Srpen 2013

Nazor ceske zeny na Facebooku

31. srpna 2013 v 18:35 | Ross Hedvicek |  Clanky vulgarni a sproste

Ano, kazdy ma pravo na svuj nazor. Tedy i ja, ne? Ja si myslim, ze ta osoba obavajici se, ze americky vojak pujde zabijet tisice deti je nesvepravna mentalne bezprizorna komunisticka pica jako byla Jirina Svorcova a Marie Kabrhelova.

To je jen muj nazor. Jiste, ze mi vsichni svatouskovsky budete nadavat a kazat, jak jsem vulgarni. Ale takovehle KRAVE nereknete nic, ze vy pokrytci?

Moje deti...

30. srpna 2013 v 19:56 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Jak si mozna pozorni ctenari mych pameti vzpomenou, ani za mlada jsem nebyl zadne orezavatko. A me deti nepochybne maji me geny a sly v mych slepejich uz od mala. Minuly tyden jsem uklizel v garazi a nasel jsem tam gym bag plny karatistickych rukavic, prileb a podobneho naradi. A tak jsem si vzpomel na tyhle snimky. Na snimku dole je muj syn ve veku 12 let, byl jeste docela maly i kdyz nasi tradicni rodinne vysky 2 metry taky eventualne dosahl, ale uz soutezil (uspesne) na full-contact turnajich v karate. Nakonec v tom soutezil pres 8 let ( vyrostl podstatne) a i barva pasu se mu podstatne zmenila.


Zde je zachycen pri souboji - melo to ctyri rozhodci, v kazdem rohu jeden.

A tady je moje dcera, tehdy jedenactileta, ktera pochopitelne nemohla zustat pozadu v cemkoliv, co jeji bratr delal.

Co se stalo skutecne 25.11.1977 na cele c.27

30. srpna 2013 v 19:17 | Milan Janca |  Clanky jinych autoru
Co se stalo skutecne 25.11.1977 na cele c.27 v Zostrene izolaci ve veznici Valdice

Kolem druhe hodiny odpoledni zarachotily v tezkych ocelovych dverich cely c.27, kde jsem si odpykaval trest ani nevim za co, klice. Ve dverich se objevil dobre ziveny komunisticky gestapak,"referent rezimu" ppor.Vlastimil Michalek. Vstoupil kousek za dvere a zapocal odemykat jeste masivni katr. (Zada mu zajistoval bachar npor. Jan Kanka). Teprve za timto katrem jsem "bydlel" ja, ve svych ca. trech metrech ctverecnich. Pri sve vysce 186 cm jsem tehdy nevazil vic nez 54 kg. Byl jsem tedy snadne sousto pro tohoto znameho mlatice. (Kanka me nikdy neuhodil).

Bachar Michalek me uz pred timto incidentem fyzicky napadl vicekrat. I pred jinymi vezni mne na chodbach (spoutanemu) podrazel nohy, kopaval me pravidelne spicatou polobotkou do kostrce, nasledky mam z toho dodnes. Dnes, 25.listopadu 1977, me prisel jen tak postrikat slznym plynem, dokopat a maznout obuskem po povinne vyholene hlave takovou silou, ze jsem upadl na zem. Za chvili jsem zacal zvracet. Pri tomto utoku mi tykal a nadaval. Jako duvod tohoto zasahu si vymyslel, ze jsem mu odmitl "podat hlaseni"! (Zadne "hlaseni" jsem zezasady komunistum nepodaval). Do gestapaku jsem mu vynadal az po tom jeho neuveritelnem, brutalnim a perverznim vypadu. Npor.Kanka mu jen rekl: vyser se na neho.

V priloze je vypoved bachare Jana Kanky. Zbabelce, ktery sice asi nikdy nikoho nemlatil, ale take nikdy nic proti mlaceni bezbrannych veznu neudelal a mlaticum, v pripade potreby, kryl zada.

Milan Janca, Mnichov


Moron

30. srpna 2013 v 15:29 Clanky jinych autoru










---

Zatisi s limonadou...

24. srpna 2013 v 19:36 Clanky osvetove
The darkest places in hell are reserved for those who maintain their neutrality in times of moral crisis.


O národní hrdosti

23. srpna 2013 v 16:39 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Za rakouského mocnářství tvořili Češi hrdé plémě Slovanů a nestyděli se za ně, dokonce se k němu hlásili šlechtici a měšťané, i když jim český jazyk působil vyjadřovací obtíže. Tehdy jsme byli opravdu chudí, utlačovaní nešťastnou národnostní politikou habsburského trůnu vůči Čechům, vysmíváni germánským šovinismem, ale přes to všechno jsme byli hrdi, že jsme Čechy. Byli jsme chudí materiálně, ale ne duchovně. Palackého slova "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm" se nesla národem. Hudební génius Smetana zhudebnil "Má Vlast" na věčnost.

Dnes, bez dozorce KSČ a velkého bratra od Východu zbaveni, máme možnost zase být tím, čím jsme bývali v historii. V cizině raději mnozí mluví lámanou němčinou, nežli by prozradili svůj rodný původ a svou vlast. Bojí se, aby nebyli počítáni mezi ty národnosti, které v zahraničních samoobsluhách kradou. Potkám-li u nás Němce, dává okatě najevo svým hlasem, že jím je a bude, často až příliš vyzývavě. Velký Angličan vás projede od hlavy až k patě, než se rozhodne, aby k vám pojal jakousi náklonnost uznat vás za rovnocenného cizince. Pokud ano, je z něho velmi příjemný partner v dialogu. Vážím si rodilých Angličanů, protože jako západní Němci mají vlastnost nekrást. Tato vlastnost byla u nás nahlodávána už po takzvaném osvobození Rudou armádou, aby za komunismu "co je tvoje, to je moje", bylo rozšířeno v majetku nás všech - v národních podnicích "kdo nekrade alespoň hodinu, okrádá svou rodinu". O Američanech vím své, poznal jsem je v Českém ráji, když jsem tam pracoval jako důchodce; jsou hrdí na svou vlast, až to někdy hraničí s nafoukaností. Poznal jsem i Estonce v Českém ráji - v Prachovských skalách. S nimi se nejčastěji dorozumíte angličtinou. Dávají najevo, až nápadně, že ruština je pro ně jazykem diktátora a tak jsem neměl šanci ani němčinou se dorozumět. Pravděpodobně to vše je důsledek utlačovatelů, jimiž byli jak Rusové tak i Němci. Počítám je mezi národy s disciplinou, jak se chovali v Českém ráji.

Jaký vzor mohou dát mladé generaci Čechů k pěstování národní hrdosti představitelé tohoto státu? Kdo lže a podvádí a ještě k tomu krade ze společného koláče, od takových lidí nečekejme národní hrdost. Dávat prezidentskou amnestii jako to provedl Václav Klaus k 1. lednu 2013 zlodějům a příživníkům, ničemům a zločincům, je ukázkou, na jakých základech je budována budoucnost tohoto národa. Tomu se říká míra jednoho metru? Nevěřím, že národní hrdost je v národě potlačována odpouštěním a láskou k vandalům, zločincům, velkopodvodníkům. Příčinou je zavržení mravního kodexu křesťanů v rámci postupující globalizace pod standartou "Bez Boha a Krista." To už tady bylo!

Národní hrdost to také znamená úctu k odkazu předků a lásku k rodnému domu, v němž jsem se narodil, k rodné hroudě, ke gruntu. Celé generace žily na gruntech, ze kterých byly násilně vyháněny již od tzv. osvobození 1945 generací bezbožníků, kterým nebylo nic svaté. Sedláci, kteří bránili půdu a statky před kolektivizací, bránili ten nejvlastnější základ kdysi hrdého národa. Rodiče nikdy nespojovali pracovité hospodáře s nacistickými zločinci po válce. Neházejme je do jednoho pytle a držme se Božího příkazu "Co nechceš činit sobě, nečiň druhému!"

Ať se dívám na československý stát z jakékoliv strany, všude vidím míru dvojího metru, která vyústila k zániku Československa. Můj dědeček říkával, že ze všech režimů, které prožil, byl nejmoudřejsí ten rakouský, nežli přišla světová vojna. Nebyla nezaměstnanost, pracovat se muselo, nelenošit, nekrást, podle hesla "S poctivostí nejdále dojdeš!" byla v lidech národní hrdost.

Nacistické zločiny byly odsouzeny a svět je neustále s nimi seznamován. Dnes se používají jako strašák v poli. Je to snaha o manipulaci myšlení veřejnosti, když vidím nepotrestané zločiny a zločince komunismu u nás. Už za prezidenta Masaryka se republika stala rejdištěm podvratných elementů "Schwarze Front". O tom se dodnes mlčí. Nepotrestané zločiny stále volají po PRAVDĚ a kompetentní místa státní správy zarytě mlčí. Jak si má mladá generace v Augiášově chlívu pěstovat národní hrdost? Musí nežít s voly v tomto chlívu, distancovat se od nich a dávat to najevo, že k nim nepatří, vyhledávat osamocené jedince, kteří říkají a píší pravdu. Kdo lže, pozná se po nesplněných slibech.

Prezident dr. Emil Hácha byl českému národu vydáván za symbol zrady a kolaborace s nacisty. Kdo nezná historická fakta a nebo neměl odvahu pozvednout hlas proti komunistickému pojetí kolaborace s nacisty, nemůže pochopit velikost ducha těch, kteří pro národní hrdost k trikoloře byli po válce popraveni a do dnešních dnů se nedočkali posmrtné nápravy z Pražského hradu k 28. říjnu 1918. Solidarita skutečných pravičáků je podmínkou k dosažení úspěchu nad lží. To je smysl pro pořádek a spravedlnost ve státě, kde neexistuje po desítky let pojem čest, národní hrdost, pravdomluvnost u prezidenta a státních orgánů.

Jsme chudší jak po třicetileté válce, na Bílé hoře začaté. Přírodní zdroje uranu rozdány zadarmo velké zemi povalečů a lenochů pod rudou standartou. Nic se však nesvedlo na neschopnost vůdců českého národa. Sovětský svaz nedělal nikdy nic zadarmo.

Osvobození v květnu 1945 náš národ přišlo draho. Že Velká Británie uzavřela za války spojenectví se Sovětským svazem se dá omluvit. Není však omluvitelné, že primas anglikánské církve, arcibiskup canterburský, vyslovil ve svém projevu za války zbožné přání pomoci sovětskému komunismu v boji s nacismem. Není též omluvitelné paktování katolického kněze Mons. Jana Šrámka u Stalina v Kremlu, když jel v prosinci 1943 z Londýna do Moskvy jako předseda exilové vlády společně s dr. Benešem podepsat "bratrskou" smlouvu na 20 let, přestože papežská encyklika "Proti komunismu" zakázala katolíkům paktování s komunisty za cenu exkomunikace. Nikým nezvolená exilová vláda v Londýně natropila českému národu tolik ohavností na duchu, že dodnes v tom jsme jako národ namočeni po krk v parlamentní demokracii a nedovedeme se zbavit Benešových poválečných dekretů, vyjadřujících mstu vítěze nad poraženým. Z toho nemohu mít v těle národní hrdost jako Čech. Méně problémů by bylo po válce s Němci v pohraničí nežli s Cikány!

Vždycky, když politici dělají protinárodní politiku, tak na ni doplácejí prostí čeští lidi s ctnostmi a národní hrdost se vytrácí z českého národa, vládnou nectnosti, roste kriminalita a zločiny, ale i apatie k problémům dneška, lidé se uzavírají do ulity a myslí si, že se tak vyhnou problémům doby, opovrhujíce národní hrdostí.

Rodné lány postiženy kolektivizací

23. srpna 2013 v 16:37 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Hodnota národa se měří jeho vztahem ke statku předků, ke gruntu, k zemi a k půdě. Umírající lesy kyselým deštěm a popílkem, zakázaná pásma s ostnatým drátem, satanská ideologie, která vychovávala poddajné otroky ve jménu socializace. Sedláci, kteří bránili své statky a půdu před kolektivizací, bránili ten nejvlastnější základ kdysi hrdého národa. Soukromým rolníkům se určily nesplnitelné dodávky masa, vajec, obilí, často dostali výměnou pozemky horší bonity půdy, zarostlé plevelem a nevyhnojené.

Tak byl sedlák Josef Karel pro "sabotování dodávek" potrestán devíti měsíci vězení. V "Jičínském kombajnu", časopisu, který vydávala rada ONV Jičín, byl v padesátých letech uveřejněn článek pod nadpisem "Kulak Karel ze Hřmenína byl potrestán". V roce 1958 stanul opět před soudem, tentokráte krajským v Hradci Králové a opět odsouzen pro neplnění dodávek. S jeho dcerou jsem se setkal po roce 1989, pracovala jako poštovní doručovatelka. Komunistický režim jí zakázal studium na střední škole. Chtěla studovat zdravotní školu.

Podobný proces na Jičínsku jako byl se sedlákem Josefem Karlem, se konal se sedlákem Josefem Pažoutem z Bystřice u Libáně po první vlně kolektivizace (proběhla v r. 1953). Sedlák Pažout vlastnil celkem 21 ha, z toho 19 ha orné půdy. V srpnu 1954 nalezl leták, který dal přečíst svým dvěma dcerám. Syn Josef měl tehdy jen 13 roků. Za to byl odsouzen "pro pobuřování". Tehdy byl v Jičínském soudu okresním prokurátorem Lev Bloch. Bylo mu 34 let. Byl to původně dělník z Ostravy. V roce 1945 vstoupil do KSČ a v roce 1949 absolvoval "dělnickou fakultu práv", což byl ve skutečnosti 9 měsíců trvající kurz pro pracující kádry KSČ v tomto státě. V Jičíně chtěl napodobit prokurátora Urválka, známého z monstrprocesu s dr. Miladou Horákovou. A tak soud se konal v místní hospodě v Bystřici, za přítomnosti předsedy JZD Bystřice Kučery, aby se dala vážnost procesu s "nepřítelem" kolektivizace. Proces probíhal v době žní, to však prokurátorovi Blochovi nevadilo, že přednost by měly mít žně a sklizeň obilí. Navrátil se z vězení až příští rok. V srpnu 1953 prezident Zápotocký prohlásil, že nikdo není nucen být v JZD.

Prokurátorovi Blochovi říkali na jeho pracovišti kolegové žoviálně Leo. Jenže zjevila se pravda o Božích mlýnech a v srpnu 1955 StB v Jičíně našla "závady" v jeho činnosti neslučitelné se zastáváním funkce okresního prokurátora a Bloch se zastřelil. To však bylo tajemstvím, proč spáchal sebevraždu. On totiž Leo byl pedofil a způsobil těžkou újmu na zdraví jednomu mladíkovi, který musel být chirurgicky ošetřen a odtud to nahlásil výš. Znal jsem Blocha a jeho oběť zvrhlosti.

Setkání Václava Bureše s Jezuitou v Kartouzích

23. srpna 2013 v 16:35 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Páter Čevela pocházel z Moravy a byl to Jezuita přesvědčením, že šířením Boží pravdy Písmem Svatým se trpí nejvíce. Ti z katolických kněží, kteří studovali před rokem 1938 v Římě teologii, hodnotili Duceho režim v Itálii kladně. Zednáři v rámci rozkladu křesťanství infiltrovali nejprve katolické Španělsko rozšiřováním porna a po něm Itálii. Proto byla v Itálii velkou fašistickou radou na čele s Mussolinim zavedena mravnostní policie. Koho chytila při rozšiřování porna mezi mládeží, tak ho zmlátila k nepoznání. Kněží, kteří proti těmto zákrokům protestovali, dostali napomenutí, že jinak budou zbaveni výchovy mládeže pro souhlas s mravní devastací mládeže. Tam fašisti neznali pardon. Tehdy se říkalo v Itálii za Mussoliniho: "Morto morale - morto popolo!" Něco na tom je pravdivé.

Hitler a Mussolini dobře věděli, oč šlo ve španělské občanské válce a šli na pomoc Španělsku, neboť komunisti celého světa, včetně českých a dvaceti tisíců sovětských interbrigadistů, loupících chrámy a vraždící kněze a věřící, chtěli vztyčit rudý prapor na Gibraltaru a vyhlásit světovou revoluci. Kdo by tuto masu dvaceti milionové armády z Ruska, kdyby se dala do pohybu, zastavil a kde? Proto fedrovali Hitlera ještě před volbami, v červenci 1932 snížili Německu poplatky za prohranou válku na pouhé tři miliardy rýnských marek ve zlatě, splatných do 30 roků. Podepsal to i ministr zahraničí Beneš, podřízený v zednářské lóži ministerskému předsedovi Francie Eduardu Herriotovi, radikálnímu socialistovi, jenž předsedal této konferenci ve Švýcarsku. Vždyť museli vědět, že za půl roku jsou volby v Německu a Hitler je vyhraje.

Páter Čavela za války nebyl zticha a hlásal Boží slovo plně a nezkráceně. Tak ho zavřeli už v roce 1945 a já jsem se s ním setkal v Kartouzích. Chválil Mussoliniho režim předválečný, jak změnil na jihu Itálie krajinu bažin plných komárů a šířících malárii na úrodná pole, dal v době nezaměstnanosti v Evropě lidem práci, na rozdíl od Stalinova rudého režimu s hladomory, koncentračními tábory a bořením Kristových chrámů v rámci diktatury proletariátu, potraty a rozvody. Chválil Mussoliniho, že zakázal rozvody manželů a zrušil otroctví v Habeši po dobytí a zavedl tam systém zavlažovacích kanálů na zúrodnění půdy, aby zlepšil zaostalost Habeše vlivem vlády něgušů (habešských císařů), kteří ji vysávali. Za italské okupace Habeše tam Mussoliniho režim udělal pro Habešany více nežli tři generace něgušů.

Hrdina Ivan Sucharda

23. srpna 2013 v 16:32 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
V létě, v sedmdesátých letech minulého století, pořádala organizace Protifašistických bojovníků pro své členy a rodinné příslušníky týdenní autobusový zájezd "Po stopách bojů Svobodovy armády" na Slovensko. Vzali mě do počtu. Poznal jsem zde hrdiny 2. světové války, kteří bojovali u Tobruku, ale i na Dukle, vězně z koncentračního tábora Osvětimi, který ho přežil zásluhou Němky a znal temnou minulost ředitele OÚNZ Jičín MUDr. Otto Roubíčka, také vězněného v Osvětimi. Jmenoval se pan Krchov a bydlel v nedaleké obci Veliš u Jičína. Spřátelil jsem se s ním důvěrně.

V paměti mi utkvělo vyprávění pana Suchardy z těchto bojů, zejména pak v okolí Strečna, kterých se on účastnil ve Svobodově armádě a které byly tak úporné, že místy dosahovala výše padlých vojáků na 2 metry, jaký to byl zuřivý boj o pozice. Také vyprávěl o ukrutnostech, které se zde odehrávaly na zajatcích, jimž Němci stahovali zaživa kůži z těla nebo autogenem uřezali končetiny a ještě živá těla házeli do Váhu, který byl krví zabarven do červena.

Pan Ivan Sucharda z Jičína se nedožil listopadových událostí roku 1989, ale jeho manželka ano. Když jsem od roku 1990 pracoval ve "Sdružení politicky pronásledovaných občanů na okrese Jičín" a v komunální politice jako poslanec v oblasti školství, účastnil jsem se též srazů pronásledovaných učitelů z doby komunistické totality, které se konaly jednou za čtvrt roku, vždy v sobotu dopoledne, na Ministerstvu školství v Praze, pod patronací ministra školství dr. Vopěnky. Tam jsem blíže poznal manželku pana Ivana Suchardy, Marii Suchardovou, která za totality nesměla jako kvalifikovaná učitelka vyučovat. Byla to hluboce věřící katolička. Slovo dalo slovo a jednou mi začala vyprávět tajemství svého zesnulého manžela, hrdiny 2. světové války, které jí odhalil těsně před svou smrtí, jaký měl doposledka strach z KGB a deportace do SSSR.

Pan Ivan Sucharda byl Rusín a před vypuknutím 2. světové války žil na Podkarpatské Rusi. Když pak Podkarpatská Rus byla po bojích přičleněna k Maďarsku, rozhodl se emigrovat do Sovětského svazu. Jaké překvapení, když místo "radostných zítřků v rudém ráji", jak o nich psali čeští vrtichvostové a tajtrdlíci kolem Wericha s Voskovcem, byl deportován jako špion na souostroví GULAG, jak o tom píše Solženicin. Dostal se na Kolymu, porážet stromy sekerou. Až teprve když se zakládala v Sovětském svazu československá brigáda, bylo mu umožněno přihlásit se do ní. Jako opravdový vlastenec chtěl bojovat za svobodu Československa se zbraní v ruce. Neměl ani toto naplnění tužeb snadné. Nechtěli ho vzít do československé brigády, protože byl vychrtlý, vážil kolem 35 kg, jak byl zdecimován z Gulagu. Prosil samotného plukovníka Svobodu, aby byl přijat. Teprve Svobodovo rozhodnutí zvrátilo tento verdikt a byl přijat do armády.

Prodělal tuhé boje, byl několikrát raněn! Po bojích u Strečna nechala NKVD nastoupit zbylé československé vojáky z Gulagu a důstojník NKVD jim řekl: "Jste pakáž, která přežila. Ale my o vás víme; jakmile budete povídat, kde jste byli a jak jste se tam měli, tak si pro vás přijdem!" Po roce 1948 byl vyloučen z čsl. armády, až do důchodu pracoval jako dělník v n.p. Agrostroj Jičín, on, hrdina z 2. světové války. Když pak přišel 21. srpen 1968, Ivan Sucharda žil v úzkostech, kdy si pro něho přijdou, zatknout ho a deportovat do "země radostných zítřků".

Po Havlově taškařici se 17. listopadem se na tohoto hrdinu v Jičíně zapomnělo.

KSČ byla založena k rozkladu národa v roce 1918

23. srpna 2013 v 16:30 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Největší odborová ústředna v Československu bylo "Odborové sdružení československé". To vydalo 23. září 1920 prohlášení, ve kterém jasně prohlašuje: "Chceme pracovat ve státě k hospodářské konsolidaci a k finanční rovnováze." Bylo to v době, kdy III. internacionála vydala instrukce k zakládání vlastních komunistických odborů. Došlo k tomu až roku 1922, po marných komunistických pokusech rozložit "Odborové sdružení československé", jako sociálně demokratickou stranu, zevnitř.

Založením "Mezinárodního všeodborového svazu" se komunisti zmocnili většího přítoku peněz pro své bolševické rejdy revoluce a také větší kontroly nad dělnictvem. Tím získali větší možnost pro vedení politických stávek a demonstrací, které měly za účinek "rušit buržoazní klid". Typickým příkladem bylo 25. února 1925 uspořádání tábora lidu pod heslem "Boj proti drahotě". Po něm tzv. útočná četa vedla zástup asi dvou tisíc rebelů Prahou na Václavské náměstí, kde dav přepadl policii, do níž bylo stříleno. Výsledek: 38 policistů a 7 civilistů zraněno. Poslanec Josef Haken pak 26. října 1925 křičí v parlamentu: "U nás je dnes předrevoluční situace, jaká byla v Rusku v roce 1917!"

Důsledkem těchto akcí bylo po prohraných stávkách ochuzení o ztracenou mzdu, vystavení posměchu stávkokazů a ztráty v členských řadách. Aby ztráty v pokladně byly nahrazeny, vyhlásila KSČ nový útok na "Odborové sdružení". Dne 23. září 1925 uveřejnilo Rudé právo rezoluci konference KSČ z Ostravy, v níže se pravilo: "Je třeba vytýčit jako hlavní heslo naší činnosti jednotu odborů, která musí zrevolucionovat dělnictvo." Byly zakládány "Rudé svazy", aby rozložily největší československou odborovou ústřednu - Odborové sdružení československé. Jakmila se KSČ zmocnili lidé seskupeni kolem Klementa Gottwalda, jemu se dostalo pro jeho "dělnický" původ podpory komunistické internacionály z Moskvy. Tato skupina pro své mládí a sídlo dostala název "karlínští kluci"; zřídili zvláštní odborové oddělení při politbyru a do jeho čela postavili Jana Švermu. Antonín Zápotocký byl Švermovým oddělením politbyra KSČ dosazen na místo Josefa Haise, jenž byl Švermovým oddělením sesazen. Byla to jediná Zápotockého "odborářská" epizoda, aby byl v r. 1945 postaven Národní frontou do čela jednotných odborů.

Vzpoura komunistických odborářů proti diktátu politbyra KSČ rozdmýchala boj uvnitř KSČ. Skupina komunistických literátů "Devětsil" (Olbracht, Nezval, Vančura, Mahen, S.K. Neumann) byla proti Gottwaldovskému vedení. Vítězslav nezval nechtěl jít na základní vojenskou službu. Proto požádal spisovatele MUDr. Vančuru, aby se přimluvil u svého bratrance, spisovatele Jiřího Mahena, jehož přítelem byl vojenský lékař. A nešel! Majíce podporu v Moskvě, rozhodlo se Gottwaldovo vedení k velké čistce ve straně. Nastalo hromadné vylučování z KSČ, ve vlnách. Vyloučili i celou skupinu "Devětsilu" i své odpůrce v Mezinárodním všeodborovém svazu (MVS), všechny neposlušné, kteří se nepodřídili vedení strany. Ani po vyloučení z KSČ heretici nepřestali být komunisty, což dokládali účastí nebo souhlasem ve španělské občanské válce s rudými španělskými republikány, neboť byli průkopníky komunismu v Československu ještě před 2. světovou válkou. Šlo jim o to vedení KSČ, ne o komunismus. Jak se později ukázalo, nešlo jim ani o to vedení KSČ, nýbrž o taktiku na cestě k bolševickému vítězství a o osobní podíl zásluh na něm, protože "není komunismus kromě komunismu ruského". Byl to odpor heretiků v očích Moskvy proti jí uznanému a podporovanému vedení. Byl to jen zápas o moc mezi komunisty. Heretici nepřestali být komunisty a ani vítězná KSČ v nich nepřestala komunisty vidět.

Ivan Olbracht při svém vyloučení z KSČ napsal v r. 1930 F.X. Šaldovi toto: "Tímto vedením nedal bych se vést ani k první stanici elektrické dráhy, natož do vážných politických bojů." Hlásil se k židovství, ale za 2. světové války žil v klidu, nebyl pronásledován. Už v roce 1945 se vrátil do KSČ, stejně jako Nezval. A Jaroslav Seifert z anarchistické pakáže opět vstoupil do KSČ pod Gottwaldem, ze které byl vyloučen v r. 1929, protože podporu z Moskvy mělo Gottwaldovo křídlo. Pokus o založení vzdorostrany ztroskotal, protože podporu Moskvy měli jejich odpůrci. Ale ani jim strana neškodila, čekali jen na jinou příležitost komunisty.

První vyloučení komunisti v čele s dosavadními vůdci KSČ Bolenem, Jílkem a Munou (zakladatelem a předsedou první strany českých komunistů v Rusku) založili "Klub Leninovců", jiní přešli k "Odborovému sdružení československému", jako např. Arno Hais, po Munovi druhý hlavní funkcionář první čs. komunistické strany v revolučním Rusku a po svém otci druhý hlavní organizátor rozbíjení Odborového sdružení československého v r. 1922.

V prosinci 1929 se KSČ vrátila po volbách do parlamentu oslabena o 11 poslaneckých mandátů. V r. 1925 měla 41, v r. 1929 jen 30 mandátů. Ztrátu své početní síly voličů, ale i členské základny strany a odborů se Gottwaldovi přisluhovači snažili nahradit silou svých leninských činů. Začali v Radotíně, kde vedli v zakázaném průvodu školních dětí proti četnictvu své "revoluční činy" na obdiv - házeli ze zadních řad přes hlavy dětí kameny a klacky na četníky. Tekla krev! Buržoazní klid byl narušen, řekli soudruzi. Nechtěli republiku bez násilí. Proti KSČ se formovala Vlajka a mládež NOF, s disciplinou jim vlastní: "Nic než národ!"

Už koncem ledna 1931 vydalo vedení komsomolu pokyny krajským vedením k uspořádání krajských dnů komunistické mládeže, aby k demonstracím proti militarismu byli zpracováni branci a narušila se tak akceschopnost československé armády pod národnostními hesly. Konečně, aby pro případ zákazu demonstrace byli získáni učni a spolehlivá komsomolská mládež, kteří by vytvořili útočné brigády na ochranu demonstrantů proti bezpečnostním orgánům. KSČ na 25. února 1931 vyhlásila Mezinárodní den nezaměstnaných. Ale už 4. února v Duchcově vedl komunistický senátor Petr Stránský průvod, který se na jeho rozkaz vrhl na kordon četnictva. Podobně 25. května končí průvod v Košútech. Na výzvu k rozchdu nepovolené demonstrace komunistický poslanec Major zavelí maďarským "edöre" (vpřed). Zástup tlačí ženy a děti napřed, zatímco útočná brigáda zahajuje z okolních stavení útok na četnictvo kamením. Do toho padne výstřel z řad demonstrantů. A sotva uschla krev na území maďarské menšiny, připravila KSČ novou demonstraci, tentokrát s německou menšinou v okrese Frývaldov. Této Gottwaldově tlupě karlínských kluků byl pak v roce 1945 dobrovolně vydán národ k obětem krve a ducha.

Již 8. května 1945 vrazili členové RG do bytu Vlajkaře Karla Brože v Sladkovského ulici v Jičíně, vyrazili mu všechny přední zuby, když ho mlátili a znásilnili mu před očima jeho manželku. Nikoho ale jako Vlajkař neudal gestapu, jen měl smysl pro pořádek jako vlastenec a ten nemohl nalézt u komunistů za trvání republiky od roku 1918. A tak za Vlajkařinu a knihu od Rysa o židozednářích dostal 18 let. Kromě toho, jak jsem měl možnost vidět z této revoluční doby prohlášení Národního výboru, po uplynutí každých tří měsíců vězení zpestření týdnem korekce s tvrdým lůžkem a sníženým přídělem již tak mizerné stravy v Kartouzích. Od ledna 1946, jak vzpomíná mukl Bureš, spal s Karlem Brožem na cele deseti řemeslníků na I. oddělení, nad ním. Karla tam přivedl velitel Novotný, aby byl mezi slušnými vězni. Byl tam i Otto Gruller od Pražského gestapa.

V dílně dělal Brož modely pro Knotkovu továrnu v Jičíně, neboť to byl výborný modelář. Novotný a ředitel věznice major Prüher s ním jednali slušně, rovněž i ostatní bachaři. Do června 1949 mohl chodit v neděli dopoledne do Kartouzského kostela na mše. Po obou stranách v kostele stálo po dvou bachařích, které tam určil major Prüher, jenž byl katolík. Po únoru 1948 ho vyhodili z místa, vše se zpřísnilo, ministr spravedlnosti Prokop Drtina, který si tam objednal na zakázku nábytek z kavkazského ořechu s intarzovanými bilými liliemi (které udělal Karel Brož), vypadl z okna a nábytek si odvezl za pakatel 7 tisíc korun žid MUDr. Otto Roubíček z nedaleké Železnice u Jičína, šéflékař v Kartouzích a také zdravotní rada v Jičíně a první ředitel OÚNZ v Jičíně, jeden ze tří majitelů auta značky Volha v královéhradeckém kraji, když k nám byla Volha dovážena ze SSSR.

Tato země má k demokracii ještě hodně daleko, většina občanů nezná minulost, která se často odráží v přítomnosti, v níž si nemakačenkové mohou nerušeně krást, aniž by byli náležitě potrestáni tak, aby již nekradli. Už za první republiky prohlásil Radola Gajda jako poslanec za NOF, že demokracie je zlodějna. A za tento výrok poslanecká sněmovna odhlasovala na návrh imunitního výboru vydání poslance Gajdy k trestnímu stíhání, aby byl souzen pro přečin podle zákona na ochranu republiky. To, že zde byla propagace revolučních cílů KSČ, proletářské revoluce a ozbrojeného povstání, za velezradu nebo zločin nebyla, nezajímalo socialisty kolem Ed. Beneše. Mlčel taky prezident Masaryk ke komunistickým rejdům, které v ČSR sílily uznáním de jure SSSR. Najednou byla KSČ prohlášena za "státotvornou" stranu v ČSR. Dne 6. listopadu 1935 prohlásil komunista Rudolf Slánský, že komunističtí poslanci budou volit prezidentem dr. Beneše a o lidu Československa pravil: "Jeho posláním je sjednotit zde všechny stoupence míru, všechny protifašisty, všechny skutečné demokraty, republikány..." Tento závěr Slánského řeči v parlamentu vzbudil veselost poslanců a reakci Vlajkařů, kteří dobře věděli, že proletariát se svým předvojem KSČ nemá zájem chránit tento stát proti marxistům a jejich přisluhovačům národním socialistům. Socialista Hubert Ripka napsal tehdy toto: "Rusko je ovládáno komunisty a má svůj vlastní zvláštní sovětský systém, není žádnou překážkou přátelské spolupráce mezi jinými zeměmi a Sovětským svazem." Navrátil se z návštěvy SSSR, jak doporučil Beneš po návratu z Moskvy po uznání de jure SSSR a navázání diplomatických styků na úrovni velvyslanců mezi ČSR a SSSR, okouzlen "radostnými zítřky komunismu". Těmto lidem po květnové revoluci 1945 byli vydáni vlastenci pravicového myšlení, odsuzující politiku Moskvy, bojující proti komunismu jako moru lidstva.