Prosinec 2014

Jak slobodník Balog nedostal opušťák ...

31. prosince 2014 v 20:53 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Puvodne zverejneno 19. února 2009 v 19:43

Po mých nedávných vzpomínkách na mé nedobrovolně působení u VÚ 4425 v Prachaticích se mi ozvalo větší množství pamětníků, mnozí poslali i staré a nové fotografie a většinou vzpomínali na neobvyklost tohoto vojenského útvaru. Jeden čtenář, který taktéž prošel tímto vojenským útvarem, jej dokonce nazval likvidačním útvarem - určeným k likvidaci nepřátel režimu. Já sám bych tak daleko nešel, i když nikde jinde nebyly tak běžné násilností, sebevraždy, nehody a i neobvyklé složení vojáků (nakonec i důstojníků) určitě nějaký důvod někde mělo.

Dle mé teorie to byl útvar, který vojenští plánovací té doby odepsali jako okamžitou ztrátu v případě vojenského konfliktu a proto byl zalidněn lidským a vojenským odpadem a vybaven nikde jinde nepoužitelným materiálem. Na kolopásovych vozidlech Hakl a na dělech H-122 ještě byly pod nátěrem vidět původně namalované hákové kříže. Lidský materiál na tom nebyl o mnoho lépe. Podle mne se do Prachatic dostávali jen několikrát odmítnutí žadatele o modrou knížku, psychotici, dříve trestaní potetovaní kriminálníci, cikáni, Maďaři odmítající slovakizaci, lidé politicky nespolehliví, lidé se špatným kádrovým původem a vůbec lidé, kterých z hlediska tehdejší moci "nebylo škoda". Byli jsme na odpis, byli jsme "expendables". Já sám jsem tam přišel po vyřazení z VÚ Grabštejn pro "nepoužitelnost a špatný vztah k socialistickému zřízení" (za flašku rumu mne absíci u evidenčáka nechali prolistovat můj spis, rum jsem nepotřeboval, byl jsem vždycky abstinent) po příliš mnoha sebevraždách v muničním skladu VÚ Babice u Prahy. Ovšem uměl jsem číst a psát, prokazatelně jsem nebyl psychotik, měl své kouzlo osobnosti mezi cikány i Maďary a tak jsem v Prachaticích málem udělal kariéru a stal se staršinou.

Nepravdivá fáma, že jsem z hotelu Pošta vyhodil příslušníka VB oknem na ulici, vznikla kvůli slobodníku Balogovi - oni nebyli svobodníci, oni byli zásadně slobodníci. Seděl jsem na rotě, v cimře (které se říkalo "světnice") na posteli v rohu u okna (mít postel v rohu u okna byla výsada) a četl jsem si Hemingwaye v angličtině, knížka byla vydaná v Moskvě a měl jsem ji půjčenou z Městské lidové knihovny Prachatice, která byla umístěna v domě Mistra Jana Husa v uličce za hotelem Pošta. Neskrývaným čtením knížek v angličtině jsem neuvěřitelně popuzoval veškeré důstojnictvo, moje obrana vždy byla, že je to z veřejné knihovny a knížka byla vydaná v Moskvě. Podporučík František Maňásek, ačkoliv byl sám z Humpolce, mi říkával československy: "Hedvíček, až tebe jednou kontráši načapajú, tak sa z toho osereš!". "Až po tobě, Františku, ty jsi můj velitel!", byla moje obvyklá odpověď.

Slobodník Juraj Balog musel mít podle mne celou sbírku těžkých psychóz a neuróz. Jednou dostal opušťák na svatbu své sestry. Byl vojín a když přijel zpátky, ukazoval fotky ze svatby, na kterých byl v uniformě (který normální člověk by na opušťáku na svatbě nosil uniformu? Jen magor) a měl jednu pecku na rameni, i když byl stále ještě vojín. Prostě se doma na opušťáku povýšil, aby se mu nesmáli, že je jen vojín. Ovšem, teď už regulérní slobodník byl a byl velitelem děla H-122. Šajba jako hrom. A teď vyběhl z Křupalovy kanceláře na opačném konci budovy a bylo jasné, že mu Křupala odmítl dát další opušťák, protože se dlouhou kamennou chodbou rozléhal jeho řev, z něhož bylo lze rozeznat jen slovo: "zabijem!".

Rozkopl plechem pobité dveře do naší cimry, prudce došel ke své skříňce na opačném konci a vytáhl bajonet, který se připínal na hlaveň samopalů SA-58, což byl solidně dlouhý nůž. "Zabijem!" zařval nepříčetně znova, jako by jsme to už neslyšeli předtím. "Křupalova kancelář je na druhém konci chodby. Maňásek je doma. A nezapomeň tím nožem potom trochu pootočit!" pravil jsem k němu dobročinné, jsa dobrák od kosti. A to jsem neměl dělat, slobodník Balog naprosto nebyl při smyslech a najednou jsem byl cílem já. Otočil se jak na obrtlíku a skočil po mne. Z jeho strany zásadní chyba. Nebyl pro mne problém ho za tu ruku s bajonetem chytit a druhou ho proplesknout.

Ovšem zase jsem to chybně naplánoval. Počítal jsem s tím, že jak jsem ho plesknul, že se odrazí ode zdi zpátky na mně, já ho plácnu ještě jednou a půjde spát. Chyba byla, že za slobodníkem Balogem nebyla zeď, ale otevřené okno. A on tím oknem prolétl takovým krásným plavným skokem, jako když olympijská vítězka Milena Duchková skákala do bazénu. Jenže se neozvalo žblunknutí, ale vzteklý řev, protože pod oknem seděl můj kamarád Zdeněk Pražák z Brna a Balog na něj spadl. Zdeněk Pražák byl velmi rozložitý, asi dvacetiletý kluk s tváří čtyřicetiletého muže se smutnýma očima. Teprve nedávno mi sdělil náš další kamarád Lexa, že se Zdeněk Pražák utopil pár let po vojně, když cvičil psa, který skočil do vody a nemohl vylézt. Tak tam skočil do vody pro něj, pes vylezl, ale Zdeněk už ne.

Teď ovšem Pražák úspěšně tlumil Balogův let oknem. Balog se posbíral se země a se stejným monotónním křikem "Zabijem!" oběhl budovu a hlavním vchodem dovnitř a chodbou zpátky na mne. Jenže už neměl bajonet a navíc jsem ho už čekal. Rychle jsem ho přesvědčil, že ač bylo odpoledne, že by měl jít spát a osobně jsem ho uložil na "regál", jak jsme říkali postelím. Tou dobou už stál ve dveřích i Zdeněk Pražák se železnou vodovodní trubkou v ruce, aby zasáhl, kdybych náhodou prohrával. Když se Balog druhý den ráno probral, tak si nic nepamatoval a chtěl se se mnou kamarádit.

Já jsem se ale spíš kamarádil s Pražákem i přes jeho divný vzhled. Začalo to zcela obyčejnou příhodou, když nás poslali jako celý útvar na jakési tříměsíční cvičení Štít do Polska. Už to bylo v listopadu, zima jako hrom, jeli jsme nákladním vlakem v dobytčích vagónech, co pamatovaly ještě transporty do Auschwitzu, většině té vojenské lůzy to bylo jedno, ale vnímavějšímu člověkovi z téhle asociace mohlo jebnout. Kdesi v Jelenie Góře se ztratil vagón, kde jsem měl spacák, byla noc a já na sobě měl jen maskáče. A Zdeněk Pražák to viděl a nabídl mi, že se dohromady přikryjeme jeho spacákem. Bylo to gesto znamenající dost, obzvlášť v tak nepřátelském a pološíleném prostředí, ve kterém jsme tehdy byli. Zdeněk byl později dost dlouho zavřený, protože byl jako eskorta, když vezli vlakem z Prachatic někam na Slovensko děla a tanky do opravy, a když přijeli v Brně na nádraží, tak se všichni, kdo byli z Brna sebrali a šli domů s tím, že ten vlak potom někde dohoní. Jenže jim ten vlak ujel. Vlak ostatně ujel nám všem, my jsme si to tehdy ale neuvědomovali. Byl tam právě Zdeněk Pražák, Zdeněk Mrázek a Robin Šebesta. Když se vrátili z basy, udělal jsem vše v mé moci, aby měli klidný zbytek vojny.

Jiná historka dokumentující definitivní nenormálnost celého útvaru a vojáků v něm. (Teď si uvědomuji, že jsem vlastně za celou dobu v Prachaticích neznal nikoho z obyčejných vojáků, kdo by byl z Prahy, jen cikáni, Slováci, Maďaři a pár z Moravy. Zvláštní.) je o tom, jak jsme zkoušeli razanci (tak jsme tomu říkali) náboje 7,62 a samopalů SA-58. Sázka byla o dvě flašky tuzemského rumu za Kčs 33,50, ale všichni jsme u toho byli střízliví. Což neznamená, že jsme byli úplně při smyslech. Šlo o to, že když se naskládá na výšku za sebe matrace ze standardních vojenských postelí (na každé posteli byly tři a trojúhelník pod hlavu, vevnitř bylo seno, žádná pěnová hmota) a vystřelíš jediný výstřel ze samopalu, kolik matrací to prostřelí, než se kulka zastaví. Jedním ze sázejících jsem byl já, druhým vojín Minařík, písař oddílu odkudsi z Kladna-Buštěhradu, jeho otec byl nějaký nomenklaturní kádr. Syn byl opilec po něm a už se těšil na dvě vyhrané flašky rumu.

Já jsem tvrdil, že jeden výstřel z SA-58, ráže 7,62 mm neprostřelí 25 matraci, Minařík tvrdil, že prostřelí. Já jsem sázku ještě zvýšil tím, že když půjde o DVĚ flašky rumu (místo o původní jednu), že si za tu dvacátou pátou matraci ještě i osobně sednu. A tak jsme to udělali. Naskládali jsme dvacet pět matraci, přirazili je z obou stran postelemi, a Pražák byl na mou žádost určen jako střelec. Vydal jsem mu jediný náboj, měl jsem jako staršina svůj "stash" z ostrých střeleb, kde jsem vydával náboje a nikdo to nekontroloval a sedl jsem si za poslední matraci. Zavřeli jsme okna od světnice a to bylo jediné zvukotěsnící opatření, které jsme udělali. Brána s dévéťákem byla kilometr daleko a všichni lampasáci byli permanentně ožralí. Hromada svědků stála za Pražákem. "BUM!" Rána to byla velká, ale úplně jiný zvuk než na střelnici nebo venku. Začali jsme rozhazovat matrace, má díru, má díru, má díru a v sedmnácté byla kulka. Dvě flašky rumu byly moje. Minařík je musel pronést přes bránu. Jednu z těch flašek jsem potom dal absíkům na evidenci, aby se ztratil můj záznam o trestech, které mi udělil velitel pluku a abych nemusel nic nadsluhovat.

Nenadsluhoval jsem nic. Záznamy nebyly nalezeny.
---

Na obrazku je budova delostreleckeho oddilu VU4425 - jak vypada dnes. Tady se to vsechno odehravalo. V prizemi. Nahore byl nejaky silnicarsky prapor.


Vlna násilí v hotelu Pošta...

31. prosince 2014 v 17:09 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Puvodne zverejneno 19. února 2009 v 20:31

Mým nejlepším kamarádem v době vojenské služby u VÚ 4425 v Prachaticích byl Jozef Bandri. Byl cikánské národnosti, původem z Galanty, ale dětství strávil v Chebu, takže uměl krásně česky, rozhodně lépe než já. A když jsme nedostali vycházku, kdy jsme chtěli, tak jsme prostě odešli na nepovolenou vycházku buď dírou v plotě anebo nějakým fíglem rovnou přes bránu, když tam byl nějaký vhodný důstojník mající dozorčí funkci. Jednou, když byl na bráně podporučík Maňásek, tak jsme propochodovali přes bránu, Bandri a já, přičemž on šel přede mnou a já jsem držel ruku na jeho rameni. "Kam jdete? Zahlaste se!" zavřískal z okýnka vrátnice Maňásek, známý jako "Ztracené dělo". "Soudruhu podporučíku! Eskortuji vojína Bandriho k odbornému lékaři na polokliniku do Prachatic! Má prudké bolesti břicha a jde na gynekologickou prohlídku!" (tu polokliniku jsem řekl schválně, Maňásek to spolkl). "Pokračujte!" zavelel Maňásek a pokračoval dál ve studiu příručky Zákl 1-1, kterou měl před sebou postavenou tak, aby zvenku bylo vidět, co čte.

A tak jsme šli. Když nebyla obvyklá doba vycházek, tedy odpoledne, tak nebylo radno se zdržovat na prachatickém náměstí, protože Malý Bigo, jinak zástupce velitele pluku pro výcvik major Král, rád chodíval do Národního domu na pivo během dne, někdy i na oběd. Chodívali jsme tedy o ulici níž, jeden blok domů pod náměstím, kde na rohu stála budova s nápisem Hotel Pošta. Jestli byl nahoře hotel, jsem se nikdy nedověděl, ale dole byla hospoda čtvrté cenové skupiny a vpravo za výčepem byla velká místnost, která už měla okna do ulice za rohem. Místnost měla staré ohýbané židle ještě po Němcích, igelitové ubrusy na stole a podlaha byla taková nečitelně černá, jako bývaly podlahy ve starých nádražních čekárnách. A opravdu to tam smrdělo jako v nádražní čekárně v Postoupkách.

Seděli jsme tam s Jozefem Bandrim a za chvíli se k nám připojil Jirka Paroubek, který byl na legální vycházce, u absíků se to tak nebralo, ti měli stále nějaké výhody a chodili na vycházku třeba v poledne. Přišel tou ulici za rohem, protože měl přítelkyni na pedagogické škole. A protože se Jirkova přítelkyně zrovna musela učit štrikovat, nebo neměla čas, nebo náladu, tak přišel čas na pivo. Jirka seděl zády k pootevřenému oknu, já proti němu zády ke středu místnosti. Seděli jsme tam jako tři cikáni, protože Bandri byl jasný a já i Paroubek jsme velmi tmavé pleti. Za mnou seděli u stolu čtyři chuligáni nebo hašišáci, tak se jim tehdy říkalo, měli doma ušité hranaté batohy, na které propiskou napsali US a hráli na kytary. A krásně. Ten, co zpíval, vypadal jako mladý Luboš Pospíšil (nevím, zda to byl on) nebo Jáchym Topol, takový ten světlý typ, co by si rád nechal narůst blond plnovous, jenže mu neroste a vypadá to blbě. Hráli stylem první housle a druhé housle, nebo první kytara a doprovodná kytara, nerozumím tomu, ale měli to krásně vymyšlené a ladilo to, zpívali Be-bop-a-lula a House of the Rising Sun, což mělo obzvláštní kouzlo a přitažlivost pro mne, protože tehdy už jsem začínal vidět americké pobřeží nad Boubínem. Bylo poznat, že to nejsou žádní vlastenci a Sušilova sbírka moravských písní je nevzrušuje.

Poslouchali jsme aspoň půl hodiny, nikomu nevadili, běžní prachatičtí vagabundi a ožralkové seděli v přední místnosti u výčepu, ale přesto ta angličtina musela asi někomu velice vadit. Objevil se příslušník Veřejné bezpečnosti, poměrně mladý, tak metr sedmdesát pět a začal ty chuligány za mnou "legitimovat" a kontrolovat, jestli mají v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. Paroubek s Bandrim sedící proti mne to asi pozorovali pěknou chvíli, já jsem o tom vůbec nevěděl, až když úplně přestali hrát a začaly se ozývat protestující hlasy, tak jsem se taky otočil. Je dosti možné, že se příslušníkovi dostalo od hašišáků nějakého nelichotivého přízviska, v každém případě chytil zpívajícího "Pospíšila" za košili pod krkem a začal ho mlátit pendrekem po hlavě, krku a ramenou. Zpěvák nemelodicky řval bolestí. To už jsem stál za příslušníkem a zvednul mu tu jeho brigadýrku s červeným pruhem z hlavy. Pootočil se, co se jako děje. Přitom tak prudce pohnul hlavou, že se nešťastnou náhodou čelem praštil do prázdného kríglu, který držel Jozef Bandri v ruce. Krígl je sklenice na pivo z poměrně tlustého skla s držátkem. Byla to stará dobrá rána a příslušník šel do kolen a chvíli to vypadalo, že chce na do teď bitém hašišákovi provádět nějaký orální sex. Ale je taky možné, že se mu zdálo, že je ve Škole SNB v Holešově a že dělá rajóny. V každém případě byl mimo provoz.

Chuligáni zřejmě nebyli v této situaci poprvé a zcela jasně věděli, co mají dělat. Otevřeli boční okno do ulice, všichni čtyři vyskákali ven a utíkali jako zajíci. Vojín Jozef Bandri vytáhl omdlelé pěsti dělnické třídy pistoli CZ-52 z pouzdra, pár pohyby udělal "rozborku", což nás nutili dělat i se zavázanýma očima, jednotlivé části taky vyházel oknem a pružinu strčil do kapsy s poznámkou, že ji potřebuje. Poté sám vyskočil oknem a odebral se neznámo kam. Podotýkám, že pozdější verze tohoto příběhu, tradující v prachatických kasárnách, že jsem tím oknem vyhodil i ne zcela omdlelého příslušníka, nejsou pravdivé. Ležel na zemi a měl dost. Já jsem se ho ani nedotkl. Možná tím oknem sám vyskočil při snaze pronásledovat prchající chuligány a znovu pod oknem omdlel. Co já vím?

Já s Paroubkem jsme odešli dveřmi, kolem výčepu. Paroubek se naklonil k výčepnímu, aby byly viděl ty dvě pecky mezi zlatými kolejničkami na jeho rameni a pravil: "Soudruhu! Oni se tam vzadu perou! Ale my s tím nemáme nic společného!" A vrátili jsme se zpátky do kasáren, já dírou v plotě, Paroubek přes bránu, protože on byl venku oficiálně. Pokud vím, celý případ nikdy nebyl vyšetřován, aspoň mne se nikdy na to nikdo neptal. I když je možné, že zavřeli někoho jiného.

----
Tento článek je určen hlavně pro mé zahraniční čtenářstvo. Těm pár českým vrtákům a hnidopichům, co to budou číst, bych chtěl sdělit, že Paroubek se žádného trestného činu nedopustil a ostatně si ani na nic takového vůbec nepamatuje a já vám na vaše zákony, které mají kontinuitu s komunistickým režimem, zcela seru.
---
Jozef Bandri se mi nedavno ozval emailem a poprel, ze by nekdy byl ciganske narodnosti. Nic jineho nepopiral. (Ale stejne bydli v Galante. Neni v Galante KAZDY ciganske narodnosti?) Na fotce je Hotel Posta v Prachaticich, jak vypada dnes - v te hospode je ocividne BAR - zadna 4. cenova skupina.


Jak jsem branil rodice...

31. prosince 2014 v 16:13 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Puvodne zverejneno 6. listopadu 2009

Na nasledujici historku jsem si vzpomnel, kdyz me nedavno jeden nomenklaturni novinar vyhrozoval fyzickym nasilim, protoze jsem ho nazval (uhadli jste spravne) "nomenklaturnim novinarem". Ze pry bych to dvakrat nerekl a takovy ty kecy. Rikam "PCHE!" - uz hned v prvni vete jsem to rekl dvakrat.

Ti, kteri sleduji me zivotopisne clanecky delsi dobu, vedi, ze jsem vzdy byl ponekud vetsi postavy. Presto jsem ale nikdy nebyl nejaky rvac a fyzickym stretnutim jsem se vzdy vyhybal. Byl jsem vzdy takovy umirneny a mirovy. Jen na par vyjimek.

Nasleduji disclaimery: Priznavam se sebekriticky, ze jsem ve dvanacti letech ve dverich posty naproti Hotelu Pivovar v Kojetine podstatne ztloukl mladyho Kozarka, starsiho bratra toho pozdejsiho cyklistickeho reprezentanta v Zavodu miru, az mel krev rozmazanou po ksichtu a po kosili. Zavinil si to sam: me bylo 12 a mu 13, byl starsi nez ja a ja jsem zrovna tehdy zacal nosit bryle a on si myslel, ze kdyz je starsi, ze mu to projde a nadaval mi "cvigronu", jako ze je to strasna hanba nosit bryle! Deti jsou krute, jak jiste vite. Tak jsem sundal ty bryle a dal mu pres drzku! Nemel si zacinat!

To jsem byl tehdy jeste malej, okolo patnacteho roku jsem vyrostl do svych dvou metru a byt jsem byl tehdy jeste pomerne hubeny, zajem se se mnou prat se ztratil, i kdyz to v te dobe a te generaci byla oblibena kratochvile. Chodili jsme na "caje" do Technoplastu do Chropyne a ani tam se zadne rvani nekonalo. Mel jsem svych 198 cm a 115 kilo, svaly na rukou jako Herkules (Rambo tehdy jeste neexistoval) a bylo mi devatenact, v tom veku ma mladez ve zvyku se tvarit sverepe, tak jsem vypadal taky sverepe - dokonce tak moc, ze pouhy muj zjev zastavoval rvacky - o cemz muze svedcit muj svagr Pavel (tehdy nebyl svagr, tim se stal az casem), ktereho na zabavach porad chtel nekdo mlatit, on mel a ma takovy zahnuty nos jako orel, snad proto. To pak vzdy pribehla moje sestra, "Rosto, pod ven, Pavla tam chcou zbit!" a tak jsem vysel ven a beze slova se postavil za radoby utocnika. Pavel se podival vzhuru a bitkar se otocil taky, kam se to Pavel diva, a s hruzou zmercil mne (to uz bylo po tom, co jsem zkousel oblicejem prerazit tu trnku na uhricickem kopci). "A co ty chces?" "Abys ho nechal a uz si ho nevsiml!" "No, sak ja, sak se nic nedeje, ne???" A bylo to. Timhle zpusobem jsem se zucastnil mnoha rvacek.

Pak jsem jeste par kilo pribral a po case mne poslali na vojnu do mirovych vojsk Varsavske smlouvy, kde jsem byl taky velice mirotvorny. Opet vyjimkou byl pripad na delooddile v Prachaticich, kde jsem byl jako novy bazant na PTRS (Protitankove rizene strely - takova blbost co jsem par mesicu musel nosit na zadech), a tam jsem zcela vyjimecne zmlatil ctyri vojaky druheho rocniku zakladni sluzby (vsechny najednou prosim) a nacpal jsem je kazdeho do jedne te plechove skrinky, co staly na chodbach (ve skutecnosti jsem tam nacpal jen tri, ten ctvrty tam uz vlezl v podstate dobrovolne, kdyz videl, ze se na nej zenu). Jako zduvodneni dodavam, ze mne chteli sikanovat, oni mne chteli nacpat do jedne te skrinky a ze pry mam uvnitr stekat. Mne takova zadost velmi rozcilila a tak to dopadlo. Moje reputace mne pak predchazela a zadne dalsi incidenty se nekonaly. Ti ctyri si nikdy nestezovali a velitel podporucik Krejcirik se to podle mne ani nikdy oficialne nedozvedel, ale mne hned potom prelozili k delostrelcum ke Krupalovi. To byl zase opilec a ten si mne kazdy den posilal do mesta pro Tuzemsky rum za 33.50, protoze vedel, ze ja nepiju a tak mu to nevypiju.

Uznavam, ze i pres sve mladistve nadseni a celkovou prerostlost bych asi nebyl tak zrucny ve cpani ctyr salenych Sarisanu do plechovych skrinek nebyt toho, ze par tydnu predtim jsem nedobrovolne (ja jsem se nikdy nehlasil na nic dobrovolne) absolvoval na Grabstejne (oficialne psovodi, ale delalo se tam vsechno mozne) dvoumesicni vycvik v cemsi, co se tehdy nazyvalo QS-1. Nebylo to judo, nebylo to karate nebo kung-fu, ale napadne se to podobalo tomu ruskemu Sambo (coz jsme tehdy jisteze nevedeli). Dnes si myslim, ze to byla ceska verze sambo, kdyz SSSR neco takoveho naridil ceske armade, tak si z nas udelali pokusne kraliky. Prirucka se jmenovala QS-1 a mam ji dodnes tady v USA, protoze jsem ji jim tehdy ukradl. Kdyz se mela na konci vycviku vracet, vytrhl jsem ji z desek a misto toho tam nacpal Zakl-1-1, ktery byl podobne velky a vratil Zakl-1-1 s deskami od QS-1. V prirucce jsou ruzne hruzostrasne formulace psany "vojenskym stylem" te doby jako: "Pri pouziti tohoto chvatu nelze predpokladat, ze by nepritel zasah prezil." Buehehe!

Dneska uz si nejsem jist temi jmeny, ale myslim, ze nasimi instruktory byli bratri Jaklove a jakysi Spicka, tehdy velmi mladi lampasaci, kteri napsali i tu prirucku. Vycvik byl v mem pripade stejne na nic, protoze se mezitim prislo na to, ze jsem politicky nespolehlivy a byl jsem v podstate za trest prelozen napred do municaku v Babicich u Prahy a pozdeji do Prachatic, vicemene k tem, se kterymi se moc nepocitalo, udajne bojovemu utvaru hned za Boubinem.

A pak jsem se rozloucil s Paroubkem a prisel z vojny a za nejakou dobu potom se vdavala moje sestrenice Hanicka - pribuzni z matciny strany. Svatba se konala v Bezmerove, to je mala vesnice kousek od Kromerize, na kultunim dome. Z matciny strany jsem mel pouze 4 bratrance a sestrenice, takze nas zvali na kazdou svatbu - z Hedvickovy strany jsem mel 36 bratrancu a sestrenic, tam uz to bylo pocetnejsi. Ale tohle bylo z matciny strany a tak nas tam nebylo tak moc a ja jsem byl na zaver svatby urcen jako znamy abstinent a hlavne majitel fungl noveho embecka zlute barvy k tomu, abych pozde vecer rozvazel vetsinou podnapile hosty ze svatby domu - vetsinou to bylo jen do Kromerize, tak to nebylo daleko. A tam se prihodil ten dalsi incident, kdy jsem pouze branil sve rodice (byl jsem vychovan k respektu k rodicum, starsim a zenam, zadny jiny respekt nebyl zminen), jmenovite sveho otce.

Mezi hosty z zenichovy strany - tedy ne mi pokrevni pribuzni - byli dva mladi kluci, dvojcata, asi 19 let, naramne vysoci, temer me velikosti, takzvane "pred vojnou", kteri se na te svatbe nezrizene opili - byli ozrali jak ty pumy. Odolnost proti alkoholu veskera zadna. Dostalo se mi zadost od otce nevesty, at jednoho z nich zavezu domu. Prijel sem autem pred vchod a muj vlastni otec privadel toho ozraleho mladika, ktery v obou rukou drzel lahve nejakeho alkoholu a maval s nimi a vykrikoval nejakou pisen. Prede dvermi meho embecka, kdyz se ho muj otec snazil nejak natlacit do zadnich dveri, mu navic jeste sebral ty dve flasky, aby mne nahodou s tim zezadu za jizdy neprastil do hlavy. To opileho mladika natolik popudilo, ze popadl meho otce za klopy saka a zacal ho zvedat do vzduchu - vzhledem k tomu, ze muj otec byl pouze okolo 170 cm a kluk o hlavu vetsi, tak se mu to darilo.

A tehdy doslo k reakci, na ktere dodnes popiram umyslnou vinu, bylo to neco podvedomeho z QS-1. Jednou rukou jsem stlacil mladikovy ruce dolu, aby muj otec dostal nohama na zem a druhou jsem ho mirnounce plesknul nekde mezi dolni celist a krk. Kluk vyvalil oci a udelal neco, co bylo tehdy znamo jako z olympiady v Mexiku - Fosbury Flop. Prohnul se v zadech a zady napred se pozadu snazil preskocit strechu meho noveho zluteho embecka. Jenze skok nedokoncil a padl zady na strechu auta. Zdesen a strachujice se o strechu jsem se hnal ze ho odtamtud stahnu, ale on pomalu sklouzl a zustal lezet na zemi. V bezvedomi a nedychal. V ten moment selhala moje matka a zacala kvilet: "Ty vrahu! To tady nemuzes delat, co te nekde naucili!". Namitl jsem kratce, ze fakt, ze mam dva metry, 130 kilo a silu uderu v prave ruce 600 kg je predevsim jeji zasluha (byt hedvickovskych genu, vsichni mimo generaci meho otce meli 2 metry, muj dedecek, jeho bratri, atd.) a pristoupil jsem ke sve verzi Heimlichova manevru, tedy ze jsem trikrat klekl spratkovi na hrudnik. Je mozne, ze to vsechna zebra nevydrzela, ale v kazdem pripade zacal dychat a velice spokojene se vyblil vedle auta. Situace byla zachranena.

Nakonec jsem jeste parchanta zavezl az domu k nemu do Kromerize, predal ho jeste mirne groggy jeho matce a odjel. Tak jsem branil sve rodice, byt ti nade mnou pak jeste dlouho kroutili hlavou, otec jako vzdy zlehcoval celou situaci ("Dyt prece o nic neslo! Jen mne trochu zvedl do vzduchu!") a stryc (otec nevesty) na mne pak dlouho delal takove ty ksichty, ze se na mne ani nemuze podivat, jak jsem jim zruinoval takovou peknou svatbu, tak byli vsichni stastne ozrali, ze jo. Ja jsem pro jistotu brzo potom emigroval a uz se na mne nikdo divat nemusel. Hanicka se pry potom asi za dva roky rozvedla, ale to uz jsem byl pryc, takze doufam, ze mi eventualne bylo odpusteno.

Vsechno, co tady popisuji jsou vzpominky z davneho mladi a prestoze dnes uz jsem jen seschly dedousek s sedivym vlasem a sedivym vousem, tak na pripadne vyhruzky nomenklaturnich novinaru (potreti) fyzickym nasilim rikam jen: "Ha, tak hovno..."
--

Dodatek po letech: Onen pruplesk na svatbe v Bezmerove mi byl rodici vycitan dalsich minimalne 35 let - dokud muj otec nemel pred asi 2 lety ten bramborovy incident s cigany, o kterem jsem zde na blogu uz taky psal. Muj otec si z restituovanych pozemku ponechal pro vlastni pouzivani jen asi jeden hektar za zeleznicni trati Tovacovkou (aby na to videl z okna) a tam pestuje brambory. A ty brambory mu vzdy a kazdy rok krade kojetinsky lumpenproletariat, jako byvali komuniste a cigani. Jednoho dne zahledl otec ze mu cigani kopou na poli brambory, tak skocil do traktoru, dojel na pole a cigany pristihl in flagranti - tedy pri cinu. A cigansky vudce byl asi drzy a dostal od meho otce (tehdy uz pres 80 let) jednu do drzky a lehnul. A tou dobou uz prijizdeli kojetinsti messti policajti, ktere privolala neter Lucie, ktera to vsechno ridila s mobilem a dalekohledem z balkonu domu a ti uz to "vysetrili".

Takze kdyz nedavno pri rodinnem vzpominani prisla znovu na pretres moje udajna prudkost ci agresivita, tak povidam svemu otci: "Co ty mi muzes vycitat? Ty tam mlatis cigany pres drzku na pockani a jeste v osmdesati!"

"No jo", pravil otec a zmenil tema.
----

Mam kamarada, taky dedousek prdola, v zapadni Evrope, ktery byl v mladi jakymsi prebornikem judo kdesi v Praze ci ktere dire, a toho by to QS-1 strasne zajimalo. Pokud jste taky byvali absolventi te silenosti nebo mate vice informaci, napiste mi - predam mu to. Dekuji.



Stal na Vaclavaku u vykopu...

29. prosince 2014 v 21:46 | Blanka Havlickova |  Clanky jinych autoru
Stal na Vaclavaku u vykopu, v nejuzsim miste u plotu a chtel delat veselo a pritom z nej sla hruza. Ze pry to byl Rus. Autorka fotografie: Blanka Havlickova



Nac zemrel rissky protektor Heydrich - cast 1

29. prosince 2014 v 15:53 | Hanus Rozsypal |  Clanky jinych autoru










Pokracovani priste ...
----

Francouzi litaji ve formaci!

28. prosince 2014 v 16:06 Clanky osvetove
Ano, Francouzi se s velkym humbukem ucili litat ve formaci (pred par tydny) - kouknete:


zatimco Tex Johnston uz pred 60 lety! (v roce 1955) predvadel "Barrell Roll" s Boeingem 707. Uz ti Evropani Ameriku brzo dozenou - uz jen 60 let.



P.S.: Mam dotaz. Je to "profiling" kdyz si vsimnu, ze letadla rizena muslimy padaji casteji, nez letadla rizena ne-muslimy? (V nedavne dobe dve od AirMalaysia a dnes dalsi v Indonesii.)

Zloba, zavist, zast, strach a svar...

27. prosince 2014 v 16:12 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Nize uvedene dva komentare se mi objevily pod mym clankem "Jeden a pul milionu" zde na blogu (porad tam jsou). Podotykam, ze onoho Bendu vubec neznam (vypada to, ze cte moje clanky). Z IP cisel je jasne, ze skutecne pise z okoli Toronta, takze zadna mystifikace. A co na to rikam? Ze je zrejme, ze Karel Benda je Cech (a ja ne) a ze bych uz asi nemel zvat zadne pribuzne z Ceska na navstevu. A mam podezreni (z tonu jeho komentaru), ze je inzenyr. Poctete si:

[21] Karel Benda| 206.130.179.245 (206.130.179.245) | Středa v 21:03
Dobu Vanoc travim (bohuzel) s pribuznymi v kanadskem Torontu. Uz az bych byl zpatky doma v republice. Za tech par dnu jsem tady mel moznost poznat nekolik starych emigrantu z Ceska, ale jsou to vsichni dementni blbci vcetne mych pribuznych. Ted uz se vubec nedivim Hedvicku, ze Vy jste takove hovado. Doufam, ze se v te zkurvene Americe jednou zadavite tim prasivym dolarem.

[22] Karel Benda| bas1-stoneycreek08-2925216333.dsl.bell.ca (174.91.66.77) | Středa v 22:09
To uz nejsou moji pribuzni. To jsou uplne cizi lidi. 6.ledna oodletame s manzelkou zpet do republiky a cela Kanada nam muze vylizat prdel. A hlavne dementni emigranti. Kazdy emigrant by mel odsouzen za velezdradu a popraven. Bohuzel nemame trest smrti. A Hedvickovi bych pred popravou rozkopal prdel. Psychopat jeden. Jak ja ho nenavidim. Vypada jak silenec. Uz aby Vam Putin tu Ameriku srovnal se zemi.

Po dodatecnem upozorneni pridavam i tento komentar pod clankem "Prokleti levicackeho mysleni".

[14] Karel Benda| bas1-stoneycreek08-2925216333.dsl.bell.ca (174.91.66.77) | Středa v 22:15

Kazdy emigrant by mel byt odsouzen za vlastizradu a popraven. A pana Hedvicka pred popravou nakopat do prdele. Ty kurvo tvoje pristi cesta do republiky bude posledni. To uz neprezijes. Kurvo mizerna.


Otevřený dopis Ministru obrany ČR a vládě ČR

26. prosince 2014 v 22:57 | Marek Obrtel |  Clanky jinych autoru
Marek Obrtel: Hluboce se stydím za zločineckou organizaci, jakou je NATO. Vracím vyznamenání

22. 12. 2014 18:49
Otevřený dopis Ministru obrany ČR a vládě ČR - žádost o odejmutí vyznamenání z vojenských operací AČR pod hlavičkou NATO


Vážený pane ministře,

z důvodů, o kterých se rozepisuji v přiloženém třístránkovém dopise, který je součástí tohoto dokumentu, Vás žádám o odejmutí vyznamenání z vojenských operací AČR pod hlavičkou NATO.

Děkuji Vám za pochopení a důrazně Vás žádám o Vaše souhlasné stanovisko.

Pplk. v.z. MUDr. Marek Obrtel
v.r.

V otevřeném dopise Ministru obrany ČR a vládě ČR

Vracím válečná vyznamenání, protože se hluboce stydím za to, že jsem sloužil zločinecké organizaci, jakou je NATO v čele s USA, a jejím zrůdným zájmům po celém světě.

Chci tímto svým gestem také jednoznačně vyjádřit svůj naprostý nesouhlas s politikou USA, uplatňovanou vůči Rusku, zemím EU a všem svobodným a suverénním zemím světa nyní i v minulosti a zejména s jejími důsledky.

Chci také tímto demonstrovat nesouhlas s postupem vlády ČR a ostatních kompetentních orgánů v otázkách přístupu k dezinformačním kampaním a záměrnému informačnímu embargu na klíčové události ve vztahu k současné geopolitické a vojenské situaci ve světě, přičemž viním všechny odpovědné subjekty také za naprostou nečinnost v otázkách zabránění vzniku globálního konfliktu (zejména) mezi USA a Ruskem na území Evropy.

V neposlední řadě chci tímto skutkem podpořit prezidenta republiky, Miloše Zemana, v jeho úsilí o objektivní pohled na stěžejní otázky vnitro i mezinárodně-politické a v jeho boji "proti všem" za zachování suverenity a identity českého národa a jeho globální bezpečnosti.

V armádě jsem nebyl "outsiderem"

Vystudoval jsem Vojenskou lékařskou akademii a stal se vojenským lékařem s diplomem Univerzity Karlovy v Praze, jsem podplukovníkem AČR v záloze a během činné služby jsem léta vykonával i jedny z nejvyšších postů ve zdravotnické službě armády, vždy na tabulkových místech s plánovanou hodností plukovník.

Mezi ty nejvýznamnější pak patřil post velitele kontingentu AČR v Afghánistánu a náčelníka 11. polní nemocnice AČR tamtéž, zástupce velitele operačního velitelství vojskové zdravotnické služby, nebo významné funkce v rámci Sekce vojenského zdravotnictví Generálního štábu AČR.

Během mé kariéry jsem v rámci vojenských operací poznal problematiku Bosny a Hercegoviny a dalších zemí bývalé Jugoslávie, Afghánistán, velmi krátce také problematiku Iráckého konfliktu, ale zejména pak Kosovo.

Službu jsem vykonával vždy nejlépe, jak bylo v mých silách, v souladu s mým přesvědčením, že takové činnosti nelze "dělat napůl"....

Již zde jsem ale, zejména v souvislosti s konfliktem v Kosovu pojal podezření, že naše cesta (působení v bojových uskupeních pod hlavičkou NATO), není správná.......

Jsem především lékař

Vždy, když jsem dospěl k pocitu, že "cosi není v pořádku", utěšoval jsem se tím, že pracuji jako lékař a mým posláním je pomoc nemocným, raněným a zasaženým včetně místního obyvatelstva všude tam, kde naše jednotky působily. Tato slabá útěcha mi ještě několik let bránila v tom, abych naplno prohlédl a pochopil, že to, co dělá NATO, ale zejména USA, v mnoha zemích celého světa, je nejvyšší stupeň zvrhlosti a opojení mocí, ale především jde o účelově vykonstruované konflikty a zejména záminky k jejich spuštění a americká imperialistická politika v nich nezná hranic. Každý, kdo se jakkoliv postaví na odpor mocenským zájmům USA, byť by tím hájil identitu, ekonomiku a suverenitu svého národa, musí být "vymazán z mapy světa".

Mráz přichází z Bílého domu, tedy i z NATO

S mezinárodní politikou USA se dlouhodobě nemohu ztotožnit a poté, co jsem se aktivně začal zajímat o kořeny, podstatu, průběh a důsledky akcí, vedených od druhé světové války organizacemi a strukturami USA po celém světě, ji naopak zásadně odsuzuji. Pro mne má jednoznačně podobu bezohledného, zištného a nenasytného imperialismu, který se nezastaví před nikým a před ničím. Jejími důsledky jsou pak především "spálené země" a miliony mrtvých po celém světě. Příčinou jsou mocenské zájmy světového hegemona a dnes také zoufalá snaha o zabránění definitivního krachu amerického impéria (který je však standardními prostředky neodvratný, což je pro Evropu a lidstvo tou největší skutečnou, avšak tak málo zmiňovanou hrozbou) !!!

Na misích jsem hodně mluvil s místními lidmi

Ať jsem sloužil kdekoliv na světě, nikdy jsem se nevyhýbal kontaktu s místním obyvatelstvem, ať už šlo o kontakty v rámci poskytování zdravotní péče a nebo o prosté rozhovory v rámci náhodných setkání a nebo vzájemných návštěv. Z toho důvodu jsem nikdy nebyl odkázán pouze na informační zdroje blízké NATO, ale byl jsem schopen situaci analyzovat a posuzovat ze všech možných úhlů pohledu. V zemích bývalé Jugoslávie jsem měl navíc tu výhodu, že jsem v krátké době zvládl i místní jazyk na takové úrovni, abych byl schopen základní komunikace. Toto všechno mi mimo další aspekty umožnilo pochopit a přesvědčit sám sebe o naprosté nesmyslnosti a mnohdy zrůdnosti počínání NATO a zejména USA v rámci řady uměle rozpoutaných konfliktů za účelem destabilizace zemí, které nechtěly hrát roli poslušných loutek a vazalů USA. A součástí této mašinerie jsem se, Bohužel, stával i já.

Převážnou většinou politiků v ČR pohrdám a nevážím si jich

Obecně bylo a stále je mým velkým problémem respektování nadřízených, kteří jsou nekompetentní, nevzdělaní, nekonzistentní ve svých názorech, jedním slovem neschopní. Naopak si nesmírně vážím takových "šéfů a velitelů", kteří jsou "na svém místě" a pro takové bych pracoval obrazně řečeno, do úmoru....

Během svého profesního života, jak armádního, tak později i civilního, jsem poznal velké množství takových nekompetentních politiků a nadřízených, kteří svůj osobní prospěch a kariérismus, spojený s pokrytectvím, nevědomostí a populismem, vyměnili za čest, vzdělanost a snahu o poctivou práci pro společnost.

Toto mělo vždy, na kterékoliv úrovni, velké, někdy i fatální důsledky. Stejně jako je tomu v rámci naší vrcholné politiky, kdy politici v roli loutek světových mocipánů naši zemi zadlužili, rozprodali, rozkradli, vnitřně rozvrátili, pohřbili veškeré morální hodnoty a uvrhli nás do chapadel takových mocenských struktur, jakou je mimo jiné například NATO v čele s USA. Politici vedou, nebo alespoň trpí, masivní dezinformační kampaň, zamlčují řadu zásadních faktů, majících vliv i na naše životy do budoucna, poklonkují americkým "šéfům" a mlčky trpí jejich prapodivné krvavé praktiky, čímž přivádějí naši zem na pokraj zkázy. Mimo jiné také tím, že nejsou schopni vnímat integritu Evropy včetně Ruska, jako protiváhu americkým snahám o zotročení světa pod svou nadvládou v době, kdy ekonomický potenciál USA bere za své a je jen otázkou času, kdy se celý americký systém zhroutí a nebo USA vyprovokují fatální válečný konflikt, ke kterému zneužijí Evropu jako válčiště (potřetí v historii).

Jak diametrálně odlišný je pak postoj a vyjadřování našeho prezidenta, Miloše Zemana, který přes obrovskou vlnu nevole jak USA a Bruselu, tak i domácí proamerické "zaprodané kliky", podává věci tak, jak jsou, nazývá je pravými jmény, poukazuje na skutečné viníky a souvislosti a nebojí se nahlas říci, že Evropa, to je také Rusko, ale ne USA....a další a další skutečnosti. Prezidenta Zemana si za to nesmírně vážím a vyzývám všechny, kterým není osud nás a naší země lhostejný, aby mu vyjádřili svou hlasitou a trvalou podporu proti "americkým praktikám CIA, uplatňovaným nejen velvyslancem Schapirem", proti červeným kartám pražských kavárenských zaprodanců a proti politice "nohsledů z Bruselu". Je to námi přímo zvolený prezident, tak si jej nenechme brát.....

V novodobé "studené válce" stojím na straně Ruska

Tolik odvahy, abych odešel bojovat proti dalšímu produktu zoufalého amerického imperialismu - tedy samozvané Ukrajinské vládě na východ Ukrajiny - nemám a nemělo by to ani žádný smysl, protože v tomto konfliktu jde o zcela něco jiného, než o hledání a uplatňování lidských práv a svobod, tedy o hodnoty, "pro které" USA již zdevastovaly tolik zemí světa.

Tolik odvahy, abych jednoznačně prohlásil, že v novodobé studené válce a ve věcech s tím souvisejících, stojím na straně současného prezidenta Ruska, kterého si nesmírně vážím za to, s jakým nadhledem, zdrženlivostí a rovnováhou odráží provokace Západu a jak věcně a průhledně reaguje na všechna nařčení a lži kolem veškerého současného dění, tolik odvahy ale mám.

Člověk nemusí být příliš velký odborník na věci politologické, sociologické, vojensko-politické či jiné související, aby si udělal vlastní názor na to, kdo je agresorem a proč, a kdo se brání. Na to stačí zdravý selský rozum, trocha inteligence a schopnosti spojovat věci do kontextu a hodiny studia dostupných pramenů a materiálů z různých zdrojů.

Já jsem si vlastní názor již dávno jednoznačně udělal a stojím si za ním.

A proto nemohu a nechci nadále nosit svá válečná vyznamenání z operací NATO, kterými jsem prošel a která mi byla udělena zločineckou organizací v čele s USA. Dokud budou Spojené státy a jim podobní vedoucí silou NATO, není pro ně na levé straně mé vojenské uniformy místo.

Vážený pane ministře obrany, žádám Vás o odnětí všech mých udělených medailí NATO, za což Vám předem děkuji.

Podplukovník v.z. MUDr. Marek Obrtel
v.r.


---

---
Poznamka R.H.: Vzdelani a zcestovalost neznamena vubec nic, pokud je clovek Cech... Ctenar, ktery mne na tohle upozornil napsal: "Nevím proč se někteří Češi znovu a znovu snaží dokázat, že Vaše negativní mínění o nich je pravdivé. "

A na tohle se v Cesku divaji ti tzv. inteligenti (co pouzivaji pocitace, vole, ne?) a pak je jasne, kde se to v nich bere - doporucuji shlednout cele.


Citat: "Vratte mi nepritele - a jdete do prdele!"