Červen 2014

Nezřídka disharmonické pravdy životopisců

19. června 2014 v 14:26 | Ota Ulc |  Clanky jinych autoru
Na americké univerzitě mi inteligentní dívka tvrdila, že Vlad IV., zvaný Drakula, jenž k smrti rád nabodával tisíce nešťastníků na kůl, byl v podstatě dobrák, kladná historická postava. Tak ji totiž učili ve škole v rodném Rumunsku.

Postavy i z méně dávné minulosti se nám jeví ve všelijakých podobách. Záleží ovšem na politických okolnostech, klimatu doby, kolik pravdy dovolí či ji zpotvoří. Diktatury, a totalitní režimy zejména, přidělují pero oddaným věřícím i oportunistům, a dřív i poctiví životopisci se nezřídka stanou hagiografy ve svěrací kazajce.

Vznikaly opusy o Stalinovi - největším geniovi všech věků - a teprve po pořádných ideologických kotrmelcích se začalo psát o jeho velemordýřském počínání. Když v tehdejší ČR/ČSSR prezidentoval spisovatel Antonín Zápotocký, podařilo se mi upláchnout od slastí dalšího budování socialismu a v kruzích emigrace jsem si začal připomínat Luigi Pirandella a jeho různé podoby pravdy. Jestliže žena je věčnou inspirací umění, pravda zůstává věčnou otázkou naší civilizace. Co to tedy je? "Objektivní, nezaujaté, co nejpoctivější zobrazení reality," třeba taková definice. Jak ale realitu vidí a popíše barvoslepý poctivec? Tucet svědků postřehlo vraha na pár vteřin a každý ho poctivě popsal jinak.

Na Západ jsem přišel s přesvědčením, že Edvard Beneš byl velký státník v tuze obtížné době, Masarykův pokračovatel, kdysi jeho nejlepší, nejvěrnější žák, Prezident Budovatel, navrátil nám svobodu. Načež mi bylo slyšet značně opačné diagnozy o studeném, ješitném, zamindrákovaném, nenávistném človíčkovi. Lidé z kruhů londýnské emigrace mi poskytovali totožná svědectví o prekérní situaci exilové vlády, jejíž národ v Protektorátu poslušně plnou parou pracoval pro vítězství Třetí říše. Nutno tedy spojencům dodat přesvědčivý důkaz o odporu okupantům a tím podpořit legitimitu Benešovy vlády. Jako důkaz byl zvolen atentát na Heydricha, k zděšení zejména domácího odboje, v oprávněné představě o hrůzné pak odvetě nacistů. Beneš ale trval na svém, prý se slovy, "že všichni musíme přinést oběti". Všichni musíme přínést! Kolik on toho přinesl? Když bylo po masakru, Beneš se z odpovědnosti vyvlékl a a shodil ji na generála Františka Moravce, šéfa výzvědné služby. Nebudu zde jmenovat velmi známé osobnosti, od nichž jsem slyšel tuze nepříznivé hodnocení, jaký že to byl prezident Nadrobitel, dvakrát hanebně selhavší - Mnichov 1938, vzdát se bez výstřelu, Únor 1948, vládní krize, k níž došlo s jeho vědomím, načež své přátele demokraty zradil.

Byl to tehdy nemocný člověk, prezidentoval v obtížné době, na kterou nestačil, připustili jeho kritici. "Pánové, kromě schopností musíte mít i štěstí," řekl Napoleon svým generálům, načež vrtochy štěstí, oné mušky zlaté, si mohl dlouhodobě produmat ve vyhnanství na hodně vzdáleném ostrově. Různě se poštěstilo v britské monarchii zhruba v téže době. Král George III. vedl střídmý, přímo asketický život, téměř výlučně se krmil limonádou a kyselým zelím, zachoval si štíhlou postavu a zešílel, zatímco jeho armáda spolu s německými žoldáky ztratila americké kolonie. Následník na trůnu, jeho syn George IV., se přejídal, utápěl v alkoholu a v náručí přemnoha ženštin, strašlivě ztloustl, nikdy se nezbláznil a oprávněné se těšil z Wellingtonova vítězství nad již zmíněným Napoleonem.

- - -

U údajně spravedlivého soudu v důkazním řízení platí přímé svědectví víc, než co nějaká paní povídala. Je ale v pracích historických, životopisných, ono osobní svědectví, blízkost, znalost, třeba i intimita, tím absolutním kladem? Nedostatečným odstupem, ovlivněním bezprostřední, někdy jen episodickou zkušeností se může víc tratit než získat. Na druhé straně přílišná vzdálenost, důkladná neznalost není tou nejlepší zárukou objektivní analýzy. Jak značný má být časový odstup? Generace jedna, dvě či víc, až všichni svědci současníci budou pod drnem a badatelům zbudou pouze archivy, papírová svědectví?

Svědectví ne vždy příliš lichotivá. Benjamin Disraeli, unikátní postava na britské politické scéně devatenáctého století, vnuk nuzného židovského přistěhovalce, který se postupně stal předsedou vlády celého imperia, nám poslouží příkladem. Ač obřezán, též byl pokřtěn, věnoval se málo mravným radovánkám, tonul v dluzích a pouze jeho poslanecká imunita ho chránila před vězením pro dlužníky. Jen co umřel jeho dobrodinec, oženil se s jeho o dvanáct let starší, nikoliv čarokrásnou, ale o to zámožnější vdovou. Jeho finanční a sexuální prohřešky byly praktické povahy - pomáhaly mu v kariéře. Historici se shodují, že po jejím dosažením si mohl dovolit luxury of honesty, chovat se čestně, poctivě.

Winston Churchill byl alkoholik, John F. Kennedy byl záletník, mnohonásobný nemrava, jehož výkony se hned tak snadno nepodařilo překonat. (Williamu J. Clintonovi se zřejmě podařilo.) Porovnejme s Hitlerem: nekuřák, abstinent, vegetarián, vzor monogamní cudnosti. Existuje víc než sto životopisných knih o Hitlerovi, ale dosud jsem se nedozvěděl o autorovi, který by ho chtěl rehabilitovat či dokonce mu přiznat svatozář. Někteří revizionističtí historikové ale tvrdí, že jak Hitler, tak Stalin sice tyrany byli, ale že rozjeli, ne zcela vědomě, monstrozní mašinerii, která se jim vymkla z rukou a už ji pak nezvládli.

Snadněji lze rekonstruovat činy než se dopídit k jejich motivaci. V otázce ne CO, ale PROČ se značně rozcházejí dva významní britští vědci. Hugh Trevor-Roper interpretuje Hitlera jako člověka posedlého svým fanatickým přesvědčením jednak o historické roli německého národa a jeho budoucí nadvládě, jednak o židovském smrtelném nebezpečí arijské rase. Kdežto v porozumění Alana Bullocka (posléze lord Bullock) Hitler byl cynický manipulátor těchto zkázonosných konceptů.

Bullockova proslulá kniha Hitler: A Study in Tyranny vyšla v roce 1952. Čtyřicet let poté vydal knihu Hitler and Stalin: Parallel Lives o souběžných životech maximonster dominujících dvěma dekádám (zhruba od 1930 do 1950) dvacátého století. Oběma přála doba, výsledek první světové války (porážka císařského Německa, rozpad carismu; Stalinovi též přispěla Leninova smrt ve věku pouhých 53 roků), oba byli přesvědčení o své historické úloze - Hitler, po potupném konci velké války a dekadenci Výmarské republiky, Prozřelností pověřen zachránit německý národ, a Stalin pověřen zbavit Rusko jeho tradiční zaostalosti, zbudovat moderní průmyslový stát, první socialistický na světě. Jeden Rakušan, druhý Gruzínec, oba outsideři, oba inspirováni myšlenkami devatenáctého století (marxismus; sociální darwinismus), veleobratní politici, manipulátoři, bezohlední tyrani a paranoici. Zajímavost: ač na jejich kontě vězí odpovědnost za smrt 30 až 50 milionů obětí, od krvavých bakchanálií se osobně vždy distancovali. Stalin dával podepisovat rozsudky smrti jiným členům politbyra a Hitlerův podpis, jenž by ho usvědčoval z popudu rozpoutat holocaust, rovněž není k nalezení. Oba se stali strůjci svých faraonských kultů osobnosti, ale jejich temperament se značně lišil. V kontrastu k Hitlerovi, charismatickému, teatrálnímu, spoléhajícímu na sílu slova, na magnetizující projevy, Stalin byl studený tajnůstkář, z pozadí se soustřeďující na vytváření strachu jako nástroje moci.

Jak podstatné je mít nejen časový, ale i emociální odstup od tématu? Ten by se přece nedal předpokládat u historika pohrouženého do sepisování biografie Pol Pota, jenž se zasloužil o vyvraždění - autogenocidu - podstatné části kambodžského národa, včetně autorovy vlastní rodiny.

Patrně nejlepší knihu o generálu de Gaulleovi - The Last Frenchman ("Poslední Francouz") - napsal Angličan Charles Williams, posléze lord Williams of Elvel, významný předák v britské Labor Party. Charles André Joseph Marie de Gaulle se narodil v nebohatém prostředí s náramným rodokmenem (začátkem 15. století se jeho předek zúčastnil bitvy u Agincourtu, jedné z největších porážek Francii kdy uštědřených), celoživotní katolík a patriot, o němž se ale říkalo, že velmi miluje Francii, ale rovněž Francouzi pohrdá. Mimořádně schopný, pracovitý a ješitný, chování strohé, rezervované, arogantní, povaha tvrdošíjná, měl pramálo přátel a o to víc nepřátel. V exilu za druhé světové války měl ustavičné rozepře s Churchillem a úspěšně se mu dařily pokusy přivádět Roosevelta k zuřivosti. A velmi se zasloužil o svou vlast: za války tento jezuity vychovaný generál zachránil čest Francie. Dvakrát byl zvolen prezidentem a dvakrát (1946, 1969) z úřadu rezignoval.

- - -

Postavy časem jakkoliv vzdálené jsou nezřídka hodnoceny kritérii současných, v minulosti nepochopitelných hodnot. V tom se zejména vyžívají prosazovatelé political correctness nynějšího věku.V jejich očích Kolumbus přestal být především objevitelem Ameriky, ale prapříčinou genocidálního tažení proti indiánskému obyvatelstvu. Thomas Jefferson, hlava tuze osvícená, již tolik neplatí jako jeden z otců americké nezávislosti, ale především jako majitel otroků a prznitel mladičké otrokyně, rodící mu míšené levobočky. Revizionističtí životopisci teď mají zelenou formulovat své často bizarní prokurátorké obžaloby. (Předpokládám již brzké rozpitvání zásluh Václava Havla - velešlechetná amnestie kriminálníků vbrzku po jeho prezidentském zvolení, "nejsme jako oni" postoj k dočasně smeteným komunistům, příliš té pravdy a lásky atd.)

Realita versus očekávání. Splnitelnost slibů. Změnil se idol po převzetí žezla (nedávný turecký příklad Erdoganův), je hlavní chyba v pachateli nebo v jeho obdivovatelích, do mesiášských výšin povýšeného?

O takových ošidnostech jsem psal už víc než před deseti lety, tehdy s jménem Baracka Husseina Obamy ještě neznámým. Od té doby jsem se mu věnoval aspoň tucetkrát, se získáním pověsti zapšklého staříka.

Jakožto zavilý geront jsem nedávno s velkou satisfakcí přečetl emailem obdržený

text, který údajně vyšel v nejposlednejším vydání kdysi vlivného liberálního týdeníku Newsweek, důsledně velebícího až glorifikujícího prezidenta Obamu. Autorem Matt Patterson, Newsweek Columnist - Opinion Writer, text s motivem Disillusion - vystřízlivění, rozčarování, zklamání.

"Třeba to je podvrh, to se s emailem často stává," uslyšel jsem.

"To nemohu vyloučit, avšak s každým jeho tvrzením souhlasím," odvětil jsem.

Patterson započal volbami 2008 - masovou hysterií obdivovat člověka bez jakýchkoliv zásluh, bez nichž byl přijat na nejprestižnější univerzity, stal se senátorem ve státu Illinois, kde nic nedokázal, poté v senátorské roli povýšil do Washingtonu. V akademickém světě po sobě nic patrného nezanechal, jako zákonodárce o žádný zákon se nezasloužil, nadále bez zásluh, ale s ambicí stát se hlavou dosud nejmocnejšího státu na světě.

A nic z toho nikomu jaksi nevadilo. Vynikající publicista Norman Podhoretz v tisku si troufl poznamenat samozřejmost, že být Obama běloch, jeho blízké spojenectví s rasistickým velebníčkem Jeremiah Wrightem a teroristou Bill Ayersem, byl by v politice vydržel pouhý jeden den. Zásluhou své pokožky vše se mu prominulo.

Affirmative Action is praxe, realita rasistická, zřetelná, jednoznačná. Pattersonova slova, k nimž on dodává, že Obama se nikdy neobtěžoval skutečností svých neexistujících zásluh. Od okamžiku svého zvolení nikdy neměl potíž vysvětlit své neúspěchy odpovědností jiných (předchůdce Bush) či čehokoliv jinačího (krize, katastrofa někde v dálavách).

Autor uzavírá: "Krátce, náš president je podvodník" (an impostor in the Oval Office).

Megatonáž mé nelibosti není ale zaměřena na Obamu, jakkoliv katastrofálně si počínajícího, ale na politický establishment, včetně jeho odpůrců. Vždyť senátor John McCain, jeho republikánský protikandidát ve volbách 2008 mohl Obamu hravě odrovnat soustředěním na jeho konexi s fanatikem Wrightem či teroristou Ayersem, což on ale odmítl udělat. Stejně tak, čtyři roky poté, nový protikandidát Mitt Romney, na politika až přespříliš slušný tvor, odmítl použít Obamovu automatickou ústavní diskvalifikaci (narození v Mombase).

Nemenší dávku pohrdání si zaslouží zbaběle si počínající media.

Důvodů, vzájemně se nikoliv vylučujících, je několik:

Strach z černošské reakce, následného velikánského vandalismu. Však na to máme precedenty, že třináctiprocentní menšina dovede se dopouštět stoprocentních škod.

Snadno pochopitelné váhání původních nadšenců - příslušníků dosud většinového bělošského etnika - původně s představou, že první černoch prezident bude konečně znamenat tečku za tak stále se vlekoucím pocitem provinění rasismu předchozích generací. A teď by si měli připustit své kolosální přepočítání.

A důvod snad nejzávažnější, tak jak se dozvídám od místních rozených Američanů. Nám přistěhovalcům se přiznávají k reziduálním, jakkoliv málo racionálním pocitům viny předchozích generací, čemuž my nerozumíme.

Jak z toho všeho vybřednout s pokud možno nejmenším množstvím šrámů?

Jak se s tím vypořádají chudáci budoucí historici?


Vyzva Muzea exilu...

18. června 2014 v 17:54 | Jan Kratochvil (dodatek R.H.) |  Clanky osvetove
Výzva ke spolupráci prostřednictvím elektronických médií

Vážení, chtěl bych prostřednictvím tohoto moderního média vyzvat ke spolupráci potomky rodin vojáků, policistů, básníků, spisovatelů, židovských rodin pronásledovaných oběma režimy, kněží evangelické církve či rodinné příslušníky katolických kněží, prostě veškeré vrstvy obyvatelstva, které byly postiženy v 50. letech komunistickým režimem, ač se aktivně podíleli na boji proti fašistické diktatuře, aby se připojili k tomuto velmi důležitému projektu připravovanému k 70. výročí ukončení 2. světové války a následnému nástupu další diktatury.

Přílohou této výzvy je hrubá koncepce projektu k zvážení každému, kdo bude mít zájem se zúčastnit jak materiály ze své rodiny, fotodokumentací, písemnými materiály, deníky, zvukovými vzpomínkami atd.

Na tomto projektu se samozřejmě podílí řada historiků, ale hlavním proudem těch, kteří projekt dávají dohromady, by neměli být jen historikové, ale hlavně potomci nebo členové rodin postižených nenávistnou komunistickou diktaturou.

Projekt připravuje Muzeum českého, slovenského a rusínského exilu 20.století ve spolupráci s Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Muzeem Policie ČR, řadou nezávislých historiků, velvyslanectvím Spojených států amerických, ruskými historiky a dalšími spolupracovníky ve Spojených státech, Izraeli, Velké Británii a dalších zemí, kde žijí rodiny účastníků boje protihitlerovské koalici.

Veškerou korespondenci a dotazy, prosím, směřujte na níže uvedenou adresu muzea exilu.

Jan Kratochvil
ředitel Muzea českého, slovenského a rusínského exilu 20. století
Štefánikova 93/22
602 00 Brno
mail: muzeumexil@gmail.com
_



Hrubá koncepce projektu k 70. výročí 2. světové války

Název projektu: Benešovi a jiní, muži a ženy, ve stínu šibenice

Projekt k 70. výročí je zaměřen na československé vojáky obou dvou front, nebo lépe řečeno obou dvou armád, východní i západní, bojující v protihitlerovské koalici. Tématem nebude 2. světová válka, ale osudy těchto vojáků po roce 1945 a 1948 v Československu.

Východní armáda, která se formovala v Sovětském svazu, bude obsahovat dvě témata. Jedno o Svobodově a Kratochvilově armádním sboru v Sovětském svazu a druhé o Čechoslovácích bojujících v Sovětské armádě.

Část o západní armádě by se měla dotknout Čechoslováků ve Francii, Velké Británii, Africe, případně Čechoslováků zapojených do americké osvobozovací armády a dalších.

Téma je to velmi bolavé, protože výstupem této expozice budou tragické osudy lidí, kteří bojovali proti fašistické koalici německé armády, tj. proti Rumunům, Italům, Japoncům a dalším spojencům Hitlera. Za své vlastenecké úsilí pak po ukončení 2. světové války a komunistickém převratu v Československu skončili buď na popravištích nebo ve věznicích, případně v exilu či v úplném zapomnění.

Projekt obsahuje tisíce jmen, pro mladou generaci neznámých, protože zmizeli v úmyslném zapomnění propadliště dějin.

Na projektu bude spolupracovat vedle americké strany (americký velvyslanec dal projektu plnou podporu) i německá strana. Z americké strany se vedle podpory velvyslanectví Spojených států amerických do projektu zapojil syn parašutisty skupiny Clay-Eva Antonín Bartoš, který vede novy Sokol a školu ve Washingtonu, a řada potomků či přímých účastníků 2. světové války. Česká strana poskytne záštitu ministra kultury po doložení příslušných podkladů. Chceme písemnou formou prostřednictvím amerického velvyslanectví požádat o záštitu i ministerstvo kultury či ministerstvo obrany Spojených států amerických. O záštitu byla požádána též anglická královská rodina vzhledem k zapojení Čechoslováků v britské RAF a exilové vládě v Londýně.

Projekt je výjimečný v tom, že ruská strana připouští účast na tak pro ně kontroverzním projektu, který vypovídá o zločinech páchaných komunistickou stranou na vojácích, kteří spolu nebo po boku Sovětské armády bojovali proti fašismu.

Projekt by měl vyzdvihnout i informaci o tom, že po komunistickém převratu v Československu v řadách komunistické StB pracovali bývalí důstojníci gestapa, nyní již jako členové komunistické strany, kteří se podíleli na likvidaci protikomunistické vojenské opozice. Měl by se zabývat agenty-chodci z řad bývalých zpravodajských důstojníků československé armády a dalších, měl by vypovídat o vzniku československé protikomunistické zpravodajské organizace na druhé straně bariéry, měl by připomenout úmyslně zapomenuté důstojníky či generály, kteří nesouhlasili s příklonem Československa k Sovětskému svazu a byli za to popraveni, degradováni, vězněni, nebo jinak postiženi a mnozí museli uprchnout do exilu. V případě souhlasu jejich rodin též osudy jejich rodin.

Požádali jsme o spolupráci Federaci židovských obcí prostřednictvím jejich představitele JUDr. Tomáše Krause, protože do Československého armádního sboru v Sovětském svazu vstupovali Židé z gulagů, do kterých byli předtím deportováni, a následně se zúčastnili bojů na východní frontě až po Dukelskou operaci. Řada z nich po komunistickém převratu opouští Československo a odchází do nově vznikajícího státu Izrael a dalších míst ve světě. Požádali jsme organizaci Tomáše Jambora (Benešovi muži) o pomoc a spolupráci. Vyzvali jsme ke spolupráci spolky, soukromé organizace, které vlastní případné dokumenty týkající se téhle oblasti a historiky zabývající se touto tématikou. Do projektu se již zapojil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV Policie ČR. Ředitel ÚDV plk. JUDr. Pavel Bret pověřil své podřízené z úseku dokumentace, kteří na základě toho připravili celkem 20 panelů. Dále jsme oslovili Muzeum Policie ČR z důvodu akce Kameny a též pohraniční stráže, zasahující proti agentům-chodcům, většinou formovaným z řad bývalých důstojníků SNB, vojáků protihitlerovské koalice, policie či četnictva z období před komunistickým převratem. K projektu se připojuje řada historiků, kteří nepracují v žádných oficiálních institucích, protože považují projekt za důležitý. Výjimečnost projektu nás vede k tomu dohledávat další dokumenty v archivech německé Stasi, která podchytila odsunuté sudetské Němce, z nichž řada též bojovala v protihitlerovské koalici a po roce 1945 byla spolu s dalšími Němci odsunuta. Požádali jsme statutární město Brno, 1. náměstka primátora Roberta Kotziana, o podporu a záštitu města Brna a grant, který by umožnil zpracování tohoto projektu. O finanční podporu jsme též požádali Ministerstvo kultury ČR, žádáme Česko-německý fond budoucnosti i soukromé sponzory a dárce.

Projekt by měl být zahájen k výročí ukončení 2. světové války velkým jazzovým koncertem a koncertem ruské klasiky. Hudební část projektu připravují lidé, kteří již 13 let ve městě Brně organizují JazzFest. První expozice mimo ČR bude otevřena ve vojenském muzeu Ruské federace ve Volgogradu a na dalších místech Ruské federace a ve Spojených státech. Oslovili jsme generální ředitelku Českých center Vilmu Anýžovou, aby projekt formou panelové expozice byl uskutečněn též po všech Českých centrech v celém světě. Expozice by měla být též umístěna v Evropském parlamentu ve Štrasburku, stejně jako řada našich expozic, které byly dříve představeny v Evropském parlamentu v Bruselu a ve Štrasburku. Poslední expozici věnovanou 100-letému výročí vzniku Československých legií umožnil a zajistil místopředseda Evropského parlamentu a europoslanec Oldřich Vlasák, požádali jsme ho též o spolupráci na tomto projektu.

Expozice bude doplněna rozsáhlou barevnou publikací a případně i filmovými dokumentárními záběry z procesů s vojáky či z jejich osobních výpovědí. Projekt se dotkne též duchovních, spisovatelů, básníků, hudebníků a dalších kulturních osobností.

Projekt bude rozšiřován a doplňován dle dohledaných dalších dokumentů a případných dalších spolupracovníků. Muzeum českého, slovenského a rusínského exilu je vlastníkem řady archivů exulantů, kde tyto dokumenty jsou, a vlastně poprvé je využije k expozici.

Součástí projektu bude též dokument v České televizi, připravený z našich archivních vypovědí vojáků a dalších současných výpovědí žijících svědků oné doby. Dokument natočí přední česká dokumentaristka Kristina Vlachová.

Výstupy z výstavy - doprovodné publikace a CD dokument - budou věnovány dle možností do všech škol v České republice.

Jan Kratochvil, ředitel Muzea českého, slovenského a rusínského exilu 20. století, Brno



---

Dodatek R.H.: Jana Kratochvila mohu maximalne doporucit a pokud byste mel nejakou schopnost jeho vyzvu dale rozsirit mezi emigranty a exulanty, pak vas o to prosim. Napriklad prosim pany Bejsaka a Rehulku, aby to rozsirili i v Australii a otiskli to v australskych Novinach (ktere taky doporucuji!).

Dulezita informace...

18. června 2014 v 14:48 Clanky osvetove
A pokud neumite anglicky, je to vase chyba, budete muset zustat.. ehm.. neinformovani.


A prectete si i tenhle clanek z Wall Street Journal - Dick Cheney napsal vysvedceni hlupackovi, ktery propadl uz v prvni tride: Rarely has a U.S. president been so wrong about so much at the expense of so many.



Konfederace polepsenych veznu...

15. června 2014 v 15:12 Clanky osvetove
Takze kdyz vas nespravedlive vezni, pripadne muci, vy potom nesmite o tom dotycnem ani verejne rict, ze je to KURVA? Jste jen tak hloupi, tak snobsti, tak vygumovani = nebo uz jste jen POLEPSENI VEZNI?

Stanovisko onoho "vyboru" je podle mne uplne idiotske, bez ohledu na nepromyslene Drabikovo vyjadreni o komunistech - protoze neznam ani JEDINEHO politickeho vezne, ktery by po prozitem utrpeni nebyl aspon castecne "out of reservation". Mily vybore, chce to vice myslet a mene lezt Kavalirove do prdele...


Jeden den nádražního trafikanta...

12. června 2014 v 22:29 | Karel Jemelka |  Clanky jinych autoru
Článek je popisem jednoho hezkého pátku, pátku volebního, pátku 23. května 2014. Pátku, kdy život šel jen tak. Tak jak uměl.

Čtenářům nezvyklým syrovému popisu života a omdlévajícím při čtení "sprostých slov" doporučuji přestat číst. DÁL NEČTĚTE.

Než jsem vystřídal paní v trafice šel do banky s tržbou. Coural jsem se zpátky. Na Kramářce mě došel evidentně bezdomovec. V mém věku. "Kámo, neměl bys desetikačku, potřebuju na tři rohlíky." Žadonil. "Mám, kámo, pojď se mnou, tady kousek je bufáč, koupím Ti tři rohlíky a k nim třeba držkovku". Odvětil jsem. "Seru Ti čuráku na držkovku, já chci desetikačku". A měl ji. Sedla. Sopel mu vyletěl na přední okno zaparkované Fabie. Neprotestoval, nestěžoval si.

Výše uvedené mě naučil táta.

Co mě naučili politikové?

Uvažovat, komu můžeš dát facku a komu ne. Dát totiž cigánovi výchovnou (třeba za bílou píču), bych si rozmyslel. Není totiž korektní fackovat někoho, kdo je chráněn. Kdo je chráněn tak, že cokoli co uděláte (kromě okamžitého útěku) je ve Váš neprospěch. Jedna facka může znamenat "ublížení na zdraví s rasovým podtextem, pokus o vraždu s tímtéž podtextem. Případně jich přiletí 67-68 a jdou s Vámi na "férovku". A obrátí mě i s boudou okýnkem k dlažbě.

10,30 Zavřu, jdu na autobusák pro kávu z automatu. Hlasitě se modlím. Modlím se ne proto, abych nebyl přepaden. Modlím se, aby mi automat vyplivnul kelímek, který teče málo.

Oni totiž kelímci z automatu tečou. Tečou všichni. Rozdíl je pouze v tom, tečou li moc nebo jen trošku. Onen zasranej kapitalista, vyrábějící kelímky totiž šetří na lepidle a kelímek teče dnem. Špatně přilepeným dnem.

A potom si nesete kelímek, a ona drahá, lepkavá pochutina kape z kelímku. Kape na vaše nohavice. A ony kalhoty potom vypadají, jako byste čůrali proti větru. Samej rezavej flíček. Nedejbože vrazit kelímek v autě do onoho důlku pro kávu určeného. U automatu jsou deklíky pro použití v autě. Deklík zabrání, aby se ona pochutina nevylila, strouhnete li zatáčku rychleji. Tekoucí dno vám však spolehlivě vyplní onen, pro kávu určený důlek. A máte kávy plný důlek a okolí onoho důlku. Blbě se to čistí.

Kdysi jsem postavil kelímek nad kasu. Tekl. Děkuji Klausovi za to, že špinavé peníze nevadí.

10,40 Přišly čtyři. Čtyři cigánské děti. Seřadily se jako schůdky před okýnkem. "Pane, máte cigarety"? "Mám, ale neprodám, máte peníze"? Mluvčím byl asi jedenáctiletý kluk. "Máme", řekl onen mluvčí a ukázal na nejvyšší, asi třináctiletý schůdek. Hezká cigánská holka. "Vzala mámě stovku z peněženky". "A proč nám neprodáte cigarety, když máme peníze a umíme kouřit?" "Nemůžu vám prodat cigarety, protože vám není osmnáct roků". "Ale jí už bude čtrnáct" ukázal zas mluvčí na nejvyšší schůdek. "No jo, děcka, když vám prodám cigarety, tak mě policajti zavřou". Minuta ticha. Do široka otevřená mandlová kukadla. "Ale pane, my nechceme, aby vás policajti zavřeli. Policajti jsou zlí, tátu a strejdu nám zase zavřeli". Dostali žvejkačku zadarmo. Odpochodovali zase podle velikosti.

Inteligence onoho jedenáctiletého mluvčího mě překvapila. Ale překvapilo mě, že v tuto dobu není ve škole. Inu, někde nám něco selhává. Nevím, zůstane li i nadále inteligentní, půjde li do školy?

10,50 Vysvětluji zákazníkovi, že cigarety jsou drahé proto, že stát chce z každé jednotlivé prodané cigarety 2,25 koruny daně. Tedy, na desítce cigaret je to 22,50 na dvacítce je to 45 kaček rovných. Nechápe trouba, že mu nemohu prodat krabičku za více ani méně, než je uvedeno na Státním kolku. Jo, oni kapitalističtí trafikanti se na něm, poctivém dělníkovi v důchodu pakují. Koupil kromě cigaret i Haló Noviny.

Krucinál, nějak mi nejde do hlavy, že jedenáctiletý cigánský děcko může být chytřejší, než ideologiemi opráskaný přerostlý levičák. Vzdělaný Haló novinami.

Nebo se jen přišel ideologicky pohádat?

11,00 Zaznamenána nepřítomnost obvyklých bezdomovců.

11,10 Přišel Franta. Franta z ubytovny na Provozním oddíle. Mluví, jako by byl někde od Hodonína. "Čéče, puč mi dvacku. Do pondělka". Hledím na něho, samej flek. "Běž ode mě dál, ať to od Tebe něco nechytnu, dyť Ty máš na starý kolena asi neštovice, nebo nějaký jinačí osépky, běž k dochtorovi". " Kurňa, potřebuju dvacku na lepačku. Na ubytovně máme štěnice, ty fleky jsou od štěnic. Čéče, už tři dni nespím a mačkám ty štěnice. Kdybys viděl duchnu a prostěradlo, To vypadá, jak kdybych se tam každó noc válel s nejakó prvničkó". Franta dostal dvacku.

11,20 Doběhla tradiční zákaznice. Důchodkyně o jedné francouzské holi. Kupovala Blesk a Petry. Už měsíc kupuje jen Blesk, Petry ne, přestala prý kouřit. "Honem Petry a zapalovač". Zaplatila a zapálila si. Po pár šlucích povídá: "Sedím na lavce, tam u toho pečiva. Berlu opřenou na jedné straně, tašku na druhé straně. Na tašce loket. Přijela stopětka. Tak stoupnu, upravím si sukni, sáhnu po berle, sahám po tašce, taška fprdeli. Rozhlídnu se, s taškou mi odchází mladej blonďák. Doběhla jsem ho, čapla tašku za ucho a mácla ho berlou po palici. Prý nevěděl, že taška je moje. Blbec zlodějskej". "No vidíte, jaká jste Amazonka, tašku ubráníte. A kouřit? Asi nepřestanete, že"? "No po dnešku, panáčku, určitě ne. Tmavo je tu, že budu muset chodit s baterkou i za bílýho dne a on mě okrade bílej".

A tak my si tady žijeme. Dosud žijeme. Tak nějak všemu navzdory.






----

Uplne sam...

12. června 2014 v 18:56 | Richard Dunn |  Clanky jinych autoru
Mnozi mi pratele jiste poznaji tohle letiste, kde jsme taky ztravili dlouhe chvile...


Ta mlada ceska hovadka...

12. června 2014 v 14:11 | Prislo mi emailem |  Clanky jinych autoru
Prislo mi emailem:
Od uživatele Jiří Herman - fotografPeklo v antikvariátu - 28.5.2014

Moje dnešní návštěva antikvariátu: Slečna za pultem. Na stěně visí velká fotografie Jana Wericha a hned vedle Oldřich Nový.

Já: Slečno kolik stoji ty fotografie?

Slečna: Těch dvou chlapů?

Já: Ano těch dvou herců.

Slečna: Se musím zeptat. A to sou herci?

Já: Ano, to jsou, respektive za svého života herci byli. Vy nevíte kdo na těch fotografiích je?

Slečna: Ne! Akorát toho s bradkou jsem viděla, jako malá, v nějaký pohádce.

Já: Vy jste studentka?

Slečna: Nó. Letos maturuju.

Já: Vzhledem k tomu že letos maturujete, fakt nevíte kdo je Jan Werich a Oldřich Nový? (Dobře, toho Nového bych ji odpustil)

Slečna: Ne!

Já: Hm. A chodíte například do kina nebo do divadla?

Slečna: Ne!

Já: A co vás baví, když máte volno.

Slečna: Serfuju po internetu a poslouchám muziku.

Já. No? (S nadějí) A jakou muziku?

Slečna: Justina Biebera. Ten je Boží.

Já: Hm. A budete dál studovat?

Slečna: Nó. Vejšku. Chtěla bych studovat ŽURNALISTIKU........(!!!!!!!) A PSÁT O SLAVNEJ LIDECH. TO BY MĚ BAVILO.

Já: Bez pozdravu, mizím v pražských ulicích a jen davy lidi kolem mi brání, abych nahlas neřval: Ten Novotňák ( Pavel Novotný ) měl pravdu. Je to všechno pakáž nevzdělaná a nic jiného si nezaslouží než abychom jí dnes a denně oblbovali bulvárem. Jejich mozkovna totiž na nic jiného nestačí.

Huch. To bylo peklo.


----------
Poznamka R.H.: Podivejte se na tohohle debilka - ten skutecne tim zurnalistou je - jo, v Praze... je vedouci redakce kultury :-) (ceske kultury, naturlich)...



Ze zeme bidy a bezpravi...

11. června 2014 v 18:35 | Jiri Wolf |  Clanky jinych autoru
Problem exekucí v České republice velmi dobře znám. Sám jsem pomáhal několika rodinám na jejich oddlužení, ale bylo to velmi pracné, a mnohdy vyčerpávající. Nakonec zjistíte, že se na Vás obracejí lidé, kteří lhali kde jen mohli a člověk pak ze sebe dělá hlupáka! Těm rodinám nebylo již pomoci. V Česku je snad každý druhý občan zadlužený.

Dobrých 20 roků se z toho stala jakás módní vlna! Všechno se u nás bere na dluh, a celá společnost tak nezodpovědně žije. Lidé si půjčují i na dovolenou. Nemám peníze, tak prostě do Chorvatska, či jinam k moři nejedu! Půjčky jsou naprosto nevýhodné, spíše zlodějské, ba do toho ještě nutnou započítat hypotéky a lízinky na vše!

Dnes si v Česku půjčuje snad každý! Takhle začala ekonomická krize v USA ve 30 letech. Také se všechno dalo pořídit na půjčky. Po téhle zkušenosti došlo zákonem k omezování a ke zpřísnění půjček od bank. Před 20 lety došlo v USA ke zrušení tohoto zákona a přišla další ekonomická krize, která se vplížila i do Evropy! A opět její začátek byl v USA.

Před 10 lety došlo k odsouzení jedné cikánské rodiny v Mostě. Tahle povedená rodinka půjčovala peníze na 50 -100 až 200 procentní úrok! Soud celou rodinu zločinců označil pro společenost za velmi nebezpečnou. Po vynesení velmi přísného rozsudku šéf cikánů zaplakal; "Ale to samé, co jsme dělali my, tak dělají i banky, tak proč nestojí před soudem! " A soudkyně prohlásila; "Měli jste si založit banku a potom by jste byli pod ochranou zákona!"

Druhý den to její prohlášení bylo v novinách! V podstatě se jedná o uzákoněnou lichvu, kterou ovšem musíte mít v Česku registrovanou, platit ze lichvou daně atd. I stát si chce přijít v téhle výnosné zlodějně na své! Oficiálně je lichva v Česku trestním činem, ale není zákonem postihována! Kdo je šikovný, je mu dovoleno krást! Moje sestra si půjčila od Hom - kredit 10 tisíc a nakonec zaplatila 25 tisíc. Čím déle dluh splácela, tím více zaplatila.

Když se v zahraničí podvodníci dozvěděli, že v Česku lze naprosto legálně páchat trestnou činnost formou lichvářských půjček, došlo na našem území k založení nových bankovních institucí! A kdo nesplácí své dluhy toho navštěvují exekutoři! Před rokem jsem v televizních zprávách viděl foukače skla, který měl vše na dluh! Dům, dvě auta, zařízení bytu- celé domácnosti. Najednou přišel o práci a neměl na splácení. V podstatě mu vševhno zabavil exekutor a to ještě nestačilo na celé zaplacení dluhu! Dlužil dál, ale neměl z čeho splácet. V mnoha přípádech to stále jsou jen státem posvěcé divoké exekuce na kterých se dá vydělat obrovské peníze! Povětšinou hlavní exekutoři jsou býv. komunisté a estébáci!

V Německu Ti neseberou z domova ledničku, dětskou postýlku, dokonce ani počítač. Ponechají dlužníkovi vše, co občan, či podnikatel nutně potřebuje ke svému dalšímu podnikání a pro domácnost. Po 5 let splátek je zbytek nesplaceného dluhu státem odpuštěn. To v České republice Ti seberou psa i trenky! Nehumánní, otřesné! Dluh má člověk 20 tisíc a exekutor zábaví dům za jeden milion! To na západě neexistuje. Zábavený majetek si poté "koupí" exuketoři! Tedy další uzákoněná zlodějina pod ochranou státu. A potom, že jsme země demokratická a právní!

Nedivím se tomu, kolik lidí dnes končí pod mosty a stávají se z nich bezprizorní občané, ne-li bezdomovci! Většina z nich končí v ubytovnách, a na jejich bídě vydělávají další zloději, kteří ubytovny pronajímají okradeným chudákům a od státu tihle výukové inkasují velké peníze. V Česku je to taková velká výnosná řetězové zlodějna. Jeden okrádá druhého! Lidé bez domova si nakonec uvědomují, že za komunistů měli větší sociální jistoty, že měli zastání a byla také větší spravedlnost i vymahatelnost práva.

V mnoha případech si naši občané za takové konce mohou ovšem sami. Půjčky a neschopnost splácet je dostanou do takovéto sociální bídy! Jenže, vždy je tu jedno jenže. Lidé bez práce, ale i mnoho důchodců nemá ani na zaplacení inkasa! Mnozí důchodci si také berou půjčky, aby svým dětem umořili jejich dluhy! Matky samoživitelky si přivydělávají prostitucí a když nejsou zákazníci, aby daly najíst svým dětem, pořizují si půjčky.....A někdy i na dárky od Ježíška. Kupují radost dětem na dluh! . Nevím sám, co bych dělal, kdybych neměl ani na zaplacení inkasa!

Proto jsem velmi šťasten, že takové starosti nemám; že mám kde bydlet, že mám co jíst. Někdo by mohl říci; "Ten Wolf je fakt Blbec s velkým B a s přízemními starosti k tomu!" Jenže pro lidi, kteří nemají práci - a to hovno, co jim na pracáku dají - by ten můj přízemní život byl velkým snem naplněný velkým štěstím. Tak tihle chudáci by mi to moje bohatství určitě záviděli. Někde jsem četl, kolik exekucí bylo za jeden jediný rok provedeno a kolik exekucí se ještě chystá! Jde to do statisíců případů!!! Ta čísla jsou ohromující a otřesná. Stačí nezapatit deset korun a musíš zaplatit 18 tisíc, aniž by Tě někdo dopředu varoval, že jsi, občane, něco dlužen a urychleně zaplať těch deset korun! Bez varování Tě exekutor sejme- okrade!

Jedna babička neměla 30 korun na správní poplatek "Julínkův" u lěkaře - Romové ho platit nemusí!! Pojišťovna na babičku poslala exekutora! Zaplatila stejně jako ostatní dlužníci 16 tisíc!!!! (Čekárny lékařů zejí dnes prázdnotou. Především důchodci nemají těch 30 korun za poplatek u lékaře). A všude kolem sebe slyším podobné nářky.

A tu si uvědomuji, kolik hyen se v této zemí doslova přežírá - mnohdy si pírkem musí vyčistit žaludek, vyblinkat se a znovu se s chutí přežírat - z bídy chudáků a nemocných! Smutné příběhy ve smutné době!

J. Wolf, Praha.


Do not call me Shirley...

10. června 2014 v 22:37 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove