Červenec 2014

Uz jste byli v Chorvatsku?

30. července 2014 v 20:02 Clanky osvetove


Obama byl vychováván v nenávisti k Americe...

29. července 2014 v 20:06 | Ota Ulc |  Clanky jinych autoru
Obama byl vychováván v nenávisti k Americe, proto se ji snaží důkladně předělat
OTA ULČ

Americký prezident Barack Hussein Obama je typickým příkladem velkých slov a zcela jinačích činů. Ty se nezřídka podstatně liší a stávají se příčinou značných trapností, doprovázených dilematem, zda proklínat zdroj nepravostí, ošálení, nebo spíš vlastní naivitu zpitomělých. Však nejeden takový precedent máme k dispozici.


V našem nejbližším německém sousedství ve třicátých letech se většina národa mohla utleskat, ujásat, a černobílé filmové aktuality z té doby výtečně poslouží k osvěžení paměti. A ještě čerstvější je přece dokumentace z poválečné doby našeho holubičího národa. Nezapomenutelnými mi zůstaly vzpomínky na poúnorové manifestační volby s jednotnou kandidátkou a s nevyhnutelným výsledkem na 99 procent.

Jak už jsem se několikrát dřív zmínil, všechno, co se v době jeho prezidentování nepovedlo, Barack Hussein Obama neměl potíže vysvětlit počínáním svého předchůdce, vlivy všelijakými, nikdy však jeho vlastní zásluhou. Obamova předchůdce George W. Bushe, jakkoliv řízně kritizovaného, nelze podezírat z nedostatku patriotismu, což však není zaručený předpoklad v případě jeho nynějšího nástupce v Bílém domě. Jeho bývalí či ještě setrvávající podpůrci ale nemají právo na své rozčarování. Přece věděli a neměli právo nevědět, z jakého prostředí Obama pocházel, vychováván v nenávisti k Americe, a tudíž i k úsilí ji důkladně předělat, což se v nemalé míře daří.

Snění versus realita

Realita versus očekávání. Splnitelnost slibů. Změnil se idol po převzetí žezla, je hlavní chyba v pachateli, do mesiášských výšin povýšeného nebo v jeho obdivovatelích? O takových ošidnostech jsem psal už víc než před deseti lety, tehdy s jménem Baracka Husseina Obamy ještě neznámým. Od té doby jsem se mu věnoval aspoň tucetkrát, se získáním pověsti zapšklého, s mnohým tvrzením se opakujícího staříka: Jakožto zavilý geront jsem nedávno s velkou satisfakcí přečetl e-mailem obdržený text, který údajně vyšel v nejposlednějším vydání kdysi vlivného liberálního týdeníku Newsweek, důsledně velebícího až glorifikujícího prezidenta Obamu. Autorem Matt Patterson, Newsweek Columnist - Opinion Writer, text s motivem Disillusion - vystřízlivění, rozčarování, zklamání.

"Třeba to je podvrh, to se s emailem často stává," uslyšel jsem.

"To nemohu vyloučit, avšak s každým jeho tvrzením souhlasím," odvětil jsem.

Patterson započal volbami 2008 - masovou hysterií obdivovat člověka bez jakýchkoliv zásluh, bez nichž byl přijat na nejprestižnější univerzity, stal se senátorem ve státu Illinois, kde nic nedokázal, poté v senátorské roli povýšil do Washingtonu. V akademickém světě po sobě nic patrného nezanechal, jako zákonodárce o žádný zákon se nezasloužil, nadále bez zásluh, ale s ambicí stát se hlavou dosud nejmocnějšího státu na světě.

A nic z toho nikomu jaksi nevadilo. Vynikající publicista Norman Podhoretz v tisku si troufl poznamenat samozřejmost, že být Obama běloch, jeho blízké spojenectví s rasistickým velebníčkem Jeremiah Wrightem a teroristou Bill Ayersem, v politice by byl vydržel pouhý jeden den. Zásluhou své pokožky vše se mu prominulo.

Affirmative Action (opatření pozitivní diskriminace aplikovaná v USA - pozn. redakce) je realita - rasistická, zřetelná, jednoznačná. Pattersonova slova, k nimž on dodává, že Obama se nikdy neobtěžoval skutečností svých neexistujících zásluh. Od okamžiku svého zvolení nikdy neměl potíž vysvětlit své neúspěchy odpovědností jiných (předchůdce Bush) či čehokoliv jinačího (krize, katastrofa někde v dálavách). Autor uzavírá: "Krátce, náš prezident je podvodník." (An impostor in the Oval Office.)

Co se to děje?

Volební utkání 2008 představovalo novum s dramatickým potenciálem: Rasa versus pohlaví, s příležitostmi k mnoha disonancím. Barack Hussein Obama, za stoprocentního černocha se vydávající syn bělošské matky, a Hillary Clintonová, první žena - seriózní uchazečka, též bývalá první dáma země, mnohonásobně šálená svým sexuálně nenasytným chotěm.

Thomas Sowell, černošský ekonom a výtečný myslitel, ve své eseji "A Lame Duck Country?" (Townhall.com., 24.6.2014) o Americe ve stavu chromé kachny, obviňuje Obamu, že zákony pohrdá, nařizuje pohraniční službě ignorovat závazné předpisy, ignoruje ústavu, a proč ji tedy máme?

Týž autor, týž zdroj (1.7.2014) v textu "America's Birthday", k národnímu svátku 4.července lamentuje o katastrofální situaci na mexické hranici, přes níž ilegálně pronikají značně nežádoucí živly včetně teroristů arabského původu, fanatiků ISIS, odnože al-Kájdy, s posláním zabíjet nevěřící psy. Mnohé tisíce dětí, původem zejména ze tří středoamerických republik (Salvador, Honduras, Guatemala), k hranici přijdou, tam na americké straně o ně musí být postaráno, takový je zákon. Nemusí pašovat drogy, jsou ale též bacilonosiči nakažlivých chorob na americké straně dávno vymýcených, lékařům neznámých. Dostaví se bez jakékoliv osobní dokumentace, stát se o ně beztoho postará, do letadel je posadí, odletí k fiktivním či skutečným, rozhodně však ilegálním příbuzným. Unaccompanied children - děti bez rodičů - nemusí být jen zranitelná robátka, ale výrostci blízko již věku dospělosti, přemnozí z nich příslušníci zločineckých gangů, jimž občasná vražda ve vlastních či jiných řadách není nic neobvyklého.

Přemnozí je vítají, například zákonodárkyně Nancy Pelosi, bývalá předsedkyně (Speaker) Sněmovny reprezentantů, však to jsou budoucí vděční voliči Demokratické strany.

Takovou štědrost ovšem hradí stát čili daňoví poplatníci. Z detailního pojednání (John Hawkins, "13 Quotes You Need to Read About Illegal Immigration", Townhall.com, 15,7.2014) pár údajů:

Výdaje za zdravotnické služby pro ilegální imigranty v Kalifornii přesahují jednu miliardu dolarů ročně. (Zdroj: California Hospital Association).

Daňový úřad IRS (Internal Revenue Service) odeslal ilegálním osobám šeky pro jejich děti ve výši USD 4,2 miliardy.

Každý Američan či legální přistěhovalec vlastní identifikační číslo SSN (Social Security Number). Ilegálové mají cosi s písmeny ITIN (Individual Taxpayer Identification Number) pro týž účel.

Federální vyšetřovatelé zjistili v Atlantě jednu adresu, na níž od IRS došlo 23 994 ITIN refundací, v celkovém obnosu USD 46 378040. Jedna adresa v malém městečku Parksley byla obdařena sumou USD 163 711. (Zdroj Watchdog.org.)

Nelibost k establishmentu

Megatonáž mé nelibosti není ale zaměřena na Obamu, jakkoliv odpudivě si počínajícího, ale na politický establishment, media, intelektuály, onu sympatizující většinu v akademickém prostředí, a též obou Obamových rivalů v posledním volebním utkání. Vždyť senátor John McCain, jeho republikánský protikandidát ve volbách 2008, ho mohl hravě odrovnat zdůrazněním jeho konexí s fanatikem Wrightem či teroristou Ayersem, což on ale odmítl udělat. Stejně tak, čtyři roky poté, nový protikandidát Mitt Romney, na politika až přespříliš slušný tvor, odmítl použít Obamovu automatickou ústavní diskvalifikaci (narození v keňské Mombase, což on dlouhá leta nijak nepopíral.).

Nemenší dávku pohrdání si zaslouží zbaběle si počínající media. Kandidát Obama na tiskové konferenci nejednou prohlásil, že během své kampaně poctí svou přítomností všech padesát sedm států USA. Tvrzení takto nehorázné, jež by anulovalo naděje jakéhokoliv jiného kandidáta, a vůbec to nebylo přeřeknutí, však toto tvrzení několikrát opakoval. Všechny mediální zdroje je ale pohřbily, nijak nekomentovaly, z děsu, že taková iniciativa by vedla k obvinění z rasismu, provinění v těchto dobách nejstrašnějšímu.

Byla to lež

Důvodů, vzájemně se nikoliv vylučujících, je ovšem víc. Během kampaně, Obama opakovaně zdůrazňoval, že jeho vláda se vyznamená tou největší transparency - "průhlednost, otevřenost, upřímnost" v dějinách země. A dosažen byl přesný opak: Zákaz k přístupu materiálů z dob studií nejen na Kolumbijské univerzitě, miliony dolarů advokátům, snaze zabránit odtajnění minulosti jejich klienta, tolik se kdysi holedbajícího svou vstřícností.

Snadno pochopitelné váhání původních nadšenců - tehdy s představou, že první černoch prezident bude konečně znamenat tečku za tak stále se vlekoucím pocitem proviněním rasismu předchozích generací. Teď by si měli připustit své kolosální přepočítání. Kolik se kdy najde dobrovolníků, dychtivých přispěchat s přiznáním trapné naivity svých někdejších představ?

A důvod snad nejzávažnější, tak jak se dozvídám od místních rozených Američanů. Nám přistěhovalcům se přiznávají k reziduálním, jakkoliv málo racionálním pocitům viny oněch předchozích generací, čemuž my pozdější příchozí, nikdy prý pořádně neporozumíme.

Zůstávám nepřesvědčen, zdůvodním jedním příkladem z mnohých: Prezidentova manželka Michelle, první dáma země, zásluhou privilegií Affirmative Action, absolventka Princeton University, štědrých stipendiem obdarovaná. Po Obamově volebním vítězství (2008) prohlásila, že to je poprvé v životě být na svou rodnou zem pyšná. Z televizního dokumentu jsem se nedávno dozvěděl, že z odpočinkového pobytu na havajských ostrovech se mínila do Washingtonu vrátit o pár dní později než její manžel, což se vyřešilo speciální prezidentským letadlem z Washingtonu, jež se vydalo na cestu několika tisíce mil, dámu vyzvednout a přivézt. Odhadovaný výdaj 800 tisíc USD. Jako daňový poplatník mám potíže takovou nutnost pochopit.

Závěrem nelze opominout příznivou zprávu pro Obamu: OBAMA: MUSLIM HERO. Ano, na základě 88 000 interview, šest měsíců (1. leden - 30. červen 2014) trvajícího průzkumu veřejného mínění prestižním Gallupovým ústavem, rekordně nejvyšší popularity - 72 procent - Obama dosáhl mezi americkými muslimy. O jeho výkonu jako prezidenta se ale příznivě vyjádřila pouze menšina, 43 procent, respondentů. Nejnižší popularita zaznamenána mezi mormony - jen 18 procent, mezi katolíky 44 procent a protestanty 37 procent.

O tak značné mohamedánské sympatii se zmíním někdy příště.

Ota Ulč je česko-americký spisovatel a politolog. Žije v americkém Binghamtonu. Vystudoval práva na pražské Univerzitě Karlově, v roce 1959 emigroval z komunistického Československa. V USA vystudoval politologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a na univerzitě v Binghamtonu učil předmět Comparative Governments.

Korea

29. července 2014 v 15:00 | Drifter |  Clanky jinych autoru
South Korean War Museum

South Korean War Museum

South Korean police car "to punish and enslave"

South Korean Memorial

South Korean Flag Tower

Propaganda

North Korean

More of the same

Minisub

Minisub

Freedom is not free

DMZ Korea

Chinese version

China - North Korea border, museum

Jsou Cesi uplne blbi?

28. července 2014 v 14:37 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Posudte sami a vyjadrete se:


Fanousek

27. července 2014 v 19:49 | Nalezeno na Youtube |  Clanky jinych autoru


Houmlesak...

27. července 2014 v 19:41 | Prislo emailem |  Clanky jinych autoru


Škola šarmu

25. července 2014 v 20:47 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
(knizni recenze)

Svoboda projevu je neco, co barbari z mongolskych stepi dnes obyvajici vychodni Evropu tezko kdy pochopi, pripadne akceptuji za sve, ale i ani v Americe, obzvlast te dnesni, upici pod bremenem Obamovy tyranie svoboda projevu nema na ruzich ustlano. Priklady? Treba obycejne pameti, ci vzpominky, vetsinou vojenskeho charakteru, ktere by nejak nabouravaly propagandu soucasne vladnouci politicke korektnosti.

Pameti techle lidi jsou obvykle tak zcenzurovane, ze to skoro nedava smysl - resenim se ukazalo, kdyz tihle lide zacali psat "fikci" - vsechno je vymyslene, nic neni pravda = plausible denialibility

Treba Ollie North http://en.wikipedia.org/wiki/Ollie_North Ollie North je zijici americky narodni hrdina, ktery pravidelne spusti poplach, kdyz prochazi na letisti detektorem kovu, protoze tolik ma v tele srapnelu z ruznych valek. Jeho pameti byly tak zcenzurovane, ze to bylo az k smichu. A tak zacal psat fikci. Najdete si to na Amazon.com

Richard Marcinko http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Marcinko Dalsi zijici americky narodni hrdina, dokonce ceskoslovenskeho puvodu (matka Ceska, otec Slovak). Zivotopis (Rogue Warrior) se zabyva jen davnou minulosti, nedavne kousky (Ocalan, Peru, Carlos, etc.) jsou fikcionalizovany v rade "fiktivnich" knih. Opet doporucuji Amazon.com.

Z generace mladiku treba Matt Bissonnette http://en.wikipedia.org/wiki/Matt_Bissonnette
Ten si prave ted proziva jak levicovi novinari a levicova luza dokazou nenavidet pravdu a skutecne hrdiny. Matt je ten, ktery odstrelil Bin Ladina. A napsal o tom knizku. Dalsi uz bude nepochybne "fikce".

Tom Clancy http://en.wikipedia.org/wiki/Tom_Clancy vydal v roce 1994 knihu Debt of Honor, ktera popisuje udalosti ktere se staly az o 7 let pozdeji behem 9/11/2001 - a to byl profesi jen pojistovaci agent a knizky psal pro zabavu - a stejne musel vysvetlovat jak to mohl vedet :-)

Takze kdyz mi muj staricky kamarad Milan Rezabek doporucoval knihu The Charm School (Skola sarmu) od Nelson DeMille, fiktivni thriller o americkych valecnych zajatcich drzenych v Sovetskem svazu, tak jsem jen ocickem zasilhal na informaci o authorovi (U.S. Army, Vietnam, etc.) a bylo mi to jasne. A knizku doporucuji i vam.

Strucne shrnuti deje tohoho thrilleru: Dej se odehrava v Moskve a okoli, behem poslednich let Gorbachevovy vlady, vsude zuri perestrojka a glasnost. Mlady americky turista, naivni idiot (takovych tu mame miliony, casto jezdi do Prahy, uci tam anglictinu) jmenem Greg Fisher jezdi (navzdory zakazu Inturistu) okolim Moskvy u Borodina a narazi tam na stareho chlapa, ktery mu rekne, ze se jmenuje Dodson a pred 20 lety byl sestrelen ve Vietnamu a celou tu dobu byl veznen v Rusku a ted se mu podarilo uprchnout. A ze v tabore, kde byl, je jeste asi 300 dalsich americkych zajatcu, kteri jsou tam taky drzeni cele ty roky.

Mlady americky turista (jak uz jsme konstatovali, je to idiot) prijede do Moskvy, do hotelu Rossija a nenapadne ho nic lepsiho nez tuhle zpravu zatelefonovat na americkou ambasadu leteckemu attache a vsechno mu pres telefon rict. Vojak z ambasady za nim jede okamzite do hotelu, ale nez tam dojede, tak idiot turista uz je vyzmizikovan a za tyden "nalezen" mrtvy ve svem aute na ceste do Moskvy. Daleko od Moskvy. Nu vot, takaja zizn!

Vojensky letecky pridelenec na ambasade se pak stava hlavni postavou cele te "fikce", kdy patra po vrazich onoho turisty a po informacich, ktere od nej dostal.

Pozorni ctenari si jiste vzpomenou, ze o americkych valecnych zajatcich (MIA/KIA) jsem sam v minulosti psal, obzvlast pokud se to tykalo tehdejsiho Ceskoslovenska a zlocinneho rezimu, ktery tam tehdy vladl. Obvyklou otazkou, kterou jsem vzdy dostaval od ceskych "nevericich Tomasu" bylo: "A proc by to nekdo delal, tahat tyhle zajatce do Ceska a potom do Ruska?" Tahle knizka poskytuje odpovedi na tyto a i na otazky, ktere jste se bali se zeptat.

Knizka je to velmi realisticka, nabita mnozstvim detailu jako u Toma Clancyho, jenze Clancy nebyl takovy expert na ruske realie. Nelson DeMille ocividne je. Nejvic mne pobavilo, kdyz jsem si uvedomil, ze vsechny ty desive postrehy "z Moskvy" se bez nejakych vyjimek a uprav vztahuji i na Prahu a Cesko vseobecne - a i to dnesni, bohuzel.

Par prikladu - k placi a k vyti: Nejaky rusky "vedec" emigruje a manzelka mu pise a nejvetsi starost nema z toho, ze uz se v zivote neuvidi, ale ze ji ted, kvuli nemu, "zakazou Moskvu" a bude muset zit nekde na venkove. To je jako ti Prazaci, co kdyby nemohli bydlet v Praze a vedet cisla tramvaji a na kterou prestoupit, tak by ztratili ten pocit lidske nadrazenosti nad zbytkem naroda.

Nebo rusky general dela spiona pro Americany a chce, aby ho za to dostali ven. Do Londyna. A American na to komentuje: On tam stejne umre, bude se mu styskat po Rusku. Ja osobne si pamatuji pripad v Kitcheneru, Ontario, kde v polovine osmdesatych let zil rusky zbeh z Afganistanu (zamestnan byl u Schneider's na salamech) a tak se mu strasne styskalo po Rusku, ze se rozhodl v ramci glasnosti za Gorbyho se vratit do Ruska. Zastrelili ho hned za hranicemi. Ale byl spokojeny. Podobne Cesi treba na Floride: Tady ja bych umrel! Nemate tu fotbal, pivo a Narodni divadlo! ("Tak se ty suline seber a mazej zpatky do Prahy!")

Knizka je to napinava, realismus je az mrazivy a kdyz v zaveru jeden z hlavnich hrdinu dojde k zaveru, ze ti dlouhodobe vezneni Americane uz jsou tak "rusifikovani", ze uz by je ani neslo vratit do USA a repatriovat, tak se nad tim sami zamyslite a uznate, ze "neco na tom je". A zase je tam ta paralela s Ceskem. Nekteri lide jsou tak nejak "geograficky postizeni" a jsou uplne navykovi k urcitym oblastem, snad tam fetuji ten plyn radon, co tam vyvera ze zeme a musi to mit.

Dalsim faktorem techto stejnych "uzemnostnich zavislaku" je, ze jejich zavislost je vzdy startovacim bodem nejake narodnostni krutosti (o krutosti Rusu si tu nemusime povidat) a opet prikladu je mnoho: zmineni Rusove, Xhosa a Hutu v Africe, rudi Khmerove v Kambodzi a co za prasata jsou Cesi u moci je take znamo. Kdyz uz te nemuzou obesit, tak aspon nenavistne reknou emigrantovi "A stejne jsi taky porad Cech!".

Takze zadne pameti psat nehodlam (taky jsem v zivote nic pozoruhodneho nezazil) a fikci taky ne. Zapomente na mne. Sbohem pratele...


Prazaci...

25. července 2014 v 19:33 | Prislo mi emailem |  Clanky jinych autoru
Pražák je úplně cizí člověk. Na první pohled vypadá, že je dokonce z jiné planety. To je však jen zdání. Pražák je z Prahy, což je naprosto zvláštní stát uprostřed naší české země, kde kromě Pražáků žijí ještě politici.

V Praze je možné úplně všechno. Celý národ tam posílá peníze a Pražáci si je pak rozdělují mezi sebou.

Pražák nemá žádné jméno, které by stálo za zapamatování. Kdo si jméno udělá, přestává být Pražákem a stává se Karlem Gottem nebo Jardou z Prahy.

Pražáků je všude plno. Přemisťují se hlavně autem, v poslední době všichni jezdí na kolech v legračních trenýrkách s plínkami. Pořád spěchají a telefonují.

Čím se Pražák živí, není známo. Jisté je, že nic nedělá a ani dělat neumí. Údajně snad i nepravidelně dochází do zaměstnání a má z toho prachů jako šlupek.

Za ženu má Pražák Pražandu, línou a marnivou ženskou, která Pražáka terorizuje. Pražanda sedí doma a čte časopisy, kde jí radí, jak zabít čas. Pražák ji musí vozit za povyražením. Jinak otravuje, vymýšlí kraviny a ječí na děti. V létě se opaluje. Na balkone panelaku.

Pražanda musí mít bazén. Pěstuje fíkus a pelargonie. Nevaří ani nepeče. Když něco přece jen zkusí, nežerou to ani slepice.

Své děti Pražáci drží doma u počítače. Přerostly jim přes hlavu, bojí se jim něco říct a nechávají je být. Nutí je jenom do angličtiny. S tou začínají už v jeslích. Ale protoze deti jsou blbe po rodicich, tak se nikdy anglicky nenauci.

Pražáci drží mezi sebou. Scházejí se u chat a u chalup a vykládají si o tom, kam jeli (Chorvatsko), kam pojedou (Recko a Portugalsko), jak se jim jelo ("udelali to za par hodin"), co tam snědli (nic, protoze tam nemeli knedliky) a na kolik je to přišlo. Jinak sedí na zahradě, pečou buřty, kouří, koukají na televizi, luští křížovky a sečou trávník.

Mimo sekání trávníku si Pražák sám vůbec nic neudělá. Normální člověk si proto u něj může přijít na pěkné peníze. Při jednání ale musí být ve střehu; Pražák chytračí a zkouší různé fígle, jak nezaplatit.

Pražáci jsou celí posedlí zdravím a hygienou. Shánějí se po zdravém jídle, ale jedí prášky po kilech.

Milují ochranné pomůcky. Pořád se myjí a sprejují a uklízejí a luxují. I na zahradě! Luxují i listí a pečlivě vypichují pampelišky z trávníku.

Když je Pražákovi padesát, tak Pražandě uteče. Najde si mladší, ale zase úplně stejnou Pražandu.

Opuštěné paničky, Pražandy, loví všude, i na vsi. Spadeno mají hlavně na staré mládence s pěkným gruntem. Když si nějakého vyhlídnou, nemá proti jejich čarování šanci. Nacpou se mu do baráku, dotáhnou ho na úřad a on pak na ně musí dřít až do smrti.

Své mrtvé nechávají Pražáci spálit a pak si je vystavují doma v obýváku. Pokudse jedná o tchýni, tak v garáži. Zato pietně pohřbívají své psy a kočky.


S prichuti? Tak proto ceske pivo chutna jak chcanky?

Trpaslik, kurva, Vietnamec...

25. července 2014 v 14:54 | Slavomil Hubalek
Pred 5 lety jsem prevzal tenhle clanek z idnes. Ted jsem byl masinkou upozornen, ze puvodni zdroj byl znacne rozsiren - tak vam to taky predkladam:

Psycholog Hubálek: Nedivte se ničemu, třetinu národa tvoří pitomci!

20. listopadu 2009 v 17:22 | Prevzato z IDNES... | Clanky jinych autoru

Ze stránek internetových serverů, z televizních obrazovek či z novin se mohlo tento týden zdát, že Češi mohutně oslavili 20. výročí listopadové revoluce. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Proč? Na to odpovídá známý psycholog Slavomil Hubálek. Ten si myslí, že mnoho Čechů je malověrných, skeptických a buranských.

Uplynulo dvacet let od doby, co jsme opět získali svobodu. Proč jsou ale mnozí Češi tak skeptičtí i ve dnech kdy je důvod slavit?
Řekl bych - jak kteří. Ti, kteří milují svobodu, rádi cestují a umějí cizí jazyk, u těch přetrvává nadšení, že jsme konečně svobodní. Ale ve společnosti jsou vždy lidi, kterým to nic neříká, kteří se jinde nedomluví, jsou to ti, co mají "ty králíci". Těm svoboda skoro téměř nic neříká.

Nejste na podobné lidi moc příkrý?
Skutečně existuje kategorie lidí, kteří k životu svobodu moc nepotřebují. Výzkumy ukazují, že je to kolem pětiny lidí. Ti na bývalém režimu oceňovali sociální jistoty, jistotu pracovního místa či větší bezpečnost na ulicích.

To je dost velká skupina občanů. Existuje pro to nějaká psychologická či jiná danost?
Stačí se podívat na takzvanou distribuci inteligence. Ve společnosti je třetina lidí, kteří jsou prostě pitomí. Jsou hloupí.

U nás žije třetina pitomců?
Průměrné IQ 100 není žádný zázrak z pohledu schopností či výkonnosti. Polovina lidí má přitom IQ pod 100. Hodně z nich je hloupých. To ovšem neplatí jen pro Česko, to platí obecně. Pak existují znaky platné pro určité národní společenství.

Ty jsou v případě Čechů jaké?
Psychologové se léta dohadovali, zda existuje něco jako psychologie národů. Já jsem tvrzení, že existuje psychologie Čecha, psychologie Němce či Rusa, dlouho odmítal, dnes se také domnívám, že existuje. Stejně jako jisté vzorce chování u toho kterého národa.

Zopakuji otázku: jaké znaky jsou charakteristické pro Čechy?
Je to malověrnost, skepse, zvláštní směsice převažujícího buranství a současně výjimečného štěstí na několik výjimečných osobností. Za ty považuji Karla Havlíčka Borovského, T.G. Masaryka a Karla Čapka. Všichni tři varovali před levicí, marxismem a komunismem a přesto jsme první země, kde zvítězila komunistická strana v demokratických volbách. A to v roce 1946. Národ se prostě zachoval nepoučitelně. To o nás hodně vypovídá.

Historik Dušan Třeštík říkal, že Češi jsou národ, který přišel z venkova do měst při průmyslové revoluci a že i proto si uchoval v chování rysy maloměšťáka. Je to tak?
Přesně tak. To je to, čemu říkám buranství. Navíc jsme národnostně a rasově směska. Někde jsem napsal, že jsme voříšci Evropy.

To málokdo u nás rád slyší.
Tak ať se podívá do rodných listů čtyři generace dozadu. Bývá to neuvěřitelná směska. To je jeden náš kořen a druhý je implantovaný falešnou stopou národního obrození, která vyústila v Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého a snažila se nám namluvit něco o naší výjimečnosti a statečnosti husitů. Vždyť i mýty z rukopisů, které se ukázaly jako falza, jsou součástí naší národní identity.

Projevuje se dodnes to, že jsme byli národ vesnicky a maloměstský?
Ano, v naší typické opatrnosti. Ohnout se, neprovokovat a s vrchností pokud možno vyjít co nejlíp a současně si o tom myslet své. Jak říká nadporučík Lukáš ve Švejkovi: "Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět." Pokračovali jsme i po druhé světové válce v tradici loajálního rakouskouherského úředníka. Jen se podívejte na loajalitu ke komunistické straně. Prošlo jí celkem sedm milionů lidí!

Ohnout se a neprovokovat. Bylo důsledkem toho, že zatímco polská Solidarita mela miliony členů, tak u nás bylo jen pár stovek disidentů proti komunistickému režimu?
To je přesně ono. K tomu přidejme neuvěřitelný nešvar české národní povahy - nevážit si svých hrdinů, naopak je zesměšnit či dokonce potrestat. Podívejme se na úděsný osud Heliodora Píky, Milady Horákové, letců v britské armádě či vojáků v zahraničních vojscích. Parašutisté, kteří zabili Heydricha, se dočkali pomníku po desetiletích. To je nestoudné. Stovky řádových sester bylo v 50. letech uvězněných. Bylo jim nabídnuto, že ta, která sundá řeholní šat, může odejít na svobodu. Byly statečné, téměř žádná to neudělala. Místo úcty se národ jeptiškám vysmíval. Zbabělá část národa se mstila hrdinům a vytěsnila je, aby zamaskovala svoji vlastní zbabělost a ta jim nebyla připomínána.
---
Ja zasnu! Podotykam, ze pana Hubalka vubec neznam a nikdy jsem s nim nebyl v pisemnem styku. R.H.
---
A zde je rozsireny text:

Psycholog Hubálek: Nedivte se ničemu, třetinu národa tvoří pitomci

20. listopadu 2009 15:24
Ze stránek internetových serverů, z televizních obrazovek či z novin se mohlo tento týden zdát, že Češi mohutně oslavili 20. výročí listopadové revoluce. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Proč? Na to odpovídá známý psycholog Slavomil Hubálek. Ten si myslí, že mnoho Čechů je malověrných, skeptických a buranských.
Psycholog Slavomil Hubálek nepracoval jen se sexuálními devianty, jako soudní
Pro Čechy je typická skepse, malověrnost i buranství. Zároveň máme štěstí na výjimečné osobnosti, míní Slavomil Hubálek | foto: Robert Zlatohlávek, MF DNES

Pane doktore, víte, jak vzniklo rčení nevěřící Tomáš?

Tomáš byl jeden z apoštolů, který nevěřil, že Kristus vstal z mrtvých, a měl dokonce potřebu vložit prst do jeho rány, aby se přesvědčil, že se skutečně jedná o Krista.
Přesně tak, je to z Janova evangelia z doby povelikonoční. Přestože většina Čechů Bibli nezná, tak nevěřících Tomášů je plná země. Ukázalo se to i při 20. výročí revoluce. Proč o většině věcí tolik pochybujeme?
Pochybování je jedním z rysů naší povahy. Vysvětluji si to tím, že jsme jediným slovanským národem s tradicí reformace a protireformace a skepse je dědictvím našeho třistaletého pobývání v habsburské říši. Je v tom i jeden paradox - když dnes můžeme cestovat po celé Evropě, tak jsme se dostali tam, kde jsme byli před sto lety, protože to mohli už i naši pradědečkové.

Proč ale ta skepse i ve dnech, kdy je důvod slavit?
Řekl bych - jak u kterých. Ti, kteří milují svobodu, rádi cestují a umějí cizí jazyk, u těch přetrvává nadšení, že jsme konečně svobodní. Ale ve společnosti jsou vždylidi, kterým to nic neříká, kteří se jinde nedomluví, jsou to ti, co mají "ty králíci". Těm svoboda skoro nic neříká.

Nejste na podobné lidi moc příkrý?
Skutečně existuje kategorie lidí, kteří k životu svobodu moc nepotřebují. Výzkumy ukazují, že je to kolem pětiny lidí. Ti na bývalém režimu oceňovali sociální jistoty, jistotu pracovního místa či větší bezpečnost na ulicích.
To je dost velká skupina občanů. Existuje pro to nějaká psychologická či jiná danost?
Stačí se podívat na takzvanou distribuci inteligence. Ve společnosti je třetina lidí, kteří jsou prostě pitomí. Jsou hloupí.

U nás žije třetina pitomců?
Průměrné IQ 100 není žádný zázrak z pohledu schopností či výkonnosti. Polovina lidí má přitom IQ pod 100. Hodně z nich je hloupých. To ovšem neplatí jen pro Česko, to platí obecně. Pak existují znaky platné pro určité národní společenství.

Ty jsou v případě Čechů jaké?
Psychologové se léta dohadovali, zda existuje něco jako psychologie národů. Já jsem tvrzení, že existuje psychologie Čecha, psychologie Němce či Rusa, dlouho odmítal, dnes se také domnívám, že existuje. Stejně jako jisté vzorce chování u toho kterého národa.

Zopakuji otázku: Jaké znaky jsou charakteristické pro Čechy?
Jen to dokončím - i u výročí Listopadu se vedly diskuse, proč jsme byli ve střední Evropě poslední, kde padl komunismus. Proč byla revoluce u nás nejkrásnější a klidná.

Pořád nemluvíte o těch znacích.
Řeknu to poezií...

To jsem v rozhovoru ještě neměl.
František Halas v době války burcoval "malověrní, myslete na chorál". Stanislav Kostka Neumann nás oslovil slovy: "A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí. Takový byl můj lid s kosou a kladivem. Na jitřní čekal svit, čekal a věřil." Já k tomu dodávám - čekal a věřil na rozdíl od ostatních národů, které bojovaly.

Takže prosím konečně ty vlastnosti ze vzorce českého chování.
Je to malověrnost, skepse, zvláštní směsice převažujícího buranství a současně výjimečného štěstí na několik výjimečných osobností. Za ty považuji Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka a Karla Čapka. Všichni tři varovali před levicí, marxismem a komunismem, a přesto jsme první země, kde zvítězila komunistická strana v demokratických volbách. A to v roce 1946. Národ se prostě zachoval nepoučitelně. To o nás hodně vypovídá.

Historik Dušan Třeštík říkal, že Češi jsou národ, který přišel z venkova do měst při průmyslové revoluci, a že i proto si uchoval v chování rysy maloměšťáka. Je to tak?
Přesně tak. To je to, čemu říkám buranství. Navíc jsme národnostně a rasově směska. Někde jsem napsal, že jsme voříšci Evropy.

To málokdo u nás rád slyší.
Tak ať se podívá do rodných listů čtyři generace dozadu. Bývá to neuvěřitelná směska. To je jeden náš kořen a druhý je implantovaný falešnou stopou národního obrození, která vyústila v Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého a snažila se nám namluvit něco o naší výjimečnosti a statečnosti husitů. Vždyť i mýty z Rukopisů, které se ukázaly jako falza, jsou součástí naší národní identity.

Projevuje se dodnes to, že jsme byli národ vesnický a maloměstský?

Ano, v naší typické opatrnosti. Ohnout se, neprovokovat a s vrchností pokud možno vyjít co nejlíp a současně si o tom myslet své. Jak říká nadporučík Lukáš ve Švejkovi: "Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět." Pokračovali jsme i po druhé světové válce v tradici loajálního rakouskouherského úředníka. Jen se podívejte na loajalitu ke komunistické straně. Prošlo jí celkem sedm milionů lidí!

Ohnout se a neprovokovat. Bylo důsledkem toho to, že zatímco polská Solidarita měla miliony členů, tak u nás bylo jen pár stovek disidentů proti komunistickému režimu?

To je přesně ono. K tomu přidejme neuvěřitelný nešvar české národní povahy - nevážit si svých hrdinů, naopak je zesměšnit, či dokonce potrestat. Podívejme se na úděsný osud Heliodora Píky, Milady Horákové, letců v britské armádě či vojáků v zahraničních vojscích. Parašutisté, kteří zabili Heydricha, se dočkali pomníku po desetiletích. To je nestoudné. Stovky řádových sester byly v 50. letech uvězněny. Bylo jim nabídnuto, že ta, která sundá řeholní šat, může odejít na svobodu. Byly statečné, téměř žádná to neudělala. Místo úcty se národ jeptiškám vysmíval. Zbabělá část národa se mstila hrdinům a vytěsnila je, aby zamaskovala svoji vlastní zbabělost a ta jim nebyla připomínána.

Platí to i pro současnost?
Do tohoto vzorce chování mi strašně smutným způsobem teď zapadá varování před havlismem.

To říkal v MF DNES v pondělí v rozhovoru prezident Václav Klaus.
Ano, je to negativní stránka národní povahy. Vysmívat se i těm několika stovkám našich disidentů z dob komunismu. Je v tom závist, ješitnost a odpor k statečným.

Když se vrátím na začátek rozhovoru, uznáváte vůbec, že listopadová revoluce některým lidem skutečně nepřinesla zlepšení života? A nemluvím o té třetině pitomců.

Listopad 1989 byl tak převratný, že lze hovořit hlavně o pozitivních věcech. Dám vám příklad, co Listopad komu přinesl a odnesl. Po revoluci jsem byl na ministerstvu zdravotnictví. Úřad zřizoval na 200 zdravotnických zařízení. V těch velkých bylo 20 ředitelů, kteří spolupracovali s komunistickou StB. Jeden jediný z nich uznal svoji vinu a řekl mi: "Já jsem se mockrát v životě zachoval jako svině." Ostatní se mě snažili přesvědčit, že to udělali kvůli lásce k práci, že potřebovali jezdit na Západ na konference a že měli ženu a děti. To byl pro mě neuvěřitelný psychoterapeutický zážitek. Pochopil jsem, že k reflexi minulosti se takto dopracovat nemůžeme.

Co dělali ti ředitelé po revoluci?
No právě! Skoro všichni odešli do farmaceutického průmyslu a mnohonásobně zbohatli. Tím odpovídám na vaši předchozí otázku, že revoluce některým lidem nepřinesla zlepšení života. Je to tak, ale někteří bývalí komunisté, svazáci či estébáci se dostali k ohromným majetkům.

Jak se díváte na takzvanou šedou zónu za komunismu? Lidi, kteří jen mlčeli. Podporovali tím režim?
Šedá zóna je mlhavý pojem. Existovala široká škála možností, jak vzdorovat či nevzdorovat režimu. Jiné je to ale u členů komunistické strany. Že někdo vstoupil do té strany před válkou, to se dá pochopit. Že tam někdo vstoupil po válce, třeba na základě zkušeností z koncentračního tábora, i to se dá pochopit. Ale že tam někdo vlezl po roce 1968, považuji za opovrženíhodné. Přitom právě bývalí členové KSČ se mnohdy považují za šedou zónu.

Jste psycholog - nosí ještě lidé, kteří se neodvážili vystoupit proti režimu, v sobě z toho určité trauma?
Satrapové satelitního státu, říkám tomu kolaborantská moc, byli úplně na všech úrovních - od vysoce postavených úředníků až po domovní důvěrnici. Miliony lidí se do toho dají započítat. Nemyslím si, že z toho mají podobní lidé trauma.
A co řeknete k tomu, že se pořád rojí konspirační teorie kolem listopadu 1989? Proč má člověk tak rád tajemno?
Všechny konspirační teorie jsou oblíbené a svým způsobem člověka potěší. Jak říkáme my psychologové: paranoidity není nikdy dost. Revoluci ale nevyvolala konspirace tajných služeb či někoho jiného. Nahrála tomu hlavně geopolitická situace. Co mě osobně na tom fascinuje, jsou jiné věci. Jak to, že jsme to nevěděli? Jak to, že jsme to netušili? Jak to, že to bylo takové překvapení? Už můj dědeček říkával: "Jednou se tenhle režim musí pos..t." Ale že to bude tak rychle a jasně? To nikdo nevěděl.

Je jisté, že na změnu režimu jsme nebyli připraveni. Je vůbec možné se na něco podobného připravit?
Asi to opravdu nejde. Život nese v sobě neuvěřitelná překvapení. Týká se to veřejného i osobního života. Vy půjdete dnes odtud a překvapivě potkáte na ulici tak krásnou dívku, že vám úplně změní život.

Už slyším, co na to říká manželka... Mohla by se ale revoluce v Československu odehrát tak, jak se odehrála, kdyby to nebylo překvapení?
Měli jsme štěstí. Bylo tady několik set lidí, myslím Havla a spol., kteří při všech těch možných improvizacích a omezeních patřili k těm nejlepším ve společnosti. Převrat zvládli, aniž došlo k násilí a excesům. Havlova role byla výjimečná a jednoznačně pozitivní i celosvětově. Je dobře, že řekl, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.

Proč? Už to zní jako velká fráze.
Dva roky po revoluci si to nikdo nedovolil ironizovat. V roce 1992 jsem jako psycholog posuzoval prvního nájemného vraha u nás. Ten mi řekl: "Prosím vás, vždyť je to směšný, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Všechno je to jenom byznys a kšeft. Zákon nabídky a poptávky." Odcházel jsem z věznice jako zpražený, bylo mi z toho zle. Říkal jsem si - je to kriminální psychopat, holt to patří do výbavy tohoto typu osobnosti. Za pár let jsem to začal slýchat od řady jiných lidí včetně politiků. Považuji za nebezpečné vysmívat se pravdě a lásce.

Co je na tom tak nebezpečného?
Podívejte se, co považuje většina národa za největší tragédii země. Je to lhaní, podvody a korupce. Lidi to odrazuje od politiky a veřejného dění. To je nebezpečné. Ztrácí se tím i étos listopadové revoluce.

Tolerance k podvodnému jednání či menší krádež bohužel patří k psychologické výbavě Čechů, ne?
Bohužel k tomu přispívá i několik strašných prožitků společnosti. Přibylo tady multimilionářů i miliardářů, ale mnoho z nich zbohatlo nečestným způsobem. Jsou i případy, že ten, který nikdy nepracoval, se dnes prohání ohromnou rychlostí v drahém autě plném nejkrásnějších prostitutek. Říká tím ostatním: Co vy blbci, proč normálně pracujete? Přejedete hranice z Bavorska či Rakouska, a co vidíte? Kurva, Vietnamec, trpaslík, kurva, trpaslík. To víte, že už jste doma. Je to smutné.

Velká část veřejnosti se v poslední době i kvůli skandálům a korupci odvrací od politiky. Jenže politici jsou pouze odrazem společnosti. Nepřiletěli z Marsu.
Jistě, ale odrážejí se v tom i velké chyby a série omylů některých porevolučních politiků.

Některých kterých?
Patří k tomu formulace typu, že vše vyřeší neviditelná ruka trhu. Je to akcent na ekonomickou stránku lidského chování. Je to posměch nad právem a morálkou. Vytvoří se falešné téma o suverenitě ve vztahu k EU, přitom je zřejmé, že největším problémem je korupce. Odvádí se schválně pozornost od toho podstatného.

To hovoříte o Václavu Klausovi. Co se však může stát, když lidi budou tak masově ignorovat politiku?
Nešvary ve společnosti se někteří lidé, já také, snaží jasně popsat. Co se však skutečně za dvacet let podařilo? Vstup do Evropské unie, to ano. Ale zůstává velká korupce, problémy s financováním školství, vědy a naše politika velmi zhrubla.

Uplynulo 20 let po revoluci, to je doba, za kterou jedna generace doroste a jedna starší odejde. Pokud jsme se dodnes s minulostí nevyrovnali, za jak dlouho se to může stát?
Mám takovou fantazii, že by bylo dobré se na to podívat za deset let třeba z nějakého amerického vědeckého pracoviště. Z nadhledu a odstupu. Učím na dvou vysokých školách a ve středu jsem se v plné posluchárně dvacetiletých studentů ptal: Kdo z vás byl v úterý na výročí sametové revoluce slavit? Přihlásil se jeden. Že projel pražskou Národní třídu na kole. A pak parta, že jela na oslavu na výlet do přírody. Jinak nic. To mě zarmoutilo a sebralo.

Sebralo? Spíše jste to mohl čekat.
Asi ano, ale mám k těmto událostem hodně osobní vztah. Moji rodiče se totiž seznámili 28. října 1939 na Václavském náměstí, když je odsud hnali Němci. Ale přes to všechno, svůj národ mám hořce rád.
----


Jen obraz...

15. července 2014 v 5:01 | Ross Hedvicek |  Nesouvisla zamysleni...
Predkladam ctenemu divactvu svuj (zatim) posledni obraz, akryl na platne, 16 x 20 inchu. Jmenuje se melodramaticky "Sbohem, lasko moje posledni..." a byl inspirovan pisnickou Vaclava Neckare, kterou dole taky prikladam. Ponekud neobvykle barvy jsou ovlivneny mistem, kde ziju - je to tady normalni. Kdybych zil v Cesku, moje obrazy by asi byly sedive nebo cernobile, pripadne barvy mocuvky ci piva (to je uplne stejna barva).