Červenec 2014

Jeden den nádražního trafikanta. Part Five.

14. července 2014 v 23:22 | Karel Jemelka |  Clanky jinych autoru
Článek je popisem jednoho hezkého pátku, pátku volebního, pátku 23. května 2014. Pátku, kdy život šel jen tak. Tak jak uměl.

Čtenářům nezvyklým syrovému popisu života a omdlévajícím při čtení "sprostých slov" doporučuji přestat číst. DÁL NEČTĚTE.


12,37 Jde kolem Anča Čapni. Krucinál, Tohle jsem nestihl. Anča chodí vždy přesně. Přesně 3 minuty poté, co slyším pískat brzdy vlaku od Hranic. (Pokud bych přeslechl, mám na onu dobu nastavený budík na mobilu). Tentokrát jde o více než hodinu dříve a je tedy pozdě na jakoukoli akci. Anča si asi vzala Áčko.

Anča Čapni je jev. Přírodní úkaz. Chodící pohroma. Torpédo. Bílá dáma, neurčitého věku. Imrvere na totál ožralá. Nechápu, kde se někdo může v práci takto načoudit.

Před pátou ranní jde okolo. Evidentně do práce. Z práce přijíždí vlakem od Hranic, tuším přijíždějící ve 13,43. Za zimy, za horka stejně oblečená. Chodívá ze současného východu, okolo kebabu směrem do Husovy. Okolo trafiky tím způsobem, že levým ramenem pucuje výlohu. Pak jsem kdysi vystrčil časopisy do stojanů opřených o trafiku. Lidé vidí, zastaví se, snad koupí.

Hnedle druhý den mi Anča Čapni stojany zbourala. Vylítnul jsem ven a Anče Čapni se omluvil. "Víte, paní, ony stojany Vás asi neviděly, tedy vám neuhnuly. Doufám, že Vám svou nevšímavostí nezpůsobily nějaké zranění, zranění drobného nebo vážnějšího charakteru". Čuměla jak právě vyoraná myš. Otočila se a mazala za roh oné zdi z bílých cihel. Nevycházela z poza onoho rohu. "Sakra, snad tam neomdlela". Mažu tam a ona si právě natahuje kalhotky. "Inu, lekla se při havárii se stojany a tak se vyčůrala" Při leknutí je prý potřeba se vyčůrat. Vyčůrat proto, aby leknutý člověk nechytil psotník. Tedy lák na dlažbě po ní zůstal jak po chlapovi po patnácti pivech.

Obnovil jsem postavení stojanů, poškozené časopisy vyřadil. Škoda nečinila více než 100 kaček.

Tři dny poté se Anča Čapni nabourala do stojanů znovu. Už jsem byl ostřejší. "Proboha, paní, docela nedávno jste zjistila, že tyhle stojany nehledí. Nevidí Vás, neuhnou a je tedy na Vás abyste je viděla Vy". "Umíte, sakra, čumět po čem babo šmatlete"? Opakovalo se to. Zase zalezla za onen roh. Tentokrát jsem byl rychlejší. Zaběhl jsem za roh a ona čůrala přímo proti mně. Přesně podle hesla: "Kdo nechčije s námi, chčije proti nám". Nehledě na to, kolik lidí jde právě oběma směry.

Další nechutný popis raději vynechám.

Škoda na časopisech nebyla žádná. Drcla do nich asi jemněji a nepošlapala je. Tentokrát stačilo je postavit, vypadlé zařadit. Od té doby mám na mobilu budík nastavený na příjezd vlaku od Hranic. Zazvoní budík, přistrčím si nejprodávanější cigarety na pultík zevnitř, abych dosáhl, kapsu naplním mincemi a tu čtvrthodinku prodávám zvenčí. Moc to nepomáhá. Když je málo ožralá, obejde mne zeširoka. Je li podobraz, klidně do mě nabourá. Nicméně za onen roh zamíří téměř vždy.

I stalo se, že jsem takhle obsluhoval u okýnka z venku. Dva zákazníci, třetí paní si ohnutá prohlíží sortiment časopisů za mými zády ve stojanech. Najednou zvuk, jako když ten japonský automat spláchne a ječení, krve by se ve mně nedořezal. Paní prohlížející si časopisy asi chytil rapl. Chytil jsem paní za obě předloktí a ptal se co jí je. "To prase mě poblilo". Ano, paní měla zblitou levou nohavici od pasu dolů. "Tamto prase v červené bundě". Anča nebyla ani čtyři metry daleko.

Doběhl jsem ji ještě než stačila za onen roh. Levou ruku na její pravé rameno. Otočil jsem ji čelem k sobě a řval. Pravačku napřaženou k facce. Nelíštil jsem ji. Bránila se šavlí. Vyvalila oči, nadmula se, pak se jí nadmuly tváře. Šavle opustila žaludek. Spolykala to zpatky a nadmula se znovu. Šavle v pohotovosti. Takhle to spolykala třikrát. Uskočil jsem na tři metry. Holt s holýma rukama proti šavli toho mnoho nenadělám.

Nelíštil jsem ji. Nelíštil, ač mnoho nechybělo. Sakra, jak poznat ten jemný odstín, kdy již žena není ženou ale prasetem? Jsem rád, že jsem nelíštil. Ani prasata se nebijí.

Tak jsme tam stáli, já řval, ona polykala a tasila. A najednou se pod ní začala dělat kaluž. Aha, nečapla a pustila to po nohách. Nedošla za roh. Odcházela a čvachtalo jí v teniskách. Na dlažbě mokré otisky pročůraných tenisek. Šavli odhodila až skoro u vchodu do nádraží. Už na ni nikdo neútočil a polykat draze nakoupené ji přestalo bavit.

Vrátil jsem se. Poblitá paní již neječela ale plakala. Pomohl jsem paní v očistě. Já jí splachoval shora nohavici neperlivou Matonkou, ona to stírala dolů papírovými kapesníčky. Nadavovalo se mi taky. Nicméně, dosáhli jsme aspoň toho, že paní sice měla mokrou nohavici, ale aspoň nesmrděla natráveným pivem.

Poděkovala mi a odešla. Dívám se a vidím, že stojan s křížovkama to schytal taky. Škoda tentokrát velká. Křížovky za 500,- vyhodit, stojan umýt a na očistu oné paní padlo 5 Matonek a půl balíku kapesníčků.

Tak od té doby stojím venku a na Anču řvu již preventivně. Obchází a dívá se pohledem podivným. Za rohem si uleví.

Tentokrát jsem to nestihl. Obešlo se to naštěstí beze škod. Beze škod finančních i morálních. (Až postupem doby zjišťuji, že každý pátek chodí o hodinu dříve. Musím tedy hlídat nejen čas, ale i pátky).

A tak my si tady žijeme. Dosud žijeme. Tak nějak všemu navzdory.

Pokračování příště.



Mydlil mi barana!

14. července 2014 v 17:13 | Prislo emailem...

Jak jsem kradl tri banany...

14. července 2014 v 5:44 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Vcera v sobotu jsem hlidal sveho maleho vnoucka. Je mu neco pres rok a pul a nedavno zacal chodit, takze porad chodi. Sedel jsem na gauci v obyvaku a mel jsem vedle sebe talir s banany a vnoucek vzdy udelal turu do jednoho z pokoju, nebo okolo kuchyne ci do chodby a pak prisel a otevrel usta, ja jsem ulomil kousek bananu a nacpal mu to do pusy. Sam si to tam nedal, nechal se krmit, jen si to levou rucickou pridrzoval, aby mu to nevypadlo. A zase nekam odcupital a po chvili si prisel pro dalsi kousek bananu. Celkem spokojene snedl jeden a pul bananu.

Pri tom krmeni jsem si uvedomil, ze ja sam jsem poprve v zivote mel banan (nebo vlastne TRI banany) az nekdy ve veku 21 let a to jsem je jeste ukradl. Povidam o tom dceri a te se to zdalo tezko k uvereni, ale bylo to tak.

Ty banany jsem ukradl na vojne, v Babicich u Prahy. Jak uz jsem drive psal, na vojnu jsem nastoupil na zamek Grabstejn a zachazeli tam s nami ponekud nelidsky. Do smrti nezapomenu na delani stovek kliku (push-ups) nad kaluzi (nekdy i v atombordelu a s plynovou maskou na obliceji) a jeste do toho skandovani:
"Jsme tady na zamku
jsme tady radi
chceme tu zustat
aspon tricet let!"

