Trubač

21. března 2014 v 15:18 | Ivan Špaček |  Clanky jinych autoru

Jsou Velikonoce, venku prší a je velice nevlídno, i když lépe než včera, kdy padal mrznoucí déšť "freezing rain". Teda ne takový ten klasický ontarijský, kdy je svět obalen v ledu a než můžeš odemknout dveře u auta, tak musíš osekat led, pak nastartuješ a bavíš se tím, že loupeš led z oken, což jde nejdřív blbě, milimetr po milimetru, ale když se zahřeje motor, tak se udělá vrstvička vody mezi sklem a ledem a z úmorné piplačky se stane docela uspokojující zábava, led se loupe ve velkých kusech, což z nějakého důvodů dává potěšení, cosi jako loupání tapet nebo puchýřů barvy že zdi.

Tahle varianta byla mírnější, voda ochlazená do blízkosti nuly si není jistá, jestli je tekutá nebo tuhá, což může být nebezpečnější - zdánlivě mokrá vozovka je ve skutečnosti pokryta "černým ledem" - za uvěření iluze se platí v lepším případě nárazem do dálniční dělicí zdi, v horším se auto rozhodne k nevídaným akrobatickým úkonům, podnikne salto, které je často mortale.

Což potvrzuje, že věřit iluzím může být životu nebezpečné - zeptejte se Indiánů, kteří, navlečení v košilích, o kterých šaman kmene tvrdil, že jsou neprůstřelné, se přesvědčili, že kulky U. S. Cavalery nerozumějí magii. Kevlar rozhodně funguje lépe, ovšem to se nesmí říkat moc nahlas, aby člověk nebyl obviněn z kulturního imperialismu.

Obvyklá jarní varianta dává Kanaďanům možnost zakusit bagdádskou zkušenost, tady žít bez elektřiny a vody. Stožáry elektrické rozvodné sítě obalené tunami ledu spadnou i bez pomoci výbušnin, zhroucené stromy přetrhávají dráty a lidí se musí učit, jak si čistit zuby manuálně. Ovšem bagdádská zkušenost to zas tak úplně není, kanadské dálnice zabíjejí víc lidí, než bomby více či méně dobře řízené. Ani Royal Ontario Museum nebylo vykradeno davem rozvášněným nedostatkem vody, housek a elektřiny.

Ale člověk nikdy neví, enormní změny etnického složení obyvatel Toronta zaručují změnu obrazů tohoto města od starého nudného Hogtownu, kde se dalo v neděli ráno střílet po hlavních ulicích města bez nebezpečí ublížení chodcům - všichni byli buďto v kostele, nebo v chatě na Muskoce, směrem k čemusi připomínajícímu chaos arabského tržiště.
Když už jsem u těch arabských měst, v podstatě nechápu, proč nás nenavštíví 101. parašutistická divize. Palestinských i jiných teroristů by se tady našlo víc než dost. O členy StB a KGB by asi zájem neměli, když jim nevadí ani ve Washingtonu. Led pokrývá všechno, je v tom i kus krásy, svět proměněný ve skleněnou horu, že všech stran slyšíš jemňounké cinkání, to jak se skleněné větve skleněných stromů pohybují ve věčně přítomném větru - Ontario je rájem pro pouštění draků a peklem pro rekreační hráče badmintonu, země široko daleko je placatější než hruď atletky svalnaté díky přebytku mužského hormonů.

Neexistují hory, které by zabránily volnému přístupu větru že severu či z jihu, v úterý bylo 28 stupňů nad nulou ve středu 4 pod nulou. Teplý vzduch z amerického jihu se srazí z ledovým dechem severáku a počasí osciluje z extrému do extrému. V pondělí se krčíš u topení a v úterý zapneš klimatizaci. K tomu přidej politiky, kteří prohlašují, že v případě polapení Saddáma dotyčný filantrop nebude vydán zlým Spojeným státům a začneš uvažovat o emigraci. Ne teda na kontinent obydlený pacifisty a jinými ideologickymi potomky Chamberlaina. Jaká škoda, že Winnie Churchill nebyl potentnější. No, Blair je ještě mladý...

Musím se přiznat, že jsem na sebe docela hrdej, originálně jsem chtěl psát úvahu typu "I told you so..." - pamatujete se ještě na diskusi o tom co se všechno stane, až Yankees napadnou Irák a oloupí lid Iráku o vymoženosti zprostředkované budováním arabského socialismu strany Baas? Scénář plný tisíců pytlů s těly amerických vojáků doručovány maminkám v Kansasu a Texasu, teroristické útoky na celém světě, rozbouřené arabské ulice?

Evička mi říká, že se správné říká "trubač", ona je ovšem ve stadiu, kdy čeština a angličtina zápasí v její mysli o převahu. Což je normální část procesu změny emigranta v občana. Papír tvrdící že dotyčný emigrant má všechna práva a povinnosti občana Dominion of Canada - slovo "Kingdom" bylo zamítnuto kvůli Američanům, další důkaz imperialistické přirozenosti Spojených státu amerických, ale to bylo dávno, dneska by možnost případného naštvání Yankees mělo přesně opačný výsledek - teda emigrant se může stát Kanaďanem nebo papírovým Kanaďanem - říkávalo se tomu "five-dollar-canadian". Díky trvající socializaci země by se mohlo říkat "stodolarový Kanaďan", ale to jen tak na okraj.

Emigrant/exulant/utečenec/new-canadian se stane občanem, tedy nepapírovym, velice zřídka. Stačí poslouchat. Člověk s kanadským pasem v ruce, který mluví o "cestě domů" s letenkou do Prahy v ruce druhé, nepatří k těm nepapírovým. Není ovšem tak odpuzující, jako papírový upravenec, který se podepsáním přísahy, že se bude chovat jako občan socialistického Československa včetně řízení se zákony země, ve které nežije a která náležela mezi členy Varšavského paktu, tedy nepřátelské vojenské organizace, definitivně dopustil velezrady v době války, být studené, ale rozhodně se nedá říci, že se jedná o občana. Tedy občana Kanady, aby bylo jasno.

Obdrží vystěhovalecký pas s husitským štítem a ostříhaným lvem bez koruny ale zato s hvězdou. Že by další důkaz proslulé české ironie? Přijmutím závazků plnění podmínek pro uchování si občanství se i zavázal informovat o svých přátelích a známých, neboť jsou "nepřáteli režimu", ale to už bylo dávno, že jo.

I tak se raději vyhnu lidem, kteří za možnost machrovat před šlapkami na Václaváku v džínách značky Levi´s zradili zemí, která jim nikdy nic zlého neudělala. Moje obvyklá odpověď na dotaz "kdy jedeš domů" je "každý den po práci", což přináší nechápavě pohledy a ne nevítaný konec konverzace. Tedy "ne nevítaný" z mé strany - když slyším češtinu, urychleně přejdu na druhý chodník. Důkazem že Evička se vyvíjí je, že ji potřeba pozdravit každého (-ou) bratra (sestru) Slovana (-ku), které potká, už ji, více méně, přešla. Do jisté míry souhlasím s názorem populárním v Zemí krásné na pohled, že emigranti jsou pěkná pakáž. Jsou. Čechy, kteří se sice se mnou hádají, ale netrpí mentální schizofrenii "tělo tady a srdce tam," není problém respektovat bez ohledu na místo, kde se rozhodli žít.

Skončila válka v Iráku. Probíhá další, daleko těžší fáze akce, zvaná "normalizace", což je slovo sice českému uchu nelibě znějící, ale výstižné. O obtížnosti úkolů, stojícími před občany Iráku není třeba přesvědčovat Čechy a Slováky. Od cinkání klíči na náměstích českých a slovenských měst k "normálnímu" režimu je cesta velice dlouhá a klikatá.

Irák má ovšem jednu a to ne malou výhodu před zeměmi střední a východní Evropy. Ta výhoda se jmenuje "U. S. Army". Stačí si vzpomenout na vývoj v okupovaném Japonsku, kde ústava vnucená generálem McArthurem byla natolik funkční, že existuje, v podstatě nezměněné formě, dodnes. Případně na vývoj země které jsme říkávali Západní Německo, od země zničené bombami a nakažené sadistickou, militaristickou ideologii k zemi, kde politik musí vyznávat pacifismus, aby měl šanci na zvolení. Tendence Němců jít od extrému k extrému je sice zavádí do pozic, které nejsou příliš konstruktivní a přispívající ke kolektivnímu přežití Západu ve světě plném závisti a nenávisti, ale jsou rozhodně přijatelnějšími sousedy v evropském činžáku než kdykoliv předtím.

Konec despotického režimu obvykle (vždycky?) přinese zkoušku kulturní a politické vyspělosti občanů země. Existuje mnoho způsobu, jakým lze situaci zbabrat. Přítomnost okupující armády zabrání extrémům jugoslávského typu, kdy je politicko-mocenské vakuum vyplněné agresivními, frustrovanými šovinistickými patologickými maniaky typu Miloševiće.
Na ztrátu autority policie a armády bude vždycky určitá část populace reagovat drancováním obchodu a bank. Že lidé tohoto typu existují ve všech společnostech, je zřejmě. Stačí vzpomenout na incidenty tohoto typu v ulicích amerických měst. Když se dostatečně množství lidí vyhrne do ulic města v dostatečně agresivní náladě, dojde k chaosu. Situace originálně vzniklá z příčin ideologických, rasových nebo jiných za nepřítomnosti dostatečně protisíly, se vždycky zvrhne z protestu, více či méně legitimního, do vykrádání obchodů s kořalkou a elektronikou.

Kanada, tedy země populárně známá jako vysoce civilizovaná, kde žijí občané až nudně respektující zákon, není výjimkou - policejní stávka v Halifaxu vedla k závodům aut po ulicích měst, házení cihel do výloh obchodů, suspendování populárního hokejového hráče následovaly uliční nepokoje v Montrealu, Toronto má svou carribanu, což je cosi jako mírná anarchie v mezích zákona, anarchie provázející karneval občanů pocházejících z karibských ostrovů.

Situace v Iráku se liší od carribany hlavně tím, že na uvolnění pravidel hry reaguje značná část populace hromadnými krádežemi a násilnostmi na rozdíl od nepatrného zlomku procenta lidí v Kanadě či Spojených státech. Navíc policisté zvyklí fungovat v totalitních režimech mají modus operandi značně odlišný od policistů v demokratických zemích.
Totalitní režim definici nemá fungující tržní hospodářství. Černý trh alespoň částečně uspokojí potřeby a touhy spotřebitelů, ovšem cenou je nevyhnutelná korupce veřejných činitelů včetně policie. Rozhodujícím měřítkem pro úspěch či neúspěch kariéry není "co umíš," ale "koho znáš", "co na koho máš", "co mi dáš". Úspěšný veřejný činitel se účastní kolotoče "dárků" a privilegií, trh ve smyslu "něco za něco" patří k přírodním zákonům typu gravitace, popření jeho existence nemá nic společného s realitou. "Poručíme větru dešti" je typickým výrazem iluzí absolutní moci totalitního režimu.

Dnešní situace v Afganistanu jasně ukazuje nebezpečí faktu, že Američané nejsou ochotni se chovat jako dobyvatelé, ale jako osvoboditelé. Mocenské vakuum bylo naplněno, jak už je v Afganistanu zvykem, bandity a náboženskými fanatiky.
Otec Bush má na svědomí životy 157 vojáků, kteří museli padnout, protože nebyl ochoten dokončit svůj úkol.
Syn Bush, přes v podstatě realistické instinkty, trpí vymytím mozku, které je výsledkem vzdělání na americké universitě. Abych byl výstřední, problém s Georgem W. nevidím v nedostatku inteligence a vzdělání, problém vidím v nedostatku pro vůdce země nutného realismu a v bezohlednosti k nepřátelům země. Nese osobní odpovědnost za bezpečí občanů země, kterou vede. Všechno ostatní je druhotné.

"Dobyvatel" střílí rabovače, "osvoboditel" mává na lidi táhnoucí kolem vozíky s ukradeným nábytkem. Vítězná armáda, která zničí strukturu moci, musí zavést "zákon a pořádek" v okupované zemí. Rádoby "humanistické" iluze o "osvobození" vedou k utrpení bezbranných civilistů.

Fakt, že američtí politici nechápou moc symboliky vztyčení vlajky na sutinách sídla poražené moci, dokazuje, jak daleko postoupila nemoc západní civilizace. Demonstrace sebenenávidějících "užitečných idiotů" v době války, prohlášení intelektuální "elity" o nutnosti porážky armády vlastního státu, touha člověka, který má vzdělávat novou generaci národních vůdců po "miliónech malých Mogadišů", prohlášení kandidáta na úřad prezidenta země, že je třeba "změna režimu" především v jeho zemi - řada incidentů tohoto typu je nekonečná - to všechno je pro mne jasným důkazem, že Spengler se nemýlil, když mluvil o "konci západní civilizace sebevraždou..."
...což shledávám depresivní, takže nechám toho pionýrského troubu/trubače na později.

Napil jsem se kafe, šel si zakouřit na balkón a snažil se vzpomenout, jak to vlastně bylo s tím troubou/trubačem. Ovšem problém je, že mě napadl George S. Patton, plus jsem si přečetl, jak "se tisíce Iráčanů domáhají odchodu U. S." Starej dobrej George S. by tuším reagoval podobným způsobem, jako ten G. I., který na ječení davu odpovídal výrokem: "Umírali jsme za vaši posranou svobodu a vy takhle? Go to hell!"

Moje reakce? Nemiř tím mašinkvérem, co ho máš v ruce nad hlavy davu, to bys nikoho netrefil. Jiný voják komentoval, že Irák je národem sběratelů, co občan, to AK 47 a RPG.

Osvobození... Vlajku na každý roh, MP na každé ulici s rozkazem udržet pořádek. Představuji si, jak okupační armáda v roce 1945 má hlavně na myslí "za žádnou cenu nedráždit Němce." Nepředstavuji si to moc dlouho, obraz George S. Pattona se mi z nějakého důvodů pořád vrací. Teda asi ne toho skutečného G .S. P, kdo viděl film, tak ví, že George S. Patton = George C. Scott.

George S. (ne George C.) se nechal slyšet, že když už má Amerika armádu v Evropě, tak by se mělo něco udělat se Sověty. To "něco" rozhodně neznamenalo "osvobození". Patton netrpěl humanistickými iluzemi. Snad i proto ho potkal podobný konec jako Alexandra Dubčeka.

Tak si predstavuji, co by bylo, kdyby bylo - válka je peklo, jak kdosi řekl, ovšem rozhodně je méně peklovitá než to, co přinesl mír. Spojené státy měly nukleární zbraně. Patová situace se vyvinula díky úsilí Fuchse, Rosenberga a jiných "nebezpečných idiotů" až později.

Co se týče způsobu vedení války, komunistický spratek (já), který viděl válku jako lidskou vlnu vojáků zaléhajících vlastní hrudí ústí kulometů (URÁÁÁ!), nemohl věřit svým očím, když viděl válku, ve které bombardéry a bitevní lodi buší do atolu tak dlouho, až tam nezůstane zdravé ani stéblo trávy. Hlas komentátora suše prohlásil, že je třeba minimalizovat nebezpečí pro vojáky.

Seděl jsem v šeru Malého kina - to bylo v meziposchodí kina zvaného Moskva v Liberci - a vejral. Jméno kina bylo příhodné, vešlo se tam tak třicet lidí a obvykle bylo nabité. Specializovalo se na "neobvyklé" filmy, od "Zlatého věku grotesky" po staré americké dokumentární filmy. Bylo to tak trochu jako sedět v rozlehlejším obýváku před televizi s přáteli a známými - nebylo neobvyklé slyšet kolem sedící lidí film komentovat. Jeden takový komentář, velice tiše pronesený, porovnal gerojskou filozofii s filozofií nesportovního likvidováni oponenta na dálku. Porovnání nepříliš lichotivé ke gerojům. Velice mě to pobouřilo, zároveň jsem ... no, odjakživa jsem trpěl velice aktivní představivosti - jaké by to bylo být americkým vojákem? V porovnání s rudoarmějcem? Takovej Čapájev...

Moje vzdělání nezahrnovalo George S. Pattona, kabát zvaný montgomerák neměl pro mne žádné asociace s britským maršálem, Bradley neexistoval a Eisenhower byl americký prezident, který lhal o přeletech špionážních letadel U-2. Jak říkám, komunistickej spratek. Taky trubač.

Tohle věděli už nacisti. Dej klukovi uniformu, nechej ho formálně přísahat, zaveď obřady a ceremonie - vlastně ne až nacisti, tohle věděla už katolická církev - děj mu na vědomí, že náleží, je členem kmenu/klanu - a bude tvůj. Tuhle roli tady (Severní Amerika) dříve vyplňovali skauti, dnes spíš pouliční gangy.

Moc stejnokroje - Hell's Angels mají kožené bundy s erbem, my, pionýři, jsme měli bílé košile, tmavé kalhoty a rudé šátky. Taky odznaky, nášivky, cetky všeho druhu. Dýku jsem sice neměl (škoda), ale zato jsem měl trubku. Takovou krásně zlatou, teda když se naleštila smrdutým Sidolem, leskla se jako zlata, vrhala prasátka v jarním slunci, neboť byl První máj, svátek všech proletářů, proletářek a proletárčat, ovšem sluníčko se obvykle nekonalo, často pršelo a někdy i mrzlo, tak jsme si nacpali pod bílé košile tlusté svetry že jsem vypadali jako "pump-me-up" sketch v Saturday Night Live, ale to jsme nevěděli, protože jsme neviděli do budoucnosti, co bylo možná i dobře.

...a byl první máj a my jsme v těch bílejch košilích napjatejch k prasknutí tlustými svetry vykročili jako první, v čele průvodu, za námi alegorické 0vozy - pořád se mi vrací obraz mého tatínka, jak oblečen v imitací uniformy americké armády škrtí - sice symbolicky, ale s nadšením - korejského rolníka, v pozadí postava strýček Sam s obrovským černým naleštěným cylindrem na hlavě - sluníčko se asi taky chtělo na tu parádu podívat, protože vidím jak cylindr hází prasátka - vesta s hvězdami a sako s pruhy, koukejte lidí, to je můj táta! chtěl jsem křičet, ale nekřičel, protože jsem byl stydlivej - jak se ten svět mění, že jo - a v tom se objevil krasnogvardějec, přepral tátu v americké uniformě s papírovou lodičkou na hlavě, jaké uměl dělat malíř pokojů z novin a já mu to umění děsně záviděl, přepral tátu a mně to bylo líto, ale táta vypadl z role a chechtal se, smál se i krasnogvardějec, smál se strýček Sam a já najednou viděl, že to byl vlastně pan Port, kterej hrál v divadle medvídka Bílé Bříško, smál se i korejský rolník, hraný baleťákem se špatně nalepenými fousy z vaty, které mu napůl upadly, vypadalo to děsně srandovně a tak už mi nebylo líto, že krasnoarmějec přepral tátu, protože jsem byl divadelní dítě a chápal jsem, že to je jenom show, vlastně představení, to jsem ještě nebyl zkažený anglicky mluvícím prostředím.

Fanfárka krásné naleštěná, troubit nás učil pan Zítek, kterej byl děsně tlustej, asi jak seděl každej den v hospodě, která byla v přízemí domu, kde bydlel, sen pivaře uskutečněn, pil tam pivo za pivem, smrděl, i když nás učil správnej nátisk u nich v kuchyni, ale to nám nevadilo, hrál děsně krásně na trubku, čistě, jasné tóny, jak se na fanfárku hrát má - "správnej nátisk hošani, ne jak ty dadáci z Pionýrského domu," což byla konkurence, kterou pan Zítek opovrhoval, neboť netroubili "tatatá" ale "dadadá," což jsem sice neslyšel, ale věřil jsem panu Zítkovi, protože byl štramák, na zdi obrovské kuchyně bez oken visely fotografie velice útlého mladíka v pro mne neznámé uniformě, sedí na koní a ten kůň skáče přes vysoký živý plot a ten mladík sedí jako ulity, vypadá velice soustředěné, vyzařuje z něj taková nějak síla, kompetentnost, štramák jako bejk.

Jak jsem zjistil později, ten velice útlý hoch byl, neuvěřitelné, tlustý pan Zítek za mlada, býval žokejem a ta uniforma náležela československé armádě a to v pravěku, před válkou. Všichni jsme žasli, hlavně jak byl tenkrát hubenej a jak je dneska tlustej jako sud a to sud s prasklejma obručema, to pod tlakem těch metrů piva, který do sebe bejvalej žokej denně lil v hospodě.

Ale troubil krásně, přes svou sudovitost, nebo možná právě proto a to nejen na fanfárku, ale i na křídlovku v hasičským bandu, šel hned vedle hasiče navlečeného v obrovské troubě zvané heligón což mě fascinovalo ale díval jsem se hlavně na pana Zítka, jak krásné troubí na křídlovku, prsa se mu nafukujou, div mu neulítnou knoflíky z fešácký hasičský uniformy, prsa jo, ale tváře ne, kdyby pan Zítek viděl Dizzyho Gilespieho, tak by si pohrdavě ufrkl, "když máš nafouknutý tváře, tak se nedá správné artikulovat zvuk," to "artikulovat" určitě neřekl, řekl to jinak, jeho slovník byl spíš chudší a intelekt připomínal závodního chrta - ale Dizzy asi nechtěl artikulovat, spíš malovat zvukem a to rozplizlejma barvama, křišťálově čistě tóny patří k budíčku nebo večerce.

Přiznal jsem se, že troubím na fanfárku, tak mi hlavní vedoucí pionýrského tábora nařídil, že budu každý ráno troubit budíček, což byl průšvih, protože jsem byl zvyklej hrát jenom skupinově, neriskoval jsem vysoké "c" protože Jirka, teda syn pana Zítka, to vytáhl bezproblémově, nebyl jsem v tom markýrování sám jak jsem zjistil, když na schůzi okresního výboru KSČ, kde jsme hráli za dorty a fláknutí se ze školy, ty nejvyšší tóny hrála jenom jedna trubka z pěti, což bylo trapný, ale soudruhům to nevadilo, sesypali se kolem nás, taky soudružky, jedna měla moc pěkný prsa, ale na ty jsem se snažil nedívat, protože jsem se cítil vznešenej a pionýrskej, jako Vaska Trubačov a jeho kamarádi, možná že by se za mě nestyděl ani Timur a jeho parta ale nedalo mi to a na ty úžasný ňadra jsem pošilhával, soudružka si toho všimla a usmála se na mne, vůbec ji to nevadilo, ale já zrudnul jako rak, málem jsem se udusil na punčovým dortu, kterej jsem si cpal do pusy až mi lupalo za ušima, dorty, chlebíčky a bramborovej salát a to z pravý majonézy, ne jako ten co dělala paní Zítková, tak hubená jak byl pan Zítek tlustej, byla noční strážná ve fabrice, moc jí to neneslo a hasičství asi taky ne, i když hasičskej band hrál nejenom na průvodech, ale i na funerálech a svatbách, takže asi hodně peněz šlo na pivo v tý hospodě v přízemí, protože nikdy neměli peníze a bramborovej salát kterej jsem tradičně dělal o vánocích z pravý majonézy, moře vajíček a rozkrájenýho polskýho salámu (nezapomeň na hořčici a cibuli!) zrál, mlaskal jako tatínek, ale neprděl, ten se vždycky nadzvedl na židli a usral si, až se zastavily na zdi hodiny s kukačkou a to s oblibou při obědě, což se mi eklovalo, a nic jsem neřekl, protože, jak jsem podotkl dříve, jsem byl děsně stydlivej.

Zítkovi měli knížky, které nevypadaly moc zajímavě, všechny měly na první stránce napsáno "Za zásluhy o..." to či ono, jenom jedna mě zaujala, balená v modrým balicím papíru, "Proces s protistátní skupinou Rudolfa Slánského", seděla na čestném místě, vepředu povinné české knihovny ozdobené keramickými kravinkami a soškou Švejka, "To chce klid" a Slánskej, slyšel jsem o tom, ale tak nějak jsem nemohl nic bližšího zjistit, můj obvyklý diskusní partner - herec libereckého divadla, který se později stal hvězdou, jak se říkávalo "stříbrného plátna," kde hrál role svalnatců - "kdybych se místo činkama radši zabýval učením se jazyků," jak se vyjádřil po letech, když mu svaly začly měknout - teda můj babysitter, kterej se o mne staral, když jsem čekal až skončí zkouška v divadle - přes svalnatost velice inteligentní člověk, se odmítal o tom "průšvihu" vyjádřit, tak jsme radši debatili o filozofických otázkách (marxisticky) a knížkách, které jsme četli.

"To se musí studovat!" řekl pan Zítek, když viděl můj zájem o knížku v modrém balicím papíru a dovolil mi půjčit si ten skvost jinde k nesehnání - asi spal při školení, kdy se doporučilo radši tuhle knížku vyhodit, strana, pardon, Strana, s tím nechtěla mít nic společného.

Četl jsem neuvěřitelně šílenosti typu "jsem lump, vrah, agent, prznil jsem děti a jedl lidské maso," v hlavě mi z toho hučelo a zvedal se mi žaludek, snad i díky této zkušenosti píšu dneska z Kitcheneru, ne z Jablonce, a nemohl jsem pochopit, že někdo někdy tyhle absurdní grotesknosti bral vážně.

...a šli jsme v celé průvodu, byla nám zima i přes tlusté svetry nacpané pod sněhobílé košile potřísněné šátky barvy krve - a cítili jsme se jako milion dolarů, teda spíš asi rublů, přes drobný déšť promáčející nám kalhoty a ledový vítr, pod kterým nám přimrzaly rty k nátrubkům fanfárek, rudý praporky s krásně vyšitým "Vždy připraven!" se plácaly pod trubkami - po letech jsem viděl ve filmu kluky z Hitlerjugend hrát na fanfárky s černými hedvábnými praporky s vyšitými SS blesky, hráli úžasné dobře, ne ty zvuky, které jsme vyluzovali my, nezáleželo na tom, stejně všichni řvali hesla, mávali mávátky a vůbec se radovali, teda zvuky vyluzované při budíčku v pionýrském táboře byly něco jiného, byl jsem na to sám a všechny stany řvaly smíchy, jak jsem vydával zvuky jako umírající kráva, neboť hrát jsem se nikdy pořádně nenaučil, neměl jsem ten "pravej nátisk", takže už nejsem trubačem, doufám že už ani ne troubou.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Natasha z EURossia 4 EUROSSians Natasha z EURossia 4 EUROSSians | 21. března 2014 v 15:42 | Reagovat

neni snadne semanticky rychlozpracovat zaplavu ASSociacii, neverdzeles mne tesi ne ze jste Cesi, ale ze paan author se zminil o Oswald Spengler's UNTERGANG DES ABENDLANDES ktery prve probiha v EUROssii.
Pokracuji ve cteni za umyslem psani

2 Eda Eda | E-mail | 21. března 2014 v 15:43 | Reagovat

Nikdy nebyl problém z patnáctiletého udělat trubače, mnohdy i proti názoru rodičů... Později u dvacetiletého je to na pováženou a svědčí to o jeho vnitřním já, po zhruba tomto věku je to o výši jeho rozhledu a intelektu... někteří neprohlídli ani v podstatně pozdním věku...

3 Vitezslav Haramule Vitezslav Haramule | E-mail | 21. března 2014 v 16:01 | Reagovat

Prvni otazka. Pane Spacek nejste pokrevny
pribuzny rodiny Spacku z Kokorinskeho panstvi? Moc se mi libila ta odpoved, jedu domu a to pokazde po praci. Domov je tam, kde se citime tak nejak bezpecne a ja jsem jel take domu, do Kanady po te, kdy jsem definitivne naposledy navstivil zemi sveho narozeni, CSR.(bylo to v 1997)
Jinak vas clanek pane Spacek bylo prijemne poctenicko.

4 Ross Hedvicek Ross Hedvicek | E-mail | Web | 21. března 2014 v 16:19 | Reagovat

[3]: Ivan Spacek bydli v Kitcheneru - zeptejte se ho sam :-)

5 Vitezslav Haramule Vitezslav Haramule | 21. března 2014 v 17:45 | Reagovat

[4]: Pravde podobne bych se zeptal' uvedomil jsem si ale, ze otazka byla zbytecna.
Proste mam ve vzpominkach predstavu na pani hrabenku Spackovou kterou komunisti donutili delat v kravine a ktera kolem domku kde jsem travil sve  prazdniny
nosila svym detem bandasku mleka a s jejimi kluky jsme si obcas hrali.

6 jara jara | 21. března 2014 v 20:08 | Reagovat

znam mnoho sirotku z poslednich valecnych USA konfliktu a z 911, nakonec jsem v 82 patre jeste v 1999 pracoval. Par mych pratelu jsem jiz nikdy nevidel, snad az na vecnosti. Take nase znama, spolubydlici puvodne z Beogradu, jeji jedinny vnuk byl zabit pri bombardovani Beogradu. Priliz mnoho utrpeni pro zajmy velice mocnych makleru.
CSR proslo rozbitim Rakouske Rise, Csr, Mnichovske zrady, Jzrady Jaltske, pak 1968, ze CSSR je v CCCP zone a navic pak cele priprabene tunelovani a dalsi vysmechy demokracie.
Jak se rika, Ceske zeme zazili nejvetsi vykradeni od 1621! Tak babo rad.

7 jara jara | 21. března 2014 v 20:12 | Reagovat

v NYC na univerzite nam rikali, ze pokud v USA nenajdeme VELKOU LASKU nemuzeme se stat opravdovymi New Yorcany. Asi maji poravdu, stale jsem na smrt zamilovan![3]:

8 Homoklaus Homoklaus | Web | 22. března 2014 v 11:04 | Reagovat

Proces s manžely Rosenbergovými byla šaškárna pro veřejnost. Princip atomové bomby znali Rusáci od konce 30. let a znali ho i Němci a Japonci. Ale byla to drahá sranda. Rozjet jaderný program stálo USA za války víc peněz než výroba tanků, lodí a letadel. Proto bylo velké překvapení, že ruská atomová bomba byla rychle hotová. Asi se s tím Rusáci tolik nesrali a život tam měl menší cenu.

Taky jsem někde četl, že Rosenbergovi dožili v nějakém zapadákově pod falešnou identitou.

9 jkorcak jkorcak | E-mail | Web | 22. března 2014 v 18:44 | Reagovat

Souhlasím s Vítkem. Hezky jsem si početla! Pěkný článek ... 8-)

10 Luis Luis | 22. března 2014 v 18:48 | Reagovat

Pane Spacek, vy jste naprostej genius. Napsat celej odstavec o jedenacti radcich jednou vetou a to docela srozumitelne, to je skvost pro pamatnik narodniho pisemnictvi.
Nepotkal jsem vas kdysi u Transcom Transport v Mississauga ?

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama