Březen 2014




Jsem cigan - cerny cigan!

21. března 2014 v 16:13 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Kazdy spravny American, az mu dospeji deti, se zacne chovat podle urciteho vzorce: Zacne cestovat po svete, koupi si dum na Floride a zacne se venovat genealogii - tedy patrani po davnych predcich. A ja jsem zcela prumerny exemplar, rozhodne nejsem zadnou vyjimkou.

Napred jsem zacal patrat po "papirove" stope. V ceskych archivech jsem byl brzo hotov. Cesti archivari jsou neochotny a nevzdelany komunisticky dobytek (muzete mne klidne citovat), vsechno je strasne tajne a nedostupne, jen vase StB spisy jsou ochotni vydat kazdemu hlupakovi s ceskou obcankou. Nastesti nemecko-rakousky puvod nasi rodiny nebyl zadnym tajemstvim a tak jsem se obratil na Osterreichisches Staatsarchiv http://www.oesta.gv.at a ti mne s nebyvalou ochotou (a za par supu) zasobili hromadou kopii starych dokumentu (ani jsem nemusel nikam jezdit "do badatelny" a "k osobnimu jednani"). Ve zkratce: Hedvickove (pred 1918 bez diakritiky) a od 1784 uz jen Hedwigove (po Dekretu Josefa II z 20.2 1784 o zmene jmen a prijmeni) se na Moravu dostavili z Vidne, kam prisli z Nemecka. Do Nemecka se dostali jako podpurny personal, mozna vojaci, s vojsky svedske kralovny Beatrice behem tricetitlete valky (1618-1648). Ovsem i kdyz ve Svedsku nejaky ten geneticky material taky zanechali, Svedi puvodne nebyli, protoze prisli pres Norsko a Holandsko z Belgie. A tam v Belgii, v Antwerpen, v roce 1250 papirova stopa jednoduse konci. Predtim uz nikdo neumel psat. Ani v Belgii ne, natoz v Cesku.

A tak jsem byl nucen se uchylit ke geneticke genealogii. Otevrel jsem usta a udelal AAAAA a dodal geneticky vzorek. Po case se mi dostalo hromady papiru s vysledky a krasne mapy, na ktere bylo vyznaceno, kde vsude mam predky.

Podle mapy - beru v uvahu jen jiste predky (best matches) - mapa ukazuje: 1 predek v Belgii, 1 ve Svedsku, 1 v Nemecku, 2 ve Francii, 3 v Anglii a 1 v Irsku - tahle skupina je oznacena jak "severo-evropani", dale jsou tam jisti predkove: 2 v Portugalsku, 1 v Italii, 1 v Srbsku a 1 v Madarsku - tito jsou oznaceni jako "jiho-evropani". Dva jisti predkove z "jizni skupiny" se take vyskytuji na Azorskych ostrovech (ty ale byly vzdy osidleny Portugalci, takze se tomu moc nedivim). Dva blize neurceni (zda jizni nebo severni) taky emigrovali do Ameriky (to se ovsem netyka mne, Marty Hedvickove nebo Stane Barty, ten je navic pribuzny jen po linii matky, protoze ta emigrace se udala pred 100 a vice lety). Jeden blize neurceny emigroval do Australie.

Vyseuvedene potvrzuje me drivejsi "papirove" patrani po puvodu muzske linie Hedvicku (pouze Y-chromozome) v 12. stoleti v Belgii, pozdejsi presun do Svedska a prichod se svedskymi vojsky v dobe tricetilete valky do Nemecka, odtud do Rakouska a na sever na Moravu. Prekvapenim je pro mne existence tri jistych predku v Anglii a jednoho v Irsku. Francii se tak moc nedivim, protoze je to hned vedle Belgie. Historicky vysvetlitelny je i predek v Madarsku a Srbsku - meli jsme tu prece Rakousko Uhersko. To, ze database nevyplivla zadneho predka v Rakousku, si vysvetluji ne tim, ze by tam nebyl, ale tim ze nejspis neni v te pocitacove databasi.

Stejne tak nahlizim na jisteho predka, ktery database vyplivla v Italii a to primo v Rime. Sice Italy v rodine mame - stryc Brix byl certifikovany druho-generacni Ital, ale NEBYL mym primym predkem, tudiz se nemuze vyskytovat v muzske linii Hedvickovych Y-chromozomu. Domnivam se, ze to mohl byt jeden z nemeckych predku, ktery po tricetilete valce (Vatikan a pozdne stredoveka Svata rise rimska) se tak nejak "sluzebne" dostal do Rima, zemrel tam a jeho DNA se dostalo do database.

Prekvapuje mne, ze se tam nevyskytuji zadni stoprocentne jisti slovansti predkove, zadny Cech, Polak nebo Rus - jiste v mem genetickem kodu budou, ale jen v linii mitochondrialni (mtDNA) - v lini zenske. V linii muzske proste nejsou. DNA testovani dava nejen "100% match", jisteho predka, tedy - tohle je tvuj prapraprapraprapredek uplne jiste, ale dava i "good match" - tedy 75% nebo lepsi pravdepodobnost, ze tohle je pokrevni pribuzny taky.

Takovych "temer jistych" predku je taky zajimava hromadka: 2 ve Skotsku! 1 v Belgii a 1 v Norsku (zcela logicky v 15. stoleti na ceste do Svedka nekde zapomeli nejake DNA), 2 v Nemecku, 2 v Rakousku, 5 v Polsku a 1 na severni Sibiri za Uralem. Z temer jistych jihoevropskych predku se vyskytuji 2 v Italii, 4 v Recku, 3 v Turecku (!), dale 1 Rumun (mozna Madar, je to v Madary osidlene casti Rumunska), 3 Chorvati a 5 Spanelu. Celkem 18 temer jistych predku se vystehovalo kdysi davno do USA (jeden na Floridu) a 1 na Puerto Rico. Pouze tri temer jisti pribuzni odesli do Australie. Jeden jisty predek a jeden temer jisty predek z jiho-evropske skupiny se vyskytovali na Kanarskych ostrovech a Tenerife (coz je zase osidleno Spanely/Portugalci, takze to dava smysl).

Testovani neprokazalo vubec zadne linky do Afriky, Stredni vychod, Japonska, Indie, Australie a Jizni Ameriky. Obzvlast u Indie pocitac udelal pres 30 analyz - z Indie je zrejme v databasi hodne genetickeho materialu ke srovnavani. Vzhledem k tomu, ze cesti cigani jsou geneticky indicti Jat z Punjabu, pak to dokazuje, ze zadny predek Hedvicku nebyl cigan. Aspon tak jsem si to puvodne myslel.

Zaplakal jsem ale horce, ze nemam zadneho ceskeho predka a to nejlepe prapredka z Prahy. Ja bych tak moc chtel mit predka z Prahy, abych mohl chodit jako nafuka s nosem nahoru, abych mohl predstirat, ze jsem chytrejsi nez vsichni ostatni (protoze pochazim z Prahy), nazyvat vsechny ostatni burany a vesnicany a muj vykal nepachne a tak dale - no znate Prazaky, ne?

A pak mne "cesky vycurane" napadlo, ze to zkusim znova. A dodal jsem dalsi vzorek DNA ,ale uplne jine firme, aby tu predchozi "proverili" (no neco ceskeho v sobe prece musim mit, uz kvuli te vycuranosti a snaze "proverovat") a nasli mi kyzeneho prazskeho predka.

Vysledky prisly vcera, na rozdil od prvnich testu daleko daleko podrobnejsi se spoustou cisel. A cisla hovori jasne. Tihle to ale zase brali z trochu jineho uhlu a to, kde v ktere oblasti mam kolik geneticky spriznenych osob a vetsinou jen za poslednich 500 let (to asi nekde vyloupili geneticky hrbitov), ale budiz. Tudiz mame spolecny geneticky PUVOD, spolecneho predka - ale nejsou mi primi predkove.

Z jedne strany tento test v podstate presne potvrdil, co nasel ten predchozi a cisilka potvrzovala klikatou cestu Hedvicku z Belgie pres Svedsko a Nemecko do Rakouska a na Moravu. Opet se bohuzel nenasel zadny predek z Prahy, himmelhergot! Ta Vltava blem blem - blem blem a Ka-ka-ka-ka-ka-ka-karluv most mi porad unika mezi prsty.

Ted ale zvazte ty cisla spolocnych pribuznych (ja vim, je to za pet set let). Ve Svedsku 978 lidi se spolecnym predkem - vsichni nejspis uz po smrti, ale stejne! Prekvapeni je ostrov Vis v Jaderskem mori http://en.wikipedia.org/wiki/Vis_(island) 17 km od Brace - cely ostrov ma 3600 obyvatel, ale ke mne je geneticky pribuznych 972! Proc zrovna tam? Odpoved asi bude zemepisne-historicka. Ostrov byl historicky rusne misto od rimskych dob, bylo to "oppidum civium Romanorum" uz 47 BC, pak tam vladla Benatska republika az do 1797, a pak to bylo pochopitelne Rakousko-Uhersko. Ostrov byl namorni zakladnou, kterou prosly tisice lidi, vojaku i namorniku a mnohe namorni bitvy, od 1811 az po WWII se vedly v okoli. Jen par kilometru od Visu pres more do Italie se rozklada na italskem jaderskem pobrezi region Marche http://en.wikipedia.org/wiki/Marche, kde se nachazi 798 geneticky spriznenych. Blizkost s Visem nemuze byt nahodna.

Mezi dalsi zajimave lokace osidlene mymi vzdalenymi bratranci z poslednim 500 let patri Lille http://en.wikipedia.org/wiki/Lille ve Francii (463) - to je kousek od Antwerp, Belgie, zadne prekvapeni, Viden, Rakousko (424), Belem, Brazilie (486), Belgie (358), Holandsko (359), dnesni USA (423), dalsi jugoslavsky ostrov Krk (405), Transylvanie v Rumunsku (502), Budapest (343), Bukurest (644) a i konecne v Ceske republice mam pry 355 geneticky pribuznych. O Praze ani muk.

Ovsem naprostym prekvapenim byla nova informace, kterou ti prvni genetici prehledli, ze mam geneticky pribuzne v jiznim Madarsku, v zupe Baranya http://en.wikipedia.org/wiki/Baranya_(region), coz je okoli jihomadarskeho mesta Pecs (byl jsem tam mockrat) a to presne 5135 prislusniku diaspory jmenem ROMA - tedy pekne prosim cigani. A zadnych pet set nebo osm set - pres pet tisic! Rad bych zduraznil (nez mne zacnete podezirat, ze kradu slepice a psy), ze zadni vyseuvedeni nejsou v prime geneticke linii mych predku, ale pouze mame nekde v davne minulosti spolecneho predka. Ja jsem byl stejne dusevne pripraven na to, ze mi reknou, ze jsem pribuzny s tim orangutanem z Olduvajske rokle http://en.wikipedia.org/wiki/Olduvai, takze mne nemuze vzdaleny bratranec cigan vyvest z miry. Znamena to pouze, ze davny davny prapredek (je to po linii Y-chromozome, takze to byl on a ne ona), netvrdim ze slozil pisen "Cikanko ty krasna!", v tom jiznim Madarsku zanechal sve geny a oni se pak cigani mnozili a mnozili jak zbesili, az jich bylo 5135. Ano, jak napsal komunisticky basnik Frantisek Hrubin "posmivali jste se ciganum a ted jste jejich bratri...".

Nedelam z toho zadne zavery. Dokonce si myslim, ze ja sam coby osoba bez predsudku se za tisice svych vzdalenych ciganskych bratrancu z zupy Baranya stydim daleko mene, nez se mi jini bratranci ze stredobodu sveta stydi za jedineho jejich bratrance z Ameriky. Ale tak to chodi...

Naivita: Dopis Plojharovi..

21. března 2014 v 15:41 Clanky jinych autoru
Jen jsem zase nasel zajimavou kuriozitu ve svem archivu - dukaz, ze i velmi inteligentni lide muzou byt zcela nerealisticti az uplne blbi, obzvlast jsou-li striknuti nejakym tim "vlastenectvim." Signatare dopisu jsem znal a ten kurevsky cesky rezim a system jim zcela znicil zivoty. Zcela zbytecne. Stacilo emigrovat.


Trubač

21. března 2014 v 15:18 | Ivan Špaček |  Clanky jinych autoru

Jsou Velikonoce, venku prší a je velice nevlídno, i když lépe než včera, kdy padal mrznoucí déšť "freezing rain". Teda ne takový ten klasický ontarijský, kdy je svět obalen v ledu a než můžeš odemknout dveře u auta, tak musíš osekat led, pak nastartuješ a bavíš se tím, že loupeš led z oken, což jde nejdřív blbě, milimetr po milimetru, ale když se zahřeje motor, tak se udělá vrstvička vody mezi sklem a ledem a z úmorné piplačky se stane docela uspokojující zábava, led se loupe ve velkých kusech, což z nějakého důvodů dává potěšení, cosi jako loupání tapet nebo puchýřů barvy že zdi.

Tahle varianta byla mírnější, voda ochlazená do blízkosti nuly si není jistá, jestli je tekutá nebo tuhá, což může být nebezpečnější - zdánlivě mokrá vozovka je ve skutečnosti pokryta "černým ledem" - za uvěření iluze se platí v lepším případě nárazem do dálniční dělicí zdi, v horším se auto rozhodne k nevídaným akrobatickým úkonům, podnikne salto, které je často mortale.

Což potvrzuje, že věřit iluzím může být životu nebezpečné - zeptejte se Indiánů, kteří, navlečení v košilích, o kterých šaman kmene tvrdil, že jsou neprůstřelné, se přesvědčili, že kulky U. S. Cavalery nerozumějí magii. Kevlar rozhodně funguje lépe, ovšem to se nesmí říkat moc nahlas, aby člověk nebyl obviněn z kulturního imperialismu.

Obvyklá jarní varianta dává Kanaďanům možnost zakusit bagdádskou zkušenost, tady žít bez elektřiny a vody. Stožáry elektrické rozvodné sítě obalené tunami ledu spadnou i bez pomoci výbušnin, zhroucené stromy přetrhávají dráty a lidí se musí učit, jak si čistit zuby manuálně. Ovšem bagdádská zkušenost to zas tak úplně není, kanadské dálnice zabíjejí víc lidí, než bomby více či méně dobře řízené. Ani Royal Ontario Museum nebylo vykradeno davem rozvášněným nedostatkem vody, housek a elektřiny.

Ale člověk nikdy neví, enormní změny etnického složení obyvatel Toronta zaručují změnu obrazů tohoto města od starého nudného Hogtownu, kde se dalo v neděli ráno střílet po hlavních ulicích města bez nebezpečí ublížení chodcům - všichni byli buďto v kostele, nebo v chatě na Muskoce, směrem k čemusi připomínajícímu chaos arabského tržiště.
Když už jsem u těch arabských měst, v podstatě nechápu, proč nás nenavštíví 101. parašutistická divize. Palestinských i jiných teroristů by se tady našlo víc než dost. O členy StB a KGB by asi zájem neměli, když jim nevadí ani ve Washingtonu. Led pokrývá všechno, je v tom i kus krásy, svět proměněný ve skleněnou horu, že všech stran slyšíš jemňounké cinkání, to jak se skleněné větve skleněných stromů pohybují ve věčně přítomném větru - Ontario je rájem pro pouštění draků a peklem pro rekreační hráče badmintonu, země široko daleko je placatější než hruď atletky svalnaté díky přebytku mužského hormonů.

Neexistují hory, které by zabránily volnému přístupu větru že severu či z jihu, v úterý bylo 28 stupňů nad nulou ve středu 4 pod nulou. Teplý vzduch z amerického jihu se srazí z ledovým dechem severáku a počasí osciluje z extrému do extrému. V pondělí se krčíš u topení a v úterý zapneš klimatizaci. K tomu přidej politiky, kteří prohlašují, že v případě polapení Saddáma dotyčný filantrop nebude vydán zlým Spojeným státům a začneš uvažovat o emigraci. Ne teda na kontinent obydlený pacifisty a jinými ideologickymi potomky Chamberlaina. Jaká škoda, že Winnie Churchill nebyl potentnější. No, Blair je ještě mladý...

Musím se přiznat, že jsem na sebe docela hrdej, originálně jsem chtěl psát úvahu typu "I told you so..." - pamatujete se ještě na diskusi o tom co se všechno stane, až Yankees napadnou Irák a oloupí lid Iráku o vymoženosti zprostředkované budováním arabského socialismu strany Baas? Scénář plný tisíců pytlů s těly amerických vojáků doručovány maminkám v Kansasu a Texasu, teroristické útoky na celém světě, rozbouřené arabské ulice?

Evička mi říká, že se správné říká "trubač", ona je ovšem ve stadiu, kdy čeština a angličtina zápasí v její mysli o převahu. Což je normální část procesu změny emigranta v občana. Papír tvrdící že dotyčný emigrant má všechna práva a povinnosti občana Dominion of Canada - slovo "Kingdom" bylo zamítnuto kvůli Američanům, další důkaz imperialistické přirozenosti Spojených státu amerických, ale to bylo dávno, dneska by možnost případného naštvání Yankees mělo přesně opačný výsledek - teda emigrant se může stát Kanaďanem nebo papírovým Kanaďanem - říkávalo se tomu "five-dollar-canadian". Díky trvající socializaci země by se mohlo říkat "stodolarový Kanaďan", ale to jen tak na okraj.

Emigrant/exulant/utečenec/new-canadian se stane občanem, tedy nepapírovym, velice zřídka. Stačí poslouchat. Člověk s kanadským pasem v ruce, který mluví o "cestě domů" s letenkou do Prahy v ruce druhé, nepatří k těm nepapírovým. Není ovšem tak odpuzující, jako papírový upravenec, který se podepsáním přísahy, že se bude chovat jako občan socialistického Československa včetně řízení se zákony země, ve které nežije a která náležela mezi členy Varšavského paktu, tedy nepřátelské vojenské organizace, definitivně dopustil velezrady v době války, být studené, ale rozhodně se nedá říci, že se jedná o občana. Tedy občana Kanady, aby bylo jasno.

Obdrží vystěhovalecký pas s husitským štítem a ostříhaným lvem bez koruny ale zato s hvězdou. Že by další důkaz proslulé české ironie? Přijmutím závazků plnění podmínek pro uchování si občanství se i zavázal informovat o svých přátelích a známých, neboť jsou "nepřáteli režimu", ale to už bylo dávno, že jo.

I tak se raději vyhnu lidem, kteří za možnost machrovat před šlapkami na Václaváku v džínách značky Levi´s zradili zemí, která jim nikdy nic zlého neudělala. Moje obvyklá odpověď na dotaz "kdy jedeš domů" je "každý den po práci", což přináší nechápavě pohledy a ne nevítaný konec konverzace. Tedy "ne nevítaný" z mé strany - když slyším češtinu, urychleně přejdu na druhý chodník. Důkazem že Evička se vyvíjí je, že ji potřeba pozdravit každého (-ou) bratra (sestru) Slovana (-ku), které potká, už ji, více méně, přešla. Do jisté míry souhlasím s názorem populárním v Zemí krásné na pohled, že emigranti jsou pěkná pakáž. Jsou. Čechy, kteří se sice se mnou hádají, ale netrpí mentální schizofrenii "tělo tady a srdce tam," není problém respektovat bez ohledu na místo, kde se rozhodli žít.

Skončila válka v Iráku. Probíhá další, daleko těžší fáze akce, zvaná "normalizace", což je slovo sice českému uchu nelibě znějící, ale výstižné. O obtížnosti úkolů, stojícími před občany Iráku není třeba přesvědčovat Čechy a Slováky. Od cinkání klíči na náměstích českých a slovenských měst k "normálnímu" režimu je cesta velice dlouhá a klikatá.

Irák má ovšem jednu a to ne malou výhodu před zeměmi střední a východní Evropy. Ta výhoda se jmenuje "U. S. Army". Stačí si vzpomenout na vývoj v okupovaném Japonsku, kde ústava vnucená generálem McArthurem byla natolik funkční, že existuje, v podstatě nezměněné formě, dodnes. Případně na vývoj země které jsme říkávali Západní Německo, od země zničené bombami a nakažené sadistickou, militaristickou ideologii k zemi, kde politik musí vyznávat pacifismus, aby měl šanci na zvolení. Tendence Němců jít od extrému k extrému je sice zavádí do pozic, které nejsou příliš konstruktivní a přispívající ke kolektivnímu přežití Západu ve světě plném závisti a nenávisti, ale jsou rozhodně přijatelnějšími sousedy v evropském činžáku než kdykoliv předtím.

Konec despotického režimu obvykle (vždycky?) přinese zkoušku kulturní a politické vyspělosti občanů země. Existuje mnoho způsobu, jakým lze situaci zbabrat. Přítomnost okupující armády zabrání extrémům jugoslávského typu, kdy je politicko-mocenské vakuum vyplněné agresivními, frustrovanými šovinistickými patologickými maniaky typu Miloševiće.
Na ztrátu autority policie a armády bude vždycky určitá část populace reagovat drancováním obchodu a bank. Že lidé tohoto typu existují ve všech společnostech, je zřejmě. Stačí vzpomenout na incidenty tohoto typu v ulicích amerických měst. Když se dostatečně množství lidí vyhrne do ulic města v dostatečně agresivní náladě, dojde k chaosu. Situace originálně vzniklá z příčin ideologických, rasových nebo jiných za nepřítomnosti dostatečně protisíly, se vždycky zvrhne z protestu, více či méně legitimního, do vykrádání obchodů s kořalkou a elektronikou.

Kanada, tedy země populárně známá jako vysoce civilizovaná, kde žijí občané až nudně respektující zákon, není výjimkou - policejní stávka v Halifaxu vedla k závodům aut po ulicích měst, házení cihel do výloh obchodů, suspendování populárního hokejového hráče následovaly uliční nepokoje v Montrealu, Toronto má svou carribanu, což je cosi jako mírná anarchie v mezích zákona, anarchie provázející karneval občanů pocházejících z karibských ostrovů.

Situace v Iráku se liší od carribany hlavně tím, že na uvolnění pravidel hry reaguje značná část populace hromadnými krádežemi a násilnostmi na rozdíl od nepatrného zlomku procenta lidí v Kanadě či Spojených státech. Navíc policisté zvyklí fungovat v totalitních režimech mají modus operandi značně odlišný od policistů v demokratických zemích.
Totalitní režim definici nemá fungující tržní hospodářství. Černý trh alespoň částečně uspokojí potřeby a touhy spotřebitelů, ovšem cenou je nevyhnutelná korupce veřejných činitelů včetně policie. Rozhodujícím měřítkem pro úspěch či neúspěch kariéry není "co umíš," ale "koho znáš", "co na koho máš", "co mi dáš". Úspěšný veřejný činitel se účastní kolotoče "dárků" a privilegií, trh ve smyslu "něco za něco" patří k přírodním zákonům typu gravitace, popření jeho existence nemá nic společného s realitou. "Poručíme větru dešti" je typickým výrazem iluzí absolutní moci totalitního režimu.

Dnešní situace v Afganistanu jasně ukazuje nebezpečí faktu, že Američané nejsou ochotni se chovat jako dobyvatelé, ale jako osvoboditelé. Mocenské vakuum bylo naplněno, jak už je v Afganistanu zvykem, bandity a náboženskými fanatiky.
Otec Bush má na svědomí životy 157 vojáků, kteří museli padnout, protože nebyl ochoten dokončit svůj úkol.
Syn Bush, přes v podstatě realistické instinkty, trpí vymytím mozku, které je výsledkem vzdělání na americké universitě. Abych byl výstřední, problém s Georgem W. nevidím v nedostatku inteligence a vzdělání, problém vidím v nedostatku pro vůdce země nutného realismu a v bezohlednosti k nepřátelům země. Nese osobní odpovědnost za bezpečí občanů země, kterou vede. Všechno ostatní je druhotné.

"Dobyvatel" střílí rabovače, "osvoboditel" mává na lidi táhnoucí kolem vozíky s ukradeným nábytkem. Vítězná armáda, která zničí strukturu moci, musí zavést "zákon a pořádek" v okupované zemí. Rádoby "humanistické" iluze o "osvobození" vedou k utrpení bezbranných civilistů.

Fakt, že američtí politici nechápou moc symboliky vztyčení vlajky na sutinách sídla poražené moci, dokazuje, jak daleko postoupila nemoc západní civilizace. Demonstrace sebenenávidějících "užitečných idiotů" v době války, prohlášení intelektuální "elity" o nutnosti porážky armády vlastního státu, touha člověka, který má vzdělávat novou generaci národních vůdců po "miliónech malých Mogadišů", prohlášení kandidáta na úřad prezidenta země, že je třeba "změna režimu" především v jeho zemi - řada incidentů tohoto typu je nekonečná - to všechno je pro mne jasným důkazem, že Spengler se nemýlil, když mluvil o "konci západní civilizace sebevraždou..."
...což shledávám depresivní, takže nechám toho pionýrského troubu/trubače na později.

Napil jsem se kafe, šel si zakouřit na balkón a snažil se vzpomenout, jak to vlastně bylo s tím troubou/trubačem. Ovšem problém je, že mě napadl George S. Patton, plus jsem si přečetl, jak "se tisíce Iráčanů domáhají odchodu U. S." Starej dobrej George S. by tuším reagoval podobným způsobem, jako ten G. I., který na ječení davu odpovídal výrokem: "Umírali jsme za vaši posranou svobodu a vy takhle? Go to hell!"

Moje reakce? Nemiř tím mašinkvérem, co ho máš v ruce nad hlavy davu, to bys nikoho netrefil. Jiný voják komentoval, že Irák je národem sběratelů, co občan, to AK 47 a RPG.

Osvobození... Vlajku na každý roh, MP na každé ulici s rozkazem udržet pořádek. Představuji si, jak okupační armáda v roce 1945 má hlavně na myslí "za žádnou cenu nedráždit Němce." Nepředstavuji si to moc dlouho, obraz George S. Pattona se mi z nějakého důvodů pořád vrací. Teda asi ne toho skutečného G .S. P, kdo viděl film, tak ví, že George S. Patton = George C. Scott.

George S. (ne George C.) se nechal slyšet, že když už má Amerika armádu v Evropě, tak by se mělo něco udělat se Sověty. To "něco" rozhodně neznamenalo "osvobození". Patton netrpěl humanistickými iluzemi. Snad i proto ho potkal podobný konec jako Alexandra Dubčeka.

Tak si predstavuji, co by bylo, kdyby bylo - válka je peklo, jak kdosi řekl, ovšem rozhodně je méně peklovitá než to, co přinesl mír. Spojené státy měly nukleární zbraně. Patová situace se vyvinula díky úsilí Fuchse, Rosenberga a jiných "nebezpečných idiotů" až později.

Co se týče způsobu vedení války, komunistický spratek (já), který viděl válku jako lidskou vlnu vojáků zaléhajících vlastní hrudí ústí kulometů (URÁÁÁ!), nemohl věřit svým očím, když viděl válku, ve které bombardéry a bitevní lodi buší do atolu tak dlouho, až tam nezůstane zdravé ani stéblo trávy. Hlas komentátora suše prohlásil, že je třeba minimalizovat nebezpečí pro vojáky.

Seděl jsem v šeru Malého kina - to bylo v meziposchodí kina zvaného Moskva v Liberci - a vejral. Jméno kina bylo příhodné, vešlo se tam tak třicet lidí a obvykle bylo nabité. Specializovalo se na "neobvyklé" filmy, od "Zlatého věku grotesky" po staré americké dokumentární filmy. Bylo to tak trochu jako sedět v rozlehlejším obýváku před televizi s přáteli a známými - nebylo neobvyklé slyšet kolem sedící lidí film komentovat. Jeden takový komentář, velice tiše pronesený, porovnal gerojskou filozofii s filozofií nesportovního likvidováni oponenta na dálku. Porovnání nepříliš lichotivé ke gerojům. Velice mě to pobouřilo, zároveň jsem ... no, odjakživa jsem trpěl velice aktivní představivosti - jaké by to bylo být americkým vojákem? V porovnání s rudoarmějcem? Takovej Čapájev...

Moje vzdělání nezahrnovalo George S. Pattona, kabát zvaný montgomerák neměl pro mne žádné asociace s britským maršálem, Bradley neexistoval a Eisenhower byl americký prezident, který lhal o přeletech špionážních letadel U-2. Jak říkám, komunistickej spratek. Taky trubač.

Tohle věděli už nacisti. Dej klukovi uniformu, nechej ho formálně přísahat, zaveď obřady a ceremonie - vlastně ne až nacisti, tohle věděla už katolická církev - děj mu na vědomí, že náleží, je členem kmenu/klanu - a bude tvůj. Tuhle roli tady (Severní Amerika) dříve vyplňovali skauti, dnes spíš pouliční gangy.

Moc stejnokroje - Hell's Angels mají kožené bundy s erbem, my, pionýři, jsme měli bílé košile, tmavé kalhoty a rudé šátky. Taky odznaky, nášivky, cetky všeho druhu. Dýku jsem sice neměl (škoda), ale zato jsem měl trubku. Takovou krásně zlatou, teda když se naleštila smrdutým Sidolem, leskla se jako zlata, vrhala prasátka v jarním slunci, neboť byl První máj, svátek všech proletářů, proletářek a proletárčat, ovšem sluníčko se obvykle nekonalo, často pršelo a někdy i mrzlo, tak jsme si nacpali pod bílé košile tlusté svetry že jsem vypadali jako "pump-me-up" sketch v Saturday Night Live, ale to jsme nevěděli, protože jsme neviděli do budoucnosti, co bylo možná i dobře.

...a byl první máj a my jsme v těch bílejch košilích napjatejch k prasknutí tlustými svetry vykročili jako první, v čele průvodu, za námi alegorické 0vozy - pořád se mi vrací obraz mého tatínka, jak oblečen v imitací uniformy americké armády škrtí - sice symbolicky, ale s nadšením - korejského rolníka, v pozadí postava strýček Sam s obrovským černým naleštěným cylindrem na hlavě - sluníčko se asi taky chtělo na tu parádu podívat, protože vidím jak cylindr hází prasátka - vesta s hvězdami a sako s pruhy, koukejte lidí, to je můj táta! chtěl jsem křičet, ale nekřičel, protože jsem byl stydlivej - jak se ten svět mění, že jo - a v tom se objevil krasnogvardějec, přepral tátu v americké uniformě s papírovou lodičkou na hlavě, jaké uměl dělat malíř pokojů z novin a já mu to umění děsně záviděl, přepral tátu a mně to bylo líto, ale táta vypadl z role a chechtal se, smál se i krasnogvardějec, smál se strýček Sam a já najednou viděl, že to byl vlastně pan Port, kterej hrál v divadle medvídka Bílé Bříško, smál se i korejský rolník, hraný baleťákem se špatně nalepenými fousy z vaty, které mu napůl upadly, vypadalo to děsně srandovně a tak už mi nebylo líto, že krasnoarmějec přepral tátu, protože jsem byl divadelní dítě a chápal jsem, že to je jenom show, vlastně představení, to jsem ještě nebyl zkažený anglicky mluvícím prostředím.

Fanfárka krásné naleštěná, troubit nás učil pan Zítek, kterej byl děsně tlustej, asi jak seděl každej den v hospodě, která byla v přízemí domu, kde bydlel, sen pivaře uskutečněn, pil tam pivo za pivem, smrděl, i když nás učil správnej nátisk u nich v kuchyni, ale to nám nevadilo, hrál děsně krásně na trubku, čistě, jasné tóny, jak se na fanfárku hrát má - "správnej nátisk hošani, ne jak ty dadáci z Pionýrského domu," což byla konkurence, kterou pan Zítek opovrhoval, neboť netroubili "tatatá" ale "dadadá," což jsem sice neslyšel, ale věřil jsem panu Zítkovi, protože byl štramák, na zdi obrovské kuchyně bez oken visely fotografie velice útlého mladíka v pro mne neznámé uniformě, sedí na koní a ten kůň skáče přes vysoký živý plot a ten mladík sedí jako ulity, vypadá velice soustředěné, vyzařuje z něj taková nějak síla, kompetentnost, štramák jako bejk.

Jak jsem zjistil později, ten velice útlý hoch byl, neuvěřitelné, tlustý pan Zítek za mlada, býval žokejem a ta uniforma náležela československé armádě a to v pravěku, před válkou. Všichni jsme žasli, hlavně jak byl tenkrát hubenej a jak je dneska tlustej jako sud a to sud s prasklejma obručema, to pod tlakem těch metrů piva, který do sebe bejvalej žokej denně lil v hospodě.

Ale troubil krásně, přes svou sudovitost, nebo možná právě proto a to nejen na fanfárku, ale i na křídlovku v hasičským bandu, šel hned vedle hasiče navlečeného v obrovské troubě zvané heligón což mě fascinovalo ale díval jsem se hlavně na pana Zítka, jak krásné troubí na křídlovku, prsa se mu nafukujou, div mu neulítnou knoflíky z fešácký hasičský uniformy, prsa jo, ale tváře ne, kdyby pan Zítek viděl Dizzyho Gilespieho, tak by si pohrdavě ufrkl, "když máš nafouknutý tváře, tak se nedá správné artikulovat zvuk," to "artikulovat" určitě neřekl, řekl to jinak, jeho slovník byl spíš chudší a intelekt připomínal závodního chrta - ale Dizzy asi nechtěl artikulovat, spíš malovat zvukem a to rozplizlejma barvama, křišťálově čistě tóny patří k budíčku nebo večerce.

Přiznal jsem se, že troubím na fanfárku, tak mi hlavní vedoucí pionýrského tábora nařídil, že budu každý ráno troubit budíček, což byl průšvih, protože jsem byl zvyklej hrát jenom skupinově, neriskoval jsem vysoké "c" protože Jirka, teda syn pana Zítka, to vytáhl bezproblémově, nebyl jsem v tom markýrování sám jak jsem zjistil, když na schůzi okresního výboru KSČ, kde jsme hráli za dorty a fláknutí se ze školy, ty nejvyšší tóny hrála jenom jedna trubka z pěti, což bylo trapný, ale soudruhům to nevadilo, sesypali se kolem nás, taky soudružky, jedna měla moc pěkný prsa, ale na ty jsem se snažil nedívat, protože jsem se cítil vznešenej a pionýrskej, jako Vaska Trubačov a jeho kamarádi, možná že by se za mě nestyděl ani Timur a jeho parta ale nedalo mi to a na ty úžasný ňadra jsem pošilhával, soudružka si toho všimla a usmála se na mne, vůbec ji to nevadilo, ale já zrudnul jako rak, málem jsem se udusil na punčovým dortu, kterej jsem si cpal do pusy až mi lupalo za ušima, dorty, chlebíčky a bramborovej salát a to z pravý majonézy, ne jako ten co dělala paní Zítková, tak hubená jak byl pan Zítek tlustej, byla noční strážná ve fabrice, moc jí to neneslo a hasičství asi taky ne, i když hasičskej band hrál nejenom na průvodech, ale i na funerálech a svatbách, takže asi hodně peněz šlo na pivo v tý hospodě v přízemí, protože nikdy neměli peníze a bramborovej salát kterej jsem tradičně dělal o vánocích z pravý majonézy, moře vajíček a rozkrájenýho polskýho salámu (nezapomeň na hořčici a cibuli!) zrál, mlaskal jako tatínek, ale neprděl, ten se vždycky nadzvedl na židli a usral si, až se zastavily na zdi hodiny s kukačkou a to s oblibou při obědě, což se mi eklovalo, a nic jsem neřekl, protože, jak jsem podotkl dříve, jsem byl děsně stydlivej.

Zítkovi měli knížky, které nevypadaly moc zajímavě, všechny měly na první stránce napsáno "Za zásluhy o..." to či ono, jenom jedna mě zaujala, balená v modrým balicím papíru, "Proces s protistátní skupinou Rudolfa Slánského", seděla na čestném místě, vepředu povinné české knihovny ozdobené keramickými kravinkami a soškou Švejka, "To chce klid" a Slánskej, slyšel jsem o tom, ale tak nějak jsem nemohl nic bližšího zjistit, můj obvyklý diskusní partner - herec libereckého divadla, který se později stal hvězdou, jak se říkávalo "stříbrného plátna," kde hrál role svalnatců - "kdybych se místo činkama radši zabýval učením se jazyků," jak se vyjádřil po letech, když mu svaly začly měknout - teda můj babysitter, kterej se o mne staral, když jsem čekal až skončí zkouška v divadle - přes svalnatost velice inteligentní člověk, se odmítal o tom "průšvihu" vyjádřit, tak jsme radši debatili o filozofických otázkách (marxisticky) a knížkách, které jsme četli.

"To se musí studovat!" řekl pan Zítek, když viděl můj zájem o knížku v modrém balicím papíru a dovolil mi půjčit si ten skvost jinde k nesehnání - asi spal při školení, kdy se doporučilo radši tuhle knížku vyhodit, strana, pardon, Strana, s tím nechtěla mít nic společného.

Četl jsem neuvěřitelně šílenosti typu "jsem lump, vrah, agent, prznil jsem děti a jedl lidské maso," v hlavě mi z toho hučelo a zvedal se mi žaludek, snad i díky této zkušenosti píšu dneska z Kitcheneru, ne z Jablonce, a nemohl jsem pochopit, že někdo někdy tyhle absurdní grotesknosti bral vážně.

...a šli jsme v celé průvodu, byla nám zima i přes tlusté svetry nacpané pod sněhobílé košile potřísněné šátky barvy krve - a cítili jsme se jako milion dolarů, teda spíš asi rublů, přes drobný déšť promáčející nám kalhoty a ledový vítr, pod kterým nám přimrzaly rty k nátrubkům fanfárek, rudý praporky s krásně vyšitým "Vždy připraven!" se plácaly pod trubkami - po letech jsem viděl ve filmu kluky z Hitlerjugend hrát na fanfárky s černými hedvábnými praporky s vyšitými SS blesky, hráli úžasné dobře, ne ty zvuky, které jsme vyluzovali my, nezáleželo na tom, stejně všichni řvali hesla, mávali mávátky a vůbec se radovali, teda zvuky vyluzované při budíčku v pionýrském táboře byly něco jiného, byl jsem na to sám a všechny stany řvaly smíchy, jak jsem vydával zvuky jako umírající kráva, neboť hrát jsem se nikdy pořádně nenaučil, neměl jsem ten "pravej nátisk", takže už nejsem trubačem, doufám že už ani ne troubou.


Korejske zverstvo...

20. března 2014 v 16:28 | Hana Catalano |  Clanky jinych autoru
Doslov ke knize Korejské zvěrstvo! (Korean Atrocity!); autor Philip D. Chinnery
…………

Téměř celý západní svět byl překvapen, když v červnu 1950 napadla Severní Korea své jižní sousedy. Překvapení se však netýkalo tehdejšího Sovětského svazu, Číny, Československa a dalších komunistických zemí, které o invazi věděly již několik měsíců předem a neoficiálně ji podporovaly vojensky i finančně. Krátce před invazí dostalo Československo z Moskvy příkaz vybudovat v Severní Koreji vojenskou nemocnici. Většina Čechoslováků, kteří se plánování a stavby nemocnice účastnili, netušili nic o jejím pravém účelu. O "logické" vysvětlení a kompletní utajení celé operace se postarala komunistická vojenská rozvědka. Hlavní misí vybudované nemocnice bylo sloužit jako zvláštní, přísně utajené rozvědné zařízení - experimentální laboratoř - ve kterém byli zajatí američtí vojáci a Jihokorejci využíváni k výzkumným účelům.

Zasvěcení tvrdí, a je svědecky doloženo, že skutečná zvěrstva se začala na válečných zajatcích páchat právě v průběhu korejské války a pak pokračovala ještě ve větším měřítku během války ve Vietnamu a po celou dobu tzv. studené války. Zneužívání vězňů i vlastního obyvatelstva k vědeckým účelům se v bývalém Sovětském svazu dělo již ve 30. letech, nikoliv však v takovém rozsahu jako tomu bylo od 50. let, kdy po druhé světové válce Sověti a země východního bloku již těžili z dosažených vědeckých poznatků zajatých německých vědců. Dr. Walter Hirsch vypracoval zprávu o sovětských biologických a chemických zbraních, jež byla v roce 1951 přeložena do angličtiny a předána americké vojenské rozvědce. Zde se mj. hovoří o testování těchto zbraní na vězních v SSSR (Hirsch Dr. Walter, Soviet BW and CW Preparations and Capabilities).

Československo pod přímým dohledem sovětských poradců své obyvatele a vězně též nešetřilo. V odtajněných materiálech CIA z 50. let jsou zprávy o testování biologických a chemických zbraní na území naší země. Pokusy byly prováděny Praporem zvláštních bojových prostředků (jednotka č. 2276 umístěná v Olomouci) a výcvikovým praporem (VBZ-VZVBP). Na Písecku (oblast Sedlčan) byly účelově zamořovány zdroje pitné vody - studny - sovětským biologickým bojovým prostředkem UNA-73 (prostředek vyvolával silné krvavé průjmy a smrt nastávala průměrně do 13 hodin po požití), prováděly se letecké postřiky antraxem a jedovatými plyny na Olomoucku a v jiných částech Československa. Na nic netušících obyvatelích se testoval i botulin a virus psittacosis a další jedy, bakterie a viry. Výsledky těchto operací pak byly konzultovány a dokumentace předváděna na tajných komunistických konferencích.

Československý výzkum, vývoj a výroba biologických a chemických zbraní byly prováděny na četných konkrétních místech republiky (jmenovitě uvedených ve zprávě CIA), a to vojenskými výzkumnými ústavy pod hlavním dohledem ministerstva obrany a civilními výzkumnými ústavy pod přímým dohledem VTÚ Praha. Podle sovětského vzoru se tak dělo tzv. "buňkovým systémem", který zaručoval utajení v rámci celého přijatého programu. Jednotlivým "buňkám" nebyl znám celý koncept, pouze jeho dílčí části, takže výzkumní pracovníci neměli nejmenší tušení o celkovém rozsahu daných projektů.

Chemické a biologické zbraně proti nepříteli nutně potřebují lidské "pokusné králíky". Úhlavním nepřítelem komunismu byly a jsou Spojené státy, a proto američtí váleční zajatci z korejské a vietnamské války představovali žádoucí "materiál". A nejen pro zpravodajské účely… Komunisté považovali válečné zajatce za "válečné zločince", na které se nevztahuje Ženevská dohoda, resp. její článek o repatriaci zajatců po ukončení válečného konfliktu a podepsání příměří.
Tak se tedy stalo, že během různých válečných konfliktů zmizely beze stopy tisíce amerických vojáků. Oficiální čísla uvádějí, že po skončení druhé světové války zůstalo 20.000 příslušníků americké armády nezvěstných a vláda, rodiny a přátelé dodnes neví nic o jejich osudech. Ví se pouze to, že byli vítěznou Rudou armádou přesunuti z německých zajateckých táborů do SSSR, kde také jejich stopy končí. Sověti je přes veškeré dohody a opakované výzvy z americké strany odmítli repatriovat, ba dokonce zapřeli jejich existenci.

Po ukončení korejské války (1950-1953), ve které zahynulo 54.246 příslušníků americké armády, zůstalo po oficiální výměně zajatců opět více než 8.000 Američanů nezvěstných! Vietnamská válka (1964-1975), v níž přišlo o život 58.202 amerických vojáků, zvyšuje počet nezvěstných oficiálně o 2.338. Skutečné číslo je však podle různých věrohodných zdrojů mnohem vyšší.

Obdobím studené války se počet nezvěstných zvyšuje o další stovky. Jenom pro ilustraci: v průběhu 20 let, 1950-1970, bylo nad a kolem pobřeží bývalého Sovětského svazu sestřeleno kolem 39 amerických letadel, na jejichž palubě se nacházelo celkem 364 mužů. O osudech 141 z nich není dodnes nic známo, dodnes jsou vedeni jako MIA-missing in action, nezvěstní.

Nad všemi pohřešovanými dodnes visí velký otazník. Existuje teorie, že buď zemřeli ve vězení nebo nepřežili kruté podmínky pracovních lágrů. Někteří z nich jistě tak skončili. Nikoliv však všichni, neboť KGB si americké zajatce vysoce cenila - tvořili zvláštní kategorii určenou k jiným účelům než jak tomu bylo u běžných zajatců z jiných zemí. Proto je tak těžké vypátrat, jaký byl skutečný osud těchto tisíců amerických válečných zajatců, kteří se nikdy nevrátili domů.
Generál Dmitrij Volkogonov (zemřel v r. 1995) zmiňuje ve svých pamětech plán KGB na "dodávání amerických válečných zajatců do SSSR za účelem shromažďování rozvědných informací". Tento dokument podepsal v 60. letech tehdejší šéf KGB Vladimir Semičasnyj.

Po skončení studené války ruský president Boris Jelcin při své návštěvě USA v roce 1991 otevřeně přiznal, že na území bývalého Sovětského svazu jsou stále zadržováni živí Američané!

Teprve tehdy, na nátlak médií, rodin nezvěstných a dalších zúčastněných, se americká vláda začala oficiálně zabývat "zapomenutými" příslušníky své armády, kteří se z různých válečných konfliktů nevrátili. Celou záležitost dostalo na starost ministerstvo obrany a mělo shromáždit, prošetřit a analyzovat informace svých tajných služeb, svědků a veškeré další informace v této politicky ožehavé záležitosti. Ministerstvo mělo také spolu s dalšími úřady federální vlády přivést k jednacímu stolu dotčené vlády cizích zemí, aby zodpověděly mnoho nepříjemných otázek.

V roce 1992 byla vytvořena Společná americko-ruská komise (pro válečné zajatce a pohřešované) - USRJC, která měla prověřit četná svědectví a evidenci o tom, že američtí váleční zajatci byli během moderních válek zavlékáni do bývalého Sovětského svazu za spolupráce jeho satelitních komunistických zemí, Československo nevyjímaje.

Informace z různých pramenů jasně potvrzují skutečnost, že existoval komunistický program na nevydávání, násilné zadržování a zneužívání amerických válečných zajatců k různým účelům. Svědectví československého generála Jana Šejny v krátkosti zmiňuje i autor této knihy. Jan Šejna vypovídal před komisí amerického Kongresu dvakrát, v roce 1992 a 1996. Osobu Šejny a jeho tvrzení se však účelovou komunistickou propagandou podařilo v očích široké veřejnosti natolik úspěšně zdiskreditovat, že pro mnoho lidí zůstal pouhým "semínkovým" podvodníkem. Nicméně, obě jeho výpovědi před komisí Kongresu byly potvrzeny z mnoha dalších zdrojů. Nedávno odtajněné archivy CIA dávají k dispozici stovky a stovky dokumentů se svědectvím lidí, kteří na různých místech bývalého SSSR nějakým způsobem přišli do styku s americkými válečnými zajatci.

Šejnova slova potvrzuje dále plukovník Philip Corso před komisí amerického Kongresu 17. září 1996. Ten se již v 50. letech vzhledem ke svým závažným informacím neúspěšně snažil přimět tehdejší vládu, aby ve věci nezvěstných amerických válečných zajatců podnikla patřičné kroky. Plukovník Corso byl šéfem speciální složky rozvědky, k jejímž úkolům patřilo sledování komunistických a zpravodajských aktivit Číňanů, Severokorejců a Sovětů v amerických zajateckých táborech v Jižní Koreji a nepřátelských na severu. V roce 1953 byl členem delegace v Paumunjomu a účastnil se výměny nemocných a zraněných zajatců. S těmito vojáky se také osobně sešel a hovořil s nimi. Corso se během výkonu své služby dozvěděl, že celá operace týkající se zacházení s americkými zajatci byla plně pod dohledem a kontrolou Sovětského svazu. Ve své výpovědi mj. říká: "Vymývání mozků a zvěrstva páchaná na amerických válečných zajatcích byly vědomými a účelovými činy sovětské politiky. Byly používány nejen na vězních z naší strany, ale také na jejich vlastních lidech a dalších, které Sověti měli pod svojí kontrolou."

Plukovník Corso získal důležité informace od zajatců, kteří se vrátili. Jejich výpovědi dokumentují komunistické lékařské experimenty (nacistického stylu) na amerických vězních. Nejďábelštější a nejlstivější byly údajně techniky používané na změnu myšlení. Byly stejně nebezpečné jako operace mozku a mnoho zajatců při jejich aplikaci zemřelo. Mnoho z nich také v důsledku těchto experimentů spáchalo sebevraždu. Plukovník Corso dále uvedl, že Sověti učili své spojence podrobný vědecký proces zaměřený na přivedení vězně do takového stavu, kdy mohl být zneužit k dalším účelům. Navrátivší se zajatci, kteří měli tuto zkušenost za sebou, vypovídali, že ti, jež na nich "pracovali", byli vysoce efektivní, perfektně vyškolení a vzdělaní. Jednalo se o odborníky praktikující smrtelně psychologické metody končící často fyzickým mučením. Sovětský přístup byl svévolným aktem jejich komunistické politiky, která aktivně odmítá, podkopává a ničí veškerou strukturu lidských hodnot.

Corso získal spousty informací o skutečnosti, že američtí váleční zajatci byli zavlékáni do Sovětského svazu. Tyto informace přicházely z mnoha zdrojů, mezi které patří výpovědi čínských a severokorejských válečných zajatců, zprávy různých tajných služeb a zpravodajská hlášení, zprávy z Číny, různé šifrované zprávy, uprchlíci z komunistických zemí (důstojníci sovětských a jiných tajných bezpečnostních a zpravodajských složek) apod. Američtí váleční zajatci byli údajně přepravováni hlavně vlakem, a to přes čínské hranice Manchu-li, Manchuria, a přes Pos´yet do oblasti Primorskij Kraj v bývalém Sovětském svazu.

Velitel William (Chip) Beck (33 let v tajných službách) tyto informace též potvrzuje. Říká, že SSSR po více než půl století plánovitě zneužíval cizí válečné zajatce. V mašinérii systému "Gulag", kde bylo průběžně internováno víc než 30 milionů sovětských občanů, se nacházely stovky tisíc občanů z jiných zemí, včetně půl milionu Němců, Rakušáků, Italů, lidí z východní Evropy a Japonců. V průběhu 50 let byly mezi těmito cizími vězni stovky - pokud ne tisíce - Američanů. Dosud není známo co se s nimi stalo. Přesun amerických zajatců do pracovních lágrů byl záměrný a účelový, neboť pokud by bývalo šlo o omyl, Sověti by tuto skutečnost již dávno napravili pomocí diplomatických kanálů.

Samotná povaha tajných operací znamená, že se nejedná o náhody. Proto nejsou přiznávány ani ochotně odhalovány. A čím větší rozsah daná tajná operace má, tím kolem ní existuje vyšší stupeň utajení. A přesun amerických válečných zajatců do SSSR je jedno velké tajemství… To co Sovětský svaz zahájil v roce 1945 - SSSR, Korea, Vietnam, Laos, Kambodža, Čína, Khmer Rouge, Kuba, východoevropské země a další - to si střeží dodnes. Proč? Komunismus není "mrtvý". Jak ukládá jeho doktrína, pouze se dle potřeby a s ohledem na situaci stáhl do pozadí. V "bývalých" komunistických rozvědných a kontrarozvědných složkách nedošlo k žádným čistkám. Dokumenty a záznamy zásadního charakteru, jak zdůraznil generál Jan Šejna, byly ze zemí východní Evropy přemístěné do Moskvy. Ti, kdo dříve řídili KGB a jejich obdoby v zemích východního bloku, jsou u kormidla dodnes.

"Chip" Beck říká, že je sice těžké, nikoliv však nemožné, aby komunističtí veteráni, kteří se účastnili těchto tajných operací a kteří by mohli znát osudy amerických válečných zajatců, vystoupili z temnot a podali svá svědectví. Je však pravda, že jejich vlastní životy a životy a existence jejich rodin by tím možná byly ohroženy. Jeden bývalý důstojník KGB řekl: "Novináři a podnikatelé jsou v Moskvě a Petrohradu vražděni za pokusy odhalit tajemství mnohem méně choulostivé než jaké představují váleční zajatci." V bývalém Československu jsou veřejně známé čtyři "sebevraždy" či velice podezřelá úmrtí lékařů, kteří se účastnili "zdravotní" mise v Koreji a Vietnamu.

Zmíněná Společná americko-ruská komise by mohla vyřešit dosud visící otazníky kolem osudů válečných zajatců, kteří byli dlouhá léta drženi v zajetí za podmínek ryze brutálních a nehumánních. Mohla by též zabránit tomu, aby se tento druh tragédie už nikdy v budoucnu neopakoval.

Vyšetřovatelé při JCSD (Joint Commission Suport Directorate) jsou přesvědčeni, že tajemství dosud nezvěstných zajatců jsou ukryta v moskevských archivech a v archivech bývalých komunistických zemí. Generálporučík Jurij F. Jezerskij, bývalý příslušník KGB na sovětském ministerstvu státní bezpečnosti, jež se zabýval rozvědkou a kontrarozvědkou, však potvrdil obavy, když řekl: "Vyhledat specifické cizí vězně ve vězeňském systému bývalého Sovětského svazu by bylo velice obtížné, neboť se jim běžně přidělovala jiná jména." Předpokládá však, že záznamy o změnách jmen by mohly existovat, a to s největší pravděpodobností někde v Moskvě.

Přesto však vyšetřovatelé JCSD pokračují v překládání tisíců spisů, ke kterým již získali přístup, a pokračují v jednáních s bývalými i současnými státními zástupci, příslušníky tehdejší KGB a armády a hovoří s ruskými občany, z nichž někteří již nemají strach podat svá svědectví. Není tomu dávno co ruská vláda dala americkým vyšetřovatelům k dispozici rozsáhlé množství dokumentů. Tato "sbírka" obsahovala 6.000 stran dokumentů a na 300 fotografií, jež se všechny týkaly dosud nezvěstných amerických vojáků z období korejské války. Týmy vyšetřovatelů také postupně zkoumají místa bývalých "gulagů", kterých jsou na území bývalého SSSR desítky tisíc. Ve stále živé studii "Gulag" přibývají další a další místa spolu s výpověďmi svědků potvrzujícími přítomnost amerických zajatců v daných lokalitách.

Spolupráce Společné komise s vládami zemí bývalého komunistického bloku však dosud přinesla jen málo výsledků. Snad jen Polsko, Bulharsko a Maďarsko projevily v této věci konkrétní snahy.

Česká republika (ÚDV) na základě oficiálních žádostí podaných v roce 1992 americkou stranou vypracovala tzv. "Zprávu o přešetření informací o údajné účasti československých komunistických institucí na nehumánním zacházení s americkými válečnými zajatci v průběhu korejské a vietnamské války" a v roce 1998 ji americké straně předala. Tato Zpráva byla také nedávno zveřejněna v Sešitu ÚDV č. 9, ovšem v podstatně zredukované verzi, zejména co do identifikace zúčastněných. Zpráva pro americkou stranu ale velice dbá na to, aby nesdělila žádné vitální informace. Je z ní zřejmý neprofesionální (neochotný?) přístup k hlubšímu bádání v různých archivech, ve kterých by se zcela jistě našly některé konkrétní odpovědi na šetřenou problematiku. Zato však bylo vyvinuto až nadměrné úsilí k opětovné diskreditaci generála Jana Šejny (speciální elaborát o něm viz ÚDV sborník Securitas Imperii, Sešit č. 8) a znevážení výpovědí PhD Josepha D. Douglasse Jr. Douglass pracoval v oblasti národní bezpečnosti (USA) přes pětatřicet let. Také přednášel na Cornell University, Naval Postgaduate School a na škole Advanced International Studies Johna Hopkinse, a všeobecně si získal široký respekt za své studie týkající se americké a sovětské nukleární strategie, komunistického principu rozhodování, chemických a biologických zbraní a politického původu mezinárodního obchodu s narkotiky, terorismu a organizovaného zločinu. Jeho knize "Red Cocaine: The Drugging of America and the West" se dostalo mezinárodního ohlasu. V loňském roce vydal další titul s názvem "Betrayed", která se zabývá otázkou amerických válečných zajatců. Douglass zde mj. zúročil i poznatky, jež získal během let svého přátelství s Janem Šejnou. Trvalo dlouhých 19 let až do Šejnovy smrti v roce 1997.

Přestože dnes již bývalý český president Václav Havel napsal na podzim roku 1998 dopis, ve kterém Spojené státy ujišťuje, že česká strana vyvine veškeré úsilí na podporu šetření ve věci amerických válečných zajatců a prošetří konkrétní archivy komunistické strany, složek MV a MO atd., Česká republika zůstává stále jen u slibů. Zástupci JCSD navštívili od roku 1996 Českou republiku již několikrát, avšak sliby z oficiálních míst nebyly dosud uskutečněny. Americká strana předložila konkrétní dotazy - i ty zůstávají stále nezodpovězeny. Svědky a zúčastněné osoby neměla americká strana dodnes možnost vyslechnout, přestože jí to bylo přislíbeno. Takovéto jednání ze strany českých zástupců vrhá temný stín podezření na celý náš národ a na stav demokracie, který se jako rovnocenný partner v NATO snažíme světu presentovat.

V lednu 2003 došlo v Praze k další oficiální návštěvě zástupce JCSD Normana Kasse, člena amerického Kongresu - válečného veterána - plukovníka Samuela Roberta Johnsona a dalších, kteří při jednání s určitými oficiálními místy znovu zdůraznili potřebu spolupráce v dané záležitosti. A oficiálními místy jim byla spolupráce opět přislíbena…

Závěrem je třeba zdůraznit, že každá válka sebou nese ztráty na lidských životech. Příslušníci americké armády - stejně jako příslušníci kterékoliv jiné armády na světě - si jsou vědomi skutečnosti, že při vojenském konfliktu mohou být zraněni či dokonce zabiti. Žádný z nich však nepočítá s tím, že by po ukončení bojů mohl i nadále zůstat v rukách nepřítele a jeho vláda by se mu nepostarala o bezpečný návrat domů…

Válečné zločiny nejsou a ani nemohou být zapomenuty. Jsou zde rodinní příslušníci, přátelé, spolubojovníci a organizace, kteří otázku nezvěstných udržují a budou udržovat stále živou, dokud se kauza i toho posledního z těch, jež se nevrátili, bez pochybností a spekulací neuzavře.

Tlustá čára za minulostí, jakou by si mnozí moc a moc přáli, nepřipadá v této věci vůbec v úvahu. Šetření pokračuje.
-----------
Hana Catalanová, duben 2003
---
Poznamka R.H.:
Seznam ucastniku, kteri se zucastnili "korejskych misi" je zde:
http://hedvicek.blogspot.com/2013/01/korejske-seznamy-korea-lists.html Mam mezi ctenari mnoho ceskych lekaru, podivejte se na ta jmena, "neucili" vas nahodou, kdyz jste studovali? Nebo "lekarska solidarita" nepusti?

Cesti "lekari" v Koreji. Muzete hadat, ktery z nich je dr.Ludvik Soucek, ktery (jak mi bylo puvodne roky tvrzeno) "nikdy v Koreji nebyl".

Soudruzka vepredu se jmenuje Olga Divisova. Zajimave, ze je tady v uniforme, i kdyz podle vyseuvedenych seznamu byla (jako) civilni kontingent. Ono vsechno bylo "jako" - jakoze "lekari" a ve skutecnosti cesti "Mengeleove".

Severokorejsky genetal Ten-kuk Roh a ceskoskoslovensky general Bures.

Jeden z doktoru ceskoslovenske "mise" - vzdy jsem tou "druzbou" dojat az k placi...

Daleko nejvic mne ale dojima pohled na plot s ostnatym dratem. Vy kurvy komunisticke...


Cesi jsou proste milacci...

19. března 2014 v 19:52 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Tenhle dopis je taky uz starsiho data, ale mel jsem ho schovanej. Cesi jsou proste milacci, uplne narod holubici... jeste se divite, ze uz nepisu a kdyz semtam jo, takze mam vuci Cechum vyhrady? Jak vy rikate: preji slunce v dusi... Rosta