Březen 2014

Wolf Vondruskovi..

19. března 2014 v 16:55 Clanky vzpominkove a recyklovane
----- Original Message -----
From: "Paul Zverina" <paulzverina@hotmail.com>
To: <cn@mail.ctk.cz>; <ctk@mail.ctk.cz>
Cc: <vaclav.havel@volny.cz>; <redakce@virtually.cz>; <fragmenty@fragmenty.cz>; <pes@login.cz>; <redakce@respekt.cz>; <info@infoprerov.cz>; <vecernik@pv.cz>; <reflex@ringier.cz>; <svedomi@applet.cz>; <ustredi-kpv@volny.cz>; <szcpv@szm.sk>; <jan.sammer@sympatico.ca>; <internet@lidovky.cz>; <idnes@idnes.cz>; <Zdenek.John@aktualne.cz>
Sent: Sunday, September 10, 2006 6:41 AM
Subject: Bacharske cune a tuplovany lump v parlamentu CR

Dobrý den,
předkládáme Vám přepsaný, se svolením politického vězně svědomí Jiřího Wolfa a k dalšímu šíření, jeho materiál z 25.srpna 2006, ke zjištění Jiřího Gruntoráda o současném poslanci Parlamentu ČR za KSČM Josefu Vondruškovi, obsahující závažná svědectví. Text byl Jiřím Wolfem doručen poslanci Josefu Vondruškovi do Parlamentu.



Bachařské čuně a tuplovaný lump v parlamentu Č.R.
(zločinec z povolání)

Inu, opět se ve světě můžeme pochlubit další parádní ostudou. Zatímco na Slovensku si komunisty nepustili do parlamentu, to v Čechách mají soudruzi vystaráno, a to díky velkému počtu příznivců. Opravdu jsme se jako národ vyznamenali! Vedle všech těch nově postavených památníků, varujících před zločiny komunismu, můžeme se my, demokraté, ke všemu ještě pyšnit opravdovou životaschopnou a velmi početnou komunistickou partají! Hýčkáme si komouše na prsou a volíme je na místa, která by měli zastávat jiní, opravdu slušní lidé. V řadách poslanců KSČM sedí už jeden pravý konfident StB, sám jejich předseda Vojtěch Filip, zapírající dokonce sám sebe! A další povedený poslanec z téhle party, je zločincem z povolání - bývalý bachař! Tedy žadný komunistický bubák. A to ještě neznáme pravou minulost všech ostatních soudruhů.

Poslanec Josef Vondruška je další ostudou nového parlamentu a své rodné strany. (Jeho fotografii si může každý občan stáhnout z internetu.) Je gaunerem přímo korunovaným a to ne ledajakým! Výstižně bych měl říci lumpem tuplovaným! Fanatický a uvědomělý komunista, prospěchář a bezcitný sadista, začal svou kariéru v minkovickém pracovním táboře (honosně totalitním režimem nazývaným II. Nápravně vychovný ústav), jako tak zvaný příslušník SNV - Sboru nápravné výchovy. V tomhle pracovním táboře jsem si s Petrem Cibulkou a Jiřím Gruntorádem vytrpěl v rozmezí let 1978-80 celých 20 měsíců! Poté jsem si dosedával svůj trest odnětí svobody (9 měsíců) ve Valdickém pekle. (Jako politický vězeň, odsouzen za podvracení republiky, paragraf 98 od.1.tr.zák.)

Nadporučíkovi Josefovi Vondruškovi jsme dali výstižnou přezdívku "pes Filipes" a také "Čuně". Tenhle soudruh, referent režimu, později dokonce vychovatel, všude jen čenichal, koho by nachytal při nedovolené činnosti (hraní karet, ležení na lůžku v nepovolené době atd.), a jakmile někoho lapil, hned za tepla našim převychovatelům žaloval, a už psal návrh na přísné kázeňské potrestání provinilce. Za své čenichání byl pozitivně hodnocen nadřízenými, to jest náčelníkem výchovy a velitelem pracovního tábora, nadzločincem Šimkem. A tak se ani nebylo čemu divit, že tenhle patolízal za neustálé šikanování chovanců NVS rychle postupoval.

Pamatuji si, jak před celým lágrem ze sebe dělal šaška, když ve službě lezl tenhle horlivec po mřížích do prvních pater baráků na přepadovky, kde po setmění nahlížel do oken našich cel a vytrvale šmejdil, koho by načapal. I natřel jsem mu jednou ty mříže štětkou lidskými výkaly. Krásně potom zuřil a smrděl! Náš barák byl panem referentem režimu potrestán kolektivním trestem, což nebylo zákonné, ale bachaři si v Minkau stejně dělali, co chtěli. Celou neděli měl oddíl "B" na buzerplacu pořadovou přípravu. Za tu páchnoucí pomstu to ale věru stálo. To mi věřte! Od té doby si Pepíček na své výpravy bral už gumové rukavice. Co kdyby zase někde narazil na hovínko.

Rád také chodil do práce na "Oddělení kázeňských trestů" (OVKT) na trénink boxu. Tuhle sportovní disciplínu milovali všichni dozorci v lágru. Místo boxovacího pytle však sloužily ksichty muklů! Tak si páni referenti režimu krátili dlouhou chvíli ve službě při své namáhavé a velmi nebezpečné práci s kriminálníky. Kdy se jim to zlíbilo, mohli bachaři bez důvodu seřezat vyhlédnutého vězně ručně i pendrekem, což ovsem činili velmi rádi a často. A zmrzačit lidskou bytost nebylo pro ně trestné! Každý den se tak dopouštéli zločinů.

Náš nadporučík Vondruška miloval především "filcunky", což byly osobní prohlídky. Při nich si navlékal gumovou rukavici a odsouzeným strkal ukazováček do řitních otvorů, aby se přesvědčil, zda v zadnicích náhodou něco nepašují z práce do tábora na baráky! Prostě čuně! I já prošel jeho důkladnými prohlídkami.

Pana poslance Vondrušky jsem si v Minkovickém táborě užil dost. Až ho v příštích letech uvidím v televizi, kterak velkohubými projevy o lásce a spravedlnosti bude mazat lidem med kolem úst, vždy si připomenu, jak mne se svými kamarády na samovazbě mlátil. A tohle Minkovické čuné dnes sedí na čestném místě v parlamentu České republiky. Inu, vládu a poslance máme holt takové, jaké si národ sám zaslouží. Václave Havle, ty velký bojovníku za lidská práva, kam jsme to s tím tvým hebkým sametem dopracovali! Teď nám v parlamentu scházejí za poslance už jen zloději, recidivisté a vrazi z Valdic a Mírova!

Chtělo by se pana poslance zeptati, kde on v sobě vzal toliko drzosti, že se ani nezastyděl kandidovat do parlamentu? Člověk, jenž vědomě zapřel voličům svou zločineckou minulost a dělal ze sebe na veřejnosti málem svatouška, ukázal jen, jakým opravdu ve skutečnosti je. A lhal tak dobře, jak ostatně mistrně umí lhát všichni komunisté, že mu důvěřiví volici, naivní a především političtí analfabeti, snadno uvěřili. Uvěřili jeho předvolebním slibům a také na plakatech jeho bezelstnému úsměvu. Opravdu mu to na nich slušelo. Vypadal na nich, jako velmi sympatický chlapec, který pro tenhle národ chce jen to nejlepší. A tak mu voliči dali své hlasy.

Jenže, bývalý bachař Vondruška si vůbec neuvědomil, že v této zemi jsou ještě lidé, kteří na jeho zločiny v Minkovickém pekle nezapomněli a s jeho poslaneckým mandátem se prostě nechtějí smířit. Ono se na bití, šikanování a bezdůvodné trestání zapomenout ani nedá!

Člověk, který již vstupem mezi komunistické bachaře, ztratil svou čest a charakter, takovy je schopen čehokoliv špatného a opravdu v sobě může míti toliko drzosti, že je schopen podvádět, bez studu lhát lidem do očí i porvat se o to blahobytné koryto poslance. Mezi námi slušnými občany, ono v té různorodé směsici zvolených poslanců, nejlepších z nás občanů, každičký sám sebou do nebe vychválený, až málem ku svatořečení, bude povícero podobných Vondrušků, samolibých lhářů, intrikánů, kariéristů, podvodníků, slibotechen, kecalů, arogantních korupčíků, opilců i megalomanů. Však oni se nám všichni ještě časem vybarví. To mi můžete věřit!

A protože nám už nikdo z těch rváčů o koryta opravdu neschází, arciž všechna místa byla do posledního křesla obsazena a v parlamentních škamnách konečně zasedli všichni poslanci, protěž můžeme začít nové volební období. Intrik, podvodů, úplatků a jiných lumpáren. Ančto slušný člověk dnes vůbec nemá šanci se mezi gaunery v rouchu svatých dostat! Jen na stupínku před tabulí schází přísný pan učitel, který by všechny ty darebáky z parlamentních škamen vypráskal rákoskou. A tak nám v lavicích dolní komory, pěkně na čestném místě, zůstal stoprocentní konfident StB a zločinec, bývalý bachař, stále ještě dnes páchnoucí po hovínkách. Jen se bojím toho, aby nám poslanec Vondruška, až do sebe v parlamentním bifé kopne pár těch ostřejších frťanů vodky, nezačal v opilosti uplatňovat na spoluposlancích své oblíbené praktiky z Minkovického lágru! A že ma v mlácení bezbranných a strkání prstů do rekta opravdu dlouholetou praxi. To mi můžete věřit!

Nakonec bych chtěl vzkázat panu J.Vondruškovi:

Nevážený pane. Pokud máte v sobě alespoň krapitek slušnosti, odejděte sám a pěkně v tichosti z parlamentu České republiky, kam prostě nepatříte! K tomuto kroku jsem nucen Vás vyzvat, já, lidská bytost, kterou jste na samovazbách a Zvláštním oddělení vlastnoručně a bezdůvodně mlátil. Jste totiz velkou ostudou této země. Arciž pro bývalého bachaře - zločince z Minkau - tam opravdu neni místo. K mandátu poslance v žádném případě nemáte morální právo. Lhal jste voličům a tím jste se dopustil neomluvitelného podvodu, který v žádném případě nelze tolerovat. Opusťte parlamentní lavici sám a dobrovolně, by se Vás ostatní poslanci dolní komory a Vaši soukmenovci z KSČM nemuseli štítit a také se za Vás stydět!

Jiří Wolf
nejdéle vězněný disident,
(Minkovice a Valdice 1978-89)

Praha 25. srpna 2006

Jílovská 423/39
142 00 Praha 4-Lhotka
telefon: 241 494 312, mobil: 736 137 495

Deccabi

19. března 2014 v 16:25 | Ivan Špaček |  Clanky jinych autoru
Když se povede Číňanka, je to nádhera. Deccabi je povedená Číňanka. Šedí v kanceláří a pracuje. A pracuje. A pracuje. Od rána do noci.

Je po páté hodině odpoledne, pátek. Kanceláře jsou prázdné, což je neobvyklé, v této zemi se pracuje tvrdě a dlouho. Zašel jsem si pro kafe, zmáčknu knoflík "Large cup", pak "Coffee" a nakonec "Start", v mašince to hrkne, zachrastí a zabublá - mince se vhazovat nemusí, neboť šéfové jsou lidumilové, mají v srdci dobro pracovitých mravenečků a že všech pracovitých mravenečků ten, respektive ta "mravenečka" z nejpracovitějších jménem Deccabi sedí u computeru a cosi tvoří. Jméno její funkce je "software developer" - což neumím přeložit do češtiny, za což přikládám omluvu, takže je nejen pěkná ale i nehloupá.

Tekuté krystaly obrazovky zobrazují změť čar, které určitě něco znamenají, ale já se koukám na tu líbeznou ženskou, vodopád (vlasopad?) nádherných, dokonale rovných vlasů černých jako půlnoc v jeskyni uprostřed lesa se rozráží o její útlá ramínka - ale ne příliš útlá, není neuroticky vychrtlá podle zvráceného standardu posledního století - rozlévají se po poprsí, které by se - tvář hladká. Číňan získá vrásky, snad až když začne tlít šest stop pod zemí. Zemský ráj to na pohled, ale to je jiná opereta, jiné místo, jiný čas.

Usměje se na mne jako rozsvícená žárovka, ale já se na ní dívám přísně. "Deccabi, proč nejdeš domů?" ptám se ji jako téměř každý den. Je to taková hra, games that people play, nařknu ji z přílišné pracovitosti, neboť život je krátký. "Pracuješ abys žila, nebo žiješ, abys pracovala?" A Deccabi se zatváří provinile, zadolíčkuje tváře a slíbí, že už brzo půjde domů.

Její angličtina se blíží dokonalosti, ale nedosahuje ji, není divu, Deccabi není místní talent, přišla z kontinentální Číny před několika lety. Občasné chyby ve výslovnosti a v gramatice jsou svým způsobem roztomilé, další nespravedlivá výhoda výherců genetické loterie. Na rozdíl od "obvyklých" imigrantů čínského původu ovšem je srozumitelná, atonální přízvuk lehoučký.

Koukám se na ni a ona na mne a je mi v podstatě dobře, slyším bouchání mašin z povzdálí, bumbumbum, tvoří matky a matičky, což znamená, že moji kluci pracují a tak se mohu chvíli flákat a povídat si s pěknou ženskou.

A tak mluvíme a kecáme, v podstatě o ničem a je to příjemné, v každé konverzaci mezi mužem a ženou je vždycky podtónem jistá míra vnitřního napětí, hormonové sekrece povzbuzují metabolismus, panenky očí doširoka roztažené, úsměvy na tvářích. Proč ne?

"Co vlastně děláš když nepracuješ?" ptám se. Nic tak moc, scházejí se s přáteli, hrají karty - jakousi čínskou variantu kanasty - ale o ty karty se ani nejedná, "...povídáme si a smějeme se...". "Číňané, imigranti", ptám se, i když znám odpověď, "mají tendence se houfovat podle národností", což mě už delší dobu nebaví, kolovrátek nekonečně se opakujících názorů, pohled na svět skrz brýle porovnávání nesrovnatelného, co je lepší a co horší - proč ne "jiné"?

Přikyvuje, prý sem přišla příliš pozdě, takže nesplyne nikdy, bude žít v čínském ghettu, což je na sever od ghetta portugalského, které leží vedle ghetta indického, ruského a polského, snad i českého, ale to nevím, nebydlím tam.

Řeč plyne jako potůček, kroutí se a točí, Deccabi se diví že znám čínskou historii a to zas jo, Čína mě fascinuje, zároveň nahání hrůzu, nespočitatelné milióny nadaných lidí přesvědčených o své výjimečnosti a nadřazenosti, co takhle miliarda Čechů, nejde vám z té představy mráz po zádech? Davy v ulicích čínských měst zase už pochodují, mávají transparenty a ukázněně skandovaně volají po pomstě, netřímají mrňavé rudé knížečky - ještě ji mám schovanou, ne v hrníčku, ale v šuplíku - jen málo by stačilo a teče krev. Terčem je tentokrát Japonsko, ta z nejkrutějších kultur, které kdy svět viděl - sebemenší nahlédnutí do historie ukáže brutalitu, která převyšuje to nejhorší, s čím kdy přišel německý systematický sadismus. Milióny vyvražděných, bodáky do břich válečných zajatců, samurajský meč stínající méněcenné, tedy nejaponské hlavy - "...cítil jsem neslýchanou sílu po seknutí mečem ...", vypovídá japonský stařeček, vzpomínaje na své mládí, oficír zakalený jako damascenská ocel krví zajatců... "...tady tomu nikdo nerozumí!" stěžuje si Deccabi, ano, šťastní obyvatelé Severní Ameriky nerozumějí světovým standardům násilí, obraz indonéského studenta bušícího židlí do hlavy spolužáka visícího na provaze za nohy, úsměv pro kameru, tělo se kroutí a studentík se usmívá do čočky, ovšem každý ví, že americká kultura je kulturou násilí, ušlechtilé smutný Winnettou se stříbrnou ručnicí pozorující surové anglosaské osadníky masakrující čisté děti přírody, to je srozumitelné, na rozdíl od mysli neobsahnutelných čísel - cokoliv nad dvacet je abstrakci - milióny vyvražděných v Africe a Asii, vyvražděných ne ďábelskými Evropany ale soukmenovci.

"Máš pravdu Deccabi, Japonci by se měli při nejmenším omluvit...", omluvit se za vypálená čínská města, za tím nejsurovějším způsobem vyvražděnou mužskou populaci - bodáky, meče a kulomety, ženy odvlečené do vojenských bordelů, děti ukopané k smrti, obraz japonského vojáka držícího miminko za nožičky, hlavička tříštící se o kmen stromů, ano, při nejmenším omluva, zmínka v dějepisných knihách užívaných v japonských školách, přiznání viny...

"...ale víš že komunisté mají na svědomí víc mrtvol než Japonci?" Vyděšený pohled, nenene, půlnoční vlasy poletují ze strany na stranu, "...za to může Mao, to on...".

Už se neusmívá, vypadá znepokojeně, s lítosti pozoruji dolíčky na odchodu, ale, bohužel, nedokáži mlčet, s takřka slyšitelným cvaknutím se kdesi ve mně spojí kontakt a nastartuje se Standartni projev číslo jedna, ten o ďábelství komunismu, o horách mrtvol převyšujících ty vytvořené všemi válkami dvacátého století, slova se řinou takřka bez kontroly, Velký skok vpřed, kulturní revoluce, vzpomínky miniaturní předčasné zestárlé ženy, která prošla peklem šedesátých let, aby skončila v děravé lodi, která ji donesla do internačního tábora, ze kterého ji vysvobodila dobrotivost ontarijských farmářů přispívajících do církevního fondu na záchranu uprchlíků, dcera profesora, který prožil poslední chvíle svého života s čepicí hlupáka na hlavě, houpaje se na konci provazu, davy jásají, "psům psí smrt", to je odjinud, ale i tak ze stejného místa, tisíckrát opakovaný výsledek není deformací,

"...ano, to Mao, ten dával rozkazy...", které lid s nadšením uskutečnil, vlastně ne, konkrétní lidé, jednotlivci, muži a ženy, chápeš výraz "osobní odpovědnost?".
"...organizace SS byla prohlášena zločineckou za vraždy miliónů, jaká je odměna pro organizaci která má na svědomí desítky, možná i stovky miliónů obětí?"

Přečerné vlasy se znovu rozevlály v uragánu nesouhlasu, mandlové oči se mračí, "...a co bys jim udělal? Co mohli dělat?" Mohli odmítnout, milá Deccabi, co bys udělala ty, kdybys obdržela rozkaz vraždit? "Co mi nejvíc vadí, je, že po ulicích měst zemí komunistického tábora chodí tisíce nepotrestaných vrahů a mučitelů..."

"To v Evropě, v Číně ne!" tvrdí rtíčky jako okvětní plátky, nenene, to jinde!
"Víš, Deccabi, tohle tvrdili Rusové taky, my nic, to Stalin, ten za všechno může! Říkali to konec konců i Němci...."
"Ale to je politika! Já nemám ráda politiku!".
Kulka zabíjí bez ohledu na politické přesvědčení vraha či obětí, milá Deccabi. "Tvůj prst zmáčkl spoušť, čí to je rozhodnutí? Komisaře? Velkého kormidelníka?" Odpovědnost za vlastní skutky spočívá na mé hlavě, vinit kohokoliv jiného je výmluvou...

Deccabi se zlobí, viditelně mluvíme o osobní mytologii, víře, víra není postavena na důvodech, prostě.... je.

A přichází pomsta, teď zase vyrazila Deccabi dech mně. "A co takovej Bush? Kdo potrestá jeho?" Valím oči a ztrácím úsměv, Bush zločincem na úrovni strýčka Mao? "Potrestá jej za co?"

"Nenávidím ho!" V jejich slovech je absolutní přesvědčení, konečně něco, co nemohu vyvrátit, co každý ví, co je jasnější než tisíc sluncí...

"President George W. Bush je podle mého názoru nejlepším prezidentem Spojených států, kterého pamatuji", prohlašuji s trochou nadsázky, spíš to vidím jako remízu mezi ním a Reaganem, ale asi propadám zbabělosti, nemám chuť rozšiřovat diskusi.

Reakce? Čekám výbuch stejný, jako když jsem projevil stejný názor před člověkem, kterého si nesmírně vážím, veteránem kanadské armády, účastníkem invaze a osvobození Holandska. Děkuji mu za svůj život, za což mi bylo odpuštěno...

Deccabi ztvrdnul obličej do nepřátelské grimasy, dostal jsem se na úroveň lidí, kteří se chlubí znásilňováním děti, jsem Nepřítel....
"Bush je blbec!"
Měl bych asi mlčet, ale neodpustím si poznámku o Bushově akademické kariéře, rovněž člověk, který umí lítat s moderní stíhačkami, musí mít vyšší IQ, než je jeho velikost bot.
"Bush je lhář!"
Ptám se po příkladu lži, čekám diskusi o zbraních hromadného ničení, ale slyším dávno diskreditovaný příběh který připravil CBS o důvěryhodnost, o útěku z National Guard... "Vždyť to je dokázána lež!" nemohu si odpustit zvýšení hlasu, neboť začínám ztrácet nervy, abych se dověděl, že originální falzifikát žije, zatímco dopadení při lži pana Rathera se vlastně nekonalo, neboť "Oni" mají moc, zastrašili média a lžou všichni.

Nabízím diskusi o Bushovych lžích, ale neuspěji, neboť Deccabi si nemůže na nic, kromě faktu, že viděla veledílo Michaela Moora...
"Ten člověk lze od začátku až do konce!"
"Jak to víš?"
Hlavou mi prolétá rozbor filmu, padesát devět prokázaných nesmyslů, šikovně prostřihaných záběru vytržených z kontextu, malichernosti a zkreslenosti...
"Ale já už se o tom nechci bavit, nenávidím politiku!" říká Deccabi a začíná se balit, půjde domů a asi bude diskutovat se svými přáteli nad partičkou karet o tom neuvěřitelném hlupákovi, tedy o mně...
"Máš vypraný mozek!" říkám zbytečně, na což dostanu jednoduchou odpověď, totiž, že majitelem vyprané mysli jsem já, neboť tady všichni fandí Americe, noviny lžou, televize lže, všichni lžou, tedy všichni kromě Michaela Moora...

Dívenka zřejmě nevidí, neslyší a nečte, kanadská média se pilně účastní v pěstování antiamerikanismu, nechávám si obvykle svoje názory pro sebe, ideologické diskuse mě naplňují pocitem marnosti, určitě věci prostě "...tak jsou..." a znevažování populárních mýtů, kacířství, nikdy nebylo populární a nikdy nebude, ukřižování ani zapálená hranice snad už dnes nehrozí, ale pár facek by se mohlo přihodit, spíš ne, než jo, násilí, i to v sebeobraně není společensky přijatelné, "...co blbnete kvůli třem tisícům mrtvých ve dvou mrakodrapech?" diví se veřejně Michael Moore, vždyť přece "...šance smrti v teroristickém útoku je menší než šance, že do vás udeří blesk...." takže je vlastně všechno v pořádku, stačí zůstat pod střechou v případě bouřky, snad to udeří do někoho jiného a já budu v suchu a v pohodě...

...a stojím přede dveřmi, kouřit uvnitř budovy se nesmí, ani ve vlastním bytě se to nesluší, další důkaz mé zastaralosti a nechápavosti, "...všichni vědí...", což se dá vyjádřit "...miliardy much žerou hovna, takže mají demokratickou pravdu..." a já chci zůstat hovna nežeroucí mouchou i přes to, že si musím připustit že jak vím nejsem brainwashed já? Je možné, že ti všichni akademici, vědci, umělci a zedníci se mýlí a já mám pravdu? Probírám si znovu a znovu fakta, samozřejmě, že selektivně, snažím se věřit, že neignoruji nepohodlná, ano, Američané nejsou anděly, ovšem nejsou ani ďábly, k čemu mají blíže? Jsou to lidé, i Bush je člověk, ovšem i Usáma bin Ládin...

Nevěřící křesťan, profesionálně rozkolísaný, mám své desatero vytesáno v nezničitelném čediči? Rád bych věřil, že se jedna spíše o matrici tiskaře, olověná písmenka neodpovídající přítomnosti se rozpustí, žhavý kov zaplní nové vytvořené souvislosti a bude nová, lepší Pravda, tedy pravda, do té doby, než zjistím, že je třeba tavit, měnit a přizpůsobit se... což zní cosi jako osud občana totalitního režimu, který si musí přečíst noviny, aby věděl, v co věří...

Takže jsem se usmál na Deccabi, když šla kolem ke svému sněhobílému, zbrusu novému BMW, zaparkovaným před mým stařičkým Neonem, úspěch v kapitalistické společnosti - je to kapitalistická společnost?

Mám pocit života na kolotoči, přesouvají se světové strany, jih je na severu a sever na jihu, jsme dinosauři čekající na kometu?

Zrzka

19. března 2014 v 16:21 | Ivan Špaček |  Clanky jinych autoru
Což takhle tohle? Nadýchl jsem se a spustil svou snad nejoblíbenější báseň že všech.
"Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je rusovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu.
Manon je moje umřít pro krásu."


Odmlčel jsem se. Po chvíli otevřela oči a podívala se na mne.
"To je taky Šejskspýr?" vyslovila pečlivě.
"Ne. Nezval."
"To je hezký" řekla tiše.
"Znáš od něj ještě něco?"
Problém je že si pamatuji jenom kusy a kousky. Nedá se říci, že bych měl fotografickou paměť. To bych snad ani nechtěl, už tak si pamatuji věc, které bych nejradši zapomněl. Jaký to asi je nemoci zapomenout nic? Otřásl jsem se při té představě. Ještě jednoho Nezvala znám, nedá se to rovnat s Manon, je to spíš rýmovánka, ale lepší než nic.
"Byl jednou jeden hrad,
v něm žila krásná paní
a drak, jenž měl ji rád,
žil s ní a hleděl na ní.
Kam upřela svůj zrak,
kam vkročila, kam vešla,
tam vkročil i ten drak
a naříkal, když nesla".

Pak mě něco napadlo. Tohle přece musí znát! Pokud teda skutečně není mimozemšťanka. A pokud je Češka.
"Byl první máj, byl lásky čas,
hrdliččin zval ku lásce hlas."

Nic. Vůbec nic. Co jí se týkalo, tihle všichni velící básníci žili nadarmo. Podíval jsem se na ni. Pihovatá tvář byla ze sluníčka celá růžová. Měla zase zavřené oči a dýchala pootevřenými ústy, růžové rtíčky vypadaly chutně a tak jsem se nad ní naklonil a zlehka ji políbil. Usmála se mi pod rty, malounko uhnula, ale ne moc. Držel jsem ji v náručí a mazlil se s ní jako s kočkou, hladil jsem ji po tváří a za ušima, jako většina zrzek kočku připomíná jemnou strukturou obličeje. Kočku nebo veverku, ale spíš kočku, my můžeme pocházet z opic ale zrzky pocházejí z kočičích předků. Docela i předla a já se cítil báječně, sluníčko nás hladilo po obnažené kůži, po kocovině ani stopy.

Rozhlédl jsem se kolem, nikde nikdo. Leželi jsme v dolíku na vrcholku kopečku skryti vysokou trávu a tak jsem si řekl, proč ne? Nahnul jsem se nad ni. Pravidelně oddechovala, ona snad usnula! Podíval jsem se na hodinky a vylítl jsem. Musím s sebou pěkně mrsknout, abych to stihl včas do práce. No smůla. Zatřásl jsem ji ramenem.

"Já už musím jít!" řekl jsem nešťastně.
"Kam?" zeptala se ospalým hlasem.
"Do práce, dělám odpolední" vysvětloval jsem.
Podívala se na hodinky a řekla:
"Já taky, ale až za hodinu"
Protáhla se a zívla, podobnější kočce víc než kdykoliv předtím. Zvedla se, sbalila ručník a šli jsme ke kabinám. Držel jsem ji kolem pasu a přemýšlel jak to navléci.
"Ty nejseš odsud?" zeptala se.
Zavrtěl jsem hlavou.
"Jsem tady na praxi".
"Ty ses študák?"
"Jo."
Podívala se na mne a obdarovala mě zářivým úsměvem.
"Budeš tady v sobotu?" zeptala se.
Přikývl jsem.
Vlak sice jede v sedm ráno, ale jede ještě jeden, ve dvě odpoledne.
"Já bych za tebou ráno přijela."

Domluvili jsme se a už jsem mazal na ubytovnu. Naházel jsem na sebe pracovní oblečení a utíkal do fabriky. Přiřítil jsem se pár minut před zvoněním. U píchaček na mě čekal dělňas ve stále ještě neposkvrněných montérkách.
"Hele mladej, zejtra přijď o něco dřív" hudroval, ale ne moc zle.
Zahučel jsem cosi neurčitého a šli jsme do dílny. Díval jsem se na řadu soustruhu a frézek. Stali u nich kluci že třídy, vypadali jako kdyby tuhle práci dělali celý život, což byla skoro pravda. Všichni tři jsou na rozdíl ode mne vyučení.
"Co umíš?" zeptal se mě dělňas. Nečekal na odpověď a dodal "Jak se jmenuješ?"
"Ivan" řekl jsem.
"To je pěkný jméno" pochválil mě.
"Já jsem Lojza Černý a jsem tady mistrem".
"Na odpolední", dodal.
"Ahoj" řekli kluci, vstrčili karty do píchaček, udělalo to "cinkcinkcink" a byl jsem tady sám. Teda skoro sám. V koutě u vrtačky stal chlapík neurčitého věku v zamaštěných, zmuchlaných montérkách. Všechny ostatní mašiny byly vypnuté, někdo zhasnul i většinu světel v dílně.

"Na vrtačce dělat umím" řekl jsem.
"Tak pojď se mnou" pozval mě Lojza, teda pan, vlastně soudruh mistr. Nevypadal už jako reklama na nového, socialistického dělníka. Měl poněkud zmačkaný obličej, jako by zrovna vstal, což je možné. Vypil jsem včera dost piv, ale on měl náskok, a bez problémů držel s námi krok.
Došli jsme k vrtačce.
"Josef, ukaž tady mladýmu, co má dělat" řekl mistr.
Josef se na mne podíval, cosi zamumlal a odstoupil od stroje. Podíval jsem se co a jak. Vrtačka byla v automatickém posuvu a vrtala dírku do šedé krychličky upnuté v přípravku.
"To zvládnu", řekl jsem a přistoupil jsem k vrtačce.
Vrták dovrtal, cvaklo to a hlava vrtačky vyjela nahoru. Vyndal jsem kus, zkontroloval dírku podle výkresů, upnul další a zapnul jsem posuv. Vrták začal pískat a špony zmodraly. Rozhlédl jsem se, bruska byla hned vedle a tak jsem nabrousil vrták a dal jej zpátky. Vrták se s chutí zakousl do kovu, hladká špona se kroutila a mně bylo docela dobře.

Josef mě chvíli nedůvěřivě pozoroval, zavrtěl hlavou a kamsi se odšoural. Hrál jsem si s rychlostí posuvu a s převody, nachystal si další vrtáky a zkontroloval lejstra na malém plechovém stolku vedle. Hodiny utíkaly příjemně rychle. Hromádka hotových kusů utěšeně rostla. Začal jsem si pískat a vzpomínal na Zuzanu. Třeba tady taková nuda nebude.

"Jak to jde?" Škubl jsem s sebou.
Mistr stál u bedny a počítal kusy.
"Jde to" řekl jsem.
"To vidím", řekl suše a ukázal na hromadu.
"Kontroluješ díry?" zeptal se podezíravě.
"Jo."
"Kazdej kus?
"Jo."
Nevěděl jsem o co jde, že bych dělal moc pomalu? Přepočítal kusy ještě jednou, zavrtěl hlavou a odešel. Ucítil jsem nutkání a tak jsem šel hledat záchod. Vyzkoušel jsem všechny, dveře, ty od záchodu, byly samozřejmě až poslední, úplně v rohu. Viděl jsem už i špinavější záchody, ale ne moc často. Mastná zeď nesla na sobě hnědé čáry zanechané prsty namočenými, nechci myslet do čeho. Přemýšlel jsem o mentalitě lidí, kteří tohle dělají, ale představivost mi na tohle nestačí. Umyl jsem si ruce. Při pohledu na to, čemu tady říkají ručník, jsem setřásl vodu z rukou a otřel je o košili.

Vyšel jsem ven. Nikde jsem nikoho neviděl, všichni byli někde zalezlí. Ani jedna mašina neběžela. Ve světle jediného zapnutého světla se blyštěla vrtačka, na kterou jsem už myslel jako na svou. Leskla se, protože jsem ji čistil hadrem namočeným v terpentýnu vždycky, než vrtačka dokončila cyklus. Pod letitým nánosem špíny byla zářivé modrá. Kolečko vyříznuté ze tmy silnou žárovkou v černém klobouku těsně nad mašinou ukazovalo zametenou a umytou podlahu. Cítil jsem uspokojení nad dobře vykonanou prací.

Když jsem došel k mašině, viděl jsem, že tady někdo za mé nepřítomnosti hospodařil. V hlavě byly zbytky ulomeného vrtáku. Zbytek trčel z upnutého kusu. Nechápal jsem, co se stalo. Vím určitě, že jsem vrtačku vypnul. Někdo mi chce pomáhat? Pokoušel jsem se vytáhnout zlomený vrták z hlavy. Moc se mi to nevedlo, závit byl utažený jako kdyby někdo utáhl hlavu kladivem. Bylo zřejmé, že se tak stalo. Klička měla ohnutá křidýlka.

Zasakroval jsem, vytáhl kombinačky a rval se s kličkou. Závit konečně povolil. Dál jsem všechno dohromady, hodil zmetek do dosud prázdné krabice s nápisem "Nevyhovující" a cvakl jsem vypínačem. Nic. Zkontroloval jsem zástrčku, všechno vypadalo v pořádku. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo ticho takřka absolutní až na zvuky, které připomínaly zvuk ucházející pneumatiky: "pssst, psss, pssst, psss..."

Šel jsem za zvukem do tmy. Šátral jsem kolem sebe rukama ve tmě, až jsem nahmatal vypínač na zdi. Cvak. Strop se rozzářil řadou světel. Z hromady pucvolu vedle soustruhu na mne mžoural pan-soudruh mistr.
"Co blbneš?" ozval se popuzený hlas.
"Neběží mi mašina", vysvětloval jsem.
Mistr se vyhrabal z hromady hadrů, protřel si oči a zívnul.
"Cos říkal?" zeptal se poněkud přívětivějším tónem hlasu.
"Něco se stalo s vrtačkou."
Protáhl se a vyrazil směrem ke stroji.
"Asis to zavařil", prohodil přes rameno a cvakl spínačem. Když se nic nestalo, sáhl na zástrčku. Vyzkoušel jestli je pořádně zastrčená, vzdychl a šel zkontrolovat panel. Dotýkal se pojistek, až narazil na místo, kde by pojistka měla být, ale nebyla. Vytáhl obočí a podíval se na mne.

"Ty ses v tom hrabal?" zeptal se a podezíravě si mě měřil.
Zavrtěl jsem hlavou.
"Počkej tady" řekl a odešel. Po chvíli se vrátil s pojistkou v ruce. Zašrouboval ji a motor vrtačky se rozběhl. Ozvalo se pískání a plácavý zvuk. Skočil po spínači a vypnul mašinu.
"Spadnul řemen" vysvětlil a otevřel krýt. Přitáhl si štafle a dál řemen zpátky.
"Já šel jenom na záchod" vysvětloval jsem.
"Když jsem přišel zpátky, tak nic nefungovalo."
Slezl ze štaflí a cvaknul spínačem. Vrtačka se rozeběhla, tentokrát bez problémů. Podíval se na hodinky.
"Už je skoro padla" řekl.
"Jdi se umejt, pujdem na pivo".
"Já nemám moc peněz" přiznal jsem se. Pokrčil rameny.
>"Já tě založím. Do vejplaty", dodal a odešel směrem k píchačkám. Šel jsem za ním. Otočil se a řekl:
"Sem ti říkal, ať se jdeš umejt."
Pokrčil jsem rameny.
"Já už jsem umytej".
Vzdychl a šel dál.
"Tak se nedívej", řekl a přistoupil ke zdi plně papírových karet, zastrčených v dírkách v plechové desce. Hodiny cvakly a ozvalo se zvonění. Tahal kartu za kartou a strkal je do tlamičky píchaček. Píchačky cinkaly a chrastily, polykaly karty a vyplivovaly je s vytištěným časem. Otočil se ke mně, ušklíbl se a řekl:
"Tak dělej mladej."

Seděli jsme v koutku hospody, každý před sebou dvě piva, neboť bylo těsně před zavírací dobou. Hospodský šramotil půllitry v dřezu a nevrle nás pozoroval.
"Tak dopít pánové", velel a já se snažil, ale moc mi to nešlo. Pivo chutnalo vyšeptale a vodovitě. Takže takhle to je.

"Musíš to chápat mladej", nahnul se ke mně mistr. Mluvil pro něj neobvykle jemným hlasem. Vypadal v této chvíli jako někdo, koho bych si mohl vážit, a ne jako klaun a podvodník, za kterého jsem jej pokládal. Možná, že s tím měly něco společného ty dva rumy, které jsem na jeho pozvání zazdil.
"Ty tady budeš čtrnáct dní, pak se vrátíš vodkud's přišel", řekl a napil se. Pozoroval jsem, jak mu ohryzek skáče nahoru a dolů, a nevěděl jsem, co mu na to říci. Podle toho, co říkal, jsem udělal ani ne za celou směnu víc, než co žádá norma na týden.
"Já vím, že to myslíš dobře" podotkl když dorazil půllitr. Utřel si ústa a pokračoval.
"Se študákama je vždycky problém. Přijdou sem a makaj jako divý. Teda do tý doby, než jim někdo vysvětlí, ať neblbnou. Někdy jim to musej vysvětlit důraznejc než vypnutím mašiny", dodal a významně se na mne podíval. Takže jde o hubu. No to je pěkný. Asi začínám chápat fakta života.

Byla sobota, kluci odjeli domů a tak jsem byl na ubytovně sám, bál jsem se, že zaspím, musím být v sedm na nádraží buďto vyzvednout Zuzanu, nebo jet domů. Kluci mě obvykle probudili, když šli do práce, spal jsem potom v desetiminutových úsecích, usnout a probudit se, až jsem toho měl dost, vstal jsem a šel na plovárnu, každý den v devět, když otevírali, ale Zuzana se tam neukázala. Neukázal se nikdo, což mi ani tak moc nevadilo, ležel jsem na sluníčku a četl si, případně podřimoval, než byl čas jít do práce. Plnil jsem normu, takže jsem byl vždycky hotový tak za dvě hodiny, a dospával jsem se pak na hromadě pucvolu, i když mi mistr nabídl, že mi odpíchne. Ani nevím, proč jsem jeho nabídku odmítl, snad z nějakého vágního pocitu, že se jedná o podvod. Trávil jsem hodiny také sezením na záchodě. Nejdřív jsem ho ovšem pořádně vyčistil, umyl zdi a podlahu. Zvedal se mi žaludek, ale zvládnul jsem to, aniž jsem se poblil víc než jednou, takže se asi stávám otrlým.

Nezaspal jsem a tak jsem stál na nádraží a čekal. Přemítal jsem, jestli se Zuzana ukáže, v podstatě jsem doufal že ne, neboť by to reprezentovalo komplikace, takže proč to vlastně dělám? To kdybych věděl. Chodím s Hankou, měl bych bejt věrnej, zřejmě to nedokáži. Líba asi měla pravdu, o přestávce namalovala na zadní stranu tabule ve třídě postavu muže, nejdřív zepředu, s pěkně širokými rameny, pak z profilu, který ukazuje vystouplé břicho, mrkla mým směrem a připsala: "Hledám ženu, třeba fenu", což jsem vzal na sebe, je to tak?

Přifuněl vlak, díval jsem se na dveře, ale žádné z nich se neotvíraly. "Ahoj", ozval se tichý hlas, zrzavá hlavička a postavička ve zřejmě nových šatech.
"Ahoj", odpověděl jsem duchaplné a pokusil jsem se ji políbit. Odtáhla se a zašeptala: "Mě tady znaj", a vzala mě za ruku, což zřejmě nevadí a táhla mě pryč z nádraží. Šli jsme po ulici a já marně přemítal, co jí mám říci, měl jsem špatné svědomí, ale ne dostatečně špatné na to, abych jí řekl: "promiň, já už mám holku", což by asi bylo správné. Jedna věc je mít zásady a druhá je držet se jich.

Automaticky jsem zamířil k ubytovně, následovala mě bez námitek a tak jsem přestal uvažovat o svědomí a začal jsem uvažovat: "hastrmane tatrmane, jak to spolu uděláme". Odsunul jsem prkno, Zuzana se protáhla skrz, zavadila docela slušnými prsy o okraj otvoru, napadlo mě, jestli si vycpala podprsenku, tak by to mohlo být trapné, teda pokud budu mít příležitost to blíže prozkoumat.

"Tady to smrdí", konstatovala a rozhlédla se po nevábné scéně. "Nahoře to je lepší", utěšoval jsem ji a ukázal jí schody. Šli jsme nahoru, schody vrzaly, jako kdyby se měly každou chvíli utrhnout, ale neutrhly, takže jsme dorazili do patra. Podívala se na rozválené postele, jediný Pepa si po sobě ustlal. Usmála se na mne a zeširoka zívla.
>"Já jsem hrozně ospalá, vstávala jsem ve čtyři" omluvila se.
"Já taky", odpověděl jsem ne zcela pravdivě. Cítil jsem příležitost a tak jsem jí řekl: "Nechceš si odpočinout?" a ukázal jsem na ustlanou postel.
"To je dobrej nápad", řekla. Zaváhala, podívala se mi do oči a řekla pomalu: "Nedívej se, já si sundám šaty, aby se nezmuchlaly."

Zakryl jsem si oči rukama, ale švindloval jsem, díval jsem se skrz prsty, jak si pomalu rozepíná knoflíčky. Ukázala se nově vyhlížející podprsenka s drátem vespod, obšitá krajkou. Stejně je zajímavé, že kus oblečení, který je ukrytý pod šaty, se zdobí mašličkami a cingrlátky. Když jsem se na to ptal Hanky, tak zrůžověla a řekla, ať se tak blbě neptám.

Zuzana pečlivě složila šaty a pověsila je přes opěrátko židle. Stála tam v růžových kalhotkách a v podprsence s drátem, rudá záplava vlasů jí spadala přes ramena jako róba a mě až bolelo srdce z té nádhery. Spustil jsem ruce z očí, Zuzana vypískla: "ty se díváš!" a vhupsla do postele.

"Sluší ti to!" řekl jsem pravdivé. Musel jsem si odkašlat, protože jsem skřehotal jako žába. Zuzana schovala hlavu pod deku, ale odsunula se ke zdi, aby mi udělala místo. Leželi jsme vedle sebe v přirozeně pozici dvou lidí v jedné posteli, tedy složeni dohromady jako lžíce. Cítil jsem její zadeček v klíně, což je asi normální, žena se tak cítí bezpečná, asi.

"Netlačí tě to?" zašeptal jsem a sáhl po přezce na podprsence.
"Hmmm", řekla a tak jsem se snažil, ale nebyly to obvyklé háčky, ale cosi jiného z krouceného plastiku, takže mi to nešlo. Sáhla si na záda, cosi luplo a podprsenka se rozevřela. Měl jsem v ruce malé ňadro s neobvyklé dlouhým cecíkem, který reagoval na dotek, hýbal se jako živý, i když Zuzana odfukovala jakože spí a já si říkal, co bude dál.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ozvalo se zvonění zvonku následované řevem dětí vypuštěných z řetězu. Ohlédl jsem se a uviděl protější okno plně dětských hlaviček. Zdálo se, že se dívají přímo na nás, přesto že škola byla osvícená ranním sluníčkem, zatímco naše okno bylo tmavé, takže asi není nic vidět, ale...

Zuzana přestala dělat že spí, sundala mou ruku že svého ňadra a zašeptala: "já nemůžu!" takže jsem se otočil na záda, zavřel oči a usnul.

Když jsem otevřel oči, seděla plně oblečená na židli vedle postele a pozorovala mě s tichým úsměvem.
"Už jsem myslela, že tě budu muset vzbudit", řekla a já se omlouval, to je teda věc usnout na rande, to snad dokáži jenom já. Pokrčila rameny a řekla: "To nevadí. Já byla taky utahaná."

Šli jsme na nádraží, já do jednoho vlaku a ona do druhého. Její jel první a tak jsem stál u okna vlaku a díval se na ní. Stála tam zarámovaná jako obrázek a vypadala tak smutně, že dřív než jsem si uvědomil co dělám, jsem vyhrkl: "Přijeď zítra do Liberce na čaje!". Rozzářila se, kývla, řekla: "Tak jo, přijedu tímhle vlakem!".

Lokomotiva začala supat, škubla vagóny a vlak se rozjel, začal nabírat rychlost a já stál na nástupišti jako ve filmu a díval se za ní, ovšem ve filmu by tohle byl konec, zatímco ve skutečném životě to je začátek, teda pokud ji vyzvednu z nádraží, což bych asi neměl, pozval jsem i Hanku, bude to dosti komplikovaná záležitost.

Loučení

19. března 2014 v 16:17 | Ivan Špaček |  Clanky jinych autoru
Šli jsme, Cikán a já, tmavými ulicemi, sem tam nějaké pouliční světlo fungovala, ale většina výbojek jenom nesměle blikala. Občasné plně funkční světlo rozlilo louži světla do sametu noci, aby se odhalily cihly vyčuhující oprýskanou omítkou jako kosti malomocných. Město vypadalo lépe bez světla. Bodláky a ušmudlané trsy trávy tvrdošíjně se protahující škvírami prasklin v chodníku, papíry, kelímky od piva. Věci, které jsem za normálních okolností nevnímal. Ale tohle nejsou normální okolností. Vidím všechno naposledy, vím, že už se sem nikdy nevrátím a tak se dívám kolem sebe jinýma očima. Nechci zapomenout, ale vím, že zapomenu momentem, kdy překročím hranici - závora, železná opona nemá zvenčí kliku.

Měl bych asi říkat něco důležitého, ale hlavou mi duní prázdnota, nenapadají mě žádné duchaplnosti, ale to nevadí, s Cikánem se pohodlně mlčí. Je to kamarád, chutnám to slovo na jazyce, mám kamaráda, kterému na mne záleží a mně na něm. Nechce ode mne nic, ani slova, ani zlaté hodinky, kterými jsem se kdysi snažil kamaráda si koupit, to mi máma dodnes neodpustila, i když už to je hrozně dávno, ještě v mateřské školce. Kamarád hodinky vzal, ale kamarádství moc dlouho nevydrželo.

Cikán hned vedle mne, ale zároveň je kdesi daleko, každým krokem se vzdaluje, i když stačí natáhnout ruku a mohu se ho dotknout, i tohle je naposledy. Naposledy. V tom slovu je smutek, stesk. Už nikdy víc, dobré i zlé, teda většinou zlé, snad až na posledních pár let. Už nikdy víc nebudu dítětem a to je dobře.

Když jsem byl malý, tak jsem věřil, že když zavřu oči, tak svět odejde, existuje od okamžiku mého zrození a skončí mou smrtí. Říkal jsem mámě, že umřu a všichni uvidí, příjemné jsem si představoval, jak litují, že jsem mrtvý, litují všeho, co mi kdy nevyplnili, litují, že už nejsem, a já si vychutnávám tu myšlenku, pak vylezu z hrobu a všichni budou rádi.

Vím, že ráno odjíždím, a vím, že Cikána už nikdy neuvidím, na rozdíl od Jesseho, Ivana, Honzy a Božky. Jesse uteče hned po vojně, Honza je v Anglii, Ivan říká, že uteče, až skončí škola, Božce jsem slíbil, že jí pošlu letenku z Kanady, i když Hanka z toho nevypadala příliš nadšená. Jediný Cikán prohlásil, že nikam nepůjde, je tady doma a politika ho nezajímá, v civilním životě je nástrojařem v jablonecké Bižuterce, vyrobil pro nás bezvadné odznaky, jsou ze zlatě vyhlížející mědi, je na nich erb s houslovým klíčem. Všichni tyhle odznaky nosíme, nosíme i černé šátky s vyšitým houslovým klíčem, protože jsme členy osady Houslový klíč, všichni máme i šerifské hvězdy, neboť jsme osadou šerifů, čímž sereme vandráky, neboť jsme nekonvenční.

S Jessem už jsem se rozloučil, jeli jsme s Cikánem za ním na západní hranici, kde slouží blízko Chebu. Je to teda absurdní, než šel na vojnu, tak se pokoušel utéci do Rakouska a na čáře ho chytli, naložili ho do vlaku a poslali ho domů, což ukazuje, jaký v tom mají bordel. Narušitel hranice se stal jejím strážcem.

Propletli jsme se bez velkých problémů až ke Karlovým Varům, většina řidičů náklaďáku jsou snad bývalí vandráci, ochotně zastaví, na rozdíl od osobáků, takže když jsme viděli přijíždět modrého Forda Taunuse s německou poznávací značkou, tak jsme se ani neobtěžovali zamávat. Auto zastavilo samo od sebe a láká nás otevřenými dveřmi. Došourali jsme se k němu, šli jsme váhavě, protože jsme očekávali, že jak se přiblížíme, tak se rozjede, bezvadnej fór, se kterým jsme se několikrát setkali.
"Tak pojďte kluci!" ozvalo se zevnitř nečekaně česky.
Z auta vylezl muž v džínách a v saku. Že by to byl Sudeťák? Otevřel kufr auta, ve kterém byly dva cestovní vaky, ale bylo tam dost místa, takže jsme tam uložili naše rance a vlezli jsme dovnitř. Pán za námi zabouchl dveře a rozjel se. V předním sedadle vedle něj seděla dobře vyhlížející dáma v červeném kalhotovém kostýmu, který nevypadal, že by ho ušily ženské v Severce.
"Kam jedete?" zeptal se nás řidič.
"Do Chebu" odpověděl Cikán.
"Utíkáte?" zeptal se se zdviženým obočím.
Hrklo ve mně. Že by to byli tajní? To by vysvětlovalo to auto.
"Ale ne" řekl Cikán.
"Jedem za kámošem, on tam slouží".
"Jen aby", trápil nás pán.
"Pokud vám mohu poradit, tak tady zůstaňte" dodal. Žena sedící vedle kývla na souhlas.
"Všude špatně, doma lepší", prohlásila.
"My se vracíme z Německa, stálo to tam za houby", dodala.
"Vám se tam nelíbilo?" zeptal jsem se překvapeně.
"Copak, Německo je pěkný", uznal řidič. Šlápl na plyn, auto se krásně hladce rozjelo, až to svištělo.
"Jenom kdyby tam nebyli Němci", dodal a nevesele se zasmál vlastnímu vtipu.
"Nemají rádi ausländry", přidala se paní.
"A ausländři jsou všichni, kdo nejsou říšští Němci".
"Jak je někdo odjinud, tak se na něj dívají skrz prsty."
"Diskriminujou".
"A to i proti Němcům odjinud. Narodit se tam ještě z tebe neudělá podle nich Němce."
"No", souhlasila paní.
"Tak třetí čtvrtá generace, možná".
Pán dělal ve Volkswagenu a dostal padáka, protože je Čech, paní nemohla najít práci. Začali si mezi sebou povídat německy, asi abychom jim nerozuměli. Nebylo mi z toho dobře, i když teda v Německu zůstat nechci. Doma je prý lepší. Soudě podle toho auta, to venku zas tak zlý nebude. A Severní Amerika není Evropa, kde všichni nenávidí všechny. Příliš mnoho historie, většina z ní o vzájemném násilí. Počítám, že kdyby se porovnaly učebnice dějepisu dejme tomu z Francie s těmi z Anglie, tak by se příliš často neshodly.

Přijížděli jsme ke městu. Paní se dívala do mapy a nebyla si jistá, kudy mají zahnout. Tvrdila, že doprava, ovšem to byla jednosměrka, museli bychom jet zakázaným směrem. Řidič pokrčil rameny, nastartoval a vyrazil.
"Co kdyby tady byli esenbáci?" strachovala se žena.
"Ale co, uvidí západoněmecký číslo a budou dělat že nic nevidí", smál se řidič a taky jo, minuli jsme zaparkované mlíkaře, kteří nás ignorovali. Bál jsem se, co bude, když někdo vyjede z druhé strany, ale tak po sto metrech jsme zahnuli na normální ulici. Dostali jsme se na výpadovku vedoucí k Chebu. Napadlo mě, že pokud to jsou vracející se emigranti, tak jedeme špatným směrem, ale nic jsem neřekl. Venku začalo jemně pršet, silnice prázdná a tak jsem byl rád, že se vezeme v suchu a v pohodlí.
"Tady zahýbáme", prohlásí znenadání řidič a zastavil.
"Dávejte si bacha, tady jste v pohraničním pásmu."
Ukázal do prava a dodal: "Hranice je támhle, ale doporučoval bych čekat tak do tří do rána, to jsou ospalí."
Ignoroval naše protesty a dodal: "Tak mnoho štěstí!" a odjel.

Stáli jsme na silnici, začínalo pršet víc a víc. Cikán zavětřil jako pes a vyrazil. Šel jsem za ním trochu se strachem. Co když nás tady chytnou péesáci? V kapse jsem měl pas s německým vízem, nechtěl jsem se s ním loučit. Asi to je ode mne blbina, co když mě s tím chytí? Nevzali by mi to? Cikánův nos nás dovedl k obrovskému stohu sena velikosti menší hory. "A nekouřit!" řekl a bez dalšího slova se zavrtal dovnitř. Dlouho jsem neváhal, vlhnul jsem a tak jsem se taky zahrabal. Seno nevonělo čerstvě, bylo plně prachu, ale bylo v něm sucho a teplo.

Ráno jsme se vyhrabali s prvním světlem. Přestalo pršet, dělalo se teplo a mě svědilo celé tělo. Měl jsem pocit, že jsem pokrytý od hlavy až k patě prachem, což asi nebyl jenom pocit. Stoh byl uprostřed obrovské louky. Nikde nic, žádné domy, jenom polní cesta vedoucí do lesa. "Kterým směrem je hranice?" zeptal jsem se Cikána. Mlčky ukázal k lesu. Seděl na bobku a rozdělával oheň za pomoci trsů sena ze stohu. Lámal jsem větvičky a kousky látek, které se válely všude kolem. Oheň se pěkně rozhořel. Cikán zabodl do země dvě vidličky z větví a zavěsil nad plameny kotlík s vodou, kterou nabral v potůčku nedaleko. Voda začala bublat a tak Cikán do ní vhodil hrst čaje. Vytáhl jsem konzervu vepřového ve vlastní šťávě, tu čínskou plnou tuku a žlutého průhledného rosůlku. Cikán vytáhl pár vajíček. Rozmíchal je s obsahem konzervy a vhodil výsledek na rozpálenou pánev.

Pěkně to zavonělo. Ucítil jsem silný hlad. Díval jsem se tak soustředěné na smažící se dobrotu, že jsem nic jiného nevnímal, takže mi ušel příchod armády-osvoboditelky. Teda nepřišla celá, ukázalo se pouze několik jejich reprezentantů. Stali kolem nás s namířenými samopaly. Zpod ocelových helem se na nás dívaly nepřátelské oči. Vedl je důstojník v brigadýrce s pistolí v ruce. V té chvíli jsem neviděl nic než Cikánovu usárnu s výrazným nápisem U.S. Army. Vzpomněl jsem si na kachnu TASSu, která informovala svět, že československé lesy jsou plně kontrarevolucionářů oblečených do zbytku amerických uniforem, čímž mysleli vandráky. Moje sako jako americká uniforma nevypadá. Ovšem Cikán má na sobě starý battledress. Nejsem si jistý, jestli se jedná o zbytek americké uniformy nebo anglické, ovšem jedna věc je jasná. Jsme v průseru. A já mám v kapse pas. A nemám občanku, tu jsem odevzdal na esenbárně. Pěkný.
"Davaj!" řekl oficír, kupodivu tichým hlasem. Dodal ještě několik vět, kterým jsem nerozuměl.
Cikán se protáhl, sundal pánev z ohně, vytáhl čtvrtku chleba, ulomil z ní kus a dal mi ho do ruky. Chleba neukrojil, protože by nebylo dobrým nápadem vytáhnout starý bajonet, který obvykle užíval k tomuto účelu.

Seděli jsme vedle ohně a jedli vepřové ve vlastní šťávě usmažené s vajíčky a čekali, jestli začnou střílet. Trochu se mi třásly ruce, ale spíš vztekem než strachy. Adrenalin v krvi mě přemlouval k akci, ale bylo jasné, že ani útěk, ani boj nejsou praktickými alternativami. A tak jsme jedli dál.
Neuvěřitelné, počkali až dojíme. Stáli kolem nás s nehybnými obličeji, jenom oficírovi trochu škubaly koutky úst. Zapálil si cigaretu a se zájmem nás pozoroval, ovšem pistoli zpátky do pouzdra nedal.

Zabalili jsme ešus a lžíce a vstali. Oficír nám trhnutím hlavou naznačil, kam máme jít. Když viděl, že posloucháme, tak zandal pistolí a vyrazil směrem k lesu. Dva vojáci šli před námi, dva za námi. Následoval jsem je s nepříjemným pocitem v zádech. Opatrně jsem otočil hlavou. Vojáci drželi samopaly v rukou, prsty na spouštích.

Dorazili jsme k rozpadající se šedivé budově starého statku. Brána ještě stála, ale ze zdi, která kdysi chránila dvorek a hospodářské budovy kolem, zbylo jen pár cihel. Oficír mávl rukou směrem ke statku. Seděli jsme u stolu na starých rozvrzaných židlích, u stolu pokrytého mapami, několik důstojníků a civilista kolem nás. Civilista promluvil jako první.
"Kluci, co tady děláte?" zeptal se nás. Česky, bez sebemenší stopy přízvuku. "Jdeme navštívit kámoše", odvětil Cikán. Civilista zavrtěl hlavou.
"Víte že jste v pohraničním pásmu?" zeptal se nás. Nevypadal nepřátelsky, nevypadal ani přátelsky. Vypadal znuděně a unaveně. Cikán pokrčil rameny. "Asi jsme zabloudili" navrhl.

Civilista na to nic neřekl. Prohlížel si Cikánovu občanku a můj pas. Vzhlédl od fotografií a studoval naše obličeje. Zdálo se, že jsme k poznání, takže položil dokumenty na stůl. Opřel se o židli, dal si ruce za hlavu, podíval se mi do očí a zeptal se: "Jedné věci nerozumím. Proč by ses pokoušel nedovoleně překročit hranici, když máš platné vízum?"
"My nic překročit nechceme", protestoval jsem.
"Jdeme za kámošem, voň je péesák kousek odsud" dodal Cikán.
Takže ten můj pas nám spíš prospěl než uškodil.

Dál už to bylo jednodušší. Voják donesl náruč plnou bílých knih. Teda nebyly to bílé knihy, byly to Bílé knihy. Slyšel jsem o té publikaci, viděl jsem ji za výlohou knihkupectví v Praze kde byla vystavena otevřená, aby si lidi v ní mohli číst. Oficír začal předčítat hromovým hlasem připomínajícím ruského ohlašovatele kosmických úspěchů Sovětského svazu. Hlas jako zvon. Znělo to pěkně, ale rozuměl jsem tak každému pátému slovu.

Takhle to šlo tak půl hodiny. Zvon přestal zvonit a až na zvonění v mých uších se rozpoutalo ticho. Oficír zavřel knihu, přidal ještě jednu a posunul je přes stůl k nám. Nehádali jsme se, zastrčili každý svůj výtisk do ranců a chystali se odejít. Civilista přestal zívat - dělal to celou tu dobu, co oficír, jiný než ten, který nás polapil, školil.
"Ještě něco", řekl a ukázal směrem k oknu. "Nádraží je kousek odsud. Vlak odjíždí zítra ráno v 7:15. Budete v něm sedět. Pokud ne, tak si vás najdeme a bude to horší. Jasný?"
Přikývli jsme. Cítil jsem nutkání odsud vypadnout a to co možná
nejrychleji, ale Cikán má viditelně lepší nervy než já.
"Máme se potkat s kámošem v hospodě U jelena. Nevíte, kde to je?" zeptal se drze.
Čekal jsem, že nás se řevem vyhodí, ale civilista se usmál a řekl: "To je hned vedle nádraží. Když půjdete po té stezce, tak tam dorazíte tak za pět minut" a ukázal na sotva viditelnou cestičku.
"A zůstaňte na té pěšince, žádné výlety", dodal a zase řekl svoje zřejmě oblíbené slovo. "Jasný?"
Kývli jsme že jo, jasný to bylo, taky bylo jasný že čím dřív vypadneme tím líp.
Jesse napsal, že tam bude dneska ve dvě, takže dobrý.

Rozloučili jsme se, oficír, který nás zajal, nám podal ruku, kterou jsme potřásli, proč ne? Byl docela slušnej. Ten Čech nám ruku nepodal, otočil se a kamsi pospíchal. Tak by mě zajímalo, co to je zač. Kolaborant nebo ruský Čech? Obojí?

Šli jsme po pěšince vedoucí lesem, nezdálo se že by po ní chodilo hodně lidí. Byla porostlá trávou, takže se po ní šlo příjemně. Lesem voněly houby, určitě jich tady roste hodně, počítám, že sem nechodí moc lidí je sklízet. Rozhlédl jsem se kolem cesty, docela to lákalo, ale vzpomněl jsem si na varovná slova. Co v tom lese asi je? Rusové? Tohle není kultivovaný les, s vysekanými keři a pruhy značek na stromech. Vypadá to tady jako v džungli. Napravo nalevo husté křoví, po kterém roste něco, co vypadá jako liány. Přestalo pršet a vysvitlo slunko. Ještě mít tak k dispozici sprchu, tak jsem docela spokojený. Drbal jsem se, kam jsem dosáhl. Cikán vypadal, jako kdyby přespal v hotelu. Po tváří mu roste černé chmýří, nemyslím, že by se ještě musel holit. Vypadá čistě a svěže, teda ve srovnání se mnou. Je to docela hezkej kluk. Vlasy černé jako uhel, proto se mu asi říká Cikán, i když má azurové modré oči. Je štíhlý a šlachovitý, vypadá to, že je v dobré kondici. Nevím, že by dělal nějaký sport, ale nepije a nekouří. Vlastně o něm toho moc nevím, spíš poslouchá, než mluví. Jesse i já jsem oba ukecaní a tak asi nemá šanci, ale nezdá se, že by mu to vadilo. Líbí se holkám, což se zdá, že ho příliš nevzrušuje, chodí s blonďatou Marcelou, docela hezká holka až na to, že je zakulacená, což jí zatím docela sluší. Až bude stará, tak bude tlustá, ale zatím vypadá dobře.

A jedem dál, ne teda močálem černým kolem bílých skal, močály nikde nevidím, ale někde asi jsou, vzduch se začíná plnit komáry, což mi poněkud kazí dobrou náladu, která odněkud na mne přišla, asi úleva, že to nedopadlo hůř. Třeba jsou tady někde i bílé skály, ale to se nikdo nedoví, ty můj kvítků medový, zpívám si a těším se na Jesseho. Bude mi chybět, ale slibuje, že za námi přijede, čemuž věřím, Jesse je docela charakter. O Honzovi si nejsem tak moc jistý, sice už je v Anglii, sehnal tam práci na léto, ale nevím. Je tam legálně a tak nějak pochybuji, že až přijde čas, tak se rozhodne do toho prasknout. Počítám, že se mu tady bude dobře vést, do politiky se nikdy moc nepletl, nezdá se, že má nějaké radikální názory, vlastně se nezdá, že by měl vůbec nějaké názory. Stojí spíš na straně a pozoruje cvrkot. Počítám, že režimu pasivní lidí vadit nebudou, vlastně žádnému režimu.

Pěšinka nás vyvedla z lesa na mýtinku. Mezi stromy vykoukla žlutá budova s nápisem Restaurace, takže jsme se neztratili. Dveře byly ještě zavřené, nikde ani noha. Teda skoro, měl jsem dojem, že se někdo mihl za rohem. Obešli jsme dům a skutečně, pár desítek metrů dál je železniční zastávka. Na průčelí zbytky švabachového nápisu, které vypadají čerstvěji než oprýskaná cedule se jménem obce.

Před hospodou byla rezavá stará pumpa. Nevypadalo to moc nadějně, ale zkusil jsem pohnout pákou pumpy. K mému překvapení pumpa reagovala čůrkem docela čistě vody a tak jsem se vysvlíkl do trenýrek. Cikán pumpoval a já se klepal pod proudem ledové vody. Když jsem dostatečně zmodral, tak jsem unikl, roztáhl jsem spacák a zalehl. Usnul jsem dřív, než jsem stihl zatáhnout zip.

Cítím, jak se mnou někdo dosti nešetrně cloumá. Když jsem otevřel oči, tak jsem zjistil, že ten někdo je Cikán. Uviděl jsem i důvod cloumání. Esenbák v sežvýkané uniformě, která vypadala, jako kdyby se v ní vyspal. Soudě podle červených očí s pytlíky pod nimi a nazelenalé barvy obličeje, se nevyspal dost.
"Občanský průkaz", řekl přísně. V ruce držel zápisník v černých deskách a tužku s okousaným koncem.
"No tak, bude to?" vyštěkl když jsem nereagoval dostatečně rychle. Nebudím se lehce, chvíli mi trvá, než se rozjedou kolečka a tak jsem asi na něj tupě zíral. Co jsem vyzíral, byl nepříjemně vyhlížející příklad toho, co se stane, když se nedrží správná životospráva po čtyřiceti. Odulé tváře, břicho valící se přes opasek a nohy vytočené do "O" vahou enormní prdele.

Pokoušel jsem se postavit, nějak mi to nešlo, než mě napadlo, že bych měl rozepnout zip u spacáku. Cikán vypadal pobaveně, taky vypadal, že se ho celá ta záležitost netýká. Esenbák se nabídl, že mi pomůže. S díky jsem jeho laskavou nabídku zamítl a vymotal jsem se že spacáku.
"Říkal jsem občanský průkaz!" řekl nespokojeně s mým drahocenným pasem v ruce.
"Musel jsem ho odevzdat, za tři dni odjíždím", vysvětlil jsem.
Nic na to neřekl, prohlížel si pas pečlivě stránku po stránce, jako kdyby něco takového v životě neviděl.
"Co tady děláte?" zeptal se nevrle, jinak to asi neuměl. Pozoroval jsem, co udělá s pasem, ježíšmarjá, snad si ho nenechá! Ale to snad nemůže, nebo může?
"Jsme tady za kámošem, von je péesák" opakoval Cikán trpělivě, zřejmě už to orgánoví řekl předtím.
"To by moh říct každej!" řekl nesmyslně čuráček, pardon, orgán.
Cikán se na něj díval se zdviženým obočím a vrtěl hlavou. Nevěděl, co má na tu kokotinu říci. Mě taky nic nenapadalo.

Mlčeli jsme všichni tři ve zmrazené scéně. Napravo esenbák, nalevo Cikán, za námi nikoliv Moskva, ale hospoda, ze které vyšel pán se špinavou, kdysi bílou zástěrou kolem boků.
"Pocem, Tondo" zavolal na esenbáka. Ten se začal pohybovat směrem k hospodě jako dvořan od krále, teda neobrátil k nám záda, šel bokem jako krab a nespustil z nás oči. Cosi si šeptali, esenbák vrtěl hlavou, pán ve špinavé zástěře naléhal, až zvítězil. Esenbák se k nám vrátil, v ruce můj zelený pas a Cikánovu rudou občanku.
"Kdy odjíždíte?" zeptal se.
"Ráno v sedum", odpověděl Cikán.
"Sedm patnáct" opravil ho esenbák.
"Jo", stručně souhlasil Cikán.
Esenbák zaváhal, zamyslel se, což mu viditelně činilo potíže. Eventuálně dospěl k rozhodnutí.
"Tady máte a ráno ať jste pryč" řekl a vrazil nám do rukou dokumenty. Teda Cikánovi pas a mně občanku, ale to nevadí, to si pak vytřídíme.

Pan ve špinavé zástěře zmizel za rohem. Z nějakého důvodů jsem měl pocit, že už jsem ho někde někdy viděl. Že by to byl ten stín, který jsem zahlédl koutkem oka?
"Určitě", řekl Jesse, když jsem se mu svěřil se svým podezřením. Seděli jsme v koutku u pobryndaného stolu. Hospoda byla natřískaná. Zákazníci byli většinou vojáci, sem tam s nimi seděli přimícháni civilisti. Asi si to představuji, ale přišlo mi, že všichni ti civilisti se na nás podezíravě dívají.
"Všichni lidi, co tady žijou, jsou bonzáci" řekl Jesse. "Jinak by tady asi nesměli bydlet". Mluvil tiše, u vedlejší stolu seděli čtyři vojáci s výložkami, na kterých se cenila psí hlava. Jesse měl stejnou uniformu na sobě, což mi přišlo divné, v dlouhých kalhotách jsem ho snad nikdy ještě neviděl, nosí kraťasy i v těch nejhorších mrazech. Teda to si pak natáhne tepláky, ale přes ně má kraťasy.
"Svině", řekl, když si všiml, kam se dívám. "Tyhle kurvy se těší, jak někoho odbouchnou a dostanou za to opušťák", řekl znechuceně. "Svině" opakoval. Díval jsem se na něj trochu s ustrnutím. Ví, o čem mluví? Asi jo, obvykle nekecá. Podíval jsem se znovu na vojáky. Vypadali docela normálně, kluci, jaké člověk vidí na každém rohu. Něco mě napadlo. Podíval jsem se Jessemu na nohy a skutečně, měl na nich kecky.
"A co ty?" zeptal jsem se. "Střílel bych do vzduchu", tvrdil. "Tak by tě zavřeli", řekl Cikán. Díval se na Jesseho zkoumavě s neproniknutelným výrazem ve tváří. Jesse pokrčil rameny. "Tak bych bručel".

Měl jsem nepříjemný pocit, že bych tady neměl být. Společnost kolem mne rozhodně nepřitahovala. Budeme se radši bavit o něčem jiném.
"Máš s sebou kytaru?" zeptal jsem se.
"No tady ne, je na ubikaci". Jesse přimhouřil oči a ušklíbl se. "Já tady hraju v bigbítu", smál se.
"Cože?" nechtěl jsem věřit.
Kývl a dodal: "Je to docela dobrý i když jiný".
No jiný to teda je. Vzpomínal jsem jak jsme si dělali srandu s kluka, který si z nějakého důvodu vzal s sebou na vandr elektrickou kytaru. Seděl v uličce vlaku plného vandráků a brnkal. Znělo to hrozně, dutě a plechově. Hrát na elektrickou kytaru bez zesilovače a repráku je blbost. A hrát na ní na vandru je tuplovaná blbost. Ale i tak mi ho bylo líto, když si to k němu přihasil Jesse a začal předstírat obdiv.
"Mohl bych mít tvůj autogram?" Nasadil dychtivě přiblblý výraz a strkal hráči do obličeje černý notýsek a tužku. "Mám tady Gotta a Mátušku" tvrdil. "Ještě ty mi tady chybíš".
Kluk zrudnul a urychleně se kamsi odebral. Jesse řval smíchy, což je něco ku slyšení. Má hluboký šťavnatý hlas, který umí užívat. Je melodický a dunivý, což se líbí ženskejm. Líbí se dokonce i paní Nezbedové, která jinak pokládá Jesseho za chuligána.
"S tím hlasem by měl jít do rozhlasu" říkala s obdivem.
Zpívá teda krásně, taky je na to patřičně hrdej. Osada Houslový klíč byla původně založena jako kapela. Jozina a Jesse zpívali a hráli na kytary, Kůže na basu. Problém byl, že nikdo kromě Jesseho nechtěl cvičit každý den, jak se na profíky sluší a patří. A tak Jesse osiřel. Noví členové osady se vyznačují hudebním hluchem, snad kromě mne. Teda poznám, co je a co není falešné, konec konců jsem poslouchal opery dřív, než jsem uměl mluvit. Takže vím, že Hanka zpívá sice ráda, ale bez sebemenšího smyslu pro tóninu, Cikán zpívat odmítá, no a já a Honza zpíváme sice s chutí, ale blbě.

Bigbít. Tomu jsme se vždycky šklebili. Poslouchali jsme z pásky americkou country a snažili se to napodobovat. Bigbít je pro blbečky. Teda, ne že bych se pod to stoprocentně podepisoval, ale Jesse to vždycky tvrdil.
"Píšeš ještě písničky?" ptám se.
Když přikývl, nemohl jsem si odpustit otázku: "Bigbítový?"
"Jo", řekl s úsměvem.
"Nedáš mi autogram?" zeptal jsem se zlomyslně.
"Klidně", řekl a vytáhl z náprsní kapsy propisovačku. Podepsal se na papírový tácek a vstrčil mi ho do ruky.
"Važ si toho, jednoho dne to bude vzácný!" řekl a zasmál se.

Cikán se nezapojoval do konverzace, viditelně o něčem přemýšlel. Chvíli jsme mlčeli, upíjeli pivo a pozorovali cvrkot. Pan ve špinavé zástěře stál za pultem a točil pivo za pivem, která ospale vyhlížející přestárlá dívka nakládala na obrovský kovový tác a roznášela mezi řvoucí vojáky. Z kouta se ozvala harmonika. Čekal jsem, že tady uslyším cosi jako "halihola, od lodi k lodi, od fabriky k fabrice jdem a s dělníky ruku v ruce prápory revoluce po celé zemi rozvinem", ale místo toho chraplavý hlas oznamoval, že padla facka, padla na sále, když tam tancoval, což je blbost, jediná ženská v dohledu, lítala s půllitry. Představoval jsem si, jak vojáci tančí spolu, tvář u tváře a vyprskl jsem smíchy.
"Co je?" zeptal se Jesse.
Popsal jsem mu scénu, usmál se řekl: "To bych se ani moc nedivil, půlka z nich jsou buzeranti".
"Co ty tady vlastně mezi nima děláš?" zeptal se Cikán.
Jesse pokrčil rameny.
"Voni viděli, že dělám se zvířaty a tak mi dali psa." Dodal: "Obvykle maj psovodi stěně, vycvičí ho a pak jim zůstane, i když jdou z vojny, pes může mít jenom jednoho pána. Mně dali psa po ňákým čurákovi, kterej ho zkazil. Je hrozně zlej, ale zvyká si na mne." Začal popisovat zdlouhavě a nudně život na jednotce. Šel z toho dojem, že co pohraničník, to idiot toužící si vystřelit.

Přestával jsem poslouchat, díval jsem se na něj a říkal si, jak se změnil. Tak trochu to znělo, že žere vojnu. což mě překvapilo. Jesse? Pořád jsem nechápal, proč se prostě nesebere a nepřekročí čáru, když po ní každý den chodí. Má cenu se na to ptát? Asi ne, všude kolem tady sedí práskači a idioti v uniformách, alespoň podle Jesseho. No nic.

A jeli jsme domů, seděli jsme ve vlaku v 7:15. Nikdo jiný ve stanici nebyl, tedy nikdo viditelný, ani esenbák ani ruský Čech. Stejně jsme zamávali prázdným oknům, lokomotiva zasupěla, hodila nám do tváře hrst sazí a popela a tak jsme zavřeli okno a zasedli.

Nezamýšlený rozhovor s Rosťou Hedvíčkem

19. března 2014 v 16:11 | Jindřich Sládek |  Clanky jinych autoru
Dalsi z kuriozit, ktere jsem objevil pri cisteni pocitace. R.H.
---

At 02:23 AM 9/12/2006, Jindřich Sládek wrote:

Dobrý den, pane Hedvíčku, předpokládám, že mi ani neodpovíte, neboť mě budete považovat za další české hovado,

Já jsem nic neřekl :-)

ale rád bych se Vás na něco zeptal: Podporujete prezidenta Bushe?

Ano.

Volil jste ho?

Ano.

Považujete tyto volby za spravedlivé?

Ano.

Podporujete válku v Iráku?

Ano.

Souhlasíte s tím, že byla tato válka rozpoutaná kvůli "zbraním hromadného ničení"?

Ano.

Pokud odpovíte na všechny otázky ano, pak se nedivím, že Evropanům (protože to nejsou jen Češi) zazlíváte, že nenásledují slepé americký kurs. Jen pro zajímavost - jsem antikomunista a zároveň antifašista.

Tomu nevěřím. Pokud to chodí, vypadá a kváká jako kachna, tak je to kachna.

Nelíbí se Vám poměry v Čechách? Mne ani trochu...

No prosím :-)

Co říkáte na Jaltskou konferenci?

To byli prosím Demokrati. Doučte se historii. Clinton, Kerry, Jimmy Carter - to jsou Demokrati. A vy nemáte rád Bushe? Vy jste hormonálně zmaten jak třináctiletá školačka. Udělejte si jasno.

Že by se ti skvělí Amíci jednou sekli?

To určitě, ale znova, to byli Demokrati. Bush se nesekl.

Nebylo tehdy lepší hnát Rusáky zpátky na Sibiř?

Demokrati. Vy jste měl z dějepisu pětku, že?

Mám opravdu rád, když je někdo se vším hned hotový, a tento mail považuji také za propagandu, pomalu začínám přemýšlet, kdo Vás asi platí...

Nepřítel, milý pane, nepřítel. My těžko můžeme být na stejně straně, s názory které máte.

S pozdravem Jindřich Sládek

I já vás zdravím a přeji příjemné mávání rudými prapory. Rosťa


At 09:37 AM 9/12/2006, Jindřich Sládek wrote:

Díky za odpověď. To Vás asi musí hrozně mrzet, že Bushova popularita tak klesá.

Možná v Mongolsku, nebo Česku, ale na tom prd záleží.

Ale jak to tak vidím, pak pokud jsou u vlády demokrati, má Amerika špatný kurs (je špatná),

Ano.

pokud republikáni, pak jde vše skvěle (je dobrá), že?

Přesně.

Předpokládám, že když byl u vlády Clinton, tak jste musel trpět bídou a americký rozpočet byl v ještě větším deficitu, než dnes a dolar byl ještě slabší...

Ano.

Je vidět, že tam za oceánem jste tak trochu mimo realitu, pokud si myslíte, že ten, kdo nepodporuje Bushe, je komunista. Ale budiž, patří to k Vašemu jednostrannému pohledu na svět) Jak vidíte, na rozdíl od Vás Vás šmahem neodsoudím jako fašistu).

Děkuji vám za vaší bezbřehou toleranci.

Vadí Vám, že někdo kritizuje Ameriku, aniž by tam žil?

Ne, ať si kritizuje, co chce, ale ať zůstane tam, kde je, v Česku nebo Afganistanu.

A co máme říkat my, co musíme žít v tomhle debilním postkomunistickém státě a poslouchat zasvěcené komentáře někoho, kdo tu nežije?

Měli byste držet hubu. Když jsem blbej, tak ještě nebudu dělat drzý ksichty.

Rád bych byl tak naivní, abych si myslel, že válka v Iráku není kvůli ropě.

Není kvůli ropě.

Ale když to říkáte Vy... Pak to asi musí být pravda ne? Jindra

Když to říkám já, tak to můžete tesat do kamene. Rosťa

Seznam clenu ceskeho PEN klubu

19. března 2014 v 15:52
Delal jsem poradek v pocitaci a tohle jsem tam nasel. Seznam je tedy uz starsi, ale zato s komentari (nejsem autorem komentaru). R.

BAJAJA Antonín
BALAŠTÍK Miroslav
BATTĚK Rudolf onen socialista? Asi ano.
BECHER Peter Je to možné, ten ze Sudetskoněmeckého krajanského sdružení?
BĚLOHRADSKÝ Václav filozofický levicový idiot z Padovy
BENHART František
BERKOVÁ Alexandra ¨
BÍLEK Petr Byl šéfredaktorem Reflexu, že by něco spisoval?
BINAR Ivan Dramatik jako Havel z RFE
BORSKÁ Ilona
BOUČKOVÁ Tereza Dcera Pavky Kohouta nebo Brdečková?
BRADBROOK Bohuslava
BRANALD Adolf Dědeček automobil
BRATRŠOVSKÁ Zdena
BRDEČKOVÁ Tereza Nebo ta je dcerou Pavky Kohouta?
BROŽEK Lubomír
BROUSEK Antonín Herec a pedagog DAMU
BUNDALO Predrag
ČECHURA Rudolf
ČERVENKA Jaroslav
ČERVENKOVÁ Jana
ČOLIČ Milan
DANĚK Václav
DĚDEČEK Jiří
DOMINIK Pavel
DUŠEK Václav
DUŠKOVÁ Ludmila
DVOŘÁK Jan
ERBOVÁ Karla
FAJTL František Letec, účastník bitvy o Anglii, sestřelen probil se Franciím, Španělskem do Portugalska a Anglie, letec v SSSR, v SNP, zavřen
FELDEK Lubomír
FIBICH Ondřej
FISCHEROVÁ Daniela
FISCHEROVÁ Viola
FIŠER Bohumil
FORBELSKÝ Josef
FORMAN Miloš to je spisovatel? Režisér!
FRANKOVÁ Hermína
FUCHS Aleš
GOLDFLAM Arnošt herec, konfident StB
GREENFIELDOVÁ Hana
GRÖGEROVÁ Bohumila
GRUŠA Jiří má temnou minulost v době Tváře
HAMAN Aleš
HANZLÍK Josef
HAŠKOVCOVÁ Helena
HAVEL Václav - no jiste
HEJDA Zbyněk
HEJKALOVÁ Markéta
HILSKÝ Martin
HODEK Břetislav
HONZÍK Jiří
HORANSKÝ Miloš
HORÁČEK Ladislav
HOŘEC Jaromír - to je ten z Rudeho prava?
HOVORKA Jaroslav
HRABAL Milan
HRDLIČKA František
HRUBÝ Josef
HRUŠKA Petr
HULE Miroslav
HUPTYCH Miroslav
HURNÍK Ilja - hudebni skladatel?
HUTKA Jaroslav
HYRŠLOVÁ Květa
ILIĆ Aleksandr
JANDOUREK Jan redaktor MfD?
JANÍK Zdeněk
JAŘAB Josef
JELÍNEK Antonín
JINDRA Miroslav
JIROUS Ivan Martin
JISKROVÁ Jaroslava
JOSEK Jiří
JULIŠ Emil
JUNGMANN Milan
JUST Vladimír literární kritik, že by také spisovatel?
JUSTL Vladimír
KANTŮRKOVÁ Eva známá firma
KAPRÁL Zeno
KARENINOVÁ Anna
KARFÍK Vladimír
KARPATSKÝ Dušan
KEJZLAR Radko
KHOUDAIBERDY - kdo?
KLAUS Václav co ten zde?
KLIMENT Alexandr
KLÍMA Ivan
KLOBOUK Jiří
KLUKANOVÁ Ludmila
KOENIGSMARK Alex konfident StB
KOŘÁN Jaroslav překladatel z angličtiny, že by také spisovatel?
KOSATÍK Pavel historik, koukám, že přijmou každého
KOSTA Tomáš extrémní levičák z Frankfurtu nad Mohanem
KOSTRHUN Jan
KOTRLÁ Iva
KOUKOLÍK František tuším psychiatr a psycholog
KOVANDA Jaroslav
KOVAŘÍK Petr
KRATOCHVIL Jiří
KRÁL Oldřich
KREMLIČKA Vít
KRISEOVÁ Eda
KRUPIČKA Jiří z Kanady a z BBC, národovec
KŘIVÁNEK Vladimír
KŘÍŽ Jiří Pavel žeby onen herec prchlý do Kanady? Jak básníci přicházejí o iluze
KUNDERA Ludvík brácha slavnějšího
KURAS Benjamin Miloslav němco- a EU-bijce, nepřesný, lživý
LASICA Milan
LEBEDA Josef
LINHARTOVÁ Hana
LUKEŠ Jan
MADĚRA Petr
MACHALA Lubomír
MARBOE Marcella
MAREK Jaroslav
MATYS Rudolf
MED Jaroslav
MERTA Vladimír písničkář jako Hutka - pouze daleko horsi
MIKEŠ Vladimír
MOLDANOVÁ Dobrava
MORÁVKOVÁ Alena
NÁLEPKOVÁ Taťána
NEFF Ondřej náš přítel z NevPsa
NOVÁK Jaroslav
NOVÁKOVÁ Zuzana
NOVOTNÁ Jana
NOVOTNÝ Michal
NOVOTNÝ Vladimír
OBERMANNOVÁ Irena - Havlova konkubina
PADEVĚT Jiří
PÁRAL Vladimír
PAŘÍZEK Dušan Robert ředitel divadla v Ellwangenu
PECHAR Jiří
PEKÁRKOVÁ Iva taxikářka z NY City
PELÁN Jiří
PELC Jaromír
PELLAR Rudolf zpěvák, překladatel z angličtiny
PELLAR Šimon jeho syn, překladatel a tlumočník z angličtiny
PEŠAT Zdeněk
PETROVÁ Eva
PFAFF Ivan nacionalistický cz-historik z Německa
PLUHÁČEK Martin
POKORNÝ Jindřich
PONICKÁ Hana
PRECLÍK Vladimír
PREČAN Vilém bývalý ředitel centra v Scheinfeldu
PROCHÁZKOVÁ Lenka dcera spisovatele a scenáristy Procházky, konkubína Vaculíka
PROCHÁZKOVÁ Petra dcera Procházky
PROUZA Petr
PŘIDAL Antonín brněnský vzdělanec, překladatel esejista
PUTÍK Jaroslav
RÁŽ Roman
REINEROVÁ Lenka pražská levicová židovka píšící pouze německy
REIS Vladimír
RITTER Petr
ROTHMEIER Christa
ROTREKL Zdeněk
RULF Jiří
RUT Přemysl
SACHER Petr
SALIVAROVÁ Zdena žena Škvoreckého, konfidentka StB
SEDLICKÁ Dagmar
SCHILDBERGER František
SCHMID Jan
SCHULZ Milan levicový novinář z RFE, bývalý komunista
SCHWARZENBERG Karel
SCHYLYAYEV Petr
SKARLANT Petr
SMETANA Miloš
SMETANOVÁ Jindřiška
SMITKA Václav
SMOČEK Ladislav
SMOLJAK Ladislav
SOKOL Jan
STANĚK Jiří
STAŠEK Marek
STRÁNSKÝ Jiří šlechtic, politický vězeň, spisovatel, bývalý předseda PENu
SUDA Kristian
SUCHÝ Jiří Semafor, konfident StB
SVĚRÁK Zdeněk
ŠABACH Petr spisovatel a scenárista Hřebejkových filmů
ŠEDIVÝ Zdeněk František Zdeněk je mrtev (novinář a ředitel cs-desku v RFE), František píše příběhy z kom. lágrů
ŠETLÍK Jiří
ŠIKLOVÁ Jiřina
ŠIKTANC Karel
ŠKVORECKÝ Josef
ŠMÍD Zdeněk
ŠPIDLOVÁ Viktorie manželka min. předsedy Špidly, knihovnice. Podle mne nic nenapsala
ŠRUT Pavel
ŠTROBLOVÁ Jana
ŠULEŘ Oldřich
TANSKÁ Nataša
TICHÁ Jindřiška
TOMSKÝ Alexander židovský katolík - Rozmluvy, Londýn
TOPINKA Miloslav
TOPOL Jáchym
TOPOL Josef
TREFULKA Jan moravský komunista, pak disent
TROJAK Bogdan
TURNER Gerald
UHDE Milan moravský komunista, pak disent
ULČ Ota
ULIČNÝ Miloslav
URBÁNEK Zdeněk
VAŇKOVÁ Ludmila velmi čtivé historické romány
VAŠÁK Pavel
VEIS Jaroslav
VERNER Pavel
VIEWEGH Michal oblíbený spisovatel nevalné úrovně
VODIČKA Miloš
VODŇANSKÝ Jan texty k písničkám?
VOLKOVÁ Bronislava
VOLNÝ Zdeněk
VYSKOČIL Ivan herec, pokusy o psaní
WAGNEROVÁ Alena
WERBOVSKI Tecia
ZIKMUND Miroslav
ŽÁČEK Jiří
ŽANTOVSKÝ Michael textař, překladatel
ŽELEZNÝ Ivo nakladatel

Budovatelska o zapadnich centralach...

19. března 2014 v 15:01 | Pavel Kos
Kdyz za dratem Yankee podly
mescem plnym zachresti,
o umyslech jeho cin ten
nic dobreho nevesti.

Vlada lidu jest mu trnem
v pate jeho zkazene,
premysli, jak moh by znicit
budovani nadsene.

Krvelacne oci hledi
z jeho tvare sinave,
kdyz studentu v ruku tiskne
dolary sve spinave.

Zachovejme klidny rozum!
Ne aby tu vyhraly
stvave, podle, expanzivni
ze Zapadu centraly.


Naivní autochtoni, kultura střev a solidarita

19. března 2014 v 14:45 | Michaela Swinkels-Novakova
V posledních letech se v Nizozemí hodně diskutuje o společenských hodnotách, které se nám rychlostí volného pádu mění před očima. V 60. letech v poněkud zap­šklém království začal vát čerstvý vítr. V politice se to ale naplno projevilo až po­čátkem 70. let, kdy se na dlouhá léta k mo­ci dostala socialistická strana (PvDA). Vzni­kl tzv. sociální stát, jehož účelem bylo po­máhat sociálně slabým. Samozřejmostí bylo postarat se i o přistěhovalce z býva­lých kolonií a gastarbeiders z jiných zemí. Všichni pracovali, integrovali, měli se rádi, náboženské problémy neexistovaly. Pře­skočme další desetiletí. Zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Příliv imigrantů, z nichž mnozí už ne­přicházeli pracovat, ale těžit ze štědrých sociálních výhod, začal značně zatěžovat státní rozpočet. K tomu napomáhá i zákon o slučování rodin, tedy importování sta­rých rodičů či prarodičů, ženichů a nevěst ze země původu (takže se pak často brat­ranci žení se sestřenicemi, se všemi gene­tickými důsledky z toho plynoucími). Tolik úvodem.

Podívejme se na terminologii spojenou s výše uvedeným jevem.

Pojmy allochton a autochton, které v Nizozemí a Belgii zná každé malé dítě, se v jiných zemích zatím ještě příliš neroz­šířily Ale kdo ví, jak vám tato informace může být užitečná.
Autochton je příslušník domorodého národa, tedy pocházející odtud (řecky au­tos). Allochton znamená cizinec, tedy po­cházející odjinud (řecky allos).
V Nizozemí je za allochtona považován ten, kdo se narodil v zahraničí (tzv. 1. ge­nerace) a ten, jehož alespoň jeden rodič se narodil v zahraničí (tzv. 2. generace).
Pojem allochton se většinou užívá pa­ralelně s pojmem imigrant z ne-západní země (a jeho potomek).

Kdo je západní a kdo je ne-západní imi­grant?

V Holandsku byly za allochtony původ­ně považovány osoby, které neměly bílou barvu pleti, narozené (nebo jejich rodiče) v zahraničí, např. gastarbeiders.

V roce 1999 bylo rozhodnuto o nové formulaci pojmu allochton, a to tak, že ne­bude přihlíženo k barvě pleti. Čili zacho­váno zůstalo pravidlo o zemi narození (1. či 2. generaci) a tato země byla dále specifikována přívlastkem západní nebo ne-západní. Západními allochtony v Nizo­zemí jsou např. Belgičané, Němci, Češi a ostatní evropské národy, ne-západní alloch­toni jsou např. Turci, Marokánci a ostatní obyvatelé Afriky, obyvatelé Latinské Ame­riky a obyvatelé Asie, poslední s výjimkou Japonců a většiny Indonézanů (několik menších území kolonializováno nebylo), ti jsou tedy také "západní", ač pocházejí z vý­chodu.

Je zajímavé, že osoby původem z ho­landských kolonií Surinam, Aruba a Anti­ly jsou zase allochtoni ne-západní, ač po­cházejí ze západu.

Ale nechme legrácek, se světovými stra­nami toto dělení nemá samozřejmě nic společného.

Co se týče významných allochtonů, vý­razným příkladem je holandská králov­ská rodina, která je prakticky celá alloch­tonní, a to většinou ve 2. generaci (sňatky s Němci, Španělem, Kubáncem), k 1. gene­raci allochtonů patří zatím jen manželka následníka trůnu a budoucí královna Má­xima, která je allochtonka ne-západní, ne­boť pochází z Argentiny.
Pokud vám to poněkud připomíná Norimberské zákony spěchám vás ujistit, že jde pouze o akademickou specifikaci, před zákonem jsou si všichni allochtoni i autochtoni rovni.

Jenže v tom problém nevězí. To, čím si mnohé státy EU kde se ne-západní alloch­toni vyskytují, lámou hlavu, je, jak se k nim má správně, tedy politicky korektně, při­stupovat. Anebo, jak říká průměrný občan, co si s nimi počít.
Jaká je jejich zaviněná/nezaviněná po­věst, lze ilustrovat jedním příkladem.
V belgickém televizním kvízu pro stře­doškoláky byla studentce položena otázka: Jak označujeme člověka, který se nepřizpůsobil společenským normám a hodno­tám? Začíná to písmenem A.
Odpověď bez rozmýšlení: allochton. (Měla být asociál)

Který model při zacházení s imigranty uplatnit?

Asimilaci, integraci, naturalizaci, do­mestikaci, absorbaci, aklimatizaci nebo…? Dlouhá léta byl a je v Nizozemí prosa­zován model multikulturní společnosti, čili žádné přizpůsobování se domácím pravidlům a zvykům, každá přišlá kultu­ra ať si žije po svém, vzájemně se obohatí­me a i jinak se tolerantně srovnáme, vždyť máme společný cíl: abychom se všichni měli dobře.*) (Nepřipomíná vám to něco? Každému podle jeho potřeb…)

V mnoha případech to bylo dobré řeše­ní, např. Češi se hned dobrovolně a rádi naučili holandsky, orientovali se v poli­tice a místních zvycích, co nejrychleji si na­šli práci a ve zneužívání sociálních výhod či kriminalitě byli vždy pod státním prů­měrem.

Založili si však také své spolky a časo­pisy vařili si vepřovou s knedlíky a chodi­li na houby. Podobně se zachovali i imig­ranti z jiných národů: Indonézané, Italové, Řekové, Španělé atd.

Pak se ale začal uskutečňovat experi­ment s multikulturní společností, jehož paradoxem je fenomén rostoucího odcizo­vání, který v posledních letech značně es­kaluje.

Jinými slovy, bezpodmínečné tolerová­ní některých přistěhovalých kultur se za­čalo nevyplácet. Bylo spočítáno, že lidé, kteří do Nizozemí přišli původně za pra­cí, zemi stáli už mnohem více, než byl je­jich příspěvek do společné kasy. (Známý vtip: Přiletí imigrant do Holandska, proto­že mu doma řekli, že se tam peníze válejí na zemi. A skutečně, v letištní hale leží na zemi bankovka 100 euro. Imigrant se shýb­ne a chce ji sebrat, ale pak si to rozmyslí. Přece nebudu hned první den pracovat.).

Kde se stala chyba? Nedá se to přesně určit, ale jistě v tom bude mít prsty poli­tická pře-korektnost, jakož i naivita velmi pracovitých Holanďanů: podle sebe sou­dím tebe.

Takže co teď? Někteří malí naivkové si například lámou hlavou nad tím, proč se relativně tolik marokánských mladíků běžně dopouští těžké kriminality? A tak se vymýšlejí "zajímavé" projekty, samo­zřejmě na účet daňových poplatníků. Možná, že si někteří čtenáři vzpomenou na můj článek Všehochuť z Beneluxu (nP 3/04), kde jsem podobný projekt popisovala, týkal se tzv. "mlsacího lesa" (smulbos). Šlo o to motivovat ne-západní allochtony k častějším procházkám po le­se (západní allochtony nikdo motivovat ne­musí, ti dostávají naopak pokuty, pokud sbírají houby), a to tak, že by se na něko­likahektarovém pozemku vysázel les, resp. sad, který by chlapce (o dívkách se nemlu­vilo…) stimuloval k procházkám: mohli by mlsat jablka, hrušky, kaštany oříšky, buk­vice, maliny, ostružiny atd. (poněkud se zapomnělo na konopí). V jakém stadiu se projekt nyní nalézá, není známo.

S dalším projektem přišla nedávno rad­nice v Rotterdamu. Paní radní B. Tolk, v jejímž resortu jsou finance, si vymyslela pro Marokánce (jiné národnosti nebyly zmíněny, tedy předem diskriminovány?) naučný projekt, který se týká "lekcí lásky" (liefdeslessen). První, co každého asi na­padne, je: to jsou na tom ti hoši skutečně tak špatně? Dovídáme, se však, že nepů­jde o žádné lekce sexu, ale výuku o tom, "jak si nabalit holku". Paní Tolk má s chlapci soucit, hlavně v létě: "Kdybyste viděli, jak to tady v centru vypadá, tak bys­te je skutečně litovali. Jsou to prostě smolaři. Umějí jenom posykávat, pomrkávat, pomlaskávat - a očekávají, že se jím děvčata vrhnou kolem krku." Někdy prý jsou i tak neobratní, že to vypadá, jako kdyby dívky obtěžovali, ale to se jen tak zdá. Pů­jde v kursu jen o teoretické přednášky nebo i stáže v terénu? Bude studium za­končeno diplomem, kterým by se absolvent mohl objektu své touhy prokázat? To se zatím neví.
Ale tady asi jen těžko bude platit idea, že "investice do vědění nesou nejvyšší úrok" (Benjamin Franklin).

Dcera mojí známé, kterou Marokánci obtěžovali ve vlaku, o tom napsala do rub­riky "veřejné mínění" v jednom nizozem­ském listu. Protože se (plná hrůzy z toho zážitku) bála, aby se jí otrapové nepomsti­li, změnila svoje jméno na jedno v Holand­sku z nejběžnějších, a aby dobře zametla všechny stopy, založila si emailovou adre­su jen pro tuto záležitost. Když jsem to sly­šela, na chvilku se mi zastavil svět. To už tady přece bylo, ten strach a to matení stop, "aby si nás nenašli…"
Kvůli objektivitě uvádím, že dobře vím i o excesech, kterých se dopouštějí auto­chtoni. Například v belgickém městě Turn­hout byl nedávno dvěma zdrogovanými autochtonními násilníky téměř k smrti ukopán allochton Holanďan Michel Du­bos. Důvod: nelíbil se jim jeho holandský přízvuk.

A dále dobře vím, že jsou i slušní alloch­toni, kteří pracují, studují a přizpůsobují se novým podmínkám. Například spiso­vatel Afshin Ellian a amsterdamský radní Ahmed Aboutaleb, který je ale vedle am­sterdamského starosty Joba Cohena uve­den militantními islamisty na jednom z čelných míst v seznamu odsouzených k smrti podříznutím hrdla. (Na prvním místě byl mimochodem Theo van Gogh.).

Ovšem ti vybočující jsou viditelnější. Ale bylo by jich mnohem méně, kdyby ko­nečně stát začal uplatňovat logičtější inte­grační postup, nejen samá práva, ale i hoj­né povinnosti. Nějaké "mlsací lesíky" či lekce "namlouvání" jsou proto smutně směšné.

Také finanční tolerance všeobecné trestné činnosti není veselá.

Odsouzeným jsou v Nizozemí hrazeny výdaje spojené s jejich kriminální činnos­tí, což zahrnuje v podstatě i zakoupení pis­tole, stojí v listu ED 25/1/05.

Vezměme si však subtilnější příklad. Lukrativním byznysem se stalo pěstování marihuany po domácku. Nejde ovšem o nějaké troškaření několika rostlin za oknem. Na půdě se vybuduje perfektní skleník s vytápěním a silnými lampami (elektřina se jednoduchými triky krade eráru). Je to samozřejmě nelegální, takže se na to často přijde. Například když sněží (což ale v Holandsku není moc často), vzhledem k teplotě sníh na střeše rozta­je - a pak tato střecha v panoramatu ulice jaksi nápadně vyniká. A co se pak stane? Je třeba zjistit, kolik si podnikatel svou činnosti vydělal (jak se to zjistí, nebylo spe­cifikováno, ale těžko podle neexistujících účetních knih) - a tuto částku musí uhra­dit státní správě. Ale finance, které vyna­ložil na úpravu půdního prostoru, za­koupení rostlin a zeminy drahých lamp atd., si od té částky smí odečíst. "Tak je to běžné i v okolních zemích," prohlašuje mluvčí holandské prokuratury.

Prý to funguje na stejném principu jako daňový úřad: ten se také nezajímá o to, ja­kým způsobem byly peníze vydělány, ale aby byly z výdělku řádně zaplaceny daně. Což nám připomíná jeden z legendárních výroků prezidenta Klause.
Na poli masové kultury se "pokrok" rovněž nedá zastavit.

V Nizozemí se před několika lety obje­vila formule BIG BROTHER (… is watching you), čili živé záběry skupiny mládeže (na určitou dobu izolované od vnějšího světa) hádající se, používající podprahové intriky a kromě toho se zabývající i veške­rou činností, která je normálně považová­na za intimní (G. Orwell se musí v hrobě obracet), což byl jen začátek.

Člověk si říká, co může být ještě horší­ho. Ale ono skutečně může. Touha po zvi­ditelnění nutí některé jedince dělat před kamerou neuvěřitelné věci. Nemluvím vůbec o sexu, to už je tak běžné, že to pu­blikum vyloženě nudí. Holandská "hvěz­da" Patty Brard si tedy vymyslela něco ex­tra super, aby napumpovala trochu živo­ta (v tomto případě vody) do své vadnoucí popularity. Pozvala si do své vily na Ibize přátele z holandského showbusinessu, prý za účelem ozdravění jejich organizmu, a to napumpováním vody do střev. Před kamerou se pak detailně ukazovalo síto s tím, co všechno se z těch střev vyplavilo. Prý se na to lidé v televizi dívali… Nebu­du to prodlužovat, ale tyto terapie, vážně míněné, se konají (zatím nikoli na obrazov­ce) i v Česku. Máte-li zájem (a silný žalu­dek) podívejte se na podrobný popis na htpp: //www zhubneme. cz/phorum read. hp? f=8&i-341&t9341.

A když už se brouzdáme v těch fekálních záležitostech, zaskočme si do Berlína. Tam si nějaký podivný jedinec (spíše množina jedinců), dal práci s dalším zneuctěním americké vlajky Nakoupil tři tisíce párá­tek s malinkými vlaječkami USA (zde se pá­rátka zdobená holandskou vlaječkou za­pichují do kostek sýra, salámu a pod. jako drobné pohoštění k vínu). A do čeho že tato párátka berlínská byla zapíchnuta?

Do psích hovínek. Vůbec mi nejde o to, jest­li to je či není zneuctění, zda je to vtip­né nebo ne, to ať si každý rozhodne sám. Ale fascinuje mě ta příprava: lokalizace hovínek, zhodnocení tuhosti a viskozity, estetická selekce (barva a tvar). Pak vlaječ­ky umístit, nejspíše pod pláštěm noci, aby třeba někdo nebránil umělci v tvor­bě… Omlouvám se. Ale píši o abnormali­tách.

Další příklad "kultury" současné doby se týká jazyka. Víte, které vulgární slovo se objevilo v počtu 3168 v jednom současném uměleckém díle?

Správně, bylo to slovo "fuck" v opeře Jerry Springer The Opera, jejímž námě­tem byly TV show Američana Jerryho Springera (bývalého primátora města Cin­cinnati, Ohio), uměle vyvolávající eskala­cí nejnižších člověčích pudů. Toto dílo bylo možno shlédnout v televizi na BBC2 letos 8. ledna. Nebudu dále plýtvat (sluš­nými) slovy Máte-li zájem, přečtěte si o tom na internetu.

Jen poznámka: v Holandsku máme ně­co podobného (doženeme a předežene­me!?). A sice extravagantní mediální pub­licitu kolem agresivní a policii dobře zná­mé rodiny Tokkies. Matka Hana a její partner Gerne, čistič kanálů, se proslavili násilím a rvačkami, které vyvrcholily tím, že svým sousedům podpálili byt. Zjev protagonistů je odpudivý, obzvláště vulgární Hana je nechutně, až patologicky obézní, přesto však uvažuje o tom, že by se v live show svlékla. Tedy romanticky, jen do prádla. Jsou zváni jako "umělci" na různé podni­kové večírky diskotéky a pod. Za honorář 1775 euro na hodinu přijedou (v limuzí­ně se šoférem) natočit pivo, potlachat si s hosty a rozdat autogramy Mají své we­bové stránky nahráli hit Daleké Vánoce a … nechme toho. Nestvůrnost celého pro­jektu je zřejmá, ale nevznikl by, kdyby nebylo publika, které za to platí.

Poslední příklad dekadentní "kultury" se bude týkat rozmnožování. V Německu se chystá nové přelomové televizní reality show Hon na muže s nejaktivnějšími sper­miemi!

Výherce získá auto značky Porsche. Ne­nechte si ujít! Sledujte zprávy!

"Kulturou střev" v titulu nemyslím te­dy nutně jen vnitřní orgány.

A závěrem aspoň něco pozitivního.

O tom, že svět není tak hrozně deka­dentní a všichni lidé nejsou špatní, že na­opak většina jich je dobrých, svědčí soli­darita téměř všech států světa se zeměmi postiženými vlnou tsunami. Kde a kolik se vybralo nemá smysl srovnávat.
Nikdo nikomu nemůže nadiktovat, aby přispěl, a každý na to může mít vlastní názor: pohnutky k darování i k nedarová­ní mohou být různé.

Ale solidarita je i něco nehmotného. Aspoň jeden příklad za všechny: začát­kem ledna na internetu proběhla akce hle­dání rodiny malého chlapce, který byl při záplavě zraněn. Nebylo o něm nic známo, byla přiložena jen fotografie. Dostala jsem tento e-mail nejméně pětkrát a ještě více­krát jsem ho rozeslala.

Když jsem se pak dozvěděla, že chlape­ček se jmenuje Hannes a už je u svých pří­buzných ve Švédsku, bylo mi dobře, že ta internetová lodička viribus unitis k něče­mu užitečnému přispěla.



Okresní „Máselná Lhota“

19. března 2014 v 14:28 | Vera Heidlerova |  Clanky jinych autoru
V současné době vysílá ČT cyklus dokumentů "Z letopisů Máselné Lhoty", pro jehož sledování si jistě už mnozí diváci našli čas. Je to pořad o bezmezné komunistické zvůli i o slábnoucí lidské paměti, ospravedlňování neospravedlnitelného u podílníků na vině. Mnoho lidí se obhajuje tím, že nic nevěděli. Není to pravda: kdo chtěl, věděl - věděli jsme, ale mlčky. Každá obec byla tu méně, tu více Máselnou Lhotou: mnoho případů nebude vyjeveno, zapadne s dobou. Není na škodu připomínat: I naše královské Město bylo Máselnou Lhotou!

Ecce homo, poprvé:

Psal se rok 1952 nebo 1953 a moje toulavé nohy 15-16leté rozjívené holky mne zavedly do ulice Jiřího z Poděbrad, v tu dobu (navečer?) tudy procházelo málo lidí. Na místě dnešní průmyslové školy se to stalo: přímo ze země vycházela hudba, jejíž síla a mohutnost jakoby zrovna sálala a hřměla ze sklepení, rozechvívala chodník i okna budovy. Její velebnost a mohutnost, stejně jako neobvyklost toho místa mne doslova přikovaly k zemi: sklepní okna, varhany, těžké smyčce, skladba stoupající do forte, snad spějící do finále - a já na chvíli uvěřila v zázrak otevíraní země hudbou. Zůstala jsem přibita k zemi, i ty neposlušné nohy strnuly, zkameněly a já vnímala nádheru a vznešenost té hudby - snad Bachovy fugy. Nikde nikdo, jen já a hudba linoucí se ze země a do toho náhle nelidský lidský řev, hlas týraného člověka, blesk poznání, který sjel z čistého nebe do mé dětské duše. Stála jsem tam ještě chvíli, abych uvěřila sluchu: stále sílící, mohutnějící, ohlušující hudební kulisa, která však nestačila překrýt ten hrozný lidský hlas. Obrátila jsem se jak divá a běžela domů do široké otcovské náruče. Řekla jsem, co jsem zažila - rodiče se po sobě podívali - a otec vysvětlil: Komunistické gestapo! Mučírna StB! A jako bývalý politický vězeň, který poznal německé vězení, dodal: Ti jsou horší než fašisté, dělají to vlastním lidem. Pak zaskřípal zuby - to dělal při největším rozčilení - a řekl ještě: Za takovou republiku jsme v kriminále neseděli, je to ďábelský režim. Bylo to stručné, ale výstižné ponaučení, které se mi vypálilo do vědomí na celý život.
Po čase byla mučírna StB přestěhována, protože veřejnost začala nejen tušit, ale i vědět. Že by nám podrobnosti řekl otec dnešního předsedy KSČM p. Grebeníček, penzista ze St. Města?
Ten byl v 50. letech jedním ze "ctitelů vážné hudby". Najdou se i další lidé, kteří potvrdí mou vzpomínku?
"Dobrý den Slovácko", 15.7.1996, Věra Heidlerová

Ecce homo, podruhé:

Tato vzpomínka je staršího data, jen já v ní vycházím mladší - tak čtrnáctiletá. Tedy rok 1951? Z útržků skládám scenérii tehdejšího zážitku: předvánoční čas, osvětlené výkladní skříně, toulání rodným městem, plno lidí, hemžení, spěch.
Stojím u jakési výlohy v Havlíčkově ulici, když se z davu vydělí jakými starší muž - a přímo ke mně. Obklopovalo mne mé přívětivé město plné známých tváří, a proto mě ani nenapadlo leknout se. Podivný muž se mě zeptal: Děvčátko, prosím tě, co je dnes za den a kolikátého? Vytřeštila jsem oči nad tím podivným dotazem, ale odhodlaně jsem řekla datum a den - ten si dodnes pamatuji - středa. A moje zvědavá a pilná pusa dodala: Jak to, že to nevíte? Muž se rozplakal a řekl mi, že jde z vězení, kde byl dlouho, ani neví jak, že ho tam mlátili, že se bojí světel a že má strach jít na nádraží, že ho zase chytí a budou bít. Chytil se mne za rukáv a třásl se. Jeho strach se trochu přenesl i na mne, zvlášť z jeho zmatené řeči Také mi říkal, že se podobám jeho dceři Aničce a abych mu pomohla. Když viděl moje váhání a rozpaky, vyhrnul rukáv a rozepjal límec košile, a já jsem viděla, že jeho kůže je jedna jizva vedle druhé. Že nebyly stejného data, jsem poznala hned. Některé byly již zahojené, jiné čerstvé. Tak jsem toho špatně oblečeného muže uklidnila, že mu vše zařídím,
a že když už je venku, že se mu nemůže nic stát. Vedla jsem ho na nádraží, on se mne držel jako malé dítě a stále plakal. Nechtěl se přiblížit osvětleným výlohám: Tam mne budou zas bít! Koupila jsem mu cestou cigarety a na nádraží jízdenku do Luhačovic. Cestou ještě vyprávěl, že už neví, jak dlouho je pryč z domu, že měl dcerušku a teď už ani neví, kolik jí může být let. Nakonec mi ještě svěřil, že byl autodopravce někde u Luhačovic. Já ho posadila do vlaku, on se stále otáčel jako štvané zvíře. Pak se vlak rozjel a my jsme si nesměle zamávali na pozdrav.
Dojel ten vězeň z hradišťské věznice šťastně domů? Zlepšil se jeho fyzický a hlavně psychický stav, způsobený vězněním ve tmě, na samotce, výslechy pod oslňujícím světlem, neustálým bitím a mučením? To už jsem se nikdy nedozvěděla.
Vždy kolem vánoc, když procházím podvečerním městem, chodí se mnou i tato podivná vzpomínka z počátku padesátých let, se kterou jsem se tehdy rodičům nesvěřila…
"Dobrý den Slovácko", 22.7.1996, Věra Heidlerová

Ecce homo, potřetí:

Dnes přinášíme poslední vzpomínku paní Heidlerové na přízračná léta padesátá. Pokud chcete připojit k následujícím řádkům vlastní postřehy či názory, napište nám!

Čas tehdy pokročil do poloviny padesátých let. Byla jsem už slečna, důležitá a sebevědomá, jak jen může být 17letá studentka gymnázia. Tři rozchichotané kamarádky, plné zážitků a tajemství, si důvěrně vyprávěly - hlava u hlavy - na chodníku, tam, kde na hradišťské hlavní třídě za křižovatkou začínala zeď věznice. V té vysoké zdi byla malá, vždy uzamčená a snad ani nepoužívaná vrátka. Kus od té zdi je dnes už nové autobusové nádraží.
K okraji chodníku přijelo auto - černý tatraplán. Z auta vyskočil menší muž v koženém kabátě a rovnou k nám s těmito slovy: Padejte na druhou stranu, tady nemáte co dělat! Vědomí vlastní důstojnosti i práva na naší straně - vždyť jsme nic špatného nepodnikaly - mne vyprovokovalo k odpovědi, že zde nic špatného neděláme, že jsme na veřejně přístupném prostranství, kde může být každý. Chlapa v koženém kabátě moje odpověď tak rozčílila, že začal řvát, ať moc nemudrujeme a vypadneme. Byla jsem otcem vedena k tomu, že se mám bránit, jsem-li v právu, a nebát se říct svůj názor. A nebát se zeptat, když něčemu nerozumím. Ó, můj čestný tatínku, vyrostlý v jiné době, a svou přímostí z jiného světa! V duchu těchto zásad jsem nemínila ustoupit, a tak jsem řekla: Prosím, vysvětlete nám, proč zde nesmíme být, když nic neděláme a jsme na veřejné cestě? V té době jsem bývala ještě velmi zdvořilá. To už bylo na chlapa moc, začal do nás strkat a křičel, ať lezeme na druhou stranu a nečumíme. S hrdě vztyčenými hlavami a poznámkami, že moudřejší ustoupí, jsme přešly na druhou stranu ulice, kam už kožený chlap za námi nešel a nemohl tedy zabránit, abychom aspoň očkem nemrkly. Já jsem byla odjakživa nadmíru zvědavá, a tak jsem se dívala nepokrytě. Kožený chlap mě nakvap. Z auta vyskočili ještě dva jemu hodně podobní, jeden otvíral tu tajemnou branku ve zdi věznice a dva zbývající doslova vykopali z auta velký balík. Byl to do kozelce svázaný člověk. Hlavu měl u nohou a oni ho jako kolo smotaného drátu vkopávali a vrolovávali do těch bočních dvířek, která beznadějně rychle zapadla. (Spolužačky Jano, Marylo nebo snad Naďo? - vzpomněly byste si ještě po letech?)
Aby naše vzpomínky na dobu nedávno minulou beznadějně nezapadly jako ta vrátka, aby naše paměť nedovolila komunistům všech stupňů převléci svou minulost do roucha beránčího, dovolila jsem si sepsat tři náhodná svědectví událostí, které se odehrály v mém rodném městě.
A kolik podobných příběhů zůstane nezachyceno, dobří rodáci?
"Dobrý den Slovácko", 29.7.1996, Věra Heidlerová

Pravda o pražském povstání v květnu 1945.

19. března 2014 v 13:54 | Ladislav F. Nykl
Při "Pražské operaci" padlo celkem jen asi 6 rudoarmějců, několik dní před tím v bitvě o Cheb padlo 10 amerických vojáků z 1. pěší divize a 36 vojáků z 97. pěší divize. Kolik bylo v Praze zmasakrováno a zákeřně postříleno vojáků z ROA - Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova, to se už asi nikdy nedozvíme.

Chtěl bych vám předat něco ze vzpomínek mé matky, která byla očitým svědkem a účastníkem pražského květnového povstání a protože před dvěma a půl lety zesnula, musím její slova tlumočit sám. Když mi tyhle příběhy vyprávěla poprvé, byl jsem ještě kluk a byla padesátá léta. Musel jsem jí slíbit, že to nebudu vykládat ve škole a ani svým kamarádům. Snad už nastala doba, kdy se o květnovém povstání může vyjevit pravda. Moje máti by před svou smrtí nesouhlasila, aby o ní někdo psal, protože se necítila být nějakou dějinnou postavou. Jenom v té době dělala svou práci zdravotní sestry v nemocnici na Karlově v Praze. Zde jsou její vzpomínky, které jsem dnes poprvé vyslovil veřejně.

Když 5. května začalo povstání a pražský rozhlas volal o pomoc, pokusila se vyjet se šoférem sanitky a s doktorem na místa bojů. Bohužel se daleko nedostali, všude byly zátarasy a němečtí ostřelovači po nich začali střílet z oken. Vrátila se zpátky na operační sál a začala pomáhat ošetřovat raněné. Pak ale nastal problém, naproti nemocnici stála budova Vysokého učení technického, kde se usadili Němci. Dalekohledem pozorovali okna nemocnice a jakmile se tam něco zablýsklo, považovali to za zbraň a začali střílet. Když několikrát vystřelili i do oken operačního sálu, matka s dalšími sestřičkami začaly uvazovat nablýskané bubny se sterilními nástroji na provázky a přitahovali je k doktorům. Všichni pracovali v předklonu a při střelby si lehali na zem. Němcům nevadilo, že střílejí na nemocnici, už viděli, že je konec a tak jim bylo všechno jedno.

Ranění se přiváželi ze všech stran a nikdo nezjišťoval, kdo je náš a kdo nepřítel. Každý se musel ošetřit a tak se také stalo, že jeden zraněný odmítal a zuřivě se bránil svléknout se do půl těla při ošetření průstřelu ramene. Nakonec však bolestí omdlel a lékař zjistil proč, měl totiž v podpaží vytetované číslo krevní skupiny se znakem SS. Na protější straně, v budově Vysokého učení za začalo divoce střílet a pak nastalo ticho. Němečtí zabijáci byli mrtví. Hned potom začali přivážet i podivně oblečené raněné Němce v dlouhých kabátech, kteří mluvili rusky. To už se rozkřiklo, že jsou z armády generála Vlasova a že obrátili zbraně proti svým německým spojencům. Mezi jejich raněnými byli i ti, co vyhnali Němce z protější budovy. Přiváželi i poraněné zbloudilými kulkami a jako příklad postačí jakýsi strýc, který u svého domku okopával zahrádku, když se mu kulka zabořila do hýždí. Při ošetření to nepopíral, ale pak za pár dní, když bylo po všem a přišla komise co sepisovala raněné bojovníky, ihned se přihlásil jako hrdina a nechal se i vyfotografovat na lůžku. Moji matku požádali, aby se postavila vedle hrdiny a matka znechucena odešla. I tak vznikali "hrdinové z barikád". Někteří vylezli ze sklepů, sebrali padlým Němcům zbraně a šli se nechat zapsat jako bojovníci. Můj otec na barikádě bojoval a byl tam těžce raněn do hlavy střepinou německého granátu . Když ho potom pustili z nemocnice, vzal si bandasku s meltou, kus chleba a šel do práce na dráhu. Hodně opravdových bojovníků na barikádách pocházelo z řad skautů i trampů. Dnes se o nich už nic neví.

S Vlasovci to však bylo jiné. Hned 9. května, po příjezdu Rudé armády do Prahy, se její průzkumné oddíly dostaly až do nemocnice. Protože vojáci generála Vlasova, co tu leželi ranění, měli jako ostatní nad sebou ceduli se jménem , neměli Sověti příliš práce je najít. Přes protesty doktorů i sestřiček je vytáhli z postelí a pod samopaly je vyvlekli na dvůr nemocnice. Matka a ostatní personál se mohli jen dívat z oken, jak je se strhanými obvazy a s krvácejícími ranami stavějí ke zdi. Lidé na ně pokřikovali, ať je nechají, že nám pomohli, že nás zachránili před Němci, ale ti jen něco zakřičeli, mávli rukou a začali střílet. Tak jejich vlastní lidé skoncovali se svými vojáky!

Kdo byl generál Vlasov? Zrádce, nebo bojovník proti stalinismu? Hrdina nebo zbabělec? Tyto otázky si kladou historici už 60 let. 3. ledna 1942 byl Vlasov vyznamenán Řádem rudého praporu, 24. ledna Stalinem povýšen do hodnosti generálporučíka 7. března 1942 jmenován velitelem 2. úderné armády na severu v Leningradu - na Volchovském frontu s cílem prolomit blokádu tohoto nešťastného, ale statečného města. Situace v této oblasti byla zoufalá, jednotky prořídlé, všeobecně panoval nedostatek potravin a munice. 2. úderná armáda byla vysunuta jako klín do německého pásma 18. armády generála Lindenmanna. Ta 20. května zahájila útok na boky klínu a podařilo se jim prolomit sovětskou obranu. Ve Volchovském kotli uvázlo 9 sovětských divizí a 7 brigád. Jednotky byly v konci, vojáci umírali po stovkách hladem, únavou i činností nepřítele. Přes důvěru Stalina v to, že se mu opět podaří probít se zpět, tentokrát neměl generál Vlasov tolik štěstí. Ačkoliv se některým vojákům podařilo projít v krátkodobě otevřených koridorech zpět ke svým, někteří přešli do lesů k partyzánům, ale Vlasov byl zajat. A zde začíná druhá část příběhu jeho života, příběh zrady a neštěstí.

Vlasov byl zajat a pro jeho kritiku Stalina a jeho režimu se o něj začala zajímat bezpečnostní služba a německá propaganda. Začal jeho vnitřní přerod od sovětského generála na odpůrce stalinského režimu. Srovnání poměrů v Sovětském svazu a na Němci okupovaných územích i Vlasovovi dával více naděje, že ve spojení s Německem dokáže porazit a svrhnout Stalina a osvobodí tak sovětský lid. V této fázi Vlasov cestoval po východní frontě, setkával se s německými generály i sovětskými zajatci a osnoval plán na vytvoření Ruské osvobozenecké armády - ROA bojující po boku nacistického Německa s cílem zničit komunismus a ustavit na území Sovětského svazu vládu lidu v přátelském soužití s Německem.

5. května 1945 vypuklo v Praze povstání. Ráno stálo v pražských ulicích okolo 1 600 barikád. Vojenská složka odboje 6. května apelovala rozhlasem i na "vojska Vlasova". V Praze se objevily jednotky Ruské osvobozenecké armády. Byli sovětští zajatci, kteří se pod velením generála Andreje Vlasova rozhodli bojovat proti diktatuře komunistické moci v Sovětském svazu. Jenže Německo čím dál více zadávalo ROA téměř sebevražedné úlohy a tak po jednom takovém rozkazu odmítl Vlasov poslušnost a jeho armáda začala ustupovat na západ k Američanům. Pak se ROA v čele s generálem Sergejem Bunjačenkem rozhodla pomoci Praze. Vlasovci obsadili mosty, ruzyňské letiště a zastavili útok SS-skupin. Lidé vojáky vítali jako osvoboditele, ale komunisté v ČNR s jejich pomocí nesouhlasili. Vlasovci byli vojáci v německých uniformách s červenomodrobílými nášivkami a kokardami na čepicích. Ale členové ČNR vlasovcům říkali "Vy jste pro nás stejní nepřátelé jako Němci".

7. května došlo k roztržce s ČNR a Bunjačenko byl vyzván, aby své jednotky z Prahy stáhl. To také učinil a spolu s německými vojáky, které před tím zajal a odzbrojil a kterým nyní jim zase zbraně vrátil, se začal z Prahy stahovat směrem k Berounu a Plzni s cílem vzdát se americkým jednotkám na demarkační linii. Poslední dějství této tragédie se odehrálo po uzavření příměří 8. května. Vlasov a jeho jednotky dosáhly prostoru americké armády, kde začalo vyjednávání o složení zbraní. Vlasov požadoval, aby jeho jednotkám byl zaručeno, že nebudou vydány do rukou Rudé armády, která mezitím dala popravit většinu vlasovců, i zraněných, kteří zůstali v Praze.

Od mnohem většího krveprolévání a ničení zachránil Prahu nečekaný zásah dobře vyzbrojených vlasovců (padlo jich přes tři sta) a pak hlavně skutečnost, že Němci měli jen jeden zájem: dostat se do amerického zajetí.

Ve středu 9. května 1945 začíná "první den míru". Do "prakticky již osvobozené Prahy" přijíždějí první ruské tanky Rudé armády Sovětského svazu. Pražská operace byla o den urychlena. Podle V. Černého přijeli Rusové do Prahy, "již vlastní silou a diplomacií osvobozené a téměř Němců prázdné". Přijíždějící ruské tanky se postupně dostávají do celé Prahy. Politikům v Kremlu ale nevonělo, že se Praha osvobodila sama, že se naši lidé odvážili jednat sami s Němci. Všichni účastníci vyjednávání s Němci byli nakonec šikanováni nebo skončili přímo v komunistickém vězení. Snažili se zajistit mírové obsazení Prahy Američany. Při střetu s německými okupanty v boji o rozhlas padlo 90 českých bojovníků a více než sto jich bylo raněno.

Na památném místě hřbitova Malvazinky najdeme hromadný hrob, kde je pohřbeno 48 bojovníků Pražského povstání, z toho dvě ženy. Byli to většinou smíchovští občané, ale i bojovníci z jiných částí Prahy. Počátkem povstání se počet ozbrojených Němců v Praze odhaduje na deset tisíc. Koncem povstání jejich počet stoupl ke třiceti tisícům.

Situace vlasovových vojáků byla velmi svízelná, protože je Američané nechtěli pustit za demarkační čáru a divize v počtu 20 000 vojáků byla ještě plně vyzbrojená. 10. května došlo ve Hvožďanech k vyjednávání vlasovců s americkým důstojníkem, tlumočníka jim dělal spisovatel a překladatel A. J. Šťastný. Podle dohody vlasovci z Hvožďan odešli a 11. května byla divize (velitel generál S. K. Bunjačenko) americkou armádou odzbrojena. Zbraně a techniku složili podél cesty Březí - Lnáře a čekali na povolení přejít za demarkační čáru do amerického zajetí. K tomu však nedošlo, neboť taková byla dohoda spojenců.

Velení Rudé armády mělo mimořádný zájem na dostižení a zajetí vlasovské divize. Ještě v průběhu přesunu z Německa do Prahy byly ze sestavy Rudé armády vyčleněny 2 tankové sbory v síle asi 400 tanků, které vyrazily po stopách vlasovské divize a 11. května ji fakticky obklíčily. V rámci tohoto uskupení přijela do Hvožďan 162. tanková brigáda s velitelem pplk. I. P. Miščenkem. K zajetí vlasovské divize došlo 12. května tím způsobem, že americké jednotky na čas uvolnily prostor Lnáře a kruh se uzavřel. Generál Vlasov byl zajat týž den 4 km jižně Lnářů u Nového rybníka na silnici směrem na Pole.

Zatčení generála Vlasova bylo více než dramatické. Došlo k němu až 12. května 1945 na křižovatce na konci hráze mezi Novým a Hořejším rybníkem. Generál Vlasov za doprovodu svých důstojníků a Američanů odjížděl ze Lnářů do Plzně k vyjednávání. Na zmíněné křižovatce byla kolona, kterou doprovázel i jeden americký tank, zastavena osobním autem ve kterém byl sovětský důstojník. Požádal Vlasovovy důstojníky, aby si přesedli k němu a odjeli na sovětské velitelství, což pochopitelně odmítli. Vlasovci se pochopitelně bránili, že jsou na území podléhajícím Američanům, ale sovětský důstojník trval na svém a zbraní ohrožoval samotného Vlasova. Ten jel v koloně jako poslední a o konfliktu neměl ani tušení.

Přítomní Američané se zachovali v tom smyslu, že to není vlastně ani jejich záležitost a nechali Sověty Vlasova a několik důstojníků, kteří mezitím neutekli, odvléci do sovětské zóny. I když jeden z Vlasovových důstojníků okamžitě odejel informovat americké velitelství, tak po návratu už tam zůstal jen původní doprovod a Vlasov byl v sovětském zajetí. Zadržený generál Vlasov byl odvezen na sovětské velitelství ve Dvorcích, kde jeho osobnost silně zapůsobila, vysoká postava generála Vlasova vzbuzovala respekt. Mnozí poznali bývalého velitele 2. úderné armády, která zůstala obětována v obklíčení. Vlasov musel formálně podepsat bezpodmínečnou kapitulací Ruské osvobozenecké armády. Po dalších výsleších byl převezen spolu s ostatními do Drážďan, kde byli naloženi do letadla bez sedadel mezi ukořistěné koberce a eskortování do Sovětského svazu.

Zajetí Vlasova se neustalo bez účasti Američanů, němečtí historici poukazují na to, že v něm velkou roli hrál náčelník štábu 12. amerického sboru plukovník P. Martin. Posledním aktem tragédie ROA se stala násilná repatriace většiny jeho vojáků a důstojníků do Sovětského svazu v souladu se smlouvami podepsanými v Jaltě 11. 2. 1945. Důstojníci byli zastřeleni bez soudu a ostatní byli převezeni do gulagů na Sibiř a Dálný východ. Ti, kteří nebyli odvezeni do táborů, byli rozhodnutím ministerstva obrany z 18. 8. 1945 odsouzeni na 6 let vězení. Z velitelů ROA zůstali naživu 3 ze 4 velitelů pluků 1. divize (Sacharov, Archipov, Artěmev). Z 50 000 vlasovců ušlo vydání do SSSR asi 10 000.

Soud s generálem Vlasovem pak proběhl v Moskvě. První den v soudní síni řekl generál Vlasov: "Ať je vaše rozhodnutí jakékoliv, já vstoupím do dějin", což mnoha lidem doslova vyrazilo dech. Generál Vlasov se nemýlil, do dějin skutečně vstoupil, ale jeho uznání zůstává stále v nedohlednu. Co se týče Vlasova a dalších činitelů KONR, byli souzeni v utajeném soudním procesu, ve kterém byli kromě Vlasova Malyškin, Žilenkov, Truchin, Zakutnyj, Blagoveščenskij, Meandrov, Malcev, Bunjačenko, Zverev, Korbukov a Šatov. Soud je všechny odsoudil k smrti pověšením. Rozsudek byl vykonán 1. 8. 1946.

Tragika událostí je zřejmá. Mnohem horší a neodpustitelné je nepochopení. Žádná ze zúčastněných stran - zejména západní spojenci - dodnes nepochopila, oč tehdy na samém sklonku války vlastně šlo. Žádná, kromě tehdy sovětské. Až se bude o těchto událostech hovořit objektivně, nezbude už z bývalé Ruské osvobozenecké armády naživu nikdo.

Žádný z těch států, které byly osvobozeny válečným úsilím z východu, se nedočkal skutečného sebeurčení a demokracie. Na linii styku mezi osvobozením ze Západu a z Východu se ocitli dobrovolníci v cizím stejnokroji a nekonečné zástupy uprchlíků. Málo z nich se dožil svobody. Bez rozdílu byli vydávání svým nepřátelům, ať to byli vojáci nebo civilní obyvatelstvo s ženami a dětmi.

K nejhorším krutostem docházelo v jižním Rakousku, kde bezohlednost britské okupační armády byla nepochopitelná. Bitím a střílením byli násilně deportováni na Východ nejenom kozáci, ale také jejich rodiny a velké množství zde shromážděných uprchlíků. Co čekalo tyto nešťastníky za demarkační čárou, pro deportující Brity nebylo záhadou. Do dnešních dnů zbyly na těchto místech bezejmenné kříže na vesnických hřbitovech a vzpomínky starších venkovanů na matky, vrhající se i s dítětem v náručí do soutěsky s rozbouřenou řekou, místo odchodu do sovětského zajetí.

Pokud se jedná o ty, co oblékli stejnokroj, nebyl to pouze hlad, který donutil zajatce stejnokroj změnit, jak to zjednodušují někteří autoři. Zradila je vlast, zřekla se jich, přestali pro ni existovat.
---

Kouknete - Cesi v Plzni hajluji i po osvobozeni Americany!



---