Bigbit

18. prosince 2013 v 15:04 | Beatova rozhledna |  Clanky jinych autoru
Nasledujici text mi prisel emailem z Radia Beat - neni tam uvedeno kdo je autorem. Ja ne. Jen mi to pripadlo zajimave. R.H.
----

Bigbít (10)

Je to už bezmála třicet let, kdy jsem si začal pohrávat s myšlenkou napsat knihu podrobně zachycující dějiny československého bigbítu. V devadesátém se z časopiseckého seriálu kniha opravdu stala (dočkala se už třetího vydání). A je to přesně dvacet let, kdy jsme se s televizním producentem Čestmírem Kopeckým rozhodli převést knihu do podoby filmového dokumentu. To už stojí za připomenutí. Začneme tudíž nejprve různými předmluvami, z nichž je snad patrné, jak šel čas.

Začíná profukovat

Sezóna 1970-71, načínající další dekádu československého rocku, byla plná překvapení a událostí, z nichž ovšem zdaleka ne všechny si člověk rád připomíná - mnohé totiž negativně ovlivnily další vývoj.

Zatímco v sousedním Polsku a v Maďarsku beatové kapely "přidávaly plyn", rozmáhaly se v gramofonovém průmyslu a pošilhávaly do zahraničí - a především ty jižní hrály i s patřičnou tvrdostí -, tuzemská situace nebyla právě růžová.

Ačkoliv koncem šedesátých let byla rocková hudba v Československu ze socialistických států asi nejmodernější, s vysokou muzikantskou úrovní a nezřídka i osobitá a perspektivní, nastávalo počátkem sedmdesátých let období stagnace (a rezignace), během kterého domácí scéna ztratila mnoho osobností, skupin i vydobytých pozic.

Příčin byla celá řada a posoudit všechny aspekty, které vedly k rozpadu značné části domácí špičky, není jednoduché. Rozhodně tu sehrály svoji roli ekonomické důvody. Značnou ztrátu zaznamenal domácí rock v koncertním odbytu. Pořadatelé jako by se začali rockovým koncertům vyhýbat a dávali přednost westernovým kapelám s pistolemi za opasky. Ty ostatně se svými "bednami od whisky" postupně ovládly i rozhlasové vlny, což sice vzhledem k dlouholeté tradici trampské písně v české populární hudbě nebylo tak docela bez logiky, v kontextu světového vývoje moderní a nové kvality hledající populární hudby to však zavánělo přinejmenším "knedlíkovým" anachronismem.

I těm posluchačům, kteří neholdovali rockové muzice, muselo být už delší dobu jasné, že úzké sepětí populární písničky s rockovou instrumentací je víc než určující a že právě populární hudba potřebuje rockovou laboratoř, z jejíchž pokusů a výsledků čerpá pro sebe ty nejdůležitější podněty.

V tomto duchu se i domácí populární scéna poslední léta silně inspirovala rockovou muzikou a nevyhýbala se ani přímé spolupráci s hráči přicházejícími z beatových kapel - ať už v malých pražských divadlech, big bandech, anebo v celé řadě vznikajících doprovodných "tělísek" populární hudby.

Potud by bylo všechno v pořádku - hůř to ovšem začalo vypadat v okamžiku, kdy právě populární hudba pohltila většinu rockové scény. Nejenomže tak postupně téměř zanikl - alespoň na pár sezón - přirozený a kvasící rock, ale i umělá nadprodukce nových skupin zpěváků populárních písní, ztrativší konkurenci a inspiraci rockového předvoje, připomínala hon za stínem svého ohonu.

Pád říše rockové

Ještě v roce 1970 ukončili existenci Rebels, když hlavní postava, zpěvák a baskytarista Jiří Korn, přešel ke "žvýkačkovým" písničkám, jež v Semaforu produkoval František Čech.

Koncem roku se rozešli i Framus Five a legendární album Město Er už vznikalo vlastně "posmrtně". Jednotliví členové postupně během několika týdnů přešli k populární hudbě a protagonista souboru Michal Prokop nedokázal sestavit kapelu z nových hráčů.

Olympic ještě kvalitně nahradil Pavla Chrastinu Janem Hauserem (Apollobeat) na baskytaru a Zdeňkem Rytířem v textování. Na jaře 1970 připravil Olympic třetí album Jedeme, jedeme... O rok později odchází Jan Pacák, což už je ztráta citelnější, ani ne tak po hráčské stránce, neboť nový bubeník Petr Hejduk je kvalitní muzikant. S Pacákem se ale po Chrastinovi vytrácí duch původního Olympicu, obdařeného smyslem pro humor a elánem. Zároveň s Hejdukem přichází čerstvý laureát Intertalentu Jiří Korn (Yvetta) a kapela pádluje na několik dalších let do stojatých vod snaživě populární nudy.

Petr Novák, poskytující své ambiciózní kapele přespříliš prostoru, jako by byl někdo docela jiný než ten člověk, který sypal několik sezón hity z rukávu, a jeho alba Modlitba za lásku a Ve jménu lásky jsou vzorové ukázky autorské krize.

A tak bychom mohli vypočítávat další jména: zanikli Yearning Lorry, mezi beat se přestali počítat Petr Spálený, Marta a Tena, už dávno Viktor Sodoma, Josef Laufer nebo Karel Černoch, ke country se uchýlil Pavel Bobek, ale i Karel Kahovec... Seznam instrumentalistů působících v nerockových oblastech by byl ještě mnohem delší.

Přesto nové podněty

Po řadě personálních změn se na podzim 1970 ustálilo obsazení Flamenga, které se příchodem Jana Kubíka a Vladimíra Mišíka rozrostlo na sexteto, odrážející po svém podněty expanzivního hard rocku i experimentů například King Crimson a jazzrocku (Colloseum).

Dlouhou dobu se kapela nemohla hnout z místa (zhruba rok jako kvarteto). Kubíkovým a Mišíkovým příchodem se hráčská linie plavně propojila s koncepčním a autorským zázemím. Kapela plná entuziasmu připravila v krátké době vyzrálý repertoár a svou pódiovou energií a smyslem pro podívanou vnesla na scénu značný rozruch.

Přejmenovaný M. Efekt, jenž se s Mišíkem nerozloučil přátelsky, našel výborného zpěváka a postačujícího hráče (varhany) v Lešku Semelkovi. Umělecké vedení měl teď pevně v rukou Radim Hladík, což přinášelo především zvýšený důraz na instrumentální stránku a hledání nových cest.

Jednou z nich bylo například natočení alba Coniunctio, na jehož realizaci se sešla freejazzová skupina Jazz Q (s Jiřím Stivínem a Martinem Kratochvílem) právě s instrumentalisty M. Efektu. Impuls k desce sice nevyšel přímo od rockových hudebníků, jejich přínos zajímavému experimentu ovšem nebyl zanedbatelný - ať už ve volnějších plochách, nebo v Hladíkově nejrockovějším čísle desky Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje.

Jazz Q se krátce po natočení desky prakticky rozešli a Martin Kratochvíl sestavil pod stejným jménem kapelu, která mínila oscilovat mezi jazzem a rockem. K jazzovému bubeníkovi Michalu Vrbovcovi získal Kratochvíl baskytaristu Vladimíra Padrůňka (s praxí v několika amatérských skupinách), a především kytaristu Luboše Andršta, který se uvolnil rozchodem Framus Five.

Kapela v pravou chvíli zareagovala na světový vývoj, brzy vystavěla zajímavý repertoár (víceméně zachycený na desce Pozorovatelna) a rockové publikum ji překvapivě akceptovalo.
Doslova jako bomba zapůsobilo na Prahu (a brzy i celou republiku) bratislavské Collegium Musicum. Majestátní zvuk skupiny kombinující témata vážné hudby (Bach, Haydn, později Rimskij-Korsakov, Musorgskij) s valivým ostinátním rockovým rytmem i vynalézavě stavěnými vlastními skladbami ovšem sváděl k poznámkám o nepůvodnosti. Podobnost především s Keithem Emersonem a Nice, ale i Ekseption tu byla nezastíraná - nicméně vysoká hráčská úroveň, profesionalita, po všech stránkách výborné řemeslo i fámami opředená figura vedoucího skupiny, varhaníka a skladatele Mariana Vargy, to všechno bylo příliš pozitiv najednou a Collegium se takřka přes noc stalo miláčkem publika i kritiky.

Klasicky školený (původně pianista, později i žák skladby) Varga nebyl ovšem na rockové scéně žádným nováčkem. Upozornil na sebe důrazně už před lety jako varhaník, skladatel a aranžer Prúdů, na jejichž prvním výtečném albu Zvonky zvoňte se podílel rozhodující měrou.

Právě s Prúdy také zažil v Praze koncert Nice. Teprve až po roce však Varga založil Collegium Musicum, kde se sešel s baskytaristou a zpěvákem Fedorem Frešem (rovněž konzervatoristou a dříve členem Ursinyho Soulmenů), kytaristou Rastislavem Vachem a bubeníkem Dušanem Hájkem, kteří bývali členy Blues Five.

Po natočení první LP desky (pro Supraphon) vystřídal Vacha u kytary brněnský Pavel Váně (Synkopy 61, Progress Organization) a ještě později Fero Griglák, než se Varga na dlouhou dobu rozžehnal s kytarou a kapela působila jen jako trio.

Rocková labutí píseň

Že se podaří navázat na přerušenou (sotva započatou) tradici beatových festivalů, věřilo počátkem roku 1971 jen pár bláznů. Přesto se ve velikonočních dnech 14.-16. dubna 1971 konal třetí festival.

Na dlouhou dobu poslední velký podnik tohoto druhu ozdobily tři zahraniční skupiny (Omega a Neoton z MLR a kapela Czesłava Niemena z PLR). Domácích kapel hrálo asi patnáct.

Poměrně málo zajímavý Neoton a sice profesionální, ale ne příliš přesvědčivý tvrdý rock Omegy (ještě s Gáborem Presserem) jednoznačně převýšil Niemen, produkující hudbu z alba Enigmatic. Nikdo nevěděl, co vlastně čekat od domácích kapel, a většina jich také skutečně znamenala spíš zklamání, včetně vítězů Beat Salonu Strakatý máslo z Karviné, i včetně dříve spolehlivých Bluesmenů z Olomouce a dalších.

Z pražských veteránů se nedostavil Olympic, po čerstvých změnách ještě neriskující případný neúspěch, a tak nejvýš zdvihl prapor nečekaně úspěšný Martin Kratochvíl s Jazz Q, dále trošku chladnější, vybroušený Blue Effect a především Flamengo, které dravostí i kvalitou nastolilo vládu pro další, i když nepříliš dlouhé období své existence. Výborně sehraná rytmika Šedivý-Kulhánek, promyšlená kytara Pavla Fořta, Kubíkův divoký saxofon, Khuntovo přesvědčivé hardrockové zpívání a v pořadí už třetí velký Mišíkův návrat na výsluní (tentokrát s nejkvalitnějším repertoárem), to vše zaplašilo chmury i těch nejskeptičtějších rockových příznivců, protože Flamengo přinášelo na velké úrovni zahranou současnou a přitom vlastní muziku, již později zaznamenala deska Kuře v hodinkách, opatřená Kainarovými texty. Na festivalu ještě zpíval Mišík tytéž písně v angličtině.

Předpokládaný úspěch se dostavil při vystoupení kapely Collegium Musicum, trošku zklamal příliš tvrdý příspěvek Hammelových Prúdů, kterým se ostatně vždycky víc dařilo ve studiu.

Michal Prokop zpíval v Lucerně s popjazzovou skupinou Šest strýců repertoár typu Blood, Sweat and Tears, čili muziku, k níž inklinoval delší čas.

Po více než třech letech se na pódiu objevil zamyšlený Dežo Ursiny, tentokrát se skupinou Provizorium (Jaroslav Filip - klávesy, Marcel Daniš - basa, Vlado Mallý - bicí). Kapela si na prknech Lucerny odbývala premiéru a občas to bylo znát, nicméně hudba Ursinyho kvarteta byla sdostatek sdělná a soudržná, než aby dílčí nedostatky mohly ovlivnit celkový dojem. Vedle rozměrné svity Christmas Time zahrál Ursiny několik kratších písní (nejvýraznější z nich byla asi balada Apple Tree in Winter), které ještě v témže roce za pomoci rytmiky Flamenga natočil pro Supraphon (s původními Lihositovými anglickými texty pod exportní hlavičkou). Živé setkání s hudbou skupiny bylo však silnější než pozdější studiový záznam. Zvlášť na festivalovém pódiu, v kontextu domácího výkvětu, zapůsobil Ursiny znovu jako výjimečný tvůrce.

pokračování příště


 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Josef Pepa Nos Josef Pepa Nos | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 14:06

Vedle rockové scény fungovala v té době samostatně, mobilně a zcela autenticky i  písničkářská scéna.
Měla tak silný vliv, že značně odčerpávala estébácký potenciál úspěšně ničit protitotalitní síly.

Bez nás písničkářů by likvidace komunistické bestiokracie byla mnohem těžší, jestliže vůbec možná.

Ovšem dnes, kdy se celkový vývoj společnosti v Česku zcela zastavil, nemá ani rock a ani folk ve smrduté stojaté České Žumpě Předstírané Svobody žádný vliv.

Jen pánbu ví, co zde dokáže osvěžit všude převládající mrtvolný puch.

2 Sráč Sráč | Web | 19. prosince 2013 v 15:20

[1]: Žádná likvidace komoušské bestiokracie se nekonala. Režim převlékl kabát a pokračuje vesele dál.

Komunistický režim v Československu byla vlastně jen mimořádně zvrhlá forma demokracie - 1/3 lidí se nahnala na otrocké práce a zbývajícím 2/3 to vyhovovalo. Proto se nedá očekávat, že současná demokracie bude výrazně lepší.

V ČR je ( díky internetu a náladě ve společnosti ) čím dál populárnější tvrdý underground, kterému Plastic People nesahají ani po paty. Třeba jednu kategorii Slavíka vyhrál horrorraper Řezník a cenzura to zametla pod koberec: http://kultura.idnes.cz/analyza-slavik-01a-/hudba.aspx?c=A131130_100354_hudba_vdr

Ukázky z tvorby Řezníka:
http://www.youtube.com/watch?v=FyldmwR2-WU
http://www.youtube.com/watch?v=IsKMnyQYjp8
http://www.youtube.com/watch?v=t6cjWlScGJI

:-D  :-D  :-D

3 Josef Pepa Nos Josef Pepa Nos | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 19:29

[2]:Jistě, jistě.
Underground je ale jiná hudební a společenská kategorie než big bít.

Komunistická bestie byla v Listopadu 89 sražena z trůnu, není třeba to s neviděním faktů přehánět.

TO, ŽE SE ALE PŘETRANSFORMOVALA DO JINÝCH PODOB, JE NUTNO PŘESNĚ A PRAVDIVĚ ZDOKUMENTOVAT, ZAZNAMENAT A DÁT KAŽDÉMU K DISPOZICI.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama