Červenec 2014

Co se zamlčuje o partyzánech a vládním vojsku v Itálii

9. července 2014 v 18:57 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Sedmitisícové vládní vojsko v protektorátu Čechy a Morava si uchovalo povely, pozdravy a služební řád v češtině. Jeho nejvyšším velitelem byl státní prezident dr. Emil Hácha, člověk s morálním charakterem v tak těžké době pro národ. Z Hitlerova rozhodnutí nebyli Češi dáni jako vojáci na východní frontu, když tam bojovali Slováci a většina evropských národů proti komunismu. Na konci války byla většina vládního vojska přesto odsunuta k strážní službě v severní Itálii, když jih Itálie byl už osvobozen. K odsunu došlo v květnu 1944.

U nás se píše jen o "hodných" partyzánech, ale zamlčuje se, že vraždili v severní části Itálie katolíky. To věděli oba pravicově orientovaní generálové vládního vojska v Itálii - Obručník a Vítěz. Vojáci dostali instrukce, jak čelit těmto případům, neboť útěky k partyzánům nic neřešily a navíc tříštily jednotu vládního vojska. To věděl i vojenský kaplan, dominikán Veselý, doporučoval, až se přiblíží fronta, pak teprve přejít ke Spojencům.

Komunističtí partyzáni na severu Itálie v roce 1944 začali vraždit katolické kněze a katolické občany. V oblasti Istrie (většina byla po válce připojena k Jugoslávii) zase vraždili Titovi jugoslávští partyzáni. Ti zavraždili přes 80 katolických kněží. První z těchto italských obětí komunismu byl v roce 2008 blahořečen. Dne 28. září 2013 bylo blahořečení istrijského katolického mučedníka chorvatské národnosti, pátera Miroslava Bulešiče.

Po květnu 1945 byli vyloučeni z důstojnického sboru čsl. armády ti, kteří byli jako antikomunisti nepohodlní NF. Byli postaveni před Národní soud generálové z vládního vojska: Jaroslav Eminger, Libor Vítěz a Jan Obručník. Eminger byl osvobozen, ale do čsl. armády ho nevzali nazpět, Libor Vítěz byl degradován na vojína, byl mu zkonfiskován majetek a byl odsouzen na 4 roky vězení, Jan Obručník degradován, zkonfiskován majetek a odsouzen na doživotí. Tento trest mu byl za prezidenta Zápotockého změněn na 20 let žaláře.

Poddůstojníky vládního vojska dali po válce na hlídání, jako pomocné bachaře, jak vzpomíná mukl V. Bureš, retribuční vězeň po květnu 1945. Ti měli k vězňům Benešovy justice přátelský poměr, neboť poznali pravdu v severní Itálii, čeho je komunismus schopen. Burešovým informátorem byl četař od vládního vojska Ladislav Pošta z Kolína. Odesílal mu "tajně" psané dopisy z vězení rodičům. Uměl plynně italsky a německy, byl to inteligentní člověk.

Ještě že k nám Bůh byl milosrdně nakloněn nežli Karel Marx Mordechaj. A to nám od školních let komunisti vtloukali do makovic jeho zvrácenosti o třídách a třídní nesnášenlivosti, končící třídním bojem. Proto považovat mladé lidi za neonacisty považuji za nevychovanost, především novinářů, z nichž mnohé bych já mohl zase označit za neobolševiky s vymytými makovicemi.

Jak vypadalo soudnictví v ČSR po 2. světové válce

9. července 2014 v 18:55 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Ministerstvo vnitra v rukách KSČ mělo zhoubný přímý vliv nad národními výbory jako nadřízený úřad. Národní výbory měly přímý vliv na sestavování seznamu lidových soudců a soudců z povolání, sestavování vyšetřovacích komisí při NV a na jejich činnost. Lidové soudnictví se stalo od května 1945 soudnictvím výhradně politickým. Na jeho stranickém zneužití se podíleli komunisté s národními socialisty prostřednictvím ministerstva vnitra pod komunistickým ministrem V. Noskem a ministerstva spravedlnosti pod národními socialistickými ministry - Stránským a po něm Drtinou.

Lidové soudy se skládaly z lidí téhož charakteru jako byli zaměstnanci na národních výborech. Jim bylo dáno do rukou rozhodování o životech a osudech statisíců, protože proti rozsudku lidových soudů nebylo možné odvolání, žádost o milost neměla odkladný účinek, souzený neměl právo na advokáta. O všech trestech, včetně trestu smrti, rozhodoval pětičlenný senát, jemuž předsedal soudce z povolání, ale ti všichni byli navrženi revolučními národními výbory, kde sídlila závist co nejrychleji se zmocnit majetků odsouzených.

Vyšetřovací komise sbíraly materiál proti nepohodlným osobám z důvodů politických nebo třídních, organizovaly výpovědi svědků. Jako svědky z řad placených agentů a udavačů Gestapa a Sicherheitsdienstu připravilo Noskovo ministerstvo vnitra a rozeslalo jejich seznam všem NV a úřadovnám SNB.

V procesech se často ukázalo, že výpovědi byly vynuceny týráním a sliby. Komunistické sekretariáty zaměstnávaly vyškolené svědky a další byli opatřeni terorem. Uvalení vazby bylo prohlášeno Benešovým dekretem č. 137 na osoby považované za státně nespolehlivé, bylo zákonné i když nebyly předpoklady pro vazbu. Beneš podepsal tento dekret 27. října 1945 a zajistil účinné lámání charakterů.

Provádění retribučních dekretů prohloubilo mravní rozvrat českého národa a způsobilo vedle Mnichova nejtěžší otřes národa, jakým museli projít Češi a Slováci bez řádného práva a kdy každý pokus o poválečné zreastaurování práva byl odsouzen v rámci Košického vládního programu k nezdaru.

Organizace Národního soudu nebyla totožná s organizací lidových soudů. Senát Národního soudu byl sedmičlenný, předsedal mu soudce z povolání, jmenovaný prezidentem na návrh vlády. Přísedící jmenovala vláda na návrh ministra spravedlnosti. Také národní prokurátor byl jmenován vládou na návrh ministra spravedlnosti. Rozsudek byl předem připraven, dohodnut a schválen vládou. U Národního soudu šlo výhradně o politické rozsudky, kryté směšnou sítí paragrafů retribučního dekretu.

Na všech místech s německou menšinou byly okamžitě po válce zřízeny koncentrační tábory, tábory hrůzy! Byli do nich zavíráni i Češi a Slováci. Tábor v Kolíně byl zřízen počátkem června 1945. Zemřel v něm zborovský hrdina, ruský legionář Suldovský z Velimi. Jeho velitelem byl Bedřich Kárník. Poslanec za kolínský kraj, národní socialista Hora se dozvěděl až v roce 1947, jaké zločiny se v internačním táboře v Kolíně odehrály. Tyto zločiny zůstaly široké veřejnosti utajeny až do prvních článků statečného novináře Michala Mareše.

Ministr spravedlnosti Prokop Drtina pak před poslanci Národní fronty řekl: "Pachatelé těchto činů byli sami dlouhá léta obětmi podobného zacházení v německých táborech a dopouštěli se jich ve zvláštním duševním stavu, který byl důsledkem utrpěných příkoří. Mimo to jsem dal tento souhlas ve snaze, aby pro bezprostřední činy napáchané v době revoluce bylo používáno zákona č. 115/46 co nejliberálněji." Takový byl názor ministra spravedlnosti na osobní zodpovědnost lidí s "nejvyšší kvalifikací" na místech laických a profesionálních soudců a veřejných žalobců v lidovém soudnictví, na velitele internačních táborů pro Němce.

Něco podobného se odehrálo v chrudimské věznici, jak vyprávěl Václav Bureš zde vězněný, pod šibenicí na dvoře věznice, kde Sopoušek s Havránkem přivázali sudetského Němce a jeho žena s oběma dcerami byly bitím pendreky nuceny lézt k otci po kolenou a provádět ohavnosti. Vězni z cel v 1. poschodí měli možnost pozorovat zamřížovanými okny, jak se dívky zoufale bránily, aby nebyly znásilněny.

Paměti V. Bureše z temna vězení lidové demokracie

9. července 2014 v 18:52 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru
Podle všech prominentů První republiky, se kterými jsem přišel do styku v různých vězeních a lágrech lidové demokracie po 2. světové válce, Beneš byl budovatel rozkladu demokracie. To si mnozí neuvědomují, protože neprošli věznicemi po květnu 1945, proto žvaní. Emigranti, kteří prchli z republiky, při budování dvouletky a tříletky, věděli by víc, jak a koho uklidili do vězení Benešovými retribučními dekrety, kdyby prošli basou. Já, Josef Mach z Mlázovic a ruský legionář Rešl z Bydžova, jsme vždy pilně na cele naslouchali zajímavým hovorům po práci, které vedli bývalí prominenti První republiky. Aby se národ nedozvěděl po tzv. osvobození Rudou armádou pravdu, byli odsouzeni lidovými demokraty ve službě Beneše, tzv. Benešovými dekrety, do vězení.

Rešl byl vůči nám oběma starší, znal Syrového a Šípka, kterého přivezli po únoru 1948 do Kartouz. Když oba byli uvezněni v Kartouzích, vyjádřil se Rešl o generálu Syrovém, že to byl v Rusku lajtnant Poseroutka, u Omska prý žádné zázraky neudělal, přešlapoval na místě, mnozí bojovníci pak hořeli závistí, jak Gajda s Kadlecem vedou své vojáky do bojů s bolševiky a rázně je vyhánějí z měst podél sibiřské magistrály. Přitom Gajda bděl nad kázní svého 7. tatranského pluku a nestrpěl "delegádštinu", neboť právě ta nahlodávala morálku legií. Mnozí zrádní hoši vezli sebou ze Sibiře do Vlasti starou pifku proti Gajdovi. Jakmile měli příležitost, zahráli pštrosí politiku, nepodpořili Gajdu v roce 1924, když chtěl dát otěže vlády do rukou těch, kdo pro Vlast krváceli. Syrový v Kartouzích ve vězení při této příležitosti řekl, že považovali tehdá Gajdu za divočáka.

Když Vlast byla v ohrožení bolševismem, dostali strach, zaspali dobu skoncovat s KSČ a nedožili se titulu "Obránci Vlasti osvobozené před bolševismem".

Nám bylo tehdá známo, že generálové, kteří odmítli Benešovi vstoupit do zednářské lóže, byli Masarykem propuštěni z armády nebo předčasně penzionováni. Už generál Otakar Husák prohlédl zednářskou politiku Masaryka a raději se vzdal funkce vedoucího vojenské kanceláře prezidenta Masaryka a šel do politického ústraní. Generál Gajda na to doplatil penzí - přišel o ni zásluhou Masaryka a Beneše. Od 1. ledna 1927 se stal vůdcem NOF. Jezdil jsem v mladých letech na kole až do 30 km vybírat dobrovolné příspěvky na Gajdu, někdo dal 1 Kč, jiný 2 Kč.

Gajda na schůzích NOF říkal: "Naše generalita zaspala v roce 1924, kdy byl čas do toho šlápnout, zaspala teď, v roce 1938. Co bude dál, bude tragédie." A byla.

Zrádní hoši si 24 roků hřáli zadnice, pak přiletěl Heydrich, jenž odkryl zednářské lóže jako předtím v Norsku a skončili pod gilotinou, ti slavní z husitské I. divize z Ruska. Branžovského s Fuchsem chytlo gestapo (v lóži Bohemia) a s nimi generála Šípka, ruského legionáře, který naletěl Benešovi. Poslali je do Dachau. Šípek to přežil, ale komunisti po únoru 1948 ho dali do šera vězení, protože byl odpůrcem bolševiků.

Generál Karel Kutlvašr sehrál při procesu s Gajdou po 2. světové válce před Národním soudem roli nebojácného chlapa, přímého, charakterního, jako z bojů v 7. pluku tatranském v Rusku a Gajda byl osvobozen od vězení, dostal tolik, kolik si odseděl ve vyšetřovací vazbě. To Kutlvašrovi komunisti nezapomněli a po únoru 1948 byl odsouzen na 20 let a domů se navrátil s podlomeným zdravím.

Generál Josef Šnejdárek byl mezi těmi, kdo zradili Gajdu, měl dvojí občanství (byl též občanem Francie) a jak se později zjistilo, bral dva platy. Tím, že na přání Beneše vstoupil do lóže, byl jmenován zemským vojenským velitelem Moravy. Na něho nejvíce spoléhal Gajda, ale nevěděl ve své důvěřivosti k Šnejdárkovi, že jeho plán v roce 1924 půjde Šnejdárek donést na Pražský hrad. Generál Vojcechovský též zradil Gajdu. Dopadl po květnu 1945 jako zrádce a NKVD ho odvezlo do Sovětského svazu, kde se po něm slehla zem. Prý byl popraven 21.9.1947 v Kyjevě na Ukrajině.

Z knihoven komunisti po únoru 1948 vyházeli do šrotu knihy z I. odboje legionářského, aby začalo vymývání mozků od školy. Jen poplatní učitelé mohli učit, když ohýbali páteř. Za První republiky zde byla Liga proti bolševismu. Podle Benešova dekretu na paragraf 3 dostávali od 10 let výše, tlačili na to Židi, přestože se pro Hitlera neexponovali, ale jako dříve dělali přednášky o bolševismu.

Rovněž Vlajkaři, což byla směs pravicových proudů a za 2. světové války byl jejich vůdce Rys po jednání s Němci zatčen a dán do Dachau a hnutí rozpuštěno k radosti všech odstínů komunismu. Ilegálně je dála vedl hrabě Thun Hohenstein. Byl po válce uvězněn na Borech.

S Václavem Jílkem jsem byl dán z Kartouz do lágru v Hostinném, do n.p. KRPA (Krkonošské papírny). Jílek, republikán, byl švagrem ministra národní obrany a republikánského poslance Bradáče z Jičínska, stal se generálním konzulem pro Jižní Ameriku. Od Jílka jsem se v Hostinném dozvěděl, jak to bylo v roce 1927 při volbách prezidenta, když Masaryk prolezl s odřenými zády. Švehla byl tehdá na léčení, ve straně byla protimasarykovská nálada, Masaryk odjel též, na léčení kostní tbc do zahraničí. Republikánský poslanec Milan Hodža navrhnul, aby kandidoval na prezidenta republiky Antonín Švehla a udělal průzkum napříč parlamentem za zvolení Švehly. Tehdá jej chtělo zvolit přes 60% poslanců a senátorů.

Když se Švehla navrátil z léčení, vzdal se kandidatury ve prospěch Masaryka. Benešův tisk potom psal, že Švehla ustoupil Masarykovi nikoliv ze skromnosti, ale že nemá sílu vykonávat funkci prezidenta. Beneše měl Švehla prokouknutého už od doby, kdy jako předseda vlády v r. 1922 žádal prezidenta Masaryka o odvolání Beneše z funkce ministra zahraničí, protože je členem opoziční socialistické strany. Ale u Masaryka neuspěl. To proto, že Masaryka ještě neprohlédl jako člověka ve službách svobodných zednářů, kterým sloužil ministr Beneš. To Švehlu tak dopálilo, že od té doby se uzavřel do sebe a pro nemoc se začátkem roku 1929 vzdal funkce ministerského předsedy. Pokud přijímal návštěvy, tak jen svých věrných, kterým doporučil udělat pořádek s Němci v Sudetech a se Slováky, odstranit Beneše z funkce ministra zahraničí a za prezidenta zvolit Milana Hodžu. To se nelíbilo levému křídlu republikánů, které vedl Udržal, Benešův sluha, proto delegace tří republikánů ve složení Udržal, Stržil a Svoboda z Popovic u Jičína navštívila Švehlu v Hostivaři. Švehla o návštěvu nestál, ale přijal je. Co tam mezi nimi se odehrálo, nikdy nevyšlo na venek. Jen se potom, po odchodu návštěvníků, Švehlovi přitížilo a zemřel. K pitvě nedošlo. Po smrti se objevilo několik oslavných článků na vůdce republikánů Antonína Švehlu. Proč nedošlo k pitvě, nepřála si rodina, aby nedošlo ze strany tisku k humbuku a to by odnesla republikánská strana, neboť se šířila zvěst, že Antonín Švehla byl otráven a měl mít v tom prsty Udržal, Benešův sluha. Říkal to ve vězení v Kartouzích mladý Toník Švehla, syn. Ten také mluvil o generálu četnictva Ježkovi, jenž měl podezření na Beneše, že měl prsty v atentátu na ministra financí Aloise Rašína. Republikán Rudolf Beran pak v Kartouzích prohlásil o Benešovi, že to byl intrikán evropského formátu.

Podle retribučních dekretů se soudilo do roku 1949. Mladík Toník Švehla byl upřímný a čestný český sedlák, jak jsem ho poznal v Kartouzích. Kartouzy prošli snad všichni prominenti republikánské strany, pak je po čase posílali na likvidaci do Mírova a Leopoldova, pověstné vyhlazovací tábory komunistů. Podle retribučních dekretů Benešových byl odsouzen také spišský biskup Ján Vojtaššák a ze spišské diecéze kněz Jánuš do Ksrtouz. Téměř všichni katoličtí kněží, odsouzení komunisty, prošli Valdicemi.

Od zavřených Němců jsem se dozvěděl v lágru v Hostinném, když jsem chodil na práci do papíren KRPA, jak to v Sudetech vypadalo v době hospodářské krize, kdy začala v ČSR převaha marxistické levice a kdy v Sudetech se zakázky dávaly českým firmám. Němečtí psolanci protestovali, když prezident Beneš mluvil o rovných právech Čechů s Němci, ale ve skutečnosti to byl opak. Proto Němci ze Sudet chodili na práce do Říše a načichli Hitlerem, protože jim dal práci, kterou pod Benešem neměli. Nemohli najít zastání ani u policie, kdy jim házeli tito marxisté otevřenými okny v létě v noci zdechliny, mazali kliky lidskými výkaly, děvčatům kolomazí podkolenky.

Vždycky, když se dělá protinárodní politika, tak na ni doplácejí čestní lidé s ctnostmi. Pracoval jsem jako otrok na galejích lidové demokracie i o nedělích a svátcích, po příchodu komunistů k moci byly vězňům zrušeny i nedělní dopolední mše svaté podle stalinského vzoru.

Snad potom, až se lidé probudí z Havlovy maškarády a zasejí zdravé semeno, uchová-li se nejaké v českém národě a obnoví se křesťanská morálka, tak bude lépe nežli dnes. Ovšem za předpokladu, že se křesťanské národy zbaví všech parazitujících, počínaje lenochy a konče demagogickými štváči.

Pravda o Benešovi a Šrámkovi poznaná V. Burešem

9. července 2014 v 18:48 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Píšu pravdu, která pramení z víry v Boha a Krista, ta jediná osvobozuje od bludů.

Bylo to koncem roku 1944, kdy naše skupina pravičáků, totálně nasazených pracovním úřadem na práci do Reichu, seděla u stolu v restauraci Kaiser, poblíž továrny Lokomotivwerke Hennigsdorf bei Berlin. K vedlejšímu stolu si sedla skupina Francouzů. Jeden z nich, když uslyšel češtinu, vstal od stolu a šel k nám. Představil se, že je Čech a jmenuje se Jan Němeček, rodák z Rudolfova u Českých Budějovic, od roku 1921 pracuje jako inženýr ve Francii v továrně na rádia Thompson a do Reichu byli vysláni k zprovoznění nové velké vysílací stanice u města Kremen, asi 60 km od Berlína, jako montážní skupina odborníků. S ing. Němečkem jsem se dal ihned do hovoru, neboť chtěl vědět pravdu, jak to u nás v protektorátu pod Němci vypadá. Tak jsem mu bez příkras rovnou řekl, že Židy vyvezli do koncentračních táborů a potírají hlavně levou inteligenci a vůdce komunistů.

Komunistický proletariát, jenž byl po skončení budování opevnění v republice bez práce, ten se po okupaci masově hrnul na práci v Reichu. To, že šli pracovat pro nepřítele jim nevadilo, neboť doma děti brečely hladem. Němeček pak začal vyprávět o svém životě v republice, jak v roce 1920 dokončil studium na elektrotechnice s diplomem inženýra, myslel, že bude pracovat pro svobodnou republiku, ale marně hledal místo. Všude měli přednost bývalí legionáři a protekční děti, samá sláva, průvody s hesly "Ať žije svobodná republika, Ať žije prezident Osvoboditel". Otec mu padl ve válce a matka měla ještě nezletilou dceru. Všiml si, jak emigranti z Ruska po válce hned dostali umístění, doktoři, inženýři, oficíři, ti všichni dostali přednost. Protože uměl francouzsky, zajel si do Prahy na francouzskou ambasádu, aby se poohlédnul po práci ve svém oboru. Měl štěstí, mohl odejít do Francie do továrny na výrobu rádií Thompson.

Po dovyprávění svého osudu mě pozval do Kremen, že mě bude čekat na nádraží. Asi čtvrt hodiny chůze za městem stála vysoká konstrukce vysílací věže. V její blízkosti byli ubytováni. Besedovali jsme v tu neděli do večera. Řekl mi, že chytí zprávy z Moskvy. Zazněla znělka Internacionály a potom v češtině "Proletáři všech zemí, spojte se proti nacismu!" To mě povzbudilo a začal jsem ostatním Francouzům vyprávět s překladem inženýra Němečka, co mi řekli dva Rusové, odvezení na práci do Reichu, kterým Stalin dal popravit otce jako proletáře, nic neukradli. Stal jsem se odpůrcem komunismu do morku kostí. Tehdá se mi dostaly do rukou anglické noviny "Manchester Guardian", kde byly dvě fotografie: první fotografie s Benešem, jeho ženou Hanou a se Šrámkem na audienci u Churchilla, jenž oba pány odvracel v Londýně v roce 1943 od cesty do Moskvy. Na druhé fotografii byl Beneš s Hanou a Šrámkem u Attleho, vůdce Labour Party, socialisty jako byl Beneš. Ten je též varoval od cesty do Kremlu, ale na rozdíl od Churchilla je nevaroval před komunismem.

Zrádní katoličtí kněží Šrámek s Hálou už jako poslanci za 1. republiku slyšeli, co řekl komunistický poslanec Klement Gottwald: až se komunisti dostanou k moci, zakroutí krkem buržoasii. Přesto si z toho nevzali do budoucna ponaučení. Pro Šrámka a Hálu tím hůře, protože jako katoličtí kněží se dali do služeb kremelského antikrista, proti papežským encyklikám, zejména papeže Pia XI. Nikdy jsem neslyšel, že by papež Pius XII. dal Mons. Janu Šrámkovi souhlas, aby v Kremlu podepsal protokol o spolupráci Církve Kristovy s komunisty. Náramně se to hodilo komunistům a Noskovi už za války, také páteru Josefu Plojharovi v koncentračním táboře. Ta úzká spolupráce Beneše a Šrámka s komunisty, podepsaná na 20 let u Stalina v Kremlu v prosinci 1943, se jim vrátila nazpět jako bumerang.

Po smrti dali Beneše do rakve neoholeného, jak nám řekl ve vězení jeho osobní holič a Šrámka, když ho s Hálou chytla StB, odvezli ho do Kartouz na Sing-Sing, měl bílé vlasy a byl k nepoznání. Vyprávěl nám to retribuční vězeň páter Mojžíš, bývalý děkan v Husinci, jenž byl písařem ve věznici a řekl mu to strážmistr Novotný. Strach před provazem byl u Šrámka veliký. Od září 1948 byl Jan Šrámek internován a hlídán StB v ústavu Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje v Brně.
Když byl generál Antonín Mikuláš Číla po únoru 1948 odsouzen do vězení, dostal se do Valdic. Vyprávěl nám, jak v roce 1929 na Orelském sletu v Praze, Šrámek pobíhal mezi svými Orli, bouřlivě pozdravován, až narazil na generála Petříka, příznivce Orla a katolíka, ověšeného řády z bitev. Když se potkal s Benešem, sdělil mu taky, že mluvil na sletu s Petříkem. Beneš se ho zeptal, zda byl v civilu nebo v uniformě. Beneš pak Petříkovi vytkl, že na podobná shromáždění se chodí v civilu, bez vojenských řádů. On totiž Řád Čestné legie určoval cestu do zednářské lóže. Ti generálové, co ho měli a nikam se Benešovi necpali, byli pod dozorem Benešových špehů, kterým velel generál Rambousek, aby se zbavoval svých odpůrců, třebas v případě generála Václava Petřika zadržovaným postupem v hodnosti a po 2. sv.válce penzionováním. Na Orelském sletu byl i generál Číla, ale v civilu, neboť věděl, že Beneš po něm pase. Potkal potom generála Petřika, svého druha ve zbrani v Rusku a řekl mu, že ať je připraven na podraz od Beneše. Oba se důvěrně znali od Zborova jako starodružiníci. To se potvrdilo po roce 1945!

Biskup Karel Skoupý vyprávěl po roce 1948 ve Valdicích, že knězi Antonínu Šuránkovi se nelíbila politická činnost Šrámka a Hály už před válkou. Proto se rozhodl napsat výstražný dopis, podepsaný jím, Matochou, Zelou, Skoupým a Hlouchem, v listopadu 1935, aby Šrámek jako předseda lidové strany vyzval lidovecké poslance k bojkotu Beneše za prezidenta republiky, při volbách nového prezidenta ČSR. Už tehdá byl Jan Šrámek v Benešových službách, jako svobodný zednář, předpokládám.

Když jsem byl v roce 1945 odsouzen lidovým soudem v 1,5 hodinovém procesu na doživotí s nemožností mít advokáta a odvolat se proti rozsudku jménem republiky, tvořili tribunál členové politických stran-lidovci a národní socialisti, žádný komunista, žádný sociální demokrat, žádný bývalý republikán.
---

První setkání V. Bureše s národním veleduchem Radolou Gajdou

9. července 2014 v 18:44 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Bylo to v roce 1934, kdy jsem se poprvé setkal v obci Příluka u Vysokého Mýta s generálem ruských legií Radolou Gajdou. Do našeho kraje přijel po žních, na pozvání místní organizace Národní obce fašistické. Byl jsem velmi zvědavý na hrdinu od Zborova. Bylo mně 15 let a strýc se s ním dobře znal už od bitvy u Zborova a prošel s ním v bojích s bolševiky celou Sibiř až do Vladivostoku. Do vlasti se strýc navrátil v hodnosti štábního kapitána. Po válce se vypracoval na ředitele pivovaru v Benešově u Prahy. Zeptal se mne, zda chci poznat bývalého svého velitele, že přijede v uniformě generála ruských legií s vyznamenáními na prsou. Pochopitelně jsem souhlasil. Dojeli jsme strýcovým autem do Příluky a čekali na Gajdu, až ho přivezou na schůzi místní fašisté. Strýc mu vyšel vstříc a vedl mě pod paží k němu, přitom zvedl pravici k pozdravu a zvolal: "Zdar vlasti, bratře generále! To je můj synovec, chtěl Tě vidět, a proto jsem ho vzal sebou." Gajda se na mě usmál, chytil mě za ramena a pravil: "Tak co, junáku, budeš komunistou v tomto žulovém kraji?" Odpověděl jsem: "Už můj dědeček říkal, že je to banda lenochů, kteří v průvodech křičí, že chtějí chleba a přitom jim z kapes čouhá ven salám. Já o Vás vím víc, nežli si myslíte o mně. Mám doma od Šupky z Hradce tři díly s názvem Radola. To jste Vy. Půjdu za Vámi jako můj strýček Vávra, který bojoval s Vámi proti bolševikům. Tatínek doma říká, že Masaryk není pravý Osvoboditel, že je to parchant." Gajda se zasmál a stiskl mi ruku tak silně, jako bych ji měl v kleštích. Pak vytasil křivou šavli z pochvy, ukázal, co je na ní vyryto v ruštině. Strýc mně to přeložil: "Trp kozáče - budeš atamanem."

Po schůzi NOF se šlo do sálu, Gajda si sedl za stůl s místním výborem NOF a besedoval s občany. Jeden zadlužený sedlák, agrárník, zeptal se Gajdy, proč chodí v uniformě, ověšený metály, jako na přehlídce armády. Gajda odpověděl na to: "Chodím manifestovat jako svědomí tohoto národa, aby viděli, jakou odměnu dostal hrdina, který něco udělal pro vlast, jež se k němu chová jako macecha. Kolik jste toho udělal Vy? Nebo jste keťasil ve válce? Jednou se za to můžete stát pohůnkem v kolchozu podle dění v republice, se Sověty už byla navázána spolupráce, teď byli přijati do Společnosti národů za předsednictví ministra zahraničí Beneše, do Ženevy byl Stalinem vyslán komisař Litvinov, jeho bratra jsme při bojích s bolševiky chytli s lupem, ukradených zlatých monstrancí z chrámů na Rusi. Po vojenském soudu byl odsouzen k oběšení, ihned. Tehdá jsem zjistil, že se jmenoval Finklstein."

Tento tazatel se po roce 1948 stal dobrovolně předsedou kolchozu. Gajdova slova se naplnila pravdou. Gajda jako vůdce NOF dovedl hnutí Vlajka zapojit do NOF. Tak jsem poznal výkvět českého a slovenského národa v NOF. Slováci měli za NOF poslance Iváka z Bratislavy. Byl to štíhlý, hezký muž, žádný náfuka.

Vlajku znovu obnovil Jan Rys-Rozsévač, autor knihy "Židozednářství-metla světa", vydané v roce 1938. Název hnutí byl: Vlajka, nacionálně socialistické hnutí české. Ve znaku měli runový kříž, znak starých Slovanů.

Burešovo poválečné setkání s generály v Kartouzské věznici

9. července 2014 v 18:41 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Do věznice ve Valdicích u Jičína, zvané Kartouzy, jsem se dostal na podkladě Benešových dekretů. Tam jsem se setkal s uvězněnou elitou českého národa, vedle zlodějů a kasařů. Byl to takový poválečný guláš v Kartouzích, kde vedle odpůrců Beneše byli vězni příslušníci wehrmachtu, kasaři, zloději, nepohodlní kněží.

Nejprve jsem se setkal na cele s generály Syrovým a Kryštofem. František Kryštof byl srbský legionář za 1. světové války a bojoval jako dělostřelec na Soluňské frontě. Byl to odpůrce Masaryka a Beneše. Ve vězení občas plakal za nevděk od Vlasti, když pomáhal rozbíjet Rakouskou monarchii a nadával na Beneše, kterého generál Jan Syrový nazval ve vězení špinavou nádobou.

Po únoru 1948 k nim přibyli generálové Šípek a Číla. Syrový, Šípek a Číla se znali z 1. světové války, z bojů s bolševiky v ruských legiích. Protože se znali s generálem Kadlecem, bojovníkem s bolševiky, na cele o něm vedli debatu. Kadlec se vyznamenal vedle Gajdy v bojích o Bajkalské tunely, kde byla rozprášena čsl. legiemi východosibiřská Rudá armáda v rámci sibiřské anabáze legií.

Přestože generál Eduard Kadlec byl služebně nejmladším armádním generálem, musel odejít do penze v srpnu 1937. V roce 1923 mu byl udělen francouzský Řád Čestné legie. To byl předstupeň ke vstupu do zednářské lóže Bohemia. Prezident Beneš nepotřeboval v čsl. armádě odpůrce bolševismu jakým byl generál Kadlec. Byl odepsán i v září 1938 na rozdíl od armádního generála Bílého a Šnejdárka, svobodných zednářů ve službách Beneše. Naposled se pokusil nabídnout své služby v červnu 1945. Opět byl odmítnut!

Armádní generál Syrový se za války stáhl a na rozdíl od Mons. Jana Šrámka nenásledoval Beneše. To mu bylo po 2. světové válce vytčeno za hlavní chybu a to mu zachránilo život, že ho Němci nechali na svobodě na rozdíl od generálů Eliáše, Voženílka, Vojty, Svátka a Bílého, kteří jako svobodní zednáři v aktivitě skončili pod gilotinou. Syrový se navrátil do lůna katolické církve v Kartouzích a přijímal ho nazpět při nedělní mši v kartozském kostele královéhradecký biskup Mořic Pícha.

Generála Jana Šípka svedl do lóže Bohemia Beneš. Měl štěstí, že za 2. světové války šel do ústraní na rozdíl od generála Eliáše a spol. Takže skončil v Dachau a ne pod gilotinou. Byl to v jádru dobrý člověk, ale neprohlédl Beneše na rozdíl od Gajdy a Kadlece, vstoupil do zednářské lóže a do područí svobodného zednáře Beneše, spadajícího pod francouzskou zednářskou lóži. Proto to nikam k lepšímu za prezidenta Masaryka s naším svobodným rozhodováním nemohlo jít a za prezidenta Beneše se utužily svazky s komunistickým Sovětským svazem již před 2. světovou válkou.

Benešismus se stal vážnou národní chorobou a dodnes se nedozvíme pravdu od sdělovacích médií, protože jsou v rukách svobodných zednářů, které přivedl na scénu po sametové revoluci Václav Havel.

Stavovskou demokracií za pořádek ve státě

9. července 2014 v 18:39 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Z liberalismu se zrodila republika, která se stala zdrojem svárů, neplodných agitací a všeho špatného, co oslabuje existenci demokracie. Jedině stavovská demokracie, kde jsou si všichni rovni v právech, povinnostech a zodpovědnosti úměrně ke svým úkolům, může státy křesťanské Evropy přiblížit k ideálnímu stavu Božího království na zemi, ve kterém lid skutečně rozhoduje stavovskou soustavou volených zástupců k prospěchu národa a jeho budoucnosti. Proti nákaze sobeckosti jsou tito zástupci lidu obrazem mravní a hmotné odpovědnosti za vše, co z pohledu své funkce konají pro společnost svou poctivostí. Jedině stavovský stát je zárukou pevnosti demokracie, kde neexistuje nadvláda demoralizovaných chytráků a egoistů. Zákonodárný parlament, vybudovaný na stavovském principu odvolatelnosti poslance, používá ke správě svěřených hmotných statků čestné lidi s čistým morálním štítem.

Základní hodnoty stavovské demokracie jsou:
1)nedotknutelnost poctivě nabytého majetku
2)na místo nezodpovědné anonymity staví osobní zodpovědnost
3)potírání sobeckosti
4)neuznává třídní boj
5)spolupráce všech stavů (stav dělníků, stav zemědělců, stav intelektuálů, stav živnostníků, stav průmyslníků)

Zájmem státu je v stavovské demokracii sociálně a mravně zdravá a pevná rodina. Stát musí věnovat největší péči rodině jako přirozeného svazku muže a ženy, kteří plodí děti, budoucnost národa. Liberální demokracie, když je ponechána sama sobě, zvrhává se k nemravnostem, zabíjí nenarozené a bezbranné umělými potraty, provádějí se eutanazie nemocných, pokud si to přejí, místo života v hospici, televize šíří hrubosti jako základ nové morálky, všude, kde hmota strhává v životě vše na sebe, upadá duchovní život a je živnou půdou pro satanismus, anarchismus, nacionální socialismus, komunismus.

V porovnání s liberálním parlamentem je stavovský parlament daleko více demokratický. Stavovský volič vybírá k zvolení 1/3 poslanců z výkoných příslušníků svého oboru, odborníků svého stavu, s morálkou, která je vizitkou jeho jména. Další 2/3 poslanců tvoří rektoři vysokých škol, přednostové výzkumných ústavů, významní tvůrci díla vědecké nebo umělecké hodnoty. Ti jsou jmenováni. Aby se nenavrátily doby materiálního nemravného nihilismu, který nabubřelým popíráním veškeré božské a ideové náplně života rozvrací mravní základ národa, považuje stavovská demokracie náboženskou křesťanskou výchovu ve školách za základní nutnost státu, protože právě vznik republiky podkopal víru v Boha a nahradil ji čistě materiálními zájmy. Tak se ateismus po vzniku republiky stal mezistupněm k zednářské světovládě v dnešní době.

Ministerské soukolí je ve stavovském státě rozděleno do tří skupin:
1)mocensko-politické (vnitro, zahraničí, národní obrany)
2)ekonomicko-finanční (ministerstvo stavů, financí, veřejné práce, dopravy)
3)kulturně-sociální (ministerstvo spravedlnosti, zdravotnictví a sociální péče, školství a osvěty)

Základní rozpory se tak dají řešit demisí dotyčné ministerské skupiny, zatímco ostatní aparát pokračuje bez poruchy v činnosti a odstraní se jeden z ošklivých stínů liberálního státu, kde ta či ona politická strana hrozbou vládní krize si vynucuje splnění svých požadavků, často neprospěšných celku a často škodlivých pro občany a stát. Dobře organizovaný a správně vedený chod státu musí být nezávislý na politicích, aby sloužil zájmu celého národa a jeho budoucnosti. Jen volná demokratická diskuze je zárukou svobody názorů. Úřední aparát musí být oproštěn od byrokratické zpuchřelosti a zbytečného papírování, aby bylo zřejmo, že správní úřady jsou zde pro občany. Policie musí být svými kvalitními zaměstnanci na úrovni, aby stačila ruku v ruce s justicí potírat zločiny, které ohrožují bezpečnost občanů.

Generál r.l. Radola Gajda ve svém pojednání "Stavovská demokracie národního státu" považuje náboženskou výchovu ve školách za nutnost, na rozdíl od svobodného zednáře a prvního prezidenta ČSR Tomáše G. Masaryka. Měli jsme za 1. republiky taky strany stavovského uspořádání, jejichž vůdci usilovali o stavovskou demokracii v republice, kde vládla tuhá cenzura tisku, vydávaná za "Masarykovou demokratickou učebnu", že se dle Masarykových slov musíme učit demokracii po 300 letech nadvlády Habsburků. Stavovské strany byly: republikánská (agrární), NOF a živnostenská. Lidová strana jí nebyla, díky Janu Šrámkovi. V r. 1939 se měl konat sjezd ČSL a předpokládalo se, že na sjezdu lidovců bude zvolen novým předsedou strany kanovník Bohumil Stašek místo Jana Šrámka, stoupence svobodného zednáře Beneše. Jenže přišel Mnichov 1938 a po něm 15. březen 1939, pak úlet Šrámka do Londýna a po 9. květnu 1945 další pronásledování, popravy a vězení v rámci nových vítězů pravdy - národněfrontovních bojovníků čtyř povolených politických stran, levicově orientovaných, neboť všechny strany pravice byly zakázány, pod vlivem KSČ.

Slib pro Selskou jízdu, výkvět republikánské strany, zněl:
My, členové Selské jízdy, slibujeme na svou čest při památce bratří, sester, otců, kteří dřímají svůj věčný sen v rodné půdě, při lásce našich matek a památné krvi, jež byla prolita za vlast a národ, že budeme vždy věrnými členy selského bratrstva, věrni svému stavu, národu a republice. Slibujeme pracovati pro pravdu a právo, jako věrní strážci národa a republiky, a jsme ochotni hájit ze všech sil i se zbraní v ruce svobodu vlasti.

Slib v NOF zněl:
Při všem, co je mi drahé a svaté, při rodné hroudě a památce bratří, kteří v ní dřímají věčný sen, při lásce matčině, při krvi posvátné, jež kdy byla prolita za vlast a národ - slibuji, že budu vždy věrně sloužit jedině národu Čechů a Slováků. Slibuji, že budu ve všem poslušen vůdce a povolaných činitelů a budu mlčenlivý, bude-li mlčenlivost nařízena. Blaho vlasti mi bude vždy nejvyšším zákonem.

Jan Šrámek jako hrobař lidové strany

9. července 2014 v 18:36 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Poslední svobodné volby v ČSR byly v roce 1935. Lidová strana pod jejím předsedou, katolickým knězem Mons. Janem Šrámkem, podpořila volbu prezidenta republiky ministra zahraničí Beneše, jehož zvolení doporučil prezident Tomáš G. Masaryk.

Prezident Masaryk jako "platonský filozof" vedl kulturní boj za republiku. Už po zborovské bitvě, kde bojovaly naše dva pluky pod praporem sv. Václava a svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, dosáhl jejich přejmenování a vznik tzv. I. divize-husitské. Historik Josef Pekař obhajoval proti Masarykovi svatováclavskou tradici a proti Masarykově sekularizovanému náboženství nezjeveného Boha. Navíc svatováclavská tradice byla v nově vzniklé republice společná Čechům a Němcům, jak v Čechách tak na Moravě. Na tomto základě se mohla budovat trvalá spolupráce. Cyrilometodějská tradice zase spojovala všechny Slovany, i se Slováky a Poláky, neboť Masarykův racionalismus, kde rozum je hlavní složkou poznání Pravdy, jim byl cizí. Masaryk a Beneš svou letorou neměli Poláky v lásce.

Vůdce pravého křídla lidoveckých poslanců dr. Zelenka se odtrhl při volbě Beneše prezidentem. Po 2. světové válce byl jako retribuční zavřen. Už v r. 1940 varoval, že není třeba zbytečně oslabovat český národ komunistickou partyzánštinou ve válce. Někteří gestapem propuštění komunisti pracovali proti katolickým kněžím a když je kompromitovali, udávali je gestapu.

Kapitulantství prezidenta Beneše v roce 1938 po Mnichovu a v prosinci 1943 v Kremlu u Stalina se Šrámkovou účastí urychlilo mravní rozklad českého národa, jenž ztratil svou duši, kapituloval před požadavky komunistů v r. 1945 vytvořením vlády Národní fronty, v Čechách a na Moravě čtyř povolených politických stran, v únoru 1948 nastolením komunistického režimu. Kult "platonského filozofa" Masaryka s jeho sekularizovaným náboženstvím (Ne Cesar, ale Ježíš) byl nahrazen kultem marxismu-leninismu se zločinci v čele.

Beneš abdikoval jako prezident 5.10.1938, ale zásluhou svých právníků za války v Londýně JUDr. Jaroslava Stránského a JUDr. Eduarda Táborského, kteří označili abdikaci za neplatnou, jako i předání Sudet Německu, sám si tak určil své pravomoce na základě vydaných dekretů v Londýně. Šrámek mu tam dělal předsedu exilové vlády, podle svého sloganu: "Musím být u toho!"

Liberální demokracie z 1. republiky byla tak v r. 1945 nahrazena lidovou demokracií - vládou Národní fronty s nadvládou KSČ. Václav Bureš ji zachytil v knize "Černá kniha minulosti", do níž jsem přispěl článkem o Vlajkaři Karlu Brožovi z Jičína. Jsou zde zločiny proti lidskosti na území nové republiky. Národu po válce nebyla dána možnost rozhodnout se o své budoucnosti. Šrámek raději vyakčnil nepohodlnou Koželuhovou, aby nepřišel o kněze Josefa Plojhara. Šrámek s Hálou byli z vedení lidové strany vyakčněni v únorových dnech po 25. únoru 1948 akčním výborem ČSL. Šrámka si na zasedání strany 3. března 1948 nedovolili vyloučit ze strany. Naopak, Klement Gottwald, jak tvrdil Alois Petr, nový vůdce lidovců, si přál setkat se se Šrámkem. Rozhodl se s Hálou, že utečou na Západ - podruhé v životě. Pokus o útěk Jana Šrámka a Františka Hály se nezdařil. Mons. František Hála zemřel již v roce 1952, Mons. Jan Šrámek v roce 1956. Pozdě procitli z budování "lidové demokracie" Budovatelem Benešem v Národní frontě s komunisty.

28. října 1991 byl Mons. Janu Šrámkovi udělen Řád, svobodného zednáře T.G.Masaryka, in memoriam za jeho tzv. zásluhy o svobodu ČSR prezidentem Havlem. Posmrtně byl medailí za Zásluhy vyznamenán také Mons. František Hála, vyznamenání převzal z rukou prezidenta Havla předseda KDU-ČSL Josef Lux.

Nevina generála Jana Syrového, generála r.l. Radoly Gajdy a republikána Rudolfa Berana je prokázána, ale přesto nebyli dodnes rehabilitováni, stejně jako stovky dalších nevinných obětí národněfrontovních bojovníků za tzv. svobodu národům.

Český národ se musí osvobodit z okovů bezbožnosti a národu cizí ideologie. Nedostatek úcty k Boží pravdě Ježíše Krista je zjevem našich dnů, kdy falšování historie a nedostatek nadšení pro Boží věc u křesťanů je příčinou, proč komunisté získávají nové pozice. Jestliže za slovy křesťanských politiků nejdou skutky, pak je to důkazem alibismu. Na něj zašla Masarykova demokracie.

Odbájení Masaryka historikem dr. Josefem Kalvodou v USA

9. července 2014 v 18:33 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Masaryk byl před 1. světovou válkou politikem z periférie politického spektra a jeho realistická strana měla minimální voličskou podporu jako "Masarykova sekta". V posledních předválečných volbách v r. 1911 dostala 0,6% hlasů, tedy méně než 5 tisíc voličů. Masaryk byl zvolen poslancem vídeňského parlamentu až teprve v užší volbě, kdy ho také volili sociální demokraté v okrese, kde kandidoval, aby tak zabránili zvolení kandidáta katolické strany, jenž při prvním hlasovacím kole dostal více hlasů.

Po aféře spojené se jménem českého poslance národně sociální strany JUDr. Karla Švihy z r. 1914 vedoucí velkých politických stran českých odmítli komunikovat s Masarykem poté, co se veřejně zastával poslance Švihy, odhaleného špicla rakouské policie, hájil ho pak u soudu tak i v tisku, i ve svém časopise Čas. Obhajoba policejního konfidenta Masarykovi umožnila dostat v září 1914 pas.

Nejzávažnější Masarykovou chybou v národním odboji bylo rozhodnutí v Rusku před legiemi zachovat neutralitu vůči bolševické revoluci pod Leninem a Trockým a písemným apelem na prezidenta Wilsona doporučil, aby Spojenci uznali v Rusku bolševickou vládu. Kalvoda pak v amerických archivech objevil doklady o Masarykově obratu v r. 1918, kdy podpořil intervenci proti bolševikům v Rusku. Avšak v r. 1919 se proti intervenci obrátil. Ještě v dubnu 1918 doporučoval Wilsonovi jako prezidentu USA a státníkům Dohody, aby uznali Leninem vedenou Radu lidových komisařů za vládu Ruska, že s touto vládou udělal dohodu o odjezdu čs. armádního sboru do Francie. Po svém příjezdu do USA v květnu 1918 měl Masaryk v USA pověst bolševického agenta, a proto nebyl přijat prezidentem Wilsonem a ještě měsíc poté, co se českoslovenští vojáci v Rusku zradikalizovali na Čeljabinském sjezdu pod Gajdou, Čečkem a Vojcechovským a vyhlásili boj s bolševiky a rozhodli probít se do Vladivostoku, Masaryk nabízel bolševickému komisaři zahraničních věcí, rezavému Čičerinovi, složení zbraní legionářů za příslib volného odchodu do Francie. Tím, že zradikalizovaní ruští legionáři odmítli poslouchat rozkazy Masarykova zástupce Prokopa Maxy a pustili se do bojů s bolševiky podél sibiřské magistrály, znemožnili návrat rakouských a německých vojenských zajatců z táborů za Uralem na západní frontu. Takže ne Masaryk, ale ruské legie s domácím odbojem a našimi exulanty podnítili vznik ČSR, přestože nejméně do dubna 1918 usilovala velmocenská politika států Dohody o uzavření separátního míru s Rakouskem-Uherskem, který by nastolil federalizaci monarchie, pro Čechy spojenou s autonomií. Tato fakta jsou v rozporu s poválečnými výroky, že prezident Wilson byl v otázce uznání ČSR pod Masarykovým vlivem.

Prezident Masaryk zneužil prezidentského úřadu a oznámil do Paříže ministerskému předsedovi JUDr. Karlu Kramářovi dne 8.7.1919, že v důsledku výsledku obecních voleb bude ministerským předsedou sociální demokrat Václav Tusar, a odvolal Kramáře z funkce předsedy mírové delegace z jednání v Paříži. Kramář neodjel, ale zůstal jako pozorovatel. Po podepsání Versaillské a St. Germainské mírové smlouvy Beneš nečekal na rozhodnutí Spojenců a dal 20.10.1919 v souladu s Masarykem rozkaz k evakuaci legionářského vojska v Rusku do Vladivostoku. Generál Janin váhal, ale generál Syrový, opíraje se o Benešovy instrukce jako nadřízeného, dal rozkaz k odchodu čsl. jednotek ze západní Sibiře. Tak se zhroutila protibolševická uralská fronta, 6.11.1919 padl Omsk, Paříž Východu a velká část Kolčakovy armády přešla k bolševikům. Kdyby žil generál dr. M.R. Štefánik, k těmto Masarykovým a Benešovým počínáním by nedošlo a byly by zmařeny Štefánikovým rázným zásahem, protože byl do morku kostí zapřísáhlým nepřítelem bolševismu.

Proto Kramář vytýkal Masarykovi a Benešovi, že boj za svobodu jsme nedobojovali až do vítězného konce a novému státu jsme nezajistili jeho bezpečnost.

Kramář zdůrazňoval, že bolševismus nikdy nebyl a neměl být považován za vnitřní ruskou otázku, jak to tvrdil Masaryk, poněvadž toto hnutí, které se zmocnilo Ruska, reprezentuje světové nebezpečí. Spojenci nikdy podstatně neintervenovali, dodávali zbraně, peníze, ale v nedostatečné míře. Kdybychom bývali pomohli Rusku zbavit se bolševického jha, mohli jsme ovlivnit vnitropolitický vývoj v Rusku k jeho postupné demokratizaci v dlouhodobém časovém úseku. Poněvadž bolševici zůstali u moci v Rusku, mohli nyní ohrožovat sociální a politický řád v Evropě a jinde.
Masaryk rozvířil boj proti katolické církvi a upíral Slovákům právo na jejich národní svébytnost, žádal odluku od Říma, odluku Církve od státu a pokračování v politice započaté stržením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3.11.1918.

Kramář jako bojovník za svobodu přivedl národ k 28. říjnu 1918, zatímco jeho odpůrci vedli a přivedli národ k 30. září 1938, ke kapitulaci. Masaryk chtěl Kramáře a jeho stranu národních demokratů dorazit zcela úplně, nepodařilo se mu ho umlčet, kdy jeho hlas byl hlasem volajícího na poušti. Zůstal až do smrti bojovníkem za pravdu, jak napsal dr. Kalvoda v článku "Kramář kontra Masaryk" v roce 1996. Mimo jiné napsal zde: "Kramář sám nebyl intrikán v politice. Stal se obětí intrik těch, kteří zneužili jeho důvěřivosti a dobroty. V konfliktu s Masarykem a Benešem zjevně nezvítězil. Několikrát zabránil čs. uznání Sovětského svazu, avšak když strana národně demokratická vystoupila z vlády, oficiální čs. politika uznala 10. června 1934 Sověty de jure. Stalo se tak za prezidenta Masaryka a ministra zahraničí Beneše." Kramář byl přesvědčen, že není možno budovat stát na základě popírání pravdy, mravnosti, lidské důstojnosti a svobody. Nebyl to on, kdo dával směr vývoji nového státu, byl to Masaryk a Beneš. Pro většinu národa je dnes Masaryk vydáván posametovými prezidenty za vzor mravnosti a moudrosti, za zakladatele svobodné republiky. Nekritická glorifikace Masaryka vedla prof. dr. Kalvodu k odmytologizování prvního prezidenta pojednáním "Kramář kontra Masaryk". Jeho odpůrci vytýkali Kalvodovi, že byl politicky vychován prvorepublikovým klerikalismem. Tito lidé, vychovaní "hlasateli humanity", byli netolerantní a ohavně jednali s příslušníky vlastního národa v rámci Národní fronty od 9. května 1945. Dodnes nechtějí jít s pravdou před 25. únor 1948.

Pravda není lež, hlásání pravdy není antisemitismus

9. července 2014 v 18:29 | MUDr. Jaroslav Lhotka |  Clanky jinych autoru

Za 1. světové války stoupala drahota, byla čím dále větší nouze o potraviny. Nedostatek denních životních potřeb začal od doby, kdy se k nám hrnuli vystěhovalci z Haliče, polští Židé. V lednu 1915 bylo v Čechách již 115.000 těchto uprchlíků a na Moravě 35.000. V Haliči tvořili za 1. světové války 80% obyvatelstva, o nichž český voják za války nevěděl, radují-li se z ústupu rakouských vojsk nebo zda čekají spásu od Rusů. Přišli v rámci rakouské monarchie jako oběti války a Češi se v těchto časech naplnili soucitem k nim. Ale sotva se u nás ohřáli, bylo ihned vidět, že válkou vlastně nic neztratili, najímali si houfně byty, opuštěná lidská stavení zasažená odvedením živitele rodiny na vojnu a přeměňovali je ve skladiště zboží všeho druhu, aby tak přivodili jeho dočasný nedostatek na trhu, a tím vyvolali umělé stoupání cen za účelem vlastního obohacení. Solidní obchod upadal, drobní živnostníci byli na vojně ve válce, jejich rodiny často živořily, mnoho krámů bylo zavřeno a tak chyběla konkurence. Rakouská vláda mlčky přihlížela tomuto cynickému řádění jako dravců, bez pocitu mravní odpovědnosti pomoci chudému. Válkou narušená mládež šilhala po politických změnách, neboť přežít válku bez živitele rodiny nebyl žádný med.

V roce 1918 dosedl na trůn českých králů Tatíček Osvoboditel, lidově nazývaný Tečevoda podle jeho oblíbené národní písně. Jako slovanský bůh hromů a blesků Perun hřímal nad českým národem heslem "Pryč od Říma, Tábor je náš program, reformace naším vzorem, Řím musí být souzen a odsouzen." Začalo strhávání křížů ve školách s jejich hromadným pálením jako v Lidicích na Horákově statku. Začal hon na čarodějnice, kněží byli přepadáváni a fyzicky napadáni, když šli vyučovat děti náboženství do škol, byly ničeny sochy národních světců, když byl stržen Mariánský sloup v Praze, odstraněna socha maršála Radeckého.

Bourali jsme zpuchřelé Rakousko a přitom jsme neviděli, že vši nám z něho lezou do nově budovaného státu v podobě starých rakouských justiciárů, kteří posluhovali režimu Osvoboditele. Antonín Švehla, od r. 1922 ministerský předseda, byl přítelem pražského arcibiskupa Františka Kordače, vzdělaného kněze, národovce, ke kterému chodil na návštěvy. Měl kontakty na německé poslance, ing. Otmara Kallinu a Spinu, a také na předsedu německých agrárníků Franze Krenka. Tak se Němci zásluhou Švehly v ČSR stávali svými politickými stranami státotvorní. Švehla jako Gajda měli strany stavovského uspořádání. Proto Švehla vyslal Gajdu k Henleinovi a Henlein mu jasně řekl, že chtějí uspořádání státu takové, jaké mají ve Švýcarsku, každý za své. Gajda pak upozornil Švehlu, že veřejně bude na schůzích mluvit o Benešovi, za jakých podmínek chtějí Němci žít ve společném státě s Čechy a vinit Beneše, že chce sudetské Němce vehnat do Hitlerovy náruče. Henlein řekl Gajdovi, že Němci budou zneužiti Hitlerem a posláni v případě války do předních linií, a proto, jestliže nebude včas splněno 8 bodů karlovarského programu SDP, požádá Hitlera o pomoc. Odpůrci NOF tvrdili, že Gajda je ve službách Švehly a ministr Beneš tvrdil opak, že Švehla je celý fašista a Gajda je jím placený za styky s Henleinem a jeho SDP. Henleinova matka byla Češka a Henlein dobře věděl, že pod Hitlerem to nebude mít lehké, neboť NSDAP propagovala čistotu německé rasy. Ve volbách v r. 1935 obdržela SDP 44 mandátů. Byla z ní nejsilnější politická strana.

V r. 1934 řekl Gajda na mítinku v obci Příluka, 16 km od Vysokého Mýta: "Beneš dělá vše, aby Henleina vehnal do Hitlerovy náruče!" Švehla a Gajda měli politický smysl pro spolupráci s Němci v Sudetech, neboť chtěli vytvořit spolkové uspořádání státu, proti Masarykově a Benešově koncepci pražského centralismu. Tak by se vzal i vítr z plachet Hitlerovi. Ještě jednou se pokusili zástupci umírněného křídla SDP, po útěku Henleina a K.H.Franka do Reichu po vydání zatykače na ně, sejít se s prezidentem Benešem, v předvečer naší mobilizace. I tento pokus o smír u Beneše selhal.

Gajda z řečnické tribuny také prohlásil, že Udržal a Stržil (levé křídlo republikánské strany) jako agrárníci oddlužují sedláky po pozemkové reformě jen hubou a podporují židy v jejich nekalém obchodě s obilím, pěstují korupci a pro služky a čeledíny mají ubytování pod žlabem ve chlévě. Šrámkovci a leví republikáni s komunisty zvýšili aktivitu, že prý Gajda je sluha Mussoliniho a Hitlera.

Masaryk s Benešem škodili národu, proti uznání práv německé menšiny 3,5 milionů. Pokud byl Gajda ve funkci náčelníka generálního štábu čsl. armády, vážil si důstojníků německé národnosti, jež byli spolehliví ve službě, nežli ti legionáři, co v armádě hltali kořalku a byli pak po krk zadlužení - jako plukovník Metoděj Pleský, dříve velitel 4. pluku legionářského v Rusku, věrný sluha Masaryka a Beneše.

V r. 1934 byl Sovětský svaz přijat do Společnosti národů v Ženevě za předsednictví ministra zahraničí Beneše. Komisař pro zahraniční věci byl tlouštík Maxim Litvinov, ve skutečnosti pravým jménem Mayer Henoch Finklstein, jako zástupce Stalina. Bez těchto zločinců by Stalin nemohl budovat říši zla.