Pred tremi lety jsem se tam byl podivat. Vsechno je stejne, nic se tam nezmenilo. Mel jsem z toho pocity, ktere byly asi blizko necemu, cemu se rika "dusevni trauma". Byly to v podstate zlociny proti lidskosti, co tam s nami delali. Nasel jsem i ty povestne "schody", ktere jsme museli vybihat (ano, stejne jako v Mauthausenu, komuniste se od nacistu nicim nelisili). Byly zarostle travou, ale byly tam! Stastni cesti turiste chodili kolem a nic netusili. Kdybych mohl obesit a nebo popravit velitele tehdejsiho vojenskeho utvaru, udelal bych to osobne jeste dnes - a nemel bych ani ty nejmensi vycitky svedomi. Urezal bych mu nejradsi hlavu, jako to delaji ti muslimstvi primitivove - ale ja bych si pripadal docela civilizovane. Justice. Fucking justice.

Po tehle udesne zkusenosti nas prevelili do Babic u Prahy, municni sklad uprostred lesu, kde skladovali i atomove zbrane (oficialne je to popirano) a to byla proti Grabstejnu vylozena rekreace (taky tam z toho terroru behem prvniho mesice spachalo sebevrazdu jen asi 5 vojaku, tedy nic moc). I kdyz to bylo pomerne blizko Prahy, bylo to uprostred lesu a pokud nekdo dostal "vychazku", tak si ji ani nebral, protoze nebylo kam jit. Jeden z tech peti taky dostal vychazku, prosel branou devetarny do toho lesa a tam se obesil. I tam jsem se byl pred tremi lety podivat a ten kokot lampasacka, co to tam dnes hlida, pry nikdy o zadnych sebevrazdach neslysel. Jojo.

Muj obvykly vecerni program v Babicich byl asi takovyhle: V sedm vecer byl nastup na rajony - coz bylo navoskovani drevene podlahy na ubikacich. Jakasi voskova hmota byla rozhazena na podlahu a pres to se na drzadle tahala drevena bedna s piskem, ktera mela na spodni strane prisroubovany kartace na boty a tim tahanim bedny sem a tam se to lestilo. Rajony byly od sedmi vecer do deseti vecer - kdy se zhaslo a byla vecerka. To jsem mel moznost si trochu zdrimnout pod tou zelenou koprivovou dekou, co strasne kousala (o spacacich jsme si mohli nechat jen zdat). Boty jsem si nesundaval a maskace taky ne, protoze o pul druhe v noci (kazdou noc) byl letecky poplach a to jsem musel byt i s kulometem (bez naboju, ale s vymennou hlavni navic) na plosine na vrcholu komina kotelny, odkud jsem mel tim kulometem sestrelovat naletavajici americke stihacky. Udajne.

Letecky poplach trval hodinu, takze o pul treti rano uz jsem zase spokojene (vsechno je relativni) pospaval pod zelenou kousavou dekou. Porad obuty a obleceny, protoze ve ctyri rano jsem byl probuzen sluzbou na rote a sel jsem do kuchyne skrabat brambory. Taky kazdy den, brambory byly k jidlu kazdy den, jidelnicek nebyl zrovna pestry jako v hotelu Internacional. A ted prijdou ty banany...

Jednoho dne jsem se tam v ty ctyri rano pripotacel a mimo brambor jsem tam v zelene prepravni bedne objevil i banany - ne pro vojaky, ale pro lampasaky. Jak banany vypadaji jsem jiste ze vedel, ale nikdy jsem zadny nevidel, natoz jedl. A tehdy jsem se dopustil toho zlocinu proti pracujicimu lidu, protoze jsem (jako Jean Valjean) tam sebral TRI banany a strcil je za kabat vz. 60 a pak jsem se odebral za kontejnery na odpadky, kde jsem je snedl - aby mne nikdo nevidel. Dodnes mi to neda prilis mnoho namahy si vzpomenout a predstavit si sam sebe, jak tam sedim za smrdicimi kontejnery na odpadky, kolem dokola snih a ja tam hltam banany jako tucnak rybu. Slupky jsem hodil do kontejneru a pak na ne vyhodil slupky od oskrabanych brambor - stopy zlocinu byly zahlazeny. Bylo mi neco pres 21 let.

Dalsi historkou s bananama (tentokrat zaplacenyma), byla ta, na kterou rada vzpominala moje manzelka. Bylo to asi tyden pred nasi emigraci, manzelka se jeste na posledni chvili zamestnala jako umyvacka nadobi v kojetinske cukrarne U Charbuta (ta cukrarna je tam dodnes). Po praci jsem ji prisel naproti s nasimi dvema detmi (4 a 5 roku) a manzelka vytahla DVA banany (ktere koupila a zaplatila v te cukrarne) a dala je nasim detem. Decka byly spokojene a sli jsme po chodniku domu okolo fotografa Spacila.

Behem par vterin prebehla cestu z druhe strany pani s nakupnima taskama, co mela viditelne oci jako rys ostrovid a vola: "Pani Hedvickova, vidim ze deti maji banany - kde je dostali, v Zelenine a nebo v samozce?" Uz nevim, co ji manzelka rekla, nebo kam ji poslala, ale ve mne hrklo jak ve starych hodinach a povidam manzelce: "Prosim te, seber deckam ty banany, sak si to doji doma! At nejsme napadni - za tyden chceme jit pryc a jeste nas tady v Kojetina nejaka pica uda!"

Manzelka sebrala detem banany a sli jsme domu, kde si je dojedly a jeste tyden jsme nebyli napadni...


Muj vnuk, Ross Clifford Hedvicek IV - bez bananu.

Halíkův neautorizovaný životopis...

13. července 2014 v 17:00 | Daniel Solis |  Clanky jinych autoru

Předkládáme čtenářům skutečný životopis Tomáše Halíka, který se u mnoho naivních lidí těší jakési neopodstatněné oblibě. Není divu, neboť se zde jedná o mazaného odborníka na manipulaci a "sociální" neboli operativní psychologii (jak ji vyučovala svého času německá Stasi ve Postupimi. Halík slouží velmi temným kruhům, ke kterým také patří tzv. Rhodesovi stipendisté (Templeton, Woolsey, Clinton, McFaul...). Nebylo by s podivem, kdyby Halík v naší zemi zastupoval pod falešnou rouškou duchovního a intelektuála, mimořádně zrůdnou agendu cílenou na manipulaci světového společenství ve prospěch úzkého kruhu "vyvolených". Je na čase aby veřejnost prozřela a seznámila se se pravdou o tom, co je Tomáš Halík skutečně zač - nebezpečný manipulátor bez páteře a jakýchkoli skrupulí.

T. Halík je synem otce, který v roce 1918 demonstrativně vystoupil z katolické církve a od roku 1945 do roku 1953 pracoval na Ministerstvu informací (de facto ministerstvu cenzury), tedy v nejhorších letech, kdy byla tímto úřadem naprosto zlikvidována svoboda tisku a svobodného projevu. V roce 1954 (sic!) se Halíkův otec stává editorem díla Karla Čapka, tedy v době, kdy Čapek byl komunisty považován za nepřátelského spisovatele. Kde se vzala ta vyvolenost?

Sám Tomáš Halík pak dílo otce vydává v roce 1976 (sic!). Kdo asi tak mohl v době tvrdého normalizačního utahování šroubů publikovat? Režimu nepřátelské osoby rozhodně ne!

Halík v roce 1972 píše svou v podstatě jedinou samostatnou "odbornou práci", a to "Křesťanství jako utopie". Byl za ni oceněn Ústavem ateismu. Podle svých slov však konvertoval koncem 60. let ke křesťanství. Co mu tedy lze vlastně věřit?

Normalizační kariérista

Normalizační politika KSČ tvrdě postihuje odpůrce, zejména však reformní komunisty. Rozsáhlé personální čistky se týkají zejména organizací, které umožňovaly vycestování do zahraničí a které byly pod tvrdou kontrolou StB. Vyhození jsou nahrazováni lidmi, kteří jsou ochotni - pod heslem "není čas na hrdinství" - sloužit novému režimu.

Halík neváhal a zaměstnal se v letech 1972-1975 v Chemoprojektu! (V této instituci se bez vědomí StB nevyčural ani vrátný - zahraniční úkoly, moře citlivých údajů). Zároveň přednášel v Chemapolu ("proslulý" podnik zahraničního obchodu).

V roce 1975 Halík povýšil a začal pracovat jako psycholog (doklady o tomto jeho vzdělání chybí) na Institutu Ministerstva průmyslu České socialistické republiky, kde připravoval vedoucí! kádry (de facto řadu polistopadových tunelářů). Zůstal tam až do roku 1984. Během této doby publikoval s jistým Kuchyňkou práci, která posloužila mj. i Vysoké škole SNB. Ale i tady se v podstatě pouze připodepsal, neb koncepčně pracovat Halík nikdy neuměl.

Pak se stává psychterapeutem na Protialkoholním oddělení Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice UK, kde přečká až do převratu.

Halík odsouhlasil posrpnovou politiku strany a agilně plnil vše, co komunistům na očích viděl. Zastupoval vedoucího Brigády socialistické práce, byl důvěrníkem ROH, absolvoval podnikové školení pro nestraníky a dvouleté studium stranického vzdělávání a dokonce vzorně zahajoval školení nestraníků.

V NDR absolvoval kurs soc. psych. výcviku. Zahrál si také roli psychologa ve filmu normalizačního režiséra Jireše (Katapult).

Odmítl podepsat Chartu 77, nikdy se neúčastnil žádného protikomunistického hnutí, nepodepsal žádný protistátní dokument. Jako údajně tajně vysvěcený kněz sloužil první mši v roce 1990. Proč tedy byl (jestliže byl) vysvěcen na kněze.

Po listopadu 89

Halík se pokouší intenzivně pronikat do církevního prostoru. Přímo do politiky nemluví, ale je známý tím, že neustále zkoumá, co kdo ví o jeho minulosti. Rád by dělal kariéru, ale bojí se svého stínu. Pro nové vedení církve je podezřelý ze spolupráce s StB, ale podobných podezření je všude kolem tolik, že mu v tomto ohledu nakonec nikdo moc pozornosti nevěnuje. Stane se generálním sekretářem České biskupské konference, prezidentem České křesťanské akademie, kterou založil prof. Zvěřina (Docházel přece před listopadem do podzemních teologických kroužků.) a učí na Katolické teologické fakultě. Pokouší se hezky po estébácku diskreditovat odpůrce prof. Wolfa coby psychicky nemocného člověka. Nakonec však musí opustit fakultu (jeho názory jsou v rozporu s učením církve) a je fakticky vyhozen i z pozice gen. sekretáře ČBK.

Soustředí se proto na "akademickou" kariéru. Má totiž pocit, že se vrátí éra 1. republiky a on by mohl být oním profesorem, jenž má plat na úrovni ministra a zásadním způsobem hovoří do věcí veřejných. Postupně se tedy stane stane docentem a profesorem. Připíná si tituly a doufá, že v tom spočívá všechna moc a sláva. Je tu však jeden problém. Není schopen sepsat řádnou odbornou práci, jež by byla alespoň na domácí scéně respektována. Stane se tedy profesorem sociologie, aniž by kdo znal nějakou jeho seriozní odbornou práci, sociologický výzkum ... Tváří se jako teolog a psycholog, ale důkazy nalézt nelze. Jde tak daleko, že nakonec sám sebe označí za filozofa. Při zoufalé úrovni analytického a syntetického myšlení Halíka, jeho neschopnosti vypořádat se s elementárním zákonitostmi přírodních věd, je tato sebeprojekce opravdu hodně tragikomická.

Nakonec najde východisko. Začne psát knihy o sobě, jež jsou protkány citáty moudrých (on sám si žádnými vlastními názory moc jistý není). Knihy a jejich překlady jsou bohatě dotovány (zejména z Německa, neboť Halík ostře hájí zájmy Sudetských Němců a EU a nadbíhá v Německu kdekomu), a tak nehrozí žádné riziko pro nakladatele. Kniha vždy vyjde za dotační peníze a Halík z ní dostane svůj příjem (jedna z odměn za veřejné politické vystupování). V knihách se neustále opakuje a vydává každý rok jednu (jak pravil kritik: vždy se jedná o několikrát použité ponožky). Jednoho dne se osmělí a trik vyjde. Přihlásí své knihy jako odborné práce do tzv. RIV a díky tomu dostane na katedru FFUK velmi slušné peníze. Je to evidentní podvod po všech stránkách.

Halíkovi však akademická půda nestačí. Není to pořád ono. Žádné fanfáry, komže, trůny, o kterých tak často snil. Chce být politikem, minimálně prezidentem ČR. Co naplat, že všechny jeho minulostní politické úvahy mají mimořádně infantilní úroveň a jeho prognózy se svojí přesností blíží nule. Je sveřepě přesvědčen o své vyvolenosti. Halík tak dlouho olizuje Havlovi boty, až se dočká veřejně vyřčené věty: Halík by mohl být prezidentem. Od té doby podepisuje jakoukoli petici a dohání to, co jako slouha předlistopadového režimu zameškal. Rád by se zviditelnil i na toaletním papíru. Peníze také nezanedbává a napojí se zejména na penězovody z EU. Vystupuje kde to jen jde, zvláště na církevní i akademické půdě v různých zemích. Nikdo však neví, co tam říká a pro koho to dělá. Zpětná vazba chybí. Víme jen, že všechny jeho cesty jsou placeny a že Halík by nikdy nic neplatil ze svého (další jeho pozoruhodný charakterový rys).

Před rokem se v médiích objevily informace o Halíkově temné minulosti. Halíkovi přátelé zapracovali a tvrdě lobovali za to, aby mu byla udělena Templetonova cena. Zvláště si dali záležet, aby v odůvodnění byla pochválena jeho vylhaná předlistopadová minulost (Templeton sám se dal slyšet, že o Halíkovi nikdy neslyšel.). Dále je oceněna Halíkova práce na poli mezináboženského dialogu. Halík, kromě jednostranných řečí ex katedra, prakticky nikdy žádný mezináboženský dialog nevedl. Brání mu v tom faktická neznalost. Není prostě schopen obstát ve vyhrocené diskusi. Ve skutečnosti totiž nerozumí ani Islámu, ani svému oblíbenému budhismu. A přitom je to tak jednoduché. Nechť religionista konečně napíše odbornou práci. Cena je však doprovozena nemalou finanční částkou. A tak se jistě dočkáme nové odrůdy impotentního Fóra 2000, což je přehlídka ztraceného času a vyhozených peněz.

Halík se v podstatě neustále prezentuje a vnucuje veřejnosti sám. Když jej někam nepozvali a on si myslí, že by tam měl být, požádá oddanou služku, aby mu zařídila pozvánku, protože pak to vypadá, že byl chtěn. Zprávy o svých zahraničních vystoupeních si píše sám a žádá poté Českou křesťanskou akademii, aby tyto jeho zvěsti o sobě sama rozeslala na různé adresy a tím ji objektivizovala. Žena, která tak činí, nikdy na žádné podobné akci nebyla a poslušně na sebe bere odpovědnost za Halíkovu sebeprezentaci.

Halíkova témata a charakter

Halík tvrdí, že akcent na rodinu je nebezpečný a povzbuzuje fašismus (!). Důraz na pouhé občanství, tedy na atomizaci společnosti na jednotlivce, je naopak v pořádku. Halík tak hloupě glorifikuje sovětský model, kdy loajalita k státu byla důležitější než loajalita k rodině. Halík tak dnes prosazuje společnost, jež bude ovládána jeho nadnárodními chlebodárci.

Halík prosazuje multikulturní koncept, který opomíjí tradiční uspořádání naší společnosti. Zbaběle se vyhýbá praktické pomoci pronásledovaným křesťanům, nenávidí slovanské pravoslaví, ale úlisně řeší problémy muslimů v ČR.

Halík je na objednávku ochoten zdůvodnit cokoli proti našemu tradičnímu světu. Nejkřiklavější bylo jeho prosazování bombardování Jugoslávie. Stačilo, aby tento nehorázný zločin podporoval Havel a Albrightová. I v jiných případech však rád zmíní nutnost globalizace a papouškuje, co si zejména Jiří Pehe přeje. Rád volá do zbraně, ale když na něho někdo zadupe, rychle chameleonsky obrací.

Halík se tváří nadnárodně, normální vlastenectví má za neonacismus a fašismus 2. republiky a všechno české mu připadá malé. Opakuje: Neumíme si vládnout sami, a proto nám musí vládnout EU. Tváří se jako součást elit, které jsou nadřazeny místnímu obyvatelstvu. Je však pouhým otrokem oněch samozvaných elit.

Halík obdivuje bohaté a mocné (např. Bakalu). Sponzoroval jej mj. i syn bývalého předsedy vlády ČSR Korčák ml. Rád se nechává vozit limuzínou, působí mu rozkoš překračovat pravidla silničního provozu, neb si tak potvrzuje svojí výjimečnost (sám řídit neumí). Štítí se chudobných, i když o nich s nechutí občas slovo prohodí. Bojí se konfrontace s normálními muži, protože ví, že je psychicky i morálně slabý. Je zbabělý a svoje problémy řeší udavačstvím a kuloárním jednáním.

Halík se bojí konfrontace s lidmi, kteří fundovaně odporují jeho "myšlenkovému" světu. Vždy utekl před podobnou diskusí, jelikož by vyšla najevo jeho nejistota a nevzdělanost. I při přátelské diskusi, v níž vystupují lidé jemu blízcí, a to v oborech, ke kterým se hlásí, víceméně mlčí, protože se bojí své nedostatečnosti.

Halík je relativně zdatný rétor, jenž nikdy nic relevantního neřekne, klouže po povrchu a vytváří zdání, že ví cosi, co ostatní nemohou postřehnout. V osobním kontaktu však překypuje materiálním konformismem a vulgárností. Jeho neustálé narážky na vliv zednářů mají zjevně působit dojmem, že je součástí mocných, kteří hýbou světem. Tento jeho komplex vytváří koktail: Čapek - pozůstalost - zednáři - jedináček - touha po výjimečnosti - narcismus - matka (o níž nechce mluvit) - touha po kariéře za každou cenu - uzavřenost - úzkost - strach z normálních lidí - nedostatek opravdových přátel - jednání za zády.

Halík se rád vydává za velkého znalce umění. Budiž řečeno, že tato část jeho budování image je mimořádně směšná. Halíkův vztah k múzám je toporný a školometský. Prezentuje to, co bylo tisíckrát řečeno, tedy tzv. prověřené hodnoty. Mne si stařecké strniště a banálně posuzuje umělecký svět od Beethovena po Čapka. Chtěl by být prostě vším.

Halík nerespektuje dogmata katolické církve (zpochybňuje např. posmrtný život Zmrtvýchvstání...). Proč tedy působí jako její kněz? Jaké je jeho skutečné poslání?

Halíkovo nejbližší okolí a několik zrcadel pravdy

Nejdůležitější osobou, se kterou to Halík táhne od 80. let, je jistá RNDr. Scarlett Vasiluková - Rešlová, CSc. (CSc. se udělovalo až po schválení KSČ.) Tato vdaná žena s Halíkem dlouho vytvářela tandem, starala se mu o domácnost a organizovala mu život. Byla to údajně emigrantka, ale před listopadem s ním klidně v ČSSR publikovala článek. Sama měla po listopadu politické ambice, ale byla z toho "pouze" stáž na Michiganské univerzitě. Dle svých slov jela před listopadem do Říma, aby tam ovlivnila příští jmenování pražského arcibiskupa. V čí prospěch? I ona se katolické víře vysmívá, leč s "katolickým knězem" Halíkem setrvává dodnes. Dle různých pozorovatelů se jedná o vynucený vztah. Kým?

P. Odilo Štampacha považoval Halík za "to nejsympatičtější Odilo" a nějaký čas s ním bydlel. Tento samolibý člen dominikánského řádu, odešel ostentativně z katolické církve, veřejně se přiznal k zednářství a začal střídat církve jako boty. Hraje si na religionistu, nejraději se však také vyslovuje k politice, homosexualitě atd. Po teatrálním přiznání se ke svobodnému zednářství mu měl Halík vyhrožovat, že z něj udělají malou rybu. Kdo jsou oni ti, jež tak učiní? K O. Štampachovi existuje také inspirativní svazek StB.

K P. Reinsbergovi se Halík také velmi rád vztahoval, neb byl významnou předlistopadovou církevní autoritou. Halík ho však měl raději až po smrti. Vyprávěl o jejich krásném vztahu, leč farníci P. Reinsberga hovořili jinak. Halík byl pro něho obyčejný oportunista a mimořádně nafoukaný egocentrik.

Také by byl rád, kdyby jej chválil zesnulý P. Oto Mádr, poslední skutečný teolog české katolické církve. On tak však nečinil a považoval jeho narcismus, nafoukanost a nedisciplinovanost za vážnou charakterovou vadu. Halík se pomstil a pohrdavě napsal, že Mádr pocházel z malých poměrů, čímž chtěl dát najevo, že jeho původ je mnohem významnější. Kdo však Halíka zná zblízka ví, že je to buran, který se obléká jako švihák z NDR a na recepci umí překvapit nedůstojnou poživačností a neznalostí etikety. Hraje si na něco, co nikdy tento domažlický syn starých rodičů nebyl. Mádr byl ovšem šlechtic ducha a vysoce jej převyšoval intelektuálně i mravně.

Prof. P. Petr Piťha měl Halíka duchovně formovat. Výsledek: Halík pomlouvá Piťhu kudy chodí a nesrovnatelně vzdělanější, kultivovanější a duchovnější Piťha je velmi zklamán tím, co z jeho učně vyrostlo.

kompiloval z otevřených a osobních zdrojů Daniel Solis

---
Poznamka R.H.: V Ceske republice je bezcharakternich kurev vic nez rosy krupeji... Autor v clanku zapomel dodat, ze na "kneze" byl "tajne" vysvecen" v Erfurtu v NDR, jinymi "tajnymi knezi", kteri byli agenty StaSi. Stalo se tak v roce 1977.

Zeme, ktera za to nestoji...

11. července 2014 v 15:45 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Kazdy prumerne uspesny emigrant (neuspesny se vraci domu, do vlasti) vam potvrdi, jaky je jeho vztah k obyvatelum dnesni Ceske republiky: Nektere lidi tento emigrant vubec nezajima, maji prece dost svych starosti (to jsou obvykle pribuzni), nekteri lide emigrantem pokrytecky pohrdaji (vice informovani byvali pratele a byvale lasky) a vetsina lidi emigranta bohapuste nenavidi (v ceske variante tohoto citu je nenavist jen koncentrovana a nicim neredena zavist).

Tudiz emigrant, chce-li si uzit par roku spokojeneho duchodu, s udivenym kroucenim hlavou jednoduse musi donutit sam sebe se nejak mentalne odizolovat, separovat se a uz se nezabyvat tou silenou, nenormalni, pokryteckou a nenavistnou zemi jmenem Ceska republika - jinak by mu z toho muselo asi jebnout!

A hned poslouzim prikladem: Tenistka Petra Kvitova vyhrala Wimbledon. To jsem se docetl, nesleduji to, tenis mne nezajima od doby, kdy mi moje sousedka Martina Navratilova dokazala, ze i super sportovkyne muzou mit docela hloupoucke politicke nazory. Takze Kvitova vyhrala, dostala zaslouzene penize, zdanila je hned v Anglii a aby ji je nezdanili jeste jednou (= double taxation) ti nehorazni sulini v Cesku, tak se prihlasila k trvalemu pobytu v Monacu a strhla se proti ni boure nenavisti ergo ceske zavisti.

Cituji z clanku Jaroslava Sindelare zde :

Mimochodem daň z příjmu se u nás pro vysoké příjmy činí 22 procent, zatímco v Monaku se žádná daň z příjmu neplatí. U nás se navíc platí i daň z nemovitosti a daň z převodu nemovitosti, což v Monaku také neexistuje.

A navic se do Kvitove pustil jakysi poslanec (no jo CSSD) Stanislav Huml - opet cituji:

Praha - Hodně vzruchu vzbudila zpráva na facebookovém profiluposlance Parlamentu za ČSSD (dříve Věci veřejné) Stanislava Humla.

Někdejší ředitel středočeské dopravní policie, který pracoval před sametovou revolucí v SNB a byl členem KSČ, okomentoval zprávu ze serveru denikreferendum.cz (čtěte ZDE), v níž se píše, žePetra Kvitová není kvůli přestěhování se do Monaka a vyhnutí se daňovým povinnostem u nás dobrým vzorem pro mladé. Naopak ji označil "špínou".

"Ano, trénovala ve sportovištích postavených z daní chudších, aby jako bohatší se mohla daním vyhnout. Petro jsi skvělá tenistka, ale jako člověk jsi špína! Obdobné jednání třeba Německá spolková republika pečlivě vyhledává a trestá nepodmíněným trestem a propadnutím majetku," stojí na Humlově profilu.

"Vážně si myslím, že bychom se měli zamyslet nad tím, že když někdo odejde z České republiky a přihlásí se do jiného státu, že by měl přijít o občanství v České republice."

Ja si myslim, ze o obcanstvi v Ceske republice neni co stat a Kvitove to zrejme bude uplna putynka, jako to bylo uplne jedno milionu emigrantu za poslednich sedesat let (dle meho nazoru jsou emigranti, kteri si dnes berou zpet obcanstvi CR nesvepravni idioti).

Proc by mel slusny clovek stat o obcanstvi v zemi, kde se uspech vyslovene tresta (v lepsim pripade zdanuje) a kde jsou byvali clenove KSC a SNB poslanci? A muzou jeste verejne hlasat sve zcestne nazory, misto toho aby dodnes dostavali mokrym hadrem pres ty jejich blbe tlamy?

P.S.: A pamatujete si, ze vraceni majetku ukradeneho komunisty emigrantum nebylo nikdy vyreseno? A tehdy to bylo take vazano na skutecnost, ze charakterni emigranti nemaji ono pozadovane "ceske obcanstvi". Duraz na nutnost toho obcanstvi je vyslovene komunisticky argument. Ja rikam: Strcte si sve obcanstvi do prdele - vratte, co jste ukradli!

Ne, to nejde! Mate tam "platne zakony" (navrhnute a odhlasovane poslanci, kteri jsou byvali komuniste a SNB a ktere VY jste zvolili - ja ne) ve vasi zemi, ktera za to nestoji.

Takze Monaco...

P.P.S.:

Tyhle lidi jste zvolili za poslance:

JÁ, PŘÍSLUŠNÍK SBORU NÁRODNÍ BEZPEČNOSTI, slavnostně přísahám věrnost své socialistické vlasti - Československé socialistické republice, dělnické třídě a všemu pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa.

Slibuji, že budu čestným, statečným a ukázněným příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, že budu neochvějně bránit socialistické společenské a státní zřízení, zákonná práva občanů a veřejný pořádek.

Budu zdokonalovat svou politickou připravenost na základě marxismu-leninismu, úroveň svého všeobecného i odborného vzdělání a dbát o svou bezúhonnost. Přísně budu střežit státní a služební tajemství.

Budu vždy rozhodně bojovat proti nepřátelům své socialistické vlasti, nepřátelům Svazu sovětských socialistických republik a ostatních spojeneckých socialistických zemí. Budu střežit přátelství a upevňovat spolupráci s lidem Svazu sovětských socialistických republik a ostatních spojeneckých zemí a bojový svazek s jejich ozbrojenými bezpečnostními sbory.

Vynaložím všechny své síly a schopnosti a jsem připraven nasadit i život v boji za zájmy Československé socialistické republiky a při plnění jejích internacionálních závazků, v boji za vítězství míru a komunismu.

---
Na Stejne tema i tenhle clanek:



Zavidim...

9. července 2014 v 23:23 | Prislo emailem |  Clanky jinych autoru
Zpověď bývalého zaměstnance

Potkal jsem jednoho starého známého Cikána, co u mě kdysi čtrnáct dní dělal nějakou brigádu. Vystupuje z pěkného BMW, na sobě značkový šaty, značkový boty, zlatej řetěz na krku. Říkám, co to je, co se to v Českých Budějovicích děje?

Proč tam bylo 95% těch lidí z těch rodin, co tam bydlí, myslím na Máji? Pozval jsem ho na pivo a dozvěděl jsem se podrobněji, co asi mohlo být příčinou těchto nepokojů.

Povídá: " No šéfíku poslouchejte, známe se dlouho, gadžové jsou nasraný, neumí využívat systém a závidí nám, a já teda Vám povím, jak to děláme. Takhle:

1/ Nejdůležitější příjmy jsou, že každý rok musí moje žena porodit dítě, na to můžeš vybrat jednorázově dopředu všechny přídavky, což dělá Kč 230 000,- . Dají tě to pěkně na ruku anebo šek a v bance to máš za pět minut. Za to si koupím trocha zlata na krk já i žena, ojeté auto, nějaké luxusní hadry a voňavky, i do herny zajdeme s manželkou a ukážeme gadžům, kdo jsme my Romové, že pro nás pustit Kč 20 000 až Kč 30 000 za večer nic není. A to jdeš ráno domů z herny, gádžové běží do práce a mají rasistickýkecy. Tak jsem jim to minule nandal, říkám, koukejte víc makat ať my romové máme větší dávky, takhle už se nedá žít. Hele ti čuměli.

2/ Pak se musíš domluvit s domácím na pronájmu tak, aby to nasadil co nejvýše a protože nájem nám platí město, tak řekněme, on chce do kapsy Kč 10 000, řeknu mu hele dej nájem Kč 15 000, - oficiálně a mě vrátíš Kč 5 000,- . Všichni na to kejvnou šéfíku! Všichni jsou spokojení.

3/ S vodou, elektrikou a topením si nemusíme dělat žádné starosti, to nám platí sociálka, protože já ani moje žena jsme nikdy nepracovali a nic nemáme, tak to je snad jasný, že se o nás musí postarat né?

4/ Pak ještě dostáváme sociální dávky na jídlo a oblečení, uhlí atd., hele s třema dětma je to kolem Kč 30 000,-. Takže dobrý né!

5/ Hele šéfíku, protože nám platí sociálka elektriku, tak zajdeme na EON a zvýším si drasticky zálohy na elektriku, tak abych to nikdy nemohl propálit. Nikoho to nezajímá. A sociálka je šťastná, že tam nechodíme a nenadáváme jim do bílejch sviní, však víš, to soudní rozhodnutí, minule řekli u soudu, že to není rasizmus. No a když nám něco nedají, kurva tak tam jdeme celá rodina a to bys viděl jak to funguje. Jsou posraný až za ušima a dají nám co chceme. No a protože je elektroměr na moje jméno, ten přeplatek vrátí mě za rok na moje konto v bance. Hele někdy dobrý, dělá to i Kč. 35 000, za rok, dobrý jsou, né!

6/ To co jsem říkal o elektrice děláme i s vodou a plynem, takže taky něco kápne, na konci roku dostaneme v průměru tak Kč 28 000,-

7/ No a protože nemám práci a něco chci dělat, tak si vezmu katalog na nejnovější mobily a televize a další elektroniku, najdu do zastavárny, domluvím se s majitelem o jaký výrobky by měl zájem, co se mu nejlíp prodává. On mě to označí v katalogu, domluvíme se na ceně. Jsou to svině, většinou mě dají jen polovinu ceny v katalogu, ale dobrý, za hodinu
práce, kurva, balík. No a my se starou jdeme do prodejny elektroniky, napřed se mračí, ale když jim ukážu kolik dostávám každý měsíc od sociálky, a že mohu splácet, tak to dají. My s mámou vybereme elektroniku co nám označil majitel zastavárny a koupíme to všechno na půjčku. Někdy dvě televize, máme hodně dětí kurva né, dva telefony, radio, video, CD atd. Ihned ještě nově zabalené mu to odvezeme do zastavárny a on nám vyplatí tu půlku co jsme se domluvili. Hotově. Dobré né? Samozřejmě nic nesplácíme, kurva vždyť jsou pojištěný. Mě nic žádnej exekutor nic nesebere, já kurva nic nám. A jsou gadžové v prdeli. No, to zvládneme i dvakrát týdně, je to dřina a nemůžeš to dělat pořád. Myslím tak Kč 200 000,- máme za rok. Když přijde exekutor, nikoho nikdy nenajde a taky se ty lumpové bojí k nám chodit. My je postrašíme a jdou do prdele.

8/ Výborné jsou měsíce před školním rokem, to máme nárok na brašny do školy a další věci jako školní potřeby, je třeba to nepodceňovat, obuv a sešity a další pomůcky, třeba na tělocvik, no dobrý šéfíku. Moje máma vymyslela dobrej tah. Jde do obchodu a koupí tu nejdražší tašku za Kč 1 500,- a další věci za dalších Kč 1000,- jde na město a oni jí to proplatí, pak vezmeme tašku a věci a jdeme nazpět do obchodu to vrátit, ale nemůže jít sama, oni ty svině nechtějí bez dokladu vrátit peníze, ale jak nás tam přijde pět a začneme řvát, paní ještě ráda vrátí všechno a takže taky dobrý. Hele korunka ke korunce a minule jsem to celý vsadil na 19 červenou na ruletě, tu školní tašku a kurva padla a jsme v balíku.
Na co si vy gadžové tady pořád stěžujete? Tohle je ráj na zemi. No, já musím pomalu jít, jdeme si se starou koupit koberce..

9/ No a na konci měsíce dojdeme na sociálku, že děti nemají co jíst, poprvé ta vedoucí nechtěla nic dát, tak jsem děti seřezal, aby pěkně řvali a nechal jsem je v paneláku na chodbě, tam co bydlí. Od té doby vždycky něco dá. No šéfíku, vyšel jsem ze sedmé třídy, ale počítat umím, známe se dlouho tak kurva Vám to řeknu. Tak za rok, hele, počítejte:

1/ Dítě každej rok............................Kč 230 000,-
2/ Rozdíl nájmu...............................Kč 60 000,-
3/ Rozdíl na elektrice.......................Kč 35 000,-
4/ Rozdíl voda´ a plyn.......................Kč 28 000,-
5/ Sociálka na žití.............................Kč 360 000,-
6/ Na elektronice.............................Kč 200 000,-
Takže bratru ročně...........................Kč 913 000.-

No a to dělá měsíčně Kč 76 083,- . Nějakej další meloušek takéděláme po nocích, ale to Vám povídat nebudu. Takže připočtěte nějakejch Kč 300 000,
- k tomu a měsíční doplatky ze sociálky, no šéfíku, dobrý, na cosi pořád stěžujete vy bílý.
Mě to bratru hodí měsíčně 100 000. A když přijde policajt a něco se ptá, pošlu ho do prdele, rasistu! Tohle je ta pravá amerika, to je země snů, šéfíku běžím, než mě zavřou v těch kobercích, mějte se!"

Dlouho jsem se za ním díval a kroutil nevěřícně hlavou. Po rozhovoru s tím Cikánem se zamýšlím a zamýšlím a opravdu se lidem v Českých Budějovicích nedivím. Pojedu tam protestovat taky.

S přáním pěkného dne Ing. Roman Dočkal
Vedoucí oddělení údržby silnic Ředitelství silnic Zlínského kraje,
příspěvková organizace K majáku 5001, 761 23 Zlín



Je svobodné zednářství přínosem pro český národ?

9. července 2014 v 19:09 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Stržením Mariánského sloupu, barokní památky v Praze na Staroměstském náměstí dne 3.11.1918, ke kterému vyzval demonstranty na Bílé Hoře poslanec a svobodný zednář Bohuslav Vrbenský, odstartovaly se útoky bezvěrců proti katolické církvi a jejímu duchovenstvu. Kříže, mariánské sochy a sochy sv. Jana Nepomuckého, obrazy svatých byly vandaly ničeny a páleny na veřejných prostranstvích. Proslula tím obec Lidice, převážně ateistická, kde na dvoře Horákova statku, za povyku a spílání na adresu katolické církve, kněží a věřících, došlo k pálení křížů, přivezených na dvůr i z okolních obcí. Svobodný zednář jako ministr školství, sociální demokrat Gustav Haberman, nařídil odstranit kříže ze škol. K tomu dostal souhlas od kolegy, předsedy vlády Vlastimila Tusara, svobodného zednáře. K zednářům se také hlásili někteří komunisté pod Zdeňkem Nejedlým. Patřila k nim i část politiků z pravice, zejména František Udržal. Ten jako ministr národní obrany začal provádět "očistu" generality od stejně smýšlejících stoupenců generála Gajdy, pod vlivem svobodného zednáře, ministra zahraničí Ed. Beneše.

První republika se stala zlatým věkem svobodného zednářství. Členství v zednářské lóži bylo nezbytnou podmínkou k získání profesury na univerzitě, dosažení vysoké vojenské hodnosti v čsl. armádě, dosažení vyššího úředního místa ve státní správě. Katolický historik Bohdan Chudoba, člen lidové strany, proto se nemohl stát docentem, Zdeněk Kalista, historik, zase profesorem. A nad tím vším bděl na Pražském hradě Tatíček Osvoboditel, známý opozici jako "starý Tečevoda", podle lidové písně nazývaný. Masaryk odpadl od katolické církve, proti vůli matky, angažoval se v politice výrazně zednářským duchem tak, že měl zakázán vstup na půdu carského Ruska. U zrodu československého odboje v Rusku tudíž nestál profesor Masaryk, jak se dnes tvrdí, ale národovci kolem JUDr. Vácslava Vondráka. Vondrákovo memorandum zůstalo bez odezvy ministerského předsedy Antonína Švehly, jenž byl ve vleku Masarykovy politiky ochrany ministra zahraničí Beneše. Usuzuje se, že i Švehla byl zednářem.

Když přišel Mnichov 1938, bylo rázem po zednářské slávě a prezident Beneš odletěl z republiky, postavené na vratkých základech zednářské politiky Masaryka a po něm Beneše jako prezidenta. Ještě štěstí, že zbytek českého národa se neodradil od katolické víry a nepřestoupil na husitskou víru církve československé, ale realizoval heslo "Církev a Vlast" na první místo, po způsobu vyšehradského kanovníka Staška a ne podle Šrámka, stoupence zednáře Beneše.

V protektorátu "Čechy a Morava" nový úřadující říšský protektor Reinhard Heydrich, jenž přišel z Norska, byl rozhodný odpůrce svobodných zednářů na rozdíl od předešlého von Neuratha. Skončil zlatý věk svobodného zednářstva v protektorátu na popravišti a v koncentrácích. Pomahačem Heydricha se stal jejich bývalý lóžový bratr Emanuel Moravec. Světové zednářství se těžce provinilo na osudu svobodného Československa, ateismus byl na pochodu nově vzniklou republikou, předválečnou úschovnou marxistů.

Po 2. světové válce zaujali svobodní zednáři pozici "podrážděného býka" a opět trestali své odpůrce, tentokráte vězením a popravou. Tak špatně skončil Jan Rys, autor knihy "Židozednářství, metla světa", která v českém národě zabrala. Za její vlastnění se odsuzovalo do vězení po květnu 1945. Jan Rys probudil "Vlajku" z ospalosti, místo červenobílé vlajky na třech Svatoplukových prutech byli Vlajkaři nositeli runového kříže, jako znaku starých Slovanů, v černé barvě na bílém pozadí červené pásky, na rukávě košile. Když byl nacisty deportován do koncentráku a hnutí Vlajka pak nacisty zakázáno, vedl ho potajmu hrabě Thun-Hohenstein. Vlajkaři byli čestní národovci, byl to výkvět pravice českého národa - nefalšované ideologií zednářství.

Po 2. světové válce pracovala Národní fronta pod zednáři, ke spokojenosti KSČ. Bylo to vedení KSČ, které v roce 1951 nabídlo vedení Velké lóže Československa, že když se sama rozpustí, obdrží její členové pěkná místa na velvyslanectvích. Tak se otec Petra Pitharta, dnešního politika z KDU-ČSL, stal velvyslancem ve Francii, Mekce svobodných zednářů v Evropě. Nic dobrého tato éra zednářstva nepřinesla českému národu. Nastoupila éra tzv. dělnických prezidentů, chiméra komunismu.

Přední komunističtí revolucionáři prošli zednářskými lóžemi: Lenin, Trocký, ve Španělsku Manuel Azaňa, Largo Caballero, v Maďarsku Béla Kun, na Kubě Fidel Castro. Karel Marx a Bedřich Engels prošli též zednářskou lóží. Celé 20. století je vyplněno krvavými orgiemi svobodných zednářů na křesťanech, jak je přinesly světu revoluce v ritu "Velkého Východu" (Grand Orientu), jenž je vstřícný k bojovému ateismu. Revoluce se uskutečnily pod rudými prapory se srpy a kladivy, zednářskými symboly, také ve Španělsku. Tam to, díky generálu Frankovi, svobodným zednářům nevyšlo, a proto ho dodnes nemohou cítit, protože katolicismus nebyl poražen.

Svobodní zednáři mají úhlavního nepřítele v katolické církvi. Tradice dvou tisíciletí dokazuje svou životaschopnost. Bez ní by Církev nebyla katolickou, ale pouhou sektou. A o tu se dnes hraje v USA nepěkná hra svobodnými zednáři. Děti zde nesmějí zpívat tradiční americké vánoční koledy ve státních školách, zavrhuje se vše, co připomíná Boha, Ježíše Krista, Pannu Marii, prostě vše křesťanské, kde rodinu tvoří nikoliv homosexuálové, ale muž se ženou a dětmi.

Kdo jiný než Církev Kristova má dnes hlásat vysoké ideály lidství. Církev katolická má užívat zlato jen když duchovní otcové předstupují před Boží oltář. Po oslavě se musejí vracet k prostému až chudobnému životu. Soudím, že je to jeden z postojů, kterých se v současnosti nedostává a přizpůsobují se době a z ní pramenící rozmařilý způsob života, žít na dluh.

Sametovou revolucí jsme se dostali do posledního stádia lidské pýchy ve spirále zla, kde se blouzní o jednotě EU bez Boha, Krista, Panny Marie. Jde o stavbu moderního Babylonu, zednářské pýchy. Zednáři nejsou vybaveni božskými vlastnostmi: vševědoucností a všemohoucností. Proto člověk by měl vstávat a usínat s vírou v Pána Boha a ne s myšlenkami na ošklivé věci lidstva, které přinesli svobodní zednáři svému bohu Všehomíra. Když se lidstvo odklání od učení Ježíše Krista, dochází ke zkáze mravů!

Multikulturalismus bez Boha přináší Evropě odkřesťanštění. Rozbít tradiční křesťanskou rodinu je cíl zednářů. My však musíme jít cestou Krista: Já jsem Cesta, Pravda, Život. Stát se nositeli ponaučení z dějin národa českého, aby se neopakovaly jeho tragédie.


Zpověď mukla V. Bureše v Kartouzské věznici

9. července 2014 v 19:06 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Mojí touhou v mládí bylo stát se sochařem. Nadání u mě postřehl ředitel měšťanky, jenž mě doporučil panu profesoru Deylovi do Hořic v Podkrkonoší. Udělal jsem několik drobných plastik-reliéfů k posouzení, které vyznělo kladně. Našetřené peníze rodičů na moje studium otec prosoudil s podvodníkem Hermanem Kleinanderem ze Slatiňan a spor prohrál. Dal mě tedy do učení na kováře. Úspěšně jsem se vyučil kovářem a bez práce jsem nikdy nebyl. Osud mě v září 1940 zavál do Reichu. Tam jsem měl možnost naučit se umělecky ztvárnit různé kovy a poznat mnohé lidi z různých národů Evropy. Z vyprávění Rusů o tamním "blahobytu" jsem pak o dovolených vyprávěl doma pravdu, co jsem se dozvěděl od Rusů o komunismu v Sovětském svazu. Po skončení války mě čeští lidé udali pro rozšiřování pomluv o slovanském bratru, jenž nás přišel osvobodit. Falešných svědků bylo nad plán! Odsoudili mě v rámci NF na doživotí. Deset let jsem otročil.

V Kartouzích mě osud svedl s Otcem biskupem Karlem Skoupým, kterému jsem vyprávěl, jak jsem dopadl se sochařinou a stal se kovářem. Přitom jsem zle láteřil na podvodníka, co mně zkazil můj záměr a musel jsem se stát kovářem. Otec biskup Skoupý vyrazil mi dech, když pravil: "Synu, chápu tvoji zlost nad rozhodnutím soudu, který nepotrestal viníka, ale nad tím vším stojí záměr Vševidoucího Boha, jenž podvodníka udělal tvým andělem stráným. Zamysli se, kdyby tvého otce nepřipravil o ty peníze určené k tvému studiu, tak bys byl možná slavným sochařem, ale ve službách komunismu, tvořil bys různé sochy Lenina, Gottwalda, rudoarmějců, různé bůžky se srpy a kladivy. Pak by nastal zvrat a bylo by po slávě, která je pomíjející, jak víš. Lidé by tě odsuzovali, házeli po tobě špínu jakou hází dnes na nás, kamením by po tobě házeli, tvé dílo skončilo by v odpadu. Děkuj Pánu Bohu, že tě osvobodil od hanby. To jsou zázraky v našem bytí."

Stal jsem se posledním žijícím svědkem vyprávění naší uvězněné generality v Kartouzské věznici po roce 1945, jak to bylo s naším osvobozením od lží, když zelenou dostala už od roku 1918 vražedná zbraň v rukách zrádců národa. Zavedla se cenzura tisku, že prý se musíme učit demokracii v podání prezidenta Osvoboditele. Proto toho málo víme po pravdě, protože mluvit pravdu se v republice trestalo vězením už za prezidenta Masaryka a pokračovalo se v tom po skončení 2. světové války. Kristus však hlásal: Pravda nás osvobodí od lží.

Náhodou jsem se poznal taky s muklem, jenž byl v Kartouzích uvězněn s Antonínem Sumem, zavřeným na popud Beneše po smrti Jana Masaryka. Jmenoval se Bohouš Lněnička a byl odsouzen na 6 let za nedbalost ve službě, kde došlo ke krádeži.

O politiku se nezajímal, ale naslouchal hovorům Suma a generála Klapálka. Sum jako osobní tajemník ministra zahraničí Jana Masaryka byl přesvědčen, že byl zameten pod koberec výší trestu 22 let vězení jako nepohodlný svědek, který toho moc věděl od Jana Masaryka. Dral peří s generálem Karlem Klapálkem v pejřárně u strážmistra Bažanta, bývalého legionáře, jenž zde dosluhoval poslední rok do důchodu. Sum tvrdil, že Jan Masaryk z hloubi duše nenáviděl Udržala, líného selského bagouna, a jak Beneš překračoval svou pravomoc a ze státní kasy čerpal velké sumy peněz na uplácení jemu servilních důstojníků za hlášení na nepohodlné důstojníky, které vlivem předsedy vlády Udržala dával na podřadná místa. Donašeči byli ihned povyšováni a dáváni na lepší místa. Klapálek vždy k tomu dodal. "Copak Beneš, ten se hodil ke všemu jako brambory, proto ho mnoho důstojníků za války v exilu nenávidělo, jako byl Prchala, Janouch a Sacher. Na všech se mstil po válce."

Klapálkovi bylo známo, že hned po květnu 1945 navázal Beneš styk s bývalým funkcionářem národně socialistické mládeže, advokátem Alexejem Čepičkou a ten rychle stoupal z poručíka v záloze až k lampasům. Prý to byl homosexuál, to o něm tvrdil také generál Sacher. Lněnička mi řekl, že Sum myslel, že ho ve vězení umlátí. Vyrazili mu všechny přední zuby. Lněničku pak dali do kamenolomu v Košťálově, dosloužil trest na justičním statku v Javorníku v Krkonoších.

Další mukl, kdo seděl v Kartouzích na cele s dr. Antonínem Sumem, byl Josef Beran z Chrudimi. Ten mi vyprávěl, co se od Jana Masaryka dozvěděl Sum o kauze Hilsnera, za Rakouské monarchie odsouzeného na doživotí. Jan Masaryk se tázal otce, proč ho po nástupu na Pražský hrad amnestoval, když měl doživotí. Dostal od otce odpověď, že pomohl nešťastnému člověku a vyvinil ho z rituální vraždy, když začínáme budovat demokratický stát a demokracie je humanita. Jana prý tato odpověď neuspokojila, neboť těch vražd děvčat v Polné bylo několik, nejenom jedna. Nešťastné dívky byly nalezeny už v rozkladu, a proto se nedalo vyšetřit nic kloudného. Nakonec Jan pravil k Sumovi: "Tondo, starej pán je stejnej demokrat jako starej Procházka v Schönbrunu k synu Rudolfovi - tohle musíš, tohle ne! Musíš ctít etiketu a srazit kufry. Dožil se letecký invaze, co doprovázela sovětského maršála Alxnise pěti letadly Antonov do Československa. Podal mu o tom hlášení velitel hradní stráže. To ho dorazilo v roce 1934."

V ČSR bylo a dodnes je dost intelektuálů, kteří věří na cizí pomoc, jednou z Východu, podruhé od Západu, jen nevěří sami sobě, protože nemaji v sobě ducha jednoty, protože nejsou nositeli PRAVDY. Pravda, to je Kristus v nás! Kdo neprošel Kartouzy po roce 1945, tak nepoznal pravdu ve své nahotě, nezbavil se pohrobků národně frontovních bojovníků, kteří se domnívají, že problém lidského štěstí se dá jednou provždy vyřešit, když se lidé naučí své hříchy milovat a stanou se moderními otroky hříchů a neřestí, jako za doby Mojžíše u Israelitů. Nic nového pod sluncem, místo Boha dosadili uctívání zlatého telete, aby víru zlehčovali, když není možné mocenskými prostředky ji potlačit.


Z pamětí V. Bureše na NOF

9. července 2014 v 19:03 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Bylo to první pondělí v březnu 1945, kdy jsem se musel ucházet o práci v Semtíně, protože jsem se nemohl vrátit do Reichu pro samé vojenské transporty.

V Pardubicích na starém nádraží jsem potkal Emana Kopeckého, který jel do Prahy, neboť byl poslancem za NOF v Národním souručenství za kraj Chrudim, velmi důvěrný činovník NOF z Chrudimska, zahradník z Trhové Kamenice. Pozdravil jsem ho postaru "Vlasti zdar!", stiskli jsme si pravice a protože bylo dost času do odjezdu vlaků, zašli jsme do restaurace.

Zeptal jsem se ho, co dělá generál Gajda. Moc dobře jsem si pamatoval, co mně tehdá vzrušeně vyprávěl, jak v květnu 1940 mu psal Gajda, aby ho přijel navštívit do jeho nového bydliště v mlýně Prečíně u Vacova, neboť Prahu měl zakázanou na doporučení Emanuela Moravce u Heydricha. Gajda byl rozhořčen na Moravce, kterému po válce pomohl k profesuře na vojenské akademii v Hranicích. "Tak svět odplácí, bratře Kopecký!" dodal zklamaně Gajda. "V Rusku jsem toho darebáka fedroval a na můj podnět byl povyšován, aby pak proti mně svědčil za Benešovy jidášské groše. Teď teprve vím vše, proč hnutí mělo tolik afér, o každém sezení fašistické rady byl Hrad dobře informován. Měl jsem zde vzácnou návštěvu, proto jsem tě pozval do Prečína. Tři chlapy od Gestapa z Prahy a výslech, s kým se stýkám, zda jsem si byl vědom, koho jsem jmenoval do velké fašistické rady v osobě JUDr. Branžovského z Prahy. Byl jsem dán pod dohled a musím hlásit každou cestu mimo Prečín a účel cesty. Taky mi Gestapo vytklo, proč jsem nevrátil francouzské a anglické řády na ambasády v Praze ihned, jak proti mně zahájilo se tažení a na Masarykův příkaz propuštěn z armády, na co jsem čekal až do roku 1938, tak pozdní gesto."

Gajda se pak omlouval Kopeckému, že mu neuvěřil, když Branžovského považoval za Žida v cizích službách. Gajda měl neomezenou důvěru k člověku s akademickým titulem jako byli zrádci JUDr. Branžovský, MUDr. Novotný nebo JUDr. Vážný, z řad prostých lidí byla jen věrnost. Zrádci pak založili kauzu "Židenice" a byl konec. Jen věrní zůstali do konce, šli v r. 1935 volit NOF. Zvítězili Henleinovci.

I ve Švehlově straně nebylo to jinak. Po 2. světové válce mnoho těch, co šli předtím se Švehlou, zradilo už v r. 1945 a sloužilo KSČ, vesměs příznivci Udržala, Bnešova poskoka - i v lidové straně to tak bylo. Proto se česká pravice nikdy nesjednotila. Po 2. sv.válce přestala existovat. Viděli, kam to spěje, ale nikdo nezlikvidoval Budovatele Beneše, jací to byli "hrdinové". Únor 1948 byl logickým vyústěním Košického vládního programu NF.

Jsme nesvorný národ, strany na sebe často útočí, jako bychom nebyli jeden národ, ale úhlavní nepřátelé. Kartouzy od září 1947 do roku 1950 byly pokladnicí hlubokých tajemství, neboť se zde vystřídala celá řada prominentů, počínaje členy protektorátní vlády až po kněze a biskupy, příbuzné prominentů První republiky, odsouzené i k doživotí. Chtěli mít čisté svědomí a proto říkali, jak to v pravdě bylo, jak byl český a slovenský národ klamán už od roku 1918 zrádci národa. Proto se musí všechno podchytit v pravdě a odhalovat obhájce původců těchto zločinů na národě, vydávající se za "vlastence". Stát se nositelem PRAVDY vyžaduje znalost českých dějin alespoň od 1. světové války v pravdě. Pravda, to je Kristus v nás! Kde není člověk volán k osobní zodpovědnosti, tam je špína zametena zdeformovaným státním koštětem pod koberec, tam také nedochází k oddělení zrna od plev, k roztřídění na schopné a neschopné, poctivé a zloděje. Odpolitizovat obec a zavést v obci správu na podkladě čistě ekonomickém, to je smysl stavovské demokracie, a tou byla NOF. Vše prosperuje v kázni, z kázně roste pořádek a jistota, v harmonii se pak rozvíjí stát. Kde je dnes pořádek a jistota?


Setkání mukla Bureše na dole Bytíz u Příbrami s Vlajkařem Lhotou

9. července 2014 v 19:00 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Na tomto dole pracovalo 1.400 moderních otroků, protože tam byla bohatá ložiska uranové rudy pro Kremelského mrože. Ocitnul se tam také starý akademický malíř Josef Lhota, vnuk slavných Lhotů, jež spolutvořili národní kulturu. Jeho děd maloval s Ženíškem Národní divadlo. Pro účast na rebelii roku 1848 byl zbaven místa na umělecké malířské škole, ale později vzat na milost. Jeho vnuk jako student se ve dvacátých letech zapojil do hnutí "Vlajka" pod profesorem MUDr. Marešem a setrval v něm pod Janem Rysem až do protektorátu, kdy ho úřad práce poslal do pracovního nasazení k organizaci Todt pracovat s lopatou nebo jezdit autem. Po válce ho odsoudili jako pravičáka, za funkci ve Vlajce, na 20 let. Že byl stár, to nikoho od soudu nezajímalo. Taková byla spravedlnost!

Jednou vyprávěl, jak se setkal 7. listopadu 1918 na nábřeží v Praze s profesorem V.V. Štechem (znám z televizních pořadů ze šedesátých let), kterého dobře znal. Dovolil se ho zeptat, co říká tomu stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Štech na to odpověděl slovy: "Pepíčku, to byl barbarský čin, to byla dominanta Prahy jako pomník maršála Radeckého. Toto si mohli Pražáci odpustit, takové činy se nevyplácejí. Kopance se děly už v Rusku. Tam se taky přísahalo a nevědělo se na co. (Měl asi na paměti zrušenou přísahu za národní červenobílý prapor) Jen počkej, chlapče, dočkáš se toho, jsi mlád."

Dočkali se oba! Dvacet let uběhlo a Lhota potkal VV. Štecha už po nacistické okupaci a ten mu řekl: "Tak vidíš, chlapče, mluvit není o čem, jen o hlouposti našich potentátů, jež si pohrávali s křehkou svobodou tak lehkovážně, až ji ztratili."