Pani Srpova tanci...

29. října 2012 v 18:07 | Jerry Vrabec |  Clanky jinych autoru
A jeste jeden kousek "pani srpova tanci s panem kladivem na americke vlajce 2008" 50 cm x30cmx25cm zelezo ,med,mosaz,fimo, nerez l.p.2007



---
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 jkorcak jkorcak | E-mail | Web | 29. října 2012 v 18:37

[Smazaný komentář]
„Zaštěkej!“

„Prosím?“ MATČINA TVÁŘ … CO DĚLÁŠ U TÝ LEDNICE? MÁM HLAD.
MÁM HLAD! TAK SE NAJEZ. NECHCI JÍST. MÁM HLAD A NECHCI JÍST.
TAK PROČ STOJÍŠ U LEDNICE? JÁ ... STOJÍM.  STOJÍM A NECHCI STÁT ...

„Kočka! Zaštěkej!“     

“Nechce se mi štěkat.” NECHCE SE MI JÍST, NECHCE SE MI SPÁT, NECHCE SE MI TISÍC VĚCÍ ... A PŘESTO MÁM HLAD ...
(HLAD! TO JE TEN NEJLEPŠÍ POLICAJT!) PRÁVĚ!

Právě ... Zrcadlo zmizelo. Hledím vyděšeně do ledových očí, tváří v tvář zmrzlému, nic neříkajícímu úsměvu. V neexistujícím ústředním topení za mými zády to tlumeně zaharašilo a ozvalo se klepání. Právě, ano ... právě vstoupil dirigent a neexistující orchestr jej vítá do svých řad. Zaburácel potlesk (Ach! Zaštěkej ...). K čemu je dirigent, když není orchestr...? To je past! Ledový prst mé páteře se celý naježil. (Varhany! Skleněné varhany … Prokleté varhany! Varhany tušení. Zaštěkej! Cink! Raz dva tři! První žebro, druhé žebro, Adamovo žebro ... Les! Nemohu se hnout. Moje páteř …  Ledový rampouch! Moje páteř ...  Samý trn!) Pozor na ni! V mrazivých očích přede mnou zuří noc. Někdo se zasmál. Zabolelo to … Ten tlak v uších!   (To je ... fujavice!)   Zvedla jsem ruce,  chci také zatleskat,  ano, chci a tu mne ta nově příchozí …   (Kostka ledu ve sklenici … Jezero v očích. Ticho. Bílé ... bílé ... bílé stránky bílé knihy jako vločky slov bičují se navzájem ... do jezera padají ... prázdné, rovné, nepohnuté ... uražené špičky stromů ... vrací se domů do mrazu ...  na dně nebe rozlévá se smrt ... moře stromů ... nalomené střechy slov tančí v křeči ... krouží v pláči ... vzpírají se pádu ... křičí ... jejich strach je stříbrný ... na hladině měsíce umírá světlo ... zmrzlý blesk prochází dnem od nikud nikam skrze zmrzlé sliny ... myšlenky jsou bez života ... cizí, nepřátelské, zlé ... zjevují se znenadání ... v nekonečně dlouhé bílé noci ... kdo jsi ... kde jsi ...) A tu mne ta nově příchozí popadla za ruku a nadšeně s ní třese … Bože!  
Cože? (Rána okenicí … lavina ve vánici, tající sníh a kostka ledu mění se ve vodu v převržené sklenici, zima … zima … skřípání kovu … zastavte tu fujavici) BOŽE! (Cože!)

„Dobrý den. Já tady s vámi budu bydlet. Můžete mi říkat drahá spolubydlící …“

2 skautik skautik | 29. října 2012 v 22:04

Boze muj, co to za plky.

Je neuveritelne na co maji nekteri lide cas, kery jim ubyva - zivot je kratky.
To je asi vysledek tech okruhovych objezdu . . . O_O

3 Viktorka Viktorka | 29. října 2012 v 22:25

[2]: Milý skautiku, jsou lidé, kteří nepochopí při největší snaze nikdy nic, ani když nemají ve své zemi kruhové objezdy ani vodu ze Želivky. Víte dnes si může kdokoliv vytvořit cokoliv a vůbec to nemusí někomu něco říci. Úplně postačí, že se autor z něčeho vypsal a vnitřně se uvolnil a přineslo to potěšení jemu a jako bonus třeba několika málo lidem okolo. Nejhorší je, když se něco líbí masově. To pak vzhledem k celkové dnešní kultuře může znamenat naprostý kýč či trapnou zhovadilost.

4 Pametnik Pametnik | 29. října 2012 v 23:44

Ty fotografie pani Srpove se srpem a kladivem deptajici americkou vlajku je disgrace na quadrat. Zadny z Cechu se ovsem neodvazi neco podobneho na ruske vlajce! Je to mozne ze co Cech to komunista plny zloby a nenavisti proti zasadam prava a zastancem Gulagu a vlady komunistickych aparatciku?

5 Lidka Lidka | 29. října 2012 v 23:57

Prezidentské křeslo bych tentokrát v US  přála Romnymu.

6 skautik skautik | 30. října 2012 v 4:59

Mila Viktorko, az jsem ricel smichem jak se ta autorka "vnitrne uvolnila".
Nikdy jsem netvrdil, ze jsem schopen pochopit vse co je mezi nebem a Zemi, ale jedno mi je jasne - autorce prdlo v bedne. :-D

7 Pet(e)r A. Cejchan Pet(e)r A. Cejchan | E-mail | 30. října 2012 v 7:37

[1]:: Pani Jirino, basnicka se mi moc libi. Dik!

8 Viktorka Viktorka | 30. října 2012 v 11:44

Milý skautíku, vidím, že Vy jste se taktéž vnitřně uvolnil, akorát jste k tomu použil mezihýžďový jižní svěrač. Každému podle jeho intimních potřeb. ;-)

9 jkorcak jkorcak | E-mail | Web | 30. října 2012 v 11:57

Skautíku, to byla reakce na zlé a nenávistné komentáře vašich kamarádů - Ross je mezitím smazal. Škoda, že na ně jste nedokázal reagovat tak rezolutně a rychle. Víte, on nadávat člověk dokáže raz dva tři. Na to ani myslet nemusí.

Přesto vám děkuji. Neberu vaše slova tragicky a neurazilo mne to. Zlá reakce je také reakce. Je to reakce na nepochopení a na to máte v každém případě právo.

10 Blanka Blanka | Web | 30. října 2012 v 13:11

[1]: Zajímavé, zvláštní. Mně se to líbí.

11 jkorcak jkorcak | E-mail | Web | 30. října 2012 v 15:15

Petře a Blanko, moc vám děkuji. Vašeho názoru si vážím a je pro mne strašně moc důležitý. Totiž pomáhá mi. Ještě jednou díky.

12 Slavek. Slavek. | E-mail | 30. října 2012 v 16:16

[11]: Pani Korcakova musim se priznat ackoliv jsem vasi tvorbu precetl 3x stale me to pripada ze Vas dusevni zivot vysoce presahuje realitu.Jsem pouze jeden ze 7 miliard obyvatel a musim se Vam take priznat ze ani Picassovi nerozumim.Respektuji Vas , v zivote jste si musela uzit dost.Hlavu vzhuru a s uctou.

13 Otakar Gembala Otakar Gembala | 30. října 2012 v 19:36

Kde ta osoba tančí? Vypadá to jako u někoho doma.

14 Ota Ota | 30. října 2012 v 21:27

Máš návaly, nějaké hormonální změny chlapče?

15 Nyni Nyni | 31. října 2012 v 6:49

bude mit David W jiste vice casu na Hildegardu a Helmuta , mo a  mozna ,ze se i vnitrne  trochu uklidni....

16 Pani Korcakova Pani Korcakova | 31. října 2012 v 6:50

[9]:a tancite u toho projevu , je to plne  energe.

17 jkorcak jkorcak | E-mail | Web | 3. listopadu 2012 v 23:37

[12]: Slávku, toto jsem napsala v jednom e-mailu, když jsem se pokoušela - kromě jiného - také vysvětlit svůj poněkud zvláštní jazyk, kterým se občas vyjadřuji - nemohu si pomoci, je to jako když dýchám, je to pro mne stejně přirozené a nepostradatelné jako vzduch. Má proza v poezii nebo poezie v proze je pro mne životně důležitým orgánem stejně jako plíce. Nicméně toto je vlastně také svého druhu přiznání nebo vyznání, chcete-li. Vždyť příjemci řečeného mailu jsem  musela dokonce vysvětlovat, že mu nepíši z Bohnic. Dobrá, nenutil mne k tomu, ale přesto jsem se o to pokusila. Takže s tou realitou to asi u mne opravdu nebude jednoduché! Například otázka, o co mi jde - hned jsem si řekla, o co jde asi jemu, na toto neexistují předem připravené odpovědi.

A tak jsem mu napsala: To máte jako surrealismus. Prý to má být něco, co je NAD realitou, přesto však i zde je zakleta realita, je však nahlížena z jiného úhlu.

Řekněme to takhle: někdo vás nenávidí. Jinak to budete vidět vy a jinak on. Přesto ta nenávist existuje. Vy ji cítíte, on ji cítí a každý z vás ten fakt, tu realitu, že někdo nenávidí a někdo je nenáviděn, vnímá jinak, necítíte oba totéž. Vaše vnímání toho pocitu se ale mohou střetnout ... A pro toho, kdo je nenáviděn, je to vždycky horší. Pakliže nedokáže sám také nenávidět. Dostojevský píše hodně o podzemí. Nejedná se zde o politiku. Jde o podzemí duše. Dokonce i hlavní hrdina jeho díla je tak nazýván, "podzemní člověk". Slovník, který Dostojevskij používá je nicméně realistický. V jeho románech podzemní člověk vychází z podzemí ven. Na světlo reality a používá její slovník! Nikdy nedokáže překročit její hranice. Proto je hrdinou Dostojevského románů. Je důležité si uvědomit, jakou roli hraje v našem životě, v našem boji o život, naše podvědomí a sen. Přichází k člověku v obrazech. A člověk pak mnoho věci tuší, chápe jinak a má šanci, jak proniknout z bludného kruhu ven, oprostit se od pout reality, aniž by se jí musel vzdát. To ostatně ani nemůže. S naším životem je realita nerozlučně spjata.

Surrealistické obrazy nejsou o nic méně logické než matematika. Je to logika snu. Logika obrazu. Logika slov. Ale to, že jedna a jedna jsou dvě, platí, i když na místo čísel dosadíte obrazy, pocity, ba i pouhé náznaky myšlenky. Obraz stíhá obraz a vzniká jiný obraz, pocity se vás zmocňují a promítají se ve snech, odkopl jste nějakou myšlenku? Padá do podzemí a vynoří se v obraze, v slovním obratu, ve chvíli, kdybyste to nečekal a můžete jít v přímém kontrapunktu proti ní, pravda se vynoří a hledíte jí do očí, úmyslně neříkám realita, protože tato vaše zkušenost je nad realitou. Nad ní. Ale zůstává fakt, že je zde někdo, kdo vás nenávidí. A kdo je vás schopen i zničit. I zabít. Jak se s tím jako prostý člověk máte vyrovnat? A jak se máte vyrovnat se svou vlastní nenávistí. Nebo alespoň se svou vlastní reakcí na nenávist toho druhého! Není jednoduché vyjít ze svého vlastního podzemí. Není jednoduché vyrovnat se s jakoukoliv realitou, a to ani nemluvím o tak tvrdé realitě, jakou byla třídní nenávist, nebo dnes například nenávist islámských a jiných fundamentalistů. Nahlížet do ní ale můžeme a můžeme se ji snažit pochopit a tak se s ní vyrovnat cestou umění, cestou obrazů a snů, na to musí být člověk ale nadán jistou inteligencí. Nemyslím tím básnického génia. Myslím tím inteligentního člověka, který nepálí knihy, nevraždí opozici, neodsuzuje k smrti surrealistické básníky ve vykonstruovaných procesech, neprodává člověka do otroctví pod maskou zákonodárce a ochránce víry, neuzavírá smlouvy na život člověka se zkorumpovaným soudcem, policajtem nebo novinářem, nevydává nás všanc exekutorům. A netlačí nás ke dnu a nenutí nás k zločinným rozhodnutím ať už z nevědomosti nebo ze zoufalství. Pokud tohle dokážeme, pokud se vyrovnáme se svými vlastními parazity, což je na tom asi to nejtěžší, nepochybuji o tom, že se v nás znovu probudí ty nejlepší a nejsilnější tvůrčí síly, které nám dovolí přežít. Ale tahle společnost je sobecká. Je na nejméně devadesát procent ovládána bývalými komunisty - a komunisté byli a tím pádem i jsou ti, kteří zneužili svou vlastní myšlenku (vlastně ona nebyla jejich, i tu oni ukradli)  a odsoudili ji k smrti. Dokud zde budou, nikdy se nedozvíme, jak velká míra sobectví padá na ně a jak velká míra sobectví padá na ostatní. Vždycky zde bude reálná šance, že sáhnou ke starým metodám v kabátě soudců, v kabátě novinářů, v kabátě zákonodárců jiné politické strany, a může to být strana s cíly původně i zcela protichůdnými. Vždyť jaký cíl vlastně sledovala komunistická strana svými procesy a vraždami počínaje rokem 1948 (a vlastně ještě i dávno před tímto rokem)?

Opakuji: odkopl jste nějakou myšlenku, zradil člověka, prodal a zavraždil hrdinského generála, vlastence, poctivého politika nebo surrealistického básníka? Padá do podzemí a vynoří se v obraze, v slovním obratu, ve chvíli, kdybyste to nečekal a můžete jít v přímém kontrapunktu proti ní, proti té myšlence, proti slovům nikdy nevysloveným, činům zapíraným i odpíraným, vzpomínkám utopeným v krvi, pravda se vynoří a hledíte jí do očí, úmyslně neříkám realita, protože tato vaše zkušenost je nad realitou. Nad ní. Ale zůstává fakt, že je zde a byl někdo, kdo vás nenávidí a nenáviděl. A vy se s tím faktem musíte vyrovnat.

Nikdy jsem neměla ráda matematiku. Ale ona tu je a já jsem snad dokonce i pro sebe objevila cestu, jak se s ní spřátelit. Spřátelit! Mít ji i svým způsobem ráda. A o to mi jde.

Chápejte to také, prosím, jako mé osobní vyznání smutně proslulému stalkerovi Davidovi, kterému jsem se již mnohokrát snažila více či méně neúspěšně odpovědět - a nejenom jemu. Budiž řečeno nahlas, že můj jazyk není o nic méně srozumitelný než ten jejich. Liší se však na první pohled (ano, na první pohled) katastrofálním nedostatkem smyslu pro realitu - což je z mé strany jasný úmysl. [1]: 8-)

18 jkorcak jkorcak | E-mail | Web | 3. listopadu 2012 v 23:43

O nenávisti.

Vykročila směrem k oknu, ruce sepjaté, dlaň objímající pěst. Červený majáček za skleněnou zdí zablikal. Jako když škytne opilec. Rozmáznutá rudá skvrna na skle. Opilá hvězda ... Mrká. Mrká na mne. Hvězda Šelma. Šelma Hvězda. Mizí a zase se vrací. Skleněná zeď upřela na mne dvě pronikavě rudé oči. Dvě pronikavě rudá světla procházejí zdí. Na stropě holá žárovka. Krvavé mžitky tančí kolem ní. Mžitky před očima. Před mýma očima ... V zuřivém kolotoči mění se v koberec. Koberec, který hoří. Pestrobarevná květina za oknem ... Semafor ... Na skleněné hranici ... V palčivém tichu ... Vadne ... Hroutí se do sebe. Mění barvy v rychlém sledu.  Chameleón s jedním velkým rudým okem. S jednou velkou rudou slzou. Umírá. V pláči světel exploduje tma. Zářící džungle. Strop je náhle jeden velký zeleně blikající neón. Chvějící se liána. Hypnotizující pohled hada. Chce se mi spát. Spát. Z šedé hmoty bezvědomí do mne buší hlas. Necukej sebou! Pozor! Stůj! Natáčím tě! Natáčím tvé Ano! Ne! Hlavičku víc dolů a ještě trochu doleva, ucho až k rameni, víc a ještě víc, natáhni ten sval, tenhle škleb mi nestačí, hni s tím svým ksichtem, já chci křeč! Chci bolest, která řeže, skřípá, zuby, které strachy tančí, drkotají, koušou do rtů, v křeči tlučou na dveře! Do práce holomci! Dokud ještě jste! Chci prokousnutý jazyk! Chuť krve v ústech! Miluji ten pach! Chci závrať! Tááák ... a ještě! Ten tlak! Ten tlak. Ten šílený tlak! Nemohu se narovnat! Co mám s tou hlavou!  Něco mne drží pod krkem. Nad hlavou hák. Nahá žárovka na háku se houpá. V zeleném příšeří u okna někdo stojí. Ústa přitisknutá na skleněnou zeď. Vidím, jak se pohybují. Slyším, jak šeptají. Hele ... (JSI TAM?) Někdo tě nenávidí ... (Jsi tam?) Nenávidí. Nenávidí. Nenávidí ten tvůj ksicht ...! Nechoď pryč, slyšíš! Neotáčej se ke mně zády! Dívej se na mne, chci ti něco říct!

19 jkorcak jkorcak | E-mail | Web | 3. listopadu 2012 v 23:54

A ještě jednou nenávist:
________________________

Zdá se, že moje ošetřovatelka ... moje ošetřovatelka ... MOJE OŠETŘOVATELKA ...

Lehce podupává pěstí o svou dlaň)

… ŽE MOJE SPOLUBYDLÍCÍ BY CHTĚLA PROMLUVIT.

(Zelené světlo zavadilo o její čelo)
Je ti dobře?

ZDÁ SE, ŽE NEMŮŽE ...

(Pramínek krve v koutku úst ...)

CHTĚLA BY MI NĚCO ŘÍCT ... ALE NEMŮŽE ... Tupé světlo. Tupé a bledé. Nahá žárovka. Nahá ústa. Zbitá. Bezzubá. Na ocelovém háku. Nad mou hlavou. Otevřela se. Štiplavě páchnou. Nahá krev. Nahá a černá. Zbavená iluzí. Dokořán. Obnažená. Jako zuby. Cizí. Zbavené těla. Úplně mimo. Houpají se. Sem a tam. Tam a sem. A přikyvují. Zprava doleva. Zleva doprava. Na ocelovém háku nad mou hlavou. Visí. Světlo. Tma. Tma. Světlo. Světlo. Tma. Holá a bezzubá. Ponořená do sebe. Šeptá. Hele ... (JSI TAM?) Někdo tě nenávidí ... (Jsi tam?) Nenávidí. Nenávidí. Nenávidí ten tvůj ksicht ...! Nenávist. A zloba. Má horký dech, chtivé oči, bledé stíny místo tváře. Kolo svatozáře rozplácnuté na skle, žaludek stočený do klubíčka syčí, prská, je tam někdo? Kdo je tam? Haló! Jsi tam ještě? Chci ti něco říct! Nahá žárovka. Nahá a hladová. Na ocelovém háku nad mou hlavou. Chce jíst.  (Je ti dobře? Je mi dobře? Je nám dobře? Zdá se ... Zdá se ...) Zdá se, že se každou chvíli převtělí v kudlanku nábožnou a snese se k zemi jako seschlý list. Ona ... Moje ošetřovatelka. Dělá, že mne nevidí. A zdá se ... Zdá se, že zuří.

Co v ní vlastně probouzí takovou aroganci a nechuť k okolí, takovou ... ano, ano ... cítím to ...! Nenávist! A řekla bych ... Řekla bych, že tento vztah je vzájemný.

Začínám tě nenávidět. Víš to?! Nejenom ty mně! Já tebe také! Je ti dobře? Je ti dobře ...? Je ti ... Ona to ví. Ví to. Ano. Ano. Cítila jsem, jak se zády ke mně ušklíbla. Ano, teď. A teď znovu. Je to jako rána pěstí. Rána do zad! Rána do hlavy. Rána pod pás ... Mám strach? Vedeme snad spolu nějakou bitvu? Zápasíme spolu? Můj Bože ...! (Cože?) PROČ JE MI TAK ZLE!
____________________________________

Dobrá Slávku! Už končím. Omlouvám se! :-D

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama