Ze života hrdiny zahraničního I. odboje Vitáčka

28. dubna 2013 v 20:12 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Major čsl. armády Václav Vitáček dal svému životu smysl pro PRAVDU a českou národní hrdost, která byla vždy na prvním místě. Byl prodchnut velikou láskou k národu a jako křesťan podle zásad křesťanství také žil, za všech okolností se snažil je dodržovat, aby napsal své paměti "Jak to s tím naším osvobozením doopravdy bylo".

Výchova školou byla od počátku založení ČSR v rukách socialistů, které volil první prezident, profesor Tomáš Masaryk, to znamená, že se českému národu dostalo hodně nesprávných pohledů na naši minulost a přítomnost, mnoho úmyslných lží a polopravd do našich představ, kterých se potom každý těžko zbavoval a mnozí to nedokázali a nechtějí se jich zbavit dodnes z jednoduchého důvodu: setrvání ve lžích umožňuje vždy si finančně polepšit a dostat se společensky nahoru. Jenže na lžích se budoucnost českého národa stavět nedá! Dvacet let uplynulo od 28. října 1918 a přišel Mnichov, po něm jsme se ocitli bez duchovního vůdce a dodnes v tom plaveme, zahlceni neúctou k hrdinům českého národa. Národ, jenž nezná PRAVDU o své minulosti, bude opět prožívat zlo a peklo na zemi.

Proto se navracím k Pamětem Václava Vitáčka, potomka české šlechty, jenž měl smysl pro čest a dané slovo vždy plnil. Přes svůj dobrodružný život dožil se přes osmdesát let. Mohl si splnit sny jinocha, aby uviděl "Divoký Západ", Ameriku s Kanadou. V dnešní postkomunistické době jsou tyto Paměti důležité pro mladou generaci, která chce znát PRAVDU, jež zde není, přestože na Pražském hradě vlaje prezidentská standarta se slovy "Pravda vítězí".

Bylo to asi v červenci roku 1907. Události vyvolané vyzývavou řečí německého císaře Viléma II. při jeho návštěvě Maroka braly na sebe stále hrozivější tvář. Zdálo se, že francouzsko-německý konflikt a evropská válka jsou neodvratné. V těchto kritických dnech sloužil Vitáček v Kanadě jako námořník na parníku "Huronic", který brázdil vody divukrásného jezera Hořejšího.Vitáček nepochyboval, že dojde-li k válce, zachvátí i Rakousko a jiné státy. Proto se rozhodl, že se vrátí do Evropy, aby vstoupil do některé z armád, která bude bojovat proti Němcům, protože jedním z důsledků může být i osvobození českého národa. Nakonec k válce nedošlo a Vitáček asi rok zůstal v Čechách a dokončil studia na Českoslovanské obchodní akademii v Praze. V létě 1908 odejel do Ruska, do Kyjeva. Po příjezdu se seznámil s kapitánem generálního štábu Semenovem, náčelníkem štábu 9. jezdecké divize. S jeho doporučením se stal členem ruského aeroklubu, kde se seznámil s ruským ministerským předsedou Stolypinem, s generály Suchomlínovem a Dragomilovem a jinými vynikajícími ruskými muži. Srdce ho táhlo jinam nežli k obchodu, šavle a kůň zůstali jeho ideálem v očekávání světové války a osvobození vlasti.

Ještě před vstupem do ruské armády se chtěl rozloučit s vlastí. Náhodou byl povolán jako rakouský záložní důstojník na vojenské cvičení do Prahy. V posledních dnech cvičení byl služebně poslán k podplukovníku generálního štábu Redlovi. Tento elegantní důstojník se s Vitáčkem bavil o Rusku a hlavně se zajímal o ruské důstojníky generálního štábu. Rozmluva byla vedena ze strany podplukovníka tak delikátně na tehdejší poměry v Rakousku, že si poručík Vitáček marně lámal hlavu o jejím účelu. Za dva dny poté byl zavolán do kanceláře divize, aby se dostavil na ministerstvo války do Vídně. Tam ho přijal starý podplukovník generálního štábu bez jakýchkoliv úvodů, dívaje se do listin. Ptal se ho na známosti s ruskými důstojníky. Podplukovníka zajímalo vojenské skladiště zbraní nacházející se mezi Kyjevem a Svjatošínem. Předpokládal, že bude špionem ve službách Rakouska, což Vitáček odmítl. Ihned odjel do Prahy a z Prahy ven, do Ruska, než bude pozdě.

Podplukovník Alfred Redl, se kterým se Vitáček setkal v Praze, byl Redl světového jména, jenž prodal Rusku mobilizační plán Rakouska a jeho zprávy, soustavně podávané ruskému generálnímu štábu, byly přeloženy do ruštiny a tvořily knihu, kterou ruské štáby ve válce používaly jako neocenitelnou pomůcku. Redl byl náčelníkem 8. armádního sboru v Praze.

Vitáček dostal za dva týdny rozkaz do Kyjeva, aby se dostavil ve služební vojenské záležitosti neprodleně do Černovic. Vábili ho a on nejel! Tím také skončila jeho kariéra v rakouské armádě. Byl udán, že se nediskrétně vyjádřil o svém poslání ve Vídni. Do Rakouska se nehodlal vrátit jinak než pod ruskými prapory.

Aby uskutečnil svůj úmysl vstoupit do ruské armády, podal si žádost o přijetí do jezdecké důstojnické školy v Petrohradě. Obdržel odpověď, že může být přijat jen v případě, přijme-li ruské státní občanství. Spálil tak všechny mosty za sebou k návratu do Čech a do rodného hnízda v Pošumaví, do statku a zámku Čestínského. Nezvratně věřil v brzkou osvoboditelskou válku a v její šťastný konec. V čase rakouské mobilizace při anexi Bosny a Hercegoviny dostal z Rakouska předvolání. Odpověděl podobně jako kdysi roku 1605 záporožští kozáci tureckému sultánovi Ahmedu I., když žádal, aby se mu podrobili: "Polib mi p....!"

Po obdržení ruského občanství podal si znovu žádost o přijetí do jezdecké školy. A nežli byla opakovaná žádost vyřízena, vypukla 1. světová válka. Psal se rok 1914, kdy slovanské Rusko mobilizovalo pomoc slovanskému Srbsku.

Všechny naděje Německa na revoluci v Rusku při vzniku války za pomoci ruského dělnictva, o kterém předpokládali, že je již dostatečně nakaženo internacionálním socialismem Marxe a Engelse, splaskly jako mýdlové bubliny. Vlastenectví bylo u ruských dělníků silnější nežli naočkovaná kastovní nenávist. Tehdy trvající obrovské stávky dělnictva v Petrohradě, podporované německým zlatem, byly v den mobilizace likvidovány samotným dělnictvem. Ruský národ přijal vojnu jako jeden muž. Vitáček bez váhání vstoupil v první den mobilizace jako první český dobrovolník do ruské armády a odebral se do štábu "Kyjevského vojenského okruhu". Byl 30. červenec, krásný letní den.

Ve štábu třetí ruské armády v Kyjevě byl Vitáček povolán k plukovníku Duchoninovi, jenž mu sdělil, že byl přijat do ruské armády jako válečný dobrovolník a že bude přidělen tam, kde ho budou potřebovat. Dostal v ruském jazyce psané provolání k českému národu, podepsané vrchním velitelem všech ruských armád, velkoknížetem Nikolajem Nikolajevičem, ve kterém stálo, že Rusko vede válku za osvobození slovanských národů, tedy i Čechů v Rakousku. Provolání měl přeložit do češtiny a dohlédnout na jeho správné vytisknutí. Vypůjčil si česká písmena v tiskárně "Čechoslovana" od redaktora Švihovského. Provolání byla zpočátku shazována z letadel nad rakouskými pozicemi a později při ústupu ponechávána v opuštěných zákopech. Car Mikuláš II. učinil první významné kroky k realizaci české samostatnosti a byl vzpruhou ke zřízení "České družiny". Zahraniční Češi položili svým dobrovolným vstupem jednotlivců do armády základ k našemu osvobození.

Vitáček byl účastníkem velikých událostí v 1. světové válce na ruské frontě a spolupracovníkem několika nejvýznačnějších činitelů tohoto dramatu. Jako důstojník přidělený od prvního dne války roku 1914 do dubna 1915 ke štábu třetí ruské armády, kterému byla přímo podřízena "Česká družina", byl svědkem prvních jejích kroků ve válce a stal se tak spolutvůrcem jejího osudu. První čeští dobrovolníci v Rusku sehráli v dějinách 1. světové války úlohu, která později vedla ke vzniku československé armády.

Velitelem třetí ruské armády byl generál Ruzskij, náčelníkem štábu generál Dragomirov, generálním ubytovatelem plukovník Diterichs (potomek Povolžských Němců), velitelem výzvědného oddělení plukovník Duchonin, jehož prvním adjutantem se stal Vitáček. Při jarní ofenzivě Němců roku 1915 proti třetí ruské armádě jižně od Tarnova po opuštění Kyjeva, byla třetí ruská armáda poražena od Němců pro katastrofální nedostatek dělostřelecké munice. Pouze Ludský pluk odolal strašnému náporu Němců a ještě udělal mohutný protiútok a přinutil Němce k ústupu. Útok osobně vedl plukovník Duchonin, ačkoliv měl již prostřelenou ruku.

Jeho rozkazem bylo provedeno rozšíření českého vojska. Generál Duchonin byl dle Vitáčka tvůrcem naší velké silné armády. Zabýval se myšlenkou nabídnout se za velitele českých vojsk. Chtěl v čele Čechů kolem sebe soustředit ruské divize s pluky dosud nerozvrácené od bolševiků a s nimi se pokusit o záchranu ruské armády od katastrofy a o záchranu východní protiněmecké fronty. Bohužel se tak nestalo! Byl úkladně zavražděn bolševiky v hlavním stanu 2.12.1917. Zrádce, praporčík Krilenko, studující práva, doprovázen námořníky, přijel jako zástupce bolševiků do hlavního stanu vyhledat a vyjednat s generálem Duchoninem, aby bylo s Němci vyjednáno příměří. Schůzka byla na nádraží v Mohylevě. Jeden z námořníků se zezadu přiblížil ke generálu a zastřelil jej, zatímco generál mluvil s Krilenkem. Tak byl bolševickými lotry zavražděn jeden z nejlepších generálů, mající pochopení pro osvobození Čechů a Slováků z područí Rakouska-Uherska. Vitáček byl přesvědčen, že by naše vojsko šlo za ním a ne za těmi, kteří prohlášením o naší neutralitě podporovali plány germánského generálního štábu na zhroucení východní fronty a vítězství bolševické revoluce.

Při přechodu rakouských hranic odejel štáb vlakem do Kremeňce. Prvním rakouským městečkem byl Podkameň. Štáb zůstal na zámku polského velkostatkáře Czeňského. Boje začaly po celé armádní frontě. Město Zloczov bylo přeplněno transporty s raněnými. Všude spousty zajatců, kteří byli vyslýcháni a registrováni. Vitáček vyslýchal též rakouského poručíka v záloze dr. Patejdla. Nejvíce se zajímal o to, jaký bude mít jako důstojník plat v zajetí. Tento člověk se pak po válce stal předsedou Československé obce legionářské a poslancem Revolučního národního shromáždění za legionáře. Až teprve v roce 1917 vstoupil do legií, kdy už uvěřil v porážku Rakouska.

Po ústupu od Zloczova se rakouské vojsko pokusilo o nový nápor u Gologory. Bitevní pole bylo doslovně poseto mrtvolami rakouských vojáků. Padlých Rusů bylo méně. Pod ochranou pevnosti Přemyšlu rakouské armády zastavily ruský nástup přibližně na linii řeky Sanu, kde děla něpřetržitě hřměla dnem i nocí. Fronta na Sanu se stabilizovala a boje měly charakter zákopové války. Nejdůležitějším místem fronty třetí ruské armády byl Přemyšl, dobytí jeho pevnosti. Když se roku 1915 Přemyšl vzdal, ukázalo se, že 70.000 Rusů obléhalo v Přemyšlu 120.000 Rakušanů, v historii vojenství věc do této doby nevídaná.

Po návratu do štábu od Přemyšlu dostal Vitáček vojenský kříž sv. Jiří, jako první Čech ve světové válce a byl navržen na povýšení na nadporučíka jízdy "Za zásluhy o ruskou armádu, za chrabrost v bojích na Sanu a za výzvědnou činnost pod Přemyšlem". Několik dní po Vitáčkově návratu od Přemyšlu jej zastavil pěšácký podporučík a oslovil ho: "Nazdar, Vitáčku, co tu děláš?" Byl to pozdější brigádní generál Petřík. Dozvěděl se tak, že Česká družina přišla do Lubačova. Měl v ní svého bratra Jiřího Vitáčka, bratrance Václava Vitáčka a Vladimíra Klecandu (budoucího generála). Nejdříve mu padl bratr Jiří, Václav utrpěl otřes mozku od výbuchu granátu, zešílel a zemřel v nemocnici, přežil jen bratranec Klecanda. Generál Ruzskij byl povýšen na vrchního velitele armád jihozápadního frontu, nástupcem generála byl jmenován generál Radko Dimitriev, Bulhar, hrdina balkánské války, vítěz u Drinopolu. Toto jmenování bylo přijato štábem armády s nechutí. Byl nespolečenský, samotářský, i když byl v boji chrabrým. V Bulharsku byl prohlášen za zrádce a dezertéra. Do ruské armády vstoupil jako dobrovolník a proti vůli bulharské vlády. V době vypuknutí války byl bulharským vyslancem v Petrohradě. Středního vojenského vzdělání dosáhl v Rusku ještě před válkou a v hodnosti kapitána se pak navrátil do Bulharska.

Tento generál byl velkým přítelem Čechů a měl vždy nejlepší snahu být prospěšným České družině. Měl výbornou paměť a při přehlídce České družiny v Jaroslavi neušla jeho pozornosti podoba bratra Jiřího s Václavem Vitáčkem, poznal i Klecandu, z balkánských válek, kdy s ním bojoval. Byl zavražděn společně s generálem Ruzským na Kavkaze bolševiky a společný hrob si museli sami vykopat.

Ruská fronta tehdy měla podivný a nebezpečný tvar. V Bukovině se opírala o rumunské hranice a odtud se táhla na západ po hřebenech karpatských hor přibližně po bývalých uherských hranicích až ke Krakovu, tam se lomila a běžela dále směrem severním až k Baltskému moři. Toto neobyčejné roztažení jihozápadní fronty od Bukoviny do Krakova bylo příčinou její slabosti a tato okolnost byla využita rakouskými armádami k takzvanému "úderu z Karpat" s výpadem v Přemyšlu. Byla to rakouská ofenziva proti středu karpatské fronty, směřující s výpadem z Přemyšlu, jehož osvobození od ruského obležení bylo zřejmým cílem rakouské ofenzivy. Třetí ruská armáda tak byla přinucena ke spěšnému ústupu od Krakova na linii řeky Dunajce a tak se dostat z rakouských kleští. V tomto období žádal Vitáčka ruský velitel České družiny Sozentovič, aby jej navštívil. Smyslem jeho řeči bylo hanění našich dobrovolníků, že je to banda loupežníků, jež jeví známky ke vzpurnosti a že nezbude nic jiného, než jich několik pověsit na šibenici pro výstrahu. Vitáček vyslechl podplukovníka a když byl hotov, řekl mu bez obalu: "Kdybyste jim dali jídlo, co jim od státu patří, tak by nemuseli z hladu krást. Co se týče vzpurnosti, to jsou bajky. Sloužil jsem v ruské armádě jako prostý voják - dobrovolník a velitel armády se mnou jednal jako s přítelem, a vy jednáte se stejně kvalifikovanými lidmi, jakým jsem byl já, jako s dobytkem. Sleduji pozorně poměry v České družině a o způsobu vašeho velení jsem již referoval na příslušných místech. Poroučím se!"

V době ústupu od Krakova, divize, které velel generál Kornilov, padla kdesi v Karpatech do zajetí i se štábem. Druhý den nato Rusové zajali rakouskou divizi i se zajatým ruským štábem. Generál Kornilov dostal pak příkaz přijít se zodpovídat, jak dostal svoji divizi do zajetí. Vitáček byl náhodou jeho spolucestujícím v nákladním vagoně vojenského vlaku. Když se Kornilov dozvěděl od Vitáčka, že je Čech, začal s nadšením vyprávět o dobrovolnících z České družiny (Starodružinících), přidělovaných jemu k výzvědné službě. Tehdy v Karpatech přešel celý 28. rakouský pěší pluk i s hudbou do ruského zajetí, jehož hlavou byl praporčík Müller. Tento sympatický hoch měl cenné zprávy pro Rusy. Ruská ofenziva v Karpatech v zimě 1914-1915 vyčerpávala poslední zásoby ruské dělostřelecké munice, protože v Karpatech trvaly houževnaté boje.

Debakl rakouské armády u Lvova a Ravy Ruské způsobil, že se do přemyšlovské pevnosti nahrnulo mnoho rakouských vojáků bez dělostřelectva, koní, munice. Evakuovat na 80 tisíc vojáků z Přemyšlu již nebylo možné. Toto přetížení pevnosti vojskem bylo i příčinou jejího pádu. Se 40 tisíci obránců by vystačil i s jídlem déle než rok a měl by dostatek mobilních prostředků opustit hradby a přeměnit se v polní armádní sbor. Bylo tak zajato 9 generálů, 2500 důstojníků a 120 tisíc vojáků.

Trhliny v rakouské armádě ucpalo Německo. S jarem 1915, po pádu Přemyšlu, nepřišlo očekávané zhroucení rakouské armády, nýbrž únava ruské armády a katastrofální vyčerpání zásob dělostřelecké munice. Výsledkem pak byla gorlická katastrofa. Slavná třetí ruská armáda se zhroutila a ústup se změnil v dezorganizovaný útěk z pozic, od Jasla. Tehdy opět Vitáček potkal starodružiníka Petříka, když jel na koni z Lubačova ke svému 11. dragounskému pluku. Petřík za ním v žertu volal: "Kam jedeš, generále?" Tenkrát si oba nepomysleli, že Petřík jím bude a Vitáček zůstane majorem.

Nadporučík Kotljarev, jenž vykonával službu proviantního důstojníka a pokladníka 11. dragounského pluku, co se týče světové války říkával prorocká slova: "Zasáhnutí Ruska do této vojny je historickou chybou. Nemůžeme očekávat nic dobrého ze spolku se zednářskou Francií a s naším úhlavním a nejnebezpečnějším konkurentem politickým i obchodním, s Anglií. Takoví spojenci, bude-li zle, nechají nás na holičkách, sami se vyvléknou a my to odneseme. Vyhrajeme-li, seberou výsledek vítězství pro sebe a nám se odmění tím, že u nás pomohou na nohy revoluci, aby nám na dlouho svázali ruce."

Zvláštní věc. Když přišla Česká družina do pole, byla čirou náhodou podřízena štábu třetí ruské armády a právě tomu oddělení, v němž od počátku války sloužil Václav Vitáček jako vojenský rozvědčík, který se stal cenným doporučením tenkrát neznámé České družiny. Jeho úspěšná činnost ve štábu armády jako vojenského rozvědčíka byla příčinou přidělení České družiny k výzvědné službě. Štáb třetí ruské armády býval jako jedna rodina. Štáb sedmé ruské armády, v němž byl Vitáček po odstoupení cara jako vrchního velitele armád, byl rodinou rozvrácenou "vymoženostmi" revoluční propagandy. Hlavní příčinou bylo, že se důstojnictvo rozdělilo na dva tábory. Ta prvá jako "pokroková" koketovala s revolucí v naději na rychlou kariéru a konec války. Druhá část byla konzervativní a zůstala věrna své přísaze o důstojnické cti. Vznikla všeobecná nedůvěra a každý se raději vyhnul mimoslužebním stykům.

Česká brigáda, vyrostlá z České družiny náborem dobrovolníků z rakouských zajatců, byla přidělena ke štábu sedmé armády. Zborovská bitva (2.7.1917) zažehla naději v srdcích. Žili ještě bohatýři v ruské armádě, které ještě nerozvrátili socialističtí tlučhubové, jak vzpomíná Vitáček, uchvátivší vládu nad Ruskem, pod Kerenským. Ihned po zborovské bitvě nastal veliký ústup ruských armád za neustálých bojů ruské jízdy a kozáků, kryjících ústup utíkající pěchoty. Internacionální agent zvítězil. Kerenského petrohradská vláda rozkládala morálku armády ve jménu demokracie a socialismu a pracovala s tvrdohlavostí mezka, soustavně pro vítězství Němců. Jedinou možnou spásou bylo zavedení vojenské diktatury. Jediná vážná jednotka v moři rozvrácené ruské armády, na niž bylo spolehnutí, byli čeští dobrovolníci.

Cílem formování českých dobrovolnických pluků byl přece boj proti Rakousku a Německu, a ten chtěl i generál Kornilov, ale znemožňoval ho svou rozkladnou činností právě Kerenský, nechtěli ho bolševici, kteří pracovali v zájmu německého generálního štábu. Dokud byli v popředí ruští Češi a pověřený zástupce národa Dürich, to byli lidé milující Rusko a uvědomělí Slované. Proč byl zdiskreditován Dürich, jeden za druhým odstraněni zasloužilí pracovníci z ruských Čechů, znalí poměrů? Za vším stálo jméno středoškolského profesora Prokopa Maxy. Bohdana Pavlů po jeho zajetí, ve štábu třetí ruské armády Tuček a Rajman přemlouvali, aby se účastnil českého odboje v Rusku. Po revoluci se stal nepřítelem carského Ruska.

Masaryk přišel do Ruska, kdy už stála celá slavná první brigáda, která zvítězila u Zborova. Bolševická revoluce se připravila a dělala za německé peníze.

Zájmem Anglie nebylo, aby vítězné Rusko spolu s ostatními velmocemi rozhodovalo o novém uspořádání světa. Po vítězné Brusilově ofenzivě šestnáctého roku bylo zřejmé, že Německo neodolá nástupu ruských armád, připravovanému na sedmnáctý rok. Dvanáctimilionová ruská armáda, největší armáda do této doby, kterou poznala historie, měla donutit Německo ke kapitulaci. Ale pak bude Rusko diktovat podmínky míru a Anglie, zbavivší se Německa, bude státi proti ještě mocnějšímu soupeři. Anglie proto potřebovala oslabení Ruska za každou cenu! I za cenu prodloužení světové války! Jako na zavolání přišla ruská revoluce, ta první, "dumská". Sympatie Anglie byly na její straně. Anglické zlato sehrálo také neposlední roli. Anglie neměla zájem na totálním zničení Ruska, ale jistě na oslabení jeho vlivu v Evropě.

Ruská revoluce začala ve znamení sympatií Angličanů, Němců a za zvuků socialistických hesel v ústech svedené části ruské inteligence. Podkopem hnutý balvan ruského státu se začal sesouvat ze svahu. Na ten okamžik čekal německý generální štáb a poslal do Ruska v zaplombovaném vagoně morovou nákazu: Lenina a spol., z USA to byl Trocký a spol. S nimi ruku v ruce jako tupé ovce pracovali k rozvrácení Ruska naši "osvoboditelé" s Kerenským v čele.

Poslední naděje na záchranu se hledala v generálu Kornilovi. V jeho heroickém úsilí jej posilovala naděje na pomoc bratří Čechů. Druhý náš spojenec - Francie neměla již sílu, aby mohla přinášet oběti za své spojence. Všichni Rusko buď zradili nebo opustili. Přímo ze schůze s ruskými generály odešel Vitáček do Odbočky ČNR. Přijal ho opět Prokop Maxa, vyslechl ho a odešel, aby se poradil. Posléze přišel s odpovědí, která charakterizovala mentalitu těch, kteří vedli Odbočku: "České vojsko nevyhýbá se povinnosti vykonávat rozkazy nejvyššího ruského velení; bude-li Kornilov oficielně uznán nejvyšším velitelem, budeme plniti jeho rozkazy." Bylo jasné, co tato odpověď znamenala: Jsme bez páteře a budeme se klanět tomu, kdo bude u moci.

Vitáček chtěl opětně vstoupit do českého vojska. Odkázali ho projednat svou záležitost s profesorem Maxou. Na svou prosbu dostal od něho odpověď: "Tebe my nemůžeme potřebovat, ty jsi pro naše vojsko příliš málo demokratický!" Od prvního dne války, kdy ještě tento, nyní všemocný pán, měl c.k. titul a nevěděl, na čí stranu se dá, Vitáček se svými bratry pracoval a proléval krev za českou samostatnost. Nyní jim byl málo demokratický. Byl novými vládci vyřízen a odstaven jako mnoho jiných poctivých Čechů, jejichž cílem bylo jen osvobození českého národa a ne nějaká chiméra světové revoluce, dirigovaná z Berlína, která měla zachránit Německo před porážkou a zaslouženým trestem.

Generál Kornilov jmenoval velitelem výpravy proti Petrohradu, tj. proti Kerenskému i proti bolševikům, generála Krimova. Ten lehkomyslně přijal Kerenského nabídku k osobnímu vyjednávání. Byl zastřelen v předsíni kabinetu Kerenského revolucionářem Savinkovem. Ten byl později zavražděn bolševiky.

Obdobně vážná situace pro českou armádu se vytvořila při pohybu českých vojsk od Volhy na východ. Profesor Maxa seděl u bolševiků v Moskvě. Ani Němci ani bolševici v něm patrně neviděli svého nepřítele, a proto také ani vlas na hlavě mu nebyl zkřiven; a Maxa důvěry bolševiků nijak nezklamal. Vydal z Moskvy jménem ČNR rozkaz, aby česká vojska vydala bolševikům zbraně. Bylo to šílenství nebo zločin? Vyplnění tohoto rozkazu by znamenalo zničení české armády a donucení, aby přešla k bolševikům. Kdo by chtěl mít za spojence národ, jehož armáda dobrovolně vydala zbraně nepříteli? Vydal Maxa tento rozkaz samovolně, nebo měl spoluviníky? Boje na Sibiři nejlépe prokázaly, že vzetí Petrohradu ve všeobecném chaosu by bylo pro český armádní sbor pouhou hračkou. Češi pak mohli přes Murmaňsk vejít ve spojení s Angličany a s nimi za pomoci Kornilova obnovit východní protiněmeckou frontu.

Obyvatelstvo Kyjeva, živící se poctivou prací, se muselo na Němce dívat jako na spasitele před hordami bolševiků nebo dezertérů. Muži, kteří tvořili tehdejší tzv. ukrajinskou vládu, byli lidé bezvýznamní a drželi se u vlády z milosti Němců. Nesmírné bohatství uhlí a rudy, uložené v donské pánvi na jihu Ruska, by připadlo Německu.

Odmítnutí české pomoci Kornilovi umožnilo bolševické vítězství v Rusku a později Hitlerovi uchvácení moci nad Německem, neboť většina Němců a i druhých Evropanů ho podporovala jen proto, že v něm viděla muže, jenž osvobodí svět od bolševiků. Důsledkem byla druhá světová válka.

Šílený Masarykův příkaz daný Maxovi, aby legie vydaly zbraně bolševikům, byl by zničil československou armádu. Armádu zachránila před zkázou politického vedení ČNR, že přestala naslouchat jejich směrnicím, nařizujícím neutralitu k bolševikům - zrádcům Dohody. Čeljabinský sjezd dokonal vítězství odvahy a rozumu nad zbabělostí a zradou tím, že naše armáda se zmocnila sibiřské magistrály a vznikla nová východní fronta, protibolševická, pod vlivem generála Gajdy a jeho druhů.

Je květen roku 1963. Vitáček, raněn mrtvicí na pravou stranu těla, dožil se 80 roků ve městě Santa Cruz v Kalifornii. JUDr. Vácslav Vondrák, který zemřel asi před rokem v Santiago de Chile, vůdce ruských Čechů a tvůrce České družiny na Rusi, byl ve stálém písemném styku s Vitáčkem, jenž uprchnul z vlasti po únoru 1948. Bylo mu záhadou, kdo se zmocnil po nečekané smrti JUDr. Vondráka jeho archivu. Po jeho smrti se stal jediným svědkem Masarykovy zhoubné činnosti v Rusku, jediným žijícím ve svobodném světě z tvůrců čsl. vojska na Rusi. Napsal zde, v hotelu "Casa del Rey", svůj "Epilog" k "Neznámému vojínu", který se mi dostal do rukou, nezveřejněný tiskem.
Z Čech Vitáček utekl na Karpatskou Rus již na jaře 1939 před gestapem, na svůj lovecký dům zvaný "Vitáčkova Poljana" v okrese Tiačevo na Karpatské Rusi, obsazené tenkrát Maďary a byl tudíž trpěným cizincem. Když Němci přepadli Polsko, Vitáček usoudil, že opět nadešel jeho čas k činům. Vydal se s dalšími dvěma Rusíny k přechodu hranic. Tam narazili na maďarskou vojenskou hlídku, asi 8 mužů. Ve vzniklé přestřelce se jen on dostal do Polska. Připojil se k ustupujícím a již dezorganizovaným polským oddílům. Dali mu pušku s náboji a polskou vojenskou čepici. Na vysvětlování, kdo je, nebylo času! Zbytky nejrůznějších polských pluků byly zatlačeny Němci na Karpatskou Rus, skoro na totéž místo, kde přešel hranice, když se prodíral do Polska. Bylo to v okolí hory Sevoly, na sever od obce Německé Mokré. Tam je maďarské vojsko odzbrojilo a zajalo. Utekl hned první noc ze zajetí do svého loveckého domu na Poljaně, v Karpatech.

Pokus dostat se do čsl. legií za druhé světové války skončil nezdarem. Na francouzském konzulátě v Budapešti žádal, aby mu pomohli dostat se do Jugoslávie. Druhý den byl zatčen, předán vojenskému velitelství a obviněn ze špionáže, protože Maďaři se mohli všechno o Vitáčkovi dozvědět z jeho pobytu na Podkarpatské Rusi. Maďaři mu dali na vybranou: buď maďarský koncentrační tábor nebo návrat do protektorátu Čechy a Morava. Jen díky gentlemanství maďarských důstojníků, kteří ho vyšetřovali, nebyl ani udán ani vydán Němcům, což by mělo stejný důsledek - trest smrti. Byl proto vykázán do protektorátu, pomocí přesídlovací komise do Čech, do svého domova u Klatov. Tam byl 4.5.1940 zatčen gestapem a obviněn ze špionáže a z podezření, že byl v čsl. armádě ve Francii. Jeden z agentů gestapa prohodil: "Copak mne nepoznáváte, pane majore, jsem bývalý štábní strážmistr Hejtmánek, sloužil jsem pod vámi u 14. dragounskýho. Upokojte se, nic se vám nestane, musíte jen k malému výslechu do Klatov." Tento člověk mu ještě několikráte pomohl. Brzy po návratu do rodného zámku v Čestíně byl znovu zatčen a vězněn v samovazbě a vyslýchán. Dne 29.6.1940 bylo rozhodnuto, že půjde do Dachau. Mezi výslechy mu gestapák Lindner řekl, že četl jeho "Neznámého vojína" a že se tudíž těžko kdy dostane z koncentračního tábora, že je nebezpečný pro nacismus. Ale kdyby mu dodal nějaké zajímavé zprávy na své kamarády, zejména na generály Gajdu a Syrového, nebo na bývalé ministry Machníka a Berana, že by si mohl svůj osud značně ulehčit. Zvolil raději smrt v Klatovech zastřelením, nežli v Dachau. Kdyby si chtěl pomoci od Dachau udáváním, byl by tam zajisté skončil. Klatovská podzemní organizace měla ve svých řadách zrádce. Aby si zachránil život, tak udával. Pak mu Němci usekli hlavu jako prvnímu a pak těm, které zradil. V době Heydrichiády, v čase zatýkání a poprav, pro něho přišlo gestapo, ale náhodou byl na Karpatské Rusi, na vyzvání přesídlovací komise k uspořádání svých majetkových záležitostí. Aby měli do počtu, zatkli místo něho školního inspektora, sociálního demokrata, který byl na návštěvě u lesního Lhotáka a zastřelili ho. Vitáček byl gestapem uvězněn asi čtyřikrát, většinou v samovazbě. Tehdy měl štěstí, drželo se ho.

Dlouho se v květnu 1945 z konce války netěšil. V Plzni byl zatčen na udání, že pobuřuje proti čsl. rudé vládě a zavřen do stejného vězení ve středu města, ve kterém byl naposled uvězněn gestapem. V cele spali na podlaze, místo záchodu byla splachovací mísa. Denně džbánek vody k pití a umývání, kousek chleba s kafem z cikorky a v poledne polévka ze sušené cibule. Byl předvolán před vojenský kárný výbor do Písku. Ve výboru byli samí legionáři, předsedou plukovník Vrkoč. Byl osvobozen z nařčení!

Na ministerstvu národní obrany potkal generála Kutlvašera a řekl mu zprávu, že mu bylo doporučeno pro znalost ruštiny dělat spojku mezi štábem sovětského armádního sboru a našimi orgány. Kutlvašr mu řekl do ucha: "Ty ses, Vašku, zbláznil! Určitě tebe zastřelí do týdne, až zjistí tvou minulost a ta stačí na víc než deset zastřelení." Vrátil se do Čestína; a tak definitivně byla ukončena možnost Vitáčka vrátit se k aktivní vojenské službě a získat za léta vyslouženou hodnost plukovníka nebo generála.

Vzhůru do boje proti kolaborantům s komunismem, neboť oni nás oloupili o svobodu, kterou nám vydobyli legionáři, a ne oni! Vzhůru do boje proti jejich dědicům a také kolaborantům, kteří se nemohou prokázat vlastními zásluhami a činy za svobodu národa, ale jen známostmi nebo spoluprací s příživníkem, jenž se po hřbetech čsl. legií a vlastenců dostal na prezidentský stolec. Bylo 19. července 1948, kdy Vitáček přešel hranice do svobodného světa na Západě. Bylo mu tehdy 65 let. Byl stejně stár jako byl Masaryk, když před 32 lety opouštěl Čechy, ale zcela za jiných okolností a za zcela jiným účelem. On jel v mezinárodním vlaku s legálním cestovním pasem, s kapsou plnou peněz a se známostmi a přáteli v celém světě! Masaryk jel za kariérou, která dává moc a peníze. Vsadil na světovou revoluci a vyhrál. Ale jen sám pro sebe. Všechny slovanské národy a asi miliarda lidí se dostaly do komunistického otroctví a on má na tom lví podíl.

Před vánočními svátky roku 1950 odjel Vitáček z Itálie do USA a navázal kontakt se svým přítelem JUDr. Vondrákem, žijícím v Chile. Tento vůdce ruských Čechů věděl hodně o prvním prezidentovi Masarykovi, proč byla zřízena ČNR, pochopil příčiny a smysl jeho glorifikace, kdy zmizeli čestní lidé a místo nich vede lidský rod jen smečka bojovníků za dolar a koryto.

Když vypadla zbraň z ruky, musíme pochopit, že je třeba vzít pero do ruky a psát PRAVDU do posledního dechu, ať se ti druzí alespoň probudí.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Luis Luis | 28. dubna 2013 v 22:08

Diky charakteru ceskeho naroda se kazdy dobry skutek,kazdy poctivy lidsky osud umori kolektivni narodni srackou. Cesi si sve hrdiny nezaslouzi. Slava kazdemu kdo to prokoukl a emigroval. Uz v Bibli je rozdeleni lidstva na narody aktem prokleti. Je potreba jit tam kde ma charakter a prace smysl a kde si vazi kazdeho kdo prilozi ruku k dilu.
Moc peknej clanek. Procpak nevysel v oficialnim ceskem tisku ?

2 Trochu jiny pohled Trochu jiny pohled | 28. dubna 2013 v 23:15

Jsou to poměrně dlouhá a únavná čtení, ale bezpochyby velmi pravdivý popis historických faktů, jak je vidět z pohledu  určitého ucastnika. Jak víme, historie má svůj výklad na základě jednotlivých ucastniku a jejich zobrazení. Ve slovech slavneho detektiva, "10 svědku vám da 11 různých svedectvi“.
Pochybuji, že dnes někdo v ČR chce znát pravdu, nic to na veci nezmeni, nikdo nebude vědět jistou pravdu.
Faktem je, že Masaryk nikdy nedal rozkaz CS legií, aby se vzdali svých zbraní!!! Češi odmítli vzdát své zbraně Rusum dlouho předtím, než Masaryk přišel do Ruska. Když Masaryk přišel mel pouze jednu zprávu, zustante neutralni v ruské občanské válce!
Zpráva byla od W. Wilsona, ktery se obaval, že po tom co USA uznali CNR jako legitimního valecnou stranu a  Americkeho spojence, že jakákoliv akce v Rusku by zatahla USA do konfliktu s Ruskem.
Druhým důvodem bylo to, že bolševici převažují Čechy 5:1 a byly je schopni je smasakrovat dříve, než by dorazili do Vladivostoku. Japonští vojáci převzali poté držení  Vladivostoku a  ((Dalian (Port Arthur) Дальний)), jako jediný nezamrzajici přístav na Pacifiku.
To je jeden z důvodů, proč byl propuštěn generál Kolčak bolševikům spolu s carskym zlatem a následně zastřelen.
Jak jsem řekl,  historie se da vykládat mnoha způsoby, ale ten, kdo má čas si precist biografii W. Wilsona, v knihovně kongresu, dostane úplně jiný obrázek o této době a jeji historii.
Masaryk zřejmě měl své oponenty uvnitř Čechů a Slováků, je skutečnost, že nechtěl rozbít Rakousko-uherskou monarchii, také známý je jeho pokus o vytvoření spolecenstvi Polsko-ČSSR-Jugoslávske říše. Jedna zajímavá vec v pamětech W.Wilsona, že Wilson sám trval na tom, aby Češi privzali Slováky do svého nového statu a Masaryk musel souhlasit finančně podporovat Slovensko, protože nebylo schopné samostatne existence a stalo by se (Failed State) a finančním závazkem  USA jako vitezne mocnosti..
Historické knihy z té doby jsou plné zjevení, které si lze jen těžko představit, ale jsou velmi pravdivé, protože i dnes dávají smysl.

3 jara jara | 29. dubna 2013 v 1:38

cesko je priliz zdrogovano na to aby se nekdo vubec jiz probudil! :-!
Jeste dnes veri cechackove v Sametovou Revoluci, Havla Velikeho, Klause jako chlapecek ktery ukazuje modrinku kde ho donesl za nozicku mamince prece cap, cap!

4 jara jara | 29. dubna 2013 v 3:21

luis ja beru opiaty proti bolesti, je to lepsi nez trpet nesnesitelnyma bolestma. Kdyz veris vc Boha a mas pevnou vuli zadne adikce se bat nemusis, neb jen skutecny zivot a realitu milujes vice nez veskere poblouzneni, jaqko drogatikove a superliberalove klamu....!
nebot chronicka bolest ma velke debitated ucinky, hlavne pri chronickem nedostatku spanku cos je nejvetsi muceni kdy predstavitelne.  Existuje mnoho alternativni medicina. a kde medicina jiz konci, Buh teprve zacinas kdyz mu to povolime!. [1]: :-|

5 jkorcak jkorcak | E-mail | Web | 30. dubna 2013 v 12:03

[3]: Kdo u nás věří v Klause, odkud jste spadl? Pouze úzká sorta lidí, kteří jsou ale zato skalní (zatím se jim to stále ještě vyplácelo) a potom lumpové, gauneři, zloději a nevinní se špinavýma rukama, kteří se navzájem prodávají a kupují ve výnosné promiskuitě a jeho potřebují ke svým kšeftům. TO OSTATNÍ JSOU VŠECHNO POLITICKÉ HRÁTKY A SVINSTVO, SE KTERÝM SE SETKÁTE VŠUDE V EVROPĚ.

Víte, mně se líbí, jak vy víte vždycky všechno nejlíp. Vždyť vy víte dokonce i to, v co prý věříme, a je vám úplně jasné, v co vůbec nevěříme, člověka to až zaskočí, co se o sobě dozví. Na Havlově pohřbu se to hemžilo světovými celebritami a politiky v róbách, o Sametu a Havlovi se vykravují snad všude na světě, jakmile jim k tomu dá příležitost jakékoliv výročí, rejžujou na tom, akorát Češi jsou nasraní a vám působí přímo nepříčetné potěšení, jak je jim to hovno platné. Nevynecháte jedinou příležitost, abyste nám to "vaše naše" bebíčko pofoukali a těšíte se, jak nás naserete ještě víc. Těší vás, že i nevinná a jinak slušná dívka začne být vulgární a sprostá, jak jen se podívá na politika, na lékaře, na soudce, na učitele, na vědce? Že oslepne a oněmí, jak jen si přečte Hedvíčka, od Hedvíčka, bez Hedvíčka, z Hedvíčka a o Hedvíčkovi a jen tak mimochodem také od vás, z vás, o vás, kvůli vám a bez vás? Ó vy se zajisté nedivíte,  ale jste namouduši pohoršen, že mne už také ani číst nebaví, jak je to o současnosti, radši jdu do vlastní ledničky a začínám být neúnosně tlustá. Není cesty, jak to svinstvo vyblejt ven. No dobrá, jestli vám jde jenom o tohle - vy také nejste žádný pegas.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama