkou zabyvam hooodne dlouho." pravil jsem.

"A proc jsi to nerekl driv? Decka se mohly narodit uz v Kanade!", manzelka rovnou doporucila i cil.

"No protoze jsem si myslel, ze bys nechtela!

"Ale prdlajs! Neni na co cekat. Zarid to!", rekla manzelka.

A ja jsem to zaridil. Me organizacni schopnosti uznaval i nas predseda ZV KSC Olda Kolda. Sedm mesicu na to uz jsme se nezakonne zdrzovali mimo uzemi CSSR.

Kdyz jsem tuhle scenu popisoval manzelcine bratrovi asi pred rokem, tak nad tim zakroutil hlavou a rekl: "Vidim, ze jsem neznal ani svou vlastni sestru!".