Prosinec 2013

Me novorocni predsevzeti...

30. prosince 2013 v 15:42 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove

Serialova sebevrazedna atentatnice...

29. prosince 2013 v 16:23 Clanky jinych autoru
Zprava z TN NOVA:


A pod ni text:

Na železničním nádraží ve Volgogradu na jihu Ruska se dnes odpálila sebevražedná atentátnice, při výbuchu zemřelo nejméně 18 lidí. Uvedly to ruské úřady. Na místě jsou také čtyři desítky zraněných. V tomto městě jde za posledního čtvrt roku už o druhý sebevražedný útok, atentátnice v autobuse zde v říjnu zabila šest lidí a sebe. K dnešnímu útoku se zatím nikdo nepřihlásil.
---
A nasleduje moje zamysleni nad kvalitou jazyka ceskych novinaru, pripadne jejich vyjadrovacimi schopnostmi. Povazte, ze jsem emigrant - osoba, ktera od mladi nezije v cesky mluvicim prostredi.

1) Jde jiz o DRUHY utok, "atentatnice v autobuse zde v rijnu zabila sest lidi a sebe." TA STEJNA BABA? TAK TO UZ JE OPAKOVANY UTOK! SERIALOVA ATENTATNICE!

2) "K dnesnimu utoku se zatim nikdo neprihlasil" - NO KDYZ JE MRTVA? MAJI V TOM MUSLIMSKEM NEBI VUBEC TELEFON?

3) Mluvice o muslimskem nebi: Ja znamo, zabije-li se pri atentatu muzsky muslim, ceka na nej v nebi 17 panen. A jak je to, kdyz se zabije zenska sebevrazedna muslimka pri atentatu? To na ni v muslimskem nebi ceka 17 mladych panicu muslimu s napruzenymi pulmetrovymi arabskymi penisy? To je potom gang bang jako hrom! To bych chtel videt na videu!

Obraz...

28. prosince 2013 v 7:45 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Olej na platne, velikost 30 x 24 inchu, obraz se jmenuje "It's hip to be square" a je to (jako obvykle) produkt me dusevni tryzne...

A protoze predpokladam, ze jste u maturity taky dostali otazlu cislo 32b "Provedte rozbor basne: Co tim chtel basnik rici?" - tak vam vysvetlim, co chtel malir rict timhle obrazem.

Na obraz je nutno se divat ze spodniho leveho rohu smerem k pravemu hornimu a zobrazuje neco jako chronologicke zivotni bludiste: Od cernych zacatku se mysicka proklesti pres cervene a krvave obdobi k trochu modrejsi obloze (vsimnete si, ze hnedy ctverec je ohrazeny, takze mysicka do zumpy s hovny nespadla), nasleduje dalsi cerne obdobi nez se bludistem dostanete do sedomodreho ctverce (blankytna obloha a sedive vlasy), kde uz to vsechno konci...

A pochopitelne text pisnicky to vysvetluje taky...




Huey Lewis And The News - Hip To Be Square

I used to be a renegade, I used to fool around
But I couldn't take the punishment, and had to settle down
Now I'm playing it real straight, and yes I cut my hair
You might think I'm crazy, but I don't even care
Because I can tell what's going on

It's hip to be a square
It's hip to be a square

I like my bands in business suits, I watch them on TV
I'm working out most everyday and watching what I eat
They tell me that it's good for me, but I don't even care
I know that it's crazy
I know that it's nowhere
But there is no denying that

It's hip to be a square
It's hip to be a square
It's hip to be a square
So hip to be a square

It's not too hard to figure out, you see it everyday
And those that were the farthest out have gone the other way
You see them on the freeway, It don't look like a lot of fun
But don't you try to fight it; "An idea who's time has come."
Don't tell me that I'm crazy
Don't tell me I'm nowhere
Take it from me

It's hip to be a square
It's hip to be a square
It's hip to be a square
So hip to be a square

Here, There, and everywhere!
Hip, Hip, so hip to be a square!
Here, There, and everywhere!
Hip, Hip,
Here, There, and everywhere!
Hip, Hip, so hip to be a square!
Here, There, and everywhere!
Hip, Hip,
Here, There, and everywhere!
Hip, Hip, so hip to be a square!
Here, There, and everywhere!
Hip, Hip,
Here, There, and everywhere!
Hip, Hip, so hip to be a square!
Here, There, and everywhere!
Hip, Hip,


Vanocni zamysleni o sneni...

26. prosince 2013 v 20:52 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Z genetickeho hlediska patrim po babicce z matciny strany mezi "over-achievers". V mem detstvi to nebylo znatelne, zivot v CSR a CSSR tehle variante lidi systematicky nepral - ve floru byla (a dodnes v te prdeli je) dusledna prumernost. A tak jsem se navenek projevoval jen jako zamyslene "divne dite". Jenze pak jsem vyrostl (coz se ode mne vzhledem k dvoumetrove velikosti meho dedecka Bohumila tak trochu cekalo, nikdo nebyl prekvapen) a to zacalo mit vliv i na psyche - jak tedy napsal pozdejsi basnik.

A vyrostu
a me oci uvidi
daleko do zmen musim jit
v case, ktery jsem proplytval

Prilis casne na zapad slunce
narodil jsem se mezi ctyrmi zdmi
a zadna z mych tvari
nemohla videt budouci dalky

A jak mi rostla postava, rostla mi i hlava - dodnes mam hlavu velikosti, ze se me do cepice vejde pet kilo brambor a pri tom mem intenzivnim sneni jsem dosel k zaveru, ze netreba jen porad snit ... sem tam to chce i akci (i kdyz svou akcnost jsem vzdy tutlal, doba tomu neprala a nakonec nepreje dodnes). A tak kdyz jsem intenzivnim myslenim odhadl, ze v Hornomoravskem uvalu me (a obzvlast me) psenka nepokvete (jak by pravili etnografove), tak jsem akcne vzal kramle. Zadne blbe sneni. Mimochodem, vedeli jste, ze psenice kvete? Ja to vedel, mam prece zemedelskou skolu (mam na to skoly, proto se radsi vetsinu zivota zivim pocitacema).

A tak jsem si formuli "sneni + akce" vzal celozivotne k srdci a uplatnoval jsem ji na veci velke (o kterych tady psat nebudu) i veci male. Treba jsem po par dnech v Kanade, v dobe, kdy jsem mel v kapse jeste tech puvodnich 17 dolaru, uvidel krasnou novou Hondu Accord LX - a do sesti mesicu jsem ji mel a nakonec jsem na ni najezdil neco pres 400 tisic kilometru (melo to kanadsky tachometr, v km, ne v milich).

Zajimave je, ze v Cesku je nejlepsi tutlat cokoliv, treba i to, ze jsem si parkrat vystrelil. To jsem prijel poprve na navstevu do Ceska, nekdy okolo 1995 a v te dobe uz meli povoleno mit soukrome pistole aniz by byli komunisti a tak mne muj fousaty svagr vzal "na strelnici". Strelnice to byla uvnitr a bylo to ve druhem patre budovy byvalych kasaren za podjezdem smerem na Henclov v Prerove. Jakysi byvaly lampasak to "zprivatizoval" a v jedne z cimer, kde driv spali vojaci, udelal indoor strelnici, kde na dratech jezdily terce.

Lampasak "podnikatel" napred zkousel machrovat, ale svagr mu rekl, ze je myslivec a ze ma svou vlastni 9mm Berettu a ze to vsechno zna a tak nas ten komunista sledoval jen zezadu. Svagr strilel stylem "rusky oficir", tedy bokem s natazenou rukou, asi jako kdyz mel Puskin souboj na pistole s Lermontovem. To se natahne ruka s pistoli, dlouze se zamyslite, pak jeste dele mirite a par vystrelite. S jednim zasobnikem tak ztravite cele odpoledne, obzvlast kdyz lampasak porad kibicoval a radil.

Pak prisla rada na mne. Svagr mi dal jeho Berettu s plnym zasobnikem - 9 nebo 10 naboju a jako terc mi tam dali teroristu, jak pred sebou drzi jako rukojmi zenskou. Idea byla trefit pouze teroristu a nikdy ne rukojmi, prirozene. Lampasak za mnou uz se nadechoval, ze mne bude skolit a poucovat, ale ja jsem se zasunul mezi ty zasteny (byl jsem sirsi nez dnes, misto uz tam nezbylo) a celne k terci, s pokrcenymi koleny, drzice pistoli obema rukama (ooo hruzo, to je proti pravidlum!) jsem behem 3-4 vterin vystrilel celu zasobnik na terc-teroristu. Kdyz terc prijel po drate k nam, bylo videt, ze vetsina kulek sla teroristovi do praveho ramene (to, co bylo videt) a jedna kulka do jeho cela, nad koren nosu. Rukojmi jsem nezasahl ani jednou.

Muj dobre informovany svagr ani nemrkl, uz se davno nicemu nedivil, nerekl ani slovo. Lampasaka me strileni ale naramne vzrusilo a vzkrikl "Ty vole, tak to bylo jako z akcniho filmu!" V te dobe jsem si jeste nebyl jist, cemu se v Cesku rika "akcni film", pomyslel jsem si "Muj zivot byl taky akcni film, kvuli komunistum jako jsi ty. A moc rad bych se ti trefil do cela, jako tomu teroristovi.", ale hlasite jsem jen prikyvl, ze jsem to videl kdesi ve filmu. A sli jsme pryc.

V Kanade bylo zima jak v psirni a tak nase prvni "dovolena" vedla na Floridu. Teplo, to je moje touha a ambice, lyzovat neumim a snih je mi odporny. Na bilem pisku floridskych plazi jsem lezel a snil jen asi 2-3 dny. Treti den jsem sel a koupil si tu dum. Prece na Floridu nebudu jezdit do nejakeho motelu, no ne?

Ale i sneni ma sve vyvojove faze a tak jsem do sveho domu na Floride jako Kanadan prijel snad dvakrat, nez mne napadlo, ze toho je taky blbe a ze by to chtelo neco lepsiho. Proc mam jezdit jako blbec z Kanady na Floridu na dovolenou, kdyz tady muzu byt trvale? A tak zase formule "sneni + akce" a udelal jsem pro to vsechno, abych byl trvale v teple. Prece nebudu zit nekde, kde maji ctyri rocni obdobi (z toho tri hnusna) jako v Cesku?

Co jsem tim chtel rict, je ze i kdyz snit je dulezite, tak neni spravne porad jen snit, cekat, vyckavat, vahat a davat "druhou sanci". Dat se do cinnosti - byt "akcni" by melo byt tim dalsim krokem. Jinak, az zacnou kacet i ve vasem lese, az toho budete mit vic za sebou nez pred sebou, tak zjistite, ze jste "v prdeli byli a hovno videli" a ze jste nejen neprekrocili svuj vlastni stin, ale ani svuj vlastni sen. A mozne to je. Ja to udelal. A to mam, pekne prosim, jen zemedelskou skolu - co teprve vy, co mate to skutecne kvalitni ceske "zdelani" nebo "Unyverzytu Karlovu"! Vy byste byli uplne k nezastaveni!!!

Preji vam vsem jasnou mysl a trochu stesti. Jsou Vanoce.

Vanocni pohoda...

21. prosince 2013 v 20:50 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Vanoce maji byt svatky miru, klidu a porozumeni. I dnes dospele byvale komunisticke deti porad melou o prvnim, druhem a tretim adventu - jako by to pro ne neco znamenalo...

Nikdy mne neprestalo sokovat mnozstvi nenavisti pramenici v ceske kotline - to tam musi nekde pramenit, jako Vltava, Labe, nebo Staropramen. Otto Flick je pochopitelne Dr. David Werner. Dekuji za vsechnu lasku. Jemu i vsem.


HerrrOttoFlick .
2:35 PM (7 minutes ago)

to me
prolhana komunisticka kurvo, chcipni konecne. Nasrals si do drzky az ti hovna tecou po brade, curaku prolhany.

Ross Hedvicek <prilisdlouhonamori@gmail.com>
2:40 PM (2 minutes ago)

Me nema co kdo odpoustet, neublizil jsem nikomu a hodne lidem jsem pomohl a za to sklizim nizeuvedene (pred 7 minutami.) Dejte mi vsichni pokoj.

To Americans from one who was already there...

20. prosince 2013 v 15:04 | Charles Bernreiter
As a Canadian I have been following the US election campain very closely because what happens on November 6 matters to us Canadians as your neighbours, and to myself personally. While doing so, one thing has been impressing me the most all along.


When I see Obama I don't see his skin color because I could not care less (does that make me a racist?) but the expression in his eyes and chosen words when he talks about the oposition. And I see and hear exactly the same limitless, pathologically fanatical hatred driven by ideology what I saw before from the communist leaders and tortures in my country of origin, where defenceless population (no right to bear arms) had been subjected to severe persecution and terrible horrors for decades. Never mind Obama's oratory skills which bring mesmerized masses to euforia to follow, again, I saw this already before.

Their name of the game is not to debate politics but to DESTROY - ELIMINATE all opposition.

The whole country became one police-state, the key opposition figures were quickly arrested, tortured, some executed, many sentenced in monster-processes to many years in hard labor camps - gulags. Oposition media elimininated and when one wanted to hear truth he had to clandestinely listen either to the Radio Free Europe, British BBC or Voice of America radio broadcasts. Country borders were sealed with double and tripple fences, complete with shooting towers and high voltage current, not against illegal immigrants but to prevent own citizens from escaping from that hell.

In the name of "Spreading the Wealth" all private enetrprise was nationalized, including small businesses (there went the middle class). With the slogan "Who Is Not With Us Is Against" millions were persecuted, losing their jobs, children not allowed to attend even high school, hundreds of thousands were sentenced to long years in gulags, thousands murdered either during interrogation sessions or later by guards in labor camps and prisons.

ALL THAT IN THE NAME OF SPREADING THE WEALTH = CLASS WARFARE! I was there, I lived it . . .

And so now, everytime I see and hear Obama, I can instantly envision him on the same podium, side by side with those communist leaders and there is absolutely no doubt in my mind that if he had the ultimate power he would take his country on the same path, driven by the same fanatical ideology.

My American friends, you are lucky that you have your right to bear arms, as yet, that he does not have the ultimate power over you, yet. But he has already shown his disregard for the Constitution and existing laws, using tricks like 'Executive Orders". You just might loose your right to arms quicker than you think. But if you are convinced that it can never happen to YOU, think for a moment about a guy who decides to go at night through a dark alley, feeling confident that nobody will whack him because it has not happened to him before.

In the old days we lived in a democracy, too, but unfortunately we lost it to dictatorship "of the working class" overnight in an election, when the masses of so called "useful idiots" voted the regime in with euforia and cheerfulness, as you did four years ago. Not having the first hand experience, unwittingly you set your country to begin on the same path already. Now is your time to wake up to stop it.

Being politically correct is the currency of today and so, nobody anymore calls a spade a spade and while Obama and his cronies hurl slanderous insulting labels on the opponents, nobody has the guts to call him and his cohorts who they really are. Are the government overspending policies, obamacare pushed down the throat of the protesting population, policies killing national energy self-reliance which threatens national security, failed foreign policies, refusing to deal in Senate with any job-creating proposals passed by the House, etc., patriotic ? - NO! But nobody has the guts to rightfully label the gang as unpatriotic. Oh yeah, it is my understanding that to call any American being unpatriotic is perhaps one of the most heavy charges - but they earned it.

Do not make mistake about it - regardless whether you are an Independent, Democrat or Republican, beware of Obama and his extremist cronies, as I clearly see an absolutely dedicated communist, a traitor to your country and to yourselves individually.

Trust me, I was already there . . .

Concerned Canadian


Česká komunistická demokracie

19. prosince 2013 v 15:28 | Čestmír Hofhanzl |  Clanky jinych autoru

Motto: Smutná realita symbiózy lži, zbabělosti a zla s hloupostí.

Jak jsme se ke komunismu dostali

Na prezidentské standartě státu máme napsánu lež, hezčími slovy řečeno polopravdu: "Pravda vítězí!". Otcové tohoto sloganu nedořekli, kdy pravda může zvítězit - jen tehdy, stojí-li za ní odhodlané bohabojné společenství statečných lidí. Podle běhu lidských věcí následovali to, co na standartě vyřčeno nebylo. Nepostavili jsme se Hitlerovi, nebojovali jsme za svou svébytnost, za svůj stát. Edvard Beneš, hlava státu se vznešeným heslem na standartě, svůj lid v boji za pravdu nevedl. Rezignoval a utekl. Uprostřed války pak jel bez dohody se spojenci vyjednávat se Stalinem. Vůkol dal najevo, že o pravdu nejde. Že jde o zájmy. Uprostřed války nás prodal tam, kde cítil více síly.
Po válce nechal vyhnat více než tři miliony Němců. Obyvatele země, kteří v ní sídlili po staletí a mezi kterými byli nacisty jen někteří. Tak společenství ctící pravdu a trvající na ní nejedná. Většina neprotestovala. Mnozí si po Němcích nakradli. Udělali jsme padoušství. Vyhnáním Němců jsme se také přihlásili ke komunismu. Politické strany, které vítěz ponechal na scéně, souhlasily se zákazem nejsilnější prvorepublikové strany - Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Vznikla Národní fronta. Před Vítězným únorem nekomunističtí politikové odstoupili z vlády. Odpor proti komunistickému puči neorganizovali.
Sebranka českých komunistů se stala nejvěrnějšími sluhy Stalinových pochopů. Z nás ze všech udělali zaměstnance komunistického státu. V Československu nesměl zůstat soukromý holič, soukromý švec. V zemědělství vykořenili a plošně vyhubili vrstvu vlastníků - hospodářů na půdě. Společenství, jehož děti odcházející do měst dávaly základ společenské morálky a pracovitosti celé zemi.
V Československu bylo vykonáno nejvíce politických vražd ve jménu komunismu. Tento "lidově demokratický" stát měl (per capita) nejvíce politických vězňů. Na počet obyvatel měla naše země také nejvíce členů komunistické strany. Toto vše bylo vykonáno našima rukama, bylo to dílo našich banditů.

Jak komunismus změnil metody

V roce 1968 předvoj dělnické třídy - českoslovenští komunisté vyhlásili socialismus s lidskou tváří. Podobně jako si jejich předchůdci napsali na prezidentskou standartu "Pravda vítězí!". V té době nastávala v sovětské "říši zla" krize proletářského komunismu. Straničtí funkcionáři řídící obludný totalitní stroj nezvládali situaci. Ideologie přestávala fungovat. Bylo nezbytné vyměnit hesla a technologii řízení modernizovat. Československý komunismus s lidskou tváří - jako by komunismus mohl mít lidskou tvář - byl úvodní signálem k ideovému a mocenskému přezbrojení - překabátění "sovětského tábora míru a socialismu."
Mobilizace vojenského komplexu a zvláštních služeb Sovětského svazu byla účelová, říše nebyla vojensko-mocensky ohrožena. Organizační model byl ohrožen ideologicky. Vojenská akce znamenala předání rozhodujících pravomocí z rukou stranických aparátčíků do rukou vojáků. Ti pak zprostředkovali předání moci do rukou náčelníků zvláštních služeb režimu.
Českoslovenští tajtrlíci na čele předvoje místního pracujícího lidu, slouhové moskevských náčelníků, otevřeli cestu ještě většímu zlu. Nechali se odvézt do Moskvy a podřídili se. Vyjma Františka Kriegla podepsali svou pohanu. Pokořili a ponížili tím celou společnost. Na budoucích dvacet let nastavili nové normy.
Moskevští modernizátoři technologie zla vybrali za našeho gubernátora dokonalý typ aparátčíka. Gustáv Husák prošel mocenským mlýnem, přípravkou, která tvarovala velikány řídícího stroje nejlepšího ze světových řádů. Husák prohrál v prvním kole mocenské rvačky, když soudruzi nastupovali do kariér. Skončil ve vězení se Šaňo Machem, vůdcem Hlinkových gard. Husák dokonale poznal sovětskou technologii moci a kágébáčtí "rukovoditelé" si prověřili jeho. Generálním tajemníkem komunistické strany, tedy normalizátorem československé satrapie se stal právě díky dokonalému pochopení sovětských mocenských praktik.
Kariéru si lze zasloužit jen padoušstvím
Zažil jsem normalizaci sedmdesátých let, proletářská ideologie, kterou dvě desetiletí oblbovali plebs, byla mrtvá. Po promenádě tanků v ulicích, po eskadrách letadel na obloze i tlupách pěšáků v každém lese mohl na proletářskou solidaritu již věřit jen blbec. Po pacifikaci hereze s lidskou tváří proběhlo v následné normalizaci v českých zemích již několikáté třídění talentů na podrazáctví. Po okupaci i kariéra ve stranickém aparátu nesla riziko možné odpovědnosti, kdo chtěl přežít na výnosném místě, musel se zdiskreditovat, ponížit a zradit své přátele. To byla minimální cena za udržení se. Zkušenost již prokázala, že o žádné ideje nejde. Na kariéru v aparátu strany nastupovaly podřadné talenty. Normalizátoři již ani nikoho svébytného do řídícího soustrojí nepotřebovali, stačily jim figurky, se kterými se dá podle potřeby posunovat. Skuteční šíbři obsazovali místa technokratů. Do jejich rukou se začala soustřeďovat moc.
Vstupenkou do nově se profilující nomenklatury byla stranická legitimace jako formální přihláška, úvazek. Důležitější byla příslušnost ke Státní bezpečnosti, či spolupráce s ní.
Smyslem normalizačních čistek bylo ponížit co největší počet lidí, ukázat jim, že si své postavení musí zasloužit. Zažil jsem tu dobu. Mohl jsem pozorovat, jak se lidé rozpadají. Kariéry v tom čase nastupovali lidé hanební, společnost si zvykala. To, co se odehrálo na společenské scéně, s odstupem krátké doby proběhlo i ve sféře profesní, odborné. Pozoroval jsem tento proces v oboru, který je s morálním cítěním s lidskými hodnotami v těsném dotyku - v medicíně. Šéfy se v té době stali lidé průměrní až podprůměrní - rozhodně žádní lumeni. V zájmu své dominance pak "stlačovali" okolí na svoji úroveň.
Dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let bylo dobou sovětizace české společnosti. Ideologický tlak postupně ochabl, ani aparátčíci již nebrali své teorie vážně, pouze navenek ideovou čistotu vymáhali. Společnost se pomalu blížila ideálu - již od dvaceti let jsme se začínali těšit na důchod.

Nepolitický disent

Osobitou kapitolu, odraz sovětizace společnosti představuje policejně sledovaný disent. Odpůrci moci neprotestovali proti tomu, že režim byl politicky i lidsky nemravný. Nebyl to skutečný politický disent. Nebyli to odpůrci režimu, kteří by trvali na tom, že jsou lidé, že mají právo rozhodovat o svém životě a podílet se na rozhodování o směrování společnosti. Pouze prosili "pána", aby se na ně někdy i usmál a nechal je, aby si občas zaskotačili. To bylo podstatou požadavku na lidská práva.
Nebyl jsem schopen se s tímto způsobem protestu ztotožnit. Nepotřeboval jsem lidská práva. Právo být lidskou bytostí a chovat se jako člověk mi přece ten vládnoucí dobytek nemohl vzít. Chtěl jsem fair play jednání, mít odpovědnost za svůj život, mít vliv na to, co se děje kolem. Kromě toho, znal jsem osobnosti disentu: nebyli lepší než "oni". Většina z těchto lidí měla mnoho slabostí a nectností a byli tudíž vydíratelní. Po Sametové revoluci jsem své známé a kamarády našel v registračních protokolech Státní bezpečnosti jako spolupracovníky. Nedokázali říci ne.
Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století byla přípravou na modernizaci sovětského systému. Základem pro tuto opravu a transformaci byla hlubší hodnotová a mravní desintegrace lidského společenství. Společenství, které ve čtyřicátých letech George Orwell nazval plebsem.

Majetek jako moc vs. majetek jako odpovědnost

Sovětská perestrojka odstartovala v období hluboké krize sovětské a ruské identity. Její průběh byl na ruské poměry a zvyklosti klidný a mírný. Nebyly to statisíce a miliony mrtvých, jak bývalo v takových dobách změny v Rusku zvykem. Jedinou integrovanou organizovanou silou v celé říši zůstaly tajné služby. Tato struktura byla z podstaty své tradice fungování naučena jednat neviditelně a z pozadí. Energie změny byla u této vrstvy odvedena k rozkradení majetku strany - státu. Kmenoví příslušníci tajných služeb se stali prostředníky při převodu majetku do rukou tajných služeb. Bílí koně - oligarchové se stali přechodnými vlastníky majetku strany-státu při jeho převodu do vlastnictví-správy tajných služeb. Ty v té funkci stranu-stát nahradily.
V československé sovětské gubernii byl průběh vlastnické modernizace komplikovanější. Proto dostal název Sametová revoluce. V Československu i v ostatních guberniích Sovětského Ruska v evropském prostoru bylo nebezpečí, že obyvatelstvo by mohlo změnu technologie vzít příliš vážně. Tradice vlastnictví a vlastnické odpovědnosti byla v těchto zemích z evropské tradice podstatně jiná než v Rusku. Tam za cara všichni patřili svému vládci a prakticky veškerý majetek jim byl jen propůjčen. V sovětských evropských guberniích navíc hrozilo, že se obyvatelstvo bude chtít vyrovnat se zločiny komunismu a pokusí se komunismus a jeho nositele odstranit z veřejné scény. Že učiní vážný pokus připravit o politický vliv společenskou vrstvu svázanou celou svou existencí s komunistickým systémem.
Terminus technicus "sametová revoluce" nebyl plodem náhodného hnutí mysli nepolitických intelektuálů. Těm ani nic tak hlubokého a vážného z hlavy vypadnout nemohlo. Pojem i jeho obsah vzešel z hlav nemilosrdných pragmatiků moci. Pragmatiků totalitní politiky - oni znali a chápali historický rozdíl pojetí majetku v západní křesťanské Evropě a pojetí ruského. V Evropě římského pojetí křesťanství se od počátků víry i majetek chápal jako individuální závazek, odpovědnost. Ve východním byzantsko-ruském pojetí křesťanství byla víra udržována a potvrzována formálním opakováním obřadu. Pojem vlastnictví byl chápán jako zdroj moci, výhod, privilegium. Po celou historickou periodu patřilo obyvatelstvo i majetek světskému vládci, panovníkovi. Panovník svým věrným majetek jen propůjčoval. Pojem vlastnictví má zkrátka již z historických příčin pro komunismus, zvláště pak pro jeho východní ruskou větev, zásadně jiný význam, než jaký měl a doposud snad i má na Západě.

Lidská práva bez Boha

Podobné platí pro význam pojmu lidská práva. Pojetí práv v Západní římské Evropě je ve srovnání s pojetím lidských práv v Ruské komunistické civilizaci významně odlišné.
V západní civilizaci bylo pojetí člověka, mezilidských vztahů definováno v Ježíšově poselství: "Všichni lidé jsou si před Bohem rovni." S druhým člověkem máme jednat jako se svým bližním. Jako bychom se chovali k sobě... Bůh na nás shlíží a bude nás soudit (zde není prostor pro diskusi na téma rozlišení mezi vhodnou bázní a nevhodným strachem...). V západním křesťanském civilizačním okruhu byla "Listina práv občana" vyhlášená lidskou institucí zástupná; rušila naši povinnost, odpovědnost k Bohu. Lidské chování k druhému člověku měla garantovat a vymáhat lidská instituce, pověřený úřad, tedy člověk nepodléhající božské ideji, člověk se zlobou a s ďáblem, kterého v sobě ukrývá.
Důkazem neúčinnosti takového pojetí bylo chování revolucionářů po vyhlášení Prohlášení lidských a občanských práv za Francouzské revoluce. Ti, kdo prohlášení vyhlásili, v jejím jménu guillotinovali své odpůrce a bývalé druhy.
Ve východním byzantinsko-ruském pojetí člověk patřil svému pánovi, vládci. Tomu odpovídalo pojetí jeho práv. Nejlépe pojetí definoval ruský car Ivan v odpovědi anglickému poselstvu na Rusi, když s ním odmítl jednat. Nepovažoval totiž anglickou královnu za sobě rovnou. Ivanovi patřilo Rusko jako "Votčina", mohl s Ruskem a jeho obyvateli dělat, co se mu zamanulo. Anglická královna byla jen první z Angličanů. Spravovala svou zemi - Anglii v zájmu a ve prospěch svých poddaných.

Nominalismus v dialektické praxi

Východní pojetí práv platilo v předperestrojkové době pro plebs v celé říši reálného socialismu. Nebyl tedy velký problém v rámci perestrojky, modernizace proletářsko-komunistické doktríny, upravit formálně pojem vlastnictví a lidských práv.
Univerzálně užívaným nástrojem řízení tábora míru a socialismu byla metoda dialektického materialismu. Pojmy, tedy jejich formální znaky - slova, měly takový význam, jaký se právě hodil. Za několik generací takového používání pojmů, slov, řeči, písma prostoupilo toto pojetí sdělování a komunikace celou společností. Přesný konkrétní význam slov se vytratil. Zůstal formální znak v podobě písma nebo zvuku. Obsah, význam slova či zvuku nemusel být v takovém pokřivení žádný a často mohl být i opačný, než obsah skutečný.
V civilizaci Západu se po dlouhá staletí dokázala udržovat určitá rovnováha moci světské s mocí duchovní. Mocenská hierarchie světská nikdy na delší dobu nedokázala ovládnout a podrobit si hierarchii duchovní. Totéž platilo i opačně. V křesťanské civilizaci lidský duch dosáhl toho, že na dlouhou historickou periodu nebylo možno v dosahu této civilizace lhát totálně. Pojmy a jejich formální znaky, slova, si po celá staletí svůj obsah udržovaly. Lidský duch - člověk se byl schopen učit, poznávat. Udržovala se kultura. Společenství nekončilo ve slepé uličce totálního zblbnutí a vraždění.
To mohlo platit, pokud byly pojmy zla a dobra náležitě reflektované, tedy mmj. nerelativizované. V lidské mysli se udržovala víra ve "Vyšší princip" nad námi. Když však víra v boží spravedlnost počala mizet, začal se lidský hodnotový svět rozpadat. Vnitřní rozklad Evropské civilizace se rozvíjel s tím, jak rostlo exaktní poznání. Porušila se rovnováha mezi vírou v rozum, pokorou a vírou v Boží prozřetelnost. Mizela skepse, že nejsme pány svých vášní, že rozum nedokáže zvládnout zlo, ďábla, který si také dělá nárok na lidskou duši a je mistrem ve využívání všeho, co v ní je narušené. Hmotné úspěchy vynálezů a vzrůst blahobytu oslnily člověka, který se počal domnívat, že může všechno, že je pánem Všehomíra. Budete jako bohové...
V době, kdy evropská civilizace začala ovládat svět, měla již ve svém organismu zárodky zkázy. Francouzská revoluce v letech 1789 - 1799 odstartovala proces myšlení, který vedl posléze k formulaci totalitních ideologií komunismu a nacionálního socialismu. Produktem těchto ideologií byl vznik totalitních režimů států a excesy globálních konfliktů. Do takových rozměrů vyústila ztráta korekce lidského rozumu Božím okem. Obě světové války i Sovětská říše míru a socialismu byly plodem rozmachu lidského rozumu. Rozumu, který po staletí držela na uzdě část Ježíšova poselství o Božím oku, které vidí všechny naše činy a podle nich nás bude u Posledního soudu hodnotit. Rozum se urval z řetězu.

Hodnotově pošlapaná společnost

Zážitek hrůz světových válek, které obě vzešly z prostoru Evropské civilizace, poškodil vitalitu a ducha Evropanů. Smyslem života milionů se stalo dosažení blahobytu, tedy prosté pohodlí. Nevyburcovalo to nejlepší evropské mozky k přemýšlení, k hledání příčin tohoto velkého civilizačního selhání.
Výsledkem druhé světové války byla porážka jedné varianty evropského socialismu - nacismu. Evropa za to zaplatila destrukcí materiálních zdrojů, podlomením vitality své civilizace, která ztratila svůj křesťanský základ a zdroj. Vítězem války byl totalitarismus komunistický, jeho východní sovětská varianta. Ruské samoděržaví přejalo v podobě Leninovy bolševické vlády "moderní" značku evropského totalitního komunismu. Důsledkem války bylo posunutí hranic Stalinova impéria do středu Evropy.
Československo se za vlády komunistů řízených z Moskvy posunulo ze sféry západní římské civilizace do sféry vlivu východní ruské civilizace a jejích způsobů. Totalitarismus nacistický-německý měl ještě jisté evropské rysy. Nacisté na obsazených územích především likvidovali své odpůrce, elitu politickou a mravní. Sovětský ruský totalitarismus šel na samé kořeny individuální svéprávnosti - všichni se museli stát zaměstnanci státu, patřili státu celou svou existencí. Komunisté se pokusili vykořenit v lidském jedinci elementární lidské návyky, schopnost dokázat se starat sám o sebe, o svoji rodinu i o společenství. Již více než půl století běží v naší zemi negativní výběr. Po každé krizi se systém obrozuje ze stále horších lidí. Za příklad jsou dáváni lidé zbabělí a proradní - ti postupují na společenském žebříčku. Obrazem i odrazem kvality jejich "výběru" byly na konci legálního komunismu i opoziční elity. Byl to způsob i obsah protirežimních akcí a protestů. Hudební produkce, mejdany, dožadování se lidských práv. Na konci osmdesátých let zde, v komunismem hodnotově pošlapané společnosti, neexistovala ani malá skupinka lidsky pevných, odhodlaných osobností, kteří by trvali na tom, že jsou lidmi, tedy které lidsky uráží, jak s nimi režim zachází a jedná a chtějí fair play a svůj podíl na rozhodování.
V různé míře jsme se všichni nechali natlačit do podoby spodiny. Na každého šlo něco vytáhnout, každý měl své temné místo. Disent byl profízlován křížem krážem. "Nejhumánnější" řád v lidských dějinách byl založen a fungoval na zneužívání lidské slabosti a lidských nectností. Život v komunismu byl jako divadelní role v absurdní frašce. Pravidla si ve svých pomatených myslích vymýšleli skřeti. Režie divadelního kusu byla podřízena jedinému účelu: udržení si privilegovaného postavení a moci na věčné časy. Tu velikou myšlenku si na samém počátku vymyslel již praotec Lenin a k její realizaci svůj obludný mocenský stroj sestrojili. Moc a privilegia byl nejvyšší princip jejich snažení. Generace lidí, ze kterých vytvarovali bájný Orwellův plebs, přinutili a nacvičili žít své životy jen "jako". Zapomněli jsme, že život je jedinečný, je jen jednou a opravit a opakovat se nedá.

Sametová kontinuita

Svůj smysl pro kontinuitu principu moci a privilegií prokázali autoři a kormidelníci Sametové revoluce v průběhu celého procesu modernizace technologie řízení tábora míru a socialismu. V naší gubernii s lidskou tváří o tom vypovídá zmíněný název celé akce - termín šitý na míru místní mentalitě a útlocitu. Stejně citlivě si za symbol celé té absurdní frašky vybrali autora absurdních dramat. Správně předpokládali, že svoji roli uchopí jako tu největší divadelní příležitost života. Sehraje ji oduševněle, s entuziasmem a nebude mít žádný problém s tím, co dělá.
Základní kroky a slogany Sametové revoluce předurčily, jaký obsah bude posametová komunistická demokracie mít. Již slogan "Nejsme jako oni" určil, kdo se stane nejbohatší, politicky i společensky nejvlivnější skupinou, tedy že to bude předvoj proletariátu. Po Únoru předvoj proletariátu nemilosrdně zlikvidoval společenskou a podnikatelskou elitu země. My jsme nebyli jako oni. Jejich potomci a všichni další, kdo se odhodlali převzít jejich způsob života a jejich "hodnoty", tvořili na konci legálního komunismu vládnoucí vrstvu země. Zůstali ve svých pozicích, ve svých úřadech se všemi svými vzájemnými vazbami a na svých způsobech nic nezměnili. Právní kontinuita byl signál pro ně pro všechny, že se nic nemění, že se pokračuje. Pro jistotu, aby nezapochybovali, dostali soudci vysoké platy. Agenti StB se stali věhlasnými advokáty.
Zločinecká organizace Komunistická strana Československa, která měla odpovědnost za všechny zločiny konané v jejím jméně, nebyla zakázána. Zločinci měli lidské právo to činit, nelze trestat přesvědčení. Nezapomenu na první schůzi České národní rady na počátku léta 1990, kdy jsem měl intenzivní pocit: "Svět se zbláznil!" Všichni dělali, jako by se nic nestalo a na konci roku 1990 byli největšími bojovníky za schválení Listiny základních práv a svobod právě komunisté. Náhle prozřeli. Řekl jsem Sněmovně, co si o tom myslím. Jeden z komunistů mě obvinil, že jsem proti lidským právům.
Snažil jsem se v prvních dvou sametových létech jak ve Sněmovně, tak i mimo sněmovní sál apelovat, abychom hledali pravdu. Standardně mně byl odpovědí posměch. Někdy otázka: co je to ta pravda, i s odpovědí - jediná pravda není, každý má svoji pravdu. Nikdy nebyla odpověď jiná - od sněmovního sálu až po hospodu čtvrté cenové skupiny.
Moudro o vítězství lásky nad zlobou a nenávistí, stejně jako o vítězství pravdy, byl vykalkulovanou podlostí. Kormidelníci organizující perestrojku znali mentalitu duší svého plebsu. Místo octa a odéru, kterým byla cítit atmosféra upadajícího komunismu, dali občanům čekatelům sladké lízátko krásných slov. Věděli, jak dokonale vyhubili morální a intelektuální elitu, a že nebude téměř nikdo, kdo by skutečnost pojmenoval, stejně jako prakticky nikdo, kdo by naslouchal a dokázal jít sám příkladem.
Užil jsem si posměchu, když jsem ve Sněmovně tyto věci říkal. Zvláště, když jsem upozorňoval, že změna může nastat jediným způsobem, tedy když sami svým jednáním nastavíme příklad. Ten posměch se mi do paměti zadřel hluboce.
Na nejlepším řádu uspořádání lidských věcí, jak komunisté svou zločineckou organizaci a zločinnou ideologii nazývali, bylo nejzvrhlejší to, že vzali životu pozitivní podněty a příklady. Světlá budoucnost byla budována na zneužívání lidských slabostí, na lži a na podvodech. Již po tři generace jsou dáváni za vzor a za příklad lidé hanební, vypočítaví, nemorální.
Plodem systematické destrukce společenské morálky a kulturního povědomí byl sám způsob sametové revoluce. Slogan "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" byla vyslovená perverze. Společenská masa již nevěděla, co tato slova a tyto pojmy znamenají. Během svého života je slyšeli používat, ale ve skutečnosti se dělo něco jiného. Ti, kteří je vypustili na počátku Sametové revoluce do prostoru, se nám s chutí vysmáli. Vše, co se následovně začalo odvíjet a co se stalo, bylo přirozené a logické. Mechanismus kulturní destrukce po malé opravě a adaptaci pokračoval vyjetou stopou.
V podivném pomateném revolučním stroji jsem strávil dost času. Prožil jsem dost, abych pochopil, co bylo podstatou. V konstrukčních principech, ve výběru a výcviku obslužného personálu i ve výrobním sortimentu se nic nezměnilo. Ba naopak, je to celé ještě obludnější lež a podvod.
Prvním veřejným principálem byl autor absurdních dramat V. H., který s námi sehrál svoji vrcholnou životní roli a hrál ji s entusiasmem. Snad si ani nedokázal uvědomit, co hraje a v čem hraje, vyrostl v tom a byl takový. Připravil scénu pro druhé dějství, které bylo smyslem a důvodem k celé velkolepé produkci porážky komunismu. Bylo jím převedení majetku státu do rukou dceřiných organizací - nástupnických organizací zvláštních služeb tábora míru a socialismu, které se v ještě průhlednějším světě nazývaly tajné služby.
Režie této části hry byla svěřena ekonomickému přízraku, ve zkratce nazývaném V. K. Smyslem privatizace bylo převedení strategického majetku do rukou společností, jejichž konkrétní vlastník není znám anebo je to nastrčený bílý kůň. V tomto smyslu proběhla privatizace úspěšně.
Demokratický politický a hospodářský systém tak, jak vznikl a na jistý čas se na Západě stabilizoval, mohl existovat a fungovat jen ve společnosti, kde se určité věci nedělaly a nepřekračovaly. Nebyl na to zapotřebí zákon. V Západní civilizaci vytvořilo základy pro demokratické uspořádání židovství, řecká antická civilizace a křesťanství jako jejich syntéza.
Co nedokázal zničit a vykořenit ještě poměrně přímočaře prolhaný a násilný komunismus, to Sametová revoluce dokonala - modernizace komunistické technologie proběhla. Politická pluralita je fikcí. To, co vidíte na scéně, nejsou autentické politické strany, položili pouze základy k pluralitě banditů. Soukromé vlastnictví, fungující trh, právo hledající a udržující spravedlnost mohou existovat jen ve společenství, kde platí nepsané zákony, kterým se říká morálka. Způsob Sametové revoluce to vše popřel, zamazal a pošpinil nás všechny.
Zvolení Miloše Zemana prezidentem, principálem závěrečného dějství hry na komunistickou demokracii, uzavírá kruh tohoto velkolepého padoušství. O stavu komunistické demokracie vypovídá to, že ze seznamu předložených kandidátů si "svobodní občané" vybrali prokazatelně největšího lháře.

---
Převzato (s oficialnim pozehnanim) z Konzervativních listů (www.konzervativnilisty.cz)." Clanek je zde:


Bigbit

18. prosince 2013 v 15:04 | Beatova rozhledna |  Clanky jinych autoru
Nasledujici text mi prisel emailem z Radia Beat - neni tam uvedeno kdo je autorem. Ja ne. Jen mi to pripadlo zajimave. R.H.
----

Bigbít (10)

Je to už bezmála třicet let, kdy jsem si začal pohrávat s myšlenkou napsat knihu podrobně zachycující dějiny československého bigbítu. V devadesátém se z časopiseckého seriálu kniha opravdu stala (dočkala se už třetího vydání). A je to přesně dvacet let, kdy jsme se s televizním producentem Čestmírem Kopeckým rozhodli převést knihu do podoby filmového dokumentu. To už stojí za připomenutí. Začneme tudíž nejprve různými předmluvami, z nichž je snad patrné, jak šel čas.

Začíná profukovat

Sezóna 1970-71, načínající další dekádu československého rocku, byla plná překvapení a událostí, z nichž ovšem zdaleka ne všechny si člověk rád připomíná - mnohé totiž negativně ovlivnily další vývoj.

Zatímco v sousedním Polsku a v Maďarsku beatové kapely "přidávaly plyn", rozmáhaly se v gramofonovém průmyslu a pošilhávaly do zahraničí - a především ty jižní hrály i s patřičnou tvrdostí -, tuzemská situace nebyla právě růžová.

Ačkoliv koncem šedesátých let byla rocková hudba v Československu ze socialistických států asi nejmodernější, s vysokou muzikantskou úrovní a nezřídka i osobitá a perspektivní, nastávalo počátkem sedmdesátých let období stagnace (a rezignace), během kterého domácí scéna ztratila mnoho osobností, skupin i vydobytých pozic.

Příčin byla celá řada a posoudit všechny aspekty, které vedly k rozpadu značné části domácí špičky, není jednoduché. Rozhodně tu sehrály svoji roli ekonomické důvody. Značnou ztrátu zaznamenal domácí rock v koncertním odbytu. Pořadatelé jako by se začali rockovým koncertům vyhýbat a dávali přednost westernovým kapelám s pistolemi za opasky. Ty ostatně se svými "bednami od whisky" postupně ovládly i rozhlasové vlny, což sice vzhledem k dlouholeté tradici trampské písně v české populární hudbě nebylo tak docela bez logiky, v kontextu světového vývoje moderní a nové kvality hledající populární hudby to však zavánělo přinejmenším "knedlíkovým" anachronismem.

I těm posluchačům, kteří neholdovali rockové muzice, muselo být už delší dobu jasné, že úzké sepětí populární písničky s rockovou instrumentací je víc než určující a že právě populární hudba potřebuje rockovou laboratoř, z jejíchž pokusů a výsledků čerpá pro sebe ty nejdůležitější podněty.

V tomto duchu se i domácí populární scéna poslední léta silně inspirovala rockovou muzikou a nevyhýbala se ani přímé spolupráci s hráči přicházejícími z beatových kapel - ať už v malých pražských divadlech, big bandech, anebo v celé řadě vznikajících doprovodných "tělísek" populární hudby.

Potud by bylo všechno v pořádku - hůř to ovšem začalo vypadat v okamžiku, kdy právě populární hudba pohltila většinu rockové scény. Nejenomže tak postupně téměř zanikl - alespoň na pár sezón - přirozený a kvasící rock, ale i umělá nadprodukce nových skupin zpěváků populárních písní, ztrativší konkurenci a inspiraci rockového předvoje, připomínala hon za stínem svého ohonu.

Pád říše rockové

Ještě v roce 1970 ukončili existenci Rebels, když hlavní postava, zpěvák a baskytarista Jiří Korn, přešel ke "žvýkačkovým" písničkám, jež v Semaforu produkoval František Čech.

Koncem roku se rozešli i Framus Five a legendární album Město Er už vznikalo vlastně "posmrtně". Jednotliví členové postupně během několika týdnů přešli k populární hudbě a protagonista souboru Michal Prokop nedokázal sestavit kapelu z nových hráčů.

Olympic ještě kvalitně nahradil Pavla Chrastinu Janem Hauserem (Apollobeat) na baskytaru a Zdeňkem Rytířem v textování. Na jaře 1970 připravil Olympic třetí album Jedeme, jedeme... O rok později odchází Jan Pacák, což už je ztráta citelnější, ani ne tak po hráčské stránce, neboť nový bubeník Petr Hejduk je kvalitní muzikant. S Pacákem se ale po Chrastinovi vytrácí duch původního Olympicu, obdařeného smyslem pro humor a elánem. Zároveň s Hejdukem přichází čerstvý laureát Intertalentu Jiří Korn (Yvetta) a kapela pádluje na několik dalších let do stojatých vod snaživě populární nudy.

Petr Novák, poskytující své ambiciózní kapele přespříliš prostoru, jako by byl někdo docela jiný než ten člověk, který sypal několik sezón hity z rukávu, a jeho alba Modlitba za lásku a Ve jménu lásky jsou vzorové ukázky autorské krize.

A tak bychom mohli vypočítávat další jména: zanikli Yearning Lorry, mezi beat se přestali počítat Petr Spálený, Marta a Tena, už dávno Viktor Sodoma, Josef Laufer nebo Karel Černoch, ke country se uchýlil Pavel Bobek, ale i Karel Kahovec... Seznam instrumentalistů působících v nerockových oblastech by byl ještě mnohem delší.

Přesto nové podněty

Po řadě personálních změn se na podzim 1970 ustálilo obsazení Flamenga, které se příchodem Jana Kubíka a Vladimíra Mišíka rozrostlo na sexteto, odrážející po svém podněty expanzivního hard rocku i experimentů například King Crimson a jazzrocku (Colloseum).

Dlouhou dobu se kapela nemohla hnout z místa (zhruba rok jako kvarteto). Kubíkovým a Mišíkovým příchodem se hráčská linie plavně propojila s koncepčním a autorským zázemím. Kapela plná entuziasmu připravila v krátké době vyzrálý repertoár a svou pódiovou energií a smyslem pro podívanou vnesla na scénu značný rozruch.

Přejmenovaný M. Efekt, jenž se s Mišíkem nerozloučil přátelsky, našel výborného zpěváka a postačujícího hráče (varhany) v Lešku Semelkovi. Umělecké vedení měl teď pevně v rukou Radim Hladík, což přinášelo především zvýšený důraz na instrumentální stránku a hledání nových cest.

Jednou z nich bylo například natočení alba Coniunctio, na jehož realizaci se sešla freejazzová skupina Jazz Q (s Jiřím Stivínem a Martinem Kratochvílem) právě s instrumentalisty M. Efektu. Impuls k desce sice nevyšel přímo od rockových hudebníků, jejich přínos zajímavému experimentu ovšem nebyl zanedbatelný - ať už ve volnějších plochách, nebo v Hladíkově nejrockovějším čísle desky Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje.

Jazz Q se krátce po natočení desky prakticky rozešli a Martin Kratochvíl sestavil pod stejným jménem kapelu, která mínila oscilovat mezi jazzem a rockem. K jazzovému bubeníkovi Michalu Vrbovcovi získal Kratochvíl baskytaristu Vladimíra Padrůňka (s praxí v několika amatérských skupinách), a především kytaristu Luboše Andršta, který se uvolnil rozchodem Framus Five.

Kapela v pravou chvíli zareagovala na světový vývoj, brzy vystavěla zajímavý repertoár (víceméně zachycený na desce Pozorovatelna) a rockové publikum ji překvapivě akceptovalo.
Doslova jako bomba zapůsobilo na Prahu (a brzy i celou republiku) bratislavské Collegium Musicum. Majestátní zvuk skupiny kombinující témata vážné hudby (Bach, Haydn, později Rimskij-Korsakov, Musorgskij) s valivým ostinátním rockovým rytmem i vynalézavě stavěnými vlastními skladbami ovšem sváděl k poznámkám o nepůvodnosti. Podobnost především s Keithem Emersonem a Nice, ale i Ekseption tu byla nezastíraná - nicméně vysoká hráčská úroveň, profesionalita, po všech stránkách výborné řemeslo i fámami opředená figura vedoucího skupiny, varhaníka a skladatele Mariana Vargy, to všechno bylo příliš pozitiv najednou a Collegium se takřka přes noc stalo miláčkem publika i kritiky.

Klasicky školený (původně pianista, později i žák skladby) Varga nebyl ovšem na rockové scéně žádným nováčkem. Upozornil na sebe důrazně už před lety jako varhaník, skladatel a aranžer Prúdů, na jejichž prvním výtečném albu Zvonky zvoňte se podílel rozhodující měrou.

Právě s Prúdy také zažil v Praze koncert Nice. Teprve až po roce však Varga založil Collegium Musicum, kde se sešel s baskytaristou a zpěvákem Fedorem Frešem (rovněž konzervatoristou a dříve členem Ursinyho Soulmenů), kytaristou Rastislavem Vachem a bubeníkem Dušanem Hájkem, kteří bývali členy Blues Five.

Po natočení první LP desky (pro Supraphon) vystřídal Vacha u kytary brněnský Pavel Váně (Synkopy 61, Progress Organization) a ještě později Fero Griglák, než se Varga na dlouhou dobu rozžehnal s kytarou a kapela působila jen jako trio.

Rocková labutí píseň

Že se podaří navázat na přerušenou (sotva započatou) tradici beatových festivalů, věřilo počátkem roku 1971 jen pár bláznů. Přesto se ve velikonočních dnech 14.-16. dubna 1971 konal třetí festival.

Na dlouhou dobu poslední velký podnik tohoto druhu ozdobily tři zahraniční skupiny (Omega a Neoton z MLR a kapela Czesłava Niemena z PLR). Domácích kapel hrálo asi patnáct.

Poměrně málo zajímavý Neoton a sice profesionální, ale ne příliš přesvědčivý tvrdý rock Omegy (ještě s Gáborem Presserem) jednoznačně převýšil Niemen, produkující hudbu z alba Enigmatic. Nikdo nevěděl, co vlastně čekat od domácích kapel, a většina jich také skutečně znamenala spíš zklamání, včetně vítězů Beat Salonu Strakatý máslo z Karviné, i včetně dříve spolehlivých Bluesmenů z Olomouce a dalších.

Z pražských veteránů se nedostavil Olympic, po čerstvých změnách ještě neriskující případný neúspěch, a tak nejvýš zdvihl prapor nečekaně úspěšný Martin Kratochvíl s Jazz Q, dále trošku chladnější, vybroušený Blue Effect a především Flamengo, které dravostí i kvalitou nastolilo vládu pro další, i když nepříliš dlouhé období své existence. Výborně sehraná rytmika Šedivý-Kulhánek, promyšlená kytara Pavla Fořta, Kubíkův divoký saxofon, Khuntovo přesvědčivé hardrockové zpívání a v pořadí už třetí velký Mišíkův návrat na výsluní (tentokrát s nejkvalitnějším repertoárem), to vše zaplašilo chmury i těch nejskeptičtějších rockových příznivců, protože Flamengo přinášelo na velké úrovni zahranou současnou a přitom vlastní muziku, již později zaznamenala deska Kuře v hodinkách, opatřená Kainarovými texty. Na festivalu ještě zpíval Mišík tytéž písně v angličtině.

Předpokládaný úspěch se dostavil při vystoupení kapely Collegium Musicum, trošku zklamal příliš tvrdý příspěvek Hammelových Prúdů, kterým se ostatně vždycky víc dařilo ve studiu.

Michal Prokop zpíval v Lucerně s popjazzovou skupinou Šest strýců repertoár typu Blood, Sweat and Tears, čili muziku, k níž inklinoval delší čas.

Po více než třech letech se na pódiu objevil zamyšlený Dežo Ursiny, tentokrát se skupinou Provizorium (Jaroslav Filip - klávesy, Marcel Daniš - basa, Vlado Mallý - bicí). Kapela si na prknech Lucerny odbývala premiéru a občas to bylo znát, nicméně hudba Ursinyho kvarteta byla sdostatek sdělná a soudržná, než aby dílčí nedostatky mohly ovlivnit celkový dojem. Vedle rozměrné svity Christmas Time zahrál Ursiny několik kratších písní (nejvýraznější z nich byla asi balada Apple Tree in Winter), které ještě v témže roce za pomoci rytmiky Flamenga natočil pro Supraphon (s původními Lihositovými anglickými texty pod exportní hlavičkou). Živé setkání s hudbou skupiny bylo však silnější než pozdější studiový záznam. Zvlášť na festivalovém pódiu, v kontextu domácího výkvětu, zapůsobil Ursiny znovu jako výjimečný tvůrce.

pokračování příště