Benešova bolševizace

30. května 2013 v 15:08 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Už v r. 1934 se podařilo ministru zahraničí PhDr. Benešovi, aby byl Sovětský svaz přijat do Společnosti národů, když měl zrovna předsednictví Společnosti národů, na Valném shromáždění národů v Ženevě.

V r. 1935 se v ČSR uskutečnil zájezd československých novinářů do SSSR. Účastnil se ho také Jan Werich a Hubert Ripka, v Londýně horlivý válečný propagátor Benešovy politické orientace na Sovětský svaz a Stalina. Vzniká Společnost se Sovětským svazem. Už v r. 1938 dochází Beneš k "lidové demokracii", která žádá totéž co marxismus: omezení osobní svobody ve prospěch státní kolektivní moci na cestě k beztřídní společnosti. Už necítil žádných překážek k plné spolupráci s bolševickým Ruskem, vytrvale a systematicky z politiky odstraňoval ty, kteří se mu pletli do "díla". Nedotklo se ho vyvolání sovětsko-finské války 30. listopadu 1939, ani vyloučení Sovětů ze Společnosti národů 14. prosince 1939. Nedotklo se ho zrušení čs. vyslanectví v Moskvě, které sovětská vláda oznámila Fierlingerovi 15. prosince 1939, zbourání Zborovské mohyly v Cecové na Ukrajině, uznání Slovenského státu Sovětským svazem, pakt Stalina s Hitlerem, dělení Polska, Katyň.

Výsledkem Benešova a Šrámkova jednání v Kremlu v prosinci 1943 byla smlouva o "bratrské" spolupráci na 20 let. Nebyla výplodem jednostranného diktátu, nýbrž oboustranné dobrovolné dohody, kterou Beneš pokládal za úspěch své politiky v rámci "lidové demokracie", která byla součástí jeho plánu vlády nad národem Čechů a Slováků. Lidová demokracie plně vyhovovala komunistům. Naše první domácí vláda po skončení 2. světové války tudíž musela být vládou národní fronty a v této dojemné názorové souhře v Londýně za války se všichni členové vlády vrhli do pilné přípravy bolševizace Československa po výhře nad odpůrci Benešova intrikánství. Dojemně také působilo, že v československé londýnské emigraci se nikdo nechtěl hlásit k pravici, lidovci pod Šrámkem hlásali, že jejich program křesťanského solidarismu je ve své podstatě socialistickým programem.

Od svého příjezdu v prosinci 1943 z Moskvy Beneš nepřestal usilovat o rozdmýchání povstání na půdě bývalého Československa. O tom svědčily jeho rozhlasové projevy z Londýna, které stále častěji volaly po boji a krvi. Posluchači BBC byli zmateni touto náhlou změnou názorů "velkého" muže, jenž se té krve tolik bál v září 1938, kdy za ním stál jako jeden muž po zuby ozbrojený národ v Mnichovské krizi. Čím měl dnes bojovat, když mu byla odebrána výzbroj a výstroj pro 42 divizí, kterou musel dát Hitlerovi v rámci Benešem podepsaného Mnichovského diktátu, kdy četníkům a policistům bylo dovoleno nosit jen revolvery a nic víc, kdy už v r. 1942 v prostoru okresů benešovského, sedlčanského a jílovského byli vyhnáni obyvatelé a zřízen obrovský SS-Truppen Übungsplatz Böhmen. Odsoudil dr. Háchu a jeho vládu a žádal krev. Takto mluvil po svém příjezdu z Moskvy ve Státní radě dne 3. února 1944:

"Špatně bychom tudíž posuzovali u nás poměry, kdybychom neviděli, že právě tato situace v souvislosti s přicházející druhou frontou a blížící se Rudou armádou k našim hranicím, vytváří psychologicky, politicky a mravně všechny podmínky a všechny předpoklady pro to, aby duchovní i fysická resistence našeho lidu dosud všeobecnými poměry a příliš velkou vzdáleností spojeneckých front brzděná, se neobrátila nakonec ve všeobecné, rozhodné, nekompromisní a bojovné, účinné povstání proti utlačovatelům, ve stejných formách, v jakých se vyvíjí nyní v Jugoslávii a v Polsku, ve Francii a v Norsku, k němuž i u nás dojde a dojít musí. A už tímto svým projevem náš lid na našem území k němu rozhodně vyzývám. Jsou tudíž už plně dány předpoklady pro sjednocený a všeobecný boj ve formě veliké lidové revoluční vojny na celém československém území. Náš domácí boj o převrat v této válce bude a musí být revolučně a vojensky organizovaný a násilný a bude a musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný."

Tak došlo ke slovenskému povstání, které však neuzrálo ve všeobecný lidový převrat, kterého si Beneš přál: "Válka bude v poslední fázi všeobecnou lidovou vojnou, tak bude všeobecně proveden náš veliký lidový převrat podle přesného našeho plánu po celé republice všemi lidovými vrstvami společně a celým národem a vším dnes utlačovaným a zotročeným lidem českým, slovenským a karpatoruským. Náš úkol je, aby to byl všenárodně připravený lidový převrat."

Konečně 5. května 1945 začala téct i v Praze krev. Pražský rozhlas volal o pomoc česky, rusky, anglicky a francouzsky. První zasáhla Vlasova armáda a krev přestala téct. Ale ozvala se košická vláda, neboť plán "krvavého a nelítostného konce" byl narušen. Proto pražský rozhlas po dvou dnech oznámil, že Národní rada nemá nic společného s armádou generála Vlasova, že tato armáda bojuje na svou vlastní pěst. Sotva se Vlasovci stáhli z pouličních bojů, hra pokračovala a krev opět zbytečně tekla. Bylo tu ještě jedno nebezpečí - Pattonova armáda u Plzně. Ale i to se podařilo košické vládě, připravující opravdový krvavý a nelítostný revoluční převrat, překonat. V ranních hodinách 9. května 1945 armáda maršála Koněva "osvobodila" Prahu, kdy již bylo dávno po skončení 2. světové války. Pod záštitou Rudé armády se ujaly nad Prahou vlády sověty, jejichž volný překlad do českého jazyka zněl: národní výbory. Jejich prvním aktem byly masové perzekuce. První obětí se stali členové revolučního výboru, který ještě v posledním okamžiku se snažil odvrátit novou tragédii od československého lidu vyhlášením Československé republiky, nezávislé na rozhodnutích a závazcích loutkové vlády z Košic. Dne 11. května přiletěla košická vláda do Prahy.

Zřízením národních výborů byl signál k bolševizaci země: Na nic nečekejte, ničeho se nebojte Revoluční gardy, vaše je právo, vaše je moc, máte právo zatýkat, soudit lidovými soudy, trestat, konfiskovat majetek i čest. Takový je zákon bolševické revoluce. A tak se začalo rabovat, především v pohraničí, neboť dle nových vládců: při budování nového života v osvobozené vlasti nemůže být místa pro zrádce a kolaboranty. Tyto národní výbory byly instalovány oddíly Rudé armády, která okupovala většinu republiky, a sekretariáty komunistické strany. Nebyly nikým voleny! Později, když se jim podařilo svou moc upevnit, aranžovaly veřejné schůze, na nichž daly potvrdit svou moc nikým nesčítanou aklamací. Avšak ani této komedie nebylo zapotřebí, neboť rozpoutaly zuřivý boj za očistu národa. Osobní msta, touha po cizím majetku, závist byly vodítkem k zatčení a k zavedení národních správ. Revoluční drancování nemělo konce a neznalo hranic.
Při národních výborech po 2. světové válce byly ustaveny vyšetřovací komise, které připravovaly materiál pro lidové soudy, bezpečnostní referenti pak jako velitelé policie zatýkali.

Na pomoc národním výborům bylo po válce organizováno udavačství. Podle retribučního dekretu bylo udavačství gestapu trestné, kdežto udavačství vyšetřujícím komisím bylo prohlášeno za věc národní cti. Udavačství se po "osvobození" Rudou armádou stalo výnosným kořistnickým obchodem. Dne 10. června 1947 mluvil bratr prezidenta Beneše, sociálně demokratický poslanec Vojta Beneš, o "lidských parazitech", kteří si z udavačství vytvořili byznys: "Tito podlí lidé žijí z lidského neštěstí. V ministerstvu školství známý vlivný úředník jednoho dne s několika kamarády vyhnal bez jakéhokoliv oprávnění na 40 svých kolegů z úřadu. Jednoho z nich vsadil do kriminálu na Pankrác a ostatní zbavil chleba, cti a všeho, co s tím souvisí. A přece tento úředník nebyl čistý jako lilie. V zemské školní radě je jiný úředník. Četl jsem jeho studii o tom, že na čs. středních školách musí vládnout duch nacismu. Já tu studii měl v rukách a odevzdal jsem ji na správné místo. A vidíte, tento vysoký úředník byl povýšen ještě výše." Potom Vojta Beneš odjel do USA a už se nevrátil zpět do republiky, bolševizované národními výbory, kde vládl duch Národní fronty.

Vzpomínky opata Břevnovského kláštera Anastáze Opaska z knížky "Dvanáct zastavení" na tuto dobu: "Do našeho bývalého pivovaru vystěhovali jako do internace jakýsi starobinec; byli to němečtí stařečci a stařenky, kteří umírali neuvěřitelně rychle. Umírali jako mouchy, protože neměli dostatečné ošetření. Leželi ve velkém sále, nad nímž vládl zase někdo z břevnovského národního výboru, který drželi v rukou komunisti. Na smrt je připravoval náš kněz, pokud byli věřící. Protože většina Čechů, kteří je hlídali, nerozeznávala mezi cizími jazyky, tak kdo nemluvil česky, byl pro ně Němec. Zemřeli mezi nimi i jiní cizinci, například Švédové, kteří náhodou v tom starobinci koncem války byli. Ti zemřelí byli pak po léta hledáni také na našem hřbitově. Bylo z toho strašné ostudy, a to nejen v Břevnově. Na hřbitově jsme nacházeli některé ráno deset i více mrtvol přehozených přes zeď - zemřelých nebo i ubitých či zastřelených na strahovském stadionu. Utlučené nebo prostě zastřelené Němce jsme nacházeli i v poli přes silnici."

Prvním poválečným ministrem spravedlnosti byl socialista JUDr. Jaroslav Stránský, tentýž Stránský, který jako poslanec v r. 1919 se spolupodílel na osvobození 40 českých bolševiků, jež poslal ze sběrného tábora ve Zvědočce u Irkutska generál M.R. Štefánik na "soud národa" jako vlastizrádce. V Praze byli ihned propuštěni na svobodu. Z Vodičky se tak stal poslanec za KSČ. Už tehdy nebyla spravedlnost a ze šíření bolševismu pak vznikla Liga proti bolševismu. Za členství v této Lize se po květnu 1945 odsuzovalo do vězení lidově demokratického, mnohdy horšího jak za nacistů. Tlačili na to Židé po válce. Tak byl pronásledován Václav Talich pro členství v "Lize proti bolševismu" a nesměl být zaměstnán v České filharmonii jako její dirigent, protože shlédl masakr NKVD v Katyni, kam byli dopraveni čeští intelektuálové na Goebbelsův příkaz. Dodnes není Kreml schopen se dostatečně vyzpovídat Polákům, i ze Sikorského smrti, se kterým za války v Londýně Beneš přerušil spolupráci, protože uvěřil Stalinovi. Za 10 let od Mnichova nás Beneš dovedl k nové totalitě - rudé! ThDr. Anastáz Opasek, šedesátý opat benediktinského opatství břevnovského, byl v září 1947 zatčen, odsouzen a v roce 1960 na amnestii prezidenta Novotného propuštěn. V r. 1968 odešel z vlasti a v r. 1990 se navrátil z bavorského Rohru do Prahy. Jeho "Dvanáct zastavení" stojí za přečtení.

Sotva skončily lidové soudy soudit podle velkého retribučního dekretu, začala nová vlna procesů podle malého dekretu (o národní cti). Jen ve Velké Praze bylo už tehdy připraveno 23 tisíc takových případů a lidových mimořádných soudů bylo v českých zemích celkem 24. Těmito rozsudky dle velkého retribučního dekretu získala lidově demokratická Československá republika přes 20 tisíc otroků na laciné galejnické práce a počítáme-li asi 10 let na doživotně odsouzené, pak to činilo 214 tisíc let. Cílem celé té Benešovy lidově demokratické revoluce nebylo nic jiného, než mravně rozvrátit národ a vydat ho do rukou komunistů.


 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 zitra 60 let od povstani v Plzni 1953 zitra 60 let od povstani v Plzni 1953 | 30. května 2013 v 18:41 | Reagovat

Zitra bude 60. vyroci zacatku prvniho proti-rezimniho povstani v celem zasranem Ostblocku. Vstupte do google query   1953 Pilsen  a nebo rovnou do  Wiki. V zasrane DDR = NDR bylo povstani az zhruba jedny mesicky po tom anti-KSCistickem anti-Zapotondofskem povstani. Jiz Comenius aka Komensky co byl machr na zensky radil :
Lide povstan, a bude ti dano, kdyz ne fcera, tak mozna ze jiz zitra rano.

2 zitra 60 let od povstani v Plzni 1953 zitra 60 let od povstani v Plzni 1953 | 30. května 2013 v 18:45 | Reagovat

Vstanou novi pofstalci z kavalcu ?

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama