Konec nove vlny v Cechach

20. května 2014 v 20:20 | Radio BEAT |  Clanky jinych autoru

Bigbít (31)

Je to už bezmála třicet let, kdy jsem si začal pohrávat s myšlenkou napsat knihu podrobně zachycující dějiny československého bigbítu. V devadesátém se z časopiseckého seriálu kniha opravdu stala (dočkala se už třetího vydání). A je to přesně dvacet let, kdy jsme se s televizním producentem Čestmírem Kopeckým rozhodli převést knihu do podoby filmového dokumentu. To už stojí za připomenutí. Začneme tudíž nejprve různými předmluvami, z nichž je snad patrné, jak šel čas.

Konec nové vlny v Čechách

Stalo se úderem půl sedmé večer, 14. října 1986. Na pódium zcela přelidněné pražské Lucerny vběhl Michael Kocáb, Michal Pavlíček, Vilém Čok a Klaudius Kryšpín, bubenický náhradník za emigranta Jiřího Hrubeše. "Michael se byl jednou podívat na koncertě jakési skupiny, která dost věrně kopírovala náš repertoár, Klauda si tam poradil s těžkými hrubešovskými bubny opravdu výborně, takže jsme mu nabídli, aby hrál s námi." (Michal Pavlíček)

"Výběr Praha!!!" zařval konferenciér Roman Lipčík a bylo to. Málokoho z propoceného, nadšeně poskakujícího davu napadlo, že vlastně jásá na hrobě svých hrdinů. Ne, to nebylo hudbou; Kocáb s Pavlíčkem napsali nové písničky v duchu klasického repertoáru Pražského výběru, a nebylo to ani v image; Michael si dokonce nasadil masku starého Chvastouna, Čok skákal jako pomatený, Pavlíček se mračil v sólech. Nic. To jen končila jedna docela výjimečná éra českého rocku. A následné vyprodané turné Výběru po republice a nejprve vydaná druhá deska Výběr (1988), pak teprve ta první slavná Pražský výběr (známá též pod názvem Straka v hrsti, 1988) a vlastně celý lítý boj o znovuuvedení Pražského výběru na scénu - to vše bylo už jen reminiscencí, vzpomínkou, dárkem na rozloučenou se starými dobrými novovlnnými časy. Když se rozplynulo nadšení, zbyla z koncertu kocovina, lítost a vztek nad třemi promarněnými roky.
Michael Kocáb byl na nucenou pauzu připraven dobře; hned v třiaosmdesátém produkoval album Evy Olmerové Vítr rváč, psal spoustu filmové a scénické hudby, pak společně s Michalem Pavlíčkem složili a nahráli hudbu k Bártovu slavnému filmu Krysař a (s trochou přispění Viléma Čoka) i k málo úspěšnému snímku Hledám dům holubí; soundtrack vydaný u Supraphonu roku 1985 neobsahoval název kapely. V témže roce byl Kocáb u zrodu společného singlu Jiřího Korna a Viléma Čoka Karel nese asi čaj a taky u dvou malých desek, na kterých se vedle něj a Pavlíčka objevila tenkrát spíš po klubech známá zpěvačka Bára Basiková. Jak na singlu Klid klidů, tak na EP Bílá velryba bylo zřejmé umělecké rozkolejení obou hlavních postav Pražského výběru, které až na výjimky trvalo i nadále.

Michal Pavlíček byl rozpadem Pražského výběru pěkně zničený, emigrací kamaráda Jiřího Hrubeše možná ještě víc. Znovu se objevil teprve v roce 1985 na festivalu Jazz Praha, kde vystoupil společně s baskytaristou Vladimírem "Gumou" Kulhánkem a bubeníkem Klaudiem Kryšpínem, s nímž se chystal na obnovenou premiéru Pražského výběru. Jen o málo později potkal Pavlíček svou hudební "femme fatale", Báru Basikovou, v oněch časech jedinečnou, leč stále amatérskou zpěvačku Precedensu. S nevídaným hlasovým rozsahem i výrazem zapadla Basiková výtečně do Pavlíčkova vzdoroprojektu. Všichni společně pak dostali nabídku doprovodit hudbou krátký film k československé expozici na světové výstavě EXPO v kanadském Vancouveru. Tak se z jednorázového projektu stala stabilní kapela, která si v druhé polovině osmdesátých let získala dobrou exportní pověst. Navzdory názvu první společné písničky Klid klidů si kytarista a zpěvačka příliš pohody neužili. Projekt Stromboli připomínal opravdu soptící živly v hudbě i mimo. Basiková byla z Precedensu zvyklá na vrstevnaté významy textů. Michal Pavlíček její hlas zpočátku používal jako hudební nástroj. A zodpovědná zpěvačka v roli profesionální novicky napínala hlasivky na skřipec jak čarodějnice. "Už teď nevím, kde mi hlava stojí, navíc musím chodit do zaměstnání, pracuji jako hospodářka v lidové škole umění," říkala. Místy byl souzvuk Pavlíčkovy neurotické kytary a zpěvaččiny přepjatosti jedinečný, jindy nudný. Hudba Stromboli se vracela k tomu, k čemu Pavlíček dík či kvůli jazzrockové éře nikdy ani nepřičichl - k art rocku. "Já bych velice nerad, aby lidi brali Stromboli jako nějakou konkurenci Výběru," tvrdil na podzim 1986 Pavlíček, zároveň však do Stromboli angažoval jako zpěváka Viléma Čoka. Bývalý baskytarista Pražského výběru, který se v oněch jalových letech potácel od berounské kapely Moped do vinárny Bystrica a zpět, se stal hlavní pěveckou hvězdou prvního singlu Stromboli s typicky heavymetalově vypjatými refrény Ó hory, ó hory (1987). Pavlíček tehdy ještě přibral klávesistku Vendulu Kašpárkovou a na B straně té malé desky v písničce Carmen hostovala na housle dokonce Iva Bittová (!).

V červnu 1986 začali Stromboli natáčet dvojalbum, ale rozsáhlý ambiciózní projekt rozjetou kapelu zbrzdil. Kvůli Pavlíčkovu perfekcionismu, střídání na postu baskytaristy (Kulhánka nahradil Jiří Veselý) a nekonečnému hledání optimální tváře vznikl nakonec v roce 1987 hybrid, na němž se střetávala živě nahraná, částečně improvizovaná hudba z počátků účinkování kapely s kompozicemi, v nichž se Pavlíček pokoušel skloubit komplikovaně komponovanou rockovou skladbu à la King Crimson s vokálem Báry Basikové, s košatou až neprůhlednou aranží a verši Christiana Morgensterna. Některým písním nešlo upřít půvab (Košilela), ale jinde zůstával rozum stát; jako kdybychom se vraceli o deset let zpátky. Přesto měli Stromboli na koncertech ohromný ohlas. Sopka pak v roce 1989 vyhasla a neoživilo ji ani hlavně pro export určené album Shutdown, poskládané z kratších písniček klasické stavby. Obnovením Pražského výběru a vznikem Stromboli definitivně odezněla česká nová vlna, ačkoli to ještě pár let tak nevypadalo. A později bylo jasné, že jejím posledním hrobařem byl heavy metal.

Přípustná míra hluku čili Tvrdí, tvrzení a natvrdlí

Heavy metal a hard rock byly v druhé polovině osmdesátých let kritikou snad nejvíce odsuzovanými rockovými žánry. Na stránkách dobového tisku to vypadalo, že tvrdý rock nikdo nemá rád. "Těžko hodnotit úroveň stylu už ve své podstatě špatného a nudného," psal do Gramorevue v roce 1986 Josef Vlček; o dva roky později jakýsi Ladislav Urban v Rudém Právu dštil síru na bratislavské vystoupení kapely Törr: "Zfanatizovaní vlasáči klátící se ve zmateném hluku vibrujících reproduktorů, nepříčetným řvaním doprovázeli skeče hudebníků heavymetalové skupiny v roztrhaných džínách a s nábojovými pásy kolem boků..." (...) "jejich texty jsou příliš ponuré a hudba dosti jednotvárná, jen místy výrazná," odpravil samozvaný kritik hned několik institucí, které měly koncert na svědomí. Heavymetalovou kapelu v první řadě.
S podobnými odsudky se setkal v padesátých letech rock'n'roll, v šedesátých bigbít, v sedmdesátých underground a alternativní kapely, v osmdesátých pak punk a nová vlna. Tedy nic nového.

První metalisté by si nutně museli připadat jako vyvrženci, kdyby je nebyl povzbuzoval rostoucí počet žánrově spřízněných kapel, a především masový ohlas pod pódiem, a kdyby - navzdory názvu žánru - nebyli tvární, místy jak plastelína.

Linie československé heavy scény se podobně jako ve světě odvíjela od tvrdého rhythm'n'blues druhé poloviny šedesátých let, v našem případě tedy od Matadors, poslední sestavy Flamenga a nesčetné řady všech těch "čajových" kapel, které musely mít ve svém repertoáru "Sabbaty, Párply a Uriáše", případně nějaké Maďary. Na oficiální scénu sedmdesátých let zkoušeli hard rock protlačit Olympic, Jiří Schelinger, Katapult a Citron.

První opravdu metalové kapely u nás se zrodily z part přívrženců tvrdé hudby přesně v okamžiku, kdy jim Schelinger začal připadat jako pitomec a vesnické čaje... no, jako čajíček. "Metal je hudba českého venkova," říkalo se hrdě i pohrdavě a v rámci boje (město vs. vesnice) bez pravidel se všichni začali navzájem pomlouvat. Denunciační zákulisí tvrdého rocku bylo zaznamenáno zejména na Plzeňsku a Ostravsku. Jedna ze západočeských kapel se v reklamním prospektu chválila, že účinkovala na družebním zájezdu v NDR, na celostátní spartakiádě a že se každoročně účastní krajského festivalu politické písně; když se kdysi svazáci ČÚV SSM na jakési schůzi pohoršovali nad texty brněnské rockové kapely Ještě jsme se nedohodli, takto si přisadil Radim Pařízek z Citronu: "My se tady snažíme o socialistický metal a takoví... nám to kazí."

Hudebníci i publikum měli své rozpoznávací znaky: vrátili rockové hudbě dlouhé vlasy, odranou neeleganci, od punkerů metalisté okoukali kovové, výhružně trčící pyramidky z náramků a opasků. Svalnatá ramena zdobilo podomácku vyráběné tetování, na odraných džínsových vestách zářily hranaté nášivky Judas Priest, Motörhead, Saxon či Iron Maiden.
V prvních letech osmého desetiletí ještě neexistovala stanice metra Strašnická, a ke kulturnímu domu Barikádníků v Praze 10 vedly jen tramvajové koleje. "Barikádovna měla důležitou roli a minimálně za čtyři roky, co fungovala, maximálně té naší scéně prospěla. Začínali jsme tam my, Törr, Vitacit, všechny kapely, které dneska jedou... I Tublatanka, když přijela prvně do Prahy, tak to bylo na Barikádovnu." (Aleš Brichta, Arakain)

"Barča byl jediný klub, který fungoval stoprocentně. Muzikanti se tam scházeli, i když ten večer zrovna nehráli." (Vlasta Henych, Törr)
"Já tam začínal, mě Barikádovna vychovala." (Ladislav Křížek, Citron)

Beseda hlavních představitelů českého heavy metalu v časopisu Melodie v roce 1989 měla ryze obranářský charakter, ačkoli metal měl v té době alespoň u publika už vyhráno, a navíc Brichtova, Křížkova, Henychova či "Dodo" Doležalova (Vitacit) slova měla svou váhu. Rudé právo však tehdy vypustilo jeden ze svých posledních otrávených šípů právě na heavy metal a hned na první pokus sestřelilo zmíněnou Barikádovnu: v programech tu metalovou hudbu vystřídal KLAS, Klub aktivního stáří, "Strýček" Jedlička a pionýrské diskotéky. "Podle mého si práci s mládeží částečně nevhodně zjednodušujeme, je příliš snadné nechat udělat metalovou kapelu a nechat ji působit na lidi. Cožpak nemůžeme této skupině mládeže nabídnout i něco jiného?" blbnul v Mladé frontě jakýsi místopředseda ONV z Prahy 10. A hned se přiznal: "Brali jsme v úvahu i článek Rudého práva."
Za první českou opravdu heavymetalovou kapelu bývá považován Arakain. Jádro mladých hudebníků okolo zpěváka a tehdy i doprovodného kytaristy Aleše Brichty se dalo dohromady na jaře 1982, na první opravdové vystoupení si počkali celý rok a je jistě symbolické, že jím pokřtili nově otevřený kulturní dům Barikádníků. Díky Brichtovi tíhla kapela spíš k písničkovému podání tvrdé hudby, zbytek kapely se na druhé straně pokoušel vyrovnat se s úderným thrash metalem, jak ho na svých prvních albech "drtily" americké kapely Metallica či Slayer. V první poloze repertoáru začala pravidelně hostovat ukřičená dámská krejčová Lucie Bílá, tu druhou pilovali neustále noví (a lepší) hudebníci: v roce 1986 vznikla asi nejsilnější sestava Arakainu s kytaristou Jiřím Urbanem, baskytaristou Zdeňkem Kubem a příklon kapely k thrash metalu byl stále zřejmější. Premiéru nového pořadu v pražské Lucerně v listopadu 1988 nazvali příznačně Thrash the Trash, v té době se jim také splnil sen všech metalových kapel. Po nevydařeném příspěvku Cesta (s textem Marečka-Honse) na sampler Posloucháte Větrník... 3 (1987) konečně vydali první singl Gladiator/Excalibur. Již podle názvů skladeb to byl svalnatý rock, naneštěstí strašně špatně nahraný. Ale cesta byla otevřená. V roce 1989 vydali tři singly (jeden z nich byl součástí Rockmapy, metalového výběru zaštítěného a produkovaného Petrem Jandou), což byl na svou dobu senzační výsledek. Arakain se mínil zprofesionalizovat a na jaře roku 1989 se zabydlel v Propasti, studiu Petra Jandy, a pokoušel se svůj plný, rychlý kytarový zvuk i sehranou rytmiku zapsat do drážek velké gramofonové desky. Album Thrash the Trash vyšlo sice až v roce 1990, zaznamenalo však jeden z vrcholů českého metalu osmdesátých let.

Aleš Brichta byl nejen zpěvákem a textařem, ale také velkým propagátorem a organizátorem metalových akcí (čtyři ročníky Metalových vánoc v Barikádovně) a vlastně jakýmsi kmotrem celé scény. Jednou ze skupin, které si Arakain brával coby předkapelu, byli Törr. Parta kolem kytaristů Oty Hereše a Miroslava Macha se sice veřejně představila už v roce 1981, ale až o pár let později, prý právě pod vlivem Arakainu, se začala metalu věnovat důsledně a výhradně, možná s ještě větší vervou než Arakain. Do kapely přišel baskytarista a zpěvák Vlasta Henych, Törr se smrskli na trio (zůstali kytarista Ota Hereš a bubeník Milan Háva), jehož zvuk představoval asi tu nejsyrovější polohu metalové hudby u nás. Společně s velmi pochmurnými texty, které nešetřily satanským výrazivem, si Törr sice vysloužili pověst první blackmetalové kapely u nás (album jejich vzorů, amerických Venom, bylo možné koupit v pražské prodejně polské kultury), ale také neutuchající pozornost státních orgánů, takže se rázem ocitli bez možnosti pravidelného vystupování. Měli však ohromnou pověst u publika a jejich demo nahrávka Kladivo na čarodějnice (1987) se mezi lidmi rozšiřovala rychlostí světla. Kapelu dokonce zaregistroval britský časopis Metal Hammer, který ji označil za "pražský metalový underground" a "brutální blackmetalové trio" s "mnohoslibnými náznaky". A zrovna v čase, kdy v roce 1988 nahrávku Törru dokonce odvysílal rozhlasový Větrník, vyšel v srpnu v Rudém právu již citovaný článek Kult násilí a smrti. Proč?: "V textech písní... se neustále objevuje smrt, hroby, beznadějnost, samota, pesimismus v útrpném čekání, a vůbec terminologie pochybných a zakázaných sekt." Dřív by tohle Törr odrovnalo. Doba se však změnila, a tak už příští rok Mladá fronta v obsáhlém materiálu o heavy metalu citovala Vlastu Henycha: "Každý člověk se odjakživa rád bojí, a je pořád hezčí bát se ošklivé čarodějnice než reálné válečné hrozby." I takové kecy patřily tenkrát do výbavy obranné strategie metalových kapel. Hlavně že zabíraly a Törr se (s kytaristou Danielem Švarcem a novým bubeníkem Martinem Melmusem) v roce 1989 mohl objevit na Rockmapě v plné síle se skladbami Kult ohně a Kladivo na čarodějnice. Podobně jako Brichta taky Vlasta Henych organizoval metalové akce. Jeho dítky byly přehlídky v letech 1988 a 1989 odvážně nazvané Death Metal Session v Domě kultury Dopravních podniků, kde Törr nabídli pódium dosud méně známým, a především mimopražským kapelám metalového undergroundu: Kryptoru, Debustrolu, Krabatoru či Root.
Pražskému Vitacitu se již od jeho vzniku v roce 1977 říkalo "Led Zeppelin z Roztok" a zpěvákovi Danu Horynovi "Zepelín". Když Horyna Vitacit zhruba v roce 1985 opustil a na jeho místo přišel z lounské kapely Tam zpěvák Ladislav Křížek, došlo v kapele k definitivní proměně orientace - ze zábavové hardrockové kapely se stala ryze metalová skupina s autorskými ambicemi a touhou po normálních koncertech. Kytarista Pavel Hejč a baskytarista Luděk Adámek ještě posílili kapelu druhou kytarou Miloše "Dodo" Doležala. Z lásky k hard rocku zbyl Vitacitu smysl pro silnou melodii a precizní instrumentální výkon; v roce 1986 bezkonkurenčně zvítězil v divácké soutěži na festivalu Rocková Vysočina. Koncem roku 1988 se do kin dostal film režiséra Radovana Urbana Horká kaše, takový korčaginovsko-kvakinovský příběh o hodných a zlých přívržencích metalové hudby. Vitacit pro film nahrál šest skladeb, čímž si posloužil tak napůl, ale minimálně si zajistil profesionální angažmá u PKS ("zaručili se za nás..., nemůžeme si dovolit nějaké nepříjemnosti," naznačil pak Doležal otupené hroty kapely). Dvě písničky se objevily také na výběrovém albu Rockmapa a v roce 1989 natočil Vitacit svůj opravdu první singl Já se chci ptát/Peaceman pro vydavatelství Panton. Druhou písničku jako hlavní zpěvák kapely kvílel Miloš Doležal, Ladislav Křížek už tehdy máchal mikrofonem v komerčně asi nejúspěšnější metalové kapele osmdesátých let - ostravském Citronu. "Spadl jsem do Citronu rovnýma nohama a teprve potom jsem objevoval, co to znamená profesionální práce...," vyjádřil se později.

Citron začínal jednoduše hardrockově už v polovině sedmdesátých let se zpěvákem Vladimírem Kubalou, učesané singly z oněch let rozhodně neodpovídaly koncertnímu repertoáru, kde Citron dával k lepšímu kupříkladu hardrockovou klasiku britských Free. V roce 1981 dostala kapela příležitost nahrát velkou (!) desku Obratník raka, která byla zvukově i výrazově hodně "při zdi"; i tak se odpovědní redaktoři Supraphonu zalekli a album pustili do světa jen v anglické verzi Tropic of Cancer (vyšlo 1983). V novém obsazení se Citron, v roce 1983 už vedený bubeníkem Radimem Pařízkem a se zpěvákem Stanislavem Hranickým, přeměnil v heavymetalovou kapelu, tenkrát jedinou s profesionálním statutem. Koncertní úspěchy Citronu v polovině osmdesátých let byly nevídané, čtyři singly většinou s Marečkovými-Honsovými texty vydané u Supraphonu taky. V létě 1985 natočili druhé, v češtině první album Plni energie (vyšlo 1986, anglická verze pod názvem Full of Energy pak 1987) a na jaře 1986 vyrazili podpořit zahraniční prodej historicky prvního českého heavymetalového alba, snad jako první česká kapela po invazi, na turné na Západ - v SRN hráli spolu s tamní kapelou Rosy Vista. Na albu bylo také pozoruhodné, že se kromě základů natáčelo v hannoverském Horus Sound Studiu. Nevídáno. Pro Ladislava Křížka to muselo být opravdové terno, když v zimě 1987 nastoupil do takhle rozjeté kapely. A naopak pro Citron byl Křížkův hlas velkým stylovým obohacením a dobrým příslibem pro podobu dalšího, toužebně očekávaného alba Radegast. V březnu 1988 se příznivci konečně dočkali téměř tematicky pojatého alba - bylo na něm vše, čím byl heavy metal přitažlivý: mýtus pohanského boha slunce, patos, tajemno, dávnověk, a Citron výrazně bodoval dokonce i ve Zlatém slavíku. Proč v následujícím roce, kdy Citron vydal jen jeden singl s poněkud chlubivou písní Svět patří nám, odešel už hvězdný Ladislav Křížek, aby založil vlastní kapelu Kreyson, můžeme snadno pochopit s přihlédnutím k jeho roli v tuzemském showbusinessu devadesátých let.

Zhruba ve stejné době a v podobně hvězdné pozici se ocitla bratislavská Tublatanka. Na Slovensku se sice tvrdý rock hrál už dříve (Gravis a částečně i první verze Demikátu s kytaristou Andrejem Šebanem), ale teprve po přehlídce Mladá vlna '82 můžeme hovořit o slovenské podobě heavymetalové hudby. Vizuálním pojetím byla ještě o něco nevkusnější než v Čechách; vlasatci navlečení do lidových krojů by zapadli spíš do ironické estetiky nové vlny, kdyby Martin Ďurinda a spol. nebrali svou image vážně: "Kroje nosili naši předkové při slavnostních příležitostech. A pro nás je takovou slavnostní příležitostí každý koncert," tvrdil Ďurinda. Slovenský Opus byl v tu dobu mnohem liberálnější než česká vydavatelství, a tak po zkušebním singlu Skúsime to cez vesmír (1985) natočila Tublatanka v rychlém sledu tři alba, přičemž se stále zřetelněji posouvala směrem k slovenskému střednímu proudu, jemuž se po právu říkalo pop rock.
Obrovský zájem o tvrdou hudbu v druhé polovině osmdesátých let povzbudil mnohé.

V první řadě se probouzely někdejší hardrockové kapely nebo staronové vznikaly: již dříve zmíněné Společenství Leška Semelky nebo Moby Dick s Hammondovými varhanami jako poznávacím znamením, v roce 1986 přejmenovaný na Dux, v němž se sešel kytarista Martin Koubek s Vladimírem Padrůňkem, pomalu ale jistě vyhasínající legendou tuzemské baskytary (zemřel v roce 1991). Dík Koubkově úpornosti se Duxu podařilo vydat dva nudné singly, které rozhodně neodpovídaly ambicím kapely.
Lépe se dařilo Pumpě ze Stránčic u Prahy. Ta se hned od svého vzniku v roce 1982 stylově orientovala na odpichový jižanský blues rock a boogie kapel ZZ Top, 38 Special či Johnnyho Wintera. Ani vlastní skladby nebyly špatné, byl to sice jednoduchý, ale rozhodně ne primitivní rock, z interpretace i textů byla cítit přirozenost a někdy i recese. Přestože byl kytarista Michal Němeček zaměstnancem Supraphonu, kapele se podařilo do roku 1989 nahrát jen dva singly, zato se s úspěchem objevovala na kompilacích Rockový maratón a Posloucháte Větrník. V Pumpě se vedle stabilního dua kytaristů (Michal Němeček a Horymír Vávrů) vystřídala celá řada dobrých zpěváků (Zdeněk Barták, Radek Křemenák z M. Efektu, Dan Horyna, Jindřich Vobořil).

V těch letech se scházeli staří bigbíťáci a tancovačkoví harcovníci v domnění, že se konečně po létech prosadí. Markýz John, Benefit, Graham, Orient, Projektil s kytaristou Ivanem Sekyrou a bratrem Jiřího Schelingera Milanem, Gen s Josefem Kůstkou a Jindřichem Vobořilem, plzeňská Odyssea, a bůhví jak se všechny ty pokusy o hardrockový comeback jmenovaly. Bylo to smutné, ale jejich čas byl pryč. Někteří se v příštích letech znovu vrátili k jistotám vesnických zábav.

S jinou se na tvrdou scénu vracel Katapult. Obrovské fanouškovské zázemí i věrnost publika nerozmělnila ani téměř pětiletá "gramofonová" pauza. V únoru 1985, k desátému výročí své existence, připravilo trio v čele s Oldřichem Říhou premiéru nového pořadu Katapult Story, o rok později vyšlo třetí album Rock De Luxe, které naneštěstí přinášelo nový, na koncertech "neohraný" materiál, který vznikl ve spolupráci s novým textařem Pavlem Půtou. Také následující alba - živé Pozor Rock! Live 1988 a pozdější ...a co rock'n'roll!!! (1989) se sice slušně prodávala, bylo však již zřejmé, že Katapult se stal obětí vlastního mýtu. K jisté nedůvěryhodnosti přispěla nejen účast kapely na festivalu politické písně či cena ÚV SSM, ale také příšerná kniha Pavla Frýborta Jen jednou dostat šanci, dietlovsky beletrizující historii kapely.
V této souvislosti stojí za zmínku kdysi plzeňské Turbo, které si Supraphon vyhlédl jako náhradu za zakázaný Katapult a k němuž přestoupil původně dvorní textař Katapultu Ladislav Vostárek. Od masového úspěchu desky Hráč (1987) vydalo Turbo ještě dvě alba a řadu singlů, z nichž jeden se jmenoval příznačně Vodopád prázdných slov.

O něco zajímavější byly snahy středoproudých interpretů obohatit svou tvorbu o některé prvky heavymetalové hudby: kupříkladu Věra Špinarová s kytaristou Andonisem Civopulosem, Olympic na albu Když ti svítí zelená (1988), ale především Václav Neckář, jehož metalově vyhlížející guru Ota Petřina s Bacily nahrál tak tvrdou desku Pod komandem lásky (1989), že se umělecký ředitel Supraphonu při zkušebním poslechu údajně chytal za hlavu: "Co nám to ten Vašek dělá..., jaký komando?!"

Obrovskou přitažlivost heavy metalu pochopil tenkrát i předvídavý František Janeček a do své kolotočové kapely Kroky angažoval Dana Horynu, někdejšího "zepelína", v té době bez angažmá.
(pokračování příště)

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Josef Pepa Nos Josef Pepa Nos | E-mail | Web | 21. května 2014 v 6:53 | Reagovat

Jak smutné.

V roce 1978 mi přistrčili k podpisu u SKKS (Středočeské Krajské Kulturní Středisko) Antichartu.
Měl jsem se podepsat hned pod Katapult.

Ten kus papíru jsem jim okamžitě místo svého podpisu poblil.
Naserte si všichni.

2 Bigbít bez utajení Bigbít bez utajení | Web | 21. května 2014 v 10:52 | Reagovat

Bigbít - co v seriálu ČT nebylo
http://www.jirihradec.cz/bigbit/bigbit.htm

3 jara jara | 21. května 2014 v 11:54 | Reagovat

a co tak tohle? Jen pro pametniky, museli jsme se to ucit ve zpevu a i v hodinach Rustiny! Chel jsem jeste najit Brigitte Bardot "miluji te, velky zanr pri tanecnich, telo na telo s jemnym chvenim. Vskutku ve vybornem podani Krautgatnera...  Trochu provokace?

Česká verze:
http://www.youtube.com/watch?v=jm9vEqQ4ZLA;

Ruská verze se záběry Stalina:
http://www.youtube.com/watch?v=cXAc97WSN3k; :-!

4 jara jara | 21. května 2014 v 12:08 | Reagovat

on YouTube: Serge Gainsbourg & Jane Birkin - Je t'aime... moi non plus/Original a take s Brigitkou....

kolik srdci talo pri tanecnich a Odpolednich Cajich?

5 Bony a klid 2 Bony a klid 2 | Web | 23. května 2014 v 17:00 | Reagovat

RECENZE: Holá zbytečnost. Veksláci z Bony a klid se vrátili bez důvodu
http://kultura.idnes.cz/recenze-bony-a-klid-2-0qc-/filmvideo.aspx?c=A140522_131637_filmvideo_ts

6 Vaclav Kral Vaclav Kral | E-mail | 23. května 2014 v 20:07 | Reagovat

Dost dobry, ale mam k clanku malou vyhradu. Autor tam pise o kapele VENOM ze je americka, coz neni pravda. Jsou to Britove.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama